>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 7 z 10"

Slovo k povzbuzení na sobotu 18. dubna 2020…

Dub 18, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 4,13-21; Ž 118; Mk 16,9-15

Milé sestry, milí bratří,

dnes otevíráme velikonoční stránky evangelia podle Marka. Klasicky je toto sepsání považováno za nejstarší ze všech čtyř, konečná redakce se klade někdy do 60. let 1. století. Kdykoli je otevřeme, můžeme takřka z každé perikopy vnímat průzračnou a krásnou jednoduchost, s jakým je celé evangelium psáno a s jakou tak svědčí o Kristu a jeho působení. Osloví nás i řada přímých řečí, zejména výroků samotného Pána Ježíše. Velmi snadno a lehce se čte. Čteme-li ho celé, můžeme se navíc nechat vést jeho základní strukturou: od počátečního „naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ až po setníkovo vyznání pod křížem „to byl vpravdě Boží syn“. K takovému životnímu vyznání by nás měl vést celek evangelia i každá jeho část.

To vše nějak platí i o dnešním velikonočním úryvku. U Marka, narozdíl od ostatních tří evangelistů, nenajdeme žádné podrobnější zprávy o jednotlivých setkáních se Zmrtvýchvstalým. Jen svědectví o objevení prázdného hrobu ženami, o zjevení anděla a následném poslání žen k učedníkům (to je první polovina 16. kapitoly). A pak jen souhrnnou zprávu o zjeveních Zmrtvýchvstalého (a tu čteme právě dnes). V prostých větách máme shrnuté to, co u jiných evangelistů máme rozvedené: Zjevení Marii z Magdaly jako první (to jsme četli v Janově podání), oznámení žen, že viděli Vzkříšeného, učedníkům (to čteme nějak u všech evangelistů), zjevení učedníkům putujícím do Emauz a nakonec zjevení jedenácti apoštolům (to nám zase předal Lukáš). Celý dnešní úryvek a jím i celé evangelium pak končí rozloučením před nanebevstoupením (které také máme zase u Matouše), nanebevstoupením a zmínkou o působení Krista v prvotní církvi (to čteme u Lukáše ve Skutcích).

To, co v dnešním úryvku však zvlášť vyniká, je téma víry, jejího zrání. Kdybychom četli první polovinu 16. kapitoly, dověděli bychom se, že se ženy velmi bály a že nechtěly ani nic říci učedníkům. V druhé polovině této kapitoly (v dnešním úryvku) čteme, jak apoštolové zprvu nevěřili, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, ani těm dvěma emauzským učedníkům. Co z nich učinilo věřící, bylo až jejich vlastní setkání se Zmrtvýchvstalým, osobní zkušenost, že to je pravda.

Vztah víry a Ježíšova zmrtvýchvstání je základní teologická otázka. Není celá radostná zvěst (euangelion) o Kristově zmrtvýchvstání vlastně jen plodem víry a touhy jeho učedníků, nejde jen o kolektivní sugesci, která nastupuje vzájemným přesvědčováním se, že tomu tak prostě je, že vstal z mrtvých? Není nejzákladnější obsah víry jejím vlastním výtvorem? A nemělo by se Kristovo zmrtvýchvstání vykládat jen duchovně a setkáním s ním jen jako mystická zkušenost, něco jako mystické vidění? O tom se píšou, zejména od začátku novověku, celé traktáty…

Markovo prosté evangelium nám jednoduše říká, že ne: Pán Ježíš opravdu vstal z mrtvých, zjevil se a teprve potom se zrodila křesťanská víra a napsalo evangelium. Pro pravdivost tohoto tvrzení máme mnoho důvodů, o tom se také píšou traktáty. Ale možná stačí přijmout dnešní Markovo shrnutí: Vždyť dokud se sami nepřesvědčili, že opravdu a s vlastním proměněným tělem vstal, nechtěli zvěsti o zmrtvýchvstání věřit ani sami apoštolové. A není ani divu, protože z hlediska své židovské víry ani nemohli čekat takovéto zmrtvýchvstání třetího dne. I proto šly ženy pomazat mrtvé tělo, proto si Máří Magdaléna myslela, že vidí zahradníka, proto učedníci nechtěli uvěřit, a když k nim přišel, když se jim zjevil, mysleli, že vidí nanejvýš jeho ducha, který za nimi přišel z říše zemřelých a zase se do ní vrátí. Teprve setkání se Zmrtvýchvstalým je přesvědčilo…

Pravdivost a realističnost evangelijního svědectví je pro nás zásadní, neboť žijeme v době „blahoslavených, kteří neviděli, a přesto uvěřili“, přesto mají uvěřit. Je sice pravda, že i pro naši vlastní víru je nezastupitelná osobní duchovní zkušenost, niterný prožitek setkání se vzkříšeným Kristem, zkušenost Božího navštívení. Tato zkušenost ale zpravidla nepřichází do situace naprosté nevíry. Aspoň nějaká víra „předem“ je k ní zpravidla potřeba. Aspoň taková, která otevře naše srdce a uschopní smysly naší duše Boží blízkost, Kristovu přítomnost vnímat: vidět jeho tvář, slyšet jeho hlas, dotýkat se jeho ran, cítit jeho vůni, vychutnávat si sladkost jeho blízkosti a jeho lásky k nám. Je to víra, která se v srdci člověka podivuhodně rodí právě ze zvěstování evangelia, ze zvěstovaného evangelia. Proto je tak dobré mu naslouchat…

Celé téma víry dnešního úryvku je ještě jinak pro nás důležité. Je dobré, že nám evangelium nejenže nezatajuje, ale přímo představuje „problémy víry“ a pochybnosti samotných apoštolů. Zítra se bude číst evangelium o „nevěřícím Tomášovi“. Je to dobře, že i apoštoly a ostatní učedníky zprvu zmítaly pochybnosti, protože i nás mnohdy zmítají pochybnosti, otázky, zda to vše je opravdu pravda, zda Kristus skutečně vpravdě z mrtvých vstal.

My jsme samozřejmě v docela jiné situaci, ale v dnešním úryvku snad můžeme také s útěchou číst, že přinejmenším určité pochybnosti k víře vždy nějak patří. Zároveň ale je dobré slyšet i to, co je překonává: Osobní zkušenost, ke které se člověk má naději otevřít slyšením osobního svědectví těch, kteří Zmrtvýchvstalého potkali, na vlastní oči viděli a vlastníma rukama se ho dotýkali v oněch podivuhodných čtyřiceti velikonočních dnech. A pak: Svědčí o tom i všichni ti, kteří ho potkali, i když na vlastní oči neviděli.

Prosme o víru. O tu „předem“ vyvěrající z prvního uvěření evangeliu i o tu „potom“ posílenou osobním setkáním se Zmrtvýchvstalým, rozzařující nám nově celé evangelium a hlavně dávající sílu evangelium také žít, a to za všech – i nynějších – okolností. A učiňme proto aspoň něco pro svou víru, pro její růst…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 17. dubna 2020…

Dub 17, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 4,1-12; Ž 118; Jan 21,1-14

Milé sestry, milí bratří,

od pondělka si připomínáme, že celý velikonoční oktáv je radostným prodloužením velikonoční neděle, oslavy zmrtvýchvstání Krista a jeho prvních zjevení, na osm dní. Proto každý den oktávu je „dnem, který učinil Hospodin“, ze kterého se máme skutečně radovat, i když letos co do vnějších projevů samozřejmě mnohem omezeněji než obvykle. Proto se také čtou v těchto dnech jednotlivá evangelijní svědectví o prvních setkáních se Zmrtvýchvstalým. Až do včerejška to byla taková, která evangelia situovala do samotné neděle Kristova vzkříšení: postupně jsme tak četli o prázdném hrobě, zjevení anděla ženám a příchodu apoštolů Petra a Jana brzy ráno (v neděli), o zjevení samotného Krista ženám jdoucím od hrobu (v pondělí) a o zjevení Máří Magdaléně, která u hrobu zůstala a plakala (v úterý), o dvou učednících putujících odpoledne do Emauz (ve středu) a o dalším setkání se Zmrtvýchvstalým po jejich návratu do Jeruzaléma pozdě večer (včera).

