Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je tak trochu ve stínu velkých vánočních svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. A možná právě toto její postavení, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v Matoušově či Lukášově evangeliu a jak je slavíme o jednotlivých vánočních svátcích, nás může o to více vybídnout zaměřit pozornost na dnešní Boží slovo, taktéž vánoční. Zkusme se proto zastavit nad čtením starozákonním a nad úryvkem evangelijním.

První čtení je z mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení mudroslovná o ní platí nejen co do stylu, ale především co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, která je darem a projevem samotného Hospodina. «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu» slyšeli jsme dnes.

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je velké biblické téma, které navíc tvoří jakýsi most mezi biblickou a okolní antickou kulturou. Vedle Sirachovce o moudrosti čteme zvlášť v knihách Moudrosti a Přísloví. Kdybychom si složili – jako takovou mozaiku – biblický obraz moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech mudroslovných knihách Starého Zákona, tak bychom před sebou měli asi následující: Moudrost je nějak Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní radil. Poté, co svět byl stvořen, byl celý proniknut Boží moudrostí, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná. Moudrost je i jakousi ženskou tváří Boha, Božím dechem, který vše tvoří pohromadě. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se každoročně připomíná, dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích. Nyní ho máme v neděli vánočního oktávu, aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. Proto se dnes čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta, o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu a o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to jsme slyšeli letos).

Boží Syn se prostě vtělil a narodil do lidské rodiny, i když zcela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa.

V dnešní době tolikerých rozjitřených politicko-společensko-filozoficko-teologických diskuzí o rodině a manželství je opravdu obtížené se jen pokusit cokoli obyčejného, ne-kulturně-válečného a ideálně Božím slovem nějak inspirovaného a zároveň aktuálního o rodině říci. Přesto to k dnešnímu svátku patří a asi nelze na takový pokus rezignovat… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní je již jiná než ty tři předchozí. Už tolik nepřipomíná generace věků čekajících na Mesiáše, neakcentuje již starozákonní proroctví, nýbrž – podobně jako celý předvánoční týden – zpřítomňuje události narození Páně bezprostředně předcházející. Jak nám je popisuje evangelium. Proto čteme postupně o zvěstování Panně Marii a panenském početí, o Josefově snu, aby Marii i s nenarozeným Božím dítětem vzal k sobě, a o příchodu Marie k Alžbětě. A právě to máme dnes před svými duchovním zraky: Mariino navštívení, podivuhodné setkání ještě nenarozeného Předchůdce Jana s ještě nenarozeným Mesiášem Ježíšem. Událost je to krásná, až dojemná. Není proto divu, že se stala předlohou nejen nejednoho ikonografického a malířského ztvárnění, ale především oblíbeným tématem mystiků a nepřeberným zdrojem duchovních a životních inspirací, zejména díky alegorizujícím výkladům. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete («Radujte se») – má mezi adventními nedělemi zvláštní postavení. Je to i vidět na možnosti radostnější, světlejší, růžové barvy liturgických rouch a je to především slyšet z radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: «Radujte se… Pán je blízko» jsme slyšeli v úryvku z Listu Filipským.

Radostní, radostností má být dnešní neděle výjimečná. Nemá jít ale jen o radost z blížících se vánočních svátků. Ještě více má být jejím důvodem, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám měla být blíže, než když jsme advent začali. Spása – zakoušená Boží blízkost, odpuštění hříchů, aspoň nějaká proměna k lepšímu či k pokoře – by nám měla být nějak blíže. A mělo by nás to těšit.

Téma radosti tedy rezonuje dnešními biblickými čteními i celou bohoslužbou… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi rok co rok postava svatého Jana Křtitele. Čteme o jeho vystoupení a působení v judské poušti. Jan, Předchůdce a Křtitel Páně, k nám uprostřed adventu promlouvá, abychom se i my znovu pokorně pokusili aspoň nějak otevřít Kristovu Božímu přicházení do našeho srdce a života, aby se i s námi aspoň něco Božího stalo.

