Milé sestry, milí bratří,

Čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře. Je tak nazývána už od dob tridentské reformy, byť se tehdy slavila o týden dříve. A to pro evangelium, které se rok co rok čte; úryvky z Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z Janova sepsání. Pán Ježíš je tím dobrým pastýřem očekávaným proroky, prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Z toho se dnes máme zaradovat.

A jelikož Kristus na své pastýřské službě dal podíl i dvanácti apoštolům a jejich nehodným nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), jak čteme již v Novém Zákoně, myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle zároveň dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu a modliteb za kněze. I z toho snad můžeme mít radost, že Boží svátostná moc ke spáse lidí se od apoštolů skrze vkládání rukou a modlitbu biskupů (svátost svěcení) předává dál a dál.

Zaměřme však svou pozornost na samotný obraz. «Já jsem pastýř dobrý» patří k oněm silným Kristovým výrokům uvozeným slovy «já jsem (egó eimi)» z Janova evangelia: Já jsem cesta, pravda, život, dveře, světlo světa a také dobrý pastýř, říká o sobě Boží Syn.

Není pochyb, že pastýř je odedávna oblíbenou postavou. Zejména městská civilizace už v antice spatřila v pastýřském a pasteveckém způsobu života ideál harmonie, štěstí, zvlášť ve srovnání s útrapami a úskalími městského života. To se promítlo i do antické kultury.

Pastýř má své místo i v biblickém zjevení. Ve zkušenosti starozákonního člověka, který měl za sebou pasteveckou (a nomádskou) minulost, je to především dobrý Hospodin, který je pastýřem svého lidu. On ho vodí na žírné pastvy, kde může odpočinout, a jednou ho dovede zpět do rajské zahrady. Jak vyzpívává nejeden žalm. Starozákonní člověk nejednou zakusil, jak Bůh pase svůj lid i jak se stará o jednotlivého člověka, nechá-li se.

Bůh se stal pastýřem i skrze své služebníky: krále, proroky a kněze a jiné své vyvolené. Proto se obraz pastýře již ve Starém Zákoně vztáhl nějak i na ty, kteří se mají ve jménu Hospodinově o lid starat. Ti ale nejsou vždy pastýři dobrými. Naopak, často byli pastýři zlými, špatnými, kteří začali pást sami sebe a na svěřeném stádci jim přestalo záležet, jak pranýřuje již prorok Ezechiel. I proto Izrael začíná svůj zrak stále více upínat do budoucnosti, k očekávanému Mesiáši, který se stane oním dobrým pastýřem podle Božího přání.

Pán Ježíš se stal dobrým pastýřem, který zná své ovce, který je vyhledává a jemuž na nich záleží. Zůstává s nimi, i když přijde vlk, neutíká ze strachu o sebe, vyhledává ztracené a bere si je na svá ramena. Toto nejen o sobě řekl, ale hlavně učinil. Stal se – pro své boholidství – zčlověčením Pastýře, Boha. To zakusili lidé kolem něj, zakoušela to prvotní církev, může to stále nějak – zvlášť ve svém vnitřním světě – zakusit každý člověk. Otevře-li se vztahu s ním. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium nás přenáší ještě jednou do pozdního večera velikonoční neděle. Podle Lukášova svědectví se do Jeruzaléma vrací dva „emauzští učedníci“ a vyprávějí apoštolům, jak odpoledne rozpoznali zmrtvýchvstalého Pána při lámání chleba. On nyní znovu přichází mezi ně, zjevuje se jim všem dohromady a přeje Boží pokoj.

O tom je první polovina dnešního evangelijního úryvku. Ta druhá, začínající slovy «dále jim řekl», se ale již nutně nevztahuje ke stejnému večeru, i když se tak tváří. Je spíše Lukášovým shrnutím všeho, co se dělo po celých následných čtyřicet dnů: Jak Pán Ježíš při svých zjeveních postupně odhaloval smysl Písma, aby učedníci stále více chápali, že byl ukřižován a vzkříšen «podle Písem». A jak poslal apoštoly hlásat evangelium o odpuštění hříchů všem národům, poté co budou po jeho nanebevstoupení «vyzbrojení mocí z výsosti», darem Ducha Svatého (což byl verš, který nám dnešní úryvek již nepřečetl).

