Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, a to Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj hluboký důvod. Po Vánocích, které připomněly narození Páně, po první části liturgického mezidobí připomínajícího dobu Kristova veřejného působení, po Velikonocích, zpřítomnění jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, a po slavnosti Seslání Ducha svatého, si nakonec připomínáme celou Boží Trojici, to nejvlastnější na křesťanském zjevení Boha.

O Boží trojjedinosti se často říká, že je tím nejneproniknutelnějším Božím tajemstvím. Někdy třeba i s vysvětlením, že skutečnost, že Bůh je jeden, jsme ještě nějak schopni ze stvoření poznat i chápat, ale to, že jeden Bůh je Trojice, nám může být jedině zjeveno, v to můžeme jen věřit. Něco takového je jistě pravda, přesto ne úplně celá.

Ne že by existence a jedinost Boží nebyly poznatelné i „světlem přirozeného rozumu“. K takovému poznání lze skutečně nějak dojít, když člověk reflektuje sám sebe a celý svět kolem sebe. Ale to ještě nemusí znamenat, že Boží trojjedinost by byla jen nepoznatelná, nám a našemu poznání a vnímání jen vzdálená, jak na to rádi upozorňovali někteří staří církevní otcové a velcí středověcí teologové. Například takový svatý Anselm, „otec scholastiky“, byl dokonce přesvědčen, že Boží trojičnost je lidské mysli snad nejbližším ze všech Božích tajemství. A měl pravdu…

Tajemství Trojice sice přesahuje schopnosti lidského rozumu. Přesahuje nás, že Bůh je jeden, a přesto tři, že jedno je Božství, jedna Boží „přirozenost“, zatímco Boží „osoby“ jsou tři, s nimiž můžeme komunikovat s každou zvlášť. Ale zároveň je nám Boží trojjedinost ve skutečnosti i velmi blízká, protože něco podobného, aniž bychom to třeba tak vždy pojmenovávali, známe a zkoušíme v sobě i v celém světě. Celý svět je totiž také nějak trojjediný: Vše hmotné má nějakou výšku, šířku i hloubku, je „3D“. Vše hmotné je zároveň složeno z látky, tvaru a velikosti, vše časné má zase nějaký začátek, průběh a cíl. A zejména naše duše je podivuhodně trojjediná: poznává, rozhoduje a vztahuje se. Anebo z mysli vychází slovo, které je rozezvučeno hlasem, ze slunce paprsek, který vydává zář, to jsou také tři v jednom. A tak bychom mohli pokračovat. Vše to jsou nějaké odrazy Boží trojjedinosti v celém stvoření. Už staří církevní Otcové je nazvali „stopami Trojice“, v případě lidské duše dokonce jejím „obrazem“.

Existenci čehokoli tak můžeme dokonce číst jako „stopu“ Otce, stvořitele a dárce veškerého bytí. Konkrétní tvar, podobu všeho existujícího jako „stopu“ Syna, „činné ruky“, „tvůrčího slova“ Otcova. A energii stvořeného, především pak život, jako „stopu“ Ducha svatého, „pána a dárce života“.

Že základní pravda křesťanské víry, že je jeden Bůh ve třech osobách, se tak vlastně odráží ve všem kolem nás a především v nás samých, v trojjedinosti naší duše, je pro nás přeci velkým povzbuzením: Celý svět o Boží Trojici svědčí a na trojjediného Boha ukazuje, protože od něj pochází a do něj se má navrátit. Bůh přeci není jiný ve svém bytí a ve svém činění. A proto je-li ve svém činění trojjediný, odrazil-li ve všem stvořeném svou trojjedinost, pak je takový i sám v sobě. Stvoření a Boží biblické zjevení tak mluví o tom samém Bohu.

Je ale ještě mnohem výraznější způsob, jak vnímat, že Boží Trojice je nám vlastně nejbližší pravdou, že Bůh dokonce „musí“ být Trojicí, má-li být skutečně takovým, jakým ho křesťanskou vírou poznáváme a jakým ho lidé už dokonce tušili od samého počátku. Tímto způsobem je vnímání Boha jako lásky.

„Bůh je láska“ je nejvlastnějším křesťanským vyjádřením, jaký vlastně Bůh je. Víme to především z Nového zákona, především díky poznání Pána Ježíše a jeho kříže. Postupné poznání této pravdy je ale samozřejmě už součástí Zákona starého a dokonce je i součástí už i jakéhokoli předcházejícího náboženského tušení. Že Bůh se projevuje jako láska, je tušení, které je totiž nějak přítomné ve vztahu k Bohu od samého počátku lidství, od samého počátku náboženství. Podstatou lásky je přeci dávání. A člověk od počátku Boha skutečně vnímá především jako toho, který dává: Dává bytí světu i člověku, rozdává dar života, příznivého počasí, jídla a pití, pokoje, hojnosti, uzdravení a tak dále, komu chce. Krásně to vyjadřuje už i naše „Bůh“, které je – přes staroslověnštinu – odvozené od starobylého indoevropského základu bhaga, znamenajícího právě něco jako „dárce“.

O tom, že Bůh se projevuje jako láska, nemůže být pochyb. Pak ale i sám v sobě musí být láskou, protože ani v tomto ohledu u Boha není rozdílu mezi bytím a činěním. Musí jí být, aby mohl zůstat Bohem, který k uskutečnění sebe samého nepotřebuje svět.

Proto Bůh-láska také musí být Trojicí, dáváním v sobě samém, dokonalostí všech podob lásky, jak krásně navázal na trojiční úvahy svatého Augustina jiný středověký myslitel, Richard od Svatého Viktora: Otec dává veškerou lásku Synovi i Duchu svatému, Syn lásku přijímá a dává ji Duchu, Duch zase je příjemcem lásky obou. A tak máme tři základní typy lásky: jen milující Otec, milovaný a milující Syn a od obou milovaný Duch. Proto Bůh – Otec, Syn a Duch svatý – je dokonalou vzájemnou láskou tří Božích osob, dokonalou láskou, protože má sám v sobě všechny její možné podoby.

Proto také může vycházet sám ze sebe, může tvořit svět, je-li sám v sobě takto láskou živý. A díky jeho vnitřní členitosti může být i jím stvořený svět členitý.

Celý svět a vnímání Boha jako lásky jsou tak přípravou na dějiny spásy, na biblické dějiny, které jsou pak postupným zjevením Trojice. Ve Starém zákoně jsou to především „Slovo“ a „Duch Hospodinův“, kterými se Bůh-Otec projevuje jako „svýma rukama“: Slovem tvoří, Duchem oživuje. V Novém zákoně je to pak Pán Ježíš, Syn Boha-Otce, a Duch svatý, který z obou vychází, skrze které se Boží Trojice stává zjevenou. O Boží Trojici mluví celý svět i celá bible od samého počátku.

Nechme se tedy povzbudit dnešní slavností, jak blízko nám Boží Trojice vlastně je a jak blízkou a srozumitelnou pravdou nám je, že Bůh je jeden a tři zároveň. Jak celý svět a každá láska o Bohu mluví. A jak hlavně naše po lásce toužící duše je díky své trojjedinosti schopna Boha přijmout.

Každé Boží povzbuzení je zároveň i výzvou, pozváním obsah povzbuzení žít, uskutečňovat jej ve svém životě. Boží Trojice je tak pozváním nejprve pro naši duši, nejvíc k obrazu a podobě Trojice stvořené: Aby se obsahem poznání duše stávalo stále více poznání Boha (Otce), aby se její vůle stále více sjednocovala s Bohem (Synem), s učením Pána Ježíše, a aby její vztahy byly stále více zapalovány Bohem, Láskou (Duchem svatým). A bude-li taková naše duše, bude takové stále více i naše tělo. A bude-li takové i naše tělo, budeme celí takoví, a to jediné má naději měnit svět k lepšímu…

Kéž by se nás dnes zmocnila touha Boha trojjediného, Boha tak blízkého stále více přijímat, otevírat se mu a díky tomu se mu i podobat. Ostatně právě proto jsme byli pokřtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, proto se ve jménu Trojice znamenáme denně křížem, ve jménu Trojice se dějí svátostí, ve jménu Trojice přijímáme Boží milost. Abychom se Trojici stále více podobali.

stáhnout pdf

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle, zvlášť její bohoslužba, zpřítomňuje padesátý den od Velikonoc, padesátý den ode dne Kristova zmrtvýchvstání, desátý den od jeho nanebevstoupení. Je to židovský Svátek týdnů, kdy si židé připomínali (a samozřejmě stále připomínají) to, co se stalo sedm týdnů od prvních starozákonních Velikonoc, co se stalo po sedmi týdnech putování z Egypta: Na hoře Sinaj byl prostřednictvím Mojžíše dán Zákon neboli Tóra (Torah). Izraeli bylo dáno Desatero Božích přikázání na kamenných deskách, pravidla blízkosti Boží přítomnosti v jeho lidu. A právě v tento svátek, v den Letnic (protože na začátku léta) je seslán Kristem slíbený Duch svatý. Jednou provždy.

Duch svatý, třetí Boží osoba, který z Otce i Syna vychází, onen „třetí Boží“, který je láskou mezi Otcem a Synem, je tedy jednou provždy a pro všechny, kteří ho přijmou, seslán: Aby se naplnilo dávné očekávání Izraele povzbuzené Joelovým proroctvím, že Boží Duch bude „vylit“ na všechny lidi a potažmo na celou zemi. Aby se naplnilo proroctví Ezechielovo, že Bůh odejme z nitra člověka srdce kamenné a místo toho do něj vloží srdce živé, srdce z masa. Aby se naplnilo proroctví Jeremiášovo, že Boha budou moci všichni lidé, od nejmladšího do nejstaršího, znát a poslouchat. A především aby se splnil slib samotného Pána Ježíše, že za sebe pošle jiného Přímluvce, Utěšitele, který bude silou jeho přítomnosti na zemi, až on se vrátí do plnosti nebeské slávy. Naplněním proroctví i Božskou silou Kristovy tajemné přítomnosti je právě tento Duch svatý, v den Letnic seslaný.

