Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království není z tohoto světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné jen v Kristových tajemných přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří se ho snaží pokorně následovat, když následují – podle míry své víry – Boha a dobro. Kristovo království již zde tedy nějak skutečně je, trvá a přetrvá, a to i tehdy, když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Protože je prostě Boží.

Asi tak nějak bychom mohli opět shrnout nejdůležitější poselství dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus jako Pán v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět. Chce to i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, chabé víře, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti a Boží dobroty, abychom se jimi nechali opět nadchnout a vést. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na poslední neděli před slavností Krista Krále každoročně zaznívají apokalyptická biblická čtení. V evangeliu slyšíme úryvky z takzvané „malé apokalypsy“, ze slov Pána Ježíše před začátkem pašijí o znameních konce světa a jeho druhého příchodu; letos podle Marka. V prvním čtení máme před sebou nějaký příklad starozákonní apokalyptiky; dnes z nejapokalyptičtější knihy Daniel.

Apokalyptika je podivuhodný biblický literární druh. Jak říká už i sám její řecký název (apokalypsis) jde o „odkrytí věcí skrytých“, o poodhalení skrytých Božích tajemství. Zvlášť takových, která jsou vykreslena jako znamení konce světa, onoho Božího dne. V případě novozákonní apokalyptiky specificky jako znamení Kristova druhého příchodu. Obvyklé použití slova „apokalypsa“ jakožto synonyma hrůz pak vplývá z toho, jak děsivě barvitě vykreslená tato znamení někdy bývají.

Apokalyptiku máme již ve Starém Zákoně, kniha Daniel je toho největším příkladem. V Novém Zákoně – po apokalypsách evangelijních – je to především Zjevení Janovo.

A je jasné, že takovéto texty, často i literárně krásné, od samého počátku křesťanství fascinovaly mnohé své čtenáře, kteří se jimi zabývali, a vedly k dalšímu rozvinutí, často i mystickému. Nemohlo jít ale jen o zvědavost. Především šlo o otázku, zda a nakolik se znamení začínají naplňovat. Jak se mají lidé připravit na příchod Páně. V prvních desetiletích křesťanství bylo navíc velmi živé očekávání, že zmrtvýchvstalý a na nebe vstoupivší Kristus se brzy zase vrátí. «Ano, přijdu brzy» znělo prvním křesťanům v uších. Proto bylo čtení znamení, zvlášť v dobách pronásledování, velmi živé. Stejně jako je živé v dobách všech možných krizí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium nás opět přenáší do doby po Kristově vjezdu do Jeruzaléma, do dnů těsně před Velikonocemi, po vyčištění chrámu od směnárníků a prodavačů. Jsme v jeruzalémském chrámě, respektive v jeho nádvořích, a máme před sebou Markovo svědectví o jedné z posledních událostí Ježíšova pozemského působení: Kristovo varování před neblahým chováním zákoníků a reakci na dar chudé vdovy do chrámové pokladnice.

Celé vyprávění je do značné míry postaveno na kontrastech:

Učitelé Zákona se sice zdají být zbožní a dokonalí, ale ve skutečnosti tomu tak úplně není. Leckdy zneužívají svého postavení a své pověsti k vyjídání domů vdov, navíc pod záminkou dlouhých modliteb. Mají rádi světské pocty, přední místa, pozdravy na ulicích, svou zbožnost dávají rádi na odiv. Naproti tomu chudá vdova je v ústraní chrámu, nikdo si jí – snad kromě Pána Ježíše – nevšímá.

Různí bohatí židé dávají sice na milodarech do chrámové pokladnice mnoho peněz, často i ostentativně, ve skutečnosti však dávají jen to, co jim přebývá. Chudá vdova naproti tomu, patrně také docela nenápadně, možná i s ostychem, že má jen málo, dává vše, co měla, dvě drobné mince. Detail, že jsou dvě, je důležitý; mohla dát jen jednu. Relativně ke své chudobě tak vlastně dává mnohem více než bohatí, celé své živobytí. Lidé si toho nevšimnou, Boží Syn ano.

Asi bychom našli v dnešním úryvku kontrastů ještě více. Kdybychom se je všechny pokusili zobecnit, možná bychom mohli mluvit o napětí mezi pravou a nepravou zbožností, mezi upřímností a pokrytectvím, mezi štědrostí a lakotou, mezi odevzdaností do Božích rukou a touhou si vše na zemi zajistit, mezi vírou a nevírou. Anebo bychom mohli rozjímat dokonce o kontrastu mezi skutečností a zdáním, pravdou a klamem, odivem a skrytostí.

