Milé sestry, milí bratří,
letošní slavnost svatého Josefa, snoubence Panny Marie a Strážce Jezu Krista, se nese v duchu stále nekončící pandemie, vysokých počtů nakažených, nemocných a umírajících, plných nemocnic, přepracovanosti obětavých zdravotníků, nebezpečí, frustrace, strachu, bolesti. Na mnohé – zejména na nemocné, vyčerpané, opuštěné, krachující, chudé či na děti – dopadá celá nynější situace stále bolestivěji. A tak zkusme všichni společně, podobně jako před rokem na začátku pandemie, opět pohledět na krásnou postavu svatého Josefa s pokornou otázkou, co nám může do nynější doby říci, čím nás může povzbudit. Zvlášť když papež František svým apoštolským listem Patris corde vyhlásil letošní rok Rokem svatého Josefa…
Z Nového zákona nám sice není známé žádné jeho slovo, ale přesto o svatém Josefovi víme leccos již ze samotného evangelia, především podle Matoušova a Lukášova sepsání, a leccos můžeme opatrně doplnit také z nebiblických spisů, z posvátné tradice, především ze starobylého apokryfního (nekanonického) takzvaného Protoevangelia Jakubova (je to spis, postupně skládaný od 2. do 5. století, který se především snaží nebiblicky rozvyprávět podrobnosti kolem události vtělení Pána Ježíše).
Víme tedy, že Josef byl mužem spravedlivým, tesařem z Davidova rodu, byl zasnouben s pannou jménem Maria. Tu pak, když se ještě před tím, než spolu začali žít, ukázalo, že z Ducha svatého počala Dítě, na vnuknutí anděla vzal k sobě a stal se jejich ochráncem. Spolu s Marií se stal lidským vychovatelem a ochráncem Dítěte, Ježíše Krista. Můžeme opatrně (právě na základě Protoevangelia Jakubova) doplnit, že když byl zasnouben s Pannou, byl už starším vdovcem a měl již odrostlé syny, že mu Pannu vybral sám Boží los a on že Marii přijal za svou snoubenku přímo z jeruzalémského chrámu, kam byla svými rodiči Jáchymem a Annou dána na výchovu.
V každém případě stojí před námi svatý Josef jako ten, kterému byl svěřen do opatrování Pán Ježíš, vtělený Boží Syn v podobě malého křehkého dítěte. V tom je a zůstane Josef navždy jedinečný, protože Boží Syn takto už podruhé na zem nepřijde. Díky této své jedinečnosti je zároveň ochráncem i vzorem nás všech, s Kristem nějak spojených.
Ochráncem proto, že je stále tajemným nebeským ochráncem pozemského křehkého Krista, ne samozřejmě ve smyslu Ježíšova Božství, ale ve smyslu ochránce jeho tajemných křehkých přítomností ve světě, v našich srdcích, v našich životech, v našich rukách, v našem lidském světě. Proto je svatý Josef, Strážce Jezu Krista, odnepaměti také jako mocný přímluvce a nebeský ochránce vzýván; nejen jako Ochránce všeobecné církve (což je další z jeho titulů, který mu přiřkl roku 1870 papež Pius IX.) či jako patron všech pracujících, ale také jako patron nás všech, zvlášť pak umírajících, patron šťastné hodiny smrti. Však mu také mezi všemi svatými přísluší protodouleia („prvoúcta“).
Svatý Josef je i vzorem pro každého z nás. Právě nám, lidem, přeci byl také svěřen Kristus, tajemně, v podobě našeho křesťanství, naší víry, naděje a lásky. I naším úkolem je proto křesťanskou víru na jednu stranu opatrovat jako malé křehké dítě, na druhou stranu ji nechat růst a nechat se jí vést. Skoro by se chtělo říci, že i my se z „pěstounů“, „ochránců“ a „strážců“ Krista se máme stále více stávat jeho „učedníky“ a „apoštoly“.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
v evangelijním úryvku čteme stále z páté kapitoly Janova sepsání. Máme tak před sebou pokračování jedné z velkých Kristových řečí, v nichž poodhaluje tajemství svého boholidství, konkrétně té řeči, kterou adresoval některým Židům, patrně z řad farizeů, kteří se vysloveně pohoršovali, že uzdravil chromého u rybníka Bethzatha v den sobotní. A jestliže včerejší úryvek končil Ježíšovými slovy «nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal», tak dnešní je toho pokračováním: Ježíš Kristus je jednorozeným Božím Synem, vtělením Boží slávy, proto o jeho Božství svědčí vše, co se zjevuje na jeho lidství, na všem, čím jako člověk je a co dělá. Proto i uzdravení v sobotu je skutečným zjevením Boží slávy.
