Milé sestry, milí bratří,

jak se blíží konec liturgického roku, začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická a apokalyptická, týkající se konce světa, potažmo smrti člověka a skrytých Božích tajemství.

Ve druhém dnešním čtení z Pavlova Prvního listu Soluňanům máme před sebou – v tomto kontextu – velmi útěšná slova. O údělu Božích přátel, kteří již prošli smrtí: Nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději, vždyť zemřelí umírající v Pánu s ním zůstávají spojeni na věčnosti a v blaženosti očekávají konečné dovzkříšení těla, slyšíme. A můžeme se odvážit doufat, že tato slova platí nejen o Kristových přátelích, o křesťanech, ale o všech (v Božích očích) spravedlivých, kteří Boha milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Dobro.

V evangelijním úryvku zaznělo první ze tří velkých závěrečných Kristových podobenství o konci života a světa a posledním soudu, jak nám je předkládá evangelista Matouš: Podobenství O deseti pannách, pěti prozíravých a pěti pošetilých. Podstatný je nakonec olej, nejlépe do zásoby. A možná – dodejme – ještě lépe tolik, aby v rozhodující chvíli, až přijde Ženich, jím mohly být od prozíravých družiček obdařeny i ty neprozíravé.

V prvním čtení bylo podobenství předznamenáno krásným úryvkem o moudrosti nabídnuté Bohem člověku ze stejnojmenné deuterokanonické starozákonní knihy: Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána a především snažit se nasbírat olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků do zásoby, a to i pro případ pozdějšího usnutí; i v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa.

Moudrost je jednou z nejkrásnějších věcí, veličin, mohutností, charakteristik, kterou si jen člověk může představit a přát. Je krásnou ženou, podobně jako ostatní ctnosti, jednou z nejkrásnějších žen.

Moudrost je první ze čtyř kardinálních, už antickou pojmenovaných a opěvovaných ctností. Je schopností poznat, co věci a osoby jsou, co se děje, schopností vhledu za fenomény a jevy (skutečná fronésis). Je schopností rozeznat, co je pro ně a s ohledem na ně skutečně dobré. Moudrost (sofia) je tak předpokladem všech ostatních ctností. Bez moudrosti, říká už stará filozofická tradice, není možné vlastně nic pořádného. Ostatní ctnosti člověka z moudrosti vycházejí a ji rozvíjejí. Statečnost (andreia) dá člověka sílu poznané dobro vykonat. Uměřenost (sofrosyné) ho zbaví neúměrných emocí a rozhodnutí znemožňujících vášní. A spravedlnost (dikaiosyné) je pak schopnost správného vykonání poznaného. Moudrost je začátkem, statečnost silou, uměřenost pomocí a spravedlnost cílem všeho lidského snažení, má-li toto být aspoň nějak skutečně zdařilé. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu dnes slyšíme první část Ježíšovy řeči proti farizeům, kterou – podle Matoušova sepsání – pronesl těsně před Velikonocemi, již po svém vjezdu do Jeruzaléma. V rámci struktury evangelia je tato řeč jakýmsi završením varování farizeům a všem jim podobným. Počínaje Horským kázáním, kterým Matoušovo evangelium otevírá Kristovo veřejné působení, se farizeové měli obrátit, což mnozí neučinili. Ne nepodobně mnohým z dalším.

Nejprve tedy snad kratičká poznámka k farizeům samotným. Jako peruším, „vyčlenění“ se nazývali příslušníci jednoho z obrodných lidových hnutí, které se zrodilo po neúspěchu povstání proti vnější řecké nadvládě za dob Makabejských bratří v první polovině 2. století před Kristem. V době Ježíšově existovalo tedy již nějakých dvě stě let. Nebylo to sice jediné obrodné náboženské hnutí své doby, ale bylo bezpochyby nejlidovější a největší. K farizeům se řadili všichni ti, kteří chtěli žít podle Božího Zákona důsledným dodržováním Božích přikázání. Co to znamená, začali postupně sepisovat učitelé Zákona (rabíni) vzešlí právě z farizeismu, a tak vedle biblického textu (zvaného Tanach) se stává důležitým pramenem farizejské zbožnosti i Talmud, sbírka rabínských výroků a komentářů k Písmu a především předpisů, jak žít. Právě jejich dodržování představuje jádro a charakteristiku celého hnutí.

Farizeové se postupem času stali velmi váženými a vlivnými. Vždyť byli často opravdu z lidu, mezi lidmi žili a uprostřed světa se snažili důsledně dodržovat vše, co vnímali jako dobré a Boží, dle svého podání. K farizejskému hnutí měl ze všech duchovních proudů nakonec nejblíže i sám Pán Ježíš (z židovského pohledu byl přeci potulným rabi), farizeem přímo byl i svatý Pavel, měl se stát rabínem, proto se učil u slavného rabína Gamaliela.

