Milé sestry, milí bratří,

máme druhý den radostného velikonočního oktávu, úterý velikonoční, další den prodloužení neděle Zmrtvýchvstání na celý týden, na osm krásných dnů, které všechny máme slavit jako «jeden jediný den, který učinil Pán».

Proto také těžiště našeho duchovního zájmu se vztahuje především k úryvkům evangelijním; den co den se před námi rozevírají podivuhodná svědectví o jednotlivých ještě podivuhodnějších setkáních se vzkříšeným Kristem, zejména v samotný den jeho zmrtvýchvstání, o velikonoční neděli. Nejinak tomu je i dnes, kdy máme před sebou – aspoň podle Janovy chronologie – vlastně úplně první zjevení Zmrtvýchvstalého lidem, Máří Magdaléně.

Jelikož jde o jeden z nejúchvatnějších momentů nejen velikonočních svědectví ale vlastně celého evangelia, budeme se dnes soustředit především na něj. Přesto by bylo škoda úplně přehlédnout čtení první, a tak nejprve snad několik drobných poznámek k němu.

Jak již bylo včera řečeno a jak také povětšinou víme, po celou dobu velikonoční otevíráme v prvním čtení (a to jak ve všedních dnech tak i o nedělích) stránky Skutků apoštolů, novozákonního svědectví o životě nejprvotnější církve ode dne Letnic (v roce 30 či 33) až do Pavlova příchodu do Říma (někdy na přelomu 50. a 60. let 1. století).

Dnes máme před sebou samotný závěr Petrova kázání proneseného právě na den Letnic, kdy Židé slavili dání Tóry. Je to padesátý den po Kristově zmrtvýchvstání, den kdy byl seslán Duch svatý a začal čas církve, čas Kristovy tajemné přítomnosti a působení v ní. Slyšíme Petrovu odpověď na otázku Židů poslouchajících jeho kázání, co mají dělat, aby mohli být spaseni: «Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Pána Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého». Kdybychom četli o několik málo veršů ještě dál (do konce 2. kapitoly), rozevřelo by se před námi celé první shrnutí podstatných prvků tvořících církev: Křest, lámání chleba, učení apoštolů, společenství, včetně společenství majetku a hmotné solidarity. Celý sumář pak končí svědectvím o křesťanech: «Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse».

Kéž by tomu tak bylo aspoň nějak i v době naší…

A protože vysluhování svátostí a obsah víry nejsou v naší moci, je naším úkolem se snažit o to, co přísluší nám všem: «Všichni, kdo uvěřili (a byli pokřtěni, lámali chléb, poslouchali učení apoštolů), byli pospolu, prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval… Dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem».

Ideál prvotní církve, nastíněný zvlášť ve Skutcích apoštolů, není utopistická vize nějakého myslitele; je svědectvím o tom, co bylo, a normou toho, co má být. Možná ne vždy co do úplně konkrétního provedení – to zpravidla musí být nějak přiměřené době a okolnostem, ale co do základních životních principů a způsobu života rozhodně normou je a musí zůstat. I proto jsou Skutky apoštolů, svědectví o životě prvních křesťanů, slovem Božím…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme pondělí Velikonočního oktávu, první den prodloužení slavení včerejší neděle Zmrtvýchvstání na celých osm dní, jak již bývalo zvykem prodlužovat velké svátky už ve Starém zákoně.

Církev během liturgického roku slaví dva oktávy – vánoční a velikonoční – prodlužujíc tak oslavu narození a zmrtvýchvstání Páně, dvou ze tří Božích hodů (Božích „časů“). Velikonoční oktáv je ovšem mnohem výraznější než ten vánoční. Proto také – narozdíl od vánočního, kdy máme kupříkladu svátky svatého Štěpána, Jana Evangelisty či Mláďátek Betlémských – všechny svátky a památky, které by na tyto dny (letos začátkem dubna) připadly, odpadají. Podobně jako Velikonoční triduum i Velikonoční oktáv musí být zachován a není možné jej nikam přeložit, nelze liturgicky slavit nic jiného.

