Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli se před námi v evangelijním úryvku otevřela Ježíšova Řeč na rovině, jak nám ji zaznamenal evangelista Lukáš. Pravděpodobně se jedná jen o jiné zaznamenání týchž Ježíšových slov, která z Matoušova evangelia známe jako Horské kázání. Každý z evangelistů tak – Lukáš i Matouš – zachytil ve svém sepsání jiné z akcentů jedné a samé Kristovy řeči, a my tak můžeme mnohem více čerpat z jejího bohatství…

Lukáš na čtvero blahoslavenství a čtvero běda (mající onu téměř konstatující podobu: prostě takto tomu tak je) navazuje Kristovými slovy o lásce k nepřátelům; to je právě úryvek, který jsme dnes slyšeli. Má v zásadě dvě části. Nejprve jakousi sekvenci apelů k lásce («milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí» atd.) končící „zlatým pravidlem“ («jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim») a pak odůvodnění, proč mají Ježíšovi učedníci milovat všechny lidi včetně nepřátel: protože takto milosrdně miluje Bůh («buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec»).

Výzva k lásce ke všem lidem včetně lásky k nepřátelům je bezpochyby nejznámějším, nejdůležitějším a také nejkrásnějším apelem celého křesťanství. Řeč na rovině v Lukášově podání zaznívá předně těm z Ježíšových učedníků a učednic, kteří se pro svou víru (nebo i z jiného důvodu) ocitnou v nějakém protivenství či pronásledování. Tím je rozměr lásky k nepřátelům podtržen snad nejvýrazněji z celého evangelia: Právě tehdy, kdy nás někdo nenávidí, nepřijímá, proklíná, okrádá, ubližuje nám, bije nás či jen nás o něco (třeba i nehorázně a neomaleně) prosí, (právě tehdy) bychom měli zvlášť milovat, a to i své agresory. Právě tehdy se naše láska může osvědčit jako skutečná láska, ukázat se, zda jí skutečně je. Neboť láska není jen jejím opětováním. Opravdová láska je nejprve dáváním lásky, i bez opětování, i bez přijetí, i tehdy, když se nám nedaří, i těm, kteří si ji zdánlivě nezaslouží.

Taková je totiž láska Boží, takový je kříž Pána Ježíše, takové je tajemné vítězství Božího dobra nad zlem, nad hříchem. Proto jen dobrem lze skutečně přemáhat, reálně eliminovat zlo, vykořeňovat mravní zlo ze světa, zakončit řetězec jeho předávání, dostávat je pryč ze světa lidí.

Toto (jako jeden za všechny) geniálně a jedinečně na konci středověku vystihl přeci Petr Chelčický. Z hrůzy nad brutálními násilnostmi radikálních husitů usilujících tímto způsobem o reformu mnohého zkaženého ve středověké církvi (reagujících na inkvizici, zneužití moci a bohatství a mnoho dalšího) tento drobný jihočeský vzdělaný a zbožný šlechtic ve svých spisech překrásně podtrhl právě evangelijní apel neodporovat zlému, přinejmenším ne zlem. Tezi, která se stala tak drahou následně vzniknuvší Jednotě bratrské. Tezi, která vychází jednoznačně a bez jakékoli pochyby z evangelia a která by měla být drahá úplně všem křesťanům, včetně nás katolíků, úplně všem lidem dobré (Boží) vůle, a to všech dob.

V době tak složité a nepřehledné, jako je doba dnešní, v čase, kdy mnohde na světě se válčí anebo válka hrozí, a to třeba i obrovská, je opravdu třeba evangelijní apel slyšet. A to i pro konflikty, do nichž se dostáváme my sami, pro mikrosvět, jehož jsme součástí: Zlo se principielně (a nakonec i prakticky) může přemoci jen a jedině dobrem. Což je pravda navýsost teologická, vyplývající ze skutečnosti, jaký  je Bůh a co znamená kříž Pána Ježíše. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku dnes slyšíme z Kristových úst čtvero blahoslavenství (doslova „blaženství“) a čtvero běda tak, jak nám je zaznamenal evangelista Lukáš.

Jelikož blahoslavenství si vybavíme povětšinou v delší formě, navíc v počtu osmi a bez běda v Matoušově podání, nabízí se otázka, která z evangelijních verzí je autentičtější, zda Lukášova či Matoušova. Zda Pán Ježíš nepronesl blahoslavenství dvakrát a na různých místech. A také zda pak následná Kristova řeč, kterou Lukáš předkládá jako Řeč na rovině, zatímco Matouš jako Horské kázání, je jednou a samou řečí, jen třeba s různými důrazy zapsanou a tradovanou, anebo dvěma různými řečmi na dvou místech pronesenými.

Samozřejmě, jako téměř vždy u synoptických míst v evangeliu, je pravděpodobnější až téměř jistou odpovědí ta první; totiž že se jedná o dvě trochu lišící se verze téhož, s různými akcenty, podle toho, jak si je očití svědci zapamatovali a následná ústní tradice předala a svatopisec zapsal. S tím, že my dnes jen těžko můžeme rozlišit, jak co přesně Pán Ježíš řekl. Což nás nemusí nijak znepokojovat a ani to nevadí.

