Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý…

Zaprvé je posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristova narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelia. Znovu nás přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia. Dříve se proto 1. ledna slavil svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešek i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». A hlavně celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří ani mezi ty největší vánoční, jakými jsou Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev.

Nejprve se slavil v neděli po Třech králích. Nyní ho máme v neděli vánočního oktávu, aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. Proto se dnes čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta, o přinesení Ježíše do chrámu a o dvanáctiletém Ježíši. V nich ve všech hrají roli lidé kolem Božího Dítěte, malého Ježíše.

Zkrátka a dobře, Boží Syn se vtělil a narodil do lidské rodiny, byť zcela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa. To si dnes – o svátku Svaté rodiny – zvlášť připomínáme.

Proto nejprve dovolte snad několik slov o rodině… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

leckdo může mít pocit, že o vánočních svátcích se na nás chrlí až neuvěřitelné množství slov; o smyslu Vánocích, jejich prožívání či poselství. To samozřejmě asi není špatně, zejména jsou-li to slova aspoň nějak dobrá a pravdivá, člověk taková slova potřebuje slyšet.

Ale Vánoce by zároveň měly být spíše o mlčení. Vždyť Mesiáš se narodil v noci, tiché noci, kdy všechno spí, narodil se jako malé křehké dítě, které ještě nemluví, je nemluvnětem. Nemáme v evangeliu žádné slovo Marie či Josefa z Betléma, vůl a oslík jsou také němými zvířaty. A pastýři, kteří k narozenému Ježíšovi jako první přišli, dozajista nebyli také žádnými rétory.

Je sice pravda, že «Slovo se stalo tělem», aby skrze Ježíše promluvilo. A stejně tak je pravda, že evangelium, i to o narození Páně, je také lidskou mluvou. Přesto by trocha mlčení nám lidem, zejména o Vánocích, u Betléma, u Božího dítěte, před Bohem a světem neuškodila. Abychom se naučili naslouchat, pokorně naslouchat Božímu mluvení. Ale i mluvení lidí, mluvení světa i života jako takového. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní spadá každoročně do předvánočního týdne, do závěrečné části adventu. V centru bohoslužby, jejích modliteb a biblických čtení, už proto není očekávání Mesiáše, ale události narození Páně bezprostředně předcházející. O nich jsou především úryvky z evangelia, které se v těchto dnech při mši svaté jeden po druhém čtou. Vše zaznívá, aby nám pomohlo se připravit na již opravdu blížící se svátky.

V evangeliu dnes máme před sebou shrnutí všeho, co narození Krista předcházelo, podle Matouše. V prvním čtení zaznělo známé Izaiášovo proroctví, že Panna počne a porodí Syna Emmanuele. Že tento Mesiáš přišel nejen jako člověk ale i jako Boží Syn a Pán, zdůraznilo zase čtení druhé, z Pavlova Listu Římanům. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

liturgie třetí neděle adventní, nazvané podle své vstupní antifony Gaudete („radujte se“), je celá prodchnuta radostí; z blížících se svátků a kéž by i z větší blízkosti Boží. Radost se prolíná celou bohoslužbou; rezonuje v mešních modlitbách, odráží se ve světlejší barvě bohoslužebného roucha. A především by nám měla zarezonovat z Božího slova.

V prvním čtení otevíráme stále knihu proroka Izaiáše. Už starými církevním otci byl nazván starozákonním „evangelistou“. S trochou nadsázky, ale příznačně; ze všech svatopisců Starého Zákona toho o příchodu a působení Mesiáše předpověděl zdaleka asi nejvíce. Není tudíž divu, že právě v adventu, kdy si připomínáme čekání věků na Kristův příchod, z proroka Izaiáše čteme při mši svaté nejčastěji.