Advent je o čtverém příchodu Božího Syna: O prvním v těle z Marie Panny; to je narození Páně, na jehož oslavu o Vánocích se připravujeme. O druhém skrze víru, naději a lásku; to je Kristův tajemný příchod skrze křesťanství do našeho života. O třetím příchodu ve chvíli naší smrti, jíž se nikdo z nás nevyhne. A o čtvrtém ve slávě na konci světa, kdy očekáváme tajemné vzkříšení těla. Jak se zpívá v krásné a starobylé adventní písničce: «Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí: / nejprvnější v těle, / druhé v duši celé, / třetí při skonání, / čtvrté při vzkříšení».

Všechny čtyři Kristovy příchody jsou důležité, všechny si proto připomínáme. Máme se připravovat na příchody Páně; o Vánocích, ve smrti a na konci světa. A to životem, do kterého Pán Ježíš chce znovu a znovu přicházet. K tomu – ke Kristovu «druhému příští», které spočívá ve znovu roznícení našeho vztahu s Bohem a s lidmi, tedy v přátelství s Kristem a lidmi kolem nás – především k tomuto příchodu Páně směřují rozličné adventní výzvy. Můžeme je slyšet v různých obměnách skoro denně.

Jelikož Kristovo přicházení k nám nemůže být úplně jiné, než jaké bylo jeho přijití do světa, jak o něm svědčí bible, zkusme se zeptat dnešního Božího slova («Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí»), co pro «uspíšení příchodu Páně» můžeme ze své strany – s Boží pomocí – snad učinit. Anebo jak se má vlastně projevit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se rok co rok připomíná, advent – z latinského adventus – znamená „příchod“. Je dobou přípravy na příchod Páně, na příchod Pána Ježíše.

Zaprvé je přípravou na oslavu jeho jedinečného příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození, na Vánoce. A zadruhé je přípravou na tajemný příchod Páně, který teprve nastane, ve chvíli naší smrti a na konci světa. První rozměr se s různými akcenty prolíná celou adventní dobou a je i její nejvýraznější charakteristikou. Druhý, eschatologický rozměr adventu je patrný spíše jen nyní, na jeho začátku.

Proto se v těchto prvních adventních dnech před námi rozevírají biblická čtení o konci světa, ostatně nás provázela i v posledních dvou týdnech závěru liturgického roku. Letos, kdy ode dneška máme před sebou evangelijní úryvky z Lukášova sepsání, je tento eschatologický rozměr ze všech tří ročních cyklů navíc asi nejvýraznější.

Slyšíme dnes úryvek z takzvané malé evangelijní apokalypsy, kterou Pán Ježíš pronáší těsně před svými Velikonocemi. Jde skutečně o slovo vpravdě apokalyptické, slovo odkrývající skrytá Boží tajemství ohledně znamení Kristova příchodu.

Jde o onen rozměr adventu jakožto přípravy na příchod Páně, který ještě nenastal. Tak je tomu sice pokaždé na začátku adventu, jenže v posledních letech toto Kristovo slovo zaznívá přeci jen nějak jinak, pro mnohé možná intenzivněji než leckdy předtím. Protože biblická apokalyptika není jen odkrytím skrytých Božích pravd týkajících se budoucí smrti či konce světa, ale i takových, jež se nějak uskutečňují stále. Odkrývají též něco, co se stále opakuje a děje v životě lidí a světa.

Kdykoli nám tedy její někdy až děsivé obrazy připomenou něco, co s různými akcenty a z různých důvodů právě prožíváme, můžeme biblické texty číst, jakože jsou i o nás, i o naší situaci, o našem světě. Můžeme se v nich pokorně a opatrně hledat a nacházet.

«Na zemi (bude) úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje». Kdo v těchto slovech nezaslechl aspoň něco z toho, co mnozí prožívají, co mnozí s chvěním prožíváme? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království není z tohoto světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné jen v Kristových tajemných přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří se ho snaží pokorně následovat, když následují – podle míry své víry – Boha a dobro. Kristovo království již zde tedy nějak skutečně je, trvá a přetrvá, a to i tehdy, když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Protože je prostě Boží.

