Milé sestry, milí bratří,

začněme krátce nejprve úryvkem evangelijním. Od středeční slavnosti Zjevení Páně až do nadcházející neděle, svátku Křtu Páně, se před námi v těchto několika dnech rozevírají evangelijní svědectví o událostech zejména z počátků Ježíšova veřejného působení. Jsou to zároveň takové události, které nějak zvlášť zjevily, na kterých se ukázala Ježíšova Boží sláva. Včera to bylo souhrnná zpráva o Kristových zázracích na začátku jeho veřejného života jakožto znameních příchodu nebeského království v jeho osobě, dnes máme před sebou zázrak rozmnožení chlebů a ryb, zítra to bude svědectví o zázraku utišení bouře.

Všechny tyto texty jsou biblickým svědectvím toho, co se stalo za doby Ježíšova veřejného působení, ale také obrazem toho, co se má dít stále: Kristus dál chce konat mocné činy, zázraky, aby se na nich také dnes ukázala Boží sláva, aby se staly jejím znamením. A jak dobře víme a jak již bylo mnohokrát připomenuto, největším zázrakem, který Pán Ježíš chce konat stále a který také nejvíce zjevuje jeho Boží moc, je proměna lidské duše…

Zaměřme ale svou pozornost opět především na čtení první. Zazněl v něm dnes jeden z nesilnějších, nejúžasnějších a nejzásadnějších výroků nejen Prvního listu Janova, ale celého Nového zákona a celé křesťanské teologie vůbec: «Bůh je láska» (Theos agapé estin řecky, Dues caritas est latinsky): Bůh nejenže má lásku anebo jedná s láskou, ale on přímo je láskou. Sám v sobě, Bůh je láska sama. Proto také Bůh musí být  a musí být Trojicí.

Láska je totiž jediným důvodem, že Bůh je a že je svět, že tedy vůbec něco je. Bez lásky by nebylo nic, protože by nebylo to, proč by něco vlastně mělo být. Láska je příčinou i obsahem toho, že Bůh uvnitř sám sebe musí být společenstvím, vztahem lásky, plností lásky, společenství tří osob, neboť jsou tři podoby lásky: Dávající, milující (amans) láskou je Bůh-Otec, přijímající a dávající, milovanou a milující (amatus et amans) láskou zároveň je Bůh-Syn a přijímající, milovanou (amatus) láskou je Bůh-Duch. Bůh je vztahem lásky, a to co do své nejvnitřnější podstaty (je relatio subsistens).

Proto i veškeré Boží jednání mimo něj (ad extra) nemůže být ničím jiným než zase láskou, neboť u Boha není rozdílu mezi bytím a činěním, je-li „čirý kon“ (actus purus), jak o něm také krásně vyznává teologická reflexe. To, čím Bůh je – láskou, tak také jedná – jako láska. Láska je proto také jediným důvodem Božího vtělení, je vysvětlením toho, proč Ježíš Kristus je přímo vtělenou Boží láskou, toho, co o Vánocích tak rádi slavíme. Láska je tak počátkem, tvarem, obsahem i cílem celého křesťanství.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší krásné a velké slavnosti Zjevení Páně máme zase všední den doby vánoční, a tak se zkusmě vrátit opět k vánoční četbě Božího slova. V prvním čtení stále pokračujeme z Prvního listu Janova, žalm ně navazuje formou modlitby. V evangeliu již máme několik dní před sebou úryvky, které se už přeci jen trochu vymykají vánočním tématikám. Již nejsou svědectvím o narození či dětství Pána Ježíše a událostech s nimi bezprostředně spojenými, ale přenášejí nás na začátek Kristova veřejného působení.

Dovolte proto zase několik poznámek, snad slov k povzbuzení, k oběma dnešním biblickým čtením.

