>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 8 z 10"

Slovo k povzbuzení na středu 8. dubna 2020, na středu Svatého týdne…

Dub 8, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Iz 50,4-9a; Ž 69; Jan Mt 26,14-25

Milé sestry, milí bratří,

středa Svatého týdne bývá nazývána dnem Jidášovy zrady. Jí také někdy bývá odůvodňován středeční půst, byť toto odůvodnění je spíše lidového než historického rázu (že vedle pátku se už v nejranějším křesťanství postním dnem stala i středa, bylo především reakcí na výtky ze strany židů, že oni mají dva postní dny v týdnu, zatímco křesťané jen jeden, a proto, jak čteme v raně křesťanském spisu Didaché, byly již počátkem 2. století stanoveny dva postní dny: pátek a středa). V každém případě Jidášovu zradu dnes máme skrze evangelijní úryvek před svými duchovními zraky, a je tudíž dobré se nad ní tedy zastavit.

Jidášovou zradou se nejen časově ale především obsahově završuje celé předvelikonoční dění, o kterém čteme v jednotlivých sepsáních evangelia a které nám zpřítomňuje liturgie těchto dnů, od připomínky Kristova slavného vjezdu do Jeruzaléma na Květnou neděli až do zítřejší večerní památky poslední večeře, začátku Velikonočního tridua. V těchto dnech se mimo jiné odehrály poslední kontroverze mezi Pánem Ježíšem a jeho odpůrci, především z řad velerady. Ty sílí takřka od počátku Kristova veřejného působení, ale nyní – i díky Kristovu prorockému gestu vyčištění chrámu – dosahují svého vrcholu. Velekněží s farizei a zákoníky stále více usilují o to se Ježíše zbavit, vše už velmi rychle směřuje ke Kristovu kříži. A na scénu přichází Jidáš, sám vyhledá velekněze a nabídne, že Ježíše zradí. Podle Matoušova sepsání, ze kterého je dnešní úryvek, je to dokonce úplně poslední událost před přípravou poslední večeře, a klidně se proto mohla odehrát skutečně ve středu (tehdy 13. nisanu).

Ale čím se to stalo, že jeden z dvanácti apoštolů, vyvolený stejně jako ostatní, se najednou odhodlal k takovému činu? To je známá otázka, která od dob Nového zákona zaměstnává nejednoho (nejen křesťanského) autora. Máme proto i celou řadu různých pokusů motivace Jidášovy zrady nějak vystihnout a pojmenovat. Sám Nový zákon hned jednu trochu evokuje: že Jidáš byl zloděj, a proto Krista zradil kvůli třiceti stříbrným. Anebo můžeme uvažovat o Jidášově zklamání: měl blízko patrně k zélótským kruhům, tedy k takovým židovským kruhům, které očekávaly především politického, až bojovného mesiáše, zatímco nyní se zdá, že vše schyluje k tragickému konci ukřižováním. V úvahu přichází jednoduše i Jidášův strach, že to vše dopadne špatně, že se sveze spolu s Ježíšem. Případně cokoli jiného. Anebo od každého tak trochu.

I když nikdo z nás do Jidášova srdce nevidí a tím pádem nemůže vědět, co se v něm skutečně odehrávalo v oněch kritických dnech, přesto stojí za to si otázky po důvodech jeho zrady zkusit položit. Ony jsou totiž – proto jeho zradu také v Novém zákoně máme – vždy i nějakým prototypem důvodů i našich zrad Krista, zrad dobra, Božího zákona, zrad druhých lidí. Jeho důvody jsou důvody i našich hříchů a pádů, zvlášť takových, kterých se dopouštíme v různých kritických momentech svého života. Proto Jidáš je vždy tak trochu zrcadlem nás všech…

Co v nás tedy Jidášova zrada může odhalovat, jaké důvody a okolnosti našich zrad?

Zaprvé, že ke zradě se v posledku rozhoduje každý z nás sám. Jsou sice okolnosti, které naše rozhodování mnohanásobně omezují a podmiňují, k něčemu nás tlačí. Ale jen málo jich je takových, že by nám svobodu odebraly zcela. Proto za naprostou většinu svých slov a skutků býváme aspoň nějak, ne-li plně zodpovědní. Nový zákon totiž Jidášův čin nijak neomlouvá a nerelativizuje, a to ani zklamáním, ani nevšímavostí ostatních apoštolů, ani stresem, strachem či kritickým vývojem situace posledních předvelikonočních dnů.

Zadruhé že i za většinou našich zrad stojí zpravidla vidina nějakého zisku, nějakého dílčího dobra. Zajistit si něco menšího, ale v jistém smyslu bližšího, snazšího, zdánlivě příjemnějšího a pozemského (nějakých třicet stříbrných). Ovšem na úkor něčeho většího a důležitějšího: na úkor většího dobra, Božího dobra, na úkor Krista, Boha, přátelství a života jeho v nás, na úkor věčnosti. Tedy za cenu ukřižování Krista, jeho přítomnosti v nás i ve světě.

A zatřetí, že v procesu zrání zrady v nás se i nás Kristus snaží od ní všemožně odvrátit. I nás si zavolá, i k nám promlouvá výčitkami svědomí, znameními, svým slovem. Podobně jako před zradou promluvil k Jidášovi a dal mu tím šanci se od činu odvrátit.

Zrady (Krista) se i v našem životě bohužel dějí. Už jsme se jich také mnohých, větších či menších, ve svém životě dopustili – a čím jsme starší, tím více jich je. A určitě se ještě nějakých dopustíme. Možná i nynější situace – strach, tíseň, neznámost, nutnost hledat „prototypy“ jednání, různé tlaky, stresy, děsy a běsy – se může stát prostředím, v němž znovu zhřešíme, zradíme Krista, dobro, sebe, své svědomí, své poslání, druhé lidi…

Kéž by těchto zrad bylo nyní co nejméně, protože zrady v těžkých a náročných situacích mívají často i ty nejfatálnější následky (skutečné a velké ukřižování Krista). Pokud už k nějaké naší zradě i nyní dojde, kéž bychom neskončili zoufale jako Jidáš, který „šel a oběsil se“. Ale třeba jako Petr, který se rozplakal, litoval a Kristem se nechal s láskou přijmout zpět.

Možná i toto si zkusme z dnešního evangelia středy Svatého týdne, dne Jidášovy zrady, odnést.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 7. dubna 2020, na úterý Svatého týdne…

Dub 7, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Iz 49,1-6; Ž 71; Jan 13,21-33.36-38

Milé sestry, milí bratří,

máme další den Svatého týdne. V prvním čtení máme před sebou druhý ze čtyř zpěvů o Božím služebníkovi, tajemně prorokujících Kristovo zástupné utrpení. V evangeliu čteme pasáž z Janova sepsání, která bývá pojmenována „Označení zrádce“ anebo „Ohlášení Jidášovy zrady“ (zítra se bude číst o ní samotné). Ač jsme se v minulých dnech častěji snažili věnovat především čtení prvnímu a ač deuteroizaiášovské zpěvy o Kristu, Beránku obětovaném jsou vždy hodny naší duchovní pozornosti, dnes a zítra zkusme společně svou pozornost zaměřit na úryvek evangelijní.

