>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 2 z 10"

Slovo k povzbuzení na neděli 12. července 2020…

Čvc 12, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Iz 55,10-11
Žalm: Ž 65
2. čtení: Řím 8,18-23
Evangelium: Mt 13,1-23

Milé sestry, milí bratří,

krásné a známé Ježíšovo podobenství o rozsévači rozsévajícím semeno, předznamenané neméně známým již starozákonním Izaiášovým přirovnáním Božího slova k životadárnému dešti, asi jednoznačně dominuje dnešnímu Božímu slovu. A tak zkusme, i přestože i druhé čtení z Listu Římanům je také krásné a silné, zaměřit svou pozornost právě na tato čtení, na čtení první a na evangelium.

Podobenství o rozsévači se zdá být celkem průzračné, i když jako každé podobenství může mít výkladů a zvlášť výkladových důrazů pochopitelně více. Protože je ale zároveň jediným podobenstvím, u kterého nám Nový zákon dochoval i jeho výklad z úst samotného Pána Ježíše, máme rozjímání přeci jen snadnější. Můžeme je číst například následovně: Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus sám, popřípadě hlasatel Božího slova, hlasatel evangelia. Semenem je samo Boží slovo, evangelium, jedna z nejdůležitějších forem Kristovy přítomnosti, přítomnosti Slova, mezi námi. Semenem pak mohou být i ostatní přítomnosti Slova, Syna, zvlášť ta svátostná. Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo je země přímo naše srdce, srdce každého z nás, a jednotlivé části země pak jednotlivá zákoutí, způsoby existence srdce a hlavně způsoby přijímání Boha do našeho nitra. Kdo je semeno vytrhávající pták, slunce, trní, říká sám Pán Ježíš: ďábel se svými pokušeními, tíseň a zkoušky, světské starosti, zvlášť majetek. Doplníme-li to vše starozákonním Izaiášovým předobrazem, pak deštěm, vláhou, vodou padající z nebe, rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Kristova milost, především dar Ducha svatého.

Rozsévač prostě chodí světem a rozsévá, semeno má sílu samo v sobě, déšť z nebe padá. To je faktum, stejně jako je faktum, že jsou a kolem obcházejí ti, kteří chtějí semeno vyzobnout, je žár, který ho chce spálit, a trní udusit.

Je tedy jasné, že nejvíce záleží na půdě, která je představována jako aktivní, jako ta, která může ovlivnit, kam a jak v ní semeno zapadne, jak je přijme, co se semenem bude. Bez půdy nemůže semeno na světě vyrůst. Proto právě k ní, k půdě, k lidskému srdci, podobenství především cílí:

Boží slovo má totiž Boží sílu samo v sobě, stejně tak jakákoli jiná přítomnost Slova, Syna mezi námi, zvlášť ta svátostná. Podobně milost, jak praví katolická věrouka, je aspoň nějak – jako déšť padající z nebe na dobré i zlé – nabízena všem (pravda, podobně jako někde prší častěji, jinde méně, zdá se, že je tomu i s tajemstvím intenzity nabízené milosti daru víry). Proto opravdu záleží především na půdě, zda, jak, kam a jak hluboko Boží semeno přijme, jak mu dá vzklíčit, vzrůst a růst. Zda ze semene vzroste onen strom, který přináší dobré plody, v jehož větvoví mohou hnízdit ptáci, jehož listí nevadne, jehož kořeny jsou pevné. Anebo zda brzy uschne, sezobají je ptáci, udusí trní, anebo vůbec nevzklíčí.

Podobenství popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista. Vystihuje především různé přístupy těch, do kterých Boží semeno nějak zapadlo a vzrostlo. Tedy těch, kterým bylo dáno, že jim evangelium bylo nějak zvěstováno a také k jeho přijetí dostali Boží milost, dar Ducha svatého. Podobenství totiž neřeší místa, kam semeno nedopadlo (pokud jsou vůbec taková), a nikde v podobenství totiž není řečeno, že by nepršelo. Zaměřuje se na ty, „kterým bylo dáno“: Ne všichni ti se totiž zachovají jako dobrá půda. Jedni přijmou Boží slovo, víru, Pána Ježíše jen okrajově a brzy podlehnou pokušení a víru ztratí („podél cesty“). Jiní přijmou víru sice s nadšením, ale jen povrchně, ale v době zkoušek ji také ztratí („na skalnatou půdu“). Další nechají Pána Ježíše udusit vším pozemským, ať už radostmi či starostmi, zvlášť majetkem a bohatstvím („do trní“).

Podobenství je tak především varováním pro nás, křesťany, abychom se ani jedněmi z nich nestali, ale aby naše srdce byla, stala se dobrou půdou, anebo se v tom obnovila. Podobenství je výzvou, abychom Boží semeno – Boží slovo, křesťanskou víru a křesťanský způsob života, svátostnou přítomnost Pána Ježíše – přijímali do hloubi svého srdce a tím pádem do celého svého života. Abychom Pána Ježíše, křesťanství, přijali nejenom okrajově, ale skutečně, abychom nedávali před ním přednost ničemu jinému světskému, zvlášť se nenechali udusit majetkem. Jen tak se můžeme stát podobni stromu přinášejícímu Boží ovoce, stín, útočiště a uzdravení.

Je totiž naprosto jasné, že všechny nedobré půdy se mohou týkat – a také se nějak povětšinou týkají – každého z nás: Určitá perifernost, jen okrajovost našeho křesťanství, povrchnost a pouhá emotivnost, dávání před Bohem přednosti všemu možnému i nemožnému… Jenže nic z toho nemůže přežít, zvlášť různé zkoušky a ďábelská pokušení ne. Však to také mnohdy zakoušíme a vidíme, ať už na sobě, anebo na svých blízkých…

Aniž bychom se tedy pouštěli do nějakých dalších výkladů dnešního podobenství – však přeci stačí vysvětlení z úst samotného Pána Ježíše, zatužme prostě být, stát se znovu dobrou půdou. A také pro to něco s Boží pomocí, s pomocí Božího deště, Boží milosti udělejme. Třeba to, že se mnohem více vystavíme Božímu semeni, Božímu slovu a Božím svátostem, Kristu, semeni bezpochyby tak hojně rozsévanému po celém světě. Vždyť čím více Božího semene do našeho srdce padne, tím větší je naděje, že aspoň některé padne na dobrou půdu, zakoření, vzklíčí, vzroste a přinese plody – i tak přeci můžeme podobenství číst. A my se tak stanem aspoň maličkým místem Božího přebývání v tomto světě. Vzrostlý strom přinášející Boží ovoce, stín a uzdravení je přeci jedním z nejkrásnějších evangelijních obrazů živého křesťanství, Božího království v nás.

Milé sestry, milí bratří, nestaneme-li se dobrou půdou, přestaneme být – dříve nebo později – křesťany úplně. Protože ten Zlý skutečně obchází světem a vyrvává semeno i jeho klíčky z půdy srdcí, žár světa – také „slunce satanova“ – je velký, pouhá perifernost křesťanství je pohodlná, povrchnost a pouhá emotivita jsou velmi oblíbené a trní je opravdu dost a dost… Nezbývá než se snažit stát dobrou půdou. K radosti své i Boží a ke skutečnému prospěchu a dobru světa. Vždyť, jak jsme slyšeli v dnešním čtení druhém, „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů…, kdy bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“: Až z nás vyrostou Boží stromy, stromy kříže, kříže oživlého, rozkvetlého, nesoucího Boží ovoce, ovoce víry, naděje a lásky, tak se dočká.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 5. července 2020…

Čvc 4, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Iz 61,1-3a
Žalm: Ž 117
2. čtení: 2Kor 4,1-2.5-7
Evangelium: Lk 10,1-9

Milé sestry, milí bratří,

jelikož dle liturgických zásad má v liturgickém mezidobí slavnost přednost před slavením neděle, připadne-li na ni, slavíme dnes slavnost svatých Cyrila a Metoděje, „věrozvěstů“, jak o nich praví krásný, starobylý, i když ne zcela přesný titul.

Svatí Cyril a Metoděj, světci 9. století, stojí i dnes před námi jako vzory hodné následování, a tak by jistě bylo možné o nich rozjímat z různých úhlů a v řadě ohledů:

Mohli bychom například rozjímat o jejich životě, celkem dobře a všeobecně známém. Zvlášť bychom mohli svou pozornost zaměřit třeba na to, jak tito dva řečtí vzdělanci dokázali celé své nadání, veškerou svou vzdělanost a především všechny své síly a čas svého života dát do služeb hlásání a předávání evangelia, přibližování tajemství Boha. Navíc pro to odešli ze svého rodného Řecka, opustili domov a šli do zemí neznámých, zčásti ještě divokých a jen s chabými počátky křesťanství. A při tom všem zůstali duší prostými mnichy.

Mohli bychom také rozjímat o jejich velkolepém díle. O tom, jak Cyril neváhal vytvořit hlaholici, aby mohla být do staroslověnského jazyka přeloženo Písmo a v něm hlásáno. O tom, kolik energie museli oba věnovat předání Božího slova, jeho překladu a hlásání. Mohli bychom zaměřit svou pozornost i na podivuhodné dílo slovanské liturgie, jakési prolnutí byzantské bohoslužby s latinskými prvky, či na to, jak se Cyril a Metod i snažili, aby křesťanské mravy pronikly do každodenního života, pro což sepsali kodex křesťanského způsobu života Zákon sudnyj ljudem.

Anebo bychom mohli rozjímat o Metodějově statečnosti, kterou byla jeho pastýřská služba prodchnuta a doprovázena, kdy on musel – ač samotným papežem jmenován arcibiskupem – čelit nepřijetí, dokonce pronásledování, včetně fyzického uvěznění, a to ze strany samotného (zejména latinského) kléru.

Mnoho se také píše o jejich významu jako „tvořitelů mostů“ mezi křesťanským Východem a Západem, mezi později rozděleným pravoslavím a katolicismem. To už sice spíše souvisí s jejich „druhým životem“, s tím, který je vázán na postupný rozvoj cyrilometodějského kultu, zejména toho „slovansky zabarveného“ od druhé poloviny 19. století. Nicméně i toto má základ v jejich životě a díle: Vždyť prostě přišli z Byzance na území vlivu Francké říše.

To vše jsou jistě možné směry rozjímání a snad i užitečné podněty. Přesto tím asi nejpodstatnějším momentem našeho rozjímání o svatých Cyrilu a Metodějovi, to, v čem obzvlášť by dnes měli zazářit jako nebeské vzory, je jejich neúnavná snaha předat Boží slovo. Vždyť právě k tomu se vztáhla velká část jejich úsilí: vytvoření písma i samotné překládání biblického textu. Ostatně překrásně to vyzpíval sám svatý Cyril ve svém Proglasu, Předzpěvu k překladu Čtveroevangelia: «Vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby tohoto světa se zbavili a rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha».