V křesťanství a v církvi je tajemnou a skutečnou Kristovou přítomností nám již dobře známá triáda: Bohoslužba (řecky leitourgía), svědectví víry i slova Božího (martyría) a společenství (koinonía), projevující se vzájemnou láskou i láskou ke všem ostatním (diakonía). Vše toto se děje právě silou Ducha svatého. Vždyť veškerá bohoslužba, zvlášť ta svátostná, je možná jen v síle Ducha svatého. Proto má bohoslužba jako svou nedílnou součást vzývání, aby Duch svatý sestoupil, ať už do křestní vody, či na chléb a víno. Kdyby nesestoupil, nic by se nestalo ani nic neproměnilo, neboť Syn sestupuje z nebe na zem jen v síle Ducha. „Jen v Duchu svatém je možné říci: Ježíš Kristus je Pán“ nám už ve svém Prvním listě Korintským připomíná apoštol Pavel. Bez síly Ducha svatého nelze věřit a už vůbec ne Krista vyznávat. A je to zase Duch svatý, který je silou jednoty společenství bratří a sester jakož i silou a ohněm jejich vzájemné lásky.

V našich srdcích a životech se Duch svatý projevuje také triádou: jako víra, naděje a láska, jako Božská síla k víře, naději a lásce. Přidáme-li k těmto třem „teologickým ctnostem“ čtyři další ctnosti, ty „kardinální“ či „etické“, k nimž nás také Duch svatý také vede – moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost, máme sedm ctností. Právě ty jsou ovocem sedmi darů Ducha svatého – moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, nábožnosti a bázně Boží, jak už je spojil dohromady svatý Řehoř Veliký. Tři božské a čtyři etické ctnosti jsou krásnými projevy, ovocem Kristovy přítomnosti v nás a v našem životě, křesťanským tvarem a podobnou našeho života. Ctnosti jsou naplněním Božího zákona jeho smyslem.

Duch svatý v nás se projevuje jako živel, jako ten, který je živý, neboť má sám v sobě pohyb. Samopohyb je principem života (tak pojem „živlu“ skutečně vznikl). Proto jsou nejkrásnějšími obrazy působení Ducha svatého v životech těch, kteří se mu otevřou, kteří mu otevřou „zemi“ svého nitra, právě tři živly: „oheň“, „vítr“ a „voda“, tři ze čtyř starobylých elementů světa. Všechny tři tyto obrazy jsou biblické, a proto pravdivé. Duch svatý se totiž skutečně chová jako živel, jako Boží živel. Jedině tak ho můžeme také vnímat a otevřít se jeho působení a aspoň trochu si představit, jak v nás působí.

Co to pro nás znamená?

Že jsme zváni se nechat zapálit jeho ohněm, který se rozdává. Takové zapálení, nechání se zapálit není nepodobné vztahu mezi lidmi, když to mezi nimi krásně zajiskří, když se mezi nimi rozhoří plamínek lásky. Není to nepodobné přijetí lásky druhého a jejímu opětování. Není to nepodobné, když někoho tak začne zevnitř hřát oheň lásky, která mu dá i vnitřní světlo rozeznávající, co je dobré a co ne, a vnitřní hřejivý pokoj. A není to ani nepodobné situaci, když se někdo pro někoho či něco skutečně zapálí a rozhoří. Ovšem vždy s tím, že zde je „tím druhým“, od kterého, pro kterého a kterým se zapálíme a jehož blízkost nás hřeje a dává světlo, sám Bůh.

Znamená to také, že se máme nechat Duchem svatým osvěžit jako vodou. I to si umíme přestavit, neboť to není nepodobné pití. Vodu pijeme a dostáváme od ní život, osvěžuje nás. Bez vody nelze žít. Bez vody, která padá shůry a která je často naleznutelná jako rosa zrána. Voda napájí zemi a činí ji plodnou. Voda Ducha svatého padající shůry a vytékající z boku Kristova nám dává sám Boží život, Boží osvěžení, a proto dává v nás vyrůst samotnému Kristu.

A je třeba se nechat Duchem svatým uchvátit, odfouknout jako větrem. Náš život je jako plachetnice na moři světa. Loďka je třeba tělem, plachta duší, kormidlo ve svých rukou svírá rozum, kéž by osvícený vírou. Ale je to jedině vítr, dobrý neviditelný a přece silný vítr, který dokáže pohnout loďku správným směrem a dovést ji k vytouženému cíli. Svatý Makarios tak nějak popsal náš život s tím, že právě plachta duše má být setkána ze sedmi pruhů látky, ze sedmi darů Ducha svatého. Ty se začnou projevovat, když se duše Duchem jako větrem nechá vést, plavit tam, kam chce on.

Tak nějak a jistě mnoha a mnoha dalšími způsoby si můžeme působení Ducha svatého ve svých životech představit. A je dobré si tyto představy dopřát, rozvíjet je a hlavně na jejich základě o Ducha svatého prosit a jeho živelnému a živoucímu působení se otevírat. A to nejen dnes, na slavnost jeho seslání, ale každý den, zvlášť každého rána, dokud naše srdce ještě není tak zanesené vším možným a nemožným.

Rozjímání o Duchu svatém a jeho působení nám navíc – mimo mnoha jiného – připomíná jednu z nejzákladnějších pravd naší víry: Že naše křesťanství je především vztahem, vztahem k Bohu, jehož síla je darem, neboť je vztahem, která nás má nezaslouženě proměňovat k podobě toho, k němuž se vztahujeme, k podobě Kristově. Otevření se působení Ducha je otevření se vztahu s Bohem, vstoupení do tohoto vztahu.

Jsme na konci letošní velikonoční doby, která byla tak bezprecedentně jiná, jak jsme se snažili vícekrát v minulých týdnech rozjímat. Jsme zároveň, doufejme, na určitém konci snad aspoň první vlny pandemie koronaviru (kéž by samozřejmě nepřišla žádná další, ale to nikdo z nás neví, jak to bude dál, nikdo neví, co vše ještě v tomto ohledu přijde). Už nyní ale není dobré se jen tak – bez ničeho, bez žádné změny k lepšímu, bez žádného ponaučení – vrátit zase k běžnému životu, na který jsme byli zvyklí, snad jen s určitým uskromněním, které nyní pro mnohé bude bezpochyby nutné. Bylo by dobré se vrátit, vykročit jinak, nově, svatodušně, křesťanštěji.

Kéž bychom tak s Boží pomocí učinili, zkusili učinit a otevřeli se tomu jedinému podstatnému – Bohu. Jediné podobě podstatného – Kristu. A jediné síle jeho přítomnosti – Božímu Duchu. Ten jediný nás jako síla Kristovy přítomnosti může proměnit, vytvarovat k jedinému podstatnému, co v životě máme udělat: věřit, doufat a milovat, k podobě Krista, Božího Syna v nás. „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska“. Tu však v nás může zažehnout, oživit a rozvinout jedině Duch svatý.

Nikdo z nás neví, kolik mu ještě zbývá na světě času, ani jak všechno bude dál. A tak čas svého života nepromarněme tím, co není podstatné a tím pádem je pomíjivé, tím, co není Boží, a tudíž ani dobré…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 28,16-20.30-31; Ž 11; Jan 21,20-25

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme předposlední den letošní velikonoční doby, poslední den před Letnicemi, poslední chvíle před zítřejší slavností Seslání Ducha svatého. Zaznívá tak poslední úryvek ze Skutků apoštolů ve čtení prvním, svědectví o Pavlově příchodu do Říma, samotný závěr celé knihy. Stejně tak v evangeliu slyšíme úplný závěr (takzvaný „epilog“ či „druhý závěr“) Janova sepsání, jehož stránky jsme společně otevírali po celou dobu velikonoční.

Zároveň dnes slavíme památku krásné světice z našich končin, svaté Zdislavy, jejíž životní příklad zůstává i po více než sedmi a půl staletích nesmírně aktuální a oslovující. Vždyť její život zbožné šlechtičny, manželky, matky a velké dobrodinky chudých i církve nezaostává za jinými velkými a celosvětově možná známějšími světicemi své doby podobného životního osudu, jakými byly kupříkladu svatá Alžběta Uherská (Duryňská) či svatá Hedvika Slezská. Taková pouť do Jablonného v Podještědí, blízko kterého na hradě Lemberku svatá paní Zdislava žila a kde je pohřbena v kostele svatého Vavřince, který sama založila, určitě patří k těm nejvíce doporučení hodným.

Přesto zaměřme i dnes – jako i v minulých dnech – svou pozornost především na čtení biblická.

V prvním čtení je to tedy samotný závěr knihy Skutků, poslední dva verše úryvku jsou dokonce poslednímu verši celé knihy. Apoštol Pavel, který se jako římský občan odvolal k císaři, přichází po několikaleté vazbě v palestinské Cézareji konečně do Říma, do hlavního města impéria. Protože jeho zdejší vězení má od začátku spíše podobu „domácího vězení“ a následně je Pavlovi dokonce dána i určitá míra svobody (po nějaké době je Pavel propuštěn z vazby, může se svobodně po Římě pohybovat a snad i vycestovat mim něj), přichází tím pádem i do římské církevní obce. Do obce, kterou sám nezaložil, která byla založena již před jeho příchodem. Do obce, které napsal svůj nejvelkolepější a teologicky nejzávažnější list.

Už od samých biblických počátků měla totiž římská církevní obec mezi všemi ostatními určité výsadní postavení. Ale až díky následné mučednické smrti svatých apoštolů Petra a Pavla a jejich hrobům dostala svůj jedinečný význam: Stala se nejvýznamnější církevní obcí křesťanského Západu a – z katolického pohledu – křesťanství vůbec. Křesťanskou obcí, která má, jak to krásně vystihl svatý Ignác Antiochijský, všem ostatním obcím „předsedat v lásce“.

Ač následné dějiny vědomí a uskutečňování takového poslání jsou pochopitelně mnohem složitější, biskup na hrobě Petrově, římský biskup, se od počátků chápal i jako nástupce v Petrově jedinečném apoštolském poslání, v jeho jedinečném postavení mezi Dvanácti. Úkoly, které Pán Ježíš svěřil Petrovi – pást jeho Boží stádce, svazovat a rozvazovat, povzbuzovat své bratry a být vyznavačem jejich víry, se tak stávají úkoly (a také atributy) papežovými. A protože se stává biskupem i na hrobě Pavlově, chápe se nástupcem i v jeho poslání, v úkolu zvěstovat evangelium celému světu, být apoštolem národů. To především dává římské církevní obci její jedinečnost.

Dnešní úryvek ze Skutků lze tak číst i jako jakési novozákonní zakotvení významu Říma, respektive papežství pro budoucí křesťanstvo, pro celou církev, pro hlásání evangelia. Skutky apoštolů jsou poslední z takzvaných historických knih Nového zákona, těch, jejichž hlavním úkolem je podat svědectví o událostech, které se skutečně staly: Čtvero sepsání evangelia svědčí o životě, působení, smrti a zmrtvýchvstání Pána Ježíše, Skutky apoštolů o jeho nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a především o životě prvotní církve v následujících letech. Samozřejmě, že i novozákonní listy a Apokalypsa odráží nějak životní situaci prvotní církve druhé poloviny prvního století. Nicméně Skutky ve smyslu chronologického Bohem inspirovaného svědectví dějin prvotní církve jsou v tomto jedinečné.

