Milé sestry, milí bratří,

půst, modlitba a almužna jsou tři základní činnosti, o něž bychom se měli především v postní době s Boží pomocí snažit. Měly by být aspoň nějakou náplní našeho času v těchto dnech, jak nás neustále s různými obměnami a důrazy vybízí nejen postní biblická čtení, ale i všechny liturgické modlitby při mši svaté.

V prvním čtení dnes máme před sebou nejprve půst a pak především modlitbu královny Ester, respektive její část. Celá modlitba je krásným příkladem a vzorem starozákonní modlitby: Oslovením vstoupí člověk do Hospodinovy přítomností, pak mu připomene minulé velkolepé události, které již učinil, a zaslíbení, která svému lidu dal, vyzná pokorně svou vlastní slabost a hříšnost, aby nakonec celá jeho modlitba vyústila v úpěnlivou prosbu o další slitování, o Boží pomoc a ochranu.

Taková je i modlitba královny Ester. Spolu s ní se dostáváme na perský dvůr v pátém století před Kristem. Vládne král Achašveróš (řecky Xerxes I.), ten zapudil královnu Vašti, první mezi svými ženami, a hledá novou. V královském městě Šúšanu žije zbožný Žid jménem Mardokaj, který vychovává svou mladičkou krásnou příbuznou Hadasu (neboli Ester). Ta je následně s ostatními pannami přivedena před krále, ten ji přijme mezi své ženy, a protože si ji zamiluje, dá jí na hlavu královskou korunu místo Vašti. Na Achašveróšově dvoře je zároveň povýšen na nejpřednějšího z dvořanů jistý Haman, který nenávidí Židy, protože Mordokaj se mu odmítl klanět. Pomstít se na jednom je mu málo, a proto si lstí vyžádá od krále vydání dekretu, že Židé musí být do roka vyhubeni a že on, Haman se má stát vykonavatelem tohoto rozkazu. To pro příslušníky židovského národa, potomky vyhnanců do Babylónie, znamená bezprostřední smrtelné nebezpečí. Mardokaj vzkáže Ester, že možná pro tuto chvíli se stala královnou, neboť je to jedině ona, která může u krále vyprosit milost. Není to lehký úkol, královna nesmí vstoupit bez zavolání před krále, za to je trest smrti, ledaže by našla v králových očích zalíbení a on k ní vztáhl zlaté žezlo,

A právě v tuto chvíli – po likvidačním královském výnosu v Hamanových rukou a před příchodem před krále – se s Ester v dnešním prvním čtení potkáváme. Obrací se k Hospodinu v postu a úpěnlivou modlitbou, prosí o Boží pomoc a sílu, protože ví, že výsledek její mise vůbec nemůže být v jejích rukou. Modlitba a půst jsou v tu chvíli její jediné možné zbraně (přičemž nezapomeňme, že „zbraň“ je skutečně od slova „bránit se“), jsou to jediné možné prostředky, jak se připravit na vlastní aktivní pokus něco zásadního pro záchranu svého národa učinit. Vše nakonec dopadne dobře, když Ester bez vyzvání vstoupí před krále a jeho dvořany, Hospodin vzbudí u krále milost, ten vztáhne k Ester zlaté žezlo a ta mu může velmi obratným způsobem – orientálně diplomatickým – odhalit strašnou pravdu o zlovůli Hamanově. Achašveróš své výnosy zruší a Židé jsou zachráněni.

Starozákonní příběh i jeho část, kterou dnes čteme, půst a následná modlitba královny Ester, k nám promlouvají opět jistě v mnohém…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

biblická čtení všedních dnů zejména tohoto prvního postního týdne jsou krásná a důležitá. Jsou vybrána navíc tak, aby dohromady postila všechny tři podstatné momenty našeho postního snažení, které by se mělo stát náplní našich postních dnů. V pondělí, kdyby nebyl svátek Stolce svatého apoštola Petra, by se bývalo četlo o almužně, podobenství o posledním soudu, včera jsme rozjímali o modlitbě, evangelium bylo o Modlitbě Páně, a dnes slyšíme výzvu k postu.

V prvním čtení máme před sebou jeden z nejvýraznějších a zároveň nejznámějších starozákonních příkladů volání k postu a obrácení. Prorok Jonáš je Hospodinem poslán do Ninive, hlavního města starověké Asýrie, aby vyzval jeho obyvatele k postu a obrácení, jinak jejich město bude za čtyřicet dnů vyvráceno. Ninivští v čele se svým králem na prorokovo kázání kupodivu slyší, vyhlásí přísný půst, skutečně ho začnou držet, změní své hříšné chování, odvrátí se od zla a začnou se modlit k Bohu. A město je zachráněno, Hospodin se nad ním smiluje.