Nám dnes přijde jako naprosto samozřejmé, že text Božího slova je přeložený a stále znovu překládaný a velmi snadno dostupný. To je určitě dobře a Bohu díky za to. Ale není dobře, jak málo často Boží slovo čteme, jak se možná málo snažíme nad ním opravdu rozjímat, jak málo se – narozdíl od mnoha lidských slov – jím skutečně sytíme. «Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření Boží (…), tak i každá duše bez knih, neznající zákona Božího, zákona Písem duchovního, zákona zjevujícího ráj Boží» pokračuje Cyril ve svém Proglasu.

A ještě hůře možná je, že si často vybíráme z Božího slova jen to, co se nám zrovna hodí a právě líbí. Vždyť Písmo svaté jen jako celek má svou plnou Boží sílu, jak pokračuje svatý Cyril: «Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, (…) schopni budou zabít nepřítele (totiž ďábla), těla hnilobnému rozkladu uniknou, (…) nebudou padat, ale pevně stát, (…) stanou na pravici Božího trůnu, (…) a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milostivého».

A tak možná daleko víc než všechny obvyklé úvahy o nějakých cyrilometodějškých kořenech naší víry, či dokonce o nějakých (neexistujících) cyrilometodějských kořenech naší státnosti, anebo o jakémsi jedinečném postavení slovanských národů hlásících se k cyrilometodějské tradici mezi křesťanským Východem a Západem (což je v době globalizace možná už opravdu poněkud anachronické), je třeba zaslechnout stále stejně znějící cyrilometodějské volání „slyšte Slovo“: Slovo Boží, slovo Čtveroevangelia, slovo ztělesněného, zliterárněného (do písmen srozumitelně zapsaného) Slova, tedy Syna, Krista, Druhé Boží osoby stavší se člověkem, stavší se tak i písmenem, literou.

„Slyšte Slovo celé“ by dnes možná zdůraznil svatý Cyril.

Ne negramotnost, nýbrž neochota k slyšení celého Božího slova (Nového zákona) je možná největší bolestí, nejrozšířenějším a do jisté míry bezpochyby nejnebezpečnějším nedostatkem naslouchání Božímu slovu v dnešní době. A tím pádem i zábranou Pána Ježíše skutečně následovat a také vidět.

Tato neochota má jistě mnoho svých příčin a mnoho svých projevů a jistě je možné a užitečné se po nich pídit a pojmenovat je. Ale možná mnohem důležitější je si tuto svou nemoc – selektivnost v naslouchání Bohu – uvědomit a zatoužit po uzdravení z ní…

Pokud by někdo pochyboval, že mnozí z nás jsou touto nemocí skutečně nemocní, můžeme si to ilustrovat na trochu podobném příkladu: na tom, jak se mezi námi katolickými křesťany přistupuje k různým výzvám papeže Františka. Jedni velmi rádi zdůrazní třeba to, jak papež vybízí k všeobecnému a chápajícímu milosrdenství, zvlášť vůči některým znevýhodněným skupinám, třeba i hříšníků, k otevřenosti vůči lidem jiného smýšlení či dokonce jiného způsobu života, jak vyzývá k otevřenosti a pohostinnosti vůči migrantům, jak přímo pranýřuje sociální hříchy, sociální nespravedlnost, zneužívání moci, či jak kritizuje zhoubný klerikalismus. Druzí zase budou papeže Františka rádi citovat, jak káže proti potratům a euthanasii, jak varuje před genderovou ideologií, jak pranýřuje sexuální nevázanost a sobecký hedonismus, anebo jak dokáže zastavit přehnané progresivisty a zdůrazní některé tradiční formy zbožnosti. A vlastně všichni, kteří se na to či ono odvolávají, mají pravdu, neboť toto vše – a mnohem víc – k evangeliu a jeho aplikaci patří. Jenže problém je v tom, že si někteří vybereme vždy jen „tu svou polovinu“…

Je krásné, jak se papež snaží předávat evangelium celé, „padni, komu padni“, zejména jeho mravní apel. I přestože někomu nemusí být blízký ten či onen liturgický či teologický akcent papeže Františka, tak o jeho evangelijním apelu ke svatosti, který se bezpochyby snaží i sám žít, nemůže pochybovat nikdo… Proto je dobré papeži Františkovi – „věrozvěstovi“ – naslouchat a slyšet jeho apel celý.

O co víc to platí však o evangeliu jako takovém, o do litery Písma se vtištěném a v něm se vyslovivším Slově, k němuž se chováme mnohdy ještě mnohem hůře a svévolněji než k papežskému magisteriu… Důvod je stejný: slyšíme jen to, co chceme. A to je špatně.

Svatí Cyril a Metoděj jsou apoštolové jednoty, o ni se modlíme v dnešní modlitbě po přijímání. Křesťanská nejednota mimo jiné ovšem pramení právě z toho, že si z evangelia vybereme jen část, katolická nejednota pak, že si z papežského učení také vybereme jen část… Tu, která nám vyhovuje, která po nás nic nežádá.

Slyšme Slovo Boží, slovo evangelia, slyšme je celé, snažme se o to každým dnem, s Boží pomocí… Už jen proto, aby mezi námi – a hlavně mezi námi a Bohem – bylo více jednoty.

 

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 28. června 2020…

Čvn 27, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: 2Král 4,8-11.14-16a
Žalm: Ž 89
2. čtení: Řím 6,3-4.8-11
Evangelium: Mt 10,37-42

Milé sestry, milí bratří,

již třetí neděli otevíráme 10. kapitolu Matoušova sepsání evangelia. Začala svědectvím o vyvolení a vyslání dvanácti apoštolů Pánem Ježíšem. To byl úryvek, který jsme slyšeli před dvěma týdny. Na to navázala relativně dlouhá Kristova řeč, takzvaná „řeč vyslání“, ze které jsme četli již minulou neděli a dnes její čtení dokončujeme. Jsou to slova adresovaná nejprve apoštolům, těm, které Pán Ježíš vyvolil a vyslal do světa, potažmo pak jejich nástupcům v apoštolské službě. Jelikož se ale stala součástí evangelia, platí nějak i všem křesťanům, nám všem, a proto se opět zkusme do Ježíšových slov zaposlouchat všichni.

Dnešní úryvek skládá ze dvou částí. První bychom mohli (spolu s biblisty) klidně nazvat „podmínky následování Pána Ježíše“, druhou třeba „přijetí Božích poslů“. Naše názvy samozřejmě nejsou podstatné, ale je dobré vnímat, že se jedná o dvě části, dvě trochu různá témata. Protože obě jsou velká, zkusme zaměřit dnes svou pozornost pouze na první z nich, tedy na zásady, jejichž naplňováním máme Pána Ježíše následovat.

«Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden», tak začal dnešní úryvek. To určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Pána Ježíše. Leckomu mohou znít nejen nepochopitelně, ale dokonce i velmi tvrdě. A není se až zas tak čemu divit. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec. Navíc je obsahem i celého Božího přikázání Desatera «cti otce svého i matku svou», přikázání, z nichž Kristus nepřišel zrušit ani čárku, ale naopak je naplnit.

Proto nemůžeme Ježíšovu slovu určitě rozumět tak, že by nás nabádala, abychom neměli rádi své rodiče, abychom nemilovali své nejbližší a už vůbec ne aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenému zákonu, ale i proti samotnému evangeliu.

A ona nás Ježíšova k něčemu takovému skutečně nenabádají, jen nám říkají, že nemáme mít nikoho raději – ani své nejbližší – než Boha.

Mít víc rád Boha než ostatní lidi i než sebe samého znamená „mít Boha na prvním místě“, jak se často říkává. Tedy mít Boha, Pána Ježíše jako svou první a největší lásku. A protože jde o lásku k Bohu, k dobru samotnému, jde vlastně o lásku k Lásce jako takové. Taková láska proto neneguje ty ostatní, které člověk může a má mít k druhým lidem, ale naopak: Dává jim jejich sílu, směr a důvod. Mít Boha na prvním místě totiž znamená, že vztah k němu pronikne a ovlivní vše ostatní, co jsme a co děláme. Je-li naše láska k Bohu živá, má větší naději být dobré i vše ostatní v našem životě.

Abychom si to snad snadněji představili: Není to nepodobné situaci, kdy lidé, zejména manželé, žijí v krásném a milujícím vztahu. I ti jsou přeci schopni milovat i ostatní, dávat svou lásku dál, protože ze své zkušenosti znají, co to je. V případě vztahu k Bohu je vše jen nekonečně větší. Proto mít Boha na prvním místě, vztahovat se k němu jako k tomu prvnímu, nejenže neruší lásky ostatní, ale dává jim sílu: Člověk Bohem milovaný může snadněji milovat dál.

Mít Boha na prvním místě ale může nakonec znamenat i určitý konflikt s našimi blízkými, dokonce i životní konflikt: Tehdy, když dojde k vážnému rozporu mezi vztahem k Bohu a vztahem k našim blízkým. Když se třeba s nejbližšími neshodneme na něčem podstatném, na něčem Božím, na něčem, co je ještě větším a podstatnějším než náš vzájemný vztah.

Takové situace si dovedeme představit, možná se v nich už leckdo – více nebo méně – ocitl a musel je řešit. Jsou to konflikty, které s sebou nese následování Pána Ježíše, křesťanský způsob života, kdy je někdo ve své rodině se svým křesťanstvím osamocený a musí si je uchránit i navzdory okolí, a to třeba někdy i za cenu určitých konfliktů. Už třeba jen kvůli chození do kostela. Anebo – takřka klasicky – jsou to situace volby životního povolání, kdy takový chlapec chce jít do semináře anebo děvče do kláštera, a to i přes odpor a nevoli svých rodičů. Anebo si někdo vybere jinou životní cestu, o které je prostě přesvědčen, že na ni jej Bůh volá, ale okolí má jiný názor. Může se jednat i o celou řadu situací, kdy rodina či příbuzní začnou někoho nutit k věcem, které jsou už zlé, které jsou v příkrém rozporu se zákonem Božím, kdy blízcí začnou bránit v dobru, které je třeba vykonat, třeba v rozdělení se s potřebnými, v pomoci někomu dalšímu. I tehdy je třeba se emancipovat a říci „ne“ těmto tlakům, vzepřít se i za cenu konfliktu, statečně jít za Božím voláním.

Že takové situace skutečně mohou nastat a bohužel nastávají, lze číst ve slovech, která prvním veršům dnešního úryvku bezprostředně předcházela: «Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, nachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina». To není pochopitelně něco, co by si Pán Ježíš přál, ale jde o situace, ke kterým prostě kvůli lidské slabosti dochází a na které Pán Ježíš své učedníky připravuje. A také slibuje, že v nich bude s nimi, že v nich bude s námi.

