Milé sestry, milí bratří,

jestliže spojujícím tématem biblických čtení (zejména druhého a evangelijního) minulé neděle byla pokora, tak dnes je jím moudrost. Samozřejmě ne jako protiklad pokory, ale jako její součást, předpoklad a důsledek zároveň.

První čtení je z deuterokanonické knihy Moudrosti, nejmladší knihy Starého zákona. Vzniká mezi židy žijícími v helénském prostředí v 1. století před Kristem a je již psána řecky. Předkládá tak nejmladší a tím pádem nejrozvinutější biblické vnímání moudrosti, navíc takové, které již zakomponovalo konfrontaci s okolním světem, setkání s velkou moudrostí antickou.

I proto se v dnešním úryvku mimo jiné odráží pro řeckou filozofii tak příznačné napětí mezi duchem a hmotou, duší a tělem («Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí»). Ale mnohem důležitější než řešení tohoto metafyzického a zároveň i navýsost praktického problému je pro starozákonního svatopisce reflexe nedostatečnosti a vědomí limitů pouze lidské moudrosti («S námahou luštíme smyslu pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co nejvšednější») a z nich vyplývající vyznání potřeby osvícení shůry, potřeby osvícení Božím duchem. Bez něho se člověk v poznávaném jen stěží vyzná a ještě nesnadněji se dopátrá jeho smyslu («Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?»).

První čtení nám tak připomíná známou pravdu společnou vlastně všem teistickým náboženstvím, totiž přesvědčení, že aby lidská mysl mohla lépe rozeznat dobro od zla, pravdu od lži a aspoň trochu poodhalit smysl věcí a jevů, potřebuje – vedle vnitřního světla a vnímání světla vyzařujícího ze skutečnosti samé – ještě světlo shůry, světlo Boží, světlo duchovní.

Moudrost Boží sestupuje do lidského srdce bezpochyby mnoha tajemnými způsoby. Biblické náboženství věří, že tradovaná dějinná zkušenost s Bohem je k reálnému najití Boží moudrosti dobrou, ba nejsnazší možnou cestou. Novozákonní křesťanství přidává základ své víry, že Boží Moudrost se přímo vtělila v Ježíši Kristu, a proto evangelium a jeho moudrost (kříže) se staly největším a nejvýmluvnějším odrazem Boží věčné moudrosti mezi námi. Proto – souhrnně řečeno – skutečná, Boží moudrost člověka nikdy nemůže být v protikladu k moudrosti Pána Ježíše, k moudrosti jeho kříže, jeho evangelia, k moudrosti skutečné lásky.

Evangelium Pána Ježíše – koncentrující se v tajemství vtělení Boží lásky («Bůh tak miloval svět, že nám dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný») – je tak nejdůležitějším kritériem jakékoli lidské moudrosti, kritériem, zda je aspoň nějak správná, a zároveň zdrojem jejího nového světla a síly, aby správná byla.

Žalm je vždy modlitebním rozvinutím čtení prvního, dnešní žalm devadesátý zvlášť jasným. «Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce» se modlí. Pomíjivost světa i našeho vlastního pozemského života – «Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne» – je výzvou k hledání a dosahování moudrosti srdce. Pomíjivost nás má přivést k touze čas svého života («Let života člověka je úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle osmdesát» říká žalm v jiném verši) moudře využít, využít je k dobru, pod neustálým pohledem do věčnosti (sub specie aeternitatis). Read More »

Milé sestry, milí bratří,

je asi zřejmé, že spojujícím tématem dnešního prvního a evangelijního čtení bude pokora. V úryvku ze starozákonní knihy Sirachovcovy o ní slyšíme formou mudroslovného napomenutí, v evangeliu v podobě jakéhosi podobenství, naučného příběhu z úst samotného Pána Ježíše.