Ten nás dnes přenáší až do chvíle po poslední večeři, do pozdního večera Zeleného čtvrtku. Dle Jana se totiž Jidáš domluvil s velekněžími nejspíš až v oné noci a nikoli těsně před večeří, například den před ní, jak tomu uslyšíme v zítřejším úryvku podle Matoušova sepsání (a nechme nyní úplně stranou spekulace některých biblistů, že dle Jana se poslední večeře možná odehrála již ve středu). Omočená skýva, kterou Kristus Jidášovi podává a jíž ho označuje za zrádce, tak není nejspíš eucharistií, neboť celá scéna se odehrává až po mytí nohou, které dle Jana začíná, až „když bylo po večeři“.

Jistě je mnohé, o čem bychom mohli rozjímat, i o tom, co tedy ta omočená skýva může znamenat, ale zastavme se nad reakcí ostatních jedenácti učedníků. Ti se diví, když Kristus řekne, že jeden ho zradí, a jejich údiv je z textu docela dobře patrný. Jsou v rozpacích, rozhlížejí se jeden po druhém, Jan se na Petrovo vybídnutí dokonce Pána Ježíše zeptá „kdo je to?“. Je to právě jejich údiv, který může budit další údiv, tentokrát ten náš: Jak je to vlastně možné, že si nikdo z ostatních apoštolů nevšiml, že se s Jidášem něco děje, že něco hrozného chystá, že s ním není něco v pořádku?

Z toho, jak Jidáše a jeho zradu prezentuje evangelium, se totiž nezdá, že by šlo jen o jeho nějaké momentální zkratkovité rozhodnutí. Jidášova zrada se zdá spíše být něčím, co v něm přeci jen, aspoň nějakou dobu, minimálně několik posledních dní, muselo zrát, přinejmenším v něm nějak muselo zrát zklamání, že Ježíš asi nebude takový (pozemský) mesiáš, jakého nejspíš očekával.

Je sice pravda, že evangelisté tu a tam utrousili nějakou tu negativní poznámku o Jidášovi, naposledy to bylo při pomazání v Betánii, kdy byl evangelistou označen za „zloděje“. Přesto údiv a otázky svědčící o tom, že ostatní o Jidášově zradě nic netušili, vždyť ani nevěděli, kdo tím zrádcem je. To je něco, co by nás mělo oslovit, co by námi mělo tak trochu otřást.

Jestliže se něco takového totiž mohlo stát apoštolům, kteří byli a žili v těsné, naprosto jedinečné a neopakovatelné blízkosti Pána Ježíše, o co více se něco takového může přihodit nám. A také se přihodí. Vždyť kolikrát se stává, že si nevšimneme, že se s někým z našeho okolí, třeba i s člověkem velmi blízkým, něco děje. Že v něco zraje, třeba nějaká zrada, nebo nějaké špatné a mylné rozhodnutí, že pomalu ale jistě v něm zraje a klíčí nějaká osobní katastrofa, hříšné rozhodnutí. Takový člověk, náš bratr, naše sestra, zpravidla sice dává – ať už vědomě či nevědomě – nějaké signály a třeba se i – ať už výslovně anebo jen skrytě – dožaduje naší pomoci, trochy naší pozornosti, našeho zájmu. Ale my nic z toho nevnímáme, nevšímáme si toho. Anebo, v horším případě, raději takové poznání rychle vytěsníme. Máme přeci svých starostí anebo radostí dost, sami jsme ve stresu, sami se sebou máme co dělat, nemáme vůbec čas. A tak podobně.

Ale to je pochopitelně špatně. My lidé jsme tak utvořeni, abychom byli „jako údy klouby se navzájem podpírajícími“, „abychom nesli břemena jedni druhých, a tak naplňovali zákon Kristův,“ jak krásně píše svatý Pavel. A zejména je to špatně v situacích a dobách, které jsou pro všechny nějak bolestivé, tísnivé a ohrožující (na těle i na duši). Tehdy zvlášť ti, kteří jsou nějak „silní“, si mají všímat těch nějak „slabých“, jak opět čteme u svatého Pavla.

Je jasné, že takovou dobou – pro někoho více, pro jiného méně, ale pro každého nějak – je i doba dnešní. To, jak si nyní musíme udržovat epidemiologické rozestupy, jak se nemůžeme shromažďovat, nebo to, jak se jeden před druhým nyní vlastně chráníme, může vést k tomu, že to vše přeženeme. Jednak že ze strachu o sebe nepomůžeme, ani když to bude potřeba a bude to v našich silách. A jednak že ze strachu před nákazou přehlédneme, že v druhém se něco jiného nebezpečného začíná dít. Aniž bychom epidemiologická opatření jakkoli bagatelizovali, je přeci jasné, že jsou i jiné tragédie než nebezpečná nemoc těla. V leckom může inkubovat i jiná nákaza, zrát nějaká zrada, velký hřích, osobní tragédie. I ty mají své příhodné prostředí (šíření) a svou inkubační dobu. Tato doba však – narozdíl od koronavirové nemoci – nebývá zpravidla asymptomatická.

Nejde o to, abychom se nyní sebevědomě stylizovali do role jedenácti „hodných“ apoštolů a hledali dvanáctého, „zrádce“ Jidáše. Anebo abychom hned zmalomyslněli a našli se jen v něm. Všichni můžeme být těmi i tím, anebo všemi zároveň. Jde o to chtít druhé vidět, mít a neztratit o ně zájem, všímat si, zda nevolají o pomoc, být jim nablízku, pomoci, když jsme toho schopni. A také umět přijmout zájem, všímavost a pomoc druhých.

Když se o něco takového budeme snažit všichni, roste naděje, že mezi námi bude méně těch, ve kterých i nevšímavostí ostatních uzraje jedovaté odhodlání „prodat Krista za třicet stříbrných“ a „políbením zradit Syna člověka“. Přičemž je jasné, že pod pojmy „prodání“, „políbení“, si můžeme představit mnoho věcí, stejně jako „Syna člověka“ můžeme vnímat ve všech podobách jeho přebývání mezi námi. A že všechny tyto pojmy v nynější situaci nabývají specifických rozměrů…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 6. dubna 2020, na pondělí Svatého týdne…

Dub 6, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Iz 42,1-7; Ž 27; Jan 12,1-11

Milé sestry, milí bratří,

včerejší Květnou nedělí tedy začal Svatý týden, který vyvrcholí, dá-li Bůh, Velikonočním triduem. To začne na Zelený čtvrtek večer, památkou poslední večeře Páně, a skončí Velikonoční nedělí, dnem zmrtvýchvstání Páně. Ode dneška do středy máme tedy tři dny, které nám zpřítomňují události, které se mezi Kristovým slavným vjezdem do Jeruzaléma a začátkem poslední večeře udály, což také dohromady byly události skutečně nějakých tří, čtyř, možná pěti dnů.

I když z evangelijních svědectví nelze z pochopitelných důvodů udělat nějaký přesný „minutovník“ těchto jednotlivých dnů, tak určitou představu o tom, co se v těchto dnech stalo, z evangelia rozhodně mít můžeme (však velikonoční události zaujímají až třetinu celého evangelijního textu). Jednak se v těchto dnech odehrály poslední kontroverze Pána Ježíše s jeho odpůrci, z Ježíšových úst zaznívají poslední velká podobenství, zejména o posledním soudu, patří sem Kristovy řeči o konci světa, dle synoptiků se v těchto dnech děje vyčištění chrámu a Jidášova zrada a tak dále.

