>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 4 z 10"

Slovo k povzbuzení na pondělí 18. května 2020…

Kvě 18, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 16,11-15; Ž 149; Jan 15,26 – 16,4a

Milé sestry, milí bratří,

jestli dovolíte, zaměříme dnes společně svou pozornost jen na čtení první, na čtení za Skutků apoštolů. Čteme již z jejich 16. kapitoly a dostáváme se do doby Pavlovy druhé misijní cesty, té kterou podnikl – tentokrát se spolupracovníky Silasem a Timotejem – v letech 49 až 52. Vedla nejprve pozemní cestou z Jeruzaléma přes Sýrii, do Malé Asie, odtud pak do Řecka, konkrétně do Makedonie (tam zejména do Filip a Soluně) a Achaje (tam zvlášť do Korintu a do Atén) a pak zpět – tentokrát již po moři – přes zastávku v Malé Asii (konkrétně v Efezu) po moři do Jeruzaléma. Pavel hlásá všude evangelium, zakládá anebo utvrzuje a povzbuzuje již založené církevní obce. Někde se zdržuje déle, jinde kratší dobu. A také začíná, Bohem inspirován, psát své listy: Během této cesty napíše konkrétně svůj První list Soluňským, další listy pak napíše později, některé z nich přímo do křesťanských obcí, které během této cesty založil či navštívil (jak připomínají jména měst).

Dnešním úryvkem se dostáváme konkrétně do Filip v Makedonii, tehdy římské provincii rozkládající se na severu Řecka (a část na území dnešní Severní Makedonie). Filipy byly jedním z nejvýznamnějších makedonských měst, město převážně latinské. Židovská komunita tam nemohla být příliš velká, neboť neměla ani synagogu. Z toho důvodu jde Pavel se svými průvodci v sobotu k řece, neboť právě u řek se scházeli židé k modlitbám, pokud zrovna v tom či onom místě neměli synagogu. Krom židů tam je i Lydie. Podle jména pohanka, podle charakteristiky, že „věřila v jednoho Boha“, jistě už i nějak sympatizující s židovskou monoteistickou vírou. Na základě Pavlova kázání uvěří v Krista a je pokřtěna ona i celá její rodina, celý její dům. Nakonec nabídne pohostinství apoštolům.

Plastické svědectví o jedné sobotní události, které ovšem nabízí celou řadu důležitých podnětů k rozjímání: Zkusme se proto – snad určitou formou „střípků“ – aspoň nad některými z nich krátce zastavit.

Prvním takovým podnětem – a ten je společný všem biblickým svědectvím o Pavlových misijních cestách – je Pavlova neúnavnost v hlásání evangelia. Vždyť již pro hlásání evangelia zažil řadu ústrků, protivenství, nepřijetí, dokonce kamenování, možná i osobních sporů (ohledně výběru spolupracovníků). Přesto své poslání nevzdává, jde dál a hlásá evangelium dalším a dalším, den co den, z místa na místo, nechá se vést Duchem svatým, kam jít a co říkat. Stále tak hledá způsoby, jak a komu evangelium předat, jen aby co největšímu počtu lidí pomohl k poznání Pána Ježíše, ke spáse. Něco, co je na svatém Pavlovi vždy oslovující a inspirující…

Dalším je skutečnost, že k přijetí evangelia ze strany Lydie dojde během modlitby. Lydie se modlí spolu s židy, možná nedokonale, možná to ani pořádně neumí, neví, jak na to, ale přesto se nějak modlí, dokonce k jedinému Bohu. A to je to nejdůležitější, neboť je to bezpochyby také tato její modlitba, Lydiino obracení se k Bohu, která připravuje její srdce k přijetí evangelia, k přijetí křesťanství. Jedna z největších překážek pro přijetí evangelia je totiž absence jakékoli modlitby, jakéhokoli otevření se Bohu. Dokud se lidé modlili, jakkoli, zvěstovalo se evangelium mnohem snadněji. Ve stále více sekularizovaném světě, kdy se lidé nemodlí vůbec, anebo kdy se „modlitba“ stane jen určitou formou introspekce bez otevřenosti Božímu „Ty“, to jde mnohem hůře. Ale to neplatí jen o prvním zvěstování evangelia, o „nevěřícím světě“, ale i o jakémkoli dalším Božím promlouvání k srdcím lidí třeba už dávno pokřtěných, považujících se za věřící křesťany. Ve chvíli, kdy se přestaneme modlit, skutečně modlit s otevřeným srdcem pro setkání s Pánem, ale také když se naše modlitba stane čistě formální anebo když se točíme jen kolem sebe a v sobě, těžko se nás může Bůh dotknout, respektive těžko budeme jeho dotek jakkoli vnímat. Bez modlitby otevřené skutečnému Bohu, Pánu Ježíšovi, vanutí Ducha svatého nelze dlouho zůstat věřícím člověkem, věřícím křesťanem…

Byla pokřtěna Lydie i celá její rodina, to může být dalším podnětem k rozjímání. Máme před sebou jedno z důležitých biblických svědectví, že už v nejranější biblické církvi byly křtěny i malé děti, a to na základě víry jejich rodičů. Další takové máme například v 10. kapitole Skutků, kdy se setníkem Kornéliem byl pokřtěn i „celý jeho dům“. Možná nám to přijde samozřejmé, ale je dobré si tento moment zapamatovat. Je to totiž důležité povzbuzení zejména vzhledem k argumentům, které občas můžeme slyšet, že křtění malých dětí je údajně něco nebiblického. Ačkoli je pravda, že tato praxe nebyla – a ani nemohla být – v počátcích křesťanství převažující, je už také biblická a především správná: Mimo mnoha jiného již odmalička takto zprostředkovat druhému člověku Otcovu lásku, Kristovu blízkost, sílu Ducha svatého…

Krásným momentem dnešního svědectví ze Skutků apoštolů je i to, že Lydie, sotva byla pokřtěna, hned apoštolům nabídla svou pohostinnost. Sama dokonce tuto svou nabídku označuje za znamení, že je skutečně věřící: „Jestliže mne považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu“. A přímo „přinutí“ Pavla a jeho spolupracovníky, aby její nabídku přijali. Pohostinnost ve všech svých podobách – od pohostinnosti srdce až po pohostinnost našich stolů a domácností – je jednou z nejkrásnějších a také nejdůležitějších křesťanských ctností, přímo vyvěrajících ze skutečnosti, že my sami jsme byli a stále jsme obdarování pohostinstvím samotného Boha, Hospodina. Například v eucharistii. Starokřesťanský List Diognétovi, datovaný někdy do poloviny 2. století, obsahuje ve výčtu charakteristik křesťanů i tuto krásnou formulaci: „Jejich stůl je připraven pro všechny, jejich lože však nikoli“. Kéž by pravá pohostinnost, srdce i stolu, pohostinnost, která je otevřeností druhému člověku, ochotou se s ním rozdělit o to své, poskytnout mu u sebe útočiště, kousek domova, kéž by byla i charakteristikou nás, křesťanů žijících v 21. století, zvlášť v dnešní nelehké době…

Pavel a jeho společníci pohostinnost přijímají. I to je projevem lásky a úcty k druhému člověku, k Lydii a její rodině, prokázání radosti a vlastně i pokory. Umět přijmout pohostinnost druhého – taktéž v jejích různých podobách – a samozřejmě ji nijak nezneužít je také důležitou ctností a projevem lásky. I tomu bychom se – třeba i na základě dnešního úryvku Božího slova – měli učit…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 17. května 2020…

Kvě 17, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 8,5-8.14-17; Ž 66; 1Petr 3,15-18; Jan 14,15-21

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou neděli velikonoční. To znamená, že nadcházející čtvrtek oslavíme slavnost Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic, seslání Ducha svatého, dá-li Bůh a dožijeme-li se toho. V každém případě, jak postupuje velikonoční doba, biblická čtení stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha svatého, na jeho působení, na jeho jedinečnost. Včetně těch čtení dnešních.

První čtení bylo tentokrát z 8. kapitoly Skutků apoštolů. Přeneslo nás do doby ještě před Pavlovým obrácením, tedy někdy do poloviny 30. let 1. století, konkrétně do města Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje, mezi Judejí a Galilejí. Evangelium tam hlásal jako první jáhen Filip, tentýž Filip, který záhy poté kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy pokřtí dvořana etiopské královny. Samařany, kteří uvěřili, Filip také pokřtil, nicméně jim pak už nepředal vkládáním rukou dar Ducha svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří jsou do města proto posláni.

