Milé sestry, milí bratří,

všechna tři biblická čtení dnešní neděle jsou krásná a hodná naší pozornosti…

První z První knihy královské je z kapitol pojednávajících o působení proroka Eliáše, největšího ze starozákonních proroků. Rozevírá před námi vyprávění o jeho podivuhodném setkání s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, nýbrž v «šumu jemného vánku».

I tak Hospodin Bůh k člověku někdy přichází, i tak se dává poznat, zjevuje se mu; nenápadně, podobný jemnému vánku. Neznamená to, že by jindy nepřicházel třeba v ohni, bouři, vichru či nějakém zemětřesení – vždyť i ty patří k biblickým theofaniím, formám a obrazům Božího zjevování se člověku. Ale existuje i jemné, nenápadné Boží přicházení jako k Eliášovi. A právě pro takové Boží navštívení musí být lidská duše zvlášť vnímavá, otevřená a citlivá.

Je jistě dobré, abychom byli připraveni, že Bůh může zasáhnout do našeho života naprosto jednoznačně a jasně, i třeba nějakou životní bouří či zemětřesením. Ale je ještě lepší čekat na to, že jindy, a možná častěji se projevuje velmi jemně, nenápadně a že jen nepřesycené a otevřené srdce může být schopné jeho příchod vůbec zachytit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme v evangeliu naslouchali krásnému podobenství o rozsévači a jeho následnému výkladu z úst samotného Pána Ježíše. Dnes máme před sebou další tři podobenství o Božím či nebeském království, další tři jeho krásné obrazy. A opět slyšíme – na prosbu učedníků – Kristův výklad prvního z nich.

Pán Ježíš Boží nebeské království nejprve přirovnává k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni rozesetému po zemi světa, které musí až do jeho konce růst i s tím špatným. Pak k hořčičnému zrnku, ze kterého vyroste velký košatý keř. A nakonec ke kvasu, který, ženou zadělaný do velkého množství mouky, vše prokvasí.

Všechny tři obrazy se navzájem doplňují, jeden nemůže být bez ostatních, každý z nich osvětluje nějaký rozměr Božího nebeského království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš v evangeliu říká celou řadu a v různých situacích. U Matouše najdeme dokonce sedm takových podobenství o nebeském království, uvozených slovy «nebeské království je podobné / se podobá…». Je jich sedm, číslo plnosti, abychom si u každého z nich mohli říci „i toto patří k Božímu království“ a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

První dnešní podobenství – o hospodáři, který nalezl mezi dobrým semenem i plevel tam rozmetaný nepřítelem – následně vykládá sám Kristus, a tak je celkem zřejmé, kdo koho a co představuje. Přesto v nás přeci jen nemůže nevzbudit další otázky: Například proč člověk, služebník Boží, sám nemůže nějaký plevel vytrhat, když škodí ostatním? Proč se nemůže zbavit někoho, kdo třeba tyranizuje své okolí a ubližuje mnohým? A proč mají zejména obce křesťanů, na něž toto podobenství nejspíše primárně cílí, mezi sebou tolerovat zlé? Cožpak konečně neplatí i jiná slova Kristova, anebo Pavlova, která evokují takřka opak?

Ano, ale dnešní přirovnání před nás skutečně nějak klade výzvu zlé osoby někdy prostě tolerovat, nechat je žít, nesoudit a netrestat. Třeba s nadějí, že se jednou změní k lepšímu. A vždy s vědomím, že soudcem je nakonec Bůh a že soud na konci času přijde. Kdo jsme navíc my, můžeme si pokaždé říci, abychom vždy s jistotou určili, že někdo je jako plevel, zatímco my jsme «syny a dcerami království»?

