Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Nejen první, ale i nejdůležitější, největší.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. Tak o neděli čteme již v Novém Zákoně, v evangeliu, tak je její slavení doloženo i v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech. Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích dovolilo přesunout – ještě v Jeruzalémě – sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. Tak tento den přijali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes. Vše, nejen velikonoční události ale i celé evangelium, se o svátcích koncentrovalo do jedné velikonoční bohoslužby, slavené zpravidla celou noc ze soboty na neděli.

Během 4. století se slavení poslední večeře, smrti, sestoupení mezi mrtvé a událostí kolem zmrtvýchvstání Krista rozprostřely – podle evangelijní chronologie – do tří a půl dne, do Velikonočního tridua. Jak to od čtvrtka prožíváme i my.

Tím se Velikonoční neděle stala specificky i svátkem objevení prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého, aniž by byl jakkoli umenšen rozměr Dne Páně, v němž je vždy obsaženo vše, celé Kristovo vzkříšení, zvlášť dnes, na Boží hod velikonoční.

Objevení prázdného hrobu a první zjevení Zmrtvýchvstalého Krista by tak dnes měly zvlášť upoutat naši duchovní pozornost. Jim v ústrety by se mělo, snad i vědomě, otevřít naše srdce. Prázdný hrob můžeme vnímat jako koncentraci a symbol všech důvodů křesťanské víry v Kristovo zmrtvýchvstání. Setkání s ním, jeho zjevení se zase jako vzor a prototyp veškeré naší křesťanské duchovní, kéž by nějak i mystické zkušenosti.

A protože, jak jsme se pokusili rozjímat v noci, důležitější než odůvodnění víry je víra sama, důležitější než prázdný hrob je setkání s Kristem, zaměřme svou pozornost více na ně a právě tímto směrem zkusme otevřít svá srdce. Vždy, ale dnes obzvlášť.

Už třeba jen proto, že dnešní božíhodový evangelijní úryvek nehovoří ještě o zjevení Zmrtvýchvstalého, ale jen o prázdném hrobě a zjevení anděla Ježíšovo vzkříšení teprve oznamujícího. Nejstarší Markovo evangelium ve své prvotní, ještě nekanonické verzi – aspoň dle některých biblistů – touto zprávou dokonce končí. Jakoby tím – samozřejmě s nadsázkou – chtělo být řečeno, že evangelium máme dopsat, dožít sami, že se Zmrtvýchvstalým se máme potkat i my, že máme anděla poslechnout a jít do nějaké své Galileje, kde ho uvidíme. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jestliže Velikonoční neděle (jakož i každá další neděle) je dnem setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, jeho zjevením, pak velikonoční vigilie zpřítomňuje předně samo tajemství jeho zmrtvýchvstání. Původně to sice byla právě tato noční bohoslužba, v níž se koncentrovalo úplně celé velikonoční dění, ba celé dějiny spásy (proto se také dodnes v biblických čteních začíná obrazným vyprávěním o stvoření světa). Ale od chvíle, kdy se (během 4. století) slavení křesťanských Velikonoc rozprostřelo do celého tridua podle chronologie synoptických evangelií, začala vigilie akcentovat v prvé řadě samotný fakt Ježíšova vzkříšení.

Fakt, skutečnost a tajemství zároveň. Ale v jakém smyslu, jak se tyto tři veličiny k sobě mají, co znamenají? Ptá se nejeden z našich nevěřících bratří a sester, ptáme se možná i my sami.

A oprávněně. Vždyť na Kristově zmrtvýchvstání, tedy i na jeho historické skutečnosti, stojí velká část křesťanství. Zvěst o něm – on vstal z mrtvých a my jsme ho potkali, zjevil se ženám a Šimonovi – je (s trochou nadsázky řečeno) nejstarší větou celého evangelia. «Nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je marná a jsme nejubožejší ze všech lidí» píše svatý Pavel. Kristovo zmrtvýchvstání je nejen potvrzením pravosti jeho Božského apelu k lásce, ale i ukázáním jejího posledního smyslu: Neústí do nicoty, ale do věčnosti, láska je to, co může být zvěčněno, projde-li křížem a smrtí.

