Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes tři krátké poznámky k dnešním biblickým čtením.

První bylo ze starozákonní knihy Deuteronomium, z Páté knihy Mojžíšovy opakující Zákon obsažený již v Exodu a Levitiku. Nalezení této knihy v jeruzalémském chrámě a její následné předčítání podnítilo velkou náboženskou a lidskou obrodu v Izraeli za vlády krále Joziáše koncem 7. století před Kristem. I proto se Deuteronomium stalo součástí Božího slova.

Základní pointou dnešního úryvku z třicáté kapitoly, textu, který je završením celého zopakování Zákona, je Mojžíšovo ujištění, že Boží přikázání nejsou něčím, co by člověku mělo být vzdálené. Ale jsou naopak něčím, co každý člověk už předem má nějak ve svých ústech, i když třeba ještě nevyslovené, a uchovává ve svém srdci, i když třeba ještě nereflektované: «Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat» slyšíme.

Biblická morálka – zejména pak morálka evangelijní ve svém nejpodstatnějším apelu k víře, dobru, spravedlnosti, milosrdenství a především k lásce – není něčím, co by nebylo již někde hluboce zakořeněno v lidské přirozenosti. Neklade před člověka nic, co by již nějak nebylo v něm samém. Božím zjevením základní mravní imperativy lidství připomíná, odhaluje a umocňuje. A také pochopitelně očišťuje a zasazuje do konkrétního dobového kontextu.

Nejde o to nyní nějak otevírat pověstnou „Pandořinu skříňku“ otázkou, co vše je na biblické – zejména té starozákonní – konkrétní morálce podstatné a trvale platné a co jen marginální a jen dobově podmíněné. Něco takového by určitě přesahovalo formát i možnosti neumělého nedělního zamyšlení. Stačí snad jen poznamenat, že musíme rozlišovat ještě nedokonalou morálku starozákonní a Ježíšovu dokonalou morálku evangelijní.

Ale jde o to si připomenout, že Boží volání k dobru, k přilnutí k jeho přikázáním není něčím, co by bylo proti naší přirozenosti. Naopak. Přilnout k Hospodinu, Pánu Ježíšovi a jeho přikázání lásky ve všem se projevujícímu je nejlepším počinem, který člověk může v životě udělat, který ho ze všeho nejvíce Bohu připodobní, zbožští, učiní člověkem, souzní s jeho bytostným určením a nasměrováním.

Své jednání bychom proto měli stále konfrontovat s Pánem Bohem, měli bychom se ho ptát, co je dobré a co ne, toužit znát Boží přikázání pro danou situaci. Měli bychom Boha prosit o sílu k dobru a pevně za všech okolností a ve všech situacích doufat, že láska a laskavost mají opravdu smysl…

Ve druhém dnešním čtení máme před sebou jeden z nejvýraznějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Biblické hymny jsou jedním z výmluvných způsobů vyznání víry, kým Kristus je.

Ten dnešní z Listu Kolosanům je navíc snad nejkomentovanějším hymnem z celého Nového zákona ze strany církevních otců. Sehrál svou roli v dějinách teologie: Stal se jedním z argumentů kněze Aria, proč být přesvědčen, že Kristus «dříve zrozený než celé tvorstvo» není zrozený z Otce jako Syn, ale je jen stvořený, byť jako první a největší ze všech andělů. Musel se sejít první koncil v Nicei a roku 325 slavnostně vyznat, že Kristus je pravým Božím Synem, opravdu zrozeným z Otce přede všemi věky, stejné podstaty s ním a že nebyl čas, kdy by Syn nebyl.

Hymnus tak vyzpívává kosmickou roli Syna, který je alfou i ómegou celého stvořeného bytí, celých dějin. A právě formulace «prvorozený z celého stvoření» je i nejhlubším odůvodněním toho, nač nás již upozornilo dnešní čtení první: Protože Kristus, Syn, Slovo je počátkem, základem a cílem veškerého bytí vysloveného Otcem, je člověkovo tíhnutí k Bohu a lásce již jakoby zakódováno v samotném jeho bytí. Proto je překrásným úkolem člověka být v lásce, žít lásku a dávat ji dál, k lásce vše směřovat a láskou vše naplňovat, a tak se snažit s Boží pomocí přetvářet i nepatrnou částečku světa, do níž je vržen…