Nespravedlnost na světě byla, je a bude. A i nějak zlí lidé na světě byli, jsou a budou. A to i v církvi. Někdy je možné je jen snášet. A snažit se – i navzdory všemu – s Boží pomocí být sám spravedlivým synem, spravedlivou dcerou Království, ušlechtilou a užitečnou obilovinou světa. Nehledě na to, že my sami jsme třeba leckdy spíše tím plevelem, a také bychom si nepřáli, aby nás někdo jen tak snadno vytrhal ze země živých. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

krásné Ježíšovo podobenství o rozsévači semene, předznamenané Izaiášovým přirovnáním Božího slova k životadárnému dešti, určitě dominuje dnešnímu Božímu slovu.

Podobenství o rozsévači patří k těm nejpochopitelnějším a je navíc jediným, u kterého nám evangelium dochovalo i jeho výklad z úst samotného Ježíše. Proto jeho základní interpretace, rozklíčování, kdo je kdo a co je co, je asi nasnadě:

Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus sám, potažmo jím může být i věrný hlasatel evangelia. Semenem je nejprve Boží slovo, evangelium, zvlášť Ježíšova podobenství, a pak třeba i ostatní tajemné, svátostné přítomnosti Slova-Krista mezi námi. Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo země představuje každého člověka, jeho nitro a jednotlivé části země pak jeho různá zákoutí. Kdo je semeno vytrhávající a hubící pták, co může představovat žhoucí slunce a co símě dusící trní, říká sám Pán Ježíš: Ďábel se svými pokušeními, tíseň, zkoušky a starosti, jež na člověka doléhají, anebo majetek a sláva, které se člověku se nabídnou.

Přečteme-li podobenství ve světle starozákonního Izaiášova předobrazu, pak deštěm, vláhou, vodou padající z nebe a rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Boží milost. Již otcové v tomto dešti přečetli Ducha Svatého, díky němž se i Slovo stalo tělem.

Rozsévač – ať už sám Bůh v mnoha svých podobách a přítomnostech či jeho nehodní služebníci – (rozsévač) prostě chodí světem a rozsévá. Semeno má sílu samo v sobě a déšť z nebe stále padá. To je faktum, které z podobenství i prvního čtení vyplývá. Stejně jako je faktum, že jsou i démoni či zlé síly, kteří a které mohou semeno vyzobnout, a že je žár, který je může spálit, a trní udusit.

To neovlivníme. Jediné, čím aspoň nějak disponujeme, je ona země, půda, do které semeno padá, naše nitro. Na půdě, která je podobenstvím předpokládána jako aktivní, záleží. Půda může ovlivnit, kam a jak v ní semeno zapadne, jak je přijme či nepřijme, co se semenem nakonec bude. Na půdě samotné také záleží, jak kvalitní kde je a bude. Bez půdy, bez aktivní, otevřené a aspoň nějak dobré půdy, nemůže semeno na světě vyrůst, anebo jen stěží.

Na půdě tak záleží, zda z Božího semene – rozsévaného a do půdy směřujícího – vzroste onen strom přinášející dobré plody, aspoň nějaké, strom, v jehož větvoví budou moci hnízdit ptáci, jehož listí neuvadne a kořeny budou pevné, jak praví jiné známé novozákonní obrazy. Na typu půdy záleží, zda semeno sezobají ptáci, zda ratolest brzy uschne, anebo ji udusí trní, či zda z důvodu tvrdosti půdy vůbec nevzklíčí.

Tak podobenství popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista, Boha, víry a Božích ideálů dobra, lásky a milosrdenství. Vystihuje zejména různé přístupy těch, kterým Boží semeno bylo nějak nabídnuto, evangelium nějak zvěstováno a kteří k jeho přijetí dostali zvláštní Boží milost, dar víry, dar Ducha Svatého.

Podobenství neřeší místa, kam semeno nedopadlo, pokud jsou taková, stejně jako není řečeno, že by někde nepršelo. Cílí především na ty, «kterým (semeno) bylo dáno»: Aby nepadalo «podél cesty», «na skalnatou půdu» či do «do trní». Ale aby aspoň nějak zapadlo do hloubky, kde by klíčilo a rostlo, a nebylo hned něčím sezobáno, sežehnuto či udušeno. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit svou pozornost opět na úryvek z Matoušova evangelia, uvozený dnes prvním čtením z proroka Zachariáše.

