>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 5 z 10"

Slovo k povzbuzení na pátek 8. května 2020…

Kvě 8, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 7,44-50; Ž 95; 1Kor 3,9c-11.16-17; Jan 2,13-22

Milé sestry, milí bratří,

slavnost posvěcení kostela, lidově „posvícení“, je bezpochyby velkou slavností každého chrámu a měla by být také radostí všech těch, kteří do toho či onoho kostela chodí. Náš kostel, ještě nedovybavený, byl slavnostně posvěcen 8. května roku 1932, dnes je tomu přesně osmaosmdesát roků. Sice vzhledem k současné situaci ještě nemůžeme dnešní slavnost oslavit v takovém měřítku, v jakém bychom si to přáli, přesto stojí za to na ni aspoň nezapomenout.

Chrám je v mnoha náboženstvích chápán jako výsostné místo setkávání se člověka s Bohem či bohy, jako místo Božího přebývání mezi lidmi, místo kultu, místo posvěcení člověka a světa. Potřeba chrámu je důsledkem vnímání, že Bůh je Bůh, ať je jakkoli vnímán, je vždy do jisté míry nedostupný, proto přebývá v nebi, zatímco člověk žije na zemi a obývá ji. Chrám, posvátné místo ke kultu vyčleněné, se pro člověka stává místem propojení nebe a země, „domem“ Božím mezi lidmi.

Podobně jako poznání Boha dostává ve starozákonních dějinách stále jasnější obrysy – starozákonní člověk ve svých dějinách Boha, jeho jedinost, velikost a dobrotu stále jasněji a očištěněji poznává, tak je tomu i s představou chrámu. Izrael nejprve staví lokální svatyně na místech Zaslíbené země, podle toho, kde se ten či onen patriarcha setkal s Hospodinem. Po vyvedení z Egypta a dání Desatera je zbudována pro jeho desky Schrána úmluvy, příslušníci kmene Levi jsou vyčleněni k její službě. Schrána je nejprve ve Stanu setkávání, na kterém spočívá „Boží sláva“ (šekinah), aby konečně v 10. století př. Kr. král Šalamoun pro ni vystavěl chrám na místě, které si Hospodin pro své přebývání sám vybral, na pahorku Sión v Jeruzalémě. Tím začíná dlouhá historie jeruzalémského chrámu, trvající až do roku 70 po Kr., kdy je definitivně zničen a zbude z něj nakonec jen „Zeď nářků“.

I při vší jedinečnosti starozákonního chrámu už jeho samotná historie naznačuje, že chrám, dokonce ani ten jeruzalémský, není tím nejhlavnějším místem Božího přebývání na zemi. Jím ani nikdy nebyl, protože od začátku dějin spásy je výsostným místem Božího přebývání a působení Izrael sám. Proto také ve velesvatyni chrámu jeruzalémského nespočine nic jiného než desky Desatera, proto mohou vznikat od 3. století př. Kr. synagogy, a to na všech místech, kde židé žijí. Chrám sice až do svého zničení zůstane zcela zvláštním místem Božího přebývání, protože jediným místem obětního kultu, ale nikoli jediným a hlavním. To si Izrael během svých dějin stále zřejměji uvědomuje, zvlášť když postupně stále více zjišťuje, že Hospodin Bůh je s ním všude, i mimo chrám, i daleko od chrámu, dokonce i v babylónském vyhnanství. Bůh přebývá především uprostřed svého lidu, nejvýrazněji a nejpožehnaněji v dobách, kdy Izrael žije dle mojžíšského Zákona. Proto všechny starozákonní reformy spočívaly právě v tomto: v obnovení poslušnosti Božímu zákonu, Smlouvě.

Jedním z rozhodujících momentů Nového zákona, jedním z důvodů, proč židé nepřijmou Krista jako Božího syna a odsoudí ho na smrt, je scéna z dnešního evangelia: Pán Ježíš symbolicky očišťuje jeruzalémský chrám, protože ho jednou ve skutečnosti rozboří, neboť pravým chrámem je od nynějška jeho lidství (jako důkaz toho už církevní otcové interpretovali zničení jeruzalémského chrámu Vespasianem Titem). Kristovo lidství je největším možným přebýváním Boha na zemi, protože jen Kristovo lidství a nic jiného je s Božstvím bytostně spojeno v jedné jediné osobě, Pán Ježíš je pravým Bohem i pravým člověkem, Slovem, které se stalo tělem (člověkem, chrámem), aby přebývalo mezi námi.

Od vtělení Božího syna je Božím chrámem na zemi Kristovo lidství a to, v čem tajemně pokračuje. Jednak v lidství každého člověka, protože Kristus svým vtělením tajemně přijal do svého lidství každého jednotlivého člověka. A jednak v křesťanství, potažmo v církvi, jejíž podstatu tvoří ona známá triáda: bohoslužba (leitourgía), svědectví (martyría) a společenství (koinonía).

Proto křesťané na samém počátku žádné lidskýma rukama postavené chrámy také neměli. K bohoslužbě, zvlášť k „lámání chleba“ se nejprve scházeli po domech či kdekoli jinde, kde se shromáždili dva nebo tři v Kristově jménu. Když pak k bohoslužebným účelům začala být některá místnost domu vyhrazena, anebo když se záhy začaly stavět samostatné bohoslužebné budovy, křesťanské chrámy, byla to jednak místa bohoslužebného shromáždění (to ostatně vyjadřuje opět jazyk, kdy v řečtině i latině – a pak i v řadě moderních jazyků – je stejné slovo pro „církev“ i „chrám“, a to doslova „shromáždění“) a jednak místa, která i křesťané začali vnímat jako nějak posvátná, protože se právě zde čte a hlásá Boží slovo a vysluhují svátosti. Proto se tomu velmi záhy začala tato místa i přizpůsobovat a podle toho upravovat a vyzdobovat. Tak postupně vzniklo sakrální umění a sakrální architektura, které od začátku měly pomoci člověku se s Bohem setkat a celým svým vzezřením, výzdobou na Krista ukázat. Chrám začal být chápán jako odraz nebe na zemi a i určitým místem Božího přebývání na zemi, zvlášť pak, když se v něm začala se stále větší úctou uchovávat Nejsvětější svátost.

Pokud toto vnímání nezastíní ta nejpodstatnější „místa“ Božího přebývání – v každém člověku, v křesťanství, zvlášť v eucharistii, a v nebi, je to v pořádku, je to křesťanské. Pokud navíc kostel pomáhá člověku se s Kristem setkat a jeho milostí být proměňován, Bohu díky za to.

Bohu díky za náš velký a krásný kostel. Jože Plečnik jej zamýšlel jako takový, který na jednu stranu naváže na starokřesťanskou tradici chrámového prostoru, a přitom se nestane nějakou romantizující napodobeninou, a na stranu druhou bude kostelem pro moderního člověka, ve kterém mu vše k setkání s Bohem napomůže způsobem jemu přiměřeným. Díky tomu, že Plečnik byl bezpochyby génius sakrální architektury, podařilo se mu (a jeho žáku Otto Rothmayerovi, který interiér dokončoval) to učinit dokonce nadčasově: I dnes, po osmaosmdesáti letech, prostor našeho kostela – jeho střídmá svébytná krása, jeho strohost a pestrost zároveň, architektura s tolika světelnými průhledy či srozumitelná křesťanská symbolika – může každému pomoci otevřít se Boží milosti. Ne nadarmo je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Páně: to je místo, kde se v Ježíši Kristu spojilo lidství s Božstvím…

Náš kostel možná není „láska na první pohled“, ale na ten druhý, hlubší, trvalejší, určitě ano. Je třeba láskou až na druhý pohled, ale o to větší. Kéž by nás dnešní slavnost jednoduše potěšila tím, že smíme mít tak krásný kostel, že ho můžeme mít rádi jako místo, kde se setkáváme s Pánem Ježíšem, kde nasloucháme Božímu slovu, přijímáme svátosti, adorujeme Pána v eucharistii, modlíme se a shromažďujeme se, a tak můžeme být jeho milostí proměňování, abychom my sami byli stále většími Kristovými chrámy na zemi…

Chození do kostela prostě ke křesťanství bytostně patří, protože je to chození za Pánem Ježíšem. To by mělo být vždy naší radostí. V kostele, který máme rádi, navíc radost může být ještě o něco radostnější…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 7. května 2020 …

Kvě 7, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 113,13-25; Ž 89; Jan 13,16-20

Milé sestry, milí bratří,

i dnes pokračujme v pokusech o rozjímání nad všednodenní biblickou četbou na pokračování, zítra, dá-li Bůh, budeme slavit slavnost posvěcení našeho kostela, kdy pokusíme zaměřit svou pozornost na toto sváteční téma.

