Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes jen dvě krátké poznámky k dnešním biblickým čtením, pár slov, snad aspoň trošku k povzbuzení na začátku nového týdne, prvního pracovního v novém roce, stále ještě v tak tísnivém a bolestném sevření stále nekončící pandemie koronaviru a opatření s ní souvisejících.

V prvním čtení pokračujeme v četbě Prvního listu Janova. I v dnešním úryvku ze 3. kapitoly rezonují některá velká janovská témata tohoto listu (snažili jsme se o nich rozjímat již v sobotu), zejména téma zůstávání Boha, respektive Boží životní síly v nás a nás v Bohu samotném. Vzájemné zůstávání Boha v člověku a člověka v Bohu skrze Krista Ježíše v síle Ducha svatého má vést člověka – slyšíme v dnešním čtení – k nedopouštění se hříchu, tedy k opravdové vnitřní proměně a k poslušnosti Kristovu slovu. Nedopouštění se hříchu je pak znamením autenticity křesťanství a společenství s Bohem: «Žádný, kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává Boží životní síla: nemůže páchat hříchy, protože se narodil z Boha».

Smysl Janových slov se zdá být na první poslech tedy celkem jasný a logický: Nakolik je v nás přítomen Bůh, natolik nás jeho přítomnost proměňuje k lepšímu, natolik se nedopouštíme hříchu.

Ale je to skutečně tak jednoduché? A hlavně, co si pak máme počnout my, slabí lidé, jsouce si vědomi, že i navzdory své víře v Pána Ježíše, navzdory snad i své lásce k němu a opravdové touze ho následovat stále znovu a znovu upadáme do týchž chyb, děláme ty samé hříchy, anebo dokonce někdy do docela nové a nečekané? A co má dělat ten, kterému se „povedl“ nějaký větší hřích, třeba dokonce těžký? Je už pak navždy oním «dítětem ďáblovým»?

Tak jednoduchá zkratka se nám přeci jen příčí, a je to dobře, protože něco takového by bylo nejen proti naší křesťanské zkušenosti (se stále se opakujícím Božím odpuštěním), ale i proti smyslu mnoha jiných míst v Písmu svatém. Existuje přeci možnost obrácení, možnost lítosti, je zde Boží milosrdenství, které ze všeho nejvíc touží po tom, aby se hříšník obrátil a žil (to jsou přeci slova samotného Pána Ježíše). A to i takový hříšník, který už poznal Pána Ježíše. Proto se také v církvi nakonec neujal velmi rigorózní výklad jednoho jediného verše z Listu Židům, že pro toho, kdo jednou poznal Krista a přesto se od něj odvrátil, již není žádná možnost odpouštění.

Stejně tak nelegitimní by ovšem byla zkratka – a možná spíše o té je dnešní úryvek – tvrdící, že díky Božímu milosrdenství není potřeba se snažit, neboť hřích vlastně není hříchem a kdo se snaží o spravedlnost, o poctivé následování Kristova slova, Kristových přikázání, vlastně ani pořádně nepochopil, oč v křesťanství jde. Takovéto gnostizující tendence – zdůrazňující na základně vyhroceného dualismu, protikladu ducha a hmoty, především roli duchovního poznání bez ohledu na mravní život, který se přeci odehrává v těle – se objevily již v nejranějším křesťanství. A je dost dobře možné, že na ně reaguje už právě i svatý Jan: «Milé děti, od nikoho se nenechte svést. Kdo žije spravedlivě, je spravedlivý, jako i Bůh je spravedlivý. Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle – Druhá neděle po Narození Páně – je tak trochu ve stínu všech těch velkých vánočních slavností a svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. Za sebou máme již – i když letos za mimořádných vnějších okolností – samu slavnost Narození Páně, Boží Hod vánoční, pak celý vánoční oktáv a v něm svátek Svaté rodiny minulou neděli, v pátek na Nový rok jsme oslavili slavnost Panny Marie, Matky Boží. A dá-li Bůh a dožijeme-li se toho, ve středu 6. ledna oslavíme slavnost Zjevení Páně a následující neděli svátek Křtu Páně, kterým doba vánoční skončí.

