>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 3 z 10"

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 28. května 2020…

Kvě 28, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 22,30; 23,6-11; Ž 16; Jan 17,20-26

Milé sestry, milí bratří,

v četbě Skutků jsme oproti včerejšímu úryvku „poskočili“ o dvě kapitoly. Včera jsme apoštola Pavla opustili ve chvíli, kdy se při zpáteční cestě ze své třetí velké misijní cesty zastavil v Milétu, starověkém maloasijském přístavu v ústí řeky Meandros, nedaleko Efezu. Tam se dojemně rozloučil s představenými efezské církevní obce, pro které poslal, aby jim předal svá závěrečná povzbuzení a ponaučení a také jim sdělil, že se na této zemi už nikdy neshledají. Pak odcestoval do Jeruzaléma.

Tam se jeho spor s židy, zejména se saducei a farizei, ale i s některými judaizujícími křesťany, stále více vyostřuje. Apoštol Pavel je obviňován především z toho, že nedodržuje Zákon tím, že ignoruje předpisy rituální části Tóry, a že k podobnému jednání vede i druhé. Vše ústí až k lynčování, kterému musí zabránit nakonec římský tribun se svými vojáky. Ten Pavla davu vytrhne, dá jej spoutat a odvede do vězení, chce ho dát bičovat. V tu chvíli Pavel vyjeví, že je od narození římským občanem. Toho se tribun pochopitelně musí uleknout a podle této skutečnosti také náležitě začít jednat: Římský občan podléhající římskému právu nemůže být trestán bez soudu a už vůbec ne jen tak mučen, má svá práva, je občanem impéria, nikoli jen příslušníkem podmaněného národa, má právo se odvolat k císaři. A to je právě moment, ve kterém začíná dnešní úryvek.

Jsme již v roce 58, jsme v Jeruzalémě, někdy kolem svátku Letnic. Římský tribun, který Pavla vysvobodil i zavřel zároveň, jej nakonec nechává předvést před veleradu, aby sám lépe porozuměl sporu, o který vlastně mezi apoštolem a židy jde. Nastane hádka mezi dvěma hlavními křídly velerady, mezi saducei (mezi ně patří velekněží) a farizei (mezi nimi jsou zase mnozí učitelé Zákona). Jednalo se o vzkříšení mrtvých. V této otázce saduceové zastávali starší, ještě méně rozvinuté formy židovské víry: Nevěřili v posmrtný život, k tomu Izrael dospěl až během staletí, stejně tak nevěřili ani v existenci andělů. Hádka však nikam nevede, Pavel musí být Římany vyveden ven a je znovu vsazen do vězení. A v noci se mu zjevuje sám Pán, tedy Pán Ježíš („Pán“, Kyrios, je jedním z nejdůležitějších biblických christologických titulů, označení Ježíše Krista, je vyznáním, kým Kristus je: Božím Synem) s krásným povzbuzením: „Neztrácej odvahu! Jako jsi o mně vydával svědectví v Jeruzalémě, tak musíš vydávat svědectví také v Římě.“

Jsou to Boží slova, slova Pána Ježíše zaznívající do počátku Pavlova dlouhého a útrpného pobytu v různých vězeních. V nich, počínaje touto chvílí, už víceméně stráví zbytek svého pozemského putování: Nejprve v Jeruzalémě, pak delší dobu v pevnosti v Cézareji, aby se nakonec – odvolaje se k císaři – přesunul do Říma. Tam se jeho vězení sice změní spíše v jakési „domácí vězení“, snad i s určitou svobodou pohybu. V hlavním městě impéria ale nakonec pro svou víru v Krista prolije svou krev, najde svou mučednickou smrt, a to nejspíš v roce 67 (podle starobylé tradice je sťat, nedaleko Via Ostiense, na místě dnešního opatství Tre fontane, „Tři prameny“, podle pramenů, které měly vytrysknout na třech místech, kde se apoštolova ze špalku se skutálející hlava dotkla země), aby se právě z Říma, od hrobů apoštolů, šířilo zvěstování evangelia do celého světa.

Pán Ježíš hned na samém začátku této poslední, nakonec nějakých téměř deset roků nakonec trvající etapy apoštolova pozemského putování slibuje, že po celou dobu s Pavlem zůstane a bude. Že mu bude dávat svou sílu, svou pomoc, aby mohl i ve vězení a na všech místech vydávat svědectví evangeliu o Boží milosti. Pavel tak bude moci pokračovat v úkolu, který se stal jediným smyslem a náplní jeho životního běhu. Bude hlásat evangelium životem i slovem, ústně i písemně, mimo jiné napíše další své krásné novozákonní listy (tzv. „listy z vězení“), které se stanou také součástí Božího slova.

Biblická svědectví jsou vždy Bohem inspirovanými svědectvími o událostech, které se staly. Zároveň inspirovaně promlouvají i k nám, jsou vzorem Božího přicházení k nám, jsou prototypem událostí, které se mají stále dít. Nejinak je tomu i u dnešního novozákonního úryvku. Je svědectvím Kristova zaslíbení, které zaznělo uším Pavlovy duše v roce 58 na začátku jeho věznění v Jeruzalémě. Zároveň je svědectvím, vzorem podobného zaslíbení Pána Ježíše, které se má rozeznít i v naší duši, v našem vlastním nitru, kdykoli se naše životní situace začne aspoň nějak podobat té Pavlově: Na začátku každého našeho vězení, ať je jím cokoli, na začátku každého našeho omezení svobody, ať je způsobeno, čím je způsobeno. Pán Ježíš nás právě v těchto situacích a prostředích nechce opustit, jako neopustil ani svatého Pavla, chce i nás o své blízkosti a pomoci ujistit. Není totiž situace, v níž by Pán Ježíš s námi nechtěl být a nebyl, a ani neexistuje situace a prostředí, ani místo, v nichž by nebylo možné žít podle evangelia, zvěstovat Krista a vydávat tak svědectví evangeliu o Boží milosti.

A to je veliká útěcha i poslání zároveň. Pro nás pro všechny, bez výjimky. Vždyť do nějakých forem vězení, vnějšího i vnitřního, se přeci můžeme dostat a leckdy i dostáváme i my všichni. Stejně tak všichni někdy ztrácíme větší či menší míru své svobody, a to nejen té vnější, ale někdy i té vnitřní, ať už zaviněně či nezaviněně.

Do takovýchto různých forem a intenzit vězení a ale také nesvobod nás přeci zavírají třeba naše nemoci, tělesné a zvlášť duševní, pokud na někoho dolehnou. Anebo různá naše omezení, naše handicapy, anebo třeba zklamání a hlavně různá trápení tolikerého druhu. Podobně nás postupně znesvobodňuje i naše stárnutí a s ním stále více se zužující svět konkrétních pozemských možností. Leckterý mezilidský vztah se může stát pro někoho z účastníků stále větším sevřením a vězením. Svírat někoho mohou třeba i jeho různé povinnosti a závazky, některé radostně, jiné bolestně. Bolest často uzavírá člověka do něj samého. Zároveň nás nějak svírají naše vlastní slabosti, hříchy, vzpomínky na hříchy, výčitky svědomí, naše vlastní minulost nebo dokonce budoucnost, strach z ní. Navíc není leckdy až tak úplně nesnadné se dostat i do vězení skutečného (a to zatím nejsme v žádné situaci pronásledovaných křesťanů, vězení a ztrát svobod pro naši víru) či upadnout do nějaké jiné ztráty svobody. A koneckonců i karanténa v souvislosti s pandemií koronaviru bezpochyby takovým určitým vězením a ztrátou svobod byla (dokonce i právně) a pro mnohé lidi na světě i nadále nějak je. Dlouhodobé či krátkodobé důsledky karantény a s nimi spojeného ekonomického útlumu a propadu tísní a budou ještě svírat mnohé. A tak dále.

Je tedy mnoho toho, co nás více nebo méně, zevnitř anebo zvenčí nějak uvězňuje či znesvobodňuje, svírá. Jistěže takováto vězení a znesvobodnění jsou zcela různého druhu, zcela různého původu i velmi různé intenzity. Každé z nich tak vyžaduje jiný náš postoj, úplně jiný způsob řešení. Z některých sevření a vězení se je třeba aktivně vymanit a osvobdit, sebe i druhé, něco s nimi s Boží pomocí činit, jiná je nutné prostě přijmout jako neměnný fakt.

Jedno je všem jim ale společné, je jejich společným nebezpečím: Mohou nás přivést k malomyslnosti, ke ztrátě chuti se nadále o něco dobrého snažit, dokonce i chuti dále žít, následovat Pána a zvěstovat a předávat víru v něj. Dnes bychom řekli: Mohou nás přivést ke skutečně hluboké depresi (ostatně slovo „deprese“ neznamená nic jiného než právě „sevření“, „stísnění“ či ještě lépe „stlačení“).

A právě proto je dobré toto dnešní Ježíšovo zaslíbení zaslechnout, díky zaslechnutí otevřít svá srdce jeho přítomnosti a Boží pomoci. Je dobré si Kristova Boží slova zapamatovat, protože další vězení a nesvobody v našich životech bezpochyby přijdou. V každém případě i vězení nejposlednější: vězení umírání, sevření smrtí. Možná přijdou i další vězení v souvislosti s příštími vlnami pandemie, přijde-li ona. Či cokoli jiného, nevíme. Všechna tato vězení se však mají stát cestou ke skutečné svobodě v Pánu, v posledku ke vzkříšení z mrtvých. Proto i nás Pán ujišťuje podobně jako Pavla: „Neztrácej odvahu!“. Anebo jako apoštoly: „Ve světě máte jen trápení, ale nebojte se, já jsem přemohl svět.“

A to je opravdu slovo k povzbuzení, Ježíšovo Boží slovo…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 27. května 2020…

Kvě 27, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 20,28-38; Ž 68; Jan 17,11b-19

Milé sestry, milí bratří,

stále pokračujeme v biblickém čtení na pokračování: o misijních cestách svatého Pavla v prvním čtení ze Skutků a z Ježíšovy řeči na rozloučenou vrcholící jeho velekněžskou modlitbou v úryvcích evangelijních dle Janova sepsání. Protože jsme se v minulých dnech snažili zaměřit především na to čtení první, zkusme v tom pokračovat i dnes.