V prvním z nich, v úryvku z Prvního listu Janova můžeme možná rozlišit tři takové momenty:

Zaprvé je to pokračování v úvahách, v typicky janovských rozjímáních o „zůstávání“ Boha, Krista v nás a nás v něm (řecké menein znamená nejen „zůstávat“ či „setrvávat“, ale také „bydlet“ anebo jednoduše „být“). Přičemž toto vzájemné zůstávání a z toho plynoucí naše podivuhodné společenství s Bohem, naše vzájemné přebývání či dokonce „prolínání se“ se samotným je vždy také nějak odvislé od míry našeho zachovávání Božích přikázání, především Kristova přikázání lásky (řecké terein můžeme přeložit také jako „uchovávat“ či „dodržovat“ anebo „plnit“).

To nám připomíná, že v opačném případě je to naše hříšnost, respektive naše neochota slyšet a zachovávat Kristovo slovo, v horším případě negace tohoto slova, která je nejčastějším důvodem našeho nevnímání Boha, nevnímání Kristovy blízkosti, anebo dokonce i její ztráty. Tedy důvodem našeho nezůstávání v Bohu a nezůstávání Boha v nás. Není to však na prvním místě naše hříšnost ve smyslu nějakého dílčího „uklouznutí“, jednotlivého hříchu, při zachování základního nasměrování k Bohu, ale spíše hříšnost ve smyslu trvalého zabydlení se v nějakém zlu, hříšnost jako stav srdce a života, života bez Boha a skutečné lásky. O tom svědčí nejen dnešní úryvek, ale i zkušenost od začátku křesťanství. Křesťanství jako takového i toho našeho osobního…

Druhým momentem dnešního prvního čtení je Janova výzva k rozlišování různých vnuknutí, k„rozlišování duchů“. Kritérium má být vyznání, že «Ježíš přišel jako Mesiáš v těle». V Janově době se totiž i mezi křesťany objevily první gnostizující tendence popírající skutečnost Kristova lidství, především jeho tělesnost. Na ty apoštol předně reaguje. Jeho slova se ale stala součástí univerzálního slova Božího, a proto platí obecně: Jakékoli popírání skutečnosti Kristova plného lidství včetně popírání jeho tělesnosti je kritériem, že takové vnuknutí, takový nápad, taková koncepce nemůže být z Božího ducha, nemůže být křesťansky pravdivá.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jakou biblickou událost dnešní krásná slavnost zpřítomňuje, co je jejím obsahem a co slavíme, dobře víme. Hovoří o ní již samotný její název, Zjevení Páně (Epiphania Domini), hovoří o ní dnešní biblická čtení, především úryvek evangelijní. V Matoušově podání se před námi rozevírá svědectví o příchodu tajemných mudrců z Východu, o jejich hledání Mesiáše nejprve v Jeruzalémě a následném jeho najití Betléma, o jejich poklonění se narozenému Mesiáši a přinesení darů.

Mudrci neboli mágové (řecky magoi) či hvězdopravci anebo kněží jsou tak prvními pohany, prvními učenci, lidmi tohoto světa, kteří přicházejí se poklonit Kristu. Přicházejí z Východu, z Persie, starověké Babylónie, proto také nejspíše znali stará židovská proroctví. Přicházejí ale na základě nebeského znamení, hvězdy, supernovy či světelného jevu vznikajícího při konjunkci Saturnu a Jupitera, v každém případě na základě nebeského znamení, které si spojili s proroctvími rozpoznali je jako Boží. Vydávají se nejprve pochopitleně do Jeruzaléma, sídla židovských králů, hvězda je však nakonec dovede do Betléma, rodiště Davidova. Nacházejí tam malé dítě položené do jeslí a jeho matku, rozpoznávají v něm Mesiáše a přinášejí mu své dary. Zlato na znamení, že v dítěti rozpoznávají pána a krále, kadidlo, že je Bůh, a myrhu na znamení jeho budoucího utrpení, tak již staří církevní otcové interpretovali podobu jejich darů.

