>Articles by " KH"

Oprava kostela v roce 2022

Pro 11, 2021   //   by KH   //   Aktuality  //  No Comments

V Praze dne 9. prosince 2021

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé našeho kostela,

v roce 2019 – v návaznosti na proběhlou opravu zvonice – jsme zahájili generální opravu vnějšího pláště kostela a jeho zázemí. Oprava byla rozvržena do šesti etap, v tomto roce 2021 se nám ji – s pomocí Boží a díky štědrosti dárců a dotacím – podařilo zdárně dokončit.

Předmětem generální opravy byla celková oprava vnějšího pláště kostela (lodi a jeho zázemí). Všechny práce byly prováděny pod stálým památkovým dohledem, některé v režimu restaurování (náš kostel je národní kulturní památkou).

Důvodem oprav se stal – vedle návaznosti na již proběhlou opravu věže – zjevně neutěšený stav vnějšího pláště kostela a z toho vyplývající smysluplnost jeho opravy (vnější plášť nebyl v takovémto rozsahu opravován ještě nikdy od postavení kostela). Nešlo sice o havarijní stav, ale právě o to, aby se náš kostel, respektive některé jeho části do něj postupem času nedostaly.

V zadávacím (výběrovém) řízení byla vybrána společnost Vlčí stavby s.r.o., která podala nejnižší cenovou nabídku. Celková vysoutěžená cena byla 14.850.663 Kč (vč. DPH).

Na opravu jsme žádali – v příslušných programech – příspěvky (dotace) od Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 3. Ač jsme z těchto programů dotační prostředky pravidelně dostávali, přesto nemalá část nákladů připadla i na samotnou farnost.

V roce 2019 se opravila jižní a východní fasáda v celkové smluvní ceně 7.279.100 Kč (vč. DPH). Po odečtení grantu od Ministerstva kultury ve výši 700.000 Kč, grantu od Městské části Praha 3 ve výši 165.000 Kč a grantu Magistrátu hl.m. Prahy ve výši 2.300.000 Kč připadla v roce 2019 na spolupodíl farnosti částka 4.114.100 Kč. K tomu je třeba připočíst vícepráce, které v roce 2019 přišly na 101.653 Kč (vč. DPH), a dalších celkových 83.000 Kč za restaurování vstupních dveří do zázemí kostela.

V roce 2020 jsme pokračovali v další etapě, a to v opravě celé severní fasády ve smluvené ceně 4.833.090 Kč (vč. DPH). Pro odečtení dotací z Dotačního fondu městské části Praha 3 ve výši 100.900 Kč, Ministerstva kultury ČR ve výši 1.100.000 Kč a Magistrátu hl. m. Prahy ve výši 2.700.000 Kč byla celková cena, včetně víceprací, 5.026.117 Kč (vč. DPH); spolupodíl farnosti tak činil 1.125.217 Kč (vč. DPH). Vedle pokračování v generální opravě vnějšího pláště byly dokončeny opravy interiéru věže v celkové smluvené ceně 533.528 Kč (vč. DPH). Zároveň jsme pokračovali v čištění a drobných opravách postranních oltářů v lodi kostela v celkové ceně 106.965 Kč.

V roce 2021 byla oprava dokončena, a to opravou západní fasády (průčelí)  ve smluvní ceně 2.738.472 Kč (vč. DPH). Byla nám udělena dotace 900.000 Kč z Ministerstva kultury ČR, 85.000 Kč od Dotačního fondu městské části Praha 3 a 1.450.000 Kč od Magistrátu hl. m. Prahy. Celková cena včetně (souvisejících) víceprací byla 3.073.812 Kč (vč. DPH), což znamená, že na spolupodíl farnosti na této etapě připadlo v roce 2021 celkem 638.812 Kč (vč. DPH). V souvislosti s s touto etapou byly opraveny vstupní brány kostela za 487.600 Kč (vč. DPH).

Dále jsme v roce 2021 pokračovali v dalších pracích v kostele a jeho zázemí. Například jsme pokračovali v čištění a drobných opravách kamenických prvků v interiéru kostela (postranních oltářů) za 71.094 Kč, opraveny byly poškozené stoličky pro ministranty za 14.000 Kč, opravena byla místnost po skautech za 118.549 Kč (vč. DPH), vymalován „modrý salonek“ za 11.447 Kč (vč. DPH), opravena byla poškozená dvířka do presbytáře za 53.000 Kč či vymalována nika v lodi kostela za 11.906 Kč (vč. DPH). A několik dalších drobných oprav. Dokončujeme restaurování obou dveří z lodě kostela v celkové ceně 130.000 Kč. Projekční práce a autorský dozor přišly letos na 72.375 Kč.

V nadcházejícím roce 2022 se chceme, dá-li Bůh, pustit do opravy poškozené hydroizolace na severní straně kostela (cena opravy se bude odvíjet od „technologie“, odhad je zatím na 371.758 Kč) a především do opravy podesty a schodišť v průčelí v celkové odhadnuté ceně 4.029.262 Kč (cena se bude odvíjet od nabídek zhotovitele). I na tyto opravy budeme žádat příslušné dotace.

Náš kostel je krásný, slouží, a proto stojí za to se jej snažit opravovat (což je ostatně i naší povinností jako vlastníka). Ke slávě Boží a ke spáse lidí…

Pokud byste se i nadále chtěli podílet na dalších opravách kostela a jeho zázemí, budeme Vám vděční za Vaši laskavou finanční pomoc na tento účel. Navrhujeme k tomu trojí možnost:

  1. anonymním finančním darem do nedělních sbírek na tento účel (povolených Arcibiskupstvím pražským a osvobozených od povinných odvodů do Svépomocného fondu Arcibiskupství pražského), které by měly probíhat v roce 2022 vždy první neděli v měsíci (kromě měsíců července a srpna),
  2. finančním darem v hotovosti (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu),
  3. finančním darem převodem na účet farnosti 11178349/0800 s použitím variabilního symbolu 2022 (rádi vystavíme potvrzení nebo sepíšeme darovací smlouvu).

