Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle postní – neděle Laetare, pojmenovaná podle vstupní antifony Laetare, Jerusalem, „Vesel se, Jeruzaléme“ – před námi opět rozevírá výrazná, krásná a náročná biblická čtení zároveň.

Ve starozákonním máme před sebou úryvek z Druhé knihy kronik, ze které se při bohoslužbách čte relativně zřídka. Obě knihy kronik vznikly po babylónském vyhnanství a jsou jakýmsi inspirovaným zopakováním a i určitým doplněním či rozvinutím toho, co čteme i v jiných knihách starozákonních dějin; začínají stvořením světa a končí babylónským vyhnanstvím. O něm je právě dnešní text, ze samotného závěru druhé knihy. Krom toho, že pokorně shrnuje důvody poroby Jeruzaléma a celého vyhnanství, interpretuje je jako důsledek nevěrnosti Hospodinu, nám připomíná – mimo dalšího – dvě základní pravdy:

Jednak, že každé utrpení, i třeba takové, které si člověk sám nějak způsobí svým hříchem, se mu nakonec může stát Božím požehnáním. Může se totiž stát nástrojem jeho vnitřní proměny, jeho obrácení, může ho přivést k pokoře a milosrdenství, k návratu k Bohu. Ne nepodobně tomu, jako se babylónské vyhnanství stalo v mnohém nakonec požehnáním, zpokorněním a posunem v poznání Boha pro celý Izrael, vedoucím k návratu do zaslíbené země.

A jednak, že kýžená Boží pomoc a Kristovo navštívení může k člověku přijít z docela nečekané strany, od koho by to třeba ani nečekal. Ne nepodobně, jak se to stalo v případě ediktu dovolujícího návrat vyhnanců do vlasti, který roku 538 př. Kr. vydal perský král Kýros, pohan, čímž se tak dokonce jedním ze starozákonních předobrazů Mesiáše…

Ve druhém čtení otevíráme List Efezským. Úryvek, který máme před sebou, je jedním z řady pavlovských shrnutí samotného základu křesťanské existence: Jím je primát milosti, která je člověku Pánem Ježíšem dána. To především shrnují slova «Milostí jste tedy spaseni skrze víru». Je to formulace, která v dějinách teologie i církve díky doslovnému a radikálnímu výkladu ze strany Martina Luthera sehrála svou velkou roli. Necháme-li stranou celou velkou teologickou otázku nauky o ospravedlnění, vztahu víry a skutků, milosti a zásluhy, tak v každém případě platí, že Boží milost vždy předchází, provází a vede k naplnění každou naši dobrou snahu, je to Boží impuls a síla, které vedou člověka ke skutečnému dobru, k víře, naději a lásce, je to milost, která dává člověku spásu. Primát milosti je základem křesťanství.

V tomto duchu je také dobré rozumět dalším slovům: «Jsme přece jeho dílo stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě». I to je projev primátu milosti, že Bůh nás stvořil k tomu, abychom konali dobro, které on sám pro každého z nás připravil, předurčil. Přesto je na nás, abychom toto dobro našli a s Boží pomocí vykonali.

Vnímání času života jakožto předem naplněného Bohem připraveným dobrem, jež je nám v čase života uloženo vykonat, je jedním z našich základních poslání na tomto světě: Přijít na to, co dobrého můžeme v čase svého pozemského putování vykonat, jakým dobrem naplnit čas své existence, jak využít své síly. Je naším krásným posláním to hledat den co den, ptát se, k čemu dobrému nás Bůh volá, a s jeho pomocí, která je již předem připravena, se příslušné dobro snažit také dennodenně vykonat.

Takovéto chápání času života je velmi důležité. Už třeba jen proto, že nám připomíná hodnotu času, který nám byl tak dán především proto, abychom jej s Boží pomocí naplnili nějakým dobrem. Jinak řečeno, byl nám dán k proexistenci a nikoliv k prokrastinaci.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte opět několik střípků, snad podnětů k rozjímání nad dnešními biblickými čteními.

V prvním z nich otevíráme opět knihu proroka Ozeáše a slyšíme vlastně v lecčem podobná slova jako včera, působivou výzvu k návratu k Hospodinu. Prorok nyní mluví jakoby jménem celého Izraele. I proto se dá předpokládat, že tato jeho dnešní slova (podobně jako ta včerejší) se  stala (či již byla) součástí společné kající liturgie.

