Milé sestry, milí bratří,

v postní době je v liturgickém kalendáři vlastně velmi málo svátků. To je pochopitelně záměr, aby nebyl příliš často narušován postní charakter všedních dnů. Bylo to také jednou ze snah reformy liturgického kalendáře po Druhém vatikánském koncilu, aby se právě řada svátků spadajících (často) do doby postní přeložila na jiná data. Několik jich ale zůstalo. Vedle velkých slavností svatého Josefa (19. března) anebo Zvěstování Páně (25. března) je to právě i dnešní svátek Stolce svatého apoštola Petra. Na dnešní den, i když tedy velmi často již skutečně spadne do postní doby jako letos, byl ponechán především pro starobylost svého data. Byl totiž v únoru slaven už ve 4. století, a to dokonce ve dvou dnech: 18. v Římě a 22. února v Antiochii (hlavním městě starověké Sýrie). V obou církevních obcích (spolu ještě s egyptskou Alexandrií) podle starobylé tradice apoštol Petr jako biskup působil.

Důležitější než datum je ale starobylost obsahu dnešního svátku: Je oslavou „katedry“, biskupského stolce, tedy celého biskupského a především učitelského úřadu svatého Petra. Z novozákonního svědectví není pochyb o jedinečnosti Petrova postavení mezi ostatními apoštoly, ani není pochyb o tom, že jedinečné poslání vést druhé ke Kristu a učit je Krista následovat je tohoto Petrova postavení součástí: Pán Ježíš ho vyvolil jako skálu, na které postaví svou církev, svěřil mu zvláštní moc svazovat a rozvazovat, dal mu klíče od nebeského království, úkol povzbuzovat bratry a pást Boží stádce po jeho nanebevstoupení. Již v evangeliu, za Kristova veřejného působení se proto stal Petr prvním mezi Dvanácti, jejich jakýmsi mluvčím, vůdčí silou, vyznavačem víry v Krista, jak ostatně čteme i v dnešním evangelijním úryvku. A v tomto svém poslání pokračoval i po Letnicích, jak čteme zejména ve Skutcích apoštolů. A to vše činil navzdory svým slabostem i pádům, jak nám je nezastírá ani evangelium, ani novozákonní listy, ani starobylá křesťanská tradice.

Toto Petrovo poslání stojí na začátku církve, ve které má také – z Kristova ustanovení – nějak pokračovat. Od nejranějších dob se tak biskup na Petrově hrobě, tedy římský biskup chápe jako pokračovatel i Petrova jedinečného poslání mezi všem ostatními biskupy. Tak je také záhy vnímán svým okolím. A právě zde je základ a důvod papežství: Biskup na jeho hrobě sice nemůže být pokračovatelem Petrovy novozákonní jedinečnosti, ale stává se nositelem jeho jedinečného novozákonního poslání ve službě církvi a světu. Ne nadarmo končí novozákonní historiografie (Skutků apoštolů) příchodem evangelia do Říma.

Dnešní svátek Stolce (neboli Katedry) svatého apoštola Petra nám připomíná především ten rozměr petrovské služby, že římský biskup zvlášť intenzivním způsobem ztělesňuje Ježíšovo «kdo vás slyší, mne slyší».

Jistěže nejde nyní o to předložit souhrn katolické teologie papežského učitelského, pastýřského a kněžského úřadu a jeho vykonávání a už vůbec nejde o to se pouštět do všech teologických a historických nuancí řešení otázky papežské neomylnosti, papežského vyhlašování pravd ex cathedra ve věcech víry a mravů. Ale jednoduše jde o to si připomenout, že jako katoličtí křesťané věříme a vyznáváme, že papežství není jen lidskou institucí, ale z Kristova ustanovení, a že proto sám Kristus skrze papežovo učení ve věcech víry a mravů k celé církvi chce promlouvat a také promlouvá. Proto je dobré papeži a jeho učení také naslouchat, ke katolickému křesťanství to opravdu patří.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

první neděle postní, jak praví příslušný liturgický předpis, «je slavnostním vstupem do každoročního čtyřicetidenního postu». V evangeliu se rok co rok čte o pokušení Páně, podivuhodné svědectví o oné ještě podivuhodnější události, která následuje bezprostředně po Kristově křtu a předchází a předznamenává začátek jeho veřejného působení: Pán Ježíš, veden Božím Duchem, odchází na poušť, aby se tam čtyřicet dní (a čtyřicet nocí, jak specifikuje Matouš) postil. Když vyhladoví, jak píše Matouš i Lukáš, přistupuje k němu satan, aby ho pokoušel.

