Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení ze Skutků apoštolů vypráví o volbě Jidášova nástupce – o volbě Matěje (apoštola, jehož liturgický svátek oslavíme shodou okolností pozítří) – do sboru dvanácti apoštolů. Je svědectvím o jedinečném doplnění apoštolského kruhu zase na dvanáct; k něčemu takovému přeci už nikdy později nedošlo. Stalo se to mezi Kristovým nanebevstoupením a Letnicemi, ve dnech čekání na «pomoc z výsosti», na Ducha Svatého. Proto o této události čteme dnes, v neděli ve svatodušní novéně.

Matěj byl nejprve vybrán spolu s Barsabášem ze všech těch, kteří – podobně jako Dvanáct – byli svědky Kristova veřejného působení a jeho zjevení jako Zmrtvýchvstalého. Oba dva museli patřit k širšímu okruhu Ježíšových učedníků. Posvátný los pak padl na Matěje, aby právě on zaujal místo uprázdněné Jidášem. Nebyl to Matěj sám, který by si o něco takového řekl, je to sám Bůh, který na něj losem ukázal. Tak byl posvátný los vnímán. Apoštol Petr tuto volbu uviděl dokonce jako předobrazenou ve starozákonním žalmu, který ocitoval. Matěj svou volbu přijal, stal se náhradníkem za Jidáše a byl přidružen ke dvanácti apoštolům.

Jistěže, šlo předně o doplnění apoštolského kruhu na dvanáct, a to zvlášť s ohledem na živost očekávání Kristova druhého příchodu. Apoštolové měli být mimo jiné zárukou, že ho rozpoznají, až přijde. To by mělo být asi hlavním předmětem našeho rozjímání.

Ale za pozornost stojí i skutečnost, že Matěj byl fakticky vylosován jako náhradník za Jidáše a že tuto roli přijal. Matěj se tím stal i jakýmsi ztělesněním víry, že v apoštolské službě nejde primárně o jejího vykonavatele, ale o službu samotnou, o Pána Ježíše působícího skrze ni. Možná i tak můžeme vnímat, že Matějovi nevadí, když je k ní nyní vybrán „jen“ jako náhradník a dodatečně.

Matějova volba je proto mementem a výzvou ke zpytování svědomí pro všechny, kterým – nehodným a slabým – je nějak svěřena Kristova apoštolská služba. Ti všichni, zejména biskupové a kněží, by si s pohledem na Matěje měli připomenout, že nejde primárně o ně, ale předně a především o Krista, kterého mají – nehodní – svou službou, zejména tou svátostnou, zprostředkovávat. Něco podobného ve své půvabné knize Plná slávy vyjádřil Bruce Marshall: Když jeden z hrdinů knížky byl jmenován biskupem a blíží se jeho svěcení, jeho kněžský kolega mu k tomu blahopřeje slovy, aby ovšem nikdy nezapomněl, že on má být jen svícnem, zatímco to, oč jde, je světlo, které nese, které jako biskup bude nést, ne o něj.

Něco takového ale neplatí jen o kněžské, biskupské či jakékoli jiné institucionalizované službě. Podobný princip – být svícnem světla, o které jde – se týká každého člověka. Každý je přeci Bohem k něčemu dobrému volán, jakoby „losován“. Vždy k nějakému dobru, u kterého – ne nepodobně jako u apoštolské služby – nejde předně o to, kdo je koná, ale o to, aby bylo vykonáno, aby se našel někdo, kdo je vykoná. Předně jde o dobro samé, o Boha Krista v něm přítomném. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

z dnešních biblických úryvků – zvlášť z evangelia a druhého čtení – jasně vyniká přikázání mezilidské lásky. «Milujte se navzájem» slyšíme z Ježíšových úst v evangeliu, «milujme se navzájem» opakuje První list Janův. I čtení ze Skutků apoštolů je o lásce, o lásce Boží, která nikomu nestraní, která se jako Duch Svatý chce vylévat na všechny lidi bez rozdílu.