«Vraťme se k Hospodinu: on nás rozdrásal a on nás uzdraví, on nás zranil a on nás obváže!». Už v těchto několika úvodních slovech je skryta veliká důvěra, útěcha, pro kterou se člověk, hříšník má odvážit k Bohu navrátit. Bůh je Láska, není třeba se obávat k němu pokorně přijít, i třeba jako marnotratní synové a dcery. Zní to nesmírně banálně, ale v kritických chvílích života, kdy se jedná o náš návrat či nenávrat k Bohu a dobru, kdy je doba pro tento návrat zvlášť příhodná a potřebná, může být připomenutí těchto základních teologických (doslova!) tezí vyslovených již starozákonním Ozeášem velkou pomocí.

«Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít» je formulace, ve které naším uším rezonuje víra ve vzkříšení mrtvých, díky třem dnům možná i zmrtvýchvstání Kristovo. Sám Ozeáš vystoupivší v 8. století př. Kr. sice ještě nemohl reflektovat rozvinutou víru ve vzkříšení mrtvých; ta – zejména ve smyslu individuální eschatologie – v Ozeášově době a ještě několik dalších století byla v Izraeli spíše jen mlhavou představou, šeol, úděl všech zemřelých, byl chápán jako tajemné místo spíše neexistence než existence (duší) zemřelých. Prorok ani nemohl vědomě myslet na Kristovo zmrtvýchvstání, v jeho době očekávání Mesiáše ještě ani nebylo aktuální, a i kdyby, tak Mesiáš poslaný Hospodinem by přeci musel mít úspěch, nemohl by být zabit, natož pak za trest. Přesto křesťanská četba těchto několika Ozeášových slov jakožto proroctví vzkříšení z mrtvých, zmrtvýchvstání Krista zabitého za naše hříchy je zcela legitimní. Nejen proto, že je doložena už u starých církevních otců, ale především proto, že k biblickému textu prostě patří, že jeho lidský autor může v tom či onom ohledu vyslovit mnohem více, než sám může (ve své době) poznávat či jen tušit. To je přeci jednou ze základních charakteristik svatopisecké inspirace, zejména Starého zákona naplnivšího se až v Zákoně novém, jednou ze základních charakteristik Božího slova. A tak je nám dnešní Ozeášovo krásné „mnohem víc“ zcela oprávněně připomínkou, že jedním z rozměrů návratu k Bohu, jedním ze základních argumentů, povzbuzení, proč tak učinit, je věčnost, víra ve věčnost. V časnosti se přeci (spolu)rozhoduje, jaká naše věčnost bude.

«Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí». Ano, i naše (v konkrétnech života se projevující) láska k Bohu je často taková; nadchneme se, ale nadšení nás leckdy brzy opustí, něco dobrého s nadšením začneme, ale často nevytrváme. Naše žitá víra tak není mnohdy nepodobná mráčku a rose, které se záhy rozplynou, anebo onomu semínku, co zapadne na okraj cesty, rychle sice vzroste, ale pak ji stejně rychle nějaké trní zadusí či žár slunce sežehne. I s tím naštěstí Bůh ve své trpělivé milosrdné lásce počítá, a volá nás právě proto zpět.

«Protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly», protože Bohu nejmilejší obětí je právě naše obrácení.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte opět dvě poznámky k dnešním biblickým čtením.

První z nich je samotný závěr knihy proroka Ozeáše. Tohoto starozákonního proroka (jednoho z takzvaných Dvanácti malých proroků, proroka, který vystoupil v polovině 8. století př. Kr. v Severním Izraeli, zejména za vlády krále Jarobeáma II., v době končícího rozkvětu a začínajícího mravně-politického království) známe především jako toho, který velmi výrazně vyzpíval Boží soucitnou lásku k slabému a nevěrnému člověku.

Vždyť je to právě tato prorocká kniha, ve které čteme některé známé krásné texty o Božím soucitu a Boží lásce, o Boží trpělivosti s člověkem a touze po jeho návratu a obrácení. Nejznámější je v tomto ohledu asi pasáž z 11. kapitoly: «Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho… Můj lid se zdráhá vrátit ke mně… Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát?… Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsme pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí». A je to také Ozeáš, který jako první z proroků rozvine velký a později tolikrát opakovaný starozákonní obraz přirovnávající vztah Izraele k Hospodinu ke vztahu manželky k manželovi (obraz pochopitelný pouze v dobovém patriarchálním kontextu), a to navíc docela specifickým a velmi aktuálním způsobem: Manželka (Izrael) je svému manželovi nevěrná, je to poběhlice, zatímco manžel (Hospodin) na ni stále čeká, stále ji miluje a volá zpět; kdykoli se navrátí, s láskou ji opět přijme. Ostatně něco takového sám Ozeáš velmi bolestně a vpravdě prorocky zakusil, když jeho vlastní žena se chovala podobně, zatímco on na ni trpělivě čekal; když se vrátila, přijal ji také s láskou zpět.