V evangelijním úryvku z desáté kapitoly Lukášova sepsání máme před sebou veleznámé podobenství O milosrdném Samaritánovi. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek má dvě části: Svědectví o vyslání dvaasedmdesáti dalších učedníků („dalších“ vzhledem ke Dvanácti) Kristem do světa a svědectví o návratu těchto učedníků k Pánu Ježíšovi a jejich rozhovoru s ním. Úryvek je relativně dlouhý, jistě by bylo mnohé k rozjímání – například už jen to, že Ježíš posílá učedníky «před sebou po dvou» a nikdy ne jako solitéry – , ale zkusme se zastavit jen nad třemi momenty.

Nejprve nad Kristovými slovy o navracení se přání pokoje, když není přijat, a následném vytřásání si prachu z opánků: «Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám… Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: „I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu setřásáme“».

Pak nad mocí šlapat nad hady, štíry a nad nečistými duchy, jíž Kristus své učedníky vybavuje a oni ji vykonávají: «Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu… Podrobují se vám duchové».

A nakonec nad ještě větší radostí, kterou mají mít z přebývání s Pánem Ježíšem: «Spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi».

Jak tedy rozumět slovům, že pokoj se vrátí k učedníkům, když se nenajde nikdo, kdo je ho hoden, schopen přijmout, a že učedníci si mají při nepřijetí i prach ze svých botou vysypat?

Jistě existuje celá řada výkladů. Možná nejpochopitelnějším je ten, který navazuje na starozákonní vnímání moci žehnat. Ta je člověku vždy jen svěřena, člověk nemá neomezenou moc žehnat jako Bůh. Proto třeba patriarchové směli jen jednou dát své požehnání otcovské, vzpomeňme třeba na takového Jákoba. Podobně proroci museli vážit, komu požehnají a komu ne, jak si to přeje Bůh.

Něco takového – zdá se – platí i pro Ježíšovy učedníky. Ani jejich Kristem svěřené schopnosti nejsou nevyčerpatelné. Jednak ve smyslu, že si musí stále uvědomovat, že nadpřirozených darů, svátostné moci, jsou jen správci a nikoliv vlastníci. Ale také, že i jejich přirozené dary, jejich vlohy, talenty, schopnosti a možnosti jim byly jen svěřeny. Ani jich není člověk vlastníkem a nemá s nimi a nad nimi neomezenou moc. Proto by se měl ptát Boha, jak s nimi nakládat, proto by měl také pokorně vážit své síly, čeho ještě schopen je a čeho už ne.

To pochopitelně není výzvou k lenosti, anebo ke skouposti v obdarovávání druhých, a už vůbec ne k sobecké ochraně pouze sebe samého, k urputnému sebestřednému hájení sebe sama. Ale je to pozvání k pokoře, k věřícímu realismu, že prostě nezvládneme všechno, neboť nejsme bohové, že všechno po nás Bůh ani nechce, že se musíme učit také vážit své síly a možná i si umět někdy odpočinout.

Teprve pokornější a možná i méně megalomanský přístup k činnosti i ke všem snahám o pokoj mezi lidmi nám pomůže skutečně něco dobrého vykonat. V mikrosvětě vztahů, lidí a míst, do nichž jsme opravdu posláni, kam jsme životem vrženi. Scholastické gratia supponit naturam et elevat eam („milost předpokládá přirozenost a povyšuje ji“) platí i v tomto ohledu… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

o Kristově srdci – Nejsvětějším Srdci Ježíšově, Nejsvětějším Srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, skrze něž se spojilo Kristovo Božství s lidstvím. Dále že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit. O těchto tajemstvích a pravdách naší křesťanské víry jsme rok co rok zvlášť o dnešní slavnosti pozváni rozjímat. A proto se o to i letos – jako každoročně – pokusme…

Začněme naším lidským srdcem. Že člověk má srdce, je jasné. I to, že srdcem člověka nemyslíme jen orgán (nástroj) jeho těla, ale i celé jeho nitro, jeho duši, střed veškerého jeho vnitřního světa, to nejdůležitější v člověku. Tak o srdci smýšlíme a mluvíme.