Zatím se na opravy kostela vybralo více než 5 miliónů Kč. Děkujeme.

Za Vaše případné dary Vám srdečně děkujeme a modlíme se za Vás.

 

P. Jan Houkal, farář

Úprava farního programu – 2. května 2021

Kvě 1, 2021   //   by KH   //   Úvodní stránka - upoutávka  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Úprava farního programu – 2. května 2021

Aktuální duchovní péče ve farnosti

Na bohoslužbách jakož i na všech ostatních farních aktivitách
je třeba dodržovat aktuálně platná protiepidemická opatření.
Děkujeme.

Slovo k povzbuzení na neděli 26. července 2020…

Čvc 25, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: 1Král 3,5.7-12
Žalm: Ž 119
2. čtení: Řím 8,28-30
Evangelium: Mt 13,44-52

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení zazněla krásná prosba krále Šalamouna o dar moudrosti, která dovede rozeznat dobré a zlé, Boží od ne-Božího. V evangeliu jsme pokračovali – již třetí neděli za sebou – v četbě 13. kapitoly Matoušova sepsání, kapitoly plné Kristových podobenství, překrásných obrazů Božího (nebeského) království. Souvislost prvního a evangelijního čtení pak ukazuje, že moudrost spočívá v rozeznání pravého pokladu ukrytého v poli, v rozpoznání vzácné perly, v nechání se zatáhnout Boží sítí, protože to vše – nechání se uchvátit Pánem Ježíšem – je to největší dobro, které může člověka v životě potkat. Učí ho nejen rozeznávat dobré od zlého, nýbrž i dává sílu o dobro usilovat, dobro konat a zla se vyvarovat, zlo odmítat, proti němu bojovat.

Je určitě dobré a užitečné si toto stále připomínat. Nicméně zaměřme tentokrát svou pozornost na čtení druhé, na kratičký úryvek z Pavlova „velelistu“ Římanům. Pouhé tři verše a jaká dvě veliká a životně důležitá teologická témata před námi rozevírají!

První z nich je, «že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému». Všechno znamená skutečně všechno: tedy vše, co člověka v životě potká a obklopí, všechny lidi kolem něj, vše, co člověk sám žije a jak jedná, dokonce i to, co pokazí. A to proto, že milovníci Boha ve všem – v dobrém i zlém, krásném i těžkém, radostném i bolestném, v sobě i v druhých lidech – dokáží vnímat a nacházet Boha, vnímat, že vše se děje s nějakým smyslem, že vše je příležitostí ke konání dobra, k obrácení či k přinášení oběti, že není místo a situace, kde by s námi Bůh, Pán Ježíš nebyl, a že není člověk, ve kterém by Bůh nepřebýval. Milující Boha dokáží jako prospívající k dobrému vnímat paradoxně i to, když se v životě něco pokazí, dokonce i hřích, protože právě slabost a hřích, jak vyznává týž Pavel, jsou „místy“, kde se může projevit Boží slitování a milosrdenství, situacemi, které díky lítosti a zkušenosti Božího odpuštění vedou k obrácení, k Bohu.

Podmínkou k tomu všemu je ale nepřestat nikdy a za žádných okolností Boha milovat. Jedině milování Boha je totiž to, co otevírá smysly duše pro vnímání Boha všude a ve všem, milování Boha je důvodem, proč člověk koná dobro i proč najde sílu k lítosti a k obrácení a nepropadne malomyslnosti po spáchaném hříchu. Proto je láska k Bohu celým srdcem, celou silou a celou duší prvním a největším přikázáním. Milování Boha, které je víc než pouhou emocí, víc než pouhým výkonem a jen poslušností, má být, má se stále více stávat základním vztahem lásky, nadšením, Božím „ohněm“ našeho života.

Milování Boha je prvním a nejkrásnějším úkolem člověka, je součástí, důvodem a cílem toho, čemu říkáme víra v Boha. Kdo Boha skutečně potká a pozná, nemůže si ho nezamilovat, nemůže zůstat neuchvácen jeho láskou. Skutečné milování Boha pak nevylučuje, ale naopak zahrnuje milování člověka i Bohem stvořeného světa, protože v lidech i ve všem dobrém světě je přítomen týž Bůh. Skutečné milování Boha vede ke konání dobra, a pokud se člověk dopustí zla, hříchu, vede ke skutečné lítosti, ke snaze o nápravu spáchaného, k polepšení.

Milování Boha je tak něco, oč bychom měli jako o dar prosit, oč bychom se měli zvlášť snažit, co bychom jako drahocennou perlu měli zvlášť chránit. Jak? Třeba tím, že se budeme snažit s Bohem-Láskou trávit co nejvíce času, protože jedině v přítomnosti Boha naše láska k Bohu může trvat i růst. Od toho jsou Kristovy přítomnosti mezi námi: svátosti, bohoslužby, chvíle modlitby, Boží slovo, adorace, chvíle ztišení a samoty před Bohem a s ním. I od toho jsou skutky, jaké nám přikazuje evangelium, protože i v nich – v radosti z nich – je přítomen Bůh. Čím více budeme přítomni tam, kde víme, že je Bůh, o to více si budeme zvykat vnímat ho tam, kde bychom ho nečekali. A vše nám tak bude moci skutečně napomáhat k dobrému, neboť budeme snadněji rozumět, co se proč děje a jak nás to či ono volá k dobru, k oběti v prospěch druhých a světa, k následování Pána Ježíše, anebo k lítosti a obrácení.

Druhým velkým tématem je Boží vyvolení předem, Boží předurčení, predestinace: «Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil… ty, které předurčil, ty také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy». To je jedno z největších a zároveň nejtajemnějších teologických témat vůbec, téma, které i v dějinách církve sehrálo svou nemalou roli: Jak to vlastně je, když jednomu víra dána je, a jinému, zdá se, dána není? Když jednoho startovní čára do života a předpoklady ke zdařilému a zbožnému životu se zdají být mnohem lepší než někoho jiného? A jak to vlastně vůbec může být, když víra a spása jsou nezaslouženými dary? Určil jedny Bůh ke spáse a jiné k zavržení? Zemřel Pán Ježíš za všechny, anebo jen za mnohé?