Příklad chudé vdovy dávající víc než všichni ostatní svébytně vystihla jedna středověká, dnes již dávno nepoužívaná mešní preface: «Svědkyní toho, kolik dobrého může milodar způsobit, je ona žena, které darování dvou drobných mincí přineslo tak bohaté ovoce, že zastínilo všechny královské talenty stříbra. Jak podivuhodná byla její víra, která toto dokázala! Hle jak dar tak mála peněz skrytých v koutě dokázal naplnit zemi a vystoupat k nebi». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

asi bychom marně hledali jasnější shrnutí, oč v životě člověka má jít ze všeho nejvíc, než dnešní evangelijní úryvek. Slyšíme dvojjediné přikázání lásky zaznívající z úst samotného Pána Ježíše: «Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou… Miluj svého bližního jako sám sebe».

Stále se připomíná, že na lásce ze všeho nejvíce záleží, zvlášť je-li sám Bůh láskou. A že obě roviny přikázání lásky – k Bohu a člověku – jsou od sebe neoddělitelné. Ne nepodobně, jako se k sobě mají obě Kristovy přirozenosti, jeho Božství a jeho lidství – nesmíšeně, nedělitelně, neodděleně a nerozděleně – spojené v jedné jediné osobně.

Že láska je ze všech mohutností člověka nejdůležitější a že láska k Bohu (či bohům) nemůže nejít ruku v ruce s láskou k člověku, věděla už velká antická tradice řecké filozofie, když spojovala spravedlnost vnímanou jako souhrn povinností vůči lidem se zbožností jakožto naplněním povinností vůči bohům.

O lásce k Bohu a lidem a o neoddělitelnosti obou lásek čteme na mnoha místech Písma, čím jsou to pasáže mladší, tím více. V knize Leviticus hned za přikázáním lásky k Bohu následuje: «Budeš milovat svého bližního jako sebe samého». Zejména starozákonní proroci stále častěji upozorňovali, že bez lásky k člověku nemůže být ani láska k Hospodinu autentická a že v případě nelásky k bližnímu její kultické projevy, byť by sebezbožněji vypadaly, nejsou téměř k ničemu. V pozdějším judaismu to byl například takový Filón Alexandrijský (velký helenizovaný židovský učenec), který ve dvojjediném přikázání lásky rozesetém v podstatě po celém Starém Zákoně spatřoval sumu celého židovského Zákona a klíč k jeho výkladu. O lásce k Bohu a člověku je pak především celý Zákon Nový, zvlášť evangelium, nazývajíc každého člověka naším «bližním». Konečně i dnešní úryvek o tom byl.

O lásce k Bohu, lidem a světu by tak mělo být i celé naše lidství, naše křesťanství. Láska by měla být jeho nejdůležitějším projevem a svůj počátek by měla mít ve skutečném soucitu (jak jsme mohli rozjímat minulou neděli).

Ač to vše jsou známé a stále opakované teze a fráze, je přeci jen důležité si Kristův jednoznačný imperativ «miluj» stále připomínat. Vedle všeho, čím vším by láska měla být – spontánním projevem srdce, nejkrásnější emocí, odpovědí na lásku, zápalem, činem a slovem, Božím darem, darováním sebe a tak dále – , vedle toho všeho a spolu s tím vším je láska vždy také naším vědomým rozhodnutím, výsledkem našeho chtění a naší snahy. Je proto částečně i v naší moci. Což je důvod, proč výzva k ní je i přikázáním, dokonce «prvním přikázáním ze všech». Důležité je slovo «první», řecky próté. Znamená pochopitelně nejen chronologické pořadí, ale ještě více důležitost, základ, na kterém vše ostatní stojí, pramen, z něhož vše ostatní vyvěrá. A zároveň cíl, mohlo by to být i posledním přikázáním ze všech. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním dnešním čtení máme před sebou Jeremiášovo proroctví někdy ze začátku babylónského vyhnanství. Poprvé zaznívá daleko od domova, daleko od chrámu, v zemi cizozemců, v době z nejtěžších. Je to zaslíbení návratu pro všechny vyhnance.