Dnešní úryvek přímo navazuje na ten včerejší, čteme z Pavlovy řeči na rozloučenou s představenými efezské církevní obce. Tuto významnou raněkřesťanskou obec v jednom z nejvýznamnějších helénských měst své doby Pavel založil a právě v ní také nejdelší dobu ze všech obcí působil, sám mluví dokonce o „třech létech“. Po jejich skončení odtud odešel do Řecka, konkrétně do krajů Makedonie a Achaje, nyní se vrací s různými zastávkami zpět do Jeruzaléma. My ho v dnešním úryvku potkáváme v Milétu, starověkém přístavu v ústí řeky Meandros (dnes Menderes), nedaleko Efezu. Po příchodu do Milétu Pavel vzkáže, aby za ním „starší“ (biskupové a kněží) efezské církevní obce přišli. Ti tedy přicházejí, doufajíce, že se k nim apoštol Pavel zase aspoň na nějakou dobu vrátí. Nicméně on si je zavolal, aby se s nimi rozloučil, dal jim své poslední rady a také jim sdělil, že už ho nikdy (na tomto světě) neuvidí. To je obsahem jeho řeči na rozloučenou, která je zároveň jeho duchovním (pastýřským) testamentem.

Dnes máme před sebou druhou část této Pavlovy překrásné řeči. Máme-li pocit, že vnímáme určitou podobnost s Kristovou řečí na rozloučenou, nejsme na omylu, protože určitá paralela mezi těmito oběma řečmi skutečně je. Ne však jen ve smyslu nějaké podobnosti literární, ale jedná se o podobnost vnitřní, obsahovou, protože Pavlova apoštolská služba se stala uskutečněním Kristova ideálu o dobrém pastýři. Vždyť čím jiným se přeci Pavel stal než zvěstovatelem a nástrojem Kristova evangelia o Boží milosti, tedy dobrým pastýřem…

Proto Pavel ve své řeči vybízí efezské „starší“, aby i oni byli dobrými pastýři v Kristově jménu jim svěřené církevní obce, jim svěřeného Božího stádce. V praxi to také znamená, aby byli bdělí, nezištní a laskaví, jako i on sám se snažil takovým – zvlášť v efezské obci – být.

Zkusme si všimnout tří momentů dnešního úryvku, dvou z Pavlovy vlastní řeči a jednoho z toho, co následuje pak.

Nejprve zaznívá výzva k bdělosti, především k pastýřské bdělosti „starších“ církevní obce, potažmo všech biskupů a kněží všech dob. Pod touto Pavlovou výzvou, která se stala součástí Božího slova a která se také opakuje i v jeho listech, jistě můžeme číst mnohé: Pastýřskou bdělost nad autenticitou víry zvěstované, předávané i žité, bdělou ostražitost vůči různým heterodoxním naukám a mravům, schopnost o nich mluvit i mlčet, i napomínat, je-li toho potřeba, být skutečným správcem v Božím lidu, nikoli pánem. A tak dále.

Ačkoli Pavlova povzbuzení jsou nejprve adresována nejprve těm, kterým – nehodným – je nějak svěřena pastýřská služba, týkají se v širším smyslu i mnoha dalších: například i všech rodičů a vychovatelů, učitelů, všech, kterým je nějak svěřeno se o druhé starat, pečovat o ně, mít za ně nějakou zodpovědnost. V jistém smyslu se Pavlova povzbuzení dokonce týkají úplně všech lidí, protože všichni jsme si prostě nějak svěřeni, každý máme za lidi kolem sebe i nějaký ten dílek spoluzodpovědnosti.

Jedno ale musí být vždy společné: Druhým můžeme být skutečně prospěšní jen tehdy, když nám na nich a jejich spáse bude záležet. Od toho se vše ostatní totiž odvíjí. Od lásky k lidem a od starosti o ně a tím pádem i od určité spoluzodpovědnosti za jejich spásu…

Jeden druhému jsme si prostě vždy nějak svěřeni, proto se Pavlovy výzvy k bdělosti nad životní cestou, následováním Pána Ježíše druhých lidí nějak týkají nás všech. Kéž bychom se proto nikdy nestali „dravými vlky“, kteří ostatním jen škodí a „převrácenými řečmi strhávají za sebou (Kristovy) učedníky“, ale raději „dbali na sebe“ a v míře každému z nás příslušející i „na celé stádce“.

Druhým momentem je Pavlova výzva k nezištnosti. Výzva dost výrazná, výzva, která se opakuje ještě vícekrát v apoštolových listech. Navíc svatý Pavel sám šel v tomto svým apoštolováním bez nároku na mzdu příkladem, a to nejen v Efezu, ale třeba i v jiných církevních obcích.

Zvěstování evangelia a tím pádem apoštolské (kněžské) služby se totiž nezištnost týká v prvé řadě. Něco takového se už dokonce týkalo služeb rabínů v židovství – každý rabín musel umět ještě nějaké řemeslo, ostatně proto Pavel, který se před svým obrácením připravoval na dráhu rabína, se vyučil šití stanů. O to víc se to týká novozákonních pastýřů, kněžování ve jménu Pána Ježíše.

Služebník Kristův sice má – aspoň za určitých okolností – právo na obživu ze strany církevních obcí. To je dokonce i biblické a sám svatý Pavel to také zdůrazňuje a stanovuje pro to ve svých listech určitá pravidla. Apoštolská služba se však nikdy nesmí stát zdrojem obohacování se pastýře na úkor druhých, zdrojem jeho osobního hmotného bohatství a nějakých světských výhod. Ani jako důsledek, natož jako důvod se této Kristově službě věnovat, to by bylo zcela a naprosto proti jejímu smyslu. Zvěstovat evangelium a konat posvátnou službu, být „správcem Božích tajemství“, lze ze své povahy jen nezištně, a to doslova.

Výzva k nezištnosti se ale opět netýká jen apoštolské (kněžské) služby. Nezištnost je ctnost, která by měla být vlastní každému křesťanu, ba každému člověku. To neznamená, že bychom úplně vše měli všichni dělat nezištně. Tak už tržní svět bohužel dávno postavený není, z něčeho je také nutné žít a živit ty, kteří jsou komu z nás svěřeni, především rodina a děti.

Ale znamená to, aby nezištnost jako taková měla v našem životě vždy své místo. Abychom byli prostě ochotni a schopni také něco dobrého činit nezištně, je-li toho potřeba. Abychom uměli rozlišit, co je součástí našeho vydělávání si na živobytí a co už je prostor k tomu, abychom jeden druhému nezištně pomohli.

Nesmíme se prostě nechat strhnout a zachvátit mentalitou, že vše je jen otázka peněz, že nic se nedělá zadarmo, že za vše musíme dostat zaplaceno. Udělat něco nezištně, bez nároku na odměnu, je přeci jedním z jasných projevů lásky.

Kdyby mezi námi bylo více nezištnosti, znamenalo by to, že mezi námi bude také více Boha. Veškeré Boží dobrodiní vůči nám lidem je nezištnost sama, protože taková je Boží láska. Proto v každém projevu nezištné lásky je nějak přítomen Bůh.

Posledním momentem našeho dnešního rozjímání je závěrečná zpráva o loučení, kterou dnešní úryvek končil. Ukazuje, že opravdové lidské vztahy k církevnímu společenství patří, i lidská přátelství jsou jeho součástí. Dokonce i takové, které bychom nazvali přátelstvím mezi „laiky“ a duchovními. A je tomu tak dobře.

Pavel musí odejít, už se s přáteli z řad efezských starších společně neuvidí, všechny to mrzí, včetně jeho samého. Ale církevní obec bude žít dál, Kristus v ní nepřestane působit, jak ukazují její další osudy.

A i to je velmi důležité a výmluvné: I při vší hodnotě mezilidských vztahů a při vší správnosti i je pěstovat a do nich investovat, nelze navázat náš vztah s Pánem Ježíšem jen na jednoho apoštola či „staršího“, svázat jej s konkrétním duchovním. On není Pán Ježíš a navíc se může v té které církevní obci změnit, může odejít jinam, může být přeložen (ke kněžským přesunům prostě občas dochází, tak tomu prostě je, a můžeme nechat stranou, kdy se to zdá správné a nutné a kdy se to zdá naopak nepromyšlené a nesmyslné).

Co do přítomnosti Pána Ježíše, jsou kněží jen jeho nehodnými nástroji. Je to ostatně sám svatý Pavel, který říká „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst“.

To ale nic nemění na tom, že i obyčejně lidsky dobré, opravdové a přátelské vztahy by mezi námi měly být, jak ukázal sám svatý Pavel v Efezu…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 26. května 2020…

Kvě 26, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 20,17-27; Ž 68; Jan 17,1-11a

Milé sestry, milí bratří,

ač dnes máme památku skutečně mimořádného, oblíbeného a velmi inspirativního světce, svatého Filipa Neriho, horlivého apoštola Říma v nelehké době duchovních i společenských turbulencí druhé poloviny 16. století, zaměřme opět svou pozornost na čtení první.

V sobotu a včera jsme se – skrze kontinuální četbu Skutků apoštolů – dostali do Efezu, hlavního města římské provincie Asia, jednoho z nejdůležitějších a nejvýznamnějších starověkých měst a obchodních center nejen Malé Asie ale i celého tehdejšího helénského světa. Jak jsme si již připomínali, apoštol Pavel sem poprvé přišel už na konci své druhé misijní cesty začátkem 50. let, když se vracel z Řecka. Tehdy zde poprvé zvěstoval evangelium, položil první základy budoucí křesťanské obci a mimo jiné zde zanechal své dva spolupracovníky, svaté křesťanské manžele Akvilu a Prisciu (Prisku). Právě o jejich požehnaném působení jsme četli v sobotu. To jsme ale již ocitli o několik let později oproti první Pavlově návštěvě, již v době jeho třetí misijní cesty v polovině 50. let. Následně apoštol sám znovu přišel do Efezu, dozaložil zde církevní obec, strávil delší čas a požehnaně působil.

Jak mnoho mu efezská církevní obec přirostla k srdci, se odráží v řadě momentů: Nejen v tom, že zde působil zdaleka nejdelší dobu ze všech svých zastávek na své třetí misijní cestě, nejen že zde jako svého nástupce, biskupa zanechal jednoho ze svých úplně nejbližších spolupracovníků Timoteje, či že efezským křesťanům pak adresoval jeden ze svých nejkrásnějších novozákonních listů. Ale Pavlův mimořádný vztah k Efezanům se odráží i v krásné řeči, kterou slyšíme právě v dnešním biblickém úryvku.

