Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli adventní před námi rok co rok stojí postava svatého Jana Křtitele. Jeho titul je Předchůdce Páně, připravující mu cestu: Učinil tak jedinečně před dvěma tisíci lety na začátku Ježíšova veřejného působení a činí tak stále do našich srdcí a životů, tajemně, duchovně a skutečně zároveň. Jan připravil Pánu cestu jednou a připravuje ji biblickým svědectvím i nadále, aby se i v našem životě uskutečňovala a naplňovala krásná prorocká mesiánská zaslíbení, aby se celý svět a každý člověk znovu mohl dočkat Božího příchodu.

Starozákonní zaslíbení Mesiáše. Proto jim také po celý advent – o nedělích i všedních dnech – v prvním čtení nasloucháme, zaslíbením příchodu a působení Mesiáše, především z pera proroka Izaiáše. On ze všech starozákonních proroků toho o Mesiáši totiž předpověděl asi nejvíce. Ne nadarmo byl už starými církevními otci nazván „evangelistou“ Starého Zákona.

Zkusme dnes proto zaměřit svou pozornost právě na první čtení (ostatně jsme je při mši svaté slyšeli již v úterý uplynulého týdne)…

Jak známo, kniha proroka Izaiáše má tři části. První z nich je autorem historický Izaiáš žijící v polovině 8. století před Kristem, druhé a třetí části jsou autory neznámí proroci prorokující pod Izaiášovým jménem na počátku a v průběhu babylónského vyhnanství o více než sto padesát let později.

Dnešní úryvek je ze začátku 11. kapitoly. Je tedy z první části knihy, ale dle biblistů je zrovna toto mesiánské proroctví mladší, na své místo bylo teprve později vsunuto. Patrně pochází až z doby babylónského vyhnanství a je dílem až takzvaného Třetího Izaiáše.

V každém případě již v rámci židovského očekávání příchodu Mesiáše bylo dnešní proroctví čteno jako jedno z vůbec nejdůležitějších v celém Starém Zákoně. Bylo přímo jedním ze zdrojů mesiánského očekávání, které se stalo živým zejména od 2. století před Kristem, po krachu makabejských válek za náboženskou svobodu. Zaslibuje, že Mesiáš vzejde «z pahýlu Jese», tedy z (již tehdy nevládnoucího) potomstva a rodu Davidova, neboť Jese (neboli Jišaj) byl Davidovým otcem. Zaslibuje, že «na něm (myšleno na Mesiášovi) spočine duch Hospodinův», a proto že bude Božím pomazaným, skutečným Mesiášem („pomazaný“ se hebrejsky řekne Mašíjah, řecky Christos), od Boha poslaným. «Podle spravedlnosti bude soudit…, spravedlnost bude provazem jeho beder» zase naznačuje, že konečně přinese na zem tak kýženou spravedlnost, že způsobí, že ona konečně zavládne mezi lidmi, že mezi nimi nastane něco skoro ráj na zemi, neboť vyhlásí milostivé léto Hospodinovo, jež se stane «znamením pohanům». Jen pokud ho lidé přijmou… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

advent – adventus, „příchod“ – je, měl by být (aspoň nějakým způsobem) dobou naší přípravy na příchod Páně. Zaprvé na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o vánocích. A zadruhé na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. Oba tyto rozměry se adventem prolínají a vzájemně se doplňují. Přičemž příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na vánoce se týká spíše jeho druhá část.

V adventním čase jde tedy o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Něco takového je možné jen s jeho Boží pomocí, v živém vztahu s ním. Proto kýženým naplněním adventu nemůže být nic jiného než zase příchod Pána Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Dnes jsme všichni společně na samém začátku adventu, kéž by tedy i začátku adventního putování, čekání na Kristovy příchody kráčením mu ústrety…

Každý začátek – což platí docela obecně – je vždy příležitostí, přináší ji s sebou. Třeba něco změnit, jinak vykročit, začít nově a lépe, otevřít se něčemu docela novému, nejlépe něčemu dobrému, Božímu. To platí i pro začátek adventu, kdo to nové Boží chce být.

K tomu nám zaznívá dnešní Boží slovo, biblické úryvky mše svaté.