Na první pohled, zvlášť u Markova nejkratšího a nejstřídmějšího svědectví, by se mohlo zdát, že jde o takový půst, kteří podstupovali už ve Starém zákoně mnozí, a o takové pokušení, jež stále doléhá na mnohé, zvlášť stojí-li nějaký Boží úkol. Ale to je opravdu jen první pohled, v Ježíšově případě jde, musí jít o něco mnohem hlubšího: V evangelijním svědectví přeci není pokoušen ledajaký člověk, byť sebeduchovnější, nýbrž sám Boží Syn. Navíc na poušť nejde z vlastní vůle, nýbrž je tam veden přímo Božím Duchem.

Nikdo z nás sice do Kristovy mysli a do Božích úradků vidět nemůže, něco takového by bylo nesmírně troufalé si jen pomyslet. Přesto se můžeme a snad i máme snažit na základě evangelia odtušit, proč se tak stalo, co bylo asi důvodem Kristova pokušení na poušti, v čem k nám promlouvá a co pro náš život, pro naši spásu znamená. Takto se pokusit ptát je přeci jedním z cílů jakéhokoli rozjímání nad Božím slovem: Pokorně zkoumat, proč se to či ono stalo a především co nám ta či ona událost říká, čím k nám promlouvá, v čem je obrazem, v čem vzorem Božího Kristova přicházení k nám a působení v našem životě.

Kdybychom se chtěli pokusit najít nějakou odpověď u dnešní tajemné evangelijní události (ostatně právě její tajemnost, nepravděpodobnost je jedním z argumentů, že nemůže jít jen o obraz, ale že ke Kristovu pokušení skutečně došlo), tak bychom možná mohli říci: Kristus sám podstupuje pokušení, aby i tyto kritické situace lidské existence, chvíle ďábelského pokušení ke zlu jednou provždy naplnil svou přítomností, aby byl blízko každému pokoušenému člověku, aby do situací pokušení vložil právě svou přítomností potenciál vítězství nad ním a aby byl blízko i těm, kteří narozdíl od něj pokušení podlehnou. Neboť vše, co je Kristem přijato, je také Kristem vykoupeno. Včetně pokušení. A díky následnému kříži i včetně podlehnutí pokušení.

Člověk je stále pokoušen ke zlu, pokoušen ďáblem, lákán k odvrácení se od Boha, duchovní boj je nutnou součástí jeho existence. Aby v tomto boji nebyl osamocen, Kristus je přítomen, je mu blízko, protože všechny situace pokušení navěky tajemně přijal do svého lidství, naplnil svou vnímatelnou přítomností. Aby zvlášť pokoušený člověk zakusil Krista, jeho Boží pomoc a sílu. Aby Kristus jakoby rovnou přicházel k člověku s pokušením samým a slabý člověk měl tak větší naději obstát. Aby pokoušený člověk díky této Kristově tajemné blízkosti zakusil cosi z onoho propojení pokušení a ráje, jak nám je popsal evangelista, když vedle satana na poušti s Kristem spatřil i službu andělů a pokoj divokých zvířat. Aby člověk pocítil Kristovu blízkost a naději odpuštění, i když sám pod ním padne a zhřeší, protože Ježíš na poušti není jiný než Kristus na kříži.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení pokračujeme v četbě osmapadesáté kapitoly proroka Izaiáše, pasáže, která bývá zpravidla redakčně nadepisována „Pravý půst“, a to celkem příznačně. Je Bohem inspirovaným proroctvím, připomenutím, že nejvlastnější podstatou a hlavním cílem jakéhokoli skutečného postu, který se Hospodinu líbí, je naše obrácení, odvrácení se od zla, hříchu a vlastní sebestřednosti k Bohu, k poslušnosti jeho dobrým přikázáním a také k potřebám druhého člověka, tedy ke skutečné lásce k Bohu i člověku.

Prorocký text dnešního prvního čtení je tak krásný a jasný, že nejenže není potřeba, ale snad ani není možné k němu cokoli dodávat. «Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo… Hospodin tě stále povede… Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá… Zastavíš-li svou nohu v sobotu,… nazveš-li sobotu svou rozkoší,… tu bude tvá radost v Hospodinu… Ano, Hospodinova ústa to řekla».

