Milé sestry, milí bratří,

po včerejším svátku Obrácení svatého Pavla máme dnes památku dvou z jeho nejvýznamnějších žáků a spolupracovníků, svatých Timoteje a Tita. O obou čteme v Novém zákoně, zejména v Pavlových listech. Oba se stali jeho spolupracovníky, oba ho nějakou dobu doprovázeli na jeho putování. Timotej se pak stal biskupem v Efezu, Titus v Korintu. Oba hlásali evangelium podobně jako svatý Pavel, oběma jim adresoval své krátké novozákonní listy, dva Timoteovi, jeden Titovi, označované jako takzvané pastorální epištoly.

Z Druhého listu Timotejovi je i dnešní první čtení. Je to jeho samotný začátek, který odráží charakteristiku celého následného listu jakožto vpravdě otcovského dopisu. Pavel jej píše z vězení a chce jím Timteje povzbudit v jeho nelehké pastýřské službě, povzbudit ho ve statečném odmítání nepravého evangelia a ve věrnosti Kristu (a přenechejme klidně čistě akademickým debatám biblistů, zda tento list napsal svatý Pavel sám svou vlastní rukou, anebo tak učinil prostřednictvím některého ze svých spolupracovníků).

Všimněme si raději dvou krásných momentů dnešního úryvku:

Prvním z nich je Pavlovo ujištění Timotejovi: «na tebe pořád vzpomínám ve svých modlitbách dnem i nocí». Pavel je již dávno ve vězení v Římě, kvůli Kristu «nosí pouta», zatímco Timotej je biskupem v Efezu, tedy daleko v Malé Asii. Na této zemi se již nikdy neuvidí. Jediným způsobem, jak může Pavel vykonávat i na dálku své duchovní otcovství, je napsat (případně nechat napsat) Timotejovi list a modlit se za něj. A to také činí, jak slyšíme.

A to je krásná inspirace. Nejen pro „duchovní otcovství“, jak je známe z duchovního vedení či duchovního doprovázení (knězem), ale vlastně pro všechny takové vztahy, které nesou nějaký ten „rodičovský“ rozměr: Vztah rodičů či prarodičů k dětem, nějak i vztah učitelů k žákům, starších a (snad) zkušenějších k mladším a méně zkušeným, vztah kmotrů a kmoter ke kmotřencům a kmotřenkám a tak dále. Něco podobného dokonce platí i pro takové vztahy, které tento „patronátní“ rozměr vůbec nenesou, tedy pro všechna naše přátelství, pro úplně všechny naše vzájemné vztahy. Prostě platí, že s druhými máme komunikovat i na dálku, je-li to nějak možné, a modlit se za ně.

V životě nastávají situace, a díky dnešní obvyklé mobilitě možná ještě více než ve starověku, kdy se reálné cesty lidí nějak rozejdou, kdy lidé již nejsou spolu, kdy se již – delší či kratší dobu – nemohou osobně setkávat, a to třeba ani ti nejbližší. Specificky něco takového prožíváme – doufejme, že jen dočasně a že to již snad brzy nějak skončí – i v dnešní nelehké „době koronavirové“.

Nemožnost osobního setkání není dobrá. Povětšinou vztahy vždy nějak ochuzuje a často i poškozuje až ničí. Jen málokdy lze říci, že nemožnost setkání je principielně dobrá, aspoň dlouhodobě ne. Někdy ale prostě nastává. To však neznamená, nemělo by znamenat zánik vztahů, zvlášť když se jedná o odloučení jen dočasná a o vztahy dobré a blízké. Vztah sice na osobním sdílení hodně stojí, nic virtuálního je bezezbytku nemůže nahradit, ale měl by mít sílu vytrvat (aspoň nějakou dobu) i bez možnosti setkání tváří v tvář. Ne nadarmo již Starý zákon říká, že láska je silnější než smrt.

Nejde však jen o to, že dnes máme mnohanásobně sofistikovanější technické možnosti komunikace na dálku, které můžeme využívat, že máme mnohem více možností než jen napsat list či dopis.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme svátek Obrácení svatého Pavla, apoštola. Je to svátek připomínající a liturgicky zpřítomňující známou biblickou událost, ke které došlo někdy mezi lety 34 a 36: Šavel, židovský mladík pocházející z maloasijského z Tarsu, mladík s dobrým židovským vzděláním mající se stát patrně rabínem, mladík horlící nadšeně pro Boží zákon a dodržující ho, toužící ovšem potřít i všechny, kteří by mu nějak odporovali, či se mu dokonce rouhali, tento mladík na cestě do Damašku, kam také jede proto, aby tam vyhledal Židy, kteří uvěřili v Krista, a přivedl je v poutech do Jeruzaléma, se cestou mysticky setkává s Kristem a prožívá své obrácení. Z pronásledovatele křesťanů se stává Apoštol národů, ze Šavla svatý Pavel. Samozřejmě ne najednou, ale zde je toho počátek.