Mudrci tak naplňují starozákonní očekávání vyslovená prorokem Izaiášem a vyzpívaná žalmistou. «Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři… Zdaleka přicházejí tvoji synové… Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu chválu» slyšíme v dnešním prvním čtení. «Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králově Arábie a Sáby zaplatí daně» zpívá dnes žalmista. Odtud také již starobylé ztotožnění mudrců z evangelia s králi, jejichž příchod byl očekáván starozákonními proroctvími, odtud také přesvědčení, že byli tři, protože reprezentovali tři tehdy známé kontinenty, Evropu (na ni může ukazovat Taršíš, pokud je skutečně ve Španělsku), Asii (ji by reprezentovala Arábie) a Afriku (v ní je Sába, pokud je skutečně v Etiopii), navíc tři jsou jejich dary.

Mudrci jsou tak prvotinou uskutečnění radostné zvěsti, že Mesiáš přišel nejen pro Izrael, ale skutečně pro všechny lidi, jak ostatně svatý Pavel rozvíjí i v dnešním druhém čtení, «že totiž pohané mají stejná dědická práva».

Krásná jsou tedy dnešní biblická čtení, krásné a výmluvné je i jméno dnešní slavnosti. Už české Zjevení je výmluvné slovo, jde o ukázání, vyjevení se něčeho skrytého, co člověk sám poznat nemůže, musí mu to být zjeveno. Latinský název Epiphania je ještě více výmluvný. Je odvozen z řečtiny, ze složeniny slov epi, „nad“ a fainomai, „ukázat se“. Vyjadřuje, že to nejdůležitější a skryté se ukázalo na povrchu, vyšlo najevo. Epiphania Domini tak znamená, že Boží sláva, sláva Páně se ukázala na malém dítěti, že se na jeho lidství zjevilo jeho Božství.

To bylo právě očím duše mudrců tajemně odhaleno, oni je rozpoznali a poklonili se mu. A my to dnes slavíme. Liturgickým slavením jsme přímo vtaženi do této biblické události, do Zjevení Páně.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes opět rezonují a navzájem se prolínají velká janovská témata, jež nás ostatně s různými obměnami provázejí již od samého začátku četby Prvního listu Janova, od začátku doby vánoční.

Dnes máme před sebou nejprve opět protiklad mezi tímto světem a světem Božím, mezi světem, který je porušen a pošpiněn hříchem člověka, a světem Boží lásky, který by měl být i světem člověka obnoveného Kristovou milostí. Protiklad „světů“ je velké janovské téma, na které jsme se soustředili již v rozjímání uplynulé soboty, kdy jsme se snažili přiblížit pochopení, co představuje onen milování nehodný «svět» podle Jana, že to není svět jako takový, ale že je to právě svět hříchu.

V dnešních verších je tato část světa reprezentovaná Kainem, «který byl ze zlého ducha a zabil svého bratra». To je velmi důležitý příměr, protože Kain – spolu se svým bratrem Ábelem – představuje nejen druhou generaci lidstva, ale také – to již na rozdíl od svého spravedlivého bratra – druhou generaci hříchu. Hřích v jeho případě, jak bychom četli v příslušné pasáži 4. kapitoly starozákonní knihy Genesis, již nepřichází zvenčí, ze svedení hadem, jak tomu bylo ještě u Adama a Evy, ale zlo již třímá v nitru Kainově, když on ve svém srdci živí hněv a zášť a osnuje úklady proti svému bratrovi. Zlo už se usídlilo v útrobách člověka, je porušena jeho přirozenost, hřích se stal dědičným, působí již i zevnitř.

Kain je ovšem v dnešním úryvku nejprve obrazem nespravedlivého, ještě neproměněného světa, který v době sepsání Prvního listu Janova koncem prvního století již začíná nenávidět a pronásledovat křesťany. «Nic se nedivte, že svět vás nenávidí» povzbuzuje proto svatý Jan všechny čtenáře svého listu, pokud se svým následováním Pána Ježíše aspoň trošku podobají spravedlivému Ábelovi, pokud jsou nenáviděni skutečně pro svou víru a život podle ní.