Předání daru Ducha svatého vkládáním rukou Petra s Jana můžeme číst pokud ne přímo jako biřmování, tak přinejmenším jako jeho náznak. Jako biblické zakotvení chápání svátosti biřmování jakožto samostatného daru Ducha svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu. Dějiny tohoto od křtu odděleného udělování svátosti biřmování na křesťanském Západě jsou celkem složité. Zjednodušeně lze říci, že od konce starověku, kdy nad křtem až dospělých jednoznačně převážil křest již novorozeňat a kdy se křesťanství rozšířilo z měst masivně i na venkov, kde ve farnostech působili jen obyčejní kněží a ne biskupové, tak na Západě se ujala praxe, že křest dětí prováděli obyčejní kněží hned po narození, co nejdříve (quam primum), zatímco udělování biřmování si ponechal biskup. Proto teprve po nějaké době po křtu, až to bylo možné, bylo dítě přineseno či předvedeno před biskupa, aby je obiřmoval. Záhy se tak začalo dít až ve věku, kdy dítě začíná rozlišovat, tedy v nějakých třeba pěti letech, aby z toho tedy „už něco mělo“. Postupem času se biřmování odsouvalo na stále pozdější věk, na sedm, devět, dvanáct roků. Od novověku se navíc ještě přehodilo pořadí svátostí, k prvnímu svatému přijímání a potažmo první svaté zpovědi se začalo přistupovat ještě před biřmováním, čímž se biřmování posunulo leckdy ještě na pozdější věk člověka, až na práh dospělosti.

Biřmování je nesmírně zajímavá svátost ovšem sama o sobě. Jak říká její jméno, odvozené od latinského confirmatio, biřmování je „upevněním“ všeho křesťanského v nás. Proto je také zvláštní svátostí Ducha svatého, třetí Boží osoby. Vždyť právě skrze Ducha svatého se Syn stal člověkem, přijal tělo z Marie, působil v síle Ducha svatého jako jeho „Pomazaný“ (řecky Christos, hebrejsky Mašíjah). Ducha svatého Pán Ježíš slíbil, že ho pošle místo sebe, a proto je to Duch svatý, skrze kterého Pán Ježíš i po svém nanebevstoupení s námi, v křesťanství, v církvi i v nás samotných zůstal tajemně přítomen

Právě proto, že veškerá Synova tajemná přítomnost na zemi se uskutečňuje silou Ducha svatého, je i svátost upevnění všeho křesťanského v nás specifickou svátostí Ducha svatého, „pečetí daru Ducha svatého“. Biřmování tak vlastně nemá – narozdíl od ostatních svátostí – nějaký svůj zvláštní účinek než právě toto upevnění.

Upevnění všeho křesťanského potřebujeme všichni, protože všichni jsme slabí. Biřmování tak pro nikoho není nějakou nadbytečnou svátostí, odměnou za dospělost, ale je životní nutností, chceme-li se křesťansky dospělými stát. Je svátostí, která z nás křesťansky dospělé chce učinit.

A i když letos bude biřmování v naší farnosti asi v mnohem skromnější podobě, přesto bude, dá-li Bůh, a to jako každý rok, o vigilii Letnic. Modleme se proto za naše letošní biřmovance a s nimi tentokrát i za naše čekatele křtu, kteří spolu s nimi o letošní svatodušní vigilii, dá-li Bůh, přijmou spolu se křtem i tuto svátost.

A pokud ještě někdo tuto svátost nepřijal a je již ve věku k přijetí vhodném, kéž třeba i dnešní první čtení se pro něj stane povzbuzením k této svátosti přistoupit. I právě odděleně od křtu, jak tomu bylo u samařských křesťanů.

Druhé dnešní čtení je z Prvního listu Petrova, z jednoho z novozákonních takzvaných katolických listů, tedy z těch, které nejsou určeny jen jedné jednotlivé církevní obci, ale jsou určeny rovnou všem. Je to tedy list, který od samého počátku má povzbudit všechny křesťany, ať jsou kdekoli, tedy i nás.

Dnešní úryvek nejprve vybízí ke svědectví Kristu, k odpovědi ohledně důvodů naší naděje, ovšem „s jemností a skromností“. A pak také k tomu, abychom jakoukoli kritiku nebrali hned jako útok, ale nejprve pečlivě zpytovali svědomí, zda kritika adresovaná nám je opravdu pronásledováním pro víru, anebo zda náhodou není docela oprávněná, neboť jsme „udělali něco špatného“. Petrova slova jsou natolik výmluvná a jasná, že nepotřebují žádného komentáře. Snad jen sílu, která je v nás učiní živá. A tou je Duch svatý. Jak ke svědectví o Pánu Ježíšovi, o důvodu naší naděje, tak k vytrvalosti v protivenstvích, tak i k vlastnímu obrácení potřebujeme právě Ducha svatého. Je to přeci on, který nám dává promlouvat, který nám dává sílu obstát a vytrvat a který zároveň odhaluje náš hřích a dává nám se obrátit, tak to říká sám Pán Ježíš na různých místech evangelia.

Evangelium, podobně jako už řadu všedních dní, je opět z Ježíšovy řeči na rozloučenou, z krásné dlouhé řeči pronesené bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Opět slyšíme nejzásadnější pravdu celého křesťanského života, tolikrát v různých obměnách opakovanou v tomto Kristově testamentu: „Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání“. A pak hned na to příslib Ducha svatého jakožto „jiného Přímluvce“, jakožto síly Kristovy přítomnosti v srdcích učedníků i mezi nimi.

Dar Ducha svatého je v posledku to jediné, co nám Kristus skutečně slíbil, že nám s jistotou dá, kdykoli ho budeme o to prosit. Aspoň tak to zdůrazňuje svatý Augustin. A je tomu skutečně tak, protože darem Ducha svatého se nám dává Kristus sám, Kristus, který řekl, že s námi zůstane až do konce světa. Proto v daru Ducha svatého je vlastně obsaženo vše: Kristova přítomnost, vše křesťanské.

I proto jsme si dnes především ve světle prvního čtení připomenuli svátost biřmování. Nám, dávno biřmovaným, abychom sílu této svátosti v sobě rozněcovali a upevňovali. Například vzýváním Ducha svatého, prosbou o projevení se jeho darů, jeho ovoce. Letošním čekatelům křtu a biřmovancům, aby se na i na tuto svátost těšili. Těm, kteří váhají s jejím přijetím, aby byli v tomto kroku povzbuzeni.

Ovoce se pak brzy dostaví, například v tom, o čem jsme četli v druhém čtení: Ve větší snadnosti a jemnosti svědectví, v síle vytrvat i pronásledování pro víru a dobro, v síle přijmout oprávněnou kritiku a obrátit se. A to jsou přeci samé dobré a požehnané věci.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 16. května 2020…

Kvě 16, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Řím 8,31b-39; Ž 69; Mt 10,17-22

Milé sestry, milí bratří,

v souvislosti s Božím slovem, zejména Nového zákona, se oprávněně často připomíná, že biblický text, literu Písma svatého je třeba číst ve dvojím základním smyslu. Jednak jako Bohem inspirované svědectvím událostí, které se skutečně staly (to je ten historický smysl, sensus historicus): už skrze takto čtené svědectví k nám Bůh promlouvá, neboť Bůh zjevuje svou velikost a dobrotu už v událostech samých. A jednak jako Boží slovo pro nás, jako vzor Božího přicházení k nám a prototyp naší vnitřní proměny (to je obsahem duchovního smyslu, sensus spiritualis): zde se ptáme, co nám to či ono slovo Písma, ta či ona dosvědčená událost říká, v čem promlouvá do našeho života a naší konkrétní životní situace, čeho je vzorem či obrazem, k čemu výzvou a vybídkou, v čem a proč napomenutím, útěchou, zakoušíme, jak nám četba Písma svatého dává ochutnat cosi z nebeské radosti.

Primárně toto rozlišení dvojího smyslu platí o četbě Božího slova Písma svatého, v souvislosti s ním se také tato nauka už v křesťanském starověku zrodila. Nicméně tento dvojstupňový způsob čtení aspoň nějak můžeme aplikovat na „četbu“ vlastně úplně všeho, celé reality. Vše stvořené je přeci nějakým sebezjevením Boha, u všeho se můžeme aspoň nějak ptát, co věci a události jsou a čím k nám promlouvají, respektive co nám Bůh v nich přítomný skrze ně říká.