Stačí se do těchto prorockých, Bohem inspirovaných slov zaposlouchat a – jistě mimo mnohého dalšího – si jimi nechat znovu připomenout dva základní momenty, v čem se nejvíce projeví naše láska k Bohu a bližnímu: V soucitu s nouzí a potřebami druhého člověka, ať jsou jakékoli, a ve snaze mu nějak pomoci, prokázat konkrétní skutky milosrdenství, tělesného i duchovního, jsou-li jen trošku v našich silách. A ve slavení Hospodinových svátků, v projevech zbožnosti, pro nás především ve svěcení neděle, v jednom z nejzákladnějších projevů naší povinné úcty k Bohu, z lásky k němu. Těchto dvou oblastí, základních projevů našeho vztahu k lidem a k Bohu, zbožnosti a milosrdenství, by se měl dle Izaiášova proroctví týkat náš pravý půst, k nim by měl směřovat, milosrdenství a zbožnost by měly být jeho začátkem, obsahem i cílem.

Je jasné a ničím nezpochybnitelné, že prvním přikázáním je láska k Bohu a až druhým, byť s prvním stejně závažným, je láska k člověku. Izaiáš však ve svém „Pravém postu“ nejprve hovoří o projevech milosrdenství k člověku a pak teprve o projevech zbožnosti, o svěcení soboty, dne zasvěceného Hospodinu. Může to být náhoda, ale můžeme v tomto pořadí číst i něco Bohem vnuknutého, zvlášť pro pravý půst podstatného.

Je-li nejprve řeč o projevech milosrdenství k člověku, nám možná chce připomenout, že to, na čem se nejdříve a možná i nejzřejměji projeví skutečný stav našeho srdce, je vztah k bližním, které vidíme, kteří jsou kolem nás. Svatý Jan to ve svém prvním listě přeci říká docela jasně: «Řekne-li někdo „já miluji Boha“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí». Protože naše srdce je jedno, na vztahu k bližním, které vidíme, se tak zrcadlí i náš vztah k Bohu.

A i když u Izaiáše čteme na jiných místech dokonce ještě mnohem silnější odsudky takové zbožnosti, která se stala jen formální a život neproměňující («Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet»), a i když jsme z jeho úst slyšeli i včera, že to ještě nemusí být vnímatelné projevy zbožnosti, respektive postu, na nichž by se náš vztah k Bohu skutečně projevil, přesto zbožnost k proměně srdce je nezbytná, naprosto nezbytná.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bylo již připomenuto včera, mešní biblická čtení všedních postních dnů nejsou čtena na pokračování z jednotlivých biblických knih (jak tomu je v liturgickém mezidobí), ale jsou  vybrána tematicky (podobně jako například v adventních všedních dnech), aby nám byla společně Božím slovem, které nás má provázet a inspirovat (doslova!) po celých čtyřicet dnů postní cesty. Zvlášť na samém začátku postní doby jsou tyto biblické úryvky důležité, neboť v těchto dnech je zpravidla větší naděje, že nás zasáhnou, jelikož naše srdce je možná otevřenější a snad i připravenější je zaslechnout. Vždyť povětšinou opravdu vstupujeme do postní doby aspoň s nějakým předsevzetím, aspoň s nějakou touhou, aby se s námi něco dobrého stalo, s touhou, aby všechna ta slova postních modliteb a (Božích) apelů se aspoň trochu stala skutečností našeho života. Na začátku nejsme ještě rak rezignovaní, jak někteří možná býváme na konci postní doby…

V prvním čtení z proroka Izaiáše proto slyšíme překrásný text, zpravidla redakčně nazývaný „Pravý půst“, což vůbec není špatný nadpis. Izaiášova prorocká slova skutečně chtějí vystihnout a pojmenovat, v čem pravý půst spočívá, jaký půst je dle Hospodinova přání, jaký by měl být cíl veškerého postního snažení: «Či není půst, jaký si přeji, toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?».

To jsou projevy skutečného obrácení, odvrácení se od zla, hříchu, sebe samého, od vlastní sebestřednosti a přivrácení se k Bohu, pravému dobru a také k druhým lidem a jejich potřebám. Boží slovo nám takto připomíná smysl a obsah jakéhokoli postního snažení vyjmenovávajíc nám jeho konkrétní ovoce. Aby se nám tento „seznam“ stal jakýmsi zrcadlem, jak to vlastně s námi je, zda se opravdu postíme anebo ne. Stojí za to se do tohoto zrcadla pravdivě zadívat,  a to jak doslovně, tak i ve všech rovinách alegorie…

Druhým důležitým momentem, který nám dnešní první čtení bezpochyby připomíná, je souvislost vnímání Boží blízkosti a „pravého postu“: «Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc a on řekne: Zde jsem!».