Není proto vůbec divu, že leckteré Ozeášovo proroctví je dodnes nesmírně oblíbené, rádo čtené, často citované. A je tomu tak pochopitelně dobře, člověk potřebuje podobná biblická ujištění stále znovu slyšet. Je tomu prostě tak, že Boží soucitná dobrota má v praxi asi větší naději přivábit člověka zpět než projevy Božího hněvu. Dobrota Boží přivábí člověka sice možná pomaleji a nenápadněji než Boží hněv, ale za to trvaleji a pevněji, pokud se tedy člověk přivábit nechá. Aspoň tak o tom mluví nejedna lidská zkušenost. I proto nejen u Ozeáše, ale i v celém Starém zákoně – zejména v jeho křesťanské četbě – je projevů Boží lásky nakonec určitě více než projevů či hrozeb Božího hněvu (který ovšem v posledku opět není ničím jiným než tajemným a bolestným projevem téže otcovské Boží lásky).

Je tedy moc dobré Ozeášovo proroctví stále znovu a znovu číst, je dobré se nechat potěšit jeho slovy, jeho útěšnou vizí Boží dobroty. Ale je samozřejmě zároveň dobré nepřeskočit ani ty pasáže, které i o Božím hněvu volajícím k obrácení hovoří (ani na to Ozeáš nezapomíná), a především je potřebné dočíst knihu až do samotného konce.

A jím je právě dnešní úryvek. Slyšíme v něm prostřednictvím proroka další starozákonní příklad kající modlitby, která se možná i skutečně stala součásti nějaké kající liturgie. Začíná zcela výmluvnými slovy, vpravdě prorockou výzvou: «Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost». A končí Božím laskavým ujištěním: «Vrátí se a v mém stínu budou bydlet… Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod». A určitým tajemným varováním zároveň: «Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou».

Jistě by stálo za to rozjímat o celé této modlitbě, o každé její formulaci zvlášť, zvlášť třeba o té úplně závěrečné…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jistě mnoho teologického a sofistikovaného lze nalézt v dnešních biblických čteních. A to jak v prvním z proroka Jeremiáše, kdy slyšíme jeho velký povzdech nad zatvrzelostí lidského srdce, tak i v evangelijním úryvku, kde nasloucháme Kristově odpovědi na nařčení ze strany některých lidí ze zástupu (patrně z řad farizeů), že «vyhání zlé duchy s pomocí Belzebuba, vládce zlých duchů». Přesto zkusme, takřka prvoplánovitě, se zastavit nad snad nejzákladnější myšlenkou každého z těchto čtení.

«Neposlechli, nepopřáli mi svého sluchu, ale jednali podle zatvrzelosti svého zvrhlého srdce, a místo aby šli vpřed, obrátili se vzad… Den co den jsem jim ustavičně posílal všechny své služebníky proroky, ale neposlechli mě, nepopřáli mi svého sluchu, zatvrdili svou šíji a jednali hůř než jejich otcové» slyšíme z úst proroka.

Jsou to slova, která Jeremiáš historicky adresuje svým posluchačům, Židům počátku 6. století před Kristem, v době (dalšího) náboženského úpadku a hlavně v době blížící se katastrofy babylónského vpádu, poničení Jeruzaléma, včetně poboření chrámu a následného odvlečení mnohých do vyhnanství v Babylónii. Jsou to slova, která jako součást Písma jsou adresována i nám všem, zvlášť v dobách ne nepodobných době Jeremiášova, době jejich prvního vyslovení…

„Nenapravitelnost lidského srdce“, tak by snad mohla být pojmenována jejich základní myšlenka. Člověk – ani po tolika neblahých dějinných zkušenostech se svou slabostí, po tolika požehnaných Božích vstupech do dějin a mocných znameních, dokonce ani po příchodu Božího Syna a jeho tolikerém působení mezi námi – jakoby si stále nebyl schopen vzít poučení, nebyl schopen si dát říci, nebyl schopen se změnit k lepšímu.

Jistěže, takto vysloveno je to velmi zjednodušující tvrzení, není možné je absolutizovat (vždyť k nějakým celospolečenským posunům snad přeci jen někdy dochází, zvlášť v oblasti aspoň některých lidských práv, mnozí svatí zde byli a jsou, mnoho dobrého se stalo a děje a snad i bude nadále dít), nicméně v mnohém Jeremiášova Boží slova platí stále, proto jsou i součástí Božího slova, proto je slyšíme v dnešním čtení.

