Milé sestry, milí bratří,

první neděle postní, jak praví liturgie, je slavnostním vstupem do čtyřicetidenního postu. V evangeliu se každoročně čte o pokušení Páně, o oné podivuhodné události, která následuje bezprostředně po Kristově křtu a předchází začátek jeho veřejného působení: Pán Ježíš, veden Božím Duchem, odchází na poušť, aby se tam čtyřicet dní (a čtyřicet nocí, jak specifikuje Matouš) postil. Když vyhladoví, jak píšou Matouš i Lukáš, přistupuje k němu satan, aby ho pokoušel.

Na první pohled, zvlášť u Markova nejkratšího a nejstřídmějšího svědectví, ze kterého čteme letos, by se mohlo zdát, že jde o podobný půst, jaký podstupovali už ve Starém Zákoně mnozí, a o takové pokušení, jež stále doléhá na mnohé, zvlášť stojí-li před nimi nějaký důležitý úkol.

V Ježíšově evangelijním případě však jde přeci jen ještě o něco mnohem hlubšího a dalekosáhlejšího: Vždyť věříme, že v postícím se Kristu není pokoušen ledajaký člověk, byť sebeduchovnější, nýbrž sám Boží Syn.

V pokušení je člověk pokoušen tím, že je lákán ke zlu, ke zradě Boha, sebe a druhých lidí, k ublížení jim. Pokušení nějak doléhají na každého z nás. Mohou představovat kritické momenty našeho života, zvlášť jde-li o velká a závažná rozhodnutí, jež musíme učinit, o velké hodnoty, které jsou ve hře. Zvlášť tehdy jsme všemožně pokoušeni nerozhodnout se dobře, respektive rozhodnout se jen pro sebe a podle sebe, což může někdy výrazně být proti skutečnému dobru a opravdové lásce.

Pán Ježíš podstupuje takové pokušení, věříme, že souhrn všech možných pokušení. Aby je naplnil svou přítomností, aby byl nadále blízko každému po něm jakkoli pokoušenému člověku. Aby člověk, jsa pokoušen, mohl zakusit Boží blízkost.

Kristus do všech pokušení svou přítomností zároveň vkládá rovnou i potenciál vítězství nad nimi. Neboť jak praví stará teologická teze, vše, co je Kristem přijato, je také Kristem vykoupeno a naplněno. Včetně pokušení. A díky následnému kříži dokonce i včetně podlehnutí pokušení.

Kristus podstupuje pokušení, aby pokoušený člověk ve své tísni a ve svém boji nebyl osamocen, aby i on díky Kristově tajemné blízkosti, zakoušené třeba v modlitbě, zakusil cosi z onoho propojení pokušení a ráje. Jak nám je popsal evangelista, když vedle satana na poušti s Kristem spatřil i službu andělů a pokoj divokých zvířat: «Kristus byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili».

Marek nám o Kristově pokušení svědčí bez bližších detailů, bez rozlišení trojího pokušení zasahujícího tři touhy lidského nitra po nasycení, po moci a bohatství a po zachování života, jak čteme u Matouše anebo Lukáše. Marek však zase jako jediný z evangelistů kombinuje motivy pokušení na poušti s motivy ráje: Divoká zvířata žijí s Ježíšem v pokoji a andělé mu slouží.

Což můžeme číst právě i jako obraz zkušenosti Kristovy blízkosti v postu a pokušení, jako obraz zkušenosti Boha, která má vždy charakter kousku rajské radosti. Útěchy a bezpečí i na poušti a mezi šelmami. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu se dnes před námi rozevírá svědectví o jednom z Kristových zázraků uzdravení malomocných, svědectví o zázraku, který se udál kdesi v Galileji na začátku Ježíšova veřejného působení.

Malomocenství bylo a stále bohužel je jednou z nejhorších a nejtíživějších nemocí. V době Ježíšově byl malomocný navíc nejen člověkem na smrt nemocným, a to způsobem velmi bolestivým a znetvořujícím, ale pro nebezpečnost své infekční nemoci i člověkem již vyloučeným ze společnosti živých, ze společenství Izraele, bez možnosti účasti na bohoslužebném životě. Prostě člověkem nečistým.