Dějiny katolické teologie daly na tyto otázky sice celou řadu nesmírně zajímavých a úctyhodných pokusů o odpověď, zvlášť takových, které rozlišily Boží předurčení ke spáse všech lidí a Boží předzvědění o svobodném rozhodnutí člověka a tedy i o zavržení některých. Církev ale zatím nenašla na toto tajemství uspokojivou odpověď. A asi ani nemůže najít, skutečnost je taková, jaká je. Dokonce když teologické spory o predestinaci na přelomu 16. a 17. století vrcholily, papež zakázal oběma znesvářeným stranám – jezuitské zdůrazňující více úlohu lidské svobody a spolupráce s milostí a dominikánské více akcentující Boží tajemný úradek – tu druhou považovat za heretickou: obojí důraz je možný a řešení tajemstvím.

A tato neřešitelnost je vlastně krásná…

Jednak je velmi dobré a nesmírně osvobozující si uvědomit a přijmout za své, že Bůh a jeho úradky nám prostě také zůstanou zahaleny, že pro nás zůstanou tajemstvím. Že ne na všechno Boží můžeme najít odpověď, že Božímu jednání a jeho záměrům prostě nikdy nemůžeme beze zbytku rozumět. Že nedokážeme posoudit, jak to vlastně s Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím je. Že Bůh je prostě Bůh, před jehož majestátem se máme pokorně sklonit.

Podobné neřešitelné problémy totiž nejsou něčím, co by víru v Boha činilo nelegitimní. Právě naopak! Kdybychom mohli všemu porozumět, Bůh už by pro nás nebyl Bohem…

Druhou inspirací, kterou si z neřešitelnosti otázky, jak to s predestinací je, a z pokusů o její řešení můžeme odnést, je vědomí vděčnosti. Vděčnosti, že zrovna nám – bez našich zásluh – dar víry už na této zemi byl dán. Třeba proto, že bez něj bychom díky své slabosti nebyli schopni dojít spásy. Určitě proto, abychom se snažili o tento nesmírný dar podělit i s druhými. Dar víry je darem, kterého rozdělením se nejenže neubývá, ale dokonce může i přibývat.

I to vše můžeme chápat jako součást pravé moudrosti, té, o kterou – a o nic jiného – žádal Hospodina král Šalamoun, té, která rozpoznala poklad, perlu a pravou síť v následování Pána Ježíše, ve víře, že on je Boží Mesiáš, moudrosti, která rozpoznala, že víra a spása jsou darem.

Ale abychom zakončili tím nejdůležitějším – milováním Boha, zakončeme krásnou modlitbou Johna Donna, anglického básníka přelomu 16. a 17. století. Kéž by se stala naší každodenní…

Toužíš, má duše, Boha milovat
jak tebe on? Ztiš se, rozjímej skrytě,
vnímej ten pohled lásky, kterým zří tě
sám on, toužící chrámem svým tě zvát.
Neváhal Otec svého Syna dát
a stále dává jej. On pohostí tě,
vždyť dědic slávy jsi a boží dítě,
máš dostat vše, co on jen může dát.
Sláb, oloupený, zraněn velice,
odhodlán smrtí ztrátu vykoupit,
Syn slávy přišel k nám a na kříž vbit,
sejmul z nás pouta ďábla vetřelce.
Je dar, že nesem obraz Boží líce,
Bůh v lidském těle však, toť mnohem více!

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 19. července 2020…

Čvc 19, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Mdr 12,13.16-19
Žalm: Ž 86
2. čtení: Řím 8,26-27
Evangelium: Mt 13,24-43

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme v evangeliu naslouchali krásnému Ježíšovu podobenství o rozsévači a slyšeli jsme i jeho výklad z úst samotného Krista. Dnes – pokračujeme v četbě 13. kapitoly Matoušova sepsání evangelia – máme před sebou další tři podobenství, další tři přirovnání Božího (u Matouše „nebeského“) království, další tři jeho krásné obrazy. A opět slyšíme – na prosbu učedníků – Kristův výklad jednoho z nich, konkrétně toho prvního.

Pán Ježíš nejprve přirovnává Boží království k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni, které musí až do konce světa růst i s tím špatným. Pak k hořčičnému zrnku, ze kterého vyroste velký strom. A nakonec ke kvasu, který byl ženou zadělán do mouky a prokvasil vše.

Je jasné, že všechny tyto obrazy a příměry – jakož i všechny ostatní z úst Pána Ježíše – se navzájem doplňují, jeden nemůže být bez ostatních, každý z nich osvětluje jen nějaký rozměr Božího (nebeského) království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš říká víc, dokonce celou řadu a v různých situacích, jak o tom svědčí jednotlivá sepsání evangelia. U Matouše je dokonce sedm podobenství o nebeském království: To jsou ta, která začínají slovy „nebeské království je podobné / se podobá…“. A teprve sedm je číslo plnosti. Je jich víc (sedm), abychom si u každého z nich mohli říci „i toto je Boží království“ a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

Všechny dohromady nám tak pomáhají si uvědomit, přiblížit, čím vším by Boží (nebeské) království mělo být, jaké odstíny a podoby by měla nést Kristova přítomnost v našem životě, naše přátelství s ním, naše následování Pána Ježíše.

O všech z nich najednou ale asi není možné rozjímat. Zdá se, že dokonce i tři by mohly být na jedno rozjímání mnoho. A tak zkusme dnes svou pozornost dnes zaměřit jen na jedno podobenství z těch, která zazněla v dnešním evangelijním úryvku, a to na to prostřední: že Boží království je podobné hořčičnému semínku. A zkusme si představit, že jsme na místě učedníků Pána Ježíše a že bychom ho neprosili o výklad podobenství o plevelu rozesetém nepřítelem mezi dobré semeno, jak jsme o tom v evangeliu slyšeli, nýbrž právě o výklad podobenství tohoto.