Biblickou zprávu o Pavlově obrácení najdeme v Novém zákoně dokonce celkem třikrát. Nejprve formou popisného vyprávění svatopisce, svatého Lukáše, autora Skutků: To bylo právě dnešní první čtení. A pak ještě dvakrát ve formě svědectví samotného Pavla: Jedno čteme ve 22. kapitole Skutků, tedy opět z pera Lukášova, a druhé, přímo Pavlem napsané, v 1. kapitole jeho listu Galatským. Vedle toho máme ještě několik dalších kratších Pavlových osobních narážek na tuto zásadní událost v jeho listech, kdy se ke svému obrácení a povolání stále znovu a znovu vrací, hovoří o něm jako o zjevení Ježíše Krista a vyznává, jak si právě jej, nedochůdče, Bůh vyvolil, aby přinesl radostnou zvěst, evangelium pohanům.

Kdybychom si všechna tato novozákonní místa vzali a srovnali je, viděli bychom, jak jsou nejenom víceméně shodná v popisu vlastní události Pavlova obrácení, ale souzní i v tom, jak se apoštol na své obrácení po celý svůj další život dívá, jak je reflektuje, s jakými pocity nám o něm vypráví. Pavel prostě ví, že setkání s Kristem se pro něj – a potažmo pro celou církev –  stalo vpravdě „osudovým“, a to v nejlepším a nejkrásnějším slova smyslu. Pavel patrně nikdy ani na okamžik nezapochyboval, že to, co prožil, je pravda, a že následování Pána Ježíše a dání se do jeho služeb je tím nejlepším, co ho mohlo v životě vůbec potkat.

Proto také nikdy nepřestal Krista následovat jako své největší štěstí («a vůbec všechno pokládám za nic a za bezcenný brak ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Pána…»), nikdy nepolevil ve své snaze, aby jeho následování bylo opravdu důsledné («a tak běžím jako o závod, abych získal nebeskou odměnu a věnec nepomíjitelnosti v Kristu, našem Pánu…»), a stále se snažil víru v Krista skrze svou neúnavnou apoštolskou službu předat dál («běda mně, kdybych nehlásal…, víra je z hlásání…, jak lidé uvěří bez hlasatele…, a tak všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši a věčné slávy. …»). Tím vůbec nepopíral své chyby a slabosti («vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro, chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne…, spíše se budu chlubit svými slabostmi…, do těla mi byl dán osten…»), ale byl si vírou jistý, že Kristova Boží milost je větší než jeho slabost («milostí Boží jsem to, co jsem… kde  se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost…»).

Nikdo z nás sice patrně není povolán k tak velkým úkolům jako svatý Pavel, ostatně nikdo z nás nežije v době Nového zákona, na samotném začátku hlásání evangelia celému světu. Nicméně každý z nás svůj Boží úkol, své Boží poslání na zemi má, to bychom zde jinak nebyli. Obrácení svatého Pavla nám tak všem – mimo mnoha jiného – v této souvislosti připomíná, že jakémukoli skutečně Božímu dílu skrze nás ve světě by také mělo předcházet nějaké naše obrácení, nechání se uchvátit Kristem.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak víme a jak již bylo mnohokrát připomenuto, již dva týdny jsme opět v liturgickém mezidobí, tedy v době, která se zvláštním důrazem zpřítomňuje čas Kristova veřejného působení, od jeho křtu až do velikonočních svědectví o Ježíšově působení, letos především podle Marka. Evangelium je při nedělní vždy předznamenáno prvním čtením jako jeho starozákonním předobrazem (dnes konkrétně z knihy proroka Jonáše) a je paralelně doplněno čtením druhým, na evangelijním úryvku a prvním čtení nezávisle vybraným, na pokračování z novozákonních listů (nyní čteme z Pavlova Prvního listu Korintským, konkrétně ze sedmé kapitoly, v níž apoštol pojednává o panenství a čistotě, dnes s ohledem na krátkost pozemského času).

Vraťme se ale k úryvku evangelijnímu. Máme před sebou jakousi souhrnnou zprávu o začátku Ježíšova působení a následně svědectví o povolání prvních učedníků za apoštoly. Starozákonní čtení o Jonášově kázání v Ninive, o prorokově volání Ninivanů k obrácení zaciluje naši pozornost zejména na první dva verše dnešního evangelia, na slova vložená do úst samotnému Pánu Ježíšovi: «Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu».

Zaznívají sice na začátku evangelia, ale ve skutečnosti se nevztahují jen na první dny a týdny Kristova veřejného působní v Galileji, nýbrž na evangelium celé. Shrnují v sobě úplně vše, co Pán Ježíš přinesl na zem, co učil a svými činy potvrzoval a k čemu člověka zavolal a stále volá.