Ve Starém Zákoně to byl levitský kněz z potomstva Árónova, který měl za úkol posoudit, zda dotyčný skutečně je či není malomocný, a na základě toho ho prohlásit za čistého či nečistého, nevyobcovat či vyobcovat ze společenství. O tom bylo dnešní první čtení z knihy Leviticus. Její celá třináctá kapitola, z níž jsme četli, je vlastně návodem, jakýmsi „manuálem“ pro starozákonního kněze, jak v daných případech postupovat.

V Novém Zákoně přichází Ježíš a malomocné zázračně uzdravuje a očišťuje, jak předpověděli proroci. Je to zvláštní projev jeho mesianity a Boží moci. Uzdravení vrací malomocného zpět do běžného života i do života náboženského, zachraňuje ho i pro věčnost. Přináší s sebou totiž i odpuštění hříchů, neboť malomocenství bylo v očích starozákonního člověka ze všech nemocí asi nejvíce považováno za Boží trest.

My, narozdíl od Kristových současníků – ve světle evangelia – již malomocenství jakož ani žádnou jinou nemoc nemusíme a bez dalšího ani nemůžeme chápat jako trest za nějaký hřích. Nemoc je primárně bolestným projevem poruchovosti stvoření, jeho nedokonalosti. Je přirozená, je důsledkem stvořenosti, ne hříchu. Dokonalý je jen nestvořený Bůh. Stvořeniny, člověka nevyjímaje, jsou vždycky poruchové. Trestem za hřích nemoc sice může být, ale jen někdy, v konkrétních a specifických případech, spíše výjimečně a jen je-li takto poctivě rozpoznána.

Důsledkem naší porušenosti hříchem může být ovšem, jak se k nemoci někdy stavíme, jak tragicky ji někdy prožíváme, co všechno zlého s námi nemoc může učinit. Čímž je vysvětlitelný onen biblický akcent vnímání nemoci jako důsledku hříchu.

Nemoc je téměř vždy něco nepříjemného. Čím těžší a delší je, tím větší znepříjemnění života s sebou přináší. Vážná nemoc ohrožuje a zkracuje život, nemocí život zpravidla i končí. Nemoc může člověka připravit o víru, o chuť žít, vzít smysl života. Nemoc je ne-mocí člověka nad tělem, a někdy i nad duší. Často přináší bolest, těla i ducha, někdy až nesnesitelnou. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku, stále ještě z počátků Ježíšova veřejného působení podle Markova sepsání, máme před sebou Krista, který nejen koná mocné činy, zázraky, ukazující na jeho Boží moc, ale také jako toho, který se stejnou Boží mocí mluví a učí o Bohu a o člověku. «Co je to? Nové učení a s takovou mocí!» žasnou lidé. I slovo k Ježíšovu působení patří, i takového Mesiáše – jako nového Božího proroka, zjevitele Boha a učitele – jeho současníci čekali. «Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka… z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat» četli i oni v Deuteronomiu, jako slyšíme my dnes v prvním čtení.

V něm zazněla i celkem silná a varovná slova: «Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít». Byla nejprve adresována těm, kteří se považovali za proroky v době vzniku Deuteronomia, někdy koncem 7. století př. Kr. Nicméně jako součást Božího slova zní stále. Proto jsou určena i nám, zvlášť takovým, kteří by se nějak považovali – mezi svými blízkými či dokonce na veřejnosti – také za proroky.

Prorokem má sice být nějak každý z nás, jsme-li lidé, jsme-li křesťané. «A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky» zaznívá při každém křtu malého dítěte, dospělý je na tomto místě biřmován. Ale ne prorokem samozvaným a už vůbec ne špatným.

Kristus jako Boží Syn – vyznáváme – je vtěleným Slovem Božím, proto Prorokem v nejvlastnějším slova smyslu. Celou svou osobou a celým svým působením i mluvením je zjevením, promluvením samotného Boha, vyslovením se Otce, verbalizací Boží lásky. Skrze lidství Kristovo zní samo Slovo, v něm k nám mluví Bůh-Otec, Láska.

