Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní každoročně spadá do předvánočního týdne, jinak tomu ani být nemůže. Neděle je stále adventní, ale týden od 17. do 24. prosince má již jiný charakter než celá předcházející delší část adventní doby. Duchovní důraz těchto dnů již nespočívá v čekání na Kristův příchod ve smrti a na jeho definitivní příchod konci světa, dokonce se už ani nemáme duchovně připojovat ke všem těm starozákonním generacím čekajícím na dějinný příchod Mesiáše, ale máme se nechat vtáhnout a znovu tajemně prožívat události Kristovu narození bezprostředně předcházející: ohlášení narození Jana Křtitele, zvěstování Panně Marii, její návštěvu u Alžběty a celé její těhotenství. O tom všem se také v těchto dnech čte při mši svaté.

Zvěstování Panně Marii, o kterém slyšíme v dnešním evangelijním úryvku a které se tak zvlášť dnes před námi duchovně otevírá, není jen nejzásadnější událostí těchto dnů, nýbrž vlastně nejzásadnější událostí dějin vůbec. Vždyť jde o samotné vtělení Božího Syna, začátek Nového zákona, vrchol a zásadní obrat dějin, rozdělující je na dobu před a po Kristu, událost činící z lidských dějin skutečně dějiny spásy pro všechny lidi. Ostatně i proto se modlitbu Anděl Páně připomínající tuto událost máme dennodenně modlit právě v poledne, v čas, který dělí den – jakoby dějiny v malém – na dvě jeho poloviny.

Boží Syn sestupuje do dějin způsobem skutečně nadpřirozeným, způsobem přirozené možnosti stvoření přesahujícím: Panna počne z Ducha svatého. To je zázrak, přirozeně něco takového opravdu nejde. Bůh je ale všemohoucí, může i toto učinit. Možná právě i proto, aby nám lidem dal na srozuměnou, ukázal, zjevil, že přichází, že sestupuje z nebe, činí to takto podivuhodně, doslova nadpřirozeně, za naším zrakem, nad naše schopnosti dohlédnout a prohlédnout, prostě zázrakem, a to zázrakem nad všechny ostatní.

Panenské početí je tedy něčím, co dějiny a jejich možnosti přesahuje, ale zároveň něčím, co se v dějinách reálně stalo. Evangelijní zvěst a celá křesťanská víra v Ježíše Krista narozeného z Panny svědčí o panenském početí i jako o dějinné události, historické skutečnosti. Ne jako o pouhém mýtu, o pouhém obrazu či symbolu, ale jako o něčem, co se skutečně zázračně stalo.

Jistěže bychom nyní mohli připomenout celou škálu argumentů, proč máme považovat panenské početí i za historickou skutečnost. Za celé dějiny křesťanství, kdy právě tato pravda víry byla nekřesťanským okolím od starověku různě zpochybňována a vysmívána, se jich formulovalo dost a dost. O nich si ale můžeme přečíst v řadě učených knih, navíc samy o sobě víru ještě nedávají, jen jí pomáhají. Raději proto zaměřme svou pozornost na otázku, proč právě tato pravda víry – podobně jako víra v Kristovo skutečné zmrtvýchvstání – je pro celé naše křesťanství tak zásadní.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete, „Radujte se“, parafrázující slova svatého Pavla – má mezi čtyřmi adventními nedělemi zvláštní postavení. To je vidět nejen na možnosti radostnější světlejší, růžové barvy liturgických rouch, do nichž se dnes při mši oblékají kněží a jáhni, ale je to slyšet i z radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: Oslava příchodu Mesiáše na zem se už prostě blíží.