Biblické úryvky, které se v těchto třech dnech čtou při mši svaté, tomu odpovídají jen z části, ale přesto se všechny k počátkům Kristova utrpení vztahují. V prvním čtení to jsou tři ze čtyř starozákonních písní o Hospodinově služebníku, které přímo ukazují na Kristovy pašije jako takové (čtvrtý z těchto zpěvů také budeme mít před sebou na Velký pátek). V evangeliu dnes čteme o pomazání v Betánii (to se dle Jana ovšem událo těsně před vjezdem do Jeruzaléma), zítra to bude o označení zrádce (dle Jana zase až během poslední večeře) a ve středu o Jidášově zradě (dle Matouše skutečně ke konci těchto tří dnů).

V prvním čtení tedy zazněl skoro celý první zpěv o Hospodinově služebníku z Deuteroizaiáše (tedy z té části prorocké knihy Izaiášovy, nazývané také „Knihou útěchy“, kterou pod Izaiášovým jménem a jeho stylem napsal jinak neznámý, ovšem taktéž Bohem inspirovaný prorok vystupující na začátku babylonského vyhnanství). S postavou Služebníka Hospodinova si Izrael příliš nevěděl rady, kdo to vlastně má být. Nejčastěji, zejména v dobách různého vnějšího útlaku a pronásledování, se v něm nacházel sám. Nevztahoval ho příliš na očekávaného mesiáše, protože ten přeci bude muset mít úspěch. Až skutečnost sama, Pán Ježíš, Boží Mesiáš, svými pašijemi ukázal, že tato proroctví jsou vlastně o něm. Ostatně sám se na postavu Božího služebníka odkazuje, když učedníkům putujícím do Emauz říká „což jste nečetli, že Syn člověka bude muset trpět?“

Zpěvy předpovídají Mesiášovo zástupné utrpení jako Božího Beránka. V dnešním prvním zpěvu zazněly už některé jeho charakteristiky: „nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici, nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo.“ Jak jedinečně toto proroctví naplnil Pán Ježíš, víme a žasneme nad tím. Nicméně také víme, že něco takového by mělo být programem i našeho života, když máme být Kristovými následovníky, křesťany, kristovci. Ani my bychom neměli se nechávat slyšet, hlučet o sobě, očekávat potlesk. Ani my bychom neměli hasit doutnající knoty či lámat nalomené třtiny. Co si pod těmito obrazy představit, je asi celkem snadné.

Tím se tak trochu dostáváme k úryvku evangelijnímu, k pomazání v Betánii. Máme před sebou nádherný skutek Marie, sestry Marty a Lazara. Pomazala Kristovy nohy olejem z pravého nardu. To byl samozřejmě velký nadstandard, neboť nohy se takovým drahocenným olejem opravdu nemažou. I když se jistě nabízí různé možnosti hlubší alegorické četby tohoto Mariina gesta, můžeme zůstat i na rovině samotného svědectví: Marie vykonala skutek veliké lásky, neboť láska nikdy není skoupá, nikdy nešetří, dává mnohem víc, než musí nebo než je obvyklé. Láska umí pro druhé utrácet i ztrácet, dává i bez odplaty, bez potlesku. A neničí.

Kéž bychom měli aspoň trochu takové lásky, kterou bychom byli Pánu Ježíšovi, Služebníku Hospodinovu, aspoň trochu podobní. Zvlášť v těchto dnech, kdy lásky je potřeba ze všeho nejvíc. Marie nám ukázala, že to jde, že i my lidé se můžeme začít Kristu v jeho lásce podobat.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 5. dubna 2020…

Dub 5, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Mt 21,1-11; Iz 50,1-7; Ž 22; Flp 2,6-11; Mt 26,14 – 27,66

Milé sestry, milí bratří,

dnešní Květnou nedělí začíná Svatý týden vrcholící Velikonočním triduem. Dnes si tak připomínáme Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky. Od zítřka až do středy Svatého týdne to budou události, které v těchto dnech nastaly, na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři, ustanovení eucharistie a s tím výsostný moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a následnou Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek ráno proces římský, soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem pak křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme duchovně znovuprožívat tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. A kéž by, i navzdory obrovské jinakosti a omezenosti letošního slavení Velikonoc, se rozjímání těchto událostí z evangelia stalo náplní a požehnáním i našich nadcházejících dnů.

Dnešní neděle má dva názvy: Květná anebo Pašijová. První odkazuje především na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Krista přijíždějícího na svátky. Proto se také dnešní den za normálních okolností na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější. Druhý z názvů reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení hovoří, konkrétně od konce poslední večeře až do uložení do hrobu.

Vjezd do Jeruzaléma a pašije jsou blízké nejen časem a místem, nejen jako začátek a pokračování, ale mají z velké části stejné „aktéry“. Jimi jsou Pán Ježíš a jeho apoštolové, ale je jím i onen dav, „veliké množství lidu, zástupy“, jak říká evangelista. Je to totiž v zásadě ten samý dav Jeruzalémanů a poutníků, kteří dnes Ježíše vítají, zatímco za pár dnů budou žádat jeho smrt.

Jistěže to nebyli v obou případech úplně ti samí lidé, ale aspoň z části s největší pravděpodobností ano. A to je hodné povšimnutí. Na Květnou neděli tito lidé plni euforie doufají, že on je ten očekávaný mesiáš. Ono sice bylo obvyklé vítat poutníky v branách města, ale způsob, jakým vítají Krista, je jiný. Provolávají mu „hosana synu Davidovu, požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!“, čímž vyjadřují, koho v něm vidí. Za pár dnů, na Velký pátek ráno, během římského procesu, budou však volat „na kříž s ním, na kříž s ním!“ Jak je to možné a co v nás tyto zástupy odhalují?

Nejjednodušší vysvětlení, proč taková změna a tak najednou, je celkem známé: Zástupy především čekaly, že Ježíš bude mesiášem podle jejich očekávání, že jim přinese společenskou a náboženskou svobodu, že nastolí Boží království na zemi, že bude mít úspěch, že prostě bude Bohem poslaným člověkem. Jenže je tady Kristus (to je řecky totéž co hebrejsky Mesiáš), který předčí všechna lidská očekávání, nepřináší svobodu vnější ale především vnitřní, nenastoluje primárně Boží království na zemi, ale otevírá nebe (to pozemské pak má být s Boží pomocí dílem, prostředím lidí, kteří by Krista skutečně a věrně následovali), nemá úspěch, je veleradou i Pilátem souzen a odsouzen a bude ukřižován, a hlavně tvrdí, že je Božím synem. Proto si také dav místo Ježíše vyžádal život Barabáše, nejspíše zélótského bojovníka proti Římanům, který příchod takového mesiáše chtěl uspíšit.