Jestliže člověk neprožívá Boží blízkost, ač po ní touží, může to mít pochopitelně mnoho důvodů. Ať už jsou to ty, které se zdají být spíše „na straně Boží“, například že Bůh se člověku mysticky skryje, aby jej tříbil, anebo ty, které jsou vinou člověka, například že své nitro nechá zahltit vším možným zbytečným a třeba i zlým a hříšným, anebo že nevěnuje duchovnímu životu dostatek prostoru, že není upřímný, anebo že zneschopní svou duši vnímat Boha množstvím svých hříchů.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší Popeleční středě máme dnes první všední postní den, druhý ze čtyřiceti, s příslušnými všednodenními biblickými čteními. Jak víme, ta jsou v postní době vybrána jinak než v liturgickém mezidobí, kdy se čte na pokračování z jednotlivých biblických knih. V postní době (stejně jako v ostatních „silných“ liturgických dobách) je kritériem výběru textu zejména jeho postní obsah, aby první čtení i evangelijní úryvek k nám (pokud možno) společně promlouvaly jako Boží slovo k naší postní cestě. Ta by měla být – za pomoci postu, modlitby a almužny – cestou obrácení, novým rozhodnutím následovat Pána Ježíše a konat dobro, odvrátit se od sebe a hříchu a přivrátit se k Bohu a druhým lidem.

První čtení je dnes z Páté knihy Mojžíšovy, Deuteronomia, z knihy „opakování Zákona“, doslova „Druhého Zákona“. Úryvek, který slyšíme, je samotného závěru knihy: Boží Zákon byl již dál, Božímu lidu předložen, znovu nalezen (kniha Deuteronomium – dle Druhé knihy královské – byla knihou Mojžíšova Zákona nalezenou v jeruzalémském chrámě koncem 7. století před Kristem, na jejím základě se udála Joziášova náboženská reforma), respektive zopakován. Nyní je tedy již na rozhodnutí člověka, zda se jeho cestou, cestou Božího Zákona vydá či nikoli.

Ve svém případě můžeme toto rozhodnutí přetransformovat na otázku, zda se v postní době vydáme cestou skutečného obrácení či nikoli…

Život či smrt, poslouchání Boha anebo svévole jsou předloženy jako dvě cesty, z nichž si člověk musí jednu vybrat. «Předkládám ti život nebo smrt, požehnání nebo kletbu». Obraz dvou předložených cest, jejich rozcestí, kdy je člověk postaven před nutnost rozhodnutí, kterou z nich se vydá, kdy Boží cesta je cestou dobra a druhá je cestou zla, je v Písmu svatém i v celé židovské a především pak křesťanské tradici relativně častý. Uznává schopnost člověka se rozhodnout a zároveň připomíná nutnost tak učinit; život je vždycky putováním, nelze se zastavit, nelze se nerozhodovat, protože čas nelze zastavit a ten přináší stále nové podněty a výzvy.

Obraz dvou cest máme tak před sebou nejen v dnešním úryvku z Deuteronomia a v následném prvním žalmu, ale setkáme se s ním i na řadě dalších míst Písma i Tradice. Krásně o dvou cestách mluví například prorok Jeremiáš: «Stoupněte si na začátky cest, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta?». Podobnou výzvu můžeme číst vlastně za každým apelem k rozhodnutí se pro Boha a jeho věc, za každou výzvou k obrácení se k Bohu a odvrácení se od zla. Stojí i za Kristovým zásadním pozváním člověka «pojď za mnou… já jsem cesta», pozváním, jež rezonuje i v dnešních Kristových slovech v evangeliu. Podobně začíná i jeden z nejranějších a nejkrásnějších starokřesťanských spisů Didaché („Učení“): «Jsou dvě cesty, cesta života a cesta smrti, a tyto dvě cesty se v mnohém liší. Cesta života je tato: za prvé, budeš milovat Boha, který tě učinil; za druhé, svého bližního jako sebe samého… Cesta smrti je tato – především je špatná a plná prokletí» a pak následuje výčet hříchů, lidských postojů a činů s cestou Boží se neslučujících.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jsou tři momenty, které nás na Popeleční středu každoročně mohou a snad i mají zasáhnout, zvlášť máme-li tu možnost se účastnit její bohoslužby. Jsou to tři momenty, které by každoročně měly předznamenat a prodchnout i celou dnes začínající postní dobu, tři momenty, ke kterým letos přistupuje asi ještě čtvrtý, a to zjevná mimořádnost situace, v níž do postní doby vstupujeme. Vlastně již druhé takové, protože přibližně právě před rokem se začala nákaza šířit po celém světě.