«Jonášovo znamení» jako součást Božího slova k nám tak promlouvá jistě v mnohém, každý jeho moment je hodný naší pozornosti a rozjímání, čeho se týká, čeho je obrazem v našem životě. Mimo jiné, jak je to leckdy až nějaké bezprostřední ohrožení, hrozba zániku, které mají sílu přimět člověka k postu, ke kajícnosti a k nějaké změně špatného chování, k obrácení. Mají sílu ho přesvědčit k přimknutí se k Bohu, k přivrácení se k němu, ať už je Bůh vnímán či tušen jakkoli. Tak tomu bylo u obyvatel starověkého Ninive, tak je tomu u nás lidí stále.

Jistěže to není ideál, strach ani v nejmenším není ideální motivací k obrácení, dokonce může být motivací velmi pokřivenou, která nakonec ke skutečnému obrácení ani nevede, zůstane-li člověk uzavřen a zaměřen jen sám na sebe. Přesto, jak čteme v prvním čtení a jak také víme a jak se leckdy připomíná, lepší aspoň nějaká motivace než vůbec žádná, strach je lepší než netečnost, zvlášť má-li v sobě reálný potenciál přivést k obrácení opravdovému.

Strach, hrozba zániku může být totiž začátkem skutečné cesty k pravému Bohu a k polepšení celého života, začátkem cesty k dobru. Už třeba jen proto, že si člověk uvědomí, jak čas jeho života není neomezený a že to, oč v posledku jde nejvíc, je věčnost. A na základě toho se otevře Kristu a ten ho ve svém milosrdenství natolik uchvátí, že postupně promění jeho nitro, vloží do něj svého Ducha a dá sílu věřit, doufat, milovat. Prvotní obrácení ze strachu se tak postupně stane, může stát skutečným obrácením z lásky.

Ostatně i Pán Ježíš se k této neideální motivaci strachem staví vlastně velmi milosrdně, když sám obyvatele Ninive dává dokonce za příklad, jak slyšíme v dnešním evangeliu: «Ninivští mužové… se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece někdo víc než Jonáš».

Vždyť v praxi to přeci leckdy opravdu jsou situace různého ohrožení, ohrožení života našeho anebo našich blízkých, anebo ohrožení nějaké jeho podstatné součásti, které jako jediné dovedou člověka pohnout k nějaké změně, ke změně k lepšímu. Nejde ale jen o způsob života, chování či životosprávu, ale ještě více o vztahy, o chování se ve vztazích. A to platí jako o vztahu k Bohu, tak o vztahu k lidem kolem nás. Člověk si v ohrožení uvědomí, jak vztahy jsou mnohdy to jediné, co mu zbude, zvlášť pokud vše ostatní je ohroženo, včetně vztahů samotných. Proto také začne do vztahů nově investovat, do vztahů s lidmi a především s Bohem, vztahu základního a do věčnosti přenášejícího. Od počátečního strachu ze ztráty vztahů tak může dojít k nové a hlubší lásce, což platí jak o vztazích horizontálních, tak zejména o vztahu vertikálním, k Bohu.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

půst, almužna a modlitba by měly být součástí jakéhokoli našeho svatopostního snažení. O této osvědčené trojici proto v postní době často slýcháváme. Slyšíme o ní již ze samotného Písma svatého, v různých obměnách zaznívá v liturgických modlitbách, čteme o ní snad ve všech duchovních pojednáních o postu, slýcháváme o ní kázáních, prostě známe ji. A je to samozřejmě dobře, neboť bez postu, modlitby a almužny by náš křesťanský život nebyl úplný, zvlášť v těchto dnech. Denně bychom si proto skutečně měli něco odřeknout, pro posilu vůle, z kajícnosti a abychom měli více prostředků k almužně („daru ze slitovnosti“). Měli bychom se více modlit, aby nás Kristova Boží dobrota zvlášť v postní době uchvátila a pomohla k tak potřebnému vnitřnímu obrácení. A měli bychom rozdávat almužny anebo na ně šetřit, a to také vlastně denně.

Celá trojice je proto důležitá. Ve světle dnešního Božího slova však zkusme společně porozjímat o modlitbě, o modlitbě Otčenáš. Ta je – možná takto s trochou nadsázky řečeno – jedinou skutečně povinnou modlitbou každého křesťana. Naučil nás a uložil nám ji se modlit přímo sám Pán Ježíš: «Vy se modlete takto». Proto ji také právem nazýváme Modlitbou Páně, když vyšla přímo z Pánových úst.