Tak to bylo v onom týdnu židovských Velikonoc roku 30 či 33, tak nám to předkládá evangelijní svědectví. Nejen proto, abychom věděli, jak se to vše seběhlo, ale abychom se třeba i v jednotlivých aktérech našli. I třeba v tom davu. Ono se i nám může stát, a bohužel také stává, že dokud je vše dle našich představ, dokud Bůh plní většinu našich očekávání, dokud nás Pán Ježíš nepozve pod svůj kříž (natož přímo na něj) a třeba nic moc náročného po nás (zdánlivě) ani nechce, když je nám s ním prostě jen dobře, tak snadno voláme „hosana, požehnaný, který přicházíš“. Běda však, když se však stane, že najednou se před námi otevře pozvánka kříže ve všech možných podobách, když se Kristus i takto ukáže jako skutečný Bůh…Tehdy jsme i my v nebezpečí zavolat „ukřižuj, na kříž s ním, to není Boží syn!“.

Jenže právě tehdy, možná jen tehdy, když vydržíme i pod křížem, když vydržíme kříž, se můžeme dočkat zmrtvýchvstání, Kristova v nás a našeho v Kristu. Cožpak nám Pán Ježíš neřekl „kde jsem já, tam bude i můj učedník“, anebo „kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne?“

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 4. dubna 2020…

Dub 4, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Ez 37,21-28; Jer 31,10-13; Jan 11,45-56

Milé sestry, milí bratří,

a máme sobotu před Květnou nedělí. Obvykle tento den vypadá jinak: vrcholí přípravy na velikonoční svátky, a to jak v rodinách tak v kostele, v diecézích se v tento den pravidelně konají předvelikonoční setkání mládeže s biskupy, leckde se ještě organizují duchovní obnovy, hodně se zpovídá.

Letos je vše jiné. A tak se možná leckdo ptá, jak vlastně bude moci duchovně prožít Svatý týden, který zítřkem začíná, a Velikonoční třídení, kterým vyvrcholí. Zvlášť když se nebude moci zúčastnit velikých obřadů těchto dní, zejména obřadů vlastního Tridua, obřadů, které skutečně jedinečným způsobem zpřítomňují události poslední večeře, pašijí, smrti, sestoupení mezi mrtvé a zejména zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

V prvé řadě je dobrým znamením, pokud se opravdu takto ptáme, pokud nějaké „jak Velikonoce prožijeme?“ v nás vůbec je. A stojí za to zazpytovat svědomí. Přítomnost takové otázky je totiž znamením, že opravdu chceme největší svátky celého roku i v nynějších nebývalých a nebývale složitých podmínkách prožít dobře, duchově a požehnaně, že se chceme s Pánem Ježíšem duchovně a skutečně potkat. Nepřítomnost naopak může být znamením, že nám na tom až tak příliš nezáleží. Kéž by v nás tedy tato otázka opravdu byla.

Pokud je, tak určitě také hledáme způsoby, jak to učinit. Uvažujeme tak třeba o internetem, rozhlasem nebo televizí přenášených bohoslužbách, chceme se víc modlit, číst Písmo svaté, zvlášť pak pašije a úryvky o zmrtvýchvstání Páně, plánujeme maličké rodinné velikonoční bohoslužby slova, modlitby růžence či denní modlitby církve (breviáře), toužíme po návštěvě kostelů, kde jsou otevřené, a přijetí aspoň svátostí, kde je to možné, a tak dále. Nápadů, návodů a námětů je v tomto směru celkem dost.

Do toho zaznívá také dnešní Boží slovo, zvlášť čtení evangelijní. V Janově sepsání je to poslední úryvek před začátkem velikonočních událostí, úryvek popisující poslední událost před Kristovým příchodem do Jeruzaléma, respektive do Betánie (vesnice kousek od hlavního města), kde Pán Ježíš dle Jana posledních šest dnů před svým ukřižováním v domě Lazara a jeho sester Marie a Marty se svými učedníky pobýval.

Před příchodem do Betánie a slavným vjezdem do Jeruzaléma (to si budeme připomínat zítra, na Květnou neděli) ale Pán Ježíš nejprve několik dní byl se svými učedníky v městě Efraim na kraji pouště (dnes se to místo jmenuje Taiyibeh a je vzdáleno nějakých dvacet kilometrů severozápadně od Jeruzaléma). Mnozí židé tou dobou byli už v Jeruzalémě – bývalo zvykem, že na svátky se chodilo dopředu a na více dní. Proto vyhlíželi Ježíše a ptali se mezi sebou: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“.

Pán Ježíš na svátky skutečně přišel a tento jeho příchod předčil očekávání všech i celého světa: zemřel za naše hříchy a z mrtvých vstal pro naše oslavení a tím nám přinesl spásu.

Toto se stalo jednou, jedinečně, o židovských Velikonocích roku 30 či 33. Na tom stojí naše víra a celá křesťanská existence: až Kristovými Velikonocemi byl náš hřích ve svém jádru zničen a jimi se nám plně otevřelo nebe, teprve zmrtvýchvstáním se jasněji ukázalo, kým Ježíš Kristus je, Božím synem, který přijal naše lidství a pro naši spásu se stal smrtelným člověkem.

Velikonoční svátky slavené rok co rok tyto Kristovy Velikonoce každoročně zpřítomňují, proto se také nemohou překládat – Kristus vstal z mrtvých první neděli po prvním jarním úplňku, a tak také církev Velikonoce od nejranějších dob slaví. Velikonoční obřady a velikonoční svátosti sice ve své jedinečnosti nejsou ničím nahraditelné, ale Bůh je přeci jen ještě větší. Proto i Boží slovo, modlitba, společenství dvou nebo tří v jeho jménu, zvláštním způsobem pak i tajemné sjednocení se s jeho obětí na kříži, ale třeba i duchovní sjednocení se se slavením obřadů prostřednictvím jejich mediálních přenosů, a tak dále, to vše jsou také způsoby Kristova přebývání a jeho přicházení k nám, přicházení na velikonoční svátky, přicházení, které i letos z našich dnů může učinit svátky.

Pán Ježíš jako Boží Syn ví, jak tomu letos je, jak jsme na tom. Z toho důvodu můžeme jistě oprávněně doufat, že k nám chce přijít i jinak než obvykle, a bude-li naše srdce otevřené, také skutečně přijde. A možná tento jeho příchod, tolikrát specifický a tolikrát ochuzený (především o jeho reálnou přítomnost v liturgických obřadech, které kněží budou muset slavit v soukromí, snad jen pro nepatrný počet lidí), pro nás může být paradoxně větším překvapením, duchovním obohacením než jindy. Jediné, co je na nás, je připravit svá srdce a také snad vynalézavě hledat způsoby, jak Pána Ježíše přivítat a přijmout. Zbytek, ten podstatný zbytek, už je na něm, na Božím synu, který i letos jako každoročně přijde na svátky.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 3. dubna 2020…

Dub 3, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Jer 20,10-13; Ž 18; Jan 10,31-42

Milé sestry, milí bratří,

v prvním dnešním čtení zazněla další část vyznání proroka Jeremiáše. Proroka, který se svým životním údělem sám stal jedním z nejvýraznějších předobrazů Krista trpícího, když věrně hlásal Boží slovo ke spáse svých současníků, ale oni nechtěli slyšet, proroka nepřijímali, chtěli ho umlčet, dokonce i zabít. Jeremiáš přichází před Hospodina, před ním vylévá své zraněné srdce a jemu svěřuje svou při.

