>Articles by " KH"

Exercicie s jáhnem Milošem v klášteře ve Slaném 16. – 20. června

Kvě 6, 2021   //   by KH   //   Kontemplace v krypte  //  No Comments

„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“(Mt 6,21)

Zveme všechny zájemce na exercicie, které proběhnou od středy 16. do neděle 20. června v klášteře bosých karmelitánů ve Slaném.

Exercicie nabízí příležitost k usebrání pro ty, kteří chtějí prožít několik dnů v tichu a v meditaci. Kurz slouží jako úvod do křesťanské meditace a kontemplativní modlitby.

Doprovází jáhen Miloš Hrdý.

Bližší informace na samostaném webu www.kontemplacevkrypte.cz.

Slovo k povzbuzení od začátku května každou neděli

Kvě 2, 2021   //   by KH   //   Aktuality  //  No Comments

Na slova k povzbuzení, která jsme Vám během protiepidemických omezení přinášeli každodenně, se můžete těšit i nadále každou neděli. Promluva na nadcházející neděli bude vždy zveřejněna v sobotu večer na úvodní stránce webu, odkud se však po neděli přesune do archivu v záložce srdcepane.cz/temata/nedelni-povzbuzeni/. Archiv všech kázání pak naleznete v záložce srdcepane.cz/temata/nedelni-povzbuzeni/povzbuzeni-archiv/.

 

Aktivity pro děti a mládež

Kvě 2, 2021   //   by KH   //   Úvodní stránka - mládež  //  No Comments

V Praze dne 2. května 2021

Milé děti, milá mládeži, vážení a milí rodičové,

předně si Vás všechny dovoluji opět co nejsrdečněji pozdravit a opět popřát všechno dobré, především Boží požehnání, ve kterém je všechno a ještě mnohem víc, než bychom si kdy mohli přát. A také bych Vám všem chtěl popřát tak důležitou radost, která k dětství a mládí tolik patří; radost z víry v Pána Boha a Pána Ježíše, radost ze života, z Vašich blízkých a kamarádů, radost ze všeho hezkého a dobrého, co nás obklopuje, radost i z malých štěstí a úspěchů jakož i radost, když se něčím můžeme poučit a zmoudřet. Radost i z toho, že už zase – aspoň „rotačně“ – můžete chodit do školy. Myslím, že tak dlouho zavřené školy (a ostatní aktivity pro Vás děti a mládež) byly (a jsou) jedním z nejbolestnějších a také (již) nejnepřijatelnějších protiepidemických opatření. Naštěstí si to snad uvědomuje stále více lidí a snad se to již začíná měnit…

Jak všichni víme, od zítřka – od pondělka 3. května – se rozvolňují některá další protiepidemická opatření. V našem kostele začne již obvyklý bohoslužebný režim, jen nedělních mší svatých bude více (protože je v kostele potřeba dodržovat aspoň dvoumetrové rozestupy, s výjimkou členů jedné domácnosti). O tom si přečtete na samostatných plakátcích.

V souvislosti s postupným otevíráním škol zkusíme počínaje zítřkem postupně začít také pondělní rozhovory o víře pro mladší mládež a čtvrteční výuku náboženství pro děti. Samozřejmě jen pro ty z Vás, kteří budete chtít, kteří o to budete mít zájem. Budeme ale muset dodržovat rozestupy mezi sebou, budeme muset mít nasazené respirátory (či roušky) a budeme si dezinfikovat ruce. Za hezkého počasí budeme moci také být venku, na naší kostelní zahrádce.

Již delší běží přípravy dětí a mládeže na přijetí svátostí (prvního svatého přijímání a biřmování), individuálně nebo v mikroskupinkách; v nich budeme pokračovat jako doposavad. První tři děti, které se připravovaly již od podzimu, byly u první svaté zpovědi a prvního svatého přijímání již minulý víkend; jistě z toho mají radost.

Uvidíme, jak vše bude dál, ale všichni určitě doufáme, že situace s koronavirem se bude i nadále zlepšovat.

Doufejme, že se proto také budou moci konat letní akce pro děti a mládež. Plánované jsou jako každoročně tři:

  • čundr pro starší děti a mládež od 5. do 10. července (Novohradskými horami)
  • velkovýprava pro starší děti a mládež od 26. července do 7. srpna (do Říma)
  • dětský tábor od 21. do 29. srpna (na Mariánskou), tentokrát o den delší

Přičemž pokud by nebylo možné (či epidemiologicky rozumné) jet do Itálie (což se zdá zatím spíše pravděpodobnější), bude ve stejném termínu nabídnuta jiná náhradní destinace (podobně jako loni).