Včera jsme v prvním čtení ze Skutků apoštolů četli o začátku první misijní cesty svatého Pavla, kterou podnikl spolu s Barnabášem v letech 46 až 48. Vedla z Palestiny přes Kypr do Malé Asie a pak zase zpět. I přestože je Pavel povolán zvěstovat evangelium především pohanům, neznamená to, že by židům, starozákonnímu Božímu lidu, ze kterého sám pocházel, nehlásal evangelium vůbec. Jeho dobré rabínské vzdělání a vlastní obrácení, kdy se z věřícího a poctivého farizeje stal Kristovým učedníkem, Apoštolem národů, ho k tomu také disponovaly. Ostatně, jak sám pak ve svých listech vícekrát reflektuje, bylo to právě nepřijetí evangelia ze strany židů, které pro něj bylo znamením správnosti jeho misie mezi pohany. Není proto až tak k podivení, že dnes máme před sebou právě svědectví o Pavlově zvěstování evangelia právě židům.

Jsme v Antiochii Pisidské (to je jiná Antiochie než ta syrská, jde o starověké město v Malé Asii), v židovské synagoze, při sobotní synagogální bohoslužbě. Pavel, po skončení četby Písma svatého Starého zákona, přednese svou řeč, „něco pro povzbuzení“. Je to krásná a Bohem inspirovaná (vždyť jde o součást Božího slova) ukázka starokřesťanské exegeze Starého zákona, respektive jeden z jejích biblických prototypů: Celý Starý zákon, od začátku až do konce, ve skutečnosti ukazuje na Krista, neboť jedině v něm nachází své naplnění a svůj smysl. Vše podstatné z Kristova života a působení je ve Starém zákoně zároveň nějak předpovězeno a předobrazeno, vše novozákonní se proto děje „podle Písem“, jak pak vysloví i křesťanské Krédo (secundum Scipturas). Celé dějiny spásy prostě vrcholí v Pánu Ježíšovi, pravém Mesiášovi, který nejenže naplnil všechna starozákonní (davidovská) očekávání, ale svým Boholidstvím je přímo „přeplnil“: naplnil, předčil a překonal zároveň.

Podobným, byť samozřejmě ne totožným způsobem – jak aspoň na jednom místě uslyšíme už i ve Skutcích, při Pavlově kázání na aténském areopagu v 17. kapitole – se pak raně křesťanská apologetika (obrana víry) obrátí i směrem k pohanskému světu: Vše moudré a pravdivé v antické filozofii jakož i v antickém náboženském tušení (to bude onen „oltář neznámému bohu“) je otevřeno svému naplnění v Kristu, očekává své očištění a naplnění v křesťanství, ve kterém je hledaný Bůh lidem nejblíže a nejvíce přítomný.

Je dobré si tyto souvislosti občas připomenout, protože nás upozorňují na jednu známou a nesmírně důležitou pravdu víry: Všechno, co je a co se děje, vždy nás nějak připravuje, otevírá Kristu, a to prostě proto, že nic z toho, co je a co se děje, není a neděje se bez toho, aniž by Bůh tomu dal bytí, vše od Boha vyšlo a k Bohu se má navrátit, přičemž tím, skrze kterého se obojí děje, je Syn, vtělený Boží syn. Proto vše jsoucí je Synu otevřeno, na Syna čeká, především člověk. Jedinečně se tato příprava na Syna děje ve Starém zákoně, ve starozákonních dějinách spásy. Nějak, v ne tak intenzivní míře a mnohem zahaleněji a často zmateněji, to ovšem platí úplně o všem.

Kéž bychom proto, oslovení svatým Pavlem, jeho dnešní řečí v synagoze v Antiochii Pisidské, dokázali i my ve svém životě, ve světě, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme, a v lidech kolem sebe, vystopovávat a objevovat, jak vše nakonec ukazuje na Pána Ježíše, jak vše volá po naplnění v něm. V praxi něco takového můžeme prožívat například tak, že čím více vnímáme svět, sebe a lidi kolem sebe, uvědomujeme si jeho, svou i jejich křehkost, nehotovost, nedokonalost a slabost. A tím potřebu Boha, Boha, který nám bude blízko a přesto zůstane Bohem, potřebu Pána Ježíše. Karl Rahner by v této souvislosti jistě hovořil o „transcendentální zkušenosti“, o prožitku bytí, zejména bytí sebe samého, jakožto otevřeného Nekonečnu a toužícího po něm. Tedy Pánu Ježíšovi, Bohu, který se stal člověkem, přebýval a stále přebývá – jedinečně v křesťanství – mezi námi. Kéž by takový prožitek nás vždy k němu vedl, otevíral naše nitro jeho milosti, jeho přítomnostem (v křesťanství). A na druhou stranou aby se nám stal i jedním z mnoha argumentů, proč je správné Krista následovat, proč je dobré a radostné být křesťanem…

K dnešnímu evangeliu snad jen kratičkou poznámku. Necháme-li stranou další velká a navýsost teologická témata, která slovy Pána Ježíše pronesenými na závěr poslední večeře bezprostředně po mytí nohou prosvítají, jedno přehlédnout nemůžeme: Pán Ježíš připravuje své učedníky na to, že bude zrazen a ponížen a že právě tehdy mají uvěřit, že je to on, skutečný Boží Mesiáš. Má to svou hlubokou logiku. Na kříži se nejvíce zjeví, kým Pán Ježíš je, vtělením Boha, který je láskou. Proto je Bůh Trojicí, proto se Syn vtělil, proto dobrovolně přijal kříž…, že je Láskou.

Budeme-li aspoň trochu v lásce Kristu podobní, budeme přijatelnější pro svět, budeme „poslanými“ Kristem, tedy „apoštoly“, jak čteme v dnešním evangeliu. Samozřejmě s vědomím, že „služebník (nikdy!) není víc než jeho pán, posel (nikdy!) víc než ten, kdo ho poslal.“

To platí pochopitelně ve všech dobách, v době koronavirové také a navíc se sobě zvláštní intenzitou…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 6. května 2020…

Kvě 6, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 12,24 – 16,5a; Ž 67; Jan 12,44-50

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme i dnes v pokusech o rozjímání nad oběma biblickými čteními.

V prvním ze Skutků apoštolů se dostáváme někdy do roku 46, stojíme na samém začátku Pavlovy první misijní cesty, na začátku velkého Božího díla zvěstování evangelia všem národům, jehož se právě Pavel stal nástrojem.

Situace je následující: Pavel (Šavel) a Barnabáš se spolu s Janem Markem vrací z Jeruzaléma, kam nesli finanční dar, zpět do Antiochie. Během bohoslužby jsou Pavel a Barnabáš vybráni, „odděleni“ pro dílo, ke kterému je povolal Pán vanutím Ducha svatého, jsou na ně vloženy ruce představených církevní obce (můžeme v tom číst biskupské svěcení) a oni jsou propuštěni, vysláni. Vedeni Duchem svatým odcházejí nejprve do přístavu Seleukie, odtud odplouvají na Kypr (tam dnešní úryvek končí), aby se pak přes Malou Asii (asijskou část dnešního Turecka) přibližně za tři roky zase vrátili zpět.

Zejména dva momenty tohoto biblického svědectví mohou být pro nás inspirativní:

Zaprvé je to skutečnost, že ke všemu došlo při slavení bohoslužby. Vzhledem k tomu, že jsme v Antiochii, mimo Jeruzalém, v církevní obci složené z křesťanů ze židovství i pohanství, tedy z „hebrejů“ i „helénistů“, určitě nešlo ani o chrámovou ani o synagogální liturgii, nýbrž s jistotou o bohoslužbu křesťanskou, o „lámání chleba“, o mši svatou. Během ní dochází z vnuknutí z Ducha svatého k nápadu vybrat ty dva a poslat je k dílu, ke kterému je vyvolil sám Pán.

Že se to stalo právě takto, ukazuje, že „formát“ bohoslužby – vedle mnoha dalšího Božího, čím mše svatá je – může být i pro nás „formátem“, ve kterém stále může dojít k zásadním Božím vnuknutím, i třeba k takovým, která nějak změní náš dosavadní život. Biblické události jsou přeci nejen svědectvím, jak se věci udály jednou, nýbrž i vzorem toho, jak Bůh jedná, přichází a promlouvá k lidem i v době pobiblické, v čase církve, v době naší. Proto je dobré i na toto pamatovat, kdykoli jdeme na bohoslužbu, zejména na mši svatou – a to už brzy, dá-li Bůh, budeme moci všichni: Abychom byli otevření Božímu oslovení, vnuknutí, zásahu. Bohoslužba, právě protože je eminentním prostředím přítomnosti a působení Pána Ježíše – v Božím slově a v eucharistii, je i prostředím, ve kterém se mohou dít důležitá Boží vnuknutí…

Druhým momentem dnešního prvního čtení je, že „vyslání“ se děje vnuknutím Ducha svatého. Ten se stane silou celého apoštolského působení svatého Pavla, již od Letnic je silou Kristova působení v církvi. Že tomu tak je, máme na vícero místech Skutků apoštolů a Pavlových listů i explikováno: Jsou to místa, kdy čteme, že Duch svatý vedl apoštola tam či onam, že mu dal to či ono vykonat, že to či ono Boží Kristovo dílo v církvi učinil. Svatý Pavel pak ve svých listech působení Ducha svatého v srdci křesťana i v církvi také teologicky systematizuje.

