Milé sestry, milí bratří, milé děti, které jdete k prvnímu svatému přijímání,

dnes si zkusíme povědět jeden příběh, jakousi pohádku, snad aspoň trochu vhodnou…

Byla jednou taková trochu zvláštní louka. Ne že by na ní kvetlo jiné kvítí než na jiných loukách, anebo tam rostla jiná tráva než jinde. To ne, v tom ta louka zvláštní nebyla. Žili na ní ale na první pohled prazvláštní tvorové. A právě tím se naše louka lišila od všech ostatních luk. Ti tvorové byli malí jako palec od ruky, ale jinak vypadali a žili úplně stejně jako lidé. Oblékali se, mluvili, pracovali, vdávali se a ženili se, chodili do školy, měli prázdniny. A tak dále. Jen bylo všechno prostě takové malé. Skoro by se dalo říci, že to byli to takoví „mini-lidi“. Jinde by se jim možná říkalo „skřítkové“ anebo nějak podobně, ale těm našim se říkalo Radostníci. Bylo to proto, že vedle toho, že byli opravdu „mini“, byla jejich nejvýraznější vlastností právě radost. A ta, narozdíl od všeho ostatního, byla opravdu veliká.

Je sice pravda, že na louce žila také jedna rodina s nemocnou holčičkou, co od narození nemohla na nohu, všude se musela jen tak pomalu šourat. Z toho samozřejmě nikdo radost mít nemohl. Jinak se ale všichni pořád z něčeho radovali. Z toho, že vyšlo slunce a že zase zapadlo, z toho, že bylo ráno, ale i že nastal už večer, z toho, že je hezky, nebo dokonce i z toho, že prší, že květy rostou a voní a na podzim zase opadávají, a tak dále. A bylo ještě mnoho dalších věcí, ze kterých se Radostníci radovali. Spíš by se těžko hledalo něco, z čeho by se nedokázali zaradovat. Bylo však až k nevíře, že z těchto věcí se dokázala radovat i rodina té nemocné holčičky a dokonce i ona sama.

Je však jasné, že ze všech Radostníků v radosti nejvíce vynikaly děti. Protože byly pochopitelně ještě víc „mini“ než jejich rodiče, říkalo se jim Radostníčci. Jejich radost ale byla veliká, snad ještě větší než dospělých.

Jednou se stalo, že zase začaly prázdniny. Tehdy se stala radost Radostníčků ještě větší než v jiných dnech. Podobně jako děti v našem světě, tak i Radostníčci na louce jezdili na tábory. Jeden z takových nejvíce oblíbených se konal na jednom vzdálenějším pahrbku velké louky, směrem ke vzrostlým jedlím. Místo samozřejmě nebylo vybráno náhodou, tábory se tam navíc konaly už dlouhá léta. Také proto, že tam rostla velká spousta radostně barevného kvítí různých druhů a vůní. Ty měli Radostníčci obzvlášť rádi. Hlavní táborová hra pak spočívala v tom, že děti měly za úkol během celého tábora postavit domeček a vyzdobit ho, pokud možno, z těch nejkrásnějších a nejvoňavějších květů, co na pahrbku rostly. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po postní a velikonoční době máme první neděli druhé části liturgického mezidobí  připomínajícího dobu Kristova veřejného působení. Evangelijní úryvek, předobrazený krásným proroctvím Ozeášovým v prvním čtení (zvlášť slovy «Protože lásku chci, ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly»), před námi rozevřel veleznámou scénu Povolání celníka Matouše.

Kdo to byli židovští celníci v době Ježíšově, je známé: Byli to Židé, kteří se dali do služeb Římanů, kolaborovali s nimi, vybírali pro ně daně, často vyšší, než jim bylo uloženo, protože celnické řemeslo fungovalo tak trochu na způsob pachtu, pronajaté „trafiky“. Byli proto od Židů všeobecně nenáviděni a nepřijímaní. Pravověrní Židé je považovali je za bezbožníky, Římané jimi zase zpravidla pohrdali. Pořád to ale byli lidé, často i částečně oběti situace, možná slaboši, možná prospěcháři, jako ostatně kolaboranti všech dob a všech režimů. Byli to ale lidé také se svými osudy a rodinami, se svými tužbami, přednostmi a slabostmi. Leckdy to mohla být spíše než zlá vůle souhra slabosti, strachu a běh životních okolností, které je přivedli k celnickému řemeslu. Anebo skutečně touha po prospěchu či po moci.

Pozitivními postavami tak rozhodně nebyli. Proto se vždy můžeme ptát, proč zrovna k nim Kristus přichází, proč na ně se obrací, s nimi stoluje a jednoho z nich – Matouše, dle Lukášova evangelia navíc «vrchního celníka a velkého boháče» – dokonce volí za jednoho z dvanácti apoštolů.