Evangelijní úryvek je z Kristovy Řeči na rozloučenou, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan. Navazuje na slova, kterým jsme naslouchali minulou neděli. I proto je možné mu rozumět jako jakémusi rozvinutí obrazu o kmeni a ratolestech, jako vysvětlení, co mají přestavovat ony sladké plody, které by ratolesti měly světu přinášet. Že by jimi mělo být ovoce mezilidské lásky, projevující se konkrétními činy. Ty mají být uskutečněním Kristových slov a přikázání.

«Zůstaňte v mé lásce» je první imperativ dnešního úryvku. Kristova Boží láska, ve které máme zůstat, naši lidskou lásku předchází. Kristova láska je výronem lásky Boha Otce, je hmatatelnou podobou Boží lásky. Duch Svatý je její silou, Kristovo lidství je jejím zčlověčením. Boží láska se stala jedinečně vnímatelnou skrze Kristovo lidství. Pán Ježíš je proximou Boží lásky a maximou lidství, kříž oboje v sobě koncentruje. S Boží láskou se tak člověk může potkat, potká-li se s Ježíšem, stane-li se vírou jeho přítelem, jeho přítelkyní. «V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy» svědčí apoštol Jan.

Kristovo «zůstaňte v mé lásce» je pozváním, abychom se stali a po celý život zůstali jeho ratolestmi, abychom se nikdy nevyrvali z jeho přátelství a neztratili s ním vztah, ať se děje cokoli. Abychom u něj zůstali, vraceli se i navzdory svým slabostem. A tak mohli přinášet plody, aspoň nějaké sladké hrozny lásky.

Je to pozvání, abychom se zároveň i snažili se Kristu-lásce aspoň nějak připodobnit, abychom zatoužili mít v srdci a činech cosi z jeho Boží lásky. «Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce».

Přijetí takového pozvání a s tím související snaha nejsou v praxi nepodobné tomu, co známe z mezilidských vztahů. Fungují-li a jsou-li sdílením života. Pak se lidé přeci také začínají svým životem jeden druhému podobat, jeden druhému se přizpůsobovat, někdy se začínají sobě podobat dokonce i tváří, řečí či způsobem chůze. Tak se máme učit podobat Kristu, nechat se jím ovlivňovat, nechat na sebe jeho podobu působit.

Boží Syn ze své strany učinil již vše potřebné. Stal se člověkem a dal nám sám sebe. Z jeho strany je učiněno vše, opravdu «dokonáno jest». Na nás lidech je se skrze vztah s Kristem Boží lásce otevřít a začít se Kristu a jeho lásce aspoň trochu podobat. V milování lidí a světa. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, podobně jako před týdnem na neděli Dobrého pastýře, máme před sebou další biblický obraz, kým a čím pro nás Kristus má být: Pravým vinným kmenem.

Obraz je opět uvozen Ježíšovými slovy «já jsem (egó eimi)». Ta evokují Hospodinovo «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)», slova, kterými se Bůh představil Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Choreb. Z jejich hebrejského znění «jsem, který jsem (ejé ašer ejé)» je odvozeno Boží vlastní a nevyslovitelné jméno Jahve. Proto jsou obrazy z Kristových úst uvozené slovy «já jsem», jak nám je předkládá evangelista Jan, tak důležité. Jejich důležitost navíc ještě umocňuje skutečnost, že novozákonní obrazy jsou zároveň již i odrazy Boha v lidské zkušenosti, jak Krista zakoušelo nejranější biblické křesťanství.

Dovolte proto několik nesourodých střípků k tomu dnešnímu…

Kristus je vinným kmenem a my máme být jeho ratolestmi. Ratolestmi majícími žít z jeho životodárné mízy a také přinášet plody. Bůh Otec je vinařem, kterému kmen patří a který jako dobrý hospodář uschlé a neplodné ratolesti odřezává, aby nepřekážely a nebránily růstu živých, a živé a plodné čistí, aby přinášely plodů ještě více.