V příloze tohoto dopisu či osobně u mne najdete přihlášky na jednotlivé letní akce. Prosím zájemce o jejich vyplnění a odevzdání.
čundr Novohradskými horami (5. – 10. července 2021) – přihláška
velkovýprava do Říma (26. července – 7. srpna 2021) – přihláška
dětský farní tábor na Mariánské (21. – 29. srpna 2021) – přihláška

Sledujte, prosím, také náš farní web, kde by měly být vždy aktuální informace, co se v naší farnosti a v našem kostele děje.

Pokud byste cokoli potřebovali či pokud bych Vám mohl nějak pomoci, můžete se na mne kdykoli obrátit a kontaktovat mne; pokud to bude v mých silách, pokusím se Vám rád pomoci. Stejně tak se určitě můžete s důvěrou obrátit na otce Petra či na jáhna Miloše anebo na ostatní paní katechetky.

A to vše jedině, dá-li Bůh a jak dá Bůh…

Milé děti, milá mládeži, vážení a milí rodičové, spolu s otcem Petrem, jáhnem Milošem, katechetkami Jitkou, Miládkou a Míšou Vám všem přeji a v modlitbě vyprošuji Boží požehnáníA všichni se těšíme na viděnou.

A modleme se také, aby dobrý Bůh, je-li to jeho vůle, od nás a od celého světa odvrátil tuto pandemii, modleme se, aby nám i všem ostatním dal sílu vše těžké nést, modleme se za všechny nemocné, umírající a zemřelé, za všechny, kteří pomáhají druhým, zejména za lékaře a zdravotníky, a za všechny, na které pandemie obzvlášť bolestně dolehla. A za sebe navzájem…

V modlitbě Váš

P. Jan Houkal, farář   

 

Oprava vnějšího pláště kostela v roce 2021

Bře 18, 2021   //   by KH   //   Aktuality  //  No Comments

V Praze dne 18. března 2021

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé našeho kostela,

v roce 2019 – v návaznosti na proběhlou opravu zvonice – jsme zahájili generální opravu vnějšího pláště kostela a jeho zázemí. Oprava je rozvržena do šesti etap, rádi bychom ji dokončili již v tomto roce 2021, dá-li Bůh.

Předmětem oprav je celková oprava vnějšího pláště kostela (lodi a jeho zázemí). Jedná se o práce zednické, štukatérské, klempířské a kamenické. Všechny práce jsou prováděny pod stálým památkovým dohledem, některé z nich přímo v režimu restaurování (náš kostel je národní kulturní památkou).

Důvodem oprav se stal – vedle návaznosti na již proběhlou opravu věže – zjevně neutěšený stav vnějšího pláště kostela a z toho vyplývající smysluplnost jeho opravy (vnější plášť nebyl v takovémto rozsahu opravován ještě nikdy od postavení kostela). Nešlo sice o havarijní stav, ale právě o to, aby se náš kostel, respektive některé jeho části do něj postupem času nedostaly.

V zadávacím (výběrovém) řízení, v němž bylo podáno pět nabídek, které splnily zákonná i v řízení stanovená kritéria, byla vybrána společnost Vlčí stavby s.r.o., která podala nejnižší cenovou nabídku. Celková vysoutěžená cena je 14.850.663 Kč (vč. DPH).

Na opravu žádáme – v příslušných programech – příspěvky od Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 3. Ač z těchto programů dotační prostředky pravidelně dostáváme, přesto velká část nákladů připadá na samotnou farnost.

Opravy zatím probíhají zdárně, ke spokojenosti naší i dohlížejících orgánů památkové péče.

V roce 2019 se opravila jižní a východní fasáda v celkové smluvní ceně 7.279.100 Kč (vč. DPH). Po odečtení grantu od Ministerstva kultury ve výši 700.000 Kč, grantu od Městské části Praha 3 ve výši 165.000 Kč a grantu Magistrátu hl.m. Prahy ve výši 2.300.000 Kč připadla v roce 2019 na spolupodíl farnosti částka 4.114.100 Kč. K tomu je třeba připočíst vícepráce, které v roce 2019 přišly na 101.653 Kč (vč. DPH), a dalších celkových 83.000 Kč za restaurování vstupních dveří do zázemí kostela.

V roce 2020 jsme pokračovali v další etapě, a to v opravě celé severní fasády ve smluvené ceně 4.833.090 Kč (vč. DPH). Pro odečtení dotací z Dotačního fondu městské části Praha 3 ve výši 100.900 Kč, Ministerstva kultury ČR ve výši 1.100.000 Kč a Magistrátu hl. m. Prahy ve výši 2.700.000 Kč byla celková cena, včetně víceprací, 5.026.117 Kč (vč. DPH); spolupodíl farnosti tak činil 1.125.217 (vč. DPH). Vedle pokračování v generální opravě vnějšího pláště byly dokončeny opravy interiéru věže v celkové smluvené ceně 533.528 Kč (vč. DPH). Zároveň jsme pokračovali v čištění a drobných opravách postranních oltářů v lodi kostela v celkové ceně 106.965 Kč.