Evangelium je dnes předznamenáno v prvním čtení úryvkem z dvaatřicáté kapitoly knihy Exodus, svědectvím o Mojžíšově podivuhodném odmítnutí Boží nabídky stát se praotcem nového Božího lidu, vlastně „novým Abrahámem“ («Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ» nabízí Mojžíšovi sám Hospodin, když lid si pod Sinajem nechal ulít zlaté tele a začne ho uctívat). Mojžíš ovšem odmítne, raději prosí za záchranu lidu. («Slituj se nad svým lidem… Rozpomeň se na Abraháma, Izáka a na Izraele, své služebníky»). A lid je skutečně zachráněn («A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu»).
Mojžíš, který tak měl více na srdci Boží slávu a dobro lidu než slávu svou a svůj prospěch, se v tomto rozhodujícím okamžiku svého života stal snad nejvíce předobrazem Krista, pravým «Božím služebníkem» (jak zní jeho krásný biblický titul). Možná totiž nenajdeme ve Starém zákoně výmluvnější příklad dání přednosti slávě Boží před slávou vlastní, obětování osobní „kariéry“ v prospěch záchrany celku.
Pán Ježíš tedy nehledá svou slávu, nemusí ji hledat, protože je Božím Synem, sám je Boží slávou, jejím vtělením a zjevením. Proto může říci v naprosté plnosti «slávu od lidí nepřijímám». Jeho největší slávou, maximou jejího zjevení, se stane navíc kříž («Otče, oslav své jméno» modlí se Pán Ježíš předpovídaje své utrpení těsně před velikonočními svátky, «oslavil jsem a ještě oslavím» slyší Otcův hlas z nebe, «a nyní ty, Otče, oslav mne slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět» odpoví Kristus svou Velekněžskou modlitbou v Getsemanech).
Docela jinak je tomu u farizeů, jeho odpůrců, kterým je řeč primárně adresována («Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu od samého Boha?»). Nehledání slávy Boží ale slávy své vlastní, oslavování sebe samých, vzájemná sebeoslava farizeů je tak odhalena jako (spolu)příčina, proč nechtějí přijmout Krista, proč nejsou schopni se mu otevřít. A to navzdory tomu, že znají Písma a zkoumají Písma, která ale o Kristu mluví, na něj ukazují a na něj čekají. Farizeové (z evangelia) a jim podobní mají totiž raději své vlastní poznání Boha než Boha, své vlastní vnímání člověka než člověka. Nedostatek lásky («nemáte v sobě lásku») je tak nejhlubším důvodem, proč farizeové v evangeliu hledají předně slávu svou vlastní, i třebaže to všemožně halí do hávu obrany věrnosti Zákonu, do hávu obrany pravé židovské víry a zbožnosti.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
zaměřme svou pozornost dnes rovnou na úryvek evangelijní. Přímo navazuje na ten včerejší, na uzdravení chromého u rybníka Betzatha (či Bethesta), na podivuhodný Ježíšův zázrak, který se ovšem odehrál v sobotu. Proto někteří Židé, zjevně z řad farizeů anebo saduceů, začali Ježíšovi vyčítat, «že takové věci dělal v sobotu». Na to Pán Ježíš reaguje.
Na první poslech je nám jasné, že slyšíme teologicky velmi hutný text, navíc jsou to slova vycházející – podle Janova sepsání – přímo z Kristových úst. Otevírají před námi hned několik nejzákladnějších teologických pravd (doslova!): Kristovo boholidství, jeho Božskou jednotu s Otcem a zároveň absolutní Synovskou i lidskou poslušnost Otci, plnou synergii Otcova a Synova činění. Dále pak z toho vyplývající Božskou moc Kristových mocných činů, možnost a nutnost našeho poznání Otce právě skrze Syna, předání soudu Otcem Synovi, jakož i dar věčného života těm, kteří v Krista celým svým životem uvěří, konečné vzkříšení mrtvých.
Všechno to jsou opravdu velké pravdy naší křesťanské víry, nad každou z nich bychom mohli bezpochyby dlouhé hodiny rozjímat. Zkusme se však společně zastavit jen nad prvním veršem dnešního úryvku, nad Ježíšovým úvodním slovem, které ještě víc vystupňovalo odpor jeho židovských posluchačů…
«Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný». V řeckém originále je na místě «je činný» tvar deponentního slovesa ergetai (Jeroným ve Vulgátě překládá také deponentním slovesem operatur), což doslovněji znamená «pracuje» anebo «je v práci». To platí tedy o Bohu Otci, který «je činný» (ergetai), i o Božím Synu říkajícím o sobě «i já jsem činný» (kagó ergadzomai).