Vinným kmenem je Pán Ježíš ve všech svých přítomnostech a podobách. Jak v nebi, tak i na zemi a v lidském srdci. Zvlášť v křesťanství. Vinným kmenem je tak i církev, Kristovo tělo. Pravým vinným kmenem je jedinečně eucharistie, sladký vinný kmen, «svatá réva» tišící každou lidskou žízeň, jak o ní čteme ve starokřesťanském spisu Didaché. Vinným kmenem je i Kristovo slovo, slovo života, evangelium. A mnoho dalšího, z čeho bychom měli čerpat jeho Boží mízu. Vždy s vědomím, že míza je sice silná, Boží, ale její pozemský kmen je často – podobně jako kmen vinné révy – dost křehký. O to spíše my, jeho ratolesti.

Skrze naše zůstávání na kmeni a života z něj – skrze vztah s Kristem, jeho následování, naroubování na něj, požívání jeho Boží síly – je naděje, že poneseme kýžené ovoce; sladké plody chutné celému světu, ovoce lásky. K němu, ovoci by nás naše křesťanství mělo vést. Ne nutně ve smyslu kvantity, není-li dosažitelná, ale ve smyslu kvality, sladkosti a chuti vždy.

Proto nestačí, že jsme se jednou stali ratolestmi, jednou již byli (křtem) naroubováni na pravý vinný kmen, Slovem skrze vodu očištěni a posvěceni; takto s poukazem na křest vykládá Kristova slova «vy už jste čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil» svatý Augustin. Je třeba také přinášet plody, snažit se o ně, tedy jednat, nežít jen pro sebe, ale především pro ovoce, aspoň nějak užitečně. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře. Je tak nazývána už od dob tridentské reformy, byť se tehdy slavila o týden dříve. A to pro evangelium, které se rok co rok čte; úryvky z Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z Janova sepsání. Pán Ježíš je tím dobrým pastýřem očekávaným proroky, prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Z toho se dnes máme zaradovat.

A jelikož Kristus na své pastýřské službě dal podíl i dvanácti apoštolům a jejich nehodným nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), jak čteme již v Novém Zákoně, myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle zároveň dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu a modliteb za kněze. I z toho snad můžeme mít radost, že Boží svátostná moc ke spáse lidí se od apoštolů skrze vkládání rukou a modlitbu biskupů (svátost svěcení) předává dál a dál.

Zaměřme však svou pozornost na samotný obraz. «Já jsem pastýř dobrý» patří k oněm silným Kristovým výrokům uvozeným slovy «já jsem (egó eimi)» z Janova evangelia: Já jsem cesta, pravda, život, dveře, světlo světa a také dobrý pastýř, říká o sobě Boží Syn.

Není pochyb, že pastýř je odedávna oblíbenou postavou. Zejména městská civilizace už v antice spatřila v pastýřském a pasteveckém způsobu života ideál harmonie, štěstí, zvlášť ve srovnání s útrapami a úskalími městského života. To se promítlo i do antické kultury.

Pastýř má své místo i v biblickém zjevení. Ve zkušenosti starozákonního člověka, který měl za sebou pasteveckou (a nomádskou) minulost, je to především dobrý Hospodin, který je pastýřem svého lidu. On ho vodí na žírné pastvy, kde může odpočinout, a jednou ho dovede zpět do rajské zahrady. Jak vyzpívává nejeden žalm. Starozákonní člověk nejednou zakusil, jak Bůh pase svůj lid i jak se stará o jednotlivého člověka, nechá-li se.

Bůh se stal pastýřem i skrze své služebníky: krále, proroky a kněze a jiné své vyvolené. Proto se obraz pastýře již ve Starém Zákoně vztáhl nějak i na ty, kteří se mají ve jménu Hospodinově o lid starat. Ti ale nejsou vždy pastýři dobrými. Naopak, často byli pastýři zlými, špatnými, kteří začali pást sami sebe a na svěřeném stádci jim přestalo záležet, jak pranýřuje již prorok Ezechiel. I proto Izrael začíná svůj zrak stále více upínat do budoucnosti, k očekávanému Mesiáši, který se stane oním dobrým pastýřem podle Božího přání.

