Milé sestry, milí bratří,

že Boží slovo, zejména Nového zákona, bychom měli chtít slyšet vždy celé, tedy nevybírat si, co budeme číst anebo poslouchat a co ne, co se nám zrovna líbí a co nikoli, je přeci jednou z nejzákladnějších a nejdůležitějších zásad četby Písma svatého. To tvoří prostě celek a není možné si vybírat jen něco, jiné záměrně vynechávat. Vždyť nevíme, čím nás Bůh zrovna chce oslovit, povzbudit, utěšit anebo naopak napomenout či varovat. Není možné nějak předem a navíc podle našich vlastních porušených lidských kritérií si vybírat, čemu chceme naslouchat a co raději ignorovat.

V tomto ohledu nás může někdy uvést do rozpaků výběr biblických čtení při katolické mši svaté, kdy jsou často celé pasáže přeskakovány, některé verše vynechány anebo zkráceny, některé pasáže docela opomenuty. Samozřejmě, že to má i svůj dobrý důvod: Do mešních úryvků se nemůže vejít celé Písmo svaté, pokud čtení nemají být příliš dlouhá, proto opravdu nelze číst všechno, proto je třeba také vybírat, vynechávat a přeskakovat. To je v pořádku. Problematičtější jsou ale různé záměrné vynechávky tematické, možná i ideové, cílené přeskakování anebo naopak vybírání jen některých míst z důvodu jejich obsahu. I za tím může být pochopitelně dobrá vůle a legitimní záměr zdůraznit právě ten či onen rozměr, i třeba s ohledem na charakter té či oné bohoslužby, na slavené svátky, anebo snaha neotevřít příliš mnoho témat najednou, a tak přespříliš nezatěžovat posluchače. Ale přesto tento způsob někdy, zdá se, může být přinejmenším na škodu…

S blížícím se koncem liturgického roku již druhým týdnem otevíráme knihu Zjevení svatého Jana. Několikátý den již čteme její ústřední, apokalyptickou část. Je sice jasné, že ve dvou týdnech nemůžeme při mši svaté přečíst celou Apokalypsu, přesto se na výběru úryvků možná až přespříliš odráží snaha vybrat tematicky jen některé, zejména ty pozitivní, útěšné, tedy především Janovy pohledy do otevřeného nebe. Snad z dobrého důvodu tak povzbudit, ukázat to krásné. Možná i ze strachu, aby Janova vidění odkrytých hrůz někoho příliš nepoděsila. V dnešním úryvku byl navíc dost nešťastně přeskočen jeden půlverš, první část verše čtvrtého. Jako bychom se měli bát slov, že těmi blaženými zpěváky před trůnem Beránkovým jsou dle Janova vidění panici.

V obojím případě – v případě přeskočení téměř všech vidění pohrom v těchto dvou týdnech a i v dnešním případě přeskočení několika pouhých slov – je to ovšem škoda, neboť obojí ochuzuje možnosti pochopení biblických textů, a tím pádem i možnosti nechání se oslovit Božím slovem v celé jeho šíři. A tak zkusme – možná poněkud paradoxně – dnes zaměřit svou pozornost právě na tyto vynechávky…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je skutečný Král, avšak jeho království není z toho světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti, zatím je vnímatelné v Kristových tajemných (svátostných) přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří Krista skutečně následují, přesto toto království trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí, protože toto království je prostě Boží…

Asi tak nějak bychom mohli shrnout něco z toho podstatného na dnešní slavnosti, kterou se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus je skutečným Pánem, protože od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět. A to i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí.

Oficiálním důvodem zavedení dnešní slavnosti v roce 1925 bylo výročí 1600 let formulování základní křesťanské víry, slavnostního vyznání („definování“), kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu služebníků Abrahámových) – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Kristus je Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním, a proto není doba, kdy by Syn nebyl, vše skrze něj tak bylo stvořeno, v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

My to vyznáváme spolu s nimi, když neděli co neděli opakujeme nicejsko-cařihradské vyznání víry.