O to spíše se můžeme podobným způsobem snažit „číst“ životopisy svatých, lidí, jejichž život byl nějak plný Boha, protože následovali Krista, Božího Syna. Ne nadarmo se také někdy svatým říká právě „živé či žité evangelium“. Jejich životopis je také jednak svědectvím Božího působení a přítomnosti v jejich konkrétním životě (sensus historicus), ale je vždy i nějakým vzorem k následování, promlouvá k nám (sensus spiritualis). Ostatně, když už jsme u té latiny, známé je staré latinské úsloví Verba docent, exempla trahunt („Slova učí, příklady táhnou“).

Nejinak je tomu u svatého Jana Nepomuckého, světce neklidné druhé poloviny 14. století. Jeho životopis je natolik známý a snadno – i třeba na internetu – dohledatelný, že by bylo nadbytečné jej nyní celý připomínat. Dobře přeci víme, že Jan Nepomucký se po vysvěcení na kněze stal nejprve farářem u sv. Havla v Praze, po dalších studiích pak generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který byl ve stále větším sporu s neklidným králem Václavem IV. Víme, jak se tento spor vyhrotil ve chvíli arcibiskupského potvrzení volby nového kladrubského opata, i přestože král chtěl tento klášter po smrti stařičkého opata Racka zrušit, aby jeho statky použil ke zřízení nového biskupství, proti arcibiskupovi. Jan jako generální vikář svého arcibiskupa tuto volbu potvrdil, následně byl králem a jeho zbrojnoši zajat, krutě mučen a umučen. Jeho již mrtvé tělo bylo hozeno do Vltavy z Karlova mostu a až skoro po měsíci nalezeno rybáři, rozpoznáno podle pěti světélkujících hvězd kolem jeho hlavy. To vše a samozřejmě mnohé další – včetně následně beatifikace roku 1721 a kanonizace 1729 – je onen historický smysl životopisu našeho dnešního světce.

Duchovní smysl, to, skrze co k nám svatý Jan zvlášť promlouvá, můžeme číst jistě v mnohém z jeho života, zvlášť však pak v tom, co se nakonec stalo hlavní příčinou jeho povýšení ke cti oltáře: že byl mučedníkem zpovědního tajemství. Jako takový byl uctíván již velmi záhy po svém umučení, jak svědčí dobové prameny. Jako zpovědník Václavovy manželky královny Žofie nevyzradil, na co byl králem a jeho úředníky dotazován, a to i navzdory krutému mučení.

Jako mučedník zpovědního tajemství je svatý Jan Nepomucký pochopitelně vzorem především pro všechny kněze-zpovědníky, kteří jsou stejně jako on vázáni zpovědním tajemstvím, neprolomitelným ničím a nikým. Vyznání hříchů ze strany kajícníka náleží Bohu, nikoli kněžím, vždyť při svátosti smíření jsou jen „uchem Kristovým“, když naslouchají vyznání hříchů, a jeho „ústy“, když uděluji rozhřešení. Proto je Jan patronem zvlášť kněží-zpovědníků, a proto zejména my kněží-zpovědníci bychom k němu měli hledět jako ke svému vzoru, jeho prosit o přímluvu. A to nejen v otázce zachovávání zpovědního tajemství, to by mělo být naprostou a nedotknutelnou samozřejmostí, ale i v jeho celoživotní kněžské věrnosti a poctivosti.

Že Jan je vzorem zpovědníků, ovšem neznamená, že je jen jejich patronem. Naopak, jak o tom ostatně svědčí i obrovská oblíbenost a rozšířenost jeho kultu. Jan Nepomucký oslovuje už po několik staletí všechny, a to dokonce právě i ve své nejvýraznější charakteristice mučedníka zpovědního tajemství, charakteristice, která se stala vlastní příčinou jeho blahořečení i následné kanonizace, ústředním tónem svatojánského kultu.

Vždyť každému člověku je někdy odhaleno, aspoň zčásti, tajemství člověka druhého. Někdy i takové, které není tomu druhému ke cti. I my všichni se někdy dovíme na druhé lidi nebo třeba i přímo od nich samotných něco nedobrého, poznáme jejich hříchy, slabosti. Jsou nám odhaleny jejich vnitřní boje, nesnáze, temnoty, nějaké nepříjemné nemoci či okolnosti z jejich okolí. Poznáme něco z různě klikatých a zašmodrchaných cest jejich života anebo života jejich nejbližších. Jsou nám svěřena či jen odhalena různá jejich tajemství.

Samozřejmě, že někdy to jsou takové věci, které si nemáme a ani nemůžeme nechat pro sebe, je třeba mluvit i jednat, pro dobro ostatních a snad i pro větší dobro dotyčných. Nemůžeme si třeba nechat pro sebe, když zjistíme, že někdo ubližuje druhým či je okrádá, když se stane jasným a velkým ohrožením pro své okolí i pro sebe samého a tak dále. Tehdy musíme dle poznaného mluvit i jednat, jasně a uměřeně, nakolik to je v našich možnostech. Takové situace skutečně nastávají, jejich řešení někdy vyžaduje opravdu velkou dávku naší statečnosti a rozhodnosti.

Ale přeci jen takové nejsou všechny, kdykoli tak často a tak rádi o chybách, slabostech, tajemstvích a temnotách druhých lidí mluvíme, případně podle poznaného i jednáme. A nejen mluvíme, ale také píšeme, chatujeme, blogujeme a tak dále. A tím ubližujeme.

V případě chyb a temnot našich bratří a sester, v případě odkrytí a zjevení skrytých tajemství jejich životů a osobností bychom totiž měli opravdu velmi pozorně rozlišovat, co pošleme dál, co odkryjeme, zveřejníme, podle čeho budeme konat. Jen takové tajemství je určeno k jednání a mluvení, kdy je toho opravdu potřeba, zejména v prospěch třetích osob, které jsou v ohrožení. Zkrátka a dobře, jak říká Kazatel: „Je čas mluvit a čas mlčet“.

Jsou ale také situace, a takových rozhodně není málo, kdy mluvit a jednat nemáme. Kdy jsme přímo povolání tajemství druhého nechat tajemstvím, nerozhlašovat a nezveřejňovat je, druhého člověka neničit, nezbavovat šatu cti před ostatními, nenactiutrhat. Něco na způsob tajemství zpovědního. Nehledě na to, že zejména „zaručené zprávy“, které se o někom dovíme od někoho dalšího či ze sociálních sítí, často zdaleka nebývají až tak zaručené, anebo jsou jen kusé, že se skutečnosti, složitosti lidského života blíží jen velmi málo.

Na nejedné soše svatého Jana Nepomuckého bývá vytesán nápis: „Blahoslavený, kdož jazykem svým nepoklesl a kdož nesloužil nehodným sebe“. Je to slovo starozákonního Sirachovce, vztažené na vysochaného světce. Kéž by se dalo vztáhnout i na nás, na náš jazyk… A nezapomeňme, že i my všichni – jako každý jiný člověk – máme své chyby, hříchy, slabosti, vnitřní boje, něco, za co se stydíme, ať už současnosti nebo minulosti. Nebyli bychom asi rádi, kdyby už nyní na zemi to vše o nás bylo „hlásáno ze střech“. A snad to také u všech chyb ani není potřeba, jako ani u chyb těch druhých.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 15. května 2020…

Kvě 15, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 15,22-31; Ž 57; Jan 15,12-17

Milé sestry, milí bratří,

po včerejším svátku svatého Matěje se dnes opět vracíme ke všednodenní biblické četbě na pokračování. Pravda, jen na jeden den, neboť zítra je další svátek, svátek sv. Jana Nepomuckého, a pozítří neděle se svými vlastními biblickými čteními.

V prvním čtení stále ještě otevíráme 15. kapitolu Skutků, která nás přenáší někdy do roku 48 či 49. Úryvek je biblickým svědectvím o prvním koncilu v dějinách církve, o takzvaném „Jeruzalémském koncilu“. Důvodem k jeho svolání a konání byla jasná a extrémně důležitá otázka, vzešlá především ze zkušeností Pavlovy první misijní cesty: Jsou pohané, kteří uvěří v Krista, jsou následně pokřtěni a přijmou život podle evangelia, vázáni ještě všemi předpisy rituální části Tóry, především obřízkou?