To vše můžeme číst jako inspiraci, oč bychom se v těchto dnech měli s Boží pomocí pokusit: Nechat se Kristem povzbudit ve víře v jeho zmrtvýchvstání, nabírat sílu evangelium žít i hlásat a připravovat se na slavnost Letnic.

Soustřeďme se však nyní na pozdrav, na Kristovo přání «pokoj vám». Jsou to první slova Zmrtvýchvstalého, která říká svým učedníkům. Jak v dnešním Lukášově svědectví, tak i ve zjevení apoštolům v Jeruzalémě, které popisuje evangelista Jan. Není jasné, zda jde o jednu a tu samou událost. U Lukáše je nicméně zajímavé, že slova «pokoj vám» obsahují jen některé rukopisy, a ne ty úplně nejstarší. Proto se někteří biblisté domnívají, že u Lukáše jsou možná až pozdějším dodatkem, který se stal součástí Božího slova.

Vůbec však není špatně, pokud by se skutečně jednalo o nějaký pozdější dodatek oproti prvnímu (Lukášovu) textu. Nemusí totiž jít jen o jakýsi pokus paralelizovat Lukášovo svědectví s Janovým, anebo je obě navzájem více harmonizovat, aby z úst Pána Ježíše vycházelo vždy totéž. Něco takového Nový Zákon zpravidla nedělá. Ale mnohem spíše může jít o odraz živé zkušenosti prvokřesťanských obcí, prostředí, ve kterém novozákonní biblický text dostává svou definitivní inspirovanou podobu. Tak nějak je tomu ostatně i u celého textu Nového Zákona: Je svědectvím událostí, kérygmatem očitých svědků, jakož i je potvrzující reflexí povelikonočního křesťanství. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu prodlužujícího oslavu Zmrtvýchvstání na celých osm dnů. Stále tak můžeme prožívat den Vzkříšení jako jeden radostný den, který učinil Hospodin. V první polovině evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli velikonoční, konkrétně večer, kdy zmrtvýchvstalý Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim Boží pokoj a dává dar Ducha Svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již druhou velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Zpřítomňuje proto i to, co se týden po vzkříšení událo. O čemž je druhá polovina dnešního evangelia: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který (dle Jana) prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazvána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). Až do ní totiž novokřtěnci chodili radostně v bílých řízách, které dostali při křtu o velikonoční noci.

A konečně nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Tak ji nazval dle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II. Aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale i aby zdůraznil, čeho je nám nejvíce potřeba a co je i základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha Svatého pro svátostnou službu smíření.

Základem a začátkem velikonoční křesťanské víry jsou bezpochyby setkání se Zmrtvýchvstalým. «Kristus byl vzkříšen, žije, zjevil se Šimonovi… A my jsme ho potkali» je – s trochou nadsázky – nejstarší větou celého evangelia, evangeliem samotným. Jednotlivá setkání se Zmrtvýchvstalým tehdy znovu zcela změnila život žen a rozuteklých Ježíšových učedníků. Znovu je dala dohromady. Zážitek zjevení Zmrtvýchvstalého musel být tak silný, že ještě v Jeruzalémě, hned po Letnicích, přiměl první křesťany přesunout den sváteční ze soboty na neděli. Stal se něčím, co mnohým dalo sílu i život za tuto víru položit.

Kristovo zmrtvýchvstání se proto, věříme, nemohlo odehrát jen v myslích a srdcích žen a učedníků. Setkání s ním nebylo jen endogenní a psychogenní, individuální či kolektivní sugescí, nýbrž něčím, co se i při vší své nadpřirozenosti skutečně stalo. Setkání se Zmrtvýchvstalým je ono „něco“, v co i my proto můžeme věřit. Byť o jeho pravdivosti se nakonec musí ve vlastní duchovní zkušenosti přesvědčit každý z nás sám. Ve víře v Kristovo zmrtvýchvstání se totiž koncentruje celé drama křesťanské víry, dokonce jakékoli víry, její jistoty i pochybnosti, pochopitelnosti i neuchopitelnosti. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Nejen první, ale i nejdůležitější, největší.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. Tak o neděli čteme již v Novém Zákoně, v evangeliu, tak je její slavení doloženo i v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech. Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích dovolilo přesunout – ještě v Jeruzalémě – sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. Tak tento den přijali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes. Vše, nejen velikonoční události ale i celé evangelium, se o svátcích koncentrovalo do jedné velikonoční bohoslužby, slavené zpravidla celou noc ze soboty na neděli.