„Loučení s Efezskými“ je jednou ze tří větších Pavlových řečí, které nám Skutky apoštolů uchovaly: První z nich bylo apoštolovo kázání v synagoze v Antiochii Pisidské (ve 13. kapitole Skutků), kázání, ve kterém se snažil svým židovským posluchačům ukázat, jak celý Starý Zákon připravuje na příchod Krista a teprve jím dochází svého skutečného plného smyslu. Druhou řečí byla Pavlova veleznámá řeč na aténském Areopagu (ze 17. kapitoly) o „úctě k neznámému bohu“, o tom, jak i celá antická vzdělanost a zbožnost nachází své naplnění v křesťanství. A třetí velkou řečí je právě ta dnešní.

Dostáváme se do doby, kdy Pavel z Efezu již před časem odešel. Mezitím hlásal evangelium v západní části Malé Asie a opět v Řecku, konkrétně opět v Makedonii a v Achaji. Nyní se vrací, představení z Efezu patrně doufají, že k nim Pavel opět přijde a zase aspoň nějakou dobu zůstane. Bohužel se tak nestane, Pavel pro ně jen pošle, aby za ním přišli do Milétu, starověkého přístavu (a jedné z kolébek staré řecké ještě předsokratické filozofie) nedaleko Efezu. Zde jim naopak sděluje, že už se s ním neuvidí, a loučí se s nimi.

Jeho řeč však není jen pouhým rozloučením, které je i znamením všeho krásného lidského, co i ke vztahu apoštola a jím „zrozených“ křesťanů patřilo. Není dokonce ani jen pastýřským povzbuzením pro dobu trvalého odloučení a varováním před budoucími protivenstvími a nesnázemi. Je i Pavlovým osobním vyznáním o jeho vlastním vztahu k Pánu Ježíšovi a vlastnímu apoštolskému poslání, kterým mimo jiné odůvodňuje i nutnost svého odchodu.

„Ale můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti“ jsou snad nejsilnější slova Pavlova dnešního vyznání. Slova, která souzní s řadou jeho dalších vyznání a formulací v jeho listech. Slova, která v sobě koncentrují celý apoštolův postoj k životu, určený vztahem k Pánu Ježíšovi: Apoštolův život je jeden jediný běh s Kristem za Kristem a ke Kristu a náplní tohoto života běhu je hlásat o Kristu, naplnění poslání, které od Pána Ježíše dostal, „svědectví evangeliu o Boží milosti“.

Pro tento úkol, jak Pavel sám ve svých listech vícekrát vyznává, mu bylo dáno poznat Pána Ježíše, pro naplnění svého úkolu se vlastně vůbec narodil a pro jeho naplnění mu byl dán čas života. Proto jen v naplnění tohoto úkolu spočívá i jeho životní štěstí, naplnění úkolu je cestou k věčné blaženosti.

To je ale něco mnohem větší než jen nějaká přirozená blaženost, životní spokojenost. Jde o víc než jen o to, o čem byli přesvědčeni už antičtí stoici, ostatně Pavlovi současníci: že jen tehdy, když člověk žije v souladu se svou přirozeností, s přirozeným zákonem, a naplní svůj konkrétní životní úkol, čehož obojího je schopen jen tehdy, když se co nejvíce naučí ovládat své vášně a jedinou jeho vášní se právě stane dobro přirozenosti a vlastní životní poslání, může být blažený, šťastný.

Jde o víc, protože Pavla uchvátil sám Kristus. On jako Boží Syn určuje, co je dobré a co zlé, on určil, co má být apoštolovým životním úkolem a posláním, on ho poslal hlásat evangelium ke všem národům, a tak svědčit o Boží milosti. Určil a v tom, co určil, i zůstal. Proto je v Pavlově veškerém apoštolování tajemně přítomen sám Kristus. Pavlovo naplnění životního poslání je naplněno Kristovou přítomností, je realizací jeho vztahu ke Kristu. Jeho vyznání tak opravdu není jen vyznáním nějaké přirozené blaženosti ze splněného dobrého úkolu, ale právě vyznáním Kristovy tajemné přítomnosti.

A to je velmi důležitý moment Pavlovy dnešní řeči, který by nás měl oslovit:

Zaprvé v tom, že i každý z nás má od Pána Boha nějaký svůj životní úkol, pro který se narodil, pro jehož naplňování mu byl dán čas, možnosti a síly jeho života. Nejsou to jen velké celoživotní úkoly, jakými jsou volba stavu anebo životního povolání či manžela nebo manželky. Je to pochopitelně i celá řada menších úkolů a poslání, některých třeba jen na čas, nebo jen jako doprovodných úkolů k těm základním, až po obyčejné úkoly každodenní. Ty všechny, jsou-li skutečné a od Boha dané, jsou nějakým dobrem, tím pádem Kristovou přítomností a realizací našeho vztahu s ním. Proto jejich naplňování nás může a má naplnit radostí a vnitřním pokojem, štěstím. Ani v našem případě tak nejde jen o pouhé stoické štěstí, i v našem případě jde o přítomnost Kristovu, kterou navíc právě svými činy – dobrem – máme předávat dál. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ píše apoštol Pavel (možná ne náhodou zrovna) ve svém Listu Efezským.

A zadruhé nás dnešní Pavlova řeč může oslovit v tom, že nikdo z nás není bez svého Božího poslání. Dokud nás Bůh zachovává při životě, ví proč, tak tomu je u každého z nás. Naším křesťanským úkolem je najít a dennodenně hledat, co je zrovna naším úkolem, a s Boží pomocí se jej snažit naplnit, a tak dojít štěstí a štěstí plynoucí z dobra předávat i druhým. Štěstí pozemského a jednou především blaženosti věčné.

Samozřejmě, čím jsme starší, tím více je nám jasné, kolik jsme toho neučinili, kolik času v životě promarnili, kolik příležitostí k dobru nevyužili. Do tohoto tak často oprávněného a navýsost pravdivého pocitu vstupuje Boží odpuštění. Ovšem spojené s jistotou, že třeba i na zbytek života to má cenu se s Boží pomocí pokusit dokončit svůj běh a úkol, který jsme i my přijali od Pána Ježíše: „vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti“.

A toho je v každé době tolik potřeba, v nynější době – koronavirové či pokoronavirové – možná ještě víc. Vždyť se tak často v posledních dnech říká, jak by nás nastalá situace měla vést k určité vnitřní retrospekci, reflexi a revizi vlastních životních priorit. Kéž bychom tak učinili ve světle Pána Ježíše a s ním…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 25. května 2020…

Kvě 25, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 19,1-8; Ž 68; Jan 16,29-33

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den nám liturgický kalendář dovoluje slavit památky hned tří docela různých světců. Vezmeme-li je dle stáří, tak nejprve je to svatý Beda Ctihodný, benediktinský kněz, velký vzdělanec a muž svatého života, který žil na přelomu 6. a 7. století. Dalším je svatý Řehoř VII., velký papež 11. století, který celý svůj pontifikát věnoval snaze o reformu a vnitřní obrodu církve směrem ke svatosti a především snaze o její vymanění se z područí světských vládců. A do třetice si dnes připomínáme svatou Marii Magdalénu de´Pazzi, šlechtickou dceru a nakonec karmelitánskou mystičku druhé poloviny 16. a začátku 17. století. Už jenom tato naprosto rozdílná triáda dnešních světců nám ukazuje, jak rozdílné podoby svatosti mohou být. A co teprve kdybychom k těmto třem přičetli všechny ostatní svaté všech stavů a povolání, všechny mučedníky, vyznavače, panny, rodiče, děti, duchovní a tak dále. Už jen tato představa je připomenutím pravdy, že ke svatosti jsme povolání všichni, i když každý trochu jinak, a povzbuzením po svatosti toužit a o ni usilovat. I to je ostatně smyslem slavení svátků a památek svatých.

Svou pozornost ovšem – podobně jako jsme se o to pokoušeli celý minulý týden – zaměřme opět na čtení první ze Skutků apoštolů. Již v sobotu jsme se dostali do Efesu, jednoho z nejvýznamnějších a nejkrásnějších měst Malé Asie, města, kde apoštol Pavel založil jednu z nejdůležitějších křesťanských obcí, která mu posléze zvlášť přirostla v srdci. Předevčírem jsme rozjímali o tom, jak Priscilla a Akvila, svatí křesťanští manželé a apoštolští spolupracovníci, se právě v tomto městě ujali Apollona, žida, který už znal křesťanství a blížil se k němu, a jak ho vyučili v „cestě Boží“, a tak ho připravili na křest.

Do města konečně přichází i apoštol Pavel. Setkává se tam s „učedníky“, mezi nimi byl s největší pravděpodobností právě i Apollon. Byli už pokřtěni, ale jen „křtem Janovým“. Ten byl – v návaznosti na působení svatého Jana Křtitele a celé křtitelské hnutí – jakýmsi rituálním omytím na znamení kajícnosti a touhy po očištění. Přijímali ho ti, kteří v blízkost příchodu Mesiáše a v nutnost obrácení uvěřili. Proto jsou už také nazývání „učedníky“. Pavel je nyní křtí křtem „ve jméno Ježíšovo“, tedy křesťanským křtem ve jménu Trojice, vkládá na ně ruce (tedy biřmuje je) a oni také dostávají dar Ducha svatého. Tím se teprve stávají skutečnými křesťany.

„Křest Janův“ tedy ještě nebyl svátostným křtem „ve jméno Pána Ježíše“, křtem udělovaným trojiční formulí. Šlo o rituální omytí, jakýsi kající „křest“, doslova „ponoření“ – nezapomeňme, že řecké baptismos, „křest“ není odvozeno od Christos, Kristus, od kterého je nakonec odvozeno české „křest“, nýbrž od řeckého baptizein, a to právě znamená „ponořit“. Ke kajícímu omytí přicházel ten, kdo si uvědomil vlastní hříšnost a zatoužil po obrácení, po připravenosti na příchod Mesiáše. Vždyť už ti, kteří přicházeli k Janu Křtitelovi se od něj nechat pokřtít („ponořit“ do vody), vyznávali své hříchy a on je křtil na znamení pokání a obrácení. Tak se tomu dělo i v následném křtitelském hnutí, tak nějak patrně vypadal i „Janův křest“.