V prvním čtení jsme slyšeli krásné Izaiášovo proroctví. Poprvé zaznělo v polovině 8. století před Kristem, v době stále více hrozícího asyrského nebezpečí pro celý Izrael. Tehdy prorok pronesl (možná i částečně nevědomky) zaslíbení, že Mesiáš přijde a co jeho příchodem nastane: «Na horu s Hospodinovým domem budou proudit všechny národy… a řeknou „Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách“… Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit».  

V evangeliu zazněla Kristova slova o tom, co nastane až podruhé přijde ve slávě, a výzva k bdělosti: «Bude to právě tak jako v době Noemově… Jedna bude vzata, druhá ponechána… Jeden bude vzat, druhý ponechán… I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete».

Čteme-li oba biblické úryvky takto za sebou, propojíme-li je mezi sebou, možná můžeme odtušit, že právě i míra naplnění Izaiášova proroctví se může stát jedním z kritérií, kdo nakonec bude vzat a kdo ponechán, kdo spasen a kdo shledán lehkým, a to ze všech stavů a situací, v nichž se jen lidé mohou nacházet. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království nepochází z toho světa, ani v něm není ještě nastoleno ve své konečné plnosti, Je vnímatelné zatím jen v Božích tajemných přítomnostech mezi námi, v nás, v bytí, v srdcích a na životech těch, kteří se Krista-Beránka snaží pokorně následovat, především snahou o dobro a lásku, ať už ho znají anebo třeba také ne. Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Panta rei, vše se nějak mění, ale podstata Kristova království zůstává stále táž. Protože je prostě Boží…

Snad tak bychom mohli shrnout předmět dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok (příští neděle je již první adventní). Je vyznáním, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – zvlášť nás lidi – chce přivést nazpět, po čemž touží a což nakonec učiní i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti, Boží laskavé moci a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista krále je relativně mladá. Jak si rok co rok připomínáme, důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí tisíce šesti set let od formulování základního vyznání víry v Trojjediného Boha, vyznání, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu Abrahámových pomocníků) – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Ježíš Kristus je vtělený Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním. Proto není doba, kdy by Syn nebyl, proto vše bylo stvořeno skrze něj a on pak v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

My tuto víru vyznáváme spolu s nimi neděli co neděli recitujíce nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.

Když však v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou poprvé slavena, bylo zároveň zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude asi jen výročí Nicejského koncilu. Nejistota doby – doby dvacátých let 20. století – totiž v očích papežových naléhavě potřebovala, aby do ní zaznělo křesťanské povzbuzení, že Kristus opravdu je a že je Božím Synem, Pánem, a to bez ohledu na to, zda se ty či oné pozemské jistoty hroutí a svět se v tak mnohém mění.

Právě takové povzbuzení slavnost Krista Krále měla přinést a také mnohým v době svého zavedení snad i přinesla; ostatně proto byla Božím lidem hned tak vřele přijata.

Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce dostala navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na Kristův druhý příchod, kdy se jeho vláda zjeví skutečně v plnosti.

Kéž by – i v našich nynějších všemožných nejistotách a oprávněných obavách celého světa, v době válek a krizí – (kéž by) dnešní slavnost povzbudila dnes i nás i všechny ostatní: Že Bůh je, že Kristus je, že je Boží Král a že je věčnost. A že právě proto – nikoli navzdory, nýbrž právě proto – stojí za to žít, je dobré věřit, o něco se snažit, především o dobro, lásku a následování Beránka, jak je komu z nás dáno. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

s blížícím se koncem liturgického roku – příští neděli je Krista Krále a za dva týdny budeme mít první neděli adventní – začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na velká eschatologická témata: na konec světa, na Kristův slavný druhý příchod a tím pádem také na konec lidského života a jedinečný příchod Božího Syna ve chvíli smrti každého člověka. Čtou se totiž biblická čtení v pravdě apokalyptická. Tak tomu je i dnes, tak tomu bude i po následující dva, tři týdny.

Apokalyptika je pozoruhodný literární druh a netýká se jen Písma svatého. Řecké apokalypsis, jak je všeobecně známo, doslova znamená odkrytí skrytého, tedy odhalení či zjevení věcí skrytých. V biblickém kontextu jde o poodhalení skrytých Božích tajemství. Protože tato se často týkají věcí budoucích a jsou spojena s různými tajemnými hrůzami, došlo časem k posunu a zúžení pojmu, že se slovo apokalypsa stala často synonymem pro katastrofu.