Kdybychom se tedy na Pána Ježíše obrátili se svým „vylož nám to podobenství o hořčičném semínku“, možná – snad se můžeme odvážit tuto představu učinit – by nám odpověděl něco ve smyslu: „Maličké semínko je vaše víra, zpočátku možná nenápadná, ale když zapadne do dobré půdy a je živená Boží vláhou, stane se velkou a pevnou, skutečně Boží, živou a mocnou přítomností Pána Ježíše ve vás, prostě pevným stromem zasazeným u vodních proudů, jak zpívá žalmista. Strom, to jste tedy vy sami, právě to, co z vás, z vaší víry vyroste, jací křesťané jste a budete na světě, jaké plody vaše víra ponese. Ptáci jsou pak druzí lidé, zvlášť takoví, kteří bloudí a hledají spočinutí. Větvoví, koruna stromu, to je váš životní obzor, vaše možnosti, váš akční radius…“

Stát se takovým stromem vzrostlým z naší víry vůbec není malý příměr, malé přirovnání. Ukazuje totiž jedno z našich nejkrásnějších poslání: Stát se útočištěm, ochranou, místem spočinutí pro druhé lidi. Zvlášť pro takové, kteří nemají, kde spočinout, kteří nejsou jinde přijati, kteří jsou nějak ohroženi, kteří nějak bloudí a potřebují se někde aspoň na chvíli ukrýt, někde si odpočinout.

Samozřejmě, přesně takovými jsme mnohdy i my, o tom není pochyb. Ale v podobenství nám Pán Ježíš říká, že máme být i velkým stromem, do jehož větvoví právě mají přilétat ptáci a uhnízdit se tam. Tedy těmi, kteří jsou útěchou a útočištěm druhým, kteří domov a pohostinství dávají, ne těmi, kteří je od druhých jen přijímají.

Důvodem, že tím by měl křesťan být, je totiž skutečnost, že živá a žitá víra v Pána Ježíše, křesťanská víra, opravdové přátelství s ním nám k tomu dávají sílu. Člověk žijící v přátelství s Pánem Ježíšem přeci už našel Boží útočiště, které již stačí a které proto dává sílu být útočištěm druhých. Proto má být křesťan vždy také strom, který je útěchou druhých.

Zda takovým stromem jsme či nikoli, je tak znamením, zda a nakolik je naše křesťanství opravdu živé a autentické, nakolik jsme sami našli útočiště u Pána Ježíše, Stromu života. Stojí tudíž opět za to se zeptat, znovu zazpytovat svědomí, zda a nakolik druzí lidé, naši bratři a sestry, u nás nacházejí bezpečí, úkryt, útěchu a spočinutí, zda jsou námi přijímání a zda si v našem stínu mohou odpočinout. Anebo zda spíše u nás nacházejí suchopár a odmítnutí. Anebo zda dokonce jejich příchod k nám není pro ně v řadě ohledů nebezpečným, ohrožujícím a všemožně zraňujícím. Stojí za to se také zeptat, zda jsme si vlastně vůbec vědomi krásného poslání být druhým útočištěm. Toho, jak krásné poslání díky daru přijetí Bohem, Pánem Ježíšem, u kterého jsme našli svůj domov, vůbec máme. A že ho naplňovat můžeme a máme úplně všichni, protože všichni kolem sebe máme nějaké druhé lidi, své bratry a sestry, včetně většiny těch, kterým nebylo dáno Pána Ježíše poznat. Anebo zda chceme pochopení a útočiště jen hledat u druhých a nic jim nenabízet.

Stojí za to si tyto otázky ve světle dnešního podobenství položit, má-li být Boží království opravdu „v nás“ a „mezi námi“.

A ještě dva detaily je snad dobré připomenout. Že novozákonní strom, Kristův strom vždycky musí nést nějakou podobu „dřeva kříže“, musí být nějak podobný Kristu, Stromu života. A ten přeci je vždy rozkvetlým stromem kříže, jak ostatně dostal podobu i v křesťanské ikonografii. A – to je ten druhý detail – že takový strom nikdy není jen obrazem, ale vždy má být obrazem skutečnosti, která je vždy nějak konkrétní, aby i obraz mohl být konkrétní. Být útočištěm, spočinutím, ochranou, domovem pro druhé musí být čímsi skutečným, hmatatelným, konkrétním, nesmí zůstat jen frází a jen obrazem.

Jednu z podob, jak pomoci tomu, aby poslání být stromem frází nezůstalo a aby zároveň neslo podobu dřeva kříže, je například také jeden působivý moment z pohnutého života Božího služebníka kardinála Josefa Berana. Ten, jak dobře známo, byl ještě jako kněz, v té době rektor pražského semináře, od roku 1942 do konce války vězněm nacistických koncentračních táborů, nejprve krátce v Terezíně, poté v Dachau. Když tam v lednu roku 1943 propukla epidemie tyfu a nakazil se i on, dal slib: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“ A ten slib se také – s nemalými oběťmi – snažil ve svém zbývajícím životě naplňovat. A to je určitě jedna z nejkrásnějších praktických podob, co to znamená stát se košatým stromem, v jehož větvovích mohou druzí nalézt útočiště…

Kéž by se takový slib – neodmítnout ničí prosbu o pomoc, bude-li její naplnění v našich silách a možnostech a nebude-li odporovat Boží vůli – stal naším každodenním ranním předsevzetím.

 

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 12. července 2020…

Čvc 12, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Iz 55,10-11
Žalm: Ž 65
2. čtení: Řím 8,18-23
Evangelium: Mt 13,1-23

Milé sestry, milí bratří,

krásné a známé Ježíšovo podobenství o rozsévači rozsévajícím semeno, předznamenané neméně známým již starozákonním Izaiášovým přirovnáním Božího slova k životadárnému dešti, asi jednoznačně dominuje dnešnímu Božímu slovu. A tak zkusme, i přestože i druhé čtení z Listu Římanům je také krásné a silné, zaměřit svou pozornost právě na tato čtení, na čtení první a na evangelium.