Tato forma „křtu“ velmi záhy zanikla, velmi brzy se přestal praktikovat. Přesto sehrál svou úlohu, když svědectví o něm je součástí Božího slova. To má jistě svůj důvod a ten je určitě hlubší než jen historické svědectví o přechodu z židovství ke křesťanství: Jestliže „křest Janův“ znamenal pro učedníky v Efezu přípravu na křest křesťanský – stačilo, aby Pavel pak jen přišel a pokřtil je a biřmoval, pak v celé události můžeme číst, že je to právě kajícnost, vědomí vlastního hříchu a vlastní slabosti (tedy základní důvody „Janova křtu“), které připravují lidská srdce pro přijetí Boží milosti. Pokorná kajícnost, přiznání si hříchu a slabosti v člověku totiž skutečně probouzejí touhu po odpuštění a obrácení, touhu po Bohu samotném. A tato touha se Bohu, Pánu Ježíšovi otevírá a uschopňuje člověka ho také přijmout.

To platí samozřejmě předně o křtu, i když mu již dávno nepředchází nějaký „křest Janův“, a o svátosti smíření jakožto obnově křestní milosti. Ale platí to i o jakémkoli přijetí Boží milosti. Bez pokorné kajícnosti nelze Boha přijmout, bez přiznání si vlastní slabosti a hříšnosti nelze Boha ani hledat. Vždyť Pán Ježíš nepřišel pro spravedlivé ale hříšníky. A ty, kteří jsou nasycení, propouští s prázdnou.

Ostatně i z toho důvodu každá mše svatá začíná úkonem kajícnosti. Nejen proto, abychom zpytovali svědomí, zda vůbec ke svatému přijímání můžeme jít, ale také proto, abychom kajícností, vědomím vlastní slabosti a hříšnosti otevřeli svá srdce pro Boží milost, Boží pomoc. Pod „Janovým křtem“ můžeme totiž chápat jakékoli vzbuzení lítosti, pokorné přiznání si slabosti, touhu po odpuštění a obrácení. Ty jsou pak předpokladem svatosti, předpokladem cesty ke svatosti, ať je v jakékoli podobě.

„Doba koronavirová“ by nás – mimo mnoha jiného – měla vybídnout právě ke svatosti. K takové, ze které má prospěch i naše okolí, na které závisí přežitelnost vezdejšího světa. Ke svatosti ale nikdy nemůžeme dojít bez Boží milosti a tu zase nemůžeme nikdy přijmout bez pokory a kajícnosti. Jak se bude situace s pandemií nového koronaviru dál vyvíjet, ví opravdu jen Bůh (kéž by nemocných bylo co nejméně a ještě méně obětí). Jedno ale jisté je: že pandemie znovu a jasně odkryla naši ohrozitelnost, naši křehkost. A toto odkrytí – krom mnoha jiného – by mělo vést právě k našemu zpokornění, přehodnocení hodnot a k návratu k Bohu. Předpokladem je ovšem právě také uznání vlastní slabosti, hříšnosti a potřeby Boží pomoci, Božího odpuštění. Tedy „křest Janův“.

Takové uznání neznamená znehodnocení a popření všeho ostatního, toho, co je na každém člověku i dobré a krásné, tedy svaté. Znamená pouze naprosto pravdivou sebereflexi, že zdaleka ne všechno na našem životě je takové…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 24. května 2020…

Kvě 24, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 1,12-14; Ž 27; 1Petr 4,13-16; Jan 17,1-11a

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, je skutečným Dnem Páně. Proto nic, žádný jiný křesťanský svátek se jí nevyrovná a nemůže ji nahradit. V tom jsou si všechny neděle během celého liturgického roku rovny.

Zároveň je každá neděle něčím jedinečná, v něčem se liší od ostatních, má svůj vlastní „nádech“. Především tím, v jaké je zrovna liturgické době. Trochu jiné jsou tak neděle adventní, kdy si připomínáme čekání věků na příchod Mesiáše a na jeho druhý příchod na konci času, jiné jsou neděle doby vánoční, kdy slavíme Kristovo narození a dětství, v nedělích v liturgickém mezidobí je to zase jeho veřejné působení, které si připomínáme, o nedělích velikonočních je pak Kristovo zmrtvýchvstání zvlášť zdůrazněno. Na příští neděli připadají Letnice, oslava seslání Ducha svatého. Zkrátka a dobře, jak liturgický rok zpřítomňuje celé dějiny spásy, tak všechny neděle – vedle svého základního rozměru týdenních Velikonoc – i do tohoto rytmu zapadají, jsou tohoto rytmu odrazem a projevem, tento rytmus přímo tvoří.

Dnešní neděle je již sedmá velikonoční a má také své specifikum. Je jedinou nedělí mezi čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně a Letnicemi neděli příští, a do velké míry tak v sobě koncentruje celých těchto devět dnů. Její jedinečnost asi nejlépe odrazilo dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. V něm jsme slyšeli, jak apoštolé spolu s Pannou Marií, dalšími ženami a Ježíšovými příbuznými tento čas strávili především čekáním na „vyzbrojení mocí z výsosti“, tím, k čemu je vyzval sám Pán Ježíš.

My bychom měli v těchto dnech prožívat aspoň trochu něco podobného. Měli bychom také čekat na znovuvyzbrojení mocí z výsosti, měli bychom se připravovat na slavnost seslání Ducha svatého, která samu biblickou událost znovu tajemně zpřítomní. Denně bychom tak měli ve svém srdci – klidně je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – vzývat Ducha svatého, pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení. Vždyť na něm závisí celá naše křesťanskost, neboť je to právě Duch svatý, který je Boží silou Ježíšovy přítomnosti nejen v celém křesťanství a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a našem životě. Má-li být náš život aspoň trochu podobný Kristu, a to by měl být, jsme-li stvoření a křtem obnoveni k jeho obrazu a podobě, pak nutně potřebujeme Ducha svatého, protože on je Boží živoucí silou této naší podoby, života k této podobě. Právě Duch svatý nám přeci dává vnitřní zalíbení ve víře, naději a lásce a v následování Pána Ježíše a tom naše podobnost jemu spočívá.

O působení Ducha svatého jsou i obě dvě zbývající biblická čtení. Odhalují nám jeden z nejdůležitějších rozměrů jeho působení v nás, ne-li ten nejdůležitější.

První list Petrův, ze kterého je dnes druhé čtení, patřící mezi takzvané „katolické (to znamená „všeobecné“) listy“, je vlastně jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a křesťanské teologie. Je podivuhodnou katechezí o křesťanském životě především pro dobu zkoušek. Celý list má tak velmi praktický ráz, a to s ohledem na různé těžkosti, protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané. Tím nikdy nemůže ztratit na své aktuálnosti, protože různé těžkosti – i třeba různá protivenství pro víru – ke křesťanskému životu prostě patří. „Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na váš spočívá Duch slávy, to je Duch Boží,“ jsme dnes četli.

V evangeliu jsme slyšeli slova z Ježíšovy „velekněžské modlitby“ (to je ta, kterou pronesl po poslední večeři, v závěru své řeči na rozloučenou), prosbu Kristovu, aby jeho Boží sláva spočinula i na jeho učednících, i na nás. „Sláva Boží“ v Ježíšových ústech, zejména v Janově evangeliu, je ale slávou kříže, neboť hodinou oslavení, kvůli které Pán Ježíš přišel, je právě událost kříže. Vždyť Kristus přišel zjevit Otce. Právě v kříži se nejvíce a nejzřejměji zjeví Boží sláva, která spočívá v Boží lásce. A teprve skrze kříž i Kristovo lidství vstoupí do plnosti Boží slávy, Boží lásky.

Protože služebník nemůže jít jinou cestou než jeho Pán, kříž se má stát slávou i Ježíšových učedníků, jejich životní pouti vedoucí k slávě věčné. To v evangeliu a zvlášť pak v Pavlových listech v různých obměnách slyšíme vícekrát.

Silou toho všeho je Duch svatý. On je Boží slávou, láskou Otce i Syna, i Boží silou vedoucí k této slávě, láskou následování. Proto o Ducha svatého máme prosit – vedle mnoha jiného – také jako o Boží sílu pro nesení kříže, o Boží lásku k nesení kříže. To znamená o sílu všechna svá utrpení a trápení nejen přečkat, ale osvědčit se v nich, ve všem a za všech okolností zůstat podobný Pánu Ježíšovi, to znamená milující. A také o Boží sílu umět si utrpení zvolit, ztratit, obětovat se pro druhého, je-li toho potřeba. O sílu věřit, doufat a především milovat. To totiž vůbec není snadné, leckdy to vyžaduje takřka nadlidský výkon, vpravdě Božský. Ne nadarmo právě křesťanští mučedníci, kteří i v souženích vytrvali ve víře, naději a lásce, byli nazváni martyroi, „svědci“, svědky Boží slávy.

Utrpení, ve kterém dokážeme milovat Boha a lidi, je nějakou vnější okolností, které musíme snášet, pokud není v našich silách je změnit. To jsme povoláni jen naplnit, láskou. Utrpení, které je přímo důsledkem, průvodním jevem naší lásky, které je nějakou nutnou obětí z lásky, je vždy nějakým ještě tajemnějším a intenzivnějším podílem na Kristově kříži, maximě Kristovy lásky, na největším zjevení Boží slávy. Utrpení, ve kterém zůstaneme dobrými a milujícími, se tím naplní láskou, Boží slávou. Utrpení, které je plodem lásky, obětí, je už samo projevem Boží slávy.

Bez Ducha svatého, bez síly Boží lásky a proto Kristovy přítomnosti, to však možné není, něco takového je nad naše slabé síly. Vzývejme proto Ducha svatého. I tehdy, když je nám dobře, když se nám nic zlého neděje, protože kříže mohou přijít a s největší pravděpodobností také přijdou, vzývejme ho „do zásoby“. Vzývejme Božího Ducha ve chvílích, když na nás dolehnou všemožná trápení, protože právě tehdy ho potřebujeme nejvíc, aktuálně nejvíc. Vzývejme Ducha svatého, když rozpoznáme, že jsme povolání k oběti z lásky, ze skutečné lásky, která umí ztrácet a vydat se, tehdy ho potřebujeme úplně nejvíc.

Vzývejme Ducha svatého a prosme o něj v těchto dnech svatodušní novény, protože právě nyní je k tomu příhodný čas.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 23. května 2020…

Kvě 23, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 18,23-28; Ž 47; Jan 16,23b-28

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení nás přenáší již na začátek třetí Pavlovy misijní cesty. Ta proběhla v letech 53 až 57. Začala opět v Antiochii syrské, kde apoštol po návratu z cesty předcházející nějakou dobu pobýval a působil, vedla přes celou Malou Asii opět do Řecka, do Makedonie a Achaje, odtud pak zpět, povětšinou již mořskou cestou, přes některé řecké ostrovy a zastávku v Malé Asii zpět do Jeruzaléma. Pavel navštěvuje církevní obce, které sám založil anebo v kterých již působil, anebo zakládá nové, povzbuzuje křesťany ve víře a v následování Pána Ježíše a neúnavně zvěstuje evangelium dál. Mimo jiné se stane místem jeho působení Efez, kde založí církevní obec a zůstane tam dokonce delší dobu (a napíše své listy Galatským, První list Korintským a Filipským), zakládá další církevní obce v Kolosech, Laodiceji a Hierapoli, navštěvuje opět Makedonii a její města Filipy, Soluň a Berou (a píše Druhý list Korintským), pak samotný Korint (kde zase píše svůj největší List Římanům).