S tím souvisí i následující výzvy k vzetí kříže a dokonce k připravenosti ztratit svůj život pro Pána Ježíše. Stojí za pozornost, že Pán Ježíš – narozdíl od paralelního místa v Lukášově sepsání – zde nehovoří o „nesení“ kříže nýbrž o jeho „vzetí“, o jeho „sebrání“. Zdá se to být sice jen detail, možná trochu hra o slovíčka, možná je rozdíl způsoben tím, jak si to která evangelijní tradice zapamatovala. Ale v každém případě řecké sloveso lambanein, které zde zaznívá z Kristových úst, znamená „vzít“ či „zmocnit se“. Označuje vlastní akt vzetí kříže, rozhodnutí k tomu. Vzetí, sebrání vyjadřuje naši angažovanost, akt naší vůle, rozhodnutí, které se může a musí dennodenně obnovovat, denně znovu činit. Ostatně nic jiného než rozhodnout se často není v naší moci…

Podobně pozornosti hodným slovem je „život“: «Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho». V řečtině na místě „života“ však Pán Ježíš mluví o psyché, o „duši“. Překládat psyché jako „život“ má sice své opodstatnění, navazuje navíc na hebrejštinu, ale je to přeci jen trochu zobecňující. Je sice pravda, že psyché na tomto místě neznamená protiklad k „tělu“ (sarx či sóma) a že tím pádem zahrnuje celého člověka, tedy skutečně znamená celý jeho „život“, přesto zde jde ještě o něco hlubšího než jen o „život“ (řecky zóé). Použití slova psyché může také poukazovat na samotný střed života, tedy opravdu na duši člověka, ze které veškerý život vychází a který jej hlavně činí lidským. Tedy na to, co dělá člověka člověkem, jeho živoucí a rozhodující .  

Je-li tomu tak, pak můžeme Kristovu slovu rozumět nejen ve smyslu povzbuzení k připravenosti svůj pozemský život obětovat pro Pána Ježíše a ideály evangelia, nejen jako povzbuzení k neuchovávání si pozemského života za každou cenu – přičemž i to jsou bezpochyby nesmírně důležitá povzbuzení, ale i jako výzvě, že člověk nesmí své uchopit jako něco, co je jen jeho, co si má pro sebe zachovat a užít, ale jako něco, co by měl umět pro Krista ztratit. Tedy neuchovávat si své pro sebe a podle sebe, nýbrž podřídit je Kristu. Pak bychom mohli Ježíšova slova parafrázovat jako: „Kdo si chce žít podle sebe, ztratí svou duši, kdo však ztratí svou duši pro mne, poddá ji mně, nalezne ji». Ostatně něco takového přeci říkalo i dnešní čtení druhé ze 6. kapitoly Listu Římanům: «Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha».

Nic z toho však není pochopitelné, pokud náš vztah, naše láska k Pánu Bohu, k Pánu Ježíšovi, k Lásce, k Dobru se nestane naší nejprvnější láskou…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 21. června 2020…

Čvn 21, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Jer 20,10-13
Žalm: Ž 69
2. čtení: Řím 5,12-15
Evangelium: Mt 10,26-33

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je z 10. kapitoly Matoušova sepsání evangelia, z řeči Pána Ježíše adresované dvanácti apoštolům. Je to řeč, která zaznívá – nebo minimálně v této souvislosti nám ji evangelista Matouš předkládá – bezprostředně po vyvolení a vyslání dvanácti apoštolů do světa. To byl úryvek, který jsme četli minulou neděli. Pán Ježíš v celé této řeči připravuje apoštoly především na různá protivenství a pronásledování, která budou také oni muset pro evangelium a jeho hlásání snášet. Oni i jejich nástupci.

O snášení protivenství byla i část této řeči, kterou liturgie přeskočila. Začala slovy «hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky» a zněly v ní výroky typu «budou vás vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně». V tomto kontextu zaznívá i dnešní úryvek. Proto ho také předznamenalo dnešní čtení první z proroka Jeremiáše, snad nejpronásledovanějšího ze všech starozákonních proroků, jednoho z předobrazů Krista a všech jeho věrných pronásledovaných pro jeho jméno a pro spravedlnost.

I když jsou tato Kristova slova adresována nejprve Dvanácti a potažmo jejich nástupcům, je jasné, že platí nějak všem, všem následovníkům a následovnicím Pána Ježíše. Nejenže můžeme, ale dokonce máme je nějak vztáhnout i na sebe. Zkusme se proto do nich pozorně zaposlouchat, a to třeba i s tím, že se tentokrát opravdu nezdají být těmi nejjednoduššími na porozumění.

V úryvku byla vícekrát řeč o strachu, o strachování se (řecky fobein), to se nedalo přeslechnout. Hned několikrát zaznělo z Kristových úst, čeho se máme a čeho se nemáme bát. «Nebojte se lidí… nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo… nebojte se, máte větší cenu než všichni vrabci… spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo». Nejen apoštolům ale i nám tak sám Pán Ježíš říká, čeho se je třeba bát a čeho ne, a také proč.

O strachu se ale při tom dnes relativně často říkává, že něco takového vůbec není z Boha, že strach je dokonce od ďábla, že kdo se bojí, ještě nedošel dokonalosti v lásce: tak se mimo jiné parafrázuje slovo Prvního listu Janova. Křesťan by se přeci neměl bát, zdůrazňuje se. Vždyť  už první slovo Vzkříšeného je: «nebojte se, to jsem já, já jsem přemohl svět». A navíc svatý Jan říká, že: «láska (přímo) vyhání strach». Strach je proto často prezentován jako křesťanská nedokonalost, jako něco, co ke křesťanské existenci vlastně vůbec ani nepatří. V každém případě jako něco, co je nezralé, neboť kdo se bojí, ještě nepoznal pořádně Boha a nedošel k dokonalosti v lásce. Strach tak je znamením nepochopení, kým vším je pro nás Kristus, znamením nedostatku víry a důvěry v něj…

To vše je jistě nějak pravda, o tom asi není pochyb. Jenže pochopitelně ještě ne celá.

Strach z toho, že něco či někoho ztratíme, že o něco přijdeme, že něco nedopadne dobře či nám způsobí bolest, a z mnoha dalšího, k našemu životu totiž nějak patří a není to úplně špatně. Strach k nám dokonce nemůže nepatřit. Je totiž součástí naší přirozené nedokonalosti, našeho nedokonalého vidění Boha, naší přirozené neschopnosti mít život a běh světa pevně ve svých rukou, navíc pak naší porušenosti, naší slabosti a hříšnosti. Kdybychom měli Boha stále vidoucí víru a vždy čisté svědomí, možná bychom se báli mnohem méně, možná bychom se ani nemuseli bát, jenže ty nemáme. A tak se také bojíme.

Jediné, co může většinu našich strachů překonat a především je zbavit jejich destruktivní síly je skutečnost, základní skutečnost naší křesťanské víry, že Pán Ježíš je v tom všem s námi.

Pro to všechno, zdá se, ani Pán Ježíš, Boží Syn, který naši nedokonalost nejlépe zná, nezapovídá strach docela. Spíše chce učedníkům – a tím pádem i nám všem – ukázat, čeho se máme opravdu bát: Ne lidí, ne těch, co zabíjejí tělo, a už vůbec ne toho, že by Bůh na nás mohl zapomenout. To nic nás ve skutečnosti, v blízkosti Pána Ježíše neohrožuje. Jediné, čeho se můžeme opravdu bát, je to, že bychom Boha, Pána Ježíše mohli také ztratit. Že bychom mohli ztratit víru v něj, naději na věčnost a lásku k němu a k lidem. Toho se bát nejen můžeme, ale ve světle dnešního evangelia dokonce i máme…

Je to totiž tak, že podobně jako u přirozených nebezpečí nás strach zpravidla přiměje k větší bdělosti a ostražitosti, k větší péči o to, co bychom nepéčí mohli ztratit, tak je tomu i o strachu ze ztráty Boha. Strach o ztrátu Boha – u sebe i u ostatních – by nás měl vždy probudit k větší péči o jeho přítomnost v našem životě, k dávání času Bohu, ke každodennímu otevírání se jeho milosti, k ochraňování daru víry jako nejdrahocennější perly. K držení se Boha. U sebe i u svých blízkých. Ostatně právě k takovému strachu nás dnes v evangeliu vybídl sám Pán Ježíš: «Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo».

Ztráta víry, naděje a lásky zde na světě a především pak možná ztráta věčnosti jsou totiž opravdu jedinou skutečnou tragédií, která může člověka potkat. Jediné, čeho se máme opravdu bát. Platí totiž, že čím více by byla naše víra živá, naděje skutečnější a láska větší, tím méně bychom se museli čehokoli a kohokoli bát: Byli bychom blízko Pánu Ježíšovi a on by tak mohl být vnímatelně blízko i nám. Jediné, čeho se ale máme vždy bát, je proto jejich ztráta.

To neznamená, nesmí znamenat „zabalení Boha do šátku“ a chránění ho jako nějaké věci, to stejně nejde, ale znamená to být s ním, být mu otevření, kráčet s ním, a tak ho zprostředkovávat i druhým.

V těchto dnech můžeme číst či slyšet první (či už několikáté) pokusy o reflexi toho, co s námi jakožto lidmi udělala současná celosvětová pandemie… Asi příliš brzy. Vždyť ani nevíme, jak se vše bude vyvíjet dál, co ještě přijde, anebo jak to vůbec s tím koronavirem a jeho nebezpečností je. Navíc je otázka, zda relevantní reflexe něčeho tak globálního a mediálního vůbec možná je a vůbec kdy možná bude. Spíše také ne…

To ale asi není naší starostí, aspoň většiny z nás ne. Přinejmenším jedno se ale zdá být i pro všechny nás jasné: Každý z nás v minulých měsících prožil anebo stále prožívá asi i trochu strachu, někdo více, někdo méně. Strachu o své blízké i o mnohé vzdálené, trpící často mnohem více než my. Trochu strachu o spoustu dalších dobrých věcí, které byly a jsou pandemií ohroženy, strachu o sebe, o různé pozemské jistoty. Minimálně část těchto strachů je přinejmenším pochopitelná: zvlášť když nám nejde o nás samotné.

Kéž by nás zkušenost strachu minulých měsíců povzbudila se strachovat především o to nejpodstatnější: O Boha v našich životech. Toho nám, nedovolíme-li nikdo a nic vzít nemůže, ani pandemie, ani voda, ani sucho, ani lidé.