Nenapravitelnost svého srdce přeci nějak zakoušíme všichni, anebo aspoň mnozí z nás (světci nechť laskavě nyní prominou). Snažíme se, rádi bychom se polepšili, ale stále upadáme do týchž chyb, anebo dokonce do nových. Slyšíme proroky, slyšíme Boží slovo, máme blízko Pána Ježíše, přijímáme ho ve svátostech, ale často se příliš neměníme. To samozřejmě není dobře, celá postní doba nám připomíná, že bychom se s Kristovou pomocí měli konečně změnit, ale často se nic moc neděje.

Jako bychom se našli ve slovech svatého Pavla ze sedmé kapitoly jeho listu Římanům: «Nepoznávám se ve svých skutcích, vždyť nedělám, co chci, nýbrž to, co nenávidím… Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci… Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se pořizuje má mysl a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterém se podřizují mé údy».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení je opět z Páté knihy Mojžíšovy, z knihy Deuteronomium. Protože z ní nečteme v těchto postních dnech poprvé, již jsme si dříve připomněli, že jádrem této biblické knihy (dle biblické tradice znovu nalezené knihy Zákona v jeruzalémském chrámě za vlády krále Joziáše, tedy někdy koncem 7. století před Kristem) je skutečně opakování mojžíšského Zákona (jak říká i její řecký název).

Čtvrtá kapitola, ze níž je dnešní úryvek, je z Mojžíšovy řeči, která uvozuje a připravuje samo zopakování Desatera, jádro celého Zákona, srdce Smlouvy (v následné páté kapitole): Mojžíš, veden Božím duchem, připomíná, jak dodržování Božích přikázání přináší člověku skutečné Boží požehnání, neboť implikuje stálou Boží blízkost, a jak prostřednictvím dodržování přikázání Zákona je Bůh vnímatelně přítomen ve svém lidu, je jeho skutečným Pánem, pravým a jediným Bohem, že nad tím i okolní národy mohou žasnout.

Historická okolnost, že znovu nalezení knihy Zákona (anebo jeho nové formulování, sepsání) se událo právě v době asyrského nebezpečí a v době náboženského úpadku v celém Judsku, je velmi výmluvná. A co do svého poselství je tato okolnost i univerzálně platná. Připomíná nám, že právě v dobách různých krizí, vnitřních i vnějších, člověk může a má znovu nalézt zalíbení v Hospodinově zákoně, v následování jeho přikázání v každodenním životě, aby tak byl ve svých těžkostech Boží blízkostí, kterou věrnost Božímu slovu s sebou přináší, potěšen a povzbuzen, zvlášť také posílen nést vše těžké, co na něj dopadá, a zůstat tak věrný Bohu a dobru…

Proto ani Pán Ježíš nepřišel Boží Zákon zrušit, ale naplnit. V jeho vlastních slovech z Horského kázání «Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit» spočívá základní křesťanský interpretační klíč k celému Starému Zákonu, zejména k Tóře a především k Desateru: Kristus jako vtělené Boží Slovo, člověkem se stanuvší Boží láska, je sám celým Božím Zákonem, jeho dokonalým a člověku vnímatelným ztělesněním. Proto pohled na Krista je pohledem na živé Boží Desatero, na jeho největší možné uskutečnění. Následování Krista, kráčení v jeho šlépějích, tak nemůže nikdy jít (docela) jinou cestou.

Z toho důvodu i celé Horské kázání, ze kterého je dnešní úryvek evangelijní, ukazuje, že jednoduchý protiklad Kristus-Tóra je jen zdánlivý a vlastně povrchní. Naopak, mravní apel evangelia je dokonce ještě náročnější než mojžíšský Zákon; «slyšeli jste, že bylo řečeno, ale já vám říkám» něco ještě „víc“, zazní již v samotném Horském kázání hned několikrát. Náročnější, ale smysluplnější a realističtější, protože mnohem jasněji odhaluje smyslu celého Zákona – lásku k Bohu a lidem, a také protože dává větší Boží sílu k jeho dodržení – Kristovu milost. A především nabízí Kristovo odpuštění, když ve své slabosti zhřešíme a Kristovy Boží cesty opustíme, sejdeme z nich, Boží odpuštění, které dává stále znovu a znovu povstat a znovu za Pánem Ježíšem kráčet cestou jeho přikázání.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes dvě poznámky; jednu k prvnímu z biblických čtení a druhou ke světici, která má dnes svátek, pro střídmost postní doby povětšinou neslavený, ke svaté Františce Římské.