Nejprve snad kratičká poznámka k jejímu dvojímu znění v Novém zákoně. Jak víme, Otčenáš v evangeliích z Kristových úst zaznívá dvakrát, jednou jej čteme u Matouše (v šesté kapitole, to je úryvek, který slyšíme dnes) a jednou u Lukáše (v jedenácté kapitole). Oba evangelisté ale nepředkládají stejnou verzi, Lukášův Otčenáš je kratší, je to jen pět namísto Matoušových sedmi proseb. Vysvětlení, proč tomu tak je, proč Lukáš nám zaznamenal jen část modlitby, můžeme přenechat spekulacím biblistů. Podstatné je, že nejranější církev se začala od samého začátku modlit verzi delší, jak o tom svědčí již Didaché, starokřesťanský spis, sepsaný nejpozději ve stejné době jako nejmladší knihy Nového zákona.

Máme tedy před sebou Otčenáš z Kristových úst tak, jak jej zaznamenal evangelista Matouš a jak se jej křesťané od samého počátku modlí, tak se jej modlíme i my: Oslovení, sedm proseb a závěrečné amen. Jistě bychom mohli rozjímat o všech sedmi jednotlivých prosbách – o tom, jak první tři žádají především Boží přítomnost a její vnímatelnost, zatímco druhé čtyři především Boží dary potřebné k životu pozemskému i věčnému – a jistě by takové rozjímání o nejzákladnější modlitbě, kterou často vyslovujeme spíše bezmyšlenkovitě než s usebraností, bylo užitečné. Nicméně s ohledem na svatopostní čas zaměřme dnes svou pozornost na jednu jedinou prosbu: «A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům». Jako jediná v celém Otčenáši je podmíněná a jako jediná je samotným Kristem následně ještě rozvinutá: «Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky».

Čím jsme starší a čím více života je za námi, tím spíše si uvědomujeme, jak možná právě tato prosba ze všech sedmi, v nichž je obsaženo všechno, zač se máme modlit (jak praví jeden z liturgických úvodů k modlitbě Otčenáše), je nakonec ta nejdůležitější. Říkává se, že i spravedlivý sedmkrát za den hřeší. Natož pak my. Jak jdeme životem, hříchů, různých pádů a šrámů na našem „kontě“ prostě nutně přibývá. Proto všichni už zde na zemi potřebujeme a budeme ještě na posledním soudu potřebovat Boží milosrdné odpuštění.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v postní době je v liturgickém kalendáři vlastně velmi málo svátků. To je pochopitelně záměr, aby nebyl příliš často narušován postní charakter všedních dnů. Bylo to také jednou ze snah reformy liturgického kalendáře po Druhém vatikánském koncilu, aby se právě řada svátků spadajících (často) do doby postní přeložila na jiná data. Několik jich ale zůstalo. Vedle velkých slavností svatého Josefa (19. března) anebo Zvěstování Páně (25. března) je to právě i dnešní svátek Stolce svatého apoštola Petra. Na dnešní den, i když tedy velmi často již skutečně spadne do postní doby jako letos, byl ponechán především pro starobylost svého data. Byl totiž v únoru slaven už ve 4. století, a to dokonce ve dvou dnech: 18. v Římě a 22. února v Antiochii (hlavním městě starověké Sýrie). V obou církevních obcích (spolu ještě s egyptskou Alexandrií) podle starobylé tradice apoštol Petr jako biskup působil.

Důležitější než datum je ale starobylost obsahu dnešního svátku: Je oslavou „katedry“, biskupského stolce, tedy celého biskupského a především učitelského úřadu svatého Petra. Z novozákonního svědectví není pochyb o jedinečnosti Petrova postavení mezi ostatními apoštoly, ani není pochyb o tom, že jedinečné poslání vést druhé ke Kristu a učit je Krista následovat je tohoto Petrova postavení součástí: Pán Ježíš ho vyvolil jako skálu, na které postaví svou církev, svěřil mu zvláštní moc svazovat a rozvazovat, dal mu klíče od nebeského království, úkol povzbuzovat bratry a pást Boží stádce po jeho nanebevstoupení. Již v evangeliu, za Kristova veřejného působení se proto stal Petr prvním mezi Dvanácti, jejich jakýmsi mluvčím, vůdčí silou, vyznavačem víry v Krista, jak ostatně čteme i v dnešním evangelijním úryvku. A v tomto svém poslání pokračoval i po Letnicích, jak čteme zejména ve Skutcích apoštolů. A to vše činil navzdory svým slabostem i pádům, jak nám je nezastírá ani evangelium, ani novozákonní listy, ani starobylá křesťanská tradice.

