Výsledovka hospodaření za rok 2022: hospodaření 2022

V Praze dne 4. ledna 2023

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé a dobrodinci našeho kostela,

nejprve přijměte srdečný pozdrav a poděkování všem Vám, kteří jakkoli pomáháte našemu kostelu a farnosti.

Dovolte krátkou rekapitulaci nejvýznamnějších oprav, investic a restaurátorských prací, které v našem kostele a jeho zázemí v posledních sedmi letech proběhly.

V letech 2016 až 2017 proběhla oprava generálního pláště zvonice v celkové ceně 7.058.704 Kč (včetně DPH).

V roce 2018 dostal náš kostel nový oltář a podestu (od architektů Josefa Pleskota a Norberta Schmidta, kamenické práce provedl Petr Váňa) v celkové výši nákladů 1.999.927 Kč (včetně DPH).

V letech 2019 až 2021 proběhla generální oprava vnějšího pláště kostela v celkové ceně 15.338.559 Kč (včetně DPH).

V roce 2022 jsme opravu kostela dokončili opravou schodiště a podesty v průčelí kostela v celkové ceně 2.972.044 Kč (včetně DPH) a poškozené hydroizolace na jeho severní straně v celkové ceně 639.389 Kč (včetně DPH).

Na opravy kostela jsme každoročně žádali o finanční prostředky také z různých dotačních titulů (Ministerstva kultury, Magistrátu hl. m. Prahy, Městské části Praha 3) a dostávali je, nicméně tyto možnosti jsou pochopitelně omezené a finanční spoluúčast farnosti jako vlastníka na těchto opravách byla tudíž relativně vysoká. Na část prací se dotace ani nežádaly. Oltář byl financován zcela z vlastních zdrojů, respektive z finančních zdrojů farnosti a účelových darů dobrodinců.

Vedle toho proběhla v posledních letech i řada dalších drobnějších oprav, investic a restaurátorských prací. Například v kostele bylo instalováno nové osvětlení, proběhlo čištění a oprava všech mramorových prvků v kostele (oltářů, jejich podest a schodišť), lavice dostaly nové podsedáky, uskutečnilo se restaurování vstupních bran v průčelí a vnitřních dveří do kostela, restaurování oken v besídce či dveří do zázemí kostela, byly vymalovány chodby pod věží a před kryptou či opraveny vnitřní svody ve věži a doopraven její interiér, byla vybudována horní kuchyňka, opravena okna ve věži a žaluzie ve zvonici, v kostele bylo nainstalováno elektronické zabezpečení. Novými prvky byl vybaven také presbytář a kostel dostal nové ozvučení. A řada dalšího. Vedle toho náklady na projekční činnost a stavební (autorský) dozor. Vše dohromady za přibližně 4 miliony Kč (včetně DPH tam, kde byla placena). Jen velmi malá část těchto dalších oprav byla kryta z příslušných dotací.

Hlavní opravy vnějšího pláště kostela tedy – díky Bohu i všem laskavým dárcům – byly dokončeny. Přesto nás čeká ještě řada dalších prací a oprav.

Letos, dá-li Bůh, se chystáme začít postupnou opravu varhan. Letošní první etapa by měla být v celkové ceně 288.220 Kč. Dále bychom letos rádi pokračovali v restaurování oken v sakristii v celkové ceně 187.500 Kč a v čištění a restaurování mramorových prvků v kryptě a v dalších drobnějších opravách. Dále dle potřeb a finančních možností.

V roce 2024 se chystáme, dá-li Bůh, také na úpravu zahrádky za kostelem.

Náš kostel je krásný, spolu se svým zázemím slouží, a proto stojí za to se jej snažit opravovat (což je ostatně i naší povinností jako vlastníka). Ke slávě Boží a ke spáse lidí…

Pokud byste se i nadále chtěli podílet na opravách kostela a provozu farnosti, letos konkrétně na první etapě oprav varhan, na restaurování oken v sakristii a také na provozu farnosti, které se – jako ostatně všem ostatním – značně navýšily náklady na provoz, budeme Vám vděční za Vaši laskavou finanční pomoc na tento účel.

Navrhujeme k tomu trojí možnost:

1. anonymním finančním darem do nedělních sbírek na tento účel (povolených Arcibiskupstvím pražským a osvobozených od povinných odvodů jemu), které by měly probíhat v roce 2023 vždy první neděli v měsíci (krom měsíců července a srpna),
2. finančním darem v hotovosti (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu),
3. finančním darem převodem na účet farnosti 11178349/0800 s použitím variabilního symbolu „2023“ (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu).