Zároveň jsou i jakousi „vstupní branou“ k četbě celého následného evangelia, k jeho snazšímu porozumění a především k jeho přijetí (ostatně podobnými souhrnnými slovy začíná svědectví o Ježíšově působení i dle Matoušova sepsání). Zvou nás se začíst do celého evangelijního svědectví o Kristově působení, o jeho učení a mocných činech, o jeho smrti a zmrtvýchvstání, abychom nakonec spolu se setníkem pod křížem ze závěru Markova evangelia mohli také vyznat: «To byl vpravdě Boží Syn».

Jelikož tedy nejde jen o shrnutí počátku Ježíšova působení, nýbrž o syntézu úplně celého evangelia, o shrnutí jeho obsahu, připomeňme si (podobně jako jsme se o to pokusili před necelými dvěma týdny v jednom všednodenním Slově k povzbuzení) několik známých momentů tohoto dvojverší:

«Naplnil se čas». Pro „naplnil se“ je v řečtině použit tvar peplérótai, což je tvar perfekta pasiva. Perfektum vyjadřuje dokonavost, naplněnost minulého děje a jeho důsledky pro přítomnost, pasivum je trpný rod vyjadřující, že původcem děje je někdo jiný: Kristovým příchodem je tak jednou provždy naplněn čas a je učiněn časem příhodným. Pro „čas“ v Ježíšových slovech totiž není použito slovo chronos vyjadřující „čas“ lineární, ale kairos znamenající „čas“ příhodný: Jím se čas světa po Kristově příchodu jednou provždy stává.

«A přiblížilo se království Boží». Éngyken, „přiblížilo se“, je opět perfektum, vyjádření dokonananého minulého děje majícího důsledky pro přítomnost, tentokrát v činném rodě: Boží království se samo přiblížilo a od té doby je nám blízko, protože Kristus je nám blízko, protože Kristus je to Boží království. Následování Krista, přijetí laskavé vlády Božího Syna dává již zde na zemi vejít do Božího království.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den v liturgickém kalendáři platném pro naše diecéze nepřipadá – krom pravidelné možnosti sobotní památky Panny Marie – žádný liturgický svátek ani žádná jiná závazná památka. I z toho důvodu je možné si připomenout nějakého světce, jehož památka na tento den připadá v jiných zemích anebo řeholních komunitách. Jedním z nich je u nás, pokud nemáme blízko k dominikánskému řádu anebo se blížeji nezajímáme o dějiny středověké mystiky, spíše nepříliš známý blahoslavený Jindřich Suso.

Spolu s ním se dostáváme do vrcholného (či spíše již pozdního) středověku, do století čtrnáctého. Jindřich se narodil se 21. března roku 1295 či 1297 v Kostnici. Pocházel z urozené rodiny a především díky své velmi zbožné matce již ve třinácti letech vstupuje do Řádu kazatelů, k dominikánům, v té době již velkého a zejména učeného řádu. Pro své nadání je brzy poslán na generální řádová studia do Kolína, kde se mimo jiné stává žákem slavného dominikánského učence, Mistra Eckharta. Jeho mystická „negativní teologie“ (teologie zdůrazňující Boží tajemství, jeho naprostou přesažnost a nepoznatelnost) mladého Jindřicha ovlivní na celý život. Po studiích se vrací zpět do Kostnice, nicméně jako Eckhartův žák musí také čelit různým podezřením z hereze. I to asi přispěje k jeho vnitřnímu obrácení, k jasnému rozhodnutí žít naplno nejen ideály dominikánskému řádu vlastní, ale k nastoupení cesty naprosté askeze, cesty, kterou chce uvést mystickou teologii v životní praxi.

Působí pak na vícero místech a postupně se stane nejen slavným kazatelem a vyhledávaným duchovním vůdcem (zejména v ženských konventech řádu), ale už za svého života je mnohými svými současníky považován za světce. Vzhledem ke své blízkosti k mystickým proudům, tehdy budícím v církvi nejedno podezření, musel i později čelit různým podezřením z hereze, nicméně byl vždy – po právu – rehabilitován. Umírá v pověsti svatosti 25. ledna roku 1366 v Ulmu (v městě na Dunaji, na hranici dnešního Bádensko Virtemberska a Bavorska). Za blahoslaveného je prohlášen až dlouho po své smrti, po staletích úcty, a to (per viam cultus) až roku 1831 papežem Řehořem XVI.

Tak čteme v Jindřichových životopisech…

V nich (jakož i v dílech pojednávajících o dějinách mystiky a filozofie) se dočteme, že Jindřichovým největším a nejznámějším dílem je Exemplar, „Vzorová kniha“. I on v ní podobně jako řada jeho současníků chce předložit čtenáři jakýsi ucelený návod, vzor duchovní cesty křesťanské dokonalosti, mystické cesty k Bohu. Exemplar představuje jakousi syntézu Susových děl a jeho myšlení, syntézu vytvořenou jím samým, dnes bychom ji možná označili za „Souborné dílo“ či „Sebrané spisy“. Jedná se o čtyři knihy: První z nich, „Život“ má formu duchovní autobiografie (aniž by ovšem sám sebe kdekoli jmenoval, hovoří o sobě stále jako o „Služebníku“, navíc ve třetí osobě) a autor v ní rozvíjí základní schéma (své) duchovní cesty. Druhou část tvoří Knížečka věčné Moudrosti obsahující konkrétní duchovní rady, třetí je Knížečka Pravdy, ta pojednává o některých otázkách scholastické a mystické teologie. Čtvrtou část pak tvoří Knížečka dopisů.