Možná právě náš strach – nejen z koronaviru, nemocí, ale z čeho a kohokoli – chce Pán Ježíš přesměrovat, podobně jako u učedníků. Možná i nám říká něco jako: „Nebojte se až tak nemocí, i když jsou zlé, nebojte se až tak toho, co zabíjí tělo, všeho, co může přijít a přichází, to vše bolí, ničí, někdy i zabíjí. Já jsem v tom všem s vámi, protože to vše jsem na sebe vzal a naplnil svou přítomností. Bojte se toho, kde nejsem, totiž toho, že byste ztratili mne. Toho se opravdu bojte…“

Kéž bychom pocítili aspoň trochu tohoto pokorného strachu. Kéž by nás přiměl – a činil tak stále znovu a znovu – ke změnám v životě, k „relevantním opatřením“. Obvykle se tomu říká přehodnocení priorit. Kéž by se tak Bůh stal zase i pro nás tím prvním, tím čím dál prvnějším… Pak se opravdu – ani při vší nepopiratelné tíži a nástrahách života, i při vší zlobě, která mezi námi lidmi je, i při všem stresu života – nebudeme muset bát. Aspoň ne strachem paralyzujícím, protože nás bude těšit, že to nejpodstatnější, Boha, máme, byl nám nezaslouženě dán… A tak také budeme moci být otevřenější i druhým lidem, všem ostatním, protože se jich nebudeme muset bát.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 19. června 2020…

Čvn 18, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Dt 7,6-11
Žalm: Ž 103
2. čtení: 1Jan 4,7-16
Evangelium: Mt 11,25-30

Milé sestry, milí bratří,

o Kristově srdci – o Nejsvětějším srdci Ježíšově, Nejsvětějším srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, ve kterém se spojuje Kristovo Božství s lidstvím, že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, že je to srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit. To vše – a jistě ještě mnohem víc – jsou Boží tajemství, pravdy víry hodné naší pozornosti. A kdy jindy je k tomu lepší příležitost než dnes, v den jejich svátku.

Že člověk má srdce, to je jasné. I to, že srdcem člověka nemyslíme zpravidla jen srdeční sval, orgán (nástroj) jeho těla, ale celé jeho nitro, jeho duši, střed veškerého jeho vnitřního světa, to nejdůležitější v člověku. To dobře víme a také víme, proč právě tomuto středu říkáme právě srdce: Podobně jako srdeční sval rozvádí po celém těle životadárnou okysličenou krev, tak i duše dává život všemu, co dělá člověka člověkem, dává člověku jeho ducha, který ho povyšuje nad pouhé nejvyšší uspořádání hmoty. Duší se do všech částí těla rozlévá život, oduševnělý dechem Božím.

Srdce souvisí s myslí člověka. Někdy se myslí a srdcem míní totéž, jindy se jedná o dvě součásti, dvě mohutnosti jedné duše. Ne nadarmo už staří antičtí myslitelé rádi rozvažovali, která z nich je důležitější, zda centrum člověka je spíše v hlavě (tedy v mysli), či v hrudi (tedy v srdci). Zda nositelem života je tudíž spíše myšlenka anebo oduchovnělá krev. A nedošli k jasnému závěru, protože oboje – mysl i srdce – k duši člověka patří. Dnešní filozofové by k tomu navíc přidali ještě třetí část duše – vztahovost, a měli by pravdu.

Ať je to ale s duší člověka, jak chce, ať je jejím středem to či ono, v každém případě platí, že člověk srdce má a že toto srdce – spolu s myslí a vztahovostí – ho činí člověkem, připodobňuje Bohu samotnému. Srdce je však tím nejdůležitějším: V něm se rozhoduje, co člověk chce či nechce, co učiní či neučiní. Člověk se totiž nakonec rozhodne pro to, v čem jeho srdce najde zalíbení. Proto na srdci člověka tolik záleží, proto je srdce nakonec tou nejdůležitější částí duše.

I Bůh má však srdce, jak čteme na stránkách Písma svatého Starého i Nového zákona. Jistěže v případě srdce Božího jde především o metaforu vzatou z našeho světa (o přenesení významu na základě naší pozemské zkušenosti) a tudíž o antropomorfismus (vyjádření po lidském způsobu).

To není špatně, jinou možnost uvažování a mluvení o Bohu nemáme, proto se ani Písmo svaté nestydí mluvit o Božím srdci. Už ve Starém zákoně je vyjádřením toho nejkrásnějšího a největšího, co si pod pojmem srdce vůbec dovedeme představit: Hospodinovo srdce je středem Božího bytí, je důvodem Boží lásky a Božího milosrdenství (Božího milování srdcem). Že i Bůh má srdce, znamená, že je plností života a především plností lásky. Boží srdce je soucitné a odpouštějící, dokáže se pohnout lítostí. «Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, nezničím Izraele» jsou veleznámá a tak často citovaná Boží slova proroka Ozeáše.

Právě proto, že i Bůh má srdce, může být jeho vztah k lidem přirovnán k té nejkrásnější lásce manželské, k lásce milujícího muže k jeho milované ženě. Ve Starém zákoně je to láska Boha k Izraeli, v Novém zákoně láska Boha, Božího Syna k církvi, ke každému člověku, ke každé lidské duši. Díky Božímu srdci láska mezi Bohem a člověkem může být i vzájemná, dva se mezi sebou skutečně milují přeci pouze a jedině srdcem. Proto není pochyb ani o tom, že i Bůh musí mít srdce, ba že přímo musí sám být tímto srdcem.

I Ježíš Kristus musí mít proto srdce: Jedno srdce, které je zároveň dvojím, podle Kristových dvou přirozeností: božským a lidským. Srdce Ježíšovo je tak ztělesněním srdce Božího, srdce Otcova – Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem. A zároveň je tím nejlepším a největším možným uskutečněním srdce lidského – člověk v Ježíši byl doslova zbožštěn, lidská přirozenost byla povýšena svým vzorem a sjednocena s ním.

Kristovo srdce se projevuje v celém Kristově působení a určuje je, Božsky a lidsky zároveň. Podobně jako duše člověka určuje veškeré lidské jednání člověka. V Pánu Ježíšovi se tak nejhmatatelněji a nejdostupněji setkáváme s tím, jaké je Boží srdce, tedy jak dobrý, milosrdný a živý je Bůh, a také s tím, jaký by měl být člověk podle obrazu a podoby samotného Boha stvořený, v Kristu obnovený a ke své stvořené plnosti uvedený. Kristovo lidské srdce se sjednotilo se srdcem Božím tím, že Kristova lidské poznání, jeho vůle a chtění se sjednotily s pravdou a vůlí Boží. Ježíšovým zalíbením a jeho vůlí se stalo to, v čem má zalíbení a co chce sám Bůh: spásu člověka. Proto právě pro ni bylo probodeno a vytryskla z něj krev a voda.

Právě ve spojení Kristova božství a lidství právě v srdci spočívá důvod naší úcty k Srdci Ježíšovu, její veliká oblíbenost a snad i nejdůležitější obsah dnešní naší poutní slavnosti: Jsme proto pozváni se dnes s Boží dobrotou koncentrovanou v Srdci Páně znovu setkat. Kéž bychom díky tomu znovu zatoužili, aby se naše srdce stále více připodobňovalo tomu jeho. Abychom i my měli stále více zalíbení v tom, v čem má zalíbení Bůh – v dobru, abychom stále více chtěli to, co Bůh – lásku, abychom stále více toto zalíbení a chtění uváděli v čin – v následování Pána Ježíše, jeho kříže.

Naše srdce proto to Ježíšovo nutně potřebuje. Naše srdce je totiž nejen mocné, ale i nemocné, nejen k obrazu a podobě Boha stvořené, ale i hříchem a slabostí pokažené, nejen milující, ale i nenávidící. Je v mnohém slabé, tolikrát porušené, mnohdy nevyzpytatelné, zároveň zraněné i zraňující, často tvrdé, kamenné, obojaké, falešné. Prostě mnohdy vše jiné než milosrdné, věrné a soucitné, tak jiné než to Ježíšovo. Proto potřebuje proměnu, my potřebujeme proměnu srdce.

Kdo by snad o tom pochyboval, nechť si představí své myšlenky, které se v jeho srdci rodí, hnutí, která se v nás zapalují, a hlavně činy a slova, do kterých pak ústí. Nechť se poctivě zeptá, v čem všem nedobrém a nemilosrdném dokáže mít zalíbení, z čeho všeho nedobrého anebo jen živočišného dokáže mít radost. Anebo se stačí leckdy i jen podívat do zrcadla, do obyčejného zrcadla odrážejícího jeho tělesného tvář: «Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku» čteme ve starozákonní knize Přísloví, neboť «srdce mění tvář člověka buď k dobrému nebo ke zlému», jak praví Sirachovec». Natož pak do zrcadla evangelia či třeba i do takového zrcadla zpovědního.

I pro to všechno nás volá Pán Ježíš «učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem». Volá nás tak v dnešním evangeliu, volá nás stále. Ale dnes a v kostele tajemství boholidského Srdce zasvěceném možná intenzivněji než kdekoli a kdykoli jindy…

Přiznejme si potřebu proměny srdce k lepšímu, jedině od ní se může odvíjet vše ostatní lepší v našem životě i ve světě, do něhož jsme vrženi. A přiznejme si také, jak sami si se svým srdcem nevíme často rady. Čím starší jsme a čím petrifikovanější naše povahové rysy a sklony jsou, tím by nám to vše mělo být jasnější a zřejmější a s tím i potřeba Božího zázraku nového našeho srdce.

A tak není jiné lepší cesty než pokorně přicházet k Pánu Ježíšovi, uctívat jeho srdce, hledět na ně, prosit o proměnu toho srdce svého. V tomto smyslu se zbožnost a úcta k Srdci Ježíšovu zdají být – a také jsou – stále aktuálními…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 14. června 2020…

Čvn 13, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Ex 19,2-6a
Žalm: Ž 100
2. čtení: Řím 5,6-11
Evangelium: Mt 9,36 – 10,8

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme – po dlouhých „silných“ liturgických dobách postu, velikonoc a letnic a následné slavnosti Nejsvětější Trojice – zase „obyčejnou“ neděli liturgického mezidobí, doby zpřítomňující čas Kristova veřejného působení, od křtu v Jordánu až po velikonoční události. Proto se čtou na pokračování evangelijní svědectví o Ježíšově boholidském působení, o jeho mocných činech, o jeho učení a volání k následování. O nedělích v mezidobí vyniknou také nejvíce tři liturgické roční cykly, kdy čteme dlouhé týdny víceméně na pokračování z jednoho ze sepsání evangelia, letos – v ročním cyklu „A“ – podle Matouše.