V roce 2021 bychom rádi, dá-li Bůh, generální opravu vnějšího pláště našeho kostela dokončili, a to opravou západní fasády (průčelí)  ve smluvní ceně 2.738.472 Kč (vč. DPH). Zatím nám byla udělena dotace 900.000 Kč z Ministerstva kultury ČR a 85.000 od Dotačního fondu městské části Praha 3, čekáme ještě schválení dotace od Magistrátu hl. m. Prahy.

V souvislosti s opravou průčelí kostela budeme opravovat i silně poškozené vstupní brány v předpokládané ceně 487.600 Kč (vč. DPH). Krom toho se také pravděpodobně budeme muset pustit do opravy hydroizolace na severní straně kostela. Cena opravy se bude odvíjet od „technologie“, odhad je zatím na 372.332 Kč (vč. DPH), přičemž i na tuto opravu máme zažádáno o grant na Magistrátu hl. m. Prahy.

Dále pokračujeme v dalších pracích v kostele a jeho zázemí. Například v čištění a drobných opravách kamenických prvků v interiéru kostela (zejm. oltáře sv. Antonína); cena bude dle vykonané práce, nicméně v řádu několika desítek tisíc Kč. Opraveny byly již poškozené stoličky pro ministranty za 15.000 Kč. Aktuálně také opravujeme místnost po skautech; předpokládaná cena díla je 61.394 Kč za rekonstrukci a 23.980 Kč za elektroinstalaci (vč. DPH). Opravují se poškozená dvířka do presbytáře v celkové ceně 53.000 Kč (vč. DPH).

Náš kostel je krásný, slouží, a proto stojí za to se jej snažit opravovat (což je ostatně i naší zákonnou povinností jako vlastníka národní kulturní památky). Ke slávě Boží a ke spáse lidí…

Pokud byste se na tomto díle chtěli podílet, budeme Vám vděční za Vaši laskavou finanční pomoc na tento účel. Kdo by tak chtěl učinit, navrhujeme trojí možnost:

  1. anonymním finančním darem do nedělních sbírek na tento účel (povolených Arcibiskupstvím pražským a osvobozených od povinných odvodů do Svépomocného fondu Arcibiskupství pražského), které by měly probíhat v roce 2021 vždy první neděli v měsíci,
  2. finančním darem v hotovosti (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu),
  3. finančním darem převodem na účet farnosti 11178349/0800 s použitím variabilního symbolu 2019 (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu).

K 7. květnu 2021 se na opravu kostela vybrala částka 4.011.116 . Všem dárcům patří dík.

Za Vaše případné dary Vám srdečně děkujeme a modlíme se za Vás.

Kontemplace v kryptě a semináře o kontemplativním životě s jáhnem Milošem

Led 26, 2021   //   by KH   //   Kontemplace v krypte  //  No Comments

Pravidelné kontemplace v kryptě byly začátkem května opět obnoveny. Prozatím se budeme scházet každý čtvrtek od 20.00.

Semináře o kontemplativním životě se konají jednou za čtrnáct dní v úterý od 19.00 hodin online na platformě Zoom.

Srdečně zveme ke společnému tázání a hledání odpovědí. Doprovází jáhen Miloš Hrdý.

Bližší informace, témata a přístupové údaje k Zoomu naleznete na samostaném webu www.kontemplacevkrypte.cz.

Slovo k povzbuzení na neděli 26. července 2020…

Čvc 25, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: 1Král 3,5.7-12
Žalm: Ž 119
2. čtení: Řím 8,28-30
Evangelium: Mt 13,44-52

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení zazněla krásná prosba krále Šalamouna o dar moudrosti, která dovede rozeznat dobré a zlé, Boží od ne-Božího. V evangeliu jsme pokračovali – již třetí neděli za sebou – v četbě 13. kapitoly Matoušova sepsání, kapitoly plné Kristových podobenství, překrásných obrazů Božího (nebeského) království. Souvislost prvního a evangelijního čtení pak ukazuje, že moudrost spočívá v rozeznání pravého pokladu ukrytého v poli, v rozpoznání vzácné perly, v nechání se zatáhnout Boží sítí, protože to vše – nechání se uchvátit Pánem Ježíšem – je to největší dobro, které může člověka v životě potkat. Učí ho nejen rozeznávat dobré od zlého, nýbrž i dává sílu o dobro usilovat, dobro konat a zla se vyvarovat, zlo odmítat, proti němu bojovat.