Co se týče evangelijního úryvku, i když je to jasné, je asi dobré připomenout, že je třeba se vyhnout takové interpretaci Ježíšových slov «Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen», která by z projevů pokory činila kalkul k následnému vyvýšení. Vybírat si poslední místa za účelem, abychom byli následně pozváni na místo první, není pochopitelně žádná pokora, nýbrž vypočítavost a tím pádem i faleš. Nějaké pozdější vyvýšení může být jen darem, nechtěným, neplánovaným ovocem jeho skutečné pokory. Pán Ježíš mnohem spíše chce především varovat pyšné a vypočítavé a naopak potěšit opravdu utištěné. Tak to snad jen na okraj…

Zkusme se nyní společně zastavit nad tím, co by tedy mělo být základem, podstatou skutečné pokory, a zahrajme si při tom trochu se slovy. Ovšem s přáním, abychom o pokoře jen neteoretizovali, ale především ji aspoň nějak měli a žili (se sebekritickým přiznáním si, že pokoru možná někdy nejraději tematizují právě ti, kterým nejvíce chybí).

Zkusme začít samotným pojmem, jménem, v němž se odráží obsah vyřčeného. Velmi výmluvná je v tomto ohledu latina. Pokora se latinsky řekne humilitas. Už v samotném slově slyšíme humus, „půdu“, „zemi“. Od ní – jako „při zemi jsoucí“ – je humilitas, „pokora“ odvozena. Podobně jako sám homo, „člověk“, „ze země vzatý“ (v případě člověka je to podobné i v hebrejštině: ádám, „člověk“, „Adam“ je odvozený od adamá, „země“).

Pokora je tedy něčím, co drží člověka při zemi v tom nejlepším slova smyslu. Co ho drží v reálu (bychom řekli dnes). Pokora je pravda, jak se často říkává, a to oprávněně, když už samotná etymologie je taková.

Pokora je opakem pýchy, která se řecky řekne hybris, latinsky superbia. Zvlášť latina je opět výmluvná: Pyšný je ten, kdo o sobě smýšlí, sám sebe vidí jako jsoucího super (či supra) omnia et omnes, „nade všechno a všechny“. Pyšný je ten, který si o sobě myslí, že je „super“. Že je nad Bohem i ostatními lidmi.

Pokorný naopak dobře ví a podle toho se snaží také žít, že je jen člověk. Stejně jako všichni ostatní lidé, jeho bratři a sestry. Ne víc, ne méně. Pokorný ví a žije – ať už to reflektuje s jakoukoli mírou náboženského poznání a vyznání – , že je jen tvorem, Božím stvořením. Proto jeho osobní talenty, genetická výbava (chceme-li), nejsou jeho vlastní zásluhou, ale nezaslouženým darem, darem Božím, daností v něm individualizované lidské přirozenosti.

Pokorný je prostě ten, kdo opravdu přijal za své, že není nadčlověk a už vůbec ne nadbůh a podle toho také žije, vztahuje se a jedná.

Tolik teorie… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

asi nebude pochyb o tom, že ústředním spojujícím tématem dnešních biblických čtení, zejména čtení starozákonního a evangelijního, je modlitba.

Ve starozákonním čtení z 18. kapitoly knihy Genesis (je to úryvek takřka navazující na ten z minulé neděle, na podivuhodnou návštěvu tří tajemných hostí u Abraháma) se před námi rozevírá obraz Abraháma modlitebníka a přímluvce. Praotec víry pochopí, že Hospodin chce potrestat hříšná města Sodomu a Gomoru zničením, a hnut soucitem začne s Bohem přímo licitovat, kolik málo spravedlivých stačí, aby města byla zachráněna. Za jeho až smělým vystupováním se skrývá starozákonní přesvědčení o možnosti zástupnosti, že celek může být zachráněn hrstkou spravedlivých, anebo dokonce jen jedním jediným, podobně jako nemnoho zlých může způsobit zkázu celku, celého národa.

V evangelijním úryvku slyšíme kratší (lukášovskou) verzi Otčenáše. Má jen čtyři prosby oproti sedmi v Matoušově sepsání evangelia. Jelikož Matoušovu delší verzi přijala již nejstarší mimobiblická tradici (jak svědčí třeba raněkřesťanský spis Didaché), stala se ona od nejranějšího křesťanství Modlitbou Páně. Na Otčenáš, který je u Lukáše odpovědí na prosbu učedníků «Pane, nauč nás modlit se», navazuje Ježíšovo povzbuzení k vytrvalé modlitbě a k důvěře v Boha ve vyslyšení proseb.