Na opravy kostela a jeho zázemí od roku 2019 účelově vybralo více než 7 milionů Kč. Děkujeme.

Za Vaše případné dary Vám srdečně děkujeme a modlíme se za Vás.

P. Jan Houkal, farář

Výsledovka hospodaření za rok 2021: hospodaření 2021

Na finanční i materiální pomoci Ukrajinským lidem v nouzi se můžete podílet také prostřednictvím finančních sbírek Charity ČR a Arcidiecézní charity Praha, Arcidiecézní charita Praha také vyhlašuje sbírku materiální pomoci:

• Charita Česká republika vyhlásila veřejnou sbírku, která je určena na pomoc přímo na Ukrajině. Poslala již finanční pomoc partnerské Caritas Ukraine. Minulý týden odeslala kamion s humanitární pomocí. Peníze vybrané ve sbírce CHČR jsou určeny výhradně na pomoc na Ukrajině a nemohou se použít na pomoc Ukrajincům u nás.
• Arcidiecézní charita Praha proto vyhlásila veřejnou finanční sbírku na pomoc Ukrajinským lidem, kteří utíkají před válkou a kteří se ocitají v tíživé situaci na území pražské arcidiecéze. Ubytovali jsme první rodiny a chystáme zázemí pro další, poskytujeme materiální pomoc, asistujeme lidem na pobočkách Ministerstva vnitra, kde je situace velmi náročná vzhledem k velkému počtu migrantů. Chystáme komunitní centrum, kde se budeme věnovat především ukrajinským dětem než nastoupí do škol.
• Arcidiecézní charita Praha vyhlásila také materiální sbírku. Seznam sběrných míst a věcí, které jsou potřeba, najdete zde: Pomáháme Ukrajincům – Arcidiecézní charita Praha
• Pro aktuální zprávy sledujte weby www.charita.cz a www.praha.charita.cz.

Farní synodální skupinka se pravidelně scházela od loňského listopadu do února letošního roku pod vedením manželů Stephensových.

Základní otázka, na kterou hledáme během celého synodálního procesu odpověď, zní: Synodální církev při hlásání evangelia „putuje společně“. Jak se toto „společné putování“ aktuálně realizuje v naší místní církvi? K jakým krokům nás vybízí Duch Svatý, aby toto společně putování bylo intenzivnější?

Bylo doporučeno celkem 10 tematických okruhů k prohloubení (viz níže).

Výstupy z práce farní synodální skupinky k jednotlivých tématům:

Téma I – Na společné cestě
Téma II – Naslouchat
Téma III – Ujmout se slova
Téma IV – Slavit
Téma V – Spoluodpovědnost za misijní poslání
Téma VI – Dialog
Téma VII – Vést dialog s jinými křesťanskými denominacemi
Téma VIII – Autorita a spoluúčast