To byla nejen praktická otázka, měla mnohem hlubší pozadí. Jak jsme si již před dvěma dny připomněli, ústila do ní otázka celého křesťanského uchopení vztahu Starého a Nového zákona, vztahu starozákonní židovské a novozákonní křesťanské bohoslužby, vztahu synagogy a církve, včetně otázky praktického postavení „helénistů“ (křesťanů z pohanství) mezi „hebreji“ (křesťany ze židovství) v rané biblické církvi. Není proto divu, že spor o obřízku a rituální předpisy hrozil reálným rozkolem v prvotní církvi, neboť prostě nešlo jen o nějaký teoretický spor, ale o vlastní identitu křesťanství a konečně také o podstatné a docela konkrétní prvky náboženské praxe, vztahu s Hospodinem.

Pavel s Barnabášem přišli tedy kvůli vyřešení této otázky do Jeruzaléma, aby přeložili spor apoštolům, všichni začali o dané věci rokovat a modlili se za její správné vyřešení. Nakonec padlo rozhodnutí inspirované Duchem svatým a my je dnes máme před sebou, rozhodnutí vyslovené ústy Petrovými a formou listu, který apoštolé následně posílají po Pavlovi a Barnabášovi křesťanům do Antiochie (syrské). Tento list můžeme tak považovat za jakýsi vůbec první koncilní kánon v dějinách církve. Protože je navíc součástí Božího slova, je adresovaný bezpochyby i nám.

„Rozhodl totiž Duch svatý a my, že vám (myšleno: křesťanům z pohanství) nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva“ stojí v listu.

Na první poslech zaujme, že to jsou pouze dvě specifické oblasti, které jsou křesťanům z pohanství výslovně zapovězeny: modloslužba a vše, co s ní souvisí, a smilstvo, hříchy v intimní oblasti. Jedním z důvodů k takovému zdůraznění byla jistě i skutečnost, že dodržování čistoty v těchto dvou oblastech bylo nutným minimem, aby se židokřesťané svými novými sestrami a bratřími necítili poskvrněni. Ale určitě to není důvod jediný a ani nejdůležitější. Vše má důvod ještě jiný, hlubší a hlavně dobově a situačně nepodmíněný.

Určitě jím ale není to, že by ostatní přikázání neplatila, že by se hříchy člověka týkaly jen těchto dvou specifických oblastí lidského života, a ani to neznamená, že by se jen zde děly ty úplně nejhorší hříchy. To by bylo v nesouladu s celým Novým zákonem.

Důvodem k vypíchnutí těchto hříchů spíše mohlo být, že pohanokřesťané si dost dobře mohli myslet, že právě tyto dvě oblasti jsou součástí jen rituální části Tóry, která je Novým zákonem a novozákonní bohoslužbou skutečně překonána, a proto že již neplatí. Apoštolský list tak připomíná, že ale právě i tyto dvě oblasti – oblast modloslužby, různých okultních praktik v antice tak oblíbených a oblast hříchů v intimní oblasti, především všemožná sexuální nevázanost v antice také tak rozšířená – nejsou (jen) součástí překonané rituální části Tóry, ale zůstávají součástí nepřekonané morální části Zákona. Zákaz modloslužby a smilstva tak nadále platí, protože nevyplývá (jen) z rituálních předpisů o čistotě, ale přímo z Božích přikázání, v našem počítání z prvního a druhého a pak z šestého a devátého. V tom se také odráží, jak to se Zákonem je: Rituální část je skutečně překonána, mravní však ne, ta je naopak Kristem naplněna a platí ještě více.

Závěry prvního „Jeruzalémského koncilu“ jsou tak aktuální stále. Už třeba jen proto, že naprostá většina křesťanů jsou dnes křesťané z pohanství, kterým je list adresován. Ale hlavně jsou aktuální proto, že to jsou možná stále tytéž dvě oblasti, o nichž si může někdo myslet, že do nich Boží přikázání nezasahují. I třeba s argumentem, že to jsou jen dobová nařízení, dobové předpisy, něco na způsob „rituální části Tóry“. Rozhodnutí Ducha svatého a apoštolů nám říká opak: Jak oblast náboženské praxe, tak oblast tělesnosti, intimního života jsou oblastmi, do nichž nám Bůh má a může mluvit a je dobře, když mluví. Proto se náboženské praxe a tělesné čistoty Boží přikázání také týkají, i toto jsou roviny našeho života, které nejsou ponechány našemu pouhému experimentování anebo svévoli. Jako ostatně nic, co k člověku a lidskému životu patří: Vše by mělo být podřízeno dobrému, krásnému a svatému řádu Božímu a tak radostně žito.

Je dobré si i toto připomenout, i když to nemusí být populární. Zvlášť v době, kdy se zdá, že právě různé experimentování v duchovním životě, zanášení nekřesťanských praktik a obsahů do křesťanské modlitby se stalo leckde častým a oblíbeným jevem. Tím není řečeno, že se křesťan nemůže inspirovat i nějakou duchovní zkušeností jiných náboženství, ale musí zůstat velmi obezřetný a hlavně vždy křesťanem. Kritériem všeho musí zůstat vždy evangelium Pána Ježíše a – i ve světle dnešního prvního čtení – také závazné učení církve v otázkách víry a mravů. Což platí i o té oblasti druhé…

V evangeliu pokračujeme v četbě dlouhé Ježíšovy řeči na rozloučenou, pronesené bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Dnes slyšíme obzvlášť krásnou pasáž, přikázání z úst samotného Pána Ježíše: Přikázání, že se máme navzájem milovat dokonce takovou láskou, jakou nás miloval on sám, tím se máme stávat jeho „přáteli“.

Něco takového se zdá zcela nedostižným ideálem, nikdo z nás přeci není Bohem a nikdo z nás intenzity Kristovy nekonečné Božské lásky nemůže být schopen. To je samozřejmě pravda. Nicméně takováto láska je ideál, po jehož naplňování máme stále toužit a o jehož dosažení se máme neúnavně snažit. Je to Kristovo přikázání, součást jeho testamentu.

Jedné základní charakteristiky této lásky totiž schopni jsme a právě k ní nás Pán Ježíš všechny nějak volá: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“. Tento rozměr lásky v sobě nese vždy prvek nekonečnosti, dokonalosti. Člověk, který z lásky dokáže pro druhé ztratit i svůj život, jej otevírá pro věčnost. Dáním života člověk činí definitivní rozhodnutí, dar vskutku dokonalý, protože víc už dát nemůže. Z toho důvodu je právě takováto láska podobná lásce Boží, lásce věčné a dokonalé, lásce Kristově, činí nás jemu podobné, přímo jeho přáteli.

Dávat život lze samozřejmě mnoha způsoby. Nejen obětováním, nasazením vlastního života, jitím na smrt za někoho jiného, vrcholnými projevy lásky, ale i vším, co z lásky děláme pro druhé a pro svět, od nejmenších každodenních skutků proexistence až po velké činy. To vše, zvlášť když nás to stojí čas našeho života, je nějakým větším nebo menším dáváním života jako takového, milováním podle Ježíšova vzoru. A i když se snažíme o tom rozjímat velmi často, vlastně skoro pořád, přesto je to stále důležité. Protože ve skutečné lásce spočívá skutečné křesťanství, v lásce, které v sobě máme někdy tak žalostně málo…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 14. května 2020…

Kvě 14, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 1,15-17.20-26; Ž 113; Jan 15,9-17

Milé sestry, milí bratří,

málokdy se stane, že nějaký svátek téměř „nenaruší“ biblickou četbu na pokračování všedních dnů. Dnes to nastalo, neboť úryvek evangelia je úplně stejný, jaký by se dnes četl, i kdyby byl všední den, jen je delší, takže zítra, dá-li Bůh, budeme číst znovu jeho druhou polovinu. A v prvním čtení slyšíme úryvek ze Skutků apoštolů, z nichž čteme po celou dobu velikonoční, i když se, pravda, tím dnešním vracíme úplně na jejich začátek, do doby mezi nanebevstoupením Pána Ježíše a Letnicemi, ještě před „zrod“ církve sesláním Ducha svatého.