Množství možných témat k rozjímání nabízejí tak dnešní biblické texty. Zkusme se však zastavit jen nad dvěma z nich: Nejprve nad myšlenkou zástupnictví a vztahu jednotlivce či malé skupiny k celku, která se prolíná Abrahámovým modlitebním licitováním. A následně nad jednou zvláštností, jedním důrazem Lukášova Otčenáše oproti Matoušovu.

Se zástupností  a se vztahem jednotlivce k celku a celku k jednotlivci je to pochopitelně velmi složité. Je to například i problematika kolektivní viny či kolektivní zodpovědnosti, otázka vztahu svobody jednotlivce a obecného dobra, skutečnost, že kvůli části může trpět celek, stejně jako že část může různým způsobem přispět k záchraně či pokroku všech. A tak dále. K tomu všemu pravda křesťanské víry, že jeden Mesiáš přišel zachránit všechny, zatímco jeden padlý anděl se snaží všechny od Boha a dobra odvrátit. Za vším tím je, důvodem všeho je naše faktická vzájemná propojenost, naše bytostná relacionalita.

Dnešní starozákonní čtení nám tak připomíná, že naše vzájemná provázanost je prostě faktem. Takovým, který nějak vážně bere i sám Bůh, když nás ostatně takové stvořil. Vzájemná propojenost, provázanost je faktem, kterému možná nemusíme příliš teoreticky rozumět, nemusí nám být docela jasné, jak a proč funguje, proč s sebou nese takový potenciál dobra i zla, ale který prostě je a je třeba s ním počítat, brát na něj ohled. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte tři poznámky k dnešním jednotlivým biblickým čtením…

V prvním čtení ze starozákonní knihy Genesis máme před sebou známou scénu, obvykle nazývanou „Abrahámovi hosté“: K Abrahámově stanu v Mamre přicházejí tři neznámí poutníci, Abrahám se k nim rozeběhne a pokloní se, nabídne pohostinství, oni – chvíli o nich text mluví v plurálu, chvíli v singuláru – je přijmou, zaslíbí narození syna ze Sáry a odejdou.

Už leckterý starokřesťanský interpret rád spatřil ve třech tajemných hostech praotce Abraháma předobraz Nejsvětější Trojice. Text se proto stal přímo jedním z klasických starozákonních míst křesťansky trojičně vykládaných. V tomto duchu se stal předmětem také nejednoho výtvarného zobrazení, nejznáměji na pozdně středověké ikoně Andreje Rubleva namalované (napsané) pro Trojicko-sergijevskou lávru, dnes v Treťjakovské galerii v Moskvě: Abrahámovi hosté v podobě tří andělů – osob Trojice – sedí u stolu, andělé mezi sebou různými gesty interagují, a tak naznačují, kdo z nich je kterou Boží osobou.

Abraháma tak – v této křesťanské četbě jeho hostů – navštívil sám Hospodin, Trojjediný Bůh, aniž by mu ještě zjevil, kým je.

Ve druhém čtení podobně jako již před týdnem otevíráme list svatého Pavla Kolosanům. Patří k jeho takzvaným „listům z vězení“. Napsal jej během svého vězení buď koncem 50. let ještě v Cézareji anebo začátkem 60. let již v Římě. Pavlova reflexe utrpení – vězení, ztráty svobody, nemožnosti svobodně hlásat evangelium, deportace do Říma – je tak opravdu autentická. Apoštol své trápení chápe jako tajemné doplňování toho, co zbývá do plné míry Kristových útrap. «Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev».

Jak tomu rozumět? Určitě ne tak, že by Kristovo utrpení na kříži bylo samo o sobě nedostatečné; to bychom popřeli jeden z pilířů křesťanské víry i samotné Pavlovy teologie. Ale spíše můžeme v Pavlově vyznání číst určitou tajemnou neuzavřenost Kristova utrpení, jeho určitou neukončenost, přesvědčení o jakési otevřenosti Kristových ran i v nebi, neboť ještě ne všechny údy jeho těla, ne ještě všichni lidé se obrátili.

Proto může svatý Pavel chápat své vlastní trápení jako jakési nepatrné vzetí na sebe utrpení Kristova za tyto neobrácené. Svou oběť může nabídnout samotnému Pánu Ježíšovi, spojuje se tak tajemně s jeho jedinečným utrpením na kříži a nadlehčuje mu jej.