V případě biblické, zejména novozákonní apokalyptiky jde ale opravdu předně o odkrytí, odhalení, zjevení, naznačení – především formou obrazů – tajemných znamení, jež budou předcházet a provázet Kristův druhý příchod.

Ze samotných textů – ať už máme na mysli takzvané malé evangelijní apokalypsy, jak nám je předkládají synoptická evangelia, anebo velkou Apokalypsu, Zjevení Janovo – se zdá, že se jedná především o znamení zpravidla hrůzná a nějak spojitelná s různými bolestnými událostmi dějin a s reálnými pronásledováními Beránkových věrných. Proto jejich historizující výklad – snaha přijít na to, co který obraz konkrétně znamená, jejich spojování s konkrétními dějinnými událostmi, hledání, zda se již nezačínají v těch či oněch dějinných událostech naplňovat – měl, má a bude mít v dějinách církve vždy také své místo. Někdy dokonce i velmi výrazné. Zároveň ale nesmí zůstat jediným, dokonce ani tím nejdůležitějším výkladem apokalyptických obrazů.

Už i relativně raným křesťanským interpretům začalo být totiž jasné, že některé události odpovídající apokalyptickým viděním se prostě opakují, že ten či onen obraz může být aplikován na celé množství dějinných událostí a především že Kristus podruhé na zem ještě nepřichází, ač například Jeruzalém už byl roku 70 po Kristu vyvrácen a chrám zbořen. Proto také mnozí, například svatý Efrém, dospěli k závěru, že Kristus představil znamení svého druhého příchodu tak, aby lidé všech generací mohli být přesvědčeni, že se to začíná uskutečňovat právě v jejich době. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

smrt, nesmrtelnost duše, vzkříšení těla a život věčný jsou témata těchto dušičkových dnů. Měli jsme slavnost Všech svatých, Vzpomínku na všechny věrné zemřelé, modlíme se za duše v očistci, navštěvujeme hřbitovy. Nesmrtelnosti se dotýkala i dnešní biblická čtení.

První čtení bylo ze starozákonní Druhé knihy makabejské. Přeneslo nás do poloviny 2. století před Kristem, do doby makabejského povstání věrných Izraelitů proti sílícímu tlaku helénských vládců stále více omezujících náboženskou svobodu i v každodenním životě. Slyšeli jsme část známého svědectví o mučednictví sedmi makabejských bratří a jejich matky. Nebylo sice primárně o nesmrtelnosti, ale o jejich statečnosti a věrnosti. Byla to však právě víra ve vzkříšení spravedlivých, která dodávala matce a jejím synům sílu zůstat věrnými Božímu zákonu i navzdory mučednictví a tváří v tvář hrozící smrti.

Žalm a druhé čtení také nebyly přímo o nesmrtelnosti, ale o důvěře v Boha, který nás – slovy svatého Pavla – ve své dobrotě naplňuje nepomíjející útěchou a radostnou nadějí. Ty však mají – dodejme – svůj poslední důvod a cíl právě v nesmrtelnosti, jsou-li nepomíjející.

Evangelijní úryvek již o vzkříšení mrtvých hovořil přímo. Jde o Kristovu odpověď na záludnou otázku saduceů. Ti, velekněžská elita tehdejšího Izraele, totiž ve vzkříšení mrtvých nevěřili. A svou typicky rabínskou otázkou, čí bude v nebi manželka sedmi manželů, chtěli Pána Ježíše přivést do úzkých. On proto na ni přímo nedopovídá. Potvrzuje však, že vzkříšení mrtvých skutečně je a že je život věčný, ale že na věčnosti budou nynější vztahy včetně toho manželského tajemně proměněny.

Můžeme možná nechat stranou, jak se právě tato Kristova slova v Lukášově podání stala v pozdějších dějinách křesťanství a církve jedním z důležitých textů, z nichž se dokládala hodnota vzdání se manželství pro Boží království, hodnota zasvěceného života: «Jsou totiž rovni andělům» slyšeli jsme. Zkusme zaměřit svou pozornost jen na naše „dušičkové téma“.