Potud bylo farizejské hnutí dobré a sympatické. Jenže úskalím mnohých farizeů se stalo, že duchovně zpychli, stali se náboženskou i společenskou elitou ve vlastních očích. Možná si až přespříliš začali být jistí svou spravedlností a spásou. Boha si často zcela svázali do svých představ a předpisů, že se jím vlastně již ani nechtěli nechat překvapit, když nepřijali Mesiáše – Ježíše v jeho Boží jinakosti, překonávající jejich očekávání a rabínské interpretace prorockých zaslíbení. Zbožnost některých z nich se postupem času proměnila jen na formální, zdánlivou, zůstávající na povrchu, zabývající se navíc věcmi nepodstatnými. Věrné dodržování Zákona a všech předpisů Talmudu se farizeům stalo jen vnější, v posledku na vlastní dokonalost zaměřenou slupkou, navíc umně zakrývající leckdy nedobré srdce vespod. Jejich úkony zbožnosti se staly také prostředkem, ať už cíleným či mimoděk přijatým, k dosažení úcty či bohatství: «Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi». Požadavky učitelů Zákona vůči druhým se také mnohdy staly těžkými a neúnosnými břemeny, kterými sice svázali ostatní, ale sami se jich nechtěli anebo nemuseli dotknout ani prstem.

Možná právě proto tak negativní tón, vlastně břitkost vůči farizeům, kterou slyšíme z úst Pána Ježíše v podání evangelistů. Aby bylo jednou provždy demaskováno často skryté nebezpečí farizejství. Týkající se i Kristových učedníků. Co se přihodilo farizeům v evangeliu, se totiž může stát mnohým dalším, zvlášť těm, jejichž touha po osobní dokonalosti se té farizejské nějak podobá. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu z Matoušovy 22. kapitoly dnes máme před sebou formulaci největšího přikázání, dvoj-jediné lásky k Bohu a k člověku. Jsou to slova Pána Ježíše, říká je nedlouho před svým ukřižováním.

Láska, jak se stále opakuje, je samozřejmě smyslem a cílem Božího Zákona, nejvlastnějším obsahem Božích přikázání. Láska je naplněním prorockých zaslíbení, zvlášť toho, že Bůh (skrze Mesiáše) odejme z naše těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa. Láska je jako oheň, je živá jako žár, všechno zapálí a oživí. Každý, kdo kdy v životě vzplanul jakoukoli skutečnou láskou, tomu snad rozumí.

Skutečná láska k Bohu i k člověku (jakož i ke všemu ostatním, k celému světu) musí mít vždy dvě roviny: vnitřní žár a vnější vyzařování, tedy čin. Jedno bez druhého nejde.

Jen činy, byť dobré, ale bez lásky a bez její motivace, mohou být vnitřně prázdné. To říká svatý Pavel ve své Velepísni lásky docela jasně: «I kdybych pro druhého do ohně skočil, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje». A kdyby zase láska byla jen pouhým slovem, jen pocitem bez činů, tak může být jen sebeláskou, klamem, protože nic nedává a jen sobecky čerpá.

Nutnost konkretizace lásky, tedy aby její emoce přešla i ve skutečný laskavý čin, krásně vyslovuje dnešní čtení první, evangelium uvozující. Řeč je sice především o lásce k viditelnému člověku, ale nezapomínejme, že láska k člověku a světu odráží i naši schopnost lásky k neviditelnému Bohu. «Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí» praví přeci svatý Jan.

Příznačné je, že toto čtení je z 22. kapitoly knihy Exodus, tedy z kapitol rozvíjejících samo Desatero, v čem by mělo být naplňováno, respektive čeho by se člověk měl varovat. Mimo jiné a starozákonním jazykem ukazuje na dva z „hříchů do nebe volajících“ (u kterých Písmo praví, že dolehnou až k Bohu, že stížnost utištěných Bůh uslyší): Konkrétně na hřích ubližující vdově a sirotkovi a na hřích vzetí do zástavy to, co je nezbytné k životu (pokrývku na noc). Jsou to hříchy ubližující zvlášť bezbranným (sirotek, vdova a námezdní dělník jsou tváří v tvář mocným a bohatým pořád často bezbranní), hříchy využívající jejich nouzi a zneužívající sílu a moc bohatých (jakkoli). Podobně je na tom lichva.