Podobenství o rozsévači se zdá být celkem průzračné, i když jako každé podobenství může mít výkladů a zvlášť výkladových důrazů pochopitelně více. Protože je ale zároveň jediným podobenstvím, u kterého nám Nový zákon dochoval i jeho výklad z úst samotného Pána Ježíše, máme rozjímání přeci jen snadnější. Můžeme je číst například následovně: Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus sám, popřípadě hlasatel Božího slova, hlasatel evangelia. Semenem je samo Boží slovo, evangelium, jedna z nejdůležitějších forem Kristovy přítomnosti, přítomnosti Slova, mezi námi. Semenem pak mohou být i ostatní přítomnosti Slova, Syna, zvlášť ta svátostná. Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo je země přímo naše srdce, srdce každého z nás, a jednotlivé části země pak jednotlivá zákoutí, způsoby existence srdce a hlavně způsoby přijímání Boha do našeho nitra. Kdo je semeno vytrhávající pták, slunce, trní, říká sám Pán Ježíš: ďábel se svými pokušeními, tíseň a zkoušky, světské starosti, zvlášť majetek. Doplníme-li to vše starozákonním Izaiášovým předobrazem, pak deštěm, vláhou, vodou padající z nebe, rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Kristova milost, především dar Ducha svatého.

Rozsévač prostě chodí světem a rozsévá, semeno má sílu samo v sobě, déšť z nebe padá. To je faktum, stejně jako je faktum, že jsou a kolem obcházejí ti, kteří chtějí semeno vyzobnout, je žár, který ho chce spálit, a trní udusit.

Je tedy jasné, že nejvíce záleží na půdě, která je představována jako aktivní, jako ta, která může ovlivnit, kam a jak v ní semeno zapadne, jak je přijme, co se semenem bude. Bez půdy nemůže semeno na světě vyrůst. Proto právě k ní, k půdě, k lidskému srdci, podobenství především cílí:

Boží slovo má totiž Boží sílu samo v sobě, stejně tak jakákoli jiná přítomnost Slova, Syna mezi námi, zvlášť ta svátostná. Podobně milost, jak praví katolická věrouka, je aspoň nějak – jako déšť padající z nebe na dobré i zlé – nabízena všem (pravda, podobně jako někde prší častěji, jinde méně, zdá se, že je tomu i s tajemstvím intenzity nabízené milosti daru víry). Proto opravdu záleží především na půdě, zda, jak, kam a jak hluboko Boží semeno přijme, jak mu dá vzklíčit, vzrůst a růst. Zda ze semene vzroste onen strom, který přináší dobré plody, v jehož větvoví mohou hnízdit ptáci, jehož listí nevadne, jehož kořeny jsou pevné. Anebo zda brzy uschne, sezobají je ptáci, udusí trní, anebo vůbec nevzklíčí.

Podobenství popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista. Vystihuje především různé přístupy těch, do kterých Boží semeno nějak zapadlo a vzrostlo. Tedy těch, kterým bylo dáno, že jim evangelium bylo nějak zvěstováno a také k jeho přijetí dostali Boží milost, dar Ducha svatého. Podobenství totiž neřeší místa, kam semeno nedopadlo (pokud jsou vůbec taková), a nikde v podobenství totiž není řečeno, že by nepršelo. Zaměřuje se na ty, „kterým bylo dáno“: Ne všichni ti se totiž zachovají jako dobrá půda. Jedni přijmou Boží slovo, víru, Pána Ježíše jen okrajově a brzy podlehnou pokušení a víru ztratí („podél cesty“). Jiní přijmou víru sice s nadšením, ale jen povrchně, ale v době zkoušek ji také ztratí („na skalnatou půdu“). Další nechají Pána Ježíše udusit vším pozemským, ať už radostmi či starostmi, zvlášť majetkem a bohatstvím („do trní“).

Podobenství je tak především varováním pro nás, křesťany, abychom se ani jedněmi z nich nestali, ale aby naše srdce byla, stala se dobrou půdou, anebo se v tom obnovila. Podobenství je výzvou, abychom Boží semeno – Boží slovo, křesťanskou víru a křesťanský způsob života, svátostnou přítomnost Pána Ježíše – přijímali do hloubi svého srdce a tím pádem do celého svého života. Abychom Pána Ježíše, křesťanství, přijali nejenom okrajově, ale skutečně, abychom nedávali před ním přednost ničemu jinému světskému, zvlášť se nenechali udusit majetkem. Jen tak se můžeme stát podobni stromu přinášejícímu Boží ovoce, stín, útočiště a uzdravení.

Je totiž naprosto jasné, že všechny nedobré půdy se mohou týkat – a také se nějak povětšinou týkají – každého z nás: Určitá perifernost, jen okrajovost našeho křesťanství, povrchnost a pouhá emotivnost, dávání před Bohem přednosti všemu možnému i nemožnému… Jenže nic z toho nemůže přežít, zvlášť různé zkoušky a ďábelská pokušení ne. Však to také mnohdy zakoušíme a vidíme, ať už na sobě, anebo na svých blízkých…

Aniž bychom se tedy pouštěli do nějakých dalších výkladů dnešního podobenství – však přeci stačí vysvětlení z úst samotného Pána Ježíše, zatužme prostě být, stát se znovu dobrou půdou. A také pro to něco s Boží pomocí, s pomocí Božího deště, Boží milosti udělejme. Třeba to, že se mnohem více vystavíme Božímu semeni, Božímu slovu a Božím svátostem, Kristu, semeni bezpochyby tak hojně rozsévanému po celém světě. Vždyť čím více Božího semene do našeho srdce padne, tím větší je naděje, že aspoň některé padne na dobrou půdu, zakoření, vzklíčí, vzroste a přinese plody – i tak přeci můžeme podobenství číst. A my se tak stanem aspoň maličkým místem Božího přebývání v tomto světě. Vzrostlý strom přinášející Boží ovoce, stín a uzdravení je přeci jedním z nejkrásnějších evangelijních obrazů živého křesťanství, Božího království v nás.