Duch svatý – Boží oheň, vítr a voda, jak si budeme s blížícími se Letnicemi stále častěji připomínat – by měl být takovým i v našem životě. Měli bychom se jím nechat vést, měli bychom se ptát a zkoumat, kam nás Duch svatý vane, k čemu zapaluje, k čemu dává sílu. A otevírat se jeho působení a vedení. Ve velkých a vážných otázkách, zásadních zlomových momentech svého života i v jeho každodennosti, každý den, každou chvíli. Zvlášť bychom se měli ptát, kam Duch Boží vane a k čemu vede, když se nemůžeme rozhodnout, když nevíme, co je dobré a co ne, co máme či nemáme učinit nebo říci, anebo třeba když najednou máme před sebou čas, se kterým nevíme, jak naložit. Anebo, a to je nyní obzvlášť důležité, nacházíme-li se v nějaké bezprecedentní situaci, kdy každé naše jednání je prototypem, jak jsme onehdy rozjímali o době nynější.

Kdybychom se častěji ptali, kam nás Boží Duch chce vést, nejenže by najednou naše víra, náš vztah k Bohu oživly (Duch svatý je mimo jiné „pán a dárce života“), ale i náš život by se stal více dobrodružným, vpravdě Božím dobrodružstvím. A takové je vždy lepší než jen nějaké dobrodružství naše…

Evangelijní úryvek nás přenáší těsně před poslední večeři. Podle Janova sepsání v tuto chvíli zaznívá poslední „hlasité zvolání“ Kristova veřejného působení. A je příznačné, že tento závěrečný výkřik se týká slyšení Kristových slov a jejich zachovávání: Kristovo slovo je Božím slovem a Boží přítomností, je zdrojem života pro toho, kdo je zachovává, soudcem tomu, kdo je nezachovává či jím pohrdá. Tímto zvoláním končí Kristovo veřejné působení a začínají události velikonoční.

Mnohokrát jsme rozjímali o dvou základních smyslech Písma, doslovném (historickém) a duchovním (alegorickém, morálním a anagogickém). Trochu jinak je to s poměrem těchto smyslů u Zákona starého (ještě nedokonalého slova Božího) a Zákona nového, zvlášť slova evangelia. U Nového zákona, zvlášť slova evangelia je vztah doslovného a duchovního smyslu podobný vztahu Kristova lidství a Božství: slovo evangelia, jeho znění, jeho litera (doslova „písmenko“) je totiž podobné Kristovu lidství nesoucímu jeho Božství. Jestliže lidství Kristovo je nástrojem jeho Božství, pak nelze dospět k Božímu obsahu Písma (Nového zákona) bez zachování jeho znění.

Jistěže vše je ještě složitější, ale zjednodušeně a v souvislosti s dnešním evangeliem lze říci, že u mravního apelu evangelia tento vztah platí bezezbytku. Vztah k liteře evangelia v mravním apelu je skutečně analogický k našemu vztahu ke Kristovu lidství, a to prostě proto, že i o slově evangelia platí: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“.

A zde se nám obě rozjímání k dnešním biblickým čtením tak trochu potkávají. Boží slovo Nového zákona, zvlášť slovo evangelia, je kritériem rozlišení, zda to či ono vnuknutí může být od Ducha svatého. To, co je s evangeliem v souladu, od něj může být, to, co není, od něj určitě nebude. Vždyť je to stále týž Duch svatý, který Syna snesl do těla Panny, v pomazání kterého Syn veřejně působil i šel na kříž, kterým byl Syn také vzkříšen a který Syna vdechl literám Nového zákona skrze mysl svatopisců…

Proto také slovo Kristovo, slovo evangelia je naším soudcem. Kéž by jím nebylo až jednou při posledním soudu, ale už i během našeho pozemského života, v každém našem jednání, a kéž bychom se jeho soudem vždy řídili. Zvlášť nyní, v době bezprecedentní, kdy evangelium se nám má stát obsahem, vzorem, archetypem našich prototypických jednání a Duch svatý jejich dobrou Boží silou…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 5. května 2020…

Kvě 5, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 11,19-26; Ž 87; Jan 10,22-30

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost krátce opět na obě biblická čtení.

První ze Skutků apoštolů nás přenáší stále ještě do doby mezi Pavlovým obrácením na cestě do Damašku (k němu došlo někdy kolem roku 36) a začátkem jeho první misijní cesty (ta se uskutečnila v letech 46 až 48). Konkrétně se dostáváme do Antiochie, hlavního města starověké Sýrie (v dnešním jihovýchodním Turecku, těsně u syrských hranic). Tam vznikla velmi záhy – už při prvním pronásledování křesťanů v Jeruzalémě ze strany židů po Štěpánově ukamenování – významná starokřesťanská obec. Byla složená jak z křesťanů ze židovství (těm se ve Skutcích také říkalo „hebreové“), tak z křesťanů z pohanství (takzvaných „helénistů“). Z této obce máme také první konkrétní svědectví o apoštolském působení sv. Pavla, ještě ve stínu jeho pozdějšího průvodce na první misijní cestě a na začátku druhé, sv. Barnabáše. Právě v Antiochii se začalo učedníkům Páně poprvé říkat „křesťané“. A u toho se na chvíli zastavme.

Jak na první poslech slyšíme, české křesťan je velmi blízké slovu křest. Křesťan je ten, který je pokřtěný. Ovšem právě slova křesťankřest mají v češtině relativně složitou a ne úplně jasnou etymologii. Křesťan je nejspíš odvozeno – přes starou němčinu – z latinského christianus, které pak je transliterací (pouhým přepisem cizího slova do vlastního jazyka) řeckého christianos, odvozeného od řeckého Christos (Kristus), hebrejsky Mašíjah (Mesiáš), česky „Pomazaný“. Česká slova křest či křesťan souvisí také s všeslovanským krsť znamenajícím také „kříž“. Někdy se hovoří i o příbuznosti s latinským crux, „kříž“. To vše ale můžeme ponechat jazykozpytcům. Nicméně je i duchovně užitečné si tyto etymologické souvislosti připomenout, protože ony odrážejí souvislosti duchovní, ba přímo teologické.

Co nás však v souvislosti s dnešním prvním čtením zvlášť zajímá, je fakt, že řecké christianos, kterým jsou v Antiochii poprvé nazváni křesťané, je jednoznačně přímo odvozené od řeckého Christos, tedy od Krista. Proto by doslovný překlad měl znít nejspíš jako kristovec (ostatně tak také – jako mesiášovce – nazývá křesťany i dnešní arabština).

Tak tedy byli Ježíšovi následovníci v Antiochii svým okolím vnímáni a poprvé nazváni. Takovéto jejich označení (nikoli sebe-označení) je krásným svědectvím o jejich životě, jak jej viděli druzí. Jestliže byli svým okolím nazváni „ti Kristovi“, museli se nejen ke Kristu hlásit, jej vyznávat, ale podle Krista, Kristova evangelia také žit. Kéž by se něco takového dalo říci i o nás…

V evangeliu dnes jedinkrát v těchto dnech čteme z Ježíšovy relativně krátké řeči pronesené ve svátek posvěcení jeruzalémského chrámu. Navazuje na tu o dobrém pastýři. Jejím vrcholem je Ježíšovo (sebe)vyznání „já a Otec jedno jsme“ (poslední verš dnešního úryvku). Kdybychom četli dál, slyšeli bychom o reakci kolemstojících židů, kteří hned začali přinášet kameny, aby Ježíše kamenovali. Ne pro nějaký dobrý skutek, jak sami říkají, ale právě za tento nárok – že je jedno s Bohem, který oni považovali za největší možné rouhání.

O jednotě s Otcem vypovídají především skutky, které Pán Ježíš s Boží mocí činí, to je základní argument jeho řeči. Skutky jsou projevem Kristova boholidství: Lidství je jejich nástrojem, ale obsah je Boží. Proto jsou to právě Ježíšovy skutky, zejména „mocné činy a znamení“, lidsky vnímatelné, pro které mají lidé uvěřit v jeho Božství. Současníci Pána Ježíše jich viděli dost a dost, a proto mohli a měli uvěřit.