V prvé řadě nám starozákonní varování připomíná, že to, oč ve vztahu k Bohu i lidem nejvíce jde, co je na světě a v životě opravdu nejdůležitější, je prostě láska, jak pak praví ve své syntetické formulaci nejdůležitější přikázání. Láska, která je emocí (pohybem jdoucím zevnitř, z nitra), ohněm (žárem) a činem zároveň. Je milosrdenstvím (milováním srdcem) a konkrétně se jako láska projevuje. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

«dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu» je dalším z velmi známých a tolikrát komentovaných a také různě (a možná někdy i hrůzně) interpretovaných a využívaných (či zneužívaných) výroků Pána Ježíše. Už jen proto je dobré se nad ním zastavit.

Zaprvé je bezpochyby Kristovou rekcí na léčku ze strany farizeů («Farizeové se uradili, jak by ho chytli za slovo… Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl»). Na jedné straně denáru byla totiž vyražena podobizna císaře Tiberia, na rubu vyobrazení římského velekněze s císařovnou-matkou. Placení daně císařovi Židy nenáviděných Římanů mohlo být chápáno jako zrada národa a dokonce jako modloslužba. Zároveň toto placení vyžadovala světská spravedlnost a také kontrolovala. Proto – z pohledu farizeů – ať by Pán Ježíš odpověděl tak či onak, bylo by to vždy špatně; buď by byl označen za zrádce židovského monotheismu i národa anebo za buřiče a nepřítele impéria.

V Kristově odpovědi farizejským učedníkům a herodovcům je ale bezpochyby skryto mnohem více než jen nějaká obratná diplomatická formulace, která mu umožnila nenechat se chytit do nastavené smyčky. Je součástí evangelia a její základní myšlenka – dávat Bohu to boží a císařovi, světskému vládci či světu to jejich – navíc ještě vícekrát zarezonuje v některých novozákonních listech jakož i apokryfních spisech nejranějšího křesťanství. Velmi podobnou formulaci slyšíme například v listě Římanům («dávejte každému, co mu náleží: komu daň, tomu daň; komu poplatky, tomu poplatky; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest»), o povinnosti ctít také krále čteme třeba i v Prvním listě Petrově. Apokryfní takzvané Tomášovo evangelium pokyn dávat Bohu to boží navíc rozvíjí ve smyslu, že to Boží je poslušností jeho přikázáním, což je víc než povinnost vůči císařovi.

Ježíšova slova tak byla v dějinách zpravidla interpretována, že křesťan má opravdu povinnosti i vůči světským vládcům a společnostem, jichž je součástí, které má plnit, pokud ovšem tyto povinnosti nejsou proti jeho křesťanskému svědomí, proti zásadám evangelia.

I to lze v Kristových a Pavlových či Petrových biblických slovech určitě číst.

Ale možná přeci jen ještě něco víc, ještě něco mnohem obecnějšího. Co už ostatně napovídá i rozvedení Ježíšových slov apoštolem Pavlem: «Dávejte každému, co mu náleží». Tedy dávejte všem a všemu, co jim náleží, co je respektuje a co oni potřebují: Bohu, druhým lidem, císaři, životu kolem sebe, flóře, fauně, přírodě, světu, věcem, prostě všem a všemu. A co jim všem náleží? I to nám evangelium různými slovy jasně říká na mnoha místech a svatý Pavel hned o verš dál pregnantně formuluje: «Nebuďte nikomu nic dlužni, než vzájemnou lásku».

Pak je v dnešní výzvě vlastně skryto to úplně nejdůležitější z celé morálky, zvlášť té evangelijní: Apel, pozvání, přikázání, určení dávat všemu a všem lásku. Bohu jaká přísluší Bohu, císaři jaká císaři. Člověku, jaká náleží člověku, každému člověku, zvířeti tu jemu příslušnou, tvorům, věcem světu podle toho, čím a kým jsou.

Láska, její forma a uskutečňování tak nemají být primárně určeny tím, co o tvorech a věcech soudíme, jakou hodnotu jim my přiřkáváme či do nich vkládáme, anebo naším chtěním či nechtěním v dané situaci. Ale jimi samotnými, jejich potřebami zde a nyní, jejich přirozeností, hodnotou, jakou mají. Bůh jako Bůh, člověk jako člověk, svět jako svět. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní druhé čtení, ač se to třeba na první poslech ani nemusí zdát, je opravdu aktuální. Rozpoutala se další válka, na Blízkém Východě, jako kdyby ta na Ukrajině už sama nebyla šílená. Na světě je spousta dalších válek, o kterých třeba ani pořádně neslyšíme, anebo nás ani nezajímají. A spousta jiných obrovských a možná stále větších bolestí a problémů, v neposlední řadě hrozba skutečné ekologické katastrofy.