Tajemné nadlehčování Kristova kříže dobrovolným přijímáním různých trápení se stalo velmi drahým momentem spirituality všem mystikům Kristova kříže všech křesťanských dob. Je to moment drahý i všem ostatním trpícím, třeba ani ne mystikům, protože vědomí možnosti zástupné oběti, možnosti tajemného připojení se ke Kristovu vykupitelskému dílu za spásu světa, za spásu blízkých i vzdálených i svou vlastní dává lidskému utrpení aspoň nějaký smysl. Dává smysl zmaru, které utrpení a bolest s sebou přinášejí, dává náplň bolestnému času trpícího lidského života. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes tři krátké poznámky k dnešním biblickým čtením.

První bylo ze starozákonní knihy Deuteronomium, z Páté knihy Mojžíšovy opakující Zákon obsažený již v Exodu a Levitiku. Nalezení této knihy v jeruzalémském chrámě a její následné předčítání podnítilo velkou náboženskou a lidskou obrodu v Izraeli za vlády krále Joziáše koncem 7. století před Kristem. I proto se Deuteronomium stalo součástí Božího slova.

Základní pointou dnešního úryvku z třicáté kapitoly, textu, který je završením celého zopakování Zákona, je Mojžíšovo ujištění, že Boží přikázání nejsou něčím, co by člověku mělo být vzdálené. Ale jsou naopak něčím, co každý člověk už předem má nějak ve svých ústech, i když třeba ještě nevyslovené, a uchovává ve svém srdci, i když třeba ještě nereflektované: «Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat» slyšíme.

Biblická morálka – zejména pak morálka evangelijní ve svém nejpodstatnějším apelu k víře, dobru, spravedlnosti, milosrdenství a především k lásce – není něčím, co by nebylo již někde hluboce zakořeněno v lidské přirozenosti. Neklade před člověka nic, co by již nějak nebylo v něm samém. Božím zjevením základní mravní imperativy lidství připomíná, odhaluje a umocňuje. A také pochopitelně očišťuje a zasazuje do konkrétního dobového kontextu.

Nejde o to nyní nějak otevírat pověstnou „Pandořinu skříňku“ otázkou, co vše je na biblické – zejména té starozákonní – konkrétní morálce podstatné a trvale platné a co jen marginální a jen dobově podmíněné. Něco takového by určitě přesahovalo formát i možnosti neumělého nedělního zamyšlení. Stačí snad jen poznamenat, že musíme rozlišovat ještě nedokonalou morálku starozákonní a Ježíšovu dokonalou morálku evangelijní.

Ale jde o to si připomenout, že Boží volání k dobru, k přilnutí k jeho přikázáním není něčím, co by bylo proti naší přirozenosti. Naopak. Přilnout k Hospodinu, Pánu Ježíšovi a jeho přikázání lásky ve všem se projevujícímu je nejlepším počinem, který člověk může v životě udělat, který ho ze všeho nejvíce Bohu připodobní, zbožští, učiní člověkem, souzní s jeho bytostným určením a nasměrováním.

Své jednání bychom proto měli stále konfrontovat s Pánem Bohem, měli bychom se ho ptát, co je dobré a co ne, toužit znát Boží přikázání pro danou situaci. Měli bychom Boha prosit o sílu k dobru a pevně za všech okolností a ve všech situacích doufat, že láska a laskavost mají opravdu smysl…

Ve druhém dnešním čtení máme před sebou jeden z nejvýraznějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Biblické hymny jsou jedním z výmluvných způsobů vyznání víry, kým Kristus je.

Ten dnešní z Listu Kolosanům je navíc snad nejkomentovanějším hymnem z celého Nového zákona ze strany církevních otců. Sehrál svou roli v dějinách teologie: Stal se jedním z argumentů kněze Aria, proč být přesvědčen, že Kristus «dříve zrozený než celé tvorstvo» není zrozený z Otce jako Syn, ale je jen stvořený, byť jako první a největší ze všech andělů. Musel se sejít první koncil v Nicei a roku 325 slavnostně vyznat, že Kristus je pravým Božím Synem, opravdu zrozeným z Otce přede všemi věky, stejné podstaty s ním a že nebyl čas, kdy by Syn nebyl.

