Milé sestry, milí bratří,

máme další neděli v liturgickém mezidobí. Dnešní evangelium před námi rozevírá již skutečně začátky Kristova veřejného působení, a to v Galilei, na severu Zaslíbené země. Děje se tak nejen proto, že Nazaret právě tam poblíž Genezaretského jezera neboli Galilejského moře skutečně leží, ale i proto, čím Galilea je: Územím na okraji Izraele, judskými židy víceméně opovrhovaným krajem chudých rybářů a také mnoha pohanů, periferií židovské společnosti. Už prorok Izaiáš ale předpověděl, že právě tamější lid – za Jordánem, v Galilei pohanů – jako první uvidí veliké světlo. Pán Ježíš toto proroctví začátkem svého působení v Galilei, v Kafarnaum tedy naplnil.

A není rozhodně náhodou, že se tak stalo právě na periferii. Jakoby tím chtěl Kristus i naznačit, že to vždy bude pohrdaná periferie, která ho ve všech dobách bude někdy přijímat dříve a snadněji než elita.

Což možná platí nejen o periferiích sociálních, o lidech na okraji společnosti a zájmu světa v malém i velkém a třeba i církve, ale možná i o pohrdaných částech, rozměrech nás samotných, o periferiích našeho vlastního života a našich vztahů. Co třeba v sobě a svém životě považujeme za slabé a nečisté, za méněcenné či nedůležité, co je proto možná na okraji i našeho křesťanského zájmu, může být leckdy prostorem, který jako první zarezonuje na opravdový Kristův příchod, prostorem, skrze který by k nám mohlo vejít trocha nebeského království. Všemožné periferie našeho života, našeho já, ale i našich vztahů se mohou stát prostorem, kde a skrze který Pán Ježíš učiní zázrak, kudy k nám přijde přes clonu naší představy o něm.

Zda naší osobní periferií jsou spíše naše „Achillovy paty“, slabosti, neduživosti, nemoci a nemohoucnosti, vytěsňované rozměry a vztahy našeho života, naše tajné hříchy či samo podvědomí, to nechť zkusí popřemýšlet každý sám…

Zkusme ale svou pozornost zaměřit ještě na čtení druhé z Prvního listu Korintským. Vedle Listu Římanům je nejdelším z Pavlových listů, apoštol jej píše během své třetí misijní cesty, pravděpodobně o Velikonocích roku 56, a adresuje jej církevní obci v Korintu, kterou byl předtím založil. Korint, jak dobře známo, bylo významné antické kulturní město a obchodní centrum, hlavní město provincie Achaje. Proto i prvokřesťanská obec v něm se stala záhy nejen velkou ale i velmi sebevědomou.

Jestliže Pavlův List Římanům je v prvé řadě jakýmsi systematickým expozé základů křesťanské víry a života podle ní, pak První list Korintským tvoří především Pavlovy reakce na aktuální problémy a otázky, které v korintské obci vyvstaly. Chce být jakousi aplikací křesťanství do konkrétního života s jeho starostmi a problémy. A protože je součástí Božího slova, jsou Pavlova slova nadčasová, přesahující reálie svých prvních adresátů.

To platí i o dnešním úryvku. Je ze samotného začátku listu, následuje hned po incipitu, úvodu, což naznačuje zjevně i aktuálnost a důležitost sdělení: «Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte».

Rozdělení v obci, o kterém se apoštol dověděl, mělo bezpochyby své konkrétní a reálné pozadí. Mezi korintskými křesťany se mimo jiné zformovaly různé antogonistické skupiny upřednostňující toho či onoho učitele a kazatele, pěstující možná větší či menší kult jejich osobnosti. Místo aby středem všeho byl sám Kristus: «„Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem‘“» až ironicky glosuje situaci Pavel. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme první neděli letošního liturgického mezidobí. První neděli doby, která bohoslužebně připomíná především Kristovo veřejné působení, jak o něm svědčí jednotlivá sepsání evangelia. Tedy ony více než tři podivuhodné roky mezi Kristovým křtem a jeho pašijemi, vše, co je mezi vánocemi a velikonocemi.