Naopak, vícerá konečná verze, vícečetnost různých pramenů týchž událostí mluví – i čistě historiograficky – spíše pro autenticitu toho či onoho svědectví, v prospěch jeho i historické pravdivosti. U evangelia jakožto Božího slova nás to může těšit ještě víc, neboť dvojí (respektive čtveré) zaznamenání pozemského působení Pána Ježíše, jeho smrti a vzkříšení nám otevírá ještě větší bohatství a hloubku Kristových slov, jeho činů a událostí kolem něj.

Ostatně i proto jsou evangelia čtyři; aby dohromady – ne nepodobně krásné mozaice – byla jakousi čtverou „tváří“ Božího tajemství. Podobně to pochopili už raní křesťané, když evangelistům přisoudili jejich atributy – okřídleného člověka, lva, býka a orla v letu – dle vidění čtveré vnímatelné podoby Boží velebnosti prorokem Izaiášem.

Ale vraťme se k dnešnímu textu…

Lukášovská blahoslavenství (blaženství) jsou oproti těm matoušovským nejen kratší a s následnými běda, ale i bez nádechu zásluhovosti, bez nádechu moralizování (bychom možná řekli). Matouš totiž Ježíšova blahoslavenství formuluje spíše ve smyslu, že blaženými, blahoslavenými jsou ti, kteří něco aktivně činí, o něco se snaží; o tichost, spravedlnost, smíření, čisté srdce a tak dále. Naproti tomu Lukáš blahoslavenství jednoduše předkládá tak, že blaženými jsou prostě chudí, hladoví, plačící a nenávidění, vyloučení a potupení kvůli Synu člověka. Bez zmínky, že by si svou blaženost museli nějak zasloužit, snad krom příslušnosti ke Kristu, která je darem víry.

Jak se pokusit rozumět takovémuto Lukášovu akcentu, co nám jako inspirované Boží slovo (snad) říká?

Možná můžeme lukášovskému prostému konstatování blaženosti těch, kteří se mají špatně a musí snášet mnohé ústrky a křivdy, a běda těm, kteří se mají až příliš dobře, rozumět jako určitému ujištění o Boží spravedlnosti. Že Bůh moc dobře vidí, jak se věci mají, a nakonec – tajemně – svou spravedlnost přece nastolí, Pán Ježíš ji nastolí: nerovnost bude narovnána; těm, co se nedostávalo, se dostane, ti, co měli příliš, o to přijdou. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi prvním starozákonním a evangelijním čtením je dnes krásně zřejmá…

V úryvku z proroka Izaiáše slyšíme jeho vlastní svědectví o vidění otevřeného nebe, o povolání k bytí Božím prorokem. Je to něco, co reálně zažil «toho roku, kdy zemřel král Uzijáh» (roku asi 740 před Kristem), a co se pro Izaiášův život stalo zcela zásadním. Starozákonní prorok spatří – v tajemné scenérii – samotného Boha a slyší hlas serafů kolem jeho trůnu. «Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!» je jeho první reakcí na právě prožité. Jedním ze serafů je ale hned utěšen, že bude smyt jeho hřích. Nakonec slyší hlas samotného Boha hledajícího, koho má poslat. Izaiáš odpoví «zde jsem, mne pošli» a stane se prorokem. Dokonce největším prorokem příchodu Mesiáše, že pak starokřesťanští otcové jeho proroctví dají výmluvný titul „starozákonní evangelium“.

V evangelijním úryvku podle Lukášova sepsání máme před sebou svědectví o zázračném rybolovu a následném povolání Petra, který se i navzdory své vyznávané hříšnosti má stát „rybářem lidí“. Petr jako zkušený rybář rozpoznává mimořádnost jevu – za bílého dne, navíc po noci marného lovení nemohou být ryby v hloubce a kde jsou, rozpozná nerybář. Co se stalo, je zázrak. V Ježíšovi proto Petr musí vytušit samotného Boha, když mu padne k nohám a osloví ho «Pane». Přitom podobně jako Izaiáš vyznává svou slabost: «odejdi ode mne, jsem člověk hříšný». A také podobně slyší «Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi». A také jde.

V obou případech – Izaiáše i Petra – jde o setkání s Bohem; v prvním o mystické vidění a slyšení, v případě Petra a ostatních dvou apoštolů o setkání s vtěleným Božím Synem v začátcích jeho pozemského veřejného působení. Obě událostí dělí od sebe téměř osm set let, ale přesto jsou si celkem podobné: V prožívaném úžasu při rozpoznání Boha a v první reakci člověka, v pokorném uznání vlastní slabosti, hříšnosti a nedostatečnosti. Následuje ochota se za Božím hlasem vydat; k prorokování anebo k apoštolování.

Podobně tomu má být při jakémkoli dalším autentickém setkání člověka s Bohem všech dob a všech situací. Vždyť biblické události jsou nejen svědectvími, co se stalo, ale i a především vzory a prototypy toho, co se má nějak dít stále: s námi.