Během 4. století se slavení poslední večeře, smrti, sestoupení mezi mrtvé a událostí kolem zmrtvýchvstání Krista rozprostřely – podle evangelijní chronologie – do tří a půl dne, do Velikonočního tridua. Jak to od čtvrtka prožíváme i my.

Tím se Velikonoční neděle stala specificky i svátkem objevení prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého, aniž by byl jakkoli umenšen rozměr Dne Páně, v němž je vždy obsaženo vše, celé Kristovo vzkříšení, zvlášť dnes, na Boží hod velikonoční.

Objevení prázdného hrobu a první zjevení Zmrtvýchvstalého Krista by tak dnes měly zvlášť upoutat naši duchovní pozornost. Jim v ústrety by se mělo, snad i vědomě, otevřít naše srdce. Prázdný hrob můžeme vnímat jako koncentraci a symbol všech důvodů křesťanské víry v Kristovo zmrtvýchvstání. Setkání s ním, jeho zjevení se zase jako vzor a prototyp veškeré naší křesťanské duchovní, kéž by nějak i mystické zkušenosti.

A protože, jak jsme se pokusili rozjímat v noci, důležitější než odůvodnění víry je víra sama, důležitější než prázdný hrob je setkání s Kristem, zaměřme svou pozornost více na ně a právě tímto směrem zkusme otevřít svá srdce. Vždy, ale dnes obzvlášť.

Už třeba jen proto, že dnešní božíhodový evangelijní úryvek nehovoří ještě o zjevení Zmrtvýchvstalého, ale jen o prázdném hrobě a zjevení anděla Ježíšovo vzkříšení teprve oznamujícího. Nejstarší Markovo evangelium ve své prvotní, ještě nekanonické verzi – aspoň dle některých biblistů – touto zprávou dokonce končí. Jakoby tím – samozřejmě s nadsázkou – chtělo být řečeno, že evangelium máme dopsat, dožít sami, že se Zmrtvýchvstalým se máme potkat i my, že máme anděla poslechnout a jít do nějaké své Galileje, kde ho uvidíme. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jestliže Velikonoční neděle (jakož i každá další neděle) je dnem setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, jeho zjevením, pak velikonoční vigilie zpřítomňuje předně samo tajemství jeho zmrtvýchvstání. Původně to sice byla právě tato noční bohoslužba, v níž se koncentrovalo úplně celé velikonoční dění, ba celé dějiny spásy (proto se také dodnes v biblických čteních začíná obrazným vyprávěním o stvoření světa). Ale od chvíle, kdy se (během 4. století) slavení křesťanských Velikonoc rozprostřelo do celého tridua podle chronologie synoptických evangelií, začala vigilie akcentovat v prvé řadě samotný fakt Ježíšova vzkříšení.

Fakt, skutečnost a tajemství zároveň. Ale v jakém smyslu, jak se tyto tři veličiny k sobě mají, co znamenají? Ptá se nejeden z našich nevěřících bratří a sester, ptáme se možná i my sami.

A oprávněně. Vždyť na Kristově zmrtvýchvstání, tedy i na jeho historické skutečnosti, stojí velká část křesťanství. Zvěst o něm – on vstal z mrtvých a my jsme ho potkali, zjevil se ženám a Šimonovi – je (s trochou nadsázky řečeno) nejstarší větou celého evangelia. «Nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je marná a jsme nejubožejší ze všech lidí» píše svatý Pavel. Kristovo zmrtvýchvstání je nejen potvrzením pravosti jeho Božského apelu k lásce, ale i ukázáním jejího posledního smyslu: Neústí do nicoty, ale do věčnosti, láska je to, co může být zvěčněno, projde-li křížem a smrtí.

Člověk proto potřebuje mít (aspoň nějakou) vnitřní jistotu, povzbuzení, že Kristovo zmrtvýchvstání není jen mýtem, legendou či něčím podobným. Že k němu reálně došlo i mimo mysl a srdce jeho prvních svědků, žen, apoštolů a prvotní křesťanské komunity. Že není jen projekcí či výmyslem, ale skutečností.