Toto Petrovo poslání stojí na začátku církve, ve které má také – z Kristova ustanovení – nějak pokračovat. Od nejranějších dob se tak biskup na Petrově hrobě, tedy římský biskup chápe jako pokračovatel i Petrova jedinečného poslání mezi všem ostatními biskupy. Tak je také záhy vnímán svým okolím. A právě zde je základ a důvod papežství: Biskup na jeho hrobě sice nemůže být pokračovatelem Petrovy novozákonní jedinečnosti, ale stává se nositelem jeho jedinečného novozákonního poslání ve službě církvi a světu. Ne nadarmo končí novozákonní historiografie (Skutků apoštolů) příchodem evangelia do Říma.

Dnešní svátek Stolce (neboli Katedry) svatého apoštola Petra nám připomíná především ten rozměr petrovské služby, že římský biskup zvlášť intenzivním způsobem ztělesňuje Ježíšovo «kdo vás slyší, mne slyší».

Jistěže nejde nyní o to předložit souhrn katolické teologie papežského učitelského, pastýřského a kněžského úřadu a jeho vykonávání a už vůbec nejde o to se pouštět do všech teologických a historických nuancí řešení otázky papežské neomylnosti, papežského vyhlašování pravd ex cathedra ve věcech víry a mravů. Ale jednoduše jde o to si připomenout, že jako katoličtí křesťané věříme a vyznáváme, že papežství není jen lidskou institucí, ale z Kristova ustanovení, a že proto sám Kristus skrze papežovo učení ve věcech víry a mravů k celé církvi chce promlouvat a také promlouvá. Proto je dobré papeži a jeho učení také naslouchat, ke katolickému křesťanství to opravdu patří.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první neděle postní, jak praví příslušný liturgický předpis, «je slavnostním vstupem do každoročního čtyřicetidenního postu». V evangeliu se rok co rok čte o pokušení Páně, podivuhodné svědectví o oné ještě podivuhodnější události, která následuje bezprostředně po Kristově křtu a předchází a předznamenává začátek jeho veřejného působení: Pán Ježíš, veden Božím Duchem, odchází na poušť, aby se tam čtyřicet dní (a čtyřicet nocí, jak specifikuje Matouš) postil. Když vyhladoví, jak píše Matouš i Lukáš, přistupuje k němu satan, aby ho pokoušel.

Na první pohled, zvlášť u Markova nejkratšího a nejstřídmějšího svědectví, by se mohlo zdát, že jde o takový půst, kteří podstupovali už ve Starém zákoně mnozí, a o takové pokušení, jež stále doléhá na mnohé, zvlášť stojí-li nějaký Boží úkol. Ale to je opravdu jen první pohled, v Ježíšově případě jde, musí jít o něco mnohem hlubšího: V evangelijním svědectví přeci není pokoušen ledajaký člověk, byť sebeduchovnější, nýbrž sám Boží Syn. Navíc na poušť nejde z vlastní vůle, nýbrž je tam veden přímo Božím Duchem.

Nikdo z nás sice do Kristovy mysli a do Božích úradků vidět nemůže, něco takového by bylo nesmírně troufalé si jen pomyslet. Přesto se můžeme a snad i máme snažit na základě evangelia odtušit, proč se tak stalo, co bylo asi důvodem Kristova pokušení na poušti, v čem k nám promlouvá a co pro náš život, pro naši spásu znamená. Takto se pokusit ptát je přeci jedním z cílů jakéhokoli rozjímání nad Božím slovem: Pokorně zkoumat, proč se to či ono stalo a především co nám ta či ona událost říká, čím k nám promlouvá, v čem je obrazem, v čem vzorem Božího Kristova přicházení k nám a působení v našem životě.

Kdybychom se chtěli pokusit najít nějakou odpověď u dnešní tajemné evangelijní události (ostatně právě její tajemnost, nepravděpodobnost je jedním z argumentů, že nemůže jít jen o obraz, ale že ke Kristovu pokušení skutečně došlo), tak bychom možná mohli říci: Kristus sám podstupuje pokušení, aby i tyto kritické situace lidské existence, chvíle ďábelského pokušení ke zlu jednou provždy naplnil svou přítomností, aby byl blízko každému pokoušenému člověku, aby do situací pokušení vložil právě svou přítomností potenciál vítězství nad ním a aby byl blízko i těm, kteří narozdíl od něj pokušení podlehnou. Neboť vše, co je Kristem přijato, je také Kristem vykoupeno. Včetně pokušení. A díky následnému kříži i včetně podlehnutí pokušení.