Prvním z těchto momentů je bezpochyby půst, dobrovolné odřeknutí si něčeho dovoleného a příjemného, z lásky k Bohu i k lidem. Půst, na dnešní den dokonce charakterizovaný a předepsaný jako „přísný“, má být posilou vůle pro snazší odřeknutí si hříchu, toho čeho bychom se v životě skutečně měli vyvarovat. Půst se svými různými formami sebezáporu má pomoci ke zestřídmění života i srdce člověka, aby snadněji vnímal Boha i druhé. Je zároveň zdrojem prostředků pro almužnu, doslova „dar ze slitovnosti“, „milodar“. A je konečně má být i snahou aspoň o nějaké zadostiučinění za hříchy, je projevem zkroušenosti, kajícnosti. Posila vůle, vidění Boha, almužna a kajícnost je tak čtverý smysl postu, který jsme dnes o půlnoci začali a který by měl aspoň nějak naplnit následných čtyřicet dnů (krom nedělí) až do Bílé soboty.

Druhým momentem dnešní bohoslužby je výzva k obrácení, jehož by měl být půst znamením, průvodním jevem i důsledkem. Je to výzva k lítosti, ke smíření se s Bohem a většímu přilnutí k němu, výzva k proměně srdce k lásce, k polepšení života, k odvrácení se od sebe a od zla a k přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem. O obrácení a jeho spojitosti s postem jsou vlastně všechny dnešní mešní modlitby, zvlášť ta vstupní: «Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst…, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro». O obrácení jsou i dnešní biblická čtení: «Nyní, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem… roztrhněte svá srdce… obraťte se k Hospodinu…, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky… Smiřte se s Bohem!». O obrácení je celá dnešní bohoslužba a měl by o něm, i o něm být celý následný čtyřicetidenní půst.

A zatřetí je to sypání popela na hlavu, popelec. Protože právě popelec je dnes asi nejvýraznějším momentem celé bohoslužby, navíc v mnohém shrnující v sobě i vše ostatní, stojí za to se právě nad tímto znamením rok co rok zastavit, nechat je k sobě promluvit.

Užití popela – sypání či mazání se popelem, sedání si do něj, oblékání šatu posypaného popelem nebo dokonce i jezení popela – je krásné, starobylé (nejen) biblické znamení. Už ve Starém zákoně užití popela znamenalo kajícnost, smutek, půst a pokoru: Král David se kaje v popelavém rouchu po svém hříchu s Betšebou. Královna Ester se postí a maže si tvář popelem před tím, než vejde troufale bez zavolání před krále Mardochaje se svou žádostí o záchranu Židů. Spravedlivý Job si po všem tom obrovském neštěstí, jež na jeho rodinu i na něj dolehlo, v pokoře sedne do popela a škrábe se střepem. Stejně tak do popela si sedne ninivský král, když prorok Jonáš vyzve celé město k pokání. Jsou to proroci, kteří vyzývají, aby se lidé obrátili k Bohu v pláči, postu a v popelu. Jsou to žalmy, které zpívají: «Bože, kořím se před tebou, v prachu a popelu, vždyť já sám jsem jen prach a popel, a proto tyto se staly mým pokrmem». A tak dále.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v rámci biblické četby na pokračování dnes naposledy – aspoň pro letošek, protože zítřejší Popeleční středou začne svatopostní doba se svými vlastními biblickými čteními – otevíráme stránky prvních jedenácti kapitol knihy Genesis, pradějin lidstva a světa. Dnešní úryvek před námi rozevírá začátek potopy, začátek obrazného příběhu o potopě celého světa a o Noemovi, příběh, kterému jsou věnovány celé tři kapitoly Božího slova.