Případná odpověď na tyto otázky se může ubírat dvojím směrem. Zaprvé, že celníci, přinejmenším z pohledu pravověrných Židů a židovských náboženských elit, bezpochyby představovali okrajovou skupinu, pohrdanou byť světsky nějak mocnou periferii Božího lidu: A k takovým Pán Ježíš – tenkrát stejně jako dnes – zvlášť rád přichází a obrací se k nim. Podobně jako s celníky jednal přeci kupříkladu s prostitutkami či jinými veřejnými hříšníky.

A zadruhé, a to možná především, že na člověku slabém a hříšném, na člověku tak slabém a natolik utopeném v hříšných strukturách života a světa, možná i své minulosti, jako byli židovští celníci ve službách Impéria, (na takových) se může mnohem více projevit moc Božího milosrdenství. «Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře daleko štědřejší ukázala milost» vyznává apoštol Pavel v Listě Římanům, že kterého je i dnešní druhé čtení.

Navíc – v případě následného povolání k apoštolské službě – se i ukazuje, jak to Boží – svátostná moc – je mnohem silnější než lidská slabost, když k nesení něčeho tak velikého je vyvolen opravdu hříšný celník.

V každém případě je dnešní evangelium svědectvím, jak Boží moc, setkání s Pánem Ježíšem má sílu nějak proměnit, obrátit dobrým, lepším směrem život člověka. Jak se setkání s Kristem může a chce stát pro člověka vpravdě transformativním, a to Božsky. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj důvod: Po Adventu čekajícím, že Otec pošle Mesiáše, po Vánocích, svátcích jeho narození, po první části liturgického mezidobí Kristova veřejného působení, po Velikonocích a slavnosti Seslání Ducha Svatého si dnes připomínáme celou Boží Trojici, specifikum křesťanského vnímání Boha, Boha jako takového, «tajemství jeho vnitřního života», jak zaznívá v mešních modlitbách.

Víra v Boží Trojjedinost vychází ze základního sebe zjevení Boha, že více než cokoli jiného je Láska. Že Bůh je Láskou sám v sobě, která je vzájemným dáváním se a přijímáním osob Nejsvětější Trojice: Otec miluje Syna a vše mu dává, Syn zase miluje Otce a vše mu vrací a Duch Svatý je Láskou mezi oběma a z obou vychází.

Tak se Bůh zjevil a dal, nejen poznat. V plnosti v Novém Zákoně, odkud máme víru v Boha jako Trojici: Otec dává z lásky Syna, Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha Svatého. V náznacích a zahaleně Boží Trojici však můžeme číst již v Zákoně Starém, kdy Bůh se dává poznat skrze své Slovo (tedy Syna), jímž tvoří, a svou Moudrost (Ducha Svatého), kterou vše naplňuje a dává život. A ve stopách již v celém stvoření, které má svůj počátek, průběh a cíl, výšku, šířku a hloubku či látku, tvar a velikost, v lidské duši mající tři mohutnosti: poznání, volbu a vztah.

Vestigia Trinitatis, „stopy Trojice“ byly již od raného křesťanství souhrnně nazývány tyto náznaky a odrazy Boží Trojjedinosti ve veškerém bytí či starozákonních dějinách. S tím, že duše člověka je pro svou (aspoň člověkem vnímanou) jedinečnost přímo jejím „obrazem“, imago Trinitatis.

A je dobré si tyto stopy aspoň občas připomenout. A kdy jindy je k tomu příhodnější chvíle, než na dnešní svátek. Třeba i jako povzbuzení, že křesťanská víra v Trojici Boží není jen pouhou spekulací a biblickou formulací, když se Bůh odráží v celém „3D“ světě jakož i v našem vlastním srdci. A tím pádem jako povzbuzení, že svět je principielně dobrý, a to i navzdory tolikeré bolesti v něm přítomné, je-li stvořen Bohem, který je láskou. Nejen trojjedinost Boha a potažmo trojičnost všeho ale i podstatná dobrota celého stvořeného světa je přeci vlastní biblickému zjevení. Že nejsou dva stejně silné protichůdné principy, láska a nenávist, filia kai neikos, dobro a zlo, světlo a tma, den a noc, jing a jang. Ale že láska a dobro jsou nakonec silnější, skutečně existující, věčné, jsou-li Boží. A to i tehdy, zdá-li se, že v čase na čas prohrávají, jako tomu bylo i na kříži Božího Syna.