Člověk je stále pokoušen ke zlu, pokoušen ďáblem, lákán k odvrácení se od Boha, duchovní boj je nutnou součástí jeho existence. Aby v tomto boji nebyl osamocen, Kristus je přítomen, je mu blízko, protože všechny situace pokušení navěky tajemně přijal do svého lidství, naplnil svou vnímatelnou přítomností. Aby zvlášť pokoušený člověk zakusil Krista, jeho Boží pomoc a sílu. Aby Kristus jakoby rovnou přicházel k člověku s pokušením samým a slabý člověk měl tak větší naději obstát. Aby pokoušený člověk díky této Kristově tajemné blízkosti zakusil cosi z onoho propojení pokušení a ráje, jak nám je popsal evangelista, když vedle satana na poušti s Kristem spatřil i službu andělů a pokoj divokých zvířat. Aby člověk pocítil Kristovu blízkost a naději odpuštění, i když sám pod ním padne a zhřeší, protože Ježíš na poušti není jiný než Kristus na kříži.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení pokračujeme v četbě osmapadesáté kapitoly proroka Izaiáše, pasáže, která bývá zpravidla redakčně nadepisována „Pravý půst“, a to celkem příznačně. Je Bohem inspirovaným proroctvím, připomenutím, že nejvlastnější podstatou a hlavním cílem jakéhokoli skutečného postu, který se Hospodinu líbí, je naše obrácení, odvrácení se od zla, hříchu a vlastní sebestřednosti k Bohu, k poslušnosti jeho dobrým přikázáním a také k potřebám druhého člověka, tedy ke skutečné lásce k Bohu i člověku.

Prorocký text dnešního prvního čtení je tak krásný a jasný, že nejenže není potřeba, ale snad ani není možné k němu cokoli dodávat. «Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo… Hospodin tě stále povede… Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá… Zastavíš-li svou nohu v sobotu,… nazveš-li sobotu svou rozkoší,… tu bude tvá radost v Hospodinu… Ano, Hospodinova ústa to řekla».

Stačí se do těchto prorockých, Bohem inspirovaných slov zaposlouchat a – jistě mimo mnohého dalšího – si jimi nechat znovu připomenout dva základní momenty, v čem se nejvíce projeví naše láska k Bohu a bližnímu: V soucitu s nouzí a potřebami druhého člověka, ať jsou jakékoli, a ve snaze mu nějak pomoci, prokázat konkrétní skutky milosrdenství, tělesného i duchovního, jsou-li jen trošku v našich silách. A ve slavení Hospodinových svátků, v projevech zbožnosti, pro nás především ve svěcení neděle, v jednom z nejzákladnějších projevů naší povinné úcty k Bohu, z lásky k němu. Těchto dvou oblastí, základních projevů našeho vztahu k lidem a k Bohu, zbožnosti a milosrdenství, by se měl dle Izaiášova proroctví týkat náš pravý půst, k nim by měl směřovat, milosrdenství a zbožnost by měly být jeho začátkem, obsahem i cílem.

Je jasné a ničím nezpochybnitelné, že prvním přikázáním je láska k Bohu a až druhým, byť s prvním stejně závažným, je láska k člověku. Izaiáš však ve svém „Pravém postu“ nejprve hovoří o projevech milosrdenství k člověku a pak teprve o projevech zbožnosti, o svěcení soboty, dne zasvěceného Hospodinu. Může to být náhoda, ale můžeme v tomto pořadí číst i něco Bohem vnuknutého, zvlášť pro pravý půst podstatného.

Je-li nejprve řeč o projevech milosrdenství k člověku, nám možná chce připomenout, že to, na čem se nejdříve a možná i nejzřejměji projeví skutečný stav našeho srdce, je vztah k bližním, které vidíme, kteří jsou kolem nás. Svatý Jan to ve svém prvním listě přeci říká docela jasně: «Řekne-li někdo „já miluji Boha“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí». Protože naše srdce je jedno, na vztahu k bližním, které vidíme, se tak zrcadlí i náš vztah k Bohu.