Ježíš nejprve velebí svého Otce za to, že Boží «věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil je maličkým». Syn zná Otce, je zjevením Otce, maličkým, kteří poznají Syna, se otevírá Boží svět. Všichni lidé jsou proto pozváni stát se těmito maličkými, poznat Krista, nechat se jím občerstvit a učit se od něj. To je moudrost maličkých, která může být v kontrastu s moudrostí moudrých tohoto světa. Jak slyšíme dnes v evangeliu a například čteme i ve známé pasáží Prvního listu Korintským svatého Pavla: «Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí… Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé».

Kristus je moudrostí Boží. «On (Kristus) se stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením» vyznává svatý Pavel. Moudrostí, která neneguje skutečnou lidskou moudrost, ale chce ji kultivovat. Někdy ji dokonce předpokládá, když je to lidská moudrost, jež člověka nakonec dovede k poznání Boha. Nicméně jindy to může být právě velká lidská moudrost, která nakonec Krista najít zabrání, zabrání člověku, aby se stal Božím bláznem, uvěří-li, že lidská moudrost je už vším; tak se jeho moudrost stane vlastně pošetilostí, na což biblický kontrast maličkých a světsky moudrých nejspíš poukazuje.

Moudrost (řecky sofía, latinsky sapientia, hebrejsky chokmá či mášál) je jednou z nejkrásnějších veličin. Každý člověk přeci nějak touží po moudrosti, anebo by aspoň měl. Moudrost opěvovala už stará antická filozofie, chápaje ji jako odraz moudrosti bohů a božího řádu v celém kosmu i lidské mysli. Ne nepodobně kladně o moudrosti uvažoval i Starý Zákon, zejména ve svých nejmladších knihách. Moudrost se stala se projevem, ba personifikací moudrosti Boží, jak čteme zvlášť v knihách Přísloví, Moudrosti a Sirachovcově. Moudrost v biblickém vnímání je totiž také čímsi Božím, preexistujícím stvořenému světu, živým, krásným, člověka žádoucím a člověka oblažujícím. Člověku je dáno Boží moudrost hledat  a nacházet u prahu svých domů a srdcí a mít na ní podíl. Boží moudrost se má stát nejvyšším pokladem člověka, neboť dá člověku rozeznat dobro a zlo a činí z lidí Boží přátele, uváděje je do Boží blízkosti. Jak už čteme ve Starém Zákoně.

Je-li biblický Bůh Moudrostí v plnosti, pak Kristus – jednorozený, ne stvořený ale zrozený Boží Syn – je jejím výronem a největším zjevením zároveň. Nalezení Krista je tudíž nalezením Boží moudrosti, jak říká on sám a jak o něm vyznává svatý Pavel a spolu s ním celé prvotní křesťanství. Kristovo «Učte se ode mne» je učení se moudrosti Boží, učení se sumě moudrosti zářící z evangelia, radostné zvěsti o Ježíšově životě, kříži a zmrtvýchvstání.

Učení se moudrosti od Krista je ovšem možné, jak je stále opakováno, na základě živého vztahu s ním. Ne samo poznání, ale vztah s Kristem – podle míry víry, jak je každému dána – má naději, že člověka, jehož srdce se mu otevře, dovede ke skutečné moudrosti, aspoň nějak, dle možností každého. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

již třetí neděli otevíráme 10. kapitolu Matoušova evangelia. Začala vyvolením a vysláním dvanácti apoštolů Pánem Ježíšem a přešla do jeho „řeči vyslání“. Z ní čteme i dnes…

Dnešní úryvek skládá ze dvou částí. První bychom mohli nazvat „podmínky následování Pána Ježíše“, druhou třeba „přijetí Božích poslů“. Zkusme společně zaměřit svou pozornost především na tu první…

«Kdo miluje otce nebo matku víc nežli jme, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden» jsme slyšeli. To určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Ježíšova. Leckomu mohou znít nepochopitelně, dokonce i tvrdě. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec; navíc se stala přímo předmětem čtvrtého Božího přikázání.