Přehled tematických okruhů k prohloubení

1. NA SPOLEČNÉ CESTĚ
   V církvi a ve společnosti jdeme bok po boku po stejné cestě. Kdo jsou ve vaší místní církvi ti, kdo „putují společně“? Když říkáme „naše církev“, kdo do ní patří? Kdo od nás chce, abychom šli společně? Kdo jsou ti, kdo putují po stejné cestě i mimo církevní obvod? Kteří lidé nebo které skupiny jsou opomíjeny, ať už úmyslně či prakticky?
2. NASLOUCHAT
   Naslouchání je první krok, ale požaduje otevřené srdce bez předsudků. Komu dluží naše místní církev naslouchání? Jak jsou přijímáni laici, zvláště mladí lidé a ženy? Jak spolupracujeme se zasvěcenými lidmi? Jaký prostor má hlas menšin, lidí opovrhovaných a vyloučených? Dokážeme popsat předsudky a stereotypy, které nám brání v naslouchání? Jak nasloucháme společenskému a kulturnímu prostředí, ve kterém žijeme?
3. UJMOUT SE SLOVA
   Všichni jsou zváni, aby hovořili odvážně a otevřeně (parrhesia), tedy se zapojením svobody, pravdy a dobrosrdečnosti. Jak v našem společenství a v jeho různých skupinách uplatňujeme svobodnou a upřímnou komunikaci bez dvojakostí a oportunismu? Jak komunikujeme se společností, do které patříme? Kdy a jak se nám daří říci to, co nám leží na srdci? Jak funguje vztah s médii (nejen s katolickými)? Kdo vystupuje jménem křesťanského společenství a nakolik je mu nasloucháno?
4. SLAVIT
   „Společné putování“ je možné jen tehdy, pokud má základ ve společném naslouchání Božímu slovu a ve slavení eucharistie. Jak intenzivně udává směr našemu „společnému putování“ modlitba a mše svatá? Inspirují naše nejdůležitější rozhodnutí? Jak podporujeme aktivní účast všech věřících na liturgii a vykonávání úlohy posvěcování? Jaký prostor má služba lektora a akolyty?
5. SPOLUZODPOVĚDNOST ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ
   Synodalita slouží misijnímu poslání církve, ke kterému jsou povoláni všichni členové. Všichni jsme misionáři. Jak je každý pokřtěný zván, aby byl protagonistou misijního poslání? Jak podporuje společenství své členy, kteří jsou zapojeni do služby společnosti, jakou je sociální oblast, politika, vědecký výzkum, vyučování, prosazování sociální spravedlnosti, ochrana lidských práv, péče o společný domov atd.? Jak jim církev pomáhá, aby vnímali toto své poslání v misijním duchu? Jak probíhá rozlišování při rozhodování o účasti na misijním poslání? Kdo se ho účastní?, Jak byly s pohledem na účinné křesťanské svědectví začleněny a do synodálního stylu a zúročeny různé tradice, které jsou bohatstvím mnoha církví, zvláště církví východních? Jak funguje spolupráce v oblastech, kde se nacházejí různé církve sui iuris?
6. VÉST DIALOG V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI
   Dialog je proces vytrvalosti, který zahrnuje také ticho a utrpení, ale je schopen zúročit zkušenosti lidí a národů. Jaký je prostor pro dialog a jak je dialog veden uvnitř naší místní církve? Jak jsou zpracovávány názorové střety, konflikty, těžkosti? Jak podporujeme spolupráci s okolními diecézemi, s řeholními společenstvími na našem území, s laickými sdruženími a hnutími a mezi nimi? Jaké jsou naše zkušenosti s dialogem, se zapojováním věřících jiných náboženství a s těmi, kdo nevěří? Vede církev dialog s různými společenskými institucemi a učí se od nich, například svět politiky, kultury, občanská společnost, chudí?
7. S JINÝMI KŘESŤANSKÝMI DENOMINACEMI
   Dialog s křesťany jiných denominací, se kterými nás pojí jediný křest, má na synodální cestě zvláštní místo. Jaké vztahy máme s bratry a sestrami jiných křesťanských vyznání? Jakých oblastí se týkají? Jaké plody a jaké těžkosti nám toto „společné putování“ přineslo?
8. AUTORITA A SPOLUÚČAST
   Církev synodální je církví, ve které je uplatňována spoluúčast a spoluzodpovědnost. Jak definovat cíle, ke kterým směřovat? Jakou cestou jich dosáhnout a jaké kroky podniknout?
   Jak uplatňovat autoritu v naší místní církvi? Do jaké míry je týmová práce
   a spoluzodpovědnost zaběhlou praxí? Jak fungují orgány synodality v místní církvi? Přináší
   své plody?
9. ROZLIŠOVAT A ROZHODOVAT
   V synodálním duchu činíme rozhodnutí na základě rozlišování toho, co Duch Svatý říká
   prostřednictvím celého našeho společenství. Jaké metody a procesy aplikujeme, když se
   rozhodujeme? Jak je lze zlepšit? Jak v rámci hierarchických struktur podněcujeme zapojení do rozhodovacího procesu? Pomáhají nám naše metody, které aplikujeme při rozhodování, k tomu, abychom naslouchali celému Božímu lidu? Jaký je vztah mezi konzultacemi a rozhodnutími a jak je uvádíme do praxe? Jaké využíváme nástroje a postupy ve prospěch transparentnosti a odpovědnosti? Jak můžeme růst ve společném duchovním rozlišování?
10. FORMOVAT SE V DUCHU SYNODALITY
    Synodalita s sebou nese vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se. Jak naše církevní společenství formuje lidi, aby byli ve větší míře schopni „putovat společně“, vzájemně si naslouchat, zapojovat se do misijního poslání a do dialogu? Jaká formace je nabízena k posílení schopnosti rozlišovat a vykonávat autoritu synodálním způsobem?

V Praze dne 9. prosince 2021

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé našeho kostela,

v roce 2019 – v návaznosti na proběhlou opravu zvonice – jsme zahájili generální opravu vnějšího pláště kostela a jeho zázemí. Oprava byla rozvržena do šesti etap, v tomto roce 2021 se nám ji – s pomocí Boží a díky štědrosti dárců a dotacím – podařilo zdárně dokončit.