Dnes máme před sebou další krásné Izaiášovo zaslíbení. Je z 35. kapitoly, z první a nejstarší části knihy. Zaznělo někdy v polovině 8. století př. Kr. Již tehdy, a ještě více v dobách následujících, se stalo pro Izrael nakonec jedním z největších prorockých zaslíbení Mesiáše, jedním z impulsů k až dychtivému očekávání jeho příchodu. Stalo se totiž představou, co Mesiáš učiní, až přijde, a podle čeho se také pozná: «Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť… Zaplesá, zavýská… Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli adventní před námi každoročně stojí postava Jana Křtitele. Splnil roli proroka Eliáše, byl nazván Předchůdcem Páně, protože mu měl svým kázáním připravit cestu. K veřejnému působení ve světě, do životů a srdcí lidí. Jan tak jedinečně učinil svým vystoupením na začátku Ježíšova veřejného působení, jak čteme v evangeliu.

A protože evangelium má být stále živé, chce tak Jan činit nějak stále. A činil by, pokud bychom jeho biblická slova «obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království» vzali aspoň nějak vážně. Pak by se mohla i v našem životě, našem vnitřním světě a v našem jednání aspoň nějak uskutečňovat a naplňovat i krásná mesiánská zaslíbení.

Starozákonním zaslíbením příchodu Mesiáše nasloucháme po celý advent, o nedělích i všedních dnech. Tyto zpravidla krásné a útěšné biblické texty jsou především z pera proroka Izaiáše. Ze všech starozákonních proroků toho o Mesiáši totiž předpověděl asi nejvíce, proto byl už starými církevními otci nazván „starozákonním evangelistou“.

Text dnešního prvního čtení ze začátku 11. kapitoly proroka je v tomto ohledu text ovšem zvlášť významný. Je sice z první části knihy, která povětšinou pochází přímo od historického Izaiáše, tedy z druhé poloviny 8. století př. Kr., ale dle biblistů je zrovna tento text, toto mesiánské proroctví mladší. Snad pochází až z doby babylónského vyhnanství a je dílem tzv. Třetího Izaiáše.

Již v rámci židovského očekávání Mesiáše, zejména v době judaismu přelomu letopočtu, bylo toto proroctví čteno jako jedno z vůbec nejdůležitějších v celém Starém Zákoně. Stalo se dokonce jedním z hlavních biblických zdrojů mesiánského očekávání. A intenzivně zaznívalo zvlášť ve všech těžkých dobách, babylónskému vyhnanství nějak podobných.

Mesiáš podle proroka vzejde «z pahýlu Jese», tedy z potomstva a rodu Davidova, protože Jese (neboli Jišaj) byl Davidovým otcem. Proto bude nový král, který konečně přinese na zem a mezi lidi Boží (nebeské) království. Proto se narodí v Betlémě, Městě Davidově.

Ale ještě podstatnější je, že «na něm spočine duch Hospodinův». Tedy že ten, který přijde, bude opravdu Božím pomazaným, skutečným Mesiášem (hebrejsky Mašíjah) neboli Kristem (Christos řecky), od Boha poslaným. On «podle spravedlnosti bude soudit…, spravedlnost bude provazem jeho beder». Způsobí, že spravedlnost konečně zavládne mezi lidmi, že nastane něco skoro jako ráj na zemi, když vyhlásí milostivé léto Hospodinovo, jež se stane «znamením pohanům».

Pokud a nakolik se ovšem lidé jeho působení otevřou, dodejme… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

advent – adventus, „příchod“ – by měl být dobou naší každoroční přípravy na příchod Páně. Zaprvé na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o Vánocích. A zadruhé na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. Oba tyto rozměry se adventem prolínají a vzájemně se doplňují. Přičemž příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na Vánoce se týká spíše jeho druhá část.

V adventním čase by mělo jít o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Což se může dít jen v živém vztahu s ním. Proto kýženým naplněním adventu nemůže být nic jiného než zase příchod Krista Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Dnes jsme všichni společně opět na začátku adventu. Každý začátek bývá zpravidla nějakou novou příležitostí, možností otevření nového, kéž by lepšího a Božštějšího. To platí i pro začátek adventu, možná i trochu prvoplánovitě, adventem začíná nový liturgický rok. Kéž by i něco nového, lepšího v nás a našem životě.