Jenže – stále opakovaná otázka – pro co má věřit člověk v době „blahoslavených, kteří neviděli, a přesto uvěřili“? Na to je vlastně také stále stejná dvojí odpověď: Víra je tajemný dar od Boha, ten člověk musí dostat. Ale pořád jsou znamení, které k otevření se tomuto Božímu daru pomáhají. Jimi jsou všechny možné důvody ke křesťanské víře, které dohromady tvoří jakousi mozaiku, kterou je člověk schopen si poskládat dohromady (na základě jakéhosi illative sense, „vneseného smyslu“, jak tuto schopnost nazývá anglický myslitel a kardinál 19. století, sv. John Henry Newmann) a rozhodnout se pro kýžený krok víry. Dar a rozhodnutí dar přijmout jdou ruku v ruce. Přičemž jednou z částeček této mozaiky pomáhající ke kroku víry, kroku k víře je i svědectví, jak křesťanství proměňuje – spíše tedy by mělo proměňovat – chování lidí, k lepšímu…

I o tom jsme už vícekrát ve velikonoční době mluvili. Naposledy v souvislosti se slovy sv. Ireneje, církevního otce 2. století, který na otázku pohanů, kde je dnes ten váš vzkříšený Ježíš, odpovídá poukazem na dobrý život křesťanů, který je „místem“ působení Zmrtvýchvstalého.

Je to známé téma, nicméně dnešní evangelijní úryvek v souvislosti s dnešním prvním čtením nás k jeho znovu zmínění přímo vybízejí…

Pán Ježíš totiž svá slova „já a Otec jedno jsme“ později – ve své velekněžské modlitbě, jak ji máme v 17. kapitole Janova sepsání – ještě rozvíjí. Rozvíjí je o vztah s námi, jeho učedníky a učednicemi. Prosí Otce za všechny, kteří uvěří, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

Naše jednota s Pánem Ježíšem a potažmo i mezi námi křesťany má být jedním ze znamení, pro které má i dnešní okolní svět uvěřit v Krista. Především naše skutečná dobrota, která by byla plodem naší jednoty s Pánem Ježíšem a silou naší vzájemné jednoty, by měla být znamením, které pomáhá k víře v Krista druhým a potažmo i nám samým. („po lásce nás poznají“). Znamením, pro které i my bychom měli být vnímáni jako „ti Kristovi“. Znamením, které by mělo svědčit o tom, že v kostele, ve svátostech, v modlitbě, v Božím slově, ve společenství se setkáváme skutečně s Někým, s Tím, kdo je, a proto má sílu nás proměňovat.

Jednota s Pánem Ježíšem je jeho láskyplné následování a opravdové přátelství s ním, něco asi mnohem většího, než zpravidla žijeme…

Jednota mezi námi by měla spočívat v jednom křesťanském smýšlení, jednom křesťanském činění, jak čteme častěji zejména na stránkách Pavlových listů, měla by znamenat „v nepodstatném různost, v podstatném jednota, ve všem však láska,“ jak slavně formuluje sv. Augustin. Zpravidla také něco mnohem hlubšího a pevnějšího, než obvykle předvádíme, třeba na sociálních sítích…

Kéž by i nynější „koronakrize“ byla pro nás vybídkou zatoužit být křesťany, „těmi Kristovými“ nejen jménem ale i ve skutečnosti, nejen pro sebe ale i pro své okolí…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 4. května 2020…

Kvě 4, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 11,1-18; Ž 42; Jan 10,11-18

Milé sestry, milí bratří,

máme další všední den, a to i liturgicky, a tak se vracíme opět ke všednodenní biblické četbě na pokračování. V evangelijních úryvcích čteme po celou dobu velikonoční z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání. Máme již za sebou noční rozhovor Krista s Nikodémem a dlouhou řeč o chlebě života. Před sebou máme ještě řeč o posvěcení chrámu a hlavně největší Ježíšovu řeč, překrásnou řeč na rozloučenou. Těmto bychom se měli, dá-li Bůh, věnovat v následujících dnech. Dnes čteme z relativně krátké řeči o dobrém pastýři, úryvek navazuje přímo na evangelium včerejší neděle.

Jde o centrální část této řeči. Rozvíjí obraz Krista Dobrého pastýře, který své ovečky zná, dokonce jménem, chrání své ovečky před vlkem a všechny je chce přivést domů, do ovčince, k Bohu. Na pozadí tohoto obrazu Pán Ježíš navíc dává nahlédnout do tajemství své jednoty s Otcem, která se právě v jeho bytí dobrým pastýřem projevuje: jako Boží láska…

Zůstaňme ale u samotného obrazu dobrého pastýře. Jeho vlastnosti si můžeme klidně doplnit ještě o další rozměr, známý z jiného Ježíšova podobenství, totiž že dobrý pastýř vyhledává ztracenou ovečku, a když ji najde, vezme si ji na ramena a donese zpět ke stádu. Tak také Kristus Dobrý pastýř bývá často znázorňován, a to od nejstarších starokřesťanských dob.

Pastýř je tak v evangeliu krásnou postavou. A nejen v něm. Pastýři jsou obecně vnímáni jako kladné postavy: jsou často moudří, tiší, nezatížení bahnem měst, na svých pastvinách jsou svobodní, mohou jít, kam chtějí, nebojí se práce, jsou těmi, kteří své stádo milují, jsou stále s ním, starají se o své ovečky, každou z nich znají, chrání je před dravou zvěří, hledají ztracené. A tak dále. Proto ta veliká oblíbenost, v literatuře, ve výtvarném umění, všude.

Že sám Hospodin se ke svému lidu chová jako dobrý pastýř, věděl už starozákonní Izrael. Že Mesiáš bude tímto dobrým pastýřem, bylo předpovězeno zvlášť prorokem Ezechielem. Pán Ježíš to vše naplňuje v plnosti, přímo v Boží plnosti. Je prostě Božím dobrým pastýřem se vším, co k němu patří, a ještě mnohem víc. Proto také „já jsem pastýř dobrý“ je dalším z velkých Kristových výroků – uvozených silným „já jsem“ – vyjadřujících, kým je Kristus jako Boží syn pro nás: cestou, pravdou, životem, dveřmi, světlem světa, chlebem života a také právě dobrým pastýřem.

Dnešní obraz není proto třeba nějak zvlášť dál rozvádět. Je jasný, srozumitelný. Můžeme se jím nechat potěšit. A to je možná dnes to nejdůležitější, protože i útěchu a potěchu prostě potřebujeme, zvlášť tu Boží. Útěcha Boží totiž člověka nejen skutečně těší, což už samo o sobě je velmi mnoho, ale také otevírá srdce samotnému Bohu. Není to nepodobné s našimi vztahy: když nás někdo skutečně potěší, udělá opravdovou radost, utěší nás, vždy to otevře nějak naše srdce vůči takovému člověku. O co více to platí u Boha. Proto je dobré se nechat Bohem i jen tak těšit…

Skutečnost, že Bůh, Pán Ježíš je s námi ve všech našich starostech, tísních, úzkostech, hladech, žízních, bolestech, blouděních či obavách jako dobrý pastýř, který o tom všem ví, neopustí nás a to jediné podstatné – Boží pastvu – nám stále dává, je opravdu velmi útěšná. Že už dal za nás život a otevřel nám nebe, je ještě útěšnější. A že toto vše není jen slovo, jen obraz, ale skutečnost, může každý zakusit. I tím, že se Bohem nechá potěšit, třeba i čtením dnešního evangelia, krásného obrazu dobrého pastýře. Nechá-li jím rozehřát své srdce, má naději, že se otevře Pánu Ježíši, skutečnému Dobrému pastýři.

Z četby Božího slova si totiž nemusíme vždy odnést jen nějaký mravní apel či poučení. Boží slovo má mnoho rovin a jednou z nich je i útěcha. A ta je také důležitá, možná více než mnohé ostatní rozměry, protože skutečná Boží útěcha možná leckdy lépe otevře naše srdce Bohu než cokoli jiného. Srdce pak mnohem snadněji může reagovat na všechno ostatní Boží, na všechny výzvy, pozvání a napomenutí.

Jeden „apel“ si však z dnešního obrazu možná přeci jen zkusme odnést. Jestliže zakoušíme vlastní potřebu být potěšen a utěšen a jestliže sami tak rádi tuto útěchu nacházíme, zejména u Pána Ježíše, pak je jisté, že potěšit potřebují i druzí lidé, lidé kolem nás. Je proto dobré se pokusit druhým ukázat na Pána Ježíše, pokud ho sami ještě neznají, jako na toho, který je zdrojem útěchy. Ale hlavně je dobré, abychom sami byli ochotni být nástroji, dárci útěchy. Každá dobrá a pravdivá lidská útěcha je totiž nějakým – větším či menším – odleskem té Boží. Svatý Pavel to na jednom místě svého Druhého listu Korintským krásně formuluje: „Bůh nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, které se nám samým dostává u Boha.“

Něco takového je potřeba v každé době. V  naší době možná obzvlášť. A v té, co přijde, ať přinese cokoli, stejně tak…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 3. května 2020…

Kvě 3, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 2,14a.36-41; Ž 23; 1Petr 2,20b-25; Jan 10,1-10

Milé sestry, milí bratří,

a máme další neděli velikonoční, již čtvrtou. Bývá také nazývána Nedělí Dobrého pastýře, a to proto, že se každoročně čte v evangeliu z krásné Kristovy řeči o dobrém pastýři, tak jak nám ji v desáté kapitole svého sepsání zaznamenal svatý Jan. Celá řeč je o Pánu Ježíšovi, jediném Božím dobrém pastýři, to je zřejmé. Jelikož ale obraz dobrého pastýře je také vzorem pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, zejména pro apoštoly a jejich nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a především za nová kněžská povolání. Aby bylo stále dost těch, kteří by v následování a ve službě Krista, jediného Dobrého pastýře, konali v Božím stádci, ač sami nehodní, kněžskou službu.