Na druhou stranu potřebuje člověk možná i určitou korekci své víry ve smyslu, že Zmrtvýchvstání nebylo tak tělesné a hmatatelné, jak si je někdy možná představujeme ve svých časoprostorových kategoriích. Kristus přeci nevstal zpět do tohoto života jako oživlá mrtvola. Kristus byl vzkříšen do světa Božího, byť se ještě čtyřicet dnů do svého nanebevstoupení jedinečně ukazoval ještě ve světě tomto. Proto ani ženy a ani apoštolové se ho nemohli dotknout a ani s ním mluvit, jako za jeho pozemského působení. Velikonoční zkušenost byla jiného řádu, transcendentní, mystická, byť se v čase a prostoru odehrávající, a proto i nějak tělesná a historická. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Květná neděle připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky, možná to bylo opravdu v neděli, a zároveň uvozuje vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Poslední události Kristova veřejného působení v Jeruzalémě (od pondělka do středy Svatého týdne), Poslední večeři (na Zelený čtvrtek), Kristovo utrpení a smrt na kříži (Velký pátek), jeho sestoupení do říše zemřelých (na Bílou sobotu), tajemství zmrtvýchvstání (o Velikonoční vigilii) a první zjevení Zmrtvýchvstalého (na Velikonoční neděli).

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali liturgickým děním vtáhnout do událostí samých. Aby podobně, jako Kristovy Velikonoce umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily svátky něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná a Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky. Vítali ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů (Pašijová neděle) reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, tedy pašije.

Zaměřme letos svou pozornost krátce jen na jeden detail, kterým začínalo evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal „Co to děláte?“, řekněte: „Pán ho potřebuje a hned ho sem zase pošle nazpátek“» řekl Pán Ježíš svým učedníkům. Oni tak učiní a Kristus vjede do města na pokorném oslátku. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pátá neděle postní bývá někdy lidově nazývána „nedělí smrtnou“. Není to sice její oficiální liturgické označení, nicméně má cosi do sebe. Dnešní bohoslužba – biblickými čteními i mešními modlitbami – se totiž již snaží zacílit naši duchovní pozornost na Kristovu smrt na kříži, na jeho zástupné utrpení. Je to pro blízkost Velikonoc, pro blízkost Velkého pátku; vždyť příští neděle je již Nedělí květnou, pašijovou.

V evangeliu slyšíme Ježíšovu odpověď řeckým poutníkům v jeruzalémském chrámě, patrně v jeho vnějším nádvoří. Na jejich přání «rádi bychom viděli Ježíše», na přání zprostředkované apoštoly Ondřejem a Filipem (kteří tak zjevně mluvili i řecky), odpovídá Pán Ježíš právě předpovědí svého utrpení: «Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven… Nyní je moje duše rozechvěna… Právě kvůli této hodině jsem přišel». A v podobném duchu rozvinutou výzvou k následování: «Kde jsem já, tam bude i můj služebník». Děje se to těsně před velikonočními svátky, po vjezdu do Jeruzaléma. Jsou to poslední veřejně pronesená Kristova slova před poslední večeří (aspoň podle Janova sepsání).

Ve druhém čtení se před námi otevřel úryvek z Listu Židům, pasáž rozjímající o Kristově poslušnosti v utrpení. Slyšíme teologicky silnou formulaci: «Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti». Nejde jen lidskou zkušenost, že utrpením se každý člověk může naučit je nést a může jím i dozrát. Ale především o vyznání, že právě na kříži se nejvíce projevila i Synova boholidská poslušnost Otci, že Ježíšova hodina poslušnosti kříže se tak stala «příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají». Jakož i hodinou Kristovy největší slávy, maximy zjevení Boží lásky, v posledku zjevení Trojice.

V prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše vše uvodilo jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších starozákonních prorockých zaslíbení: Až přijde Mesiáš, zasáhne již samo nitro člověka, otevře-li se mu. Bůh člověku odpustí jeho nepravosti a otevře jeho srdce poznání a poslušné lásce. Boží zákon se zapíše do srdce člověka, zniterní se, nebude jen vnějším příkazem. Člověk začne ze srdce více milovat Boha a lidi a dodržovat Boží nařízení. «Vložím svůj zákon do jejich nitra… Budu jejich Bohem» slyšíme.

Vše to jsou krásná a důležitá čtení, je dobré se je pokusit slyšet všechna tři, nejlépe si je i navzájem propojit a zeptat se, čím k nám promlouvají…

Jestliže «hodinou», pro kterou přišel Boží Syn na zem a stal se člověkem, je hodina kříže – jedním z důvodů Synova vtělení či sám jeho důvod je smrt na kříži na odpuštění našich hříchů – , pak tomu nemůže být jinak ani s námi, chceme-li Krista následovat, «kráčet v jeho šlépějích», nést jeho kříž a být tam, kde je on.