A tak možná – s pohledem na skutečnost stop Boží Trojice a Lásky – stojí za to se dnes pokorně zamyslet i nad tím, jak je to s naší stopou, kterou se odrážíme do světa, kterou v něm zanecháváme. Jsme-li totiž jako lidé stvořeni k Božímu obrazu a podobě, k obrazu a podobě Boží Trojice, měli bychom po sobě zanechávat stopu aspoň nějak Bohu podobnou, Boží lásku odrážející, máme-li navíc kráčet životem přímo v Kristových šlépějích, jak čteme v Prvním listě Petrově. Ptejme se proto na kvalitu a druh stopy svých myšlenek, slov a činů, svých poznání, rozhodnutí a vztahů. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle, zejména její bohoslužba, zpřítomňuje padesátý den od Kristova zmrtvýchvstání, desátý po jeho nanebevstoupení. Byl to židovský Svátek týdnů (Šavuot) připomínající dání Tóry na hoře Sinaj, den Letnic („na začátku léta“), kdy je seslán Kristem slíbený Duch Svatý. Jednou provždy. Jako Utěšitel a Přímluvce (Paraklétos), jako síla veškeré další Kristovy přítomnosti na zemi, zvlášť té tajemné v církvi a křesťanství.

V prvním čtení máme před sebou biblické svědectví o této jedinečné události. Pouze Lukáš – sám původem pohan, později spolupracovník svatého Pavla – nám o ní podává zprávu ve svých Skutcích apoštolů: Nejprve o podivuhodných průvodních jevech seslání Ducha Svatého, o hukotu, větru a ohnivých plamenech, následně o mluvení Duchem obdařených ve vytržení a v různých jazycích a o porozumění posluchačů, kteří je slyšeli mluvit (jakoby) «ve své rodné řeči». Kdybychom četli perikopu až do konce, slyšeli bychom i rozdílné reakce okolí: «(Jedni) žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“. Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí“».

O Letnicích se tak naplnilo staré Joelovo proroctví, že Duch Hospodinův, od počátku stvoření ve světě přítomný jako Boží Moudrost a Dech života, bude (Mesiášem) seslán v posledních dnech na všechny lidí, a všichni se tak stanou Božími proroky. Naplnil se především Ježíšův slib, že místo něj bude seslán «jiný utěšitel (deuteros paraklétos)», který způsobí, že Kristus zůstane ve světě tajemně přítomen i po svém odchodu do nebe. Ježíšův slib, že zde bude jeho přítomnost, která si bude chtít stále podmaňovat lidská srdce a vést je k Bohu, dobru a lidem.

Biblické svědectví, že Duch Svatý je vylit na všechny v domě – na apoštoly i neapoštoly, muže i ženy – nám nejprve připomíná, že Bůh se opravdu chce dát všem, že Kristova blízkost chce být pro všechny. Je to Duch Svatý, který chce stále znovu a znovu z nebe snášet Božího Syna do srdcí a životů lidí. Boží Láska se chce znovu vlévat do nitra každého člověka, který se jí jen otevře, a dávat jeho životu nový Boží tvar uskutečňující se v činu víry, naděje a lásky. Což není nic jiného než ono kýžené rození se Krista v nás. Jež se může dít jen skrze Ducha.

Na toto vylití je však třeba také čekat, ztišit se v sobě a zároveň zůstat otevřen. Ne nepodobně těm, co byli v oné jeruzalémské místnosti o novozákonních Letnicích. Jak si něco takového představit, zkusil vystihnout i nejeden malíř. Kupříkladu takový Giotto, geniální italský malíř přelomu 13. a 14. století, jehož tvorba znamená již jakousi „první vlaštovku“ blížící se renesance, ve známé kapli rodiny Scrovegni v Pádově namaloval výjev Letnic tak, že apoštoly a ženy shromáždil do jakési místnosti, jejíž architektura spíše připomínala zahradní altán či přístřešek než dům v Jeruzalémě; byly to jen ozdobné é sloupy a nad nimi střecha. Šlo sice spíše o jakousi obecně používanou předrenesanční stylizaci – takto se „interiéry“ znázorňovaly i při jiných příležitostech – , nicméně v případě metafory horní místnosti jeruzalémského domu jakožto našeho srdce je Giottova freska více než výmluvná: Tak nějak – otevřené i zavřené – by mělo totiž být naše nitro před Bohem. Měla by mu být vlastní podstatná otevřenost Bohu, lidem a světu a zároveň určité ztišení, poodstoupení od všech vlivů světa, aspoň nějaké zavření se zlým zbytečnostem; obojího je k přijetí Boha, Božího Ducha potřeba… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, Dnem Páně. V tom jsou si všechny během roku neděle rovny. Zároveň je ale každá neděle něčím jedinečná, liší se čímsi od ostatních, má svůj vlastní „nádech“. Nejvíce asi tím, v jaké je zrovna liturgické době. Jiné jsou tak neděle adventní, kdy si připomínáme čekání na Mesiáše, jiné neděle doby vánoční, prodchnuté radostí z jeho narození, o nedělích v liturgickém mezidobí je to zase jeho veřejné působení, o velikonocích je pak Kristovo zmrtvýchvstání zvlášť zdůrazněno. Na příští neděli zase připadají Letnice, oslava seslání Ducha Svatého.