Dnes se dostáváme do Efezu, těsně před Pavlovým příchodem. Efez byl nejvýznamnějším a nejdůležitějším městem celé Malé Asie, od roku 133 hlavním městem římské provincie Asia. Zde bylo jedno ze středisek antické vzdělanosti a kultury, kdysi působiště Herakleitovo, stál zde Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů antického světa. Zároveň to bylo jedno z center obchodu, bylo zde důležité překladiště zboží, město bylo velmi bohaté. Křesťanská obec, kterou zde svatý Pavel založil a která mu zvlášť přirostla k srdci, se pak stala jednou z nejvýznamnějších vůbec: Po Pavlovi zde jako biskup působil jeho žák Timotej, po něm dle starobylé tradice dokonce i apoštol Jan. Pavel efezským křesťanům adresoval jeden svůj novozákonní list, podle další (mladší) tradice je Efez dokonce jedním z možných míst konce života Panny Marie. Zkrátka a dobře, Efez se stal spolu s Jeruzalémem, Římem a Antiochií jedním z nejdůležitějších center raného křesťanství.

Dnes máme před sebou svědectví o židovi Apollovi, který tedy do města přichází krátce před příchodem Pavlovým. Přichází z Alexandrie, dalšího budoucího centra starověkého křesťanství, hlavního města starověkého Egypta, sídla budoucího křesťanského patriarchátu, kde byla také velmi silná, vzdělaná a do určité míry i všemu novému otevřená židovská komunita (nezapomeňme, že jedním z jejích čelných představitelů byl Filón Alexandrijský, jeden z nejpozoruhodnějších židovsko-helénských myslitelů první poloviny 1. století). Apollos je patrně také vzdělancem, vždyť je „dobrým řečníkem“, je už nějak vyučen i v křesťanské víře, zná dobře Starý zákon (to je ono „Písmo“, protože Nový zákona tou dobou teprve začíná být sepisován). Je dokonce pokřtěn, ale patrně jen křtem Janovým a bez následného daru Ducha svatého (biřmování). I to mu ale stačí, že své přirozené vlohy dal ochotně do služeb hlásání evangelia. Kdybychom sledovali jeho osudy dál, dověděli bychom se, jak se o něm vícekrát zmiňuje jako o jednom ze svých spolupracovníků apoštol Pavel, jak se pak podle starobylé tradice stává biskupem v Drači (dnešní Durrës v Albánii).

Vraťme se ale k dnešnímu úryvku. V něm totiž máme před sebou jeden z nejdůležitějších momentů v životě Apollově, bez kterého by se jeho život možná ubíral třeba i jiným směrem: Moment, kdy se ho ujmou Pricilla (někdy zvaná také Priska) a Akvila. Ty známe z vícero míst Nového zákona. Byli to křesťanští manželé, původně pocházeli z Říma a sám apoštol Pavel je nazval svými „spolupracovníky na díle Kristově“, několikrát se o nich ve svých listech zmínil a nechal je srdečně pozdravovat. A právě na Kristově díle spásy se Pricilla a Akvila v dnešním úryvku podílejí, když to jsou právě oni, kteří se ujmou Apolla, aby „mu důkladněji vyložili Boží nauku“ (v řečtině doslova: „cestu Boží“).

A to je vpravdě oslovující. Priscilla a Akvila jsou krásným příkladem toho, že zvěstování evangelia, ujímání se někoho na jeho cestě k Pánu Bohu a její vyložení není od samého počátku křesťanství jen doménou a úkolem apoštolů a jejich nástupců v apoštolské službě (biskupů a kněží), ale i všech ostatních křesťanů, zvlášť třeba křesťanských manželů. Tenkrát stejně jako dnes přeci není možné, aby kněz byl všude přítomen, aby se dostal ke všem lidem. Je obrovská spousta situací, kdy ke svědectví a duchovního ujmutí se někoho hledajícího, někoho, kdo je teprve na cestě k Pánu anebo dokonce na začátku této cesty, jsou povoláni právě ne-kněží, dnes bychom řekli (ne úplně hezkým slovem) křesťanští „laici“.

Svědectví Priscilly a Akvily ukazuje, že toto misionářské povolání křesťanů-nekněží není jen nějakou náhražkou za povolání zrovna nepřítomných křesťanů-kněží, provizoriem, ale zvláštním a nikým jiným nenahraditelným posláním. Právě pro situace, kam se křesťan-kněz ještě nedostal a třeba ani dostat nemůže. Počínaje rodinou, tam je to jasné, a všemi možnými lidskými společenstvími konče.

Samozřejmě, že pak ke svátostem a ke specifické přípravě na ně je třeba poslat takového bratra nebo sestru ke knězi – i Apollos byl pak poslán k Pavlovi, jakmile dorazil do Efezu, a až jím křesťansky pokřtěn a biřmován. Ale první pozvání a i následné vyložení „cesty Boží“ mají mnohdy udělat právě oni, křesťané-nekněží – po vzoru Priscilly a Akvily. Ať už před posláním ke knězi anebo paralelně s ním, ideálně ve vzájemné spolupráci, jak to bylo i u našich manželů a apoštola Pavla.

Ve stále více se sekularizující společnosti je asi dobré si i tyto věci občas připomenout. Ne pro nějakou nelegitimní „klerikalizaci laiků“ anebo naopak „sekularizaci kleriků“. A snad také ani ne za účelem nekonečného teoretizování o správnému poměru a podobách spolupráce „laiků“ a „kleriků“ v církvi a rozdělení jejich úkolů a kompetencí: to naštěstí není naším úkolem ani kompetencí (a navíc: kde je autentická křesťanská víra a otevřenost pro spolupráci jedněch i druhých, tak spolupráce zpravidla aspoň nějak dobře funguje). Ale je dobré si to připomenout jako povzbuzení, abychom všichni chtěli svou víru také sdílet s druhými a předávat jim ji, abychom všichni – právě i v manželstvích a rodinách – pro Boží království a jeho zvěstování žili, abychom zatoužili mít podíl na hlásání evangelia, „spolupracovat na díle Kristově“. A také se třeba podílet na životě církve a vlastní farnosti.

I to poslední ke křesťanskému životu totiž patří, i toho jsou Priscilla a Akvila (a řada dalších novozákonních postav) svědectvím. Ani v životě církve, v životě křesťanského společenství není možné být jen příjemcem a s ničím nepomáhajícím konzumentem. Je třeba být i aktivním členem, vzít církev – i třeba složenou z nás lidí, tolika hříšníků – prostě za svou rodinu, za rodinu kolem Pána Ježíše, o kterého jde. Za rodinu, ve které – už pro členství v ní – je také třeba přiložit ruku k dílu a nenechat jen pracovat a pomáhat ty druhé, ať už na díle evangelia, nebo na praktických záležitostech života společenství…

Sice není možné beze zbytku kopírovat způsob života prvních křesťanů, čas nejde vrátit zpět. Ale základní principy a struktury křesťanského života prvotního křesťanství pro nás zůstávají trvale platným vzorem a ideálem. Ostatně právě proto se doba prvotní církve – především skrze svědectví Skutků apoštolů a novozákonních listů a potažmo Knihy zjevení – stala součástí Božího slova.

Jestliže tedy v dnešním úryvku čteme, že křesťanští manželé se někoho ujímají, aby mu pomohli na jeho cestě k Pánu Ježíšovi, že spolupracují na díle Kristově a s apoštoly, tak i něco takového k těmto základním principům křesťanského života prostě patří.

A abychom to ještě zaktualizovali… Jestliže se v nedávných dnech relativně často říkalo, že svět před pandemií nemůže být již stejný jako svět po pandemii, tak třeba jednou z pozitivních jinakostí by mohlo být právě uvědomění si, že všichni křesťané se musí nějak podílet na zvěstování evangelia, má-li být hlásáno dál (jako znamení toho můžeme vnímat ono dočasné omezení některých pastoračních aktivit církve v době pandemie), všichni křesťané se musí nějak podílet na životě církve, má-li tato být také viditelná i ve skutcích lásky (znamení toho můžeme číst v urgentní potřebě všemožné solidarity a pomoci v době tísně)…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 22. května 2020…

Kvě 22, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 18,9-18; Ž 47; Jan 16,20-23a

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší velké slavnosti Nanebevstoupení Páně máme dnes první všední den svatodušní novény, první den devítidenní přípravy na slavnost Letnic, slavnost Seslání Ducha svatého. V těchto dnech, které liturgicky zpřítomňují „čekání na vyzbrojení mocí z výsosti“, tedy oněch devět novozákonních dnů, kdy apoštolé spolu s Pannou Marií a ženami a dalšími čekali v Jeruzalémě na seslání slíbeného „jiného Přímluvce“ či „Utěšitele“ (v obojím smyslu se dá přeložit řecké deuteros Paraklétos), máme se i my duchovně připravovat na znovuprožití velké události Letnic. Je dobré zvlášť v těchto dnech vzývat Ducha svatého, Božskou sílu veškeré Kristovy přítomnosti „po lidsku“ mezi námi, v našich srdcích i v celém křesťanství, aby i v našich srdcích znovu zapálil Boží oheň víry, naděje a lásky. Boží hod svatodušní pak můžeme zatoužit prožít třeba i jako určitou obnovu svého vlastního křtu a biřmování, zvlášť když letos se na svatodušní neděli překládají křty našich katechumenů a u nás ve farnosti proběhne i biřmování několika dalších biřmovanců. Dá-li Bůh.

