>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 6 z 10"

Slovo k povzbuzení na úterý 28. dubna 2020…

Dub 28, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 7,51 – 8,1a; Ž 31; Jan 6,30-35

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme i dnes v pokusech o rozjímání nad úryvkem evangelijním. Stále čteme z Janovy šesté kapitoly. Po znamení zázračného rozmnožení chleba (a ryb) a následného nasycení zástupů, po „mezihře“ večerního kráčení Krista po hladině rozbouřeného Genezaretského jezera a ranního napomenutí zástupů, že ho hledají ne proto, že viděli znamení, ale protože se dosyta najedli, se dnes opravdu konečně zaposloucháváme do vlastní velké a krásné Ježíšovy řeči o chlebu života. Celou řeč, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan, můžeme rozdělit na dvě části:

V první části (to jsou verše 22 až 50) – z ní čteme dnes a budeme pokračovat až do čtvrtku (s výjimkou zítřejšího svátku svaté Kateřiny Sienské, kdy budeme číst evangelium jiné) – je „chlebem života“ Pán Ježíš jako takový, Boží syn, který se stal člověkem a přebýval a stále tajemně přebývá mezi námi. Jeho jezením je pak víra, že tomu tak je, a poslušnost jeho slovu.

Druhá část (od vrše 51. do 58.) – z ní budeme číst, dá-li Bůh, v pátek – bývá někdy nazývána vlastní „eucharistickou řečí“. V ní je pravým „chlebem života“, pravým nebeským pokrmem již samotné „tělo Kristovo“, pravým nápojem samotná „krev Kristova“, tedy eucharistie, díky níž Pán Ježíš bude zůstávat ve svých následovnících a toto zůstávání bude v nich počátkem života věčného. Jezení a pití Kristova těla a krve je pak svaté přijímání.

V první části je tedy „chlebem života“ Kristus sám a požíváním tohoto chleba je především víra: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“, těmito slovy končil včerejší úryvek, byla to Kristova odpověď na otázku zástupu „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“

Víra v Pána Ježíše – víra, do které patří nejen poznání a uznání, že Kristus je Boží syn, ale i důvěra a následování, poslušnost Kristovu slovu, víra, která je „skutkem Božím“ – je něčím, čím člověk může a má být skutečně nasycen, co má „jíst“. Nasycení „chlebem života“ zde na zemi ve víře a v poslušnosti Ježíšovi je předchutí nasycení nebeského a člověk má o tento „chléb“ usilovat, aby měl v sobě „život“, život Boží.

„Milost předpokládá přirozenost a zdokonaluje ji“ (gratia supponit naturam et perficit eam) je velmi známým axiomem (platným a uznávaným přesvědčením), formulovaným už středověkou scholastickou, zejména tomistickou teologií. Chce říci, že Boží milost neničí, co je přirozené, Bohem stvořené a dobré, ale naopak to zdokonaluje podle Božího obrazu. Působení Boží nadpřirozené milosti totiž předpokládá existující přirozenost, svého příjemce, přirozenost, která se milosti otevře, která ji přijme, aby jí mohla být zdokonalena. Přirozenost lidskou, která je právě tak stvořena, aby byla schopna Boží milost přijmout a v ní samého Boha, přirozenost, která je „Boha schopna“ (capax Dei), a to díky „schopnosti poslušnosti“ (potentia oboedentiae). Jen tak může dojít své dokonalosti a tedy i své blaženosti.

Středověcí scholastici se těmito úvahami snažili slovy podchytit skutečnost, proč člověk přijetím Boha nejenže není zničen, ale proč jen díky němu dochází svého naplnění, svého skutečného štěstí. A proč je tedy nezbytné Boha skrze Krista přijmout, „jíst“ ho, věřit v něj poslouchat ho a pak také přijímat v eucharistii.

Ač tyto středověké formulace mohou někomu znít možná poněkud odtažitěji, ve skutečnosti ale jen reflektují lidskou zkušenost. Je přeci zkušeností snad každého, že jen tehdy, když se snaží žit dobře, skutečně lidsky, v souladu se svým svědomím a snaží se i navzdory svým chybám a pádům naplnit své životní poslání, když je milován a miluje, může být skutečně šťastný. To platí už v přirozeném řádu a věděli to dobře už i staří antičtí, zejména stoičtí filozofové: jen když člověk žije v souladu se svou přirozeností a naplní své životní poslání a nenechá se od toho ničím a nikým odradit, může být blažený.

A něco takového platí i v řádu nadpřirozeném, pro který je člověk ve své přirozenosti uschopněn a k němuž je tak předurčen. O řádu nadpřirozeném, kdy člověk žije v souladu s přirozeností, která je už ve své stvořenosti předurčena, aby se ve víře a lásce spojila s Bohem, aby Boha našla a následovala, aby Bůh přebýval v ní a ona v něm. I něco takového přeci aspoň tušíme ze své zkušenosti, když zakoušíme, že Boží milost nejenže naše lidství neničí, nýbrž zdokonaluje, pokud se jejímu působení skutečně otevřeme.

Vždyť Ježíš Kristus, Boží syn, dárce této milosti, se stal nejen pravým člověkem (homo perfectus) ve smyslu, že přijal lidství se vším, co k němu patří, ale i dokonalým člověkem (perfectus homo), novým Adamem, totiž dokonalým člověkem podle Božího obrazu a podoby. A jím se stal v tom, že znal Otce a konal Otcovu vůli nejen jako Boží syn, ale právě i jako člověk. My se mu můžeme a máme stát podobni právě vírou a poslušností. A právě k tomu nám Pán Ježíš nabízí svou pomoc, svou (naši přirozenost zdokonalující) milost.

Víra v Pána Ježíše, vztah s ním, následování a poslušnost evangeliu mají být i naší největší blažeností, naším skutečným nasycením. A nejen naším, mají dát podíl na této blaženosti i lidem kolem nás, protože Ježíšovo slovo nám nepřikazuje nikdy nic jiného než skutečnou lásku. A ta vždy oblažuje: toho, kdo miluje, i toho, kdo je milován…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 27. dubna 2020…

Dub 27, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 6,8-15; Ž 119; Jan 6,22-29

Milé sestry, milí bratří,

po dvou dnech – po sobotním svátku a včerejší neděli – se dnes opět vracíme ke všednodenní biblické četbě na pokračování: ze Skutků apoštolů v prvním čtení a z Janova sepsání v úryvcích evangelijních. A podobně jako v předešlých všedních dnech zkusme – také na pokračování – zaměřit svou pozornost opět právě na evangelium.

Čteme ze šesté kapitoly svatého Jana a máme před sebou několik veršů, které jsou jakýmsi pojítkem mezi velkou řečí o chlebě života, k níž už vlastně patří a do které se, dá-li Bůh, od zítra zaposloucháme, a dvěma událostmi, které tuto krásnou Kristovu řeč předznamenaly: zázračným rozmnožením chlebů a ryb, jimiž byly nasyceny zástupy (o tom jsme četli v pátek), a zázračným večerním kráčením Krista po rozbouřené hladině Genezaretského jezera (o tom by se bývalo četlo v sobotu, kdyby nebyl svátek svatého Marka).

Aspoň někteří ze zástupu, kteří se navečer nasytili zázračně rozmnoženými chleby a rybami, druhého dne ráno přijíždějí také na druhý břeh jezera, aby tam znovu vyhledali Pána Ježíše. Ne však proto, že v Kristově večerním zázraku vyčetli znamení, které mělo otevřít jejich mysl a srdce pro něco podstatnějšího, ale proto, že se prostě dobře a dostatečně najedli. To jim říká sám Pán Ježíš: „Hledáte mně ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste dosyta najedli z těch chlebů.“

Je sice pochopitelné, že ho hledají i proto, že se dosyta najedli, zvlášť pokud šlo povětšinou o lidi chudé, kteří až zas tak často možná neměli možnost dosyta najíst, ale je to málo. Nasytit se tělesně může sice vzbudit první zájem o Ježíše, může to být i začátkem jeho následování, nikoli však náplní a už vůbec ne cílem, jeho nalezením. Pán Ježíš se proto na zástupy nezlobí, proč ho hledají, ale chce je dovést dál, k tomu, k čemu jim zázračné nasycení jako znamení mělo pomoci: k víře, že Ježíš je Mesiáš, který jim nabízí především Boha. Proto ho mají hledat, aby jim dal Boha.