Proto je výmluvné, že tato novozákonní historiografie končí právě příchodem apoštola Pavla a tím i jeho hlásání evangelia do Říma (to se stalo někdy koncem roku 60). Jakoby tím chtělo být řečeno, že právě Řím se od té chvíle má stát centrem jeho šíření do celého světa, že z Říma se má šířit „apoštolát národů“. Spojíme-li tento náznak se skutečností mučednické smrti a především hrobů svatých apoštolů Petra a Pavla, máme před sebou jeden další argument pro instituci papežství a jeho poslání v církvi: Že není jen něčím, co se prostě tak dějinně vyvinulo, protože v Římě bylo hlavní město impéria, nýbrž něčím, co má i své reálné biblické zakotvení a co je tedy Bohem chtěné. A co tedy k podstatě křesťanství, k životu církve také patří.

Kéž by se nám právě tento závěr Skutků stal povzbuzením k radosti vpravdě katolické, že katolická církev – navzdory všem dějinným i současným lidským chybám jejích představitelů, i samotných papežů – uchovala instituci Petrova primátu až do dnešních dnů. A proto také povzbuzením chtít poselství papežů slyšet a podle něj se řídit. Vždyť římští papežové jsou Petrovými (a také Pavlovými) nástupci a mají, jak vyznáváme, zvláštní pomoc Svatého Ducha, když učí a rozhodují v otázkách víry a mravů.

V tomto směru máme navíc veliké štěstí, že všichni papežové posledních desítek let byli i zjevně v řadě ohledů velkými papeži a také svatými, vždyť již několik z nich došlo i cti oltáře.

A tak jestliže nynější papež František – také v pravdě svatý Svatý otec – tak důrazně a opakovaně vyzývá ke svatosti v tolika jejích podobách a ohledech, je dobré tento jeho apel slyšet. Ovšem celý apel a ve všech oblastech jeho dopadu. Ne jen tu část a v těch oblastech, které se té či oné skupině v církvi zrovna líbí…

Evangelijní úryvek je překrásný. Skládá se ze dvou částí. První je svědectví o konci rozhovoru, který vedl zmrtvýchvstalý Pán s apoštolem Petrem při svém zjevení na břehu Genezaretského jezera. Druhou jsou závěrečná slova Janova evangelia, jakési závěrečné shrnutí svatopiscovo, shrnutí samotného apoštola Jana (a opět nechme zcela stranou biblistickou otázku konečného lidského autorství tohoto sepsání evangelia, ta pro nás vůbec není důležitá a můžeme ji klidně číst jako něco, o co se nemusíme starat, jako se ani Petr neměl starat o to, jak to bude s Janem).

Je také velmi příznačné, čím Janovo evangelium končí. A díky tomu, že je posledním ze čtyř sepsání, tak v jistém smyslu tím končí i evangelia všechna. Končí jednak rozhovorem ústícím do jednoznačné Kristovy výzvy Petrovi „následuj mne“: Tak končil včerejší úryvek, tak končí i úryvek dnešní, navíc obohacený o výzvu nestarat se o věci, do kterých Petrovi nic není (ohledně budoucího Janova údělu). A jednak evangelium končí svatopiscovým vyznáním, že sepsané obsahuje vlastně jen zlomek toho, co Pán Ježíš během svého pozemského působení i během svého zjevování se po svém zmrtvýchvstání skutečně učinil, řekl a vykonal. O to spíše jde jen o zlomek toho, kým Pán Ježíš ve skutečnosti je.

I to ale už stačí, aby se čtenář rozhodl Krista následovat, a tím pádem také poznat víc.

Je to totiž právě následování, skutečné následování Pána Ježíše, k němuž nás zve on sám (třeba i skrze četbu Janova evangelia), následování Krista, ke kterému nás i ústy papežů povzbuzuje celá církev, které je jedinou cestou, jak Pána Ježíše poznat, poznat osobně a hlouběji, tedy víc. Je to ono „víc“, které nemůže být zachyceno ani na stránkách Písma svatého ani na žádných jiných stránkách, ale které se tajemně odehrává mezi člověkem a Bohem, mezi učedníkem a Kristem. Je to „víc“ celoživotního vztahu, celoživotního přátelství s Pánem, celoživotního pokorného následování Pána.

K cestě za ním patří pochopitelně i naše slabosti, hříchy a pády. Ale hlavní je z této cesty nesejít, po pádu se vždy znovu vrátit, nechat si odpustit, neztratit směr a cíl. Neztratit Krista. Pak ani naše srdce, náš vnitřní svět nebude moci obsáhnout, co všechno budeme zakoušet a zažívat. Protože Bůh je nekonečný, je nekonečná láska a za tou stojí za to se vydat…

Jako se vydala i svatá Zdislava a všichni ostatní.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 25,13b-21; Ž 103; Jan 21,15-19

Milé sestry, milí bratří,

dnes jsme v rámci biblické četby na pokračování učinili v obou dnešních čteních celkem výrazné „skoky“: V prvním ze Skutků jsme „poskočili“ přibližně o dva celé roky, z Letnic roku 58, kdy byl Pavel v Jeruzalémě zatčen, až někam do začátku 60. let 1. století, kdy už byl od roku 60 novým římským místodržitelem Festus. A v úryvku evangelijním jsme zase z Ježíšovy velekněžské modlitby pronesené na konci řeči na rozloučenou po poslední večeři „učinili skok“ k jednomu z nejkrásnějších zjevení zmrtvýchvstalého Krista, liturgicky to byl také „skok“ ale zpět ze dnů po Nanebevstoupení do dní před ním.

Začněme prvním čtením. V něm se nový římský místodržitel Festus setkává s židovským „loutkovým“ králem Agrippou II., pravnukem Heroda Velikého, a jeho ženou Bereniké, kteří za ním přicházejí do Cézareje. Shrnuje jim krátce „Pavlovu věc“ s tím, že celému sporu a tím pádem důvodům Pavlovy vazby on sám příliš nerozumí a především že ani neví o žádné špatnosti, které by se měl Pavel dopustit. Z jeho pohledu se jedná jen o nějaké sporné náboženské otázky ohledně „nějakého mrtvého Ježíše“, jak to sám popisuje. Protože se ale Pavel jako římský občan odvolal k císaři do Říma, musí najít příležitost ho tam odeslat.

Ač se nám takový biblický úryvek na první poslech může zdát poněkud méně výrazný a méně inspirativní a ač ho můžeme mít proto tendenci číst jen jako „zprávu“, domyslíme-li jej, obsahuje v sobě ve skutečnosti poselství velmi výrazné: Pavel, který se podřizuje světské spravedlnosti, je shledán bezúhonným, jediné, co vadí, je jeho víra v Krista.

A to není až zas tak přehlédnutelný moment. I zde nám jde svatý Pavel příkladem, když sám na sobě ukazuje, že jedině tehdy může začít být naše křesťanství pro naše okolí věrohodné a oslovující, pokud se nebudeme dopouštět špatností. To překrásně ve svém prvním listě formuloval také apoštol Petr: „Žijte vzorně mezi pohany… abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí…, ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin nebo za intriky…“

Pavel se navíc podřizuje světskému zřízení, světské spravedlnosti, poslouchá ji, pokud to není proti jeho svědomí. A i to je výmluvné, neboť i to ke křesťanskému způsobu života také nějak patří. Ostatně První list Petrův, biblická katecheze o praktickém křesťanském životě, nám i toto připomíná: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení…“

Samozřejmě, že nemůžeme poslouchat světské zákony, které jsou zlé a proti přirozenému a Božímu zákonu, ty poslouchat nemůžeme, těm se musíme vzepřít, to činil i svatý Pavel. Je ale řada jiných předpisů, které takovými nejsou. Těm se i apoštol podřizoval. Jsou přeci i takové světské předpisy, které nejsou a ze své povahy vlastně ani nemohou být proti našemu křesťanskému svědomí. Buď proto, že jsou samy o sobě dobré (takové, které přímo vycházejí z přirozeného zákona), anebo je prostě vydává legitimní autorita, aniž by nelegitimně zasahovala do osobních práv a svobod či přikazovala něco zlého.

V naší době jsou typicky takovými předpisy například takové předpisy dopravní. Ty nikdy nemohou být proti našemu svědomí, a není proto žádného ospravedlnění, pokud je někdo nedodržuje. Navíc, když slouží k ochraně lidských životů na silnicích. Anebo předpisy daňové, kterými zase přispíváme na chod státu, v němž žijeme. A tak dále. A aniž bychom chtěli jakkoli vstupovat do současné diskuze o oprávněnosti toho či onoho (stále ještě platného) konkrétního opatření proti šíření nákazy novým koronavirem, například stojí za to se zeptat, zda nošení roušek v uzavřených prostorách a při setkání se s neznámými lidmi je až zas tak proti našemu křesťanskému svědomí…

Ale pojďme raději k úryvku evangelijnímu. V něm slyšíme překrásné Janovo svědectví o zjevení zmrtvýchvstalého Pána při zázračném rybolovu na Genezaretském jezeře. Úryvkem se pochopitelně dostáváme zpět před Kristovo nanebevstoupení, do oněch podivuhodných čtyřiceti dnů Pánova zjevování se. Protože celá scéna svým poselstvím směřuje na dobu po Kristově odchodu, zařadila nám jej liturgie až na dnešek. Rozhovor Pána Ježíše s Petrem se totiž týká toho ze všeho nejdůležitějšího: Zda máme Pána Ježíše rádi a jak je to s možnostmi růstu naší lásky k němu. Láska je přeci jedním z nejdůležitějších ovocí Ducha svatého, o které v těchto dnech máme tak intenzivně prosit.

V českém liturgickém překladu to tak nevyzní, neboť obě řecká slova agapán a filein jsou přeložena stejně: „milovat“. V řeckém originále evangelijního textu se však liší, jsou v něm použita obě dvě, v rozhovoru se obě slova výmluvně střídají. Pán Ježíš se totiž nejprve Petra ptá agapás me („miluješ mne?“), on mu popravdě odpoví slabším filó se („mám tě rád“). Agapán („milovat“) je silnější než filein („mít rád“). Stejně je tomu i při druhé otázce. Až při té třetí se Pán Ježíš rovnou zeptá slabším „máš mě rád?“, aby mu Petr, zarmoucen, že se třikrát ptá, potřetí odpověděl „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád“.