Evangelijní úryvek nás dnes však ještě přenáší spíše na sklonek doby vánoční, do minulé neděle, kdy jsme slavili svátek Křtu Páně. Evangelista Jan o Kristově křtu v řece Jordán sice přímo nepíše, ale svědčí o Janově rozpoznání Krista jako «beránka Božího», který snímá, sejme hřích světa, a reprodukuje Křtitelova slova na Kristův křest se vztahující: Vždyť právě při něm se otevřelo nebe, zazněl Otcův hlas a na Syna sestoupil Duch jako holubice.

Jistěže, výběr evangelijních úryvků i všech ostatních biblických textů při mši je dílem lidí – dílem tradice, dílem výběru liturgické komise. Ale přesto i skrze něj, načasování jednotlivých textů k nám může Bůh promluvit, zvlášť když jde o slovo Boží, v němž hlas Boží, ozvěnu Slova můžeme slyšet vždy.

Ne nadarmo tak na začátku liturgického mezidobí, doby všedního života, máme před sebou biblické texty propojující Kristův křest s jeho utrpením.

Vedle mnoha jiného můžeme Janova slova o Kristu «hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa» opravdu slyšet v přímé souvislosti s jeho budoucím utrpením, jako odkaz na kříž, na zástupnou oběť na kříži jakožto na vyústění a vrchol jeho veřejného působení. Znovu stojí v této souvislosti za to připomenout známou geniální intuici německého renesančního malíře Matthiase (či Mathise) Grünewalda, který na svém slavném deskovém Isenheimském oltáři postavil Jana Křtitele ve výmluvném gestu ukazujícím prstem nahoru přímo pod kříž (ač v době Ježíšova ukřižování byl už dávno po smrti) a pod křížem nakreslil beránka s kalichem, který chytá krev vytékající z Kristova boku. Ostatně minulou neděli jsme mohli rozjímat o takovém výkladu Kristova křtu starými církevními otci, kteří v Ježíšově sestoupení do vod četli jasný odkaz na jeho budoucí utrpení.

Propojení křtu s Kristovým utrpením dnes ještě umocňuje čtení první z proroka Izaiáše, kdy máme před sebou jeden z takzvaných zpěvů o Hospodinově služebníku, starozákonní proroctví už nejranější křesťanskou tradicí vztažené na Krista trpícího.

Kristus jako vtělený Boží Syn – pro náš hřích – prostě není bez kříže. Už jeho veřejné působení bylo křížem poznamenáno, v kříž pak nakonec vyústilo. Ani naše křesťanská existence – pro nedokonalost světa a porušenost nás lidí – tudíž nemůže být bez kříže. A ani žádný lidský život – bohužel – tak nemůže zůstat bez bolesti a oběti.

Některé kříže, různé bolesti a všemožná trápení na člověka přicházejí, aniž by se je sám zvolil, nemůže před nimi leckdy utéci, zdají se být nevyhnutelnými. Jiné si všemožně způsobuje sám, někdy vědomě, jindy nevědomky. A konečně některé kříže si člověk i dobrovolně volí, aktivně je přijímá anebo dokonce vyhledává; to jsou kříže oběti, jež s sebou přináší láska. Náš život takový prostě je. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po slavnosti Zjevení Páně slavíme svátek Křtu Páně, poslední den doby vánoční.

Rozevírá se před námi evangelijní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, svědectví o události, která se odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, někdy v roce 27 nebo 28. Jí končí skrytý život v Nazaretě, celé Ježíšovo dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Křest Páně také jakoby shrnuje a předznamenává vše, co bude následovat: Sestoupení do vod naznačuje Ježíšovu smrt, vystoupení z nich vzkříšení, otevřené nebe Božské spojení s Otcem a vznášející se Duch počátek nového stvoření Kristovým působením.

Ježíšův křest je zároveň zjevením Boží Trojice: Na Ježíše se z nebe snáší Duch jako holubice a hlas Otce říká «To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení».