Dnešní úryvek z Janovy 21. kapitoly nás přenáší patrně až od doby pozdější, až někdy po osmém dnu od zmrtvýchvstání (tím totiž končí kapitola předcházející). Je samozřejmě pravda, že zejména v případě Janova sepsání evangelia si s přesnou chronologií událostí nemusíme asi příliš lámat hlavu a ani na této chronologii stavět, protože Jan leckdy patrně podřizuje následnost událostí spíše své celkové teologické vizi (což platí pro celé evangelium a o to víc pro události velikonoční), přesto zapracování dnešního svědectví až mezi osmý a čtyřicátý den po zmrtvýchvstání není určitě náhodné. Přinejmenším odpovídá Janovu teologickému konceptu, který ovšem není žádnou svévolí, nýbrž také plodem Boží inspirace – vždyť jde o slovo Boží (nehledě na to, že jsou i tací biblisté, kteří v lecčem dávají přednost chronologii janovské před synoptickou). A to platí i v případě dnešního úryvku, který sice je jakýmsi dodatkem, tak ho chápe i sám evangelista, ale prostě ho máme v Písmu tam, kde ho máme.

Vše se dnes odehrává v Galilei, na Genezaretském jezeře, neboli na Tiberiadském moři. Odtamtud většina apoštolů pocházela, proto se tam vrací. Vrací se i k původnímu povolání, k rybolovu. Sami ovšem přes celou noc nic nechytili, jejich návrat k rybolovu – aspoň pro tuto noc – nebyl úspěšný. Ráno se jim na břehu najednou zjeví Kristus, žádá něco k jídlu, oni ho však opět pro proměnu jeho těla zprvu nepoznávají. Až když jim řekne, kam mají hodit sítě, a oni to učiní a zatáhnou množství ryb, poznají ho, nejprve Jan, pak i ostatní. Nakonec spolu posnídají. A bude následovat krásný rozhovor vzkříšeného Krista s apoštolem Petrem.

Celou tuto událost evangelista Jan tedy situuje až někdy na dobu mezi osmým a čtyřicátým dnem po Kristově zmrtvýchvstání. Už došlo k několika setkáním se Zmrtvýchvstalým, dnešní úryvek proto začíná slovy: „Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům“. V předchozí 20. kapitole čteme, jak vzkříšeného Pána v neděli ráno potkala nejprve Marie z Magdaly, pak téhož dne večer deset apoštolů, o týden později všech jedenáct, spolu s Tomášem. První dovětek Janova evangelia na konci kapitoly navíc hovoří o řadě dalších znamení, která Ježíš vykonal před zraky svých učedníků, některá možná až po svém vzkříšení (to z textu není jasné). Přesto se učedníci, respektive sedm z nich opět vrátilo k živobytí, od něhož je Pán Ježíš povolal za apoštoly. K rybolovu ryb, od kterého je Kristus přeci povolal k „rybářování“ lidí. Navzdory všemu, navzdory tomu, že už se s Kristem zmrtvýchvstalým potkali.

Je to sice k podivu, ale ve skutečnosti je to velmi důležitý a vlastně útěšný a povzbuzující moment. Dnešní evangelijní svědectví – mimo mnoha jiného – totiž svědčí o tom, že Pán Ježíš za člověkem přichází znovu, i když ho tolikrát opustil, tolikrát si nevážil jeho blízkosti, jeho zjevení. To je přeci vidět právě na dnešní scéně: I když učedníci s výjimkou Jana po všem, co s Kristem za dobu jeho pozemského působení zažili a čeho všeho byli svědky, ho pod křížem opustili a rozutekli se, i když ho Petr výslovně zapřel, i když se po prvních setkáních s ním sedm z nich (číslo plnosti) opět vrací k rybolovu, Pán Ježíš zmrtvýchvstalý znovu přichází, znovu se dává poznat, znovu apoštoly volá, Petrovi dokonce v zápětí svěří být hlavním pastýřem Božího stádce na zemi.

Jelikož takovéto svědectví máme v evangeliu a janovské Bohem inspirované „teologické vizi“ prostě odpovídá, že tato událost je zařazena až za všechny ostatní, je naše čtení naděje v ní snad správné: Zmrtvýchvstalý Kristus i za námi přichází, čeká na nás, předchází nás tam, kam utíkáme. I nám chce znovu říci, kam máme vrhnout své sítě, síly a čas, zbytek času svého života, aby to přineslo dobrý a konkrétní užitek (i proto si evangelista dává záležet, aby apoštoly ryby „nechal spočítat“: sto třiapadesát). Přichází i tehdy, nebo možná právě tehdy, když se nám život třeba různě zašmodrchal, když jsme se dopustili různých nevěr, když jsme ho opustili, utekli před ním, zapřeli ho či zradili. Přichází a dává se poznat.

Možná právě i v nynější podivné době se může něco podobného dít: Po všech svých životních nevěrách Bohu, po všech svých útěcích před ním a dobrem, mnohdy navzdory tomu, co s Kristem kdy v životě prožil a jak mu bylo Boha dáno poznat, může leckdo zažít Kristovu blízkost, blízkost Vzkříšeného. A ať už je jeho srdce spíše podobné Janovi, který rozpoznává jako první, nebo Petrovi, který musí dostat impuls od někoho, něčeho jiného, že je to Pán, určitě stojí za to se za Pánem rozeběhnout. Klidně ve svrchních šatech, tak, jak je, jen skočit do vody…

Do vody, po které kráčíme jedině vírou a která nás dovede na břeh, k Pánu. A to se týká nás všech, věrných i nevěrných, respektive méně nebo více nevěrných…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 16. dubna 2020…

Dub 16, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 3,11-26; Ž 8; Lk 24,35-48

Milé sestry, milí bratří,

máme čtvrtek velikonočního oktávu, další den prodlužené oslavy Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dní, stále jsme duchovně v neděli Kristova zmrtvýchvstání. Zejména evangelijní úryvky nás tam stále přenášejí. Včera jsme četli, co se stalo odpoledne a večer: Jak dva z širšího okruhu Ježíšových učedníků odešli z Jeruzaléma směrem do Emauz, vzkříšený Kristus, proměněný a nepoznán, se k nim cestou připojil, nejprve začal „otevírat Písma“, že se jim „srdce z toho rozhořelo“, a pak se v Emauzích dal poznat při „lámání chleba“, že jim jakoby „šupiny spadly z očí“, on jim však záhy zmizel a ti dva se ihned vydali na zpáteční cestu do Jeruzaléma, vyhledali tam apoštoly a začali jim zvěstovat, co zažili.

Dnes slyšíme, co bylo dál: Když o tom v Jeruzalémě společně mluvili, najednou se mezi nimi znovu stanul zmrtvýchvstalý Kristus, ukázal své probodené ruce a nohy, pojedl a znovu začal ukazovat, jak už ve starozákonních proroctvích je možné číst, že Mesiáš bude muset trpět a vstane z mrtvých a že to se stalo, když mají nyní Zmrtvýchvstalého před sebou.

Opět je mnohé, nad čím bychom se mohli u dnešního úryvku zastavit a nad čím – zejména v rámci hledání duchovního smyslu Božího slova – rozjímat. Máme navíc před sebou opět všechna velká velikonoční tajemství prolínající v různých obměnách všemi evangelijními svědectvími (a tím pádem i tím dnešním): Ježíšovo vzkříšené tělo je proměněné, proto není opět tak snadno rozpoznatelné. Je zároveň tím tělem, které bylo zmučeno a zabito, proto nese rány po hřebech,na rukou a na nohou. Je již vzkříšené do světa Božího, vzkříšený Ježíš přichází a zase mizí a setkání s ním vzbuzuje posvátnou bázeň. Na druhou stranu si jeho tělo ještě ponechalo některé pozemské vlastnosti, mluví, je možné se ho dotknout, je možné s ním pojíst. Tak tomu bude až do jeho nanebevstoupení.