I když někteří znalci řečtiny takovéto zdůraznění rozdílu v intenzitách lásky na základě těchto dvou rozdílných sloves považují za jejich přecenění, přesto nám je Nový zákon přináší. A proto snad není nelegitimní celý rozhovor číst následovně:

Pán Ježíš se nejprve ptá na ideál lásky, na tu naprosto nezištnou, zcela se dávající lásku, na silnější agapé, silnější agapán. Petr popravdě odpovídá, že jí ještě není schopen, přesto už ale umí mít rád Pána Ježíše, odpovídá slabším filein. Pak se vše opakuje ještě jednou, snad i jako určitá zkouška Petrovy upřímnosti. Až při třetí otázce fileis me („máš mne rád?“) se Pán sníží na Petrovu schopnost a spokojí se s ní, stačí mu. Po Petrově třetím ujištění ho navíc vyzve k následování, dá mu dokonce úkol být pastýřem Božího stádce. Určitě i proto, aby se Petr právě následováním Pána a plněním svého pozemského poslání naučil, co to je opravdu agapán („milovat“), a dospěl s Boží pomocí k tomu.

A tomu se apoštol také postupně naučil, i když ani to nebylo hned. Ještě jednou zaváhal, ještě jednou zkouškou musel projít, než se naučil, co to opravdu je, aby se nechal přepásat a vést, kam nechce, z opravdové lásky k Pánu Ježíšovi. Není už to sice v Novém zákoně, ale známe překrásnou legendu (z apokryfního spisu Skutky Petrovy), jak Petr po propuknutí Neronova pronásledování utíkal z Říma, aby si život zachránil, a na staré Via Appia potkal Krista jdoucího opačným směrem. Zeptal se ho Quo vadis, domine? („kam kráčíš, Pane?“). Kristus mu odvětil: Romam eo iterum crucifigi („jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován“). Na to se Petr obrátil a do Říma se vrátil…

Kéž by i celý náš život byl cestou od filein k agapán. Kéž vzýváme Ducha svatého, aby v nás růst lásky rozněcoval. A radujme se spolu se svatým Petrem, že Pánu Ježíšovi stačí i naše slabé filein k tomu, aby i nám stále znovu říkal akoloutehi moi („Následuj mě!“). A tak se za ním znovu a znovu rozbíhejme, klidně zatím jen s pokornějším vyznáním filó se („mám tě rád“), abychom jednou se svatým Petrem mohli celým svým životem i smrtí vyznat agapó se („miluji tě“).

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 22,30; 23,6-11; Ž 16; Jan 17,20-26

Milé sestry, milí bratří,

v četbě Skutků jsme oproti včerejšímu úryvku „poskočili“ o dvě kapitoly. Včera jsme apoštola Pavla opustili ve chvíli, kdy se při zpáteční cestě ze své třetí velké misijní cesty zastavil v Milétu, starověkém maloasijském přístavu v ústí řeky Meandros, nedaleko Efezu. Tam se dojemně rozloučil s představenými efezské církevní obce, pro které poslal, aby jim předal svá závěrečná povzbuzení a ponaučení a také jim sdělil, že se na této zemi už nikdy neshledají. Pak odcestoval do Jeruzaléma.

Tam se jeho spor s židy, zejména se saducei a farizei, ale i s některými judaizujícími křesťany, stále více vyostřuje. Apoštol Pavel je obviňován především z toho, že nedodržuje Zákon tím, že ignoruje předpisy rituální části Tóry, a že k podobnému jednání vede i druhé. Vše ústí až k lynčování, kterému musí zabránit nakonec římský tribun se svými vojáky. Ten Pavla davu vytrhne, dá jej spoutat a odvede do vězení, chce ho dát bičovat. V tu chvíli Pavel vyjeví, že je od narození římským občanem. Toho se tribun pochopitelně musí uleknout a podle této skutečnosti také náležitě začít jednat: Římský občan podléhající římskému právu nemůže být trestán bez soudu a už vůbec ne jen tak mučen, má svá práva, je občanem impéria, nikoli jen příslušníkem podmaněného národa, má právo se odvolat k císaři. A to je právě moment, ve kterém začíná dnešní úryvek.

Jsme již v roce 58, jsme v Jeruzalémě, někdy kolem svátku Letnic. Římský tribun, který Pavla vysvobodil i zavřel zároveň, jej nakonec nechává předvést před veleradu, aby sám lépe porozuměl sporu, o který vlastně mezi apoštolem a židy jde. Nastane hádka mezi dvěma hlavními křídly velerady, mezi saducei (mezi ně patří velekněží) a farizei (mezi nimi jsou zase mnozí učitelé Zákona). Jednalo se o vzkříšení mrtvých. V této otázce saduceové zastávali starší, ještě méně rozvinuté formy židovské víry: Nevěřili v posmrtný život, k tomu Izrael dospěl až během staletí, stejně tak nevěřili ani v existenci andělů. Hádka však nikam nevede, Pavel musí být Římany vyveden ven a je znovu vsazen do vězení. A v noci se mu zjevuje sám Pán, tedy Pán Ježíš („Pán“, Kyrios, je jedním z nejdůležitějších biblických christologických titulů, označení Ježíše Krista, je vyznáním, kým Kristus je: Božím Synem) s krásným povzbuzením: „Neztrácej odvahu! Jako jsi o mně vydával svědectví v Jeruzalémě, tak musíš vydávat svědectví také v Římě.“

Jsou to Boží slova, slova Pána Ježíše zaznívající do počátku Pavlova dlouhého a útrpného pobytu v různých vězeních. V nich, počínaje touto chvílí, už víceméně stráví zbytek svého pozemského putování: Nejprve v Jeruzalémě, pak delší dobu v pevnosti v Cézareji, aby se nakonec – odvolaje se k císaři – přesunul do Říma. Tam se jeho vězení sice změní spíše v jakési „domácí vězení“, snad i s určitou svobodou pohybu. V hlavním městě impéria ale nakonec pro svou víru v Krista prolije svou krev, najde svou mučednickou smrt, a to nejspíš v roce 67 (podle starobylé tradice je sťat, nedaleko Via Ostiense, na místě dnešního opatství Tre fontane, „Tři prameny“, podle pramenů, které měly vytrysknout na třech místech, kde se apoštolova ze špalku se skutálející hlava dotkla země), aby se právě z Říma, od hrobů apoštolů, šířilo zvěstování evangelia do celého světa.

Pán Ježíš hned na samém začátku této poslední, nakonec nějakých téměř deset roků nakonec trvající etapy apoštolova pozemského putování slibuje, že po celou dobu s Pavlem zůstane a bude. Že mu bude dávat svou sílu, svou pomoc, aby mohl i ve vězení a na všech místech vydávat svědectví evangeliu o Boží milosti. Pavel tak bude moci pokračovat v úkolu, který se stal jediným smyslem a náplní jeho životního běhu. Bude hlásat evangelium životem i slovem, ústně i písemně, mimo jiné napíše další své krásné novozákonní listy (tzv. „listy z vězení“), které se stanou také součástí Božího slova.

Biblická svědectví jsou vždy Bohem inspirovanými svědectvími o událostech, které se staly. Zároveň inspirovaně promlouvají i k nám, jsou vzorem Božího přicházení k nám, jsou prototypem událostí, které se mají stále dít. Nejinak je tomu i u dnešního novozákonního úryvku. Je svědectvím Kristova zaslíbení, které zaznělo uším Pavlovy duše v roce 58 na začátku jeho věznění v Jeruzalémě. Zároveň je svědectvím, vzorem podobného zaslíbení Pána Ježíše, které se má rozeznít i v naší duši, v našem vlastním nitru, kdykoli se naše životní situace začne aspoň nějak podobat té Pavlově: Na začátku každého našeho vězení, ať je jím cokoli, na začátku každého našeho omezení svobody, ať je způsobeno, čím je způsobeno. Pán Ježíš nás právě v těchto situacích a prostředích nechce opustit, jako neopustil ani svatého Pavla, chce i nás o své blízkosti a pomoci ujistit. Není totiž situace, v níž by Pán Ježíš s námi nechtěl být a nebyl, a ani neexistuje situace a prostředí, ani místo, v nichž by nebylo možné žít podle evangelia, zvěstovat Krista a vydávat tak svědectví evangeliu o Boží milosti.

A to je veliká útěcha i poslání zároveň. Pro nás pro všechny, bez výjimky. Vždyť do nějakých forem vězení, vnějšího i vnitřního, se přeci můžeme dostat a leckdy i dostáváme i my všichni. Stejně tak všichni někdy ztrácíme větší či menší míru své svobody, a to nejen té vnější, ale někdy i té vnitřní, ať už zaviněně či nezaviněně.

Do takovýchto různých forem a intenzit vězení a ale také nesvobod nás přeci zavírají třeba naše nemoci, tělesné a zvlášť duševní, pokud na někoho dolehnou. Anebo různá naše omezení, naše handicapy, anebo třeba zklamání a hlavně různá trápení tolikerého druhu. Podobně nás postupně znesvobodňuje i naše stárnutí a s ním stále více se zužující svět konkrétních pozemských možností. Leckterý mezilidský vztah se může stát pro někoho z účastníků stále větším sevřením a vězením. Svírat někoho mohou třeba i jeho různé povinnosti a závazky, některé radostně, jiné bolestně. Bolest často uzavírá člověka do něj samého. Zároveň nás nějak svírají naše vlastní slabosti, hříchy, vzpomínky na hříchy, výčitky svědomí, naše vlastní minulost nebo dokonce budoucnost, strach z ní. Navíc není leckdy až tak úplně nesnadné se dostat i do vězení skutečného (a to zatím nejsme v žádné situaci pronásledovaných křesťanů, vězení a ztrát svobod pro naši víru) či upadnout do nějaké jiné ztráty svobody. A koneckonců i karanténa v souvislosti s pandemií koronaviru bezpochyby takovým určitým vězením a ztrátou svobod byla (dokonce i právně) a pro mnohé lidi na světě i nadále nějak je. Dlouhodobé či krátkodobé důsledky karantény a s nimi spojeného ekonomického útlumu a propadu tísní a budou ještě svírat mnohé. A tak dále.

Je tedy mnoho toho, co nás více nebo méně, zevnitř anebo zvenčí nějak uvězňuje či znesvobodňuje, svírá. Jistěže takováto vězení a znesvobodnění jsou zcela různého druhu, zcela různého původu i velmi různé intenzity. Každé z nich tak vyžaduje jiný náš postoj, úplně jiný způsob řešení. Z některých sevření a vězení se je třeba aktivně vymanit a osvobdit, sebe i druhé, něco s nimi s Boží pomocí činit, jiná je nutné prostě přijmout jako neměnný fakt.