Křest Páně je i výrazným biblickým místem pro ustanovení našeho křtu, svátostného křtu: Odteď se bude dít ponořením do vody, jejím politím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Kristus nepotřeboval být pokřtěn, my však jsme jeho křest potřebovali.

Předznamenává i posvěcení celého světa: Jsou posvěceny vody, je posvěceno Kristovo lidství a s ním nějak i lidství nás všech, ba celý svět.

A konečně, křest jsoucí na předělu Kristova skrytého života a jeho veřejného působení ústícího do smrti na kříži a zmrtvýchvstání – proto zítřkem začne liturgické mezidobí ústící do velikonoc – nám připomíná, že na začátku všeho našeho vycházení do světa, vší naší činnosti a dospělého jednání by mělo být něco jako křest. A to nejen ten svátostný, ten jsme stejně povětšinou přijali jako malé děti, ale jakýsi křest duchovní, stále se nějak obnovující: Mohl by spočívat v zastavení se, najití se v zástupu slabých, v otevření srdce Boží pomoci, Božímu milosrdenství a požehnání, v okamžiku lítosti a touhy po obrácení.

„Křest je první a nejdůležitější svátost“ se učí děti už v počátcích svého křesťanského náboženského vzdělávání. A je to pravda: Křest je na odpuštění hříchů, posvěcuje nitro člověka, dává Boží sílu k víře, naději a lásce, je začátkem zvláštního přátelství s Bohem, začleňuje do společenství křesťanů, tajemného (někdy opravdu tajemného) Těla Kristova, církve. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý. A je to určitě pravda…

Zaprvé je dnešek posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristovo narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, jež nás znovu přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia, dříve se dnes slavil také svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešní den i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». Celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Oslavujeme tedy Pannu Marii. Stala se branou, jíž do dějin a lidských životů jedinečně sestoupil Boží Syn, když ona se stala jeho matkou. Z ní přijal lidství se vším, co k němu patří.

A jelikož Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě, můžeme Pannu Marii nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), jak tak věroučně závazně učinil již Efezský koncil roku 431.

A protož Kristus do svého lidství zároveň přijal nějak i to naše, můžeme Pannu Marii skutečně vzývat i jako matku naši a matku církve, jak učí se zvláštním důrazem třeba poslední koncil, Druhý vatikánský.

Mariino mateřství je hlavním důvodem všeho ostatního, co se v souvislosti s Pannou Marií stalo, co o ní věříme, co o ní čteme na stránkách Nového zákona a v posvátné tradici vyznáváme, proč ji vůbec – zvlášť dnes – oslavujeme a vzýváme. Boží mateřství Mariino je důvodem celé úcty k ní, důvodem, že ji «budou blahoslavit všechna pokolení», oné „nadúcty“ (hyperdouleia), která je jí od starokřesťanských dob prokazována.

To vše a jistě mnohem víc si dnes – rok co rok – připomínáme, to vše a mnohé další dnešní bohoslužba před námi zpřítomňuje, před námi rozevírá.

Kéž by nás tak dnešní slavnost povzbudila i k mariánské úctě, k osobnímu vztahu k Panně Marii jako i k naší matce. Už třeba jen proto, že úcta k ní se za celou dobu svého trvání dostatečně osvědčila… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

vánoce jsou svátky, oslavou narození Ježíše Krista; rok co rok si to připomínáme, rok co rok to slavíme. Podle novozákonního svědectví se Ježíš narodil v noci, protože pastýřům nocujícím u stád se v noci zjevil anděl Páně a zvěstoval jim radost, že v městě Davidově, v Betlémě se právě narodil Spasitel; proto se také slaví mše svatá „v noci“, často o samé půlnoci, jak je tomu právě nyní. Pastýři v evangeliu se na andělův pokyn hned odebrali do Betléma, kam patrně ještě v noci anebo brzy ráno dorazili, a shledali, že tomu tak je, jak jim anděl byl zvěstoval, když našli Marii a její Boží dítě zavinuté do plének; to za několik hodin připomene ranní mše svatá „za svítání“, mše, ve které mají své místo krásné vánoční pastorely, včetně známé České mše vánoční. «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi» zazní pak při odpolední mši svaté „během dne“ z Prologu Janova sepsání evangelia, slova shrnující, oč o vánocích jde: že Boží Slovo, Boží Syn se stal člověkem, přebýval a přebývá mezi námi.