Celá řeč o dobrém pastýři má několik částí, její čtení je rozloženo do tří let, každý rok na čtvrtou neděli velikonoční čteme kousek. Letos jsou před námi vlastně dvě první části řeči. Nejprve otevření samotného obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). Pak další obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi (zbylé tři verše dnešního úryvku). A právě nad tímto krásným a tajemným obrazem se zkusme dnes společně zastavit.

„Já jsem dveře“ je další ze silných formulací z Janova evangelia. Řecké egó eimi („já jsem“) připomíná největší starozákonní sebezjevení Boha, a to Mojžíšovi na hoře Sinaj. V řečtině Hospodinovo „jsem, který jsem“ (v hebrejštině Ehyeh ahser ehyeh, od toho je odvozeno posvátné JHVH, tedy Jahve) zní egó eimi ho ón. Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené právě slovy „já jsem“ (egó eimi) mají v sobě velkou sílu. Zjevují, kdo Pán Ježíš je: že je Bůh. V Janově evangeliu se tak děje často právě pomocí obrazů (pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně) uvozených právě formulací „já jsem“. Kristus sám nám tak přibližuje, kým – jako Boží syn – je, především kým je pro nás.

Dnes tedy pomocí obrazu „dveří“, obrazu, který si dovedeme všichni představit. Ježíšem-Dveřmi se vchází a vychází k záchraně, Ježíšem-Dveřmi vchází ten, který není zloděj, ale pastýř ovcí. Možná tak nějak bychom mohli evangelijní obraz shrnout.

Jen Ježíšem-Dveřmi se tedy vchází do spásy, do Boha, do světa Božího. Je to obrazné vyjádření jiného slova Pána Ježíše: „nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“. Anebo obrazný základ slova Pavlova, že je „jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, a to Ježíš Kristus“. Tedy krásné obrazné vyjádření jedinečnosti křesťanství a celé naší křesťanské praxe: Kristus je pro nás a celý svět konkrétním vchodem otevírajícím Boha, skrze Krista můžeme do Boha vcházet a zase se od Boha Bohem posíleni a proměněni vracet do světa. Není a nikdy nemůže být lepších a otevřenějších dveří.

To platí jak v rovině víry, základního rozhodnutí, náboženského přilnutí ke Kristu, ale i v oblasti modlitby, duchovního života. I tam je Kristus (jedinými) dveřmi do Boha. I to je dobré si připomenout. Nebyl-li by totiž náš vnitřní modlitební život setkáním s Pánem Ježíšem, nebyl-li by vcházením skrze něj do Boha a necháním se jím vyvádět na Boží pastvinu, dostali bychom se obrovského nebezpečí, že do Boha nás nepovede. Že zůstaneme sami v sobě, anebo se necháme vodit (doslova „vodit za nos“) někým jiným, nějakým zlodějem, třeba i ďáblem samotným, někam docela jinam…

Pán Ježíš je zároveň dveřmi, skrze které mají k ovcím přicházet jejich skuteční pastýři. Tento obraz je důležitý především pro ty, kterým – nehodným – pastýřská služba byla svěřena, tedy pro biskupy a kněze. Ti stále musí poctivě zpytovat svědomí, kudy a proč k lidem přicházejí, zda jsou nástroji Krista Dobrého pastýře. A zda se tak jejich celá kněžská služba (nejen ta svátostná, tam je to – naštěstí – samo sebou) pro druhé skutečně může stát dveřmi do Boha. Anebo zda nejsou náhodou zloději, špatnými pastýři, kterým jde jen o ně samé, o vlastní prospěch nebo dokonce požitek (jakýkoli)…

Nejde ale jen o pastýře ve smyslu biskupů a kněží. Jde o nás o všechny. Každý máme přeci být jeden druhému tak trochu pastýřem, máme-li si navzájem pomáhat na cestě k Bohu, na cestě do Boha, na cestě spásy. Proto se nás obraz Krista-Dveří, jimiž jedině má pastýř vycházet a vcházet, týká. Všichni se tak musíme ptát, zda dveřmi, skrze které k druhým vcházíme, je opravdu Pán Ježíš. Tedy zda způsob, jak k druhým lidem přistupujeme, jde nebo nejde skrze Krista. Zda Pán Ježíš je normou i silou našeho jednání vůči lidem, branou k nim. Zda k lidem „kráčíme v Kristových šlépějích“ (jak jsme četli v dnešním krásném druhém čtení z Prvního listu Petrova).

Co to znamená? Určitě mnohé, o tom nechť každý zkusí rozjímat sám… V každém případě nás ale obraz Krista-dveří, kterými se má přicházet k druhým, zve k tomu, aby naše přicházení k druhým se prostě do těchto dveří vešlo. Aby se jimi – Kristem – nechalo tvarovat, aby to byl Kristus-cesta, kudy se k lidem přistupuje, a Kristus-pastýř, jak a s čí pomocí se to děje. Mimo mnoha jiného to také znamená, že každý člověk je Kristovou ovečkou, zvlášť takový, který zabloudil (i o tom je dnešní druhé čtení). Že hodnota člověka je v něm samém, když Pán Ježíš za každého, zvlášť za toho nejhoršího, prolil svou krev. Že každý člověk je hodný našeho křesťanského přicházení, že každý člověk je hodný naší pozornosti a lásky, že za každého člověka máme být ochotni se (aspoň nějak) obětovat. A tak dále.

Je důležité si tyto věci připomenout, protože přístup k lidem je mezi lidmi mnohdy na hony vzdálen přístupu Pána Ježíše, nemůže se ani trochu vejít do Krista-Dveří. Odvozování hodnoty člověka od jeho užitečnosti, od jeho schopností, postavení, rasy, národnosti, hodnosti, perspektivy a kdoví od čeho ještě, a na to navazující přístup k lidem, opravdu nejde Kristem-Dveřmi. A přitom je velkým pokušením, kterému my lidé – jako jednotlivci i celek – často podléháme, širokou branou, ne tou úzkou, Kristovou…

Jedině Pán Ježíš, to, co čteme o lásce k člověku i k nepříteli v evangeliu, je dveřmi, mantinely, normou, skrze které máme vycházet ze sebe k druhému člověku, ke všem lidem. I to je ona úzká brána vedoucí do nebe.

Pokud naše modlitba bude skutečně křesťanskou, kde jedině Kristus – ne my sami nebo nějaký zloděj – bude dveřmi do Boha, má sílu nás proměňovat k podobě Kristově, podle podoby Krista-Dveří, k podobě Krista-Pastýře. Přičemž právě tato proměna našeho přicházení a vcházení k druhým lidem je jedním z nejdůležitějších znamení, že jsme se opravdu křesťansky modlili…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 2. května 2020…

Kvě 2, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 9,31-42; Ž 116; Jan 6,60-69

Milé sestry, milí bratří,

podobně jako včera, dovolte i dnes tři malé poznámky, snad i podněty k rozjímání: dva opět k biblickým úryvkům, ke každému jeden, a třetí k dnešní liturgické památce svatého Atanáše, biskupa a učitele církve.

V prvním čtení – po souhrnné zprávě o požehnaném působení prvotní církve v síle Ducha svatého (v prvním verši úryvku) – máme před sebou svědectví o jednom z Božích zázraků, který se udál prostřednictvím apoštola Petra v Joppe. Když se do něj zaposloucháme či začteme, nemůžeme se ubránit pocitu určitého paralelismu se zázraky samotného Pána Ježíše, jak o nich čteme v evangeliu. Třeba si vzpomeneme na takové uzdravení Petrovy tchyně či vzkříšení dcery Jairovy, podobností ve vyprávění je relativně dost. A je to správný pocit, určitá podobnost mezi zázraky v prvotní církvi a těmi v evangeliu skutečně je. Ovšem nejde jen o podobnost literární. A už vůbec není tato podobnost důsledkem nějaké mytologizace dění v prvotní církvi ve smyslu, když „toto“ dělal Pán Ježíš, musíme „to samé“ přisoudit i apoštolům. Podobnost je svědectvím podobné skutečnosti: V prvotní církvi se prostě děly (skrze apoštoly) občas podobné zázraky, jaké činil Kristus sám. Jsou to pořád Kristovy zázraky, neboť se dějí v Kristově jménu.

V historickém smyslu Písma (čeho je biblický text svědectvím) máme tedy před sebou zprávu o zázračném dění prostřednictvím apoštolů. Není to jediný případ, podobných zázraků máme ve Skutcích sice možná méně než v evangeliu, ale pořád tam jsou, neboť se stále děly.