Jako «jeden jediný den, který učinil Hospodin» se tedy slaví a prodlužuje Boží hod velikonoční, den Kristova zmrtvýchvstání a jeho prvních zjevení ženám a učedníkům. Celých osm dní můžeme duchovně prožívat události neděle Vzkříšení, můžeme se nechat zejména liturgickým děním do nich vtáhnout. Zároveň ale čas běží a i doba velikonoční den po dni ukrajuje ze své délky, ani liturgický rok nestojí na místě, a tak těchto několik dní velikonočního oktávu zároveň představuje a připomíná i první týden ze čtyřiceti dnů Kristova podivuhodného zjevování se.

Oba tyto rozměry – prodloužení velikonoční neděle i zpřítomnění dalších následujících dnů – se prolínají i evangelijními úryvky, které se během oktávu čtou. Jednak jsou to takové, které svědčí o setkání se Zmrtvýchvstalým ještě ten den: Dnes slyšíme o prvním setkání Krista s ženami na jejich cestě od prázdného hrobu a o reakci velekněží na zprávy od vojáků hlídajících hrob. Zítra budeme číst o zjevení Máří Magdaléně, ve středu o emauzských učednících a ve čtvrtek o setkání s Kristem ještě jednou v neděli pozdě večer po jejich návratu do Jeruzaléma. V pátek budeme přeneseni k zázračenému rybolovu, který se dle Janovy chronologie odehrál až později. V sobotu uslyšíme Markovo shrnutí vlastně celých čtyřiceti velikonočních dnů. A příští neděli, dá-li Bůh, budeme číst o zjevení Zmrtvýchvstalého prvního i osmého dne, o „nevěřícím Tomášovi“.

Oktáv má ale ještě jeden rozměr, ten je reprezentovaný zejména úryvky ze Skutků apoštolů, jejichž stránky začínáme v prvním čtení jednu po druhé otevírat. Jejich četba na pokračování nás bude provázet až do Letnic. Rozevře před námi svědectví o životě prvotní církve; o působení apoštolů a o tom, jakými podivuhodným způsoby Pán Ježíš naplnil svůj slib, že své věrné neopustí, že zůstane i s námi. Prvotní církev pro nás totiž vždy zůstane normou křesťanského života, toho, jakými bychom měli být a jak bychom měli s Kristovou pomocí a v jeho blízkosti také žít a co dělat.

Hlavní důraz těchto dnů je ovšem jednoznačný: Podle již starozákonního zvyku je velikonoční oktáv především prodloužením radosti neděle velikonoční, prodloužením zpřítomnění Vzkříšení; to je jeho nejvýraznější rozměr. Proto stojí za to jeho čas také k otevřenosti daru velikonoční radosti využít; k otevřenosti oné Boží radosti, první zkušenosti se vzkříšeným Kristem, daru radostné vnitřní jistoty ohledně pravdivosti Kristova zmrtvýchvstání. O tom jsme se snažili rozjímat včera.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně je vskutku nedělí všech nedělí. Prvního dne po sobotě, ráno, před úsvitem vstává Kristus z mrtvých, hrob zůstává prázdný. Objevují ho ženy, které se od anděla doslechnou, že Kristus z mrtvých vstal, hned nato běží pro apoštoly Petra a Jana. I ti najdou hrob prázdný, i jim anděl zvěstuje, že hledají živého mezi mrtvými. První, komu se Zmrtvýchvstalý ukazuje, je Máří Magdaléna, následně se zjeví ženám jdoucím od hrobu, odpoledne učedníkům putujícím do Emauz, navečer deseti apoštolům a pozdě večer, když se ti dva vrátí z Emauz do Jeruzaléma, ještě jednou všem dohromady.

Tak nějak bychom snad mohli shrnout evangelijní svědectví o dění velikonoční neděle 17. nisanu roku 30 (či 33). Radostná zvěst o Kristově vzkříšení («Pán vstal z mrtvých a my jsme ho potkali») je vlastně úplně nejstarší novozákonní zprávou; jí začíná hlásání o Ježíšově vzkříšení ještě téhož dne, ona je jeho nejvlastnějším obsahem, je shrnutím celého evangelia: Kristus vstává z mrtvých, protože je skutečným bohočlověkem; jen tak jeho smrt na kříži přináší skutečné odpuštění a celé jeho učení je pravdivé.