Máme-li být křtem a vším, co ke křesťanskému duchovnímu životu patří, s tímto Slovem, Kristem jedinečně bytostně a nerozlučně spojeni (a kéž bychom z tohoto spojení také aspoň nějak žili), pak by se prorocký charakter měl i nějak projevit.

Kristovými proroky jsme pozváni být ve svém bytí, žití i jednání. Ne samozvanými, ale Bohem poslanými. A jako poslaní, povolaní k životu – víře, naději a lásce – se máme i chovat i vyjadřovat. Slovem i životem svědčit o Bohu a dobru, o Pánu Ježíšovi, vyslovené Boží dobrotě. Ty by měly znít z našeho života. I z našeho mluvení, psaní a vyjadřování se slovy, ta by měla být zvlášť prorocká.

Slova jsou nositeli obsahu, základním prostředkem komunikace, vzájemného sdílení a porozumění si. Vyjadřují poznané a cítěné, předávají obsah, vysvětlují a ozřejmují (vlastní) činy, komunikují je, činí vyslovené sdíleným. Pravda, současně – vzhledem k ne plné shodě jsoucího, poznaného, myšleného a vysloveného – jsou také i zdrojem nedorozumění.

Zvlášť ve verbální komunikaci tak máme chtít být – i navzdory vší své omezenosti a pádům – aspoň nějak jakoby proroky, „mluvčími jménem“ Dobrého Boha. A to jak v osobním kontaktu, který pro komunikaci vždy musí zůstat zásadní, tak ale i ve světě virtuální komunikace, na internetu, na sociálních sítích. Tam všude by mělo naše mluvení a psaní aspoň nějak svědčit o Kristu, ať už přímo či nepřímo. Naše vyjadřování se by mělo být Božím Duchem vnuknuto, vdechnuto, inspirováno, Duchem Boží lásky, Hlasem Slova. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

nazývá-li se dnešní třetí neděle liturgického mezidobí nově Nedělí Božího slova a má-li jí i být, zkusme tedy zaměřit svou pozornost na text evangelia.

Otevíráme v něm Markovo sepsání, bude nás provázet po většinu roku. Je nejkratším, nejprůzračnějším a patrně nejstarším evangeliem, proto možná i nejjednodušším k naší četbě. Dnes máme před sebou úryvek z první kapitoly, jakousi souhrnnou zprávu o začátku Ježíšova veřejného působení a svědectví o povolání prvních učedníků za apoštoly. Starozákonní čtení o Jonášově kázání v Ninive, vyprávění o prorokově volání Ninivanů k obrácení, zaciluje naši pozornost zejména na první dva verše evangelijního úryvku, na slova vložená do úst samotnému Pánu Ježíšovi: «Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu».

Nevztahují se jen na první dny a týdny Kristova působení v Galileji, nýbrž na evangelium celé. Shrnují, co všechno Pán Ježíš přinesl na zem, co učil a svými činy potvrzoval, k čemu člověka zavolal, pozval a stále volá a zve.

Zároveň tato slova plní i funkci jakéhosi antického incipitu. Jsou „vstupní branou“ k četbě celého evangelia, k jeho snazšímu porozumění a přijetí. Zvou nás začíst se, zaposlouchat se do celého Markova vyprávění, abychom nakonec spolu se setníkem pod křížem ze závěru evangelia mohli také aspoň nějak vyznat: «To byl vpravdě Boží Syn». Ne nadarmo je tento setník uctíván jako svatý a dostal také jméno, svatý Longin.

Připomeňme si proto několik – asi známých a určitě již mnohokrát různě rozebíraných –  momentů tohoto dvojverší, včetně nuancí jazykových:

«Naplnil se čas (peplérótai ho kairos)». V řečtině je pro «naplnil se» použit tvar peplérótai, což je jazykově perfektum pasiva. Slovesný čas perfektum v řečtině vyjadřuje dokonavost, naplněnost minulého děje s důsledky pro současnost: Kristovým příchodem je tak jednou provždy naplněn čas. Kairos – narozdíl od slova chronos, času lineárního – znamená pak především „čas příhodný“: Jím, časem příhodným se doba po Kristově příchodu tedy jednou provždy stává. Protože Kristus jednou přišel a je zde stále.