Dnešní, již sedmá neděle velikonoční, má krom toho ještě jedno své specifikum. Je jedinou nedělí mezi čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně a Letnicemi, a do velké míry tak v sobě koncentruje celých těchto devět dnů. Její jedinečnost asi nejlépe odrazilo první čtení ze Skutků apoštolů. V něm jsme slyšeli, jak apoštolé spolu s Pannou Marií, dalšími ženami a Ježíšovými příbuznými tento čas trávili čekáním na «vyzbrojení mocí z výsosti», k čemuž je byl vyzval sám Pán Ježíš.

I pro nás všechny, nejen pro naše biřmovance, by náplní těchto dnů – svatodušní novény – mělo být vedle všeho ostatního aspoň něco tomuto biblickému čekání podobného. Měli bychom aspoň nějak čekat na ono «znovuvyzbrojení mocí z výsosti», připravovat se na nadcházející slavnost Seslání Ducha Svatého. Ve svém srdci – klidněme je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – bychom měli vzývat Ducha svatého, pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení. Vždyť je to právě Duch Svatý, který je Boží silou Ježíšovy veškeré přítomnosti, nejen v celém křesťanství, ve světě a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a životě. Duch Svatý je Božím živlem, silou všeho živého a dobrého, co jen ve světě i v nás je.

Není tudíž divu, že o působení Ducha Svatého jsou i obě zbývající biblická čtení.

První list Petrův, ze něhož je dnes druhé čtení, je jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a teologie. Je podivuhodnou katechezí o křesťanském životě, a to především pro dobu zkoušek; vzniká na začátku prvního pronásledování křesťanů v 60. letech 1. století. Celý list má velmi praktický ráz; vybízí, jak snášet protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané, jak se v těchto situacích chovat. Nikdy tak nemůže ztratit na své aktuálnosti, neboť různé těžkosti k lidskému životu prostě patří, všichni lidé je musí snášet a rozhodně se nevyhýbají ani křesťanům, kteří přeci nejsou jinými lidmi než ostatní.

Spíše platí, že vedle toho, co potkává všechny lidi, to mohou být i různé specifické těžkosti, jež souvisí s naší vírou v Pána Ježíše a snahou ho následovat, pokud je upřímná a opravdová. Z vnějšího světa v podobě různých protivenství či pronásledování, jsou-li skutečně pro víru, nebo v podobě všech možných nepřijetí, nespravedlností či nepochopení, kéž by pro cestu dobra. Ze světa vnitřního jako jakousi «účast na Kristově utrpení» můžeme vnímat dokonce i pochybnosti, chvění a nejistoty, které naši víru provázejí, a v určitém smyslu dokonce i trýznivé výčitky vlastního svědomí, lituje-li, že někdo třeba i «zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí», jak jsme četli. I tyto nás přeci pronásledují a musíme je snášet. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou (předposlední) neděli velikonoční. Nadcházející čtvrtek oslavíme slavnost Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha Svatého a jeho působení.

První čtení z 8. kapitoly Skutků apoštolů nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, konkrétně do města Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí. Evangelium tam hlásal jako první jáhen Filip, který záhy poté, kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy, pokřtil dvořana etiopské královny. Samařany, kteří uvěřili, Filip také pokřtil, nicméně jim pak už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Zprávu o předání daru Ducha Svatého vkládáním rukou Petra a Jana tak můžeme číst přinejmenším jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha Svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu.

Dějiny od křtu odděleného udělování svátosti biřmování na křesťanském Západě jsou celkem složité. Zjednodušeně lze říci, že od konce starověku, kdy nad křtem až dospělých jednoznačně převážil křest již novorozeňat a kdy se křesťanství rozšířilo z měst masivně i na venkov, kde ve farnostech působili jen obyčejní kněží a ne biskupové, (od konce starověku se) tak na Západě se postupně ujala praxe, že křest dětí prováděli obyčejní kněží, a to hned po narození dítěte, co nejdříve (quam primum), zatímco udělování biřmování si ponechal biskup. Proto teprve po nějaké době od křtu, až byla příležitost, bylo dítě přineseno či předvedeno před biskupa, aby je obiřmoval. Záhy se tak začalo dít až ve věku, kdy dítě začíná rozlišovat, tedy v nějakých třeba pěti letech, aby z toho „už něco mělo“. Postupem času se pak biřmování odsouvalo na stále pozdější věk, na sedm, devět, dvanáct roků. Od novověku se navíc ještě přehodilo pořadí svátostí, k prvnímu svatému přijímání a potažmo první svaté zpovědi se začalo přistupovat ještě před biřmováním, čímž se biřmování posunulo leckdy ještě na pozdější věk člověka, zpravidla až na samotný práh dospělosti. A tak je tomu povětšinou dodnes.