Kristovo zmrtvýchvstání není nějakým znovuoživením mrtvoly, ani není ani jeho návratem zpět do tohoto života, není pokračování toho, co by bylo ukřižováním, smrtí a sestoupením mezi mrtvé jen na tři dny přerušeno; Pán Ježíš vstává z mrtvých již do Božího světa, vrací se do plnosti Boží slávy, odkud přišel, a bere s sebou i své proměněné lidství. V něm se ještě čtyřicet následných dní až do svého nanebevstoupení bude podivuhodně zjevovat ženám, apoštolům a ostatním učedníkům, bude přicházet a zase mizet, vcházet k nim zavřenými dveřmi a jimi zase odcházet. Aby jako očití svědkové těchto událostí o nich vydali pravdivé svědectví nám, kterým nebylo dáno u nich být, v jejich době žít.

Zmrtvýchvstání Páně sice možnosti přirozenosti přesahuje, je po vtělení největším Božím zázrakem, je jedinečným činem Kristova boholidství. Přesto je i dějinnou skutečností, neboť k němu v čase a prostoru opravdu došlo; právě zkušenost setkání s ním a prázdný hrob se toho staly prvním svědectvím.

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod velikonoční nám toto vše připomíná a skrze liturgické posvátné dění tajemně zpřítomňuje: Velikonoční vigilie dnes v noci samo tajemství Kristova vstání z říše zemřelých před úsvitem, mše svaté celé Neděle zmrtvýchvstání především radost z prvních setkání s ním.

V mnohém k nám dnešní slavnost promlouvá, mnohé zpřítomňuje…

Ale možná první, čím k nám oslava Kristova vzkříšení rok co rok na první neděli po prvním jarním úplňku promlouvá, je základní pravda naší víry, že evangelium je pravdivé, že Kristus opravdu vstal z mrtvých, že tím definitivně ukázal své boholidství a že proto s námi mohl v křesťanství skutečně zůstat; aby nám byl stále blízko, aby nám odpouštěl, aby nám dával sílu znovu a znovu začínat, sílu k víře, naději a lásce, aby stále znovu a znovu vstával z mrtvých i v našich životech.

Druhé, k čemu nás oslava Kristova vzkříšení zve a zejména co nám chce dát, je radost. Vnitřní nezaměnitelnou radost, kterou dnes zvlášť při velikonočních bohoslužbách, byť by byly kvůli nynější situaci sebeskromnější, můžeme prožít.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Bílá sobota, jak praví i starobylé liturgické předpisy, je dnem velkého smutku, dnem bdění u Božího hrobu, dnem, kdy se neslouží mše svatá, nevysluhují se žádné svátosti (vyjma svaté zpovědi a pomazání nemocných), kdy se dokonce nepodává ani svaté přijímání (s výjimkou podávání eucharistie umírajícím při zaopatřování). Je to den, kdy má být nejen v kostele ale i v našich srdcích, pokud možno, ticho a klid, den, který i svým tichem a „nesvátostností“ zpřítomňuje ticho soboty po Kristově ukřižování, den, který je památkou Kristova přebývání v říši zemřelých. To si dnešního dne připomínáme rok co rok…

Smrt Pána Ježíše byla skutečná lidská smrt. Proto podobně jako u všech ostatních lidí došlo okamžikem smrti na kříži k oddělení jeho nesmrtelné lidské duše, v jeho případě ovšem spojené s Božstvím, od jeho smrtelného zmučeného těla. Duše sestoupila do podsvětí, šeolu, říše zemřelých, kam odešly duše všech, kteří zemřeli před Kristem. Tělo po sejmutí z kříže bylo uloženo do hrobu, ve kterém doposud nebyl nikdo pohřben, aby v něm očekávalo znovuspojení s Kristovou duší nedělního rána.

O tom, proč sestoupila Kristova boholidská duše do říše zemřelých, máme v Novém zákoně jen tři verše v Prvním listě Petrově (to jsou ty, které jsou dnes uvedeny jako biblické čtení). V nich čteme, že Kristus sestoupil do podsvětí, aby vyhlásil radostnou zvěst tam uvězněným duším zemřelých.