Potopa – podobně jako i jiné přírodní katastrofy – byla nejen v biblickém chápání ale i v chápání řady dalších starobylých kultur (u nichž také najdeme náboženské texty hovořící o nějaké potopě, jež postihla celý svět) vnímána a interpretována jako Boží trest za hřích lidí. «Když Hospodin viděl, že mnoho je lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení jejich srdce stále jen směřuje ke zlému, litoval Hospodin, že udělal lidi a velmi se zarmoutil» čteme v úvodním verši dnešního úryvku.

Vzhledem k tomu, že v případě příběhů prvních jedenácti kapitol se jedná především o archetypální Bohem inspirované obrazy odhalující a zjevující tajemství počátků světa i jeho nynější skutečnosti, není sice třeba jakkoli pátrat a hledat, o kterou konkrétní přírodní katastrofu v dějinách světa se přesně jednalo (a už vůbec asi nemusíme někde pod Araratem hledat trosky Noemovy archy), nýbrž je třeba biblický obraz potopy světa především vzít vážně jako Bohem vnuknuté vysvětlení toho, co se stalo, může dít a děje stále: V tom smyslu, že různá neštěstí, různé přírodní či jiné katastrofy mohou být také interpretovány jako důsledek rozmnoživší se hříšnosti nás lidí, tedy i jako bolestivý trest za hřích, který má přivést člověka zpátky k Hospodinu, zpátky na cestu dobra. V každém případě jako něco, co nás zve, abychom se připodobnili spravedlivému Noemovi, anebo se aspoň jím nechali nějak vzít do „archy“, zahrnout do „sféry“ jeho spravedlnosti, nechali se jím inspirovat.

Příběh o potopě a Noemovi ale nekončí katastrofou, zničením světa a života: Jednak po skončení potopy Hospodin slibuje, přímo se zavazuje přísahou (jejímž znamením se stane duha), že takovouto globální katastrofu, která by bezezbytku zasáhla celý svět, již nikdy nedovolí. A jednak, a to hlavně, že se našel jeden spravedlivý Noe, který přežil a který se stal příčinou záchrany celého světa, života na něm.

Spravedlivý Noe, jak dobře víme, je jedním z nejvýraznějších starozákonních předobrazů Krista: Jeden jediný spravedlivý Noe se stává příčinou záchrany celého lidského rodu a dokonce i všeho živého na zemi, příčinou pokračování lidstva, jeho přežití a stejně tak přežití celého tvorstva. (Že celý svět byl kvůli člověku zasažen potopou, mimo jiné ukazuje, jak hřích člověka má v pravdě kosmické rozměry, to ostatně nyní pociťujeme docela reálně…) Noe je předobrazem Krista, Božího Syna, který se proto stal člověkem, aby se jako jediný skutečný Spravedlivý stal definitivní příčinou věčné záchrany celého světa, jeho Spasitelem.

Předobraz spravedlivého Noema nám tak připomíná tajemnou a pro naši (silně individualistickou) mentalitu ne až tak snadno pochopitelnou pravdu víry, pravdu o zástupnosti: Jeden se může – Boží milostí – stát příčinou spásy někoho jiného, a to bez vlastních zásluh toho jiného, dokonce i spásy celku; kdyby tomu tak nebylo, nebyla by nikdy možná spása skrze Kristovo lidství, vždyť to byl on, který vynesl hříchy nás všech na dřevo kříže, a tak nám mohly být skutečně odpuštěny. To by v nás mělo – mimo jiné – opět probudit velikou vděčnost, emoci, která byla celému ranému křesťanství tak vlastní.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní úryvek ze čtvrté kapitoly knihy Genesis bývá zpravidla redakčně otitulován „Kain a Ábel“, a to podle svých hlavních aktérů. To je samozřejmě správně, není třeba na tom nic měnit. Nicméně je dobré vnímat, jak jejich příběh, obraz bratrovraždy Ábela Kainem, je je svědectvím o progresi hříchu, o růstu jeho intenzity, o jeho interiorizaci, A tím pádem nejdůležitějším biblickým obrazem toho, co následná teologická reflexe nazve dědičným hříchem,

Pokud bychom chtěli dnešní obraz přeci jen aspoň nějak a pochopitelně jen velmi přibližně zasadit do dějinného rámce, tak biblicky vypovídá o „druhé generaci lidstva“, neboť Kain a Ábel jsou synové prvních lidí. V „druhé generaci“ můžeme číst, že to jsou lidé, kteří jsou již na určitém stupni svého vývoje, ze sběračů a lovců se stali usedlí zemědělci, a to dokonce s dosti rozvinutým zemědělstvím, začínajícím rozdělovat pěstování plodin a chov dobytka, rolnictví a pastevectví. Jsme tedy přibližně někdy v devátém tisíciletí před Kristem, chceme-li příběh přímo někam zasadit.