Biřmování je krásná svátost. Jak říká její jméno, odvozené od latinského confirmatio, biřmování je „upevněním“ všeho křesťanského v člověku, upevněním našeho vztahu s Pánem Ježíšem. Proto je také zvláštní svátostí Ducha Svatého, třetí Boží osoby, Lásky mezi Otcem a Synem.

Vždyť právě skrze Ducha Svatého se Syn stal člověkem, přijal tělo z Marie, působil v síle Ducha Svatého jako jeho „Pomazaný“ (řecky Christos, hebrejsky Mašíjah). Ducha Svatého Pán Ježíš slíbil, že ho pošle místo sebe.

Je to on, Duch Svatý, skrze kterého Kristus i po svém nanebevstoupení s námi, v křesťanství, v církvi, v nás samotných a celém světě zůstal tajemně přítomen. Je to on, Duch Svatý, který je Boží silou lásky, která v nás zapaluje svůj žár, a tak svět, aspoň ten lidský, může udržet pohromadě.

Jelikož veškerá Synova tajemná přítomnost na zemi se tedy stále uskutečňuje silou Ducha Svatého, je i svátost upevnění všeho křesťanského, všeho dobrého Božího v nás lidech specifickou svátostí Ducha Svatého, přímo „pečetí daru Ducha svatého“. Biřmování tak vlastně nemá – narozdíl od ostatních svátostí – nějaký svůj zvláštní, specifický účinek, než právě toto upevnění. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme již pátou neděli velikonoční. Velikonoční doba se pomalu přehoupla do své druhé poloviny. Což je asi i příležitost k určité reflexi, jak jsme dosavadní velikonoční čas duchovně prožili, nakolik se pro nás stal časem setkání se zmrtvýchvstalým Kristem v různých podobách jeho přebývání a působení mezi námi, jak jsme prožívali vztah s ním, kolik jsme mu dali času a prostoru, zda jsme něco pro posílení tohoto vztahu ze své strany učinili. To vše se může stát předmětem našeho soukromého zpytování svědomí.

Společně nyní zkusme zaměřit svou pozornost na dnešní biblická čtení, především na evangelium.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Je dobré v tomto textu nejen číst biblické zakotvení, proč je od počátků církve zvláštní součástí jáhenské služby také služba charitativní, ale i připomenutí, že charita – láskyplná služba potřebným – má být nedílnou součástí křesťanského života, jednotlivce i společenství.

Zní to možná banálně, ale mělo by tomu tak být. Jelikož ne však vždy je, ani individuálně, ani kolektivně, stojí za to něco takového jednoduše připomenout…

Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž z Prvního listu Petrova. Obraz Krista, který je úhelným kamenem, a nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí Krista jako úhelného kamene má být naší cestou k stání se kameny živými, součástmi živé Boží stavby ve světě, v čase a prostoru.

Úhelný, nárožní kámen drží stavbu (podobně jako klenák klenbu) pohromadě. Kéž by vztah s Pánem Ježíšem držel – vpravdě lapidárně – i náš život pohromadě, kéž by byl zdrojem naší vlastní vnitřní integrity, která by byla schopna věřit, milovat a sloužit, která by byla podnětem k rozvíjení dalších našich vztahů…

Evangelium je začátek Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání. Začátek řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři. Celá bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst snad ty nejdůležitější pravdy ohledně jeho přebývání, zůstávání mezi námi po jeho odchodu (smrti, zmrtvýchvstání a nenebevstoupení) a našeho následování. Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je přípravou na dobu církve, zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm.

Nejprve však zaznívá z Ježíšových útěcha. Je jeho odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: «Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků». Člověk potřebuje útěchu. Potřebuje útěchu, že Bůh je, že Kristus je Božím Synem, neboť v něm «přebývá» Otec, a proto otevírá svět Boží, a že je věčnost, ve které je «mnoho příbytků», mnoho různých příbytků.