Co přesně se tam od páteční třetí hodiny odpolední do nedělního úsvitu dělo, musí zůstat především tajemstvím, před kterým člověk má raději zmlknout (jak již bylo mnohokrát připomenuto, řecké mystérion je odvozené od slovesa myó, „zmlknout“). Přesto byl Kristův tajemný pobyt v říši zemřelých už od starokřesťanských dob předmětem zájmu, snad i legitimního, když nám o něm i sám Nový zákon aspoň pár slov přeci jen sdělil. Nejeden už starokřesťanský autor se tak o tajemství Bílé soboty snažil rozjímat.

Nejznámější je v tomto ohledu asi spis s názvem Peri páscha připisovaný Melitonovi ze Sard, biskupovi z druhé poloviny 2. století. Z něj se také v těchto dnech čtou úryvky i v liturgické modlitbě se čtením (v breviáři). Tento spis je jakousi křesťanskou haggadou, mimobiblickým rozvedením a rozvyprávěním toho, co máme v Písmu zachycené jen tak stroze. Dočteme se v něm, jak Kristus v podsvětí budí Adama, prvotinu hříšníků, a spolu s ním i duše ostatních zemřelých a volá je, aby spolu s ním vyšli všichni ven, ze smrti do života, z podsvětí do nebe, kde je pro ně přichystán královský trůn; vždyť právě proto i za ně Kristus zemřel na kříži.

Podobně rozjímali i mnozí další otcové, něco podobného pak vyjádřily mnohé křesťanské ikony, zejména byzantského původu. Na řadě z nich vidíme Krista, jak volá k životu a následně vytahuje z hrobů duše zemřelých. Podobně vypadají i některé západní, zejména středověké malby.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

«Budou hledět na toho, kterého probodli… Jak mnozí budou nad ním žasnout… Králové před ním zavřou svá ústa… Byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily» jsou to slova Izaiášova z dnešního prvního čtení. I nás tak zvlášť dnes vybízí pohlédnout na toho, kterého jsme probodli i my svými hříchy a který i nás svou smrtí vykoupil.

Celá liturgická symbolika velkopátečních obřadů, Památky umučení Páně, nás k tomu vybízí: Obřady začínají starobylým gestem prostrace kněze, kdy si lehne na zem, aby vyjádřil, že my lidé jsme jen tvorové vzatí ze země a že to je jedině Boží pozdvihující milost, která nás může povznést k vyššímu bytí Božím obrazem a podobou, a že je to naopak lidská pýcha, chtějící znovu a znovu stavět babylónské věže až k oblakům, která Božího syna znovu a znovu přibíjí na kříž. Následně zaznívají biblická čtení o umučení Páně; strhující předpověď proroka Izaiáše ve čtení prvním, dojímavé sepsání událostí v pašijích podle Jana a krásné rozjímání nad tímto tajemstvím z Listu Židům ve čtení druhém. Po čteních a starobylých velkopátečních přímluvách se uctívá kříž, nástroj naší spásy; úklona, pokleknutí před ním má vyjádřit naši vděčnost za to, co všechno musel Kristus, Boží Syn na něm pro nás a naši spásu vytrpět.

Celé velkopáteční obřady, celý Velký pátek zpřítomňují, že Bůh nás chtěl spasit skrze kříž svého Syna, že Kristus musel za nás – místo nás a pro naši spásu – vytrpět smrt na kříži. Přičemž slovo «musel» je nesmírně důležité. A nakolik lidské slovo může takové být, je i správné.

Myšlenka nutnosti Kristova utrpení (onoho «musel» či «bylo třeba») je biblická, je součástí Božího zjevení, Nového zákona: Vždyť podivuhodná nutnost pašijí provází chvíle bezprostředně Kristovu utrpení předcházející («Otče, chceš-li odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň»), ke kříži směřuje celé Kristovo veřejné působení («Syn člověka bude vydán… Bude muset trpět… To je hodina, kvůli které jsem přišel»), už od samotného narození je to zřejmé («Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali»), a proto to již ve Starém zákoně bylo předpovězeno proroky («Což jste nečetli, že toto všechno se musí stát?»). «Podle Písem» se tak Kristovo utrpení děje, je prostě teologicky nutné… Ale proč?