Nejde ale jen o blížící se vánoční svátky, ale zejména o to, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám tak měla být nějak blíže než tehdy, když jsme advent začali. Spása – odpuštění hříchů, tajemné přebývání Krista v našem srdci, vnitřní i vnější proměna celé naší existence jeho milostí k životu z víry, naděje a především z lásky – by nám tak měla být nějak blíže než před dvěma týdny. Kristus v uplynulých dnech již měl přijít nějak znovu i do našeho života a právě to by mělo být hlavním zdrojem naší duchovní radosti, k níž nás dnešní neděle vybízí.

A tak si můžeme třeba položit otázku, zda prožíváme aspoň nějak tuto duchovní radost, radost ze svého křesťanství, radost z příchodu Krista a jeho přebývání v nás. Jistěže odpověď je složitá, protože posouzení prožitku skutečné radosti je složité, ale možná nemalá řada z nás si bude muset soudně přiznat, že v praxi možná ani moc nějakou zvláštní radost nezakouší. Nebo že aspoň nic takového příliš často nevnímá. Že Pavlova slova vybízející ke křesťanské radosti slyšíme sice jako pravdivou výzvu a snad jí i nějak rozumíme, víme, že bychom měli z křesťanství prožívat radost, snad to i chceme, ale ne vždy jsme schopni tuto výzvu naplnit. Navíc radost nelze mít přeci „na povel“, a to ani z Boha, ani „na povel“ Božího slova. Radost musí přijít sama, z nitra, je emocí, něčím, co je stavem naší existence, čeho nejsme tvůrci, pravá radost je darem Božím, je Boží darovanou přítomností.

Bez radosti však nelze žít a bez radosti ani nelze Pána Ježíše dost dobře následovat. Radost z Boha je sice darem, ale námi musí být přijat, není darem samozřejmým ani automatickým. Zkusme proto pro radost z Boha aspoň něco málo udělat, něco málo pro ni zkusit. Zaposlouchejme se třeba do dnešních biblických čtení, ne ve smyslu nějakého poslechnutí „povelu k radosti“, to prostě nefunguje, ale ve smyslu touhy dostat nějaký Boží impuls k radosti, radu, co pro ni udělat.

Začněme prvním čtením. Slyšíme další krásné zaslíbení z knihy proroka Izaiáše. Je z třetí části této prorocké knihy, z takzvané Knihy útěchy, jejímž lidským autorem již není sám Izaiáš, prorok žijící ve druhé polovině osmého století před Kristem, ale jinak neznámý prorok prorokující pod jeho jménem na sklonku babylónského vyhnanství, v polovině století šestého. Překrásné Boží zaslíbení, že Mesiáš přinese lidem «Hospodinovo milostivé léto», tak zaznívá do situace již téměř přes tři generace přetrvávajícího vyhnanství, do doby již dlouho trvající bolestné ztráty svobody a domova. Do doby ne nepodobné době naší…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi vždy postava svatého Jana Křtitele, rok co rok čteme o jeho vystoupení a působení na judské poušti. Je to právě on, Předchůdce Páně, který nám má být uprostřed adventu průvodcem a pomocníkem, abychom se i my dokázali aspoň nějak otevřít kýženému novému Kristovu příchodu do našeho srdce a života, o který v adventu přeci jde.

Je jasné, že nový příchod Božího Syna do našeho života je jiný než jeho jedinečný příchod na svět před více než dvěma tisíci lety. Ale zároveň nemůže mu být tomuto Kristovu dějinném příchodu na zem zase zcela nepodobný. Je to přeci stále týž Kristus, který přichází. Proto novozákonní svědectví o jeho příchodu a pozemském působení jsou vzorem, prototypem jeho duchovního příchodu do našeho nitra a působení v našem životě. Odhalovat to, rozjímat o tom je jedním z nejdůležitějších smyslů naší stále opakované četby Písma, ať už evangelia či starozákonních mesiánských proroctví.

Proto také platí, že podobně jako Jan Křtitel měl připravit své současníky k přijetí Mesiáše, tak chce připravit dnes i nás. Ne nadarmo svatý Marek právě jeho vystoupením začíná své sepsání evangelia, je to «začátek evangelia o Ježíši Kristu».