Vánoční bohoslužby – skrze své svaté liturgické dění – všechny tyto události kolem Narození Páně zpřítomňují, každá pak dle svého času se svým důrazem. Každá svým způsobem nás zve nechat se do vánočních událostí vtáhnout, bohoslužebně prožít Boží blízkost, která jimi byla nabídnuta. Proto se také vánoce jako svátky Narození Páně začaly už v křesťanském starověku každoročně slavit, a to ve výmluvné době zimního slunovratu…

Boží blízkost se před námi v těchto dnech ukazuje totiž možná více než kdy jindy. Boží blízkost skrze Pána Ježíše, který jako Boží Syn sestoupil z nebe, narodil se jako dítě, jako „Ježíšek“ a jako Kristus s námi tajemně v různých podobách i nadále zůstal. Aby v našem životě a skrze nás i v životě lidí kolem nás bylo více Božího světla ve všech jeho možných podobách, světla, které Kristovým narozením jedinečně zazářilo v temnotách, jak slyšíme v biblických úryvcích.

Vánoční noc a její půlnoční vánoční bohoslužba dává znovu a znovu tomuto Božímu světlu, Božímu světu zazářit. Jako noc nám připomíná, že Boží narození z Marie Panny v podobě lidského dítěte bylo, je a zůstane tajemstvím, skutečností, jež možnosti jakékoli přirozenosti dne zdaleka přesahuje. Noc říká, že Kristovo boholidství sice nikdy nepochopíme, ale přesto jsme k němu pozváni přijít. Noc ukazuje, že právě ve tmě světlo nejvíce může zazářit.

O vánoční noci je člověk snad ještě více než jindy pozván, aby se Bohu, Božímu světlu a světu otevřel. Aby to zkusil, riskl to, vydal se do Betléma. I třeba ve své vlastní noci či nocích světa. Aby se tam otevřel vztahu s Bohem, vstoupil do něj. Anebo se nově mu otevřel, když třeba nějak ochladl, ztemněl, aby obnovil svou otevřenost. Člověk je pozván, ne nucen, je volán, ne vykřičen. Pozván hledat Boha, jít za hlasem anděla, připodobnit se pastýřům, rozeběhnout se k jesličkám. Nechat se vtáhnout svatým děním. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní spadá každoročně do předvánočního týdne, tedy do druhé, závěrečné části adventní doby. Duchovní důraz těchto dnů už není až tak na starozákonních prorockých zaslíbeních příchodu a působení Mesiáše, jak tomu bylo především po celé uplynulé tři týdny, ale na událostech Narození Páně bezprostředně předcházejících. O nich jsou především úryvky z evangelia, z jeho částí zvaných „evangelia Ježíšova dětství“, které se v těchto dnech při mši svaté jeden po druhém čtou. A těchto událostí se týkají i vybraná starozákonní zaslíbení, která se k narození Mesiáše přímo vztahují. Vše zaznívá, aby nám pomohlo se aspoň nějak duchovně připravit na již opravdu blížící se svátky.

Dnes máme před sebou evangelijní shrnutí všeho, co narození Krista předcházelo podle Matouše. V prvním čtení zaznělo známé Izaiášovo proroctví, že Panna počne a porodí Syna Emmanuele.