Susova duchovní cesta má vlastně klasické schéma, je určitou variací známé trojdílné, trojstupňové cesty, jakou už ze zkušenosti vypracovala mnišská mystika: Cesta očistná – cesta osvětná – cesta sjednocující (via purificativa – via illuminativa – via unitiva). Podobné schéma najdeme jistě u řady dalších jemu podobných učitelů duchovního života, zejména vrcholného a pozdního středověku, kdy mystika kříže byla jedním ze středobodů veškerého duchovního života.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte tři krátké poznámky; ke každému z biblických čtení jednu a třetí pak k dnešnímu světci, svatém Vincenci, jáhnovi a mučedníkovi.

V prvním čtení stále pokračujeme v Listě Židům. Již několik dní se před námi otevírají řádky „centrálních kapitol“ listu pojednávajících o Kristově velekněžství, které nekonečně převyšuje a tudíž také nahrazuje to starozákonní, neboť má sílu zprostředkovat člověku Boha. Spočívá totiž v dokonalé Kristově oběti na kříži a nabízí skutečné odpuštění hříchů.

Pisatel listu ukazuje, jak právě v Kristu se naplnilo krásné Jeremiášovo mesiánské proroctví, které dnešní úryvek cituje: Kristova milost má sílu zasáhnout a proměnit lidské srdce, vlít lásku, má sílu otevřít lidskou mysl pro poznání Boha, dát světlo, a to vše díky odpuštění hříchů. To je ovoce Kristova velekněžství, které jakožto velekněžství Božího Syna není přenositelné na nikoho jiného, ale jen tajemně pokračuje v kněžství svátostném.

Nejvlastnějším úkolem nositele svátostného kněžství, nehodného člověka, kterému byla bez jeho jakýchkoli zásluh svátostí kněžského svěcení svěřena Boží svátostná moc, je – vedle hlásání evangelia – vysluhovat svátosti. Samozřejmě, že i řada dalších duchovních, organizačních a praktických úkolů je součásti knězova poslání, bez jejich naplňování ani ty svátosti by vysluhovat mnohdy nešlo, ale vrcholem jeho poslání je opravdu zprostředkovávat tajemně (tedy svátostně) Krista, jeho odpuštění, jeho milost. Svatý Tomáš Akvinský to vidí docela jasně: Hlavním účinkem svátosti svěcení je svěření svátostné moci (potestas sacramenti), především moci vysluhovat eucharistii a odpouštět hříchy.

Tyto úvahy – krom toho, že by se měly stát především podnětem ke zpytováním svědomí pro nás, nehodné kněze – nám všem připomínají, že svátosti jsou vrcholem Kristovy velekněžské účinné přítomnosti mezi námi. Svátosti mají největší sílu proměnit lidské nitro k lásce, posílit jeho víru a odpustit hříchy, je-li srdce člověka dostatečně otevřené. Vždyť právě to jsou účinky křtu, potvrzené a upevněné biřmováním, živené eucharistií a stále znovu očišťované svatou zpovědí. Ve svátostech je Kristus s jistotou – bez ohledu na knězovy kvality či nekvality, ex opere operato – přítomen. Narozdíl od hlásání evangelia, které je vždy na knězi a jeho kvalitách či nekvalitách také nějak závislé, je ex opere operantis.

Tak tolik snad k prvnímu čtení. Druhá poznámka se týká dnešní úryvku evangelijního. Slyšeli jsme souhrnné svědectví o povolání dvanácti apoštolů a seznam jejich jmen. Už samotný začátek «Ježíš (…) zavolal k sobě ty, které sám chtěl» naznačuje, že apoštolská služba, potažmo svátost kněžství je Kristovým Božím povoláním, darem, ne něčím, co by si člověk mohl nárokovat. «A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy» zase říká, že úkolem apoštola a jejich nástupců je opravdu hlásat evangelium a vysluhovat svátosti, zvlášť jimi pak «vyhánět zlé duchy». Ale nejprve je jeho osobním úkolem být s Ježíšem. Jen tak může být schopen ve své službě vytrvat a konat ji tak a tam, jak a kde má, jen tak to, co pak záleží i na knězi, může být také účinné. A také si nesmí nebýt příliš jistý sám sebou, protože mezi apoštoly Pán Ježíš zavolal i «Jidáše Iškariotského, který ho pak zradil».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes slavíme další nesmírně oblíbenou starokřesťanskou svatou, mladičkou pannu a mučednici Anežku. Její kult se v latinské církvi ještě v křesťanském starověku natolik rozšířil, že její jméno se dostalo mezi několik svatých jmenovaných v Římském kánonu, základní eucharistické modlitbě západní církve (Římský kánon je nynější První eucharistická modlitba). Zaměřme dnes svou pozornost tudíž právě na ni, a to – podobně jako včera v případě svatého Šebestiána – opět formou jakéhosi „svatého medailonku“, „svatého obrázku“.