A stejně tak je jasné, proč středu či duši člověka říkáme právě srdce. Podobně jako srdeční sval rozvádí po celém těle životadárnou okysličenou krev, pročež je srdce odnepaměti vnímáno jako nejdůležitější část těla, tak i duše dává život všemu, co dělá člověka člověkem. Z toho důvodu je vnímána jako základ celého jeho člověčenství. Duše dává člověku jeho ducha, charakter, povyšuje jej nad pouhé nejvyšší uspořádání hmoty. Duší se do všech částí těla rozlévá život, oduševnělý dechem Božím. U všech lidí tomu tak je, u těch, kterým byla dána víra, navíc vědomě a reflektovatelně.

Srdce souvisí s myslí člověka, i to je jasné. Někdy se myslí a srdcem míní totéž, jindy se jedná o dvě součásti, dvě mohutnosti jedné duše. Ne nadarmo už staří antičtí myslitelé rádi zvažovali, která z nich je důležitější. Zda centrum člověka je spíše v hlavě (tedy v mysli), či v hrudi (tedy v srdci). Zda nositelem života je sám duch anebo oduchovnělá krev. A nedošli k jasnému závěru, protože oboje – mysl i srdce – k duši člověka (spolu se vztahovostí a vášnivostí) prostě patří.

Ať je to ale s duší člověka, jak chce, ať je jejím středem to či ono, v každém případě platí, že člověk srdce má a že toto srdce jej nejvíce činí člověkem. V srdci člověka, v jeho zalíbení se rozhoduje, co člověk chce či nechce, co učiní či neučiní. Proto na srdci člověka – na jeho kvalitě, dobrotě anebo zlobě – tolik záleží. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je – po době postní a velikonoční – první z druhé části liturgického mezidobí, které připomíná především dobu veřejného působení Pána Ježíše. Neděli co neděli se tedy před námi rozevírají jednotlivá evangelijní svědectví, letos na pokračování podle Lukášova sepsání, o Kristových skutcích, zázracích, slovech a činech, ve nichž skrze jeho lidství zazářilo i jeho Božství. Evangelium je v bohoslužbě slova vždy předznamenáno čtením prvním ze Starého Zákona, které ten či onen Kristův čin zaslibuje. Na ně navazuje žalm, starozákonní modlitba formou písně. Druhé čtení je také na pokračování, a to z novozákonních, především Pavlových listů; proto se mu také říká epištola („dopis“).

Biblická čtení tak neděli co neděli jsou vybrána tak, aby před námi, pokud možno, rozevřela dva tematické celky k rozjímání, nechání se obohatit Božím slovem. Dovolte proto dnes dvě poznámky…

Začněme druhým čtením. Je z Pavlova Listu Galaťanům (či Galatským). V něm se apoštol snad nejvýraznější ze všech svých listů snaží vyslovit, postihnout, obhájit pravdu víry, že křesťanství je opravdu otevřeno všem, že otevírá Boha skrze Krista všem lidem, židům i pohanům. O tom je i dnešní úryvek. Víra v Krista Ježíše a pokřtění v Krista činí z každého člověka pravé Abrahámovo potomstvo a dědice podle zaslíbení.

Toto stání se křesťanem Pavel přibližuje pomocí krásného obrazu oblečení se v Krista. Obraz má svůj původ nejspíš v prostředí divadla, antického dramatu: Aktér oblékající se do kostýmu se obléká do své role přijímaje ji. Křesťanská víra a křest jsou – metaforicky vyjádřeno – oblečením se do podoby a role Krista v tomto světě, mezi lidmi. A to je krásné.

Že v tomto případě nejde jen o něco vnějškového, dává odtušit skutečnost, že ze stejného divadelního prostředí pochází i řecké slovo prosópon (latinsky persona, „osoba“), původně označující právě roli v dramatu, její kostým. Ostatně i mnohem modernější lidové úsloví „šaty dělají člověka“ má v tomto ohledu cosi do sebe.