Kristova slova nás proto určitě nenabádají, aby děti neměly rády své rodiče, abychom nemilovali své nejbližší a už vůbec ne aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenému zákonu, ale i proti samotnému evangeliu. A ona to ani Ježíšova slova neříkají. Říkají jen, že největší ze všech našich lásek by měla být láska k Bohu.

Chtít mít víc rád Boha než ostatní lidi i než sebe samého znamená ono „mít Boha na prvním místě“; mít Boha, Pána Ježíše jako svou první a největší lásku. A to k náboženské víře patří. Jelikož však jde o lásku k Bohu, k Dobru samotnému, jde vlastně o lásku k Lásce jako takové. Proto taková láska neneguje ty ostatní, které člověk může a má mít k druhým lidem a k celému světu, ale naopak: Chce je kultivovat je, dát jim jejich sílu, směr a poslední důvod, trvalý poslední smysl, věčnost.

Mít Boha opravdu na prvním místě v praxi znamená, že vztah k Bohu láskou pronikne, prodchne a ovlivní vše, co člověk je a činí. Díky živému vztahu k Bohu, má větší naději být dobré – dokonce zbožštělejší – i vše ostatní v životě člověka, všechny jeho ostatní vztahy, k lidem i světu.

Pro představu to přeci není nepodobné tomu, kdy lidé, třeba manželé, žijí v krásném a milujícím vztahu, který je pro ně nějak první. I ti jsou přeci schopni milovat i ostatní, dávat svou lásku dál, a to i proto, že jsou svými primárními vztahy lásky natolik ovlivněni, že v sobě mají lásku, ví, co to je.

V případě vztahu k Bohu je vše jen nekonečně větší a tajemnější zároveň: Člověk žijící v opravdovém vztahu s Bohem má naději, že bude ještě víc milovat i lidi a svět. Že láska k Lásce ho více naučí milovat dál, že Bůh nějak promění jeho život a vztahy k lepšímu.

Ale člověk musí být Bohu aspoň nějak skutečně otevřený, jeho láska k Bohu musí být živým vztahem a ne uzavřeným sobectvím, opakem vztahu, což se tedy bohužel také může pod rouškou křesťanství někdy stát: Člověk sice tvrdí, že miluje Boha, ale přitom miluje jen sebe. Anebo si za „lásku k Bohu“ jen namlouvá, v nejhorším případě jí dokonce ospravedlňuje kdejaké sobectví a nepravost, svou touhu po moci a požitku, zneužívá Božího jména. Tyto patologie jsou možné asi proto, že Bůh je prostě Bůh a není hmatatelný jako lidé.

Ale vraťme se – s tímto varováním na paměti – k pokusu přiblížit si dnešní evangelium… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je z řeči Pána Ježíše adresované dvanácti apoštolům po jejich vyvolení a vyslání do světa. Kristus připravuje apoštoly na různá protivenství a pronásledování, která budou muset pro evangelium, jeho hlásání a žití snášet. Řeč začala slovy «hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky» a zněly v ní výroky typu «budou vás vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně».

V tomto kontextu zaznívá i dnešní úryvek. Proto ho také předznamenalo čtení první z proroka Jeremiáše, snad nejpronásledovanějšího ze všech starozákonních proroků, jednoho z předobrazů Krista a všech jeho věrných pronásledovaných pro jeho jméno a pro spravedlnost. Proroka, který místo toho, aby se pokusil vzít spravedlnost do svých rukou, raději Hospodinu svěřil svou při.

I když jsou Kristova slova adresována nejprve Dvanácti, potažmo jejich nástupcům, jsou jako součást evangelia určeně nějak i všem ostatním, všem následovníkům a následovnicím Pána Ježíše, potažmo všem lidem, zvlášť majícím dobré ideály a usilujícím o jejich uskutečnění.