V rámci této novény k nám promlouvá nejen dnešní Boží slovo – první čtení ze Skutků nás stále ještě přenáší do doby Pavlovy druhé velké misijní cesty, dnes konkrétně do doby jeho půlročního působení v Korintu, evangelijní úryvek z Janova sepsání je stále ještě z dlouhé Kristovy řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři, z její části o příchodu Přímluvce – ale i dnešní světice, svatá Rita z Cascie. Jelikož její podivuhodný životní příběh je také možné číst jako jedno z uskutečnění dnešního evangelijního obrazu, kdy bolest ženy-rodičky se nakonec promění v radost, zkusme zaměřit svou pozornost dnes právě na ni. A ptejme se, v čem právě ona k nám může promluvit do letošní svatodušní novény, jaký příklad k následování před nás klade. Navíc Rita je také vzývána jako patronka v beznadějných případech a kdo z nás se – aspoň občas – tak trochu necítí…

Se svatou Ritou se dostáváme na přelom 14. a 15. století, do doby v Itálii velmi neklidné. Je to období neustálých drobných válek mezi císařskou a papežskou stranou, mezi Ghibellini a Guelfy. Narodila se někdy kolem roku 1380 v městečku Roccaporena poblíž Cascie v italské Umbrii jako jediná a dlouho očekávaná dcera zámožných rodičů. Už od útlého dětství ji naplňovala touha vstoupit do nedalekého kláštera sester augustiniánek v Cascie, žila už jako malá velmi zbožně, od dětství měla také vidění svatých.

Přesto byla ve 13 letech svými rodiči proti své vůli zasnoubena s ženichem, kterého jí, jak bylo v té době obvyklé, vybrali rodiče jako „dobrou partii“. Nakonec se také za svého nápadníka provdává. Manželství, ze kterého následně vzešli dva synové, pro ni asi nebylo příliš šťastné. Nakolik byl její manžel Paolo Mancini hrubián a konfliktní typ, jak se můžeme dočíst v leckterém Ritině životopisu, není dnes asi až tak úplně ověřitelné, v každém případě se nějak zapojil do násilností své doby. Nakonec byl manžel zabit, možná za nějaký svůj násilný čin podle zákona krevní msty. Jenže tou se cítili bohužel vázáni i jeho dva ještě nedospělí synové. Když se po čase o důvodech smrti svého otce dověděli, chtěli ho sami pomstít. Nic nepomáhaly domluvy matky, a tak jí nezbývalo než se obrátit k Bohu se zoufalou prosbou, ze které až mrazí, aby si je dobrý Bůh snad oba raději předčasně vzal k sobě, než aby se dopustili vraždy, a tak dali všanc svou věčnou spásu. Ještě než dospěli do věku msty, chlapci skutečně onemocněli a zemřeli. Pro matku to byla obrovská bolest, ale zatížení se vraždou by bylo bolestí bezpochyby ještě větší.

Mladá vdova zůstává zcela sama, rodiče už jsou dávno mrtví, nikoho nemá. Znovu tak ožívá její původní touha vstoupit do kláštera. Jenže augustiniánky v Cascie ji nechtěly přijmout, a to ani když Rita postupně splňovala jejich vstupní podmínky ohledně vyrovnání se s minulostí svého manžela. Nakonec – jak opět říkají její životopisy – ji museli do kláštera doprovodit ve zjevení tři Ritou zvlášť uctívaní světci, svatí Jan Křtitel, Augustin a Mikuláš Tolentinský, teprve pak se brány kláštera pro Ritu otevřely.

To už je jí nějakých dvacet sedm roků. Ale ani život v klášteře, kde stráví nakonec následných 50 let svého dlouhého života, nebyl pro Ritu ani trochu lehký. Ona sama se sice chovala nesmírně pokorně, žila zbožným a asketickým životem, často rozjímala především o Kristově utrpení, byla obdařena i řadou mystických darů, včetně bolestivého a zapáchajícího stigmata na čele na místě Kristovy trnové koruny a včetně daru žít poslední roky života jen z přijímání eucharistie. Přesto chování jejích spolusester k ní asi nebylo vždy dobré, různě ji ponižovaly a činily jí různá protivenství. Poslední roky jejího (na svou dobu) dlouhého života – umírá až roku 1457 – ji navíc provázela stále větší tělesná trápení v podobě různých vředů.

Svatá Rita však na všechna tato protivenství – na chování svého manžela, na bolestný životní osud, na nevraživost lidí, na nepřijetí a všemožné naschvály ze strany sester – odpovídá způsobem sobě vlastním, způsobem vpravdě Božím: dobrotou a mírností. Ty skutečně provázely její život od začátku až do konce a nikdy ji neopustily: ani když se její život zpočátku ubíral jiným směrem, než si přála, ani když byla osudem těžce zkoušena, ani když prožívala různé ústrky a trápení, ani ve stáří, ani během stále se stupňujících i tělesných trápení a bolestí. A její dobrota navíc proměňovala, aspoň částečně, její okolí k lepšímu: nejprve jejího manžela a nakonec jistě i leckterou sestru.

A to je krásný a oslovující příklad. Svatá Rita je doslova ztělesněním toho, že jediné, co má naději aspoň trochu změnit hrubý, nelaskavý a nepřijímající svět, je prostě dobrota. Vytrvalá dobrota, která se hrubostí, zlobou a nepřijetím nenechá strhnout ke stejným činům, nýbrž zůstává stále sama sebou. Dobrota, která přetrvá i navzdory vlastnímu trápení a bolestem.

Pod pojmem „dobrota“ se bezpochyby dá shrnout jedno z nejvýraznějších ovocí Ducha svatého. Vzývejme proto zvlášť v těchto dnech novény Ducha svatého, aby ji v nás roznítil, aby jedině dobrota byla naší odpovědi na všechno a za všech okolností. Dobroty je potřeba vždy, zvlášť pak v dobách těžkých a neklidných…

A pokud se nám zdá, že ve snaze o dobrotu jsme už skoro beznadějnými případy, poprosme o přímluvu i svatou Ritu z Cascie, svou patronku.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 21. května 2020…

Kvě 21, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 1,1-11; Ž 47; Ef 1,17-23; Mt 28,16-20

Milé sestry, milí bratří,

a máme slavnost Nanebevstoupení Páně. Slavnost zpřítomňující onu nesmírně důležitou biblickou událost, která se stala čtyřicet dní po Kristově zmrtvýchvstání, čtyřicet dní po Velikonocích a deset dní před Letnicemi roku 30 (či 33), někde poblíž Betánie, vesnice nedaleko Jeruzaléma, kde bydlely Marie a Marta spolu se svým bratrem Lazarem. Celou událost máme před sebou, jak nám svědectví o ní zanechal především Lukáš ve svém sepsání evangelia i ve Skutcích apoštolů (to bylo dnešní první čtení), v jednom verši (v předposledním verši) svého sepsání evangelia pak také Marek.

Nanebevstoupením Páně končí oněch čtyřicet podivuhodných a neopakovatelných dní, kdy Kristovo lidství bylo jeho zmrtvýchvstáním sice již vzato do Boží slávy, přesto zároveň ještě tajemně zůstalo v čase a prostoru, zde na zemi. Zmrtvýchvstalý Pán se čtyřicet dnů zjevoval ženám a učedníkům, přicházel a zase mizel, ukázal se tu a zase onde, v Judsku nebo v Galileji, nebyl leckdy snadno rozpoznatelný, procházel zavřenými dveřmi. Zároveň ukazoval na svém těle stále otevřené rány, ty z kříže, jedl a pil, mluvil s ženami a učedníky, Tomáš se ho mohl dotknout a vložit přímo prst do jeho ran, učedníci putující do Emauz s ním mohli kráčet a rozmlouvat, všichni apoštolé s ním mohli posnídat. A ještě mnoho dalšího, jak poznamenává v takzvaném prvním závěru svého evangelia Jan.

To vše dneškem končí, Kristus před zraky svých učedníků skutečně a s konečnou platností vstupuje do plnosti nebeské slávy, Syn se vrací k Otci a bere s sebou i své lidství, s nímž se svým vtělením navždycky spojil. Tím definitivně končí to, co nazýváme jeho pozemským působením: Jeho vysloveně pozemská část již skončila Ježíšovou smrtí na kříži, ta podivuhodná po zmrtvýchvstání končí dnešním nanebevstoupením. Končí, Kristus je učeníkům definitivně „vzat z očí“, tak jak byli zvyklí ho doposud potkávat. Jsou možná smutní, ale je tomu dobře, že se tak děje. Vždyť Pán Ježíš, jak sám řekl už po poslední večeři v řeči na rozloučenou, odchází do nebe, aby svým věrným „připravil v nebi místo“, aby mohl „být seslán Přímluvce“, Duch svatý, a aby i naše lidství skrze jeho oslavené lidství „vidělo Boží slávu“. Aby mohl být naplněn jeho slib: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.

Teprve vzetí Kristova lidství do plnosti nebeské slávy a tím jeho konečné vymanění z času a prostoru a jeho zákonitostí totiž umožní, aby Pán Ježíš s námi i po svém nanebevstoupení a následném seslání Ducha svatého opravdu zůstal tak, abychom jeho přítomnost mohli vnímat, aby byla stále nějak v lidské podobě, nějak „po lidsku“, i když jinak než doposavad. Aby ji navíc mohli vnímat všichni lidé na všech místech a ve všech časech, když křesťanství má být nyní hlásáno po celém světě a mezi všemi národy. Tím pádem nemůže už být Kristova pozemská přítomnost vázána jen na jedno místo a jeden čas, jak tomu bylo během jeho pozemského působení a i oněch čtyřicet dnů po jeho zmrtvýchvstání v jednom těle. Od nynějška má být Pán Ježíš přítomen vždy a všude, kde bude křesťanství, na mnoha místech třeba i ve stejné chvíli, aby mohl proměňovat a těšit srdce všech lidí, která se mu kdy kde otevřou.

Tato zaslíbená přítomnost Páně má jistě mnoho podob a forem. Především je jí ale ona jedinečná trojí či čtverá forma, totiž bohoslužba (leitourgía), svědectví (martyría) a společenství (koinonía). A můžeme k tomu ještě přidat čtvrtou, službu lásky (diakonía).

Kdekoli a kdykoli se slaví bohoslužba, zvlášť ta eucharistická, Slovo se znovu tajemně stává tělem (chlebem), Pán Ježíš je přítomen ve svém oslaveném lidství (a že mší svatých v jeden čas je na světě na mnoha místech slaveno třeba i obrovské množství). Kdekoli se hlásá Boží slovo, evangelium, promlouvá sám Pán (a že mnoha jazyky). Kdekoli se dva nebo tři schází v jeho jménu, on sám je uprostřed nich (kéž by takových míst bylo stále více). A kde je opravdová láska, tam přeci přebývá Pán (jak se zpívá na Zelený čtvrtek a kéž by se nejen zpívalo a nejen jeden den v roce).

