Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku, vrcholící Velikonočním triduem. Květná neděle připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky, možná to bylo opravdu v neděli, a zároveň uvozuje vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Poslední události Kristova veřejného působení v Jeruzalémě (od pondělka do středy Svatého týdne), Poslední večeři (na Zelený čtvrtek), Kristovo utrpení a smrt na kříži (Velký pátek), jeho sestoupení do říše zemřelých (na Bílou sobotu), tajemství zmrtvýchvstání (o Velikonoční vigilii) a první zjevení Zmrtvýchvstalého (na Velikonoční neděli).

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali bohoslužebným děním vtáhnout do událostí samých. Aby podobně jako Kristovy Velikonoce umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily svátky něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná a Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky. Vítali ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů (Pašijová neděle) reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, pašije. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme před sebou opět krásné evangelium: „Ježíš a hříšnice“ bývá zpravidla nazývané.

Podle biblistů je tato perikopa nejspíš jakousi dodatečnou, nejanovskou vsuvkou do Janova evangelia. Jde ovšem o text patrně starší, než je nejmladší evangelium samo, nikoli o pozdější kompozici. Proto muselo jít o příběh, který se již déle vyprávěl, o svědectví, které již déle rezonovalo v uších a myslích prvních křesťanů. Když se toto vyprávění nakonec dostalo i do evangelia. Tím, že se tak stalo, je potvrzena jeho inspirace Božím duchem.

Mnohé pozdější interprety občas vzrušovala otázka, kdo jen byla ona žena hříšnice. Odtud pokusy o její ztotožnění s Máří Magdalénou, nebo aspoň s ženou v domě Šimona farizeje. Něco takového v evangeliu opodstatnění nemá. Možná schválně v něm totiž není odhalena ženina totožnost. Je před námi prostě jako «žena hříšnice», jako člověk, v němž se nějak můžeme najít všichni.

Ostatně stejně tak nemají v evangeliu jména ani lidé ze zástupu, ani zákoníci a farizeové, kteří ženu před Ježíše dovlekli. Abychom se i v nich – jako ostatně i na jiných místech – mohli přečíst také.

Ptejme se tedy, co nám evangelium říká, v čem k nám příběh o Ježíši a hříšnici promlouvá, jak bychom se v jeho postavách měli najít… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na čtvrtou („radostnou“) neděli postní máme před sebou krásné a veleznámé podobenství O marnotratném synu. To bývá někdy považováno za jakýsi prototyp všech ostatních podobenství, dokonce za určitý souhrn celého evangelia, za vyjádření jeho smyslu.

Novozákonní podobenství jak známo, jsou vedle různých přirovnání především různé příběhy z úst Pána Ježíše, které mají své posluchače vtáhnout do svého děje, aby tak odtušili, kdo a jaký je Bůh, jak je to s lidmi a co je v očích Božích správné a co ne.

To platilo už pro první posluchače Ježíšových podobenství v evangeliu.

Farizeové a učitelé Zákona, kteří reptali, že Pán Ježíš «přijímá hříšníky a jí s nimi», se měli předně nalézt ve starším synu. A zastydět se za svou tvrdost. Hříšníci kolem Ježíše se měli nalézt v synu mladším, který «sebral všechno a odešel do daleké země». A zaradovat se, že se mohou vrátit k Bohu a že budou přijati, a v tom najít sílu k návratu. Všichni Ježíšovi posluchači pak měli rozpoznat, že dobrým otcem «pohnutým soucitem» evokujícím jednoznačně Boha je právě Ježíš. Tak velkoryse a trpělivě milosrdný je Bůh, takový je Kristus, aspoň nějak takovými by měli být všichni jeho vyznavači a potažmo všichni lidé.

Podobně má podobenství zkusit naslouchat i každý z nás. Máme chtít slyšet jeho základní poselství o Boží dobrotě, která na zem přišla v Ježíšovi. Máme se hledat a nacházet v jednotlivých postavách příběhu. V jedněch více, v jiných méně, podle životní situace a stavu srdce každého z nás. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte nejprve snad několik výkladových poznámek k dnešním biblickým čtením…

V prvním z nich z knihy Exodus máme před sebou jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších textů celého Starého Zákona: Zjevení Božího jména Mojžíšovi na hoře Sinaj. «Já jsem, který jsem (hebrejsky ehjé ašer ehjé, zkráceně JHVH, vysloveno Jahve)».