Touha po nesmrtelnosti a tušení života věčného nějak provází lidstvo po celé jeho dějiny. Vždyť například už počátky pohřebnictví, kdy zemřelí byli do zásvětí vybavování různými tam potřebnými předměty, kdy na jejich hrobech byly obětovány pokrmy, aby na druhé straně měli co jíst, kdy mocní byli na onen svět pohřbíváni někdy i se svými manželkami, anebo kdy si živí zajišťovali posmrtný kult, o něčem takovém svědčí. Touha žít, touha nezemřít, úzkost ze smrti, fascinace smrtí, tušení života věčného, touha po něm a s tím vším spojené tušení Boha, to vše v člověku odnepaměti nějak je. Jak naznačuje i mnoho dalšího, nejen pohřebnictví. Skoro by se chtělo říci, že existence věčnosti a touha po ní jsou jednou z oněch podivuhodných praintuic člověka provázejících ho od samých počátků lidství. Je to praintuice plná naděje, dávající možnost unést úzkost z nevyhnutelnosti tajemné smrti. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

podobně jako minulou neděli, zkusme i dnes zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní. Máme před sebou krásný příběh, svědectví o setkání Zachea s Kristem.

Jako vždy můžeme v něm najít mnoho podnětného k rozjímání, dovolujícího mnoho možných interpretací. Jedním z momentů, který se prolíná celým vyprávěním a dodává mu sílu, je řada určitých kontrastů: Zacheus byl malé postavy, ale byla v něm velká touha. Byl vážený, bohatý, možná už i starší, ale najednou začal lézt po stromě. Dlouho, možná dlouhou řadu let se věnoval svému celnickému řemeslu, když byl dokonce vrchním celníkem, a tím získal velké bohatství, ale obrátil se docela najednou; jediná chvíle v jeho životě, jediné setkání s Ježíšem vše dokázaly změnit, že se rozhodl polovici svého majetku rozdat potřebným a veškerou křivdu nahradit čtyřnásobně. Kolem Krista byl v tu chvíli v městě Jerichu celý dav, ale on jej nechal být a věnoval svou pozornost jednomu jedinému člověku, vlastně veřejnému hříšníkovi, byť mocnému a váženému, kolaborantovi a zloději, celníkovi. Mnozí z davu stáli k Ježíšovi blízko, možná se ho i dotýkali, ale on se podíval nahoru na fíkovník u cesty, na Zachea a následně s ním odešel, aby ho navštívil v jeho domě. A tak dále.

Celý příběh je jedním z evangelijních příkladů skutečného obrácení. A hlavně Boží starosti o slabého člověka, zvlášť takového, jemuž se život nějak zamotal, příklad Božího dání šance každému hříšníkovi, i tomu největšímu. «Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo». Nehledě na to, že následný příchod Pána Ježíše do domu obrátivšího se Zachea stál na začátku jedné milé, již biblické a následně prvokřesťanské praxe, že nově pokřtění zvali své křtitele (nejprve apoštoly, pak biskupy a starší) do svých domovů. Praxe, která mnohde trvá mile až doposud.

«Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně» jsou zásadní Zacheova slova. Na ně následovala slova Kristova: «Dnes přišla do tohoto domu spása». Celník po Ježíšově oslovení «Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě» se rozhodl rozdat patrně ještě mnohem víc, než co neprávem nabyl: Poškozeným chce vrátit čtyřnásobek ukradeného a chudým dát navíc ještě polovinu svého ostatního (třeba nějak i poctivě nabytého anebo zděděného) majetku. To je skutečné zadostiučinění, které není jen nápravou způsobeného, ale i snahou udělat ještě něco víc. Snahou nahradit způsobenou škodu jiným, snad ještě větším dobrem (minimálně kvantitativně měřeno).

Zadostiučinění je již biblickým pojmem a vztahuje se k tomu, co má učinit hříšník. Božím odpuštěním je sice člověku odpuštěna vina, ale leckdy – tak tomu je od vyhnání z ráje – zůstávají i nějaké její důsledky. A hlavně zůstává škoda hříchem způsobená, zejména druhým lidem. A je na člověku, aby se svou vinu pokusil s Boží pomocí nějak zahladit, třeba kajícností, a aby napravil, co hříchem způsobil, třeba něčím jiným, třeba i někomu jinému. A tak za-dosti-učinil. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní, na známé Ježíšovo podobenství O farizeovi a celníkovi. Je navíc podobné asi úplně nejznámějšímu a možná i nejoblíbenějšímu podobenství O marnotratném synu. Obě jsou adresována nejprve farizeům a všem jim nějak podobným, slovy evangelisty Lukáše «některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali». Obě podobenství totiž – vedle mnoha dalšího – připomínají, že sama spravedlnost ještě nemusí být všechno. A že pohrdání ostatními je známkou, projevem něčeho velmi nedobrého. Starší syn, starší bratr toho marnotratného, i farizeus v dnešním evangeliu jsou přeci před námi spíše jako odstrašující příklady. A přitom oba byli – minimálně na první pohled – skutečně vzorní.