Pán Ježíš se stal dobrým pastýřem, který zná své ovce, který je vyhledává a jemuž na nich záleží. Zůstává s nimi, i když přijde vlk, neutíká ze strachu o sebe, vyhledává ztracené a bere si je na svá ramena. Toto nejen o sobě řekl, ale hlavně učinil. Stal se – pro své boholidství – zčlověčením Pastýře, Boha. To zakusili lidé kolem něj, zakoušela to prvotní církev, může to stále nějak – zvlášť ve svém vnitřním světě – zakusit každý člověk. Otevře-li se vztahu s ním. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium nás přenáší ještě jednou do pozdního večera velikonoční neděle. Podle Lukášova svědectví se do Jeruzaléma vrací dva „emauzští učedníci“ a vyprávějí apoštolům, jak odpoledne rozpoznali zmrtvýchvstalého Pána při lámání chleba. On nyní znovu přichází mezi ně, zjevuje se jim všem dohromady a přeje Boží pokoj.

O tom je první polovina dnešního evangelijního úryvku. Ta druhá, začínající slovy «dále jim řekl», se ale již nutně nevztahuje ke stejnému večeru, i když se tak tváří. Je spíše Lukášovým shrnutím všeho, co se dělo po celých následných čtyřicet dnů: Jak Pán Ježíš při svých zjeveních postupně odhaloval smysl Písma, aby učedníci stále více chápali, že byl ukřižován a vzkříšen «podle Písem». A jak poslal apoštoly hlásat evangelium o odpuštění hříchů všem národům, poté co budou po jeho nanebevstoupení «vyzbrojení mocí z výsosti», darem Ducha Svatého (což byl verš, který nám dnešní úryvek již nepřečetl).

To vše můžeme číst jako inspiraci, oč bychom se v těchto dnech měli s Boží pomocí pokusit: Nechat se Kristem povzbudit ve víře v jeho zmrtvýchvstání, nabírat sílu evangelium žít i hlásat a připravovat se na slavnost Letnic.

Soustřeďme se však nyní na pozdrav, na Kristovo přání «pokoj vám». Jsou to první slova Zmrtvýchvstalého, která říká svým učedníkům. Jak v dnešním Lukášově svědectví, tak i ve zjevení apoštolům v Jeruzalémě, které popisuje evangelista Jan. Není jasné, zda jde o jednu a tu samou událost. U Lukáše je nicméně zajímavé, že slova «pokoj vám» obsahují jen některé rukopisy, a ne ty úplně nejstarší. Proto se někteří biblisté domnívají, že u Lukáše jsou možná až pozdějším dodatkem, který se stal součástí Božího slova.

Vůbec však není špatně, pokud by se skutečně jednalo o nějaký pozdější dodatek oproti prvnímu (Lukášovu) textu. Nemusí totiž jít jen o jakýsi pokus paralelizovat Lukášovo svědectví s Janovým, anebo je obě navzájem více harmonizovat, aby z úst Pána Ježíše vycházelo vždy totéž. Něco takového Nový Zákon zpravidla nedělá. Ale mnohem spíše může jít o odraz živé zkušenosti prvokřesťanských obcí, prostředí, ve kterém novozákonní biblický text dostává svou definitivní inspirovanou podobu. Tak nějak je tomu ostatně i u celého textu Nového Zákona: Je svědectvím událostí, kérygmatem očitých svědků, jakož i je potvrzující reflexí povelikonočního křesťanství. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu prodlužujícího oslavu Zmrtvýchvstání na celých osm dnů. Stále tak můžeme prožívat den Vzkříšení jako jeden radostný den, který učinil Hospodin. V první polovině evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli velikonoční, konkrétně večer, kdy zmrtvýchvstalý Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim Boží pokoj a dává dar Ducha Svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již druhou velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Zpřítomňuje proto i to, co se týden po vzkříšení událo. O čemž je druhá polovina dnešního evangelia: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který (dle Jana) prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazvána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). Až do ní totiž novokřtěnci chodili radostně v bílých řízách, které dostali při křtu o velikonoční noci.