V těchto slovech zjevně nejde jen o nějakou chytrou odpověď Židům na námitku rušení soboty a už vůbec ne jen o nějakou vzornou a vzorovou Boží pracovitost, ale o základní výpověď, kým Bůh je a kým je i Kristus:
Jako «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)» se sám Bůh zjevil již Mojžíšovi v hořícím keři, a tak poodhalil tajemství své podstaty; že je Bytím, plností bytí, jeho dokonalostí. Ta spočívá v tom, že «je činný», je činem. Je živým bytím, pohybem. Jím může být jedině láska, pokud z něj vychází bytí další, nestvořené i stvořené. Jen dobro překypuje ze sebe samého (bonum diffusivum sui). Proto je Bůh jsoucí láskou sám v sobě, tedy Trojicí, jak zjevuje Nový zákon, je-li Bytím, plností bytí. Proto má Syna, soupodstatného (consubstantialis) s Otcem, proto je Syn vtělením Božího činu, vtělením a vyslovením se Boží lásky, proto je v Bohu i Třetí, Duch, z Otce i Syna vycházející (qui ex Patre Filioque procedit), který se vylévá na celý svět a všechny lidi.
Jako plnost bytí a tím pádem jako pohyb a čin vnímala Boha už i leckterá antická filozofie, to není žádné křesťanské novum. Že Bůh je „čirý kon“ (actus purus) by podepsal asi i leckterý pohanský filozof, zvlášť aristotelského ražení. Dokonce i to, že Bůh je nejvyšším dobrem (bonum summum), poznávala antická filozofie docela jasně; to by zase odsouhlasil zejména každý platonik.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
máme další postní všední den s jeho dvěma biblickými čteními. Dovolte tedy zase dvě poznámky, po jedné ke každému z nich…
V prvním slyšíme úryvek z knihy proroka Ezechiela, jednoho ze Čtyř velkých proroků. Vystoupil na samotném začátku vyhnanství v Babylónii, kam byl deportován hned v rámci první vlny roku 597 př. Kr. Stal se tak také prorokem naděje na začátku jednoho z nejtěžších a nejbolestnějších období dějin starozákonního Božího lidu. Na začátku vyhnanství svými proroctvími probouzel ochablou a zklamanou víru mnohých svých současníků, judských vyhnanců, kteří se navíc od svých souvěrců deportovaných později dověděli o ještě větším zpustošení Jeruzaléma a poboření chrámu.
Dnes slyšíme část Ezechielovy prorocké (tedy Hospodinovým duchem vnuknuté) vize nového, obnoveného chrámu, ze kterého vytéká chrámový pramen, voda přinášející život.
Voda je samozřejmě velkým tématem nejen biblickým, ale tématem společným všem náboženstvím a kulturám, zvlášť takovým, které se zrodily v prostředí, kde vody nebyl vždy dostatek, a tak její životadárná úloha, její nezbytnost k životu vynikla ještě více.
Voda, která vytéká v Ezechielově vidění z chrámu, má životadárnou a uzdravující moc. Není to jen vize budoucnosti, vize znovu obnoveného chrámu (s chrámovým pramenem) po návratu z vyhnanství, ale je to i prorocké připomenutí mířící do současnosti, připomenutí, že pravá voda přinášející život a uzdravení vyvěrá jedině od Boha. Jeho sídlem je nebe, proto je s vyhnanci i v Babylónii a žehná jim, i přestože jeruzalémský chrám zůstane pro Izrael místem Božího výsostného přebývání na zemi, neboť ve velesvatyni chrámu spočívá Hospodinova velebnost. Voda je obrazem Božího požehnání, Božího ducha.
Podobné vnímání vody je i v Zákoně novém, především v janovských spisech. Voda se v něm stává obrazem přímo Ducha svatého, Ducha tajemně vyvěrajícího z Kristova boku (neboť Duch svatý z Otce i Syna vychází). Ducha, který pak má také nějak vyvěrat i z nitra člověka, stanuvšího se Kristovým učedníkem. Ježíš Kristus je plným pravým Božím chrámem, z něhož vytéká voda živá, Boží milost, Boží požehnání.
