Milé sestry, milí bratří,

obě dnešní biblická čtení – čtení dalšího dne velikonočního oktávu, prodloužení slavnosti Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dní – jsou přímým pokračováním těch včerejších; v prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme, co se stalo po uzdravení chromého v Krásné bráně jeruzalémského chrámu prostřednictvím apoštolů Petra a Jana, v evangelijním úryvku podle Lukáše čteme, co následovalo po návratu dvou učedníků z Emauz, kde rozpoznali vzkříšeného Pána při lámání chleba, do Jeruzaléma k apoštolům. Mezi čteními vyzpívá Boží chválu a úžas nad Boží dobrotou k člověku překrásný žalm osmý.

Zkusme se nejprve zastavit nad některými momenty tohoto dnešního Božího slova, abychom pak mohli snad snadněji podtrhnout jednu jejich důležitou spojující myšlenku…

Nejprve tedy ke čtení ze Skutků. Mnozí Židé v chrámu žasnou nad uzdravením chromého žebráka, shromažďují se kolem Petra a Jana a téměř v nich vidí Boží divotvůrce. Petr reaguje další krásnou řečí, kázáním o Ježíši Kristu, ukazuje, jak všechno ve Starém zákoně k Ježíši směřovalo a jak on je skutečně Mesiášem, přinášejícím požehnání a volajícím k obrácení. Petr si nepřivlastňuje Boží moc, ale ukazuje na jejího původce.

Jistěže se v jeho případě jedná o skutečně jedinečnou Boží moc vykonat zázrak v Ježíšově jménu. Nicméně krásný úkol konat dobro Boží silou a nepřivlastnit si zásluhy nýbrž pokorně ukázat na původce veškerého dobra v nás, na Boha, na Pána Ježíše, by mělo být vlastní každému z nás; všichni bychom se měli snažit s Boží pomocí konat dobro a ukazovat jím na Boha a ne na sebe, což se stane jedině tím, pokud nám nepůjde o naši slávu, uznání a přijetí, ale o dobro samé. Pohled na nějaké dobro, setkání se s nezištným dobrem má totiž vždy v sobě potenciál pozvání k obrácení, ke konání dalšího dobra.

Oba dva rozměry – být jakoby na místě Petrově a konat nějaké Boží dobro, anebo na místě Jeruzalémanů a být svědky vykonaného dobra majícího sílu povzbudit k obrácení – jsou bezpochyby hodny našeho rozjímání…

Nyní k úryvku evangelijnímu. Včera jsme slyšeli první část Lukášovy čtyřiadvacáté kapitoly, svědectví o zjevení zmrtvýchvstalého Pána dvěma učedníkům putujícím do Emauz; připojil se k nim nepoznán, když spolu hovořili o velikonočních událostech, začal jim vykládat, co vše se na něj ve Starém zákoně vztahuje, nechal se jimi zadržet, když došli do cíle, aby se jim dal poznat při lámání chleba a následně jim zase zmizel z očí. Oba učedníci se hned zvedli a vrátili se do Jeruzalém, nějakých jedenáct, dvanáct kilometrů vzdáleného. Přicházejí k ostatním apoštolům a svědčí o tom, co zažili, i oni vypravují, jak se Pán zjevil Šimonovi, a vzkříšený Kristus mezi ně znovu přichází; o tom je již dnešní úryvek.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ve středu velikonočního oktávu máme před sebou rok co rok evangelijní svědectví o zjevení vzkříšeného Krista dvěma učedníkům putujícím do Emauz, událost, kterou evangelista Lukáš situuje do odpoledne a podvečera neděle zmrtvýchvstání. Dříve než na ně zaměříme svou pozornost, dovolte aspoň kratičkou poznámku ke čtení prvnímu.

Jak již bylo v minulých dnech řečeno, po celý oktáv a po celou dobu velikonoční otevíráme Skutky apoštolů, svědectví o životě prvotní církve, ideální normu života křesťanského společenství církve jakožto „shromáždění Pánova (řecky ekklésía Kyriaké)“. První kapitoly Skutků, z nichž čteme nyní, pojednávají o událostech krátce po Letnicích; hlavními lidskými aktéry jsou především apoštolové Petr a Jan. Dnes máme před sebou první zaznamenaný zázrak, který se udál jejich prostřednictvím v čase církve: uzdravení chromého žebráka v jeruzalémském chrámu. Nedávají mu almužnu, ale zprostředkovávají Boží uzdravení: «Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!» říká chromému žebrákovi Petr.