Jakékoli opravdové lidské setkání se skutečným Bohem by tak mělo být provázeno úžasem, posvátným a s ničím nezaměnitelným chvěním, které si člověk sám nenavodil, ale je darovaným prožitkem blízkosti Boha. A mělo by v člověku vzbudit i pokorné chvění, prožitek vlastní stvořenosti, slabosti a nedokonalosti, mnohdy i hříšnosti.

Oboje chvění – úžasem i pokorou – pak může být doplněné Boží útěchou, že i tak nás nekonečný Bůh miluje a volá k následování, ke konání dobra, ke kráčení v životě v přátelství s ním, k milosrdenství vůči druhým lidem.

Je-li něco takového v naší duchovní zkušenosti přítomné, máme naději, že se s Bohem opravdu nějak setkáváme. Máme-li pocit, že není anebo že o to vlastně ani nestojíme, není to dobré. Možná by bylo proto namístě zazpytovat svědomí, zda naše modlitba, naše chození do kostela, přijímání svátostí, četba Písma a vše, co ke křesťanskému duchovnímu životu jen patří, (zda toto vše) vůbec chce být setkáním se skutečným Bohem… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte nejprve několik kratičkých poznámek ke každému z dnešních biblických čtení…

V prvním z nich z knihy proroka Jeremiáše nasloucháme působivému svědectví starozákonního proroka o tom, co zaslechl v mystickém slyšení z úst samotného Hospodina. Je povolán, aby mluvil jménem Boha, jeho úkol nebude lehký, nebude mnohými přijat, bude pronásledován, bude mu ukládáno o život, dle apokryfů bude dokonce zabit ukamenováním: Hospodin Bůh ho ale těší, ujišťuje ho, že je a bude vždy s ním, vždyť právě proto Jeremiáše povolal již do života a už v lůně jeho matky připravil a vybavil k jeho životnímu poslání. «Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě…, posvětil jsem tě…, nelekej se…, já budu s tebou». Podobně Bůh chce těšit každého člověka na jeho životní cestě a v jeho úkolech, je-li schopen jeho útěchu aspoň nějak zaslechnout a přijmout.

Následný žalm je modlitbou bohabojného. Co bylo přislíbeno Jeremiášovi, je zaslíbeno i každému člověku na jeho životní cestě: «K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben na věky…, od klína mé matky byls mým ochráncem…, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy» by tak mělo být modlitbou i každého z nás.

Ve druhém čtení z třinácté kapitoly Prvního listu Korintským slyšíme veleznámou Pavlovu Velepíseň lásky a na ni navazující vyznání o Božském původu a věčnosti víry, naděje a lásky, s primátem poslední. Láska je tím nejbožštějším v člověku, a to v každém, i v takovém, jemuž dar víry a naděje třeba nebyl zatím dán (anebo je i nějak ztratil). Láska by měla být nejkrásnějším ovocem slavení přijímání eucharistie (o ní Pavel rozjímal v jedenácté kapitole), a proto nejdůležitějším ze všech Božích darů (o nich byl řeč v kapitole dvanácté), oním «darem lepším…, ještě mnohem vzácnější cestou».

Evangelijní úryvek navazuje na ten z minulé neděle. Jsme na začátku Ježíšova veřejného působení, v synagoze v Nazaretu, Kristus na sebe vztáhl slova Izaiášova o Hospodinově pomazaném, dávaje tak na srozuměnou, že on je tím Mesiášem a že navíc – ne nepodobně Eliášovi a Elizeovi – přišel pozvat a zachránit všechny lidi, i mimo hranice Izraele. «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli». Je však (svými vlastními, doma) nepřijat, nepochopen, lidé ho chtějí srazit ze srázu hory, «on však prošel jejich středem a ubíral se dál». Bůh, i když je nerozpoznaný a nepřijatý, je lidmi nakonec nepřemožitelný. Podobně vše Boží ve světě je nepřemožitelné, i když třeba časná podoba všeho Božího – ne nepodobně Ježíšovu lidství – může být na čas ubita a zabita. Láska je nepřemožitelná, i přestože její projevy mohou být nepřijaty a poničeny…

Víme, stále se to opakuje a je to patrné i z dnešních biblických čtení, jak první uvozuje evangelijní jako předobraz uskutečnění, jak žalm rozvíjí čtení první a jak druhé čtení je samostatné, na zbývajících spíše nezávislé. Zpravidla se také v těchto souvislostech ubírá, měl by se ideálně ubírat jakýkoli pokus o rozjímání a o výklad biblických textů čtených při mši svaté. Zkusme ale dnes propojit zejména čtení první a druhé… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v biblických čteních dnešní neděle můžeme možná rozlišit dvě velká témata:

Prvním je radost z četby a slyšení Božího slova. Kněz Ezdráš – v prvním čtení – předčítá z knihy Božího zákona Izraelitům navrátivším se z babylónského vyhnanství, všichni se radují, že znovu mohou Božímu slovu naslouchat, je to pro ně velkým svátkem: «Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!» volá Ezdráš spolu s levity. Následný žalm tuto radost rozvíjí a vyzpívává: «Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost v srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči». Evangelista Lukáš začíná své «vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli do počátku očitými svědky a služebníky slova», věnováním «váženému Teofilovi», tedy každému, kdo je milován Bohem a miluje Boha. Boží slovo je projevem, zprávou, slovem Boží lásky a k lásce má vést. Pán Ježíš je vtělením Boží lásky a plností Božího slova. Proto by mělo být čtení Božího slova mysli i srdci člověka radostí a slastí. I proto v dnešním úryvku hned za incipitem evangelia zaznívá – s přeskočením celých tří kapitol o Ježíšově dětství, křtu a pokušení – svědectví ze začátku Kristova veřejného působení v Nazaretě. «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli» říká sám Kristus, když vztahuje na sebe krásné Izaiášovo mesiánské proroctví.

Druhé téma se rozevírá ve druhém čtení, v úryvku z dvanácté kapitoly Pavlova Prvního listu Korintským. Máme před sebou krásný a známý obraz církve, křesťanské obce jakožto těla Kristova. Právě na něj zkusme nyní společně zaměřit svou pozornost. Ostatně i on je součástí Božího slova, ze kterého bychom se měli dnes zaradovat…

Obraz lidského společenství jako těla není jen biblický a netýká se jen církve. Už nejeden antický myslitel – například nikdo menší než velký Platón – k tělu s mnoha různými údy přirovnává celou lidskou společnost. Obrazem je vyjádřena jak sounáležitost a propojenost všech lidí, jednotlivých údů, tak i jejich místo, životní úkol ve společenství, v celku těla. I Starý zákon zná podobné obrazy a přirovnání a vztahuje je specificky na Izrael. Ne daleko k obrazu těla mají i známé obrazy jako vinice či stromu a jeho ratolestí. Není proto divu, že i Zákon nový, sám Pán Ježíš říká, že společenství jeho následovníků je přímo jeho tělem, on je pravým vinným kmenem a křesťané jeho ratolestmi.

Do šíře obraz církve jako těla Kristova rozvine svatý Pavel, a to hned ve třech svých listech: Efezanům, Kolosanůma a právě v Prvním Korintským, ze kterého dnes čteme. Rozvinutí obrazu těla se ale v těchto jednotlivých listech trochu liší. Jestliže v prvních dvou jmenovaných je Pán Ježíš hlavou a křesťané údy jeho těla, a tak dohromady tvoří církev, tak v našem úryvku je tomu jinak: O Kristu-Hlavě není vlastně řeč. Kristus sám je zde spíše samotným tělem, které všemu předchází, ze kterého jeho údy teprve vyrůstají, bez něho a bez sebe nemohou vlastně existovat.

Vedle různosti Božích úkolů a povolání jednotlivců tak obraz zdůrazňuje především napojení na Pána Ježíše a zároveň propojenost jednotlivých údů. A s tím také důležitost péče o ty, které se zdají být podřadnějšími, méně užitečnými; i ty k celku patří a mají v něm své nezastupitelné místo. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

svátkem Křtu Páně minulou neděli skončila doba vánoční. Od pondělí tak máme zase liturgické mezidobí, které připomíná dobu Kristova veřejného působení, čas mezi jeho křtem a začátkem pašijí. Na pokračování tak čteme z jednotlivých sepsání evangelia.

Dnes máme před sebou Kristův první zázrak, jak jej popisuje evangelista Jan, «počátek znamení, která Ježíš učinil». Spolu s ukázáním se Boží slávy na narozeném Ježíši mudrcům a otevřením se nebe při Kristově křtu je zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské už od starokřesťanských dob počítán mezi velké epifanie („ukázání se“) Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení. I proto také o něm čteme hned na první neděli po vánocích.

Nejde jen o naplnění očekávání, že jedním ze znamením mesiášského času bude hojnost dobrého vína, že Bůh si zasnoubí svou nevěstu, Boží lid a lidskou duši. Ale jde i o jedinečnost dnešního zázraku, který se zjevně od všech ostatních liší: Pán Ježíš neuzdravuje nemocné ani nekřísí mrtvé, nevyhání zlé duchy ani neodpouští hříchy, ale „pouze“ proměňuje vodu ve víno na svatební hostině.

O biblických textech můžeme rozjímat mnoha způsoby. Jedním z možných a osvědčených – zvlášť jedná-li se o epické texty – je pokusit se do celé situace vžít, nechat se biblickým vyprávěním vtáhnout, a tak se v Božím slově setkat s Pánem Ježíšem. Například takový svatý Ignác z Loyoly, velký učitel křesťanského života začátku novověku a zakladatel Tovaryšstva, radí, abychom si celou scenérii toho či onoho biblického svědectví představili do nejmenších detailů, plasticky si sami sebe představili na místě té či oné biblické postavy, a tak začali rozjímat, vnímat, co se v nás Božího začíná dít.