Obě dvě dnešní biblická čtení se vztahují k dnes slavenému světci: ke svatému Matěji. První hovoří o jeho volbě, o jeho stání se apoštolem-náhradníkem. Druhé je z řeči Pána Ježíše na rozloučenou, kdy Pán Ježíš ty, kteří zůstanou v jeho lásce a budou zachovávat jeho slovo, nazývá dokonce svými přáteli. Matěj se jedním takovým stal.

Původně – už od dob konce starověku – se svátek sv. Matěje slavil 24. (nebo 25.) února. Při reformě liturgického kalendáře roku 1970, kdy řada svátků připadajících podle data zpravidla na postní dobu byla záměrně přesunuta na jindy, aby co nejméně svátků narušovalo svatopostní usebranost, bylo jeho slavení přesunuto na nynější 14. květen.

Dnešní svátek – ať už byl slaven po staletí v únoru anebo nyní v květnu – je také už od středověku spojen s velkou poutní tradicí. Ta se váže především k západoněmeckému Trevíru, kde byla ve 12. století objevena schrána se světcovými ostatky, které tam počátkem 4. století měly být – dle starobylého podání – přeneseny svatou císařovnou Helenou přímo z Palestiny. Protože hrobů apoštolů na sever od Alp bylo a je pramálo – krom svatého Matěje snad už jen hrob svatého Jakuba v Santiagu, velmi záhy se do Trevíru začaly konat mnohé svatomatějské poutě, pokračující dodnes.

V Praze je svatomatějská poutní tradice spojena především s malebným kostelem sv. Matěje v Horní Šárce, založeném podle staré legendy knížetem Boleslavem II. už roku 971, tedy ještě před vznikem trevírské poutní tradice. Knížeti se měl na lovu v tehdy hlubokých lesích, při kterém ho napadl medvěd, zjevit právě svatý Matěj a před zvířetem ho zachránil. Boleslav z vděčnosti měl nechat postavit kostel jemu zasvěcený, jak informuje nápis na vnější straně kostela i zachycuje oltářní obraz uvnitř dnes pozdně barokního kostelíka, postaveného roku 1771 na místě původního, který už nestačil ani jako kostel farní, natož kostel poutní (tradice velkých svatomatějských poutí zde začala již koncem 16. století).

Ačkoli letos ani ta už dávno zcela zesvětštělá pražská „Matějská“ nemohla pořádně proběhnout a ačkoli dnes nejsme ani na duchovní pouti u svatého Matěje v Dejvicích, natož v Trevíru či Padově nebo v Římě, kde jsou také další části světcových ostatků, oslavme i my krásný svátek svatého Matěje, světce, apoštola. A nechme se jím oslovit, protože nám určitě má co říci.

Dnešní první čtení je jediným biblickým úryvkem, který o apoštolu Matěji v Novém zákoně máme. O jeho dalším životě a působení existuje sice celá řada legend (legenda – od latinského legenda, „věci, které se mají číst“ – je pozoruhodným hagiografickým pramenem: obsahuje pravdivé historické jádro a pravdivé zachycení podstatných vlastností toho či onoho světce, ale co do detailů a okolností nelze v legendě často odlišit to striktně historické od následného narativu): podle nich měl pak apoštolsky působit zejména v Judsku a zemřít mučednickou smrtí v Jeruzalémě. Přesto zůstaňme u samotné biblické zprávy z 1. kapitoly Skutků a právě v ní hledejme to nejpodstatnější, to, co nám samo Boží slovo o dnešním světci říká.

„Volba Matěje za apoštola“, tak bychom klidně mohli dnešní úryvek nazvat. Matěj je nejprve vybrán spolu s Barsabášem ze všech těch, kteří – podobně jako Dvanáct – byli svědky Kristova veřejného působení a jeho zjevení jako Zmrtvýchvstalého. Oba dva museli tedy patřit k širšímu okruhu Ježíšových učedníků. Posvátný los pak padne na Matěje, právě on má zaujmout místo uprázdněné Jidášem. Není to Matěj sám, který by si o to řekl, je to sám Pán, který na něj losem ukázal. Apoštol Petr, jak čteme, tuto jeho volbu vidí dokonce předobrazenou ve starozákonním žalmu, který cituje. Matěj svou volbu přijímá, stává se náhradníkem za Jidáše a je přidružen k dvanácti apoštolům.

A právě tímto svým přijetím role náhradníka za Jidáše, přijetím svého údělu jako toho, kdo zpočátku nebyl vybrán, ale kdo byl k Božímu apoštolskému dílu zavolán až dodatečně, se stal Matěj přímo ztělesněním toho, že v apoštolské službě nejde primárně o jejího vykonavatele, ale o službu samotnou, o Pána Ježíše působícího skrze tuto apoštolskou službu. Proto nevadí, když je k ní nyní vybrán „jen“ jako náhradník, dodatečně. A to je právě oslovující.

Předně je to stálým mementem a zpytováním svědomí pro všechny, kterým – nehodným a slabým – je nějak svěřena Kristova apoštolská služba (jako biskupům a kněžím). Ti všichni by si (my všichni bychom si) s pohledem na Matěje měli připomenout, že nejde primárně o ně (o nás), ale nejprve a především o Krista, kterého svou službou, zejména tou svátostnou zprostředkovávají (zprostředkováváme). Překrásně to ve své slavné a půvabné knize Plná slávy vyjádřil Bruce Marshall: Když je jeden z hrdinů knížky, jeden kněz jmenován biskupem a blíží se jeho svěcení, jeho kněžský kolega mu k tomu blahopřeje slovy, aby nikdy nezapomněl, že on má být jen svícnem, zatímco to, oč jde, je světlo, které nese, které jako biskup bude nést.

Něco takového ale neplatí zdaleka jen o kněžské či biskupské službě. Něco velmi podobného se týká jakéhokoli dobra, k jehož vykonání je člověk Bohem povolán, připraven, vybrán a vylosován. V případě žádného dobra, jež je přeci vždy nějakou přítomností Boha, Krista, nejde až tak o to, kdo konkrétně to či ono dobro koná, ale o dobro samé, o Boha, o Pána Ježíše. Proto Matějův příklad oslovuje nás všechny, protože my všichni jsme Bohem povoláni, tedy „vylosováni“ dobro konat.

Jen pokud nám bude jasné, že jde nejdřív o vykonání dobra a pak teprve případně o nás jako jeho vykonavatele, budeme ochotni to či ono dobro s radostí vykonat vždy, jakmile k němu budeme povoláni. I bez odezvy, i bez toho, abychom byli při jeho konání viděni a za jeho vykonání chváleni, klidně ho budeme ochotni vykonat i jako náhradníci, dodatečně k dobrému dílu přizvaní, prostě jako Ježíšovi „přátelé“.

Takový postoj je důležitý vždy a všude. Zvlášť však pak v dobách těžkých, kdy je dobro třeba konat skutečně a leckdy i rychle, zejména pak na místech a v prostředích, kde není nikdo jiný, kdo by dobro mohl vykonat. Anebo prostě vždy, když na nás padne nějaký ten „Boží los“, když poznáme, že nástroji toho či onoho dobra máme být zrovna my.

Kéž by nám všem byl svatý Matěj vzorem a patronem. Navíc když etymologie jeho jména je tak hezká: volně přeloženo znamená něco jako „Dar Boží“. Kéž bychom konáním dobra, klidně i jako náhradníci, byli darem Božím pro své okolí, pro svou dobu – i pro dobu pandemie a po pandemii, pro svou částečku světa, do níž jsme vrženi.

A budeme-li k tomu chtít být povzbuzeni, udělejme si někdy pouť ke svatému Matěji v Horní Šárce, přečtěme si nápis na kostele, podívejme se na oltářní obraz, pokloňme se Pánu a pomodleme se. Stará poutní cesta tam už sice dávno neexistuje, ale pořád je to krásné místo, především duchovně, ale i svou malebností.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 13. května 2020…

Kvě 13, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 15,1-6; Ž 122; Jan 15,1-8

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v biblické četbě na pokračování, pokračujme i v našich pokusech o rozjímání nad nimi.