«A přiblížilo se království Boží (kai éngiken hé basileiá tú Theú)». Proto je čas skutečně a Božsky naplněn. Éngyken («přiblížilo se») je opět tvar perfekta, tedy dokonananého minulého děje majícího důsledky pro přítomnost: Boží království se přiblížilo a od té doby je blízko, protože Kristus je nám stále tajemně blízko. On je Boží království in persona, Boží království, které pro nás lidi začíná a spočívá ve vztahu s Pánem Ježíšem. Ve vztahu, který nám otevírá svět Boží, nabízí Boží sílu a štěstí, ve vztahu, který má sílu nás proměnit k lepšímu, aspoň nějak, nechat více vládnout Boha a Lásku v našem životě. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost nejprve na čtení starozákonní. Je z První z knih Samuelových. Ty nás přenáší na přelom 2. a 1. tisíciletí př. Kr., na začátek doby královské. Jejich ústřední postavou, jehož jméno i obě knihy nesou, je prorok Samuel, který se narodil původně neplodné Chaně a jejímu manželovi Elkánovi. Samuel pomaže Saula i Davida za krále a stane se jim zvěstovatelem a interpretem Božích úradků.

Samuel byl jako chlapec dán na výchovu ke knězi (či veleknězi) Elímu do svatyně v městě Silo na severu Judska. Svatyně byla jednou z předchůdkyň jeruzalémského chrámu, byla v ní uchovávána Archa úmluvy, koncentrující tajemnou Hospodinovu přítomnost (onu šekíná) uprostřed jeho lidu.

Malý Samuel má v noci mystické slyšení Boha. Myslí si, že ho volá Elí, proto běží nejprve za ním. Kněz mu nadvakrát řekne, že ho nevolal, pošle ho spát, než pochopí, že s chlapcem komunikuje sám Bůh: «Jdi (znovu) spát. Bude-li pak volat, řekni: Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá» poradí mu.

Kněz Elí ve Starém Zákoně není až zas tak jednoznačně kladnou postavou. Jeho synové Chofní a Pinchas žili nezdárným způsobem života, nakonec způsobili znesvěcení Archy, když ji vzali do boje proti Filišťanům. Elí ani jako velekněz nezasáhl. Navíc vzhledem k archaickému přesvědčení, že neduhy otců se vždy projeví na údělu jejich synů, špatný konec synů mohl být způsoben i nějakou jinou jeho vinou.

Přesto však nyní, v rozhodující chvíli, dokáže malému Samuelovi dobře poradit, dokáže rozpoznat, co se děje, je schopen chlapce nasměrovat na Boha. I tím, že byl schopen změnit názor, nechat se přesvědčit skutečností. Vždyť si nejprve myslel, že chlapec má mámení či sen, přesto dokázal uznat svůj omyl a rozpoznat, že Samuela volá sám Bůh. Podobnou schopnost prokázal ostatně dokázal i několik let předtím, když Samuelova matka Chana se ještě v bolesti nad svou neplodností modlila před svatyní. I tenkrát si Elí nejprve myslel něco jiného, že je opilá. Když ale zjistil, že tomu tak není, dokázal jí požehnat, aby se dítě narodilo.

V tom všem je Elí dobrým příkladem a velkou útěchou. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi evangelijní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, v 15. roce vlády císaře Tiberia, v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, letos nejkratší možná, zítra začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a s trochu jinak popsanými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Svatý Marek, ze kterého čteme letos, o něm svědčí ze všech čtyř evangelistů snad nejprostším a nejprůzračnějším způsobem (jako ostatně o celém Kristově životě a působení). Je to jen pár slov, ale i v nich je obsaženo vše podstatné. Jan Křtitel připravuje lid kajícím křtem vodou na vystoupení Mesiáše, ukáže na něj, pokřtí ho, otevře se nebe a zjeví se Boží Trojice.

Ježíšův křest je evangelijní události i prototypem křesťanského křtu vodou ve jménu Trojice. Tak jej četla už i nejstarší křesťanská exegeze. Pán Ježíš přeci nepotřeboval být pokřtěn, a už vůbec ne na odpuštění hříchů. Jako Boží Syn je přímo zrozen z Otce a jako člověk nám byl podobný ve všem, ovšem kromě hříchu. Věříme.