V blízkém, historickém smyslu jde tedy nejprve o zaslíbení návratu Židů z vyhnanství zpět do Izraele. Ten se uskutečnil o několik desetiletí později, po roce 538 na základě Ediktu navrátilců perského krále Kýra, podmanitele Babylónie.

Ve smyslu alegorickém (a před-obrazném) je můžeme číst jako zaslíbení návratu k Bohu skrze očekávaného Mesiáše. Tak četli proroctví Židé v pozdějších dobách, a proto měli v Pánu Ježíšovu rozpoznat toho, skrze něhož a v němž se to uskutečňuje.

V tomto christologickém smyslu je Jeremiášovo zaslíbení aktuální stále. Zní jako zaslíbení návratu k Bohu skrze vnitřní uzdravení, skrze dar víry v Krista, skrze naději a lásku, je zaslíbením návratu lidského srdce k pramenům spásy. Což je návrat, který se má – jedinečně skrze Krista – uskutečňovat stále. Návrat, který Bůh stále s láskou nabízí všem lidem ze všech končin země. Zvlášť různě nemocným, kulhavým a všemožně klopýtajícím. Stejně tak radostným a úspěšným. Ženám v očekáváním a matkám-nedělkám, jakož i všem ostatním.

Následný žalm vyzpívává úžas nad tím. Jeremiášovo zaslíbení zní sice jako krásný sen, ale přitom jen snem není. Může se stát skutečností pro každého, kdo po jejím uskutečnění zatouží a otevře se jí. Návrat k Bohu – ať už je jakýkoli a odkudkoli – přináší radost. «Vycházejí s pláčem, přijdou však s jásotem».

Evangelijní úryvek před námi rozevírá jedno z řady novozákonních svědectví, jak se vše skrze Krista opravdu uskutečnilo, jak uzdravoval nemocné a vracel zrak slepým, stejně jako dával dar víry. Je vzorem, jak se vše má uskutečňovat nějak i dnes.

Zázrak uzdravení slepého Bartimaia u cesty vedoucí z Jericha je jedním z nejdůležitějších v Markově evangeliu. Zaprvé jde o zázračné navrácení zraku, prvního a nejdůležitějšího ze všech tělesných smyslů. Uzdravení ze slepoty v sobě jakoby zahrnuje uzdravení i všeho ostatního tělesného. A zadruhé je zázrak obrazem, jakýmsi prototypem dání zraku duši, otevření její schopnosti nově vidět, vidět i očima víry, a to nejen Boha, ale i lidi a svět, vidět za zdáním to, co je za zrakem. Je podobně jako u těla obrazem celkového uzdravení nitra člověka, všech jeho smyslů pro vnímání Boha, lidí i světa. Je zázrakem, který se má nějak dít i dnes. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je trochu podobný tomu, kterému jsme naslouchali před čtyřmi týdny. Pán Ježíš – opět s poukazem na své budoucí utrpení, dnes vyjádřené metaforou kalicha utrpení – dává svým učedníkům na srozuměnou, co je ve skutečnosti první a nejdůležitější v Božím království a jak se toto první a nejdůležitější někdy liší od převažujícího vnímání mnohých lidí. Že je to láska jdoucí až na kříž, bytí služebníkem všech.

Kristova slova zaznívají jako odpověď na žádost synů Zebedeových – Jakuba a Jana – zasednout v Božím království po jeho levici a pravici, potažmo spolu s Kristem soudit svět. «Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno» slyší ovšem z Ježíšových úst. I přestože jsou oba bratři připraveni k oběti nejvyšší, k mučednictví, tedy k «pití (Kristova) kalicha», něco takového nemohou chtít sami a hned a ani s jistotou věčnosti. A už vůbec ne bez toho nejpodstatnějšího, bez lásky k Bohu a lidem, bez ochoty sloužit.

Což nic nemění na tom, že právě tato Ježíšova odpověď se stala drahou mnohým mučedníkům od počátku křesťanství: Jediné, co Kristův následovník může vlastně udělat pro svou věčnost, je pít Kristův kalich utrpení a být ponořen v jeho křest, v křest krve, v mučednickou smrt. Odtud také ona silná, někdy až nepochopitelná touha po mučednictví. Za kterou ovšem musí být láska.