Bůh se zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, který Božím plamenem hoří, a přitom neshoří. Zjevuje se jako plnost Bytí, jako ten, který je člověku blízko, který ho chce vysvobodit z otroctví, jako ten, který je přítomen ve všem a za vším. Ze všeho jsoucího tak může zazářit jeho přítomnost, díky ní vše existuje, a přesto věci a tvorové zůstávají sami sebou. Je to týž Bůh, který se člověku zjevuje v jeho dějinách a se kterým lze navázat vztah: «Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův» slyší Mojžíš. «Oheň…, ne Bůh filozofů» by dodal Blaise Pascal. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich důrazy – v cyklu A je to příprava na křest a obnovu křestního vyznání, v cyklu B je to důraz na kajícnost a pokání, letos je akcent položen na prohloubení duchovního života – , tak na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře:

Pán Ježíš vzal tři ze svých učedníků – Petra, Jakuba a Jana – na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor v Galilei), aby byl před jejich zraky proměněn. Aby na něm, na jeho lidství apoštolové spatřili cosi z Boží slávy. Zároveň aby odtušili, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš) a že je zároveň větší než oni (proto není možné postavit tři stany pro sobě rovné učitele, jak bylo židovským zvykem). Proto že nemají čekat jiného Mesiáše. Tři apoštolové, i když nerozumí, neví, co by řekli, spatřují, jak jim z Ježíšova lidství, které již znají, nově zazáří i jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady» zvolá Petr). I proto, aby v době, až sestoupí z hory, až přijde kříž, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a útěchu. Stalo se tomu tak jednou za celou dobu Ježíšova veřejného působení…

Ježíšovo proměnění na hoře, jak nám je popisuje evangelium, má celou řadu rovin, a tím pádem i možností výkladu. Krom toho, že je svědectvím o jedinečné a víckrát se nezopakované zkušenosti tří apoštolů, je i jakýmsi prototypem a vzorem jakékoli další křesťanské zkušenosti, mystického setkání s Pánem Ježíšem v modlitbě, extatického zážitku (chceme-li).

V každé autentické křesťanské zkušenosti se totiž nějak musíme setkat s Kristovým lidstvím, které nese jeho Božství. Jinak to ani asi nejde, naše vnímání je vždy nějak vázáno i na tělesné smysly, i duchovní a Boží svět vnímáme jejich prostřednictvím.

Autentická křesťanská zkušenost, křesťanský prožitek blízkosti Boha znamená, že z Kristova lidství, jeho vnímatelné přítomnosti, nám nějak – více nebo méně jasně – zazáří Kristovo Božství. Ne nepodobně, jako se to stalo apoštolům na hoře proměnění. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na první neděli postní rok co rok slyšíme o čtyřicetidenním pokušení Páně na poušti. Hovoří o něm všechna tři synoptická evangelia. Matouš a Lukáš nám předkládají konkrétní podobu tří ďáblových pokušení Ježíše (byť v rozdílném pořadí druhého a třetího), zatímco Marek dává jen souhrnnou zprávu, že Kristus byl po křtu veden Duchem na poušť, kde byl pokoušen od ďábla.

Novozákonní Ježíšova pokušení– spolu se starozákonními pokušeními Adama – jsou jakýmsi prototypem všech pokušení všech lidí. První Adam – stejně jako mnohdy my – pokušením podléhá, zatímco Kristus, Boží Syn, Nový Adam nad nimi vítězí, a tak nám otevírá cestu z nich. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se snažíme ptát, co nám Boží slovo říká přímo do naší konkrétní situace, dostáváme se vždy do určitého nebezpečí, že do něj budeme vkládat své představy, co slyšet chceme a co naopak ne, a tak poselství Božího slova pochopíme spíše zkresleně, že v něm budeme více my než Bůh. A o co intenzivnější je prožitek a naléhavost otázky, na niž v Písmu budeme hledat odpověď, o to větší takové nebezpečí sebeprojekce je. Na druhou stranu jinou možnost nemáme než se Písma ptát. A musíme se ptát, zvlášť když nějakou aspoň trochu Boží odpověď potřebujeme. Od toho zde Boží slovo konečně je. Potřebujeme je o to více, oč náročnější a těžší se naše životní situace stane. A tak se ptejme, navzdory riziku, že mu nebudeme vždy rozumět, že se třeba v pochopení i spleteme, že si leccos je domyslíme či namyslíme.

Měli bychom se ptát, neboť situace světa, který nás obklopuje, je složitá, možná složitější než kdy předtím. Různá jeho nebezpečí jsou reálná a velká, asi více než dříve. I naše osobní situace je leckdy složitá, neseme a snášíme různé těžkosti, nerozumíme mnohému. Není proto divu, že v Božím slově potřebujeme najít inspiraci, co máme dělat a jak vše nést.

Zkusme se tedy v tomto duchu zaposlouchat do dnešních biblických textů… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli se před námi otevřela Ježíšova Řeč na rovině, jak nám ji zaznamenal evangelista Lukáš. Dnes v její četbě pokračujeme. Jak již bylo před týdnem připomenuto, pravděpodobně se nejedná o jinou řeč, ale jen o jiné zaznamenání týchž Ježíšových slov, která známe z Matoušova evangelia jako Horské kázání. Evangelisté zachytili ve svých sepsáních jen jiné z akcentů jedné a samé Kristovy řeči, my tak můžeme více čerpat z jejího bohatství…

Lukáš na čtvero blahoslavenství a čtvero běda (mající onu téměř konstatující podobu) hned navazuje Kristovými slovy o lásce k nepřátelům, což je právě úryvek, který jsme slyšeli. Má v zásadě dvě části. Nejprve jakousi sekvenci apelů k lásce («milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí» atd.) končící „zlatým pravidlem“ («jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim»). A následně odůvodnění, proč mají Ježíšovi učedníci milovat všechny lidi včetně nepřátel: protože takto milosrdně miluje Bůh («buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec»).