Zkusme si za tímto účelem proto připomenout několik reálií k dnešnímu evangeliu. Jsme v Káně Galilejské, jedné z vesnic poblíž Genezaretského jezera. Koná se židovská svatba trvající zpravidla celých sedm dní. Již zhruba rok před tím jí předcházejí zásnuby, sepsání manželské smlouvy; od té chvíle byla nevěsta považována za provdanou, i když ještě nezačala s manželem společně žít. Teprve v den svatby ženich přichází (anebo je dokonce přinesen) do otcovského domu nevěsty, která tam na něj čeká v doprovodu svých přítelkyň, družiček. Následuje svatební průvod, kdy si ženich svou nastávající odvádí do domu svého. Tam se koná vlastní svatba, tam se sedm dní slaví. A to je právě náš případ.

Na svatbu je zpravidla pozváno mnoho hostí. Protože Kána leží nedaleko Nazareta, není divu, že na svatbu je pozván i Ježíš spolu se svou matkou Marií. S nimi přicházejí již i první z Ježíšových učedníků, Ondřej, Petr, Filip a Natanael. Hosté na svatbu přicházejí postupně, každý zůstane jen nějakou dobu. A je na rodinách novomanželů, zvlášť na rodině ženicha, aby bylo stále všeho dost, aby každý příchozí mohl okusit ze svatební hojnosti, ať se dostaví v jakékoli fázi oslav. O zdárný průběh celého svatebního veselí se stará najatý správce svatby.

Protože pohostinnost byla samozřejmostí, stalo-li se, že došlo během svatebního veselí víno, hrozila velká ostuda. Svízelnost situace pro ženicha s nevěstou a jejich rodiny je tím pádem nabíledni.

Zkusíme-li se do nich aspoň trochu vžít, bude nám o to představitelnější úžas správce svatby a všech ostatních, kteří najednou ochutnají dobré víno, ač byli přesvědčeni, že musí jít o vodu. Vždyť před malým okamžikem byli svědky toho, jak Ježíš nechal naplnit šest velkých kamenných džbánů vodou (dohromady na nějakých 700 litrů, je-li jedno vědro nějakých 30 až 40 litrů). Dostatek výtečného vína tak především novomanžele vysvobodí od hrozící velké ostudy; vše, celá slavnost, se jim najednou znovu rozjasní. Správce dál může s radostí  konat svou práci. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po (čtvrteční) slavnosti Zjevení Páně, slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se tak před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, svědectví o události, která se odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy někdy v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, celé jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

Kristův křest, o kterém čteme s různými důrazy a s trochu jinak popsanými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia, patří ale ještě k vánocům. Nejen jako završení Kristova mládí a dětství, ale i jako další ze zjevení, ukázání se (to je význam řeckého epifaineia) Boží slávy. Nejprve se ukázala pastýřům kolem anděla, pak ji spatřili v Betlémě na novorozeném Kristu. Boží slávu na Dítěti rozpoznali i mudrci od Východu hledající Mesiáše. Po mnoha letech Boží slávu na Ježíšovi rozpozná i Jan, když ho křtí. Příští neděli uslyšíme o vychutnání si Boží slávy ve vodě proměněné ve víno na svatbě v Káně, při prvním zázračném znamení, které Ježíš učiní. To vše jsou Boží epifanie, zjevení Boží slávy na začátku Ježíšova pozemského života a působení.

Vraťme se ale ke křtu Páně; má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá.

Jednak je ustanovením svátosti křtu, zejména jeho svátostné materie (vody) a svátostného gesta (ponoření). Křtem vodou se my – lidští synové a dcery – stáváme více Božími dětmi, jsou nám odpuštěny hříchy a může, chce v nás být zapálen oheň Božího Ducha, oheň víry, naděje a především lásky.

Ve svém křtu sám Pán Ježíš navíc jakoby shrnul celou svou pozemskou existenci: Ponoření do vody znamená jeho smrt, vystoupení z ní jeho zmrtvýchvstání a otevřené nebe jeho Božství, jedinečné synovské spojení s Bohem Otcem. Kristovým sestoupením do vod Jordánu byly jeho vody posvěceny a spolu s nimi i veškerá voda, místo počátku života na zemi. I proto by náš křest – počátek zvláštního Božího života v nás – měl předznamenávat, určovat celý náš život, Kristova přijatá přítomnost by měla vše živé v nás a kolem nás posvěcovat, ba prosvěcovat.

V Lukášově svědectví – to je jeho specifikem oproti ostatním evangeliím – se nebe nad Ježíšem otevře ve chvíli, když se modlil. Lukáš častěji zaznamenává, že se něco podstatného děje, právě když se Pán Ježíš modlí. I Boží Syn se totiž jako člověk modlil, nemohl se nemodlit, když i celé jeho lidství bylo spojeno s Božstvím. Evangelista to zaznamenává, aby nám připomněl, že modlitba je skutečně nejpřirozenější a nejsnazší formou komunikace člověka, jeho duše s Bohem a že plnější účinnost, hlubší prožitek svátostí – nejen křtu či smíření, ale všech – závisí také na nás, na naší otevřenosti Bohu a jeho působení; na otevřenosti, která se uskutečňuje právě formou modlitby.