Jelikož nečteme podobné úryvky v postní době poprvé, mohli jsme již vícekrát rozjímat, jak velkým a praktickým je nám Jeremiáš příkladem. Zvlášť pro situace, kdy se i nám děje třeba nějaká křivda, bezpráví či nepřijetí, kdy zažíváme něco jako „pro dobrotu na žebrotu“, jsme svědky nějaké nespravedlnosti či nepravosti, kdy nevíme, jak a zda reagovat. Ve všech těchto situacích máme i my jít nejprve před Hospodina a jemu svěřit nejprve svou při. A pak teprve, pokud to rozpoznáme jako vůli Boží, jednat.

Na místě těch, s nimiž jsme se dostali do pře, máme povětšinou na mysli naše „vnější nepřátele“: ostatní lidi, kteří (nám) činí nějakou nespravedlnost (nechme teď zcela stranou, že my se stejně tak často dopouštíme nespravedlností vůči druhým), anebo tíživé okolnosti života, které na nás nějak zvenčí dolehnou.

Krom těchto vnějších nepřátel jsou ale i „nepřátelé vnitřní“ a i v jejich případě je před námi Jeremiášův příklad. Už podle pojmenování si pod vnitřními nepřáteli můžeme představit všechno to nepřátelské, co na člověka útočí a ohrožuje ho zevnitř. Nejsou to jen pokušení, která na nás na základě naší slabosti všemožně doléhají, která vyvěrají z našeho hříchem porušeného nitra. Jsou to i naše vnitřní strachy, úzkosti, vnitřní bolesti, zranění, bloky, mohou to být duševní nemoci, neurózy, poruchy a tak dále. Pokušení s nimi navíc často souvisí, leckdy jsou i jejich součástí. A protože je jasné, že tito nepřátelé jsou často zákeřnější a nebezpečnější než ti vnější, zvlášť při jejich útoku je třeba Hospodinu svěřit svou při.

Řada z nich na nás může dolehnout právě v těchto dnech. Mnozí (zvlášť už třeba nějak předem vnitřně oslabení) lidé situaci pandemie, karantén, nebezpečí, sociální izolace, vykolejení ze zaběhnutého, ekonomické nejistoty a tak dále prožívají velmi bolestně. A trpí a jsou ohroženi. Uvnitř, neviditelně, ve své duši. Úzkostmi, strachem a různými z nich plynoucími pokušeními. Někdo více, jiný méně, ale nějak asi většina. Jistě, ve zvlášť závažných a ohrožujících případech je třeba se nebát vyhledat i odbornou pomoc (ta je snad i v současnosti nějak dostupná). Ve všech případech je však dobré svůj stav jako „svou při“ svěřit Hospodinu, před ním vylít své zraněné srdce. A také vše obmýt, zvlášť podlehneme-li, lítostí a zahrnout do svaté zpovědi.

A ještě něco můžeme. Můžeme také tato svá vnitřní, okolí často neviditelná trápení a jimi zmařený a znehodnocený čas přinést jako vlastní duchovní oběť, jako tajemné spojení se s obětí Pána Ježíše, a to za všechny, které pandemie ohrožuje třeba ještě mnohem více než nás samé. Tím svému utrpení a jím zmařenému času dáme smysl, smysl Kristova kříže, s nímž je takto tajemně spojíme.

Dnešní evangelijní úryvek v sobě skrývá jeden nesmírně útěšný moment, jedno z povzbuzení v boji proti vnitřním nepřátelům, zejména proti nejzákeřnějšímu z nich, proti malomyslnosti. Scéna z desáté kapitoly Janova sepsání nám zprostředkovala reakci farizeů a zákoníků na další Kristovu řeč, pronesenou o svátku posvěcení jeruzalémského chrámu. Pán Ježíš v ní hovoří o svém jedinečném spojení s Otcem, tedy o svém Božství, což jeho protivníky pobuřuje. Natolik, že chtějí se Krista zmocnit a ukamenovat ho. On jim však unikne a odejde za Jordán. Oni se ho sice zanedlouho zmocní znovu, dokonce ho ukřižují, ale Kristus jim znovu unikne, vstane z mrtvých.

A to je právě ten útěšný moment: Božího syna, Boha totiž zabít nejde. Lze zničit řadu jeho pozemských projevů – to se v dějinách dělo, děje a ještě asi bude dít mnohokrát, je to vlastně jen jakýmsi stále novým „pokračováním“ Kristova ukřižování. Ale nesmrtelného Boha zničit nejde. On, i ve svých pozemských přítomnostech, znovu a znovu vstane z mrtvých, stále týž a přesto nově, silnější, zářivější, čistší – i o tom se dějiny křesťanství přesvědčily mnohokrát.

To je pro nás velikou útěchou, zvlášť máme-li pocit anebo jsme-li skutečně svědky, že nějaké dobré Boží dílo je něčím anebo někým mařeno či ničeno. Je to útěchou i v nynější situaci, kdy pandemie bezpochyby zmařila či zastavila a ještě asi ve svých důsledcích znemožní i mnohá dobrá, zbožná, třeba i dlouho připravovaná díla. Přinejmenším společné liturgické slavení Velikonoc, když už nic jiného.

Kéž právě nyní je nám útěchou, že Krista nic a nikdo, žádný člověk, žádná síla ani žádný virus zničit nemohou, protože Kristus je Boží a věčný, zatímco vše ostatní je stvořené a proto pomíjivé. Útěchou, ale i varováním, abychom my sami, zvlášť za této situace, nebyli těmi, kteří dobré Boží dílo sami ničí (jako farizeové a zákoníci, kteří svým jednáním znemožnili mnohým svým souvěrcům přijmout Božího syna sestoupivšího na zem).

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 2. dubna 2020…

Dub 2, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Gn 17,3-9; Ž 105; Jan 8,51-59

Milé sestry, milí bratří,

zkusme, podobně jako v minulých dnech, zaměřit svou pozornost na starozákonní čtení. Tentokrát je z knihy Genesis a rozevírá před našimi zraky jednu z nejdůležitějších událostí počátků dějin spásy, uzavření smlouvy s Abrahámem.

Hospodin Bůh se Abramovi zjeví a promluví k němu, změní mu jméno na Abrahám, zopakuje svá zaslíbení, která mu dal již na samotném začátku, když ho povolal vyjít z Uru chaldejského do Země zaslíbené, znovu slíbí, že jeho zaslíbení skutečně dojdou naplnění, když mu Abrahám a jeho potomstvo budou zachovávat věrnost, v tom bude spočívat smlouva mezi Bohem a Abrahámem a jeho potomstvem.

Díky zásadnosti této události nejen pro celý Starý zákon ale pro celé dějiny (biblického) náboženství – vždyť jde o počátek konkrétních dějin spásy, dějinného Božího zjevení, a tím postupného poznávání Boha uprostřed Božího lidu – je jistě mnohé, co by nás mohlo a mělo oslovit. Ale zaměřme nyní svou pozornost pouze na dva z podstatných momentů, které navíc se všemi těmi velkými tématy souvisí. Prvním je skutečnost, že Hospodin Abramovi změní jméno na Abrahám. Druhým pak vztah mezi věrností Hospodinu a naplněním jeho zaslíbení.

Co se týče změny jména, tak její význam je pochopitelný jen na pozadí silného, ve starém Orientě rozšířeného chápání jména. Jméno nebylo jen nějakým označením či rozlišovacím znamením, nýbrž zahrnovalo a vyjadřovalo celou osobnost pojmenovaného, celý jeho osud. Proto také starověká jména měla skoro vždy nějaký svůj konkrétní význam, uchovaný dodnes v jejich etymologiích. Kdo znal a vyslovoval jméno druhého, měl nad ním určitou moc.