V úryvku byla vícekrát řeč o strachu a strachování se. Hned několikrát zaznělo z Kristových úst, čeho se máme bát a čeho naopak ne. «Nebojte se lidí… nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo… nebojte se, máte větší cenu než všichni vrabci… spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo». Nejen apoštolům ale i nám všem tak Pán Ježíš říká, čeho se bát, čeho ne a proč.

O strachu se někdy říkává, že něco takového vůbec není z Boha, že strach je dokonce od ďábla, že kdo se bojí, ještě nedošel dokonalosti v lásce. Tak se třeba parafrázuje jedna věta Prvního listu Janova. Křesťan by se přeci neměl bát, zdůrazňuje se. Vždyť už první slovo Vzkříšeného je: «nebojte se, to jsem já, já jsem přemohl svět». Svatý Jan říká, že: «láska (přímo) vyhání strach». Strach je proto někdy chápán a prezentován jako křesťanská nedokonalost, jako něco, co ke křesťanské existenci vlastně vůbec ani nepatří. Jako něco, co je nezralé, neboť kdo se bojí, ještě nepoznal pořádně Boha a nedošel k dokonalosti v lásce. Strach tak je prý znamením nepochopení, kým vším je pro nás Kristus, znamením nedostatku víry a důvěry v něj…

To vše je jistě, nebo možná nějak pravda. Jenže pochopitelně, asi ještě ne celá.

Strach z toho, že něco či někoho ztratíme, že o něco přijdeme, že něco nedopadne dobře či nám způsobí bolest, strach ze smrti a zániku a z mnoha dalšího, k našemu životu, jakož i k životu všech živých tvorů, totiž nějak patří. Strach, který v případě člověka dostává i podobu úzkosti, je součástí naší přirozené nedokonalosti a nedokonalosti světa, reflexí zkušenosti přítomnosti nebezpečí, smrti, bolesti a ztrát. Strach je i součástí našeho nedokonalého vidění Boha, naší přirozené neschopnosti mít život a běh světa pevně ve svých rukou. Navíc pak naší porušenosti, slabosti a hříšnosti. Kdybychom měli Boha stále vidoucí víru a vždy čisté svědomí, možná bychom se báli méně, jenže ty nemáme. A tak se také bojíme, a to někdy dost. Read More »

Milé sestry, milí bratří, milé děti, které jdete k prvnímu svatému přijímání,

dnes si zkusíme povědět jeden příběh, jakousi pohádku, snad aspoň trochu vhodnou…

Byla jednou taková trochu zvláštní louka. Ne že by na ní kvetlo jiné kvítí než na jiných loukách, anebo tam rostla jiná tráva než jinde. To ne, v tom ta louka zvláštní nebyla. Žili na ní ale na první pohled prazvláštní tvorové. A právě tím se naše louka lišila od všech ostatních luk. Ti tvorové byli malí jako palec od ruky, ale jinak vypadali a žili úplně stejně jako lidé. Oblékali se, mluvili, pracovali, vdávali se a ženili se, chodili do školy, měli prázdniny. A tak dále. Jen bylo všechno prostě takové malé. Skoro by se dalo říci, že to byli to takoví „mini-lidi“. Jinde by se jim možná říkalo „skřítkové“ anebo nějak podobně, ale těm našim se říkalo Radostníci. Bylo to proto, že vedle toho, že byli opravdu „mini“, byla jejich nejvýraznější vlastností právě radost. A ta, narozdíl od všeho ostatního, byla opravdu veliká.

Je sice pravda, že na louce žila také jedna rodina s nemocnou holčičkou, co od narození nemohla na nohu, všude se musela jen tak pomalu šourat. Z toho samozřejmě nikdo radost mít nemohl. Jinak se ale všichni pořád z něčeho radovali. Z toho, že vyšlo slunce a že zase zapadlo, z toho, že bylo ráno, ale i že nastal už večer, z toho, že je hezky, nebo dokonce i z toho, že prší, že květy rostou a voní a na podzim zase opadávají, a tak dále. A bylo ještě mnoho dalších věcí, ze kterých se Radostníci radovali. Spíš by se těžko hledalo něco, z čeho by se nedokázali zaradovat. Bylo však až k nevíře, že z těchto věcí se dokázala radovat i rodina té nemocné holčičky a dokonce i ona sama.