Už Kristovy zázraky v evangeliu (různá tělesná uzdravení chromých, navrácení zraku či sluchu, anebo dokonce vzkříšení z mrtvých) jsou obrazem zázraků důležitějších, těch na duši: vnitřního uzdravení, zbavení ochromení dobré vůle člověka, dání duchovního zraku víry a tak podobně. To je duchovní, obrazný smysl evangelijního textu (čeho je událost obrazem, vzorem pro nás).

Podobně je tomu i u dnešního zázraku ze Skutků: je obrazem, vzorem, že Kristovy zázraky proměňující a uzdravující duši člověka se dějí i v době církve, a to nejen té biblické a nejen ve stále se umenšující míře. Zázraky tělesného uzdravení se skutečně dějí mnohem méně, ale ty, kdy dochází k uzdravení duše člověka, k jejímu obrácení se dějí pořád… Dějí se jistě mnoha způsoby, ale dnešní zázrak ze Skutků je vzorem toho, že se dějí zvlášť prostřednictvím nástupců apoštolů v jejich kněžské službě, tedy prostřednictvím biskupů a kněží. Protože se dějí skrze svátosti, které oni jen prostřednicky vysluhují, ale ten, kdo je v nich přítomen a je jejich Božskou silou, je Pán Ježíš.

Právě proto jsou svátosti tak důležité a ničím ve své jedinečnosti nahraditelné, jsou ne sice exkluzivními ale určitě eminentními způsoby Kristova působení v době po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, v době církve, v době naší. Všechny svátosti jsou takové, eucharistie nejvíc. S ohledem na nemocnost naší duše jsou důležité pak zvlášť ty, které mají moc ji uzdravovat: svátost křtu, smíření a pomazání nemocných…

Evangelijní úryvek je o eucharistii, nejsvětější svátosti. Respektive je svědectvím o reakci mnohých ze zástupu na Kristovu řeč o eucharistii: „to je tvrdá řeč, kdopak ji má poslouchat!“ Je příznačné, že právě řeč o eucharistii, o tom, že Pán Ježíš v sebe promění chléb a víno a že se nám lidem dá k jídlu a pití ve svém těle a krvi, je tím Kristovým slovem, pro které mnozí odejdou.

Jakoby tato evangelijní událost předjímala, že právě na vztahu k eucharistii bude tříbit náš vztah k Bohu. Vždyť která jiná svátost lépe ztělesňuje naše praktické křesťanství – že Bůh je nejprve nad námi a před námi a k nám přichází ve svém Synu v síle Ducha, že Bůh nás má skrze přijetí Krista stále více proměňovat Duchem ke své podobě, stále více v nás touží tajemně přebývat a my máme přebývat v něm, čehož předpokladem i důsledkem je naše skutečné následování Krista – než právě eucharistie?

Pán Ježíš po reakci zástupu s láskou pohleděl na své apoštoly a řekl: „I vy chcete odejít?“ Kéž by Petrova odpověď „Pane, ke komu bychom šli“ se stala vždy i naší odpovědí, kdykoli bychom se chtěli od Krista vzdálit, ať už kvůli tajemství eucharistie či jakékoli jiné „tvrdé řeči“…

Poslední poznámku věnujme svatému Atanášovi, světci ze 4. století, biskupovi-patriarchovi alexandrijskému, učiteli církve, velkému a neúnavnému obhájci vyznání Nicejského koncilu, že Syn je skutečně „soupodstatný“ s Otcem. Nemůžeme se samozřejmě ani trochu věnovat celému jeho životu a dílu, svědectví a obhajobě Kristova Božství zasvěceným. Možná ale stačí připomenout jen jednu jedinou větu z jeho snad nejvýznamnějšího díla, z Knihy o vtěleném Slově. Je to věta, která je jedním z nejkrásnějších vyjádření tajemství, o které v křesťanství jde nejvíc, věta, která se v různých obměnách prolíná celou (staro)křesťanskou teologií, (staro)křesťanským vyznáním víry jakož i křesťanskou mystickou zkušeností všech dob. Věta, která může být zároveň velmi špatně (až ďábelsky) pochopena a uchopena, věta, která je ovšem navýsost pravdivá a je v ní shrnuto vše. Zní: „Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem“. „Stal Bohem“ ne ve smyslu „soupodstatnosti“ s ním a už vůbec ne ve smyslu ďábelského sebezbožštění, vyhlašujícího vlastní absolutní autonomii, nýbrž ve smyslu bytí stále podobnějšího Pánu Ježíšovi, ve smyslu stále většího našeho sjednocení s ním, stále křesťanštějšího způsobu života, pokorného následování Božího Syna, jediného soupodstatného s Otcem, který se pro naši spásu stal jedním z nás.

A právě ke své podobě, k přátelství se sebou samým, ke vztahu, který se stále více stane součástí nás samých, nás chce Kristus proměňovat a uzdravovat. Mnoha způsoby, ale uzdravovat zvlášť svými uzdravujícími svátostmi a proměňovat eucharistií.

Ano, je pravda, že dosavadní absence svátostí, nemožnost chodit do kostela, velká změna našeho dosavadního duchovního rytmu nás mohly v mnohém obohatit, mohly v mnohém skutečně prohloubit naše víru, ukázat rozměry, na které jsme zapomněli. To vše a jistě i mnoho dalšího je pravda, a Bohu díky za to, pokud něco z toho skutečně nastalo. Ale ještě větší pravdou je, že svátosti nic a nikdo nenahradí, protože ony jsou výsostným „pokračováním“ vtělení, toho, že se Bůh stal člověkem. Proto svátosti byly, jsou a až do konce světa zůstanou výsostným prostředkem našeho postupného „zbožštění“, takového, které si nevyrábíme sami, ale činí v nás Bůh, který k nám – shůry, nejkrásněji a nejvíc skrze svátosti – přichází. Ne nepodobně tomu, jak Pán Ježíš, soupodstatný s Otcem, sestoupil z nebe a chodil v lidském těle po této zemi…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 1. května 2020…

Kvě 1, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 9,1-20; Ž 117; Jan 6,52-59

Milé sestry, milí bratří,

dnes dovolte tři poznámky, snad tři náměty k rozjímání: Jeden k evangeliu, další k prvnímu čtení a nakonec k dnešní liturgické památce svatého Josefa, Dělníka.

V evangelijních úryvcích stále pokračujeme ve čtení Ježíšovy řeči o chlebu života z Janovy třetí kapitoly. Pročetli jsme se již do její závěrečné, vysloveně eucharistické části. Jestliže v první části řeči byl „chlebem seslaným z nebe“ sám Pán Ježíš a jeho požívání byla víra spojená s poslušností, důvěrou a následováním, tak nyní „chlebem života“ je už eucharistie, pravý pokrm a pravý nápoj, a požíváním je svaté přijímání, jezení Kristova těla a pití jeho krve.

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ slyšíme dnes z úst Pána Ježíše. Středověcí systematici – v návaznosti na dogmatizování nauky o přepodstatnění, nauky vysvětlující, jak při eucharistickém proměňování sice (zjevně) nedochází ke změně vlastností (případků) chleba a vína, ale dochází (tajemně ale skutečně) k samotné změně podstaty, toho, co je uvnitř: chleba a víno už tedy nejsou chlebem a vínem, i když tak navenek vypadají, ale stávají se tělem a krví Kristovu a zůstávají jimi – rádi rozvažovali o tom, jak dlouho zůstává eucharistický Ježíš po přijetí eucharistie v člověku takto přítomen. Celkem konsekventně dospěli k závěru, že tak dlouho, jak dlouho vlastnosti chleba (a vína) v útrobách člověka si ponechávají svou „chlebovitost“ a „vínovitost“, tedy do té doby, než je tělesné tekutiny rozloží v něco jiného. Tím specifická eucharistická přítomnost končí. Scholastici – na základě pozorování – se pak dokonce snažili vypočítat čas, jak dlouho, kolik minut to přibližně trvá…

Nám sice takové uvažování může připadat poněkud úsměvné (skoro podobné pověstné otázce, kolik andělů se vejde na špičku jehly), ale ono má cosi krásného do sebe.

Jednak se takovéto uvažování naši víru o předpodstatnění snaží domyslet: dokud zůstaly vlastnosti chleba a vína, které jsou „způsobami“ (to je teologický termín, překlad latinského species, „druh“, v latině ženského rodu) Kristovy přítomnosti, je i eucharistická přítomnost Krista, jakmile se způsoby rozplynou, tato specifická přítomnost končí.

Tato scholastická úvaha nás ovšem také upozorňuje, jak důležitý je právě samotný moment svatého přijímání: v tu chvíli se setkáváme s Kristem „opravdu, skutečně a podstatně“ (vere, realiter et substantialiter) přítomným v eucharistii, a proto můžeme být proměněni jeho milostí možná více než kdy jindy, jen když se naše srdce v tu chvíli jeho přítomnosti, jeho milosti dostatečně otevře. 