I když v případě změny jména Abram na Abrahám jazykově jde možná jen o dvě příbuzná znění téhož jména a ne nutně o dvojí etymologii, podstatný je fakt, že Bůh mu jméno skutečně mění. Jen on může skutečně změnit jméno, protože jen Bůh může znát a změnit osud člověka, jen on může proměnit jeho nitro. Jen Hospodin, který má ve svých rukách vše i veškerý čas, může určit, co se v něm bude dít. Je ale také na člověku, zda nové jméno přijme, protože i v tomto mu Bůh dal svobodu.

Tím se dostáváme k druhému momentu: změna Abranámova jména se děje v souvislosti s uzavřením smlouvy. Hospodinova zaslíbení jsou nabídkou, pozváním, ve své plnosti a kráse se budou moci uskutečnit jen tehdy, když je člověk přijme a zachová Hospodinu věrnost. Učiní-li tak Abrahám, Bůh bude s ním i jeho potomstvem a to bude moci šťastně obývat zem. V tom spočívá pointa smlouvy Bohem nabízené člověku. Věrnosti ale člověk bohužel nebude schopen, jak ukazují celé následné dějiny Starého zákona, a proto bude muset z Abrahámova potomstva vzejít Mesiáš, který tuto schopnost v člověku obnoví, způsobí skutečnou proměnu jeho nitra, dá člověku nové jméno („křesťan“, v řečtině „kristovec“).

Dnešní Boží slovo chce promluvit i do naší nynější, skutečně bezprecedentní situace. Tato bezprecedentnost, o které se často mluví, je příznačná. Něco takového nikdo z nás nezažil, v takové míře a propojenosti ani celý svět, není prostě precedens (něco, co ty kráčelo předem stejným způsobem). To neznamená, že by svět nepotkaly v dějinách horší katastrofy, to asi ano (byť pochopitelně ještě nikdo neví, jak moc hrozná pandemie bude a co všechno dalšího způsobí a odstartuje). Znamená to ale, že pro něco takového, čím dnešní pandemie je a jaké budou její dopady, nemáme srovnání ani vzorce jednání. Jako jednotlivci, ani jako společnost. A nemáme-li vzorce jednání, musíme je hledat, hledáme a budeme ještě hledat, co je správné, dobré a co ne. Každý podle situace a postavení, v jakých ho nynější pandemie dostihla.

Protože naše jednání tak nyní nemá předem zaběhnutou typologii, jsou tak všechny naše skutky více nebo méně jakýmisi prototypy („prvotvary“). Tím se v nich – také více nebo méně – odrazí, co se skutečně v našem nitru nachází. Konečně slovo „krize“, z řeckého krisis, znamená „rozhodnutí“, „zkouška“.

Fakt bezprecedentnosti a krizovosti nynější situace může mít v sobě ale i cosi pozitivního. Tím, že nutně musíme hledat prototypy svého jednání, máme naději, že je jejich archetypy („pratvary“) nebudeme hledat pouze v lidské moudrosti, ale že znovu vzhlédneme k moudrosti nejvyšší, k Bohu a budeme mu chtít naslouchat. Podobně jak to učinil v bezprecedentní situaci (zkoušky) i Abrahám. Více než kdy jindy máme naději, že se vzorcem našeho jednání (znovu) stane evangelium, Pán Ježíš sám. V něm jediném totiž může hledat a nacházet archetypy jednání aplikovatelné na každou situaci, zejména na takovou, která je nová. Ne snad vždy co do detailů (ty jsou skutečně mnohanásobně podmíněné), ale rozhodně co do základního principu evangelia a Ježíšova vzoru: miluj, skutečně miluj, nejen slovy ale i činem, i bez odplaty, i nepřátele a za všech okolností, důvěřuj, vždyť Pán je s námi, a měj naději, že to vše má smysl.

A protože je to zase Pán Ježíš, který nás k přijetí těchto životních pravzorců a pravzorů svou milostí uschopňuje dávaje nám svou Boží pomoc, máme naději, že se evangelium znovu více stane žitou živou skutečností. Cožpak se nemodlíme, zvlášť u nás, v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně, slovy „Ježíš, tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle srdce svého“?

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 1. dubna 2020…

Dub 1, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Dan 3,14-20.91-92.95; Dan 3,52-56; Jan 8,31-42

Milé sestry, milí bratří,

dnes v prvním čtení opět otevíráme pozoruhodnou starozákonní knihu Daniel. Protože tak činíme již poněkolikáté v postní době (naposledy v pondělí), máme v paměti, o čem tato kniha vlastně je. Počítáme ji sice mezi knihy prorocké a obsahově je především vyprávěním příběhů z doby babylónského vyhnanství, ve skutečnosti ale není primárně ani knihou prorockou ani historickou, nýbrž knihou apokalyptickou. To nic neubírá na prorockém rozměru ani nediskvalifikuje vyprávění na nějaké pouhé mýty, ale znamená to, že v případě Daniela více než u jiných starozákonních knih platí, že ještě více než o konkrétní proroctví anebo o svědectví událostí dějin spásy jde odkrytí skrytých pravd o Bohu a člověku, které se za vyprávěným skrývají. Tento alegorický rozměr má celé Písmo, ale kniha Daniel, podobně jako novozákonní Apokalypsa, prostě zvlášť.

Nejinak je tomu u dnešního úryvku, jednoho z nejznámějších z celé knihy. Tři Danielovi druhové – Šadrach, Mešach a Abednego – se odmítli poklonit babylónským bůžkům, konkrétně zlaté soše, kterou nechal král zhotovit, a konat modloslužbu. Z věrnosti Bohu svých otců i Bohu svému. Takové jednání však znamenalo nejen nepřijetí (neexistujících) bohů cizího národa, nýbrž i odmítnutí vlády babylonského krále. Proto Nabuchodonosor, který do té doby nad nimi držel ochrannou ruku – sám nechal tyto tři židovské mládence jmenovat správci své říše a Daniela dokonce mudrcem na svém dvoře, je za trest nechává vhodit do ohnivé pece, sedmkrát rozpálenější než obvykle. A stane se zázrak. Mládencům se nejenže nic nestane, oni se dokonce začnou volně procházet po ohnivé peci, navíc v doprovodu čtvrtého, „podobného Božímu synu“. Krále výjev z pece natolik uchvátí, že se sám před Bohem skloní a mládence následně zavolá z pece ven a zařídí, aby se jim v jeho říši už nic zlého nestalo.

Kdo byl ten tajemný čtvrtý, je téměř nabíledni: mohl by to být tajemně sice i sám Daniel, který byl jakýmsi duchovním vůdcem i ostatních nucených vysídlenců na Nabuchodonosorův dvůr, ale je to především sám Boží syn, Kristus. Je-li tomu tak – a přesně takto četlo dnešní scénu už rané křesťanství, pak máme před sebou jedno z nejvýraznějších mesiánských proroctví sklonku Starého zákona. A nejen to, máme před sebou i odkrytí skryté pravdy, v jakých situacích bude Mesiáš svým věrným zvlášť blízko, kdy a kde bude zvlášť potkatelný a zakusitelný: v ohnivé peci.