V prvním čtení z 15. kapitoly Skutků se před námi otevírá první část svědectví o jedné z nejzásadnějších událostí z počátků církve: o takzvaném Jeruzalémském koncilu. Jsme někdy v letech 48 nebo 49, Pavel s Barnabášem se již vrátili ze své první misijní cesty, během které – po odmítnutí ze strany mnohých židů – se evangelium otevřelo jasně i pohanům. To s sebou samozřejmě přineslo zcela zásadní otázku: Jsou ti, kteří se stanou křesťany z pohanství, vázáni rituálními předpisy Tóry, zejména obřízkou (anebo dokonce předpisy Talmudu, rabínského výkladu Zákona), anebo nikoli? Protože odpověď nebyla jasná a ani praxe nejprvotnější církve nebyla všude stejná, dochází k řadě velmi vážných sporů, jak můžeme číst nejenom na stránkách Skutků, ale čehož ozvěnu slyšíme i v některých Pavlových listech.

Nejde ale jen o spory, otázka je opravdu zásadní a bylo na ni třeba najít co nejrychleji odpověď, a to nejen z hlediska (svátostné) praxe. Do otázky po obřízce totiž ústí mnohem hlubší a zásadnější otázky týkající se samotného vztahu mezi Starým a Novým zákonem, respektive mezi starozákonní a novozákonní bohoslužbou, vztahu mezi synagogou a církví, mezi Starým a Novým Izraelem, otázka, zda příslušnost k Božímu lidu Staré smlouvy hraje ještě vůbec nějakou roli, a komu (všemu) tedy nyní platí všechna starozákonní zaslíbení.

Není proto až tak divu, že otázka obřízky v rané církvi byla velmi živá, vyvolávala někdy skutečně až vášnivé spory mezi „židy“ a „helénisty“, hrozila opravdovým rozkolem. Rozhodnout, jak to s požadavky na pohanokřesťany má do budoucna být, proto přesahovalo možnosti (dnes bychom řekli „kompetence“) samotného apoštola Pavla. On jen ze své misijní a pastorační zkušenosti dobře věděl, jak Kristova milost rychle a mocně působí i v srdcích těch, kteří i bez obřízky a dodržování rituálních předpisů Starého zákona přijímají křest a život podle evangelia. Proto se – veden také Božím duchem – odebírá do Říma, aby předložil celou záležitost tamějším starším, především Dvanácti, apoštolům pod vedením Petrovým. Ti se skutečně proto shromáždí a začnou o věci rokovat a modlit se za její vyřešení. Nakonec – po vyslechnutí zainteresovaných, diskuzi a modlitbách – padne rozhodnutí: „rozhodl Duch svatý a my“.

Celá událost představuje nejen Boží rozluštění dané otázky a tím definitivní otevření církve pohanům, ale je také biblickým zakotvením instituce budoucích celocírkevních koncilů či sněmů, instituce, která v následných dějinách (katolické) církve sehraje velmi důležitou roli. Ať už se jedná o koncily starověké (počínaje Prvním nicejským koncilem), společné křesťanskému Západu i Východu (především pravoslaví), anebo o koncily středověké, novověké či o koncil poslední (Druhý vatikánský). Stále to jsou shromáždění nástupců apoštolů (biskupů) ve společenství s nástupcem Petrovým (papežem), která – vedena Duchem svatým – rozhodují především o sporných otázkách ve věcech víry a mravů. Vedle toho o mnoha dalších věcech, často i disciplinárních či dobově podmíněných, ale zásadní rozhodnutí v otázkách víry a mravů bývají ta nejzásadnější koncilní rozhodnutí, na která se vztahuje Kristův příslib apoštolům „kdo vás slyší, mne slyší“.

Jako katoličtí křesťané nejenže bychom neměli (sebevědomě) pohrdat závazným učením církve v otázkách víry a mravů, ale mělo by nás zajímat jako autentický výklad a aplikace Kristova evangelia a měli bychom se jím především také snažit řídit. Důležitým mementem nechť nám je třeba právě dnešní první čtení: Jestliže některé otázky se neodvážil posoudit ani sám svatý Pavel, možná o to méně bychom si měli myslet, že to můžeme činit my. Že tomu či onomu ve věcech víry a mravů rozumíme lépe než celá církev, lépe než sám papež a sbor biskupů, kteří – narozdíl od nás – k podobným rozhodnutím mají Kristem slíbenou sílu Ducha svatého.

V dnešním evangelijním úryvku z 15. kapitoly Janova evangelia – stále čteme z dlouhé řeči, kterou Pán Ježíš pronáší po poslední večeři a mytí nohou učedníkům – máme před sebou krásný obraz, příměr o kmeni a ratolestech. Kdo je kdo či co, je jasné: Pán Ježíš je pravým vinným kmenem, my jsme ratolestmi. Jen jako ratolesti, které zůstanou na kmeni, Kristu a budou z něj čerpat životadárnou sílu, máme naději přežít, žít svatě, přežít do věčnosti.

Z obrazu je ale zřejmé, že samo být ratolestí ještě nestačí, je třeba skutečně přinášet plody. Nejen ta ratolest, která se sama rozhodne nezůstat na kmeni, uschne. Ale odříznuta bude i ta, která nepřináší žádné ovoce. Tak to činí vinař u vinné révy, tak se to děje i na Stromě života, jímž je Kristus. Něco podobného slyšíme i z jiných jeho přirovnání a podobenství, nejvýrazněji asi z toho o neplodném fíkovníku anebo z podobenství o hřivnách.

A je dobré to slyšet. Jestliže na začátku pandemie jsme potřebovali slyšet především slova útěšná (ta samozřejmě potřebujeme slyšet i nadále, o tom není pochyb), tak nyní možná potřebujeme slyšet už i slova jiná. Slova povzbuzující, apelativní, vedoucí k obrácení, k novému začátku. Právě dnešní obraz, který je součástí Ježíšova Testamentu, je určitě jedním z nich.

Co nám říká? Že nestačí být jen na kmeni a čerpat, ale je třeba také z načerpaného přinášet plody. To je základní princip lidského života, sounáležitosti a solidarity lidského pokolení, vztahu k druhým lidem i celému světu, včetně přírody, základní princip křesťanské existence. Člověk nesmí být jen konzumentem, žít a čerpat si jen pro sebe, na úkor druhých a světa, ale musí také druhým a světu něco přinášet, něčím sloužit, nést ovoce. To platí o existenci jako takové, o to víc o existenci křesťanské, o duchovním životě. Není prostě možné být jen „pasažérem“, který se veze, parazitem na druhých a světu, a potažmo Bohu.

To samozřejmě neznamená, že jen výkonný člověk má hodnotu a že každý jiný – malý, ještě nenarozený, nemocný, nemohoucí, starý, nějak jinak zneschopněný či neschopný – je parazit. To v žádném případě, něco takového by byl velmi zrůdný a zcela nekřesťanský pohled na člověka, marxismus, eugenika, elitářství, čirý pragmatismus a materialismus v přímém přenosu…

V přinášení plodů určitě nejde jen o nějaké výkony, ty mohou a mají dělat ti, kteří jsou jich schopni, ale jde spíše o základní nasměrování existence. Nejdřív jde o základní křesťanský životní postoj, postoj následování Pána Ježíše: Chtít být užitečný, chtít sloužit, především chtít milovat. U každého jednotlivce a v různých fázích a možnostech jeho života to má trochu jiné projevy, někdy velmi nenápadné, ale podstatná je právě touha, touha a z ní vycházející docela konkrétní snaha přinášet (Boží) dobré ovoce.

Pro toho, kdo může nějak konkrétně sloužit, pracovat, pomáhat, to opravdu má i tyto podoby, a Bohu díky za to. Pro toho, kdo z nějakých důvodů (již anebo ještě) nemůže, to má podoby jiné, například modlitbu či vnitřní oběť za celý svět, anebo třeba i laskavost a vlídnost k těm, kteří jemu pomáhají.

Kdo chce nést plody, vždy s Boží pomocí je schopen najít, jaké mají být. Kdo chce milovat, vždy najde způsob, jak to činit, jak svou lásku projevit, jaké její plody přinášet. Důležité je chtít a k uskutečnění chtění čerpat Boží sílu. Chtít milovat a konkrétně milovat: to je to ovoce. Boží láska Pána Ježíše, jeho milost: to je ta míza, životadárná síla…

Parazitem bytí – nenávistí a sebestředným sobectvím – je ďábel, dárcem bytí – dávající se Láskou – je Bůh…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 12. května 2020…

Kvě 12, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 14,19-28; Ž 145; Jan 14,27-31a

Milé sestry, milí bratří,

liturgicky dnes slavíme Svátek posvěcení katedrály. V každé diecézi katolické církve na celém světě se den posvěcení katedrály jakožto mateřského kostela celé církevní obce slaví jako svátek. V našem případě jde o výročí slavnostního posvěcení a otevření katedrály po její přestavbě a dostavbě, ke kterému došlo před jednadevadesáti lety 12. května 1929. To si připomeneme při dnešních mších svatých i v našem kostele. Nyní – ve Slově k povzbuzení – zaměřme však svou pozornost na všednodenní biblická čtení, která by se jinak četla (svátek má totiž svá čtení vlastní). Samozřejmě ne ve smyslu nějakého přehlédnutí či znevážení dnešního svátku, ale jednoduše pro snahu zachovat určitou kontinuitu v našich pokusech o rozjímání, o nechání se povzbudit na pokračování čtenými biblickými texty.