To vše je jistě hodné naší pozornosti, hodné našeho rozjímání, ale zkusme dnes svou pozornost zaměřit jen na jeden jediný detail, na samotný začátek dnešní události: „Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: Pokoj vám“. Celé večerní zjevení Zmrtvýchvstalého začíná tím, že o něm učedníci spolu mluví. Že ti dva z Emauz vyprávějí, co zažili oni, jedenáct apoštolů spolu s některými dalšími zase vypráví, co se stalo Šimonu Petrovi: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“. Skoro by se chtělo říci, že toto mluvení o událostech, vzájemné sdílení prožitého, je jednou z okolností, jedním z důvodů, proč se vzkříšený Kristus znovu zjevuje, proč znovu přichází mezi své. A to je velmi důležitý a krásný detail…

Vyprávění o Pánu Ježíšovi, sdílení víry, mluvení o ní, o jejích tajemstvích, včetně sdílení zkušenosti této víry je totiž určitě jednou z příležitostí, jedním z prostředí, ve kterém se rád dává rozpoznat a zakusit vzkříšený Pán. Kam rád přichází. A to samozřejmě i dnes, protože všechno to Boží, o čem v evangeliu čteme, je vždy také nějakým prototypem toho, co se má nějak dít stále (to je ostatně principem celého hledání duchovního významu biblického textu).

Že tomu tak je, o tom přeci hovoří i naše vlastní zkušenost. Vždyť snad každému z nás se už někdy muselo stát, že jsme při nějakém společném mluvení o Bohu, při zaposlouchání se do svědectví křesťanského života někoho jiného, při různých duchovních rozhovorech, ve společenstvích, kde se víra sdílí (potažmo třeba i při výuce náboženství anebo studiu teologie), i třeba při našem vlastním mluvení o Bohu najednou pocítili jeho blízkost, že se nás Bůh dotýká, že nás sdílení o něm posiluje ve víře. „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ může  přeci platit i o takovýchto rozhovorech, může také může znamenat „kde mluví dva nebo tři ve jménu mém, tam já rád přicházím vprostřed nich“.

I takovýto dotek Boží můžeme vnímat jako dotek Zmrtvýchvstalého, setkání s ním, jeho zjevení. Znamením, že je to skutečně on, že to není jen duch či přelud (či sugesce), je – podobně jako v dnešním evangeliu – nejprve soulad podoby doteku s Písmem, biblickým obrazem, dějinným zjevením Boha, a pak vnitřní pokoj, který nám toto setkání přináší. Vnitřní pokoj, který sice nemusí být aktuálně tak intenzivní jako některé jiné vzedmutí radosti, ale zato je trvalý, takový, který zůstává v srdci i po skončení „zjevení“, mluvení o Pánu. A hlavně je pokojem, který se rozlévá v našem srdci a životě jako Boží síla k větší víře, naději a lásce.

Vzájemné mluvení o Pánu Ježíšovi – jako jedna z forem jeho přicházení, respektive jako jedna z možností, jak ho pozvat, jak mu příchod umožnit – je zvláště v naší nynější situaci stále přetrvávajících omezení a stále přetrvávající nemožnosti konání veřejných bohoslužeb velmi důležité. Mluvení o Pánu Ježíši, sdílení a zvěstování víry totiž možné je: doma, mezi nejbližšími, s jednotlivci, s nimiž se i v těchto dnech setkáváme, ale i se vzdálenějšími, třeba i s využitím různých technických vymožeností, klidně i obyčejného telefonu.

Kéž by naše rozmlouvání, k nimž nyní máme někteří možná více času než jindy (a Bohu díky, pokud spolu vůbec mluvíme), byla i nějak o Pánu Ježíši. Zvlášť do nich může vzkříšený Pán Ježíš přijít, může nás potěšit, posílit, zapálit naše srdce a životy, a to tak mocně radostně, až se možná budeme divit. Jen mu k tomu dát příležitost… V každém případě je to nesrovnatelně lepší využití času než mnohahodinové surfování všech zpráv o koronaviru…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 15. dubna 2020…

Dub 15, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 3,1-10; Ž 105; Lk 24,13-35

Milé sestry, milí bratří,

máme další den velikonočního oktávu, další den radostného prodloužení nedělní slavnosti Zmrtvýchvstání Páně na osm celých dní, další den zpřítomňující první setkání se Zmrtvýchvstalým. Dnešní evangelijní úryvek nás tak opět přenáší do velikonoční neděle, konkrétně jejího odpoledne a večera, a rozvíjí před námi událost setkání vzkříšeného Krista s dvěma učedníky putujícími do Emauz.

Nemusíme se zatěžovat exegetickými otázkami, jestli opravdu se tato událost odehrála hned o velikonoční neděli anebo o něco později, nechme tedy opět stranou i různost detailů obou novozákonních tradic velikonočních událostí – té soustředící se na Galileu (Matouš a Marek) a té na Jeruzalém a jeho okolí (Lukáš a Jan) – a raději se nechme svatým Lukášem duchovně vtáhnout do dnešní události tak, jak nám ji prostě předkládá evangelium. A to ji prostě předkládá jako tu, která se stala „ještě ten den, první po sobotě“. A zkusme, podobně jako včera, celé evangelijní svědectví „přečíst“ pod zorným úhlem oněch čtyřech smyslů Písma, jednoho historického a tří duchovních (alegorického, morálního a anagogického).

V historickém smyslu je dnešní text svědectvím toho, co dva učedníci patřící k širšímu okruhu Ježíšových učedníků skutečně zažili. I oni, podobně jako Dvanáct, jsou nejprve zcela dezorientováni, šokováni, zklamáni, biblicky doslova „rozptýleni“ či „rozprášeni“ Kristovým pátečním ukřižováním. Od nedělního rána ale zároveň radostně „rozrušeni“ zprávami o prázdném hrobě a zjevení andělů. Přesto odcházejí z Jeruzaléma ještě ten den pryč, konkrétně do Emauz, vesnice vzdálené nějakých jedenáct, dvanáct kilometrů. Vzkříšený Kristus, nepoznaný, se k nim připojí, začne s nimi hovořit, připomene starozákonní proroctví, především taková, která se vztahovala na Mesiášovo utrpení, a jim u toho začíná „hořet srdce“. Vše vyvrcholí, když se jim v Emauzích Pán dá poznat při lámání chleba a jim „se otevřou oči“. A následně zmizí. Oba učedníci se zvednou a ještě toho večera se vrátí do Jeruzaléma, vyhledají apoštoly a zvěstují jim, co zažili. Tím dnešní úryvek končí, to, jak se Vzkříšený Kristus jim všem záhy zjeví znovu, budeme číst, dá-li Bůh, zítra.

Čeho především je celá událost obrazem (alegorií), je celkem zřejmé. Jednak je obrazem cesty člověka k víře v Pána Ježíše, cestou postupného poznávání, cestou přípravy na křest, katechumenátu: Na začátku může být i u člověka zoufalství a prázdnota. Pak dojde k prvnímu radostnému zneklidnění křesťanskou zvěstí, následuje vykročení na cestu postupného poznávání Pána Ježíše, pravd víry, „odhalování smyslu Písma“. Už tehdy člověk kráčí nějak s Kristem, přičemž vše vyvrcholí přijetím svátostí, křtu, biřmování a zvlášť eucharistie. To vše promění život katechumena v život křesťana, k dalšímu vyjití novou, ještě lepší a Božštější cestou, křesťanskou cestou životem „do Jeruzaléma“ (nebeského).

Nejde ale jen o katechumeny. Zjevení Zmrtvýchvstalého učedníkům při lámání chleba je krásným obrazem setkání s Kristem při každém slavení eucharistie, při každé mši svaté. Nejen pro nově pokřtěné, ale i pro ostatní, pro již (dávno) pokřtěné. Vždyť i průběh emauzské události je podobný struktuře mše svaté: Nejprve otevírání Písma a odhalování jeho smyslu, bohoslužba slova, která má zapálit srdce Pak vlastní „lámání chleba“, eucharistická bohoslužba (ostatně právě proto se „lámání chleba“ stalo ještě v biblických jedním z nejstarobylejších označení pro slavení eucharistie).