Jedno je všem jim ale společné, je jejich společným nebezpečím: Mohou nás přivést k malomyslnosti, ke ztrátě chuti se nadále o něco dobrého snažit, dokonce i chuti dále žít, následovat Pána a zvěstovat a předávat víru v něj. Dnes bychom řekli: Mohou nás přivést ke skutečně hluboké depresi (ostatně slovo „deprese“ neznamená nic jiného než právě „sevření“, „stísnění“ či ještě lépe „stlačení“).

A právě proto je dobré toto dnešní Ježíšovo zaslíbení zaslechnout, díky zaslechnutí otevřít svá srdce jeho přítomnosti a Boží pomoci. Je dobré si Kristova Boží slova zapamatovat, protože další vězení a nesvobody v našich životech bezpochyby přijdou. V každém případě i vězení nejposlednější: vězení umírání, sevření smrtí. Možná přijdou i další vězení v souvislosti s příštími vlnami pandemie, přijde-li ona. Či cokoli jiného, nevíme. Všechna tato vězení se však mají stát cestou ke skutečné svobodě v Pánu, v posledku ke vzkříšení z mrtvých. Proto i nás Pán ujišťuje podobně jako Pavla: „Neztrácej odvahu!“. Anebo jako apoštoly: „Ve světě máte jen trápení, ale nebojte se, já jsem přemohl svět.“

A to je opravdu slovo k povzbuzení, Ježíšovo Boží slovo…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 20,28-38; Ž 68; Jan 17,11b-19

Milé sestry, milí bratří,

stále pokračujeme v biblickém čtení na pokračování: o misijních cestách svatého Pavla v prvním čtení ze Skutků a z Ježíšovy řeči na rozloučenou vrcholící jeho velekněžskou modlitbou v úryvcích evangelijních dle Janova sepsání. Protože jsme se v minulých dnech snažili zaměřit především na to čtení první, zkusme v tom pokračovat i dnes.

Dnešní úryvek přímo navazuje na ten včerejší, čteme z Pavlovy řeči na rozloučenou s představenými efezské církevní obce. Tuto významnou raněkřesťanskou obec v jednom z nejvýznamnějších helénských měst své doby Pavel založil a právě v ní také nejdelší dobu ze všech obcí působil, sám mluví dokonce o „třech létech“. Po jejich skončení odtud odešel do Řecka, konkrétně do krajů Makedonie a Achaje, nyní se vrací s různými zastávkami zpět do Jeruzaléma. My ho v dnešním úryvku potkáváme v Milétu, starověkém přístavu v ústí řeky Meandros (dnes Menderes), nedaleko Efezu. Po příchodu do Milétu Pavel vzkáže, aby za ním „starší“ (biskupové a kněží) efezské církevní obce přišli. Ti tedy přicházejí, doufajíce, že se k nim apoštol Pavel zase aspoň na nějakou dobu vrátí. Nicméně on si je zavolal, aby se s nimi rozloučil, dal jim své poslední rady a také jim sdělil, že už ho nikdy (na tomto světě) neuvidí. To je obsahem jeho řeči na rozloučenou, která je zároveň jeho duchovním (pastýřským) testamentem.

Dnes máme před sebou druhou část této Pavlovy překrásné řeči. Máme-li pocit, že vnímáme určitou podobnost s Kristovou řečí na rozloučenou, nejsme na omylu, protože určitá paralela mezi těmito oběma řečmi skutečně je. Ne však jen ve smyslu nějaké podobnosti literární, ale jedná se o podobnost vnitřní, obsahovou, protože Pavlova apoštolská služba se stala uskutečněním Kristova ideálu o dobrém pastýři. Vždyť čím jiným se přeci Pavel stal než zvěstovatelem a nástrojem Kristova evangelia o Boží milosti, tedy dobrým pastýřem…

Proto Pavel ve své řeči vybízí efezské „starší“, aby i oni byli dobrými pastýři v Kristově jménu jim svěřené církevní obce, jim svěřeného Božího stádce. V praxi to také znamená, aby byli bdělí, nezištní a laskaví, jako i on sám se snažil takovým – zvlášť v efezské obci – být.

Zkusme si všimnout tří momentů dnešního úryvku, dvou z Pavlovy vlastní řeči a jednoho z toho, co následuje pak.

Nejprve zaznívá výzva k bdělosti, především k pastýřské bdělosti „starších“ církevní obce, potažmo všech biskupů a kněží všech dob. Pod touto Pavlovou výzvou, která se stala součástí Božího slova a která se také opakuje i v jeho listech, jistě můžeme číst mnohé: Pastýřskou bdělost nad autenticitou víry zvěstované, předávané i žité, bdělou ostražitost vůči různým heterodoxním naukám a mravům, schopnost o nich mluvit i mlčet, i napomínat, je-li toho potřeba, být skutečným správcem v Božím lidu, nikoli pánem. A tak dále.

Ačkoli Pavlova povzbuzení jsou nejprve adresována nejprve těm, kterým – nehodným – je nějak svěřena pastýřská služba, týkají se v širším smyslu i mnoha dalších: například i všech rodičů a vychovatelů, učitelů, všech, kterým je nějak svěřeno se o druhé starat, pečovat o ně, mít za ně nějakou zodpovědnost. V jistém smyslu se Pavlova povzbuzení dokonce týkají úplně všech lidí, protože všichni jsme si prostě nějak svěřeni, každý máme za lidi kolem sebe i nějaký ten dílek spoluzodpovědnosti.

Jedno ale musí být vždy společné: Druhým můžeme být skutečně prospěšní jen tehdy, když nám na nich a jejich spáse bude záležet. Od toho se vše ostatní totiž odvíjí. Od lásky k lidem a od starosti o ně a tím pádem i od určité spoluzodpovědnosti za jejich spásu…

Jeden druhému jsme si prostě vždy nějak svěřeni, proto se Pavlovy výzvy k bdělosti nad životní cestou, následováním Pána Ježíše druhých lidí nějak týkají nás všech. Kéž bychom se proto nikdy nestali „dravými vlky“, kteří ostatním jen škodí a „převrácenými řečmi strhávají za sebou (Kristovy) učedníky“, ale raději „dbali na sebe“ a v míře každému z nás příslušející i „na celé stádce“.

Druhým momentem je Pavlova výzva k nezištnosti. Výzva dost výrazná, výzva, která se opakuje ještě vícekrát v apoštolových listech. Navíc svatý Pavel sám šel v tomto svým apoštolováním bez nároku na mzdu příkladem, a to nejen v Efezu, ale třeba i v jiných církevních obcích.

Zvěstování evangelia a tím pádem apoštolské (kněžské) služby se totiž nezištnost týká v prvé řadě. Něco takového se už dokonce týkalo služeb rabínů v židovství – každý rabín musel umět ještě nějaké řemeslo, ostatně proto Pavel, který se před svým obrácením připravoval na dráhu rabína, se vyučil šití stanů. O to víc se to týká novozákonních pastýřů, kněžování ve jménu Pána Ježíše.

Služebník Kristův sice má – aspoň za určitých okolností – právo na obživu ze strany církevních obcí. To je dokonce i biblické a sám svatý Pavel to také zdůrazňuje a stanovuje pro to ve svých listech určitá pravidla. Apoštolská služba se však nikdy nesmí stát zdrojem obohacování se pastýře na úkor druhých, zdrojem jeho osobního hmotného bohatství a nějakých světských výhod. Ani jako důsledek, natož jako důvod se této Kristově službě věnovat, to by bylo zcela a naprosto proti jejímu smyslu. Zvěstovat evangelium a konat posvátnou službu, být „správcem Božích tajemství“, lze ze své povahy jen nezištně, a to doslova.

Výzva k nezištnosti se ale opět netýká jen apoštolské (kněžské) služby. Nezištnost je ctnost, která by měla být vlastní každému křesťanu, ba každému člověku. To neznamená, že bychom úplně vše měli všichni dělat nezištně. Tak už tržní svět bohužel dávno postavený není, z něčeho je také nutné žít a živit ty, kteří jsou komu z nás svěřeni, především rodina a děti.

Ale znamená to, aby nezištnost jako taková měla v našem životě vždy své místo. Abychom byli prostě ochotni a schopni také něco dobrého činit nezištně, je-li toho potřeba. Abychom uměli rozlišit, co je součástí našeho vydělávání si na živobytí a co už je prostor k tomu, abychom jeden druhému nezištně pomohli.

Nesmíme se prostě nechat strhnout a zachvátit mentalitou, že vše je jen otázka peněz, že nic se nedělá zadarmo, že za vše musíme dostat zaplaceno. Udělat něco nezištně, bez nároku na odměnu, je přeci jedním z jasných projevů lásky.

Kdyby mezi námi bylo více nezištnosti, znamenalo by to, že mezi námi bude také více Boha. Veškeré Boží dobrodiní vůči nám lidem je nezištnost sama, protože taková je Boží láska. Proto v každém projevu nezištné lásky je nějak přítomen Bůh.

Posledním momentem našeho dnešního rozjímání je závěrečná zpráva o loučení, kterou dnešní úryvek končil. Ukazuje, že opravdové lidské vztahy k církevnímu společenství patří, i lidská přátelství jsou jeho součástí. Dokonce i takové, které bychom nazvali přátelstvím mezi „laiky“ a duchovními. A je tomu tak dobře.

Pavel musí odejít, už se s přáteli z řad efezských starších společně neuvidí, všechny to mrzí, včetně jeho samého. Ale církevní obec bude žít dál, Kristus v ní nepřestane působit, jak ukazují její další osudy.

A i to je velmi důležité a výmluvné: I při vší hodnotě mezilidských vztahů a při vší správnosti i je pěstovat a do nich investovat, nelze navázat náš vztah s Pánem Ježíšem jen na jednoho apoštola či „staršího“, svázat jej s konkrétním duchovním. On není Pán Ježíš a navíc se může v té které církevní obci změnit, může odejít jinam, může být přeložen (ke kněžským přesunům prostě občas dochází, tak tomu prostě je, a můžeme nechat stranou, kdy se to zdá správné a nutné a kdy se to zdá naopak nepromyšlené a nesmyslné).

Co do přítomnosti Pána Ježíše, jsou kněží jen jeho nehodnými nástroji. Je to ostatně sám svatý Pavel, který říká „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst“.