Člověk proto potřebuje mít (aspoň nějakou) vnitřní jistotu, povzbuzení, že Kristovo zmrtvýchvstání není jen mýtem, legendou či něčím podobným. Že k němu reálně došlo i mimo mysl a srdce jeho prvních svědků, žen, apoštolů a prvotní křesťanské komunity. Že není jen projekcí či výmyslem, ale skutečností.

Na druhou stranu potřebuje člověk možná i určitou korekci své víry ve smyslu, že Zmrtvýchvstání nebylo tak tělesné a hmatatelné, jak si je někdy možná představujeme ve svých časoprostorových kategoriích. Kristus přeci nevstal zpět do tohoto života jako oživlá mrtvola. Kristus byl vzkříšen do světa Božího, byť se ještě čtyřicet dnů do svého nanebevstoupení jedinečně ukazoval ještě ve světě tomto. Proto ani ženy a ani apoštolové se ho nemohli dotknout a ani s ním mluvit, jako za jeho pozemského působení. Velikonoční zkušenost byla jiného řádu, transcendentní, mystická, byť se v čase a prostoru odehrávající, a proto i nějak tělesná a historická. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Květná neděle připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky, možná to bylo opravdu v neděli, a zároveň uvozuje vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Poslední události Kristova veřejného působení v Jeruzalémě (od pondělka do středy Svatého týdne), Poslední večeři (na Zelený čtvrtek), Kristovo utrpení a smrt na kříži (Velký pátek), jeho sestoupení do říše zemřelých (na Bílou sobotu), tajemství zmrtvýchvstání (o Velikonoční vigilii) a první zjevení Zmrtvýchvstalého (na Velikonoční neděli).

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali liturgickým děním vtáhnout do událostí samých. Aby podobně, jako Kristovy Velikonoce umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily svátky něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná a Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky. Vítali ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů (Pašijová neděle) reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, tedy pašije.

Zaměřme letos svou pozornost krátce jen na jeden detail, kterým začínalo evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal „Co to děláte?“, řekněte: „Pán ho potřebuje a hned ho sem zase pošle nazpátek“» řekl Pán Ježíš svým učedníkům. Oni tak učiní a Kristus vjede do města na pokorném oslátku. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pátá neděle postní bývá někdy lidově nazývána „nedělí smrtnou“. Není to sice její oficiální liturgické označení, nicméně má cosi do sebe. Dnešní bohoslužba – biblickými čteními i mešními modlitbami – se totiž již snaží zacílit naši duchovní pozornost na Kristovu smrt na kříži, na jeho zástupné utrpení. Je to pro blízkost Velikonoc, pro blízkost Velkého pátku; vždyť příští neděle je již Nedělí květnou, pašijovou.

V evangeliu slyšíme Ježíšovu odpověď řeckým poutníkům v jeruzalémském chrámě, patrně v jeho vnějším nádvoří. Na jejich přání «rádi bychom viděli Ježíše», na přání zprostředkované apoštoly Ondřejem a Filipem (kteří tak zjevně mluvili i řecky), odpovídá Pán Ježíš právě předpovědí svého utrpení: «Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven… Nyní je moje duše rozechvěna… Právě kvůli této hodině jsem přišel». A v podobném duchu rozvinutou výzvou k následování: «Kde jsem já, tam bude i můj služebník». Děje se to těsně před velikonočními svátky, po vjezdu do Jeruzaléma. Jsou to poslední veřejně pronesená Kristova slova před poslední večeří (aspoň podle Janova sepsání).

Ve druhém čtení se před námi otevřel úryvek z Listu Židům, pasáž rozjímající o Kristově poslušnosti v utrpení. Slyšíme teologicky silnou formulaci: «Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti». Nejde jen lidskou zkušenost, že utrpením se každý člověk může naučit je nést a může jím i dozrát. Ale především o vyznání, že právě na kříži se nejvíce projevila i Synova boholidská poslušnost Otci, že Ježíšova hodina poslušnosti kříže se tak stala «příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají». Jakož i hodinou Kristovy největší slávy, maximy zjevení Boží lásky, v posledku zjevení Trojice.

V prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše vše uvodilo jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších starozákonních prorockých zaslíbení: Až přijde Mesiáš, zasáhne již samo nitro člověka, otevře-li se mu. Bůh člověku odpustí jeho nepravosti a otevře jeho srdce poznání a poslušné lásce. Boží zákon se zapíše do srdce člověka, zniterní se, nebude jen vnějším příkazem. Člověk začne ze srdce více milovat Boha a lidi a dodržovat Boží nařízení. «Vložím svůj zákon do jejich nitra… Budu jejich Bohem» slyšíme.

Vše to jsou krásná a důležitá čtení, je dobré se je pokusit slyšet všechna tři, nejlépe si je i navzájem propojit a zeptat se, čím k nám promlouvají…

Jestliže «hodinou», pro kterou přišel Boží Syn na zem a stal se člověkem, je hodina kříže – jedním z důvodů Synova vtělení či sám jeho důvod je smrt na kříži na odpuštění našich hříchů – , pak tomu nemůže být jinak ani s námi, chceme-li Krista následovat, «kráčet v jeho šlépějích», nést jeho kříž a být tam, kde je on.

Cíl, pro který jsme se narodili a dostali život, je vždy také nějak hodina kříže. I kříž je důvodem, proč jsme dostali čas života a jeho možnosti. I v hodině kříže se má i náš život naplnit. Přičemž takovou „hodinou“ je jak čas celého našeho života. Stejně jí může být i docela konkrétní okamžik, čas jedné události, zvlášť nějak rozhodující. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle postní – pojmenovaná Laetare podle vstupní antifony Laetare, Jerusalem, „Vesel se, Jeruzaléme“ – před námi opět rozevírá krásná biblická čtení.

Ve starozákonním máme před sebou úryvek z Druhé knihy kronik. Při bohoslužbě ne příliš často čtené Knihy kronik opakují a rozvíjejí to, co čteme i v jiných knihách starozákonních dějin; začínají stvořením světa a končí babylónským vyhnanstvím. O něm je i dnešní text. Shrnuje důvody poroby Jeruzaléma a následného vyhnanství, pokorně je interpretuje jako důsledek nevěrnosti Hospodinu a končí začátkem návratu do Zaslíbené země.

Zaprvé nám tak připomíná známou pravdu, že každé utrpení, dokonce i takové, které si člověk sám nějak způsobí, se mu nakonec může stát Božím požehnáním. Může se stát důvodem jeho vnitřní proměny, může ho přivést k pokoře a milosrdenství, k návratu k Bohu. Ne nepodobně tomu, jako se babylónské vyhnanství stalo nakonec požehnáním pro celý Izrael. Ostatně že právě ve vyhnanství se probouzí touha po návratu k Bohu a může se měnit lidské smýšlení k lepšímu, svědčí i následný žalm («při řekách babylónských»), jeden z nejpůsobivějších ze všech sto padesáti.

A zadruhé nám dnešní první čtení říká, že kýžená Boží pomoc či Kristovo navštívení mohou k člověku přijít z docela nečekané strany, odkud by se člověk ani nenadál. Ne nepodobně, jak se to stalo v případě ediktu dovolujícího návrat vyhnanců do vlasti, který roku 538 př. Kr. vydal perský král Kýros. Ač pohan, stal se Božím nástrojem, mesiáškou postavou, jedním z předobrazů Krista. Je dobré být i něčemu podobnému otevřen, nečekanou a třeba i docela nenáboženskou pomoc umět vnímat také jako Boží. A zároveň se chtít takovou nečekanou – již křesťanskou – pomocí druhým lidem stávat…