Následuje řeč o chlebu života, o chlebu převyšujícím jakýkoli pozemský chléb, dokonce i starozákonní manu. O chlebu, kterým je Pán Ježíš sám, o chlebu, ve kterém se nakonec dá dokonce k jídlu. Ovšem už ne k nasycení těla, nýbrž k nasycení životem věčným. Přesto ani po takové řeči mnozí ze zástupu nepochopí, na co zázračné nasycení mělo ukazovat, nepřijmou Kristovu řeč, dokonce se nad ní pohorší, nepodívají se za své plné žaludky a od Ježíše nakonec odejdou pryč (jak se, dá-li Bůh, dočteme v pátek a v sobotu).

Tento konec dá právě tušit už dnešní úryvek. Zástup je už nyní představen jako ten, který sice rád přijme od Krista tělesné nasycení, ale není už ochoten jít dál. Spokojí se s tím, že se dosyta najedl, je ochoten Krista následovat, jen když bude stále konat podobné věci. Jenže to on dělat nebude, protože kvůli tomu nepřišel…

Zejména v Janově evangeliu je „hodinou, kvůli které přišel“, hlavním důvodem Synova příchodu na zem, hodina kříže, potažmo hodina zmrtvýchvstání. Tedy spása, odpuštění hříchů, smíření člověka s Bohem a člověka s člověkem, život věčný, dar Boha samého, přebývání Boha v člověku. Kvůli tomu Pán Ježíš přišel, to je důvod jeho stálého tajemného přebývání mezi námi, v chlebě života, v eucharistii, to jediná nám skutečně chce dát: sebe samého.

Vše ostatní, veškeré ostatní dobrodiní, které od něho můžeme dostat, je ve srovnání s životem věčným, s darem samotného Krista, jen jakýmsi „bonusem“ navíc. Znamením, pro které můžeme možná snadněji uvěřit. Znamením, které někdy dostávám, jindy ne. Znamením, které ovšem už ani přijít nemusí, protože, jak praví totéž Janovo evangelium ve svém prvním dovětku na konci dvacáté kapitoly, Kristus už během svého pozemského působení vykonal dost znamení své Boží moci, která už stačí k tomu, aby všichni lidé všech dob v něj mohli uvěřit. Není třeba další, stačí uvěřit evangeliu.

Chování zástupu by v nás tak mělo probudit otázku: A proč vlastně hledáme, následujeme Pána Ježíše my? Co od něj čekáme? Co je hlavním obsahem našich modliteb a proseb?

Jistěže to může být, a určitě i je také nějaké tělesné, pozemské nasycení. Ať už hmotné anebo i to nehmotné. Není to špatně, ale ještě ne to hlavní, proč máme Pána Ježíše hledat, co od něj žádat. Žádné pozemské nasycení, ani našich nehmotných potřeb, ještě není to, co nám Pán Ježíš chce především dát: sebe, chléb sytící k životu věčnému a k víře, naději a lásce v životě časném. Pána Ježíše nemáme hledat především proto, aby se nám dobře na zemi dařilo, dokonce ani proto, že je nám s ním dobře, ale z lásky k němu jako k Bohu, který nám i světu dává sám sebe. Zůstává Bohem, i když třeba k žádnému zázračnému nasycení chlebem a rybami nedochází. Nasycení Bohem je něco jiného, ještě něco mnohem většího než nasycení pozemské, tělesné i duševní. Je ale zpravidla jemnější a hlubší, protože Boží a věčné.

Přesto i takovéto nasycení mívá své projevy, svou sytost: vnitřní radostný pokoj a vnitřní sílu. Vnitřní pokoj, který sytí a rozradostňuje, povětšinou možná méně intenzivně a méně vnímatelně než radosti pozemské, ale nekonečně trvaleji a Božsky. A vnitřní síla, která je znamení nasycení Bohem, je síla ke známé trojici Božských ctností: víře, naději a lásce, síla, která zůstává, i když o vše ostatní pozemské nasycení přicházíme, síla, která se nakonec celá koncentruje v lásce, protože „největší z té trojice je láska“.

K takovému nasycení Božím darem však může dojít pouze za předpokladu, že Pána Ježíše vůbec ještě nějak hledáme, že od něj vůbec něco ještě očekáváme…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 26. dubna 2020…

Dub 26, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk2,14.22-28; Ž 16; 1Petr 1,17-21; Lk 24,13-35

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou a zpřítomněním zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Proto už v Novém zákoně neděle, první den v týdnu, den po dni Saturnově (jak ho nazývali Římané), je krásně pojmenována „dnem Páně“ (řecky hémera kyriaké). Z latinské podoby tohoto jména (dies dominica) je pak odvozeno její jméno v řadě moderních, zejména novorománských jazyků. V ruštině se pak tento den jmenuje přímo Voskresenie, „Vzkříšení“.

Jazyk v sobě zachytil, jak velkým pokladem se neděle stala prvním křesťanům: dnem zasvěceným Bohu, dnem setkání se vzkříšeným Kristem, dnem bohoslužby, dnem požehnaným jeho milostí. Takovým by měla být i nám, neboť „pamatuj, abys den sváteční světil,“ je Božím, nikoli lidským přikázáním.

Každá neděle je „týdenními Velikonocemi“. O nedělích v době velikonoční je to však ještě zřejmější: ze všech mešních modliteb, z biblických čtení, zvlášť pak z evangelií, která se o těchto nedělích čtou. Dnešní úryvek nás ještě jednou přenáší do neděle zmrtvýchvstání, rozevíraje před námi svědectví o setkání dvou učedníkům putujících do Emauz se vzkříšeným Pánem a o jeho rozpoznání při lámání chleba.

Tento text v uplynulých dvou týdnech zazněl při mši svaté již dvakrát – na Boží hod odpoledne a ve čtvrtek Velikonočního oktávu, máme proto asi na paměti i jeho již starobylý výklad: Je jednak svědectvím, co se ten den stalo, ale je i obrazem, pravzorem toho, co se má stále tajemně dít, jak se s Kristem máme potkávat my, jak Pán stále chce přicházet i k nám. Už staří církevní otcové proto dnešní úryvek vykládali jako obraz cesty člověka k víře a jako obraz mše svaté:

Na cestě člověka ke křesťanství je to totiž často podobné jako v dnešním evangeliu: člověka, třeba i různě zklamaného, nejprve pozitivně rozruší první hlásání evangelia, pak mu začne postupně hořet srdce při otevírání stránek Písma, pronikání do Božích tajemství, aby nakonec se mu plně otevřely oči duše při přijetí iniciačních svátostí, křtu, biřmování a eucharistie.

I se mší svatou je to podobné. Slavení eucharistie má přeci dvě části, nejprve bohoslužbu slova, při které se má Božím slovem rozhořet naše srdce, a pak eucharistickou bohoslužbu, „lámání chleba“,  vrcholící ve svatém přijímání, kdy máme být proměňováni v Toho, koho jíme a pijeme.

Emauzští učedníci se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem osobně. Nebyla to ještě zpráva žen o zmrtvýchvstání, ale teprve skutečné osobní setkání se Zmrtvýchvstalým, jež jim strhlo šupiny z očí a proměnilo je, že se hned zvedli a vydali se do Jeruzaléma a zvěstovali to, co skutečně zažili: poznali jsme Pána při lámání chleba. A právě něco podobného může a má dít i nám při každé mši svaté, při každém svatém přijímání, největším možném setkání člověka s Pánem na této zemi.