A to je velmi výmluvné: Almužna (řecky eleémosyné, doslova „dar ze slitování“, „milodar“), a to i ta hmotná, ke křesťanskému způsobu života a tím pádem i k činnosti církve samozřejmě nutně a bytostně patří; almužna (zvlášť ve smyslu hmotné pomoci v existenční nouzi) je jedním z nejzákladnějších projevů lásky a soucitu se strádajícími bratřími a sestrami. Ale přeci jen není tím úplně nejpodstatnějším, proč zde církev je, proč Kristus přišel na zem a i po Letnicích zůstal v křesťanství tajemně na světě přítomen. Tím nejpodstatnějším je Boží uzdravení, odchromení duše, dání jí síly, aby se mohla rozeběhnout za Kristem a konáním dobra (i dáváním almužen).

Ostatně proto zázraků tělesného uzdravení začne i v prvotní církvi postupně ubývat. Možná z toho důvodu, že jich za Ježíšova veřejného působení a v prvních letech již bylo vykonáno dost, abychom my lidé mohli v Krista snadněji uvěřit. Podobným vysvětlením končí i samo Janovo sepsání evangelia (ve svém takzvaném „prvním dovětku“): «Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu». Jakoby nám Nový zákon chtěl říci: To již stačí, od nynějška – po Letnicích, v čase církve – se již je třeba soustředit na zázrak nejpodstatnější, který nám Kristus chce dát: na uzdravení, postupné uzdravování naší duše.

A to je také největším úkolem církve: ukázat na Boha, Pána Ježíše a pokorně zprostředkovat jeho Boží uzdravení. Uzdravení, kterému předchází útěcha a které provází radost ze Zmrtvýchvstalého. A je-li to prvním úkolem církve, v malém je to posláním i každého křesťana, každého z nás. Uzdravená duše je pak schopna konat více dobra…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme druhý den radostného velikonočního oktávu, úterý velikonoční, další den prodloužení neděle Zmrtvýchvstání na celý týden, na osm krásných dnů, které všechny máme slavit jako «jeden jediný den, který učinil Pán».

Proto také těžiště našeho duchovního zájmu se vztahuje především k úryvkům evangelijním; den co den se před námi rozevírají podivuhodná svědectví o jednotlivých ještě podivuhodnějších setkáních se vzkříšeným Kristem, zejména v samotný den jeho zmrtvýchvstání, o velikonoční neděli. Nejinak tomu je i dnes, kdy máme před sebou – aspoň podle Janovy chronologie – vlastně úplně první zjevení Zmrtvýchvstalého lidem, Máří Magdaléně.

Jelikož jde o jeden z nejúchvatnějších momentů nejen velikonočních svědectví ale vlastně celého evangelia, budeme se dnes soustředit především na něj. Přesto by bylo škoda úplně přehlédnout čtení první, a tak nejprve snad několik drobných poznámek k němu.

Jak již bylo včera řečeno a jak také povětšinou víme, po celou dobu velikonoční otevíráme v prvním čtení (a to jak ve všedních dnech tak i o nedělích) stránky Skutků apoštolů, novozákonního svědectví o životě nejprvotnější církve ode dne Letnic (v roce 30 či 33) až do Pavlova příchodu do Říma (někdy na přelomu 50. a 60. let 1. století).

Dnes máme před sebou samotný závěr Petrova kázání proneseného právě na den Letnic, kdy Židé slavili dání Tóry. Je to padesátý den po Kristově zmrtvýchvstání, den kdy byl seslán Duch svatý a začal čas církve, čas Kristovy tajemné přítomnosti a působení v ní. Slyšíme Petrovu odpověď na otázku Židů poslouchajících jeho kázání, co mají dělat, aby mohli být spaseni: «Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Pána Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého». Kdybychom četli o několik málo veršů ještě dál (do konce 2. kapitoly), rozevřelo by se před námi celé první shrnutí podstatných prvků tvořících církev: Křest, lámání chleba, učení apoštolů, společenství, včetně společenství majetku a hmotné solidarity. Celý sumář pak končí svědectvím o křesťanech: «Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse».

Kéž by tomu tak bylo aspoň nějak i v době naší…

A protože vysluhování svátostí a obsah víry nejsou v naší moci, je naším úkolem se snažit o to, co přísluší nám všem: «Všichni, kdo uvěřili (a byli pokřtěni, lámali chléb, poslouchali učení apoštolů), byli pospolu, prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval… Dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem».