Je-li tato útěcha obsahem hned první věty Ježíšova testamentu, pak nějak předznamenává i celou následnou řeč, její obsah. Jakoby tím tak chtělo být řečeno, že právě útěcha – vnitřní radost, pokoj – je jedním z prvních projevů, že Bůh je a že s námi v Kristu na zemi opravdu zůstal. A že my můžeme zůstat s ním, na jeho cestě, v jeho lásce.

A pak slyšíme Kristovo ujištění: «Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní čtvrtá neděle velikonoční bývá také nazývána Nedělí Dobrého pastýře. Důvodem je, že se každoročně čte v evangeliu z krásné Kristovy řeči o dobrém pastýři, jak nám ji zaznamenal svatý Jan. Celá řeč je o Pánu Ježíšovi, jediném Božím Dobrém pastýři. Jelikož ale obraz dobrého pastýře by měl být – pravda, nedostižným – vzorem i pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, zejména pro apoštoly a jejich nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a za nová kněžská povolání, „Dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu“, jak zní oficiální formulace. Aby bylo stále dost těch, kteří by ve službě Krista, jediného Dobrého pastýře, konali v Božím stádci, ač sami nehodní, kněžskou službu.

Celá řeč o dobrém pastýři má několik částí, její čtení je při bohoslužbě rozloženo do tří let, každý rok na čtvrtou neděli velikonoční čteme kousek. Letos je před námi prvních deset veršů. Nejprve otevření obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). A pak obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi k nim (následné dva verše), aby se pak obrazu pastýře zase vrátil (poslední verš dnešního úryvku).

A právě nad tímto druhým, neméně krásným a tajemným obrazem dveří se zkusme dnes společně zastavit.

«Já jsem dveře» je další ze silných formulací Janova evangelia vložených do úst samotnému Kristu. «Já jsem (řecky egó eimi)» připomíná totiž největší starozákonní sebezjevení Boha na hoře Sinaj; «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)» řekl Hospodin Mojžíšovi. Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené slovy «já jsem» (egó eimi) mají v sobě zpravidla velkou sílu. Neboť nějak – každý po svém – zjevují, kým Pán Ježíš vlastně je. Že je podobný Bohu, že je Božím Synem. A hlavně kým je pro nás, jak ho můžeme zakoušet, jak se s ním potkat. Přičemž v Janově evangeliu se toto vyznavačské mluvení Pána Ježíše o sobě samém děje právě především pomocí obrazů: Pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně.

Obraz dveří musel být Ježíšovým současníkům zřejmý a jasný, a to i jako dveří do ovčince. Podobně je obraz dveří stále pochopitelný i nám; pořád přeci používáme často ještě obyčejné dveře, i když třeba ne do ovčince. Zkusme se proto vžít do toho, představit si, že těmito dveřmi je sám Pán Ježíš, a ptát se, co to může znamenat.

Zaprvé je Ježíš dveřmi k Bohu-Otci: «Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne» říká sám o sobě na jiném místě. V obrazu dveří k Bohu či přímo do Boha je skryto nejen, kým je on, ale je v něm skryta vlastně celá jedinečnost křesťanství jakožto jeho tajemné přítomnosti, to, oč v křesťanství v rámci plejády ostatních náboženství jde. O víru a zkušenost, že Pán Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem, nám jedinečně otevřel svět Boží, že skrze něj do něj smíme nahlédnout a vstoupit, nechat se do něj vzít. A to už jak zde na zemi, během pozemského života, tak jednou smrtí na věčnost. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Prvním dnem v týdnu, začátkem nového stvoření, a zároveň osmým dnem, završením toho starého. Už v Novém Zákoně se neděle, den pod dni Saturnově či den Slunce (jak ho nazývali Římané), stává „dnem Páně“ (řecky hémera kyriaké). Z latinské podoby tohoto jména (dies dominica) je pak odvozeno její jméno i v řadě moderních, zejména novorománských jazyků. Navíc v ruštině či ukrajinštině se pak tento den jmenuje přímo Voskresenie, „Vzkříšení“.

Jazyk tak v sobě zachytil, jak velkým pokladem se neděle stala (již prvním) křesťanům a jakým by nějak měla být stále, i nám: Dnem zasvěceným Bohu, dnem setkání se vzkříšeným Kristem, dnem křesťanské bohoslužby, vnitřní radosti, odpočinutí, spočinutí v Boží náruči, dnem prostě požehnaným Kristovou milostí. A jistě pak i dnem setkání se s lidmi.

Nezní to možná příliš moderně či postmoderně, ale je tomu tak, aspoň v křesťanském, biblickém vnímání.

Každá neděle je „týdenními Velikonocemi“, tak se začala slavit hned po Letnicích. O nedělích v době velikonoční je její radostný charakter však ještě zřejmější. Ze všech mešních modliteb, z biblických čtení, zvlášť pak z evangelií, která se o těchto nedělích čtou, velikonoční radost ze zmrtvýchvstání Pána Ježíše chce přímo čišet.