Pán Ježíš se před křtem zařadil do zástupu hříšníků přicházejících k Janu Křtiteli. Aby nám připomněl, že jedině pokora, uznání vlastní slabosti i hříšnosti ale také pokorné vědomí nevýjimečnosti vzhledem k ostatním lidem, vědomí naší bytostné rovnosti s nimi, otevírá lidská srdce Božímu působení, otevírá člověku nebe.

To vše a jistě mnohem víc můžeme číst a vnímat jako důvod, proč Pán Ježíš chtěl být a také byl Janem Křtitelem v Jordánu pokřtěn. Protože jako Boží Syn nemusel být pokřtěn, ale chtěl být pokřtěn kvůli nám, pro naše dobro. Jako ostatně jedině proto již sestoupil z nebe a stal se člověkem, křehkým dítětem.

A právě toto nemusel, a přesto to chtěl a udělal, je něčím, co se sice zdá být nenápadným, možná v biblické logice samozřejmým, protože provázející veškeré Boží působení, ale přesto je něčím, co by nás znovu a znovu mělo zasáhnout. Zvlášť když se jedná o souvislost se křtem Pána Ježíše ustanovujícím náš křest, počátek, výsostný zdroj a vzor naší křesťanské existence.

Učinit něco jen tak, bez povinnosti, bez nucení, bez postranních osobních úmyslů a prospěchu, jen s ohledem na druhého a v jeho prospěch, je přeci jednou z nejkrásnějších charakteristik lásky. A k ní by nás Boží křestní – a jakákoli jiná – milost měla vést a proměňovat. Nezištná láska je také oním ohněm Ducha svatého v našem životě. Vždyť nezištný čin z lásky je nejhlubší charakteristikou samotného Božího bytí, bytí Trojice, a veškerého Božího činění, stvořitelského i vykupitelského. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je tak trochu ve stínu všech velkých vánočních slavností a svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. Za sebou máme již samu slavnost Narození Páně, pak celý vánoční oktáv a v něm svátek Svaté rodiny, včera na Nový rok jsme oslavili slavnost Panny Marie, Matky Boží. A dá-li Bůh, ve čtvrtek nás čeká slavnost Zjevení Páně a následující neděli svátek Křtu Páně, jímž doba vánoční skončí.

A možná právě toto postavení dnešní neděle „tak trochu ve stínu“ ostatních vánočních svátků, určitá nepřítomnost nějakého zvláštního vlastního duchovního důrazu, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, nás o to více může vybídnout zaměřit svou pozornost na dnešní Boží slovo. Zkusme se soustředit především na čtení starozákonní a na evangelijní úryvek, Janův Prolog.

První čtení je z krásné mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení „mudroslovná“ o ní platí nejen co do stylu (sapienciální literatury), ale zejména co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, která je darem a projevem samotného Hospodina. O moudrosti je i dnešní úryvek: «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu».

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je velké biblické téma. Už i ve Starém zákoně. Vedle knihy Sirachovcovy o ní čteme zejména v knize Moudrosti a v knize Přísloví. Kdybychom si – třeba jako takovou mozaiku – složili biblický obraz Boží moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech mudroslovných knihách Starého zákona, tak bychom asi mohli říci, zazpívat následující: Moudrost je skutečně Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní o všem radil. Poté, co svět byl stvořen, Boží moudrostí byl celý proniknut, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná.

Už nejranější křesťanská četba a exegeze Starého zákona v moudrosti – především pro její preexistenci (že byla dříve, než byl svět) – přečetla, rozpoznala projev Syna. Podobně jako se tomu stalo v případě slova (hebrejsky dábár, řecky logos). Přičemž to nové novozákonní je poznání, že tato preexistující Moudrost je nestvořená a není jen projevem Boha, nýbrž je sama (druhou) Boží osobou. Podobně jako Boží slovo není jen vnímatelným projevem Hospodinovým, ale věčným Slovem, kterým se vyslovuje od věčnosti sám Bůh-Otec, které z něj od počátku vychází a je Bohem, druhou Boží osobou. «Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh» slyšeli jsme hned jako první větu v dnešním velkolepém Prologu Janova evangelia. Svatý Jan tak hned na samém začátku svého evangelia jakoby „vzlétl“ do samotného nebe, k samotnému Bohu, rozpoznal, že Kristus je to Slovo (ostatně právě pro toto mystické vzlétnutí je Janovým atributem právě orel).

Skutečnost, že už Starý zákon rozpoznával v moudrosti světa cosi Božího, odlesk Božího řádu ve stvoření, projev Hospodinův a jeho posla, skutečnost, která je navíc obklopena ne zcela nepodobným vnímáním moudrosti (sofia) v celé antické filosofii („lásce k moudrosti“), byla pro nejranější křesťanství velkým povzbuzením. Stejným povzbuzením bylo, že i slovo bylo ve Starém zákoně slyšeno jako Boží, podobně jako antická filozofie také slovem (logos) označovala odlesk Boží v celém kosmu. Povzbuzením, že Moudrost a Slovo, tušené Starým zákonem i celým kulturním světem, se nyní staly vnímatelnými, staly se člověkem. Povzbuzením, že Ježíš Kristus jako vyslovená Moudrost a vtělené Slovo je Božím Synem, že základní křesťanské vyznání – «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi» – je naplněním nejen starozákonního ale i celého lidského očekávání, naplněním jeho tušení.