A možná právě toto postavení dnešní neděle „tak trochu ve stínu“ ostatních vánočních svátků, určitá nepřítomnost nějakého zvláštního vlastního duchovního důrazu, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v Matoušově a Lukášově sepsání evangelia a jak slavíme o jednotlivých vánočních svátcích, nás o to více může vybídnout zaměřit svou pozornost na dnešní Boží slovo. Zkusme se soustředit především na čtení první, starozákonní a na evangelijní úryvek, začátek svatého evangelia podle Jana.

První čtení je z podivuhodné mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení „mudroslovná“ o ní platí nejen co do stylu sapienciální literatury, kterou se i tato kniha vyznačuje, ale zejména proto, že právě téma „moudrosti“ je v Sirachovcovi velmi výrazně rozvinuté. Bez nadsázky se dá říci, že celá kniha je přímo jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, na tu, která je darem a projevem samotného Hospodina. Konečně o moudrosti je i dnešní úryvek: «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu».

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je tak velké biblické téma. Vedle knihy Sirachovcovy o ní čteme zvlášť v samotné knize Moudrosti a v knize Přísloví. Kdybychom si – třeba jako takovou biblickou mozaiku – složili obraz Boží moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech navýsost mudroslovných knihách Starého zákona, tak bychom asi mohli říci, zazpívat následující: Moudrost je skutečně Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní o všem radil. Poté, co svět byl stvořen, Boží moudrostí byl celý proniknut, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná.

Už nejranější křesťanská četba a exegeze Starého zákona v moudrosti – především pro její preexistenci (že byla dříve, než byl svět) přečetla, rozpoznala projev Syna. Podobně jako se tomu stalo v případě slova (hebrejsky dábár, řecky logos). Přičemž to nové novozákonní je poznání, že tato preexistující Moudrost je nestvořená a není jen projevem Boha, nýbrž je sama (druhou) Boží osobou. Podobně jako slovo není jen vnímatelným projevem Hospodinovým, ale věčným Slovem, kterým se vyslovuje od věčnosti sám Bůh-Otec, které z něj od počátku vychází a je Bohem, druhou Boží osobou. «Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh» slyšeli jsme hned jako první větu v dnešním velkolepém Prologu Janova evangelia. Svatý Jan tak hned na samém začátku svého evangelia jakoby „vzlétl“ do samotného nebe, k samotnému Bohu, rozpoznal, že Kristus je to Slovo (ostatně právě pro toto mystické vzlétnutí je Janovým atributem právě orel).

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme první liturgicky opravdu všední vánoční den (necháme-li tedy stranou, že je sobota). Pro krátkost vánoční doby (nanejvýš tři týdny) a množství svátků v ní vlastně jeden z mála všedních dnů (a to i dnes slavíme památku svatého Basila Velikého a svatého Řehoře Naziánského, velkých teologů a učitelů církve z druhé poloviny století čtvrtého). Pokračujme proto především v našich pokusech o rozjímání nad čtením prvním, na pokračování z krásného Prvního listu Janova, a pak dovolte jednu krátkou poznámku k dnešnímu úryvku evangelijnímu.

Dnešním prvním čtením z druhé kapitoly listu se opět prolínají dvě velká janovská témata. Takovéto prolínání najdeme i na řadě dalších míst listu a je dobré se nad ním zastavit, neboť nejde jen o prolínání stylistické, nýbrž o prolínání obsahové, o prolínání přímo teologické (a to doslova).

Prvním z těchto (dnešních) velkých témat je vyznání, že Ježíš je Boží Mesiáš, opravdový Syn Boží, který se stal skutečným člověkem. To je počáteční a základní křesťanská víra, svatý Jan toto vyznání formuluje a opakuje od začátku svého listu jako samotný základ, to nejvlastnější na celém křesťanství: «Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má také Otce» slyšíme dnes.