A i když u Izaiáše čteme na jiných místech dokonce ještě mnohem silnější odsudky takové zbožnosti, která se stala jen formální a život neproměňující («Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet»), a i když jsme z jeho úst slyšeli i včera, že to ještě nemusí být vnímatelné projevy zbožnosti, respektive postu, na nichž by se náš vztah k Bohu skutečně projevil, přesto zbožnost k proměně srdce je nezbytná, naprosto nezbytná.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bylo již připomenuto včera, mešní biblická čtení všedních postních dnů nejsou čtena na pokračování z jednotlivých biblických knih (jak tomu je v liturgickém mezidobí), ale jsou  vybrána tematicky (podobně jako například v adventních všedních dnech), aby nám byla společně Božím slovem, které nás má provázet a inspirovat (doslova!) po celých čtyřicet dnů postní cesty. Zvlášť na samém začátku postní doby jsou tyto biblické úryvky důležité, neboť v těchto dnech je zpravidla větší naděje, že nás zasáhnou, jelikož naše srdce je možná otevřenější a snad i připravenější je zaslechnout. Vždyť povětšinou opravdu vstupujeme do postní doby aspoň s nějakým předsevzetím, aspoň s nějakou touhou, aby se s námi něco dobrého stalo, s touhou, aby všechna ta slova postních modliteb a (Božích) apelů se aspoň trochu stala skutečností našeho života. Na začátku nejsme ještě rak rezignovaní, jak někteří možná býváme na konci postní doby…

V prvním čtení z proroka Izaiáše proto slyšíme překrásný text, zpravidla redakčně nazývaný „Pravý půst“, což vůbec není špatný nadpis. Izaiášova prorocká slova skutečně chtějí vystihnout a pojmenovat, v čem pravý půst spočívá, jaký půst je dle Hospodinova přání, jaký by měl být cíl veškerého postního snažení: «Či není půst, jaký si přeji, toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?».

To jsou projevy skutečného obrácení, odvrácení se od zla, hříchu, sebe samého, od vlastní sebestřednosti a přivrácení se k Bohu, pravému dobru a také k druhým lidem a jejich potřebám. Boží slovo nám takto připomíná smysl a obsah jakéhokoli postního snažení vyjmenovávajíc nám jeho konkrétní ovoce. Aby se nám tento „seznam“ stal jakýmsi zrcadlem, jak to vlastně s námi je, zda se opravdu postíme anebo ne. Stojí za to se do tohoto zrcadla pravdivě zadívat,  a to jak doslovně, tak i ve všech rovinách alegorie…

Druhým důležitým momentem, který nám dnešní první čtení bezpochyby připomíná, je souvislost vnímání Boží blízkosti a „pravého postu“: «Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc a on řekne: Zde jsem!».

Jestliže člověk neprožívá Boží blízkost, ač po ní touží, může to mít pochopitelně mnoho důvodů. Ať už jsou to ty, které se zdají být spíše „na straně Boží“, například že Bůh se člověku mysticky skryje, aby jej tříbil, anebo ty, které jsou vinou člověka, například že své nitro nechá zahltit vším možným zbytečným a třeba i zlým a hříšným, anebo že nevěnuje duchovnímu životu dostatek prostoru, že není upřímný, anebo že zneschopní svou duši vnímat Boha množstvím svých hříchů.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší Popeleční středě máme dnes první všední postní den, druhý ze čtyřiceti, s příslušnými všednodenními biblickými čteními. Jak víme, ta jsou v postní době vybrána jinak než v liturgickém mezidobí, kdy se čte na pokračování z jednotlivých biblických knih. V postní době (stejně jako v ostatních „silných“ liturgických dobách) je kritériem výběru textu zejména jeho postní obsah, aby první čtení i evangelijní úryvek k nám (pokud možno) společně promlouvaly jako Boží slovo k naší postní cestě. Ta by měla být – za pomoci postu, modlitby a almužny – cestou obrácení, novým rozhodnutím následovat Pána Ježíše a konat dobro, odvrátit se od sebe a hříchu a přivrátit se k Bohu a druhým lidem.

První čtení je dnes z Páté knihy Mojžíšovy, Deuteronomia, z knihy „opakování Zákona“, doslova „Druhého Zákona“. Úryvek, který slyšíme, je samotného závěru knihy: Boží Zákon byl již dál, Božímu lidu předložen, znovu nalezen (kniha Deuteronomium – dle Druhé knihy královské – byla knihou Mojžíšova Zákona nalezenou v jeruzalémském chrámě koncem 7. století před Kristem, na jejím základě se udála Joziášova náboženská reforma), respektive zopakován. Nyní je tedy již na rozhodnutí člověka, zda se jeho cestou, cestou Božího Zákona vydá či nikoli.

Ve svém případě můžeme toto rozhodnutí přetransformovat na otázku, zda se v postní době vydáme cestou skutečného obrácení či nikoli…

Život či smrt, poslouchání Boha anebo svévole jsou předloženy jako dvě cesty, z nichž si člověk musí jednu vybrat. «Předkládám ti život nebo smrt, požehnání nebo kletbu». Obraz dvou předložených cest, jejich rozcestí, kdy je člověk postaven před nutnost rozhodnutí, kterou z nich se vydá, kdy Boží cesta je cestou dobra a druhá je cestou zla, je v Písmu svatém i v celé židovské a především pak křesťanské tradici relativně častý. Uznává schopnost člověka se rozhodnout a zároveň připomíná nutnost tak učinit; život je vždycky putováním, nelze se zastavit, nelze se nerozhodovat, protože čas nelze zastavit a ten přináší stále nové podněty a výzvy.