To, do čeho by nás naše křesťanství mělo oblékat, do čeho by nás měla odívat naše víra, do čeho jsme byli oblečeni křtem – nezapomeňme, že právě toto je smysl křestního roucha, v antice byli katechumeni křtěni nazí – je podoba Pánu Ježíšovi. A jak je stále opakováno, není větší podobnosti Kristu než mít opravdu rád. A to každého, protože Pán Ježíš jedinečně otevřel Boha opravdu všem. Oblečení se v Krista znamená mít rád – slovy Pavlovými – Žida i Řeka, otroka i svobodného, muže i ženu. Další nám vlastní a aktuální dvojice jsou samozřejmě nabíledni…

Evangelijní úryvek má na první poslech tři části na sebe navazující. Nejprve zazní Kristova otázka adresovaná apoštolům, za koho ho lidé považují, a Petrova odpověď, že za Božího Mesiáše. Následuje Ježíšova předpověď utrpení, jeho cesta se už začíná ubírat k Jeruzalému. A vše končí Kristovou výzvou ke zřeknutí se sama sebe a následování. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdybychom si položili otázku, co vlastně dělá křesťanství křesťanstvím, co je vlastní na křesťanské představě Boha, ono proprium christianum ve srovnání s ostatními náboženstvími, tak bychom mohli odpovědět následující:

Zaprvé je to dějinnost náboženské zkušenosti: V případě biblického náboženství nejde o pouhé zjevení Boha, předně o nauku, učení, odhalení nějakých skrytých pravd či jen morálku, ale předně o zkušenost s Bohem, která zrála v průběhu dějin; ve Starém Zákoně (v židovství to začíná) a v Novém Zákoně (v křesťanství) vrcholí. Bůh do dějin – osobních i kosmických – vstupuje a chce je proměňovat k lepšímu, chce člověka a s ním celé dějiny přivést k sobě.

Zadruhé je to tajemství vtělení: Fakt, že monoteisticky chápaný Bůh se v Ježíši Kristu stává člověkem – o něm přeci vyznáváme, že je pravým Bohem a pravým člověkem v jedné osobě – , je v religionistickém srovnání opravdu jedinečné. «Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem» formuluje svůj úžas nad tím například sv. Atanáš.

Zatřetí je to poznání, že svět – a to ani ten hmotný – nemůže být jako takový špatný, je-li Bohem stvořen, sestoupil-li do něj Bůh a dokonce se stal jeho součástí; proto ve stvoření nejsou dva proti sobě stojící principy dobra a zla (či ducha a hmoty), ale dobro má principielně vždy navrch, nakonec zvítězí, i když to někdy tak nevypadá, i když na chvíli je dobro přemoženo zlem. navrch. A hmota a tělo jsou také od Boha, a proto dobré.

A začtvrté je to právě Boží trojjedinost, základ, důvod a cíl všeho předešlého, Nejsvětější Trojice, kterou před námi rozevírá dnešní slavnost. Na ni, na «tajemství Božího vnitřního života», jak jsme se pomodlili na začátku mše svaté, zkusme zaměřit svou pozornost…

Ve snaze vysvětlit vztah mezi přirozeným a nadpřirozeným poznáním Boha se někdy říkává, že samotnou existenci jediného Boha jsme schopni nějak odtušit sami, světlem svého rozumu, zatímco k jeho Trojjedinosti můžeme dospět jedině na základě daru víry. Takové tvrzení v sobě obsahuje bezpochyby mnoho pravdivého. Koncilní otcové Prvního vatikánského koncilu (konaného na přelomu let 1869 až 1870), kteří poznatelnost Boha světlem přirozeného rozumu slavnostně vyhlásili za pravdu víry, by s ním asi souhlasili. Jinak by tomu však bylo u autorů starších. Někteří středověcí teologové a hlavně staří církevní otcové by podobný výrok jako takový spíše nepodepsali. Zvlášť ne jeho druhou – nedogmatizovanou – část ohledně (ne)poznatelnosti Trojice. Například takový sv. Anselm z Canterbury, učitel církve přelomu 11. a 12. století, byl přesvědčen, že Trojice je vlastně člověku nejbližší a možná i nejpochopitelnější pravdou o Bohu. Zní to možná překvapivě, zvlášť vzpomeneme-li, jaké problémy mnohdy máme jen s představou Boha, který je jeden ve třech osobách, ale Anselm měl pravdu, a to navíc navýsost praktickou.