My jsme ale Kristův křest potřebovali, neboť právě jím byl ustanoven jedinečný způsob, jak se nám otevírá svět Boží, jak nám mohou být odpuštěny hříchy a my proměňováni k lepšímu, zbožštěni, necháme-li se: Svátostí křtu, jehož voda je i onou vodou vytrysklou z Beránkova boku na kříži, smývající hříchy celého světa.

V Kristově křtu se zjevuje jeho boholidství i celý jeho úděl: Ponoření do vody ukazuje na smrt, vynoření z ní na zmrtvýchvstání a hlas z nebe na jeho Božství.

I ve svátosti křtu je nějak obsažen celý základ naší křesťanské existence: Odpuštění hříchů, připodobnění Kristu, počátek svátostného vztahu s Bohem, proměna nitra.

Staří otcové tak o Ježíšově křtu mluvili i jako o „proleptické události“, která v sobě obsahuje očekávané, předjímá a předznamenává budoucí. Tak tomu bylo u Kristova křtu, takovou sílu má i svátost našeho křtu. Proto je „první a nejdůležitější svátostí“.

To vše je asi pravdivé, ale v praxi je tomu, zdá se, přeci mnohdy bohužel dost jinak, může si leckdo oprávněně postesknout.

Vždyť mezi křesťany nejsou jen dobří lidé, ale i zlí. A nezdá se, že komunita křesťanů by byla vždy o mnoho laskavější než okolní svět. Někdy je dokonce možná ještě horší. I mezi námi křesťany se přeci dějí i věci zlé. A naše chování je leckdy daleko od ideálů evangelia. Ostatně nejedna strašlivá válka – i obě světové – vznikla (a stále vzniká) i v křesťanském prostředí, aspoň původně.

I v každém z nás, byť se považujeme za křesťany, se přeci různě mísí dobro a zlo, světlo a tma, ctnost i neřest, síla i slabost. A to i po křtu, navzdory křtu, třeba u někoho i v dospělosti přijatému. Navzdory tolikerým zpovědím, kostelu a všemu ostatnímu. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý…

Zaprvé je posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristova narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, jež nás znovu přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia. Dříve se 1. ledna slavil svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešek i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». A hlavně celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Oslavujeme tedy Pannu Marii. Stala se branou, jíž do dějin a lidských životů jedinečně sestoupil Boží Syn, když ona se stala jeho matkou. Z ní Boží Syn přijal lidství se vším, co k němu patří.

A jelikož Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě, můžeme Pannu Marii nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), jak tak věroučně závazně učinil již Efezský koncil roku 431.

A protože Kristus do svého lidství zároveň přijal nějak i to naše, můžeme Pannu Marii skutečně vzývat i jako matku naši a matku církve, jak učí se zvláštním důrazem třeba poslední koncil, Druhý vatikánský.

Mariino mateřství je hlavním důvodem všeho ostatního, co se v souvislosti s Pannou Marií stalo, co o ní věříme, co o ní čteme na stránkách Nového Zákona a co o ní v posvátné a liturgické tradici vyznáváme, proč ji vůbec – zvlášť dnes – oslavujeme a vzýváme. Boží mateřství Mariino je důvodem celé úcty k ní, důvodem, že ji «budou blahoslavit všechna pokolení», oné „nadúcty“ (hyperdouleia), která je jí od starokřesťanských dob prokazována.

To vše a jistě mnohem víc si dnes – rok co rok – připomínáme, to vše a mnohé další dnešní bohoslužba před námi zpřítomňuje, před námi rozevírá. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou slavnosti Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Nepatří dokonce ani mezi ty starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích, nyní ho máme v neděli vánočního oktávu. Aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa.

Proto se dnes v jednotlivých liturgických cyklech čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta (to se četlo loni), o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu (o tom slyšíme letos) a pak o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to se bude číst příští rok). Více toho v Novém Zákoně o Ježíšově dětství, následujícím po jeho narození, vlastně ani nemáme.