Aniž bychom se pochopitelně odvážili tvrdit, jak to ve svém srdci měli v danou chvíli apoštolové Jakub a Jan – Jakub byl přeci «bratrem Páně» a Jan dokonce «miláčkem Páně», který se stal novozákonním prototypem milujícího učedníka – , (aniž bychom se tedy odvážili něco tvrdit o apoštolech) Kristova do jisté míry zdrženlivá reakce je přesto velmi výmluvná, přinejmenším vůči nám: Nestačí totiž chtít pít Kristův kalich jen ve chvíli mučednictví, když přijde, ale je třeba z něj pít nějak po celý život. Pití Kristova kalicha neznamená jen vlastní mučednickou smrt, ale možná ještě více celoživotní umírání z lásky, umírání svému sobectví, svému do sebe zahleděnému já, umírání z lásky je postupné stravování se, vydávání se z lásky. Jen málokteří přeci reálně umírají jako mučedníci, všichni jsou však pozváni k následování Ježíše.

To vše právě mohou naznačovat závěrečná slova dnešního úryvku: «Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny». Zvlášť když je nevztáhneme jen na Kristovu smrt na kříži, ale i na celý jeho pozemský život: Stal se služebníkem nám lidem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangeliu máme před sebou známou scénu, někdy nazývanou „Ježíš a bohatý mladík“. Ač fakt, že onen «nějaký člověk» byl mladý, můžeme jen předpokládat. Evangelium mu nedává ani jméno a mládí jen evokuje. O to spíš se v něm ale může nějak najít každý z nás. A tak to – bez ohledu na věk či pohlaví – také zkusme. Zaposlouchejme se do evangelijního příběhu jako do «Božího slova plného života a síly… pronikajícího k rozdělení duše a ducha… a pronášejícího soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími».

Začněme třeba mladíkovou úvodní otázkou «Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?». Tato otázka zčásti odhaluje něco velmi pozitivního v srdci tohoto muže, když se Pána Ježíše nazývaje ho «dobrým mistrem» ptá, co má udělat pro svou věčnost. Asi tuší, že součástí víry v Boha je i čin, snad si je vědom i souvislosti mezi způsobem života a věčným údělem. Na druhou stranu formulace otázky může poukazovat i na něco velmi negativního, na mladíkovu určitou sebestřednost, možná i sobectví. Vždyť on se nakonec neptá, co dobrého má udělat, aby bylo dobro vykonáno, ale jen aby dostal život věčný. V tom možná začíná a spočívá jeho tragédie.

Pán «Ježíš na něho (však) pohlédl s láskou». Tato evangelistova glosa ztělesňuje, jak opravdu nikdo není vyloučen z pohledu Boží lásky, ani člověk bohatý, ani sobecký. Ukazuje, jak Bůh každého laskavostí a dobrotou chce přivést na správnější cestu. Pro nás je Kristův pohled s láskou pozváním takto Boží výtky vnímat. Možná je i inspirací pro náš pohled na druhé lidi, pro naše jednání s nimi, ve všech situacích. Zvlášť však tehdy, dostaneme-li se do konfliktu, či zdá-li se nám, že někoho máme nějak napomenout, nějak usměrnit. Což je důležité třeba pro rodiče, učitele či vychovatele, pro pomáhající profese, pro kněze, pro všechny ty, kteří mají za druhé nějakou zodpovědnost.

«U Boha je možné všechno» slyšíme dále z Ježíšových úst. Bůh je všemohoucí, je všemohoucí ve svém milosrdenství. Nemůže proto existovat situace anebo stav člověka a světa, které by byly bez naděje. Je-li Bůh, je-li věčný život a je-li Boží milosrdné odpuštění, je vždy i naděje, a to i pro největšího hříšníka, naděje v Boha.