Pokorný člověk, nechávající se touto Boží vodou uzdravit a oživit, se stane nejprve stromem («neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí») a následně sám i takovým Kristovým chrámem ve světě, pramenem, z něhož bude vytékat voda živá pro jeho okolí («Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra» slyšíme z Kristových úst v 7. kapitole Janova evangelia).
Ezechielovo proroctví je tak opravdu nejen vizí obnoveného chrámu po návratu vyhnanství a připomenutím, že pramenem živé vody je Bůh sám, ale ještě více prorockým viděním Krista, jeho lidství, chrámu jeho Božství, a potažmo křesťana, s Kristem spojeného. Svatý Pavel přeci říká: «Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve váš přebývá?»
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
v dnešním prvním čtení z knihy proroka Izaiáše slyšíme část krásné vize stvoření nových nebes a nové země a nastolení mesiánského království: «Hle, utvořím nová nebesa a novou zemi… V jásot přetvořím Jeruzalém a lid jeho v radost… Neuslyším v něm hlas pláče nebo křiku… Vystavějí si domy a budou v nich bydlet, vysadí vinice a budou jíst jejich plody».
Již v rámci starozákonního výkladu (asi) nebylo úplně jasné, jak přesně tuto krásnou vizi číst; zda se tím myslí jen spíše nastolení mesiánské vlády ještě zde na zemi, v židovské apokalyptice pak především ve smyslu oné (několika) tisícileté mesiánské doby, anebo zda je to obraz spíše jen eschatologický, obraz nebe, obraz toho, co nastane na konci světa, až přijde Mesiáš definitivně. V každém případě je to proroctví, které zaznívá v době babylónského vyhnanství (je ze 65. kapitoly Izaiáše, tedy z té části prorocké knihy, jejímž autorem již není historický prorok Izaiáš žijící v polovině 8. století př. Kr., ale jiný prorok prorokující pod jeho jménem a jeho stylem začátkem vyhnanství v první polovině 6. století př. Kr.; zpravidla bývá tento autor závěrečné části prorocké knihy nazýván jako Tritoizaiáš, „Třetí Izaiáš“). První posluchači jeho proroctví, judští vyhnanci v Babylónii, je tak četli také, anebo spíše především jako zaslíbení (brzkého) návratu domů.
Už starozákonní výklad tak otevřel, nastínil některé základní směry, jak se proroctví můžeme snažit porozumět i v rámci křesťanské četby, tedy s vírou, že jeho naplněním je v každém případě Pán Ježíš.
Nejprve tedy můžeme Izaiášova prorocká slova číst eschatologicky, tedy jako obraz nebe, nebeského Božího království, toho, do kterého budou po smrti přeneseny duše spravedlivých a všech těch, jež toho budou Božím milosrdenstvím shledány hodny, a které bude v plnosti nastoleno po Kristově druhém příchodu.
V rámci apokalyptické četby můžeme zkusit prorocké zaslíbení také číst také jako obraz onoho tajemného mesiánského království, které – zejména v návaznosti na tajemný obraz z 20. kapitoly Janova Zjevení – bude nastoleno (na tisíc let?) ještě na této zemi před Kristovým druhým příchodem. V takové interpretaci musíme být ale opravdu velmi opatrní a měli bychom být spíše zdrženliví, už s ohledem na to, jaké různé až roztodivné podoby dostala v dějinách.
Další možností četby je vidět v Izaiášových slovech obraz církve. Její společenství, jak říká již leckterý starý církevní otec, by mělo být «rájem na této zemi» (což je zrovna krásná vize svatého Ireneje). Církev by měla být jakoby předchutí ráje. Jako «shromáždění Pánovo» (ekklésía Kyriaké) je totiž nejen společenstvím lidí kolem Krista, který je právě skrze službu církve, skrze její Tradici (parathéké, paradosis) – hlásání evangelia, slavení liturgie a žité společenství – na zemi stále tajemně a jedinečně přítomen, ale zároveň by měla být i společenstvím lidí Kristovou milostí již proměněných a tedy se podle toho také chovajících.
A poslední a možná (zvlášť v každé těžké době) nejdůležitější rovina výkladu je osobní, duchovní a mystická. Prorocká slova jsou určitě i obrazem toho, co člověk může a má prožít ve svém srdci, když se v životě skutečně potká s Kristem; když je mu odpuštěno, když se svým srdcem obrátí k Bohu, vrátí se tak domů, když je v jeho vlastním životě nastolena Kristova dobrá vláda: kousek nebe. Cosi z něj pak by měl zakusit i každý další, kdo se s takto proměněným člověkem potká.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
čtvrtá neděle postní – neděle Laetare, pojmenovaná podle vstupní antifony Laetare, Jerusalem, „Vesel se, Jeruzaléme“ – před námi opět rozevírá výrazná, krásná a náročná biblická čtení zároveň.