Boží Syn se vtělil a narodil do lidské rodiny, i když docela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa. Zkusme proto krátce porozjímat právě o rodině, o jejím významu, o tom, co rodina je a čím vším může být. Jak vzhledem k dnešnímu svátku, k vánoční době, tak i vzhledem poslednímu dni končícího roku.

Zahrajme si nejprve trochu s jazykem. V češtině je rodina odvozena od slov rod či rodit. Zdůrazňuje tak především původ, přirozené plození a rození dalších generací, příbuznost pokrevní v přímé linii. Latinská familia a z ní odvozené výrazy v novorománských jazycích zdůrazňují více sdílení života, blízkost, podíl na stejném údělu a úkolu, zahrnující všechny lidi žijící společně v jednom domě. Podobně například oikogeneiá řecky, přímo odvozená od slova oikos, „dům“, anebo hebrejská mišpachá či mišpoché v jidiš.

Buď jak buď, rodina vždy znamená nějakou příbuznost, reálnou blízkost, vzájemnou závislost, trvalou či jen dočasnou společnou cestu životem. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jsou dvě křesťanské bohoslužby, které se mají slavit opravdu v noci: Půlnoční bohoslužba Narození Páně a velikonoční vigilie Zmrtvýchvstání Páně. Obě bohoslužby skrze liturgické dění zpřítomňují, respektive oživují události, které se podle evangelia staly opravdu v noci: V noci se Kristus narodil, protože uprostřed ní, když nocovali u svých stád, se pastýřům zjevil anděl a zvěstoval jim, že se v Betlémě narodil Mesiáš; to můžeme nějak znovu prožít nyní. V noci Kristus vstal z mrtvých, protože v neděli ráno ženy objevily odvalený kámen a prázdný hrob, ze kterého Ježíš v noci z mrtvých vstal; to je zase obsahem velikonoční vigilie.

Kdy Kristus vstal z mrtvých, jsme schopni celkem dobře vypočítat: Bylo to o židovských velikonocích roku 30, v době jarní rovnodennosti. Kdy přesně se Kristus narodil, nevíme. Nejspíše to bylo o nějakých sedm let dříve, než počátkem šestého století vypočítal jeden mnich, v roce minus sedm, možná i na podzim podle komety, hvězdy, která se v té době objevila. Ale že by to bylo v noci z 24. na 25. prosince, opravdu ne, to opravdu nevíme.

Proč se vánoce slaví na toto datum, je všeobecně známo:

Pro přirozenou symboliku zimního slunovratu, kdy světla začne zase přibývat; křesťanské svátky se zrodily na severní polokouli. «Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo» jsme slyšeli u proroka Izaiáše. Věříme, že v Božím dítěti Ježíši se to naplnilo, že on nám lidem přinesl světlo. To vnitřní, nehasnoucí.

Anebo se slaví v době zimního slunovratu proto, že v dny zimního slunovratu byl v Římě pohanský svátek Nepřemožitelného slunce. Křesťané výběrem tohoto data pro oslavu Narození Páně vyznali víru, že v Kristu se naplnilo staré proroctví, že nepřemožitelné světlo – Mesiáš – přijde na tento svět. Že Kristus je toto pravé Boží světlo, které pohanství tušilo a hledalo.

Anebo – podle jiného výkladu – za tím mohla být i představa, že Boží Syn přeci musel na svět sestoupit ve stejné době, jako z mrtvých vstal, k Bohu do nebe se vrátil. A jestliže se zmrtvýchvstání událo v době jarní rovnodennosti, pak i vtělení se mělo ve stejné roční době stát. Proto narození Božího Mesiáše muselo nastat o devět měsíců později, v době zimního slunovratu.

Buď jak buď, možná i tato nejistota ohledně data spadá do kategorie noci. Umocňuje, že narození Páně je zahaleno tajemstvím. Událo se, ale je to naše víra, jako to byla už i víra pastýřů, která dává prohlédnout noc, vidět za její háv, v betlémském Dítěti odtušit či dokonce spatřit Božího Syna.