Předmětem generální opravy byla celková oprava vnějšího pláště kostela (lodi a jeho zázemí). Všechny práce byly prováděny pod stálým památkovým dohledem, některé v režimu restaurování (náš kostel je národní kulturní památkou).

Důvodem oprav se stal – vedle návaznosti na již proběhlou opravu věže – zjevně neutěšený stav vnějšího pláště kostela a z toho vyplývající smysluplnost jeho opravy (vnější plášť nebyl v takovémto rozsahu opravován ještě nikdy od postavení kostela). Nešlo sice o havarijní stav, ale právě o to, aby se náš kostel, respektive některé jeho části do něj postupem času nedostaly.

V zadávacím (výběrovém) řízení byla vybrána společnost Vlčí stavby s.r.o., která podala nejnižší cenovou nabídku. Celková vysoutěžená cena byla 14.850.663 Kč (vč. DPH).

Na opravu jsme žádali – v příslušných programech – příspěvky (dotace) od Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 3. Ač jsme z těchto programů dotační prostředky pravidelně dostávali, přesto nemalá část nákladů připadla i na samotnou farnost.

V roce 2019 se opravila jižní a východní fasáda v celkové smluvní ceně 7.279.100 Kč (vč. DPH). Po odečtení grantu od Ministerstva kultury ve výši 700.000 Kč, grantu od Městské části Praha 3 ve výši 165.000 Kč a grantu Magistrátu hl.m. Prahy ve výši 2.300.000 Kč připadla v roce 2019 na spolupodíl farnosti částka 4.114.100 Kč. K tomu je třeba připočíst vícepráce, které v roce 2019 přišly na 101.653 Kč (vč. DPH), a dalších celkových 83.000 Kč za restaurování vstupních dveří do zázemí kostela.

V roce 2020 jsme pokračovali v další etapě, a to v opravě celé severní fasády ve smluvené ceně 4.833.090 Kč (vč. DPH). Pro odečtení dotací z Dotačního fondu městské části Praha 3 ve výši 100.900 Kč, Ministerstva kultury ČR ve výši 1.100.000 Kč a Magistrátu hl. m. Prahy ve výši 2.700.000 Kč byla celková cena, včetně víceprací, 5.026.117 Kč (vč. DPH); spolupodíl farnosti tak činil 1.125.217 Kč (vč. DPH). Vedle pokračování v generální opravě vnějšího pláště byly dokončeny opravy interiéru věže v celkové smluvené ceně 533.528 Kč (vč. DPH). Zároveň jsme pokračovali v čištění a drobných opravách postranních oltářů v lodi kostela v celkové ceně 106.965 Kč.

V roce 2021 byla oprava dokončena, a to opravou západní fasády (průčelí)  ve smluvní ceně 2.738.472 Kč (vč. DPH). Byla nám udělena dotace 900.000 Kč z Ministerstva kultury ČR, 85.000 Kč od Dotačního fondu městské části Praha 3 a 1.450.000 Kč od Magistrátu hl. m. Prahy. Celková cena včetně (souvisejících) víceprací byla 3.073.812 Kč (vč. DPH), což znamená, že na spolupodíl farnosti na této etapě připadlo v roce 2021 celkem 638.812 Kč (vč. DPH). V souvislosti s s touto etapou byly opraveny vstupní brány kostela za 487.600 Kč (vč. DPH).

Dále jsme v roce 2021 pokračovali v dalších pracích v kostele a jeho zázemí. Například jsme pokračovali v čištění a drobných opravách kamenických prvků v interiéru kostela (postranních oltářů) za 71.094 Kč, opraveny byly poškozené stoličky pro ministranty za 14.000 Kč, opravena byla místnost po skautech za 118.549 Kč (vč. DPH), vymalován „modrý salonek“ za 11.447 Kč (vč. DPH), opravena byla poškozená dvířka do presbytáře za 53.000 Kč či vymalována nika v lodi kostela za 11.906 Kč (vč. DPH). A několik dalších drobných oprav. Dokončujeme restaurování obou dveří z lodě kostela v celkové ceně 130.000 Kč. Projekční práce a autorský dozor přišly letos na 72.375 Kč.