Mohli bychom rozjímat i o závěrečné pasáži dnešního úryvku, o Ježíšově odpovědi na Petrovo «my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou». Kristova slova «dostane stokrát víc v tomto čase» nemusíme totiž chápat jen alegoricky anebo jen vzhledem k apoštolům. Můžeme je vztáhnout i na křesťanskou komunitu, komunu, společenství, jehož se křesťan stává součástí. Tam by mělo docházet k jakémusi majetkovému vyrovnání; kdo jednou dá, jindy dostane. Určité sdílení a společenství majetku, kdy bohatí podporují chudé, «aby nikdo neměl nedostatek» (jak čteme ve Skutcích apoštolů), by v ní mělo být samozřejmostí. Stejně jako by mělo být samozřejmostí nežít pohodlně a na úkor práce ostatních, nepříživničit, nenechat se zbytečně živit, nefňukat jen a nelenošit. Naplnění tohoto Kristova slova – ať už v tom či onom smyslu – zjevně závisí v mnohém na nás. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Genesis se dnes před námi rozevřel známý a krásný starozákonní obraz o dotvoření člověka, o stvoření ženy (Evy, Živy) z boku a žebra člověkova (Adamova, Ze země vzatého). Vyprávění je z druhé, co do doby vzniku starší zprávy o stvoření světa. V jejím vyprávění jsou Hospodinem nejprve stvořeny nebe a země, pak na pusté zemi člověk jako Adam, teprve následně Bůh dotvoří veškeré živé tvorstvo, floru i faunu, aby nakonec z boku Adamova vyvedl Evu, neboť «se (mezi zvířaty) nenašel pomocník, který by se k němu (Adamovi) hodil» a přitom «není dobré, aby byl člověk sám».

Postupnost (chceme-li, gradualita) stvoření člověka se vykládala v různých dobách různě a vyvozovaly se z ní různé závěry. Například neznámý autor Velkého žitavského postního plátna z roku 1472, které je jakýmsi biblickým komiksem (na 90 obrázcích jsou zachyceny celé dějiny Starého a Nového Zákona), to vyřešil následovně: Na jednom obrázku je stvořen nejprve Adam, ale není jasné, zda je to vlastně muž či žena, má andro-gynní rysy, od pasu nahoru je to spíše žena, dolů muž. Teprve na druhém obrázku, kdy Boží Syn, tvůrčí ruka Otcova, vyvádí z boku Adamova Evu, oba dostanou jasně mužské a ženské rysy, Eva je krásná žena, Adam silný muž.

Teprve jako muž a žena je člověk hotový a úplný, oba jsou si rovni, když jsou ze stejného „těsta“. Binarita a komplementarita mužství a ženství k lidství patří. Stejně jako vztahovost, stejně jako intimní tíhnutí muže k ženě a ženy k muži.

To – a jisté mnohé další – není patrně jen intuicí pozdně středověkého malíře, ale asi i něčím, co bychom v biblickém obrazu – i při vší nutnosti interpretace a aktualizace – měli nějak číst stále. Stejně jako to, že k lidství a mezilidským vztahům patří i vzájemná důvěra, bezpečí jednoho u druhého. «A oba byli nazí, člověk i jeho žena, a jeden před druhým se nestyděli» je verš, kterým je celý úryvek završen (ale který nám bohužel liturgie už nenabídla).

Pak jsme dnes slyšeli evangelijní úryvek dle Matoušova sepsání, Kristovu odpověď na záludnou otázku farizeů, zda se může muž se ženou rozvést (nejen v biblickém Izraeli to byl jen muž, který mohl rozluku iniciovat). Nemůže, odporuje to řádu stvoření, řádu lásky, zní Ježíšova odpověď. Navíc již od dob svatého Augustina západní církevní tradice právě v Kristových slovech «co Bůh spojil, člověk nerozlučuj» přečetla ono povýšení manželství na svátost a svázání jeho svátostnosti s nerozlučitelností.

Jenže co když se to někomu nepodaří, co když se manželství rozpadne, co když to má někdo jinak, žije jinak, nechce anebo třeba vlastně ani nemůže něco z výše jmenovaného změnit do podoby, o níž slyší na těchto stránkách Písma. Život je krásný, ale také dlouhý, složitý a leckdy zašmodrchaný. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek můžeme rozdělit na tři části. První je Kristova reakce na obavu učedníků vyslovenou apoštolem Janem, že také ještě někdo další a cizí vyhání zlé duchy Ježíšovým jménem. Za druhou část můžeme považovat Ježíšova slova o podání číše vody Kristovým učedníkům a o hrozném údělu těch, kteří svedou i jednoho z Kristových nepatrných. Třetí část pak tvoří několik rad, co činit, když nás pokouší a k odpadnutí od živého Boha svádí naše ruka, noha či oko.