Nás se sice zatím ještě žádná z válek netýká, ale strach z nich oprávněně máme, je nám líto obrovské bolesti a utrpení lidí, našich bratří a sester, kteří ve válce žijí. Strach máme i ze spousty dalších reálných ohrožení a co teprve z nemocí. Navíc každý z nás má své vlastní, obyčejné starosti, mnozí lidé opravdu velké. A také velké bolesti. Jsou i malé, mezilidské války. Svět je prostě také vpravdě „slzavým údolím“, jímž je nám lidem dáno procházet…

A tak – i přestože v evangeliu máme silné podobenství o pozvání na svatební hostinu, předznamenané krásným Izaiášovým proroctvím o její všeobecnosti a hojnosti – zkusme dnes svou pozornost zaměřit především na čtení druhé.

Je z listu svatého apoštola Pavla Filipanům, tedy křesťanům žijícím ve Filipách, ve starořeckém makedonském městě pojmenovaném po svém zakladateli Filipu Makedonském. Tam byla nejstarší církevní obec na evropském kontinentu, kterou založil sám svatý Pavel během své druhé misijní cesty. Nyní jim píše z vězení, do kterého se dostal pro svou víru v Krista a její hlásání.

Mohou to být tři momenty, které k nám z dnešního úryvku v nynější nelehké situaci pro celý svět jakož i do našich starostí mohou promluvit:

Nejprve je to Pavlovo osobní vyznání. Píše, že během svého života se dostal do velmi různých životních situací, do dob hojnosti i nedostatku, do dob sytosti i hladu. A vyznává, jak to vše dokázal unést díky tomu, který mu dal sílu, díky Pánu Ježíši. Díky němu mohl zůstat od všeho svobodný, nic – ani hojnost ani nedostatek – si ho nedokázaly zotročit. Bůh apoštola sice nechal procházet různými životními situacemi, ale byl stále s ním, nabízel mu svou sílu, aby dokázal ve všem obstát: «Všechno mohu v tom, který mi dává sílu» shrnuje Pavel svůj stav z vězení.

Za Pavlovou osobní zkušeností se skrývá obecná pravda dosvědčená zkušeností mnohých dalších: Nechá-li Bůh člověka procházet nějakou životní tíží, zkouškou, krizí nabízí mu svou pomoc, vnitřní sílu, aby ho tíže neseného nezdeptala a nezlomila. Stejně tak nabízí svou pomoc i pro chvíle hojnosti, aby ani ony se nestaly příčinou zapomnění člověka na Boha a na všechny a vše ostatní. Aby si ani bída ani hojnost člověka nepodmanily a on aby nezačal sloužit jen jim.

Kéž bychom proto Pavlovo svědectví slyšeli a nechali se jím inspirovat, že něco takového je možné. Abychom o Boží pomoc usilovali, Boží pomoc hledali, o ni žádali. S vědomím, že zvlášť v těžkých chvílích je Bůh člověku nablízku a chce mu pomoci, podržet ho. O tom Pavel svědčí hojně i na jiných místech svých listů. Bůh přeci neslíbil, že vše dopadne dobře, ani tak, jak bychom si přáli. Bůh jen slíbil, že ve všem bude s námi a pro nás, což je ovšem mnohem důležitější. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním čtením a úryvkem evangelijním se zdá být opět celkem zřejmá: Je to obraz vinice, potažmo jejího hospodáře a jejích správců, vinařů, který je oběma biblickým textům společný.

V prvním čtení z proroka Izaiáše, jakož i v následném žalmu, je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, který obývá Jeruzalém, kde je Hospodinův chrám, a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země, a po pádu Samaří se stal jediným Izraelem. Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával, jak se jen na vinici patří: «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil». Ale ona přesto při vinobraní přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.

Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít a obrátit se. Měl si přiznat, že často nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že Hospodinova péče tak přichází nazmar. A že právě toto – mimo jiné – je důvodem řady jeho dějinných útrap, vysvětlením mnohého zlého, co ho stihlo a stíhá. Mnohá zpustošení, které na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišlo a přichází, měl Izrael sebekriticky interpretovat také jako trest za vlastní hřích, potažmo jako Boží bolestné volání k obrácení.

V evangelijním Kristově podobenství je vinicí nejprve také Izrael. Ten měl i v době Ježíšově být stále Božím lidem, Boží vinicí ve světě. V centru evangelijního podobenství pozornosti již ale nestojí vinice sama, nýbrž spíše její vinaři. Těmi jsou nejprve pastýři Izraele, velekněží a starší, učitelé Zákona, jimž je podobenství primárně adresováno: «Ježíš (je) řekl velekněžím a starším lidu» slyšeli jsme. Velekněžím a učitelům Zákona bylo svěřeno Bohem Hospodářem správcovství Boží vinice, celého Božího lidu. Stali se ovšem správci špatnými, neposlouchali služebníky Božího hospodáře a nechtěli přinášet výtěžek, vinici (a její plody) si svévolně přivlastnili. Tak jednali už mnozí jejich dějinní předchůdci, kteří neposlouchali proroky, služebníky poslané Bohem-hospodářem, žili pro sebe z Boží vinice a na její úkor. Nyní jsou to oni, Ježíšovi posluchači, kteří nejenže také neposlouchají dávné proroky, ale nechtějí přijmout ani samotného syna vinaře – Božího syna, Krista. A nakonec ho také zabijí.