Myšlenka nutnosti Kristova utrpení, nutnosti kříže je jedním z nejpozoruhodnějších a zároveň nejnepochopitelnějších rozměrů nejen Velkého pátku, ale vlastně i celého křesťanství: Proč Bůh, tak předobrý Bůh Otec, je-li všemohoucí, musel chtít vykoupit člověka z hříchu tak drastickým způsobem, že „část“ sebe samého, své Slovo, svůj Logos, svého v lidství vtěleného Božího Syna musel nechat zemřít smrtí na kříži? Nebylo možné vykoupit člověka jinak?

To je tajemství, jehož nepochopitelnost od samého počátku prostupuje celé dějiny křesťanské reflexe kříže, Kristova spásného utrpení.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kázání na Zelený čtvrtek má v misále svůj zvláštní pokyn: «Homilie má připomenout ustanovení svátosti oltářní a kněžství, jakož i přikázání Páně o bratrské lásce». Tím je dokonce předepsáno, že se má pokusit připomenout tři základní rozměry dnešní bohoslužby; výsostný moment ustanovení eucharistie a svátostného kněžství a přikázání lásky až do krajnosti. Tyto tři momenty zaznívají v biblických čteních, rezonují v mešních modlitbách, jsou přítomny v celé dnešní liturgií, která více než kterákoli jiná zpřítomňuje Poslední večeři a tím i celé Kristovy Velikonoce.

První čtení je ze starozákonní knihy Exodus. Slyšíme svědectví o ustanovení hodu beránka v předvečer vlastního vyvedení z Egypta. Je ustanoven, aby všem budoucím generacím Izraele vyvedení z otroctví a uzavření staré smlouvy tajemně zpřítomňoval. Nejmladší ze synů schopných mluvit se dnes večer při sederové večeři ptá svého otce, čím se tato noc liší od všech ostatních nocí, a otec mu odpoví převyprávěním starozákonních Velikonoc, jak to bylo s vyvedením z Egypta Rudým mořem. Židovská pesachová (velikonoční) večeře se tak stává předobrazem eucharistie. Nejenom tím, že i eucharistie bude ustanovena také v předvečer vlastních událostí (smrti a zmrtvýchvstání Krista, nového vyvedení), aby je zpřítomnila, ale i tím, že hod nové smlouvy bude opět nějaká posvátná hostina, hostina vpravdě eucharistická.

Ve druhém čtení jsme proto slyšeli Pavlova slova z Prvního listu Korintským svědčící o slavení eucharistie už v nejranější biblické církvi. Pavel popisuje, co sám přijal, že ústa presbyterů (kněží) už od prvopočátků církve opakují slova Kristova («toto je moje tělo… toto je kalich mé krve»), slova proměňující chléb v jeho tělo a víno v jeho krev, slova Kristem ustanovená při Poslední večeři, slova způsobující Kristovu tajemnou přítomnost. Dnes, na Zelený čtvrtek, tato slova zaznějí obzvlášť slavnostně (v římském mešním kánonu jsou dokonce uvozena: «Neboť on právě dnes, večer předtím, než trpěl za naši spásu a za spásu celého světa, vzal do svatých a ctihodných rukou chléb…»). A stejně tak slavnostně zaznívají i slova, která z Kristových úst zazněla po proměnění vína («to čiňte na mou památku»), jimiž Pán Ježíš předal Dvanácti svátostnou moc, snad nejpodstatnější prvek jejich novozákonního kněžství.

A pak je tu evangelium, které se za obvyklých okolností následně symbolicky zpřítomní v obřadu mytí nohou. «Chápete, co jsem vám udělal… dal jsem vám příklad… i vy máte jeden druhému nohy umývat» říká dnes apoštolům i nám Pán Ježíš ukazuje, kam až má naše vzájemná láska jít: Až k mytí špinavých nohou, až k odpuštění všeho, kudy tyto nohy šly a do čeho koply, až k otrocké službě z lásky k bratřím a sestrám.

Následné obřady – přenesení Nejsvětější svátosti do květinové kaple a tichá modlitba tam – představují následné dění: Ježíšův odchod do Getsemanské zahrady, jeho modlitbu, během níž prožívá všechnu lidskou úzkost, a přesto i jako člověk řekne «ale ne má, nýbrž tvá vůle buď», spánek učedníků, zatčení a odvlečení chrámovou stráží.