Milé sestry, milí bratří, nestaneme-li se dobrou půdou, přestaneme být – dříve nebo později – křesťany úplně. Protože ten Zlý skutečně obchází světem a vyrvává semeno i jeho klíčky z půdy srdcí, žár světa – také „slunce satanova“ – je velký, pouhá perifernost křesťanství je pohodlná, povrchnost a pouhá emotivita jsou velmi oblíbené a trní je opravdu dost a dost… Nezbývá než se snažit stát dobrou půdou. K radosti své i Boží a ke skutečnému prospěchu a dobru světa. Vždyť, jak jsme slyšeli v dnešním čtení druhém, „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů…, kdy bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“: Až z nás vyrostou Boží stromy, stromy kříže, kříže oživlého, rozkvetlého, nesoucího Boží ovoce, ovoce víry, naděje a lásky, tak se dočká.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 5. července 2020…

Čvc 4, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: Iz 61,1-3a
Žalm: Ž 117
2. čtení: 2Kor 4,1-2.5-7
Evangelium: Lk 10,1-9

Milé sestry, milí bratří,

jelikož dle liturgických zásad má v liturgickém mezidobí slavnost přednost před slavením neděle, připadne-li na ni, slavíme dnes slavnost svatých Cyrila a Metoděje, „věrozvěstů“, jak o nich praví krásný, starobylý, i když ne zcela přesný titul.

Svatí Cyril a Metoděj, světci 9. století, stojí i dnes před námi jako vzory hodné následování, a tak by jistě bylo možné o nich rozjímat z různých úhlů a v řadě ohledů:

Mohli bychom například rozjímat o jejich životě, celkem dobře a všeobecně známém. Zvlášť bychom mohli svou pozornost zaměřit třeba na to, jak tito dva řečtí vzdělanci dokázali celé své nadání, veškerou svou vzdělanost a především všechny své síly a čas svého života dát do služeb hlásání a předávání evangelia, přibližování tajemství Boha. Navíc pro to odešli ze svého rodného Řecka, opustili domov a šli do zemí neznámých, zčásti ještě divokých a jen s chabými počátky křesťanství. A při tom všem zůstali duší prostými mnichy.

Mohli bychom také rozjímat o jejich velkolepém díle. O tom, jak Cyril neváhal vytvořit hlaholici, aby mohla být do staroslověnského jazyka přeloženo Písmo a v něm hlásáno. O tom, kolik energie museli oba věnovat předání Božího slova, jeho překladu a hlásání. Mohli bychom zaměřit svou pozornost i na podivuhodné dílo slovanské liturgie, jakési prolnutí byzantské bohoslužby s latinskými prvky, či na to, jak se Cyril a Metod i snažili, aby křesťanské mravy pronikly do každodenního života, pro což sepsali kodex křesťanského způsobu života Zákon sudnyj ljudem.

Anebo bychom mohli rozjímat o Metodějově statečnosti, kterou byla jeho pastýřská služba prodchnuta a doprovázena, kdy on musel – ač samotným papežem jmenován arcibiskupem – čelit nepřijetí, dokonce pronásledování, včetně fyzického uvěznění, a to ze strany samotného (zejména latinského) kléru.

Mnoho se také píše o jejich významu jako „tvořitelů mostů“ mezi křesťanským Východem a Západem, mezi později rozděleným pravoslavím a katolicismem. To už sice spíše souvisí s jejich „druhým životem“, s tím, který je vázán na postupný rozvoj cyrilometodějského kultu, zejména toho „slovansky zabarveného“ od druhé poloviny 19. století. Nicméně i toto má základ v jejich životě a díle: Vždyť prostě přišli z Byzance na území vlivu Francké říše.

To vše jsou jistě možné směry rozjímání a snad i užitečné podněty. Přesto tím asi nejpodstatnějším momentem našeho rozjímání o svatých Cyrilu a Metodějovi, to, v čem obzvlášť by dnes měli zazářit jako nebeské vzory, je jejich neúnavná snaha předat Boží slovo. Vždyť právě k tomu se vztáhla velká část jejich úsilí: vytvoření písma i samotné překládání biblického textu. Ostatně překrásně to vyzpíval sám svatý Cyril ve svém Proglasu, Předzpěvu k překladu Čtveroevangelia: «Vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby tohoto světa se zbavili a rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha».

Nám dnes přijde jako naprosto samozřejmé, že text Božího slova je přeložený a stále znovu překládaný a velmi snadno dostupný. To je určitě dobře a Bohu díky za to. Ale není dobře, jak málo často Boží slovo čteme, jak se možná málo snažíme nad ním opravdu rozjímat, jak málo se – narozdíl od mnoha lidských slov – jím skutečně sytíme. «Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření Boží (…), tak i každá duše bez knih, neznající zákona Božího, zákona Písem duchovního, zákona zjevujícího ráj Boží» pokračuje Cyril ve svém Proglasu.

A ještě hůře možná je, že si často vybíráme z Božího slova jen to, co se nám zrovna hodí a právě líbí. Vždyť Písmo svaté jen jako celek má svou plnou Boží sílu, jak pokračuje svatý Cyril: «Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, (…) schopni budou zabít nepřítele (totiž ďábla), těla hnilobnému rozkladu uniknou, (…) nebudou padat, ale pevně stát, (…) stanou na pravici Božího trůnu, (…) a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milostivého».

A tak možná daleko víc než všechny obvyklé úvahy o nějakých cyrilometodějškých kořenech naší víry, či dokonce o nějakých (neexistujících) cyrilometodějských kořenech naší státnosti, anebo o jakémsi jedinečném postavení slovanských národů hlásících se k cyrilometodějské tradici mezi křesťanským Východem a Západem (což je v době globalizace možná už opravdu poněkud anachronické), je třeba zaslechnout stále stejně znějící cyrilometodějské volání „slyšte Slovo“: Slovo Boží, slovo Čtveroevangelia, slovo ztělesněného, zliterárněného (do písmen srozumitelně zapsaného) Slova, tedy Syna, Krista, Druhé Boží osoby stavší se člověkem, stavší se tak i písmenem, literou.