Druhým velkým tématem je zůstávání Boha v nás a nás v Bohu. Řecké menein znamená nejen „zůstávat“, ale i „existovat“, „žít“ či „bydlet“ nebo „trvat“. Bůh chce zůstávat, bydlet, trvat a žít v nás a my máme podobně být i v něm. To je krásná představa. Má se tak dít, říká svatý Jan, skrze naši víru, právě skrze základní křesťanské vyznání, že Ježíš je Boží Syn: «Vy však jste to slyšeli už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane! Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu i v Otci». Dále se to má uskutečňovat skrze lásku, prostřednictvím zachovávání Ježíšova slova. O tom jsou mnohá místa Prvního listu Janova. Vše to samozřejmě silou Ducha svatého, to říká dnešní úryvek explicitně: «Duch svatý, kterého jste přijali, zůstává ve vás».

Toto vzájemné zůstávání, přebývání, bytí – Boha v nás a nás v Bohu – dává naději na život věčný, vede k životu věčnému, je již jeho začátkem: «To vám pak dodá radostné důvěry, až se objeví, a při jeho příchodu nebudeme od něho s hanbou odmítnuti». Už i tento začátek je tak velkou radostí a útěchou, je jakousi předchutí nebe.

A o to přeci jde, i proto se Bůh ve svém Synu stal Bohem-s-námi, Bohem blízkým, Emanuelem. O to jde, ale nejde jen o nás a jen o naši věčnost, jde i o druhé a jejich věčnost a i o časnost, naši i jejich. Kdo má v sobě Boha, má z něj radost a útěchu, může je dávat dál, může usnadňovat a rozradostňovat aspoň trochu život i druhých lidí, může předávat cosi dobrého, cosi, co k dobru pomáhá, co k němu stimuluje, co připravuje na věčnost. Především tak může mnoha způsoby dávat „kousek Boha“. Člověk „mající“ Boha, mající radost z Boha, může obohatit svět, a to Bohem samotným. A toho je nyní – samozřejmě jako i ve všech ostatních dobách – přeci tak potřeba…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní den je opět duchovně pozoruhodný a duchovně opravdu bohatý, a to v řadě ohledů. Jednak je posledním dnem vánočního oktávu, prodlužujícího oslavu Kristovo narození na celých osm dní. K tomuto jeho rozměru se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, která nás znovu přenesla do rána dne Kristova narození, do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích». Zároveň je dnešek ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec – podle Božího přikázání daného Abrahámovi, podle židovského zvyku – obřezán a dostával jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš (Jehošua, Iésous), „Bůh je spása“. O tom byla druhá část, poslední věta dnešního evangelijního úryvku (a dříve se dnes slavil také svátek Obřezání Páně).

Krom toho, že je dnešek navíc i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje v prvním čtení, slyšíme árónské požehnáním z knihy Numeri, slavíme dnes především slavnost Matky Boží, Panny Marie. I to – spolu se všem vánočními tématy – je slyšet i v dnešním Božím slově, ve čtení druhém z listu Galaťanům: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy», jak slyšíme ve čtení druhém, z Pavlova listu Galaťanům. Je ale zejména celá dnešní bohoslužba, celý její charakter, který mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Je prostě dobře, že dnes – samozřejmě vždy po Bohu a jen kvůli Bohu – oslavujeme také člověka, ženu, pannu a matku, Marii. Právě ona se stala bránou, jíž do dějin sestoupil Boží Syn, stala se jeho matkou. Z ní přijal své lidství se vším, co k němu skutečně patří. Včetně nás, protože Kristovo lidství jako lidství Druhého Adama v sobě zahrnuje tajemným způsobem celý lidský rod, lidství nás všech. Proto Pannu Marii můžeme nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), neboť Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě. Proto Pannu Marii můžeme vzývat i jako matku naši, protože i naše lidství je v tom Kristově nějak (quodammodo) přítomno.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní den je skutečně jedinečný. Můžeme vyjmenovat hned několik jeho výrazných duchovních charakteristik: Liturgicky je to sedmý, předposlední den vánočního oktávu, prodloužení slavnosti Narození Páně na celých osm dní. Na poslední prosincový den připadá také památka svatého Silvestra, prvního papeže po konci velkého pronásledování křesťanů v římském impériu za doby císaře Konstantina. A dnešek je zároveň předvečerem zítřejší slavnosti Matky Boží Panny Marie, jíž bude celý vánoční oktáv završen. Dnešní den je ovšem také – a to asi většina z nás prožívá možná se zvláštní intenzitou – poslední den občanského roku. I na to katolická liturgie bere zřetel, když silvestrovské podvečerní a večerní mše svaté mohou mít svůj vlastní, tento moment zohledňující mešní formulář „na poděkování a s prosbou o Boží pomoc do nového roku“, navíc s možností vlastních, pro tuto chvíli vybraných biblických čtení.