Kain je ale také odstrašujícím příkladem, kontrastujícím s nejzákladnější křesťanskou mravní výzvou, že «máme se navzájem milovat». Láska je přeci základní charakteristikou světa Božího, charakteristikou uzdravené a obnovené lidské přirozenosti. A měla by tak být i základním znamením autenticity křesťanské existence. Kainův příklad připomíná, že ale tato proměna nemůže zůstat jen na povrchu. Aby byla skutečná, musí zasáhnout nitro křesťana, protože právě nitro člověka bylo zasaženo hříchem, v nitru se hřích již usídlil a zabydlel. Láska je tak něčím, co musí ke své podobě proměnit samo srdce člověka, musí se v něm zabydlet. Láska totiž nevytrvá, zvlášť v kritických chvílích ne, když zůstane jen na povrchu, když zůstane jen povrchním citem. Ona se musí stát emocí v tom nejvlastnějším slova smyslu, totiž tím, co je pohybem zevnitř, z nitra člověka (taková je totiž etymologie „emoce“, za latinského ex, „z“ a movere, „hýbat“).

Láska je tak nejdůležitějším ze všech Božích darů, roznícení skutečné lásky je prvním ovocem Božího zůstávání v nás a nás v Bohu, nejdůležitějším projevem Božího živého přebývání v nás (neboť základním projevem života je pohyb, entelecheia, samopohyb), prvním projevem našeho přejití, postupného přecházení «ze smrtí do života». V lásce – k Bohu a lidem – je obsaženo všechno, k ní všechno má směřovat. O lásku tak musíme usilovat, o ni prosit, ji musíme pěstovat jako nejkrásnější květ, jako Boží život v nás samých. Silou Boží lásky v nás je Duch svatý v nás a její podobou Kristus.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes jen dvě krátké poznámky k dnešním biblickým čtením, pár slov, snad aspoň trošku k povzbuzení na začátku nového týdne, prvního pracovního v novém roce, stále ještě v tak tísnivém a bolestném sevření stále nekončící pandemie koronaviru a opatření s ní souvisejících.

V prvním čtení pokračujeme v četbě Prvního listu Janova. I v dnešním úryvku ze 3. kapitoly rezonují některá velká janovská témata tohoto listu (snažili jsme se o nich rozjímat již v sobotu), zejména téma zůstávání Boha, respektive Boží životní síly v nás a nás v Bohu samotném. Vzájemné zůstávání Boha v člověku a člověka v Bohu skrze Krista Ježíše v síle Ducha svatého má vést člověka – slyšíme v dnešním čtení – k nedopouštění se hříchu, tedy k opravdové vnitřní proměně a k poslušnosti Kristovu slovu. Nedopouštění se hříchu je pak znamením autenticity křesťanství a společenství s Bohem: «Žádný, kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává Boží životní síla: nemůže páchat hříchy, protože se narodil z Boha».

Smysl Janových slov se zdá být na první poslech tedy celkem jasný a logický: Nakolik je v nás přítomen Bůh, natolik nás jeho přítomnost proměňuje k lepšímu, natolik se nedopouštíme hříchu.

Ale je to skutečně tak jednoduché? A hlavně, co si pak máme počnout my, slabí lidé, jsouce si vědomi, že i navzdory své víře v Pána Ježíše, navzdory snad i své lásce k němu a opravdové touze ho následovat stále znovu a znovu upadáme do týchž chyb, děláme ty samé hříchy, anebo dokonce někdy do docela nové a nečekané? A co má dělat ten, kterému se „povedl“ nějaký větší hřích, třeba dokonce těžký? Je už pak navždy oním «dítětem ďáblovým»?