V nadcházejícím roce 2022 se chceme, dá-li Bůh, pustit do opravy poškozené hydroizolace na severní straně kostela (cena opravy se bude odvíjet od „technologie“, odhad je zatím na 371.758 Kč) a především do opravy podesty a schodišť v průčelí v celkové odhadnuté ceně 4.029.262 Kč (cena se bude odvíjet od nabídek zhotovitele). I na tyto opravy budeme žádat příslušné dotace.

Náš kostel je krásný, slouží, a proto stojí za to se jej snažit opravovat (což je ostatně i naší povinností jako vlastníka). Ke slávě Boží a ke spáse lidí…

Pokud byste se i nadále chtěli podílet na dalších opravách kostela a jeho zázemí, budeme Vám vděční za Vaši laskavou finanční pomoc na tento účel. Navrhujeme k tomu trojí možnost:

1. anonymním finančním darem do nedělních sbírek na tento účel (povolených Arcibiskupstvím pražským a osvobozených od povinných odvodů do Svépomocného fondu Arcibiskupství pražského), které by měly probíhat v roce 2022 vždy první neděli v měsíci (kromě měsíců července a srpna),
2. finančním darem v hotovosti (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu),
3. finančním darem převodem na účet farnosti 11178349/0800 s použitím variabilního symbolu 2022 (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu).

Zatím se na opravy kostela vybralo více než 5 miliónů Kč. Děkujeme.

Za Vaše případné dary Vám srdečně děkujeme a modlíme se za Vás.

P. Jan Houkal, farář

Aktuální duchovní péče ve farnosti

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení zazněla krásná prosba krále Šalamouna o dar moudrosti, která dovede rozeznat dobré a zlé, Boží od ne-Božího. V evangeliu jsme pokračovali – již třetí neděli za sebou – v četbě 13. kapitoly Matoušova sepsání, kapitoly plné Kristových podobenství, překrásných obrazů Božího (nebeského) království. Souvislost prvního a evangelijního čtení pak ukazuje, že moudrost spočívá v rozeznání pravého pokladu ukrytého v poli, v rozpoznání vzácné perly, v nechání se zatáhnout Boží sítí, protože to vše – nechání se uchvátit Pánem Ježíšem – je to největší dobro, které může člověka v životě potkat. Učí ho nejen rozeznávat dobré od zlého, nýbrž i dává sílu o dobro usilovat, dobro konat a zla se vyvarovat, zlo odmítat, proti němu bojovat.

Je určitě dobré a užitečné si toto stále připomínat. Nicméně zaměřme tentokrát svou pozornost na čtení druhé, na kratičký úryvek z Pavlova „velelistu“ Římanům. Pouhé tři verše a jaká dvě veliká a životně důležitá teologická témata před námi rozevírají!

První z nich je, «že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému». Všechno znamená skutečně všechno: tedy vše, co člověka v životě potká a obklopí, všechny lidi kolem něj, vše, co člověk sám žije a jak jedná, dokonce i to, co pokazí. A to proto, že milovníci Boha ve všem – v dobrém i zlém, krásném i těžkém, radostném i bolestném, v sobě i v druhých lidech – dokáží vnímat a nacházet Boha, vnímat, že vše se děje s nějakým smyslem, že vše je příležitostí ke konání dobra, k obrácení či k přinášení oběti, že není místo a situace, kde by s námi Bůh, Pán Ježíš nebyl, a že není člověk, ve kterém by Bůh nepřebýval. Milující Boha dokáží jako prospívající k dobrému vnímat paradoxně i to, když se v životě něco pokazí, dokonce i hřích, protože právě slabost a hřích, jak vyznává týž Pavel, jsou „místy“, kde se může projevit Boží slitování a milosrdenství, situacemi, které díky lítosti a zkušenosti Božího odpuštění vedou k obrácení, k Bohu.

Podmínkou k tomu všemu je ale nepřestat nikdy a za žádných okolností Boha milovat. Jedině milování Boha je totiž to, co otevírá smysly duše pro vnímání Boha všude a ve všem, milování Boha je důvodem, proč člověk koná dobro i proč najde sílu k lítosti a k obrácení a nepropadne malomyslnosti po spáchaném hříchu. Proto je láska k Bohu celým srdcem, celou silou a celou duší prvním a největším přikázáním. Milování Boha, které je víc než pouhou emocí, víc než pouhým výkonem a jen poslušností, má být, má se stále více stávat základním vztahem lásky, nadšením, Božím „ohněm“ našeho života.