Každá mše svatá vrcholící ve svatém přijímání je tak velikonoční, je setkáním s Beránkem, tím obětovaným a zmrtvýchvstalým. Proto její velikost nemůže nic a nikdo v křesťanském životě nahradit, proto mše svatá je nejzákladnější a největší křesťanskou bohoslužbou, nejjedinečnějším naplněním Ježíšova slibu, že s námi zůstane i po svém nanebevstoupení až do skonání světa.

O to je bolestivější, že se pořád ještě nemohou konat veřejné bohoslužby. Proto je dobré, nakolik je tomu komu možné, hledat i za nynějšího stavu cestu aspoň ke svatému přijímání, zvlášť nyní o Velikonocích. Anebo i třeba cestu k adoraci Nejsvětější svátosti, kde je to možné. U nás v kostele oboje možné je, a dá-li Bůh, bude možné i nadále.

Je to sice nepodstatné, ale může nám k tomu pomoci třeba i nová hostie v naší monstranci, ta je totiž zvlášť „velikonoční“. Samozřejmě že jakákoli proměněná hostie z jakékoli mše svaté je velikonoční, chléb proměněný v oslavené tělo Zmrtvýchvstalého, v tom nemůže být rozdílu. Ale zrovna ta, co je nyní v naší monstranci, byla proměněna v tělo Kristovo o letošní velikonoční vigilii… Aspoň ke mně tato okolnost promlouvá, když na ni pohlédnu. Kéž by – třeba i za pomoci této nepodstatné okolnosti – nám všem pohledem na ni „spadly šupiny z očí“ a my bychom nejen v této hostii ale v jakékoli eucharistii o to snadněji viděli Pána.

To vše pro nás může být mimo jiné povzbuzením – tedy mravním apelem – na mši svatou, až zase bude povoleno jejich veřejné sloužení, co nejvíce a co nejraději chodit. Pro Beránka obětovaného a zmrtvýchvstalého v ní jedinečně přítomného.

A ten vzhůru, k nebi vedoucí (anagogický) smysl? I ten je celkem jasný. Radost z rozpoznání Pána, kterou člověk může při mši svaté, zvlášť při svatém přijímání prožít, je radostí, která je vždy již nějakou malou ale přesto reálnou předchutí nebe. Vždyť i nám se někdy poštěstí, že nám s Pánem v eucharistii tak dobře, že i z našeho srdce se jakoby ozývalo volání „zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil“.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 14. dubna 2020…

Dub 14, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 2,36-41; Ž 33; Jan 20,11-18

Milé sestry, milí bratří,

máme další den radostného Velikonočního oktávu, úterý velikonoční. V prvním čtení od včerejška otevíráme stránky Skutků apoštolů a jejich četba nás, dá-li Bůh, bude provázet po celou dobu velikonoční, až do Letnic. Stojí proto za to si úryvky po celou dobu velikonoční, pokud možno, denně číst, protože se před námi krásně rozevřou dějiny nejprvotnější biblické církve. V evangelijních úryvcích čteme tento týden o jednotlivých zjeveních Zmrtvýchvstalého a poté, od příští neděle dá-li Bůh, se budeme zaposlouchávat do velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání

V oktávu jsou to tedy svědectví o podivuhodných setkáních se Zmrtvýchvstalým, a to jak o těch, k nímž došlo v samotný den Kristova zmrtvýchvstání (na ty je ve Velikonočním oktávu důraz a svědectví o nich je jich také v Novém zákoně nejvíce), tak i ve dnech dalších, až do Kristova nanebevstoupení. Na tyto úryvky zaměřme tento týden svou pozornost.

Dnes máme před sebou snad jedno z nekrásnějších a nejvýmluvnějších svědectví, podle Janova evangelia dokonce prvního setkání, k němuž vůbec po Kristově zmrtvýchvstání došlo. Zmrtvýchvstalý se zjevuje se u prázdného hrob Marii z Magdaly. Ta je pro tuto událost už starými církevními otci nazvána Protoeuangelista, Prvoevangelistkou, První zvěstovatelkou radostné zvěsti, že Kristus vpravdě z mrtvých vstal.

V historickém smyslu máme tedy před sebou popisné svědectví tohoto setkání. Už i v takovéto četbě má dnešní úryvek řadu pozoruhodných momentů. Zaprvé je to zmrtvýchvstalý Kristus sám, který se musí ukázat, není to sugesce člověka, která by jeho vidění mohla přivolat. To je vidět na tom, že Marie z Magdaly nevidí Zmrtvýchvstalého tak, jak by si ho vidět představovala, buď stejného, jako byl na zemi, anebo ve slávě. Ona ho zprvu vůbec nepoznává, myslí si, že to je zahradník. Je to proto, že jeho tělo, vzkříšené již do světa Božího, není tak snadno rozpoznatelné. Pozná ho až na základě oslovení jménem, podle hlasu. Chce ho radostí zachytit, ale on jí to nedovolí, nesmí se ho ani dotknout.

Celá evangelijní scéna, například s názvem Noli me tangere („Nedotýkej se mne, nezadržuj mne“), byla tolikrát vyobrazena, a řada těchto vyobrazení je opravdu velmi známá, že si vše dovedeme celkem plasticky představit. Nejde ale jen o pouhou představivost, ale abychom za vším také dovedli číst, v čem je celá událost obrazem i našeho života, povzbuzením pro nás. Tím se dostáváme ke třem duchovním smyslům dnešního úryvku.

V prvé řadě je pozoruhodné, že první, komu se Kristus dle Jana zjevuje, je právě Marie z Magdaly. Ač není jasné, zda je totožná s kající hříšnicí v domě Šimona farizeje, v každém případě je to žena, ze které Kristus dříve vyhnal sedm zlých duchů, a proto i o ní platí, že měla i osobní důvod Krista hodně milovat. Pokud navíc by byla hříšnicí, které Kristus její hříchy odpustil, a dokonce onou Marií, sestrou Lazarovou, jak už sv. Řehoř Veliký tyto tři ženy ztotožnil, pak to platí o to více.

V Máří Magdaléně se můžeme v každém případě najít. Můžeme ji chápat jako obraz naší vlastní duše, našeho vlastního srdce. Vždyť každému z nás Kristus mnoho odpustil, klidně i sedm démonů vyhnal, a stále odpouští, kdykoli se k němu kajícně navracíme. Proto všichni máme i dost osobních důvodů k vděčnosti, k vděčné lásce. Jistěže nám neodpouští proto, abychom ho milovali ve smyslu nějakého „něco za něco“, ale abychom, tak jako Máří Magdaléna, „na vlastní duši“ zakusili Kristovu dobrotu a byli k lásce takřka „přemoženi“.

Takto uchvácená duše je schopna po Kristu, po setkání s ním opravdu toužit, je ochotna trpělivě čekat, když se zdá, že Krista „někam odnesli“, je připravena učinit, co jí řekne. Proto je také schopna se Krista dočkat, takovéto duši se také Beránek vzkříšený rád tajemně zjevuje, promlouvá k ní jejím jménem, promlouvá laskavě Božsky, že ho duše pozná. I proto je takováto lidská duše pak schopna také opravdu učinit, co jí Boží syn vnukne. Nezadržovat ho, příliš se ho nedotýkat, nepřivlastnit si Zjeveného a reálně jít zvěstovat dál, co zažila, a hlavně podle toho žít (i třeba jako kající hříšnice, jak je Máří Magdaléna tak často zobrazována). To vše se pro takovou duši stane radostí, radostnou předchutí, radostným předžíváním samotného nebe.