Dnešní evangelijní úryvek svědčí o jedné podstatné události z Kristova veřejného působení. Je složen vlastně ze tří částí: nejprve jsou to Ježíšova soucitná slova o žni a potřebě dělníků na ní, pak se před námi rozevře scéna známá jako „vyvolení Dvanácti“ a nakonec zazní část „pověřovací řeči“ k těmto vyvoleným a vyjmenovaným dvanácti apoštolům. Kdybychom biblický text začali číst o jeden verš dříve, slyšeli bychom souhrnnou zprávu o Ježíšově chození krajinou, o jeho učení v synagogách a zázračném působení uzdravujícím každou nemoc. A kdybychom četli zase o několik veršů déle, četli bychom pokračování výzev, co všechno si učedníci mají a co nemají na své cesty brát a jak se k lidem chovat.

Celý dnešní text můžeme číst tedy jednoduše jako svědectví o předání Kristovy zázračné moci dvanácti apoštolům a jako pokyny, jak s ní nakládat. Tudíž jako jeden z nejdůležitějších momentů pro ustanovení svátosti kněžství, jako novozákonní zakotvení předání svátostné moci uzdravovat a vyhánět zlé duchy, jako poslání jít a hlásat Boží království. Navíc tomu předcházela souhrnná zpráva o Kristových zázracích (to je ten nepřečtený verš): Zejména svátosti, vysluhované prostřednictvím apoštolů a jejich nástupců, kněží, jsou těmi, skrze které se i dnes dějí zázraky, zejména zázraky vnitřní proměny. A je stejně tak důležité to, co následuje (což jsou zase ty nedočtené verše): Vyslaní ke kněžské službě se mají snažit způsobem života se co nejvíce podobat samotnému Kristu, nezabydlovat se příliš na tomto světě, žít skromně, aby i jejich služba, především hlásání Božího království, byla věrohodná.

To je patrně správné čtení dnešního úryvku, však se tak také obvykle čte, ale přesto je možné jej číst i ještě trochu jinak.

Jestliže zprávy o Kristových zázracích tělesného uzdravení – vedle svědectví o Kristových činech – jsou i obrazem a předzvěstí budoucích zázraků ještě podstatnějších, zázraků uzdravení lidské duše, zázraků vnitřní proměny člověka, pak i ti „učedníci“ mohou mít ještě další a širší význam než jen apoštoly, případně jejich nástupce. Navíc právě Matoušovo evangelium pod slovem „učedník“ leckdy nemíní jen dvanáct apoštolů a jejich spolupracovníky, ale používá toto označení také obecně pro každého křesťana.

Dnešní Kristovo slovo apoštolům můžeme tak v určitém smyslu vztáhnout na všechny křesťany: Všichni jsou povolaní a vyslaní, a to též jmenovitě, aby byli také nějak nástroji Kristova konání zázraků: Tedy aby také – nějak – vyháněli zlé duchy, uzdravovali každou nemoc a chorobu a mrtvé křísili, aby hlásali Boží království, zadarmo rozdávali a nezabydlovali se příliš na tomto světě.

Jak tomu rozumět? Co to může pro nás znamenat, co nám takováto interpretace může říkat?

Kupříkladu to, že Ježíšovy zázraky vnitřní proměny se nemají dít jen prostřednictvím svátostí a ostatních úkonů v rámci pastýřské služby apoštolů a jejich nástupců, ale i mnoha dalšími způsoby. A skrze všechny křesťany, i skrze ty, kteří nejsou nositeli kněžské či pastýřské služby v církvi.

Všichni Ježíšovi učedníci a učednice se mají nějak stát nástroji Božího uzdravování lidských duší, vyhánění zlých démonů z nich, zvlášť pak nástroji oživování těch duší, které již odumřely. Vnitřní uzdravení jedněch se má dít i prostřednictvím druhých. A Boží království tak má být opravdu mezi námi, ve společenství křesťanů. To Boží království, které je zárodkem a předchutí toho budoucího, nebeského.

Ostatně byl to opět právě evangelista Matouš, pro jehož sepsání evangelia byl rozměr života první křesťanské komunity tak důležitý. Boží království je pro Matouše především uprostřed společenství křesťanů, mezi nimi se již uskutečňuje, tak vyzařuje i navenek a přitahuje i druhé. Možná lze pak snadněji interpretovat i Kristovo slovo, že učedníci nemusí chodit mimo ztracené ovce národa izraelského (řekněme: mimo církev), ani do pohanských měst.

Dnešní evangelijní úryvek s jádrem ve „vyslání Dvanácti“ můžeme tak číst nejen jako jeden z výsostných momentů pro předání svátostné moci apoštolům a jejich nástupcům, ale i jako pozoruhodné „vyslání nás všech“. Jako krásné pozvání, abychom se všichni stali dělníky na Boží žni, která má uzrát pro nebe. Abychom se stávali Božími nástroji v uzdravování a oživování lidských duší, ve vyhánění zla z nich. Abychom druhým lidem – jako pastýři ovcím, jako Kristus nám – byli blízko.

Vždyť už starozákonní Izrael měl být prostředím Božího působení na zemi, jak čteme v dnešním čtení prvním. O co více proto by takovým prostředím Boží blízkosti uzdravující lidské duše mělo být i společenství církve a každá jeho součást, i ta nejmenší, každá farnost, každé dílčí společenství, každá křesťanská rodina.

Boží blízkost v Božím slově a především ve svátostech, zvlášť v eucharistii, je sice největší, ale přístup k ní vyžaduje už – aspoň nějak – věřící a Bohu otevřené srdce. To, co mu může pomoci se Bohu otevřít, je právě ono duši člověka uzdravující prostředí, prostředí, které dává pookřát a zbavit se zla, prostředí, které oživuje a tím otevírá Boha. To je prostředí lásky, která by měla mezi křesťany být. I sama láska už je také blízkostí Boha, přítomností Krista, navíc takovou, která je vnímatelná už i očím ještě nevěřících bratří a sester.

Kéž by prostředí naší matky církve, katolické církve, plností Těla Kristova na zemi, takovým aspoň trochu bylo…

Samozřejmě, leckdy tristní stav viditelné lidské složky církve jako celku není v naší moci změnit. Jediné, co můžeme s Boží pomocí aspoň trošku nějak změnit, je zpravidla jen naše nejbližší okolí, mikrosvět církve, do kterého jsme vrženi, ve kterém jsme. Pokusit se o to není málo, a proto bychom s pomocí Pána Ježíše měli začít něco dělat.

A možná právě k něčemu takovému nás vybízí dnešní evangelium, „vyslání nás všech“: «Jděte a hlásejte: přiblížilo se nebeské království. Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte». Říká nám, abychom se se zájmem a snahou o soucit porozhlédli kolem sebe a hledali, kdo a jak je mezi námi třeba nějak nemocný, nějak mrtvý, malomocný, zlými duchy posedlý, anebo kdo potřebuje, abychom se s ním o to své rozdělili. Abychom zatoužili svou láskou v nich něco uzdravit, oživit, vyhnat zlo. Druzí by se zase tak měli podívat na nás a také nám podobně pomoci. S Boží pomocí…

Benedikt XVI. ve své první velké knize rozhovorů Sůl země z roku 1994 říká, že podobě lidové církve, tedy takové, jež je součástí celokřesťanské společnosti, je už (bohužel) odzvoněno, že církev se bude muset znovu stát malým stádcem, semínkem, ze kterého znovu vyroste strom Božího království. A má zcela jistě pravdu. Je čím dál jasnější, že se budeme muset znovu stát nějak podobni církvi prvotní. Asi ne co do všech forem křesťanského života, ale určitě co do mentality, základních principů křesťanského života a podstatných součástí vyznání víry, bohoslužby a církevního společenství. Církev jako taková je nepřemožitelná, protože podstatou církve je Kristova přítomnost v křesťanství, v Božím slově a posvátné tradici, v bohoslužbě a ve společenství. Jestliže je to ale právě to společenství, které ostatní přítomnosti Krista mnohdy tragicky zastiňuje, pak se musí změnit především to. Svátosti a Boží slovo jsou totiž neměnné. Ale naše neláska a nezájem o druhé se musí proměnit v lásku.

A právě prvním krokem ke změně, která je s Boží pomocí v naší moci, může být právě vzetí dnešního evangelia také jako „vyslání nás všech“.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 7. června 2020…

Čvn 6, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Ex 34,4b-6.8-9
Žalm: Dan 3
2. čtení: 2Kor 13,11-13
Evangelium: Jan 3,16-18

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, a to Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj hluboký důvod. Po Vánocích, které připomněly narození Páně, po první části liturgického mezidobí připomínajícího dobu Kristova veřejného působení, po Velikonocích, zpřítomnění jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, a po slavnosti Seslání Ducha svatého, si nakonec připomínáme celou Boží Trojici, to nejvlastnější na křesťanském zjevení Boha.

O Boží trojjedinosti se často říká, že je tím nejneproniknutelnějším Božím tajemstvím. Někdy třeba i s vysvětlením, že skutečnost, že Bůh je jeden, jsme ještě nějak schopni ze stvoření poznat i chápat, ale to, že jeden Bůh je Trojice, nám může být jedině zjeveno, v to můžeme jen věřit. Něco takového je jistě pravda, přesto ne úplně celá.

Ne že by existence a jedinost Boží nebyly poznatelné i „světlem přirozeného rozumu“. K takovému poznání lze skutečně nějak dojít, když člověk reflektuje sám sebe a celý svět kolem sebe. Ale to ještě nemusí znamenat, že Boží trojjedinost by byla jen nepoznatelná, nám a našemu poznání a vnímání jen vzdálená, jak na to rádi upozorňovali někteří staří církevní otcové a velcí středověcí teologové. Například takový svatý Anselm, „otec scholastiky“, byl dokonce přesvědčen, že Boží trojičnost je lidské mysli snad nejbližším ze všech Božích tajemství. A měl pravdu…

Tajemství Trojice sice přesahuje schopnosti lidského rozumu. Přesahuje nás, že Bůh je jeden, a přesto tři, že jedno je Božství, jedna Boží „přirozenost“, zatímco Boží „osoby“ jsou tři, s nimiž můžeme komunikovat s každou zvlášť. Ale zároveň je nám Boží trojjedinost ve skutečnosti i velmi blízká, protože něco podobného, aniž bychom to třeba tak vždy pojmenovávali, známe a zkoušíme v sobě i v celém světě. Celý svět je totiž také nějak trojjediný: Vše hmotné má nějakou výšku, šířku i hloubku, je „3D“. Vše hmotné je zároveň složeno z látky, tvaru a velikosti, vše časné má zase nějaký začátek, průběh a cíl. A zejména naše duše je podivuhodně trojjediná: poznává, rozhoduje a vztahuje se. Anebo z mysli vychází slovo, které je rozezvučeno hlasem, ze slunce paprsek, který vydává zář, to jsou také tři v jednom. A tak bychom mohli pokračovat. Vše to jsou nějaké odrazy Boží trojjedinosti v celém stvoření. Už staří církevní Otcové je nazvali „stopami Trojice“, v případě lidské duše dokonce jejím „obrazem“.