Starozákonní proroctví je z Izaiáše, ze sedmé kapitoly, z nejstarší části knihy, takže poprvé zaznělo někdy v polovině 8. století před Kristem. Jak se někdy připomíná a jak je i ve výkladových poznámkách standardních vydání Písma, v hebrejském textu není použit výraz betulá, „panna“, nýbrž almá, který přímo neznamená „pannu“, nýbrž „mladou dívku“, která ovšem před svatbou pannou samozřejmě být měla. Řecká verze Starého Zákona, Septuaginta, která vzniká mezi Židy žijícími mimo Palestinu a mluvícími především řecky během 3. století před Kristem, verze, která byla jimi taktéž považována za inspirovanou a stala se následně textem Starého Zákona celého prvotního křesťanství, již význam upřesňuje a prohlubuje, když na tomto místě používá řecké parthenos, což už „pannu“ přímo znamená. I svatý Jeroným ve své Vulgátě, ač Izaiáše jinak překládá především z hebrejského texto, zde v duchu Septuaginty do latiny také překládá virgo.

Z toho můžeme oprávněně usoudit, že v židovském očekávání již dávno před Kristem bylo nějak živě přítomno a postupně se prohlubovalo zaslíbení zázračného panenského početí, jež se stane znamením, že na svět od Boha přichází Mesiáš. Bylo to zaslíbení, že se při jeho příchodu se stane něco, čeho příroda, přirozenost sama schopna není, co bude skutečným nadpřirozeným zázrakem. Aby se, křesťansky pak čteno, pak stalo zřejmějším, že z nebe na zem přijde, člověkem se stane sám Boží Syn.

Tak četli Izaiášovo proroctví a následně pak evangelijní svědectví o panenském početí už třeba staří církevní otcové. Učili, že ač by Bůh jistě mohl sestoupit na zem třeba i mnoha jinými způsoby, tak takto se nám lidem mohlo stát nejzřejmějším, kým Pán Ježíš opravdu je: po Otci Bohem, po matce člověkem. Proto také tak učinil. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

liturgie třetí neděle adventní, neděle nazvané podle své vstupní antifony Gaudete („radujte se“), je vlastně celá prodchnuta radostí; z blížících se svátků a kéž by i z větší blízkosti Boží. Radost se prolíná celou bohoslužbou; rezonuje v mešních modlitbách, zvlášť v té vstupní, odráží se ve světlejší barvě bohoslužebného roucha a zaznívá především z Božího slova. Zkusme tedy právě na ně zaměřit svou pozornost…

V prvním čtení otevíráme – jako skoro po celý advent – knihu proroka Izaiáše. Už starými církevním otci byl nazván starozákonním „evangelistou“. Sice s trochou nadsázky, ale velmi příznačné, protože ze všech svatopisců Starého Zákona toho o příchodu a působení Mesiáše předpověděl zdaleka asi nejvíce. Není tudíž divu, že právě z proroka Izaiáše v době, kdy si připomínáme čekání věků na Kristův příchod, čteme při mši svaté nejčastěji, ve všedních dnech i o nedělích.

Dnes máme před sebou další překrásné Izaiášovo zaslíbení. Je z 35. kapitoly, z první a nejstarší části knihy. Je to proroctví, které zaznělo už někdy v polovině 8. století před Kristem. Již tehdy, v době svého prvního zaznění a ještě více v dobách následujících se stalo pro Izrael jedním z největších prorockých zaslíbení Mesiáše, jedním z impulsů k dychtivému očekávání jeho příchodu. Jedním z jasných příslibů co učiní, až přijde, a podle čeho se také pozná: «Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť… Zaplesá, zavýská… Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého».

Jedinečně se Izaiášovo proroctví naplnilo během Kristova pozemského působení: Vždyť Pán Ježíš přinášel útěchu, kamkoli přišel, zvlášť všem zarmouceným a nemocným. Ujímal se různě zdeptaných, i těch vlastní slabostí, zastával se vylučovaných ze společnosti, i kvůli jejich hříchu. Odpouštěl hříchy, vyháněl zlé duchy a uzdravoval nemocné, že mu mnohé přinášeli. Zval všechny k sobě, že je občerství.

Podle toho všeho už jeho současníci mohli uvěřit, že Ježíš je opravdu On, očekávaný Mesiáš. I Janu Křtiteli mělo ještě zřejměji a radostněji dojít, koho to vlastně pokřtil: «Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst» říká sám Kristus Janovým učedníkům v dnešním evangeliu.