Asi tak nějak bychom mohli opět shrnout nejdůležitější poselství dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus jako Pán v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět. Chce to i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, chabé víře, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti a Boží dobroty, abychom se jimi nechali opět nadchnout a vést. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na poslední neděli před slavností Krista Krále každoročně zaznívají apokalyptická biblická čtení. V evangeliu slyšíme úryvky z takzvané „malé apokalypsy“, ze slov Pána Ježíše před začátkem pašijí o znameních konce světa a jeho druhého příchodu; letos podle Marka. V prvním čtení máme před sebou nějaký příklad starozákonní apokalyptiky; dnes z nejapokalyptičtější knihy Daniel.

Apokalyptika je podivuhodný biblický literární druh. Jak říká už i sám její řecký název (apokalypsis) jde o „odkrytí věcí skrytých“, o poodhalení skrytých Božích tajemství. Zvlášť takových, která jsou vykreslena jako znamení konce světa, onoho Božího dne. V případě novozákonní apokalyptiky specificky jako znamení Kristova druhého příchodu. Obvyklé použití slova „apokalypsa“ jakožto synonyma hrůz pak vplývá z toho, jak děsivě barvitě vykreslená tato znamení někdy bývají.

Apokalyptiku máme již ve Starém Zákoně, kniha Daniel je toho největším příkladem. V Novém Zákoně – po apokalypsách evangelijních – je to především Zjevení Janovo.

A je jasné, že takovéto texty, často i literárně krásné, od samého počátku křesťanství fascinovaly mnohé své čtenáře, kteří se jimi zabývali, a vedly k dalšímu rozvinutí, často i mystickému. Nemohlo jít ale jen o zvědavost. Především šlo o otázku, zda a nakolik se znamení začínají naplňovat. Jak se mají lidé připravit na příchod Páně. V prvních desetiletích křesťanství bylo navíc velmi živé očekávání, že zmrtvýchvstalý a na nebe vstoupivší Kristus se brzy zase vrátí. «Ano, přijdu brzy» znělo prvním křesťanům v uších. Proto bylo čtení znamení, zvlášť v dobách pronásledování, velmi živé. Stejně jako je živé v dobách všech možných krizí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium nás opět přenáší do doby po Kristově vjezdu do Jeruzaléma, do dnů těsně před Velikonocemi, po vyčištění chrámu od směnárníků a prodavačů. Jsme v jeruzalémském chrámě, respektive v jeho nádvořích, a máme před sebou Markovo svědectví o jedné z posledních událostí Ježíšova pozemského působení: Kristovo varování před neblahým chováním zákoníků a reakci na dar chudé vdovy do chrámové pokladnice.

Celé vyprávění je do značné míry postaveno na kontrastech:

Učitelé Zákona se sice zdají být zbožní a dokonalí, ale ve skutečnosti tomu tak úplně není. Leckdy zneužívají svého postavení a své pověsti k vyjídání domů vdov, navíc pod záminkou dlouhých modliteb. Mají rádi světské pocty, přední místa, pozdravy na ulicích, svou zbožnost dávají rádi na odiv. Naproti tomu chudá vdova je v ústraní chrámu, nikdo si jí – snad kromě Pána Ježíše – nevšímá.

Různí bohatí židé dávají sice na milodarech do chrámové pokladnice mnoho peněz, často i ostentativně, ve skutečnosti však dávají jen to, co jim přebývá. Chudá vdova naproti tomu, patrně také docela nenápadně, možná i s ostychem, že má jen málo, dává vše, co měla, dvě drobné mince. Detail, že jsou dvě, je důležitý; mohla dát jen jednu. Relativně ke své chudobě tak vlastně dává mnohem více než bohatí, celé své živobytí. Lidé si toho nevšimnou, Boží Syn ano.

Asi bychom našli v dnešním úryvku kontrastů ještě více. Kdybychom se je všechny pokusili zobecnit, možná bychom mohli mluvit o napětí mezi pravou a nepravou zbožností, mezi upřímností a pokrytectvím, mezi štědrostí a lakotou, mezi odevzdaností do Božích rukou a touhou si vše na zemi zajistit, mezi vírou a nevírou. Anebo bychom mohli rozjímat dokonce o kontrastu mezi skutečností a zdáním, pravdou a klamem, odivem a skrytostí.