Ve starozákonním máme před sebou úryvek z Druhé knihy kronik, ze které se při bohoslužbách čte relativně zřídka. Obě knihy kronik vznikly po babylónském vyhnanství a jsou jakýmsi inspirovaným zopakováním a i určitým doplněním či rozvinutím toho, co čteme i v jiných knihách starozákonních dějin; začínají stvořením světa a končí babylónským vyhnanstvím. O něm je právě dnešní text, ze samotného závěru druhé knihy. Krom toho, že pokorně shrnuje důvody poroby Jeruzaléma a celého vyhnanství, interpretuje je jako důsledek nevěrnosti Hospodinu, nám připomíná – mimo dalšího – dvě základní pravdy:
Jednak, že každé utrpení, i třeba takové, které si člověk sám nějak způsobí svým hříchem, se mu nakonec může stát Božím požehnáním. Může se totiž stát nástrojem jeho vnitřní proměny, jeho obrácení, může ho přivést k pokoře a milosrdenství, k návratu k Bohu. Ne nepodobně tomu, jako se babylónské vyhnanství stalo v mnohém nakonec požehnáním, zpokorněním a posunem v poznání Boha pro celý Izrael, vedoucím k návratu do zaslíbené země.
A jednak, že kýžená Boží pomoc a Kristovo navštívení může k člověku přijít z docela nečekané strany, od koho by to třeba ani nečekal. Ne nepodobně, jak se to stalo v případě ediktu dovolujícího návrat vyhnanců do vlasti, který roku 538 př. Kr. vydal perský král Kýros, pohan, čímž se tak dokonce jedním ze starozákonních předobrazů Mesiáše…
Ve druhém čtení otevíráme List Efezským. Úryvek, který máme před sebou, je jedním z řady pavlovských shrnutí samotného základu křesťanské existence: Jím je primát milosti, která je člověku Pánem Ježíšem dána. To především shrnují slova «Milostí jste tedy spaseni skrze víru». Je to formulace, která v dějinách teologie i církve díky doslovnému a radikálnímu výkladu ze strany Martina Luthera sehrála svou velkou roli. Necháme-li stranou celou velkou teologickou otázku nauky o ospravedlnění, vztahu víry a skutků, milosti a zásluhy, tak v každém případě platí, že Boží milost vždy předchází, provází a vede k naplnění každou naši dobrou snahu, je to Boží impuls a síla, které vedou člověka ke skutečnému dobru, k víře, naději a lásce, je to milost, která dává člověku spásu. Primát milosti je základem křesťanství.
V tomto duchu je také dobré rozumět dalším slovům: «Jsme přece jeho dílo stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě». I to je projev primátu milosti, že Bůh nás stvořil k tomu, abychom konali dobro, které on sám pro každého z nás připravil, předurčil. Přesto je na nás, abychom toto dobro našli a s Boží pomocí vykonali.
Vnímání času života jakožto předem naplněného Bohem připraveným dobrem, jež je nám v čase života uloženo vykonat, je jedním z našich základních poslání na tomto světě: Přijít na to, co dobrého můžeme v čase svého pozemského putování vykonat, jakým dobrem naplnit čas své existence, jak využít své síly. Je naším krásným posláním to hledat den co den, ptát se, k čemu dobrému nás Bůh volá, a s jeho pomocí, která je již předem připravena, se příslušné dobro snažit také dennodenně vykonat.
Takovéto chápání času života je velmi důležité. Už třeba jen proto, že nám připomíná hodnotu času, který nám byl tak dán především proto, abychom jej s Boží pomocí naplnili nějakým dobrem. Jinak řečeno, byl nám dán k proexistenci a nikoliv k prokrastinaci.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
dovolte opět několik střípků, snad podnětů k rozjímání nad dnešními biblickými čteními.
V prvním z nich otevíráme opět knihu proroka Ozeáše a slyšíme vlastně v lecčem podobná slova jako včera, působivou výzvu k návratu k Hospodinu. Prorok nyní mluví jakoby jménem celého Izraele. I proto se dá předpokládat, že tato jeho dnešní slova (podobně jako ta včerejší) se stala (či již byla) součástí společné kající liturgie.