Ideál prvotní církve, nastíněný zvlášť ve Skutcích apoštolů, není utopistická vize nějakého myslitele; je svědectvím o tom, co bylo, a normou toho, co má být. Možná ne vždy co do úplně konkrétního provedení – to zpravidla musí být nějak přiměřené době a okolnostem, ale co do základních životních principů a způsobu života rozhodně normou je a musí zůstat. I proto jsou Skutky apoštolů, svědectví o životě prvních křesťanů, slovem Božím…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme pondělí Velikonočního oktávu, první den prodloužení slavení včerejší neděle Zmrtvýchvstání na celých osm dní, jak již bývalo zvykem prodlužovat velké svátky už ve Starém zákoně.

Církev během liturgického roku slaví dva oktávy – vánoční a velikonoční – prodlužujíc tak oslavu narození a zmrtvýchvstání Páně, dvou ze tří Božích hodů (Božích „časů“). Velikonoční oktáv je ovšem mnohem výraznější než ten vánoční. Proto také – narozdíl od vánočního, kdy máme kupříkladu svátky svatého Štěpána, Jana Evangelisty či Mláďátek Betlémských – všechny svátky a památky, které by na tyto dny (letos začátkem dubna) připadly, odpadají. Podobně jako Velikonoční triduum i Velikonoční oktáv musí být zachován a není možné jej nikam přeložit, nelze liturgicky slavit nic jiného.

Jako «jeden jediný den, který učinil Hospodin» se tedy slaví a prodlužuje Boží hod velikonoční, den Kristova zmrtvýchvstání a jeho prvních zjevení ženám a učedníkům. Celých osm dní můžeme duchovně prožívat události neděle Vzkříšení, můžeme se nechat zejména liturgickým děním do nich vtáhnout. Zároveň ale čas běží a i doba velikonoční den po dni ukrajuje ze své délky, ani liturgický rok nestojí na místě, a tak těchto několik dní velikonočního oktávu zároveň představuje a připomíná i první týden ze čtyřiceti dnů Kristova podivuhodného zjevování se.

Oba tyto rozměry – prodloužení velikonoční neděle i zpřítomnění dalších následujících dnů – se prolínají i evangelijními úryvky, které se během oktávu čtou. Jednak jsou to takové, které svědčí o setkání se Zmrtvýchvstalým ještě ten den: Dnes slyšíme o prvním setkání Krista s ženami na jejich cestě od prázdného hrobu a o reakci velekněží na zprávy od vojáků hlídajících hrob. Zítra budeme číst o zjevení Máří Magdaléně, ve středu o emauzských učednících a ve čtvrtek o setkání s Kristem ještě jednou v neděli pozdě večer po jejich návratu do Jeruzaléma. V pátek budeme přeneseni k zázračenému rybolovu, který se dle Janovy chronologie odehrál až později. V sobotu uslyšíme Markovo shrnutí vlastně celých čtyřiceti velikonočních dnů. A příští neděli, dá-li Bůh, budeme číst o zjevení Zmrtvýchvstalého prvního i osmého dne, o „nevěřícím Tomášovi“.

Oktáv má ale ještě jeden rozměr, ten je reprezentovaný zejména úryvky ze Skutků apoštolů, jejichž stránky začínáme v prvním čtení jednu po druhé otevírat. Jejich četba na pokračování nás bude provázet až do Letnic. Rozevře před námi svědectví o životě prvotní církve; o působení apoštolů a o tom, jakými podivuhodným způsoby Pán Ježíš naplnil svůj slib, že své věrné neopustí, že zůstane i s námi. Prvotní církev pro nás totiž vždy zůstane normou křesťanského života, toho, jakými bychom měli být a jak bychom měli s Kristovou pomocí a v jeho blízkosti také žít a co dělat.