Nicméně vinici si nezachrání, bude jim odňata, Izrael sám bude zpustošen. Obnovená vinice bude svěřena jiným vinařům, pastýřům Nového Zákona, kteří už budou moci být ze všech národů a kritériem k jejich výběru už nebude pokrevní příbuznost (potomstvo Abrahámovo, potažmo Leviovo), nýbrž právě ochota odvádět hospodáři ovoce, sladké hrozny a odevzdávat je v pravý čas. Z vinice Izraele se stane vinice církve. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o nedělích by se kázání mělo snažit vycházet především z Božího slova, které bohoslužba otevírá a čte. Přesto však je asi možné z tohoto rámce někdy vybočit, zvlášť o nedělích, pokud by na ten den jinak připadla památka nějakého výrazného světce či výrazné světice. O to spíše, pokud nějak ztělesní i Boží slovo, které se zrovna čte. Což snad platí o sv. Terezii z Lisieux, řeholnici, mystičce, učitelce církve, jejíž sochu a oltář máme v našem kostele a která svou životní cestou jedinečně naplnila i dnešní čtení druhé z listu Filipským o Kristově pokoře a ponížení, že my lidé se máme snažit mít v sobě podobné smýšlení, jako měl on.

Zkusme tedy dnes zaměřit svou pozornost na ni. A připomeňme si – formou několika biografických črt – život této jedné z nejpodivuhodnějších žen moderních dějin církve.

Terezie, původním jménem Marie Františka Terezie Martinová, se narodila před 150 lety, 2. ledna 1873 v městě Alençon na jihu Normanidie, velmi zbožným rodičům Luisovi a Zelině, od 2015 taktéž svatořečeným, jako jejich poslední deváté dítě. Měla čtyři starší sestry. Čtyři další své sourozence, dva chlapce a dvě děvčata, nezažila, zemřeli v útlém věku. V době jejího narození byla její maminka již vážně onkologicky nemocná a zanedlouho, když byly Terezce čtyři roky a půl, 28. srpna 1877 umírá. Což pro malou dívku znamená pochopitelně velkou ránu, první v jejím životě.

V listopadu téhož roku se otec Luis rozhodne se svými pěti dcerami přestěhovat do ne příliš vzdáleného Lisieux, kde žije rodina bratra zemřelé matky. Je zámožná, a tak poskytne rodině Martinových útočiště a i finanční zajištění. Otec se tak může – stále zdrcen ztrátou své ženy – plně věnovat výchově dcer, včetně náboženské, zejména výchově nejmladší, vysoce inteligentní, temperamentní a citlivé, až přecitlivělé Terezky.

Ta začne chodit v Lisieux do školy k mniškám benediktinkám. Když se v létě roku 1882 rozhodne o dvanáct let starší sestra Paulína vstoupit k pařížským karmelitkám, pro Terezku to znamená další velkou ztrátu, na kterou silně psychosomaticky reaguje. Ale zároveň i ona pocítí první jasné Boží vábení tímto směrem. A úsměv Panny Marie, jak později interpretuje. Když v následujícím roce přistoupí k prvnímu svatému přijímání, má první vskutku mystický zážitek včetně touhy po mučednictví, na základě kterého se rozhodne Kristu zcela odevzdat. Později svou zkušenost nazve „pohledem splynutí“ mezí ní a Božím Synem.

Měsíc na to přistupuje k biřmování. Pokračuje ve škole u benediktinek, ale přichází její celoživotní kříž: skrupulozita, podpořená i na hřích příliš soustředěnými akcenty duchovního vedení v klášterní škole. Terezin duchovní život se však stále více prohlubuje. O vánocích roku 1885 prožije něco, co později nazve „dalším, úplným obrácením“.

O rok a půl později učiní další krok ve svém celoživotním nabídnutí se Kristu, vysloveném poprvé při prvním svatém přijímání. V deníku La Croix se Terezka dočte o jistém Enricu Pranzinim, vrahovi tří žen, odsouzeném k trestu smrti. Nabídne se Bohu jako oběť místo něj, včetně své věčnosti. Později se doví, že zprvu zatvrzelý zločinec se těsně před smrtí přeci jen asi obrátil, protože dvakrát políbil kříž. To Terezka pochopí jako odpověď na své úpěnlivé modlitby. A pocítí ještě silněji povolání zachraňovat duše.