A tak máme před sebou vlastně všechny čtyři smysly dnešního biblického úryvku, všechny čtyři smysly Písma (quattuor sensus Scripturae), jak o nich rádi rozjímali už staří církevní otcové a jak pak tuto nauku rozvinuli středověcí autoři: Historický (doslovný) smysl, to je prosté svědectví toho, co se stalo, co Marie Magdalská zažila, jak se u prázdného hrobu jako první z lidí setkala se Zmrtvýchvstalým. Alegorický (obrazný) smysl spočívá v tom, že celou událost čteme jako jakýsi prototyp naší vlastní duchovní zkušenosti s Kristem, setkání naší duše s ním. Morální (mravní) pak je to, že v čekání i v následné reakci Máří Magdalény máme číst povzbuzení, abychom i my byli ochotni jednat podobně, a anagogický (vzhůru, k nebi vedoucí) smysl je to, že radost ze setkání a následování Krista je vždy už předžíváním radosti nebeské.

Nejde ale až tak o to si dnešní evangelium rozebrat podle „čtyřech smyslů“, ale o to zatoužit se v Maří Magdaléně nalézt, a stát se tak radostným následovníkem, radostnou následovnicí Krista a zvěstovatelem radostné zvěsti druhým. I kdyby třeba jen formou předavatelů a nositelů radosti a útěchy, které od Krista dostaneme a kterých je i druhým lidem v naší dnešní těžké a stále nekončící situaci pandemie tolik potřeba…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 13. dubna 2020…

Dub 13, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 2,14.22b-33; Ž 118; Mt 28,8-15

Milé sestry, milí bratří,

máme pondělí Velikonočního oktávu. Podle již starozákonního zvyku prodloužit slavení některých velkých na celých osm dní činí podobně i církev a slavení dvou největších událostí Nového zákona – vtělení a zmrtvýchvstání – také prodlužuje na celých osm dní. A tak máme v liturgickém kalendáři dva oktávy (osmidenní prodloužení), vánoční a velikonoční, dříve byl ještě třetí, svatodušní.

Velikonoční oktáv je mnohem výraznější než ten vánoční. Proto také – narozdíl od Oktávu vánočního, kdy máme kupříkladu svátky svatého Štěpána, Jana Evangelisty či Mláďátek Betlémských – i všechny ostatní svátky, které by na tyto dny ten či onen rok připadly, odpadají anebo se přesouvají. Podobně jako Velikonoční triduum i Velikonoční oktáv musí být zachován a není možné jej přeložit.

On totiž jako „jeden jediný den, který učinil Hospodin,“ slaví a prodlužuje Boží hod velikonoční, slavnost Zmrtvýchvstání Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a jeho prvních zjevení ženám a učedníkům. Zároveň ale doba velikonoční den po dni ukrajuje ze své délky, a tak těchto osm dní představuje a připomíná i první týden ze čtyřiceti dnů do Kristova nanebevstoupení.

Oboje se odrazí i v evangelijních úryvcích, které budeme v následujících dnech, dá-li Bůh, číst. Budou to jednak takové, které budou svědčit o setkání se Zmrtvýchvstalým hned v neděli zmrtvýchvstání. Budeme ale číst i o takových, k nimž zjevně došlo ve dnech pozdějších. Kupříkladu příští neděli budeme číst o zjevení Krista osmého dne po zmrtvýchvstání, to bude to známé evangelium s „nevěřícím Tomášem“.

Přesto důraz v následujících dnech je na ono prodloužení neděle zmrtvýchvstání. Kdybychom si chtěli představit, jak se vše v tento den událo, mohli bychom tak učinit asi následovně: Brzy ráno, prvního dne v týdnu, přicházejí k Ježíšovu hrobu ženy a zjišťují, že kámen je dovalen a hrob je prázdný. Anděl jim zvěstuje, že Kristus vstal z mrtvých a že to mají jít oznámit jeho učedníkům. To také učiní a k hrobu přibíhají Petr a Jan, nahlédnou a také zjišťují, že hrob je prázdný. Všichni odcházejí, zůstává jen Marie z Magdaly, té se Kristus zjevuje jako první. Pak se také ukáže ostatním ženám na cestě od hrobu. Odpoledne se zmrtvýchvstalý Kristus připojí k učedníkům putujícím do Emauz, kteří ho poznají až při lámání chleba, večer se Kristus ukáže apoštolům v Jeruzalémě a nakonec pozdě večer, až se vrátí ti dva z Emauz, ještě jednou.

Sice tak nějak si dění oné neděle Kristova zmrtvýchvstání můžeme poskládat, přesnou chronologii ale udělat nejde. Jednotlivá sepsání evangelia nejsou v tomto ohledu docela harmonizovatelná a liší se přinejmenším v řadě detailů. Nejenom v tom, jak přesně jednotlivá zjevení Zmrtvýchvstalého šla jedno po druhém, ale i třeba v tom, které to „Marie“ vlastně šly v neděli ráno k prázdnému hrobu, zda Krista šly, anebo pošly pomazat, komu se pak zjevil jako první a kde, a tak podobně.

Takové rozdílnosti sice mohou působit nepříjemně, ale ve skutečnosti jsou však tyto rozdílnosti docela sympatické, a to hned z vícero důvodů. Jednak už třeba proto, že i z hlediska profánní historiografie určitá různost zpráv o téže události je přijímána pozitivně, různost je vnímána tak, že zvyšuje hodnověrnost popisovaného, neboť různost v detailech svědčí o různosti historických pramenů, o svědectví z různých zdrojů. Naopak, přílišná synchronizovatelnost spíše ukazuje na opisování stále téhož jednoho pramene. Už čtvero sepsání velikonočních událostí svědčí o vícero zdrojích, o to víc rozdíly a nesoulady mezi nimi. Zmrtvýchvstlého vidělo prostě vícero svědků, z nichž každý zažil a zapamatoval si něco trochu jiného, a protože byl pevně přesvědčen o pravdivosti své zkušenosti, trval na tom, že to musí být předáno dál, potažmo zapsáno.

Nesynchronizovatelnost zpráv o jednotlivých setkáních se Zmrtvýcvhstalým poukazuje také na to, že došlo k něčemu, co natolik přesahuje možnosti dějin, byť se v nich odehrává, že lidská slova nemohou tuto zkušenost úplně přesně popsat. Lidská mluva prostě není schopna popsat krásu setkání se Zmrtvýchvstalým.

Tyto úvahy mohou být užitečné pro následující dny. Nejenom mohou pomoci snad lépe porozumět evangelijním úryvkům, textům Nového zákona, které by nás měly ve Velikonočním oktávu provázet. Ale mohou se stát dalším sklíčkem v kaleidoskopu důvodů pravdivosti základní radostné zvěsti, že „Kristus vpravdě vstal z mrtvých – vpravdě vstal“, jak zní jedno starobylé křesťanské velikonoční přání

Tyto úvahy ale souvisí i s úryvkem dnešním. Pouze u Matouše máme zprávu o dání stráže římských vojáků k Ježíšovu hrobu, o jejich spánku a vysvětlení velerady, jak mohl hrob zůstat prázdný. Tomu se smáli už staří církevní otcové: Jak může někdo svědčit o něčem, když spal? Za vysvětlením prázdného hrobu, že to byli učedníci, kteří Ježíšovo tělo odnesli, je ale ještě něco ve skutečnosti mnohem závažnějšího: Neschopnost přijmout, že Bůh, chce-li se projevit jako Bůh, tak se prostě také projevuje nadpřirozeně, zázrakem, vstáním z mrtvých…

Kéž i v tom najdeme povzbuzení nejen do dnešního dne.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 12. dubna 2020, na Zmrtvýchvstání Páně…

Dub 12, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 10,34a.37-43; Kol 3,1-4; Jan 20,1-9

Milé sestry, milí bratří,

Velikonoční neděle, Slavnost zmrtvýchvstání Páně je největším a nejradostnějším dnem celého liturgického roku. Dnem Páně, prvotinou všech nedělí, Božím hodem, „Božím časem (příhodným)“. Kéž by tomu tak bylo i letos. To jeden druhému ze srdce přejme, v modlitbě vyprošujme a aspoň těm kolem sebe k tomu podle svých sil a možností pomáhejme.

Vnější nepříznivé a bolestivé okolnosti letošních Velikonoce nás přímo vybízejí, abychom o to více prožili radost vnitřní, která je základem i veškeré radosti vnější. A nejde o ledajakou vnitřní radost, nýbrž o radost skutečně velikonoční. Radost, která je plodem setkání našeho otevřeného srdce se zmrtvýchvstalým Kristem.