Ačkoli dnešní starozákonní čtení z knihy Numeri zaměřuje naši pozornost zejména na první ze zmíněných částí, zkusme se krátce zamyslet nad všemi třemi. Třeba formou několika málo střípků, snad podnětů k rozjímání…

Začněme Kristovou reakcí na obavu apoštolů, že ještě někdo jiný – kromě nich – vyhání zlé duchy Ježíšovým jménem. «Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi» slyšíme z Kristových úst. Aniž bychom zabíhali do podrobností a aniž bychom hledali vysvětlení, proč u Matouše a Lukáše v podobné situaci máme zaznamenanou Ježíšovu vlastně opačnou reakci («kdo není s námi, je proti nám»), můžeme Kristovo slovo v Markově podání («kdo není proti nám, je s námi») vnímat jako velmi aktuální. Zvlášť pokud ono konání zázraků «v Ježíšově jménu» pochopíme v širším, snad i v nadkonfesijním smyslu: Jako konání dobra, jež je vždy nějak zázračné a často i za-zračné, ve jménu Boha, ve jména dobra, ve jménu spravedlnosti a milosrdenství.

Aktuální je Kristova reakce proto, že v nás lidech neblahá tendence negovat dobro bohužel je. Je v nás sklon znegovat dobro, které dělá někdo jiný než my, anebo třeba jen jinak než my, anebo (byť jen zdánlivě) jiným jménem. A co teprve když nějaké dobro vykoná nějaký náš konkurent anebo nepřítel. Jsme v pokušení takové dobro všemožně očerňovat, nepřijímat, připisovat jeho strůjci zlé úmysly.

Je sice pravda, že někdo může nějaké dobro opravdu konat nějak oportunisticky, skutečnost dobra je často složitější. Ale ani to nic nemění na tom, že dobro je pořád dobro, a pokud není v nepřekonatelné kolizi s dobrem podstatnějším, je škoda je ničit. A navíc platí, že naše soudy jsou často ovlivněny různými předsudky, stereotypy pohledu na druhého člověka. Svými negacemi tak můžeme znehodnotit, poničit či dokonce zničit nějaké skutečné a i nezištné dobro. «To tak žárlíš kvůli mně?» by se proto i nás mohl zeptat Mojžíš. „Ne, kvůli sobě“ bychom museli možná popravdě odpovědět. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu dnes slyšíme svědectví o tom, co nastalo po Kristově proměnění na hoře (Tábor) před očima tří jeho učedníků, Petra, Jakuba a Jana. Sestoupili z hory, procházejí Galilejí a Pán Ježíš k apoštolům znovu hovoří o nutnosti svého budoucího zástupného utrpení: «Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane». O nutnosti prorokované nejen Izaiášem, ale třeba i knihou Moudrosti, jak naznačuje dnešní první čtení, ale v době Ježíšově tak neinterpretované.

Učedníci Ježíšovým slovům stále nerozumí, tentokrát se ho však již bojí zeptat (vzpomeňme, jak příkře byl napomenut apoštol Petr, jak jsme četli minulou neděli). Kristus přesto ví, o čem cestou rozmlouvali, a pojmenuje jejich smýšlení. Poodhalí, že jejich neochota přijmout představu trpícího Mesiáše nesouvisí jen s dobovými náboženskými představami Mesiáše úspěšného, slavného a silného. Že dokonce nesouvisí ani jen s očekáváním, že Bůh bude vždy dle našich představ a předně splní všechna liská přání. Kristova slova naznačují, že nepřijetí představy trpícího Mesiáše souvisí ještě s něčím temnějším, co je také v srdcích apoštolů: «“O čem jste cestou rozmlouvali?“ … O tom, kdo z nich je největší». Že příčinou nepřijetí Krista, jaký je, Krista lásky a kříže, je touha být největším, větším než ostatní.

«Kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech» říká naproti tomu Pán Ježíš.

Chtít být největší, anebo aspoň větší než druzí, úspěšnější, šťastnější či mocnější než ostatní, je jedním ze základních projevů porušenosti hříchem, snad ještě ďábelštější než jen chtít mít Mesiáše podle sebe. Satanovou nabídkou «budete jako Bůh» přeci vešel (dle biblického obrazu knihy Genesis) někdy na začátku procesu hominizace do srdcí lidí hřích a rozšířil se na celý lidský rod (což je nauka o prvotním a dědičném hříchu).

Touha po nadčlověčenství anebo potažmo nadbožství a přesvědčení o tom je totiž pýcha (latinsky velmi příznačně superbia). A ta je základem všeho zla, samotnou podstatou každého hříchu. Což se netýká rozhodně jen několika prostých apoštolů či Ježíšových současníků, ale celého lidstva, některých lidí mnohem a mnohem víc, každého z nás. Read More »