Když jako oslavu výročí tohoto formulování christologické víry v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost Krista Krále ustanovil a když byla poprvé v roce 1926 v celé církvi s velkou slávou slavena, mohl se každý dovtípit, že důvod jejího zavedení nebude možná jen výročí Nicei…

Bylo to přeci dvacátá léta 20. století, jen několik let po úděsné Velké válce a po zhroucení některých velkých a do té doby stabilních monarchií. Byla to tak doba prožité hrůzy a zkázy a následné ztráty po mnoha staletí fungujících jistot, doba stále sílící sekularizace a s ní spojených proticírkevních (respektive protikatolických) nálad, doba rostoucí hrozby bolševismu z Ruska a zanedlouho nastupujícího nacismu z Německa, doba velké politické nestability a blížící se hospodářské a následně další politické krize, doba velkých nejen sociálních nejistot.

Slavnost Krista Krále se tak zrodila v době, kdy tolik lidí, i katolických křesťanů, bylo v řadě ohledů znejistěno. Právě tehdy bylo důležité je povzbudit, že Ježíš Kristus je opravdu Král, který zůstal lidem blízko, ač se třeba vše ve světě hroutí. A dnešní svátek Boží lid opravdu povzbudil, možná i proto jím byl již v době svého zavedení tak vřele přijat.

Přesunutím z poslední říjnové neděle, kdy byl zpočátku slaven, na poslední neděli v liturgickém roce dostal navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na očekávání hodný Kristův druhý příchod, kdy se Kristova vláda zjeví skutečně v plnosti.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes dovolte dvě poznámky. Jednou pokračujme v pokusech o výklad úryvků ze Zjevení, druhou se zaměřme na dnešní krásnou památku Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě.

V prvním čtení se před námi tedy rozevírá další Janovo vidění: Tentokrát vidí v nebi anděla, spíše možná samotného Krista, který mu sděluje, že povolá dva svědky, dvě olivy a dva svícny, proti kterým vystoupí šelma a zabije je, jejich mrtvoly zůstanou na ulici velkého města jménem Sodoma a Egypt, města, kde byl ukřižován i Pán, ostatní obyvatelé se z jejich smrti budou radovat, ale po třech a půl dne oba tito svědci opět ožijí, budou Bohem vzkříšeni.

To je skutečně apokalyptické vidění plné obrazů a různých narážek, na první poslech asi těžko srozumitelné, vyžadující aspoň nějaký pokus o výklad. Zkusme tak učinit, samozřejmě s tím, že Apokalypsu stejně nikdy nemůžeme docela pochopit a že každý její obraz pro nás vždy musí zůstat do značné míry tajemstvím. Na druhou stranu nám je toto tajemství částečně odhaleno právě proto, abychom se knihou Zjevení s Boží pomocí zabývali.

V centru dnešního viděni jsou dva Boží svědkové (řecky martyroi). Jsou poslaní nejspíš od samotného Krista a obrazně ztělesnění dvěma olivami anebo dvěma svícny. Něco takového – sedmiramenný svícen a nad ním dvě olivy – viděl ve Starém zákoně již prorok Zachariáš (čteme o tom ve čtvrté kapitole jeho knihy). K tomuto starozákonnímu místu se pak zrodila řada židovských výkladů, koho ty dvě olivy mohou představovat: Mojžíše a Eliáše, Henocha a Ezdráše, Jeremiáše a Barucha či nějakou další starozákonní dvojicí Božích služebníků.

Podobně se můžeme zkusit zeptat, koho mohou či mají v křesťanském výkladu představovat dvě olivy či dva svícny, dva Boží svědci z dnešního úryvku. V obecnějším a alegoričtějším výkladu mohou představovat církev jako celek, zastoupenou dvěma svými (sobě rovnými) stavy, křesťany zasvěcenými službě Bohu („stavem duchovním“) a křesťany žijícími ve světě („stavem laickým“). To možná bude základní výklad. Ale obraz byl v dějinách vykládán – zejména v rámci oné historizující interpretace – také mnohem konkrétněji, a to třeba různými dvojicemi svatých, zejména takových, kteří usilovali o reformu společnosti anebo lidské stránky církve. Například, že dvě olivy jsou svatý František a svatý Dominik anebo jiní jim podobní (dokonce v určitém protestantském, protikatolicky zaměřeném výkladu byly tyto dvě olivy vykládány jako Martin Luther a Filip Melanchton).