Je však jasné, že ze všech Radostníků v radosti nejvíce vynikaly děti. Protože byly pochopitelně ještě víc „mini“ než jejich rodiče, říkalo se jim Radostníčci. Jejich radost ale byla veliká, snad ještě větší než dospělých.

Jednou se stalo, že zase začaly prázdniny. Tehdy se stala radost Radostníčků ještě větší než v jiných dnech. Podobně jako děti v našem světě, tak i Radostníčci na louce jezdili na tábory. Jeden z takových nejvíce oblíbených se konal na jednom vzdálenějším pahrbku velké louky, směrem ke vzrostlým jedlím. Místo samozřejmě nebylo vybráno náhodou, tábory se tam navíc konaly už dlouhá léta. Také proto, že tam rostla velká spousta radostně barevného kvítí různých druhů a vůní. Ty měli Radostníčci obzvlášť rádi. Hlavní táborová hra pak spočívala v tom, že děti měly za úkol během celého tábora postavit domeček a vyzdobit ho, pokud možno, z těch nejkrásnějších a nejvoňavějších květů, co na pahrbku rostly. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po postní a velikonoční době máme první neděli druhé části liturgického mezidobí  připomínajícího dobu Kristova veřejného působení. Evangelijní úryvek, předobrazený krásným proroctvím Ozeášovým v prvním čtení (zvlášť slovy «Protože lásku chci, ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly»), před námi rozevřel veleznámou scénu Povolání celníka Matouše.

Kdo to byli židovští celníci v době Ježíšově, je známé: Byli to Židé, kteří se dali do služeb Římanů, kolaborovali s nimi, vybírali pro ně daně, často vyšší, než jim bylo uloženo, protože celnické řemeslo fungovalo tak trochu na způsob pachtu, pronajaté „trafiky“. Byli proto od Židů všeobecně nenáviděni a nepřijímaní. Pravověrní Židé je považovali je za bezbožníky, Římané jimi zase zpravidla pohrdali. Pořád to ale byli lidé, často i částečně oběti situace, možná slaboši, možná prospěcháři, jako ostatně kolaboranti všech dob a všech režimů. Byli to ale lidé také se svými osudy a rodinami, se svými tužbami, přednostmi a slabostmi. Leckdy to mohla být spíše než zlá vůle souhra slabosti, strachu a běh životních okolností, které je přivedli k celnickému řemeslu. Anebo skutečně touha po prospěchu či po moci.

Pozitivními postavami tak rozhodně nebyli. Proto se vždy můžeme ptát, proč zrovna k nim Kristus přichází, proč na ně se obrací, s nimi stoluje a jednoho z nich – Matouše, dle Lukášova evangelia navíc «vrchního celníka a velkého boháče» – dokonce volí za jednoho z dvanácti apoštolů.

Případná odpověď na tyto otázky se může ubírat dvojím směrem. Zaprvé, že celníci, přinejmenším z pohledu pravověrných Židů a židovských náboženských elit, bezpochyby představovali okrajovou skupinu, pohrdanou byť světsky nějak mocnou periferii Božího lidu: A k takovým Pán Ježíš – tenkrát stejně jako dnes – zvlášť rád přichází a obrací se k nim. Podobně jako s celníky jednal přeci kupříkladu s prostitutkami či jinými veřejnými hříšníky.

A zadruhé, a to možná především, že na člověku slabém a hříšném, na člověku tak slabém a natolik utopeném v hříšných strukturách života a světa, možná i své minulosti, jako byli židovští celníci ve službách Impéria, (na takových) se může mnohem více projevit moc Božího milosrdenství. «Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře daleko štědřejší ukázala milost» vyznává apoštol Pavel v Listě Římanům, že kterého je i dnešní druhé čtení.