O svaté Anežce Římské se dočteme již ve starých římských martyrologiích ze 4. století. V témže století o ní píše ve své sbírce oslavných kázání De virginibus („O pannách“) svatý Ambrož, jeden ze čtyř velkých latinských církevních otců a arcibiskup milánský, čteme o ní u Prudentia, významného římského básníka, zmiňuje se o ní i svatý papež Damasus. O vlastním mučednictví se pak barvitě dočteme ve slavné Passio, v legendárním vyprávění, spisu, který sice byl připisován již svatému Ambrožovi, ale patrně je přeci jen o něco pozdější. Ještě v Konstantinově době, tedy před polovinou 4. století, je nad Anežčiným hrobem na Via Nomentana postavena bazilika nesoucí její jméno, bazilika svaté Anežky Vně hradeb.

Kdybychom se pokusili střípky z těchto pramenů dát nějak dohromady, bez hlubšího rozlišování přesného stáří či přísně historické věrohodnosti jednotlivých detailů (nezapomeňme, že taková je prostě legenda, neřeší až tak historicitu všech jednotlivin, ty mnohdy nelze zcela ověřit, ale vždy předává pravdivě celkový obraz, to podstatné na tom či onom světci), rozvinula by se před námi asi následující mozaika:

Svatá Anežka (její jméno má nejspíše řeckou etymologii, znamená „čistá“, ale není úplně jisté, zda toto jméno skutečně nosila, anebo zda není spíše její charakteristikou) pocházela z urozené římské patricijské rodiny. Není jisté, zda její krátký život – stala se mučednicí v pouhých dvanácti či třinácti letech – se odehrál v době Deciova (císařem 249 až 251) či Valeriánova (císařem 253 až 260) anebo Diokleciánova (císařem 284 až 305) pronásledování, přičemž to poslední se zdá být nejpravděpodobnější. V každém případě během jednoho z těchto velkých pronásledování.

Jisté ale je, že byla křesťankou a že její mučednictví mělo dva důvody, podobně jako u řady jí podobných slavných panen mučednic: Nezřeknutí se křesťanské víry ani pod hrozbou krutého mučení ani v jeho průběhu a zachování panenství pro zasvěcení se nebeskému Snoubenci, Kristu. Jednotlivé prameny vyprávějí i detaily jejího passio („mučení“): Byla udána jako křesťanka, odsouzena k trestu smrti, protože se odmítla své víry vzdát, stejně jako odmítala jakékoli urozené nápadníky, včetně prefektova syna. A když pak byla odvlečena do nevěstince, svlečena do naha a dána ke zneuctění římským mladíkům, zázrakem byla uchráněna zneuctění, když její nahotu přikryly dlouhé vlasy či oslnivá zář. Když se k ní měl přiblížit sám prefektův syn, padl na zem (jako) mrtev, na Anežčinu přímluvu byl zase vrácen k životu.

Anežka pak byla sťata, a to způsobem, jak se zabíjejí obětní beránci (odtud pak starobylý zvyk, že právě na Anežčině hrobě se odnepaměti žehnají dva beránci, z jejichž vlny se pak tkají arcibiskupská palia). Stalo se tak na Circo Agonale, dnešní Piazza Navona v centru Říma. I nad místem její popravy byl vystavěn kostel nesoucí její jméno. V něm je uctívána  její lebka, zbytek těla je uložen a uctíván v bazilice Sant‘Agnese Furi le Mura.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po řadě dnů, kdy jsme se snažili rozjímat především nad Božím slovem, nad biblickými čteními, zkusme dnes svou pozornost zaměřit na svatého, jehož památku dnešního dne slavíme, na svatého mučedníka Šebestiána. Je totiž nejen jedním z velmi tak často zobrazovaných svatých (známe přeci tak mnohá vyobrazení či ztvárnění svatého Šebestiána jako mladíka uvázaného ke kůlu a probodaného řadou šípů), ale i jedním z nejoblíbenějších starokřesťanských mučedníků vůbec, zejména na křesťanském Západě.