V prvním čtení z druhé poloviny 14. kapitoly Skutků se totiž blížíme již k samotnému závěru Pavlovy první misijní cesty, o ní čteme již několik dní. Dnešní úryvek začne v Lystře uprostřed Malé Asie, kde jsme „byli“ již včera, a skončí v Antiochii syrské, kde apoštolská misijní cesta začala. Máme před sebou několik momentů: Nejprve nepřijetí evangelia ze strany židů. Ti přišli do Lystry a na svou stranu patrně strhli i mnohé pohany, kteří původně chtěli Pavla s Barnabášem prohlásit dokonce za „bohy v lidské podobě“, jak jsme četli včera. Vše ústí až do kamenování apoštola Pavla, který – patrně Božím zázrakem – přežije, odchází a dál hlásá Krista v maloasijských městech. Následuje souhrnná zpráva o zakládání církevních obcí a ustanovováních starších (presbyterů) v nich (tedy svěcení na biskupy a kněze). A pak zpráva o konci celé cesty, o návratu Pavla s Barnabášem do Antiochie syrské a o setkání s tamějšími křesťany. Zítra a pozítří budeme číst, dá-li Bůh, o takzvaném Jeruzalémském koncilu, prvním církevním sněmu, kde budou všichni apoštolové v čele s Petrem, vedení Duchem svatým, rozhodovat, jak to je s nutností obřízky a zachovávání rituální části Tóry pro křesťany z pohanství.

V každém případě – i v prvních dvou částech dnešního úryvku – vidíme, jak Pavlovo apoštolské působení provází zcela protichůdné reakce, které na sebe leckdy velmi záhy navazují, někdy i ze strany týchž lidí: od téměř prohlášení za bohy až po ukamenování. Co si z toho můžeme vzít?

Kupříkladu to, že kritérium přijetí či nepřijetí druhými nemusí být vždy kritériem správnosti či nesprávnosti našeho počínání. Apoštol Pavel hlásá evangelium, činí tak z Kristova poslání, navíc je k tomu i „oficiálně“ vyslán církví, byly na něj vloženy ruce (je tedy biskupem), své poslání naplňuje s Boží pomocí. Vše je jednoznačně dobrá a Boží věc, a přesto není vždycky přijat, ba naopak.

My sice – bohužel – rozhodně vždy nečiníme jen dobré a Boží věci, ale ve světle dnešního Božího slova platí, že ani v našem případě kritérium přijetí-nepřijetí okolím nemůže být absolutním a posledním kritériem správnosti našeho jednání, kritériem, kterým bychom se ve svém počínání měli výhradně řídit. Přijetí ještě nemusí znamenat správnost, lidmi jsou přeci leckdy s radostí přijímána i zlá a zvrácená jednání (o tom svědčí dějiny bohatě). Stejně jako jsou lidmi často nepřijímána jednání a slova dobrá a správná (ani toto není jistě třeba příliš dokazovat), a proto ani nepřijetí nějakého jednání okolím či celkem ještě nemusí znamenat jeho nesprávnost.

V návaznosti na konkrétní události ze Skutků apoštolů si je tak dobré připomenout zejména první z případů: že nepřijetí či dokonce protivenství nebo i přímo pronásledování opravdu ještě nemusí znamenat nesprávnost našeho počínání a že by nebylo správné se nepřijetím a těžkostmi nechat hned odradit. Naopak, jsou v lidském životě situace, kdy i navzdory nepřijetí, „nepotlesku“ či dokonce protivenství je naším přímo posláním v tom či onom dobrém jednání – ať už činech či slovech – s Boží pomocí vytrvat. To je ostatně základní princip skutečné lidské a křesťanské statečnosti, ústící někdy až v mučednictví, ať už je jakéhokoli charakteru. Možná právě zvlášť k takovým situacím se vztahuje také dnešní Pavlovo slovo křesťanům v Ikóniu, že „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“

Apoštolové Pavel a Barnabáš byli stateční v hlásání evangelia, trpěli pro ně mnohá protivenství, kráčeli cestou Božího království. Kéž bychom jim podobnými byli aspoň nějak, aspoň trochu i my, ať už jde o hlásání a žití evangelia v jakýchkoli jeho rozměrech a životních situacích. A kéž by tak – zvlášť v náročných dobách, jakou je a bude i ta naše nynější – se popularita či nepopularita nikdy nestaly absolutními kritérii našeho jednání. Přijetí-nepřijetí sice určitým indikátorem správnosti či vhodnosti jednání být sice mohou a často i jsou, ale rozhodujícím kritériem a normou nechť jsou a zůstanou vždy Kristovo evangelium jakožto nejvýslovnější odraz Boží dobroty a naše vlastní životní poslání, náš osobní úkol. Především to nechť se odráží v našem svědomí, aby se naše svědomí stávalo skutečným s-vědomím (conscientia, syneidésis), vnitřním správným mravním soudem obsahu, vhodnosti a nutnosti našich slov a činů.

Dnešní evangelijní úryvek z Kristovy řeči na rozloučenou – z té také již čteme několik dní (při členění těchto kapitol Janova evangelia je to dnes závěr její první části) – nám k tomu všemu dává překrásné povzbuzení: „Vládce tohoto světa proti mně však nezmůže nic“. Proti síle dobra, pravdy, evangelia, proti Kristu a jeho přítomnostem ďábel skutečně nezmůže nic. Může zničit mnoho jeho projevů ale dobro jako takové ne. Ďábel nezmůže proti Kristu nic ve světě jako celku ani v našem mikrosvětě, pokud my sami se před ním neskloníme a nesejdeme z cesty Boží, nenecháme se od ní odradit. Nepřijetí a různá protivenství k tomu svádějí, někdy velmi silně a svůdně. Zvlášť když dobro působí i skutečné rozdělení a opravdové nesváry mezi lidmi. Ale i to je někdy třeba unést, pro dobro větší, pro dobro Boží, pro dobro Pána Ježíše.

Následná doba patrně přinese i mnohá taková mezilidská rozdělení, nesváry, protivenství, bohužel. Kéž bychom vždy zůstali neoblomně na straně dobra, pravdy, milosrdenství, na straně evangelia. Laciný populismus, líbivé jednání a touha po přijetí za každou cenu nikdy nejsou skutečnou cestou, jsou naopak velmi tenkým svůdným ledem. To platí nejen o různých vedoucích a společensky exponovaných místech, postech a rozhodnutích, ale i v našich docela obyčejných mezilidských vztazích a o našich životních situacích…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 11. května 2020…

Kvě 11, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 14,5-18; Ž 115; Jan 14,21-26

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme – dnes opravdu jen krátce – svou pozornost opět na obě biblická čtení.

První ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do doby první velké misijní cesty apoštola Pavla, kterou podnikl se svým spolupracovníkem Barnabášem. Vedla z Palestiny po moři přes Kypr, odtud do Malé Asie a pak zase přes Kypr zpět. Uskutečnila se v letech 46 až 48. Apoštolové navštívili postupně více míst, nějakou dobu v nich vždy pobyli a působili, dnes se konkrétně nacházíme v Ikóniu, v kraji přibližně ve středu Malé Asie, v městě Lystra. Máme před sebou svědectví situace, která je důsledkem toho, co se stalo krátce před tím: Když židé ani v Ikoniu nechtěli naslouchat Pavlovu výkladu Starého zákona, nechtěli přijmout Krista, k němuž celé starozákonní dějiny směřují, obrací se Pavel s Barnabášem k pohanům.