I k tomu nám zaznívá dnešní Boží slovo… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království nepochází z toho světa, je Boží, a v tomto světě ani ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. A přesto Boží království již zde je a chce být stále nově, v nás a mezi námi. Když v Ježíšovi jedinečně přišlo na tuto zem. A zůstalo na ní.

Kristovo Boží království e vnímatelné v jeho tajemných přítomnostech mezi námi, ale také v nás, v bytí, v srdcích a na životech těch, kteří se Krista-Beránka snaží pokorně následovat. Snahou o dobro a lásku, ať už ho znají anebo ne.

Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Panta rei, vše se nějak mění, ale podstata Kristova království zůstává stále táž. Jako tajemná Boží přítomnost, jako Boží vliv, jako vláda dobra. Je jen na člověku, aby Boží království našel a pokorně se je snažil žít…

Snad i tak bychom se mohli pokusit zachytit obsah dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Vyznává, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k dobrému Bohu zase celý svět – zvlášť nás lidi – chce přivést nazpět. Po čemž touží a což nakonec učiní i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti, Boží laskavé moci a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista Krále, jak se každoročně připomíná, je relativně mladá. Důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí 1600 let od formulování základního vyznání víry v Trojjediného Boha, vyznání, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Letos v květnu to bylo již 1700 let. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

s blížícím se koncem liturgického roku – příští neděli je Krista Krále a za dva týdny budeme mít první neděli adventní – začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická: Na konec světa a na Kristův slavný druhý příchod. A tím pádem také na konec lidského života a příchod Božího Syna ve chvíli smrti každého člověka.

Proto se v těchto dnech rok co rok čtou biblická čtení vpravdě apokalyptická. Tak tomu je i dnes, tak tomu bude i po následující dva, tři týdny.

Apokalyptika je pozoruhodný literární druh. Netýká se jen Písma svatého, a dokonce ani jen biblického náboženství. Řecké apokalypsis doslova znamená odkrytí skrytého, odhalení či zjevení věcí skrytých. V biblickém kontextu jde o poodhalení skrytých Božích tajemství. Autor apokalyptiky, vidoucí, vidí nějak do Božího světa, nebe, a snaží se do zejména obrazných slov zachytit obsah svých vidění. Protože tato se často týkají věcí budoucích a jsou spojena s různými tajemnými hrůzami, došlo časem k posunu a zúžení pojmu apokalypsa, a to tak, že se stala téměř synonymem pro nějakou konečnou katastrofu. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme dnes svátek Posvěcení lateránské baziliky, jeden z takzvaných svátků Páně, které se slaví i v neděli, připadnou-li na ni. Připomíná a liturgicky slaví posvěcení římské baziliky Nejsvětějšího Vykupitele a svatých Janů, myšleno Křtitele a Evangelisty. Baziliky lateránské, podle římské rodiny Lateránů, kterým pozemek na pahorku Caelius původně patřil, než byl zkonfiskován císařem Neronem. Baziliky nesoucí titul Mater et caput omnium ecclesiarum Urbis ac Orbis („Matka a hlava všech kostelů Města a světa“). A to proto, že právě ona, lateránská bazilika je stále hlavní papežskou katedrálou. Při ní od dob císaře Kosntatntina až do pozdního středověku, tedy od 4. do 14. století, měli papežové skutečně své sídlo. Na zvláštním postavení lateránské baziliky nic nezměnila ani skutečnost, že reálně nejvýznamnějším kostelem katolického křesťanstva se záhy stala bazilika svatopetrská. Vždyť je to především hrob svatého Petra, který papežství i celému Římu dává jeho církevní i teologický význam.

Svátek, slavený v celé církvi na dnešní den 9. listopadu již někdy od 12. století, připomíná tedy radost z posvěcení původní baziliky z první poloviny 4. století. K této radosti se má dnes liturgicky připojit celá katolická církev, všichni křesťané hlásící se ke společenství s římským biskupem na celém světě. To činíme i touto bohoslužbou.

Svátek nám ale připomíná snad i řadu dalších věcí, nad kterými snad stojí za to se na chvíli společně zastavit… Read More »