A konečně nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Tak ji nazval dle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II. Aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale i aby zdůraznil, čeho je nám nejvíce potřeba a co je i základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha Svatého pro svátostnou službu smíření.

Základem a začátkem velikonoční křesťanské víry jsou bezpochyby setkání se Zmrtvýchvstalým. «Kristus byl vzkříšen, žije, zjevil se Šimonovi… A my jsme ho potkali» je – s trochou nadsázky – nejstarší větou celého evangelia, evangeliem samotným. Jednotlivá setkání se Zmrtvýchvstalým tehdy znovu zcela změnila život žen a rozuteklých Ježíšových učedníků. Znovu je dala dohromady. Zážitek zjevení Zmrtvýchvstalého musel být tak silný, že ještě v Jeruzalémě, hned po Letnicích, přiměl první křesťany přesunout den sváteční ze soboty na neděli. Stal se něčím, co mnohým dalo sílu i život za tuto víru položit.

Kristovo zmrtvýchvstání se proto, věříme, nemohlo odehrát jen v myslích a srdcích žen a učedníků. Setkání s ním nebylo jen endogenní a psychogenní, individuální či kolektivní sugescí, nýbrž něčím, co se i při vší své nadpřirozenosti skutečně stalo. Setkání se Zmrtvýchvstalým je ono „něco“, v co i my proto můžeme věřit. Byť o jeho pravdivosti se nakonec musí ve vlastní duchovní zkušenosti přesvědčit každý z nás sám. Ve víře v Kristovo zmrtvýchvstání se totiž koncentruje celé drama křesťanské víry, dokonce jakékoli víry, její jistoty i pochybnosti, pochopitelnosti i neuchopitelnosti. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Nejen první, ale i nejdůležitější, největší.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. Tak o neděli čteme již v Novém Zákoně, v evangeliu, tak je její slavení doloženo i v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech. Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích dovolilo přesunout – ještě v Jeruzalémě – sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. Tak tento den přijali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes. Vše, nejen velikonoční události ale i celé evangelium, se o svátcích koncentrovalo do jedné velikonoční bohoslužby, slavené zpravidla celou noc ze soboty na neděli.

Během 4. století se slavení poslední večeře, smrti, sestoupení mezi mrtvé a událostí kolem zmrtvýchvstání Krista rozprostřely – podle evangelijní chronologie – do tří a půl dne, do Velikonočního tridua. Jak to od čtvrtka prožíváme i my.

Tím se Velikonoční neděle stala specificky i svátkem objevení prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého, aniž by byl jakkoli umenšen rozměr Dne Páně, v němž je vždy obsaženo vše, celé Kristovo vzkříšení, zvlášť dnes, na Boží hod velikonoční.

Objevení prázdného hrobu a první zjevení Zmrtvýchvstalého Krista by tak dnes měly zvlášť upoutat naši duchovní pozornost. Jim v ústrety by se mělo, snad i vědomě, otevřít naše srdce. Prázdný hrob můžeme vnímat jako koncentraci a symbol všech důvodů křesťanské víry v Kristovo zmrtvýchvstání. Setkání s ním, jeho zjevení se zase jako vzor a prototyp veškeré naší křesťanské duchovní, kéž by nějak i mystické zkušenosti.

A protože, jak jsme se pokusili rozjímat v noci, důležitější než odůvodnění víry je víra sama, důležitější než prázdný hrob je setkání s Kristem, zaměřme svou pozornost více na ně a právě tímto směrem zkusme otevřít svá srdce. Vždy, ale dnes obzvlášť.