Tak jednoduchá zkratka se nám přeci jen příčí, a je to dobře, protože něco takového by bylo nejen proti naší křesťanské zkušenosti (se stále se opakujícím Božím odpuštěním), ale i proti smyslu mnoha jiných míst v Písmu svatém. Existuje přeci možnost obrácení, možnost lítosti, je zde Boží milosrdenství, které ze všeho nejvíc touží po tom, aby se hříšník obrátil a žil (to jsou přeci slova samotného Pána Ježíše). A to i takový hříšník, který už poznal Pána Ježíše. Proto se také v církvi nakonec neujal velmi rigorózní výklad jednoho jediného verše z Listu Židům, že pro toho, kdo jednou poznal Krista a přesto se od něj odvrátil, již není žádná možnost odpouštění.

Stejně tak nelegitimní by ovšem byla zkratka – a možná spíše o té je dnešní úryvek – tvrdící, že díky Božímu milosrdenství není potřeba se snažit, neboť hřích vlastně není hříchem a kdo se snaží o spravedlnost, o poctivé následování Kristova slova, Kristových přikázání, vlastně ani pořádně nepochopil, oč v křesťanství jde. Takovéto gnostizující tendence – zdůrazňující na základně vyhroceného dualismu, protikladu ducha a hmoty, především roli duchovního poznání bez ohledu na mravní život, který se přeci odehrává v těle – se objevily již v nejranějším křesťanství. A je dost dobře možné, že na ně reaguje už právě i svatý Jan: «Milé děti, od nikoho se nenechte svést. Kdo žije spravedlivě, je spravedlivý, jako i Bůh je spravedlivý. Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle – Druhá neděle po Narození Páně – je tak trochu ve stínu všech těch velkých vánočních slavností a svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. Za sebou máme již – i když letos za mimořádných vnějších okolností – samu slavnost Narození Páně, Boží Hod vánoční, pak celý vánoční oktáv a v něm svátek Svaté rodiny minulou neděli, v pátek na Nový rok jsme oslavili slavnost Panny Marie, Matky Boží. A dá-li Bůh a dožijeme-li se toho, ve středu 6. ledna oslavíme slavnost Zjevení Páně a následující neděli svátek Křtu Páně, kterým doba vánoční skončí.

A možná právě toto postavení dnešní neděle „tak trochu ve stínu“ ostatních vánočních svátků, určitá nepřítomnost nějakého zvláštního vlastního duchovního důrazu, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v Matoušově a Lukášově sepsání evangelia a jak slavíme o jednotlivých vánočních svátcích, nás o to více může vybídnout zaměřit svou pozornost na dnešní Boží slovo. Zkusme se soustředit především na čtení první, starozákonní a na evangelijní úryvek, začátek svatého evangelia podle Jana.

První čtení je z podivuhodné mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení „mudroslovná“ o ní platí nejen co do stylu sapienciální literatury, kterou se i tato kniha vyznačuje, ale zejména proto, že právě téma „moudrosti“ je v Sirachovcovi velmi výrazně rozvinuté. Bez nadsázky se dá říci, že celá kniha je přímo jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, na tu, která je darem a projevem samotného Hospodina. Konečně o moudrosti je i dnešní úryvek: «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu».

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je tak velké biblické téma. Vedle knihy Sirachovcovy o ní čteme zvlášť v samotné knize Moudrosti a v knize Přísloví. Kdybychom si – třeba jako takovou biblickou mozaiku – složili obraz Boží moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech navýsost mudroslovných knihách Starého zákona, tak bychom asi mohli říci, zazpívat následující: Moudrost je skutečně Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní o všem radil. Poté, co svět byl stvořen, Boží moudrostí byl celý proniknut, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná.