I z toho důvodu se rozhodne také vstoupit do kláštera karmelitek, kde už tou dobou byly dvě její rodné sestry, vedle Paulíny i Marie. Jenže ona je teprve čtrnáctiletá. Nikdo z blízkých ani z církevních autorit, včetně příslušného biskupa, jí to nechce dovolit. Proto se Terezka – s houževnatostí až tvrdohlavostí sobě vlastní – rozhodne obrátit na samotného papeže. Učiní tak v rámci pouti své diecéze při příležitosti padesáti let kněžství Lva XIII. koncem roku 1887. Navzdory zákazu s papežem v rámci audience mluvit, se na něj obrátí se svou prosbou, aby jí dovolil vstoupit tak mladé do kláštera. Papež odvětí poněkud diplomaticky slovy «obrať se na své představené, bude-li to vůle Boží, jistě se tak stane». Po svém návratu povolení od biskupa dostane. Vstupuje do kláštera a 9. dubna 1888 jako již patnáctiletá a přijímá karmelitánský hábit a jméno Terezie od Dítěte Ježíše, později ještě doplněné o A (od) Svaté tváře. Po smrti otce do kláštera vstoupí i Celina. Paulína, sestra Anežka od Ježíše, se později stane jejich převorkou.

Pro Terezku začíná období, v němž – vedle mnoha jiného – začíná objevovat svou „malou cestu“, dost jinou, než byly její zprvu až velikášské mladické představy. Vždyť se chtěla stát „velkou svatou“ se vším všudy, po vzoru sv. Terezie z Ávily či sv. Pavla. Jenže – i přes své činorodé klášterní aktivity, včetně psaní divadelních her – stále více začíná narážet na své nedokonalosti a nepřekonatelné limity. Tehdy ji osloví a potěší zvlášť dva citáty z Písma. «Je-li někdo malý, ať přijde ke mně» z Knihy Přísloví a «Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou, jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit» z Izaiáše. Terezie tak stále více zjišťuje, že to nejdůležitější v jejím životě by mělo být důvěřovat Bohu, skrýt se v Kristově náruči, stát se míčkem či hračkou v jeho ruce, jak záhy napíše. A že jejím největším úkolem asi není obrátit svět jako misionářka, ale prostě milovat. A co do spásy, že daleko důležitější je se nechat do nebe vytáhnout jakoby „výtahem“ (je to doba začátku technických vymožeností) a ne si myslet, že tam vyběhneme snadněji sami. Stále více se začne považovat za Kristovu „nejmenší“ sestru.

Tím vším její „malá cesta duchovního dětství“ dostává stále jasnější obrysy. Své vize, objevy a duchovní zkušenosti Terezie začne – na impuls a pokyn své sestry, převorky – také sepisovat ve svých pamětech, později nazvaných Dějiny duše.

Dne 9. června 1895, na svátek Nejsvětější Trojice, zopakuje Bohu své nabídnutí sebe samé jako oběti za spásu duší. Necelý rok poté, v dubnu 1896, u ní propuká tuberkulóza, čímž začíná zcela nová etapa jejího života. A to nejen vzhledem k tělesné nemoci a jejím omezením, ale i skutečná, vpravdě karmelitánská „noc víry“ její duše. Začne zakoušet obrovská pokušení, včetně myšlenky opustit klášter a nakonec i víru a stát se ateistkou. Neprožívá již Kristovu blízkost natož jeho láskyplný pohled; to nazve „nocí ničeho“. A také – s vědomím blížící se smrti – znejistí i s ohledem na věčnost, zda vůbec nějaká je, dostane strach ze smrti.

Chvíle temnot se ale střídají se stavy, kdy se v ní zase naopak probudí její velikášství, čím vším by v církvi chtěla ještě být, co vše by pro spásu duší mohla udělat. I tehdy ji nakonec upokojí slovo Písma, a to Velepísně lásky svatého Pavla, kdy znovu pochopí, že jejím úkolem je především milovat, nic víc, nic míň, a tak posloužit světu, tak zachraňovat duše.

Počátkem roku 1897 se její stav zhoršuje. A ač Terezii stále – a tak tomu bude až do chvíle její smrti – provázejí její vnitřní tísnivé „noci“, začíná také více hovořit o nebi, o tom, že v něm chce pokračovat ve svém poslání ukazovat „malou cestu“ duším, učit je duchovnímu dětství, jakoby jim z nebe chtěla seslat „déšť růží“. Důvěra v Boha ji nese, navzdory všem bolestem a temnotám. 30. září 1897 večer ve svých čtyřiadvaceti a půl letech umírá, její duše odchází k Bohu, aby odtamtud opravdu sesílala celému světu „déšť růží“ svých modliteb.