Bůh, kterého poznáváme jako Lásku a který jí je, totiž nemůže nebýt Trojicí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

a «nastal den Letnic»: Padesátý den po Velikonocích, kdy židé slavili svátek týdnů připomínající dání Desatera, se jedinečně naplnilo staré Joelovo proroctví, že Boží Duch bude vylit na všechny lidi, a slib Pána Ježíše, že bude seslán Přímluvce jako síla jeho přítomnosti po jeho odchodu do nebe. Duch svatý seslán je a v křesťanské liturgii se tento den pro svou velikost stává jedním ze tří Božích hodů, abychom jej i my mohli prožít jako „čas“ (god) Boží.

V centru naší duchovní pozornosti je tedy Duch svatý, třetí osoba Nejsvětější Trojice. S jeho představou je to ze všech Božích osob asi nejsložitější. Jestliže Otce vnímáme jako Boha, Syna poznáváme jako Ježíše Krista, tak v případě Ducha je to těžší. Proto už biblická tradice nám přichází na pomoc s výraznými obrazy, které jsou odrazy jeho působení: Duch svatý je zakoušen ne nepodobně ohni, vodě a větru a tak je i biblickým jazykem pojmenováván. Ne náhodou jsou oheň, voda a vítr třemi živly oživujícími zemi, představují tři ze čtyř elementů světa starověké kosmologie.

Živel je od slova „život“. Naši předci tak nazvali oheň, vodu a vítr, protože mají v sobě pohyb, jsou mocné a nedají se nikdy docela podmanit. Země by bez nich nemohla být živou zemí. Bez světa a tepla, vzduchu a větru a bez vody není život, bez živlů by země zůstala pustá a prázdná.

Duch svatý, dech Boží (v hebrejštině je ruah, „duch“ ženského rodu) je dárcem veškerého života a energie na zemi, protože sám je Božím Životem. S trochou teologické nadsázky řečeno, Otec je dárcem veškerého bytí, dílem jeho „ruky“ Syna je tvar a podoba všeho stvořeného, plodem „ruky“ Ducha je život a energie. On je Boží nestvořenou milostí.

A protože Duch je v Bohu Láskou mezi Otcem a Synem, podstatou života a energie na zemi je jedině láska, která je a dává se dál. Láska, kterou svobodou obdařený člověk má vědomě přijmout, žít a dát také dál.

Duch svatý je Boží silou lásky, je nám nabídnut jako její zápal, světlo, dech a rosa. Sedm darů Ducha – moudrost, rozum, rada, síla, umění, nábožnost a bázeň Boží – pojmenovává sedm oblastí jeho působení, ovoce Ducha – trpělivost, radost, dobrota a tak dále – jsou jeho projevy. Láska by měla pronikat celou naší existencí, měla by tvarovat naše bytí a činění. Měla by být nejniternějším pohybem hýbajícím našimi myšlenkami, slovy a skutky, projevující se ve všem, co jsme a co činíme. Ne nepodobně dechu života oživujícímu naše tělo.

Je dobré se proto ptát, zda a nakolik je láska k Bohu, lidem a světu opravdu živlem – ohněm, vodou a větrem – naší pozemské existence, našeho bytí. A co případně děláme pro to, aby tomu tak bylo. A kdy jindy než na Boží hod svatodušní je k tomu příhodnější čas…

Láska je tajemný dar Boží, rozhoří se a je. Pro pomoc k lásce nám, slabým lidem, byla dána víra, klíč otevírající svět Boží, abychom se s Bohem-Láskou setkávali, nechali se jí měnit a čerpali její sílu. Nevede-li nás naše křesťanství ke skutečné lásce, jsme vlastně nejubožejšími ze všech lidí; podobně nejubožejšími, jako kdyby Kristus byl nevstal z mrtvých. Ale on přeci z mrtvých vstal a konkrétní podoby lásky jsou možná nejdůležitějšími přítomnostmi Vzkříšeného ve světě, přítomnostmi vzbuzenými silou Ducha svatého.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ve čtvrtek jsme oslavili slavnost Nanebevstoupení Páně, za týden budou Letnice, Boží hod svatodušní. Dnešní neděle – sedmá velikonoční – nás tak jakoby přenáší do oněch deseti dnů mezi nanebevstoupením Pána Ježíše a sesláním Ducha svatého, jak o nich čteme v Novém zákoně: Učedníci spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekali v Jeruzalémě na vyzbrojení mocí z výsosti, na Utěšitele, Přímluvce, který se dle Ježíšova slibu má stát silou jeho veškeré tajemné přítomnosti v církvi, křesťanství i srdcích lidí. «Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa» je Ježíšovo ujištění, které máme vytesané na svatostánku v našem kostele.