Ve druhém čtení otevíráme List Efezským. Přečtený úryvek je jedním z pavlovských shrnutí samotného základu křesťanské existence, primátu milosti. «Milostí jste tedy spaseni skrze víru». To je formulace, která v dějinách teologie i církve sehrála svou velkou roli, stala se biblickým zakotvením Lutherova principu sola fide, že jen vírou je člověk spasen. Na což odpověděl katolickou naukou o ospravedlnění, o nutnosti i spolupráce člověka s Boží milostí Tridentský koncil. Buď jak buď, v každém případě nám Pavlova slova říkají, že Boží milost vždy předchází, provází a vede k naplnění každou naši dobrou snahu. Jako Boží síla vyvěrající z živého vztahu člověka s Bohem, Kristem, jako síla vedoucí k dobru a ke spáse.

«Jsme přece jeho dílo stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě» pokračuje text. I to je projev primátu milosti, že Bůh nás stvořil, do života povolal, abychom konali dobro, které on sám pro každého z nás připravil, předurčil. Je na nás, abychom toto dobro našli a s Boží pomocí je vykonali. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Exodus se dnes před námi rozevřelo svědectví o dání Božích přikázání na hoře Sinaj. Už starozákonní biblická tradice přečetla, že přikázání je deset. Celou perikopu rozdělila na deset slov (vět) a ty pak do dvou skupin podle dvou kamenných desek. Právě deset jich v očích Izraelitů muselo být proto, že deset bylo již i Božích stvořitelských slov. Jak čteme v knize Genesis, Bůh desetkrát řekl, co se má sát, a to se také stalo, bylo stvořeno. Proto právě deset jeho slov zaznívá nyní znovu.

Desetislov (dekalogos) se má také stát počátkem něčeho nového, něčeho Božího, Bohem stvořeného. Uposlechne-li totiž člověk, Boží obraz, tato Boží slova, vezme-li je za svá a nechá je proniknout až k svému srdci, mohou ho začít postupně měnit k Boží podobě. K podobě Pána Ježíše, Slova, které se stalo tělem, člověkem. Ne náhodou je i Duch Svatý, síla Kristovy přítomnosti v nás, následně seslán právě v den svátku dání Desatera, o Letnicích.

Starozákonní svědectví o dání Desatera je v dnešní bohoslužbě slova uvozením evangelijního svědectví o vyčištění chrámu. Čteme o něm podle Janova sepsání, v němž je tato událost situována na samotný začátek Ježíšova veřejného působení, hned po prvním zázraku proměnění vody ve víno v Káně Galilejské. Matouš, Marek a Lukáš vyčištění chrámu kladou naproti tomu až na závěr Kristova působení, až po jeho vjezdu do Jeruzaléma těsně před velikonočními svátky.

Biblisté se sice většinou kloní k synoptické chronologii událostí (ve smyslu, že první tři evangelisté patrně přesněji zaznamenávají jejich konkrétní sled), zatímco Janovu kompozici chápou spíše jako výsledek jeho teologické vize (ve smyslu, že Jan někdy klade události za sebou tak, aby i jejich pořadím vyslovil nějakou teologickou pravdu). Může být. Protože ale všichni evangelisté, jak věříme, psali na základě Božího vnuknutí, i Janova teologická koncepce je legitimní a Bohem inspirovaná. A pro náš konkrétní život možná někdy důležitější než nějaká přesnost chronologie.

Což je asi i případ dnešního vyčištění jeruzalémského chrámu. Janovo situování na začátek Ježíšova působení po prvním zázračném znamení může naznačovat, že i na každém začátku Kristova působení v našich srdcích a životech by mělo dojít nejprve k (aspoň nějakému) vyčištění chrámu našeho srdce, našeho života. I Ježíšův příchod k nám by měl vždy (nějak) spouštět proces očišťování nás samotných jako Božího chrámu, Kristův příchod by se měl projevit začátkem očišťování našeho nitra a našich vztahů.

Což pochopitelně může mít různé podoby, neboť jsou různí prodavači a směnárníci v našem nitru a životě. Často může být očišťování i nějak bolestné a dramatické.