Dnešní úryvek nás i proto ještě jednou přenáší jakoby zpět do neděle zmrtvýchvstání, rozevíraje před námi svědectví o odpoledním setkání dvou učedníků putujících do Emauz se vzkříšeným Pánem a o jeho rozpoznání při lámání chleba.

Tento text v uplynulých dvou týdnech zazněl při mši svaté již dvakrát; mohl zaznít na Boží hod odpoledne a určitě zazněl ve středu Velikonočního oktávu. Máme i proto asi na paměti i jeho výklad: Že je – vedle svědectví toho, co se v neděli zmrtvýchvstání odpoledne stalo – i jakousi evangelistovou odpovědí na otázku prvokřesťanské komunity, kde je možné zmrtvýchvstalého Krista potkávat stále. Ve víře, v cestě k ní, v postupném procesu uvěření a zvlášť při slavení eucharistie, odpovídá.

Tímto způsobem dnešní text vykládali už mnozí staří církevní otcové, stal se tak součástí jejich katecheze. Moderní exegeze by možná ještě přidala, že to právě byla už zkušenost Kristovy živé přítomnosti v cestě k víře a při lámání chleba zakoušená prvokřesťanskou komunitou, která se v Lukášově textu již sama odrazila a že i proto se svědectví tak plasticky a podrobně převyprávěné dostalo do evangelia. Neboť v něm zarezonovalo, co již raní křesťané prožívali při uvěření každého z nich a při společném slavení eucharistie. Ve vyprávění o emauzských učednících našlo tak prvotní křesťanství jakési zdůvodnění či potvrzení autenticity své zkušenosti. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, vícero momentů, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Liturgicky proto zpřítomňuje i to, co se týden po samotném vzkříšení podle svědectví evangelia událo; o tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevil svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše. Ten přeci prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Radují se oni ze svého křtu, raduje se z nich a s nimi i celé společenství křesťanů, jehož se stali součástí. Tak by tomu mělo aspoň trochu být.

A konečně, nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale především aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně je možná příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

Zkusme však zaměřit svou pozornost především na evangelium spojující první s osmým dnem po Kristově zmrtvýchvstání, které před námi – jako svědectví, co se v těchto dnech stalo – rozevírá i několik vpravdě teologických (Janovu sepsání evangelia zvlášť drahých) témat. Zkusme jich několik snad podtrhnout…

«Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám“!» Často se zdůrazňuje, jak vnitřní pokoj je prvním slovem, přáním a darem Vzkříšeného Pána. Vnitřní pokoj – darovaný Bohem, ne uměle navozený či navsugerovaný – může být podobně jako vnitřní radost jednou z prvních známek, že snad komunikujeme opravdu s Bohem, že se s ním, třeba v modlitbě, aspoň nějak reálně potkáváme. Vnitřní pokoj je zároveň jedním z předpokladů našich dobrých rozhodnutí, zdrojem vnitřní radosti, ale také pramenem touhy o pokoj – i o ten mezilidský, vztahový – usilovat, dávat jej dál. «Blažení tvůrci pokoje, neboť jejich je nebeské království». Proto je pokoj, dar pokoje tak důležitý, zvlášť ten Boží, Kristův, nadpřirozený.

Přijetí Kristova pokoje jakožto formy a znamení přítomnosti Zmrtvýchvstalého v našem srdci a životě avšak jedno předpokládá: být aspoň chvíli za zavřenými dveřmi a čekat. Udělat si – zvlášť v neděli – čas, který strávíme sami s Bohem, v kostele, v koutě domova či v rozkvétající přírodě. Budeme-li v těchto chvílích určitého zavření otevřeni příchodu Pána Ježíše, nemusí pak jít jen o formu nějakého ztišení či potřebné psychohygieny, ale spolu s tím i o faktické vytvoření časoprostoru pro kýžené setkání s Kristem, pro zkušenost Boha. A vzhledem k možným dobrým Božím důsledkům takového neminutí se s Bohem v našem nitru a životě může jít v posledku i o velkou službu našemu okolí…

«Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!». Na začátku stvoření Hospodin dechl do hmoty a ta se stala živou bytostí, člověkem. Prorok Ezechiel zaslíbil, že Bůh vdechne život suchým kostem, že Mesiáš vdechne slabému člověku nové srdce, ne z kamene ale z živého masa, že mu vdechne Božího ducha jako uzdravující vodu.