Je určitě dobré a užitečné si toto stále připomínat. Nicméně zaměřme tentokrát svou pozornost na čtení druhé, na kratičký úryvek z Pavlova „velelistu“ Římanům. Pouhé tři verše a jaká dvě veliká a životně důležitá teologická témata před námi rozevírají!

První z nich je, «že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému». Všechno znamená skutečně všechno: tedy vše, co člověka v životě potká a obklopí, všechny lidi kolem něj, vše, co člověk sám žije a jak jedná, dokonce i to, co pokazí. A to proto, že milovníci Boha ve všem – v dobrém i zlém, krásném i těžkém, radostném i bolestném, v sobě i v druhých lidech – dokáží vnímat a nacházet Boha, vnímat, že vše se děje s nějakým smyslem, že vše je příležitostí ke konání dobra, k obrácení či k přinášení oběti, že není místo a situace, kde by s námi Bůh, Pán Ježíš nebyl, a že není člověk, ve kterém by Bůh nepřebýval. Milující Boha dokáží jako prospívající k dobrému vnímat paradoxně i to, když se v životě něco pokazí, dokonce i hřích, protože právě slabost a hřích, jak vyznává týž Pavel, jsou „místy“, kde se může projevit Boží slitování a milosrdenství, situacemi, které díky lítosti a zkušenosti Božího odpuštění vedou k obrácení, k Bohu.

Podmínkou k tomu všemu je ale nepřestat nikdy a za žádných okolností Boha milovat. Jedině milování Boha je totiž to, co otevírá smysly duše pro vnímání Boha všude a ve všem, milování Boha je důvodem, proč člověk koná dobro i proč najde sílu k lítosti a k obrácení a nepropadne malomyslnosti po spáchaném hříchu. Proto je láska k Bohu celým srdcem, celou silou a celou duší prvním a největším přikázáním. Milování Boha, které je víc než pouhou emocí, víc než pouhým výkonem a jen poslušností, má být, má se stále více stávat základním vztahem lásky, nadšením, Božím „ohněm“ našeho života.

Milování Boha je prvním a nejkrásnějším úkolem člověka, je součástí, důvodem a cílem toho, čemu říkáme víra v Boha. Kdo Boha skutečně potká a pozná, nemůže si ho nezamilovat, nemůže zůstat neuchvácen jeho láskou. Skutečné milování Boha pak nevylučuje, ale naopak zahrnuje milování člověka i Bohem stvořeného světa, protože v lidech i ve všem dobrém světě je přítomen týž Bůh. Skutečné milování Boha vede ke konání dobra, a pokud se člověk dopustí zla, hříchu, vede ke skutečné lítosti, ke snaze o nápravu spáchaného, k polepšení.

Milování Boha je tak něco, oč bychom měli jako o dar prosit, oč bychom se měli zvlášť snažit, co bychom jako drahocennou perlu měli zvlášť chránit. Jak? Třeba tím, že se budeme snažit s Bohem-Láskou trávit co nejvíce času, protože jedině v přítomnosti Boha naše láska k Bohu může trvat i růst. Od toho jsou Kristovy přítomnosti mezi námi: svátosti, bohoslužby, chvíle modlitby, Boží slovo, adorace, chvíle ztišení a samoty před Bohem a s ním. I od toho jsou skutky, jaké nám přikazuje evangelium, protože i v nich – v radosti z nich – je přítomen Bůh. Čím více budeme přítomni tam, kde víme, že je Bůh, o to více si budeme zvykat vnímat ho tam, kde bychom ho nečekali. A vše nám tak bude moci skutečně napomáhat k dobrému, neboť budeme snadněji rozumět, co se proč děje a jak nás to či ono volá k dobru, k oběti v prospěch druhých a světa, k následování Pána Ježíše, anebo k lítosti a obrácení.

Druhým velkým tématem je Boží vyvolení předem, Boží předurčení, predestinace: «Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil… ty, které předurčil, ty také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy». To je jedno z největších a zároveň nejtajemnějších teologických témat vůbec, téma, které i v dějinách církve sehrálo svou nemalou roli: Jak to vlastně je, když jednomu víra dána je, a jinému, zdá se, dána není? Když jednoho startovní čára do života a předpoklady ke zdařilému a zbožnému životu se zdají být mnohem lepší než někoho jiného? A jak to vlastně vůbec může být, když víra a spása jsou nezaslouženými dary? Určil jedny Bůh ke spáse a jiné k zavržení? Zemřel Pán Ježíš za všechny, anebo jen za mnohé?