V chronologii biblických událostí je dnešní text svědectvím o v pořadí druhém hříchu lidí, který po prvotním nastal. Jde o první zabití člověka, dokonce o bratrovraždu, navíc zcela zákeřnou (Kain vyzve nic netušícího bratra «pojďme na pole»), bezdůvodnou, vykonanou z pouhé žárlivosti.

Kainův hřích je ovšem ještě v něčem podstatně jiný než ten Evin a Adamův: Ke hříchu nedochází již z nějakého vnějšího svedení ďáblem, není zde had, není známo, že by Kain vedl nějaký rozhovor s ním. Hřích se rodí a zraje přímo v srdci Kainově, vychází již z jeho vlastního nitra, v něm klíčí, v něm zraje k vykonání. «Kain chodil se svěšenou tváří». Lidská přirozenost je již porušená, a tak se v ní mohou rodit – a také rodí a budou rodit – a zrát další a další hříchy. O tom budou celé následné nejen biblické dějiny.

Máme tedy před sebou obraz následků prvotního hříchu, stav hříchu dědičného. Teprve ve světle příběhu Kaina a Ábela je jasnější, co se stalo hříchem Adama a Evy. I proto je tento příběh jakýmsi pokračováním biblického zjevení, co je podstatou hříchu. I Kainova bratrovražda je pro všechny naše hříchy nějak prototypická. A tak bychom určitě mohli rozjímat o každém jeho detailu příběhu a ptát se, jak se ten či onen moment odráží i v našem životě, co znamená, jak se projevuje. Ale zůstaňme možná u dvou snad nejzásadnějších podnětů:

Nejprve u toho nejpodstatnějšího: Příběh o Kainovi a Ábelovi nám připomíná, že s naší přirozeností to prostě již tak je, že díky své porušenosti prvotním hříchem, kterou jako „genetickou chybu“ v sobě neseme zakódovanou všichni, jako „chybu“, na kterou se navíc dál a dál nějak tajemně „balí“ další a další hříchy generací před námi. Je v nás sklon i ke zlu, sklon chtít být víc než naši bližní. S tím musíme počítat…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu se před námi rozevírá svědectví o jednom z řady Kristových zázraků uzdravení malomocných, svědectví o zázraku, který se udál kdesi v Galileji na začátku Ježíšova veřejného působení.

Malomocenství bylo (a stále bohužel je) jednou z nejhorších a nejtíživějších nemocí. V době Ježíšově byl malomocný nejen člověkem na smrt nemocným, a to způsobem velmi bolestivým a znetvořujícím, ale pro nebezpečnost své infekční nemoci i člověkem již vyloučeným ze společnosti živých, ze společenství Izraele, bez možnosti účasti na bohoslužebném životě, člověkem nečistým.

Ve Starém zákoně to byl levitský kněz, který měl za úkol posoudit, zda dotyčný skutečně je či není malomocný, a na základě toho ho prohlásit za čistého či nečistého, nevyobcovat či vyobcovat ze společenství. O tom bylo dnešní první čtení z knihy Leviticus (celá třináctá kapitola, z níž jsme četli, je vlastně návodem, přímo jakýmsi biblickým „manuálem“ pro starozákonního kněze, jak v daných případech postupovat).

V Novém zákoně Kristus, Boží Syn přichází a malomocné zázračně uzdravuje a očišťuje, jak předpověděli proroci. Tím opět projevuje svou mesianitu a svou Boží moc. Nemocného zázrakem uzdravení vrací zpět do běžného života pozemského ale i do života náboženského, a tím ho zachraňuje i pro věčnost. Uzdravení malomocného s sebou přináší i odpuštění hříchů, neboť malomocenství bylo v biblické době ze všech nemocí asi nejvíce považováno za Boží trest. Uzdravení malomocného je tak velkým projevem Boží dobroty.