V prvním čtení máme před sebou Azariášovu modlitbu z knihy Daniel. Protože tuto pozoruhodnou starozákonní knihu v postní době neotevíráme poprvé, bylo již připomenuto, jak tato kniha, v křesťanském členění starozákonních knih řazená mezi knihy prorocké, je snad nejvýraznějším příkladem starozákonní apokalyptiky. Je příkladem literárního druhu, který – v případě knihy Daniel formou příběhu situovaného do dob babylónského vyhnanství – odkrývá skryté Boží pravdy (apokalypsis je „odkrytí věcí skrytých“). Tyto pravdy jsou jako Boží pravdy obecně platné, zvlášť jsou však důležité pro doby podobné době vzniku toho či onoho apokalyptického textu.

Kniha Daniel vzniká v polovině 2. stol. př. Kr., v době násilné helenizace, v čase pronásledování zbožných a spravedlivých židů, kteří nechtěli přijmout pohanské obyčeje a náboženství, v čase následných makabejských válek za náboženskou svobodu. Starozákonní kniha Daniel je tak dramatickým odkrytím základní pravdy, že Bůh nepouští svůj lid ani v nepřízni doby, naopak, zvlášť tehdy je mu blízko a chce ho posílit, dát Boží sílu nepodlehnout pokušení a neopustit Boží cestu.

Dnešní úryvek je z takzvaných Přídavků k Danielovi, tedy z té části biblického textu, která je přítomná pouze v širší (řecké) verzi knihy. Patří tedy mezi ty části Starého zákona (takzvané deuterokanonické knihy), které vznikají mimo Palestinu. Jako součást Božího slova je uznávali především židé žijící mimo Izrael. A pak samozřejmě křesťané, protože právě tento širší kánon starozákonních knih a překlad těch ostatních (protokanonických), kánon, jehož základem je Septuaginta, řecký překlad Starého zákona, se stal biblí prvních křesťanů.

Azariáš (v Babylónii přejmenovaný na Abednega) je svými dvěma druhy vhozen do ohnivé pece, rozpálené sedmkrát více než obvykle. Je to trest za to, že se jako věrní židé odmítli poklonit zlaté soše, kterou nechal zhotovit král Nabuhodonosor a jejíž úctu přikázal všem svým dvořanům, mezi něž patří i čtyři židovství mládenci (Daniel do pece vhozen není). Když ti tři svázaní dopadnou na dno rozpálené pece, nejenže se jim nic nestane a mohou se rozpálenou pecí v klidu a bez úhony procházet, zatímco satrapové, kteří je tam vhazovali byli k smrti sežehnuti žárem jejích plamenů. Ale navíc se v peci s nimi prochází podivuhodně ještě čtvrtý, který «se svým vzhledem podobá Božímu Synu», tedy – v křesťanské četbě – Kristus. V tu chvíli Azariáš pronáší svou krásnou modlitbu, jejíž část jsme v prvním čtení slyšeli.

Azariášova modlitba je dalším z mnoha příkladů starozákonní modlitby, další z mnoha vzorů, jak bychom se také mohli a měli modlit i my. Je to modlitba, která v sobě obsahuje mnohé, co skutečná modlitba obsahovat má: dobrořečení Bohu, připomenutí (všech) jeho dobrodiní, prosbu o další, pokorné uznání vlastních vin a slabostí, kajícnost a odhodlání k obrácení.

«Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha» jsou slova, která snad nejvíce vystihují rozpoložení srdce vyhnanců. Oni ví, že hříchy lidu jsou příčinou jejich neštěstí, ví, že mnozí mnohá dobrodiní od Boha promrhali, a proto vlastně nemají co jiného Hospodinu nabídnout než vlastní lítost. Ale to kupodivu stačí. Azariášova modlitba je vyslyšena, v peci je s mládenci Syn člověka, nakonec jsou všichni tři z pece vytaženi a zachráněni.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním starozákonním čtením a úryvkem evangelijním je na první poslech asi celkem zřejmá: Sám Pán Ježíš dává pohanského vojevůdce Námana za příklad víry svým posluchačům v nazaretské synagoze, kteří se chvíli předtím zdráhali uvěřit, že Ježíš je tím Mesiášem, o kterém mluvil právě přečtený text z proroka Izaiáše.