Hlavní důraz těchto dnů je ovšem jednoznačný: Podle již starozákonního zvyku je velikonoční oktáv především prodloužením radosti neděle velikonoční, prodloužením zpřítomnění Vzkříšení; to je jeho nejvýraznější rozměr. Proto stojí za to jeho čas také k otevřenosti daru velikonoční radosti využít; k otevřenosti oné Boží radosti, první zkušenosti se vzkříšeným Kristem, daru radostné vnitřní jistoty ohledně pravdivosti Kristova zmrtvýchvstání. O tom jsme se snažili rozjímat včera.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně je vskutku nedělí všech nedělí. Prvního dne po sobotě, ráno, před úsvitem vstává Kristus z mrtvých, hrob zůstává prázdný. Objevují ho ženy, které se od anděla doslechnou, že Kristus z mrtvých vstal, hned nato běží pro apoštoly Petra a Jana. I ti najdou hrob prázdný, i jim anděl zvěstuje, že hledají živého mezi mrtvými. První, komu se Zmrtvýchvstalý ukazuje, je Máří Magdaléna, následně se zjeví ženám jdoucím od hrobu, odpoledne učedníkům putujícím do Emauz, navečer deseti apoštolům a pozdě večer, když se ti dva vrátí z Emauz do Jeruzaléma, ještě jednou všem dohromady.

Tak nějak bychom snad mohli shrnout evangelijní svědectví o dění velikonoční neděle 17. nisanu roku 30 (či 33). Radostná zvěst o Kristově vzkříšení («Pán vstal z mrtvých a my jsme ho potkali») je vlastně úplně nejstarší novozákonní zprávou; jí začíná hlásání o Ježíšově vzkříšení ještě téhož dne, ona je jeho nejvlastnějším obsahem, je shrnutím celého evangelia: Kristus vstává z mrtvých, protože je skutečným bohočlověkem; jen tak jeho smrt na kříži přináší skutečné odpuštění a celé jeho učení je pravdivé.

Kristovo zmrtvýchvstání není nějakým znovuoživením mrtvoly, ani není ani jeho návratem zpět do tohoto života, není pokračování toho, co by bylo ukřižováním, smrtí a sestoupením mezi mrtvé jen na tři dny přerušeno; Pán Ježíš vstává z mrtvých již do Božího světa, vrací se do plnosti Boží slávy, odkud přišel, a bere s sebou i své proměněné lidství. V něm se ještě čtyřicet následných dní až do svého nanebevstoupení bude podivuhodně zjevovat ženám, apoštolům a ostatním učedníkům, bude přicházet a zase mizet, vcházet k nim zavřenými dveřmi a jimi zase odcházet. Aby jako očití svědkové těchto událostí o nich vydali pravdivé svědectví nám, kterým nebylo dáno u nich být, v jejich době žít.

Zmrtvýchvstání Páně sice možnosti přirozenosti přesahuje, je po vtělení největším Božím zázrakem, je jedinečným činem Kristova boholidství. Přesto je i dějinnou skutečností, neboť k němu v čase a prostoru opravdu došlo; právě zkušenost setkání s ním a prázdný hrob se toho staly prvním svědectvím.

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod velikonoční nám toto vše připomíná a skrze liturgické posvátné dění tajemně zpřítomňuje: Velikonoční vigilie dnes v noci samo tajemství Kristova vstání z říše zemřelých před úsvitem, mše svaté celé Neděle zmrtvýchvstání především radost z prvních setkání s ním.

V mnohém k nám dnešní slavnost promlouvá, mnohé zpřítomňuje…

Ale možná první, čím k nám oslava Kristova vzkříšení rok co rok na první neděli po prvním jarním úplňku promlouvá, je základní pravda naší víry, že evangelium je pravdivé, že Kristus opravdu vstal z mrtvých, že tím definitivně ukázal své boholidství a že proto s námi mohl v křesťanství skutečně zůstat; aby nám byl stále blízko, aby nám odpouštěl, aby nám dával sílu znovu a znovu začínat, sílu k víře, naději a lásce, aby stále znovu a znovu vstával z mrtvých i v našich životech.

Druhé, k čemu nás oslava Kristova vzkříšení zve a zejména co nám chce dát, je radost. Vnitřní nezaměnitelnou radost, kterou dnes zvlášť při velikonočních bohoslužbách, byť by byly kvůli nynější situaci sebeskromnější, můžeme prožít.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Bílá sobota, jak praví i starobylé liturgické předpisy, je dnem velkého smutku, dnem bdění u Božího hrobu, dnem, kdy se neslouží mše svatá, nevysluhují se žádné svátosti (vyjma svaté zpovědi a pomazání nemocných), kdy se dokonce nepodává ani svaté přijímání (s výjimkou podávání eucharistie umírajícím při zaopatřování). Je to den, kdy má být nejen v kostele ale i v našich srdcích, pokud možno, ticho a klid, den, který i svým tichem a „nesvátostností“ zpřítomňuje ticho soboty po Kristově ukřižování, den, který je památkou Kristova přebývání v říši zemřelých. To si dnešního dne připomínáme rok co rok…