Ať už se dnešní „silvestrovské bohoslužby“ budeme anebo – kvůli nynější situaci – nebudeme moci zúčastnit, určitě stojí za to se v každém případě duchovně zastavit, třeba se i začíst do stránek Písma, obrátit se k Bohu, pohlédnout vzhůru, začít se modlit, poděkovat a poprosit. Ať už v kostele anebo třeba doma v pokoji.

Děkování je jedním ze základních postojů víry v Boha, od kterého v posledku pochází vše, co je. Aby něco vůbec bylo, Bůh tomu musí propůjčit bytí, jeho tvar, velikost a dobu trvání. Poděkovat bychom tak měli především za čas roku uplynulého, za to, že stále ještě žijeme, za vše dobré, co nás koho potkalo, za všechny dary a možnosti, za Boží pomoc a požehnání, u každého se třeba jinak projevující. Poděkovat bychom měli i za to těžké a bolestné, co jsme museli a stále ještě musíme nést a snášet. Ne pro bolest a tíži samu, ale protože těžké věci nás učí v životě hledat to podstatné. V těžkých dobách navíc zvlášť můžeme zakoušet Boží blízkost a pomoc, tyto chvíle a situace nás zpokorňují, učí nás, že jen málo věcí ve světě je zcela v naší moci, spíše minimum, neboť my opravdu nejsme bohové a Boha potřebujeme.

I prosba je základním projevem víry. Víry, že Bůh je dárcem a původcem všech dobrých darů, že sám je dobrý, a proto nám skutečně dobré dary dát chce. A tak měli bychom dnes také prosit. Zejména o to nejdůležitější, abychom Boží blízkost i v nadcházejícím roce dokázali vnímat a z ní žít. Prosit můžeme jistě i o to, je-li to vůle Boží, aby nynější tíživá a nebezpečná pandemie se všemi svými možná ještě nebezpečnějšími důsledky všeho možného druhu již brzy skončila, v každém případě prosme o Boží sílu v ní, o Boží sílu vše těžké nést. Prosme za sebe, prosme za své blízké, za všechny ostatní lidi a za celý svět.

Děkujme a prosme, stále, ale zvlášť dnes a zítra, protože i naše nitro je možná v těchto dnech otevřenější než jindy…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme další, již šestý den vánočního oktávu. Po celých osm dní – s různými důrazy a s obohacením o některé starobylé svátky – slavíme narození Krista jako «jeden jediný den», ve kterém, jak nás učí žalmista, se máme radovat a plesat. Zejména skrze posvátné liturgické dění, prostřednictvím vánočních bohoslužeb, četby Písma a modliteb jsme tak den co den vtaženi do biblických událostí, jak o nich čteme v prvních dvou kapitolách Matoušova a v dlouhé druhé kapitola Lukášova sepsání evangelia, kterým v těchto dnech při mši svaté také nasloucháme, anebo si v nich sami čteme a rozjímáme nad nimi.