Dar takové radosti je přeci smyslem slavení Velikonoc, i těch letošních. Velikonoční přání, první slovo zmrtvýchvstalého Pána Ježíše učedníkům „pokoj vám“ totiž zaznívá možná ještě intenzivněji než jindy. Vyjadřuje, že právě „pokoj“, vnitřní Boží radost je znamením, že se člověk s Kristem zmrtvýchvstalým skutečně setkal. Vnitřní radost, která se chce rozlít v celém našem nitru a zaplavit celý náš život: radostnou vírou, nadějí a láskou. A my jsme zváni, aby i letos – skrze způsoby, které jsou komu z nás dostupné – k tomuto setkání (opět) došlo.

Takové setkání se sice děje především v nás samých, ale není z nás. Velikonoce přeci nejsou mýtem, sugescí či „opiem lidstva“, nýbrž oslavou a zpřítomněním skutečnosti, i té historické. Na pravdivosti Kristova zmrtvýchvstání, na jeho zjevení se ženám a učedníkům – tedy na tom, co dnes jedinečným způsobem slavíme, co dnešní slavnost a zvlášť pak tak bolestivě chybějící velikonoční bohoslužby zpřítomňují – přeci naše křesťanská víra stojí.

„Pán vstal z mrtvých a my jsme ho viděli“ je dokonce – co do sepsání – nejstarší větou Nového zákona, základem evangelia, „radostné zvěsti“. Setkání se Zmrtvýchvstalým vedlo k počátkům církve, po Letnicích k nebývalému boomu prvotního křesťanství, k ochotě prolít pro tuto víru i vlastní krev, ke svědectví (martyría) o Boží síle Zmrtvýchvstalé v srdcích lidí. Bylo něčím tak velkým a nezpochybnitelným, že ještě v židovském prostředí vedlo první křesťany k přesunutí svátečního dne ze soboty (sedmého dne v týdnu) na neděli (na první den v týdnu) a k opuštění starozákonní bohoslužby, když Kristus ustanovil novou a věčnou.

To vše a mnohé další patřící k počátkům křesťanství se mohlo stát jen proto, že ke Kristovu zmrtvýchvstání skutečně došlo. Že ženy a apoštolové ho v neděli 17. nisanu roku 30 (33) potkali a následných čtyřicet dnů potkávali stále znovu a znovu, že křesťané od samého začátku jeho živou přítomnost zakoušeli, zvlášť při slavení eucharistie, a že tato přítomnost od začátku proměňovala jejich nitra. V raných dobách tak viditelně, že sv. Irenej z Lyonu, církevní otec 2. století, na otázku, kde je dnes zmrtvýchvstalý Kristus, mohl odpovědět pouhým poukazem na křesťany: z lidí zlých se stávají lidé dobří, z barbarů lidé ušlechtilí.

Kristovo zmrtvýchvstání nebylo jeho návratem do tohoto života, nestalo se pokračováním ukřižováním a smrtí přerušeného pozemského života, nýbrž jeho zmrtvýchvstáním již do světa Božího. Vstáním podivuhodným, protože jako Boží syn ze světa Božího nikdy nemohl odejít, ale nyní do něj bere nově i své tělo, celé své vtělením přijaté lidství. A vzkříšením je proměňuje.

Tím se stalo Kristovo zmrtvýchvstání prvotinou i našeho vzkříšení z mrtvých, naší oprávněné naděje v život věčný, neboť v Kristově přijatém lidství je tajemným způsobem nějak přítomno lidství náš všech.

Zmrtvýchvstání je i prvotinou Kristova nynějšího přebývání mezi námi, jeho vnímatelnosti. Vzkříšením bylo Kristovo tělo, celé jeho lidství vymaněno z časoprostorové omezenosti. Vždyť Zmrtvýchvstalý už během následných čtyřiceti dnů přicházel a zase mizel, zjevoval se tu a zase onde, jeho věrní ho ani leckdy nemohli poznat. Přesto s nimi mluvil, jedl, mohli se ho dotknout. A to je prvotinou toho, že Pán Ježíš může být i po svém nanebevstoupení s námi „po lidsku“ přítomen. V těch přítomnostech, které dobře známe: ve svátostech, zvlášť a jedinečně v eucharistii, v Božím slově, ve společenství dvou nebo tří v jeho jménu, v srdcích lidí, ve víře, naději a lásce a tak dále… To vše jsou způsoby přebývání Zmrtvýchvstalého mezi námi, to vše jsou nějaké rozměry jeho vzkříšeného lidství. Právě proto se skrze ně můžeme s Kristem velikonočně potkat.

Kéž bychom ho i dnes potkali, kéž bychom se s ním potkávali po celých následných čtyřicet dnů, každou neděli po celý svůj život. Nejen proto, aby i na nás mohlo být aspoň trošku vidět, kde je dnes také ten vzkříšený Kristus (jako za dob sv. Ireneje), ale i proto, aby se právě tato naše osobní setkávání se s Pánem Ježíšem i nás vedlo k vyznání: „Kristus v pravdě z mrtvých vstal a my jsme ho potkali“. A abychom skrze ně také dostali vnitřní Boží pokoj, Boží radost, která ovlivní celý náš život, veškeré naše jednání.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 11. dubna 2020, na Bílou sobotu…

Dub 11, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: 1Petr 3,19-20; 4,6

Milé sestry, milí bratří,

Bílá sobota, jak praví starobylé liturgické předpisy, je dnem velkého smutku, dnem bdění u Božího hrobu, dnem, kdy se neslouží mše svatá, nevysluhují se žádné svátosti (vyjma svaté zpovědi a pomazání nemocných), kdy se dokonce nepodává ani svaté přijímání (s výjimkou podávání eucharistie umírajícím při zaopatřování). Je to den, kdy má být nejen v kostele ale i v našich srdcích, pokud možno, ticho a klid, den, který i svým tichem a „nesvátostností“ zpřítomňuje ticho soboty po Kristově ukřižování, den, který je památkou Kristova přebývání v říši zemřelých.

Smrt Pána Ježíše byla skutečná lidská smrt. Proto podobně jako u všech ostatních lidí, došlo okamžikem smrti na kříži k oddělení jeho nesmrtelné lidské duše, v jeho případě ovšem spojené s Božstvím, od jeho smrtelného zmučeného těla. Duše sestoupila do podsvětí, šeolu, říše zemřelých, kam odešly duše všech, kteří zemřeli před Kristem. Tělo po sejmutí z kříže bylo uloženo do hrobu, ve kterém doposud nebyl nikdo pohřben, aby v něm očekávalo znovuspojení s Kristovou duší nedělního rána.

O tom, proč sestoupila Kristova boholidská duše do říše zemřelých, máme v Novém zákoně jen tři verše v Prvním listě Petrově (to jsou ty, které jsou dnes uvedeny jako biblické čtení). V nich čteme, že Kristus sestoupil do podsvětí, aby vyhlásil radostnou zvěst tam uvězněným duším zemřelých.

Co přesně se tam od páteční třetí hodiny odpolední do nedělního úsvitu, do úsvitu prvního dne v týdnu dělo, musí zůstat především tajemstvím, před kterým člověk má raději zmlknout (je příznačné, že řecké mystérion je odvozené od slova myó, a to znamená skutečně „zmlknout“). Přesto to bylo už od starokřesťanských dob předmětem zájmu. Nejeden už starokřesťanský autor se o tajemství Bílé soboty snažil rozjímat. A právě nejenom nad tím, co je jeho obsahem jakožto tajemství naší víry, ale i nad tím, co se přesně dělo.