Smrt Pána Ježíše byla skutečná lidská smrt. Proto podobně jako u všech ostatních lidí došlo okamžikem smrti na kříži k oddělení jeho nesmrtelné lidské duše, v jeho případě ovšem spojené s Božstvím, od jeho smrtelného zmučeného těla. Duše sestoupila do podsvětí, šeolu, říše zemřelých, kam odešly duše všech, kteří zemřeli před Kristem. Tělo po sejmutí z kříže bylo uloženo do hrobu, ve kterém doposud nebyl nikdo pohřben, aby v něm očekávalo znovuspojení s Kristovou duší nedělního rána.

O tom, proč sestoupila Kristova boholidská duše do říše zemřelých, máme v Novém zákoně jen tři verše v Prvním listě Petrově (to jsou ty, které jsou dnes uvedeny jako biblické čtení). V nich čteme, že Kristus sestoupil do podsvětí, aby vyhlásil radostnou zvěst tam uvězněným duším zemřelých.

Co přesně se tam od páteční třetí hodiny odpolední do nedělního úsvitu dělo, musí zůstat především tajemstvím, před kterým člověk má raději zmlknout (jak již bylo mnohokrát připomenuto, řecké mystérion je odvozené od slovesa myó, „zmlknout“). Přesto byl Kristův tajemný pobyt v říši zemřelých už od starokřesťanských dob předmětem zájmu, snad i legitimního, když nám o něm i sám Nový zákon aspoň pár slov přeci jen sdělil. Nejeden už starokřesťanský autor se tak o tajemství Bílé soboty snažil rozjímat.

Nejznámější je v tomto ohledu asi spis s názvem Peri páscha připisovaný Melitonovi ze Sard, biskupovi z druhé poloviny 2. století. Z něj se také v těchto dnech čtou úryvky i v liturgické modlitbě se čtením (v breviáři). Tento spis je jakousi křesťanskou haggadou, mimobiblickým rozvedením a rozvyprávěním toho, co máme v Písmu zachycené jen tak stroze. Dočteme se v něm, jak Kristus v podsvětí budí Adama, prvotinu hříšníků, a spolu s ním i duše ostatních zemřelých a volá je, aby spolu s ním vyšli všichni ven, ze smrti do života, z podsvětí do nebe, kde je pro ně přichystán královský trůn; vždyť právě proto i za ně Kristus zemřel na kříži.

Podobně rozjímali i mnozí další otcové, něco podobného pak vyjádřily mnohé křesťanské ikony, zejména byzantského původu. Na řadě z nich vidíme Krista, jak volá k životu a následně vytahuje z hrobů duše zemřelých. Podobně vypadají i některé západní, zejména středověké malby.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

«Budou hledět na toho, kterého probodli… Jak mnozí budou nad ním žasnout… Králové před ním zavřou svá ústa… Byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily» jsou to slova Izaiášova z dnešního prvního čtení. I nás tak zvlášť dnes vybízí pohlédnout na toho, kterého jsme probodli i my svými hříchy a který i nás svou smrtí vykoupil.

Celá liturgická symbolika velkopátečních obřadů, Památky umučení Páně, nás k tomu vybízí: Obřady začínají starobylým gestem prostrace kněze, kdy si lehne na zem, aby vyjádřil, že my lidé jsme jen tvorové vzatí ze země a že to je jedině Boží pozdvihující milost, která nás může povznést k vyššímu bytí Božím obrazem a podobou, a že je to naopak lidská pýcha, chtějící znovu a znovu stavět babylónské věže až k oblakům, která Božího syna znovu a znovu přibíjí na kříž. Následně zaznívají biblická čtení o umučení Páně; strhující předpověď proroka Izaiáše ve čtení prvním, dojímavé sepsání událostí v pašijích podle Jana a krásné rozjímání nad tímto tajemstvím z Listu Židům ve čtení druhém. Po čteních a starobylých velkopátečních přímluvách se uctívá kříž, nástroj naší spásy; úklona, pokleknutí před ním má vyjádřit naši vděčnost za to, co všechno musel Kristus, Boží Syn na něm pro nás a naši spásu vytrpět.