Obraz dvou cest máme tak před sebou nejen v dnešním úryvku z Deuteronomia a v následném prvním žalmu, ale setkáme se s ním i na řadě dalších míst Písma i Tradice. Krásně o dvou cestách mluví například prorok Jeremiáš: «Stoupněte si na začátky cest, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta?». Podobnou výzvu můžeme číst vlastně za každým apelem k rozhodnutí se pro Boha a jeho věc, za každou výzvou k obrácení se k Bohu a odvrácení se od zla. Stojí i za Kristovým zásadním pozváním člověka «pojď za mnou… já jsem cesta», pozváním, jež rezonuje i v dnešních Kristových slovech v evangeliu. Podobně začíná i jeden z nejranějších a nejkrásnějších starokřesťanských spisů Didaché („Učení“): «Jsou dvě cesty, cesta života a cesta smrti, a tyto dvě cesty se v mnohém liší. Cesta života je tato: za prvé, budeš milovat Boha, který tě učinil; za druhé, svého bližního jako sebe samého… Cesta smrti je tato – především je špatná a plná prokletí» a pak následuje výčet hříchů, lidských postojů a činů s cestou Boží se neslučujících.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jsou tři momenty, které nás na Popeleční středu každoročně mohou a snad i mají zasáhnout, zvlášť máme-li tu možnost se účastnit její bohoslužby. Jsou to tři momenty, které by každoročně měly předznamenat a prodchnout i celou dnes začínající postní dobu, tři momenty, ke kterým letos přistupuje asi ještě čtvrtý, a to zjevná mimořádnost situace, v níž do postní doby vstupujeme. Vlastně již druhé takové, protože přibližně právě před rokem se začala nákaza šířit po celém světě.

Prvním z těchto momentů je bezpochyby půst, dobrovolné odřeknutí si něčeho dovoleného a příjemného, z lásky k Bohu i k lidem. Půst, na dnešní den dokonce charakterizovaný a předepsaný jako „přísný“, má být posilou vůle pro snazší odřeknutí si hříchu, toho čeho bychom se v životě skutečně měli vyvarovat. Půst se svými různými formami sebezáporu má pomoci ke zestřídmění života i srdce člověka, aby snadněji vnímal Boha i druhé. Je zároveň zdrojem prostředků pro almužnu, doslova „dar ze slitovnosti“, „milodar“. A je konečně má být i snahou aspoň o nějaké zadostiučinění za hříchy, je projevem zkroušenosti, kajícnosti. Posila vůle, vidění Boha, almužna a kajícnost je tak čtverý smysl postu, který jsme dnes o půlnoci začali a který by měl aspoň nějak naplnit následných čtyřicet dnů (krom nedělí) až do Bílé soboty.

Druhým momentem dnešní bohoslužby je výzva k obrácení, jehož by měl být půst znamením, průvodním jevem i důsledkem. Je to výzva k lítosti, ke smíření se s Bohem a většímu přilnutí k němu, výzva k proměně srdce k lásce, k polepšení života, k odvrácení se od sebe a od zla a k přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem. O obrácení a jeho spojitosti s postem jsou vlastně všechny dnešní mešní modlitby, zvlášť ta vstupní: «Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst…, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro». O obrácení jsou i dnešní biblická čtení: «Nyní, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem… roztrhněte svá srdce… obraťte se k Hospodinu…, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky… Smiřte se s Bohem!». O obrácení je celá dnešní bohoslužba a měl by o něm, i o něm být celý následný čtyřicetidenní půst.

A zatřetí je to sypání popela na hlavu, popelec. Protože právě popelec je dnes asi nejvýraznějším momentem celé bohoslužby, navíc v mnohém shrnující v sobě i vše ostatní, stojí za to se právě nad tímto znamením rok co rok zastavit, nechat je k sobě promluvit.