Nejznámější je v tomto ohledu asi spis s názvem Peri páscha připisovaný Melitonovi ze Sard, biskupovi z druhé poloviny 2. století. Tento spis je jakousi křesťanskou haggadou, rozvedením, rozvyprávěním toho, co máme v Písmu zachycené jen tak stroze. Dočteme se, jak Kristus v podsvětí budí Adama, prvotinu hříšníků, a spolu s ním i duše ostatních zemřelých a volá je, aby spolu s ním vyšli všichni ven, ze smrti do života, z podsvětí do nebe, kde je pro ně přichystán královský trůn, vždyť proto za ně zemřel na kříži. Něco podobného pak vyjádřily mnohé křesťanské ikony, zejména byzantského původu. Na řadě z nich vidíme Krista, jak volá k životu a následně vytahuje z hrobů duše zemřelých. Podobně vypadají i některé západní, zejména středověké malby.

Křesťané od raných dob prostě toužili si aspoň nějak představit, aspoň trochu „vědět“, co se dělo mezi Velkým pátkem a Velikonoční nedělí. Nám tato touha možná může připadnout nemístná, ona nemístná i někdy může být, může být projevem přílišné a troufalé zvědavosti. Ale cosi dobrého má v sobě vždy. Je totiž plodem přesvědčení, že Kristovo sestoupení mezi mrtvé, tajemství Bílé soboty, je něčím, co se stalo, co má svůj důvod a smysl, co má svůj historický základ, i když – jako všechny události velikonočních dnů – historii zároveň přesahuje.

Opravdu ale není až tak důležité vědět, jak přesně vše v podsvětí proběhlo, i když číst Peri páscha právě na Bílou sobotu ne více než doporučení hodné. Mnohem důležitější je určitě připomenout si a vnímat smysl toho, co se v podsvětí stalo. Co nám článek víry, že Kristus sestoupil mezi mrtvé, říká, co je jeho obsahem. To se ostatně Meliton ze Sard snažil jen rozvést.

Zaprvé, že Kristus skutečně zemřel. To ale také znamená, že vzal na sebe skutečnou smrt,že ji vykoupil a že proto smrt, včetně umírání, je od té chvíle tajemně naplněna Kristovou přítomností. Co Kristus přijal, to je prostě od té doby v něm přítomno a on v tom. Co je Kristem přijato, je i vykoupeno (quod est assumptum, est sanatum), jak říkali už staří církevní otcové.

A zadruhé je to skutečnost, že i duším (spravedlivých) zemřelých před Kristem je nyní také otevřeno nebe, že dokonce snad i duše Adamova je vzata do nebeské slávy. Kristova spása je nabídnuta lidem všech dob.

A v tom obojím je veliká naděje. Nemusíme se smrti a umírání bát, protože i v nich, zvláště v nich, je nám Kristus blízko, aniž by byla jakkoli bagatelizována jejich bolest. A můžeme doufat ve spásu těch, kteří umírají před Kristem, což nemusí nutně platit jen o těch, co skutečně zemřeli chronologicky před Kristem, ale i logicky, to znamená i o těch, kteří sice umírají v době po Kristu, ale před tím, než ho sami mohli (blíže) poznat.

Kéž nás tato dvojí naděje tajemství Bílé soboty potěší. Zvlášť letos…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 10. dubna 2020, na Velký pátek…

Dub 10, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Iz 52,13 – 53,12; Ž 31; Žid 1,14-16; 5,7-9; Jan 18,1 – 19,42

Milé sestry, milí bratří,

Velký pátek je Památkou umučení Páně, tak se nazývají i velkopáteční obřady. Památka v biblickém chápání je však něčím hlubším než jen pouhou vzpomínkou, připomínkou, odkazem nebo výročím, jak obvykle nějakou památku chápeme. Biblická a potažmo křesťanská památka – zvlášť když jde o bohoslužbu takto chápanou – je tajemným a přesto skutečným zpřítomněním událostí minulých, událostí dějin spásy. Díky této památce člověk – skrze bohoslužebné posvátné dění – může být duchovně účasten, přítomen tomu, co se stalo a o čem čteme v Písmu svatém, zvlášť v Novém zákoně. Tak biblický jazyk chápe hebrejské zikkaron či řeckou anamnésis.  

Ale není to jen sama bohoslužba, která je památkou, jí jsou v jistém smyslu všechny formy Kristovy přítomnosti mezi námi (o řadě z nich jsme se snažili v minulých dnech již rozjímat). Jednou z takových (o které jsme ještě nemluvili) jsou i křesťanské svátky, jejich sváteční čas. K nim patří i dnešní Velký pátek, který je svátkem v pravém slova smyslu, je svatým, Bohu zasvěceným dnem. Jeho čas zpřítomňuje především samu událost umučení Páně, ale i všechno ostatní konkrétní dění velikonočního pátku 14. (či 15.) nisanu roku 30 (či 33).

Z evangelia můžeme docela podrobně vyčíst, jak toto konkrétní dění vypadalo, se dělo od půlnoci až do západu slunce tohoto dne. A díky charakteru památky Velkého pátku u toho můžeme dnes být nějak přítomni: Před svítáním, v noci, můžeme být přítomni odvlečení z Getsemanské zahrady, narychlo svolaného zasedání velerady a židovského procesu se smrtelným obviněním, že Ježíš se vydává za Syna Božího. Ráno, krátce po svítání, procesu římského vedeného místodržitelem Pontiem Pilátem a Ježíšova odsouzení na smrt. Pak můžeme být svědky výsměchu vojáků a bičování, nasazení trnové koruny a dání rákosové hole. Následně křížové cesty ulicemi starého Jeruzaléma. Před polednem se dostáváme na Golgotu, kde je Kristus kolem poledního ukřižován. Do třetí hodiny můžeme zůstat pod křížem a být svědky jeho utrpení a umírání na kříži, utrpení, které do sebe vzalo všechno utrpení světa, Kristových sedmi posledních slov, rozhovoru s dvěma zločinci a zaslíbení tomu po pravici. Kolem třetí hodiny odpolední jeho spasitelné smrti. Následně snímání z kříže a uložení do hrobu. Přivalení kamene a dání stráže. A následného Kristova sestoupení mezi mrtvé…

Můžeme si vše připomínat postupně, chronologicky, rozjímat nad každou hodinou. Můžeme tak ale učinit i v jednom kratším, koncentrovanějším čase. Například souvislou četbou (zvlášť Janových) pašijí, modlitbou křížové cesty, bolestného růžence, rozjímáním, spočinutím pod křížem a jeho uctěním, návštěvou otevřeného kostela. Jedinečně pak svatým přijímáním. Díky svátečnosti dnešního dne toto vše může dostat charakter památky, i těmito způsoby můžeme být osobně (subjektivně) přítomni toho, co by za normálních okolností do jedné chvíle liturgicky (objektivně) koncentrovaly velkopáteční obřady.

Ústředním momentem Velkého pátku je samo umučení Páně, Kristova smrt na kříži, Kristův kříž, nástroj naší spásy. Kříž jako skutečná historická a historii zároveň přesahující událost, kříž jako maxima zjevení Boží lásky k nám, jako maxima zjevení Boha jako Lásky. Kříž jako středobod dějin, neboť jsou to hříchy lidí všech dob, které Kristus vynesl na dřevo kříže, které Krista ukřižovaly. Ke kříži muselo dojít, aby náš hřích byl kdesi v hloubi bytí napraven, narovnán, a tak nám naše hříchy mohly být skutečně odpouštěny nejen nějakým aktem všemohoucího Boha, ale právě tím, že jeho následky jsou kdesi v hloubi bytí již narovnány. Utrpením a smrtí Božího syna.