Už nejranější křesťanská četba a exegeze Starého zákona v moudrosti – především pro její preexistenci (že byla dříve, než byl svět) přečetla, rozpoznala projev Syna. Podobně jako se tomu stalo v případě slova (hebrejsky dábár, řecky logos). Přičemž to nové novozákonní je poznání, že tato preexistující Moudrost je nestvořená a není jen projevem Boha, nýbrž je sama (druhou) Boží osobou. Podobně jako slovo není jen vnímatelným projevem Hospodinovým, ale věčným Slovem, kterým se vyslovuje od věčnosti sám Bůh-Otec, které z něj od počátku vychází a je Bohem, druhou Boží osobou. «Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh» slyšeli jsme hned jako první větu v dnešním velkolepém Prologu Janova evangelia. Svatý Jan tak hned na samém začátku svého evangelia jakoby „vzlétl“ do samotného nebe, k samotnému Bohu, rozpoznal, že Kristus je to Slovo (ostatně právě pro toto mystické vzlétnutí je Janovým atributem právě orel).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme první liturgicky opravdu všední vánoční den (necháme-li tedy stranou, že je sobota). Pro krátkost vánoční doby (nanejvýš tři týdny) a množství svátků v ní vlastně jeden z mála všedních dnů (a to i dnes slavíme památku svatého Basila Velikého a svatého Řehoře Naziánského, velkých teologů a učitelů církve z druhé poloviny století čtvrtého). Pokračujme proto především v našich pokusech o rozjímání nad čtením prvním, na pokračování z krásného Prvního listu Janova, a pak dovolte jednu krátkou poznámku k dnešnímu úryvku evangelijnímu.

Dnešním prvním čtením z druhé kapitoly listu se opět prolínají dvě velká janovská témata. Takovéto prolínání najdeme i na řadě dalších míst listu a je dobré se nad ním zastavit, neboť nejde jen o prolínání stylistické, nýbrž o prolínání obsahové, o prolínání přímo teologické (a to doslova).

Prvním z těchto (dnešních) velkých témat je vyznání, že Ježíš je Boží Mesiáš, opravdový Syn Boží, který se stal skutečným člověkem. To je počáteční a základní křesťanská víra, svatý Jan toto vyznání formuluje a opakuje od začátku svého listu jako samotný základ, to nejvlastnější na celém křesťanství: «Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má také Otce» slyšíme dnes.

Druhým velkým tématem je zůstávání Boha v nás a nás v Bohu. Řecké menein znamená nejen „zůstávat“, ale i „existovat“, „žít“ či „bydlet“ nebo „trvat“. Bůh chce zůstávat, bydlet, trvat a žít v nás a my máme podobně být i v něm. To je krásná představa. Má se tak dít, říká svatý Jan, skrze naši víru, právě skrze základní křesťanské vyznání, že Ježíš je Boží Syn: «Vy však jste to slyšeli už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane! Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu i v Otci». Dále se to má uskutečňovat skrze lásku, prostřednictvím zachovávání Ježíšova slova. O tom jsou mnohá místa Prvního listu Janova. Vše to samozřejmě silou Ducha svatého, to říká dnešní úryvek explicitně: «Duch svatý, kterého jste přijali, zůstává ve vás».

Toto vzájemné zůstávání, přebývání, bytí – Boha v nás a nás v Bohu – dává naději na život věčný, vede k životu věčnému, je již jeho začátkem: «To vám pak dodá radostné důvěry, až se objeví, a při jeho příchodu nebudeme od něho s hanbou odmítnuti». Už i tento začátek je tak velkou radostí a útěchou, je jakousi předchutí nebe.

A o to přeci jde, i proto se Bůh ve svém Synu stal Bohem-s-námi, Bohem blízkým, Emanuelem. O to jde, ale nejde jen o nás a jen o naši věčnost, jde i o druhé a jejich věčnost a i o časnost, naši i jejich. Kdo má v sobě Boha, má z něj radost a útěchu, může je dávat dál, může usnadňovat a rozradostňovat aspoň trochu život i druhých lidí, může předávat cosi dobrého, cosi, co k dobru pomáhá, co k němu stimuluje, co připravuje na věčnost. Především tak může mnoha způsoby dávat „kousek Boha“. Člověk „mající“ Boha, mající radost z Boha, může obohatit svět, a to Bohem samotným. A toho je nyní – samozřejmě jako i ve všech ostatních dobách – přeci tak potřeba…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní den je opět duchovně pozoruhodný a duchovně opravdu bohatý, a to v řadě ohledů. Jednak je posledním dnem vánočního oktávu, prodlužujícího oslavu Kristovo narození na celých osm dní. K tomuto jeho rozměru se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, která nás znovu přenesla do rána dne Kristova narození, do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích». Zároveň je dnešek ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec – podle Božího přikázání daného Abrahámovi, podle židovského zvyku – obřezán a dostával jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš (Jehošua, Iésous), „Bůh je spása“. O tom byla druhá část, poslední věta dnešního evangelijního úryvku (a dříve se dnes slavil také svátek Obřezání Páně).