Navíc – v případě následného povolání k apoštolské službě – se i ukazuje, jak to Boží – svátostná moc – je mnohem silnější než lidská slabost, když k nesení něčeho tak velikého je vyvolen opravdu hříšný celník.

V každém případě je dnešní evangelium svědectvím, jak Boží moc, setkání s Pánem Ježíšem má sílu nějak proměnit, obrátit dobrým, lepším směrem život člověka. Jak se setkání s Kristem může a chce stát pro člověka vpravdě transformativním, a to Božsky. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj důvod: Po Adventu čekajícím, že Otec pošle Mesiáše, po Vánocích, svátcích jeho narození, po první části liturgického mezidobí Kristova veřejného působení, po Velikonocích a slavnosti Seslání Ducha Svatého si dnes připomínáme celou Boží Trojici, specifikum křesťanského vnímání Boha, Boha jako takového, «tajemství jeho vnitřního života», jak zaznívá v mešních modlitbách.

Víra v Boží Trojjedinost vychází ze základního sebe zjevení Boha, že více než cokoli jiného je Láska. Že Bůh je Láskou sám v sobě, která je vzájemným dáváním se a přijímáním osob Nejsvětější Trojice: Otec miluje Syna a vše mu dává, Syn zase miluje Otce a vše mu vrací a Duch Svatý je Láskou mezi oběma a z obou vychází.

Tak se Bůh zjevil a dal, nejen poznat. V plnosti v Novém Zákoně, odkud máme víru v Boha jako Trojici: Otec dává z lásky Syna, Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha Svatého. V náznacích a zahaleně Boží Trojici však můžeme číst již v Zákoně Starém, kdy Bůh se dává poznat skrze své Slovo (tedy Syna), jímž tvoří, a svou Moudrost (Ducha Svatého), kterou vše naplňuje a dává život. A ve stopách již v celém stvoření, které má svůj počátek, průběh a cíl, výšku, šířku a hloubku či látku, tvar a velikost, v lidské duši mající tři mohutnosti: poznání, volbu a vztah.

Vestigia Trinitatis, „stopy Trojice“ byly již od raného křesťanství souhrnně nazývány tyto náznaky a odrazy Boží Trojjedinosti ve veškerém bytí či starozákonních dějinách. S tím, že duše člověka je pro svou (aspoň člověkem vnímanou) jedinečnost přímo jejím „obrazem“, imago Trinitatis.

A je dobré si tyto stopy aspoň občas připomenout. A kdy jindy je k tomu příhodnější chvíle, než na dnešní svátek. Třeba i jako povzbuzení, že křesťanská víra v Trojici Boží není jen pouhou spekulací a biblickou formulací, když se Bůh odráží v celém „3D“ světě jakož i v našem vlastním srdci. A tím pádem jako povzbuzení, že svět je principielně dobrý, a to i navzdory tolikeré bolesti v něm přítomné, je-li stvořen Bohem, který je láskou. Nejen trojjedinost Boha a potažmo trojičnost všeho ale i podstatná dobrota celého stvořeného světa je přeci vlastní biblickému zjevení. Že nejsou dva stejně silné protichůdné principy, láska a nenávist, filia kai neikos, dobro a zlo, světlo a tma, den a noc, jing a jang. Ale že láska a dobro jsou nakonec silnější, skutečně existující, věčné, jsou-li Boží. A to i tehdy, zdá-li se, že v čase na čas prohrávají, jako tomu bylo i na kříži Božího Syna.

A tak možná – s pohledem na skutečnost stop Boží Trojice a Lásky – stojí za to se dnes pokorně zamyslet i nad tím, jak je to s naší stopou, kterou se odrážíme do světa, kterou v něm zanecháváme. Jsme-li totiž jako lidé stvořeni k Božímu obrazu a podobě, k obrazu a podobě Boží Trojice, měli bychom po sobě zanechávat stopu aspoň nějak Bohu podobnou, Boží lásku odrážející, máme-li navíc kráčet životem přímo v Kristových šlépějích, jak čteme v Prvním listě Petrově. Ptejme se proto na kvalitu a druh stopy svých myšlenek, slov a činů, svých poznání, rozhodnutí a vztahů. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle, zejména její bohoslužba, zpřítomňuje padesátý den od Kristova zmrtvýchvstání, desátý po jeho nanebevstoupení. Byl to židovský Svátek týdnů (Šavuot) připomínající dání Tóry na hoře Sinaj, den Letnic („na začátku léta“), kdy je seslán Kristem slíbený Duch Svatý. Jednou provždy. Jako Utěšitel a Přímluvce (Paraklétos), jako síla veškeré další Kristovy přítomnosti na zemi, zvlášť té tajemné v církvi a křesťanství.