My, narozdíl od Kristových současníků – ve světle evangelia – již samo malomocenství jakož ani žádnou jinou nemoc jako takovou nemusíme a ani bez bližšího nemůžeme chápat jako trest za nějaký hřích (což ovšem neznamená, že by nemoc v některých případech trestem za hřích či jeho důsledkem být nemohla, to někdy skutečně je). Nemoc je přeci především projevem poruchovosti stvoření, jeho nedokonalosti a porušenosti. Je tak nejprve důsledkem stvořenosti, ne hříchu, dokonalý je jen nestvořený Bůh, stvořeniny jsou vždycky poruchové. Trestem za hřích nemoc může být jen někdy, a to jedině v konkrétních a specifických případech, je-li takto rozpoznána. V každém případě je ale důsledkem naší porušenosti hříchem to, jak se k nemoci někdy stavíme, jak ji neumím přijmout, jak tragicky ji někdy prožíváme.

Nemoc je téměř vždy něco nepříjemného. Čím těžší a delší je, tím větší znepříjemnění života s sebou přináší. Může život přímo ohrožovat, nemocí život zpravidla i končí. Nemoc je ne-mocí člověka nad tělem (a někdy i nad duší). Často přináší bolest, někdy až nesnesitelnou. Nemoc je těžká, zvlášť přijde-li nečekaně, předčasně či zákeřně. A je také nebezpečná. Nejen tím, že může vést k nevratnému poškození těla i duše, v posledku samozřejmě až ke smrti. Ale ještě více tím, že nemoc také může znetvořit samu duši člověka, zavřít ji do sebe samé, bolest může učinit duši člověka sobeckou a dokonce zlou, nenávidící sebe, lidi, svět i Boha, může vést až ke zneschopnění vnímat Boha i druhé. To je pak opravdová tragédie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v četbě, pokračujme i v rozjímání nad krásnými biblickými obrazy o pradějinách světa i člověka, jak nám je předkládá prvních jedenáct kapitol knihy Genesis. Po včerejším popisu prvotního hříchu máme dnes před sebou popis jeho následků: Obraz vyhnání z ráje.

Po hříchu, po snězení ovoce ze stromu poznání se první lidé snažili před Bohem v zahradě skrýt. Něco takového samozřejmě možné není, před Bohem se nelze skrýt, ani v zahradě ani kdekoli jinde, Hospodin vždy člověka s láskou vyhledává a usvědčuje ho z jeho hříchu, aby si člověk sám svůj hřích přiznal a uvědomil. Muž a žena se sice zprvu snaží shodit vinu jeden na druhého, muž na ženu a žena pak na hada, i to je pro lidský hřích prototypické, ale aspoň špatnost svého skutku nepopírají: «Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl… Had mě svedl, a tak jsem jedla». To je předpokladem, že proces odpuštění a návratu k Bohu bude moci začít.

Nejprve následuje prokletí hada, ďábla: «Buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty». Hned spolu s ním ale zaznívá mnohem zásadnější proroctví, zaslíbení spásy: «Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě». Už svatý Irenej, církevní otec druhé poloviny druhého století, první teologický systematik, biskup a mučedník, v těchto slovech četl první zaslíbení příchodu Mesiáše narozeného z ženy, tedy zaslíbení Krista narozeného z Marie Panny. Proto počínaje Irenejem nejeden církevní otec hovořil o tomto verši jako o protoeuangelion, jako o „první radostné zvěsti“. Na křesťanském Západě pak kvůli chybnému Jeronýmově překladu «ona» (Maria), namísto správného «ono» (potomstvo), jak je v hebrejském originále, anebo aspoň «on» (Mesiáš), jak překládá řecká Septuaginta, dostalo toto proroctví ještě silný mariánský rozměr rozměr: Jako ta, která rozdrtí ďáblu hlavu, byla spatřována sama Panna Maria. Však stačí vzpomenout na mnohá taková její vyobrazení, kdy Maria stojí na hadovi a rozdrcuje mu svou nohou hlavu.

Dále slyšíme slova Božího trestu vztahující se na člověka: «Rozmnožím útrapy tvých těhotenství, v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout… Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život… V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat». Vše těžké a bolestné v životě člověka, včetně jeho pozemské pomíjivosti – porodní bolesti ženy, těžká práci muže, narušenost jejich vzájemného vztahu, smrt – jsou zde chápány, interpretovány jako následek hříchu. Odtud také dlouhá biblická tradice vnímání bolesti, tíže života, nemocí a zejména smrti jako následků prvotního hříchu, jako trestu za hřích.

Read More »