Kdyby Kristovo lidství nebylo vymaněno z času a prostoru, kdyby nebylo v plnosti nebeské slávy, kdyby zůstalo vázáno na čas a prostor, na jedno jediné ohraničené tělo, nebylo by nic z toho vlastně možné.

Nanebevstoupení je tak předpokladem toho, že Duch svatý, síla Synovy jedinečné přítomnosti, bude moci z nebe znovu snášet Syna na zem v lidské podobě, ne nepodobně ale přesto docela jinak tomu, jak snesl Syna do lůna Panny. Bude ho snášet, abychom se ho i my mohli tajemně dotýkat, přijímat ho, jíst a pít, číst a slyšet ho, shromažďovat se v jeho jménu, skutečně milovat. Vždyť všechny tyto Kristovy přítomnosti se neuskutečňují jinak než právě skrze Ducha svatého.

Nanebevstoupení Páně tak není vůbec malou slavností, naopak. Je přímo jakýmsi předpokladem veškeré vnímatelné přítomnost Syna „po lidsku“ mezi námi i v nás samotných. Jen díky nanebevstoupení můžeme Krista skutečně „po lidsku“ následovat, ne nepodobně jako za doby jeho veřejného pozemského působení: Kdykoli přijímáme svátosti, čteme Boží slovo, žijeme ve společenství církve, bratří a sester shromážděných v Ježíšově jménu, kdykoli konáme dobro. Proto Pán Ježíš říkal, že skutečně „musí“ odejít a že je to pro nás „dobře“.

Letos k nám Kristovo nanebevstoupení – jeho oslava a zpřítomnění v liturgii – však možná může promlouvat přeci jen ještě o něco výmluvněji než kdykoli jindy. Nejprve ve vztahu k bohoslužbám: Díky stále většímu rozvolňování opatření proti šíření nového koronaviru bude možné, dá-li Bůh, již téměř bez omezení počtu (víc než 300 na jedné bohoslužbě nás až zas tak často nebývá) konat veřejné bohoslužby. To je bezpochyby výzva a pozvání se k pravidelnému bohoslužebnému životu zase vrátit, pokud se mu někdo – z jakýchkoli důvodů – v nedávné době vzdálil a ještě nevrátil (a nemá vážný důvod, proč by se nyní vrátit nemohl). Virtuální svět on-line přenosů bohoslužeb či něčeho podobného byl jen provizoriem, dobrou pomocí v době, kdy pro většinu nebylo možné se bohoslužeb zúčastnit, a zůstane pomocí i nadále třeba pro nemocné. Ale jen jim, neboť takováto „bohoslužba“ samozřejmě nikdy nemůže nahradit tu „živou“, jedinečný osobní kontakt s Pánem Ježíšem „po lidsku“, skrze svátosti a bohoslužebné shromáždění.

Nejde ale jen o bohoslužby, jde o celé křesťanství, které má být naší osobní odpovědí na osobní setkání s Pánem Ježíšem, jeho následováním. Celé naše křesťanství nemůže zůstat jen v nějakém virtuálním světě, ale musí být naším životem, už zde na zemi a jednou, dá-li Bůh, v nebi. Právě proto Pán Ježíš přeci s námi na zemi tajemně „po lidsku“ zůstal. Setkání s ním zde na zemi nám dává sílu na naší cestě do nebe, kam nám Kristus odešel připravit místa. A nejenom nám, ale i všem těm, kteří jsou kolem nás a které tam máme brát sebou. Vším, co jsme a jak žijeme, přičemž pochopitelně jen ten, kdo sám do nebe kráčí, má naději na tuto cestu zvát i brát druhé. I to nám dnešní slavnost připomíná…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 20. května 2020…

Kvě 20, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 17,15.22 – 18,1; Ž 148; Jan 16,12-15

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v pokusech o rozjímání nad prvním čtením.

Jsme stále spolu s apoštolem Pavlem na jeho druhé velké misijní cestě, na přelomu čtyřicátých a padesátých let 1. století. Tentokrát přicházíme spolu s Pavlem z Makedonie, konkrétně z Filip, přes Soluň a Berou do samotného srdce Řecka, do Atiky, přímo do Atén.

Atény byly metropolí jak řecké vzdělanosti a kultury – právě zde působili ti největší filozofové, Sokrates, Platon i Aristoteles, tak i metropolí řeckého pohanství – v Aténách byly nejdůležitější řecké chrámy a město tak právem bylo nazváno „městem plným model“.

Sem tedy, jak nám říká začátek dnešního biblického úryvku, přichází Pavel, aby i zde hlásal evangelium. Nejprve tak činí, jako obvykle, u aténských židů v jejich synagóze. V ní jsou přítomni i někteří pohané mající víru v jediného Boha, mezi nimi i „někteří z filozofů“, nespíš epikurejského a stoického ražení. Právě ti pak vyzvou Pavla, aby šel s nimi a promluvil přímo na Areopagu (to obsahovaly verše, které dnešní úryvek přeskočil).

Areopag je skalnatý pahorek v Aténách, poblíž hlavní aténské agory. Pahorek velmi významný, neboť mimo jiného – sídlila zde i nejvyšší soudní rada – sloužil jako místo ke shromažďování, řečnění, různému disputování a tím pádem také k filozofování. A to měli Atéňané zvlášť rádi. Pavel přichází a pronáší svou slavnou řeč, nazvanou právě Řeč na Areopagu. Její text ze Skutků apoštolů je zde i vytesán na jedné kamenné desce (a přenechejme biblistům jejich známou otázkou, nakolik tuto řeč přesně takto Pavel pronesl, či nikoliv, na tom až zas tak nesejde, protože Nový zákon ji prostě Pavlovi do úst vkládá a v každém případě je tato řeč součástí Božího slova)

Tato apoštolova řeč, v mnohém odlišná od jiných jeho řečí a kázání, je nesmírně zajímavá a důležitá. Platí za biblický, novozákonní prototyp vyjádření vztahu mezi křesťanstvím a předkřesťanskou filozofií, mezi křesťanstvím a předkřesťanskými, pohanskými náboženskými představami. Pavel tuto předkřesťanskou moudrost ve své řeči označuje za hledání „neznámého boha“, ba dokonce za „zbožnost“.

Tento Pavlův postoj vyplývá ze základního vyznání, že stvořitelem všeho je Bůh, že svět není duální, není tvořen a držen věčným svárem mezi dobrým (božským) a zlým (ďábelským) principem. Za vším a tím pádem i ve všem, co je, je tajemně ale reálně přítomen dobrý Bůh. Především za vším dobrým, krásným a pravdivým je vnímatelně přítomen, protože tyto vlastnosti jsou dokonalému Bohu nejpodobnější, a proto také vlastnostmi plně uskutečněného konkrétního bytí, jsoucna v jemu příslušné dokonalosti. Bytí, dobro, krása, pravda a zejména řád (tím zvlášť byla antická moudrost fascinovaná) jsou tak odleskem Boha samotného, Boha, který je nejvyšším dobrem, největší krásou, nejjasnější pravdou a řádem sám v sobě, a proto i dárcem veškerého řádu ve světě. Poznáváním bytí, jeho dobroty, krásy, pravdivosti a řádu tak dochází člověk k nějakému, byť třeba jen mlhavému a zmatenému, poznání Boha samotného. Uctíváním Boha i takto nedokonale poznávaného a všemožně chápaného uctívá člověk vždy nějak již pravého jediného Boha, i když si ho představuje třeba jen jako „neznámého boha“.

Na to vše Pavel ve své řeči navazuje a zvěstuje Krista, Syna Božího jako onoho „neznámého boha“, který je jedinou cestou k pravdivému a od všech nánosů očištěnému poznání Boha samotného. Kristus je ten „neznámý bůh“, poznávaný matně již skrze stvoření, protože je to přeci on, Syn, tvůrčí Slovo Otcovo, skrze kterého Bůh Otec stvořil svět. „Stopa Syna“ – třeba jako dobro, krása či řád stvořeného – je proto v celém světě naleznutelná a rozpoznatelná.

Z toho důvodu už také raná církev – především počínaje svatým Justinem, „filozofem a mučedníkem“ poloviny 2. století – učí, že vše dobré, pravdivé, krásné, řádné na filozofickém poznání i předbiblických náboženských představách (antického světa) jsou logoi spermatikoi, „semínka slova“ (doslova „slova semenná“), přičemž tímto „slovem“ je právě Slovo.

Svatý Pavel má pravdu, říká pravdu, ale jedno je na celé situaci přesto zarážející. „Poslechneme si tě příště“ reagují Pavlovi posluchači. I tato jejich zdrženlivá reakce odlišuje dnešní Pavlovu řeč od ostatních. Vždyť jindy zejména právě pohané tak velmi ochotně, často až zázračně ochotně naslouchali Pavlovu hlásání evangelia, otevírali se víře v Krista a stávali se křesťany. Zde víru přijali jen „někteří“, jmenovitě Diviš (to je ten, pod jehož jménem vznikne na přelomu 5. a 6. století ohromující dílo Dionysia Areopagity respektive Pseudareopagity) a žena jménem Damaris.

Proč tak malý úspěch, když tak pravdivá, brilantní a posluchačům vlastně velmi vstřícná a srozumitelná řeč? O důvodech se pochopitelně můžeme jen dohadovat, nicméně pokusme se o to, protože i odmítavá reakce je součástí Božího slova, hodná naší pozornosti.

Jedním z důvodů neúspěchu mohou být samozřejmě posluchači sami. Byli to filozofové a ti, kteří se o filozofické otázky nějak zajímali a žili jimi. A takových bylo v Aténách skutečně mnoho. Být filozofem anebo zajímat se o filozofii, o základní otázky po smyslu bytí, a hledat na ně odpovědi, je určitě něco dobrého. Nese však v sobě jedno nebezpečí: Že člověk se filozofií, poznáváním a pronikáním do stvořeného bytí natolik nadchne, že filozofie sama už natolik nasytí jeho mysl, jeho touhu po hlubším poznání, že přestane cítit potřebu postoupit dál, k bytí nestvořenému, k Bohu samotnému, ke vzkříšení z mrtvých. Takový posluchač, milovník filozofie, může být už natolik nasycen, že Pavlovo kázání vezme jen jako jeden z řady zajímavých názorů, nikoliv jako existenčně zásadní pozvánku ke kroku víry v Boha, ve vzkříšení mrtvých (to navíc platilo jak pro platonizující filozofii, tak i pro stoicismus a epikureismus – z různých důvodů – za nepřijatelnou představu).