Od začátku nynější pandemie a omezení s ní spojených si sice připomínáme, že zmrtvýchvstalý Pán Ježíš je nám blízko i mnoha dalšími způsoby (v Božím slově, ve víře, ve skutcích víry, naděje a lásky, ve společenství dvou nebo tří v jeho jménu, v kříži, v srdci a tak dále). A je to pravda. Ale zároveň si připomínáme, že Kristova přítomnost ve svátostech, zvlášť v eucharistii, je jedinečná. Nejen co do intenzity jeho přítomnosti, ale i co do způsobu. V eucharistii jako jediné ze svátostí je Kristus přítomný i mimo nás, v jeho tělo proměněném chlebě a v jeho krev proměněném vínu. To překrásně ztělesňuje skutečnost, že naše víra je vztah. Je vztahem k Bohu, který není jen v nás a už vůbec ne naším výtvorem, naší projekcí, naším majetkem, ale který je nejprve nad námi a před námi, Bohem ke kterému se musíme vztáhnout, kterého máme pokorně následovat. Víra je vztahem našeho „já“ k Božímu „ty“.

Proto také od samého počátku církve se slavení eucharistie – tak nádherně předobrazené v dnešním evangeliu – stalo základní křesťanskou bohoslužbou, slavenou od dob biblických každou neděli i každý den.

Pro mnohé věřící v době pandemie bylo a ještě je velkou pomocí sledovat bohoslužby aspoň pomocí různých on-line přenosů, v rozhlase či v televizi. Určitě i toto má svůj smysl, určitě to mnohým pomohlo a ještě pomůže, určitě i toto je nějakou formou slyšení Božího slova a takzvaného duchovního svatého přijímání, spojením s církví a její liturgií. Ale není to ono, je to jen provizorium. Navíc tato on-line-zbožnost v sobě skrývá velké nebezpečí, že se ztratí základní charakter víry jako vztahu, jako následování Krista, který je právě jedinečně přítomen v eucharistii. Proto je vztah k eucharistii vrcholem našeho vztahu ke Kristu, ale také zrcadlem stavu tohoto vztahu…

Jistěže v dějinách byly doby a místa, kdy křesťané opravdu dlouho nemohli přijímat svátosti. Protože prostě nebyli kněží, kteří by jim je vysloužili. I dnes jsou taková místa. Jsou i mnozí nemocní, kteří mají jen zřídkakdy možnost přijmout svátosti, a tak jsou dlouhé dny a týdny odkázáni na všechny jiné, nesvátostné formy Kristovy přítomnosti. Pro ty jsou virtuální přenosy skutečně požehnáním. Ale budoucnost křesťanské zbožnosti opravdu není ve virtuálním světě. Ke křesťanství díky vtělení Božího syna prostě patří osobní setkání. A že toto setkání je nejintenzivnější v eucharistii, v jejím slavení a v jejím přijímání, nebo aspoň v jejím přijímání, to je pravdou naší víry. To ukazuje dnešní evangelium a jsou to ostatně slova samotného Krista „ toto je moje tělo, toto je moje krev – kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“.

A že neděle je dnem eucharistie, i to je zřejmé už dob biblických. Za různých pronásledování mnozí křesťané raději podstoupili smrt, než aby vynechali nedělní eucharistii. To byl známý příklad mučedníků v Abitině v prokonzulské Africe za doby Diokleciánova pronásledování, kdy tito mučeníci odpověděli svým pronásledovatelům: „Beze všeho strachu jsme slavili Večeři Páně, protože ta nesmí být vynechána, to je náš zákon. Nemůžeme žít bez Večeře Páně“. Podobný je příklad i mnohých křesťanů na Blízkém východě…

Jistěže bylo a stále ještě je potřebné – s ohledem na celý svět zachvácený pandemií nového koronaviru a v solidaritě se všemi ostatními – omezovat shromažďování, abychom brzdili rychlost šíření nákazy, a tak umenšovali utrpení lidí. Ale tato snaha nesmí vyškrtnout Boha z našeho života a náš vztah k němu, k němuž bytostně a jedinečně patří svátosti, zvlášť svaté přijímání, a svěcení neděle. Vždyť jde také o život věčný, o Boží sílu pro život časný, ale i o povinnost úcty k Bohu ze strany nás, tvorů.

S postupným rozvolňováním omezení bude jistě stále snazší (znovu) nacházet cestu ke svátostem i ke mši svaté, což je výzvou zvlášť pro ty, kteří se možná už poněkud spokojili s on-line-zbožností…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 25. dubna 2020…

Dub 25, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: 1Petr 5,5b-14; Ž 89; Mk 16,15-20

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme další svátek, a to svátek svatého Marka: Evangelisty, žáka svatého Petra, spolupracovníka svatého Pavla, pozdějšího biskupa v egyptské Alexandrii a mučedníka, od 9. století pohřbeného v Benátkách. Svátek světce, jehož jméno – navzdory všem ostatním informacím, které o něm máme, ať už z Nového zákona či z pozdějších legend – máme spojené především s nejstarším a nejprůzračnějším sepsáním evangelia. Jako evangelistu si také Marka zpravidla vybavíme: zobrazeného s knihou či svitkem evangelia a lvem, neboť jeho sepsání začíná Kristovým pokušením na poušti (kde sídlí divoká zvířata).

A je tomu tak bezpochyby dobře, že Marek je pro nás především právě evangelistou, protože to bylo také to největší, co v životě učinil a mohl učinit: napsat radostnou zvěst o Pánu Ježíšovi, a tak ji zprostředkovat druhým. A kupodivu právě především v tom, v bytí svatým evangelistou  by nám měl být svatý Marek vzorem, a to vzorem nám všem.

Nikdo z nás samozřejmě nemůže být biblickým autorem, svatopiscem ve vlastním slova smyslu. Nikdo z nás nemůže být evangelistou, jako jimi byli Matouš, Marek, Lukáš a Jan, respektive všichni ti, kteří se – Bohem inspirováni a vedení, od prvních svědků událostí až po konečného redaktora novozákonního textu – podíleli na vzniku Božího slova Nového zákona. Pán Ježíš už vstoupil na nebesa, evangelium je napsáno a kanonizováno, a jak praví klasická formulace, normativní část Božího zjevení skončila smrtí posledního apoštola, respektive konečnou podobou biblického textu. K textu Nového zákona, k Božímu slovu už není co dodat.

Není sice co dodat písemně, ale je mnoho co dodat životem. Křesťan přeci, jak se často říkává, by měl být živým evangeliem, měl by žít to, co v evangeliu čte, a tak se stát jeho prvním ztělesněním, prvním a srozumitelným vyslovením pro své okolí. Na životě křesťana by měl druhý člověk vidět to, co si v samotném textu evangelia může přečíst. Vždyť sám Pán Ježíš na více místech říká, že na životě jeho učedníků by mělo být poznat, kým je on sám, jak on sám v nich přebývá. Proto se také Kristovým následovníkům již v biblické Antiochii začalo poprvé říkat „křesťané“ (v řečtině christianoi, doslova „kristovci“). Apoštol Pavel k tomu má navíc v jednom ze svých listů (konkrétně v Druhém listě Korintským) krásné slovo: „na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Pána, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě, to vše mocí Ducha Páně“.

Je to samozřejmě stále opakované téma – být pro své okolí ztělesněním evangelia, živým evangeliem – , ale dnešní svátek k takovému zopakování přímo vybízí, a to nás všechny, ať je naše životní povolání jakékoli. O to svým životem pro své okolí „vypsat“ evangelium se totiž týká náš všech, může a má se o ně pokusit úplně každý z nás. Nikdo totiž nežije ve vzduchoprázdnu, máme kolem sebe jiné lidi, své bratry a sestry, ke kterým jsme posláni jim zvěstovat evangelium. „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, nějaké pevniny“, jak by řekl John Donne. 

Každému z nás je proto určen „velký misijní příkaz“ jít do celého světa a hlásat evangelium, který slyšíme v dnešním úryvku (podle Markova sepsání). Jít do celého svého mikrosvěta, který nás obklopuje, ve kterém žijeme, do kterého jsme vržení, k lidem kolem sebe a jim hlásat evangelium svým životem, a když Bůh dá, i slovem.