Už třeba jen proto, že dnešní božíhodový evangelijní úryvek nehovoří ještě o zjevení Zmrtvýchvstalého, ale jen o prázdném hrobě a zjevení anděla Ježíšovo vzkříšení teprve oznamujícího. Nejstarší Markovo evangelium ve své prvotní, ještě nekanonické verzi – aspoň dle některých biblistů – touto zprávou dokonce končí. Jakoby tím – samozřejmě s nadsázkou – chtělo být řečeno, že evangelium máme dopsat, dožít sami, že se Zmrtvýchvstalým se máme potkat i my, že máme anděla poslechnout a jít do nějaké své Galileje, kde ho uvidíme. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jestliže Velikonoční neděle (jakož i každá další neděle) je dnem setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, jeho zjevením, pak velikonoční vigilie zpřítomňuje předně samo tajemství jeho zmrtvýchvstání. Původně to sice byla právě tato noční bohoslužba, v níž se koncentrovalo úplně celé velikonoční dění, ba celé dějiny spásy (proto se také dodnes v biblických čteních začíná obrazným vyprávěním o stvoření světa). Ale od chvíle, kdy se (během 4. století) slavení křesťanských Velikonoc rozprostřelo do celého tridua podle chronologie synoptických evangelií, začala vigilie akcentovat v prvé řadě samotný fakt Ježíšova vzkříšení.

Fakt, skutečnost a tajemství zároveň. Ale v jakém smyslu, jak se tyto tři veličiny k sobě mají, co znamenají? Ptá se nejeden z našich nevěřících bratří a sester, ptáme se možná i my sami.

A oprávněně. Vždyť na Kristově zmrtvýchvstání, tedy i na jeho historické skutečnosti, stojí velká část křesťanství. Zvěst o něm – on vstal z mrtvých a my jsme ho potkali, zjevil se ženám a Šimonovi – je (s trochou nadsázky řečeno) nejstarší větou celého evangelia. «Nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je marná a jsme nejubožejší ze všech lidí» píše svatý Pavel. Kristovo zmrtvýchvstání je nejen potvrzením pravosti jeho Božského apelu k lásce, ale i ukázáním jejího posledního smyslu: Neústí do nicoty, ale do věčnosti, láska je to, co může být zvěčněno, projde-li křížem a smrtí.

Člověk proto potřebuje mít (aspoň nějakou) vnitřní jistotu, povzbuzení, že Kristovo zmrtvýchvstání není jen mýtem, legendou či něčím podobným. Že k němu reálně došlo i mimo mysl a srdce jeho prvních svědků, žen, apoštolů a prvotní křesťanské komunity. Že není jen projekcí či výmyslem, ale skutečností.

Na druhou stranu potřebuje člověk možná i určitou korekci své víry ve smyslu, že Zmrtvýchvstání nebylo tak tělesné a hmatatelné, jak si je někdy možná představujeme ve svých časoprostorových kategoriích. Kristus přeci nevstal zpět do tohoto života jako oživlá mrtvola. Kristus byl vzkříšen do světa Božího, byť se ještě čtyřicet dnů do svého nanebevstoupení jedinečně ukazoval ještě ve světě tomto. Proto ani ženy a ani apoštolové se ho nemohli dotknout a ani s ním mluvit, jako za jeho pozemského působení. Velikonoční zkušenost byla jiného řádu, transcendentní, mystická, byť se v čase a prostoru odehrávající, a proto i nějak tělesná a historická. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Květná neděle připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky, možná to bylo opravdu v neděli, a zároveň uvozuje vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Poslední události Kristova veřejného působení v Jeruzalémě (od pondělka do středy Svatého týdne), Poslední večeři (na Zelený čtvrtek), Kristovo utrpení a smrt na kříži (Velký pátek), jeho sestoupení do říše zemřelých (na Bílou sobotu), tajemství zmrtvýchvstání (o Velikonoční vigilii) a první zjevení Zmrtvýchvstalého (na Velikonoční neděli).