My proto v těchto dnech máme také čekat na oslavu Letnic, na každoroční zpřítomnění seslání Ducha svatého. Jsme pozváni se pokusit otevřít své duše, aby i v našem srdci a životě byla Duchem Božím posílena a oživena Kristova přítomnost, aby Kristus i s námi byl, respektive abychom my byli s ním až do skonání našeho vlastního světa. Aby i skrze nás byla umocněna jeho Boží přítomnost ve světě i v církvi.

A jelikož právě církev, společenství nás lidí kolem Pána Ježíše, by se měla stát zvlášť vnímatelným prostředím jeho přítomnosti a jeho působení, na kterém bychom měli mít všichni podíl, slyšíme dnes z evangelia slova z Kristovy Velekněžské modlitby, zachycující jeden z výrazných toho rozměrů: «A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě posla a žes je miloval, jako jsi miloval mne».

Jednota mezi učedníky, dokonce «dokonalá jednota», o kterou Syn prosí Otce, pro niž se zasvěcuje a která má vyvěrat z vtažení člověka do jednoty Božích osob, má být všem lidem vnímatelným odleskem Boží slávy. Při pohledu na jednotu mezi Kristovými učedníky a učednicemi, mají být všichni – uvnitř i mimo církev – povzbuzeni, že Bůh opravdu je, že je dobrý, že je Trojice, že Ježíš je Božím Synem, že je nám stále blízko, že křesťanství je jeho blízkostí a že skutečná láska je opravdu nejvyšší hodnotou.

Z toho důvodu také staří církevní otcové církev nazvali „skutečným tělem Kristovým“, zatímco eucharistii „tajemným“: Na církvi by totiž měla být Boží přítomnost vnímatelná i lidem, kterým ještě nebyl dán dar víry, zatímco v eucharistii a ostatních svátostech je Kristus zakusitelný jen až prostřednictvím víry. „Skutečné“ v případě církve znamenalo „na první pohled vnímatelné“, zatímco „tajemné“ v případě svátostí „vnímatelné jen světlem víry“.

Postupem času, jak známe ze současného používání, došlo ovšem k záměně terminologie, co je pravým a co tajemným Kristovým tělem: Církev se začala nazývat „tajemným tělem Krsitovým“ (corpus Christi mysticum), zatímco eucharistie „pravým“ (corpus Christi verum). Stalo se tak začátkem vrcholného středověku. Důvodem byly teologické spory ohledně vysvětlení přítomnosti Krista v eucharistii pod způsobami chleba a vína. Když se následně prosadilo vysvětlení pomocí konceptu přepodstatnění (transsubstantiatio) a bylo i dogmatizováno, začalo se, aby byla zdůrazněna katolická víra, hovořit o eucharistii jako o „skutečném těle Kristově“. Šlo tedy předně o vyznání a zdůraznění proměněné podstaty eucharistie. Nicméně – s trochou nadsázky viděno – záměna pojmů mohla, a hlavně stále může, také naznačit, že se Kristova přítomnost ve svátostech stala vlastně lidem vnímatelnější a pochopitelnější než v církvi. A to je opravdu na pováženou…

Bohužel tomu tak ale asi je. Mnoho příčin to má, ale jedním z důvodů je určitě i nejednota mezi námi křesťany. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

šestá neděle velikonoční – poslední před čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně – zaciluje naši pozornost již na Ducha svatého. V evangeliu opět čteme z Ježíšovy řeči pronesené po poslední večeři. Jí se Pán Ježíš loučí se svými učedníky zanechávaje jim svůj „testament lásky“ a slibuje Ducha svatého jako toho, který s učedníky zůstane, bude silou jeho tajemné přítomnosti mezi nimi po jeho odchodu do nebe, bude jejich vnitřním světlem. «Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všem a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já».

Kdybychom začali číst dnešní úryvek o verš dříve, slyšeli bychom, jak Ježíšovým slovům předcházela otázka apoštola Judy Tadeáše: «Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?» Pán Ježíš ve své odpovědi dává na srozuměnou, že se chce dát poznat všem lidem a že právě Duch svatý toho má být silou.