V každém případě tito dva svědci – jako dvě ušlechtilé a pevné olivy a dva rozžaté a zářící svícny – nějak ztělesňují, žijí a hlásají to, co není okolnímu světu příjemné, čeho se chce zbavit, co chce umlčet. A může se jednat jak o svět mimocírkevní, tak dokonce i o vnitřní svět církve.

Ať už tedy dvě olivy a dva svícny představují jako ideál všechny křesťany dohromady anebo jen některé Boží svědky, skutečné světce, je v dnešním vidění odhaleno, že proti nim vystoupí «šelma z propasti». Tou je mocnost, síla, která tyto Boží svědky nepřijímá, pronásleduje je, chce je umlčet. Právě to v porušeném světě může být vnímáno jako znamení autenticity, znamení Boží přítomnosti, jež je vždy nějak i «znamením, kterému se bude odpírat».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v rámci četby Zjevení svatého Jana se před námi nyní každý den rozevírá nějaké jeho tajemné odkrývání věci skrytých, tedy Apokalypsa. Včera jsme se snažili společně rozjímat o tajemném svitku (biblion), svitku popsaném zevnitř i zvenčí a zapečetěném sedmi pečetěmi, který nikdo na nebi ani na zemi nesměl rozvinout natož přečíst, kromě Beránka, zabitého a vzkříšeného Krista. Po přeskočení několika kapitol – pojednávajících o postupném rozlamování sedmi pečetí, o pohromách jimi odhalených, o čtyřech nebeských jezdcích a zatroubení prvních šesti polnic – máme dnes v desáté kapitole před sebou úryvek, redakčně nazvaný Nové povolání k proroctví.

Je v něm opět viděn svitek, popsaný jako malý, navíc (v úvodních verších této kapitoly) zdůrazněný ještě milou zdrobnělinou „sviteček“ (biblaridion). Svitek je však již rozvinutý, otevřený a tím pádem i čitelný. Ve vidění sice není, že by jej Jan četl, ale obsah svitku je rozvinutím určitě odhalen, protože je napsaný zevnitř i zvenčí. Jan má rozvinutý svitek především sníst, má tak vnímat jeho chuť: V ústech se bude nejprve rozplývat jako med, ale v břiše způsobí hořkost, přičemž anděl kupodivu nejprve mluví o břiše a pak teprve o ústech. Poté Jan do něj slyší: «Znovu musíš prorokovat proti mnoha lidem, národům, jazykům a králům».

Jana toto vidění vedlo k dalšímu psaní viděného, k pokračování v knize Zjevení. My celé vidění můžeme pro sebe interpretovat jako určitý prototyp toho, co máme činit, jak rozvinutý svitek máme číst my. Přičemž tímto svitkem je pro nás především slovo Boží Písma svatého, včetně knihy Zjevení, ale v jistém smyslu jím může být i kniha stvoření a kniha událostí života anebo třeba i kniha toho, co vnímáme při modlitbě, jak k nám promlouvá sám Bůh.

Soustřeďme se ale především na chápání svitku jako svitku Písma svatého, eminentního Božího slova, protože u něj – narozdíl od četby jiných Božích knih – máme jistotu, že Božím slovem vždy nějak určitě je.

Obraz snězení Božího slova není ale nový. Navazuje na již starozákonní tradici, kdy sníst svitky Božího slova měli za úkol už někteří velcí proroci, a to ještě před tím, než otevřeli svá ústa a začali mluvit, aby nemluvili jen sami ze sebe a tak za sebe, ale říkali jen to a právě to, co jim vnukne Bůh. Nejznáměji to čteme u proroka Jeremiáše («Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce. Nazývají mě tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů») anebo Ezechiela («Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. Rozvinul jej přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování. Řekl mi: Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu»). Je jasné, že pro ně jakožto pro proroky byl tímto svitkem jedinečně promlouvající Boží hlas, ne tedy ještě Boží slovo již v lidském slově vyřčené anebo přímo napsané, to měli udělat právě oni. U nás je tomu již ovšem jinak, protože Slovo se již stalo tělem, a proto i písmenem, textem.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v našich rozjímáních nad prvním čtením, dnes konkrétně nad další částí Janova úvodního vidění, jak nám je popsal ve čtvrté a páté kapitole svého Zjevení.