To ale nic nemění na tom, že i obyčejně lidsky dobré, opravdové a přátelské vztahy by mezi námi měly být, jak ukázal sám svatý Pavel v Efezu…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 20,17-27; Ž 68; Jan 17,1-11a

Milé sestry, milí bratří,

ač dnes máme památku skutečně mimořádného, oblíbeného a velmi inspirativního světce, svatého Filipa Neriho, horlivého apoštola Říma v nelehké době duchovních i společenských turbulencí druhé poloviny 16. století, zaměřme opět svou pozornost na čtení první.

V sobotu a včera jsme se – skrze kontinuální četbu Skutků apoštolů – dostali do Efezu, hlavního města římské provincie Asia, jednoho z nejdůležitějších a nejvýznamnějších starověkých měst a obchodních center nejen Malé Asie ale i celého tehdejšího helénského světa. Jak jsme si již připomínali, apoštol Pavel sem poprvé přišel už na konci své druhé misijní cesty začátkem 50. let, když se vracel z Řecka. Tehdy zde poprvé zvěstoval evangelium, položil první základy budoucí křesťanské obci a mimo jiné zde zanechal své dva spolupracovníky, svaté křesťanské manžele Akvilu a Prisciu (Prisku). Právě o jejich požehnaném působení jsme četli v sobotu. To jsme ale již ocitli o několik let později oproti první Pavlově návštěvě, již v době jeho třetí misijní cesty v polovině 50. let. Následně apoštol sám znovu přišel do Efezu, dozaložil zde církevní obec, strávil delší čas a požehnaně působil.

Jak mnoho mu efezská církevní obec přirostla k srdci, se odráží v řadě momentů: Nejen v tom, že zde působil zdaleka nejdelší dobu ze všech svých zastávek na své třetí misijní cestě, nejen že zde jako svého nástupce, biskupa zanechal jednoho ze svých úplně nejbližších spolupracovníků Timoteje, či že efezským křesťanům pak adresoval jeden ze svých nejkrásnějších novozákonních listů. Ale Pavlův mimořádný vztah k Efezanům se odráží i v krásné řeči, kterou slyšíme právě v dnešním biblickém úryvku.

„Loučení s Efezskými“ je jednou ze tří větších Pavlových řečí, které nám Skutky apoštolů uchovaly: První z nich bylo apoštolovo kázání v synagoze v Antiochii Pisidské (ve 13. kapitole Skutků), kázání, ve kterém se snažil svým židovským posluchačům ukázat, jak celý Starý Zákon připravuje na příchod Krista a teprve jím dochází svého skutečného plného smyslu. Druhou řečí byla Pavlova veleznámá řeč na aténském Areopagu (ze 17. kapitoly) o „úctě k neznámému bohu“, o tom, jak i celá antická vzdělanost a zbožnost nachází své naplnění v křesťanství. A třetí velkou řečí je právě ta dnešní.

Dostáváme se do doby, kdy Pavel z Efezu již před časem odešel. Mezitím hlásal evangelium v západní části Malé Asie a opět v Řecku, konkrétně opět v Makedonii a v Achaji. Nyní se vrací, představení z Efezu patrně doufají, že k nim Pavel opět přijde a zase aspoň nějakou dobu zůstane. Bohužel se tak nestane, Pavel pro ně jen pošle, aby za ním přišli do Milétu, starověkého přístavu (a jedné z kolébek staré řecké ještě předsokratické filozofie) nedaleko Efezu. Zde jim naopak sděluje, že už se s ním neuvidí, a loučí se s nimi.

Jeho řeč však není jen pouhým rozloučením, které je i znamením všeho krásného lidského, co i ke vztahu apoštola a jím „zrozených“ křesťanů patřilo. Není dokonce ani jen pastýřským povzbuzením pro dobu trvalého odloučení a varováním před budoucími protivenstvími a nesnázemi. Je i Pavlovým osobním vyznáním o jeho vlastním vztahu k Pánu Ježíšovi a vlastnímu apoštolskému poslání, kterým mimo jiné odůvodňuje i nutnost svého odchodu.

„Ale můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti“ jsou snad nejsilnější slova Pavlova dnešního vyznání. Slova, která souzní s řadou jeho dalších vyznání a formulací v jeho listech. Slova, která v sobě koncentrují celý apoštolův postoj k životu, určený vztahem k Pánu Ježíšovi: Apoštolův život je jeden jediný běh s Kristem za Kristem a ke Kristu a náplní tohoto života běhu je hlásat o Kristu, naplnění poslání, které od Pána Ježíše dostal, „svědectví evangeliu o Boží milosti“.

Pro tento úkol, jak Pavel sám ve svých listech vícekrát vyznává, mu bylo dáno poznat Pána Ježíše, pro naplnění svého úkolu se vlastně vůbec narodil a pro jeho naplnění mu byl dán čas života. Proto jen v naplnění tohoto úkolu spočívá i jeho životní štěstí, naplnění úkolu je cestou k věčné blaženosti.

To je ale něco mnohem větší než jen nějaká přirozená blaženost, životní spokojenost. Jde o víc než jen o to, o čem byli přesvědčeni už antičtí stoici, ostatně Pavlovi současníci: že jen tehdy, když člověk žije v souladu se svou přirozeností, s přirozeným zákonem, a naplní svůj konkrétní životní úkol, čehož obojího je schopen jen tehdy, když se co nejvíce naučí ovládat své vášně a jedinou jeho vášní se právě stane dobro přirozenosti a vlastní životní poslání, může být blažený, šťastný.

Jde o víc, protože Pavla uchvátil sám Kristus. On jako Boží Syn určuje, co je dobré a co zlé, on určil, co má být apoštolovým životním úkolem a posláním, on ho poslal hlásat evangelium ke všem národům, a tak svědčit o Boží milosti. Určil a v tom, co určil, i zůstal. Proto je v Pavlově veškerém apoštolování tajemně přítomen sám Kristus. Pavlovo naplnění životního poslání je naplněno Kristovou přítomností, je realizací jeho vztahu ke Kristu. Jeho vyznání tak opravdu není jen vyznáním nějaké přirozené blaženosti ze splněného dobrého úkolu, ale právě vyznáním Kristovy tajemné přítomnosti.

A to je velmi důležitý moment Pavlovy dnešní řeči, který by nás měl oslovit:

Zaprvé v tom, že i každý z nás má od Pána Boha nějaký svůj životní úkol, pro který se narodil, pro jehož naplňování mu byl dán čas, možnosti a síly jeho života. Nejsou to jen velké celoživotní úkoly, jakými jsou volba stavu anebo životního povolání či manžela nebo manželky. Je to pochopitelně i celá řada menších úkolů a poslání, některých třeba jen na čas, nebo jen jako doprovodných úkolů k těm základním, až po obyčejné úkoly každodenní. Ty všechny, jsou-li skutečné a od Boha dané, jsou nějakým dobrem, tím pádem Kristovou přítomností a realizací našeho vztahu s ním. Proto jejich naplňování nás může a má naplnit radostí a vnitřním pokojem, štěstím. Ani v našem případě tak nejde jen o pouhé stoické štěstí, i v našem případě jde o přítomnost Kristovu, kterou navíc právě svými činy – dobrem – máme předávat dál. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ píše apoštol Pavel (možná ne náhodou zrovna) ve svém Listu Efezským.

A zadruhé nás dnešní Pavlova řeč může oslovit v tom, že nikdo z nás není bez svého Božího poslání. Dokud nás Bůh zachovává při životě, ví proč, tak tomu je u každého z nás. Naším křesťanským úkolem je najít a dennodenně hledat, co je zrovna naším úkolem, a s Boží pomocí se jej snažit naplnit, a tak dojít štěstí a štěstí plynoucí z dobra předávat i druhým. Štěstí pozemského a jednou především blaženosti věčné.

Samozřejmě, čím jsme starší, tím více je nám jasné, kolik jsme toho neučinili, kolik času v životě promarnili, kolik příležitostí k dobru nevyužili. Do tohoto tak často oprávněného a navýsost pravdivého pocitu vstupuje Boží odpuštění. Ovšem spojené s jistotou, že třeba i na zbytek života to má cenu se s Boží pomocí pokusit dokončit svůj běh a úkol, který jsme i my přijali od Pána Ježíše: „vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti“.

A toho je v každé době tolik potřeba, v nynější době – koronavirové či pokoronavirové – možná ještě víc. Vždyť se tak často v posledních dnech říká, jak by nás nastalá situace měla vést k určité vnitřní retrospekci, reflexi a revizi vlastních životních priorit. Kéž bychom tak učinili ve světle Pána Ježíše a s ním…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 19,1-8; Ž 68; Jan 16,29-33

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den nám liturgický kalendář dovoluje slavit památky hned tří docela různých světců. Vezmeme-li je dle stáří, tak nejprve je to svatý Beda Ctihodný, benediktinský kněz, velký vzdělanec a muž svatého života, který žil na přelomu 6. a 7. století. Dalším je svatý Řehoř VII., velký papež 11. století, který celý svůj pontifikát věnoval snaze o reformu a vnitřní obrodu církve směrem ke svatosti a především snaze o její vymanění se z područí světských vládců. A do třetice si dnes připomínáme svatou Marii Magdalénu de´Pazzi, šlechtickou dceru a nakonec karmelitánskou mystičku druhé poloviny 16. a začátku 17. století. Už jenom tato naprosto rozdílná triáda dnešních světců nám ukazuje, jak rozdílné podoby svatosti mohou být. A co teprve kdybychom k těmto třem přičetli všechny ostatní svaté všech stavů a povolání, všechny mučedníky, vyznavače, panny, rodiče, děti, duchovní a tak dále. Už jen tato představa je připomenutím pravdy, že ke svatosti jsme povolání všichni, i když každý trochu jinak, a povzbuzením po svatosti toužit a o ni usilovat. I to je ostatně smyslem slavení svátků a památek svatých.

Svou pozornost ovšem – podobně jako jsme se o to pokoušeli celý minulý týden – zaměřme opět na čtení první ze Skutků apoštolů. Již v sobotu jsme se dostali do Efesu, jednoho z nejvýznamnějších a nejkrásnějších měst Malé Asie, města, kde apoštol Pavel založil jednu z nejdůležitějších křesťanských obcí, která mu posléze zvlášť přirostla v srdci. Předevčírem jsme rozjímali o tom, jak Priscilla a Akvila, svatí křesťanští manželé a apoštolští spolupracovníci, se právě v tomto městě ujali Apollona, žida, který už znal křesťanství a blížil se k němu, a jak ho vyučili v „cestě Boží“, a tak ho připravili na křest.