Roku 1923 – ještě za života svých sester – je blahořečena, 1925 kanonizována, 1927 prohlášena za patronku misií a roku 1997 – teprve jako třetí žena – za učitelku církve.

Milé sestry, milí bratří, kéž by se sv. Terezička, jak se jí obvykle říká, stala i naší učitelkou. Učitelkou cesty k Bohu, malé cesty duchovního dětství, která se snoubí se snahou něco činit. Cesty, jež není dětinskostí, ale důvěrou v Boha i navzdory nevnímání jeho blízkosti, důvěrou i v pochybnostech, nocích, bojích, bolestech, úzkostech, temnotách a v depresích. Dnes by možná deprese či něco jiného měla Terezička třeba i diagnostikované, což z ní ovšem činí světici ještě větší. A hlavně, pokud by tomu tak bylo, ještě více oslovující.

Neboť ve stavech různého duševního sevření a v situacích nemoci, tělesné i duševní, a zvlášť ve chvíli umírání člověk totiž leckdy už opravdu nemůže nic než milovat. Jsou to však právě tyto stavy, jež ho k milování Boha a lidí mohou dovést více než leccos jiného. Kéž bychom si i na to vzpomněli, až třeba přijdou, a poslání hlavně jen milovat vzali za své i v dobách, kdy je nám dobře, i ve všech svých činnostech. Čemuž všemu nás sv. Terezie z Lisieux učí.

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku slyšíme další krásné Kristovo podobenství: O dělnících na vinici. Jeho základní poselství je podobné tomu, které jsme minulou neděli mohli zaslechnout v podobenství O dvou služebnících, anebo – snad ještě více – v podobenství O dvou synech, jednom starším a druhém marnotratném. Ve všech třech případech je to Boží dobrota, se kterou se člověk setkává a která ho má měnit ke své podobě, směrem k milosrdenství vůči ostatním lidem. A buď mění, anebo také ne; starší syn a zejména nemilosrdný služebník jsou bohužel příklady toho druhého, podobně dělníci najatí hned ráno.

Každé novozákonní podobenství je obraz a příběh, do nichž máme být vtaženi, máme v nich najít Boha, sebe a druhé, co činit a čeho se vyvarovat. Do příběhů a jejich obrazů se máme pokusit vžít, stát se v duchu jejich aktéry. Proto se u každého podobenství také ptáme, kdo koho a co představuje. Zkusme tak učinit i u podobenství dnešního.

Onen jeden den, kdy hospodář od rána do večera vychází najímat dělníky na svou vinici, můžeme chápat jako obraz celých dějin spásy, anebo jako obraz jednoho lidského života. Hospodář je samotný Bůh anebo Pán Ježíš. Povolání na vinici rozumějme jako pozvání k víře a do společenství věřících. Práci na vinici jako životu z víry a podle ní. Večer je poslední soud, k němuž jednotlivý člověk přijde skrze smrt a který vše ukáže v jasném Božím světle. Denár představuje nebeskou odměnu, blažené patření na Boha, visio beatifica.

Dělníci najatí již brzy ráno jsou tak nejprve židé, ti pravověrní z evangelia, kteří často reptali, že Pán Ježíš přijímá i hříšníky, některými z nich se obklopí a celníka Matouše dokonce přijme za jednoho ze svých apoštolů. Najatí odpoledne anebo večer totiž nejprve představují právě hříšníky, kteří si v očích spravedlivých nezaslouží stejnou odměnu jako oni.

Dělníky pracujícími od rána mohou také být křesťané ze židovství, později povolanými křesťané z pohanství; židokřesťanům bylo přeci Matoušovo evangelium primárně adresováno, a tak v Ježíšových slovech podaných evangelistou se může odrážet i toto napětí.

Anebo – v obecnější četbě – v dělnících od rána můžeme vidět všechny věrné, kteří vytrvají na vinici Páně zvlášť v dobách pronásledování, v odpoledne či večer přišedších pak ty, kteří se obrátí či vrátí až v dobách klidu. Ti první totiž často mají tendenci nepřijímat ty druhé, dívat se na ně skrz prsty, ať už se dobami protivenství a klidu myslí cokoli. V tomto duchu tak podobenství mluví do všech dob a podobných situací, v církvi i mimo ni. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangeliu – jako odpověď na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratru, když se proti němu prohřeší, a zda až sedmkrát – , zaznělo známé Kristovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Jemu jeho pán odpustil nesrovnatelně víc, než mu byl dlužen jeho jiný spoluslužebník: Porovnáme-li deset tisíc hřiven se sto denáry, tak je to přibližně poměr šesti set tisíc ku jedné. Služebník, kterému bylo tolik odpuštěno – na takovou částku by bylo třeba námezdně pracovat přibližně sto dvaadevadesát roků – , přesto nebyl ochoten zanedbatelnou částku – odpovídající výdělku za sto pracovních dní, tedy nějakým sedmnácti týdnům – svému dlužníkovi odpustit. Proto «se rozhněval jeho pán a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh; tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte», čteme v evangeliu.