Cíl, pro který jsme se narodili a dostali život, je vždy také nějak hodina kříže. I kříž je důvodem, proč jsme dostali čas života a jeho možnosti. I v hodině kříže se má i náš život naplnit. Přičemž takovou „hodinou“ je jak čas celého našeho života. Stejně jí může být i docela konkrétní okamžik, čas jedné události, zvlášť nějak rozhodující. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle postní – pojmenovaná Laetare podle vstupní antifony Laetare, Jerusalem, „Vesel se, Jeruzaléme“ – před námi opět rozevírá krásná biblická čtení.

Ve starozákonním máme před sebou úryvek z Druhé knihy kronik. Při bohoslužbě ne příliš často čtené Knihy kronik opakují a rozvíjejí to, co čteme i v jiných knihách starozákonních dějin; začínají stvořením světa a končí babylónským vyhnanstvím. O něm je i dnešní text. Shrnuje důvody poroby Jeruzaléma a následného vyhnanství, pokorně je interpretuje jako důsledek nevěrnosti Hospodinu a končí začátkem návratu do Zaslíbené země.

Zaprvé nám tak připomíná známou pravdu, že každé utrpení, dokonce i takové, které si člověk sám nějak způsobí, se mu nakonec může stát Božím požehnáním. Může se stát důvodem jeho vnitřní proměny, může ho přivést k pokoře a milosrdenství, k návratu k Bohu. Ne nepodobně tomu, jako se babylónské vyhnanství stalo nakonec požehnáním pro celý Izrael. Ostatně že právě ve vyhnanství se probouzí touha po návratu k Bohu a může se měnit lidské smýšlení k lepšímu, svědčí i následný žalm («při řekách babylónských»), jeden z nejpůsobivějších ze všech sto padesáti.

A zadruhé nám dnešní první čtení říká, že kýžená Boží pomoc či Kristovo navštívení mohou k člověku přijít z docela nečekané strany, odkud by se člověk ani nenadál. Ne nepodobně, jak se to stalo v případě ediktu dovolujícího návrat vyhnanců do vlasti, který roku 538 př. Kr. vydal perský král Kýros. Ač pohan, stal se Božím nástrojem, mesiáškou postavou, jedním z předobrazů Krista. Je dobré být i něčemu podobnému otevřen, nečekanou a třeba i docela nenáboženskou pomoc umět vnímat také jako Boží. A zároveň se chtít takovou nečekanou – již křesťanskou – pomocí druhým lidem stávat…

Ve druhém čtení otevíráme List Efezským. Přečtený úryvek je jedním z pavlovských shrnutí samotného základu křesťanské existence, primátu milosti. «Milostí jste tedy spaseni skrze víru». To je formulace, která v dějinách teologie i církve sehrála svou velkou roli, stala se biblickým zakotvením Lutherova principu sola fide, že jen vírou je člověk spasen. Na což odpověděl katolickou naukou o ospravedlnění, o nutnosti i spolupráce člověka s Boží milostí Tridentský koncil. Buď jak buď, v každém případě nám Pavlova slova říkají, že Boží milost vždy předchází, provází a vede k naplnění každou naši dobrou snahu. Jako Boží síla vyvěrající z živého vztahu člověka s Bohem, Kristem, jako síla vedoucí k dobru a ke spáse.

«Jsme přece jeho dílo stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě» pokračuje text. I to je projev primátu milosti, že Bůh nás stvořil, do života povolal, abychom konali dobro, které on sám pro každého z nás připravil, předurčil. Je na nás, abychom toto dobro našli a s Boží pomocí je vykonali. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Exodus se dnes před námi rozevřelo svědectví o dání Božích přikázání na hoře Sinaj. Už starozákonní biblická tradice přečetla, že přikázání je deset. Celou perikopu rozdělila na deset slov (vět) a ty pak do dvou skupin podle dvou kamenných desek. Právě deset jich v očích Izraelitů muselo být proto, že deset bylo již i Božích stvořitelských slov. Jak čteme v knize Genesis, Bůh desetkrát řekl, co se má sát, a to se také stalo, bylo stvořeno. Proto právě deset jeho slov zaznívá nyní znovu.