Jan ve vytržení vidí otevřenými dveřmi přímo do nebe, vidí pravici Boha sedícího na trůnu a v ní «svitek (biblion) popsaný uvnitř i zvenčí, zapečetěný sedmi pečetěmi». Přál by si, aby někdo směl pečeti rozlomit a nahlédnout do svitku, přečíst jej, sám by do něj možná také rád nahlédl, ale nikdo není hodný tento svitek otevřít. Jan proto pláče, ale od jednoho ze čtyřiadvaceti nebeských starců se dovídá, že «lev z Judova kmene», tedy «Beránek, ten zabitý», před kterým celé nebe i země padají na kolena, může rozlomit pečeti a svitek otevřít. On tak skutečně učiní, jak čteme v následujících kapitolách (ty ale liturgická četba přeskočí).

V centru dnešní pozornosti je tak onen svitek. Co jím může být? Možných výkladů se nabízí asi povícero: Svitkem, zvlášť částí popsanou zevnitř, může být Starý zákon, jehož je jedině Kristus-Beránek naplnitelem, on teprve ukazuje jeho pravý smysl. Může jít, zejména v případě části popsané zvenčí, i o knihu stvoření, kterou navzdory její viditelnosti všem je možné správě a do hloubky číst jen ve světle Kristově, ve světle Slova, skrze které vše je stvořeno a které zjevuje Boží Trojici, jejíž řád se odráží v celém kosmu. Může jít ale i o onu knihu života, do které mají být zapsána jména vyvolených, jen Kristu přísluší je znát a rozhodovat, kdo zapsán je a kdo je vyškrtnut. Ve svitku mohou být zapsána Boží tajemství ohledně budoucnosti světa, o podobném svitku čteme v židovské apokryfní apokalyptické Knize Henochově: «A tak jsem pozoroval nebeskou tabuli a četl všechno, co na ní bylo napsáno; všemu jsem porozuměl a přečetl jsem knihu všech skutků lidí i všech dětí těla, které budou na zemi po všechna pokolení světa».

Ať už je svitkem cokoli, jednotlivé výklady se navzájem nevylučují a všechny mohou být nějak správné, jedno je jasné: Jan ani nikdo na nebi – krom Beránka – do něj nemůže (zatím) nahlédnout. Jen Kristus bude moci tuto knihu otevřít, jen on může případně odhalit, co je jejím skutečným obsahem.

A to je velmi důležitý moment: Jsou prostě tajemství, do kterých člověk nahlédnout nemůže, která může znát jen Boží Syn a nanejvýš ten, komu je odhalí. To neplatí jen o skryté budoucnosti, o Božích plánech a úradcích, o teologických pravdách a neproniknutelných dogmatech, ale i docela obecně úplně o všem, co je, čemu Bůh dává bytí, vždyť svitkem je i kniha stvoření. Člověku prostě není dáno všechno vědět a všechno znát.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení – již od pondělka otevíráme poslední Novozákonní knihu, Apokalypsu – se dnes dostáváme k začátku její druhé, hlavní části. Po úvodu a sedmi listech sedmi maloasijským církevním obcím, kdy Jan reprodukoval, co slyšel od Pána (něco málo jsme z úvodních kapitol četli v minulých dvou dnech), čtvrtou kapitolou začínají vlastní Janova vidění, skutečné odkrývání věcí skrytých, tedy opravdové zjevení.

Slovy «měl jsem toto vidění» začíná Janův popis toho, co se stalo. Právě vidění je pro celou apokalyptiku charakteristické, vidění je tím, co ji liší od pouhého proroctví, které je především slyšením, zpravidla jasným a s zpravidla s jasným poselstvím (prorockou bychom tak mohli nazvat první část knihy Zjevení, zejména druhou a třetí kapitolu).