Milování Boha je prvním a nejkrásnějším úkolem člověka, je součástí, důvodem a cílem toho, čemu říkáme víra v Boha. Kdo Boha skutečně potká a pozná, nemůže si ho nezamilovat, nemůže zůstat neuchvácen jeho láskou. Skutečné milování Boha pak nevylučuje, ale naopak zahrnuje milování člověka i Bohem stvořeného světa, protože v lidech i ve všem dobrém světě je přítomen týž Bůh. Skutečné milování Boha vede ke konání dobra, a pokud se člověk dopustí zla, hříchu, vede ke skutečné lítosti, ke snaze o nápravu spáchaného, k polepšení.

Milování Boha je tak něco, oč bychom měli jako o dar prosit, oč bychom se měli zvlášť snažit, co bychom jako drahocennou perlu měli zvlášť chránit. Jak? Třeba tím, že se budeme snažit s Bohem-Láskou trávit co nejvíce času, protože jedině v přítomnosti Boha naše láska k Bohu může trvat i růst. Od toho jsou Kristovy přítomnosti mezi námi: svátosti, bohoslužby, chvíle modlitby, Boží slovo, adorace, chvíle ztišení a samoty před Bohem a s ním. I od toho jsou skutky, jaké nám přikazuje evangelium, protože i v nich – v radosti z nich – je přítomen Bůh. Čím více budeme přítomni tam, kde víme, že je Bůh, o to více si budeme zvykat vnímat ho tam, kde bychom ho nečekali. A vše nám tak bude moci skutečně napomáhat k dobrému, neboť budeme snadněji rozumět, co se proč děje a jak nás to či ono volá k dobru, k oběti v prospěch druhých a světa, k následování Pána Ježíše, anebo k lítosti a obrácení.

Druhým velkým tématem je Boží vyvolení předem, Boží předurčení, predestinace: «Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil… ty, které předurčil, ty také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy». To je jedno z největších a zároveň nejtajemnějších teologických témat vůbec, téma, které i v dějinách církve sehrálo svou nemalou roli: Jak to vlastně je, když jednomu víra dána je, a jinému, zdá se, dána není? Když jednoho startovní čára do života a předpoklady ke zdařilému a zbožnému životu se zdají být mnohem lepší než někoho jiného? A jak to vlastně vůbec může být, když víra a spása jsou nezaslouženými dary? Určil jedny Bůh ke spáse a jiné k zavržení? Zemřel Pán Ježíš za všechny, anebo jen za mnohé?

Dějiny katolické teologie daly na tyto otázky sice celou řadu nesmírně zajímavých a úctyhodných pokusů o odpověď, zvlášť takových, které rozlišily Boží předurčení ke spáse všech lidí a Boží předzvědění o svobodném rozhodnutí člověka a tedy i o zavržení některých. Církev ale zatím nenašla na toto tajemství uspokojivou odpověď. A asi ani nemůže najít, skutečnost je taková, jaká je. Dokonce když teologické spory o predestinaci na přelomu 16. a 17. století vrcholily, papež zakázal oběma znesvářeným stranám – jezuitské zdůrazňující více úlohu lidské svobody a spolupráce s milostí a dominikánské více akcentující Boží tajemný úradek – tu druhou považovat za heretickou: obojí důraz je možný a řešení tajemstvím.

A tato neřešitelnost je vlastně krásná…

Jednak je velmi dobré a nesmírně osvobozující si uvědomit a přijmout za své, že Bůh a jeho úradky nám prostě také zůstanou zahaleny, že pro nás zůstanou tajemstvím. Že ne na všechno Boží můžeme najít odpověď, že Božímu jednání a jeho záměrům prostě nikdy nemůžeme beze zbytku rozumět. Že nedokážeme posoudit, jak to vlastně s Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím je. Že Bůh je prostě Bůh, před jehož majestátem se máme pokorně sklonit.

Podobné neřešitelné problémy totiž nejsou něčím, co by víru v Boha činilo nelegitimní. Právě naopak! Kdybychom mohli všemu porozumět, Bůh už by pro nás nebyl Bohem…

Druhou inspirací, kterou si z neřešitelnosti otázky, jak to s predestinací je, a z pokusů o její řešení můžeme odnést, je vědomí vděčnosti. Vděčnosti, že zrovna nám – bez našich zásluh – dar víry už na této zemi byl dán. Třeba proto, že bez něj bychom díky své slabosti nebyli schopni dojít spásy. Určitě proto, abychom se snažili o tento nesmírný dar podělit i s druhými. Dar víry je darem, kterého rozdělením se nejenže neubývá, ale dokonce může i přibývat.