Kéž by se to stalo povzbuzením i pro nás. I my přeci potřebujeme povzbudit, že evangelium je pravda, že naše víra je pravdivá, že naše následování Pána Ježíše není marné, že to vše není nesmyslné. Někdy velmi intenzivně potřebujeme ve své víře povzbudit.

Asi nemusí být všem vlastní a pro všechny zajímavé teologické úvahy typu, že vtělení Božího Syna se tak skutečně událo „podle Písem“ (kata grafás řecky, secundum scripturas latinsky), nebo že filozofická reflexe tušením moudrosti a slova tak vlastně odtušila pravá „semínka Slova“ (logoi spermatikoi řecky, semina verbi latinsky). Přesto vědomí, že základní křesťanská tajemství jsou už předobrazena v mnohém ve Starém zákoně, mnohem starším než křesťanství, a že jsou již tušená velkou lidskou antickou moudrostí, nás může povzbudit, že naše křesťanská není nesmyslná, a že proto naše následování Krista není zbytečné. Ne nepodobně dnes přeci tuší Boha i mnohé lidské srdce… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

vánoce jsou slavností narození Pána Ježíše. Podle novozákonního svědectví se narodil v noci, protože pastýřům zrovna nocujícím u stád se zjevil anděl Páně a zvěstoval jim radostnou zvěst, že v městě Davidově, v Betlémě se právě narodil Spasitel; proto se také slaví mše svatá „v noci“, často o samé půlnoci. Pastýři se na andělův pokyn – pokračuje evangelijní zpráva – hned odebrali do Betléma, kam patrně brzy ráno dorazili, a shledali, že tomu tak je, jak jim anděl byl zvěstoval, když našli Marii a její Boží dítě zavinuté do plének; to připomíná především mše svatá „za svítání“, odtud také všechny vánoční pastorely (naplňující půvabné tušení všech možných předkřesťanských bukolik), včetně známé České mše vánoční. «Slovo se (prostě) stalo tělem a přebývalo mezi námi», jak slyšíme při mši svaté „během dne“ z Prologu Janova sepsání evangelia.

Vánoční bohoslužby – skrze své svaté dění – všechny tyto události kolem Narození Páně tajemně zpřítomňují. Nám tak umožňují být do nich vtaženi, bohoslužebně prožít jedinečnou Boží blízkost, která jimi byla jednou pro vždy a pro všechny lidi nastolena. Proto se také vánoce začaly každoročně slavit, navíc v době zimního slunovratu, v době navýsost symbolické, proto jsme i dnes zde, v kostele…

Občas se připomíná, že největšími křesťanskými svátky jsou velikonoce; s poukazem, že celé křesťanství stojí a padá předně na Kristově zmrtvýchvstání. Někdy bývá tento již novozákonní primát velikonoc navíc akcentován jako určitý protiklad ke stavu, jak moc se původní křesťanský smysl vánočních svátků v sekulární společnosti spíše vytratil.

Je to samozřejmě nějak pravda, vždyť radostná zpráva, že «Pán vstal z mrtvých», je dokonce asi nejstarší zapsanou větou evangelia. Přesto ale stejně tak platí, že nejhlubším základem křesťanství je, že Boží Syn se stal (nejprve) člověkem: Že Bůh sestoupil do našich dějin, stal se jejich součástí, narodil se jako malé křehké dítě, a přijal tak lidství se vším, co k němu patří. Vždyť základem křesťanské víry je, že v Ježíši sestoupil na zem sám Bůh. Jak ostatně vyjadřuje prastarý symbol ryby, v jejíchž jednotlivých písmenech v řečtině – ichthys – formou akrostichu je skryto toto nejzákladnější křesťanské vyznání: „Ježíš Kristus Boha Syn Spasitel“ (Iésús Christos Theú Hyos Sótér).

Tajemství Ježíšova boholidství dělá křesťanství křesťanstvím. A kdy jindy si to připomenout než dnes, na Boží hod vánoční. Velikonoční kříž je pro naši slabost a pro naši spásu, zmrtvýchvstání všeho potvrzením. Narození Páně je základem, počátkem a důvodem všeho. «Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán» řekl v noci anděl pastýřům a opakuje to o dnešní slavnosti tajemně i nám.