Do města konečně přichází i apoštol Pavel. Setkává se tam s „učedníky“, mezi nimi byl s největší pravděpodobností právě i Apollon. Byli už pokřtěni, ale jen „křtem Janovým“. Ten byl – v návaznosti na působení svatého Jana Křtitele a celé křtitelské hnutí – jakýmsi rituálním omytím na znamení kajícnosti a touhy po očištění. Přijímali ho ti, kteří v blízkost příchodu Mesiáše a v nutnost obrácení uvěřili. Proto jsou už také nazývání „učedníky“. Pavel je nyní křtí křtem „ve jméno Ježíšovo“, tedy křesťanským křtem ve jménu Trojice, vkládá na ně ruce (tedy biřmuje je) a oni také dostávají dar Ducha svatého. Tím se teprve stávají skutečnými křesťany.

„Křest Janův“ tedy ještě nebyl svátostným křtem „ve jméno Pána Ježíše“, křtem udělovaným trojiční formulí. Šlo o rituální omytí, jakýsi kající „křest“, doslova „ponoření“ – nezapomeňme, že řecké baptismos, „křest“ není odvozeno od Christos, Kristus, od kterého je nakonec odvozeno české „křest“, nýbrž od řeckého baptizein, a to právě znamená „ponořit“. Ke kajícímu omytí přicházel ten, kdo si uvědomil vlastní hříšnost a zatoužil po obrácení, po připravenosti na příchod Mesiáše. Vždyť už ti, kteří přicházeli k Janu Křtitelovi se od něj nechat pokřtít („ponořit“ do vody), vyznávali své hříchy a on je křtil na znamení pokání a obrácení. Tak se tomu dělo i v následném křtitelském hnutí, tak nějak patrně vypadal i „Janův křest“.

Tato forma „křtu“ velmi záhy zanikla, velmi brzy se přestal praktikovat. Přesto sehrál svou úlohu, když svědectví o něm je součástí Božího slova. To má jistě svůj důvod a ten je určitě hlubší než jen historické svědectví o přechodu z židovství ke křesťanství: Jestliže „křest Janův“ znamenal pro učedníky v Efezu přípravu na křest křesťanský – stačilo, aby Pavel pak jen přišel a pokřtil je a biřmoval, pak v celé události můžeme číst, že je to právě kajícnost, vědomí vlastního hříchu a vlastní slabosti (tedy základní důvody „Janova křtu“), které připravují lidská srdce pro přijetí Boží milosti. Pokorná kajícnost, přiznání si hříchu a slabosti v člověku totiž skutečně probouzejí touhu po odpuštění a obrácení, touhu po Bohu samotném. A tato touha se Bohu, Pánu Ježíšovi otevírá a uschopňuje člověka ho také přijmout.

To platí samozřejmě předně o křtu, i když mu již dávno nepředchází nějaký „křest Janův“, a o svátosti smíření jakožto obnově křestní milosti. Ale platí to i o jakémkoli přijetí Boží milosti. Bez pokorné kajícnosti nelze Boha přijmout, bez přiznání si vlastní slabosti a hříšnosti nelze Boha ani hledat. Vždyť Pán Ježíš nepřišel pro spravedlivé ale hříšníky. A ty, kteří jsou nasycení, propouští s prázdnou.

Ostatně i z toho důvodu každá mše svatá začíná úkonem kajícnosti. Nejen proto, abychom zpytovali svědomí, zda vůbec ke svatému přijímání můžeme jít, ale také proto, abychom kajícností, vědomím vlastní slabosti a hříšnosti otevřeli svá srdce pro Boží milost, Boží pomoc. Pod „Janovým křtem“ můžeme totiž chápat jakékoli vzbuzení lítosti, pokorné přiznání si slabosti, touhu po odpuštění a obrácení. Ty jsou pak předpokladem svatosti, předpokladem cesty ke svatosti, ať je v jakékoli podobě.

„Doba koronavirová“ by nás – mimo mnoha jiného – měla vybídnout právě ke svatosti. K takové, ze které má prospěch i naše okolí, na které závisí přežitelnost vezdejšího světa. Ke svatosti ale nikdy nemůžeme dojít bez Boží milosti a tu zase nemůžeme nikdy přijmout bez pokory a kajícnosti. Jak se bude situace s pandemií nového koronaviru dál vyvíjet, ví opravdu jen Bůh (kéž by nemocných bylo co nejméně a ještě méně obětí). Jedno ale jisté je: že pandemie znovu a jasně odkryla naši ohrozitelnost, naši křehkost. A toto odkrytí – krom mnoha jiného – by mělo vést právě k našemu zpokornění, přehodnocení hodnot a k návratu k Bohu. Předpokladem je ovšem právě také uznání vlastní slabosti, hříšnosti a potřeby Boží pomoci, Božího odpuštění. Tedy „křest Janův“.

Takové uznání neznamená znehodnocení a popření všeho ostatního, toho, co je na každém člověku i dobré a krásné, tedy svaté. Znamená pouze naprosto pravdivou sebereflexi, že zdaleka ne všechno na našem životě je takové…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 1,12-14; Ž 27; 1Petr 4,13-16; Jan 17,1-11a

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, je skutečným Dnem Páně. Proto nic, žádný jiný křesťanský svátek se jí nevyrovná a nemůže ji nahradit. V tom jsou si všechny neděle během celého liturgického roku rovny.

Zároveň je každá neděle něčím jedinečná, v něčem se liší od ostatních, má svůj vlastní „nádech“. Především tím, v jaké je zrovna liturgické době. Trochu jiné jsou tak neděle adventní, kdy si připomínáme čekání věků na příchod Mesiáše a na jeho druhý příchod na konci času, jiné jsou neděle doby vánoční, kdy slavíme Kristovo narození a dětství, v nedělích v liturgickém mezidobí je to zase jeho veřejné působení, které si připomínáme, o nedělích velikonočních je pak Kristovo zmrtvýchvstání zvlášť zdůrazněno. Na příští neděli připadají Letnice, oslava seslání Ducha svatého. Zkrátka a dobře, jak liturgický rok zpřítomňuje celé dějiny spásy, tak všechny neděle – vedle svého základního rozměru týdenních Velikonoc – i do tohoto rytmu zapadají, jsou tohoto rytmu odrazem a projevem, tento rytmus přímo tvoří.

Dnešní neděle je již sedmá velikonoční a má také své specifikum. Je jedinou nedělí mezi čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně a Letnicemi neděli příští, a do velké míry tak v sobě koncentruje celých těchto devět dnů. Její jedinečnost asi nejlépe odrazilo dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. V něm jsme slyšeli, jak apoštolé spolu s Pannou Marií, dalšími ženami a Ježíšovými příbuznými tento čas strávili především čekáním na „vyzbrojení mocí z výsosti“, tím, k čemu je vyzval sám Pán Ježíš.

My bychom měli v těchto dnech prožívat aspoň trochu něco podobného. Měli bychom také čekat na znovuvyzbrojení mocí z výsosti, měli bychom se připravovat na slavnost seslání Ducha svatého, která samu biblickou událost znovu tajemně zpřítomní. Denně bychom tak měli ve svém srdci – klidně je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – vzývat Ducha svatého, pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení. Vždyť na něm závisí celá naše křesťanskost, neboť je to právě Duch svatý, který je Boží silou Ježíšovy přítomnosti nejen v celém křesťanství a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a našem životě. Má-li být náš život aspoň trochu podobný Kristu, a to by měl být, jsme-li stvoření a křtem obnoveni k jeho obrazu a podobě, pak nutně potřebujeme Ducha svatého, protože on je Boží živoucí silou této naší podoby, života k této podobě. Právě Duch svatý nám přeci dává vnitřní zalíbení ve víře, naději a lásce a v následování Pána Ježíše a tom naše podobnost jemu spočívá.

O působení Ducha svatého jsou i obě dvě zbývající biblická čtení. Odhalují nám jeden z nejdůležitějších rozměrů jeho působení v nás, ne-li ten nejdůležitější.

První list Petrův, ze kterého je dnes druhé čtení, patřící mezi takzvané „katolické (to znamená „všeobecné“) listy“, je vlastně jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a křesťanské teologie. Je podivuhodnou katechezí o křesťanském životě především pro dobu zkoušek. Celý list má tak velmi praktický ráz, a to s ohledem na různé těžkosti, protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané. Tím nikdy nemůže ztratit na své aktuálnosti, protože různé těžkosti – i třeba různá protivenství pro víru – ke křesťanskému životu prostě patří. „Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na váš spočívá Duch slávy, to je Duch Boží,“ jsme dnes četli.

V evangeliu jsme slyšeli slova z Ježíšovy „velekněžské modlitby“ (to je ta, kterou pronesl po poslední večeři, v závěru své řeči na rozloučenou), prosbu Kristovu, aby jeho Boží sláva spočinula i na jeho učednících, i na nás. „Sláva Boží“ v Ježíšových ústech, zejména v Janově evangeliu, je ale slávou kříže, neboť hodinou oslavení, kvůli které Pán Ježíš přišel, je právě událost kříže. Vždyť Kristus přišel zjevit Otce. Právě v kříži se nejvíce a nejzřejměji zjeví Boží sláva, která spočívá v Boží lásce. A teprve skrze kříž i Kristovo lidství vstoupí do plnosti Boží slávy, Boží lásky.

Protože služebník nemůže jít jinou cestou než jeho Pán, kříž se má stát slávou i Ježíšových učedníků, jejich životní pouti vedoucí k slávě věčné. To v evangeliu a zvlášť pak v Pavlových listech v různých obměnách slyšíme vícekrát.

Silou toho všeho je Duch svatý. On je Boží slávou, láskou Otce i Syna, i Boží silou vedoucí k této slávě, láskou následování. Proto o Ducha svatého máme prosit – vedle mnoha jiného – také jako o Boží sílu pro nesení kříže, o Boží lásku k nesení kříže. To znamená o sílu všechna svá utrpení a trápení nejen přečkat, ale osvědčit se v nich, ve všem a za všech okolností zůstat podobný Pánu Ježíšovi, to znamená milující. A také o Boží sílu umět si utrpení zvolit, ztratit, obětovat se pro druhého, je-li toho potřeba. O sílu věřit, doufat a především milovat. To totiž vůbec není snadné, leckdy to vyžaduje takřka nadlidský výkon, vpravdě Božský. Ne nadarmo právě křesťanští mučedníci, kteří i v souženích vytrvali ve víře, naději a lásce, byli nazváni martyroi, „svědci“, svědky Boží slávy.