Protože se jedná o vidění odkrytých a bez jejich zjevení zcela neproniknutelných Božích tajemství, jedná se velmi často o vjemy nepopsatelné lidskými slovy. Co oči duše vidí, to lidská slova neumí dost dobře popsat. Proto je také Apokalypsa plná roztodivných a podivuhodných obrazů, které se často opravdu vymykají naší pozemské představivosti.

Na knize Zjevení se tak specifickým a jedinečným způsobem projevuje to, co platí pro četbu celého Písma svatého, inspirovaného, „vdechnutého“ Božího slova. Biblický text má v zásadě vždy dvojí smysl, na který při jeho četbě musíme pamatovat: Smysl historický neboli doslovný a smysl alegorický neboli obrazný (ten pak můžeme ještě jemněji rozlišit na morální, obrazný a k nebi vedoucí smysl). Například u takového evangelia je vnímání a rozlišení těchto smyslů celkem pochopitelné: Historický smysl čteme jako svědectví o událostech, které se za Ježíšova pozemského působení, od početí až po nanebevstoupení staly, duchovní, obrazný smysl je pak to, jak k nám ta která evangelijní událost promlouvá, čeho je v našem životě obrazem a znamením, jak je prototypem Kristova tajemného přicházení a jeho působení v našem životě.

U Apokalypsy je tak otázka po historickém smyslu opravdu velmi specifická, protože se nejedná o svědectví věcí minulých, nýbrž – i co do literárního druhu – o mystické vize především věcí budoucích. Historickým smyslem by pak bylo jejich dějinné uskutečnění. Tím narážíme na první a pro Janovo Zjevení jednu z nejzásadnějších otázek: Jak v tomto ohledu interpretovat obrazy Apokalypsy, jak jejich uskutečnění spatřovat v těch či oněch dějinných událostech, do jaké míry ten či onen obraz s nimi ztotožnit, co nám tím pádem kniha Zjevení chce říci, k čemu nás vybídnout.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

slavíme dnes jednu z nejpozoruhodnějších světic nejen celého křesťanského středověku, ale celých dějin křesťanství vůbec, svatou Alžbětu Uherskou (podle místa narození) či Duryňskou (podle místa, kde pak strávila většinu svého života), světici, o které asi platí, že jen málokterá by dokázala tak oslovovat i dnešního člověka jako ona, skoro by se chtělo říci, že v tomto ohledu je jakousi obdobou svatého Františka z Assisi či svaté Kláry. Zároveň ale slyšíme dnes hutné první čtení z Apokalypsy, a tak zkusme svou pozornost zaměřit nejprve opět na ně, abychom po jeho přečtení a zastavení se nad ním se ke svaté Alžbětě ještě vrátili.

Již od včerejška otevíráme poslední knihu Nového zákona, Zjevení svatého Jana, knihu odkrývající věci skryté (jak praví slovo apokalypsis), především skrytou Kristovu blízkost zvlášť v dobách různých pronásledování, katastrof, těžkostí a bolesti. Již ve včerejším rozjímání jsme se tak pokusili o jakýsi úvod do četby Apokalypsy, kdy jsme si připomněli okolnosti a dobu jejího vzniku – situaci začínajícího pronásledování křesťanů, což nám může pomoci trochu lépe snad porozumět jejím obrazům: Právě doba tísně je dobou, kdy i navzdory všem hrůzám a bezmoci můžeme mocnou blízkost Krista-Beránka intenzivně zakusit.

Zatím jsme ale teprve v první, úvodní části Apokalypsy a pokračujeme v četbě některých z oněch sedmi „listů“ představeným sedmi maloasijských křesťanských obcí. Dnes máme před sebou dva z nich, a to zrovna ty dva – do Sard a do Laodiceje, ve kterých chybí chvála dotyčného biskupa, ale je v nich jen laskavá výtka a varování. Smyslem toho je přimět adresáty a čtenáře listu k obrácení, k nápravě, aby i na nich, tedy na nás se mohlo uskutečnit zaslíbení nebe: «Kdo zvítězí, bude tedy oblečen do bílého; jeho jméno nevymažu z knihy života, ale budu se k němu znát před svým Otcem a jeho anděly… Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu».