Existenci čehokoli tak můžeme dokonce číst jako „stopu“ Otce, stvořitele a dárce veškerého bytí. Konkrétní tvar, podobu všeho existujícího jako „stopu“ Syna, „činné ruky“, „tvůrčího slova“ Otcova. A energii stvořeného, především pak život, jako „stopu“ Ducha svatého, „pána a dárce života“.

Že základní pravda křesťanské víry, že je jeden Bůh ve třech osobách, se tak vlastně odráží ve všem kolem nás a především v nás samých, v trojjedinosti naší duše, je pro nás přeci velkým povzbuzením: Celý svět o Boží Trojici svědčí a na trojjediného Boha ukazuje, protože od něj pochází a do něj se má navrátit. Bůh přeci není jiný ve svém bytí a ve svém činění. A proto je-li ve svém činění trojjediný, odrazil-li ve všem stvořeném svou trojjedinost, pak je takový i sám v sobě. Stvoření a Boží biblické zjevení tak mluví o tom samém Bohu.

Je ale ještě mnohem výraznější způsob, jak vnímat, že Boží Trojice je nám vlastně nejbližší pravdou, že Bůh dokonce „musí“ být Trojicí, má-li být skutečně takovým, jakým ho křesťanskou vírou poznáváme a jakým ho lidé už dokonce tušili od samého počátku. Tímto způsobem je vnímání Boha jako lásky.

„Bůh je láska“ je nejvlastnějším křesťanským vyjádřením, jaký vlastně Bůh je. Víme to především z Nového zákona, především díky poznání Pána Ježíše a jeho kříže. Postupné poznání této pravdy je ale samozřejmě už součástí Zákona starého a dokonce je i součástí už i jakéhokoli předcházejícího náboženského tušení. Že Bůh se projevuje jako láska, je tušení, které je totiž nějak přítomné ve vztahu k Bohu od samého počátku lidství, od samého počátku náboženství. Podstatou lásky je přeci dávání. A člověk od počátku Boha skutečně vnímá především jako toho, který dává: Dává bytí světu i člověku, rozdává dar života, příznivého počasí, jídla a pití, pokoje, hojnosti, uzdravení a tak dále, komu chce. Krásně to vyjadřuje už i naše „Bůh“, které je – přes staroslověnštinu – odvozené od starobylého indoevropského základu bhaga, znamenajícího právě něco jako „dárce“.

O tom, že Bůh se projevuje jako láska, nemůže být pochyb. Pak ale i sám v sobě musí být láskou, protože ani v tomto ohledu u Boha není rozdílu mezi bytím a činěním. Musí jí být, aby mohl zůstat Bohem, který k uskutečnění sebe samého nepotřebuje svět.

Proto Bůh-láska také musí být Trojicí, dáváním v sobě samém, dokonalostí všech podob lásky, jak krásně navázal na trojiční úvahy svatého Augustina jiný středověký myslitel, Richard od Svatého Viktora: Otec dává veškerou lásku Synovi i Duchu svatému, Syn lásku přijímá a dává ji Duchu, Duch zase je příjemcem lásky obou. A tak máme tři základní typy lásky: jen milující Otec, milovaný a milující Syn a od obou milovaný Duch. Proto Bůh – Otec, Syn a Duch svatý – je dokonalou vzájemnou láskou tří Božích osob, dokonalou láskou, protože má sám v sobě všechny její možné podoby.

Proto také může vycházet sám ze sebe, může tvořit svět, je-li sám v sobě takto láskou živý. A díky jeho vnitřní členitosti může být i jím stvořený svět členitý.

Celý svět a vnímání Boha jako lásky jsou tak přípravou na dějiny spásy, na biblické dějiny, které jsou pak postupným zjevením Trojice. Ve Starém zákoně jsou to především „Slovo“ a „Duch Hospodinův“, kterými se Bůh-Otec projevuje jako „svýma rukama“: Slovem tvoří, Duchem oživuje. V Novém zákoně je to pak Pán Ježíš, Syn Boha-Otce, a Duch svatý, který z obou vychází, skrze které se Boží Trojice stává zjevenou. O Boží Trojici mluví celý svět i celá bible od samého počátku.

Nechme se tedy povzbudit dnešní slavností, jak blízko nám Boží Trojice vlastně je a jak blízkou a srozumitelnou pravdou nám je, že Bůh je jeden a tři zároveň. Jak celý svět a každá láska o Bohu mluví. A jak hlavně naše po lásce toužící duše je díky své trojjedinosti schopna Boha přijmout.

Každé Boží povzbuzení je zároveň i výzvou, pozváním obsah povzbuzení žít, uskutečňovat jej ve svém životě. Boží Trojice je tak pozváním nejprve pro naši duši, nejvíc k obrazu a podobě Trojice stvořené: Aby se obsahem poznání duše stávalo stále více poznání Boha (Otce), aby se její vůle stále více sjednocovala s Bohem (Synem), s učením Pána Ježíše, a aby její vztahy byly stále více zapalovány Bohem, Láskou (Duchem svatým). A bude-li taková naše duše, bude takové stále více i naše tělo. A bude-li takové i naše tělo, budeme celí takoví, a to jediné má naději měnit svět k lepšímu…

Kéž by se nás dnes zmocnila touha Boha trojjediného, Boha tak blízkého stále více přijímat, otevírat se mu a díky tomu se mu i podobat. Ostatně právě proto jsme byli pokřtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, proto se ve jménu Trojice znamenáme denně křížem, ve jménu Trojice se dějí svátostí, ve jménu Trojice přijímáme Boží milost. Abychom se Trojici stále více podobali.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 31. května 2020…

Kvě 31, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Sk 2, 1-11
Žalm: Zl 104
2. čtení: 1Kor 12,3b-7.12-13
Evangelium: Jan 20,19-23

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle, zvlášť její bohoslužba, zpřítomňuje padesátý den od Velikonoc, padesátý den ode dne Kristova zmrtvýchvstání, desátý den od jeho nanebevstoupení. Je to židovský Svátek týdnů, kdy si židé připomínali (a samozřejmě stále připomínají) to, co se stalo sedm týdnů od prvních starozákonních Velikonoc, co se stalo po sedmi týdnech putování z Egypta: Na hoře Sinaj byl prostřednictvím Mojžíše dán Zákon neboli Tóra (Torah). Izraeli bylo dáno Desatero Božích přikázání na kamenných deskách, pravidla blízkosti Boží přítomnosti v jeho lidu. A právě v tento svátek, v den Letnic (protože na začátku léta) je seslán Kristem slíbený Duch svatý. Jednou provždy.

Duch svatý, třetí Boží osoba, který z Otce i Syna vychází, onen „třetí Boží“, který je láskou mezi Otcem a Synem, je tedy jednou provždy a pro všechny, kteří ho přijmou, seslán: Aby se naplnilo dávné očekávání Izraele povzbuzené Joelovým proroctvím, že Boží Duch bude „vylit“ na všechny lidi a potažmo na celou zemi. Aby se naplnilo proroctví Ezechielovo, že Bůh odejme z nitra člověka srdce kamenné a místo toho do něj vloží srdce živé, srdce z masa. Aby se naplnilo proroctví Jeremiášovo, že Boha budou moci všichni lidé, od nejmladšího do nejstaršího, znát a poslouchat. A především aby se splnil slib samotného Pána Ježíše, že za sebe pošle jiného Přímluvce, Utěšitele, který bude silou jeho přítomnosti na zemi, až on se vrátí do plnosti nebeské slávy. Naplněním proroctví i Božskou silou Kristovy tajemné přítomnosti je právě tento Duch svatý, v den Letnic seslaný.

V křesťanství a v církvi je tajemnou a skutečnou Kristovou přítomností nám již dobře známá triáda: Bohoslužba (řecky leitourgía), svědectví víry i slova Božího (martyría) a společenství (koinonía), projevující se vzájemnou láskou i láskou ke všem ostatním (diakonía). Vše toto se děje právě silou Ducha svatého. Vždyť veškerá bohoslužba, zvlášť ta svátostná, je možná jen v síle Ducha svatého. Proto má bohoslužba jako svou nedílnou součást vzývání, aby Duch svatý sestoupil, ať už do křestní vody, či na chléb a víno. Kdyby nesestoupil, nic by se nestalo ani nic neproměnilo, neboť Syn sestupuje z nebe na zem jen v síle Ducha. „Jen v Duchu svatém je možné říci: Ježíš Kristus je Pán“ nám už ve svém Prvním listě Korintským připomíná apoštol Pavel. Bez síly Ducha svatého nelze věřit a už vůbec ne Krista vyznávat. A je to zase Duch svatý, který je silou jednoty společenství bratří a sester jakož i silou a ohněm jejich vzájemné lásky.

V našich srdcích a životech se Duch svatý projevuje také triádou: jako víra, naděje a láska, jako Božská síla k víře, naději a lásce. Přidáme-li k těmto třem „teologickým ctnostem“ čtyři další ctnosti, ty „kardinální“ či „etické“, k nimž nás také Duch svatý také vede – moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost, máme sedm ctností. Právě ty jsou ovocem sedmi darů Ducha svatého – moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, nábožnosti a bázně Boží, jak už je spojil dohromady svatý Řehoř Veliký. Tři božské a čtyři etické ctnosti jsou krásnými projevy, ovocem Kristovy přítomnosti v nás a v našem životě, křesťanským tvarem a podobnou našeho života. Ctnosti jsou naplněním Božího zákona jeho smyslem.

Duch svatý v nás se projevuje jako živel, jako ten, který je živý, neboť má sám v sobě pohyb. Samopohyb je principem života (tak pojem „živlu“ skutečně vznikl). Proto jsou nejkrásnějšími obrazy působení Ducha svatého v životech těch, kteří se mu otevřou, kteří mu otevřou „zemi“ svého nitra, právě tři živly: „oheň“, „vítr“ a „voda“, tři ze čtyř starobylých elementů světa. Všechny tři tyto obrazy jsou biblické, a proto pravdivé. Duch svatý se totiž skutečně chová jako živel, jako Boží živel. Jedině tak ho můžeme také vnímat a otevřít se jeho působení a aspoň trochu si představit, jak v nás působí.

Co to pro nás znamená?