Hymnus tak vyzpívává kosmickou roli Syna, který je alfou i ómegou celého stvořeného bytí, celých dějin. A právě formulace «prvorozený z celého stvoření» je i nejhlubším odůvodněním toho, nač nás již upozornilo dnešní čtení první: Protože Kristus, Syn, Slovo je počátkem, základem a cílem veškerého bytí vysloveného Otcem, je člověkovo tíhnutí k Bohu a lásce již jakoby zakódováno v samotném jeho bytí. Proto je překrásným úkolem člověka být v lásce, žít lásku a dávat ji dál, k lásce vše směřovat a láskou vše naplňovat, a tak se snažit s Boží pomocí přetvářet i nepatrnou částečku světa, do níž je vržen…

V evangelijním úryvku z desáté kapitoly Lukášova sepsání máme před sebou veleznámé podobenství O milosrdném Samaritánovi. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek má dvě části: Svědectví o vyslání dvaasedmdesáti dalších učedníků („dalších“ vzhledem ke Dvanácti) Kristem do světa a svědectví o návratu těchto učedníků k Pánu Ježíšovi a jejich rozhovoru s ním. Úryvek je relativně dlouhý, jistě by bylo mnohé k rozjímání – například už jen to, že Ježíš posílá učedníky «před sebou po dvou» a nikdy ne jako solitéry – , ale zkusme se zastavit jen nad třemi momenty.

Nejprve nad Kristovými slovy o navracení se přání pokoje, když není přijat, a následném vytřásání si prachu z opánků: «Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám… Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: „I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu setřásáme“».

Pak nad mocí šlapat nad hady, štíry a nad nečistými duchy, jíž Kristus své učedníky vybavuje a oni ji vykonávají: «Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu… Podrobují se vám duchové».

A nakonec nad ještě větší radostí, kterou mají mít z přebývání s Pánem Ježíšem: «Spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi».

Jak tedy rozumět slovům, že pokoj se vrátí k učedníkům, když se nenajde nikdo, kdo je ho hoden, schopen přijmout, a že učedníci si mají při nepřijetí i prach ze svých botou vysypat?

Jistě existuje celá řada výkladů. Možná nejpochopitelnějším je ten, který navazuje na starozákonní vnímání moci žehnat. Ta je člověku vždy jen svěřena, člověk nemá neomezenou moc žehnat jako Bůh. Proto třeba patriarchové směli jen jednou dát své požehnání otcovské, vzpomeňme třeba na takového Jákoba. Podobně proroci museli vážit, komu požehnají a komu ne, jak si to přeje Bůh.

Něco takového – zdá se – platí i pro Ježíšovy učedníky. Ani jejich Kristem svěřené schopnosti nejsou nevyčerpatelné. Jednak ve smyslu, že si musí stále uvědomovat, že nadpřirozených darů, svátostné moci, jsou jen správci a nikoliv vlastníci. Ale také, že i jejich přirozené dary, jejich vlohy, talenty, schopnosti a možnosti jim byly jen svěřeny. Ani jich není člověk vlastníkem a nemá s nimi a nad nimi neomezenou moc. Proto by se měl ptát Boha, jak s nimi nakládat, proto by měl také pokorně vážit své síly, čeho ještě schopen je a čeho už ne.

To pochopitelně není výzvou k lenosti, anebo ke skouposti v obdarovávání druhých, a už vůbec ne k sobecké ochraně pouze sebe samého, k urputnému sebestřednému hájení sebe sama. Ale je to pozvání k pokoře, k věřícímu realismu, že prostě nezvládneme všechno, neboť nejsme bohové, že všechno po nás Bůh ani nechce, že se musíme učit také vážit své síly a možná i si umět někdy odpočinout.

Teprve pokornější a možná i méně megalomanský přístup k činnosti i ke všem snahám o pokoj mezi lidmi nám pomůže skutečně něco dobrého vykonat. V mikrosvětě vztahů, lidí a míst, do nichž jsme opravdu posláni, kam jsme životem vrženi. Scholastické gratia supponit naturam et elevat eam („milost předpokládá přirozenost a povyšuje ji“) platí i v tomto ohledu… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o Kristově srdci – Nejsvětějším Srdci Ježíšově, Nejsvětějším Srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, skrze něž se spojilo Kristovo Božství s lidstvím. Dále že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit. O těchto tajemstvích a pravdách naší křesťanské víry jsme rok co rok zvlášť o dnešní slavnosti pozváni rozjímat. A proto se o to i letos – jako každoročně – pokusme…

Začněme naším lidským srdcem. Že člověk má srdce, je jasné. I to, že srdcem člověka nemyslíme jen orgán (nástroj) jeho těla, ale i celé jeho nitro, jeho duši, střed veškerého jeho vnitřního světa, to nejdůležitější v člověku. Tak o srdci smýšlíme a mluvíme.