„Slyšte Slovo celé“ by dnes možná zdůraznil svatý Cyril.

Ne negramotnost, nýbrž neochota k slyšení celého Božího slova (Nového zákona) je možná největší bolestí, nejrozšířenějším a do jisté míry bezpochyby nejnebezpečnějším nedostatkem naslouchání Božímu slovu v dnešní době. A tím pádem i zábranou Pána Ježíše skutečně následovat a také vidět.

Tato neochota má jistě mnoho svých příčin a mnoho svých projevů a jistě je možné a užitečné se po nich pídit a pojmenovat je. Ale možná mnohem důležitější je si tuto svou nemoc – selektivnost v naslouchání Bohu – uvědomit a zatoužit po uzdravení z ní…

Pokud by někdo pochyboval, že mnozí z nás jsou touto nemocí skutečně nemocní, můžeme si to ilustrovat na trochu podobném příkladu: na tom, jak se mezi námi katolickými křesťany přistupuje k různým výzvám papeže Františka. Jedni velmi rádi zdůrazní třeba to, jak papež vybízí k všeobecnému a chápajícímu milosrdenství, zvlášť vůči některým znevýhodněným skupinám, třeba i hříšníků, k otevřenosti vůči lidem jiného smýšlení či dokonce jiného způsobu života, jak vyzývá k otevřenosti a pohostinnosti vůči migrantům, jak přímo pranýřuje sociální hříchy, sociální nespravedlnost, zneužívání moci, či jak kritizuje zhoubný klerikalismus. Druzí zase budou papeže Františka rádi citovat, jak káže proti potratům a euthanasii, jak varuje před genderovou ideologií, jak pranýřuje sexuální nevázanost a sobecký hedonismus, anebo jak dokáže zastavit přehnané progresivisty a zdůrazní některé tradiční formy zbožnosti. A vlastně všichni, kteří se na to či ono odvolávají, mají pravdu, neboť toto vše – a mnohem víc – k evangeliu a jeho aplikaci patří. Jenže problém je v tom, že si někteří vybereme vždy jen „tu svou polovinu“…

Je krásné, jak se papež snaží předávat evangelium celé, „padni, komu padni“, zejména jeho mravní apel. I přestože někomu nemusí být blízký ten či onen liturgický či teologický akcent papeže Františka, tak o jeho evangelijním apelu ke svatosti, který se bezpochyby snaží i sám žít, nemůže pochybovat nikdo… Proto je dobré papeži Františkovi – „věrozvěstovi“ – naslouchat a slyšet jeho apel celý.

O co víc to platí však o evangeliu jako takovém, o do litery Písma se vtištěném a v něm se vyslovivším Slově, k němuž se chováme mnohdy ještě mnohem hůře a svévolněji než k papežskému magisteriu… Důvod je stejný: slyšíme jen to, co chceme. A to je špatně.

Svatí Cyril a Metoděj jsou apoštolové jednoty, o ni se modlíme v dnešní modlitbě po přijímání. Křesťanská nejednota mimo jiné ovšem pramení právě z toho, že si z evangelia vybereme jen část, katolická nejednota pak, že si z papežského učení také vybereme jen část… Tu, která nám vyhovuje, která po nás nic nežádá.

Slyšme Slovo Boží, slovo evangelia, slyšme je celé, snažme se o to každým dnem, s Boží pomocí… Už jen proto, aby mezi námi – a hlavně mezi námi a Bohem – bylo více jednoty.

 

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 28. června 2020…

Čvn 27, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments
1. čtení: 2Král 4,8-11.14-16a
Žalm: Ž 89
2. čtení: Řím 6,3-4.8-11
Evangelium: Mt 10,37-42

Milé sestry, milí bratří,

již třetí neděli otevíráme 10. kapitolu Matoušova sepsání evangelia. Začala svědectvím o vyvolení a vyslání dvanácti apoštolů Pánem Ježíšem. To byl úryvek, který jsme slyšeli před dvěma týdny. Na to navázala relativně dlouhá Kristova řeč, takzvaná „řeč vyslání“, ze které jsme četli již minulou neděli a dnes její čtení dokončujeme. Jsou to slova adresovaná nejprve apoštolům, těm, které Pán Ježíš vyvolil a vyslal do světa, potažmo pak jejich nástupcům v apoštolské službě. Jelikož se ale stala součástí evangelia, platí nějak i všem křesťanům, nám všem, a proto se opět zkusme do Ježíšových slov zaposlouchat všichni.

Dnešní úryvek skládá ze dvou částí. První bychom mohli (spolu s biblisty) klidně nazvat „podmínky následování Pána Ježíše“, druhou třeba „přijetí Božích poslů“. Naše názvy samozřejmě nejsou podstatné, ale je dobré vnímat, že se jedná o dvě části, dvě trochu různá témata. Protože obě jsou velká, zkusme zaměřit dnes svou pozornost pouze na první z nich, tedy na zásady, jejichž naplňováním máme Pána Ježíše následovat.

«Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden», tak začal dnešní úryvek. To určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Pána Ježíše. Leckomu mohou znít nejen nepochopitelně, ale dokonce i velmi tvrdě. A není se až zas tak čemu divit. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec. Navíc je obsahem i celého Božího přikázání Desatera «cti otce svého i matku svou», přikázání, z nichž Kristus nepřišel zrušit ani čárku, ale naopak je naplnit.

Proto nemůžeme Ježíšovu slovu určitě rozumět tak, že by nás nabádala, abychom neměli rádi své rodiče, abychom nemilovali své nejbližší a už vůbec ne aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenému zákonu, ale i proti samotnému evangeliu.

A ona nás Ježíšova k něčemu takovému skutečně nenabádají, jen nám říkají, že nemáme mít nikoho raději – ani své nejbližší – než Boha.