Podívejme se tedy na první čtení, které nás přenáší do poloviny devátého století před Kristem, do Severního Izraele za vlády krále Jorama a rozevírá před námi starozákonní příběh pohana Námana, velitele vojska aramejského krále, krále lidu (v té době) spřáteleného s Izraelem. Námana stihlo hrozivé malomocenství. Prostřednictvím malé dívky z Izraele, služebné své ženy, se dovídá o proroku Elizeovi (Elíšovi), který ho může zbavit jeho nemoci. Vybaven dopisem svého pána vezme proto své dary i služebnictvo a odchází za prorokem do Samaří. Když ho po návštěvě krále vyhledá, je zklamán jednoduchostí a neokázalostí prorokova pokynu. I přes zdráhání nakonec uvěří jeho slovu a na prorokův pokyn se sedmkrát ponoří do vody řeky Jordán. Je zázračně uzdraven, zbaven svého malomocenství a ač pohan, skloní se před Hospodinem, Bohem Izraele.

To je důvod, proč ho Pán Ježíš dává svým posluchačům v Nazaretu za vzor víry: Narozdíl od nich uvěřil prorockému slovu a mohl být uzdraven. Ale také jim na Námana ukazuje jako na předobraz toho, že od nynějška se přístup k Boží milosti otevírá všem, nejen židům ale i pohanům. Od chvíle Kristova příchodu již nebude rozhodovat pro spásu národnostní příslušnost, ani náboženská k vyvolenému národu, ale uvěření v Pána Ježíše, vtěleného Božího Syna, přilnutí k němu, následování, láska.

Nejde proto jen o Ježíšovy současníky, jde i o nás o všechny. I nám je Náman dán za vzor víry. Jistě v mnoha ohledech. I abychom snadněji a odvážněji věřili tomu z křesťanství, co se nám třeba pro svou prostotu může někdy zdát také zdánlivě až neuvěřitelné. Například že prosté polití vodou ve jménu Trojice, křest, skutečně smývá hříchy z duše člověka a vnitřně ho uzdravuje. Anebo že prostá slova rozhřešení vyslovená knězem při zpovědi přinášejí odpuštění hříchů, jichž se člověk dopustil po křtu. Že olej pomazání ve svátosti pomazání nemocných přináší vnitřní uzdravení a sílu nést tíži nemoci, olej biřmování v nás upevňuje a posiluje vše křesťanské, že svěcení vkládáním biskupových rukou předává posvátnou Kristovu moc, že dání a přijetí manželského slibu je skutečnou svátostí. A hlavně tomu, že pod způsobami chleba a vína v eucharistii je skutečně tajemně přítomen sám Pán Ježíš. Pokud tedy zůstaneme jen u svátostí.

Náman je vzorem, že právě víra, krok křesťanské víry otevírá srdce Boží milosti, účinkům svátostí, Kristově milosti v nich obsažené, za tak prosté elementy se schovavší. A i to je dobré si pro naši svátostnou praxi stále připomínat…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

počínaje třetí nedělí postní se biblické úryvky začínají každoročně lišit. Na první a druhou postní neděli jsme v evangeliu slyšeli o pokušení Páně a o jeho proměnění, od třetí neděle se evangelijní úryvky začínají lišit. Je to samozřejmě záměr. V liturgickém roce „A“ jsou biblická mešní čtení vybrána tak, aby pomohla katechumenům v závěrečné fázi jejich přípravy na křest a nám již pokřtěným k přípravě na jeho obnovu; čtou se zejména svědectví, velké obrazy křestní proměny z Janova sepsání evangelia. V roce „B“ – to je ten letošní – jsou úryvky Písma zaměřené na proces obrácení; zaznívají texty, které nám mají nějak pomoci k přiznání si vlastní hříšnosti a slabosti, ke kajícnosti, k odvaze a touze se k Bohu a dobru navrátit. A konečně úryvky roku „C“ by zase měly pomoci k prohloubení duchovního života, našeho vztahu s Pánem Ježíšem.

Jistěže jde jen o důrazy, všechna tato témata – příprava na velikonoční obnovu křestního vyznání, obrácení, kajícnost a prohloubení vztahu s Pánem Ježíšem – se vždy postní dobou prolínají. Stejně jako půst, almužna, modlitba by měly být každoročně náplní a smyslem jakéhokoli našeho postního snažení, náplní vedoucí k obrácení. Přesto je užitečné si důrazy jednotlivých liturgických cyklů mešních čtení připomenout, abychom mohli Božímu slovu těchto nedělí naslouchat snad s větším užitkem, s určitým předporozuměním, co v něm můžeme především zaslechnout…

Letos v prvním čtení z knihy Exodus slyšíme dnes svědectví o dání Božích přikázání na hoře Sinaj. Už starozákonní biblická tradice přečetla, že přikázání je právě deset, celou pasáž rozdělila na deset slov (vět) do dvou skupin, podle dvou kamenných desek. Přesně deset jich musí být proto, že deset bylo Božích stvořitelských slov; Bůh desetkrát řekl, co se má sát, a to se také stalo, bylo stvořeno. Proto právě deset slov zaznívá nyní znovu, na začátku obnovy člověka, na začátku jeho polepšování. Uposlechne-li člověk, Boží obraz, těchto deset Božích přikázání, začne být proměňován znovu k hříchem ztracené Boží podobě. To je nejhlubší smysl dání Zákona, připravujícího na nové stvoření (nitra) člověka, které v plnosti nastane až příchodem Mesiáše, Kristovou Boží milostí.