A stejně tak je jasné, proč středu či duši člověka říkáme právě srdce. Podobně jako srdeční sval rozvádí po celém těle životadárnou okysličenou krev, pročež je srdce odnepaměti vnímáno jako nejdůležitější část těla, tak i duše dává život všemu, co dělá člověka člověkem. Z toho důvodu je vnímána jako základ celého jeho člověčenství. Duše dává člověku jeho ducha, charakter, povyšuje jej nad pouhé nejvyšší uspořádání hmoty. Duší se do všech částí těla rozlévá život, oduševnělý dechem Božím. U všech lidí tomu tak je, u těch, kterým byla dána víra, navíc vědomě a reflektovatelně.

Srdce souvisí s myslí člověka, i to je jasné. Někdy se myslí a srdcem míní totéž, jindy se jedná o dvě součásti, dvě mohutnosti jedné duše. Ne nadarmo už staří antičtí myslitelé rádi zvažovali, která z nich je důležitější. Zda centrum člověka je spíše v hlavě (tedy v mysli), či v hrudi (tedy v srdci). Zda nositelem života je sám duch anebo oduchovnělá krev. A nedošli k jasnému závěru, protože oboje – mysl i srdce – k duši člověka (spolu se vztahovostí a vášnivostí) prostě patří.

Ať je to ale s duší člověka, jak chce, ať je jejím středem to či ono, v každém případě platí, že člověk srdce má a že toto srdce jej nejvíce činí člověkem. V srdci člověka, v jeho zalíbení se rozhoduje, co člověk chce či nechce, co učiní či neučiní. Proto na srdci člověka – na jeho kvalitě, dobrotě anebo zlobě – tolik záleží. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je – po době postní a velikonoční – první z druhé části liturgického mezidobí, které připomíná především dobu veřejného působení Pána Ježíše. Neděli co neděli se tedy před námi rozevírají jednotlivá evangelijní svědectví, letos na pokračování podle Lukášova sepsání, o Kristových skutcích, zázracích, slovech a činech, ve nichž skrze jeho lidství zazářilo i jeho Božství. Evangelium je v bohoslužbě slova vždy předznamenáno čtením prvním ze Starého Zákona, které ten či onen Kristův čin zaslibuje. Na ně navazuje žalm, starozákonní modlitba formou písně. Druhé čtení je také na pokračování, a to z novozákonních, především Pavlových listů; proto se mu také říká epištola („dopis“).

Biblická čtení tak neděli co neděli jsou vybrána tak, aby před námi, pokud možno, rozevřela dva tematické celky k rozjímání, nechání se obohatit Božím slovem. Dovolte proto dnes dvě poznámky…

Začněme druhým čtením. Je z Pavlova Listu Galaťanům (či Galatským). V něm se apoštol snad nejvýraznější ze všech svých listů snaží vyslovit, postihnout, obhájit pravdu víry, že křesťanství je opravdu otevřeno všem, že otevírá Boha skrze Krista všem lidem, židům i pohanům. O tom je i dnešní úryvek. Víra v Krista Ježíše a pokřtění v Krista činí z každého člověka pravé Abrahámovo potomstvo a dědice podle zaslíbení.

Toto stání se křesťanem Pavel přibližuje pomocí krásného obrazu oblečení se v Krista. Obraz má svůj původ nejspíš v prostředí divadla, antického dramatu: Aktér oblékající se do kostýmu se obléká do své role přijímaje ji. Křesťanská víra a křest jsou – metaforicky vyjádřeno – oblečením se do podoby a role Krista v tomto světě, mezi lidmi. A to je krásné.

Že v tomto případě nejde jen o něco vnějškového, dává odtušit skutečnost, že ze stejného divadelního prostředí pochází i řecké slovo prosópon (latinsky persona, „osoba“), původně označující právě roli v dramatu, její kostým. Ostatně i mnohem modernější lidové úsloví „šaty dělají člověka“ má v tomto ohledu cosi do sebe.