V tomto poslání „napsat“ evangelium svým životem, stát se „svatopiscem“ není jen úkol, ale i veliká a radostná útěcha: Útěcha, že život nikoho z nás v tomto ohledu nemůže být zbytečný a už vůbec ne nadbytečný. Díky tomu, že nikdo z nás není ostrov, každý z nás je součástí světa a má kolem sebe aspoň nějaké lidi, za které Pán Ježíš zemřel i z mrtvých vstal, má tento úkol opravdu každý, a to po celou dobu svého života. Od narození až do smrti, dokud nás Bůh v tomto světě nechává. I právě proto, že stále máme být „svatopisci“, a tak zprostředkovateli Boží dobroty, Boží radostné zvěsti. Po celý život máme být ne nepodobni svatému Markovi, autorovi nejprostšího sepsání radostné zvěsti, jehož svátek dnes slavíme.

A možná právě současná doba, kdy mnozí lidé jsou tak sami, další ve strachu a tísni, anebo vyčerpaní či nemocní, jiní se cítí třeba málo využití, možná neužiteční, možná zapomenutí a tak dále, je pro „psaní evangelia“ doba příhodnější než kterákoli jiná. S Boží pomocí, samozřejmě, a na přímluvu svatého Marka, evangelisty.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 24. dubna 2020…

Dub 24, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 5,34-42; Ž 27; Jan 6,1-15

Milé sestry, milí bratří,

i na dnešní den připadá krásná památka: památka svatého Jiří, mučedníka, v našich zemích slavená – kvůli včerejšímu svátku svatého Vojtěcha – o den později než ve zbytku latinské církve. Určitě stojí za to si tohoto světce připomínat, zvlášť překrásnou svatojířskou legendu, známou především díky sbírce Legenda aurea Jakoba de Voragine z poloviny 13. století. V ní čteme ten známý příběh, jak Jiří, křesťanský voják z doby Diokleciánova pronásledování, se pro záchranu mladé dívky, princezny, a potažmo pro záchranu celého města statečně utkal s drakem žijícím v jezeře a žádajícím lidské oběti, obrazem ďábla, a toho Boží silou přemohl a vyrval z jeho chřtánu dívku i celé město, a tím všechny jeho obyvatele přivedl ke křtu. Krásný to obraz našeho duchovního boje, který vede ke spáse nejen toho, kdo proti ďáblu a jeho pokušením Boží silou bojuje, ale i jeho okolí. Obraz určitě hodný rozjímání.

Protože ale v evangeliu dnes máme před sebou krásnou „předehru“ k další z velkých Kristových řečí podle Janova sepsání, k řeči o chlebě života ze šesté kapitoly, zkusme zaměřit svou pozornost ne na svatého Jiří, ale právě na úryvek evangelijní. Už třeba jen proto, abychom mohli od pondělka (zítra je svátek svatého Marka s jinými biblickými čteními) na toto rozjímání zase navázat, dá-li Bůh.

Máme tedy před sebou událost známou jako „rozmnožení chlebů (a ryb)“. Je to událost, o níž s důrazy sobě vlastními svědčí všechna čtyři sepsání evangelia. Jen u Jana je však „předehrou“ k dlouhé řeči o chlebě života. V ní budeme postupně číst, jak pravým chlebem života je Kristus, Boží syn, jeho jezením je nejprve poslušnost jeho slovu a pak přijímání eucharistie. Tomu se, dá-li Bůh, budeme věnovat v příštím týdnu.

Charakter „předehry“ nám – mimo mnoha jiného – ukazuje známou pravdu, že všechny vnímatelné mocné Boží činy – zázraky a podobně – nejsou zpravidla cílem Božího působení, nýbrž mají člověku, který je jejich účastníkem či přímo adresátem, pomoci, aby se otevřel jejich původci, Bohu samému. Něco takového se v Novém zákoně týká většiny Kristových zázraků, zejména evangelista Jan jim proto dává krásné jméno „znamení“. Pán Ježíš skrze zázraky tak ukazuje svou Boží moc a dává zakusit Boží dobrotu. Jistě i proto, aby lidem pomohl v jejich tísni, ale také proto, aby se lidé snadněji otevřeli jedinému podstatnému Božímu zázraku, proměně nitra, odpuštění hříchů, které přináší Pán Ježíš. A aby našli sílu za ním jít, jít a už nehřešit.

Ne nepodobně, ač se to na první pohled nemusí zdát, je tomu i u zázračného rozmnožení chleba a ryb. Každý člověk potřebuje a touží být nasycen. Aby mohl žít, aby měl sílu něco činit, aby si vychutnal i chuť toho, čím se sytí. Jídlo sytí člověka: přijímá je zvenčí, jídlo se  stává jeho součástí, dává mu sílu a má svou chuť, v ideálním případě dobrou, že je jeho přijímání je pro člověka nutností i radostí zároveň. Potřebu jídla člověk pociťuje, zvlášť když se mu ho nedostává.

Jestliže Pán Ježíš – při rozmnožení chleba a ryb – zázračně nasytí tělesnou potřebu člověka, učiní tak také proto, aby ukázal na sebe, na podstatné nasycení, které člověku nabízí. Aby uši a srdce člověka připravil na to, co přijde, co bude říkat. Zázračné nasycení je skutečnou předehrou, vstupní branou k něčemu dalšímu, hlubšímu. Člověk při rozmnožení zakusí mocné Boží znamení, jak se Pán Ježíš stará o jeho tělo, aby zatoužil mu otevřít i svou duši, a tak být nasycen mnohem podstatněji. Aby uvěřil, že Kristus má tu moc duši člověka skutečně nasytit. Nejprve svým Božím slovem a pak i svým tělem (a svou krví). Přímo touží člověka takto sytit, aby tak stával jeho „součástí“ (podobně jako chleba a ryby se staly snězením součástí těch, co je jedli) a člověk z Boha žil, čerpal svou životní sílu. A aby mu to chutnalo, bylo jeho radostí.

Tak se tomu stalo u Genezaretského jezera, ale v malém se tak může stávat u každého jídla, každé se může stát podobnou „předehrou“, i když jistě ne tak výraznou. Není totiž vůbec samozřejmostí, že máme co jíst, i když to jako samozřejmost bohužel tak často chápeme (a proto jídlem někdy tak nehorázně mrháme). Za darem jídla (a pochopitelně i pití), za jeho existencí, dostupností, silou i chutí můžeme vždy spatřovat Boží dar, působení Boží dobroty, znamení Boží péče o nás, prostě zázrak (něco, co je za zrakem, a to je Bůh).

Kdykoli jíme a kdykoli vnímáme přirozené vlastnosti jídla, kdykoli vnímáme svou bytostnou potřebu jíst, je dobré si uvědomit, že i proto nám je (toto) jídlo bylo zázrakem dáno, abychom zatoužili po nasycení duše. Po pravém nasycení Kristem, který nám dá sílu věřit, doufat a milovat a který nám může také duchovně „chutnat“. Ne nepodobně, jak jídlem měli svá srdce otevřít ti lidé u Tiberiadského moře (Galilejského jezera).

Víme, že každé své jídlo bychom měli začínat modlitbou, třeba krátkou, třeba jen v duchu, ale aspoň nějakou. Modlitbou poděkování, která ukáže na původce jídla, Boha. Modlitbou vděčnosti, která nám připomene nesamozřejmost jídla a také povinnost se o jídlo dělit s těmi, kteří je nemají. Modlitbou, která otevře naše srdce Pánu Ježíši, tomu, co říká, tomu, kdo je. Právě modlitba tak může i ze všech našich jídel učinit „předehru“, znamení, pro které se i my otevřeme více Bohu.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 23. dubna 2020…

Dub 23, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Kol 1,24-29; 2,4-8; Ž 96; Jan 10,11-16

Milé sestry, milí bratří,

a máme Svátek svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze (jak zní celý liturgický název dnešního svátku). Je to svátek velký, oblíbený, nicméně i jeho letošní oslava je v současné situaci nouzového stavu pochopitelně v mnohém ochuzena. Především o poutě do tolika kostelů a kaplí svatému Vojtěchu zasvěcených, třeba i do pražské katedrály, jejímž je – vedle svatých Víta a Václava – spolupatronem. Většina věřících ani nemůže jít na mši svatou ke cti dnešního patrona slouženou. Přesto všechno stojí za to dnešní svátek dle možností aspoň nějak oslavit, třeba aspoň krátkým zamyšlením, v čem by k nám život dnešního světce mohl a snad i měl promlouvat, a hlavně prosbou o jeho přímluvu.