Ježíšovy zázraky, jak věříme, se tak staly skutečným a jedinečným naplněním starých proroctví, znamením, že Ježíš je Mesiáš, dokonce Boží Mesiáš, že jiného už není třeba, že jiný už nepřijde Zázraků se stalo tolik, že svědectví o nich stačí všem dalším generacím k uvěření, k otevření srdce víře v Pána Ježíše. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli adventní před námi rok co rok stojí postava svatého Jana Křtitele. Jeho titul je Předchůdce Páně, připravující mu cestu: Učinil tak jedinečně před dvěma tisíci lety na začátku Ježíšova veřejného působení a činí tak stále do našich srdcí a životů, tajemně, duchovně a skutečně zároveň. Jan připravil Pánu cestu jednou a připravuje ji biblickým svědectvím i nadále, aby se i v našem životě uskutečňovala a naplňovala krásná prorocká mesiánská zaslíbení, aby se celý svět a každý člověk znovu mohl dočkat Božího příchodu.

Starozákonní zaslíbení Mesiáše. Proto jim také po celý advent – o nedělích i všedních dnech – v prvním čtení nasloucháme, zaslíbením příchodu a působení Mesiáše, především z pera proroka Izaiáše. On ze všech starozákonních proroků toho o Mesiáši totiž předpověděl asi nejvíce. Ne nadarmo byl už starými církevními otci nazván „evangelistou“ Starého Zákona.

Zkusme dnes proto zaměřit svou pozornost právě na první čtení (ostatně jsme je při mši svaté slyšeli již v úterý uplynulého týdne)…

Jak známo, kniha proroka Izaiáše má tři části. První z nich je autorem historický Izaiáš žijící v polovině 8. století před Kristem, druhé a třetí části jsou autory neznámí proroci prorokující pod Izaiášovým jménem na počátku a v průběhu babylónského vyhnanství o více než sto padesát let později.

Dnešní úryvek je ze začátku 11. kapitoly. Je tedy z první části knihy, ale dle biblistů je zrovna toto mesiánské proroctví mladší, na své místo bylo teprve později vsunuto. Patrně pochází až z doby babylónského vyhnanství a je dílem až takzvaného Třetího Izaiáše.

V každém případě již v rámci židovského očekávání příchodu Mesiáše bylo dnešní proroctví čteno jako jedno z vůbec nejdůležitějších v celém Starém Zákoně. Bylo přímo jedním ze zdrojů mesiánského očekávání, které se stalo živým zejména od 2. století před Kristem, po krachu makabejských válek za náboženskou svobodu. Zaslibuje, že Mesiáš vzejde «z pahýlu Jese», tedy z (již tehdy nevládnoucího) potomstva a rodu Davidova, neboť Jese (neboli Jišaj) byl Davidovým otcem. Zaslibuje, že «na něm (myšleno na Mesiášovi) spočine duch Hospodinův», a proto že bude Božím pomazaným, skutečným Mesiášem („pomazaný“ se hebrejsky řekne Mašíjah, řecky Christos), od Boha poslaným. «Podle spravedlnosti bude soudit…, spravedlnost bude provazem jeho beder» zase naznačuje, že konečně přinese na zem tak kýženou spravedlnost, že způsobí, že ona konečně zavládne mezi lidmi, že mezi nimi nastane něco skoro ráj na zemi, neboť vyhlásí milostivé léto Hospodinovo, jež se stane «znamením pohanům». Jen pokud ho lidé přijmou… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

advent – adventus, „příchod“ – je, měl by být (aspoň nějakým způsobem) dobou naší přípravy na příchod Páně. Zaprvé na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o vánocích. A zadruhé na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. Oba tyto rozměry se adventem prolínají a vzájemně se doplňují. Přičemž příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na vánoce se týká spíše jeho druhá část.