Zkusme zaměřit svou pozornost opět ovšem především na první z dnešních biblických čtení. Na pokračování otevíráme již několik vánočních dnů První list Janův. Ten snad nejkrásněji a nejpůsobivěji ze všech novozákonních spisů rozvíjí, ba přímo vyzpívává nejdůležitější Boží charakteristiku, že Bůh je láska, neboť je dáváním, rozléváním se, sám v sobě i navenek. Proto je také skutečným světlem, životem, proto je tak krásný a naší lásky hodný.

Boží láska je důvodem a obsahem všeho, čím Bůh je co Bůh činí, je i důvodem a obsahem největšího tajemství, proč Slovo se stalo tělem. Do lidské podoby narozený Boží Syn je proto ztělesněním, zlidštěním, přímo zhmotněním Boží lásky. To se týká nejen jeho narození z Marie Panny, ale i všech jeho dalších tajemných rození. I jeho stále nový příchod do srdce a života člověka, narození a přebývání v nich je projevem, uskutečněním, předáním Boží lásky nám, dání nám podílu na ní samé. Proto lidská odpověď na to vše nemůže, neměla by být ničím jiným než zase láskou, láskou k Bohu i k druhým lidem. I tato naše láska musí být ovšem činem, reálným zachováváním Ježíšova slova, přikázání lásky, má-li být autentickou a skutečně křesťanskou. K tomu nás různými způsoby vybízí právě První list Janův, a tak není divu, že jej otevíráme právě nyní, v době vánoční, kdy rození Krista je jejím obsahem…

Dnešní úryvek je z druhé kapitoly, tematicky je jakýmsi zakončením první části listu. Máme před sebou dvakrát trojí oslovení («otcové, mládeži, děti»), jakoby jím chtěl autor zdůraznit důležitost a velkolepost svého sdělení, zjevení o Boží lásce. A jakoby chtěl také zdůraznit univerzalitu svého poselství: Sdělení o Boží lásce se týká všech, stejně jako se nás všech týká povolání lásku mít a žít.

Pak ovšem následují slova dávající do protikladu lásku ke světu k lásce k Bohu. Milování světa je protikladem k milování Boha, dokonce k jeho přebývání v člověku, v jeho srdci i životě. «Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska» slyšíme také v dnešním čtení.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

vánoční oktáv, osmidenní prodloužení slavnosti Narození Páně na více než týden trvající „dnes“ má – narozdíl od oktávu velikonočního – tu zvláštnost, že se během něj mohou slavit různé svátky. V sobotu jsme měli svatého Štěpána, včera svatá Mláďátka betlémská, v neděli Svatou rodinu. Proto jsme se také snažili rozjímat zejména o tom, co bylo obsahem těchto svátků. A ač se již od svátku svatého Jana Evangelisty (letos na tento den připadl právě svátek Svaté rodiny), čtou úryvky z Prvního listu Janova, teprve dnes, když žádný jiný než vánoční svátek není, se můžeme pokusit na tento list plně zkusit zaměřit svou duchovní pozornost.

Je to krásný novozákonní spis. Patří mezi takzvané katolické listy (totiž takové, které nemají už ani v době biblické své konkrétní adresáty, ale jsou od samého začátku určeny všem), jeho lidským autorem je Jan Evangelista, příbuznost s evangeliem je patrná na každé stránce, takřka v každé větě. Celým listem se tak prolíná několik velkých vpravdě janovských témat jako světlo, láska, spravedlnost, poslušnost, život věčný a společenství s Bohem. Všeho toho je dárcem Kristus, který sám jako vtělený Boží Syn je slovo života, světlo světa, vtělená Boží láska, s ním máme společenství.

I v dnešním úryvku jsme tak slyšeli výzvu k poslušnosti Ježíšovu slovu, která jedině může vést k jeho skutečnému poznání a k živému reálnému společenství s ním. Výzvu k poslušnosti, která má být základním projevem naší lásky k němu, a proto je poslušností především přikázání lásky, ve kterém je obsaženo vše. Láska nás připodobňuje Kristu a propojuje s ním, on pak může zůstávat v nás a my v něm. A je to také láska k člověku, která je předpokladem toho, že se to vše děje, že můžeme být ve světle.