V prvním čtení máme před sebou biblické svědectví o této jedinečné události. Pouze Lukáš – sám původem pohan, později spolupracovník svatého Pavla – nám o ní podává zprávu ve svých Skutcích apoštolů: Nejprve o podivuhodných průvodních jevech seslání Ducha Svatého, o hukotu, větru a ohnivých plamenech, následně o mluvení Duchem obdařených ve vytržení a v různých jazycích a o porozumění posluchačů, kteří je slyšeli mluvit (jakoby) «ve své rodné řeči». Kdybychom četli perikopu až do konce, slyšeli bychom i rozdílné reakce okolí: «(Jedni) žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“. Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí“».

O Letnicích se tak naplnilo staré Joelovo proroctví, že Duch Hospodinův, od počátku stvoření ve světě přítomný jako Boží Moudrost a Dech života, bude (Mesiášem) seslán v posledních dnech na všechny lidí, a všichni se tak stanou Božími proroky. Naplnil se především Ježíšův slib, že místo něj bude seslán «jiný utěšitel (deuteros paraklétos)», který způsobí, že Kristus zůstane ve světě tajemně přítomen i po svém odchodu do nebe. Ježíšův slib, že zde bude jeho přítomnost, která si bude chtít stále podmaňovat lidská srdce a vést je k Bohu, dobru a lidem.

Biblické svědectví, že Duch Svatý je vylit na všechny v domě – na apoštoly i neapoštoly, muže i ženy – nám nejprve připomíná, že Bůh se opravdu chce dát všem, že Kristova blízkost chce být pro všechny. Je to Duch Svatý, který chce stále znovu a znovu z nebe snášet Božího Syna do srdcí a životů lidí. Boží Láska se chce znovu vlévat do nitra každého člověka, který se jí jen otevře, a dávat jeho životu nový Boží tvar uskutečňující se v činu víry, naděje a lásky. Což není nic jiného než ono kýžené rození se Krista v nás. Jež se může dít jen skrze Ducha.

Na toto vylití je však třeba také čekat, ztišit se v sobě a zároveň zůstat otevřen. Ne nepodobně těm, co byli v oné jeruzalémské místnosti o novozákonních Letnicích. Jak si něco takového představit, zkusil vystihnout i nejeden malíř. Kupříkladu takový Giotto, geniální italský malíř přelomu 13. a 14. století, jehož tvorba znamená již jakousi „první vlaštovku“ blížící se renesance, ve známé kapli rodiny Scrovegni v Pádově namaloval výjev Letnic tak, že apoštoly a ženy shromáždil do jakési místnosti, jejíž architektura spíše připomínala zahradní altán či přístřešek než dům v Jeruzalémě; byly to jen ozdobné é sloupy a nad nimi střecha. Šlo sice spíše o jakousi obecně používanou předrenesanční stylizaci – takto se „interiéry“ znázorňovaly i při jiných příležitostech – , nicméně v případě metafory horní místnosti jeruzalémského domu jakožto našeho srdce je Giottova freska více než výmluvná: Tak nějak – otevřené i zavřené – by mělo totiž být naše nitro před Bohem. Měla by mu být vlastní podstatná otevřenost Bohu, lidem a světu a zároveň určité ztišení, poodstoupení od všech vlivů světa, aspoň nějaké zavření se zlým zbytečnostem; obojího je k přijetí Boha, Božího Ducha potřeba… Read More »