To všechno před námi rozevírá dnešní den, Zelený čtvrtek, zejména dnešní večerní bohoslužba na památku Večeře Páně (In coena Domini). Kéž by nás potěšila a povzbudila zvlášť v naší nynější situaci, v bolestné situaci celého světa. Ostatně i to je jedním z nejdůležitějších smyslů slavení svátků, důvodů, proč je Hospodin „vymyslel“ a ustanovil; potěšit, povzbudit a posílit nás slabé…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

středa Svatého týdne – někdy také lidově nazývaná „Škaredá“ – je vnímána především jako den Jidášovy zrady. Jí také někdy bývá odůvodňován středeční půst, byť toto odůvodnění je spíše lidového než historického rázu (že vedle pátku se už v nejranějším křesťanství postním dnem celoročně stala i středa, bylo především rekcí na výtky ze strany židů, že oni mají dva postní dny v týdnu, zatímco křesťané jen jeden, a proto byly již počátkem 2. století ustanoveny také dva křesťanské postní dny, a to pátek a středa, jak čteme například již v raně křesťanském spisu Didaché). V každém případě Jidášovu zradu máme dnes skrze evangelijní úryvek před svými duchovními zraky více než kdy jindy. A kdy jindy se tedy nad ní zastavit, než právě dnes, kdy ji liturgie – v rámci chronologie předvelikonočních dnů – přímo zpřítomňuje.

Jidášovou zradou se nejen časově ale především obsahově završuje celé předvelikonoční dění; velekněží s farizei a zákoníky jsou již plně rozhodnuti se Ježíše zbavit, jen hledají vhodnou nejbližší příležitost, vše už velmi rychle směřuje ke Kristovu kříži. Proto se velmi hodí Jidáš, který sám vyhledá velekněze a nabídne, že jim Ježíše zradí. Podle Matoušova sepsání je to dokonce úplně poslední událost před přípravou poslední večeře, klidně se proto mohla odehrát skutečně ve středu (tehdy 13. nisanu).

Ale čím se to stalo, že jeden z dvanácti apoštolů, vyvolený stejně jako ostatní, se najednou odhodlal k takovému činu? To je známá otázka, která od dob Nového zákona zaměstnává nejednoho (nejen křesťanského) autora. Existuje proto i celá řada různých pokusů motivace Jidášovy zrady nějak vystihnout a pojmenovat. Sám Nový zákon hned jednu trochu evokuje (včera jsme tuto poznámku evangelisty Jana četli): že Jidáš byl zloděj, a proto Krista zradil kvůli třiceti stříbrným. Anebo můžeme uvažovat o Jidášově zklamání: měl blízko patrně k zélótským kruhům, tedy k takovým židovským kruhům, které očekávaly především politického, až bojovného mesiáše, zatímco se vše kolem Ježíše začalo schylovat k tragickému konci ukřižováním. V úvahu přichází jednoduše i Jidášův strach: že to vše skutečně dopadne špatně, že se sveze spolu s Ježíšem. Případně cokoli jiného. Anebo od každého tak trochu.

I když nikdo z nás do Jidášova srdce nevidí a tím pádem nemůže vědět, co se v něm skutečně odehrávalo v oněch kritických dnech, přesto stojí za to si otázky po důvodech jeho zrady zkusit položit. Ony jsou totiž – proto jeho zradu také v Novém zákoně máme – vždy i nějakým prototypem důvodů také našich zrad Krista, zrad dobra, lásky, Božího zákona, zrad druhých lidí. Jidášovy důvody jsou nějak i důvody našich hříchů a pádů, zvlášť takových, kterých se dopouštíme v různých kritických momentech svého života. Proto Jidáš je vždy tak trochu zrcadlem nás všech a je dobré se do něj pokorně zadívat.

Co v nás tedy Jidášova zrada může odhalovat, jaké důvody a okolnosti našich zrad?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme další den Svatého týdne, rok co rok k nám promlouvá stejné Boží slovo. V prvním čtení máme před sebou druhý ze čtyř izaiášovských zpěvů o Božím služebníkovi, tajemně prorokujících Kristovo zástupné utrpení. V evangeliu čteme pasáž z Janova sepsání, která bývá pojmenována „Označení zrádce“ anebo „Ohlášení Jidášovy zrady“; zítra se bude číst o ní samotné podle Matouše.