Zůstaňme dnes na chvíli právě u obrazu světla…

Světlo je velkým a krásným janovským tématem, už v prologu evangelia jsme slyšeli, že Kristus-Světlo svítí v temnotách, svítí lidem, osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět a tma není schopna je pohltit. Světlo je ale už velké téma, velký obraz Božího působení v celém Písmu, už i ve Starém zákoně. Světlo je tajemným Božím projevem dokonce i ve  velké duchovní tradici lidstva, světlo shůry i v nás je i významné téma antické filozofické reflexe. Vše to samozřejmě proto, čím světlo přirozeně je.

Světlo je konečně i navýsost vánoční téma. Světlo Slunce a měnění jeho délky na Zemi (na severní polokouli, kde liturgický rok vznikl) je dokonce jedním ze nejznámějších důvodů ustálení data slavení vánoc jakožto slavení narození Krista právě v době zimního slunovratu. Právě tento čas odráží symboliku světla, které je nepřemožitelné, kterého znovu začíná přibývat. «Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí» slyšíme ve dnešním čtení.

Kristus je tím pravým světlem, které přišlo na svět, Kristus je paprskem Božího slunce, který Boží světlo dává dál, protože sám je „součástí“ tohoto světla. Kdo poznal Krista, poznal tak světlo, Boží světlo a toto světlo mu bylo dáno do celého jeho života. Že především víra je tímto světlem, i o tom velmi rádi rozjímali staří církevní otcové.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme další ze starobylých svátků svatých slavených ve vánočním oktávu. Narozdíl od sobotního svátku svatého prvomučedníka jáhna Štěpána anebo svátku svatého Jana Evangelisty, který by se byl slavil včera, kdyby nebyla neděle Svaté rodiny, je jeho souvislost s vánoční dobou, s evangelijními událostmi kolem narození Krista zcela zřejmá a jednoznačná. Jeho základ je biblický, navazuje přímo na evangelium Ježíšova dětství, na dnešní úryvek, kdy evangelista Matouš popisuje úděsnou událost, jak král Herodes ze strachu před narozeným Kristem dal v Betlémě i celém jeho okolí pobít chlapce do dvou let.

O této strašlivé události sice nemáme jiné zprávy krom té novozákonní, což však vůbec neznamená, že by se událost nestala, nebo přinejmenším nemohla stát. Ostatně král Herodes se vícekrát za dobu svého vládnutí prokázal jako nelítostný krutovládce, kterému šlo především o zachování vlastní moci: Mimo jiné nechal zabít dva ze svých synů a třetího vypudil, když se jimi začal cítit ohrožen.

Není proto divu, že když se dověděl, že mudrci z Východu hledají narozeného Mesiáše, toho, jehož příchod mnozí v jeho době velmi živě čekali, dostal strach, a to oprávněně. Vždyť sám na jeruzalémském trůně seděl nelegitimně, jen z libovůle Římanů. Nejenže nebyl z Davidova rodu, ale navíc nebyl ani plně Židem, jeho otec byl Idumejec. A židé to pochopitelně věděli a on také moc dobře věděl, že to ostatní ví, že tomu tak je, proto se také všemožně snažil o jejich přízeň, mimo jiné velkolepou přestavbou jeruzalémského chrámu.

Už starověká církev začala tyto krutě a bez jakýchkoli pochyb nevinně zabité malé chlapce, „Mláďátka betlémská“, uctívat jako svaté. Jejich svátek je přibližně stejně tak starý jako Vánoce. Jako o svatých o nich rozjímali i leckteří staří církevní otcové. Už z jejich úvah lze snadno vyčíst, jak od samého začátku byly tyto zabité děti vnímány jako jedni z nejpozoruhodnějších svatých všech dob: Zatímco ostatní křesťanští mučedníci dali, obětovali svůj život za Krista, pro svou víru v Krista vědomě a dobrovolně, tyto děti zemřely místo něj, a to navíc bez jakéhokoli vlastního rozhodnutí či přičinění, i zjevně bez jakéhokoli vědomí, proč vlastně umírají. Přesto se na ně rozlila Kristova milost, Pán Ježíš je vzal do nebeské slávy. Již starověká církev si to uvědomila, když zavedla jejich svátek.