Kdybychom z různých pramenů – z martyrologií, z kázání starých církevních otců či ze zpráv o mučení (oněch slavných passiones), přičemž některé z těchto pramenů pocházejí již ze čtvrtého století, jiné jsou o poznání mladší – a ze všeobecně známých historických souvislostí si chtěli poskládat jako jakousi mozaiku (jakýsi„svatý obrázek“) o životě a mučednické smrti svatého Šebestiána, asi by se před námi rozvinulo následující:

Se Šebestiánem se dostáváme na konec století třetího. Skoro celá druhá polovina tohoto století je dobou relativního klidu pro křesťany, křesťanství je zejména za poměrně dlouhé vlády císaře Galliena víceméně tolerováno (uznáno ale pochopitelně není, neboť formálně stále platí Neronem vydaný zákon christianum esse non licet, „křesťanem není dovoleno být“). Tehdy, někdy kolem roku 263, se narodil i Šebestián, snad v Miláně a byl křesťansky vychován. Stává se vojákem a přesouvá se do císařského Říma, kde se následně dosáhne hodnosti tribuna císařské gardy.

Roku 284 – po řadě kratší dobu vládnoucích císařů – přichází na římský trůn Dioklecián (císařem je v letech 284 až 305). I on zpočátku dlouhá léta pokračuje v tolerantní politice vůči křesťanům nastolené a víceméně praktikované svými předchůdci. Až na sklonku své vlády počátkem století čtvrtého rozpoutá ovšem to nejkrvavější pronásledování křesťanů v římském impériu vůbec.

Šebestián je v té době již tribunem prétoriánské gardy, tedy důstojníkem elitní císařské jednotky. Díky tomuto svému vysokému vojenskému postavení může v této době pomáhat uvězněným křesťanům, především se stará o pohřbení těl mučedníků, ale mnohé ještě za jejich života povzbuzuje ve víře, ke statečnému vyznání, k nenechání se zlomit k obětování pohanským bůžkům (křesťané byli právě nuceni obětovat oficiálním římským božstvům, což samozřejmě pro svou víru v Krista odmítali učinit a stávali se mučedníky, aspoň ti stateční).

Protože tak Šebestián jednal celkem otevřeně, navíc i některé další vysoce postavené Římany přivedl ke křtu, bylo jen otázkou času, kdy i on – voják, pretorián – bude jako křesťan udán. Což se také záhy stalo. Byl předveden před císaře, který ho odsoudil k smrti. Následně byl proto připoután ke kůlu a proklán šípy (to je od minimálně od renesance nejčastější světcovo vyobrazení či ztvárnění). Když se zdálo, že je mrtev, vojáci opustili popravčí místo.

Přišla urozená Římanka Irena a chtěla Šebestiánovo tělo pohřbít. Nicméně zjistila, že on ještě žije. Nechala ho tedy přenést do svého domu, kde se o něj starala, až se docela zotavil. Šebestián se pak znovu statečně vrátil před císaře, káral ho za jeho pronásledování křesťanů, čímž si „vysloužil“ nový trest smrti, tentokrát „úspěšný“. Aby křesťané nemohli Šebestiánovo tělo pohřbít, poručil Dioklecián, aby bylo vhozeno do hlavní římské stoky, do Cloaca maxima.

Přesto – díky nočnímu zjevení ve snu – jeho tělo druhý den vyhledala jiná urozená Římanka jménem Lucina. Pak je – stále podle téhož nočního vidění – pohřbila v katakombách na Via Appia. Tam byly tou dobou dočasně (před pronásledovateli křesťanů) ukryty také ostatky v Římě nejcennější, ostatky svatých Petra a Pavla (proto toto místo nese také čestný titul Memoria apostolorum). Část Šebestiánových ostatků pak byla později přenesena na různá jiná místa, část jich v bazilice nesoucí jeho jméno postavené (již v konstantinovské době) nad jeho hrobem je dodnes.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v našich pokusech o rozjímání nad jednotlivými úryvky z Listu Židům. Ten dnešní je již ze 6. kapitoly.

Kdybychom mu chtěli dát nějaký redakční titulek, nadpisek, možná bychom ho nazvali jako „Povzbuzení k důvěře“ anebo ještě lépe jako „Povzbuzení k naději“ (v českém ekumenickém překladu má celá kapitola nadpis „Varování před ochabnutím“, což je také příznačné).

Kdybychom navíc hledali ještě nějaké klíčové slovo dnešního úryvku, asi bychom – vedle třeba ještě několika dalších jako „důvěra“ anebo „věrnost“ – nezapomněli na slovo „naděje“ (řecky eplis, latinsky spes).

Naděje je krásnou přirozenou lidskou ctností, každý ji nějak zná ze svého života. Docela bez naděje vlastně ani nelze žít, naděje dává smysl, proč žít dál a o něco se v životě ještě snažit, o něco usilovat, anebo něco těžkého snášet.

Naděje je zároveň je jednou ze tří Božských ctností, tedy těch, které jsou (věřícímu) člověku dány, „vlity“ zvláštním nadpřirozeným Božím darem. Takováto naděje je člověku dána, aby pozdvihla jeho přirozenou lidskou naději na ještě vyšší, Božskou úroveň, aby lidskou naději vztáhla i k Božím věcem, aby dala naději vytrvat i ve všem těžkém, ve všech zkouškách, a to silou Boží.