Biskupovi v Sardech, dříve bohatého obchodního města ve vnitrozemí, říká Kristus: «Znám tvé skutky; máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý». Nejen maloasijské město je tou dobou již v úpadku, ale především křesťanská obec, včetně jejího představeného. Možná lhostejnost, možná mravní úpadek, v každém případě se křesťanství stalo jen jakousi vnější kulisou, bez vnitřního nadšení, bez vnitřního života s Bohem dávajícího sílu překonat překážky a obstát i v těžkých a složitých chvílích.

K obrácení biskupovi a každému jemu podobnému má pomoci «nauka, kterou přijal a slyšel», a příklad těch několika, «kteří šaty neposkvrnili». Obsah evangelia a svědectví Kristu věrných, to je přeci obsahem onoho svědectví (řecky martyría), které je od počátku křesťanství vnímáno jako jeden z pramenů víry, jedna z přítomností Krista jakožto Slova: Ve vdechnutém a napsaném slově evangelia a v živém a žitém evangeliu ze strany věrných křesťanů, následovníků a následovnic Krista, jejichž jména nebudou vymazána z «knihy života».

Stále opakovaná četba evangelia jakož i hledění na tolikerá svědectví Kristových věrných jsou tedy tím, co má sílu detekovat duchovní smrt, duchovní živoření, tedy to, že jsme se třeba v lecčem i my již stali duchovním „živými mrtvolami“, a tak nám pomoci k obrácení, ke kterému jsme spolu s «andělem církevní obce v Sardech» zváni, zvlášť pokud se v něčem jemu a sardským křesťanům podobáme…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost především na první biblické čtení a pak krátce na postavu dnešní svaté, svaté Gertrudy Veliké.

V prvním čtení dnes otevíráme poslední knihu Nového zákona, knihu Zjevení podle Jana, tedy Apokalypsu. Protože nás její četba bude provázet, dá-li Bůh a dožijeme-li se toho, ještě po celé dva nadcházející týdny, dovolte nejprve několik slov, snad formou připomenutí známých věcí k této podivuhodné části Písma svatého.

Řecky se tato jediná prorocká kniha (a zároveň jedna z nejmladších knih) Nového zákona jmenuje Apokalypsis Ióannou. Řecké apokalypsis znamená doslova „odkrytí věcí skrytých“, české zjevení má velmi podobný význam. O jaká skrytá Boží tajemství by se mohlo jednat, respektive jak číst a interpretovat obrazy Apokalypsy, nám – i při vší složitosti, mnohoznačnosti a tajemnosti jejích obrazů – může možná aspoň nepatrně pomoci i letmé připomenutí okolností vzniku této knihy.

Janovo zjevní vzniká patrně až koncem 1. století, tedy za vlády císaře Domiciána, kdy se plně rozhořelo velké pronásledování křesťanů v římském impériu, to je z knihy velmi zřetelně znát. Její autor, který se představuje jako Jan, Boží putující prorok, který se pro Boží slovo a pro vyznání Ježíše dostal do vyhnanství na ostrov Patmos, byl už řadou starokřesťanských autorů ztotožňován s apoštolem Janem. Jím sice patrně není, protože se nikde o svém apoštolování nezmiňuje a ani nic takového nenaznačuje, autorem je patrně některý z jeho žáků, prostě píšící pod jménem Jan, ale to na autenticitě zjevení nic nemění.

Dějinná okolnost konce 1. století, začátku krutého pronásledování křesťanů je velmi důležitá, je možná i jedním z nejdůležitějších klíčů k četbě Apokalypsy, vidění věcí skrytých, odkrytých ve vytržení Janovi a skrze něj i nám: Zjevení Janovo je tak mystickým pohledem do nebe ve chvílích těžkých a bolestných, pohledem, který nijak nezastírá hrůzy, naopak je vidí a předpovídá jako výzvu k obrácení, pohledem, který ale mezi všemi hrůzami stále vidí Krista Beránka, který právě v těchto chvílích neopouští své věrné, naopak, přichází k nim, těší je a dává sílu a těm, kteří v jeho následování věrně vytrvají, připravuje slávu v nebi, Beránka, který na konci světa zase vítězně přijde a nastolí svou vládu.