«Vraťme se k Hospodinu: on nás rozdrásal a on nás uzdraví, on nás zranil a on nás obváže!». Už v těchto několika úvodních slovech je skryta veliká důvěra, útěcha, pro kterou se člověk, hříšník má odvážit k Bohu navrátit. Bůh je Láska, není třeba se obávat k němu pokorně přijít, i třeba jako marnotratní synové a dcery. Zní to nesmírně banálně, ale v kritických chvílích života, kdy se jedná o náš návrat či nenávrat k Bohu a dobru, kdy je doba pro tento návrat zvlášť příhodná a potřebná, může být připomenutí těchto základních teologických (doslova!) tezí vyslovených již starozákonním Ozeášem velkou pomocí.
«Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít» je formulace, ve které naším uším rezonuje víra ve vzkříšení mrtvých, díky třem dnům možná i zmrtvýchvstání Kristovo. Sám Ozeáš vystoupivší v 8. století př. Kr. sice ještě nemohl reflektovat rozvinutou víru ve vzkříšení mrtvých; ta – zejména ve smyslu individuální eschatologie – v Ozeášově době a ještě několik dalších století byla v Izraeli spíše jen mlhavou představou, šeol, úděl všech zemřelých, byl chápán jako tajemné místo spíše neexistence než existence (duší) zemřelých. Prorok ani nemohl vědomě myslet na Kristovo zmrtvýchvstání, v jeho době očekávání Mesiáše ještě ani nebylo aktuální, a i kdyby, tak Mesiáš poslaný Hospodinem by přeci musel mít úspěch, nemohl by být zabit, natož pak za trest. Přesto křesťanská četba těchto několika Ozeášových slov jakožto proroctví vzkříšení z mrtvých, zmrtvýchvstání Krista zabitého za naše hříchy je zcela legitimní. Nejen proto, že je doložena už u starých církevních otců, ale především proto, že k biblickému textu prostě patří, že jeho lidský autor může v tom či onom ohledu vyslovit mnohem více, než sám může (ve své době) poznávat či jen tušit. To je přeci jednou ze základních charakteristik svatopisecké inspirace, zejména Starého zákona naplnivšího se až v Zákoně novém, jednou ze základních charakteristik Božího slova. A tak je nám dnešní Ozeášovo krásné „mnohem víc“ zcela oprávněně připomínkou, že jedním z rozměrů návratu k Bohu, jedním ze základních argumentů, povzbuzení, proč tak učinit, je věčnost, víra ve věčnost. V časnosti se přeci (spolu)rozhoduje, jaká naše věčnost bude.
«Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí». Ano, i naše (v konkrétnech života se projevující) láska k Bohu je často taková; nadchneme se, ale nadšení nás leckdy brzy opustí, něco dobrého s nadšením začneme, ale často nevytrváme. Naše žitá víra tak není mnohdy nepodobná mráčku a rose, které se záhy rozplynou, anebo onomu semínku, co zapadne na okraj cesty, rychle sice vzroste, ale pak ji stejně rychle nějaké trní zadusí či žár slunce sežehne. I s tím naštěstí Bůh ve své trpělivé milosrdné lásce počítá, a volá nás právě proto zpět.
«Protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly», protože Bohu nejmilejší obětí je právě naše obrácení.
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
dovolte opět dvě poznámky k dnešním biblickým čtením.
První z nich je samotný závěr knihy proroka Ozeáše. Tohoto starozákonního proroka (jednoho z takzvaných Dvanácti malých proroků, proroka, který vystoupil v polovině 8. století př. Kr. v Severním Izraeli, zejména za vlády krále Jarobeáma II., v době končícího rozkvětu a začínajícího mravně-politického království) známe především jako toho, který velmi výrazně vyzpíval Boží soucitnou lásku k slabému a nevěrnému člověku.
Vždyť je to právě tato prorocká kniha, ve které čteme některé známé krásné texty o Božím soucitu a Boží lásce, o Boží trpělivosti s člověkem a touze po jeho návratu a obrácení. Nejznámější je v tomto ohledu asi pasáž z 11. kapitoly: «Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho… Můj lid se zdráhá vrátit ke mně… Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát?… Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsme pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí». A je to také Ozeáš, který jako první z proroků rozvine velký a později tolikrát opakovaný starozákonní obraz přirovnávající vztah Izraele k Hospodinu ke vztahu manželky k manželovi (obraz pochopitelný pouze v dobovém patriarchálním kontextu), a to navíc docela specifickým a velmi aktuálním způsobem: Manželka (Izrael) je svému manželovi nevěrná, je to poběhlice, zatímco manžel (Hospodin) na ni stále čeká, stále ji miluje a volá zpět; kdykoli se navrátí, s láskou ji opět přijme. Ostatně něco takového sám Ozeáš velmi bolestně a vpravdě prorocky zakusil, když jeho vlastní žena se chovala podobně, zatímco on na ni trpělivě čekal; když se vrátila, přijal ji také s láskou zpět.