Příklad chudé vdovy dávající víc než všichni ostatní svébytně vystihla jedna středověká, dnes již dávno nepoužívaná mešní preface: «Svědkyní toho, kolik dobrého může milodar způsobit, je ona žena, které darování dvou drobných mincí přineslo tak bohaté ovoce, že zastínilo všechny královské talenty stříbra. Jak podivuhodná byla její víra, která toto dokázala! Hle jak dar tak mála peněz skrytých v koutě dokázal naplnit zemi a vystoupat k nebi». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

asi bychom marně hledali jasnější shrnutí, oč v životě člověka má jít ze všeho nejvíc, než dnešní evangelijní úryvek. Slyšíme dvojjediné přikázání lásky zaznívající z úst samotného Pána Ježíše: «Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou… Miluj svého bližního jako sám sebe».

Stále se připomíná, že na lásce ze všeho nejvíce záleží, zvlášť je-li sám Bůh láskou. A že obě roviny přikázání lásky – k Bohu a člověku – jsou od sebe neoddělitelné. Ne nepodobně, jako se k sobě mají obě Kristovy přirozenosti, jeho Božství a jeho lidství – nesmíšeně, nedělitelně, neodděleně a nerozděleně – spojené v jedné jediné osobně.

Že láska je ze všech mohutností člověka nejdůležitější a že láska k Bohu (či bohům) nemůže nejít ruku v ruce s láskou k člověku, věděla už velká antická tradice řecké filozofie, když spojovala spravedlnost vnímanou jako souhrn povinností vůči lidem se zbožností jakožto naplněním povinností vůči bohům.

O lásce k Bohu a lidem a o neoddělitelnosti obou lásek čteme na mnoha místech Písma, čím jsou to pasáže mladší, tím více. V knize Leviticus hned za přikázáním lásky k Bohu následuje: «Budeš milovat svého bližního jako sebe samého». Zejména starozákonní proroci stále častěji upozorňovali, že bez lásky k člověku nemůže být ani láska k Hospodinu autentická a že v případě nelásky k bližnímu její kultické projevy, byť by sebezbožněji vypadaly, nejsou téměř k ničemu. V pozdějším judaismu to byl například takový Filón Alexandrijský (velký helenizovaný židovský učenec), který ve dvojjediném přikázání lásky rozesetém v podstatě po celém Starém Zákoně spatřoval sumu celého židovského Zákona a klíč k jeho výkladu. O lásce k Bohu a člověku je pak především celý Zákon Nový, zvlášť evangelium, nazývajíc každého člověka naším «bližním». Konečně i dnešní úryvek o tom byl.

O lásce k Bohu, lidem a světu by tak mělo být i celé naše lidství, naše křesťanství. Láska by měla být jeho nejdůležitějším projevem a svůj počátek by měla mít ve skutečném soucitu (jak jsme mohli rozjímat minulou neděli).

Ač to vše jsou známé a stále opakované teze a fráze, je přeci jen důležité si Kristův jednoznačný imperativ «miluj» stále připomínat. Vedle všeho, čím vším by láska měla být – spontánním projevem srdce, nejkrásnější emocí, odpovědí na lásku, zápalem, činem a slovem, Božím darem, darováním sebe a tak dále – , vedle toho všeho a spolu s tím vším je láska vždy také naším vědomým rozhodnutím, výsledkem našeho chtění a naší snahy. Je proto částečně i v naší moci. Což je důvod, proč výzva k ní je i přikázáním, dokonce «prvním přikázáním ze všech». Důležité je slovo «první», řecky próté. Znamená pochopitelně nejen chronologické pořadí, ale ještě více důležitost, základ, na kterém vše ostatní stojí, pramen, z něhož vše ostatní vyvěrá. A zároveň cíl, mohlo by to být i posledním přikázáním ze všech. Read More »