Vraťme se ale nejprve k dnešnímu čtení starozákonnímu. Tentokrát nemáme před sebou úplně typické zaslíbení příchodu Mesiáše a jeho působení, jak čteme na jiných místech knihy proroka Izaiáše, zvlášť nyní v adventu, ale přesto s příchodem Mesiáše i dnešní text úzce souvisí. Čteme, jak prorok chce své posluchače potěšit – «těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh», říká – a touto potěchou následně vybídnout k přípravě na Hospodinův příchod: «Na poušti připravte Hospodinovi cestu… každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží, co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná». Aby Mesiáš mohl přijít.

Dnešní starozákonní úryvek je začátkem druhé části Izaiášovy prorocké knihy. Ta již není dílem samotného Izaiáše, proroka žijícího ve druhé polovině osmého století před Kristem, ale autorem této části je jinak neznámý prorok prorokující pod Izaiášovým jménem na začátku babylónského vyhnanství počátkem století šestého před Kristem. Většinou se mu říká Druhý Izaiáš a jeho kniha je také nazývána Knihou útěchy. To, že slova jeho knihy zazněla v době pro Izrael nejtěžší, na začátku poroby, ztráty svobody a vyhnanství, v Babylónii, je pro jejich snad hlubší pochopení důležité. Nikdo z jejich prvních posluchačů nevěděl, jak tento stav bude dlouho trvat, nakonec to bylo skoro celé tři generace, a zda vůbec kdy skončí.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ve všedních dnech doby adventní je výběr biblických čtení jiný než v liturgickém mezidobí. Během roku čteme na pokračování z jednotlivých biblických knih bez nějaké cílené souvislosti prvního a evangelijního čtení. V adventní době, podobně jako v době postní, je tomu jinak: Liturgická čtení jsou vybírána tak, aby spolu navzájem tematicky souvisela.

První čtení ze Starého zákona je v adventu vybráno tak, aby bylo vždy nějakým zaslíbením příchodu Mesiáše a jeho působení. Evangelijní úryvek je pak svědectvím o naplnění, respektive o začátku naplňování zaslíbení za doby Kristova pozemského působení.

Z toho také vyplývá, že právě evangelijní úryvek vrhá nové Boží světlo na čtení starozákonní. Teprve ve světle uskutečnění jsme totiž schopnější snad lépe porozumět, co vlastně starozákonní proroctví zaslibovalo, čeho bylo předobrazem. A to nejen ve vztahu k Mesiášovu příchodu za zem a jeho pozemskému působení, ale i vzhledem k jeho přicházení k nám a působení v našem životě. Číst Písmo svaté také jako prototyp zaslíbení Kristova příchodu k nám je ostatně pro náš život nejdůležitějším jeho poselstvím, součástí duchovního smyslu biblického textu, Starého i Nového zákona.

V prvním čtení máme dnes před sebou další krásné Izaiášovo zaslíbení: «Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody… Sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy… setře slzy z každé tváře, odejme hanbu svého lidu na celé zemi», až přijde Mesiáš. Proroctví, které zaznělo nějakých více než sedm set let před narozením Krista a mělo probouzet a živit čekání Izraele na něj.

Nejprve se před námi rozevřel obraz tučných hodů, u proroků relativně častý, obraz zaslibující pozemskou hojnost, Boží požehnání mesiánského času. Obraz, který byl Izraelem chápán nejprve jako zaslíbení, které se uskuteční zde na zemi ve smyslu pozemské hojnosti, pak byl spojován s tisíciletou mesiánskou vládou a posouván na konec světa jako obraz nebe. V každém případě spojován s příchodem Mesiáše.