Pokud scholastickou „technickou“ úvahu ještě více rozvineme, může nám to – možná z docela nového úhlu – připomenout i to nejpodstatnější, oč při svatém přijímání vlastně jde: aby Pán Ježíš v nás zůstával, abychom svatým přijímáním byli proměňováni k jeho podobě. Tak jako způsoby chleba a vína přestávají být „nositeli“ eucharistického Krista okamžikem, kdy je skutečně sníme a vypijeme, kdy se stanou součástí našeho těla, o to více bychom se pak „nositeli“ Krista měli stávat my, naše celé lidství, i včetně tělesnosti. Přičemž – narozdíl od tajemné Kristovy přítomnosti za způsobami chleba a vína spatřitelné jen silou víry – by mělo být Kristovo zůstávání v nás samých viditelné i obyčejným očím světa kolem nás…

V prvním čtení jsme četli krásné svědectví o obrácení svatého Pavla v podání svatého Lukáše, autora Skutků. V Novém zákoně máme zprávu o této události ve Skutcích ještě dvakrát, formou Pavlovy řeči, a jednou přímo z pera samotného Pavla, na začátku Listu Galatským.

Pavlovo obrácení je zásadní událostí na počátku církve. Znamená předěl v samotné knize Skutků apoštolů: jestliže do této chvíle jsme měli před sebou svědectví o působení apoštolů a prvních jáhnů, počínaje devátou kapitolou se „hlavním hrdinou“ celého Božího dění stává svatý Pavel. Jeho misijními cestami a působením mezi pohany se začne uskutečňovat velký misijní příkaz Pána Ježíše „Jděte do celého světa, hlásejte evangelium, učte všechny národy a křtěte je“.

Je velmi příznačné, že na začátku všeho toho je obrácení jednoho jediného člověka, proměna Šavla ve svatého Pavla, pronásledovatele křesťanů v Apoštola národů… Nikdo z nás není patrně povolán k tak velkým úkolům jako on. Ale každý z nás svůj úkol, své Boží poslání na zemi má, to bychom jinak nebyli. Obrácení svatého Pavla nám připomíná, že jakémukoli skutečně Božímu dílu skrze nás ve světě musí předcházet obrácení, nechání se uchvátit Kristem, klidně se nechat na chvíli shodit z nějakého našeho „koně“ (že už třeba nebudeme tak „na koni“), nebo se nechat na chvíli i oslepit (znejistit ve svých sebejistotách). Pak můžeme snadněji spatřit Krista a nechat se jím vést.

Třetí poznámka se týká dnešní památky svatého Josefa, Dělníka. Když byla Piem XII. roku 1955 vyhlášena (navázal tak na svého předchůdce Pia XI., který svatého Josefa v roce 1937 vyhlásil za patrona všech pracujících), bylo asi každému jasné, že jde tak trochu o snahu První máj aspoň trochu pokatoličtit. Papež zcela záměrně vybral za datum slavení právě tento den, Svátek práce.

A to vůbec není špatně. Připomenout si, že práce ke křesťanství patří, protože patří k přirozenosti člověka, že práce není jen zdrojem živobytí, byť jím také, ale i bytostným povoláním člověka, že je prostě nedílnou součástí života, je asi vždy důležité. Pro lenochy, aby nepříživničili na práci druhých a dali se sami do práce. Pro pracující, že je to tak správné, že je dobré snažit se svou práci dělat dobře, snažit se pracovat na něčem smysluplném. A pro ty, kteří třeba z nějakého skutečného důvodu (ještě či již) pracovat nemohou, aby si práce druhých vždy vážili. A třeba se o to více modlili a snažili se pomáhat jinak, jak mohou.

Až pandemie nového koronaviru, dá-li Bůh, odezní a svět se opět „rozeběhne“, bude třeba asi pilně pracovat. Kéž by – po zkušenosti a otřesech pandemie – to bylo třeba méně stresově a hekticky, méně kapitalisticky a kariéristicky, ale zato více smysluplně a radostně a přitom pilně a pořádně a hlavně s ohledem na druhé (o životním prostředí ani nemluvě). Na přímluvu svatého Josefa, Dělníka…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 30. dubna 2020…

Dub 30, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 8,26-40; Ž 66; Jan 6,44-51

Milé sestry, milí bratří,

po včerejším svátku svaté Kateřiny Sienské se dnes opět vracíme ke všednodenní biblické četbě na pokračování: V prvním čtení otevíráme po celou dobu velikonoční stránky Skutků apoštolů, dnes máme před sebou krásné biblické svědectví o jedné z prvních křestních katechezí: jáhen Filip navazuje na otevřenost a zájem etiopského komořího o víru v Boha, ukáže mu na Krista, připraví ho tak ke křtu a nakonec, když nic nebrání, ho také vodou pokřtí. V evangeliu čteme stále z jedné z velkých řečí Pána Ježíše dle Janova sepsání, konkrétně z řeči o chlebu života. Také bychom si mohli připomenout životní svědectví dvou svatých, jejichž památky na dnešní den připadají: svatého Zikmunda, krále, kajícníka a mučedníka, anebo svatého Pia V., papeže-reformátora, důsledného uskutečňovatele reformních pokynů tridentského koncilu. Navažme však na pokusy o rozjímání minulých dnů a zaměřme svou pozornost pouze na úryvek evangelijní.

Poslední verš toho dnešního („Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“) znamená důležitý předěl v celé řeči o chlebu života. Předevčírem jsme si připomínali, že tato Ježíšova řeč má dvě části. V první je chlebem života Pán Ježíš jako takový, požíváním tohoto chleba je naše víra. V druhé části je chlebem života Pán Ježíš skrytý v eucharistii, pravém pokrmu a pravém nápoji, jezením a pitím je svaté přijímání.

Jistěže by stálo za to rozjímat o celku, o jednotlivých verších i se třeba zastavit nad každým slovem dnešního evangelia, vždyť jsou to slova samotného Pána Ježíše. Zastavme se ale právě nad jeho charakterem předělu. I struktura biblického textu – u Jana navíc zvlášť významná – je přeci Bohem inspirovaná („vdechnutá“), a proto i ta k nám nějak promlouvá. Tedy i to, že vysloveně eucharistická část řeči skutečně následuje až po řeči o víře a následování.

Přijetí řeči o eucharistii tak předpokládá předcházející slyšení řeči o víře a následování. Nelze uvěřit, že Pán Ježíš nám dá své jíst své tělo a pít svou krev, pokud před tím neuvěříme, že on sám je „Božím chlebem seslaným z nebe“. Jinak řečeno: uvěření v Kristovu přítomnost v eucharistii předpokládá uvěření, že Kristus je pravým Božím synem, který se stal člověkem, uvěření, že „Slovo se stalo tělem“ nejprve v Ježíšovi a pak se jím stává stále znovu a znovu v eucharistii. Právě proto, že mnozí ze zástupu neuvěřili ani v první část Kristovy řeči, po její druhé pohoršeni odejdou.

Nejde ale jen o nějakou logiku víry, že nejprve musíme věřit v základ, v Kristovo Božství, respektive boholidství, a pak je teprve možné věřit dál, v to, co se od tohoto základu odvíjí, co je jeho rozvinutím a důsledkem. Například v různost forem a intenzity Kristovy přítomnosti mezi námi, kam patří jedinečně i eucharistie. V Ježíšově řeči totiž nejde jen o poznání víry, potažmo o hierarchii pravd víry a jejich nějakou logickou následnost, ale především o víru, která je následováním Pána Ježíše. Tu v nás chce první část probudit.

V celém evangeliu není víra totiž jen poznáním, že Ježíš je Boží Mesiáš, ale vždy také rozhodnutím se za Pánem Ježíšem vydat, na něj vsadit celý svůj život, z následování Krista učinit nejdůležitější, vše určující a vše pronikající vztah, „první lásku“, které se podřizují a ze které čerpají všechny ostatní. Jinak řečeno: mít Pána Boha (Pána Ježíše) skutečně na prvním místě.

Jen je-li v člověku otevřenost pro takovouto víru, dostává přijímání eucharistie smysl. Eucharistie, jedinečná přítomnost Pána Ježíše mezi námi, pravý pokrm a nápoj z nebe pro naši duši, právě tento vztah v nás živí a rozněcuje. To je její hlavní „účinek“, ale ten může „působit“ jen tehdy, je-li v nás pro jeho působení otevřenost. Naše neotevřenost sice nijak neumenšuje přítomnost Pána Ježíše v eucharistii, ta je na nás nezávislá, ale omezuje, až znemožňuje její účinnost v našem životě. Ta už totiž na nás závislá je, především na naší otevřenosti skutečně věřit, Pána Ježíše následovat.