Na toto úskalí je dobré pamatovat, aby se ti, kteří se zamilují do jinak překrásné filozofie, na ní samotné neulpěli, jí samotnou se neuspokojili, a nestali se tak podobnými již nasyceným Atéňanům.

Ale důvod kupodivu nemusí být jen v posluchačích. Může být i v Pavlově řeči samotné. Ne že by nebyla pravdivá, ale jedno – oproti takřka všem jiným Pavlovým řečem, kázáním a listům – jakoby pomíjí: Kristův kříž. Je to snad jediná apoštolova řeč, kde není ani zmíněn. Ač je to jistě možné chápat jako apoštolovu snahu o přijatelnost zvěstování vzhledem k posluchačům a jako ohled na ně, přesto právě tato řeč je po svém pronesení tak málo účinná. Jinak nádherná Pavlova řeč se tak přímo stala biblickým ztělesněním malé účinnosti: Atéňané se neobrátili, ve městě Pavel nezaložil žádnou církevní obec, do Atén neadresoval pak žádný ze svých listů. „Potom Pavel odešel z Atén a přišel do Korinta“ končí dnešní úryvek.

A i to je výmluvné, biblicky výmluvné: Skutečně nelze účinně hlásat Krista bez kříže. Nelze účinně hlásat Pána Ježíše bez jeho oběti, bez jeho krve prolité za naši spásu, bez smrti na kříži. Bez toho není zmrtvýchvstání pochopitelné. Zároveň ani nelze volat a zvát ke křesťanské víře bez nutnosti také nést kříž, kráčet v Kristových šlépějích, a tak také prolévat pro víru, dobro a lásku i krev vlastní. Zmrtvýchvstalý Kristus bez ran není celým Kristem, může být dokonce i zaměněn s falešným Kristem, Lžimesiášem, hlásání takového „Krista“ je neúplné, zavádějící, neautentické, a proto také tak často neúčinné. Především dlouhodobě neúčinné, na chvíli možná ano, ale jakmile přijdou různé těžkosti, trápení a protivenství, víra postavená na Kristu bez kříže prostě neobstojí, protože Kristus bez kříže není, Beránek vzkříšený si ponechal v nebi rány.

I proto je možná část současného tak často jen líbivého zvěstování evangelia – i třeba nesmírně chytrého a jinak pravdivého hlásání, ale bez kříže, bez nutnosti nesení kříže – tak často neúčinná a prázdná. I proto je možná naše současná víra tak slabá a vratká, neboť i my sami možná chceme raději věřit jen v „neznámého boha“ bez kříže, i když mu už dáváme jméno „Pán Ježíš“…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 19. května 2020…

Kvě 19, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 16,22-34; Ž 138; Jan 16,5-11

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit svou pozornost, podobně jako včera, opět na první čtení ze Skutků apoštolů.

I dnes otevíráme 16. kapitolu této novozákonní knihy podávající svědectví o životě nejprvotnější církve. Jsme uprostřed Pavlovy druhé velké misijní cesty, na přelomu 40. a 50. let 1. století. Tato cesta vedla nejprve suchozemskou cestou z Jeruzaléma přes celou Malou Asii až do Řecka, do krajů Makedonie a Achaje, a odtud pak cestou mořskou, s dalšími zastávkami v Malé Asii v Efezu a pak na Rhodu, zpět do Jeruzaléma. Konkrétně jsme dnes v řeckém, makedonském městě Filipy, velmi významném starověkém městě, založeném samotným Filipem Makedonským, které bylo již skoro dvě staletí římskou kolonií. Pro svůj význam bylo také nazýváno „Malý Řím Východu“. Sem někdy na přelomu let 50 a 51 přichází apoštol Pavel, hlásá evangelium a zakládá křesťanskou obec, vlastně první na evropské půdě. Obec, která se proto záhy stane velmi významnou prvokřesťanskou obcí. Svatý Pavel ji ještě dvakrát navštíví během své třetí misijní cesty, adresuje jí jeden ze svých listů (to je právě novozákonní List Filipanům). S filipskými křesťany ho spojí také blízké pouto, že od nich dokonce přijme i materiální pomoc.

Dnešní úryvek ukazuje, že ale ani ve Filipách nebyla Pavlova misie jednoduchá, že hlásání evangelia se ani zde nedělo bez překážek, nepřijetí, pronásledování a protivenství. Zde – aspoň v našem dnešním úryvku – to však nejsou židé, ale pohané, Římané, kteří se proti apoštolům obrací.

Bezprostřední příčinou k bičování a následného uvěznění Pavla a Silase se zde stalo to, že Pavel osvobodil od zlého démona jednu dívku, věštkyni, otrokyni, která svým věštěním svým pánům přinášela finanční zisk. O ten oni přišli ve chvíli, kdy dívka byla osvobozena. Z toho důvodu si na apoštoly stěžovali úřadům a žádali jejich potrestání, ke kterému – k bičování a uvěznění – skutečně došlo.

Co na dnešním úryvku oslovuje zcela jedinečným způsobem, je – vedle obvyklé Pavlovy obdivuhodné neúnavnosti a statečnosti v hlásání evangelia a neodklonitelnosti od tohoto Božího poslání ničím a nikým – je skutečnost, jak a čím byl žalářník nakonec přiveden k obrácení, dokonce ke křtu, a to navíc s celým jeho domem.

Kupodivu to nebyl zjevný zázrak osvobození vězňů a ani jevy toto osvobození provázející. Ač žalářník bezpochyby vykonal dobře své řemeslo, vždyť apoštoly „dal do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády“, o půlnoci, když se Pavel se Silasem nahlas modlili, „nastalo silné zemětřesení“ (v Písmu relativně častý průvodní jev Božího působení) a následně „se otevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta“. Byla to ovšem až Pavlova reakce, která otevřela srdce žalářníkovo: Když apoštol viděl, že si žalářník ze zoufalství chce vzít život, dnes bychom řekli, že se chystá spáchat něco na způsob bilanční sebevraždy (ví, že zmizení všech vězňů by stejně nemohlo skončit patrně jinak než jeho popravou) – to bylo jeho první reakcí na zázrak, Pavel se Silasem ve vězení zůstane. Neodchází pryč a na jeho slovo ani nikdo další. Naopak vybízí žalářníka, aby si na život nesahal, že jsou všichni ve svých celách a nikdo neodchází pryč. To žalářníka zasáhne natolik, že je nakonec sám vyvede ze žaláře ven, uvěří v Pána Ježíše a nechá se pokřtít on i celý jeho dům. Apoštoly ošetří a poskytne jim pohostinství.

Pavlova reakce je projevem veliké lásky a z ní vyvěrající ohleduplnosti. Nevyužil možnost útěku z vězení, dokonce ani takového, který mohl oprávněně vnímat jako „Boží nabídku“. Nevyužil ji, neodešel pryč, když viděl, jak velkou škodu by to způsobilo někomu jinému, žalářníkovi. Pavel dal v rozhodující chvíli před sebou a vlastní svobodou přednost zoufalému žalářníkovi, kterého by útěk vězňů zabil. Učinil, k čemu později bude ve svých listech vybízet: „považujte druhého za přednějšího sebe.“

Ne tedy zjevný Boží zázrak spadnutí pout a otevření dveří či chvění země, ale teprve až neuvěřitelný projev apoštolovy dobroty nakonec otevřel žalářníkovo srdce pro víru v Pána Ježíše, pro křest a pro proměnu celého jeho života: Nakonec to byl on sám, kdo je vyvedl ze žaláře, a dal se pokřtít se všemi ve svém domě, kterým bezpochyby vyprávěl o tom, co zažil, co se mu stalo, s čím se v Pavlově reakci setkal.

I toto nám říká Boží slovo. Je to prostě tak, že dobrota Kristových následovníků a následovnic někdy otevře srdce druhých pro víru nakonec snadněji než i zjevný Boží zázrak, nebo přinejmenším lépe než jen svědectví o takovém zázraku. Je tomu tak proto, že každé lidské dobro je v posledku nějakou účastí na dobrotě Boží, vždyť právě dobrem člověk nejzřejměji uskutečňuje a tím ukazuje, že je stvořen k obrazu a podobě samotného Boha. Skrze lidské dobro se tak člověk vždy nějak dotýká dobra Božího. Nehledě na to, že dobrota lidského srdce, jeho proměna k dobru, není leckdy o nic menším zázrakem než třeba nějaké tělesné uzdravení nebo chvějí celé země.

Zkusme si proto dobře vštípit do své paměti – rozumu i srdce – dnešní biblickou událost. Zkusme si ji zapamatovat třeba v trojím smyslu:

Zaprvé, že člověk je povolán předvídat důsledky svých činů pro ostatní, pro druhé lidi. To zjevně učinil i svatý Pavel a zachoval se podle toho. I nějaký náš prospěch totiž někdy může znamenat a způsobit velké zlo či újmu někomu jinému. Navíc bolest toho druhého či jeho nějaká újma leckdy převýší, a to i mnohonásobně, náš vlastní zisk či prospěch. Zejména tehdy jsme povoláni „druhého považovat za přednějšího sebe…“

Zadruhé, že umění nevyužít výhody na úkor druhého, včetně umění prohrát často může přinést mnohem důležitější ovoce: Takový skutek lásky nemůže být zapomenut, nemůže zaniknout, nikdy není ve skutečnosti prohrou, protože jen láska a dobro jsou věčné, jsou podílem na Bohu, jsou Boží přítomností. Podobné skutky lásky sice znamenají nějakou pozemskou ztrátu, ale jsou vždy ziskem věčným: pro toho, kdo je nezištně koná, ale často i pro toho, kdo je jejich svědkem. Dobrota jedněch může otevírat srdce druhých, pro dobro i pro Boha samotného, protože každé opravdové dobro je skutečně z Boha. Proto stojí za to zvlášť v těchto životních situacích „druhého považovat za přednějšího sebe…“

A zatřetí takový čin přináší zpravidla veliký pokoj a vnitřní svobodu. I tak můžeme alegoricky vykládat Pavlovo a Silasovo propuštění ze žaláře. I oni jsou nejen vnějškově, ale mnohem více i vnitřně svobodní, nelpící sami na sobě a na svém prospěchu, hlásající Krista, vtělené Boží dobro, nejen slovem ale i svým vlastním životem. Protože byli schopni „druhého považovat za přednějšího sebe…“

Přičemž o tom, že podobné skutky lásky a dobroty jsou důležité zvlášť ve složitých a těžkých dobách, v limitních situacích, není pochyb.

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»