«Děťátka umírají za Krista a nevědí o tom, rodiče oplakávají ty, kteří se ve smrti stávají mučedníky; a ty, kteří ještě ani nemluví, činí Kristus svými spolehlivým svědky. Hle, jak kraluje ten, jenž právě přišel vládnout! Hle, osvoboditel už osvobozuje, spasitel přináší spásu!… Jak veliký je to dar milosti!» čteme u svatého Quotvultdea, biskupa z Kartága z první poloviny 5. století.

Co nám jejich příklad říká, v čem k nám dnešní evangelijní událost promlouvá, jakého dění v našem životě je obrazem, co si můžeme odnést z dnešního svátku, můžeme se ptát.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční svátky, jakými jsou slavnosti Narození Páně 25. prosince, Matky Boží Panny Marie o osm dní později a slavnost Zjevení Páně 6. ledna. Nepatří dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích, nyní ho máme v neděli (anebo někdy v pátek) vánočního oktávu. A to proto, aby byl podtržen jeho biblický základ s Kristovým pozemským narozením bezprostředně související: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředí lidské rodiny, prostředí živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. A to je určitě hodno naší pozornosti a našeho rozjímání, proto je dobře, že dnešní svátek máme.

Před námi je tedy Svatá rodina, především tak jak o ní hovoří Nový zákon. Proto se dnes v jednotlivých liturgických cyklech čtou evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta před úklady krále Heroda (to se četlo loni), o přinesení Ježíše čtyřicet dní po jeho narození do chrámu, o oběti přinesené Bohu a o proroctví Simeona a Anny (o tom slyšíme letos) a pak o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě (to budeme číst, dožijeme-li se toho, příští rok). Více toho v Novém zákoně o Ježíšově dětství ani nemáme.

Jistě bychom tak mohli rozjímat o biblických textech, které dnes slyšíme, zvlášť o tom evangelijním, možná bychom mohli rozvinout svou duchovní představivost, jak asi Ježíš, Panna Maria a svatý Josef spolu bydleli a žili v nazaretském domku. Ale zkusme zůstat u samotného faktu Svaté rodiny. Jestliže je evangelium svědectvím toho, co se jednou jedinečně stalo, a zároveň obrazem a prototypem toho, co se má dít tajemně stále, pak skutečnost, že Boží Syn se narodil do lidské rodiny a v ní prožíval své dětství, je určitě určitým vzorem, prototypem toho, kam se chce Kristus zvlášť rodit stále a kde chce stále zvlášť nějak přebývat.

Rodina má samozřejmě vícero rovin, nejen tu nejzákladnější, o které mluví už samo její jméno. Je to také rodina všech lidí a každé skutečné lidské společenství, v neposlední řadě rodina církve. Všichni jsme z jednoho lidského rodu, rodiny jsou jeho součástí, křtem jsme se sobě stali nově příbuznými Kristovou krví, lidský život se vždy odehrává ve vztazích s ostatními lidmi, ve společenstvích. Do nich do všech  chce Boží Syn stále nově sestupovat, v nich chce tajemně přebývat a působit. Ne nepodobně svému jedinečnému zrození v plnosti času.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

buďme vděční, že smíme slavit vánoce, slavnost Narození Páně. Možná snad o to vděčnější, oč je těžší, složitější a tísnivější situace vnější. Vždyť smíme doufat, že zvlášť v této době jedním z prvních darů, který nám Bůh chce o svátcích dát, je útěcha a síla nést vše těžké, Boží síla k víře, naděj a především lásce, Boží dar, kterým Bůh chce naše nitro obdarovat. I proto přeci Boží Syn přišel z nebe na zem, aby se tak stal Bohem-s-námi.