Vždy však jedním z jeho prvních projevů bude vzbuzení touhy po skutečném milování Boha a lidí a po napravení toho, kdy jsme nemilovali. Je-li v nás tato touha probuzena, zažehnuta, může to být znamením, že Kristus nás opravdu navštívil. Respektive že jsme se jeho očišťujícímu a leccos k lepšímu převracejícímu navštívení otevřeli. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o proměnění Páně: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků (Petra, Jakuba a Jana) na vysokou horu (třeba Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Zazáří jim jeho Boží sláva, jakož i to, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto Mojžíš) a proroků (proto Eliáš). Tři apoštolové mohou spatřit, jak jim z Ježíšova lidství zazáří jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady»). I proto, aby až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké, čerpali z této vzpomínky Boží sílu.

Svědectví o proměnění Páně je letos v prvním čtení předznamenáno úryvkem z knihy Genesis, Abrahámovou zkouškou: Má obětovat svého jediného syna Izáka a také jde.

Snad jen málokterý starozákonní příběh vzbuzuje tolik otázek a možná i emocí. Ostatně o jeho výraznosti a zájmu o něj svědčí třeba i bezpočet výtvarných ztvárnění, zvlášť v barokní dramatice. Jak ovšem může Bůh Abraháma takto šíleně zkoušet, musíme se ptát. A nepopírá svou zkouškou v očích Abraháma sám sebe? Je toto opravdu nutný projev Boží svrchovanosti?

Při snaze aspoň nějak odpovědět můžeme vyjít z přesvědčení, že Starý Zákon je svědectvím o teprve postupném poznávání Boha na základě dějinné zkušenosti s ním. Plnost Božího zjevení přichází až v Zákoně Novém skrze Krista. Přičemž postupné zrání biblického poznání Boha, zrání zkušenosti s ním se netýká jen toho, jaký Bůh je, ale i celého vztahu s ním, způsobů následování a komunikace s ním, bohoslužby.

Což asi je jedna z možných interpretací Abrahámovy zkoušky: Číst ji jako svědectví o posunu v náboženském smýšlení (Izraele). Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první neděle postní, jak praví liturgie, je slavnostním vstupem do čtyřicetidenního postu. V evangeliu se každoročně čte o pokušení Páně, o oné podivuhodné události, která následuje bezprostředně po Kristově křtu a předchází začátek jeho veřejného působení: Pán Ježíš, veden Božím Duchem, odchází na poušť, aby se tam čtyřicet dní (a čtyřicet nocí, jak specifikuje Matouš) postil. Když vyhladoví, jak píšou Matouš i Lukáš, přistupuje k němu satan, aby ho pokoušel.

Na první pohled, zvlášť u Markova nejkratšího a nejstřídmějšího svědectví, ze kterého čteme letos, by se mohlo zdát, že jde o podobný půst, jaký podstupovali už ve Starém Zákoně mnozí, a o takové pokušení, jež stále doléhá na mnohé, zvlášť stojí-li před nimi nějaký důležitý úkol.

V Ježíšově evangelijním případě však jde přeci jen ještě o něco mnohem hlubšího a dalekosáhlejšího: Vždyť věříme, že v postícím se Kristu není pokoušen ledajaký člověk, byť sebeduchovnější, nýbrž sám Boží Syn.

V pokušení je člověk pokoušen tím, že je lákán ke zlu, ke zradě Boha, sebe a druhých lidí, k ublížení jim. Pokušení nějak doléhají na každého z nás. Mohou představovat kritické momenty našeho života, zvlášť jde-li o velká a závažná rozhodnutí, jež musíme učinit, o velké hodnoty, které jsou ve hře. Zvlášť tehdy jsme všemožně pokoušeni nerozhodnout se dobře, respektive rozhodnout se jen pro sebe a podle sebe, což může někdy výrazně být proti skutečnému dobru a opravdové lásce.

Pán Ježíš podstupuje takové pokušení, věříme, že souhrn všech možných pokušení. Aby je naplnil svou přítomností, aby byl nadále blízko každému po něm jakkoli pokoušenému člověku. Aby člověk, jsa pokoušen, mohl zakusit Boží blízkost.