Evangelijní úryvek, svědectví o zázračném rozmnožení chlebů a ryb a následném nasycení zástupů podle Matoušova sepsání, nám pomáhá, jak Izaiášovu zaslíbení rozumět hlouběji, respektive, jak v něm číst zaslíbení toho, co Pán Ježíš nabízí i nám. I tento zázrak je nějakým předobrazem nebeské hostiny, ale nejen té, které nastane po smrti člověka, nebude-li shledán lehkým. Zázrak nasycení zástupů, na který v Janově sepsání evangelia navíc navazuje Kristova řeč o chlebu života, je také předznamenáním eucharistie, která přeci má být pozemským předžíváním nebeské hostiny, vždyť člověk smí jíst «chléb andělský». Již v eucharistii se tak zvláštním způsobem uskutečňuje starozákonní zaslíbení tučných hodů. Ostatně i hora, na které se to má dle Izaiáše dít, je Sión, na kterém stál chrám.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejším svátku svatého apoštola Ondřeje můžeme slavit sice památku dalšího světce, svatého Edmunda Kampiána (jezuitského kněze z neklidné doby rozbrojů mezi anglikány a katolíky druhé poloviny 16. století, mučedníka pro věrnost katolicismu, který dokonce nějakou dobu na studiích přebýval a následně působil i v Brně a Praze), přesto zaměřme svou pozornost spíše na adventní biblická čtení, konkrétně na čtení první.

Po velkou část adventní doby až do začátku předvánočního týdne nás v prvním čtení všedních dnů budou provázet texty z knihy proroka Izaiáše. Budeme sice otevírat občas i jiné starozákonní texty, ale Izaiáš bude skutečně nejčastějším. Důvodem je, že právě tento prorok snad nejvíce ze všech starozákonních proroků předpověděl narození a působení Mesiáše, a to různými způsoby, navíc často pomocí nesmírně krásných obrazů a slov.

Texty, které se před námi v těchto dnech jeden po druhém otevřou, jsou krásná zaslíbení: Že se nebesa otevřou a Mesiáš opravdu přijde, že se narodí z panny, že lidem na zem přinese Boží království, nemocné bude uzdravovat a spoutané přivádět na svobodu, že bude světlem v temnotách, vezme na sebe naše bolesti a hříchy a budou moci k němu přijít všichni lidé a tento příchod bude všem milý, budou to tučné hody pro všechny národy. Asi tak nějak by se mohl shrnout onen takzvaný historický smysl Izaiášových mesiánských proroctví, totiž ten, který předpovídá historické narození Krista.

Už i takováto četba pro nás může být důležitá. Je přeci ve víře v Krista povzbuzující, když domyslíme, jak již řadu staletí před samotnými událostmi bylo nějakým prorokem tajemně předpovězeno, co se pak skutečně stalo: panenské početí, zázraky, dokonce i zástupné utrpení na kříži. Část těchto zaslíbení je již ze století osmého před Kristem (to je doba, kdy žil historický prorok Izaiáš, autor prvních devětatřiceti kapitol knihy), další jsou ze století šestého (to je doba, kdy žili snad dva další jinak neznámí proroci píšící pod Izaiášovým jménem, jejichž texty tvoří druhou a třetí část prorocké knihy).

Jak jsme si již připomněli včera, u starozákonních prorockých zaslíbení nejde ale jen o předpověď pozemského působení Krista. Všechna proroctví jsou zároveň i obrazem toho, jaký by měl být příchod Krista do našeho srdce a našeho života. Vždyť je to stále týž Boží Syn, který se pro nás lidi stal Kristem a který i k nám tajemně přichází. V takovéto četbě spočívá pro nás asi ten nejdůležitější – duchovní, alegorický a obrazný – smysl starozákonních textů. Na něj je dobré se v adventním čase zaměřit a s Boží pomocí se ptát, jak se to či ono zaslíbení týká nás samotných, co nám ten či onen text říká o Kristově přicházení k nám, čeho je v nás obrazem.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

možná může někoho trochu rušit, snad mu přijít duchovně i líto, že hned na první všední den doby adventní máme svátek svatého apoštola Ondřeje, který s adventním časem, zdá se, nijak zvlášť nesouvisí. Nečteme dnes krásná adventní biblická čtení, nemodlíme se při mši svaté adventní modlitby, barva mešních rouch není fialová ale červená. Je tomu prostě tak, že poslední listopadový den je už od dob staré církve slaven jako den mučednické smrti svatého apoštola Ondřeje. A vzhledem k tomuto datu ani ne čtyři týdny před vánoci se zkrátka a dobře stává, že často dnešní svátek připadne právě na první adventní dny.