Celé podobenství – krom toho, že je také jedním z biblických zakotvení katolické nauky o očistci jakožto „místě“ posmrtného dočištění a zadostiučinění neodčiněných hříchů; to jsou ta slova «dokud nezaplatí» – (celé podobenství) je jedním z nejdůležitějších podobenství z Kristových úst vůbec.

Formou varování před zavržením a očistcem totiž připomíná, co je jednou z vůbec nejhorších věcí, jež by člověka mohla potkat a která bude na posledním soudu patrně přísně posuzována: Když se člověk stane podobným nemilosrdnému služebníkovi. Že by neměl slitování s těmi, co se prohřeší proti němu samotnému. Že by neuměl odpustit svým dlužníkům, když jemu samému jeho největší věřitel Bůh, Pán Ježíš odpustil nesrovnatelně víc; teologickým jazykem řečeno, dědičný hřích a všechny jeho osobní hříchy. Podobenství v posledku varuje před tím, aby se naše křesťanství nestalo a nebylo čistě individualistickým. Abychom je nežili v duchu, hlavně že nám a možná ještě našim nejbližším je odpuštěno a je nám dobře a na druhé se už neohlížíme.

Křesťanství má být jiné, má vyvěrat a žít z Božího přijetí a milosrdného odpuštění. Vždyť věříme, že Pán Ježíš vzal na kříž všechny naše slabosti, hříchy a tresty za ně, že zemřel místo nás pro naši spásu a vstal z mrtvých. Věříme, že i nám bylo – křtem, svátostí smíření, lítostí a zadostiučiněním – odpuštěno. A ještě bude tolikrát odpuštěno. Věříme, že jsme stále osvobozováni; od věčných i časných trestů, od různých spoutaností a závislostí a především z otroctví hříchu zla, necháme-li se. Ale třeba i od již destruktivních výčitek svědomí, které nedovolí znovu začít, znovu následovat Pána, znovu se za ním rozeběhnout, že jsme osvobozeni od výčitek vyplývajících z přesvědčení, že hřích by byl nenapravitelný. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

do tří spolu souvisejících částí snad můžeme rozdělit dnešní evangelijní úryvek z Kristovy řeči učedníkům z osmnácté kapitoly Matoušova evangelia:

Zaprvé jsme slyšeli jakýsi postup, návod při napomínání zhřešivšího bratra či zhřešivší sestry: Nejprve mezi čtyřma očima, poté v doprovodu jednoho či dvou svědků a nakonec před celým společenstvím církve. Tak máme činit, napomínat, a to až k případnému vyloučení viníka ze společenství církve, když nám má být «jako pohan nebo celník».

Zadruhé zazněla slova o moci svazovat a rozvazovat na zemi s důsledky pro nebe, o moci, jež je nyní svěřená všem apoštolům: «Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi». V šestnácté kapitole jako moc klíčů otevírajících či zavírajících nebe bylo něco podobného svěřeno jen Petrovi.

A nakonec zaznělo ujištění, že Kristus zůstane tajemně přítomen ve shromáždění dvou nebo tří v jeho jménu, mezi nimi.

Tedy tři části, tři související témata. Pro další úvahu můžeme snad nechat stranou otázku, nakolik se v textu, zejména jeho prvních dvou částí, jedná o vlastní Ježíšova slova, anebo nakolik jsou tato slova v Matoušově podání již odrazem praxe napomínání a vylučování prvotní židokřesťanské komunity, praxe hledající své zakotvení v Kristově učení, a proto vložené do jeho úst. A stejně tak se možná nemusíme zabývat ekleziálním rozměrem Ježíšových slov a jejich vlivem na pozdější uplatnění a interpretaci moci svazovat a rozvazovat církví. Podobně se nemusíme nyní zabývat vztahem mezi institucí papežství (reprezentovanou Petrem s mocí klíčů) a kolegiem biskupů (ostatními apoštoly s mocí svazovat a rozvazovat).

V čem dnešní slova Písma z Kristových úst promlouvají k nám, ke každému z nás a do našeho života, se raději zkusme pokorně zeptat. Read More »