Přesahovalo by ale formát „Slova k povzbuzení na každý den“ snažit se připomenout celý Vojtěchův životopis. Ten je ostatně snadno naleznutelný i leckde na internetu. Navíc jej povětšinou všichni dobře známe:

Dostáváme do druhé poloviny 10. století, do neklidných raných dob přemyslovského státu, kdy mladý Vojtěch, rodem Slavníkovec, je počátkem roku 982 na Levém Hradci vybrán za nového pražského biskupa. Záhy je vysvěcen na kněze, ve Veroně na biskupa a ujímá se svého úřadu. Čeká se, že bude biskupem všem nešvarům a křiklavým hříchům – podobně jako jeho předchůdce Dětmar – víceméně shovívavý, že přijme vlažnou křesťanskou víru svého okolí a velmožů. Nicméně tomu tak není, Vojtěch se od začátku svého biskupování snaží ze všech sil o zavedení křesťanských způsobů života, vytrvale napomíná, kárá, napravuje a především sám jde příkladem. Pro to je také stále více odmítán, ba nakonec vlastně vyhnán. Odchází do Říma, kde se stává na Aventinu benediktinským mnichem. Když za ním po dvou letech přijde z Čech prosebné poselstvo žádající jeho návrat, učiní tak, nicméně si nedá říci a pokračuje ve svých dobrých snahách. Brzy je proto zase odmítán a znovu vyhnán. Opět odchází, tentokrát už definitivně, nejprve do Uher, pak znovu do Říma, kde si vyžádá od papeže poslání jít hlásat evangelium do Pobaltí, k východním Prusům, na území dnešního severovýchodního Polska a Kaliningradské oblasti Ruska. I tam je nepřijímán a vyháněn, od vesnice k vesnici, aby v těchto vzdálených končinách nakonec 23. dubna roku 997 našel svou mučednickou smrt, stár nějakých jednačtyřicet roků: je ubit veslem a proklán šípy, setnut a jeho hlava naražena na kůl, snad na starém pohanském božišti. Jeho tělo je vykoupeno za váhu zlata a je pohřbeno v Hnězdně. Jeho ostatky jsou ale uloupeny výpravou českých velmožů a od roku 1039 uloženy v pražské katedrále (nicméně existuje i „hnězdenská“ verze této události říkající, že ukradené ostatky byly podstrčené, zatímco ty pravé Vojtěchovy zůstaly tam, Bůh ví…).

Co by nás dnes možná mělo nejvíce oslovit, je jedna Vojtěchova výrazná vlastnost. Prolíná se vlastně celým jeho životem a charakterizuje ho ve všech jeho etapách: Vojtěchova až neúnavná snaha o zvěstování a zprostředkování dobra evangelia, snaha spojená s až neuvěřitelnou vytrvalostí, kterou nezlomily ani nesnáze, ani nepřijetí, ani neúspěch. Dobro evangelia ve Vojtěchových očích bylo jednoduše to, co v něm četl. To žil, to chtěl zprostředkovat i svému okolí a prosadit tam, kde chápal, že je to jeho biskupským úkolem a posláním. Proto se tak energicky stavěl proti všem možným zlořádům své neklidné doby: proti pohanským zvykům vládnoucích vrstev i prostého lidu, proti obchodu s otroky a zajatci, proti trhům v neděli, proti mnohoženství, nezřízenostem v intimním životě, krevní mstě, špatnému životu duchovenstva a tak dále. Mnozí Vojtěchovy současníci totiž tak žili a byli tak, jak čteme ve Vojtěchových životopisech, „křesťany jen podle jména“. Když to nešlo na jednom místě, byl ochoten jít na jiné, a tam se snažit o zvěstování a žití evangelia, když se šlo vrátit na to původní, vrátil se, jen aby pokračoval v započatém dobrém díle.

Je dobré mít před očima svatého Vojtěcha. V konání dobra, jakéhokoli dobra, natož dobra evangelia, se totiž člověk někdy také unaví. Mnohdy samotnou náročností takového konání. Často ale také nepřijetím ze strany okolí, někdy dokonce nepřátelstvím, neúspěchem, zmarem dobrého díla, různými protitlaky. Anebo se člověk jednoduše nechá strhnout okolím, které se třeba o takové dobro nesnaží, anebo o ně ani vlastně nestojí, protože evangelium není jeho základní normou života.

Vojtěchův příklad je pro tyto situace velmi důležitý jako příklad toho, že se člověk odradit nechat nemusí, protože může u Pána Ježíše najít sílu, novou sílu. Takový příklad je důležitý vždy, ale možná v době dnešní (a určitě i v době nadcházející) se zvláštní, novou intenzitou. Pandemie a opatření s ní spojená přeci – mimo mnoha jiného – také zmařila, odložila či znemožnila i mnoho dobrých akcí, činností a podniků. I řadu takových, kde šlo o evangelium, o křesťanské akce či skutečně dobročinné podniky. Není divu, že nás to trápí. Leckdo (z organizátorů) se z toho může dokonce i více nebo méně hroutit. Mnohý se může nechat odradit zmarem, zničením či znemožněním dobrých aktivit, na kterých třeba dlouhou dobu pracoval. A tak dále.

Svatý Vojtěch nám však svým životním osudem připomíná: Má smysl začínat stále znovu. Ať už tam, kde jsme skončili, nebo třeba na úplně jiném místě. Hlavní je v konání dobra, ve snaze, aby evangelium stále více pronikalo život náš vlastní a (skrze nás) i život našeho nejbližšího okolí, neustávat a stále se o ně snažit. S Boží pomocí.

Ostatně i svatý Vojtěch žil také v době velmi neklidné, plné různých zmarů a tragédií, v době, kdy mnozí křesťané jimi byli jen podle jména… Kéž bychom takovými nebyli my, třeba tím, že bychom snahu o dobro, svou křesťanskost vzdali.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 22. dubna 2020…

Dub 22, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 5,17-26; Ž 34; Jan 3,16-21

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijních úryvcích od pondělka čteme verš po verši z první z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání, z podivuhodného nočního rozhovoru s farizejem Nikodémem. Stojí za to tuto řeč číst jako celek i se zastavovat nad každým jednotlivým veršem (jak tomu je ostatně u všech Ježíšových slov, u Božího slova vždy). A tak podobně jako včera, se i dnes zkusme zastavit právě nad jedním jediným veršem. Ani dnes to, doufejme, nebude žádné neblahé vytrhávání jedné věty z kontextu celku. Nejen proto, že právě i každý jednotlivý verš Božího slova je inspirovaný („vdechnutý“) Bohem, ale v tom dnešním – ve slovech „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ – je navíc shrnuto vlastně celé evangelium, celá radostná zvěst. Ne nadarmo právě tato věta – šestnáctý verš třetí kapitoly – odnepaměti fascinoval a stále fascinuje všechny čtenáře Janova evangelia.

Co tedy se můžeme pokusit v našem verši číst?

Určitě to, že důvodem seslání Syna, Kristova příchodu na zem je, že Bůh „tak miloval svět“, Boží láska ke světu. Bůh nemůže nemilovat, protože sám v sobě je láskou (agapé). „Bůh je láska“ (theos agapé estin) zní tak často v Novém zákoně, zejména v Janových listech. Je láskou, protože je Trojicí, v níž se Boží osoby navzájem milují (z toho důvodu také musí být tři, aby jejich vzájemná láska byla dokonalá a byla Boží). Proto i veškeré činění Boha navenek je zase jedině láskou, protože u Boha – narozdíl od stvořených jsoucen – není ve skutečnosti rozdílu mezi jeho bytím a činěním. Proto také projev Boží lásky můžeme hledat a nacházet ve všem, co je (Bohem stvořeno), v plnosti pak v jeho jednorozeném Synu (z Otce zrozeném).