Není proto vůbec divu, že leckteré Ozeášovo proroctví je dodnes nesmírně oblíbené, rádo čtené, často citované. A je tomu tak pochopitelně dobře, člověk potřebuje podobná biblická ujištění stále znovu slyšet. Je tomu prostě tak, že Boží soucitná dobrota má v praxi asi větší naději přivábit člověka zpět než projevy Božího hněvu. Dobrota Boží přivábí člověka sice možná pomaleji a nenápadněji než Boží hněv, ale za to trvaleji a pevněji, pokud se tedy člověk přivábit nechá. Aspoň tak o tom mluví nejedna lidská zkušenost. I proto nejen u Ozeáše, ale i v celém Starém zákoně – zejména v jeho křesťanské četbě – je projevů Boží lásky nakonec určitě více než projevů či hrozeb Božího hněvu (který ovšem v posledku opět není ničím jiným než tajemným a bolestným projevem téže otcovské Boží lásky).
Je tedy moc dobré Ozeášovo proroctví stále znovu a znovu číst, je dobré se nechat potěšit jeho slovy, jeho útěšnou vizí Boží dobroty. Ale je samozřejmě zároveň dobré nepřeskočit ani ty pasáže, které i o Božím hněvu volajícím k obrácení hovoří (ani na to Ozeáš nezapomíná), a především je potřebné dočíst knihu až do samotného konce.
A jím je právě dnešní úryvek. Slyšíme v něm prostřednictvím proroka další starozákonní příklad kající modlitby, která se možná i skutečně stala součásti nějaké kající liturgie. Začíná zcela výmluvnými slovy, vpravdě prorockou výzvou: «Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost». A končí Božím laskavým ujištěním: «Vrátí se a v mém stínu budou bydlet… Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod». A určitým tajemným varováním zároveň: «Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou».
Jistě by stálo za to rozjímat o celé této modlitbě, o každé její formulaci zvlášť, zvlášť třeba o té úplně závěrečné…
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
jistě mnoho teologického a sofistikovaného lze nalézt v dnešních biblických čteních. A to jak v prvním z proroka Jeremiáše, kdy slyšíme jeho velký povzdech nad zatvrzelostí lidského srdce, tak i v evangelijním úryvku, kde nasloucháme Kristově odpovědi na nařčení ze strany některých lidí ze zástupu (patrně z řad farizeů), že «vyhání zlé duchy s pomocí Belzebuba, vládce zlých duchů». Přesto zkusme, takřka prvoplánovitě, se zastavit nad snad nejzákladnější myšlenkou každého z těchto čtení.
«Neposlechli, nepopřáli mi svého sluchu, ale jednali podle zatvrzelosti svého zvrhlého srdce, a místo aby šli vpřed, obrátili se vzad… Den co den jsem jim ustavičně posílal všechny své služebníky proroky, ale neposlechli mě, nepopřáli mi svého sluchu, zatvrdili svou šíji a jednali hůř než jejich otcové» slyšíme z úst proroka.
Jsou to slova, která Jeremiáš historicky adresuje svým posluchačům, Židům počátku 6. století před Kristem, v době (dalšího) náboženského úpadku a hlavně v době blížící se katastrofy babylónského vpádu, poničení Jeruzaléma, včetně poboření chrámu a následného odvlečení mnohých do vyhnanství v Babylónii. Jsou to slova, která jako součást Písma jsou adresována i nám všem, zvlášť v dobách ne nepodobných době Jeremiášova, době jejich prvního vyslovení…
„Nenapravitelnost lidského srdce“, tak by snad mohla být pojmenována jejich základní myšlenka. Člověk – ani po tolika neblahých dějinných zkušenostech se svou slabostí, po tolika požehnaných Božích vstupech do dějin a mocných znameních, dokonce ani po příchodu Božího Syna a jeho tolikerém působení mezi námi – jakoby si stále nebyl schopen vzít poučení, nebyl schopen si dát říci, nebyl schopen se změnit k lepšímu.
Jistěže, takto vysloveno je to velmi zjednodušující tvrzení, není možné je absolutizovat (vždyť k nějakým celospolečenským posunům snad přeci jen někdy dochází, zvlášť v oblasti aspoň některých lidských práv, mnozí svatí zde byli a jsou, mnoho dobrého se stalo a děje a snad i bude nadále dít), nicméně v mnohém Jeremiášova Boží slova platí stále, proto jsou i součástí Božího slova, proto je slyšíme v dnešním čtení.