A tak i proto se zkusme do dnešního podobenství zaposlouchat a ptejme se, co nám a do dnešní doby snad říká…

«Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus». Úskalí a patrně i životní tragédie farizeje – být neospravedlněn, nespasen, nezachráněn skutečnou tragédií je – nespočívala v tom, že by si jen nepoctivě namlouval, že dodržuje poctivě Desatero, a přitom tomu tak nebylo. Pravdivost jeho slov («Nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů») Pán Ježíš nijak nezpochybňuje.

Úskalí farizeovy spravedlnosti spočívalo spíše v přesvědčení, že už svým dodržováním přikázání má spásu jistou, že je pro svou spravedlnost někým víc než ostatní lidé, hříšníci, a že Boží milosrdenství už proto ani nepotřebuje. Možná jeho starostí bylo jen, aby se vyvaroval hříchu, aby zůstal sám před Bohem čistý, než aby hledal, co dobrého a Božího je třeba ještě vykonat. Jeho osobní spravedlnost se stala nejdůležitějším cílem jeho života. Natolik se zahleděl do své poctivosti a bezhříšnosti, že zapomněl na vlastnosti ještě mnohem důležitější, na pokoru a na milosrdenství.

Farizej z podobenství je ztělesněním toho, co se stalo kamenem úrazu pro mnohé příslušníky celého farizejského hnutí. To vzniklo v polovině 2. století př. Kr. jako skutečně obrodné hnutí, jako poctivá snaha o věrné dodržování Božího Zákona v každodenním životě, jako hnutí nabízející spásu všem, kdo budou věrni Tóře. Čemuž měl napomoci i její rabínský výklad, Talmud. Proto také byli farizeové v době Ježíšově velmi ctěni v židovské společnosti, zvlášť v lidových vrstvách. Z jejich řad se rekrutovali učitelé Zákona, příslušníkem hnutí byl původně i svatý Pavel a řada prvních křesťanů, i sám Pán Ježíš v určitých ohledech měl k jejich způsobu života blízko. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost nejprve na čtení první a na následný žalm.

Úryvek ze starozákonní knihy Exodus nás přenáší někdy do poloviny 13. století, do doby krátce po zázračném vyvedení z Egypta, na poušť, ještě před doputováním Izraele k Boží hoře Sinaj. Amalečané neboli Edomité, kteří svůj původ odvozovali od Ezauova vnuka Amáleka a v kterých Izrael spatřoval symbol všech svých nepřátel, začali bojovat proti Izraeli. Ten, veden Jozuem, zvítězil «ostřím meče», když se Mojžíš podpírán Árónem a Churem modlil k Hospodinu, důvěřuje v něj.

Následný žalm 121., respektive jeho část, již jsme slyšeli, je přímo výronem důvěry v Hospodina: «Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla… Hospodin tě střeží… Za dne ti slunce neublíží… Ani měsíc v noci».

Možná nás napadne, že blažený ten, kdo s těmito biblickými texty, formulacemi Božího slova nemá pražádný problém…

Je tomu opravdu tak, že všechny boje a války Izraele – ať už během putování do Zaslíbené země, anebo zejména při jejím postupném obsazování, jakož i v dějinách následných – chtěl Bůh? Že byl skutečným strůjcem všech krvavých vítězství Izraele «ostřím meče», že v nich se projevovala jeho Boží moc? Dnešní starozákonní úryvek přeci o něčem takovém mluví.

Anebo je vždycky pravda, že bohabojným se nic nestane, že Boží pomoc je vždy nablízku a všichni utištění se dočkají zjevného Božího zastání? Tak zpíval zase dnešní žalm.