Užití popela – sypání či mazání se popelem, sedání si do něj, oblékání šatu posypaného popelem nebo dokonce i jezení popela – je krásné, starobylé (nejen) biblické znamení. Už ve Starém zákoně užití popela znamenalo kajícnost, smutek, půst a pokoru: Král David se kaje v popelavém rouchu po svém hříchu s Betšebou. Královna Ester se postí a maže si tvář popelem před tím, než vejde troufale bez zavolání před krále Mardochaje se svou žádostí o záchranu Židů. Spravedlivý Job si po všem tom obrovském neštěstí, jež na jeho rodinu i na něj dolehlo, v pokoře sedne do popela a škrábe se střepem. Stejně tak do popela si sedne ninivský král, když prorok Jonáš vyzve celé město k pokání. Jsou to proroci, kteří vyzývají, aby se lidé obrátili k Bohu v pláči, postu a v popelu. Jsou to žalmy, které zpívají: «Bože, kořím se před tebou, v prachu a popelu, vždyť já sám jsem jen prach a popel, a proto tyto se staly mým pokrmem». A tak dále.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v rámci biblické četby na pokračování dnes naposledy – aspoň pro letošek, protože zítřejší Popeleční středou začne svatopostní doba se svými vlastními biblickými čteními – otevíráme stránky prvních jedenácti kapitol knihy Genesis, pradějin lidstva a světa. Dnešní úryvek před námi rozevírá začátek potopy, začátek obrazného příběhu o potopě celého světa a o Noemovi, příběh, kterému jsou věnovány celé tři kapitoly Božího slova.

Potopa – podobně jako i jiné přírodní katastrofy – byla nejen v biblickém chápání ale i v chápání řady dalších starobylých kultur (u nichž také najdeme náboženské texty hovořící o nějaké potopě, jež postihla celý svět) vnímána a interpretována jako Boží trest za hřích lidí. «Když Hospodin viděl, že mnoho je lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení jejich srdce stále jen směřuje ke zlému, litoval Hospodin, že udělal lidi a velmi se zarmoutil» čteme v úvodním verši dnešního úryvku.

Vzhledem k tomu, že v případě příběhů prvních jedenácti kapitol se jedná především o archetypální Bohem inspirované obrazy odhalující a zjevující tajemství počátků světa i jeho nynější skutečnosti, není sice třeba jakkoli pátrat a hledat, o kterou konkrétní přírodní katastrofu v dějinách světa se přesně jednalo (a už vůbec asi nemusíme někde pod Araratem hledat trosky Noemovy archy), nýbrž je třeba biblický obraz potopy světa především vzít vážně jako Bohem vnuknuté vysvětlení toho, co se stalo, může dít a děje stále: V tom smyslu, že různá neštěstí, různé přírodní či jiné katastrofy mohou být také interpretovány jako důsledek rozmnoživší se hříšnosti nás lidí, tedy i jako bolestivý trest za hřích, který má přivést člověka zpátky k Hospodinu, zpátky na cestu dobra. V každém případě jako něco, co nás zve, abychom se připodobnili spravedlivému Noemovi, anebo se aspoň jím nechali nějak vzít do „archy“, zahrnout do „sféry“ jeho spravedlnosti, nechali se jím inspirovat.

Příběh o potopě a Noemovi ale nekončí katastrofou, zničením světa a života: Jednak po skončení potopy Hospodin slibuje, přímo se zavazuje přísahou (jejímž znamením se stane duha), že takovouto globální katastrofu, která by bezezbytku zasáhla celý svět, již nikdy nedovolí. A jednak, a to hlavně, že se našel jeden spravedlivý Noe, který přežil a který se stal příčinou záchrany celého světa, života na něm.

Spravedlivý Noe, jak dobře víme, je jedním z nejvýraznějších starozákonních předobrazů Krista: Jeden jediný spravedlivý Noe se stává příčinou záchrany celého lidského rodu a dokonce i všeho živého na zemi, příčinou pokračování lidstva, jeho přežití a stejně tak přežití celého tvorstva. (Že celý svět byl kvůli člověku zasažen potopou, mimo jiné ukazuje, jak hřích člověka má v pravdě kosmické rozměry, to ostatně nyní pociťujeme docela reálně…) Noe je předobrazem Krista, Božího Syna, který se proto stal člověkem, aby se jako jediný skutečný Spravedlivý stal definitivní příčinou věčné záchrany celého světa, jeho Spasitelem.

Předobraz spravedlivého Noema nám tak připomíná tajemnou a pro naši (silně individualistickou) mentalitu ne až tak snadno pochopitelnou pravdu víry, pravdu o zástupnosti: Jeden se může – Boží milostí – stát příčinou spásy někoho jiného, a to bez vlastních zásluh toho jiného, dokonce i spásy celku; kdyby tomu tak nebylo, nebyla by nikdy možná spása skrze Kristovo lidství, vždyť to byl on, který vynesl hříchy nás všech na dřevo kříže, a tak nám mohly být skutečně odpuštěny. To by v nás mělo – mimo jiné – opět probudit velikou vděčnost, emoci, která byla celému ranému křesťanství tak vlastní.

Read More »