Je-li tomu už tak, stojí za to si položit otázku, čím k nám právě postava svatého Ondřeje může na začátku našeho adventního snažení promluvit, možná i s ohledem na tolikerou jedinečnost letošní situace.

O apoštolovi Ondřejovi toho víme relativně dost už ze samotného Nového zákona. Je jmenován ve všech evangelijních seznamech dvanácti apoštolů. Byl bratrem Šimona Petra, původně také rybářem na Genezaretském jezeře. Spolu s Petrem byl Pánem Ježíšem povolán od rybářování ryb k rybářování lidí, k následování Krista, k bytí jeho apoštolem (to byl právě dnešní evangelijní úryvek). Podle Janova evangelia byl Ondřej dokonce úplně první ze všech apoštolů, který se s Kristem setkal a který ke němu přivedl svého bratra Petra. Před zázračným rozmnožením chlebů a ryb to byl také Ondřej, kdo upozornil Pána Ježíše na chlapce majícího pět ječných chlebů a dvě ryby. Spolu s Petrem, Jakubem a Janem se Krista ptal na znamení konce světa, po příchodu do Jeruzaléma zprostředkoval jeho rozhovor s řeckými poutníky. Podle starobylé křesťanské tradice pak hlásal evangelium na Balkáně, v Malé Asii a především na území dnešního Řecka, kde také v přístavním městě Patras našel mučednickou smrt, byl ukřižován na kříži ve tvaru písmene X, který je podle toho také nazýván svatoondřejský. Jeho ostatky pak z cařihradského kostela Svatých apoštolů do Evropy přivezli začátkem 13. století křižáci, konkrétně do Amalfi, jihoitalského přístavního města nedaleko Salerna, kde spočívají dodnes.

Vraťme se ale k dnešnímu evangelijnímu úryvku. Je před námi Ondřej, který spolu se svým bratrem Petrem zaslechl volání Pána Ježíše, zanechal svého rybolovu a hned šel za ním. Tak jsme to dnes slyšeli v podání svatého Matouše. Podle první kapitoly Janova evangelia tomuto povolání rybářů navíc předcházela scéna, kdy Ondřej, původně ještě jako učedník Jana Křtitele, byl úplně prvním z apoštolů, který Pána Ježíše potkal, zeptal se ho, kde bydlí, a slyšel jeho slova «pojďte a uvidíte». Šel, viděl a druhý den pak mohl říci svému bratru Petrovi «našli jsme Mesiáše», vzít ho s sebou a dovést za ním. Proto byl Ondřej již starými církevním otci nazván Prvopovolaným (řecky prótoklitos). Byl povolán, zvedl se a šel, poslechl slovo Pána «pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

často se říká, že advent je jednou z nejkrásnějších a zároveň i duchovně nejsilnějších liturgických dob, a určitě tomu tak také je. Čím především advent je, respektive čím by měl být, je obsaženo už v jeho samotném jménu: Měl by být „příchodem“, protože právě to latinské adventus znamená.

Advent je dobou přípravy na příchod Páně. Zaprvé je přípravou na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o vánocích. Zadruhé je přípravou na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a především na jeho slavný příchod na konci světa. Přičemž tento druhý rozměr, příprava na budoucí Kristův příchod, nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na vánoce se týká spíše jeho druhá část. Adventem tak liturgický rok začíná a v jistém smyslu se završuje i ten, který právě skončil.