V adventním čase jde tedy o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Něco takového je možné jen s jeho Boží pomocí, v živém vztahu s ním. Proto kýženým naplněním adventu nemůže být nic jiného než zase příchod Pána Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Dnes jsme všichni společně na samém začátku adventu, kéž by tedy i začátku adventního putování, čekání na Kristovy příchody kráčením mu ústrety…

Každý začátek – což platí docela obecně – je vždy příležitostí, přináší ji s sebou. Třeba něco změnit, jinak vykročit, začít nově a lépe, otevřít se něčemu docela novému, nejlépe něčemu dobrému, Božímu. To platí i pro začátek adventu, kdo to nové Boží chce být.

K tomu nám zaznívá dnešní Boží slovo, biblické úryvky mše svaté.

V prvním čtení jsme slyšeli krásné Izaiášovo proroctví. Poprvé zaznělo v polovině 8. století před Kristem, v době stále více hrozícího asyrského nebezpečí pro celý Izrael. Tehdy prorok pronesl (možná i částečně nevědomky) zaslíbení, že Mesiáš přijde a co jeho příchodem nastane: «Na horu s Hospodinovým domem budou proudit všechny národy… a řeknou „Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách“… Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit».  

V evangeliu zazněla Kristova slova o tom, co nastane až podruhé přijde ve slávě, a výzva k bdělosti: «Bude to právě tak jako v době Noemově… Jedna bude vzata, druhá ponechána… Jeden bude vzat, druhý ponechán… I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete».

Čteme-li oba biblické úryvky takto za sebou, propojíme-li je mezi sebou, možná můžeme odtušit, že právě i míra naplnění Izaiášova proroctví se může stát jedním z kritérií, kdo nakonec bude vzat a kdo ponechán, kdo spasen a kdo shledán lehkým, a to ze všech stavů a situací, v nichž se jen lidé mohou nacházet. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království nepochází z toho světa, ani v něm není ještě nastoleno ve své konečné plnosti, Je vnímatelné zatím jen v Božích tajemných přítomnostech mezi námi, v nás, v bytí, v srdcích a na životech těch, kteří se Krista-Beránka snaží pokorně následovat, především snahou o dobro a lásku, ať už ho znají anebo třeba také ne. Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Panta rei, vše se nějak mění, ale podstata Kristova království zůstává stále táž. Protože je prostě Boží…

Snad tak bychom mohli shrnout předmět dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok (příští neděle je již první adventní). Je vyznáním, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – zvlášť nás lidi – chce přivést nazpět, po čemž touží a což nakonec učiní i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti, Boží laskavé moci a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista krále je relativně mladá. Jak si rok co rok připomínáme, důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí tisíce šesti set let od formulování základního vyznání víry v Trojjediného Boha, vyznání, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu Abrahámových pomocníků) – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Ježíš Kristus je vtělený Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním. Proto není doba, kdy by Syn nebyl, proto vše bylo stvořeno skrze něj a on pak v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

My tuto víru vyznáváme spolu s nimi neděli co neděli recitujíce nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.

Když však v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou poprvé slavena, bylo zároveň zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude asi jen výročí Nicejského koncilu. Nejistota doby – doby dvacátých let 20. století – totiž v očích papežových naléhavě potřebovala, aby do ní zaznělo křesťanské povzbuzení, že Kristus opravdu je a že je Božím Synem, Pánem, a to bez ohledu na to, zda se ty či oné pozemské jistoty hroutí a svět se v tak mnohém mění.

Právě takové povzbuzení slavnost Krista Krále měla přinést a také mnohým v době svého zavedení snad i přinesla; ostatně proto byla Božím lidem hned tak vřele přijata.

Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce dostala navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na Kristův druhý příchod, kdy se jeho vláda zjeví skutečně v plnosti.

Kéž by – i v našich nynějších všemožných nejistotách a oprávněných obavách celého světa, v době válek a krizí – (kéž by) dnešní slavnost povzbudila dnes i nás i všechny ostatní: Že Bůh je, že Kristus je, že je Boží Král a že je věčnost. A že právě proto – nikoli navzdory, nýbrž právě proto – stojí za to žít, je dobré věřit, o něco se snažit, především o dobro, lásku a následování Beránka, jak je komu z nás dáno. Read More »