Celé velkopáteční obřady, celý Velký pátek zpřítomňují, že Bůh nás chtěl spasit skrze kříž svého Syna, že Kristus musel za nás – místo nás a pro naši spásu – vytrpět smrt na kříži. Přičemž slovo «musel» je nesmírně důležité. A nakolik lidské slovo může takové být, je i správné.

Myšlenka nutnosti Kristova utrpení (onoho «musel» či «bylo třeba») je biblická, je součástí Božího zjevení, Nového zákona: Vždyť podivuhodná nutnost pašijí provází chvíle bezprostředně Kristovu utrpení předcházející («Otče, chceš-li odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň»), ke kříži směřuje celé Kristovo veřejné působení («Syn člověka bude vydán… Bude muset trpět… To je hodina, kvůli které jsem přišel»), už od samotného narození je to zřejmé («Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali»), a proto to již ve Starém zákoně bylo předpovězeno proroky («Což jste nečetli, že toto všechno se musí stát?»). «Podle Písem» se tak Kristovo utrpení děje, je prostě teologicky nutné… Ale proč?

Myšlenka nutnosti Kristova utrpení, nutnosti kříže je jedním z nejpozoruhodnějších a zároveň nejnepochopitelnějších rozměrů nejen Velkého pátku, ale vlastně i celého křesťanství: Proč Bůh, tak předobrý Bůh Otec, je-li všemohoucí, musel chtít vykoupit člověka z hříchu tak drastickým způsobem, že „část“ sebe samého, své Slovo, svůj Logos, svého v lidství vtěleného Božího Syna musel nechat zemřít smrtí na kříži? Nebylo možné vykoupit člověka jinak?

To je tajemství, jehož nepochopitelnost od samého počátku prostupuje celé dějiny křesťanské reflexe kříže, Kristova spásného utrpení.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kázání na Zelený čtvrtek má v misále svůj zvláštní pokyn: «Homilie má připomenout ustanovení svátosti oltářní a kněžství, jakož i přikázání Páně o bratrské lásce». Tím je dokonce předepsáno, že se má pokusit připomenout tři základní rozměry dnešní bohoslužby; výsostný moment ustanovení eucharistie a svátostného kněžství a přikázání lásky až do krajnosti. Tyto tři momenty zaznívají v biblických čteních, rezonují v mešních modlitbách, jsou přítomny v celé dnešní liturgií, která více než kterákoli jiná zpřítomňuje Poslední večeři a tím i celé Kristovy Velikonoce.

První čtení je ze starozákonní knihy Exodus. Slyšíme svědectví o ustanovení hodu beránka v předvečer vlastního vyvedení z Egypta. Je ustanoven, aby všem budoucím generacím Izraele vyvedení z otroctví a uzavření staré smlouvy tajemně zpřítomňoval. Nejmladší ze synů schopných mluvit se dnes večer při sederové večeři ptá svého otce, čím se tato noc liší od všech ostatních nocí, a otec mu odpoví převyprávěním starozákonních Velikonoc, jak to bylo s vyvedením z Egypta Rudým mořem. Židovská pesachová (velikonoční) večeře se tak stává předobrazem eucharistie. Nejenom tím, že i eucharistie bude ustanovena také v předvečer vlastních událostí (smrti a zmrtvýchvstání Krista, nového vyvedení), aby je zpřítomnila, ale i tím, že hod nové smlouvy bude opět nějaká posvátná hostina, hostina vpravdě eucharistická.

Ve druhém čtení jsme proto slyšeli Pavlova slova z Prvního listu Korintským svědčící o slavení eucharistie už v nejranější biblické církvi. Pavel popisuje, co sám přijal, že ústa presbyterů (kněží) už od prvopočátků církve opakují slova Kristova («toto je moje tělo… toto je kalich mé krve»), slova proměňující chléb v jeho tělo a víno v jeho krev, slova Kristem ustanovená při Poslední večeři, slova způsobující Kristovu tajemnou přítomnost. Dnes, na Zelený čtvrtek, tato slova zaznějí obzvlášť slavnostně (v římském mešním kánonu jsou dokonce uvozena: «Neboť on právě dnes, večer předtím, než trpěl za naši spásu a za spásu celého světa, vzal do svatých a ctihodných rukou chléb…»). A stejně tak slavnostně zaznívají i slova, která z Kristových úst zazněla po proměnění vína («to čiňte na mou památku»), jimiž Pán Ježíš předal Dvanácti svátostnou moc, snad nejpodstatnější prvek jejich novozákonního kněžství.