I to vše můžeme chápat jako součást pravé moudrosti, té, o kterou – a o nic jiného – žádal Hospodina král Šalamoun, té, která rozpoznala poklad, perlu a pravou síť v následování Pána Ježíše, ve víře, že on je Boží Mesiáš, moudrosti, která rozpoznala, že víra a spása jsou darem.

Ale abychom zakončili tím nejdůležitějším – milováním Boha, zakončeme krásnou modlitbou Johna Donna, anglického básníka přelomu 16. a 17. století. Kéž by se stala naší každodenní…

Toužíš, má duše, Boha milovat
jak tebe on? Ztiš se, rozjímej skrytě,
vnímej ten pohled lásky, kterým zří tě
sám on, toužící chrámem svým tě zvát.
Neváhal Otec svého Syna dát
a stále dává jej. On pohostí tě,
vždyť dědic slávy jsi a boží dítě,
máš dostat vše, co on jen může dát.
Sláb, oloupený, zraněn velice,
odhodlán smrtí ztrátu vykoupit,
Syn slávy přišel k nám a na kříž vbit,
sejmul z nás pouta ďábla vetřelce.
Je dar, že nesem obraz Boží líce,
Bůh v lidském těle však, toť mnohem více!

stáhnout pdf

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme v evangeliu naslouchali krásnému Ježíšovu podobenství o rozsévači a slyšeli jsme i jeho výklad z úst samotného Krista. Dnes – pokračujeme v četbě 13. kapitoly Matoušova sepsání evangelia – máme před sebou další tři podobenství, další tři přirovnání Božího (u Matouše „nebeského“) království, další tři jeho krásné obrazy. A opět slyšíme – na prosbu učedníků – Kristův výklad jednoho z nich, konkrétně toho prvního.

Pán Ježíš nejprve přirovnává Boží království k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni, které musí až do konce světa růst i s tím špatným. Pak k hořčičnému zrnku, ze kterého vyroste velký strom. A nakonec ke kvasu, který byl ženou zadělán do mouky a prokvasil vše.

Je jasné, že všechny tyto obrazy a příměry – jakož i všechny ostatní z úst Pána Ježíše – se navzájem doplňují, jeden nemůže být bez ostatních, každý z nich osvětluje jen nějaký rozměr Božího (nebeského) království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš říká víc, dokonce celou řadu a v různých situacích, jak o tom svědčí jednotlivá sepsání evangelia. U Matouše je dokonce sedm podobenství o nebeském království: To jsou ta, která začínají slovy „nebeské království je podobné / se podobá…“. A teprve sedm je číslo plnosti. Je jich víc (sedm), abychom si u každého z nich mohli říci „i toto je Boží království“ a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

Všechny dohromady nám tak pomáhají si uvědomit, přiblížit, čím vším by Boží (nebeské) království mělo být, jaké odstíny a podoby by měla nést Kristova přítomnost v našem životě, naše přátelství s ním, naše následování Pána Ježíše.

O všech z nich najednou ale asi není možné rozjímat. Zdá se, že dokonce i tři by mohly být na jedno rozjímání mnoho. A tak zkusme dnes svou pozornost dnes zaměřit jen na jedno podobenství z těch, která zazněla v dnešním evangelijním úryvku, a to na to prostřední: že Boží království je podobné hořčičnému semínku. A zkusme si představit, že jsme na místě učedníků Pána Ježíše a že bychom ho neprosili o výklad podobenství o plevelu rozesetém nepřítelem mezi dobré semeno, jak jsme o tom v evangeliu slyšeli, nýbrž právě o výklad podobenství tohoto.

Kdybychom se tedy na Pána Ježíše obrátili se svým „vylož nám to podobenství o hořčičném semínku“, možná – snad se můžeme odvážit tuto představu učinit – by nám odpověděl něco ve smyslu: „Maličké semínko je vaše víra, zpočátku možná nenápadná, ale když zapadne do dobré půdy a je živená Boží vláhou, stane se velkou a pevnou, skutečně Boží, živou a mocnou přítomností Pána Ježíše ve vás, prostě pevným stromem zasazeným u vodních proudů, jak zpívá žalmista. Strom, to jste tedy vy sami, právě to, co z vás, z vaší víry vyroste, jací křesťané jste a budete na světě, jaké plody vaše víra ponese. Ptáci jsou pak druzí lidé, zvlášť takoví, kteří bloudí a hledají spočinutí. Větvoví, koruna stromu, to je váš životní obzor, vaše možnosti, váš akční radius…“

Stát se takovým stromem vzrostlým z naší víry vůbec není malý příměr, malé přirovnání. Ukazuje totiž jedno z našich nejkrásnějších poslání: Stát se útočištěm, ochranou, místem spočinutí pro druhé lidi. Zvlášť pro takové, kteří nemají, kde spočinout, kteří nejsou jinde přijati, kteří jsou nějak ohroženi, kteří nějak bloudí a potřebují se někde aspoň na chvíli ukrýt, někde si odpočinout.