Kristus do všech pokušení svou přítomností zároveň vkládá rovnou i potenciál vítězství nad nimi. Neboť jak praví stará teologická teze, vše, co je Kristem přijato, je také Kristem vykoupeno a naplněno. Včetně pokušení. A díky následnému kříži dokonce i včetně podlehnutí pokušení.

Kristus podstupuje pokušení, aby pokoušený člověk ve své tísni a ve svém boji nebyl osamocen, aby i on díky Kristově tajemné blízkosti, zakoušené třeba v modlitbě, zakusil cosi z onoho propojení pokušení a ráje. Jak nám je popsal evangelista, když vedle satana na poušti s Kristem spatřil i službu andělů a pokoj divokých zvířat: «Kristus byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili».

Marek nám o Kristově pokušení svědčí bez bližších detailů, bez rozlišení trojího pokušení zasahujícího tři touhy lidského nitra po nasycení, po moci a bohatství a po zachování života, jak čteme u Matouše anebo Lukáše. Marek však zase jako jediný z evangelistů kombinuje motivy pokušení na poušti s motivy ráje: Divoká zvířata žijí s Ježíšem v pokoji a andělé mu slouží.

Což můžeme číst právě i jako obraz zkušenosti Kristovy blízkosti v postu a pokušení, jako obraz zkušenosti Boha, která má vždy charakter kousku rajské radosti. Útěchy a bezpečí i na poušti a mezi šelmami. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu se dnes před námi rozevírá svědectví o jednom z Kristových zázraků uzdravení malomocných, svědectví o zázraku, který se udál kdesi v Galileji na začátku Ježíšova veřejného působení.

Malomocenství bylo a stále bohužel je jednou z nejhorších a nejtíživějších nemocí. V době Ježíšově byl malomocný navíc nejen člověkem na smrt nemocným, a to způsobem velmi bolestivým a znetvořujícím, ale pro nebezpečnost své infekční nemoci i člověkem již vyloučeným ze společnosti živých, ze společenství Izraele, bez možnosti účasti na bohoslužebném životě. Prostě člověkem nečistým.

Ve Starém Zákoně to byl levitský kněz z potomstva Árónova, který měl za úkol posoudit, zda dotyčný skutečně je či není malomocný, a na základě toho ho prohlásit za čistého či nečistého, nevyobcovat či vyobcovat ze společenství. O tom bylo dnešní první čtení z knihy Leviticus. Její celá třináctá kapitola, z níž jsme četli, je vlastně návodem, jakýmsi „manuálem“ pro starozákonního kněze, jak v daných případech postupovat.

V Novém Zákoně přichází Ježíš a malomocné zázračně uzdravuje a očišťuje, jak předpověděli proroci. Je to zvláštní projev jeho mesianity a Boží moci. Uzdravení vrací malomocného zpět do běžného života i do života náboženského, zachraňuje ho i pro věčnost. Přináší s sebou totiž i odpuštění hříchů, neboť malomocenství bylo v očích starozákonního člověka ze všech nemocí asi nejvíce považováno za Boží trest.

My, narozdíl od Kristových současníků – ve světle evangelia – již malomocenství jakož ani žádnou jinou nemoc nemusíme a bez dalšího ani nemůžeme chápat jako trest za nějaký hřích. Nemoc je primárně bolestným projevem poruchovosti stvoření, jeho nedokonalosti. Je přirozená, je důsledkem stvořenosti, ne hříchu. Dokonalý je jen nestvořený Bůh. Stvořeniny, člověka nevyjímaje, jsou vždycky poruchové. Trestem za hřích nemoc sice může být, ale jen někdy, v konkrétních a specifických případech, spíše výjimečně a jen je-li takto poctivě rozpoznána.

Důsledkem naší porušenosti hříchem může být ovšem, jak se k nemoci někdy stavíme, jak tragicky ji někdy prožíváme, co všechno zlého s námi nemoc může učinit. Čímž je vysvětlitelný onen biblický akcent vnímání nemoci jako důsledku hříchu.