Dání Desatera předznamenává evangelijní svědectví o vyčištění chrámu. Čteme dnes o něm podle Janova sepsání evangelia, ve kterém je tato událost situována na samotný začátek Ježíšova veřejného působení, hned po prvním zázraku proměnění vody ve víno v Káně Galilejské, zatímco synoptická evangelia (Matouš, Marek a Lukáš) vyčištění chrámu kladou až na závěr Kristova působení, až po jeho vjezdu do Jeruzaléma těsně před velikonočními svátky. Víme, že biblisté se většinou kloní k synoptické chronologii událostí (ve smyslu, že první tři evangelisté patrně přesněji zaznamenávají jejich konkrétní sled) a že Janovu kompozici chápou spíše jako výsledek jeho teologické vize (ve smyslu, že jednotlivá svědectví o Kristových mocných činech a slovech Jan někdy klade ve svém evangeliu za sebou tak, aby už jejich pořadím vyslovil nějakou zjevenou teologickou pravdu). Protože ale všichni evangelisté psali na základě Boží inspirace, i Janova teologická koncepce je legitimní, Bohem inspirovaná a má velkou vypovídací hodnotu, pro náš konkrétní život možná někdy důležitější než samotná přesná historická chronologie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes máme před sebou samotný závěr knihy proroka Micheáše, jednoho z dvanácti takzvaných malých proroků, proroka vystoupivšího koncem sedmého století před Kristem v nelehké době ohrožení celého Izraele asyrskou říší (pro Severní Izrael to znamenalo dokonce jeho zánik, Samaří roku 721 padlo). Je to krásná modlitba, další ze vzorových příkladů starozákonních modliteb obracejících se k Bohu zvlášť ve chvílích tísně, připomínajících jeho minulá dobrodiní a zaslíbení, vyznávajících vlastní slabost a hříšnost a dovolávajících se s důvěrou dalšího Božího milosrdenství.

Je velmi dobré si tyto starozákonní modlitby častěji číst, najít se v nich a nejlépe se je i modlit. Zejména celá kniha žalmů (doslova „zpěvů“) je taková. Proto nejen žalmy ale právě i leckteré jiné starozákonní modlitby přejala církev do své liturgie, a to i té eucharistické. Jednak v nich rozpoznala „školu modlitby“, kdy člověk ve všech myslitelných stavech svého srdce a života – radosti i smutku, štěstí i bolesti, svatosti i hříchu, lásky i hněvu, vděčnosti i strachu – přichází před Hospodina, otevírá své nitro a prosí po pomoc a požehnání. A jednak v nich zaslechla promlouvat samotné Slovo, samotného Krista; on se jako člověk tyto modlitby také modlil, jak víme z evangelia, a jako Boží Syn v nich také promlouval a stále promlouvá.

Nejinak je tomu i u dnešní modlitby proroka Micheáše. I ona je také takovým vylitím srdce před Bohem v dobách tísně a nebezpečí. Jen možná škoda, že nám liturgie opět vynechala, přeskočila dva verše (16. a 17.), které v sobě obsahovaly hněv modlicího se proroka, touhu po pomstě. Ne že by bylo dobré se hněvat a už vůbec není dobré toužit po nějaké pomstě, ale protože tomu tak někdy prostě je, mohly by nám tyto verše být krásným příkladem, jak vylití i těchto emocí před Bohem je nutné, neboť Bůh je může svou dobrotou utišit a proměnit v milosrdenství (což pak můžeme aspoň implicitně číst ve verších následujících, v 18. až 20. verši dnešního úryvku).