Dějiny katolické teologie daly na tyto otázky sice celou řadu nesmírně zajímavých a úctyhodných pokusů o odpověď, zvlášť takových, které rozlišily Boží předurčení ke spáse všech lidí a Boží předzvědění o svobodném rozhodnutí člověka a tedy i o zavržení některých. Církev ale zatím nenašla na toto tajemství uspokojivou odpověď. A asi ani nemůže najít, skutečnost je taková, jaká je. Dokonce když teologické spory o predestinaci na přelomu 16. a 17. století vrcholily, papež zakázal oběma znesvářeným stranám – jezuitské zdůrazňující více úlohu lidské svobody a spolupráce s milostí a dominikánské více akcentující Boží tajemný úradek – tu druhou považovat za heretickou: obojí důraz je možný a řešení tajemstvím.

A tato neřešitelnost je vlastně krásná…

Jednak je velmi dobré a nesmírně osvobozující si uvědomit a přijmout za své, že Bůh a jeho úradky nám prostě také zůstanou zahaleny, že pro nás zůstanou tajemstvím. Že ne na všechno Boží můžeme najít odpověď, že Božímu jednání a jeho záměrům prostě nikdy nemůžeme beze zbytku rozumět. Že nedokážeme posoudit, jak to vlastně s Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím je. Že Bůh je prostě Bůh, před jehož majestátem se máme pokorně sklonit.

Podobné neřešitelné problémy totiž nejsou něčím, co by víru v Boha činilo nelegitimní. Právě naopak! Kdybychom mohli všemu porozumět, Bůh už by pro nás nebyl Bohem…

Druhou inspirací, kterou si z neřešitelnosti otázky, jak to s predestinací je, a z pokusů o její řešení můžeme odnést, je vědomí vděčnosti. Vděčnosti, že zrovna nám – bez našich zásluh – dar víry už na této zemi byl dán. Třeba proto, že bez něj bychom díky své slabosti nebyli schopni dojít spásy. Určitě proto, abychom se snažili o tento nesmírný dar podělit i s druhými. Dar víry je darem, kterého rozdělením se nejenže neubývá, ale dokonce může i přibývat.

I to vše můžeme chápat jako součást pravé moudrosti, té, o kterou – a o nic jiného – žádal Hospodina král Šalamoun, té, která rozpoznala poklad, perlu a pravou síť v následování Pána Ježíše, ve víře, že on je Boží Mesiáš, moudrosti, která rozpoznala, že víra a spása jsou darem.

Ale abychom zakončili tím nejdůležitějším – milováním Boha, zakončeme krásnou modlitbou Johna Donna, anglického básníka přelomu 16. a 17. století. Kéž by se stala naší každodenní…

Toužíš, má duše, Boha milovat
jak tebe on? Ztiš se, rozjímej skrytě,
vnímej ten pohled lásky, kterým zří tě
sám on, toužící chrámem svým tě zvát.
Neváhal Otec svého Syna dát
a stále dává jej. On pohostí tě,
vždyť dědic slávy jsi a boží dítě,
máš dostat vše, co on jen může dát.
Sláb, oloupený, zraněn velice,
odhodlán smrtí ztrátu vykoupit,
Syn slávy přišel k nám a na kříž vbit,
sejmul z nás pouta ďábla vetřelce.
Je dar, že nesem obraz Boží líce,
Bůh v lidském těle však, toť mnohem více!

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 19. července 2020…

Čvc 19, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Mdr 12,13.16-19
Žalm: Ž 86
2. čtení: Řím 8,26-27
Evangelium: Mt 13,24-43

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme v evangeliu naslouchali krásnému Ježíšovu podobenství o rozsévači a slyšeli jsme i jeho výklad z úst samotného Krista. Dnes – pokračujeme v četbě 13. kapitoly Matoušova sepsání evangelia – máme před sebou další tři podobenství, další tři přirovnání Božího (u Matouše „nebeského“) království, další tři jeho krásné obrazy. A opět slyšíme – na prosbu učedníků – Kristův výklad jednoho z nich, konkrétně toho prvního.

Pán Ježíš nejprve přirovnává Boží království k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni, které musí až do konce světa růst i s tím špatným. Pak k hořčičnému zrnku, ze kterého vyroste velký strom. A nakonec ke kvasu, který byl ženou zadělán do mouky a prokvasil vše.

Je jasné, že všechny tyto obrazy a příměry – jakož i všechny ostatní z úst Pána Ježíše – se navzájem doplňují, jeden nemůže být bez ostatních, každý z nich osvětluje jen nějaký rozměr Božího (nebeského) království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš říká víc, dokonce celou řadu a v různých situacích, jak o tom svědčí jednotlivá sepsání evangelia. U Matouše je dokonce sedm podobenství o nebeském království: To jsou ta, která začínají slovy „nebeské království je podobné / se podobá…“. A teprve sedm je číslo plnosti. Je jich víc (sedm), abychom si u každého z nich mohli říci „i toto je Boží království“ a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

Všechny dohromady nám tak pomáhají si uvědomit, přiblížit, čím vším by Boží (nebeské) království mělo být, jaké odstíny a podoby by měla nést Kristova přítomnost v našem životě, naše přátelství s ním, naše následování Pána Ježíše.