Duch svatý bude pro Ježíšovy učedníky a učednice Přímluvcem, Zastáncem, Utěšitelem, což vše můžeme slyšet za řeckým paraklétos, latinsky advocatus. On bude provázet veškeré hlásání evangelia před „soudním tribunálem“ tohoto světa, proto bude silou jeho opravdovosti. Bude silou veškeré Ježíšovy přítomnosti v křesťanství i v srdcích a myslích lidí, bude činit z nitra lidí tajemný příbytek Krista po jeho nanebevstoupení, z lidí bude tvořit Boží přátele.

Duch svatý se proto hned po Letnicích stal Boží silou celé křesťanské zbožnosti a života církve, jak čteme ve vyprávění Skutků apoštolů (mimo jiné i v dnešním prvním čtení) i v reflexi novozákonních listů. A touto Boží sílou má být pořád, vždyť Duch je ten Třetí Boží, Boží láska nám vylitá do srdcí.

Nicméně jak šel čas, některé rozměry zbožnosti k Duchu svatému – přinejmenším v našem západním křesťanství – i přes svou důležitost poněkud ustoupily do pozadí; o tom s pohledem do dějin asi nemůže být pochyb. Duch svatý byl sice vždy vzýván jako Třetí osoba Trojice, jako síla Kristovy tajemné přítomnosti či jako posvěcující nestvořená Boží milost. Nicméně postupem času již nehrál vždy tak zásadní roli jako v prvotní církvi, některé jeho atributy byly dokonce tak trochu přeneseny jinam, třeba do spirituality mariánské (vždyť právě Matku Boží vzýváme také jako advocata nostra, jako „přímluvkyni, těšitelku naši“).

Nejde o to tato přenesení rušit, mají jistě nějakou svou legitimitu, Panna Maria není nadarmo nazývána „chrámem Duchem svatého“. Ani asi není třeba se nutně připojit ke katolické charismatické obnově, k hnutí obnovy v Duchu svatém, či nějakému letničnímu směru. Ale všichni bychom měli vnímání působení Ducha svatého ve svém životě, v církvi, v křesťanství, v lidských srdcích a myslích a v kráse celého světa přeci jen nějak oživit. Třeba i po vzoru prvních křesťanů. A kdy jindy se o to s Boží pomocí pokusit než právě nyní, v závěru velikonoční doby, v nadcházející svatodušní novéně. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jako každou neděli, máme i dnes před sebou tři biblická čtení:

První čtení ze Skutků apoštolů před námi rozevírá další svědectví o životě prvotní církve, tedy o jejím poletničním uchopení, pochopení a žití evangelia, svědectví o křesťanském životě v jeho původní ryzosti a čistotě. Dnešní úryvek hovoří o Pavlově první misijní cestě, konkrétně o Pavlově a Barnabášově působení, hlásání Pána Ježíše v maloasijských městech.

Ve druhém čtení máme před sebou další úryvek z Janova Zjevení, z Apokalypsy odhalující skryté Boží pravdy. I kniha Zjevení je v určitém smyslu svědectvím o životě prvotní církve, protože odráží zkušenost prvních křesťanů v době začínajícího pronásledování. Janova vidění jsou odrazem a zároveň otevřením prožívání, že Pán Ježíš zůstal lidem tajemně a skutečně blízko, ať se děje, co se děje, že i ve všem trápení života lze vidět otevřené nebe a zkoušet Boží útěchu. A těšit se do plnosti nebeské radosti.

V evangeliu začínáme číst z Kristovy Řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři. I tato krásná dlouhá řeč je vlastně o křesťanské zkušenosti v době po Kristově odchodu, po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Pán Ježíš – v Janově podání – sám říká, jak s učedníky zůstane, k čemu má vést a co bude znamenat jeho tajemná přítomnost.

Jistě je přemnohé, o čem bychom mohli rozjímat. Zkusme se společně zastavit však pouze nad třemi větami, z každého dnešního čtení nad jednou.

Ježíšovo «Miluje se navzájem» se na první poslech nezdá být přikázáním novým. Že láska je nejvyšší kategorií, nejkrásnější hnutím lidského srdce a nejvlastnější lidskou činností, že na lásce stojí přežitelnost světa a mezilidských vztahů, to přeci uzná snad každý člověk, je-li aspoň trochu dobré vůle. Přikázání lásky k Bohu a člověku bylo už i shrnutím celého Starého zákona. V tomto smyslu nové není, nová je však míra a způsob, s jakými by měl člověk milovat: «Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy» říká Pán Ježíš.