„Svět“ (kosmos) je všechno, co z Boží lásky vyšlo, celý stvořený (a lidmi obývaný) svět. Bůh miluje to, co z lásky stvořil, Bůh nemůže nemilovat celý svět. V janovské teologii navíc tímto „světem“ je myšlena především ta jeho část, která se odvrátila od Boha a spěje ze svého rozhodnutí – z rozhodnutí člověka – k zatracení, a tudíž na ní také spočívá Boží láskyplný hněv (jak čteme o několik veršů dál). I tuto, nebo možná právě tuto část světa Bůh zvlášť miluje a právě především a nejprve do ní posílá svého „jednorozeného Syna“ (ho hyios ho monogenés), aby ji přivedl ke spáse.

Kdo v to „uvěří“, „nezahyne“, bude spasen, zachráněn před zatracením, zahynutím navěky. Víra – zejména v janovské teologii – není ale jen uznáním pravdy, dokonce ani jen uznáním pravdy Boží, pravdy, že Ježíš je Boží syn (takto věří i ďábel, a přesto se celý třese strachem). Víra znamená vždy celoživotní postoj, přilnutí k Boží pravdě, uchvácení Kristem, rozeběhnutí se za ním, na základě našeho rozhodnutí. Rozhodnutí, jež otevírá lidské srdce pro Kristovu milost a vede k životu z této milosti, ke snaze o život podle Krista a s Kristem, o život ve světle, a tak umožňuje Kristu v člověku tajemně „zůstávat“, tajemně přebývat, jak pak tolikrát čteme v Prvním listě Janově. To pak vede k životu věčnému, je již jeho závdavkem, tajemným začátkem.

„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ V jedné větě je tak shrnuto takřka vše: Boží podstata jakožto Boží trojiční láska, laskavost veškerého Božího činění navenek, vtělení Syna z lásky, z lásky k hříšníkům, vtělení Boží lásky vrcholící na kříži, vtělení do milovaného světa, zvlášť jeho porušené části, a konečně pozvání ke skutečné víře v tuto radostnou zvěst (euangelion), k víře vedoucí k životu věčnému.

Náš verš tak patří určitě k těm několika, jež bychom měli umět nazpaměť. Měli bychom ho mít hluboko vštípený do své mysli a svého srdce. Aby se stal naším nejjednodušším vyznáním křesťanské víry, kterým si mnohokrát za den můžeme připomenout, oč v křesťanství jde: o Boží lásku, o Pána Ježíše, o naši víru v něj. Těchto několik slov, kdykoli se nám vybaví, se může také stát oním „mečem Božího slova“, který nás ochrání ve chvílích ohrožení naší víry, ve chvílích pokušení se od Krista odvrátit, vrátit se do tmy. Jestliže víra v Syna, přilnutí k Synu vtělenému, ukřižovanému a vzkříšenému vede k záchraně a k životu věčnému, pak už nic, nesejdeme-li sami zpět do tmy, nás nemůže odsoudit. Protože nic nemůže být větší než láska Boží, která se stala člověkem.

K víře nutně patří i náš život, snaha o život korespondující s tím, k čemu a hlavně ke komu jsme přilnuli, o život v přátelství s Ježíšem a podle jeho vzoru, snaha o skutečné „následování Krista“.

Kéž by se proto naše věta stala i naším životním programem: Jestliže u Boha není rozdílu mezi jeho bytím a činěním, je láskou a jedná vždy jako láska a jestliže Kristus je vtělenou láskou a Duch svatý její silou, jejím ohněm a vanutím, pak i v nás by mělo být stále méně rozdílu mezi naší vírou a naším životem…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 21. dubna 2020…

Dub 21, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 4,32-37; Ž 93; Jan 3,7b-15

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den sice připadá krásná památka svatého Anselma z Canterbury (rodáka z italské Aosty, benediktinského mnicha a opata kláštera Le Bec v Normandii a pozdějšího arcibiskupa v Canterbury, geniálního myslitele, teologa a prvního velkého scholastika z druhé poloviny 11. a začátku 12. století, autora několika vynikajících teologických traktátů), přesto pokračujme v pokusech o rozjímání nad nočním rozhovorem Pána Ježíše s Nikodémem, jak nám jej zaznamenal evangelista Jan.

Dnešní úryvek přímo navazuje na ten včerejší. V něm jsme četli a následně rozjímali, že se člověk musí narodit znovu, z vody a z Ducha svatého (křtem), aby mohl spatřit království Boží. Dnes čteme, jak Nikodém slovům Pána Ježíše příliš nerozumí: „Jak se to může stát?“ ptá se. Kristus mu odpoví mnohem obšírněji a hlouběji, než Nikodém asi čekal. Mimo jiné tajemnou větou: „Nevěříte-li, když jsem k vám mluvil o věcech pozemských, jak teprve uvěříte, až k vám budu mluvit o nebeských?“ A právě nad ní se zkusme zastavit.

Jak těmto Kristovým slovům rozumět? Staří církevní otcové je četli především jako vyjádření toho, že Kristus teprve později a postupně – v čase církve, prostřednictvím teologické spekulace a mystických vidění, skrze učení církve – začne odhalovat velká Boží tajemství, která jsou v Písmu svatém sice již jedinečně vyslovena ale nikoliv rozvinuta: jako tajemství Nejsvětější Trojice, tajemství Synova vtělení, spojení Božské a lidské přirozenosti v jedné Kristově osobě, tajemství kříže či posledního soudu. Podobně Kristovým slovům rozuměli i středověcí autoři (a dnešní „oslavenec“ svatý Anselm byl bezpochyby jedním z těch, kteří ke spekulativnímu přiblížení se uchopení Božích tajemství do slov přispěl krásným a jedinečným způsobem).

Kristova tajemná věta nám tak říká, že k cestě víry prostě patří ono teprve postupné pronikání do Božích tajemství, přičemž v tomto pronikání je třeba respektovat princip postupného „růstu“ či „cesty“. To platí nejen u církve jako celku, ale i u každého jednotlivého křesťana.

V rámci Janova evangelia může ale jít také jen o pouhý odkaz na to, že jsme teprve na samém začátku Ježíšova veřejného působení, ještě dlouho před velikonočními událostmi, „hodinou, kvůli které přišel“, čímž můžeme jeho slova jednoduše vztáhnout na „vyvýšení Syna člověka“, o němž je řeč ve verši následujícím. Nebo to také znamená, že nejprve Kristus (svým učedníkům) začne vysvětlovat „věci pozemské“, jednodušší, pak teprve přejde k „nebeským“, složitějším. Ostatně podobně mluvil o „mléku“ a „hutné stravě“ ve věcech víry i apoštol Pavel.

Pod „pozemskými věcmi“ možná můžeme chápat také vše to, co nás Pán Ježíš učí o způsobu našeho života na zemi, aby to byl život podle jeho podoby. Pod „nebeskými“ pak odhalení Božích tajemství, otevření nebe. I takový rozměr také patří do janovského napětí „pozemský – nebeský“. Navíc se dá velmi hezky spojit i s dnešním prvním čtením. Obě dnešní čtení spolu sice primárně nesouvisí (obě – ze Skutků i z Janova evangelia – se o všedních dnech velikonoční doby čtou na pokračování, nikoli podle vzájemné souvislosti), přesto takové vzájemné propojení může být užitečné.