A pak je tu evangelium, které se za obvyklých okolností následně symbolicky zpřítomní v obřadu mytí nohou. «Chápete, co jsem vám udělal… dal jsem vám příklad… i vy máte jeden druhému nohy umývat» říká dnes apoštolům i nám Pán Ježíš ukazuje, kam až má naše vzájemná láska jít: Až k mytí špinavých nohou, až k odpuštění všeho, kudy tyto nohy šly a do čeho koply, až k otrocké službě z lásky k bratřím a sestrám.

Následné obřady – přenesení Nejsvětější svátosti do květinové kaple a tichá modlitba tam – představují následné dění: Ježíšův odchod do Getsemanské zahrady, jeho modlitbu, během níž prožívá všechnu lidskou úzkost, a přesto i jako člověk řekne «ale ne má, nýbrž tvá vůle buď», spánek učedníků, zatčení a odvlečení chrámovou stráží.

To všechno před námi rozevírá dnešní den, Zelený čtvrtek, zejména dnešní večerní bohoslužba na památku Večeře Páně (In coena Domini). Kéž by nás potěšila a povzbudila zvlášť v naší nynější situaci, v bolestné situaci celého světa. Ostatně i to je jedním z nejdůležitějších smyslů slavení svátků, důvodů, proč je Hospodin „vymyslel“ a ustanovil; potěšit, povzbudit a posílit nás slabé…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

středa Svatého týdne – někdy také lidově nazývaná „Škaredá“ – je vnímána především jako den Jidášovy zrady. Jí také někdy bývá odůvodňován středeční půst, byť toto odůvodnění je spíše lidového než historického rázu (že vedle pátku se už v nejranějším křesťanství postním dnem celoročně stala i středa, bylo především rekcí na výtky ze strany židů, že oni mají dva postní dny v týdnu, zatímco křesťané jen jeden, a proto byly již počátkem 2. století ustanoveny také dva křesťanské postní dny, a to pátek a středa, jak čteme například již v raně křesťanském spisu Didaché). V každém případě Jidášovu zradu máme dnes skrze evangelijní úryvek před svými duchovními zraky více než kdy jindy. A kdy jindy se tedy nad ní zastavit, než právě dnes, kdy ji liturgie – v rámci chronologie předvelikonočních dnů – přímo zpřítomňuje.

Jidášovou zradou se nejen časově ale především obsahově završuje celé předvelikonoční dění; velekněží s farizei a zákoníky jsou již plně rozhodnuti se Ježíše zbavit, jen hledají vhodnou nejbližší příležitost, vše už velmi rychle směřuje ke Kristovu kříži. Proto se velmi hodí Jidáš, který sám vyhledá velekněze a nabídne, že jim Ježíše zradí. Podle Matoušova sepsání je to dokonce úplně poslední událost před přípravou poslední večeře, klidně se proto mohla odehrát skutečně ve středu (tehdy 13. nisanu).

Ale čím se to stalo, že jeden z dvanácti apoštolů, vyvolený stejně jako ostatní, se najednou odhodlal k takovému činu? To je známá otázka, která od dob Nového zákona zaměstnává nejednoho (nejen křesťanského) autora. Existuje proto i celá řada různých pokusů motivace Jidášovy zrady nějak vystihnout a pojmenovat. Sám Nový zákon hned jednu trochu evokuje (včera jsme tuto poznámku evangelisty Jana četli): že Jidáš byl zloděj, a proto Krista zradil kvůli třiceti stříbrným. Anebo můžeme uvažovat o Jidášově zklamání: měl blízko patrně k zélótským kruhům, tedy k takovým židovským kruhům, které očekávaly především politického, až bojovného mesiáše, zatímco se vše kolem Ježíše začalo schylovat k tragickému konci ukřižováním. V úvahu přichází jednoduše i Jidášův strach: že to vše skutečně dopadne špatně, že se sveze spolu s Ježíšem. Případně cokoli jiného. Anebo od každého tak trochu.