Krom toho, že je dnešek navíc i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje v prvním čtení, slyšíme árónské požehnáním z knihy Numeri, slavíme dnes především slavnost Matky Boží, Panny Marie. I to – spolu se všem vánočními tématy – je slyšet i v dnešním Božím slově, ve čtení druhém z listu Galaťanům: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy», jak slyšíme ve čtení druhém, z Pavlova listu Galaťanům. Je ale zejména celá dnešní bohoslužba, celý její charakter, který mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Je prostě dobře, že dnes – samozřejmě vždy po Bohu a jen kvůli Bohu – oslavujeme také člověka, ženu, pannu a matku, Marii. Právě ona se stala bránou, jíž do dějin sestoupil Boží Syn, stala se jeho matkou. Z ní přijal své lidství se vším, co k němu skutečně patří. Včetně nás, protože Kristovo lidství jako lidství Druhého Adama v sobě zahrnuje tajemným způsobem celý lidský rod, lidství nás všech. Proto Pannu Marii můžeme nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), neboť Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě. Proto Pannu Marii můžeme vzývat i jako matku naši, protože i naše lidství je v tom Kristově nějak (quodammodo) přítomno.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní den je skutečně jedinečný. Můžeme vyjmenovat hned několik jeho výrazných duchovních charakteristik: Liturgicky je to sedmý, předposlední den vánočního oktávu, prodloužení slavnosti Narození Páně na celých osm dní. Na poslední prosincový den připadá také památka svatého Silvestra, prvního papeže po konci velkého pronásledování křesťanů v římském impériu za doby císaře Konstantina. A dnešek je zároveň předvečerem zítřejší slavnosti Matky Boží Panny Marie, jíž bude celý vánoční oktáv završen. Dnešní den je ovšem také – a to asi většina z nás prožívá možná se zvláštní intenzitou – poslední den občanského roku. I na to katolická liturgie bere zřetel, když silvestrovské podvečerní a večerní mše svaté mohou mít svůj vlastní, tento moment zohledňující mešní formulář „na poděkování a s prosbou o Boží pomoc do nového roku“, navíc s možností vlastních, pro tuto chvíli vybraných biblických čtení.

Ať už se dnešní „silvestrovské bohoslužby“ budeme anebo – kvůli nynější situaci – nebudeme moci zúčastnit, určitě stojí za to se v každém případě duchovně zastavit, třeba se i začíst do stránek Písma, obrátit se k Bohu, pohlédnout vzhůru, začít se modlit, poděkovat a poprosit. Ať už v kostele anebo třeba doma v pokoji.

Děkování je jedním ze základních postojů víry v Boha, od kterého v posledku pochází vše, co je. Aby něco vůbec bylo, Bůh tomu musí propůjčit bytí, jeho tvar, velikost a dobu trvání. Poděkovat bychom tak měli především za čas roku uplynulého, za to, že stále ještě žijeme, za vše dobré, co nás koho potkalo, za všechny dary a možnosti, za Boží pomoc a požehnání, u každého se třeba jinak projevující. Poděkovat bychom měli i za to těžké a bolestné, co jsme museli a stále ještě musíme nést a snášet. Ne pro bolest a tíži samu, ale protože těžké věci nás učí v životě hledat to podstatné. V těžkých dobách navíc zvlášť můžeme zakoušet Boží blízkost a pomoc, tyto chvíle a situace nás zpokorňují, učí nás, že jen málo věcí ve světě je zcela v naší moci, spíše minimum, neboť my opravdu nejsme bohové a Boha potřebujeme.