Desetislov (dekalogos) se má také stát počátkem něčeho nového, něčeho Božího, Bohem stvořeného. Uposlechne-li totiž člověk, Boží obraz, tato Boží slova, vezme-li je za svá a nechá je proniknout až k svému srdci, mohou ho začít postupně měnit k Boží podobě. K podobě Pána Ježíše, Slova, které se stalo tělem, člověkem. Ne náhodou je i Duch Svatý, síla Kristovy přítomnosti v nás, následně seslán právě v den svátku dání Desatera, o Letnicích.

Starozákonní svědectví o dání Desatera je v dnešní bohoslužbě slova uvozením evangelijního svědectví o vyčištění chrámu. Čteme o něm podle Janova sepsání, v němž je tato událost situována na samotný začátek Ježíšova veřejného působení, hned po prvním zázraku proměnění vody ve víno v Káně Galilejské. Matouš, Marek a Lukáš vyčištění chrámu kladou naproti tomu až na závěr Kristova působení, až po jeho vjezdu do Jeruzaléma těsně před velikonočními svátky.

Biblisté se sice většinou kloní k synoptické chronologii událostí (ve smyslu, že první tři evangelisté patrně přesněji zaznamenávají jejich konkrétní sled), zatímco Janovu kompozici chápou spíše jako výsledek jeho teologické vize (ve smyslu, že Jan někdy klade události za sebou tak, aby i jejich pořadím vyslovil nějakou teologickou pravdu). Může být. Protože ale všichni evangelisté, jak věříme, psali na základě Božího vnuknutí, i Janova teologická koncepce je legitimní a Bohem inspirovaná. A pro náš konkrétní život možná někdy důležitější než nějaká přesnost chronologie.

Což je asi i případ dnešního vyčištění jeruzalémského chrámu. Janovo situování na začátek Ježíšova působení po prvním zázračném znamení může naznačovat, že i na každém začátku Kristova působení v našich srdcích a životech by mělo dojít nejprve k (aspoň nějakému) vyčištění chrámu našeho srdce, našeho života. I Ježíšův příchod k nám by měl vždy (nějak) spouštět proces očišťování nás samotných jako Božího chrámu, Kristův příchod by se měl projevit začátkem očišťování našeho nitra a našich vztahů.

Což pochopitelně může mít různé podoby, neboť jsou různí prodavači a směnárníci v našem nitru a životě. Často může být očišťování i nějak bolestné a dramatické.

Vždy však jedním z jeho prvních projevů bude vzbuzení touhy po skutečném milování Boha a lidí a po napravení toho, kdy jsme nemilovali. Je-li v nás tato touha probuzena, zažehnuta, může to být znamením, že Kristus nás opravdu navštívil. Respektive že jsme se jeho očišťujícímu a leccos k lepšímu převracejícímu navštívení otevřeli. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o proměnění Páně: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků (Petra, Jakuba a Jana) na vysokou horu (třeba Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Zazáří jim jeho Boží sláva, jakož i to, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto Mojžíš) a proroků (proto Eliáš). Tři apoštolové mohou spatřit, jak jim z Ježíšova lidství zazáří jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady»). I proto, aby až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké, čerpali z této vzpomínky Boží sílu.

Svědectví o proměnění Páně je letos v prvním čtení předznamenáno úryvkem z knihy Genesis, Abrahámovou zkouškou: Má obětovat svého jediného syna Izáka a také jde.

Snad jen málokterý starozákonní příběh vzbuzuje tolik otázek a možná i emocí. Ostatně o jeho výraznosti a zájmu o něj svědčí třeba i bezpočet výtvarných ztvárnění, zvlášť v barokní dramatice. Jak ovšem může Bůh Abraháma takto šíleně zkoušet, musíme se ptát. A nepopírá svou zkouškou v očích Abraháma sám sebe? Je toto opravdu nutný projev Boží svrchovanosti?

Při snaze aspoň nějak odpovědět můžeme vyjít z přesvědčení, že Starý Zákon je svědectvím o teprve postupném poznávání Boha na základě dějinné zkušenosti s ním. Plnost Božího zjevení přichází až v Zákoně Novém skrze Krista. Přičemž postupné zrání biblického poznání Boha, zrání zkušenosti s ním se netýká jen toho, jaký Bůh je, ale i celého vztahu s ním, způsobů následování a komunikace s ním, bohoslužby.

Což asi je jedna z možných interpretací Abrahámovy zkoušky: Číst ji jako svědectví o posunu v náboženském smýšlení (Izraele). Read More »