To je obsahem hlavní, vpravdě apokalyptické části knihy, od čtvrté kapitoly. My dnes máme před sebou ale teprve samotný začátek Zjevení: Úvod a pak (po řadě přeskočených veršů) první ze sedmi listů «andělům» sedmi církevních obcí. Jde o sedm kratičkých „listů“ adresovaných (patrně) biskupům sedmi významných církevních obcí v Malé Asii: do Efezu, Smyrny, Pergamonu, Thyatir, Sard, Filadelfie a Laodiceje. Listy mají velmi podobnou strukturu: Tím, kdo Janovi diktuje tento list, je vždy Kristus. Nejprve je popsán stav té či oné křesťanské obce, chování toho či onoho představeného, pak následuje většinou povzbuzující pochvala (u dvou obcí ovšem chybí), po ní většinou nějaké «ale to mám proti tobě», nějaká výtka (ta ovšem chybí zase u jiných dvou obcí), poté povzbuzení či vybídnutí k obrácení, případně spolu s varováním, vše ústí do krásného obrazu nebe.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak se nezadržitelně blíží konec liturgického roku, tak biblická čtení stále více zacilují naši pozornost na tajemství týkající se naší smrti, posledního soudu a konce světa.

V letošním liturgickém cyklu „A“ nedělních biblických čtení jsme celý rok otevírali především Matoušovo sepsání evangelia, které nám předává v pětadvacáté kapitole tři velká Kristova podobenství o posledním soudu. A právě ta o třech posledních nedělích liturgického roku čteme. Před týdnem jsme před sebou měli podobenství o deseti pannách, dnes o hřivnách a příští týden, dá-li Bůh a dožijme-li se příští neděle, uslyšíme o posledním soudu, o rozdělení na ty po levici a ty po pravici podle míry milosrdenství prokázaného Kristu přítomnému v hladových, pocestných, nemocných, žíznivých či ve vězení.

Všechna tato tři podobenství jsou velmi známá, přesto stojí za to nad jejich obsahem znovu a znovu rozjímat – ostatně proto se také znovu a znovu čtou. S nadějí, že aspoň někdy anebo nově nás Boží slovo zasáhne, což je ostatně smysl, proč Písmu svatému máme po celý život naslouchat, proč je máme opakovaně číst, i to, co známe již takřka nazpaměť.

Logika dnešního podobenství je celkem jasná: Pán, řekněme velkoobchodník, svěří třem svým služebníkům své jmění, aby s ním v době jeho nepřítomnosti disponovali, aniž by nějak specifikoval, jakým přesně způsobem. Svěřené jmění není rozhodně malé. Hřivna neboli talent byla starověká míra, původně váha zlata čítající asi 41 kg, pak také peněžitá míra odpovídající asi 6000 denárům, tedy výši mzdy za nějakých šest tisíc pracovních dnů námezdního dělníka, nádeníka. Tím pádem i jedna jediná svěřená hřivna byla velkým jměním. Ale prostě se stávalo, že majetek musel být na nějakou dobu svěřen do správy služebníků či dokonce otroků, kterým majitel věřil. Ten po svém návratu povolá své služebníky, aby složili účty ze svého hospodaření. Ti dva, kterým bylo svěřeno více hřiven, dokázali přinést užitek, vždy násobek svěřeného. Ten, kterému byla svěřena jen jedna, kterou ze strachu z pána raději ukryl v zemi, vrací pouze tu jednu svěřenou. Pán mu nakonec odejme i tu jednu jedinou svěřenou a dá ji tomu, kterému jich prve svěřil pět. «A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.»

První otázku, kterou si při rozjímání nad podobenstvím o hřivnách patrně každý položí, je otázka, co všechno vlastně mohou být ony hřivny, podle jejichž využití či zakopání budeme při posledním soudu váženi a souzeni. Odpověď se téměř nabízí: Talenty či hřivny představují především naše schopnosti, dary a možnosti, které nám byly svěřeny. Tak slova „talent“ či „hřivna“ používáme přeci i v běžné mluvě.