Nemoc je téměř vždy něco nepříjemného. Čím těžší a delší je, tím větší znepříjemnění života s sebou přináší. Vážná nemoc ohrožuje a zkracuje život, nemocí život zpravidla i končí. Nemoc může člověka připravit o víru, o chuť žít, vzít smysl života. Nemoc je ne-mocí člověka nad tělem, a někdy i nad duší. Často přináší bolest, těla i ducha, někdy až nesnesitelnou. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku, stále ještě z počátků Ježíšova veřejného působení podle Markova sepsání, máme před sebou Krista, který nejen koná mocné činy, zázraky, ukazující na jeho Boží moc, ale také jako toho, který se stejnou Boží mocí mluví a učí o Bohu a o člověku. «Co je to? Nové učení a s takovou mocí!» žasnou lidé. I slovo k Ježíšovu působení patří, i takového Mesiáše – jako nového Božího proroka, zjevitele Boha a učitele – jeho současníci čekali. «Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka… z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat» četli i oni v Deuteronomiu, jako slyšíme my dnes v prvním čtení.

V něm zazněla i celkem silná a varovná slova: «Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít». Byla nejprve adresována těm, kteří se považovali za proroky v době vzniku Deuteronomia, někdy koncem 7. století př. Kr. Nicméně jako součást Božího slova zní stále. Proto jsou určena i nám, zvlášť takovým, kteří by se nějak považovali – mezi svými blízkými či dokonce na veřejnosti – také za proroky.

Prorokem má sice být nějak každý z nás, jsme-li lidé, jsme-li křesťané. «A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky» zaznívá při každém křtu malého dítěte, dospělý je na tomto místě biřmován. Ale ne prorokem samozvaným a už vůbec ne špatným.

Kristus jako Boží Syn – vyznáváme – je vtěleným Slovem Božím, proto Prorokem v nejvlastnějším slova smyslu. Celou svou osobou a celým svým působením i mluvením je zjevením, promluvením samotného Boha, vyslovením se Otce, verbalizací Boží lásky. Skrze lidství Kristovo zní samo Slovo, v něm k nám mluví Bůh-Otec, Láska.

Máme-li být křtem a vším, co ke křesťanskému duchovnímu životu patří, s tímto Slovem, Kristem jedinečně bytostně a nerozlučně spojeni (a kéž bychom z tohoto spojení také aspoň nějak žili), pak by se prorocký charakter měl i nějak projevit.

Kristovými proroky jsme pozváni být ve svém bytí, žití i jednání. Ne samozvanými, ale Bohem poslanými. A jako poslaní, povolaní k životu – víře, naději a lásce – se máme i chovat i vyjadřovat. Slovem i životem svědčit o Bohu a dobru, o Pánu Ježíšovi, vyslovené Boží dobrotě. Ty by měly znít z našeho života. I z našeho mluvení, psaní a vyjadřování se slovy, ta by měla být zvlášť prorocká.

Slova jsou nositeli obsahu, základním prostředkem komunikace, vzájemného sdílení a porozumění si. Vyjadřují poznané a cítěné, předávají obsah, vysvětlují a ozřejmují (vlastní) činy, komunikují je, činí vyslovené sdíleným. Pravda, současně – vzhledem k ne plné shodě jsoucího, poznaného, myšleného a vysloveného – jsou také i zdrojem nedorozumění.

Zvlášť ve verbální komunikaci tak máme chtít být – i navzdory vší své omezenosti a pádům – aspoň nějak jakoby proroky, „mluvčími jménem“ Dobrého Boha. A to jak v osobním kontaktu, který pro komunikaci vždy musí zůstat zásadní, tak ale i ve světě virtuální komunikace, na internetu, na sociálních sítích. Tam všude by mělo naše mluvení a psaní aspoň nějak svědčit o Kristu, ať už přímo či nepřímo. Naše vyjadřování se by mělo být Božím Duchem vnuknuto, vdechnuto, inspirováno, Duchem Boží lásky, Hlasem Slova. Read More »