Pán Ježíš jako Boží Syn – Beránek zabitý a vzkříšený – chce do nitra každého člověka, který se nechá, vdechnout Ducha svatého, chce ho jím stále nově tvořit, proměňovat, a tak  znovu a znovu uschopňovat k větší víře, naději a zejména lásce. A to i navzdory slabostem toho kterého člověka. Vždyť ani apoštolové za svého pozemského života nebyli světci…

«Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny…» nejsou jen slova výsostného momentu ustanovení svátosti smíření, předání milosrdné svátostné moci odpouštět hříchy apoštolům a jejich nástupcům (biskupům a kněžím), ale jsou i vyjádřením, v čem by také měla spočívat ona nová stvořenost člověka: ve schopnosti odpouštět druhým lidem.

Síla k odpouštění, k pouštění na svobodu, k rozvazování z pout dluhů (to jsou historické a etymologické základy slova „odpuštění“ v mnohých jazycích) je jednou z nejbožštějších (a „nejježíšovějších“) sil, která mohla být člověku vůbec svěřena. Jedna z nejmilosrdnějších sil. Jedna z nejkrásnějších a vždy tak potřebných sil.

«Viděli jsme Pána!» zvěstují apoštolové osm dní po Vzkříšení Tomášovi, který v neděli večer nebyl s nimi, když je zmrtvýchvstalý Kristus byl poprvé navštívil. Svědectví očitých svědků od začátků bylo a až do konce světa bude jedním z nejzákladnějších momentů pravdivosti křesťanské (velikonoční) zvěsti.

Zmrtvýchvstání Ježíšovo, jak vyznáváme, není přeci pozdějším mýtem, projekcí touhy zklamaných učedníků, zbožštěním lidského, kolektivní sugescí či něčím dalším podobným, nýbrž transcendetní skutečností, která se i historicky stala, byť možnosti přirozenosti – kauzativní i kognitivní – Božsky přesáhla. Ostatně, jak bylo v těchto dnech mnohokrát připomenuto, vyznání jako «Pán z mrtvých vstal a my jsme ho potkali, hrob zůstal prázdný» jsou vlastně nejstaršími větami celého evangelia, jsou evangeliem („radostnou zvěstí“) v nejvlastnějším smyslu.

«Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím». V člověku – už pro nárok na historicitu evangelijních svědectví – prostě je potřeba vidět a dotknout se, pozitivně (až pozitivisticky) se přesvědčit o pravdivosti své křesťanské víry. Stejně jako o autenticitě své náboženské zkušenosti; že je to opravdu Ježíš, koho zakoušíme, ne přelud, ne duch, ne sugesce.

Boží Syn ví o této potřebě člověka, proto se vtělil, působil a vstal z mrtvých v dějinách, což všechno – zvlášť pak zjevení Zmrtvýchvstalého – mělo své očité svědky. Z téhož důvodu potřeby člověka se mu dává vnímat v jeho náboženské zkušenosti, navíc způsobem každému – Tomášovi – vlastním. Proto jsou to – po vzoru Tomášově – právě pochybnosti a nejistoty, které dávají Boha hledat, které otevírají srdce člověka jeho přítomnosti. Jen nesmí naše pochybnosti přestat být tímto podnětem k hledání, jen nesmí zavřít srdce; předpokladem setkání se s Bohem jsou zavřené dveře ve smyslu ztišení se, ne zavřené srdce kamenem.

Janovo svědectví o „nevíře a víře sv. Tomáše“ lze tak také číst jako evangelijní odpověď na palčivou otázku již prvokřesťanské komunity, zda těm, kteří u oněch událostí nebyli, tedy i nám, nezbývá být jen Ježíšovými učednicemi a učedníky nějaké „druhé kategorie“, zda nám není upřeno Zmrtvýchvstalého aspoň nějak potkat. Ne, není, říká evangelium, protože «blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili» zní z úst samotného Pána.

Milé sestry, milí bratří, kéž tedy ve světle dnešního evangelia zatoužíme po Kristově pokoji, po daru Ducha svatého způsobujícím Kristovu přítomnost v nás samotných, abychom z něj mohli žít a dávat jej i dál. Kéž zakoušíme Boží milosrdné odpuštění a máme touhu sami druhým odpouštět. Kéž si najdeme časoprostor pro setkání se Pánem Ježíšem. Kéž naše pochybnosti ve víře a nejistoty v ní se nám ani druhým nestanou kamenem úrazu, nýbrž společnou cestou, impulsem k pokornému a i třeba chvějícímu se hledání Boha, Krista.

O to vše prosme, o to vše a mnoho dalšího se snažme, a to nejen kvůli sobě, ale nějak i se všemi a pro všechny kolem sebe. Vzkříšený Kristus je pro svět vždy Dobro, Boží dobro…