Mírou a způsobem milování podle Kristova přikázání je nyní jeho láska k nám, láska, která je Boží, která je uskutečněním Boží lásky, kdy Otec všechno dává Synovi a Syn zase Otci a Duchu svatému. Syn dostává a zase dává celé své Božství v a tím je a je Boží osobou. Nám lidem pak svým vtělením a křížem dal vše, co mohl, sám sebe.

Taková láska je ještě větší – kvantitativně i kvalitativně – než i ta největší možná lidská láska. Ve snaze o takovou lásku dávající opravdu vše, co může, podle Ježíšova příkladu spočívá ona ježíšovská, křesťanská novost.

Jestliže Boží Syn je tedy dáváním všeho Otci jeho Synem a jestliže podobně se dal i nám lidem, pak i člověk se může nejvíce stát sám sebou a posloužit lidem, když začne dávat vše, co je a co může dát, o co se může rozdělit, nemaje navíc nic, co by nebyl dostal. Tak se má naději stávat co nejpodobnějším Božímu Synu, k jehož obrazu a podobě byl přeci stvořen… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře (tak je nazývána už od dob tridentské reformy, tedy od 16. století, jen se slavila o týden dříve). Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte. Jsou to úryvky z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání. Kristus je dobrým pastýřem očekávaným proroky, pro své boholidství skutečným a nejplnějším prostředníkem mezi Bohem a člověkem, dobrým pastýřem, který za nás lidi dal svůj život a stále s námi zůstává. Z toho se dnes zvlášť máme radovat.

Jelikož Kristus na své pastýřské službě dal také podíl svým apoštolům a jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle také dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu, dnem modliteb za kněze a také dnem radosti, že svátostná moc se ke spáse lidí skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál, že svátostně zůstala mezi námi slabými a obyčejnými lidmi.  

Zkusme však nyní zaměřit společně svou pozornost přímo na dnešní biblická čtení, konkrétně na čtení druhé a úryvek evangelijní.

Druhé čtení je z Janova Zjevní. Jak je známo, řecké slovo apokalypsis znamená doslova „odkrytí věcí skrytých“. Více než cokoli jiného je apokalypsa předně zjevením skrytých Božích pravd. Janova je toho v celém Písmu nejvýmluvnějším příkladem. Jako kniha vzniká v době začínajícího pronásledování křesťanů, nejspíše koncem 1. století. A jejím základním poselstvím je zjevení, ujištění, že Beránek – ten zabitý a vzkříšený – i ve všem těžkém zůstal tajemně s lidmi, zvlášť s těmi, kteří se ho snaží následovat. Je ujištěním, že je nebe a že je věčnost. A že kousek nebe, kousek radosti z Beránkovy blízkosti, člověk může nějak tajemně prožívat již nyní, uprostřed všech soužení a trápení, která na něj jen dolehnou.

Právě takový je i dnešní úryvek ze sedmé kapitoly. Důležitý je jeho kontext. Vidění Beránka v nebi a velikého nespočitatelného zástupu zachráněných kolem něj následuje po vidění rozlomení šesti pečetí a jejích hrůz a předchází rozlomení pečeti sedmé, konečné. Je viděním dávajícím naději a útěchu uprostřed hrůz a trápení, před jejich vyvrcholením. A tím také sílu dál «následovat Beránka, kamkoli jde», nepřestat žít, nevzdávat se, nadále usilovat o věrnost Kristu, o dobro a milosrdenství. Navzdory všemu, anebo – lépe řečeno – ve všem.

Taková je totiž autentická náboženská křesťanská zkušenost, zvlášť ocitne-li se člověk uprostřed zkoušek, v dobách těžkých ba hrůzných, osobně i celospolečensky. Duchovní zkušenost má být zakušením kousku nebe na zemi i v předpeklí. Slovy svaté Terezie z Lisieux o modlitbě má být «vzletem duše, prostým pohledem vzhůru, zvoláním vděčnosti a lásky ve zkoušce i radosti». Read More »