O všech z nich najednou ale asi není možné rozjímat. Zdá se, že dokonce i tři by mohly být na jedno rozjímání mnoho. A tak zkusme dnes svou pozornost dnes zaměřit jen na jedno podobenství z těch, která zazněla v dnešním evangelijním úryvku, a to na to prostřední: že Boží království je podobné hořčičnému semínku. A zkusme si představit, že jsme na místě učedníků Pána Ježíše a že bychom ho neprosili o výklad podobenství o plevelu rozesetém nepřítelem mezi dobré semeno, jak jsme o tom v evangeliu slyšeli, nýbrž právě o výklad podobenství tohoto.

Kdybychom se tedy na Pána Ježíše obrátili se svým „vylož nám to podobenství o hořčičném semínku“, možná – snad se můžeme odvážit tuto představu učinit – by nám odpověděl něco ve smyslu: „Maličké semínko je vaše víra, zpočátku možná nenápadná, ale když zapadne do dobré půdy a je živená Boží vláhou, stane se velkou a pevnou, skutečně Boží, živou a mocnou přítomností Pána Ježíše ve vás, prostě pevným stromem zasazeným u vodních proudů, jak zpívá žalmista. Strom, to jste tedy vy sami, právě to, co z vás, z vaší víry vyroste, jací křesťané jste a budete na světě, jaké plody vaše víra ponese. Ptáci jsou pak druzí lidé, zvlášť takoví, kteří bloudí a hledají spočinutí. Větvoví, koruna stromu, to je váš životní obzor, vaše možnosti, váš akční radius…“

Stát se takovým stromem vzrostlým z naší víry vůbec není malý příměr, malé přirovnání. Ukazuje totiž jedno z našich nejkrásnějších poslání: Stát se útočištěm, ochranou, místem spočinutí pro druhé lidi. Zvlášť pro takové, kteří nemají, kde spočinout, kteří nejsou jinde přijati, kteří jsou nějak ohroženi, kteří nějak bloudí a potřebují se někde aspoň na chvíli ukrýt, někde si odpočinout.

Samozřejmě, přesně takovými jsme mnohdy i my, o tom není pochyb. Ale v podobenství nám Pán Ježíš říká, že máme být i velkým stromem, do jehož větvoví právě mají přilétat ptáci a uhnízdit se tam. Tedy těmi, kteří jsou útěchou a útočištěm druhým, kteří domov a pohostinství dávají, ne těmi, kteří je od druhých jen přijímají.

Důvodem, že tím by měl křesťan být, je totiž skutečnost, že živá a žitá víra v Pána Ježíše, křesťanská víra, opravdové přátelství s ním nám k tomu dávají sílu. Člověk žijící v přátelství s Pánem Ježíšem přeci už našel Boží útočiště, které již stačí a které proto dává sílu být útočištěm druhých. Proto má být křesťan vždy také strom, který je útěchou druhých.

Zda takovým stromem jsme či nikoli, je tak znamením, zda a nakolik je naše křesťanství opravdu živé a autentické, nakolik jsme sami našli útočiště u Pána Ježíše, Stromu života. Stojí tudíž opět za to se zeptat, znovu zazpytovat svědomí, zda a nakolik druzí lidé, naši bratři a sestry, u nás nacházejí bezpečí, úkryt, útěchu a spočinutí, zda jsou námi přijímání a zda si v našem stínu mohou odpočinout. Anebo zda spíše u nás nacházejí suchopár a odmítnutí. Anebo zda dokonce jejich příchod k nám není pro ně v řadě ohledů nebezpečným, ohrožujícím a všemožně zraňujícím. Stojí za to se také zeptat, zda jsme si vlastně vůbec vědomi krásného poslání být druhým útočištěm. Toho, jak krásné poslání díky daru přijetí Bohem, Pánem Ježíšem, u kterého jsme našli svůj domov, vůbec máme. A že ho naplňovat můžeme a máme úplně všichni, protože všichni kolem sebe máme nějaké druhé lidi, své bratry a sestry, včetně většiny těch, kterým nebylo dáno Pána Ježíše poznat. Anebo zda chceme pochopení a útočiště jen hledat u druhých a nic jim nenabízet.

Stojí za to si tyto otázky ve světle dnešního podobenství položit, má-li být Boží království opravdu „v nás“ a „mezi námi“.