Naděje je ze všech tří Božských ctností – narozdíl od víry nebo lásky – možná méně uchopitelná, možná i hůře představitelná, určitě méně často zmiňovaná, bude o ní bezpochyby napsáno i méně teologických traktátů. Přitom ale právě naděje – přinejmenším v jistém smyslu – je ze všech tří Božských ctností vlastně tou nejdůležitější, možná nejdůležitější i ze všech ctností vůbec…

Naděje je totiž silou všeho, života i všech jeho snah. Je i silou víry, že Bůh je a že nám chce pomoci, že mu můžeme věřit a důvěřovat jeho slovu (v tomto smyslu o naději mluvilo zvlášť dnešní čtení), je silou víry, že dodržování Božích přikázání a následování Krista má smysl, tedy i víry, že Ježíš je Boží Syn a Vykupitel, víry, že Duch svatý je náš Posvětitel, je silou víry ve věčnost, ve splnění Božích zaslíbení. Naděje je i silou lásky ve všech jejích podobách, dává lásce její sílu a vytrvalost. Naděje vlévá přesvědčení, že láska má opravdu smysl, a to za všech okolností, že jedině láska může odčinit množství našich hříchů, že právě ona je silnější než jakákoli nenávist anebo i než naše vlastní slabost.

Naděje je tedy silou života samotného, je jeho „motorem“, vnitřní silou se o něco stále snažit a důvodem, proč žít dál. Božská ctnost naděje je silou, proč svůj život nasměrovat k Bohu a dobru, proč životem směřovat k nebi.

Krásným a známým obrazem je naděje zachycena v dnešním úryvku: jako kotva. Zachytí-li se kotva pevně cíle, člověk může po jejím laně k tomuto cíli směřovat. Taková je nějak jakákoli lidská naděje (každá naděje je nějakou účastí na Božské ctnosti, i když třeba nevědomou). Ale naděje, kterou člověk má vložit v Boha, v Pána Ježíše, zvlášť. O ní čteme v dnešním úryvku, že «proniká až do samého vnitřku nebeské velesvatyně, kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš». Proniká až k samotnému Bohu, dokonce do samotného Boha, k jeho tajemství, ke Kristu, do nebe, do věčnosti. Kristus je tím pevným bodem, o který se kotva naděje může a má pevně zachytit, lano pak konkrétní podoba, vědomí naděje.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes snad tři kratší poznámky, jednu k dnešní liturgické památce a dvě ke čtení prvnímu.

Dnešní památka – slavená takto pouze v diecézích naší země – vzývá Pannu Marii jako Matku jednoty křesťanů. Dneškem začíná také „katolický“ týden modliteb za jednotu křesťanů (církve vzešlé z reformace jej mají až o týden později), zakončený svátkem Obrácení svatého Pavla 25. ledna.

Jednota mezi křesťany, jednota církve a v církvi, za kterou ve své Velekněžské modlitbě po Poslední večeři prosil sám Pán Ježíš, je jednou z jejích známek: «Věřím v jednu, svatou, apoštolskou církev» vyznáváme v Krédu každou neděli. Je to jednota ve víře, naději a lásce, jednota vnitřní i vnější, jednota ve smýšlení i ve společenství, která by měla být poutem mezi všemi křesťany v jedné církvi i mezi sebou navzájem. «V podstatném jednota, v nepodstatném různost, ve všem však láska» je známé slovo sv. Augustina.

Panna Maria je vzývána jako Matka Boží i jako Matka církve. To už má své biblické zakotvení, zvlášť pod křížem, kdy Kristus svěřuje apoštola Jana, vzor učedníka, své matce a svou matku zase jemu – «hle tvá matka, hle tvůj syn». Má to ale i své zakotvení v kultu, kdy od starokřesťanských dob je i jako matka nás křesťanů Panna Maria vzývána, a to jak na křesťanském Východě, tak i na křesťanském Západě.

A právě toto její společné vzývání je důvodem dnešní památky. Je to mariánský kult, který katolicismus a pravoslaví a staré východní církve reálně spojuje. Navíc jsou zde i postavy sv. Cyrila a Metoděje, spojující Byzanc a Řím, jejichž slovanskou byzantskou liturgii pro Velkou Moravu schválil římský papež v kostele Panny Marie Větší před slavnou mariánskou ikonou (a právě na obnovení snah o jednotu v rámci cyrilometodějské tradice v druhé polovině 19. století se památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů také duchovně odvolává).

Dnešní památka – mimo jiné – nám tak připomíná, že modlitba ze jednotu křesťanů by měla být vlastní i každému z nás. Že bychom měli prosit i Matku Boží o přímluvu ze znovuobnovení jednoty křesťanstva. A také nám připomíná, že by nám měla být vlastní i konkrétní snaha o jednotu, kde a jak je to nějak v naší moci. Ostatně „ekumenismus zdola“ bývá často účinnější než ten oficiální, „shora“…

Vraťme se však k prvnímu čtení z Listu Židům. V dnešním úryvku – v rámci naší četby na pokračování – poprvé rozvinutěji zaznívá ústřední téma celého listu, totiž Kristovo velekněžství. «Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil».