Samozřejmě, přesně takovými jsme mnohdy i my, o tom není pochyb. Ale v podobenství nám Pán Ježíš říká, že máme být i velkým stromem, do jehož větvoví právě mají přilétat ptáci a uhnízdit se tam. Tedy těmi, kteří jsou útěchou a útočištěm druhým, kteří domov a pohostinství dávají, ne těmi, kteří je od druhých jen přijímají.

Důvodem, že tím by měl křesťan být, je totiž skutečnost, že živá a žitá víra v Pána Ježíše, křesťanská víra, opravdové přátelství s ním nám k tomu dávají sílu. Člověk žijící v přátelství s Pánem Ježíšem přeci už našel Boží útočiště, které již stačí a které proto dává sílu být útočištěm druhých. Proto má být křesťan vždy také strom, který je útěchou druhých.

Zda takovým stromem jsme či nikoli, je tak znamením, zda a nakolik je naše křesťanství opravdu živé a autentické, nakolik jsme sami našli útočiště u Pána Ježíše, Stromu života. Stojí tudíž opět za to se zeptat, znovu zazpytovat svědomí, zda a nakolik druzí lidé, naši bratři a sestry, u nás nacházejí bezpečí, úkryt, útěchu a spočinutí, zda jsou námi přijímání a zda si v našem stínu mohou odpočinout. Anebo zda spíše u nás nacházejí suchopár a odmítnutí. Anebo zda dokonce jejich příchod k nám není pro ně v řadě ohledů nebezpečným, ohrožujícím a všemožně zraňujícím. Stojí za to se také zeptat, zda jsme si vlastně vůbec vědomi krásného poslání být druhým útočištěm. Toho, jak krásné poslání díky daru přijetí Bohem, Pánem Ježíšem, u kterého jsme našli svůj domov, vůbec máme. A že ho naplňovat můžeme a máme úplně všichni, protože všichni kolem sebe máme nějaké druhé lidi, své bratry a sestry, včetně většiny těch, kterým nebylo dáno Pána Ježíše poznat. Anebo zda chceme pochopení a útočiště jen hledat u druhých a nic jim nenabízet.

Stojí za to si tyto otázky ve světle dnešního podobenství položit, má-li být Boží království opravdu „v nás“ a „mezi námi“.

A ještě dva detaily je snad dobré připomenout. Že novozákonní strom, Kristův strom vždycky musí nést nějakou podobu „dřeva kříže“, musí být nějak podobný Kristu, Stromu života. A ten přeci je vždy rozkvetlým stromem kříže, jak ostatně dostal podobu i v křesťanské ikonografii. A – to je ten druhý detail – že takový strom nikdy není jen obrazem, ale vždy má být obrazem skutečnosti, která je vždy nějak konkrétní, aby i obraz mohl být konkrétní. Být útočištěm, spočinutím, ochranou, domovem pro druhé musí být čímsi skutečným, hmatatelným, konkrétním, nesmí zůstat jen frází a jen obrazem.

Jednu z podob, jak pomoci tomu, aby poslání být stromem frází nezůstalo a aby zároveň neslo podobu dřeva kříže, je například také jeden působivý moment z pohnutého života Božího služebníka kardinála Josefa Berana. Ten, jak dobře známo, byl ještě jako kněz, v té době rektor pražského semináře, od roku 1942 do konce války vězněm nacistických koncentračních táborů, nejprve krátce v Terezíně, poté v Dachau. Když tam v lednu roku 1943 propukla epidemie tyfu a nakazil se i on, dal slib: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“ A ten slib se také – s nemalými oběťmi – snažil ve svém zbývajícím životě naplňovat. A to je určitě jedna z nejkrásnějších praktických podob, co to znamená stát se košatým stromem, v jehož větvovích mohou druzí nalézt útočiště…

Kéž by se takový slib – neodmítnout ničí prosbu o pomoc, bude-li její naplnění v našich silách a možnostech a nebude-li odporovat Boží vůli – stal naším každodenním ranním předsevzetím.

stáhnout pdf