Nenapravitelnost svého srdce přeci nějak zakoušíme všichni, anebo aspoň mnozí z nás (světci nechť laskavě nyní prominou). Snažíme se, rádi bychom se polepšili, ale stále upadáme do týchž chyb, anebo dokonce do nových. Slyšíme proroky, slyšíme Boží slovo, máme blízko Pána Ježíše, přijímáme ho ve svátostech, ale často se příliš neměníme. To samozřejmě není dobře, celá postní doba nám připomíná, že bychom se s Kristovou pomocí měli konečně změnit, ale často se nic moc neděje.
Jako bychom se našli ve slovech svatého Pavla ze sedmé kapitoly jeho listu Římanům: «Nepoznávám se ve svých skutcích, vždyť nedělám, co chci, nýbrž to, co nenávidím… Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci… Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se pořizuje má mysl a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterém se podřizují mé údy».
Read More »
Milé sestry, milí bratří,
dnešní první čtení je opět z Páté knihy Mojžíšovy, z knihy Deuteronomium. Protože z ní nečteme v těchto postních dnech poprvé, již jsme si dříve připomněli, že jádrem této biblické knihy (dle biblické tradice znovu nalezené knihy Zákona v jeruzalémském chrámě za vlády krále Joziáše, tedy někdy koncem 7. století před Kristem) je skutečně opakování mojžíšského Zákona (jak říká i její řecký název).
Čtvrtá kapitola, ze níž je dnešní úryvek, je z Mojžíšovy řeči, která uvozuje a připravuje samo zopakování Desatera, jádro celého Zákona, srdce Smlouvy (v následné páté kapitole): Mojžíš, veden Božím duchem, připomíná, jak dodržování Božích přikázání přináší člověku skutečné Boží požehnání, neboť implikuje stálou Boží blízkost, a jak prostřednictvím dodržování přikázání Zákona je Bůh vnímatelně přítomen ve svém lidu, je jeho skutečným Pánem, pravým a jediným Bohem, že nad tím i okolní národy mohou žasnout.
Historická okolnost, že znovu nalezení knihy Zákona (anebo jeho nové formulování, sepsání) se událo právě v době asyrského nebezpečí a v době náboženského úpadku v celém Judsku, je velmi výmluvná. A co do svého poselství je tato okolnost i univerzálně platná. Připomíná nám, že právě v dobách různých krizí, vnitřních i vnějších, člověk může a má znovu nalézt zalíbení v Hospodinově zákoně, v následování jeho přikázání v každodenním životě, aby tak byl ve svých těžkostech Boží blízkostí, kterou věrnost Božímu slovu s sebou přináší, potěšen a povzbuzen, zvlášť také posílen nést vše těžké, co na něj dopadá, a zůstat tak věrný Bohu a dobru…
Proto ani Pán Ježíš nepřišel Boží Zákon zrušit, ale naplnit. V jeho vlastních slovech z Horského kázání «Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit» spočívá základní křesťanský interpretační klíč k celému Starému Zákonu, zejména k Tóře a především k Desateru: Kristus jako vtělené Boží Slovo, člověkem se stanuvší Boží láska, je sám celým Božím Zákonem, jeho dokonalým a člověku vnímatelným ztělesněním. Proto pohled na Krista je pohledem na živé Boží Desatero, na jeho největší možné uskutečnění. Následování Krista, kráčení v jeho šlépějích, tak nemůže nikdy jít (docela) jinou cestou.
Z toho důvodu i celé Horské kázání, ze kterého je dnešní úryvek evangelijní, ukazuje, že jednoduchý protiklad Kristus-Tóra je jen zdánlivý a vlastně povrchní. Naopak, mravní apel evangelia je dokonce ještě náročnější než mojžíšský Zákon; «slyšeli jste, že bylo řečeno, ale já vám říkám» něco ještě „víc“, zazní již v samotném Horském kázání hned několikrát. Náročnější, ale smysluplnější a realističtější, protože mnohem jasněji odhaluje smyslu celého Zákona – lásku k Bohu a lidem, a také protože dává větší Boží sílu k jeho dodržení – Kristovu milost. A především nabízí Kristovo odpuštění, když ve své slabosti zhřešíme a Kristovy Boží cesty opustíme, sejdeme z nich, Boží odpuštění, které dává stále znovu a znovu povstat a znovu za Pánem Ježíšem kráčet cestou jeho přikázání.
Read More »