Že jsme zváni se nechat zapálit jeho ohněm, který se rozdává. Takové zapálení, nechání se zapálit není nepodobné vztahu mezi lidmi, když to mezi nimi krásně zajiskří, když se mezi nimi rozhoří plamínek lásky. Není to nepodobné přijetí lásky druhého a jejímu opětování. Není to nepodobné, když někoho tak začne zevnitř hřát oheň lásky, která mu dá i vnitřní světlo rozeznávající, co je dobré a co ne, a vnitřní hřejivý pokoj. A není to ani nepodobné situaci, když se někdo pro někoho či něco skutečně zapálí a rozhoří. Ovšem vždy s tím, že zde je „tím druhým“, od kterého, pro kterého a kterým se zapálíme a jehož blízkost nás hřeje a dává světlo, sám Bůh.

Znamená to také, že se máme nechat Duchem svatým osvěžit jako vodou. I to si umíme přestavit, neboť to není nepodobné pití. Vodu pijeme a dostáváme od ní život, osvěžuje nás. Bez vody nelze žít. Bez vody, která padá shůry a která je často naleznutelná jako rosa zrána. Voda napájí zemi a činí ji plodnou. Voda Ducha svatého padající shůry a vytékající z boku Kristova nám dává sám Boží život, Boží osvěžení, a proto dává v nás vyrůst samotnému Kristu.

A je třeba se nechat Duchem svatým uchvátit, odfouknout jako větrem. Náš život je jako plachetnice na moři světa. Loďka je třeba tělem, plachta duší, kormidlo ve svých rukou svírá rozum, kéž by osvícený vírou. Ale je to jedině vítr, dobrý neviditelný a přece silný vítr, který dokáže pohnout loďku správným směrem a dovést ji k vytouženému cíli. Svatý Makarios tak nějak popsal náš život s tím, že právě plachta duše má být setkána ze sedmi pruhů látky, ze sedmi darů Ducha svatého. Ty se začnou projevovat, když se duše Duchem jako větrem nechá vést, plavit tam, kam chce on.

Tak nějak a jistě mnoha a mnoha dalšími způsoby si můžeme působení Ducha svatého ve svých životech představit. A je dobré si tyto představy dopřát, rozvíjet je a hlavně na jejich základě o Ducha svatého prosit a jeho živelnému a živoucímu působení se otevírat. A to nejen dnes, na slavnost jeho seslání, ale každý den, zvlášť každého rána, dokud naše srdce ještě není tak zanesené vším možným a nemožným.

Rozjímání o Duchu svatém a jeho působení nám navíc – mimo mnoha jiného – připomíná jednu z nejzákladnějších pravd naší víry: Že naše křesťanství je především vztahem, vztahem k Bohu, jehož síla je darem, neboť je vztahem, která nás má nezaslouženě proměňovat k podobě toho, k němuž se vztahujeme, k podobě Kristově. Otevření se působení Ducha je otevření se vztahu s Bohem, vstoupení do tohoto vztahu.

Jsme na konci letošní velikonoční doby, která byla tak bezprecedentně jiná, jak jsme se snažili vícekrát v minulých týdnech rozjímat. Jsme zároveň, doufejme, na určitém konci snad aspoň první vlny pandemie koronaviru (kéž by samozřejmě nepřišla žádná další, ale to nikdo z nás neví, jak to bude dál, nikdo neví, co vše ještě v tomto ohledu přijde). Už nyní ale není dobré se jen tak – bez ničeho, bez žádné změny k lepšímu, bez žádného ponaučení – vrátit zase k běžnému životu, na který jsme byli zvyklí, snad jen s určitým uskromněním, které nyní pro mnohé bude bezpochyby nutné. Bylo by dobré se vrátit, vykročit jinak, nově, svatodušně, křesťanštěji.

Kéž bychom tak s Boží pomocí učinili, zkusili učinit a otevřeli se tomu jedinému podstatnému – Bohu. Jediné podobě podstatného – Kristu. A jediné síle jeho přítomnosti – Božímu Duchu. Ten jediný nás jako síla Kristovy přítomnosti může proměnit, vytvarovat k jedinému podstatnému, co v životě máme udělat: věřit, doufat a milovat, k podobě Krista, Božího Syna v nás. „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska“. Tu však v nás může zažehnout, oživit a rozvinout jedině Duch svatý.

Nikdo z nás neví, kolik mu ještě zbývá na světě času, ani jak všechno bude dál. A tak čas svého života nepromarněme tím, co není podstatné a tím pádem je pomíjivé, tím, co není Boží, a tudíž ani dobré…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 30. května 2020…

Kvě 30, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 28,16-20.30-31; Ž 11; Jan 21,20-25

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme předposlední den letošní velikonoční doby, poslední den před Letnicemi, poslední chvíle před zítřejší slavností Seslání Ducha svatého. Zaznívá tak poslední úryvek ze Skutků apoštolů ve čtení prvním, svědectví o Pavlově příchodu do Říma, samotný závěr celé knihy. Stejně tak v evangeliu slyšíme úplný závěr (takzvaný „epilog“ či „druhý závěr“) Janova sepsání, jehož stránky jsme společně otevírali po celou dobu velikonoční.

Zároveň dnes slavíme památku krásné světice z našich končin, svaté Zdislavy, jejíž životní příklad zůstává i po více než sedmi a půl staletích nesmírně aktuální a oslovující. Vždyť její život zbožné šlechtičny, manželky, matky a velké dobrodinky chudých i církve nezaostává za jinými velkými a celosvětově možná známějšími světicemi své doby podobného životního osudu, jakými byly kupříkladu svatá Alžběta Uherská (Duryňská) či svatá Hedvika Slezská. Taková pouť do Jablonného v Podještědí, blízko kterého na hradě Lemberku svatá paní Zdislava žila a kde je pohřbena v kostele svatého Vavřince, který sama založila, určitě patří k těm nejvíce doporučení hodným.

Přesto zaměřme i dnes – jako i v minulých dnech – svou pozornost především na čtení biblická.

V prvním čtení je to tedy samotný závěr knihy Skutků, poslední dva verše úryvku jsou dokonce poslednímu verši celé knihy. Apoštol Pavel, který se jako římský občan odvolal k císaři, přichází po několikaleté vazbě v palestinské Cézareji konečně do Říma, do hlavního města impéria. Protože jeho zdejší vězení má od začátku spíše podobu „domácího vězení“ a následně je Pavlovi dokonce dána i určitá míra svobody (po nějaké době je Pavel propuštěn z vazby, může se svobodně po Římě pohybovat a snad i vycestovat mim něj), přichází tím pádem i do římské církevní obce. Do obce, kterou sám nezaložil, která byla založena již před jeho příchodem. Do obce, které napsal svůj nejvelkolepější a teologicky nejzávažnější list.

Už od samých biblických počátků měla totiž římská církevní obec mezi všemi ostatními určité výsadní postavení. Ale až díky následné mučednické smrti svatých apoštolů Petra a Pavla a jejich hrobům dostala svůj jedinečný význam: Stala se nejvýznamnější církevní obcí křesťanského Západu a – z katolického pohledu – křesťanství vůbec. Křesťanskou obcí, která má, jak to krásně vystihl svatý Ignác Antiochijský, všem ostatním obcím „předsedat v lásce“.

Ač následné dějiny vědomí a uskutečňování takového poslání jsou pochopitelně mnohem složitější, biskup na hrobě Petrově, římský biskup, se od počátků chápal i jako nástupce v Petrově jedinečném apoštolském poslání, v jeho jedinečném postavení mezi Dvanácti. Úkoly, které Pán Ježíš svěřil Petrovi – pást jeho Boží stádce, svazovat a rozvazovat, povzbuzovat své bratry a být vyznavačem jejich víry, se tak stávají úkoly (a také atributy) papežovými. A protože se stává biskupem i na hrobě Pavlově, chápe se nástupcem i v jeho poslání, v úkolu zvěstovat evangelium celému světu, být apoštolem národů. To především dává římské církevní obci její jedinečnost.

Dnešní úryvek ze Skutků lze tak číst i jako jakési novozákonní zakotvení významu Říma, respektive papežství pro budoucí křesťanstvo, pro celou církev, pro hlásání evangelia. Skutky apoštolů jsou poslední z takzvaných historických knih Nového zákona, těch, jejichž hlavním úkolem je podat svědectví o událostech, které se skutečně staly: Čtvero sepsání evangelia svědčí o životě, působení, smrti a zmrtvýchvstání Pána Ježíše, Skutky apoštolů o jeho nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a především o životě prvotní církve v následujících letech. Samozřejmě, že i novozákonní listy a Apokalypsa odráží nějak životní situaci prvotní církve druhé poloviny prvního století. Nicméně Skutky ve smyslu chronologického Bohem inspirovaného svědectví dějin prvotní církve jsou v tomto jedinečné.

Proto je výmluvné, že tato novozákonní historiografie končí právě příchodem apoštola Pavla a tím i jeho hlásání evangelia do Říma (to se stalo někdy koncem roku 60). Jakoby tím chtělo být řečeno, že právě Řím se od té chvíle má stát centrem jeho šíření do celého světa, že z Říma se má šířit „apoštolát národů“. Spojíme-li tento náznak se skutečností mučednické smrti a především hrobů svatých apoštolů Petra a Pavla, máme před sebou jeden další argument pro instituci papežství a jeho poslání v církvi: Že není jen něčím, co se prostě tak dějinně vyvinulo, protože v Římě bylo hlavní město impéria, nýbrž něčím, co má i své reálné biblické zakotvení a co je tedy Bohem chtěné. A co tedy k podstatě křesťanství, k životu církve také patří.

Kéž by se nám právě tento závěr Skutků stal povzbuzením k radosti vpravdě katolické, že katolická církev – navzdory všem dějinným i současným lidským chybám jejích představitelů, i samotných papežů – uchovala instituci Petrova primátu až do dnešních dnů. A proto také povzbuzením chtít poselství papežů slyšet a podle něj se řídit. Vždyť římští papežové jsou Petrovými (a také Pavlovými) nástupci a mají, jak vyznáváme, zvláštní pomoc Svatého Ducha, když učí a rozhodují v otázkách víry a mravů.

V tomto směru máme navíc veliké štěstí, že všichni papežové posledních desítek let byli i zjevně v řadě ohledů velkými papeži a také svatými, vždyť již několik z nich došlo i cti oltáře.

A tak jestliže nynější papež František – také v pravdě svatý Svatý otec – tak důrazně a opakovaně vyzývá ke svatosti v tolika jejích podobách a ohledech, je dobré tento jeho apel slyšet. Ovšem celý apel a ve všech oblastech jeho dopadu. Ne jen tu část a v těch oblastech, které se té či oné skupině v církvi zrovna líbí…

Evangelijní úryvek je překrásný. Skládá se ze dvou částí. První je svědectví o konci rozhovoru, který vedl zmrtvýchvstalý Pán s apoštolem Petrem při svém zjevení na břehu Genezaretského jezera. Druhou jsou závěrečná slova Janova evangelia, jakési závěrečné shrnutí svatopiscovo, shrnutí samotného apoštola Jana (a opět nechme zcela stranou biblistickou otázku konečného lidského autorství tohoto sepsání evangelia, ta pro nás vůbec není důležitá a můžeme ji klidně číst jako něco, o co se nemusíme starat, jako se ani Petr neměl starat o to, jak to bude s Janem).