Výzva k lásce ke všem lidem včetně lásky k nepřátelům je bezpochyby nejznámějším, nejdůležitějším, nejkrásnějším a zároveň asi nejnáročnějším apelem celého křesťanství. Zejména jedná-li se opravdu o lásku k ne-přátelům a ne-sympaťákům anebo dokonce lidem zlým, škodícím a ubližujícím, lidem, o nichž se nám někdy vkrade myšlenka, že bez nich by snad na světě bylo ostatním lépe.

Zvlášť v Lukášově evangeliu je tento apel lásky zdůrazněn. Možná i proto, že jeho prvními adresáty byli křesťané, kteří se již ocitli v situaci pronásledování ze strany okolního světa. Protože právě v takových situacích, kdy člověka někdo nenávidí, nepřijímá, proklíná, okrádá, ubližuje mu, bije ho či jen o něco neomaleně prosí, (právě tehdy) by měl člověk, Kristův učedník, milovat. I své nepřátele a nepřátele ostatních, agresory. Právě tehdy se láska má osvědčit jako skutečná láska, ukázat se, zda jí skutečně je. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku dnes slyšíme čtvero blahoslavenství (doslova „blaženství“) a také čtvero běda, vložené do Kristových úst, jak nám je zaznamenal evangelista Lukáš.

Blahoslavenství si povětšinou vybavíme v Matoušově podání. Tedy v delší formě, v počtu osmi a bez běda. V leckom se tak může vzbudit otázka, která z evangelijních verzí je autentičtější, zda Lukášova anebo Matoušova. Či zda Pán Ježíš nepronesl blahoslavenství dvakrát a na různých místech, když oba evangelisté o nich hovoří rozdílně. A podobně zda následná Kristova řeč, kterou Lukáš předkládá jako Řeč na rovině, zatímco Matouš jako Horské kázání, je jednou a samou řečí, jen třeba s různými důrazy zapsanou, anebo dvěma různými řečmi na dvou místech pronesenými.

Samozřejmě, podobně jako u ostatních novozákonních míst se s největší pravděpodobností jedná o dvě verze téhož, formulované s různými akcenty podle toho, jak si je očití svědci zapamatovali a následná ústní tradice předala a svatopisec zapsal. S tím, že my dnes už nemůžeme umět rozlišit, jak co Pán Ježíš přesně řekl, či udělal které z evangelií je v tomto smyslu autentičtější.

Což nás ale snad nemusí příliš znepokojovat. Naopak, více verzí týchž evangelijních událostí může implikovat více různých pramenů týchž událostí, a proto mluví spíše pro autenticitu toho či onoho svědectví, v prospěch jeho i historické pravdivosti. Víceré zaznamenání nám zároveň otevírá větší bohatství a hloubku Kristových slov, jeho činů a událostí kolem něj.  Ostatně i proto jsou evangelia čtyři. Aby dohromady – ne nepodobně mozaice – byla jakousi čtverou „tváří“ Božího tajemství. Podobně to ostatně pochopili už raní křesťané, když evangelistům přisoudili jejich atributy – okřídleného člověka, lva, býka a orla v letu – dle vidění čtveré vnímatelné podoby Boží velebnosti prorokem Izaiášem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli připadl tedy krásný a starobylý svátek Uvedení Páně do chrámu. Rok co rok nás vrací ještě tak trochu zpět do doby vánoční. Ostatně dříve teprve dnešním svátkem vánoční doba končila a i dnes, kde je to zvykem, mohou být jesličky v kostele vystaveny až do dnešního data. Rozevírá se totiž před námi událost, která s děním kolem narození Páně opravdu souvisí. Událost, k níž došlo čtyřicet dnů po Ježíšově narození, jak svědčí Lukášovo evangelium:

Josef s Marií a novorozeným Ježíšem přicházejí do jeruzalémského chrámu, aby podle ustanovení mojžíšského Zákona přinesli za prvorozeného chlapce předepsanou oběť, pár hrdliček nebo dvě holoubata, a aby rodička byla rituálně očištěna. Do chrámu z vnuknutí Ducha v tu dobu přichází i Simeon, spravedlivý stařec čekající na Mesiáše. V dítěti ho rozpozná a zaraduje se. Vysloví nejprve své Nunc dimitis («Nyní můžeš propustit»), kantikum (které se dodnes modlí církev v breviáři jako poslední zpěv dne při večerním kompletáři). Ze Simeonových úst následně zazní proroctví, že až Kristus doroste, stane se znamením, jemuž se bude odporovat, a že i Mariinu duši pronikne meč (v čemž pak následná duchovní tradice přečte první ze sedmi novozákonních bolestí Panny Marie). V chrámě je i prorokyně Anna, spravedlivá stařena, sloužící tam Bohu postem a modlitbami již nějakých pětašedesát let. I ona se zaraduje, když spatří dítě, velebí Boha a začne o dítěti vyprávět všem bohabojným.

Ti všichni k nám promlouvají, jsme opět pozváni mezi ně, jsme pozváni pokusit se jim naslouchat. Read More »