Je všeobecně známou a v různých podobách připomínanou skutečností, že vánoce – narozdíl od dne nedělního, slaveného od samého prvopočátku křesťanství, a velikonoc slavených již někdy od poloviny 2. století – se začaly slavit o dost později. V době zimního slunovratu až někdy v první polovině 4. století. Neděle, která nebyla jen dnem Kristova zmrtvýchvstání, ale do jisté míry připomněla všechno, celou Kristovu přítomnost a celé jeho působení, zpočátku stačila. Až poté, co se začaly slavit i roční křesťanské velikonoce, začala se i pro ostatní tajemství Páně a evangelijní události postupně formovat i jejich oslava, postupně vznikal liturgický rok, jak jej známe.

Tím i slavení eucharistie, která v sobě zahrnuje všechno a je největší přítomností Krista mezi námi, o těchto různých svátcích dostává ještě svůj další rozměr: charakter události a tajemství, které právě o tom či onom svátku zvlášť zpřítomňuje. Člověk tak může být slavením svátků tajemně vtažen do událostí samých, může se sám stát jejich aktérem, může být tajemně přítomen tomu, co se stalo. Celá smyslově vnímatelná stránka liturgie, Boží slovo, které zaznívá, a především překrásná bohoslužebná „hra“, která se před námi odehrává, právě tomu chce pomoci, chce nás pozvat být při tom.

Vánoce jsou zpřítomněním Kristova narození a událostí na ně bezprostředně navazujících. Zvláště dnešní bohoslužbou slavnosti Narození Páně – ať už noční, kdy si připomínáme samo narození, anebo za svítání, kdy se přidáváme k pastýřům spěchajícím do Betléma, či ve dne, kdy se zaposloucháváme do krásného prologu Janova evangelia – můžeme tak být duchovně přítomni samotné události. Ne nepodobně pastýřům a všem ostatním, kteří k betlémským jeslím přišli, ne nepodobně oslu a býku, které již starobylá tradice v návaznosti na proroka Izaiáše vnímá jako zástupce za nás lidi, kterým se nechtělo a stále nechce sklonit se před narozeným Mesiášem.

Vánoce jsou oslavou zviditelnění největšího tajemství křesťanství, tajemství vtělení: Boží Syn sestoupil z nebe a přijal lidství se vším, co k němu patří, po Otci zůstává Bohem, po matce se stal člověkem. Kdyby Ježíš Kristus nezůstal Bohem, nemohli bychom být skrze něj skutečně spaseni a posvěceni, kdyby se nestal člověkem, Bůh by nám nikdy nemohl být tak blízko, spása by zůstala vzdálená, lidství by nemohlo být skutečně vykoupeno.

Jestliže ve 4. a 5. století vánoce připomněly lidem zejména tu část pravdy, že Bůh se opravdu stal člověkem, nám dnes připomínají, že to byl opravdu Boží Syn, který se jím stal. Jestliže pro první tisíciletí bylo totiž spíše problémem přijmout Kristovo lidství, v Boha přeci věřil vlastně každý, tak dnes je mnohem více třeba připomínat i jeho Božství. „Ježíšek“ není jen člověkem, že je „Božím dítětem“ není mýtem, ale skutečností, základní pravdou naší víry.

Kéž bychom byli i my letošními vánocemi také povzbuzeni, že v křesťanství, jež je jakýmsi pokračováním Kristova lidství, se opravdu setkáváme s pravým Bohem. A také vybídnuti, abychom se s nim opravdu setkávali, aby ten, který se před věky zrodil z Otce a v čase z Marie Panny, se skrze křesťanství rodil i v našem srdci, aby se prostřednictvím našeho (kéž by) křesťanského způsobu života, skrze naši skutečnou dobrotu mohl tajemně rodit zase do celého světa…

Read More »