Celou scénu tak můžeme číst jako předobraz naplnění Kristova slibu, že zůstane svým učedníkům blízko, zvlášť když jim bude úzko, když budou v nebezpečí, budou týráni a pronásledováni, ocitnou-li se v nějaké ohnivé peci, ať je jakákoli. I když jejich tělo bude třeba sebevíce zmučeno, jejich duši se nic nestane. V těch třech mládencích může být totiž čten obraz naší duše mající také tři základní mohutnosti: poznání, volbu a vztahovost (či tři části: duší rostlinnou, živočišnou a lidskou, duši vegetativní, senzitivní a duchovní).

Příběh tří mládenců v ohnivé babylónské peci nám zároveň napovídá, jak se tato Kristova blízkost projevuje: Jednak už jako síla k věrnosti, kterou mládenci měli, když odmítli se poklonit zlaté soše. A pak především jako vnitřní svoboda a vnímatelná blízkost Božího syna, kterou právě v ohnivé peci zakoušejí. Ani nejsilnější a nejhrozivější plameny pak nemohou lidské duši ublížit, pokud se v ní – jako v zahradě – prochází Boží syn. Vždyť právě procházení se Boží syna v srdci člověka jako v zahradě je jedním z nejkrásnějších obrazů vnitřního Božího ráje, silnějšího než smrt.

Ohnivou pecí pak může být všechno to těžké a zlé, do čeho jsme (existenčně) vrženi, co nás pálí, trápí a bolí. Není to jen pronásledování pro víru a spravedlnost, ale i třeba ohnivá pec našich bolestí, těla i duše, pec trápení, nevydařených vztahů, neúspěchů, frustrací, pádů, pec násilí, domácího i jakéhokoli jiného, ohnivá pec všemožného zneužívání, ponižování, křivdy, nepřijetí druhými, pec únavy a vyčerpanosti, pec samoty a opuštěnosti a tak dále. Samozřejmě jako ohnivá pec může být a je zakoušena i současná pandemie, nebezpečí nové nemoci a smrti, pec karantén a z nich plynoucích trápení a potíží, ohnivá pec ekonomických dopadů, osobních i společenských tragédií. Patři sem i pec vyčerpanosti těch, kteří se snaží na všech možných úrovních s pandemií a nemocí obětavě bojovat, a ohnivá pec těch, kteří trpí touto nemocí anebo na ni dokonce, bohužel často sami, umírají. A mnoho dalších podob může ohnivá pec mít, pro nás katolické křesťany třeba i tu, že nemůžeme svou víru praktikovat a blížící se svátky prožívat tak, jak bychom si přáli.

Apokalypsa („odkrytí věcí skrytých“) knihy Daniel neslibuje nutně rychlé vyhasnutí ohnivé pece a ani neříká, kdy a jak rychle z ní budeme vytaženi. Jen ukazuje, že Boží syn je nám v ohnivé peci blízko, sám tam za námi přichází, už i předem čeká, a když my jeho blízkost celostně přijmeme, naše duše bude s ním a v něm, bude skutečně svobodná a nespalitelná, nezničitelná, živá…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 31. března 2020…

Bře 31, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Nm 21,4b-9; Ž 102; Jan 8,21-30

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení nás přenáší do doby čtyřicetiletého putování Izraele pouští, tedy někdy do druhé poloviny 13. století před Kristem. Lid už putuje dlouho, musí snášet různá strádání a nedostatek, stále se nikde nemůže usadit, je kočovníkem, což mu není vlastní, navíc putuje v neustálém napětí s okolními národy a tak dále. Proto není divu, že tím vším trpí. A také reptá, reptá proti Mojžíšovi i proti Hospodinu: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Není chléb ani voda, už máme dost té hladové stravy!“. Na to se ovšem objeví jedovatí hadi, jejichž uštknutí způsobí smrt mnohých v Izraeli. Lid to interpretuje jako Boží trest za své reptání a svou malověrnost, byl to v jeho očích sám Hospodin, který na ně hady seslal. A Mojžíš vztyčí kůl s měděným hadem a teprve pohled na něj uzdravuje. Tak čteme v dnešním úryvku ze Čtvrté knihy Mojžíšovy.

Při jeho čtení možná leckoho napadla palčivá otázka, která v těchto dnech, ať chceme či nechceme, prostě nějak „ve vzduchu“ je, aniž by třeba musela být vyslovena. Otázka, jak nový virus a onemocnění Covid-19, katastrofu, která postihuje velkou část světa, ve světle Písma a křesťanské víry interpretovat. Zda třeba ne také jako onoho smrtelně jedovatého hada, seslaného samotným Hospodinem, jako Boží trest, trest za hřích nás, lidí.

Podíváme-li se v těchto dnech třeba na web anebo si otevřeme jakékoli jiné médium, najdeme – mimo mnoha a mnoha jiného – různé pokusy i na naši otázku nějak odpovědět. A najdeme ledacos, včetně „jistých a silných“ názorů. Od volání, že to jistě Boží trest je, že celou situaci takto musíme číst a že kdybychom ji tak nečetli, jsme naprosto slepí a nebereme vážně některá jasná varování Písma, včetně Nového zákona. Až po rezolutní odmítání, že takováto interpretace jakožto Božího trestu je naprosto neteologická, tmářská, neslučitelná s obrazem milosrdného Boha Nového zákona, navíc často velmi fanaticky podávaná.

Necháme-li stranou (anebo raději odborníkům) praktické úvahy typu, že přinejmenším míra a rychlost šíření nového viru mohou být (a také patrně jsou) spoluzaviněny člověkem, naší bezuzdnou touhou po zisku, moci a cestování, naší neschopností si cokoli odřeknout, že pandemie je tak i důsledkem nezodpovědnosti, nesolidarity či sobectví (a tak dále), pak k otázce „Boží trest ano či ne“ je, domnívám se, možná lepší mlčet a neříkat raději nic. A to nejen na veřejném fóru, ale i v sobě samých. Některá tajemství prostě můžeme nechat bez odpovědi, aspoň prozatím. Snad jen skutečný Boží prorok by mohl promluvit, ale kdo z nás jím je?

Zůstává však teologickou pravdou, že vůbec nic se neděje bez toho, aby to Bůh nepovolal k bytí. Tato pravda, ať zní sebeparadoxněji, vychází z jistoty víry, že jediným tvůrcem je dobrý Bůh. Svět není duální, kdy by proti sobě stály světy dva, dobra a zla. Bohu se v posledku nic a nikdo nemohou „vymknout z rukou“. Klasický teologický jazyk v případě zlých věcí (chápaných jako „nedostatek náležitého dobra“) hovoří jako o „Božím dopuštění“.

Proč však dobrý Bůh dopouští bolest, nemoc, smrt a proč vůbec dovoluje nám lidem konat zlé věci, to zůstane do velké míry vždy neproniknutelným tajemstvím. Tajemstvím, které nám často – zejména u věcí, jež nejsou v naší moci změnit – nezbývá než přijmout. Ovšem vždy s důvěrou, že Bůh tyto zlé věci jen proto dopouští, aby z nich mohlo vzejít nějaké větší dobro.