V prvním čtení jsme totiž četli jeden ze dvou známých sumářů, souhrnů o životě prvotní církve. Především dvě charakteristiky vynikly: věřící měli jedno srdce a jednu duši a mezi sebou společenství majetku. Ti, kdo mají nadbytek, se o něj (prostřednictvím apoštolů) dělí s těmi, co mají nedostatek, přičemž první s radostí rozdávají, druzí s vděčností a bez zneužití přijímají, každý právě a jen podle toho, jak skutečně potřebuje. Oboje se stalo živým pozemským uskutečněním Kristových slov, aby učedníci „byli jedno“ a aby každý uměl rozdávat z toho, co má, aby uměl ztrácet pro druhého, neboť právě v tom se projevuje láska. Oboje se tak stalo znamením, že mezi prvními křesťany je vskutku „obec Boží“, a proto jich také tak rychle přibývalo…

Jestliže princip, že poslouchání Krista v „pozemských věcech“, tedy následování Krista a žití toho, k čemu nás v evangeliu vybízí, je předpokladem otevření „věcí nebeských“, pak spojení obou dnešních čtení nám dává docela konkrétní podněty, co k těm „pozemským věcem“ také patří. Dva podněty, které zejména pro naše „zde a nyní“ mohou být opravdu inspirativní (tedy „vdechující“ nám to Boží):

Apel být jedním srdcem a jedním duchem nás může vybídnout k tomu, abychom právě v těchto dnech stále přetrvávajících omezení chtěli nacházet spíše cesty ke vzájemnému usmíření, než abychom vyvolávali a vyostřovali zbytečné spory a rozdmýšky, třeba naprosto nikam nevedoucími diskuzemi na internetu, zvlášť když se mezi sebou on line „do krve“ hádají křesťané o otázkách víry a mravů. Znamená to také uchopit svůj majetek nejen jako, že je náš „vlastní“, ale také jako takový, ze kterého mohu a mám pomoci těm, kteří mají nouzi. Oboje je důležité vždy, v dobách všeobecné nouze, jako je ta nynější a ještě bude, až na mnohé dopadnou ekonomické důsledky pandemie, pro leckoho třeba skutečně katastrofální, však ještě víc.

Stále se mluví a přemýšlí, co dobrého – vedle toho mnoha bolavého – by nynější celosvětová pandemie mohla přinést. To sice nikdo pořádně neví, i když se k tomu mnozí vyjadřují, záleží na tom, jaká ta nová situace vůbec bude a zda se konce pandemie vůbec všichni dožijeme, a pak skutečně na tom, jak se jako lidé k nové situaci postavíme. Ale jedno je asi jisté: Kdyby nynější pandemie pomohla, že stav církve by se – třeba i v bytí jedním srdcem a duchem a ve vzájemné štědrosti – opět přiblížil ideálům té prvotní, tak to by dobré určitě bylo…

Nicméně v naší moci jsme sobě vždy jen my sami, náš život, naše jednání, možná naše nejbližší okolí, náš mikrosvět. I ten je ale nepatrnou částečkou pozemské církve a pozemského světa, kterým můžeme tak aspoň nepatrně pomoci se nasměrovat k nebi, k Bohu. A i na to je dobré pamatovat.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 20. dubna 2020…

Dub 20, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 4,23-31; Ž 2; Jan 3,1-8

Milé sestry, milí bratří,

včerejším dnem skončil velikonoční oktáv a my máme – až do slavnosti Nanebevstoupení Páně čtyřicátého dne od Zmrtvýchvstání a slavnosti Seslání Ducha svatého deset dní poté – před sebou dlouhou řadu „obyčejných“ velikonočních dnů.

V biblických úryvcích mše svaté těchto dnů, nepřipadne-li na nějaký den zrovna nějaký svátek (a několik takových nás čeká ještě do konce dubna), budeme v prvním čtení pokračovat v postupné četbě Skutků apoštolů. Díky tomu se před námi den po dni rozevírají dějiny nejprvotnější biblické církve, ode dne Letnic až do příchodu sv. Pavla do Říma. V evangelijních úryvcích nyní budeme číst na pokračování z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání. Nejprve začneme číst svědectví o Pánově nočním rozhovoru s Nikodémem, pak to budou úryvky z eucharistické řeči, následně z řeči o dobrém pastýři a nakonec se před námi rozevře Ježíšova řeč na rozloučenou. Všechno to jsou velmi krásné a nesmírně důležité pasáže evangelia, a proto jim, dá-li Bůh, zkusíme v následujících dnech věnovat svou pozornost.

Dnes tedy začínáme. Otevírá se před námi Kristův noční rozhovor s Nikodémem, farizejem, členem velerady, tak jak nám jej zaznamenal evangelista Jan. Nikodém za Ježíšem přichází v noci, zjevně proto, aby nebyl viděn, neboť, jak později poznamená samo evangelium, Nikodém se stal Kristovým učedníkem, ale nejprve „tajným“. Ač je to nakonec Nikodém, který se Krista zastane veřejně před veleradou a který Josefovi z Arimatie viditelně pomůže s pomazáním mrtvého Ježíšova těla a jeho uložením do hrobu, nyní přichází ještě potajmu, v noci.

Noc má ale i celou řadu dalších významů a rovin, než jen tmu, ve které se člověk může skrýt před nechtěnými pohledy druhých lidí. V noci člověk může například vnímat to, co ve dne zpravidla není schopen z mnoha důvodů a z přemíry vjemů ani zaregistrovat, v noci lze vidět a slyšet, co je za denního světla a hluku očím neviditelné a uším neslyšitelné. V temnotách noci může snadněji zazářit Boží světlo, rozeznít se jeho hlas. Proto také v noci se udála některá velká biblická zjevení. Proto právě v noci je schopen Nikodém Kristu s otevřeným srdcem naslouchat, proto se noc stane. velkým mystickým tématem, některé modlitby se (zvlášť v mnišské tradici) konají právě v noci. Kéž by se různé noci našeho života – noci duše, ducha či smyslů, noci života i noci našich vztahů, noci našeho duchovního života, včetně těch nocí přirozených – staly i nám příležitostní setkání s Pánem Ježíšem, vidění Krista a pozorného naslouchání jemu.

V noci začíná Kristus Nikodémovi odhalovat tajemství nutnosti znovuzrození „z vody a z Ducha“. Už raně křesťanská exegeze těmto Ježíšovým slovům rozuměla jako slovům o křesťanském křtu. Vždyť ten se přeci děje vodou, ponořením či politím, a silou Ducha svatého. Jedině díky ní se voda stává „nositelkou“ Boží Kristovy milosti: je to Duch svatý, který do křestní vody, podobně jako tomu učinil do lůna Marie Panny, snáší Boží sílu, samotného Krista.

Středověká systematika dokonce v této dnešní části rozhovoru s Nikodémem – zvlášť ve slovech „jestliže se někdo nenarodí znova, nemůže spatřit Boží království“ – četla Kristovo vysvětlení účinků křtu. Filozoficko-teologickým jazykem: ustanovení příčiny účelové (causa finalis) svátosti křtu, podstatný moment pro samotné ustanovení křtu jakožto svátosti. I svátost jako něco existujícího totiž musí (aspoň podle aristotelské systematiky) mít čtveru příčinnost (činitele, látku, formu a účel neboli účinek), jak středověcí systematici rádi rozlišovali: činná síla svátosti křtu je dána Kristovou smrtí na kříži, látka je ustanovena Kristovým křtem v Jordánu, forma Kristovými slovy apoštolům „jděte ke všem národům, učte je a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ a účinek právě dnešním rozhovorem.

Díky křtu – uděleného ponořením do vody ve jménu Trojice – můžeme tedy spatřit Boží království. V tom je skryto vlastně vše: Křtem nám jsou odpuštěny hříchy, křtem je nám dána síla věřit, doufat a milovat, křtem se otevírají naše duchovní smysly pro vidění Boha už zde na zemi, křtem se nám otevírá přístup k ostatním svátostem, křtem je nám dáno předžívat nebe na zemi, radost ze Zmrtvýchvstalého, a to ve společenství bratří a sester v Kristově jménu. A tak dále.

Jestliže o křtu a jeho účincích promluvil k Nikodémovi Pán Ježíš v noci, jestliže v noci před ním rozevřel nutnost znovuzrození, možná o něčem podobném chce v různých nocích promluvit i k nám, už dávno pokřtěným: O nutnosti stálého znovurození, o nutnosti obnovy křestní milosti, o nutnosti lítosti a tím pádem svátosti smíření…

Aby v nás, podobně jako v Nikodémovi, probudil touhu.

Kéž by proto k touze po nových znovuzrozeních „z vody a z Ducha svatého“ vedly i naše noční rozhovory s Kristem, kéž by k této touze vedly i naše noci, ať už jsou jakékoli. Samozřejmě ne k touze po „opakování“ křtu, ten je neopakovatelný, ale třeba vnímání důležitosti „křtu“, který už staří církevní otcové nazývali „pracným křtem“ (baptismum laboriosum), totiž právě svátosti smíření. Té svátosti, která má sílu nás, křtem už dávno znovuzrozené, toto Boží zrození očištěním obnovovat, a tak nás znovu rodit stále znovu a znovu.