A ještě dva detaily je snad dobré připomenout. Že novozákonní strom, Kristův strom vždycky musí nést nějakou podobu „dřeva kříže“, musí být nějak podobný Kristu, Stromu života. A ten přeci je vždy rozkvetlým stromem kříže, jak ostatně dostal podobu i v křesťanské ikonografii. A – to je ten druhý detail – že takový strom nikdy není jen obrazem, ale vždy má být obrazem skutečnosti, která je vždy nějak konkrétní, aby i obraz mohl být konkrétní. Být útočištěm, spočinutím, ochranou, domovem pro druhé musí být čímsi skutečným, hmatatelným, konkrétním, nesmí zůstat jen frází a jen obrazem.

Jednu z podob, jak pomoci tomu, aby poslání být stromem frází nezůstalo a aby zároveň neslo podobu dřeva kříže, je například také jeden působivý moment z pohnutého života Božího služebníka kardinála Josefa Berana. Ten, jak dobře známo, byl ještě jako kněz, v té době rektor pražského semináře, od roku 1942 do konce války vězněm nacistických koncentračních táborů, nejprve krátce v Terezíně, poté v Dachau. Když tam v lednu roku 1943 propukla epidemie tyfu a nakazil se i on, dal slib: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“ A ten slib se také – s nemalými oběťmi – snažil ve svém zbývajícím životě naplňovat. A to je určitě jedna z nejkrásnějších praktických podob, co to znamená stát se košatým stromem, v jehož větvovích mohou druzí nalézt útočiště…

Kéž by se takový slib – neodmítnout ničí prosbu o pomoc, bude-li její naplnění v našich silách a možnostech a nebude-li odporovat Boží vůli – stal naším každodenním ranním předsevzetím.

 

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 12. července 2020…

Čvc 12, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Iz 55,10-11
Žalm: Ž 65
2. čtení: Řím 8,18-23
Evangelium: Mt 13,1-23

Milé sestry, milí bratří,

krásné a známé Ježíšovo podobenství o rozsévači rozsévajícím semeno, předznamenané neméně známým již starozákonním Izaiášovým přirovnáním Božího slova k životadárnému dešti, asi jednoznačně dominuje dnešnímu Božímu slovu. A tak zkusme, i přestože i druhé čtení z Listu Římanům je také krásné a silné, zaměřit svou pozornost právě na tato čtení, na čtení první a na evangelium.

Podobenství o rozsévači se zdá být celkem průzračné, i když jako každé podobenství může mít výkladů a zvlášť výkladových důrazů pochopitelně více. Protože je ale zároveň jediným podobenstvím, u kterého nám Nový zákon dochoval i jeho výklad z úst samotného Pána Ježíše, máme rozjímání přeci jen snadnější. Můžeme je číst například následovně: Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus sám, popřípadě hlasatel Božího slova, hlasatel evangelia. Semenem je samo Boží slovo, evangelium, jedna z nejdůležitějších forem Kristovy přítomnosti, přítomnosti Slova, mezi námi. Semenem pak mohou být i ostatní přítomnosti Slova, Syna, zvlášť ta svátostná. Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo je země přímo naše srdce, srdce každého z nás, a jednotlivé části země pak jednotlivá zákoutí, způsoby existence srdce a hlavně způsoby přijímání Boha do našeho nitra. Kdo je semeno vytrhávající pták, slunce, trní, říká sám Pán Ježíš: ďábel se svými pokušeními, tíseň a zkoušky, světské starosti, zvlášť majetek. Doplníme-li to vše starozákonním Izaiášovým předobrazem, pak deštěm, vláhou, vodou padající z nebe, rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Kristova milost, především dar Ducha svatého.

Rozsévač prostě chodí světem a rozsévá, semeno má sílu samo v sobě, déšť z nebe padá. To je faktum, stejně jako je faktum, že jsou a kolem obcházejí ti, kteří chtějí semeno vyzobnout, je žár, který ho chce spálit, a trní udusit.

Je tedy jasné, že nejvíce záleží na půdě, která je představována jako aktivní, jako ta, která může ovlivnit, kam a jak v ní semeno zapadne, jak je přijme, co se semenem bude. Bez půdy nemůže semeno na světě vyrůst. Proto právě k ní, k půdě, k lidskému srdci, podobenství především cílí:

Boží slovo má totiž Boží sílu samo v sobě, stejně tak jakákoli jiná přítomnost Slova, Syna mezi námi, zvlášť ta svátostná. Podobně milost, jak praví katolická věrouka, je aspoň nějak – jako déšť padající z nebe na dobré i zlé – nabízena všem (pravda, podobně jako někde prší častěji, jinde méně, zdá se, že je tomu i s tajemstvím intenzity nabízené milosti daru víry). Proto opravdu záleží především na půdě, zda, jak, kam a jak hluboko Boží semeno přijme, jak mu dá vzklíčit, vzrůst a růst. Zda ze semene vzroste onen strom, který přináší dobré plody, v jehož větvoví mohou hnízdit ptáci, jehož listí nevadne, jehož kořeny jsou pevné. Anebo zda brzy uschne, sezobají je ptáci, udusí trní, anebo vůbec nevzklíčí.