Už pro svatého Augustina představovaly starozákonní texty podobné dnešnímu prvnímu čtení problém, dokonce byly důvodem, proč se nechtěl ani stát křesťanem a raději setrvával u sekty manichejců, mimo jiné Starý Zákon odmítající. Dokud neuslyšel v Miláně kázání svatého Ambrože, který aniž by popíral dějinnou zkušenost Izraele s Hospodinem, vykládal starozákonní texty především alegoricky: Jak jsou předobrazem Krista anebo v čem jsou obrazem toho, co se děje v životě člověka, zejména v jeho duši.

Ano, ze celým Starým Zákonem je nepopiratelně autentická dějinná zkušenost s Bohem, ale ještě nedokonalá, nesoucí v sobě ještě neúplný obraz Boha, na Krista teprve čekající, postupně zrající a očišťující se. Proto neumíme ve starozákonních textech vždy přesně rozlišit, co je jen lidskou projekcí Boha a touhou po něm, co nedokonalým a co dokonalejším porozuměním jeho zjevení, co je lidské a co skutečně Boží, co překonané a co trvale platné. I z toho důvodu se můžeme odvážit si myslet, že kupříkladu za všemi těmi starozákonními Božími válkami, vyhlazováními dobývaného území je leckdy mnohem více jen lidského, nedokonalého a porušeného než přímo Božího. Kritériem možného rozlišení je vždy Kristovo evangelium, nejdokonalejší možné (také ne však zcela dokonalé, takové v lidském slově nikdy být nemůže) slovo Boží.

Vraťme se ale ještě k dnešním starozákonním textům. Z výše uvedených důvodů je jejich alegorická, obrazná četba tedy nejen možná, ale možná i nutná.

Co nám tedy v obrazné četbě snad říká? Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první a evangelijní čtení – takto vedle sebe, dohromady – představují celkem dobrý příklad, jak se to vlastně má se vztahem starozákonního předobrazu a jeho novozákonního naplnění: Mezi příběhem uzdravení pohanského velmože Námana prorokem Elizeem a svědectvím o uzdravení deseti malomocných Pánem Ježíšem najdeme celou řadu podobností i rozdílů. Nový Zákon má sice svůj předobraz ve Starém, je jeho završením, ale v mnohém jej zároveň překonává.

V obou případech, které mezi sebou dělí nějakých osm set let, jde o uzdravení z malomocenství; to, jak dobře známo, bylo a je nejen děsivou nemocí, ale být malomocný znamenalo i být vyloučen ze společnosti, z prostředí živých, v židovském prostředí dokonce i z kultu, z bohoslužby; i proto to byli v Izraeli kněží, kteří posuzovali, kdo je zdráv anebo nemocen, očištěn k bohoslužbě či nikoli. Zázračné uzdravení z malomocenství – v případě Námana skrze proroka Elizea, který mu poručí se sedmkrát ponořit do Jordánu, v případě deseti malomocných je uzdravuje sám Pán Ježíš jediným slovem – je proto velkým dobrodiním, návratem do života.

Oběma událostem je společné, že uzdravení se děje Boží mocí, Božím zázrakem.

Pak je zde ale i celá řada rozdílů: Náman, ať už Syřan či Aramejec, musí vážit dalekou cestu do Samaří, zatímco deseti malomocným stačí zavolat na Krista jdoucího kolem jejich vesnice (není jasné, zda je zrovna v Samařsku anebo Galilei). Náman chce poděkovat Elizeovi svými bohatými dary, prorok je nepřijme, čímž je Náman natolik ohromen, snad více než samotným uzdravením (to už v dnešním úryvku nebylo), že vzdá Hospodinu čest a uvěří v něj. Z deseti malomocných jen jeden jediný, Židy pohrdaný Samaritán se vrátí a jde sám poděkovat Kristu za uzdravení a je, narozdíl od zbylých devíti, pro svou víru navíc zachráněn, spasen.

Kristus jako Boží Syn je zjevně víc než Boží prorok Elizeus, je vrcholem veškerého Božího působení a také definitivně překonává židovský partikularismus. Je zde a provždy pro všechny lidi a celý svět.