Zkusme dnes – podobně jako před rokem – svou pozornost zaměřit právě na úryvek evangelijní. Přenáší nás již do pozdního večera Zeleného čtvrtku, do chvil po skončení poslední večeře. Dle Janova evangelia se totiž Jidáš domluvil s velekněžími na zradě Ježíše až v oné noci («po tom soustu vstoupil do něho satan») a nikoli například den předtím, jak tomu uslyšíme v zítřejším úryvku podle Matoušova sepsání (a nechme nyní úplně stranou spekulace některých biblistů stavících právě na Janově a ne na synoptické chronologii událostí, že se poslední večeře možná odehrála již ve středu). Omočená skýva, kterou Kristus Jidášovi podává a jíž ho označuje za zrádce, nejspíš již není eucharistií, ale opravdu jen omočeným chlebem; je již po skončení večeře a po mytí nohou. Ale i kdyby eucharistií byla, tak by to jen umocnilo tragičnost Jidášova konání a potažmo i netečnosti ostatních.

Jistě je mnohé, o čem bychom mohli rozjímat, i o tom, co tedy ta omočená skýva může znamenat. Zaměřme se však právě na reakci ostatních jedenácti učedníků. Ti se diví, když Kristus řekne, že jeden z nich ho zradí. Jsou v rozpacích, rozhlížejí se jeden po druhém, Jan se na Petrovo vybídnutí dokonce Pána Ježíše zeptá «kdo je to?».

A je to právě jejich údiv, evangeliem tak plasticky (a ne bezúčelně) dosvědčený, který může budit další údiv, tentokrát ten náš: Jak je to vlastně možné, že si nikdo z ostatních apoštolů nevšiml, že se s Jidášem něco děje, že se k něčemu chystá, že s ním není něco v pořádku?

Z toho, jak Jidáše a jeho zradu prezentuje evangelium, se totiž nezdá, že by šlo jen o nějaké momentální zkratkovité rozhodnutí. Jidášova zrada se zdá být spíše něčím, co v něm přeci jen aspoň nějakou dobu, minimálně několik posledních dní, muselo zrát. Nejspíš svou roli sehrálo i zklamání, že Ježíš nejspíš opravdu nebude takový (pozemský) mesiáš (davidovského ražení), jakého podobně jako celá řada jeho současníků Jidáš patrně očekával. Anebo svou roli sehrál i docela obyčejný strach, protože nevraživost špiček izraelského národa vůči Ježíšovi a potažmo jeho stoupencům byla stále patrnější.

Je sice pravda, že evangelisté tu a tam utrousili nějakou negativní poznámku o Jidášovi, naposledy to bylo při pomazání v Betánii, kdy byl evangelistou označen za «zloděje», nicméně je třeba mít na paměti, že sepsáno bylo evangelium až po velikonočních událostech a v jejich světle. Proto není nutné předpokládat, že Jidáš by byl od začátku nějak zkaženým apoštolem, nepoctivým následovníkem Kristem. Zrada Krista v něm musela teprve dozrát, muselo se v něm něco stát, zlomit. Údiv a dotazování ostatních apoštolů, kdo tím zrádcem má být, o tom vlastně svědčí. Přesto Jidáš jistě musel vydávat nějaké signály, že se v něm něco nedobrého děje (tak ostatně můžeme číst i ony poznámky evangelistů), ale jich si ostatní apoštolové – bohužel – nevšimli.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pondělí, úterý a středa Svatého týdne jsou tři dny, které liturgicky zpřítomňují především ty události, k nimž došlo mezi Kristovým vjezdem do Jeruzaléma a začátkem poslední večeře, tedy dění skutečně nějakých tří, čtyřech, možná pěti dnů.