Kříž je zjevením Boha a povoláním člověka zároveň. Je i ukázáním cesty, nám, kteří dnes pod křížem v tichu stojíme. „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Kdo chce být křesťanem, je zván vzít na sebe kříž. Kříž se tak má stát, respektive postupně stávat formou i jeho života. Chce-li být opravdu křesťanem, Kristovým následovníkem, skutečným člověkem podle Božího obrazu a podoby. Kříž je totiž i maximou zjevení toho, jaké by mělo být naše lidství, Boží milostí obnovené a uzdravené podle podoby Kristovy: poslušné a důvěřující Bohu, milující, vydávající se z lásky v prospěch druhých, ne slovem ale činem. Kříž je čin. A jako forma, tvar života z něj činí proexistenci a ta je vždy čímsi Božím, protože Trojjediný Bůh – jakožto actus purus – je Činem lásky, proexistencí sám v sobě i navenek…

Dnešní velkopáteční Památka umučení Páně má sílu nás vnitřně zasáhnout, neboť jsme tajemně přenášeni pod samotný Kristův kříž. Má sílu v nás probudit lásku ke kříži. Především k tomu, který by se stal tvarem našeho života, a tak se i náš viditelný život stále více stával zjevením Boží lásky světu a lidem kolem nás. Zjevením, jaké svět zvlášť v dobách těžkých potřebuje. V kříži, v oběti lásky, je člověk vtělenému Bohu totiž nejpodobnější…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 9. dubna 2020, na Zelený čtvrtek…

Dub 9, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Ex 12,1-8.11-14; Ž 116; 1Kor 11,23-26; Jan 13,1-15

Milé sestry, milí bratří,

dnešním večerem začíná Velikonoční triduum. Jako všechno už skoro celý měsíc, je i dnešek v mnohém jiný. I v tom, že nejsou veřejné bohoslužby. Dopoledne není v katedrále obvyklá mše svatá se svěcením olejů (ta se v naší arcidiecézi přesunula na čtvrtek před Letnicemi, dá-li Bůh) a velká večerní mše svatá na památku poslední večeře Páně (In coena Domini) je dnes slavena kněžími jen v soukromí, nanejvýš v nepatrném kroužku věřících. Přesto Zelený čtvrtek dnes je, i celé nadcházející Triduum bude, a Bohu díky za to. Velikonoce totiž nejsou jako jiné svátky, které by šlo (třeba i jako dopolední missu chrismatis) přeložit. Velikonoce jsou od raných dob církve slaveny jednou ročně (v návaznosti na čas slavení Velikonoc židovských) právě v tomto termínu, Zmrtvýchvstání Páně je vždy první neděli po prvním jarním úplňku, Triduum dva dny a jeden večer (ten dnešní) před tím.

Naprostá většina věřících je proto dnes – stejně asi jako v následujících třech dnech – duchovně odkázaná především na četbu slova Božího, domácí bohoslužbu, na různé on-line přenosy velikonočních obřadů a hlavně na vlastní modlitbu. Svátosti, které jsou a zůstanou nejjedinečnější z Kristových přítomností, je možné přijmout jen individuálně, například v těch kostelech, které zůstaly otevřené (a na výzvu našich biskupů by měly být v tyto dny nějak otevřené všechny, aspoň všechny farní).

Je to pro nás bolestivé, ale možná právě nemožnost Triduum prožít plně liturgicky nám jednou provždy ukáže jedinečnou hodnotu bohoslužeb, které nás svým posvátným děním vtahují do událostí samých. Nejen těch velikonočních, které jedinečným způsobem tajemně a reálně zpřítomňují Kristovu poslední večeři, pašije, smrt, sestoupení mezi mrtvé, zmrtvýchvstání a zjevení se ženám a učedníkům, ale bohoslužeb všech. Neboť zejména mše svaté, zvlášť ty nedělní, jsou vždy „Velikonoce v malém“. Možná příště už nám ani na mysl nepřijde je vynechat…

Přesto všechno zkusme dnes prožít požehnaně to, čím Zelený čtvrtek vždycky je: památkou ustanovení eucharistie („toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“), výsostným momentem ustanovení svátostného kněžství („to čiňte na mou památku“), dnem mytí nohou („dal jsem vám příklad, i vy máte jeden druhému nohy umývat“) a modlitbou v Getsemanské zahradě („bděte a modlete se spolu se mnou, abyste nepřišli do pokušení“).

Všechny tyto momenty jsou důležité a my si je máme i letos připomenout: eucharistii třeba tím, že ji v kostele individuálně přijmeme, máme-li tu možnost, anebo vykonáme to, co se nazývá „duchovním přijímáním“. Kněžství třeba tím, že si nemožností si vykonat obřady doma sami uvědomíme, jak pro zvlášť pro vysluhování svátostí je prostřednická role služebného kněžství důležitá (a třeba se za kněze a nová kněžská povolání pomodlíme). Modlitbu v Getsemanech vlastní modlitbou bdění.

Můžeme ale prožít i mytí nohou. Tento obřad, který je ostatně nepovinný i jindy, je podle římských liturgických instrukcí pro slavení Tridua v nynějším nouzovém stavu vynechán zcela. Proto mýt nohy jeden druhému fyzicky dnes asi skutečně nemusíme. Přesto v evangeliu se o něm čte a do Zeleného čtvrtka bytostně patří. Nejen tím, že mytím nohou apoštolům Kristus fakticky završil poslední večeři, ale především tím, co všechno tento hluboký Kristův čin znamená, co symbolizuje. Navíc nám dal příklad, který máme následovat.

Pán Ježíš i v mytí nohou totiž jakoby shrnul vše, co nastane. Ne zcela nepodobně tomu, jako vše jedinečně shrnul do eucharistie, smlouvy nové a věčné, památky jeho samého, zpřítomnění jeho následné páteční smrti a nedělního zmrtvýchvstání. Ostatně je výmluvné, že evangelisté se v tom krásně doplnění: synoptici (Matouš, Marek a Lukáš) podávají zprávu o průběhu poslední večeře jakožto ustanovení eucharistie, Jan zase o mytí nohou (a řeči na rozloučenou) poté.

Nohy jsou něčím, co spojuje člověka se světem. Nesou na sobě celou životní cestu člověka, jeho historii, na nohách vše nějak ulpí, každá cesta člověka a prostředí, jímž šel, zanechají na nich nějakou stopu. Způsob chůze zase vyjadřuje člověkovu osobnost, podle toho, jak kráčíme, se také pozná, jací jsme. Nohy nás mohou nést dobrým směrem, nohy nám dávají zabloudit, nohy běží pomoci, nohy umí druhého také surově nakopnout, nohy jsou schopny pracovat, anebo také něco či někoho zašlápnout, zničit. Nohy k člověku patří, nohy ho vyjadřují…

Proto umýt nohy znamená odpustit, umýt nohy znamená uschopnit k novému životu. Proto stačí umýt nohy a člověk je čistý, proto Kristus v předvečer svých Velikonoc umyl apoštolům jen nohy a tímto svým činem předznamenal vše následné, celé Velikonoce.

Jestliže Velikonoce – narozdíl od samotného vtělení, od Vánoc, které by, jak můžeme doufat, nastalo, i kdyby byl člověk nezhřešil – nastaly kvůli hříchu člověka, kvůli nutnosti odpuštění hříchů, je to především odpuštění, které můžeme v mytí nohou jako skryté číst. Odpuštění a vzkříšení, osvobození k novému běhu životem, k dobré životní cestě.

A jestliže Kristus nám přikazuje, abychom jeden druhému nohy umývali, můžeme v tom číst také výzvu, přikázání jeden druhému odpouštět. To totiž, aspoň částečně, v naší moci je…

Obřad mytí nohou je letos v době pandemie z obřadu Zeleného čtvrtku vypuštěn římským rozhodnutím v celé katolické církvi. Z praktického důvodu, aby se umenšil kontakt mezi osobami a obřady se neprodlužovaly. Ale možná v tom můžeme číst mnohem víc, znamení. Že právě mytí nohou, odpuštění jeden druhému – zvlášť odpuštění starých vin či dlouho se vlekoucích sporů, umytí pout neodpuštění a dání možnosti svobodně nově vyjít – je tím „obřadem“, který máme vykonat my všichni, a to mimo liturgický rámec. Třeba ale i v rámci našich domácích bohoslužeb. Ne však symbolickým gestem (to je právě letos vynecháno), ale reálným odpuštěním, mezilidským odpuštěním, jeden druhému, navzájem. To opravdu můžeme vykonat jen sami, právě bez kněžského prostředníka.

Zelený čtvrtek je sice letos nebývale chudší, ale naším vzájemných dosud nebývalým odpuštěním se může nebývale obohatit. A je dobré se o ně skutečně pokusit, už třeba proto, že se příštího Zeleného čtvrtku nemusíme všichni dožít…

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»