Je také velmi příznačné, čím Janovo evangelium končí. A díky tomu, že je posledním ze čtyř sepsání, tak v jistém smyslu tím končí i evangelia všechna. Končí jednak rozhovorem ústícím do jednoznačné Kristovy výzvy Petrovi „následuj mne“: Tak končil včerejší úryvek, tak končí i úryvek dnešní, navíc obohacený o výzvu nestarat se o věci, do kterých Petrovi nic není (ohledně budoucího Janova údělu). A jednak evangelium končí svatopiscovým vyznáním, že sepsané obsahuje vlastně jen zlomek toho, co Pán Ježíš během svého pozemského působení i během svého zjevování se po svém zmrtvýchvstání skutečně učinil, řekl a vykonal. O to spíše jde jen o zlomek toho, kým Pán Ježíš ve skutečnosti je.

I to ale už stačí, aby se čtenář rozhodl Krista následovat, a tím pádem také poznat víc.

Je to totiž právě následování, skutečné následování Pána Ježíše, k němuž nás zve on sám (třeba i skrze četbu Janova evangelia), následování Krista, ke kterému nás i ústy papežů povzbuzuje celá církev, které je jedinou cestou, jak Pána Ježíše poznat, poznat osobně a hlouběji, tedy víc. Je to ono „víc“, které nemůže být zachyceno ani na stránkách Písma svatého ani na žádných jiných stránkách, ale které se tajemně odehrává mezi člověkem a Bohem, mezi učedníkem a Kristem. Je to „víc“ celoživotního vztahu, celoživotního přátelství s Pánem, celoživotního pokorného následování Pána.

K cestě za ním patří pochopitelně i naše slabosti, hříchy a pády. Ale hlavní je z této cesty nesejít, po pádu se vždy znovu vrátit, nechat si odpustit, neztratit směr a cíl. Neztratit Krista. Pak ani naše srdce, náš vnitřní svět nebude moci obsáhnout, co všechno budeme zakoušet a zažívat. Protože Bůh je nekonečný, je nekonečná láska a za tou stojí za to se vydat…

Jako se vydala i svatá Zdislava a všichni ostatní.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 29. května 2020 …

Kvě 29, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 25,13b-21; Ž 103; Jan 21,15-19

Milé sestry, milí bratří,

dnes jsme v rámci biblické četby na pokračování učinili v obou dnešních čteních celkem výrazné „skoky“: V prvním ze Skutků jsme „poskočili“ přibližně o dva celé roky, z Letnic roku 58, kdy byl Pavel v Jeruzalémě zatčen, až někam do začátku 60. let 1. století, kdy už byl od roku 60 novým římským místodržitelem Festus. A v úryvku evangelijním jsme zase z Ježíšovy velekněžské modlitby pronesené na konci řeči na rozloučenou po poslední večeři „učinili skok“ k jednomu z nejkrásnějších zjevení zmrtvýchvstalého Krista, liturgicky to byl také „skok“ ale zpět ze dnů po Nanebevstoupení do dní před ním.

Začněme prvním čtením. V něm se nový římský místodržitel Festus setkává s židovským „loutkovým“ králem Agrippou II., pravnukem Heroda Velikého, a jeho ženou Bereniké, kteří za ním přicházejí do Cézareje. Shrnuje jim krátce „Pavlovu věc“ s tím, že celému sporu a tím pádem důvodům Pavlovy vazby on sám příliš nerozumí a především že ani neví o žádné špatnosti, které by se měl Pavel dopustit. Z jeho pohledu se jedná jen o nějaké sporné náboženské otázky ohledně „nějakého mrtvého Ježíše“, jak to sám popisuje. Protože se ale Pavel jako římský občan odvolal k císaři do Říma, musí najít příležitost ho tam odeslat.

Ač se nám takový biblický úryvek na první poslech může zdát poněkud méně výrazný a méně inspirativní a ač ho můžeme mít proto tendenci číst jen jako „zprávu“, domyslíme-li jej, obsahuje v sobě ve skutečnosti poselství velmi výrazné: Pavel, který se podřizuje světské spravedlnosti, je shledán bezúhonným, jediné, co vadí, je jeho víra v Krista.

A to není až zas tak přehlédnutelný moment. I zde nám jde svatý Pavel příkladem, když sám na sobě ukazuje, že jedině tehdy může začít být naše křesťanství pro naše okolí věrohodné a oslovující, pokud se nebudeme dopouštět špatností. To překrásně ve svém prvním listě formuloval také apoštol Petr: „Žijte vzorně mezi pohany… abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí…, ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin nebo za intriky…“

Pavel se navíc podřizuje světskému zřízení, světské spravedlnosti, poslouchá ji, pokud to není proti jeho svědomí. A i to je výmluvné, neboť i to ke křesťanskému způsobu života také nějak patří. Ostatně První list Petrův, biblická katecheze o praktickém křesťanském životě, nám i toto připomíná: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení…“

Samozřejmě, že nemůžeme poslouchat světské zákony, které jsou zlé a proti přirozenému a Božímu zákonu, ty poslouchat nemůžeme, těm se musíme vzepřít, to činil i svatý Pavel. Je ale řada jiných předpisů, které takovými nejsou. Těm se i apoštol podřizoval. Jsou přeci i takové světské předpisy, které nejsou a ze své povahy vlastně ani nemohou být proti našemu křesťanskému svědomí. Buď proto, že jsou samy o sobě dobré (takové, které přímo vycházejí z přirozeného zákona), anebo je prostě vydává legitimní autorita, aniž by nelegitimně zasahovala do osobních práv a svobod či přikazovala něco zlého.

V naší době jsou typicky takovými předpisy například takové předpisy dopravní. Ty nikdy nemohou být proti našemu svědomí, a není proto žádného ospravedlnění, pokud je někdo nedodržuje. Navíc, když slouží k ochraně lidských životů na silnicích. Anebo předpisy daňové, kterými zase přispíváme na chod státu, v němž žijeme. A tak dále. A aniž bychom chtěli jakkoli vstupovat do současné diskuze o oprávněnosti toho či onoho (stále ještě platného) konkrétního opatření proti šíření nákazy novým koronavirem, například stojí za to se zeptat, zda nošení roušek v uzavřených prostorách a při setkání se s neznámými lidmi je až zas tak proti našemu křesťanskému svědomí…

Ale pojďme raději k úryvku evangelijnímu. V něm slyšíme překrásné Janovo svědectví o zjevení zmrtvýchvstalého Pána při zázračném rybolovu na Genezaretském jezeře. Úryvkem se pochopitelně dostáváme zpět před Kristovo nanebevstoupení, do oněch podivuhodných čtyřiceti dnů Pánova zjevování se. Protože celá scéna svým poselstvím směřuje na dobu po Kristově odchodu, zařadila nám jej liturgie až na dnešek. Rozhovor Pána Ježíše s Petrem se totiž týká toho ze všeho nejdůležitějšího: Zda máme Pána Ježíše rádi a jak je to s možnostmi růstu naší lásky k němu. Láska je přeci jedním z nejdůležitějších ovocí Ducha svatého, o které v těchto dnech máme tak intenzivně prosit.

V českém liturgickém překladu to tak nevyzní, neboť obě řecká slova agapán a filein jsou přeložena stejně: „milovat“. V řeckém originále evangelijního textu se však liší, jsou v něm použita obě dvě, v rozhovoru se obě slova výmluvně střídají. Pán Ježíš se totiž nejprve Petra ptá agapás me („miluješ mne?“), on mu popravdě odpoví slabším filó se („mám tě rád“). Agapán („milovat“) je silnější než filein („mít rád“). Stejně je tomu i při druhé otázce. Až při té třetí se Pán Ježíš rovnou zeptá slabším „máš mě rád?“, aby mu Petr, zarmoucen, že se třikrát ptá, potřetí odpověděl „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád“.

I když někteří znalci řečtiny takovéto zdůraznění rozdílu v intenzitách lásky na základě těchto dvou rozdílných sloves považují za jejich přecenění, přesto nám je Nový zákon přináší. A proto snad není nelegitimní celý rozhovor číst následovně:

Pán Ježíš se nejprve ptá na ideál lásky, na tu naprosto nezištnou, zcela se dávající lásku, na silnější agapé, silnější agapán. Petr popravdě odpovídá, že jí ještě není schopen, přesto už ale umí mít rád Pána Ježíše, odpovídá slabším filein. Pak se vše opakuje ještě jednou, snad i jako určitá zkouška Petrovy upřímnosti. Až při třetí otázce fileis me („máš mne rád?“) se Pán sníží na Petrovu schopnost a spokojí se s ní, stačí mu. Po Petrově třetím ujištění ho navíc vyzve k následování, dá mu dokonce úkol být pastýřem Božího stádce. Určitě i proto, aby se Petr právě následováním Pána a plněním svého pozemského poslání naučil, co to je opravdu agapán („milovat“), a dospěl s Boží pomocí k tomu.

A tomu se apoštol také postupně naučil, i když ani to nebylo hned. Ještě jednou zaváhal, ještě jednou zkouškou musel projít, než se naučil, co to opravdu je, aby se nechal přepásat a vést, kam nechce, z opravdové lásky k Pánu Ježíšovi. Není už to sice v Novém zákoně, ale známe překrásnou legendu (z apokryfního spisu Skutky Petrovy), jak Petr po propuknutí Neronova pronásledování utíkal z Říma, aby si život zachránil, a na staré Via Appia potkal Krista jdoucího opačným směrem. Zeptal se ho Quo vadis, domine? („kam kráčíš, Pane?“). Kristus mu odvětil: Romam eo iterum crucifigi („jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován“). Na to se Petr obrátil a do Říma se vrátil…

Kéž by i celý náš život byl cestou od fileinagapán. Kéž vzýváme Ducha svatého, aby v nás růst lásky rozněcoval. A radujme se spolu se svatým Petrem, že Pánu Ježíšovi stačí i naše slabé filein k tomu, aby i nám stále znovu říkal akoloutehi moi („Následuj mě!“). A tak se za ním znovu a znovu rozbíhejme, klidně zatím jen s pokornějším vyznáním filó se („mám tě rád“), abychom jednou se svatým Petrem mohli celým svým životem i smrtí vyznat agapó se („miluji tě“).

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»