Zvlášť v těchto prvních adventních dnech bychom se tedy měli duchovně soustředit na přípravu na konec života a konec světa. S vědomím, že oboje, hlavně smrt může kdykoli přijít. Jak advent půjde dál, mají se naše mysl i srdce stále více začít soustředit na zaslíbení narození Mesiáše, na toužebné čekání generací žijících před Kristem, aby pak vše vyústilo do předvánočního týdne, v němž se zpřítomní události narození Páně v Betlémě už bezprostředně předcházející.

Dnes, na první neděli adventní, v evangelium zaznívá výzva k bdělosti z úst samotného Pána Ježíše. Na druhou a třetí neděli adventní bude před našimi zraky stát svatý Jan Křtitel burcující k obrácení, připravující cesty Páně a tak ukazující na Krista. Na čtvrtou neděli adventní to budou události kolem zvěstování Panně Marii. V první části adventu jsou tak našimi duchovními průvodci zejména svatý Jan Křtitel a prorok Izaiáš, v předvánočním týdnu pak spolu s Izaiášem to bude hlavně Panna Maria.

Přičemž je jasné, že jednotlivé rozměry adventu se navzájem prolínají a průvodci jím se navzájem potkávají a doplňují.

V adventním čase jde o naši přípravu na Kristovy příchody. Něco takového je možné jen s jeho Boží pomocí, a proto podstatou přípravy nemůže být nic jiného než nějaký příchod Pána Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Protože tento jediný Kristův příchod závisí také na nás (Pán chce k nám, věříme, přijít vždy), je dobré se rok co rok na začátku adventu ptát, co můžeme ze své strany udělat, aby se Kristův příchod stal něčím živým, aby vůbec nějak nastal, abychom ho vnímali (když adventní doba je pro to dobou zvlášť příhodnou, vpravdě časem spásy)?

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na poslední den liturgického roku, těsně před začátkem adventu, otevíráme poslední kapitolu knihy Zjevení a tím i poslední kapitolu Nového zákona a Písma svatého vůbec.

V úryvku, v dnešním prvním čtení, se nejprve před námi rozevře krásný obraz nebe, pak zazní ujištění o pravdivosti v Apokalypse doposavad přečteného, nakonec slyšíme slib, že Kristus přijde brzy, a povzbuzení k zachovávání prorockých slov celé knihy.

Nebe je v pěti verších vykresleno velmi silnými obrazy: Je trůnem Božím a Beránkovým, trůnem Otce i Syna, zpoza něj vytéká řeka živé vody, voda Ducha svatého. Uprostřed nebe roste strom života, nesoucí dobré plody a mající listy s uzdravující mocí pro všechny národy. V nebi už není prokletí, služebníci Beránkovi budou hledět na jeho tvář a jeho jméno ponesou na čele. A v nebi bude jen den a světlo.

Prvotním rájem, jak o něm čteme na začátku knihy Genesis, biblické dějiny začínají, vizí konečného ráje v posledních dvou kapitolách knihy Zjevení končí. Díky tomuto Janovu vidění nebe můžeme spolu s ním zahlédnout, že konečné nebe bude něčím ještě mnohem velkolepějším a nevyslovitelnějším než prvotní stav. Než stav prvotní rajské zahrady, kdy člověk na úsvitu lidských dějin vyšel z Boží ruky a sice nějak prožíval Boží blízkost, ale ne natolik silně a bezprstředně, aby se nepokusil sám sebe zbožštit jezením ze stromu poznání dobrého a zlého, a tak ztratil přístup ke stromu života uprostřed zahrady.