Je mnohé v obou textech k rozjímání, dovolte snad několik nesouvislých podnětů…

Zaprvé není náhodou, že v obou případech je uzdraven někdo mimo Izrael. V prvním čtení zcela, Náman je pohan. V evangeliu je to Samaritán, potomek Severního Izraele, z pohledu farizeů odrodilec, a proto zejména jimi pohrdaný. Krom biblického zakotvení faktu, že Bůh stále svou milost, svou dobrotu mnoha různými způsoby rozlévá i mimo církev a i mimo křesťanství,  je zejména Samaritán příkladem pro všechny, kteří uvnitř křesťanství a církve jsou, zejména různé duchovní „profesionály“, ať už tím myslíme cokoli. Samaritán je prototyp člověka, který dokáže mnohem nesamozřejměji a pokorněji vnímat a přijímat dobrodiní, jehož se mu dostává, který si možná více dokáže vážit dobrého, co má, než mnohý z nás. Protože takový Samaritán třeba ani nic nečeká, nic si nenárokuje. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek před námi rozevírá Kristovu odpověď na prosbu apoštolů «Dej nám více víry». Můžeme v ní možná rozlišit dvě roviny, dva kroky: Nejprve slyšíme Ježíšova slova o síle víry, která by měla být schopna přesadit do moře i moruši s kořeny (morušovník je strom připomínající možná nejblíže naši jabloň, dožívající se až několik stovek let) a pak příklad služebníka, který celý den pracuje na poli svého pána, pak ho večer ještě musí obsluhovat při jídle a teprve poté si může sám vzít něco k snědku a pití a možná si i trochu odpočinout. Obě části na sebe navazují. tak je i dnešní evangelium předkládá, a proto stojí za to popřemýšlet o jejich vzájemné souvislosti.

Začněme příměrem, příkladem pracovitého otroka či služebníka (oba významy má řecké doulos) nedočkávajícího se žádného zvláštního vděku. Existuje jistě vícero možných výkladů.

Vše můžeme nejprve chápat jako alegorii jednoho z podstatných rozměrů našeho vztahu s Bohem: Služebníkův pán je Bůh, sám služebník představuje člověka, jeho prací je konat dobro na Hospodinův příkaz. Když tak služebník činí, nepředstavuje to nějakou zvláštní zásluhu, nýbrž jen naplnění smyslu jeho existence. Konání dobra, poslušnost Bohu je přeci nejvlastnějším úkolem člověka, jeho nejzásadnější povinností. Vzhledem k jejímu naplnění jsme proto vždy jen «služebníky neužitečnými», i kdybychom udělali všechno, co máme.

Zkrátka a dobře poslušnost – zejména v nejzásadnějším přikázání lásky – k našemu vztahu s Bohem také patří, na tom se nikdy nic změnit nemůže. Bůh je prostě Bůh, my jsme lidé.

Jistě by byly možné i další alegorizace jdoucí podobným směrem…

Ale vše je možné číst i bez obrazných výkladů, jen jako příklad ze života. Jenže pak asi nezbývá než se nad ním tak trochu pohoršit, klidně se nad ním i pobouřit: Jak může takový, byť jen příměr, vůbec vyjít z Kristových úst? Vždyť tomu, že jsou lidé nechávající si sloužit druhými a mající panskou moc nad nimi, případně tuto moc zneužívají, (tomu) by tak být nemělo! Navíc mezi Kristovými učedníky a učednicemi.

Jenže tak tomu bylo, je a bohužel asi i bude, a to až do konce světa. A Bůh, zdá se, s tím nic nedělá. Zdálo se, že s mezilidským násilím nedělal nic až ani ve Starém Zákoně, jak o tom svědčí postesk proroka Habakuka v dnešním prvním čtení. Zdá se, že nedělá ani v čase Zákona Nového, v čase našem. «Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš; křičím k tobě „Násilí!, ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení?» může zvolat leckdo i dnes.

Vždyť kolik zla, násilí a nespravedlnosti přinášejících tolik bolesti je stále mezi námi lidmi, i mezi křesťany. A ba co víc, někdy se dokonce leckteré zlo začne odvolávat na Boha samotného, začne se jím sofistikovaně omlouvat, začne se maskovat jako nějaké dobro. Zlo navíc konají anebo z něj těží i ti, kteří se ke Kristu horlivě hlásí a dokonce se i k němu modlí. A to někdy zlo mnohem horší a kamuflovanější než lidé nevěřící, kteří často dobře vědí, že se nemají kam a za co skrýt. Jak to? Read More »