I prosba je základním projevem víry. Víry, že Bůh je dárcem a původcem všech dobrých darů, že sám je dobrý, a proto nám skutečně dobré dary dát chce. A tak měli bychom dnes také prosit. Zejména o to nejdůležitější, abychom Boží blízkost i v nadcházejícím roce dokázali vnímat a z ní žít. Prosit můžeme jistě i o to, je-li to vůle Boží, aby nynější tíživá a nebezpečná pandemie se všemi svými možná ještě nebezpečnějšími důsledky všeho možného druhu již brzy skončila, v každém případě prosme o Boží sílu v ní, o Boží sílu vše těžké nést. Prosme za sebe, prosme za své blízké, za všechny ostatní lidi a za celý svět.

Děkujme a prosme, stále, ale zvlášť dnes a zítra, protože i naše nitro je možná v těchto dnech otevřenější než jindy…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme další, již šestý den vánočního oktávu. Po celých osm dní – s různými důrazy a s obohacením o některé starobylé svátky – slavíme narození Krista jako «jeden jediný den», ve kterém, jak nás učí žalmista, se máme radovat a plesat. Zejména skrze posvátné liturgické dění, prostřednictvím vánočních bohoslužeb, četby Písma a modliteb jsme tak den co den vtaženi do biblických událostí, jak o nich čteme v prvních dvou kapitolách Matoušova a v dlouhé druhé kapitola Lukášova sepsání evangelia, kterým v těchto dnech při mši svaté také nasloucháme, anebo si v nich sami čteme a rozjímáme nad nimi.

Zkusme zaměřit svou pozornost opět ovšem především na první z dnešních biblických čtení. Na pokračování otevíráme již několik vánočních dnů První list Janův. Ten snad nejkrásněji a nejpůsobivěji ze všech novozákonních spisů rozvíjí, ba přímo vyzpívává nejdůležitější Boží charakteristiku, že Bůh je láska, neboť je dáváním, rozléváním se, sám v sobě i navenek. Proto je také skutečným světlem, životem, proto je tak krásný a naší lásky hodný.

Boží láska je důvodem a obsahem všeho, čím Bůh je co Bůh činí, je i důvodem a obsahem největšího tajemství, proč Slovo se stalo tělem. Do lidské podoby narozený Boží Syn je proto ztělesněním, zlidštěním, přímo zhmotněním Boží lásky. To se týká nejen jeho narození z Marie Panny, ale i všech jeho dalších tajemných rození. I jeho stále nový příchod do srdce a života člověka, narození a přebývání v nich je projevem, uskutečněním, předáním Boží lásky nám, dání nám podílu na ní samé. Proto lidská odpověď na to vše nemůže, neměla by být ničím jiným než zase láskou, láskou k Bohu i k druhým lidem. I tato naše láska musí být ovšem činem, reálným zachováváním Ježíšova slova, přikázání lásky, má-li být autentickou a skutečně křesťanskou. K tomu nás různými způsoby vybízí právě První list Janův, a tak není divu, že jej otevíráme právě nyní, v době vánoční, kdy rození Krista je jejím obsahem…

Dnešní úryvek je z druhé kapitoly, tematicky je jakýmsi zakončením první části listu. Máme před sebou dvakrát trojí oslovení («otcové, mládeži, děti»), jakoby jím chtěl autor zdůraznit důležitost a velkolepost svého sdělení, zjevení o Boží lásce. A jakoby chtěl také zdůraznit univerzalitu svého poselství: Sdělení o Boží lásce se týká všech, stejně jako se nás všech týká povolání lásku mít a žít.

Pak ovšem následují slova dávající do protikladu lásku ke světu k lásce k Bohu. Milování světa je protikladem k milování Boha, dokonce k jeho přebývání v člověku, v jeho srdci i životě. «Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska» slyšíme také v dnešním čtení.

Read More »