O tom, jak eucharistie rozněcuje lásku ke Kristu, je-li k ní srdce člověka aspoň trochu otevřené a pohotové, svědčí veliké bohatství eucharistické mystiky, jak nám ji zanechala dlouhá staletí křesťanství. Mnohé krásné obrazy eucharistie čerpající velmi často svou obraznost z obraznosti samotného Písma – jako „chléb andělský“, „nejsladší Ježíše památka“ či „rozkoš duše mé“ – jsou toho svědectvím.

Jedině člověk toužící po skutečném vztahu s Bohem a otevřený pro něj, člověk aspoň nějak ochotný a připravený „následovat Beránka, kamkoli jde“, má naději zakusit, jak právě eucharistie Božsky sladce a mocně tento vztah živí. Jak je pravým Božím pokrmem a nápojem pro duši, jak je vskutku „chlebem seslaným z nebe“ a do nebe vedoucím.

Duchovní zkušenost není nikdy v naší moci, a to ani ta eucharistická. Vynutit ani vyrobit si ji nemůžeme. Pokud bychom si sami chtěli navozovat nějaké extatické prožitky po svatém přijímání, skončíme dost možná jen sami v sobě, možná v nějakém sebeklamu (ne-li na psychiatrii). Prožitek Kristovy přítomnosti je vždy Božím darem, který můžeme jedině dostat, a to i v souvislosti s eucharistií. V naši moci je jen snaha o otevřenost, rozhodnutí chtít do vztahu s Kristem vstoupit, Krista následovat. To je ovšem zároveň i naším úkolem.

Je možné dobré si tyto souvislosti mezi oběma částmi řeči o chlebu života zapamatovat. A třeba na základě toho před každým svatým přijímáním krátce obnovit rozhodnutí, touhu v Pána Ježíše opravu věřit. Možná se nám tak daru zakoušení skutečné nebeské chuti eucharistie začne více dostávat. A i kdybychom ji nevnímali, rozhodně v sobě dříve nebo později pocítíme působení její Boží síly.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 29. dubna 2020…

Dub 29, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: 1Jan 1,5 – 2,2; Ž 103; Mt 11,25-30

Milé sestry, milí bratří,

běh všedních dnů doby velikonoční jakož i všednodenní biblickou četbu na pokračování dnes přerušuje svátek svaté Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy. Je to ale přerušení krásné a milé, protože dnešní světice je – bez nadsázky – obdivu a úcty hodná. Proto se jí nechme vyrušit a zkusme zaměřit svou pozornost právě na ni, na její život, snad s otázkou, v čem k nám promlouvá i do naší doby a nynější situace.

Se svatou Kateřinou se dostáváme do dob velmi neklidných, do dob, kdy situace církve (také) nebyla vůbec ideální. Nacházíme se ve druhé polovině 14. století. Jsou to časy nejen obecné krize pozdního středověku, ale mnoha krizových jevů v církvi: V mnoha oblastech se pomyslné nůžky mezi ideálem evangelia a způsobem života leckterých křesťanů ve společnosti, která se považuje za celokřesťanskou, stále více rozevírají. A nejen to: Je to i doba různého vnitřního rozdělení církve, doba stálého míšení „trůnu a oltáře“, kdy papežové jsou od začátku století v područí francouzských králů a místo nad hrobem svatého Petra v Římě sídlí v Avignonu, je to doba velmi neklidná. Je to ale samozřejmě i doba, kdy se děje i mnoho dobrého a svatého. A právě svatá Kateřina je jedním z nejzářnějších příkladů tohoto svatého dění, světla, probuzeného v době mnoha stínů.

O jejím životě toho víme relativně dost, zejména díky informacím, které máme od jejího dlouholetého duchovního průvodce a rádce, dominikána Rajmunda z Kapuy. Kateřina pocházela ze Sieny, narodila se 25. března roku 1347 jako druhá nejmladší z pětadvaceti dětí, ve šlechtické rodině. Již od šesti let měla různé mystické vize, mystická vidění a již rok nato učinila slib celoživotního panenství. Rozhodla se vzdorovat přání rodiny ji provdat, chtěla žít velmi přísným asketickým životem. Později vstoupila k dominikánkám (k dominikánským terciářkám žijícím ve světě). Po celý svůj relativně krátký život žila velmi bohatým duchovním životem, měla řadu dalších mystických vizí i mystických darů. O svých vizích, týkajících se zvlášť neutěšeného stavu církve, mluvila relativně často a svá vidění diktovala k zápisu. Mystické dary dané jen jí – zejména dar stigmat – se snažila před světem z pokory naopak úzkostlivě skrývat. Stala se brzy velmi vyhledávanou rádkyní, chodili za ní mnozí, od mocných tehdejšího světa až po nejprostší současníky. Šlo jí zvlášť o reformu a jednotu církve, přispěla k návratu papeže z Avignonu do Říma a pak se snažila zabránit schismatu následného dvojpapežství. Ač neuměla číst a psát, nadiktovala téměř čtyři sta dopisů a svůj vrcholný mysticko-teologický spis Dialog o Boží prozřetelnosti. Stigmata, která dostala ve svých osmadvaceti letech o u kterých Krista prosila, aby je na ní před světem skryl, Kristus skutečně učinil neviditelnými: Kateřina nesla jejich bolest, ale nikdo jiný, snad krom zpovědníka Rajmunda, o nich nevěděl. Viditelná se stala až po její smrti. Ta nastala 29. dubna 1380 (dnes je to přesně 640 let) v Římě. Tam je také pohřbená, v překrásném kostele Santa Maria sopra Minerva. Svatořečená byla roku 1461, roku 1970 prohlášena za učitelku církve a 1999 (ještě spolu se sv. Brigitou Švédskou a sv. Edith Stein, Terezií Benediktou od Kříže) za patronku Evropy.

Celý život svaté Kateřiny Sienské, od začátku až do konce, je podivuhodný a podivuhodně krásný. Jsou to však především tři velké jeho charakteristiky, které by nás mohly oslovit, ba by nás měly přímo zasáhnout, v naší době a v naší nynější situaci. Zaprvé je to Kateřinina láska k církvi, zadruhé to, jak se snažila své mimořádné dary využít pro dobro ostatních, a zatřetí, jak dokázala jiné své mimořádné dary – stigmata – s velkou pokorou před světem skrýt. 

Láska k církvi jakožto tělu Kristovu je bezpochyby v pozadí všech reformních snah svaté Kateřiny, je motivací a silou jejích činů, je dobře čitelná z jejích dopisů na všechny strany. Kateřina milovala církev a žila pro ni, a to právě v dobách, kdy stav její lidské stránky byl v mnohém velmi neutěšený.

I my žijeme v době, kdy lidská stránka (naší katolické) církve a vztahy mezi námi (katolickými křesťany), jsou v lecčem také neutěšené, v jistém smyslu možná ještě více než v polovině 14. století. Proto nám Kateřinina láska k církvi může být skutečnou inspirací: Milovat církev jako prostředí Kristovy přítomnosti a působení ve světě, jako jeho tajemné tělo, a naslouchat jejímu učení v otázkách víry a mravů a řídit se jím. I to ke katolickému chápání církve patří, to žila svatá Kateřina a my bychom si z ní měli vzít příklad. V jednom z jejích dopisů dokonce čteme: „I kdyby na papežský stolec usedl sám ďábel, je třeba ho poslechnout, ne kvůli jeho osobě, ale kvůli Bohu“… Něco takového se ovšem, Bohu díky, ještě nikdy nestalo.

Kateřina dostala celou řadu mimořádných darů a podivuhodně dobře dokázala rozlišit, co má využít k dobru církve, světa a druhých lidí, a co má přede všemi raději skrýt, také k jejich (i svému) dobru. Co měla využít – svá vidění, své schopnosti, skutečně využila, dala je všanc ke slávě Boží a k dobru lidí. Co měla skrýt – svůj tajemný osobní podíl na Kristově kříži, to, co mohlo být k její vlastní slávě, to také pokorně skryla, nechala učinit neviditelným.

I to je nesmírně inspirativní, zvlášť pro naši dobu i pro situaci, ve které se všichni nyní nějak nacházíme. Dát všanc, nabídnout ke službě to, co nabídnout můžeme: své síly, schopnosti, talenty, svůj čas, své poznání Boha. Ale také dokázat skrýt, co by bylo jen ke slávě naší, včetně našich „stigmat“, bolestí. Jistěže o bolestech je třeba i mluvit, „sdílená bolest je poloviční“ se někdy říkává, ale jsou i takové kříže, „stigmata“, bolesti, které prostě můžeme skrýt, nemusíme se s nimi chlubit, můžeme je nést jako tajemný podíl na kříži Kristově, jako ono Pavlovo „doplňování toho, co zbývá do plné míry Kristových útrap, a to za jeho tělo, církev“. Jistě i tak svatá Kateřina chápala stigmata svá…

Obojí ovšem vyžaduje velikou lásku a velikou pokoru zároveň. Svatá Kateřina je měla, a proto byla a je velkou a svatou ženou, jednou z nejpodivuhodnějších, jaké kdy po zemi chodily.

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»