Noc je důležitá. V její tmě je světla více než kdy jindy potřeba. Na druhou stranu, je to její tma, jež dává zřetelněji vidět světlo. Ve tmě se narodil Boží Syn, aby nám přinesl světlo. Ze tmy je Bůh někdy paradoxně snadněji naleznutelný. Podobně jako ho ve tmě ve chlévě nalezli pastýři, uvěřili v něj a zaradovali se velkou radostí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní každoročně spadá do předvánočního týdne, který v bohoslužbě zpřítomňuje události narození Páně bezprostředně předcházející. Letos je tato bezprostřednost ještě umocněna, neboť dnešní odpoledne se již přehoupne do předvečera Narození Páně.  

Zvěstování Panně Marii, o němž slyšíme v evangeliu, není jen nejzásadnější událostí těchto dnů, ale – z křesťanského pohledu – celých dějin vůbec. Jde o vtělení Božího Syna, začátek Nového Zákona, rozdělující dějiny na dobu před a po Kristu, o událost činící z nich dějiny spásy pro všechny lidi. I proto se modlitba „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii“ odříkává v poledne, v čase, který dělí den – jakoby dějiny v malém – na dvě jeho poloviny.

Boží Syn sestupuje do světa způsobem nadpřirozeným, možnosti stvoření přesahujícím: Panna počíná z Ducha svatého. Bůh je všemohoucí, může i toto učinit. A také učinil, věříme. I proto, aby bylo zřejmější, že Ježíš je Boží Syn, který sestupuje z nebe, přijímá člověčenství Bůh takto podivuhodně, zázrakem nad všechny ostatní.

Panenské početí je něčím, co sice dějiny a jejich možnosti zcela přesahuje, ale co se v dějinách reálně stalo. Evangelijní zvěst a celá křesťanská víra v Ježíše Krista narozeného z Panny svědčí o panenském početí totiž i jako o dějinné události. Ne jako o pouhém mýtu či obrazu, ale jako o něčem, co se skutečně, byť zázračně událo. Ano, jde samozřejmě i o symbol, ale v silném slova smyslu: Hození dohromady dvou světů, Božího a lidského.

Jistěže bychom nyní mohli připomenout celou škálu argumentů, proč v panenské početí můžeme a máme věřit. Za celé dějiny křesťanství, kdy bylo nekřesťanským okolím od starověku různě zpochybňováno a i vysmíváno, se jich formulovalo dost a dost. O nich si ale můžeme přečíst v řadě učených knih. Navíc tyto argumenty samy o sobě víru ještě nedávají, jen jí mohou pomoci.

Raději proto zaměřme svou pozornost na otázku, proč právě tato pravda víry – podobně jako víra v Kristovo skutečné zmrtvýchvstání – je pro celé naše křesťanství tak zásadní. I přestože by se Bůh – ve své všemohoucnosti – mohl vtělit i bez zázraku panenského početí, prostřednictvím přirozeného spojení muže a ženy, Josefa a Marie, chceme-li. Ale prostě se tak nevtělil, narodil se z Panny, tak se stal člověkem.

A to nejen proto, že panenské početí pochopitelněji ozřejmuje, kým Ježíš Kristus je: po otci Bohem a po matce člověkem, ve dvou svých přirozenostech. Ani jen proto, že díky panenskému početí Ježíšovo lidství není poskvrněno dědičným hříchem, předávaným – dle otců – tělesným plozením. Dokonce nejde ani jen o to, že ve víře či nevíře v panenské početí se jakoby koncentruje náš postoj k celé evangelijní zvěsti, k níž Boží zázraky také patří a která jako celek není jen alegorií Božího přicházení k nám, ale nejprve svědectvím zkušenosti toho, co se stalo.

Zásadnost naší víry v Boží vtělení skrze panenské početí spočívá spíše v samotné tajemné skutečnosti, že Bůh skrze ně svým Božím zázračným způsobem sestoupil do hmoty světa, do jeho času a prostoru, do lidství jednoho člověka Ježíše a tím i celého lidského rodu. Aby je proměnil k lepšímu a aby s námi lidmi tajemně vnímatelně a znovu zázračně zůstal, zůstal Bohem-s-námi, v křesťanství a i v mnoha dalších podobách. Což obojí – proměna i Boží přebývání – se děje jedině zázrakem, doslova za-zrakem, přesahujícím naše možnosti a slabosti. Read More »