Utrpení, ve kterém dokážeme milovat Boha a lidi, je nějakou vnější okolností, které musíme snášet, pokud není v našich silách je změnit. To jsme povoláni jen naplnit, láskou. Utrpení, které je přímo důsledkem, průvodním jevem naší lásky, které je nějakou nutnou obětí z lásky, je vždy nějakým ještě tajemnějším a intenzivnějším podílem na Kristově kříži, maximě Kristovy lásky, na největším zjevení Boží slávy. Utrpení, ve kterém zůstaneme dobrými a milujícími, se tím naplní láskou, Boží slávou. Utrpení, které je plodem lásky, obětí, je už samo projevem Boží slávy.

Bez Ducha svatého, bez síly Boží lásky a proto Kristovy přítomnosti, to však možné není, něco takového je nad naše slabé síly. Vzývejme proto Ducha svatého. I tehdy, když je nám dobře, když se nám nic zlého neděje, protože kříže mohou přijít a s největší pravděpodobností také přijdou, vzývejme ho „do zásoby“. Vzývejme Božího Ducha ve chvílích, když na nás dolehnou všemožná trápení, protože právě tehdy ho potřebujeme nejvíc, aktuálně nejvíc. Vzývejme Ducha svatého, když rozpoznáme, že jsme povolání k oběti z lásky, ze skutečné lásky, která umí ztrácet a vydat se, tehdy ho potřebujeme úplně nejvíc.

Vzývejme Ducha svatého a prosme o něj v těchto dnech svatodušní novény, protože právě nyní je k tomu příhodný čas.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 18,23-28; Ž 47; Jan 16,23b-28

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení nás přenáší již na začátek třetí Pavlovy misijní cesty. Ta proběhla v letech 53 až 57. Začala opět v Antiochii syrské, kde apoštol po návratu z cesty předcházející nějakou dobu pobýval a působil, vedla přes celou Malou Asii opět do Řecka, do Makedonie a Achaje, odtud pak zpět, povětšinou již mořskou cestou, přes některé řecké ostrovy a zastávku v Malé Asii zpět do Jeruzaléma. Pavel navštěvuje církevní obce, které sám založil anebo v kterých již působil, anebo zakládá nové, povzbuzuje křesťany ve víře a v následování Pána Ježíše a neúnavně zvěstuje evangelium dál. Mimo jiné se stane místem jeho působení Efez, kde založí církevní obec a zůstane tam dokonce delší dobu (a napíše své listy Galatským, První list Korintským a Filipským), zakládá další církevní obce v Kolosech, Laodiceji a Hierapoli, navštěvuje opět Makedonii a její města Filipy, Soluň a Berou (a píše Druhý list Korintským), pak samotný Korint (kde zase píše svůj největší List Římanům).

Dnes se dostáváme do Efezu, těsně před Pavlovým příchodem. Efez byl nejvýznamnějším a nejdůležitějším městem celé Malé Asie, od roku 133 hlavním městem římské provincie Asia. Zde bylo jedno ze středisek antické vzdělanosti a kultury, kdysi působiště Herakleitovo, stál zde Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů antického světa. Zároveň to bylo jedno z center obchodu, bylo zde důležité překladiště zboží, město bylo velmi bohaté. Křesťanská obec, kterou zde svatý Pavel založil a která mu zvlášť přirostla k srdci, se pak stala jednou z nejvýznamnějších vůbec: Po Pavlovi zde jako biskup působil jeho žák Timotej, po něm dle starobylé tradice dokonce i apoštol Jan. Pavel efezským křesťanům adresoval jeden svůj novozákonní list, podle další (mladší) tradice je Efez dokonce jedním z možných míst konce života Panny Marie. Zkrátka a dobře, Efez se stal spolu s Jeruzalémem, Římem a Antiochií jedním z nejdůležitějších center raného křesťanství.

Dnes máme před sebou svědectví o židovi Apollovi, který tedy do města přichází krátce před příchodem Pavlovým. Přichází z Alexandrie, dalšího budoucího centra starověkého křesťanství, hlavního města starověkého Egypta, sídla budoucího křesťanského patriarchátu, kde byla také velmi silná, vzdělaná a do určité míry i všemu novému otevřená židovská komunita (nezapomeňme, že jedním z jejích čelných představitelů byl Filón Alexandrijský, jeden z nejpozoruhodnějších židovsko-helénských myslitelů první poloviny 1. století). Apollos je patrně také vzdělancem, vždyť je „dobrým řečníkem“, je už nějak vyučen i v křesťanské víře, zná dobře Starý zákon (to je ono „Písmo“, protože Nový zákona tou dobou teprve začíná být sepisován). Je dokonce pokřtěn, ale patrně jen křtem Janovým a bez následného daru Ducha svatého (biřmování). I to mu ale stačí, že své přirozené vlohy dal ochotně do služeb hlásání evangelia. Kdybychom sledovali jeho osudy dál, dověděli bychom se, jak se o něm vícekrát zmiňuje jako o jednom ze svých spolupracovníků apoštol Pavel, jak se pak podle starobylé tradice stává biskupem v Drači (dnešní Durrës v Albánii).

Vraťme se ale k dnešnímu úryvku. V něm totiž máme před sebou jeden z nejdůležitějších momentů v životě Apollově, bez kterého by se jeho život možná ubíral třeba i jiným směrem: Moment, kdy se ho ujmou Pricilla (někdy zvaná také Priska) a Akvila. Ty známe z vícero míst Nového zákona. Byli to křesťanští manželé, původně pocházeli z Říma a sám apoštol Pavel je nazval svými „spolupracovníky na díle Kristově“, několikrát se o nich ve svých listech zmínil a nechal je srdečně pozdravovat. A právě na Kristově díle spásy se Pricilla a Akvila v dnešním úryvku podílejí, když to jsou právě oni, kteří se ujmou Apolla, aby „mu důkladněji vyložili Boží nauku“ (v řečtině doslova: „cestu Boží“).

A to je vpravdě oslovující. Priscilla a Akvila jsou krásným příkladem toho, že zvěstování evangelia, ujímání se někoho na jeho cestě k Pánu Bohu a její vyložení není od samého počátku křesťanství jen doménou a úkolem apoštolů a jejich nástupců v apoštolské službě (biskupů a kněží), ale i všech ostatních křesťanů, zvlášť třeba křesťanských manželů. Tenkrát stejně jako dnes přeci není možné, aby kněz byl všude přítomen, aby se dostal ke všem lidem. Je obrovská spousta situací, kdy ke svědectví a duchovního ujmutí se někoho hledajícího, někoho, kdo je teprve na cestě k Pánu anebo dokonce na začátku této cesty, jsou povoláni právě ne-kněží, dnes bychom řekli (ne úplně hezkým slovem) křesťanští „laici“.

Svědectví Priscilly a Akvily ukazuje, že toto misionářské povolání křesťanů-nekněží není jen nějakou náhražkou za povolání zrovna nepřítomných křesťanů-kněží, provizoriem, ale zvláštním a nikým jiným nenahraditelným posláním. Právě pro situace, kam se křesťan-kněz ještě nedostal a třeba ani dostat nemůže. Počínaje rodinou, tam je to jasné, a všemi možnými lidskými společenstvími konče.

Samozřejmě, že pak ke svátostem a ke specifické přípravě na ně je třeba poslat takového bratra nebo sestru ke knězi – i Apollos byl pak poslán k Pavlovi, jakmile dorazil do Efezu, a až jím křesťansky pokřtěn a biřmován. Ale první pozvání a i následné vyložení „cesty Boží“ mají mnohdy udělat právě oni, křesťané-nekněží – po vzoru Priscilly a Akvily. Ať už před posláním ke knězi anebo paralelně s ním, ideálně ve vzájemné spolupráci, jak to bylo i u našich manželů a apoštola Pavla.

Ve stále více se sekularizující společnosti je asi dobré si i tyto věci občas připomenout. Ne pro nějakou nelegitimní „klerikalizaci laiků“ anebo naopak „sekularizaci kleriků“. A snad také ani ne za účelem nekonečného teoretizování o správnému poměru a podobách spolupráce „laiků“ a „kleriků“ v církvi a rozdělení jejich úkolů a kompetencí: to naštěstí není naším úkolem ani kompetencí (a navíc: kde je autentická křesťanská víra a otevřenost pro spolupráci jedněch i druhých, tak spolupráce zpravidla aspoň nějak dobře funguje). Ale je dobré si to připomenout jako povzbuzení, abychom všichni chtěli svou víru také sdílet s druhými a předávat jim ji, abychom všichni – právě i v manželstvích a rodinách – pro Boží království a jeho zvěstování žili, abychom zatoužili mít podíl na hlásání evangelia, „spolupracovat na díle Kristově“. A také se třeba podílet na životě církve a vlastní farnosti.

I to poslední ke křesťanskému životu totiž patří, i toho jsou Priscilla a Akvila (a řada dalších novozákonních postav) svědectvím. Ani v životě církve, v životě křesťanského společenství není možné být jen příjemcem a s ničím nepomáhajícím konzumentem. Je třeba být i aktivním členem, vzít církev – i třeba složenou z nás lidí, tolika hříšníků – prostě za svou rodinu, za rodinu kolem Pána Ježíše, o kterého jde. Za rodinu, ve které – už pro členství v ní – je také třeba přiložit ruku k dílu a nenechat jen pracovat a pomáhat ty druhé, ať už na díle evangelia, nebo na praktických záležitostech života společenství…

Sice není možné beze zbytku kopírovat způsob života prvních křesťanů, čas nejde vrátit zpět. Ale základní principy a struktury křesťanského života prvotního křesťanství pro nás zůstávají trvale platným vzorem a ideálem. Ostatně právě proto se doba prvotní církve – především skrze svědectví Skutků apoštolů a novozákonních listů a potažmo Knihy zjevení – stala součástí Božího slova.

Jestliže tedy v dnešním úryvku čteme, že křesťanští manželé se někoho ujímají, aby mu pomohli na jeho cestě k Pánu Ježíšovi, že spolupracují na díle Kristově a s apoštoly, tak i něco takového k těmto základním principům křesťanského života prostě patří.

A abychom to ještě zaktualizovali… Jestliže se v nedávných dnech relativně často říkalo, že svět před pandemií nemůže být již stejný jako svět po pandemii, tak třeba jednou z pozitivních jinakostí by mohlo být právě uvědomění si, že všichni křesťané se musí nějak podílet na zvěstování evangelia, má-li být hlásáno dál (jako znamení toho můžeme vnímat ono dočasné omezení některých pastoračních aktivit církve v době pandemie), všichni křesťané se musí nějak podílet na životě církve, má-li tato být také viditelná i ve skutcích lásky (znamení toho můžeme číst v urgentní potřebě všemožné solidarity a pomoci v době tísně)…

stáhnout pdf