Kristovo velekněžství navazuje na to starozákonní, levitské, vázané na potomstvo Árónovo. Je ale jeho naplněním a překonáním a také nahrazením; starozákonní bohoslužba byla nahrazena novozákonní, kult jeruzalémského chrámu a s ním i funkce levitského kněžství skutečně zanikly.

Kristus je Boží Syn, a proto jeho oběť na kříži za hříchy celého světa je dokonalá, jednou provždy vykonaná, nemusí a ani nemůže již být zopakována či jakkoli vylepšena: «Dokonáno jest» slyšíme na kříži.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je první nedělí po Vánocích, první v liturgickém mezidobí. Po svátku Křtu Páně jsme vstoupili opět do první části doby, která duchovně zpřítomňuje čas Kristova veřejného působení, období mezi jeho křtem v řece Jordánu a začátkem velikonočních událostí. Proto také čteme tu (nejdelší) část evangelia na pokračování, která o událostech Kristova veřejného působení svědčí, v letošním roce především podle Markova sepsání.

Dnes máme ale před sebou úryvek z Janova evangelia (pro krátkost Markova evangelia se to v letošním liturgickém cyklu „B“ stane ještě vícekrát). Protože je to krásné a důležité svědectví o událostech, které se musely odehrát krátce po Ježíšově křtu, zaměřme právě na ně dnes svou společnou pozornost (o zbylých dvou biblických čteních dnešní neděle – o povolání Samuelově či Pavlově výzvě «utíkejte před smilstvem!» – porozjímejme třeba sami).

Jan Křtitel, ustupující již do pozadí, na Krista ukazuje slovy «hle, beránek Boží» a posílá za ním dva ze svých učedníků, ti zůstanou s Ježíšem celý den. Jeden z nich, Ondřej, následně přivede i svého bratra Šimona, když mu s nadšením zvěstuje «našli jsme Mesiáše!». Díky tomu Ježíš i na Šimona pohlédne a dá mu jméno «Kéfas, to je v překladu Petr (Skála)».

Ondřej podle Janova evangelia tak není jen prvním z apoštolů, který v Ježíšovi rozpoznal očekávaného Mesiáše, vydal se za ním a nechal se jím pozvat k následování – proto mu také staří církevní otcové dali titul Protoklétos („Prvopovolaný“), ale je dokonce (spolu s tím druhým Janovým učedníkem) i prvním z lidí rozpoznávajících v Ježíšovi Krista, prvním, o kterém víme (necháme-li tedy stranou Pannu Marii, svatého Josefa, pastýře, mudrce, Simeona či Jana Křtitele). Z toho důvodu Ondřejovo «našli jsme Mesiáše!» je i pro nás tak důležité, je přímo Božím slovem pro nás.

Je pravda, že náš vztah s Pánem Ježíšem, naše poznání Boha, celé naše křesťanství má vždy také charakter cesty. Jako cestu sám sebe metaforicky označuje i Pán Ježíš sám: «Já jsem cesta, pravda a život» říká. To mimo mnoha jiného znamená, že celý náš pozemský život je kráčením s Pánem Ježíšem a za ním a že ještě nejme u cíle, natož v cíli, který je v nebi. Znamená to také, že i v poznávání Boha, Krista jsme stále teprve na cestě, že některé jeho přítomnosti mezi námi, ve svém vlastním životě a ve světě musíme také stále ještě teprve hledat a nově objevovat, v těch již objevených a daných, Kristem ustanovených musíme teprve pokorně pronikat do jejich hloubky a stále se ptát, co pro nás ještě znamenají. Navíc vše s vědomím, že Boží tajemství je natolik veliké, že se nikdy nemůže docela vměstnat do našich stvořených představ a rámců, vždycky bude přesahovat naše schopnosti poznání i přijetí. Deus semper maior, „Bůh je stále větší“ je základní teologická pravda, tolikrát opakovaná, ve své formulaci navazující již na svatého Augustina.

Charakter cesty má, měl by mít tak celý náš křesťanský život i naše postupné – kéž by bylo i pokorné, protože jen tak může být skutečné – poznávání Pána Ježíše, Božích tajemství, naše teologie.

Zároveň ale platí, že právě proto «Slovo se stalo tělem», i proto se Syn stal člověkem a přitom zůstal Bohem, abychom ho mohli nám vnímatelným způsobem již i najít, abychom se ho mohli dotknout, abychom v Ježíši našli Božího Mesiáše, který je nám blízko. O tom je přeci také evangelium, nejen dnešní úryvek, celé Kristovo veřejné působení. O tom také je celé křesťanství.

Read More »