Rozdíl mezi první a druhým rájem se odráží již v rozdílech obou obrazů: V Edenu také byla řeka, která napájela zahradu, ale nebeská řeka je jiná, lepší, je plná vody jasné jako křišťál, je to řeka vytékající zpoza Božího trůnu Beránkova a nenapájí už jen zahradu, nýbrž celý svět. Je to řeka Boží, řeka Božího Ducha. Strom života je také bohatší než ten v ráji, je to celé stromoví (v řečtině totiž není slovo dendron, „strom“, nýbrž xylon, lépe přeložitelné právě jako „stromoví“), nejen jeho ovoce, které plodí po celý čas, ale dokonce už i jeho pouhé listí má uzdravující moc. Je to strom Kristův, možná i kříž, jeho listí Boží milost. Z nebe už nemůže být nikdo vyhnán, narozdíl od zahrady v Edenu, veškeré prokletí je už Beránkem zahlazeno, sejmuto, není již vyhnání z ráje. A lidé hledí na tvář Boží a Beránkovu, narozdíl od Adama, prvního člověka, který na Boha přímo patřit nemohl. V nebi už není střídání dne a noci, světla a tmy, jak tomu je ve stvořeném světě, v nebi je jen světlo, světlo Boží.

Nebe je v celém Písmu svatém vykreslené celou řadou krásných obrazů – od obrazů připomínajících ráj na zemi, přes obraz svatební hostiny, představu nebe jako místa blaženého odpočinutí a spočinutí, občerstvení a věčné radosti po pravici Beránkově až po dnešní obraz nového ráje.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní úryvek z Apokalypsy, i navzdory obvyklým přeskokům a vynechávkám veršů, před námi rozevírá několik velkých a interpretačně nesmírně zajímavých témat, témat vpravdě teologických. Slyšíme o spoutání satana na tisíc let a Kristově vládě, dále o otevřené knize života a posledním soudu, který se uskuteční podle toho, co je v knize napsáno, a o ohnivém močálu, druhé smrti, která se stane údělem těch, jejichž jména nejsou zapsána v knize života, o druhé smrti, jež Beránkovým vyvoleným již nemůže ublížit. Všechna tři tato velká témata by vyžadovala mnohem víc než jen tento ubohý pokus o slovo k povzbuzení.

Vzhledem k této obrovské šíři zkusme dnes zaměřit svou pozornost jen na jedno z těchto témat, a to na první: «Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Proto musí být na krátký čas rozvázán».

Je jasné, že právě především toto Janovo vidění se stalo základem křesťanského milenarismu či chiliasmu (z latinského millia a řeckého chilioi, „tisíce“), tedy biblickým zakotvením očekávání nějaké formy tisícileté Kristovy vlády na zemí, předcházející jeho konečnému vítězství, v dějinách se tak různě a někdy roztodivně projevujícího. Ač právě kvůli této dějinné roztodivnosti máme křesťanský chiliasmus spojený obvykla především s různými až poblouzněnými hnutími zejména vrcholného středověku, v Božím slově zakotven je, a proto je dobré si položit otázku, jak mu snad můžeme rozumět, co si pod tisíciletým spoutáním satana a stejnou dobu trvající Kristovou vládou na zemi snad máme představit.

Očekávání tisícileté mesiánské vlády není až novozákonní záležitostí, má své kořeny a předobrazy již v židovské apokalyptice, tedy v hnutí a v s ním spojené literatuře posledních tří století před Kristem. Očekávalo se, že davidovský mesiáš přijde a nastolí svou tisíciletou vládu v Izraeli, kdy Boží lid bude konečně svobodný, na konci tohoto času budou vzkříšeni mrtví a nastane konec světa. Vzhledem k tomu, že u Boha je jeden den jako tisíc let, již židovská apokalyptika se snažila vypočítat, kdy tato vláda nastane. Tyto propočty pak spojila s periodizací dějin na dva týdny, na týden stvoření a týden světa, přičemž příchod mesiáše se očekával především mezi pátým a šestým dnem, neboť sedmý den má být nastolením dne Hospodinova konečného odpočinutí, tedy konec světa. Tisíc let před ním má přijít mesiáš.