Zkusme tedy Micheášova slova vzít jako modlitbu, i jako svou vlastní, pomodlit se je, nechat jimi promlouvat své srdce k Bohu a Boha, Krista skrze ně k nám. Podobně můžeme uchopit i následující žalm sto třetí jakož i jakýkoli jiný, vždy dle stavu a rozpoložení našeho vlastního srdce. Začneme-li se takto aspoň někdy modlit, možná budeme mile překvapeni, jak se náš vlastní modlitební život obohatí, jak se naše komunikace s Pánem Ježíšem stane živější a snad i autentičtější, v každém případě i nějak objektivizovaná duchovní zkušeností našich předků, jež se i proto stala součástí Božího slova…

V evangeliu čteme podobenství o marnotratném synu. Je natolik jasné, průzračné a známé zároveň, že snad ani není možné k němu něco dalšího přidávat. Navíc jsme jistě už slyšeli mnoho jeho výkladů. Možná snad ale stojí za to si i přesto připomenout jeden známý moment dnešního podobenství; konkrétně ten, který se stal – mnozí si na to ještě pamatujeme – velmi výrazným duchovním impulsem pro Milostivé léto roku 2000.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním dnešním čtení, předznamenávajícím jako předobraz evangelijní podobenství o proradných vinařích, máme před sebou začátek starozákonního příběhu o Josefovi a jeho bratřích, konkrétně Josefovo prodání do egyptského otroctví.

Josef, jak dobře víme, je mimo jiné jedním ze starozákonních předobrazů Krista: Je milovaným synem svého otce Jákoba, Kristus je jednorozeným Božím Synem, a tak jako to byl hřích Josefových bratří, zbavení se Josefa prodáním do otroctví, který nakonec přinesl samotným viníkům a mnohým dalším záchranu před smrtí hladem, tak to byl a je hřích nás všech lidí, který přibil Krista na kříž a stal se „šťastnou vinou“ (felix culpa), důvodem spásy celého světa. Proto také dnes v evangeliu slyšíme podobenství, jaké slyšíme, s vysvětlením, že «kámen nárožní,  který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním».

Je-li tedy starozákonní Josef předobrazem Krista, pak jeho bratři jsou obrazem, ztělesněním nás lidí, hříšníků, jejichž hříchy a provinění Pána Ježíše na smrt reálně posílají. Jsou to přece i naše hříchy páchané dnes, které křižují Krista tenkrát, to je jedna ze základních pravd křesťanské víry, vynesl-li Boží Syn na kříž hříchy všech lidí všech dob. V Josefových bratřích se tak máme najít, protože zrcadlí i naše vlastní postoje, naše způsoby chování se ke Kristu. Naše jejich chování podobné chování k jeho různým způsobům přicházení k nám. Chování, které není v mnohém nepodobné jednání proradných vinařů podobně v Ježíšově podobenství.

Necháme-li stranou snad i jistou pochopitelnost žárlivosti bratří vůči Josefovi, byla to především jejich neochota přijmout, že Josef prostě je nejmilovanějším synem Jákoba, která je přivedla k jejich ničím neospravedlnitelnému činu. Jákob skutečně Josefa miloval nejvíce ze všech, neboť Josef byl prvorozeným synem jeho nejmilovanější ženy Ráchel, protěžoval ho zjevně před ostatními. Josef sám si toho byl také vědom, ve vynechaných verších dnešního úryvku bychom četli například o tom, jak svým bratřím vypravuje svůj sen, z něhož vyplývá, že by se mu všichni ostatní bratři měli vlastně klanět.

Jistě jde o jen o předobraz, ten je vždy nedokonalý a v lecčem nutně pokulhávající. Nicméně nám docela jasně ukazuje, jak právě vnitřní neochota přijmout, že Pán Ježíš, ač se stal v lidství naším bratrem, je zároveň jednorozeným Božím Synem, neochota se před ním jako před Pánem a evangeliem jako jeho slovem sklonit, je často jedním z  kořenů našeho jeho odmítání, nepřijetí, vyloučení živého Krista, Slova z našeho osobního života. A stejně tak jako u Josefových bratří to byl v posledku možná strach o sebe samé, o svá vlastní pozemská privilegia (v rámci archaické rodové společnosti), tak to ne nepodobně u nás to může být strach o vlastní pohodlí, o sobeckou „autonomii“, které nás k umlčování a zabíjení Ježíše v našem životě mohou přivést.

Je proto asi dobré se sebekriticky najít v Josefových bratřích a rozjímat o pohnutkách a způsobech našeho (případného) odmítání a umlčování Pána Ježíše, «aby dědictví bylo naše». Podobně můžeme porozjímat i o dnešním podobenství, abychom se nezachovali jako ti zlí vinaři, farizeové z evangelia, kteří nejenže neposlouchali Boží proroky, ale nakonec se chtěli zbavit samotného Božího Syna. Ale ještě lepší by bylo, kdybychom se mohli aspoň nějak nalézt v Josefovi, zejména v tom, jak celý jeho příběh pokračuje, a tedy v samotném Pánu Ježíšovi…

Read More »