I když z evangelijních svědectví nelze pochopitelně vytvořit nějaký přesný „minutovník“ těchto jednotlivých dnů a hodin (každý z evangelistů líčí události také „ze svého pohledu“, zejména Janovo podání a chronologie se pak častěji liší od té synoptické), tak celkem jasnou představu o tom, co se v těchto dnech stalo a jak se co odehrálo, mít můžeme. Už proto, že všichni evangelisté těmto dnům věnují opravdu velkou pozornost. Ježíš vyčistí chrám (podle Jana se tato událost stala již na samém začátku Kristova působení), v těchto dnech se odehrají poslední kontroverze Pána Ježíše s jeho odpůrci, zejména se saduceji (velekněžskou stranou) a zákoníky a farizei, z Ježíšových úst zaznívají poslední velká podobenství, zvlášť o posledním soudu, slyšíme řeč o konci světa, dojde k Jidášově zradě.

Biblické úryvky, které se v těchto třech dnech čtou při mši svaté, přesné chronologii těchto dnů odpovídají jen z části, všechny se však vztahují k počátkům Kristova utrpení. V prvním čtení v těchto dnech slyšíme postupně tři ze čtyř starozákonních písní o Hospodinově služebníku, které přímo ukazují na Kristovy pašije jako takové (čtvrtý z těchto zpěvů budeme mít před sebou na Velký pátek). V evangeliu čteme dnes o pomazání v Betánii (to se dle Jana ovšem událo těsně před vjezdem do Jeruzaléma), zítra to bude o označení zrádce (dle Jana zase až během poslední večeře) a ve středu o Jidášově zradě (dle Matouše skutečně ke konci těchto tří dnů).

V prvním čtení dnes zazněl skoro celý první zpěv o Hospodinově služebníku z Deuteroizaiáše (tedy z té části prorocké knihy Izaiášovy, kterou pod jeho jménem a jeho stylem napsal jinak neznámý prorok vystupující na začátku babylonského vyhnanství). Kdo tento Služebník Hospodinův má být, nebylo v rámci starozákonní exegeze ještě jasné. Nejčastěji se v něm, zejména v dobách různého vnějšího útlaku a pronásledování, Izrael nacházel sám, viděl v něm jakousi „kolektivní postavu“. Charakteristiky tohoto tajemného služebníka proto příliš nevztahoval na očekávaného mesiáše, ten přeci bude muset mít úspěch, nýbrž na vlastní útrapy, na útrapy celého Božího lidu. Až Pán Ježíš svými pašijemi ukázal, že tato proroctví jsou vlastně o něm. I svými slovy to potvrdil, když učedníkům putujícím do Emauz řekl: «Což jste nečetli, že Syn člověka bude muset trpět?»

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky (podle evangelia je dost dobře možné, že ten den skutečně byla právě neděle) a zároveň uvozuje i vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Od zítřka do středy to budou události, které v těchto posledních předvelikonočních dnech nastaly; Ježíšovo vyčištění chrámu (dle synoptiků), poslední kontroverze Pána Ježíše se zákoníky a farizei, jeho slova a některá velká podobenství o konci světa, závěrečná ponaučení učedníkům. Na Zelený čtvrtek večer si připomeneme Kristovu (pesachovou) poslední večeři, ustanovení eucharistie a důležitý moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a následnou Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek pak zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek proces římský, soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem si pak připomeneme křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme znovuprožívat tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se, jak nám to komu bude možné, nechali posvátným liturgickým děním vtáhnout do událostí samých. Aby tak jako umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození všeho dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná anebo Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky; vítají ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se také dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma opravdu začínají Kristovy pašije, jeho utrpení; Kristus je Mesiáš, ale jiný, než jakého většina jeho židovských současníků očekávala, je Mesiášem Božím, přinášejícím ne pozemské, ale Boží království na zem. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu.

Je tudíž mnohé, o čem bychom dnes mohli a také určitě i měli rozjímat…

Společně zkusme zaměřit svou pozornost jen na jeden působivý detail, kterým začínalo dnešní evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal „Co to děláte?“, řekněte: „Pán ho potřebuje a hned ho sem zase pošle nazpátek“» jsou slova, kterými Ježíš těsně před vjezdem do Jeruzaléma posílá své učedníky, aby mu opatřili a přivedli oslátko. Učedníci tak učiní, Kristus vjede do města na pokorném oslátku.

Read More »