Podobenství popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista. Vystihuje především různé přístupy těch, do kterých Boží semeno nějak zapadlo a vzrostlo. Tedy těch, kterým bylo dáno, že jim evangelium bylo nějak zvěstováno a také k jeho přijetí dostali Boží milost, dar Ducha svatého. Podobenství totiž neřeší místa, kam semeno nedopadlo (pokud jsou vůbec taková), a nikde v podobenství totiž není řečeno, že by nepršelo. Zaměřuje se na ty, „kterým bylo dáno“: Ne všichni ti se totiž zachovají jako dobrá půda. Jedni přijmou Boží slovo, víru, Pána Ježíše jen okrajově a brzy podlehnou pokušení a víru ztratí („podél cesty“). Jiní přijmou víru sice s nadšením, ale jen povrchně, ale v době zkoušek ji také ztratí („na skalnatou půdu“). Další nechají Pána Ježíše udusit vším pozemským, ať už radostmi či starostmi, zvlášť majetkem a bohatstvím („do trní“).

Podobenství je tak především varováním pro nás, křesťany, abychom se ani jedněmi z nich nestali, ale aby naše srdce byla, stala se dobrou půdou, anebo se v tom obnovila. Podobenství je výzvou, abychom Boží semeno – Boží slovo, křesťanskou víru a křesťanský způsob života, svátostnou přítomnost Pána Ježíše – přijímali do hloubi svého srdce a tím pádem do celého svého života. Abychom Pána Ježíše, křesťanství, přijali nejenom okrajově, ale skutečně, abychom nedávali před ním přednost ničemu jinému světskému, zvlášť se nenechali udusit majetkem. Jen tak se můžeme stát podobni stromu přinášejícímu Boží ovoce, stín, útočiště a uzdravení.

Je totiž naprosto jasné, že všechny nedobré půdy se mohou týkat – a také se nějak povětšinou týkají – každého z nás: Určitá perifernost, jen okrajovost našeho křesťanství, povrchnost a pouhá emotivnost, dávání před Bohem přednosti všemu možnému i nemožnému… Jenže nic z toho nemůže přežít, zvlášť různé zkoušky a ďábelská pokušení ne. Však to také mnohdy zakoušíme a vidíme, ať už na sobě, anebo na svých blízkých…

Aniž bychom se tedy pouštěli do nějakých dalších výkladů dnešního podobenství – však přeci stačí vysvětlení z úst samotného Pána Ježíše, zatužme prostě být, stát se znovu dobrou půdou. A také pro to něco s Boží pomocí, s pomocí Božího deště, Boží milosti udělejme. Třeba to, že se mnohem více vystavíme Božímu semeni, Božímu slovu a Božím svátostem, Kristu, semeni bezpochyby tak hojně rozsévanému po celém světě. Vždyť čím více Božího semene do našeho srdce padne, tím větší je naděje, že aspoň některé padne na dobrou půdu, zakoření, vzklíčí, vzroste a přinese plody – i tak přeci můžeme podobenství číst. A my se tak stanem aspoň maličkým místem Božího přebývání v tomto světě. Vzrostlý strom přinášející Boží ovoce, stín a uzdravení je přeci jedním z nejkrásnějších evangelijních obrazů živého křesťanství, Božího království v nás.

Milé sestry, milí bratří, nestaneme-li se dobrou půdou, přestaneme být – dříve nebo později – křesťany úplně. Protože ten Zlý skutečně obchází světem a vyrvává semeno i jeho klíčky z půdy srdcí, žár světa – také „slunce satanova“ – je velký, pouhá perifernost křesťanství je pohodlná, povrchnost a pouhá emotivita jsou velmi oblíbené a trní je opravdu dost a dost… Nezbývá než se snažit stát dobrou půdou. K radosti své i Boží a ke skutečnému prospěchu a dobru světa. Vždyť, jak jsme slyšeli v dnešním čtení druhém, „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů…, kdy bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“: Až z nás vyrostou Boží stromy, stromy kříže, kříže oživlého, rozkvetlého, nesoucího Boží ovoce, ovoce víry, naděje a lásky, tak se dočká.

stáhnout pdf

Stránky:12345678910»