To, do čeho by nás naše křesťanství mělo oblékat, do čeho by nás měla odívat naše víra, do čeho jsme byli oblečeni křtem – nezapomeňme, že právě toto je smysl křestního roucha, v antice byli katechumeni křtěni nazí – je podoba Pánu Ježíšovi. A jak je stále opakováno, není větší podobnosti Kristu než mít opravdu rád. A to každého, protože Pán Ježíš jedinečně otevřel Boha opravdu všem. Oblečení se v Krista znamená mít rád – slovy Pavlovými – Žida i Řeka, otroka i svobodného, muže i ženu. Další nám vlastní a aktuální dvojice jsou samozřejmě nabíledni…

Evangelijní úryvek má na první poslech tři části na sebe navazující. Nejprve zazní Kristova otázka adresovaná apoštolům, za koho ho lidé považují, a Petrova odpověď, že za Božího Mesiáše. Následuje Ježíšova předpověď utrpení, jeho cesta se už začíná ubírat k Jeruzalému. A vše končí Kristovou výzvou ke zřeknutí se sama sebe a následování. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdybychom si položili otázku, co vlastně dělá křesťanství křesťanstvím, co je vlastní na křesťanské představě Boha, ono proprium christianum ve srovnání s ostatními náboženstvími, tak bychom mohli odpovědět následující:

Zaprvé je to dějinnost náboženské zkušenosti: V případě biblického náboženství nejde o pouhé zjevení Boha, předně o nauku, učení, odhalení nějakých skrytých pravd či jen morálku, ale předně o zkušenost s Bohem, která zrála v průběhu dějin; ve Starém Zákoně (v židovství to začíná) a v Novém Zákoně (v křesťanství) vrcholí. Bůh do dějin – osobních i kosmických – vstupuje a chce je proměňovat k lepšímu, chce člověka a s ním celé dějiny přivést k sobě.

Zadruhé je to tajemství vtělení: Fakt, že monoteisticky chápaný Bůh se v Ježíši Kristu stává člověkem – o něm přeci vyznáváme, že je pravým Bohem a pravým člověkem v jedné osobě – , je v religionistickém srovnání opravdu jedinečné. «Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem» formuluje svůj úžas nad tím například sv. Atanáš.

Zatřetí je to poznání, že svět – a to ani ten hmotný – nemůže být jako takový špatný, je-li Bohem stvořen, sestoupil-li do něj Bůh a dokonce se stal jeho součástí; proto ve stvoření nejsou dva proti sobě stojící principy dobra a zla (či ducha a hmoty), ale dobro má principielně vždy navrch, nakonec zvítězí, i když to někdy tak nevypadá, i když na chvíli je dobro přemoženo zlem. navrch. A hmota a tělo jsou také od Boha, a proto dobré.

A začtvrté je to právě Boží trojjedinost, základ, důvod a cíl všeho předešlého, Nejsvětější Trojice, kterou před námi rozevírá dnešní slavnost. Na ni, na «tajemství Božího vnitřního života», jak jsme se pomodlili na začátku mše svaté, zkusme zaměřit svou pozornost…

Ve snaze vysvětlit vztah mezi přirozeným a nadpřirozeným poznáním Boha se někdy říkává, že samotnou existenci jediného Boha jsme schopni nějak odtušit sami, světlem svého rozumu, zatímco k jeho Trojjedinosti můžeme dospět jedině na základě daru víry. Takové tvrzení v sobě obsahuje bezpochyby mnoho pravdivého. Koncilní otcové Prvního vatikánského koncilu (konaného na přelomu let 1869 až 1870), kteří poznatelnost Boha světlem přirozeného rozumu slavnostně vyhlásili za pravdu víry, by s ním asi souhlasili. Jinak by tomu však bylo u autorů starších. Někteří středověcí teologové a hlavně staří církevní otcové by podobný výrok jako takový spíše nepodepsali. Zvlášť ne jeho druhou – nedogmatizovanou – část ohledně (ne)poznatelnosti Trojice. Například takový sv. Anselm z Canterbury, učitel církve přelomu 11. a 12. století, byl přesvědčen, že Trojice je vlastně člověku nejbližší a možná i nejpochopitelnější pravdou o Bohu. Zní to možná překvapivě, zvlášť vzpomeneme-li, jaké problémy mnohdy máme jen s představou Boha, který je jeden ve třech osobách, ale Anselm měl pravdu, a to navíc navýsost praktickou.