Mít víc rád Boha než ostatní lidi i než sebe samého znamená „mít Boha na prvním místě“, jak se často říkává. Tedy mít Boha, Pána Ježíše jako svou první a největší lásku. A protože jde o lásku k Bohu, k dobru samotnému, jde vlastně o lásku k Lásce jako takové. Taková láska proto neneguje ty ostatní, které člověk může a má mít k druhým lidem, ale naopak: Dává jim jejich sílu, směr a důvod. Mít Boha na prvním místě totiž znamená, že vztah k němu pronikne a ovlivní vše ostatní, co jsme a co děláme. Je-li naše láska k Bohu živá, má větší naději být dobré i vše ostatní v našem životě.

Abychom si to snad snadněji představili: Není to nepodobné situaci, kdy lidé, zejména manželé, žijí v krásném a milujícím vztahu. I ti jsou přeci schopni milovat i ostatní, dávat svou lásku dál, protože ze své zkušenosti znají, co to je. V případě vztahu k Bohu je vše jen nekonečně větší. Proto mít Boha na prvním místě, vztahovat se k němu jako k tomu prvnímu, nejenže neruší lásky ostatní, ale dává jim sílu: Člověk Bohem milovaný může snadněji milovat dál.

Mít Boha na prvním místě ale může nakonec znamenat i určitý konflikt s našimi blízkými, dokonce i životní konflikt: Tehdy, když dojde k vážnému rozporu mezi vztahem k Bohu a vztahem k našim blízkým. Když se třeba s nejbližšími neshodneme na něčem podstatném, na něčem Božím, na něčem, co je ještě větším a podstatnějším než náš vzájemný vztah.

Takové situace si dovedeme představit, možná se v nich už leckdo – více nebo méně – ocitl a musel je řešit. Jsou to konflikty, které s sebou nese následování Pána Ježíše, křesťanský způsob života, kdy je někdo ve své rodině se svým křesťanstvím osamocený a musí si je uchránit i navzdory okolí, a to třeba někdy i za cenu určitých konfliktů. Už třeba jen kvůli chození do kostela. Anebo – takřka klasicky – jsou to situace volby životního povolání, kdy takový chlapec chce jít do semináře anebo děvče do kláštera, a to i přes odpor a nevoli svých rodičů. Anebo si někdo vybere jinou životní cestu, o které je prostě přesvědčen, že na ni jej Bůh volá, ale okolí má jiný názor. Může se jednat i o celou řadu situací, kdy rodina či příbuzní začnou někoho nutit k věcem, které jsou už zlé, které jsou v příkrém rozporu se zákonem Božím, kdy blízcí začnou bránit v dobru, které je třeba vykonat, třeba v rozdělení se s potřebnými, v pomoci někomu dalšímu. I tehdy je třeba se emancipovat a říci „ne“ těmto tlakům, vzepřít se i za cenu konfliktu, statečně jít za Božím voláním.

Že takové situace skutečně mohou nastat a bohužel nastávají, lze číst ve slovech, která prvním veršům dnešního úryvku bezprostředně předcházela: «Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, nachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina». To není pochopitelně něco, co by si Pán Ježíš přál, ale jde o situace, ke kterým prostě kvůli lidské slabosti dochází a na které Pán Ježíš své učedníky připravuje. A také slibuje, že v nich bude s nimi, že v nich bude s námi.

S tím souvisí i následující výzvy k vzetí kříže a dokonce k připravenosti ztratit svůj život pro Pána Ježíše. Stojí za pozornost, že Pán Ježíš – narozdíl od paralelního místa v Lukášově sepsání – zde nehovoří o „nesení“ kříže nýbrž o jeho „vzetí“, o jeho „sebrání“. Zdá se to být sice jen detail, možná trochu hra o slovíčka, možná je rozdíl způsoben tím, jak si to která evangelijní tradice zapamatovala. Ale v každém případě řecké sloveso lambanein, které zde zaznívá z Kristových úst, znamená „vzít“ či „zmocnit se“. Označuje vlastní akt vzetí kříže, rozhodnutí k tomu. Vzetí, sebrání vyjadřuje naši angažovanost, akt naší vůle, rozhodnutí, které se může a musí dennodenně obnovovat, denně znovu činit. Ostatně nic jiného než rozhodnout se často není v naší moci…

Podobně pozornosti hodným slovem je „život“: «Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho». V řečtině na místě „života“ však Pán Ježíš mluví o psyché, o „duši“. Překládat psyché jako „život“ má sice své opodstatnění, navazuje navíc na hebrejštinu, ale je to přeci jen trochu zobecňující. Je sice pravda, že psyché na tomto místě neznamená protiklad k „tělu“ (sarx či sóma) a že tím pádem zahrnuje celého člověka, tedy skutečně znamená celý jeho „život“, přesto zde jde ještě o něco hlubšího než jen o „život“ (řecky zóé). Použití slova psyché může také poukazovat na samotný střed života, tedy opravdu na duši člověka, ze které veškerý život vychází a který jej hlavně činí lidským. Tedy na to, co dělá člověka člověkem, jeho živoucí a rozhodující .  

Je-li tomu tak, pak můžeme Kristovu slovu rozumět nejen ve smyslu povzbuzení k připravenosti svůj pozemský život obětovat pro Pána Ježíše a ideály evangelia, nejen jako povzbuzení k neuchovávání si pozemského života za každou cenu – přičemž i to jsou bezpochyby nesmírně důležitá povzbuzení, ale i jako výzvě, že člověk nesmí své uchopit jako něco, co je jen jeho, co si má pro sebe zachovat a užít, ale jako něco, co by měl umět pro Krista ztratit. Tedy neuchovávat si své pro sebe a podle sebe, nýbrž podřídit je Kristu. Pak bychom mohli Ježíšova slova parafrázovat jako: „Kdo si chce žít podle sebe, ztratí svou duši, kdo však ztratí svou duši pro mne, poddá ji mně, nalezne ji». Ostatně něco takového přeci říkalo i dnešní čtení druhé ze 6. kapitoly Listu Římanům: «Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha».

Nic z toho však není pochopitelné, pokud náš vztah, naše láska k Pánu Bohu, k Pánu Ježíšovi, k Lásce, k Dobru se nestane naší nejprvnější láskou…

stáhnout pdf

Stránky:123456789»