I když nikdo z nás do Jidášova srdce nevidí a tím pádem nemůže vědět, co se v něm skutečně odehrávalo v oněch kritických dnech, přesto stojí za to si otázky po důvodech jeho zrady zkusit položit. Ony jsou totiž – proto jeho zradu také v Novém zákoně máme – vždy i nějakým prototypem důvodů také našich zrad Krista, zrad dobra, lásky, Božího zákona, zrad druhých lidí. Jidášovy důvody jsou nějak i důvody našich hříchů a pádů, zvlášť takových, kterých se dopouštíme v různých kritických momentech svého života. Proto Jidáš je vždy tak trochu zrcadlem nás všech a je dobré se do něj pokorně zadívat.

Co v nás tedy Jidášova zrada může odhalovat, jaké důvody a okolnosti našich zrad?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme další den Svatého týdne, rok co rok k nám promlouvá stejné Boží slovo. V prvním čtení máme před sebou druhý ze čtyř izaiášovských zpěvů o Božím služebníkovi, tajemně prorokujících Kristovo zástupné utrpení. V evangeliu čteme pasáž z Janova sepsání, která bývá pojmenována „Označení zrádce“ anebo „Ohlášení Jidášovy zrady“; zítra se bude číst o ní samotné podle Matouše.

Zkusme dnes – podobně jako před rokem – svou pozornost zaměřit právě na úryvek evangelijní. Přenáší nás již do pozdního večera Zeleného čtvrtku, do chvil po skončení poslední večeře. Dle Janova evangelia se totiž Jidáš domluvil s velekněžími na zradě Ježíše až v oné noci («po tom soustu vstoupil do něho satan») a nikoli například den předtím, jak tomu uslyšíme v zítřejším úryvku podle Matoušova sepsání (a nechme nyní úplně stranou spekulace některých biblistů stavících právě na Janově a ne na synoptické chronologii událostí, že se poslední večeře možná odehrála již ve středu). Omočená skýva, kterou Kristus Jidášovi podává a jíž ho označuje za zrádce, nejspíš již není eucharistií, ale opravdu jen omočeným chlebem; je již po skončení večeře a po mytí nohou. Ale i kdyby eucharistií byla, tak by to jen umocnilo tragičnost Jidášova konání a potažmo i netečnosti ostatních.

Jistě je mnohé, o čem bychom mohli rozjímat, i o tom, co tedy ta omočená skýva může znamenat. Zaměřme se však právě na reakci ostatních jedenácti učedníků. Ti se diví, když Kristus řekne, že jeden z nich ho zradí. Jsou v rozpacích, rozhlížejí se jeden po druhém, Jan se na Petrovo vybídnutí dokonce Pána Ježíše zeptá «kdo je to?».

A je to právě jejich údiv, evangeliem tak plasticky (a ne bezúčelně) dosvědčený, který může budit další údiv, tentokrát ten náš: Jak je to vlastně možné, že si nikdo z ostatních apoštolů nevšiml, že se s Jidášem něco děje, že se k něčemu chystá, že s ním není něco v pořádku?

Z toho, jak Jidáše a jeho zradu prezentuje evangelium, se totiž nezdá, že by šlo jen o nějaké momentální zkratkovité rozhodnutí. Jidášova zrada se zdá být spíše něčím, co v něm přeci jen aspoň nějakou dobu, minimálně několik posledních dní, muselo zrát. Nejspíš svou roli sehrálo i zklamání, že Ježíš nejspíš opravdu nebude takový (pozemský) mesiáš (davidovského ražení), jakého podobně jako celá řada jeho současníků Jidáš patrně očekával. Anebo svou roli sehrál i docela obyčejný strach, protože nevraživost špiček izraelského národa vůči Ježíšovi a potažmo jeho stoupencům byla stále patrnější.

Je sice pravda, že evangelisté tu a tam utrousili nějakou negativní poznámku o Jidášovi, naposledy to bylo při pomazání v Betánii, kdy byl evangelistou označen za «zloděje», nicméně je třeba mít na paměti, že sepsáno bylo evangelium až po velikonočních událostech a v jejich světle. Proto není nutné předpokládat, že Jidáš by byl od začátku nějak zkaženým apoštolem, nepoctivým následovníkem Kristem. Zrada Krista v něm musela teprve dozrát, muselo se v něm něco stát, zlomit. Údiv a dotazování ostatních apoštolů, kdo tím zrádcem má být, o tom vlastně svědčí. Přesto Jidáš jistě musel vydávat nějaké signály, že se v něm něco nedobrého děje (tak ostatně můžeme číst i ony poznámky evangelistů), ale jich si ostatní apoštolové – bohužel – nevšimli.

Read More »