To je samozřejmě pravda, odpovídá to i tajemné skutečnosti, že každému z nás jich byl svěřen jiný počet a jiný druh. Je proto naším životním úkolem, abychom se je nebáli využít, abychom je dali v prospěch Pána, který nám je svěřil, tedy v prospěch Boží, v prospěch dobra ve světě. To pochopitelně víme a také se to stále opakuje. Ale je vždy dobré si to znovu připomenout…

Stejně tak víme, že snad nejzákladnějším talentem či hřivnou, která je nám svěřena, je sám čas našeho pozemského života. Takováto interpretace hřivny navíc možná i lépe „sedí“ i do našeho podobenství: Hřivny jsou všechny stejné, čas, aspoň ten lineární, běží všem lidem stejně rychle. Jen každému je svěřena jiná jeho délka, jiný počet našich dnů. Jednomu pětkrát tolik, jinému dvakrát, dalšímu jen jednou. Časem je určen náš pozemský život, délka naší „služby“ na zemi. Od Boha jsme vyšli, k Bohu se po skončení svého pozemského putování vrátíme. Čas mezitím máme využít, ne ho ze strachu o jeho ztrátu jej ukrýt v zemi, případně navíc zabalit do šátku, anebo ho vyplýtvat na nesmyslech. Přičemž nebezpečí zakopání hřivny (a možná i její vyplýtvání) dle podobenství více asi hrozí těm, kteří nějak cítí, že čas jejich života je (již) krátký. Ten, který měl právě jen jednu hřivnu, ji zakopal.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět tři krátké poznámky, po jedné k oběma dnešním biblickým čtením a třetí k Panně Marii. Máme totiž sobotu a v sobotu, není-li nějaký jiný svátek, se může vždy slavit její liturgická památka.

Nejprve tedy k prvnímu čtení. Třetí list Janův, ze kterého bylo, je opět jedním z nejkratších spisů Nového zákona a Písma svatého vůbec. Původně jde o soukromý list jistému «milému Gájovi», křesťanovi z církevní obce, ve které je představeným jakýsi Diotrefés. Apoštol (anebo nějaký «starší» píšící pod Janovým jménem) v listu Gája chválí pro jeho pohostinnost, kterou poskytuje putujícím křesťanským misionářům, chodícím po vzoru apoštolů světem a hlásajícím evangelium. Pochvala za to a povzbuzení v pokračování je právě obsahem dnešního krátkého úryvku. «Je to přece naše povinnost, abychom se takových lidí ujímali», čteme, protože «tak budeme mít účast v jejich práci při hlásání pravdy».

První, k čemu i nás tak toto čtení vybízí, je tedy pohostinnost vůči těm, kteří pracují pro Boží království. List má na mysli – v souvislostech života prvotních křesťanských obcí – předně křesťanské kazatele, kteří «se vydali na cesty pro Ježíšovo jména a neberou nic od pohanů». Těm je pak třeba poskytnout pohostinnost, pokud ji potřebují.

Ale určitě můžeme apel dnešního úryvku rozšířit a zobecnit jej, a to na pohostinnost vůči mnohým dalším, kteří jinými způsoby žijí a hlásají evangelium, například když konají něco dobrého, když pracují a vynakládají své síly v prospěch druhých, když dobrovolně (anebo aspoň nad rámec svých pracovních povinností) pomáhají druhým. I tito potřebují, abychom jim nabídli svou pohostinnost, abychom se tak stali, jak praví řecký originál textu, «spolučiniteli» či «spolupracovníky pravdy» (řecky je to doslova synergoi té alétheíá a také sv. Jeroným ve Vulgátě překládá jako cooperatores veritatis). Dobro a pravda mají k sobě přeci velmi blízko a jsou vždy nějak Boží.

Co to znamená, o jakou pohostinnost se může ve všech těchto případech jednat? Většinou to možná nebude znamenat pohostinnost v tom nejpůvodnějším smyslu – dát najíst a napít a nabídnout střechu nad hlavou, byť i toho někdy může být a je samozřejmě potřeba. Mnohem častěji to může znamenat pohostinnost v širším smyslu: Jakoukoli snahu být nějak podporou těm, kteří se v duchu evangelia pro dobro druhých obětavě nasazují.

Read More »