Očekáváním Kristova brzkého druhého příchodu a s ním spojeným očekáváním nastolením jeho vlády je prodchnuta značná část Nového zákona. Ve Druhém listě Petrově dokonce čteme jako charakteristiku křesťanů, že «dychtivě očekávají příchod toho dne». Apoštol Pavel musí proto na vícero místech svých listů tato nadšená očekávání korigovat ve smyslu, že Pán přeci ještě nemusí přijít hned.

Zvlášť to však byla právě dnešní pasáž Zjevení, která vždy probouzela živé otázky, jak to s Kristovým druhým příchodem a jeho vládou bude, jak Janovu vidění o tisíciletém spoutání satana a i o jeho následném krátkému propuštění před Kristovým slavným konečným příchodem rozumět.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

způsob „výběru“ dnešního prvního čtení z knihy Zjevení je opět příkladem, jak se Boží slovo asi číst nemá. Už jeho biblické „souřadnice“ (pomocí čísla kapitoly a veršů) ukazuji, jak se přeskakují verše, vynechávají se části vět a tím pádem i formulací a obrazů v nich obsažených, text se postupně skládá. Přičemž tento výběr se bohužel nezdá být biblistický ve smyslu, že by přeskakování a vynechávání měla své odůvodnění v textu samotném, ale zdá se být spíše cíleně tematický. Zdá se totiž, že za ním bude spíše snaha se vyhnout tomu, co lidské uši nechtějí slyšet, nepříjemným pasážím a obrazům, nebo co je jen hůře pochopitelné. Jenže to je škoda, a to v obojím případě.

Tedy první doporučení k dnešnímu úryvku by mohlo znít: Přečíst si – třeba doma – text osmnácté a začátku devatenácté kapitoly Zjevení celý, neochuzený, nevykastrovaný, nezbavený vynechávkami své plné plodnosti.

Nyní však ke čtení samotnému. Rozevírá před námi pád Babylónu. Je to vlastně pokračování toho, co Jan viděl už dříve a popsal v předešlé kapitole jako soud nad nevěstkou babylónskou.

Babylón bylo slavné a velevýznamné starověké město, na území dnešního Iráku, hlavní město říše, doba jeho rozkvětu trvala téměř tisíc sedm set let (až do roku 140 před Kristem). Babylón se stal velmi častým tématem celé Apokalypsy, a to jako prototyp a symbol mocnosti neřesti, pohanství, požitkářství, bezuzdnosti a zvrácenosti a také jako symbol pronásledovatele Božích spravedlivých, křesťanů.

Mnohé z těchto charakteristik naznačuje už samo jméno. Jeho řecké zněné Babylón je odvozeno od Bábillim, což akkadsky znamená „Brána bohů“, velmi sebejisté jméno. Hebrejské Bábel znamená „zmatek“, což zase navazuje na zmatení jazyků při stavbě pyšné babylónské věže v knize Genesis. Starověký Babylón se navíc stal přemožitelem Izraele, ničitelem Jeruzaléma, znesvětitelem chrámu a především místem vyhnanství Židů v první polovině 6. století před Kristem.

V knize Zjevení se Babylón stává ztělesněním oné šelmy vystupující z podsvětí a velké nevěstky, je ztělesněním jejich moci, jejich vlády. Ostatně vynechaný 3. verš 18. kapitoly Janova vidění vysvětluje, jak velkou moc Babylón ve světě dosáhl a proč padl a proč také padli mnozí s ním. Navazuje na slova «Padl, padl ten veliký Babylón! Změnil se… v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka» (ta v dnešním úryvku byla) a zní: «Neboť vínem Božího hněvu pro smilství té nevěstky byly opojeny všechny národy, králově světa s ní smilnili a bohatí kupci země bohatli z její rozmařilosti a přepychu». Jak příznačné a jak také příznačné, že naše uši tato slova, tuto charakteristiku Babylónu nechtějí slyšet…

Read More »