Spolu s některými starokřesťanskými a středověkými autory se dokonce můžeme odvážit vyslovit hypotézu, že by se Bůh byl vtělil a jako člověk narodil, i kdyby byl člověk (Adam) nezhřešil: Důvodem Božího sestoupení do lidství není totiž jen vysvobození z hříchu a náprava člověka, ale i – anebo předně – přiblížení se Boha člověku, překlenutí propasti mezi Bohem a světem, Božstvím a lidstvím, prolomením transcendence do imanence, sestoupení nebe na zem, povýšení lidské přirozenosti, její zbožštění Boží milostí a blízkostí. Jinak – a samozřejmě se značnou míry nadsázky – řečeno, vánoce (vtělení) by byly i bez hříchu, zatímco velikonoce (kříž a nutnost zmrtvýchvstání) jsou až důsledkem hříchu člověka…

Boží Syn se chce tajemně znovu rodit, sestupovat do srdcí i životů každého z nás; Božsky, křehce a lidsky, ne nepodobně tomu, jak to jedinečně učinil před více než dvěma tisíci lety, jak nám o tom svědčí evangelium a vánoční bohoslužba zpřítomňuje. Vždyť evangelium je nejen svědectvím toho, co se jednou v dějiných stalo, ale i vzorem – archetypem a prototypem – toho, co se má s námi dít stále. I skrze bohoslužbu, jejím prostřednictvím, s její pomocí.

Tajemství rození Krista v nás, kdy se makrokosmické dějiny chtějí opakovat v malém, v našem životě, můžeme považovat za základní křesťanský princip naší lidské existence. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní je přeci jen jiná než všechny tři adventní neděle předcházející. Už tolik nepřipomíná generace věků čekajících na Mesiáše, nýbrž již – podobně jako celý předvánoční týden, který ji obklopuje – zpřítomňuje událostí narození Páně bezprostředně předcházející. Proto v evangeliu – podle jednotlivých ročních cyklů – čteme na čtvrtou neděli adventní postupně o zvěstování Panně Marii a zázračném panenském početí, o Josefově snu, aby Marii i s nenarozeným Božím dítětem vzal k sobě, a o příchodu Panny k Alžbětě a podivuhodném prvním setkání Mesiáše s jeho Předchůdcem a budoucím Křtitelem.

Letos máme před svými duchovním zraky Mariino navštívení. Událost je to nesmírně krásná, až dojemná. Není divu, že se stala předlohou nejednoho ikonografického ztvárnění a především nepřeberným zdrojem duchovních a životních inspirací.

Evangelista Lukáš nám vše představuje následovně: Panna Maria zázračně počala ve svém lůně z Ducha svatého Božího Syna a hned – «v těch dnech» – odchází do Judska, oproti Nazaretu do hor, aby pomohla své starší příbuzné Alžbětě. Od samotného archanděla při zvěstování se Maria dověděla, že Alžběta, přestože byla považována za neplodnou, je již v šestém měsíci těhotenství. Ač ona sama je teprve na začátku, Jan Křtitel v lůně Alžbětině se radostí pohne, sotva jeho matka uslyší Mariin pozdrav. I Alžběta, ač na Marii nemůže být ještě nic vidět, podivuhodně porozumí pohnutí svého nenarozeného syna a jako první z lidí vyzná, že Maria je matkou Páně, matkou Boží: «Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?». Maria následně odpoví svým «Velebí má duše Hospodina».

Že se navštívení – setkání matek a jejich nenarozených dětí – děje bezprostředně po početí mladšího Ježíše, je bezpochyby nejvýraznějším novozákonním svědectvím přesvědčení, že lidský život začíná početím. Začal tak lidský život Božího Syna, začíná tak každý lidský život.

Nenarozený lidský život také cítí. O reakci počatého Ježíše sice v Novém zákoně nemáme ani slovo, čteme jen o radostném pohnutí Janově, přesto bezpočet mystických četeb a ikonografických vyobrazení dnešního evangelia tuto vzájemnou interakci obou se snaží nějak zachytit. Kdysi na jednom náboženství to krásně vystihlo i jedno děvče, když nakreslilo obě ženy, udělalo jim jakýsi průhled do lůna, v povijáncích nakreslilo obě děti; většího Jana, radostně jakoby až do fajfky se pohnuvšího, a menšího Ježíše, pohnuvšího se jen trochu.

Ochrana nenarozeného života – ne pro jiné cíle než pro život sám – ke křesťanství patří, není a nesmí se stát ideologií, ale má být reakcí na skutečnost, dosvědčenou vtělením samotného Božího Syna, že lidský život začíná početím.

Ale pochopitelně nejde jen o něj, o teprve nenarozený lidský život. Četbu dnešního krásného evangelia o podivuhodném setkání dvou ještě nenarozených dětí můžeme totiž rozšířit mnohem více, k mnohému dalšímu se můžeme nechat inspirovat.

Ještě nenarozený Kristus a ještě nenarozený Jan – vedle mnoha dalšího – reprezentují zároveň jakýkoli další bezbranný život. Nejen ten nenarozený, již počatý, ale každý, který mu je nějak podobný. Zvlášť takový, který je nějak vydaný do ochrany druhým, jakoby svým matkám, ne nepodobně právě životu nenarozených dětí. Každý život cítí, vnímá, raduje se, podobně jako Jan, anebo trpí a má bolest. Každý lidský život je takový. I když se nám zdá, že ne, i když o tom nemůžeme mít důkaz, anebo to jednoduše nechceme vnímat. Každý bezbranný život zvlášť je hodný naší ochrany a úcty. Neexistují bezcenní lidé, neexistují méněcenné lidské typy, každý lidský život je hoden respektu… Read More »