Bůh, kterého poznáváme jako Lásku a který jí je, totiž nemůže nebýt Trojicí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

a «nastal den Letnic»: Padesátý den po Velikonocích, kdy židé slavili svátek týdnů připomínající dání Desatera, se jedinečně naplnilo staré Joelovo proroctví, že Boží Duch bude vylit na všechny lidi, a slib Pána Ježíše, že bude seslán Přímluvce jako síla jeho přítomnosti po jeho odchodu do nebe. Duch svatý seslán je a v křesťanské liturgii se tento den pro svou velikost stává jedním ze tří Božích hodů, abychom jej i my mohli prožít jako „čas“ (god) Boží.

V centru naší duchovní pozornosti je tedy Duch svatý, třetí osoba Nejsvětější Trojice. S jeho představou je to ze všech Božích osob asi nejsložitější. Jestliže Otce vnímáme jako Boha, Syna poznáváme jako Ježíše Krista, tak v případě Ducha je to těžší. Proto už biblická tradice nám přichází na pomoc s výraznými obrazy, které jsou odrazy jeho působení: Duch svatý je zakoušen ne nepodobně ohni, vodě a větru a tak je i biblickým jazykem pojmenováván. Ne náhodou jsou oheň, voda a vítr třemi živly oživujícími zemi, představují tři ze čtyř elementů světa starověké kosmologie.

Živel je od slova „život“. Naši předci tak nazvali oheň, vodu a vítr, protože mají v sobě pohyb, jsou mocné a nedají se nikdy docela podmanit. Země by bez nich nemohla být živou zemí. Bez světa a tepla, vzduchu a větru a bez vody není život, bez živlů by země zůstala pustá a prázdná.

Duch svatý, dech Boží (v hebrejštině je ruah, „duch“ ženského rodu) je dárcem veškerého života a energie na zemi, protože sám je Božím Životem. S trochou teologické nadsázky řečeno, Otec je dárcem veškerého bytí, dílem jeho „ruky“ Syna je tvar a podoba všeho stvořeného, plodem „ruky“ Ducha je život a energie. On je Boží nestvořenou milostí.

A protože Duch je v Bohu Láskou mezi Otcem a Synem, podstatou života a energie na zemi je jedině láska, která je a dává se dál. Láska, kterou svobodou obdařený člověk má vědomě přijmout, žít a dát také dál.

Duch svatý je Boží silou lásky, je nám nabídnut jako její zápal, světlo, dech a rosa. Sedm darů Ducha – moudrost, rozum, rada, síla, umění, nábožnost a bázeň Boží – pojmenovává sedm oblastí jeho působení, ovoce Ducha – trpělivost, radost, dobrota a tak dále – jsou jeho projevy. Láska by měla pronikat celou naší existencí, měla by tvarovat naše bytí a činění. Měla by být nejniternějším pohybem hýbajícím našimi myšlenkami, slovy a skutky, projevující se ve všem, co jsme a co činíme. Ne nepodobně dechu života oživujícímu naše tělo.

Je dobré se proto ptát, zda a nakolik je láska k Bohu, lidem a světu opravdu živlem – ohněm, vodou a větrem – naší pozemské existence, našeho bytí. A co případně děláme pro to, aby tomu tak bylo. A kdy jindy než na Boží hod svatodušní je k tomu příhodnější čas…

Láska je tajemný dar Boží, rozhoří se a je. Pro pomoc k lásce nám, slabým lidem, byla dána víra, klíč otevírající svět Boží, abychom se s Bohem-Láskou setkávali, nechali se jí měnit a čerpali její sílu. Nevede-li nás naše křesťanství ke skutečné lásce, jsme vlastně nejubožejšími ze všech lidí; podobně nejubožejšími, jako kdyby Kristus byl nevstal z mrtvých. Ale on přeci z mrtvých vstal a konkrétní podoby lásky jsou možná nejdůležitějšími přítomnostmi Vzkříšeného ve světě, přítomnostmi vzbuzenými silou Ducha svatého.

Read More »