A pokud třeba v době nynější pandemie trpíme z různých důvodů menší dostupností zpovědi, kéž právě i tato potíž, také určitá noc, v nás ozáří hodnotu této krásné svátosti Boží trpělivosti s námi. Ne nadarmo jsme včera, na druhou neděli velikonoční, četli evangelijní úryvek, který je už týmiž starými církevními otce čten jako podstatný moment pro ustanovení právě této svátosti: „komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“ svěřil Kristus apoštolům a ti zase svým  nástupcům, biskupům a kněžím (i těm nehodným).

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 19. dubna 2020…

Dub 19, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 2,42-47; Ž 118; 1Petr 1,3-9; Jan 20,19-31

Milé sestry, milí bratří,

druhá neděle velikonoční – zvaná také Dominica in albis („neděle v bílých“ podle toho, že novokřtěnci teprve dnes sundávali bílá roucha, v nichž chodili od svého křtu o velikonoční vigilii), nově také Neděle Božího milosrdenství (tak ji na základě zjevení sv. Faustiny Kowalské nechal pojmenovat sv. Jan Pavel II.) – je jednak posledním dnem velikonočního oktávu a zároveň reálně osmým dnem od Zmrtvýchvstání Páně. Je tedy stále ještě zpřítomněním prvního dne, prodloužením oslavy velikonoční neděle, zmrtvýchvstání Krista a jeho prvních zjevení, ale zároveň zpřítomňuje i to, co se stalo týden poté, v den osmý.

Oba tyto rozměry dnešní neděle, její „rozkročení“ mezi první a osmý den, krásně zachycuje dnešní evangelijní úryvek z dvacáté kapitoly Janova sepsání. Text nás nejprve přenese do podvečera prvního dne po sobotě, neděle Kristova zmrtvýchvstání. Je svědectvím o (aspoň podle Jana) prvním zjevení Krista deseti apoštolům, o přání pokoje a svěření moci odpouštět hříchy (to je mimo jiné důležitý moment pro ustanovení svátosti smíření, v něm můžeme číst i spojnici s Nedělí Božího milosrdenství). Pak následuje epizoda o radostném zvěstování apoštolů Tomášovi, který nebyl přítomen, že viděli Pána. Tomáš však nechce věřit a chce se na vlastní oči a ruce přesvědčit. K tomu dostane příležitost neděli následující. A aniž by z textu bylo jasné, zda nakonec své ruce do Kristových ran skutečně vloží, vyzná „Pán můj a Bůh můj“. Kristus ho za to blahoslaví a spolu s ním všechny, kteří uvěří, aniž na vlastní oči uvidí.

Celým úryvkem se opět prolínají velká velikonoční témata: skutečnost Kristova vzkříšení, proměněnost a zároveň totožnost jeho těla, radost ze setkání s ním. Vše navíc končí takzvaným prvním závěrem Janova evangelia (následná jednadvacátá kapitola je i samotným evangelistou chápána jako jakýsi „epilog“), který krásně shrnuje, že vše v evangeliu zapsané je už jako znamení dostatečné, abychom uvěřili my, kteří jsme u toho nebyli. Přesto zkusme zaměřit svou pozornost na to z dnešního evangelia přeci jen asi nejvýraznější, na známou a tolikrát vyobrazenou scénu, jak se Tomáš setkává se vzkříšeným Kristem a vkládá (aspoň tak většinou na obrazech bývá) svou ruku do Kristových ran.

Ať už tam tu ruku skutečně vložil anebo ne – to musí zůstat tajemstvím, v každém případě ji tam vložit mohl, protože vzkříšený Ježíš na svém těle rány nese, Tomášovi je ukazuje a vyzývá ho k tomu. Jeho rány jsou pro Tomáše znamením, že je to opravdu on, že jeho tělo je jeho tělem, že byl opravdu vzkříšen, že i Tomáš a spolu s ním i všichni ostatní mají uvěřit.

Ale – jak už to v Písmu bývá – Kristovy rány mají ještě mnohem hlubší význam. V tomto smyslu křesťanská ikonografie naprosto geniálně tyto rány zobrazuje vždy, kdykoli zobrazuje zmrtvýchvstalého Krista, dokonce i v jeho přicházení na konci světa či přímo v jeho nebeské slávě. Navíc mnozí křesťanští mystici tyto Kristovy rány ve svých viděních viděli také a mohli se jich dokonce mysticky dotknout. Vnímali, jak z Kristových otevřených ran proudí milost, stačí vzpomenout na takovou stigmatizaci svatého Františka.

Nejde však jen o intuici ikonopisců, vizi umělců či vidění mystiků. Ti jen reflektují, zobrazují a zakoušejí, skutečnost, že Kristus si (otevřené) rány ponechal i po svém vzkříšení. A i když v jedné známé velikonoční písničce zpíváme o ranách, „jež jsou divem zaceleny“, není tomu tak: rány docela zaceleny nebyly a dokonce ani být nemohly.

Proč? Na to měli vysvětlení už staří církevní otcové. Rádi hovořili o tom, že Kristovo zmrtvýchvstání – aspoň v jistém smyslu – ještě není úplné, protože ještě ne všichni lidé, údy Kristova těla, jsou spaseni, ne všichni se už obrátili. Je známý Origenův výrok „Pamatuj i ty, poslední hříšníku, že dokud se neobrátíš, Kristovo zmrtvýchvstání nebude celé“. A má pravdu.

A právě tuto pravdu můžeme vidět v Kristových nezacelených, stále otevřených ranách. Jsou to totiž naše hříchy, i třeba ty nejtajnější, které Kristovy rány stále rozevírají a nedovolují jim se zacelit, a jsou to naopak naše dobré skutky, skutky lásky, i ty nejprostší, nejnedoceněnější či nejnenápadnější, které je Kristovy rány tajemně ale jistě zacelují. Jsme to prostě my, náš život, míra našeho obrácení a naší dobroty, jsme to my lidé, na nichž závisí „stav“ ran na Kristově těle. A to také proto, že stav Kristova těla oslaveného je na nás závislý právě i v ostatních podobách Kristova těla: stav Kristova těla církve, potažmo stav Kristova těla jakožto celého lidstva, v každém člověku, anebo také stav úcty k eucharistii, ke Kristovu tělu. Rány po našich hříších proti těmto podobám Kristova těla jsou navíc často snadno viditelné i pouhým očím těla…

Kdykoli se čte dnešní evangelium, vybaví se mi jeho snad neznámější, ne-li nejpůsobivější vyobrazení, Caravaggiovo plátno „Nevěřící Tomáš“ (dnes v muzeu v Postupimi). Na známém a naštěstí tolikrát reprodukovaném obraze vidíme, jak vzkříšený Kristus sám uchopuje pravici užaslého Tomáše a za nemenšího úžasu okolostojících apoštolů vkládá skoro celý Tomášův ukazovák do rozevřené rány ve svém boku. Až expresivní detaily jsou to, co upoutá. Tento obrovský důraz na detail je sice známý z většiny Caravaggiových obrazů, nicméně na tomto je obzvlášť výmluvný: Detail je znamením skutečnosti.

V prvé řadě skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání a tím i realističnosti podivuhodných setkání s ním, o nichž nám evangelium tak krásně svědčí. Ale jde právě i realističnost našeho obrácení: To, má-li skutečně zacelovat Kristovy otevřené rány na všech podobách jeho Těla, musí být také skutečné a i (nebo dokonce právě) v detailech se projevující. Naše obrácení, má-li být obrácením, musí být nejen frází, nejen odsouhlasenou pravdou, ale činem, činem našeho života.

I k tomu nás velikonoční radost nejen vybízí, ale především nabízí svou sílu, sílu Boží, sílu Zmrtvýchvstalého…

Kéž bychom po ní „sáhli“ a hlavně sahali celý život, zvlášť v dobách nelehkých.

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»