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali liturgickým děním vtáhnout do událostí samých. Aby podobně, jako Kristovy Velikonoce umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily svátky něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná a Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky. Vítali ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů (Pašijová neděle) reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, tedy pašije.

Zaměřme letos svou pozornost krátce jen na jeden detail, kterým začínalo evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal „Co to děláte?“, řekněte: „Pán ho potřebuje a hned ho sem zase pošle nazpátek“» řekl Pán Ježíš svým učedníkům. Oni tak učiní a Kristus vjede do města na pokorném oslátku. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pátá neděle postní bývá někdy lidově nazývána „nedělí smrtnou“. Není to sice její oficiální liturgické označení, nicméně má cosi do sebe. Dnešní bohoslužba – biblickými čteními i mešními modlitbami – se totiž již snaží zacílit naši duchovní pozornost na Kristovu smrt na kříži, na jeho zástupné utrpení. Je to pro blízkost Velikonoc, pro blízkost Velkého pátku; vždyť příští neděle je již Nedělí květnou, pašijovou.

V evangeliu slyšíme Ježíšovu odpověď řeckým poutníkům v jeruzalémském chrámě, patrně v jeho vnějším nádvoří. Na jejich přání «rádi bychom viděli Ježíše», na přání zprostředkované apoštoly Ondřejem a Filipem (kteří tak zjevně mluvili i řecky), odpovídá Pán Ježíš právě předpovědí svého utrpení: «Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven… Nyní je moje duše rozechvěna… Právě kvůli této hodině jsem přišel». A v podobném duchu rozvinutou výzvou k následování: «Kde jsem já, tam bude i můj služebník». Děje se to těsně před velikonočními svátky, po vjezdu do Jeruzaléma. Jsou to poslední veřejně pronesená Kristova slova před poslední večeří (aspoň podle Janova sepsání).

Ve druhém čtení se před námi otevřel úryvek z Listu Židům, pasáž rozjímající o Kristově poslušnosti v utrpení. Slyšíme teologicky silnou formulaci: «Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti». Nejde jen lidskou zkušenost, že utrpením se každý člověk může naučit je nést a může jím i dozrát. Ale především o vyznání, že právě na kříži se nejvíce projevila i Synova boholidská poslušnost Otci, že Ježíšova hodina poslušnosti kříže se tak stala «příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají». Jakož i hodinou Kristovy největší slávy, maximy zjevení Boží lásky, v posledku zjevení Trojice.

V prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše vše uvodilo jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších starozákonních prorockých zaslíbení: Až přijde Mesiáš, zasáhne již samo nitro člověka, otevře-li se mu. Bůh člověku odpustí jeho nepravosti a otevře jeho srdce poznání a poslušné lásce. Boží zákon se zapíše do srdce člověka, zniterní se, nebude jen vnějším příkazem. Člověk začne ze srdce více milovat Boha a lidi a dodržovat Boží nařízení. «Vložím svůj zákon do jejich nitra… Budu jejich Bohem» slyšíme.

Vše to jsou krásná a důležitá čtení, je dobré se je pokusit slyšet všechna tři, nejlépe si je i navzájem propojit a zeptat se, čím k nám promlouvají…

Jestliže «hodinou», pro kterou přišel Boží Syn na zem a stal se člověkem, je hodina kříže – jedním z důvodů Synova vtělení či sám jeho důvod je smrt na kříži na odpuštění našich hříchů – , pak tomu nemůže být jinak ani s námi, chceme-li Krista následovat, «kráčet v jeho šlépějích», nést jeho kříž a být tam, kde je on.

Cíl, pro který jsme se narodili a dostali život, je vždy také nějak hodina kříže. I kříž je důvodem, proč jsme dostali čas života a jeho možnosti. I v hodině kříže se má i náš život naplnit. Přičemž takovou „hodinou“ je jak čas celého našeho života. Stejně jí může být i docela konkrétní okamžik, čas jedné události, zvlášť nějak rozhodující. Read More »