Bůh tak, věříme, dopouští zlé věci i proto, aby člověku pomohl navrátit se na správnou cestu. Zní to sice děsivě, ale je to tak. Vždyť často až v limitních situacích si člověk uvědomí svou bytostnou potřebu Boha, svou slabost a křehkost, svou hříšnost a také hodnotu a velikost dobra. Novozákonní List židům ve dvanácté kapitole tak hovoří o Boží výchově, která prostě někdy je i přísná. „Boží trest“, ať už se pod tímto termínem tajemně skrývá cokoli, chce být tak vždy lékem k návratu, i když bolestným a nepříjemným lékem. Tak už ostatně staří církevní otcové interpretovali samo vyhnání Adama a Evy z ráje, pravzor všech Božích trestů.

Snad právě tímto směrem se má ubírat křesťanská interpretace toho, co nyní potkalo bolestivě celý svět, mnohé velmi bolestivě. Ne se handrkovat o to, zda danou situaci můžeme anebo nemůžeme teologicky nazvat Božím trestem, zda Božím trestem je či není: může být, ale nemusí, to musíme nechat na Bohu samotném. Pandemie nás především volá k návratu k Bohu, k dobru, k víře, naději a lásce, k sobě navzájem: to v každém případě a to musíme udělat my.

A tak, uštknuti „jedovatým hadem“ koronaviru, zkusme ze slzavého údolí vzhlédnout na kříž, na Pána Ježíše, Syna člověka, u něj hledejme svou útěchu, pro sebe i pro svět kolem sebe, z něj čerpejme Boží sílu k víře a ke konání dobra. To je nejlepším využitím času, který nyní máme.

Samozřejmě to vše s pokorným vědomím, že pohled našeho srdce na Krista ukřižovaného neuzdravuje od tělesné nemoci, nýbrž primárně od nemoci naší duše, která je stejně tou nejhorší. Od nemoci pýchy, falešné a nadřazené sebejistoty, které škodí vždy, stejně jako od nemoci malověrnosti a malomyslnosti, které nyní také příliš nepomohou, ani nám, ani lidem kolem nás.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 30. března 2020…

Bře 30, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Dan 13,1-62; Ž 23; Jan 8,12-20

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení je, necháme-li stranou pašije na Květnou neděli, snad nejdelším biblickým úryvkem, který se kdy při mši svaté čte. Délka sice může odrazovat, ale určitě stojí za to si text přečíst nebo poslechnout celý. Navíc jeho děj je natolik živý a strhující, že čtenář či posluchač nemůže mít ani trochu pocit dlouhé chvíle.

Známé čtení o Zuzaně je ze starozákonní knihy Daniel, respektive z její řecké (deuterokanonické) části. Jak víme, celá kniha Daniel – aspoň v křesťanském řazení starozákonních knih – se sice řadí mezi proroky, dokonce mezi čtyři takzvané Velké proroky, ale ve skutečnosti více než o prorockou knihu se jedná o knihu apokalyptickou, tedy o knihu odkrývající formou vyprávění skryté Boží pravdy (to je skutečný význam slova apokalypsis, „odkrytí věcí skrytých“).

Celá kniha Daniel nás přenáší svým dějem do babylonského vyhnanství, tedy někdy do doby první poloviny 6. století před Kristem, a vypráví především příběh judských vyhnanců Daniela a jeho druhů. Vzniká ovšem mnohem později, někdy ve 2. století před Kristem, v době jiné velké tísně, v době, kdy židovský národ musel čelit násilné helenizaci ze strany Ptolemaiovců, následnické dynastie Alexandra Velikého. Kniha Daniel se měla stát Božím povzbuzením pro všechny své čtenáře. Nejprve v době svého vzniku, ale protože je Božím slovem a to je ze své povahy univerzální, má být povzbuzením stále.

V příběhu o Zuzaně tedy nejde předně o nějaké přesné svědectví konkrétní historické události (tím ale není řečeno, že se popisované nestalo), ani o nějakou novelu pro pobavení čtenářů, ale o k obrácení povzbuzující Boží odkrytí pravd o nás samotných, ať už těch povzbudivých či hrozivých. Něco takového sice platí pochopitelně pro Písmo svaté jako celek, ale v apokalyptické knize Daniel je tento moment možná ještě výraznější než v jiných částech Písma svatého. Proto se můžeme ptát, co nám tedy jednotliví aktéři říkají o nás samotných, respektive o člověku, jaký by měl a jaký by neměl být.

Nejprve máme před sebou postavu sličné Zuzany. Ta je určitě příkladem hodným následování. Připomíná nám, ba přímo ztělesňuje několik důležitých pravd. Nejprve je to – takřka prvoplánovitě – hodnota tělesné čistoty. Tu je pochopitelně dobré ve všech dobách připomínat, dnešní dobu rozhodně nevyjímaje. Zuzana ale svým jednáním ztělesňuje nejen velikost (manželské) čistoty, ale i obecnější pravdu, že pozemský život ještě není absolutní hodnotou. Že – i pří vší velikosti a ceně lidského života – jsou zde ještě hodnoty a ideály vyšší. Ty, které dělají člověka člověkem, spojují ho s Bohem a vedou k věčnosti. A pro jejich zachování, pro zachování lidství jakožto přátelství s Bohem, je bohužel někdy nutné i pozemský život nasadit… A zatřetí je Zuzana příkladem člověka, kterému bylo ukřivděno a kterému nezbývá než se spolehnout na Hospodina, s vědomím, že Bůh nakonec jediný dobře ví, jak se věci mají.

Pak jsou zde ti soudci, takřka přesný opak Zuzany. Ti rozhodně hodní následování nejsou, ti ztělesňují naopak to velmi temné v nás. Živí své zvrácené nečisté fantazie, jsou zbabělí a podlí, jeden jejich hřích plodí další, celý řetězec hříchů: nejprve, chceme-li, hřích proti šestému, potažmo devátému přikázání, pak proti osmému, nakonec proti pátému… Boží spravedlnost je ale nemine.

Dav také nevychází z celého příběhu dobře. Jak snadno se nechá zmanipulovat, a to jen proto, že někdo něco tvrdí. Jak snadno se nechá strhnout k velké nespravedlnosti… Dav ale není monstrum, to jsou všichni jednotlivci, kteří ho tvoří, kteří se s ním zbaběle „svezou“.

Naštěstí je tu ale ještě Daniel, statečný mladík, který nechá svého ducha probudit samotným Hospodinem, Zuzany se zastane a zlovolné starší usvědčí z podlé lži. Zkusí to, udělá to, co vnímá ve svém svědomí jako správné, a s Boží pomocí se dílo podaří. Možná až nečekaně dobře.

Je dobré se zeptat, komu se z příběhu nejvíce podobáme. Je dobré si na příkladu Zuzany uvědomit, že i oblast čistoty do křesťanské mravnosti prostě patří, že jsou i vyšší, Boží ideály než jen pozemský život, například přátelství s Bohem, a že Bůh ví o každé křivdě. Je dobré si připomenout, jak dav je často velmi špatný vůdce. A že je prostě někdy potřeba jít proti němu, jít „proti proudu“, zachovat se jako Daniel, který se ostatně stal jedním z krásných předobrazů Krista, Božího Zastánce všech nespravedlivě nařčených, ponížených, odsouzených (nejpozději na posledním soudu). A je dobré vnímat, že kniha Daniel vznikla jako Boží povzbuzení pro dobu tísně, jakékoli tísně…

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»