A u pohanů v Lystře mají úspěch, zvlášť když Pavel ve jménu Kristově uzdraví chromého. Obyvatelé města ho spolu s Barnabášem chtějí hned prohlásit za „bohy v lidské podobě“, dokonce už přivádějí ověnčené býčky k rituální oběti. Apoštolům se jen stěží daří jim v tom zabránit. Nakonec zabrání a učiní tak jasným poukazem na Boha: Zázrak, který se stal, nebyl učiněn mocí jejich, ale mocí Boží, volají Pavel s Barnabášem s roztrženými šaty.

To je skutečně krásný moment, navíc velmi inspirativní. Do podobné situace se totiž může dostat i leckdo z nás. Takřka s jistotou to nebude tím, že by nás někdo chtěl provolat za bohy za vykonání nějakého zázraku, ten asi nikdy nevykonáme, ale docela snadno se může stát něco mnohem obyčejnějšího: Že nám třeba někdo začne připisovat zásluhy, které nejsou naše, nebo že nás začne za něco nekriticky chválit či dokonce obdivovat, anebo se nějaké naše kvality, které jsme si ale sami nedali, stanou důvodem našich nějakých úspěchů. Jistě si dovedeme představit celou řadu podobných povětšinou příjemných situací.

Samozřejmě, že na nějaké chvále, zvlášť pokud by byla pravdivá a přiměřená, nemusí být ještě nic špatného. A ani nemusí být špatně, že chvála potěší. Nebezpečná však začne být ve chvíli, kdy jí začneme příliš věřit. Respektive když chvála natolik „zahraje“ na struhu naší ješitnosti, že uvěříme, že jsme skutečně „skoro bohové“, že ten či onen talent je jen naší zásluhou, že proto máme nějakou přednost před druhými.  

A tak vždy, když se (náhodou) stane, že jsme za něco pochváleni, je dobré vzpomenout na dnešní situaci z prvního čtení: Ukážeme-li místo toho, abychom se nechali oslavovat, raději na Boha, původce všeho dobra i našich případných schopností, uděláme bezpochyby to nejlepší, co v dané situaci udělat můžeme. Je to lék proti naší pýše a krásné svědectví naší víry v Boha stvořitele.

V evangelijním úryvku dnes pokračujeme ve čtení řeči na rozloučenou, řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Tato dlouhá řeč, jak jsme si již připomněli v minulých dnech, je jakýmsi testamentem Pána Ježíše, neboť vyjadřuje základní pravdy o jeho přebývání v nás a mezi námi po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, tedy v čas církve. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ slyšíme dnes z Ježíšových úst.

Láska ke Kristu spočívá v zachovávání jeho slova. Láskyplná poslušnost je podstatou našeho následování Krista, je snad nejjednodušším vyjádřením našeho vztahu k němu, je ovocem proměny našeho nitra Boží milostí, je projevem naší spásy. Tak se také můžeme pokusit dnešní Kristovo slovo rozvést. Už svatý Irenej, první velký systematik starověké církve, církevní otec pocházející z Malé Asie, později biskup ve francouzském Lyonu, žijící v druhé polovině 2. století, formuloval ve svém hlavním pětisvazkovém díle Adversus haereses, že to, co Kristus v přijaté lidské přirozenosti především napravil, je právě schopnost poslušnosti, a to vlastní poslušností Otce až na kříž.

Schopnost sklonit se před Bohem, Kristem, naslouchat a poslouchat jeho slovo, protože toto slovo je vždy dobré: to by mělo být ovocem naší křesťanské proměny Kristovou milostí, našeho skutečného „zbožštění“, tedy připodobnění Kristu.

Když někdo někoho miluje, tak přeci chce činit, „co mu na očích vidí“. Poslušnost přání druhého není otrockou poslušností, ale radostí, svobodou lásky. A právě taková – a mnohem větší – by měla být naše láskyplná poslušnost k Pánu Ježíšovi…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 10. května 2020…

Kvě 10, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 6,1-7; Ž 33; 1Petr 2,4-9; Jan 14,1-12

Milé sestry, milí bratří,

máme již pátou neděli velikonoční. Celá velikonoční doba se pomalu přehoupla do své druhé poloviny, za jedenáct dnů, dá-li Bůh, oslavíme nanebevstoupení Páně, za tři týdny, desátý den po nanebevstoupení, pak slavnost Letnic, seslání Ducha svatého. Můžeme to vzít jako příležitost k určité reflexi, jak jsme celý dosavadní velikonoční čas – ve vší jeho letošní jinakosti – duchovně prožili, nakolik uplynulých téměř třicet dnů se pro nás stalo časem setkání se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem v různých podobách jeho přebývání a působení mezi námi, jak jsme i za změněných podmínek prožívali vztah s ním, nakolik nás setkávání s ním mělo naději konkrétně proměňovat…

To vše se může stát předmětem našeho soukromého zpytování svědomí. Společně zkusme opět zaměřit svou pozornost na čtení biblická z dnešní mešní liturgie.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“ (proto je od počátků církve zvláštní součástí jáhenské služby také služba charitativní).

Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž, krásný obraz z Prvního listu Petrova o Kristu, který je úhelným kamenem, a o nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí úhelného kamene je naší cestou k stání se kamenem živým, součástí živé Boží stavby.

Evangelium je z Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání, z řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři. Celá tato řeč bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst ty nejdůležitější pravdy ohledně Kristova přebývání mezi námi po nanebevstoupení, potažmo seslání Ducha svatého, a ohledně našeho následování Pána Ježíše. Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je tak přípravou na dobu církve, je zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm. A tak zkusme právě pod tímto zorným úhlem se zaměřit na dnešní úryvek. S radostným vědomím, že Kristův testament je adresován nám všem.

Nejprve zaznívá z Ježíšových krásná útěcha, která je jeho odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Skutečná Boží útěcha spočívá i v tom, že víra v Krista otevírá lidské srdce Bohu, dává poznat Otce a následovat jeho Syna a že součástí víry v Krista je i víra ve věčnost. To vše Božsky utěšuje a je od sebe neoddělitelné: spojení s Bohem skrze Krista i víra ve věčnost. V obojím nacházíme útěchu především ve chvílích těžkých a bolestných, ve chvílích různých soužení, nebezpečí, nespravedlnosti, nepřijetí, ztrát, ale i ve chvílích velkých a těžkých rozhodnutí, anebo v situacích blížící se smrti nebo „jen“ ohrožení života, našeho či našich blízkých. Tehdy vnímání Boží blízkosti a víra ve věčnost jsou skutečnou útěchou a také Božím světlem ke správnému rozhodnutí. Velikonoční doba setkávání se se Zmrtvýchvstalým je svědectvím a potvrzením, že tato útěcha není marná a planá.

Dalším momentem dnešního úryvku je to, co se vlastně v různých obměnách prolíná celým evangeliem, zvlášť tím podle Janova sepsání: Je to společenství s Kristem, u Jana přímo „přebývání“ Krista v nás a nás v něm, vzájemné „zůstávání“, které má moc přenést člověka do Boha a do věčnosti. Společenství, které nikdo a nic nemá sílu přetrhnout, nedovolí-li to člověk sám. Společenství, které je živé tehdy, když Pán Ježíš se pro nás stane „cestou, pravdou a životem“. Cestou našeho života, jeho směrem a tvarem určenými evangeliem. Pravdou, kdy hlavním kritériem životní moudrosti, pravdy života, dobrého a zlého, se stane Ježíšovo slovo. A životem ve smyslu, že náš vztah k Ježíšovi bude stále více opravdu tím prvním a vše určujícím vztahem naší celé existence, vztahem, který dává ke všem ostatním vztahům Boží dobrou sílu, počátek, obsah, směr a cíl.

Třetím takovým momentem je zaslíbení konání dokonce větších skutků, než konal sám Pán Ježíš. O tom, jak těmto Kristovým slovům snad rozumět – tak, že člověk je zván, aby Boží milostí konal to, co jeho lidství přesahuje, tedy skutečně věřil, doufal a miloval, a to po vzoru samotného Krista –  jsme se snažili rozjímat již včera (a tak to dnes už můžeme přejít).

Víra v Pána Ježíše jako Božího Syna, víra ve věčnost, naděje na ni, společenství s Pánem Ježíšem, přátelství s ním a vnímání působení Boží milosti v našem životě – a samozřejmě ještě mnohem víc, co k našemu následování Pána Ježíše patří – to vše by nás mělo těšit, přinášet nám radost. Ne nějakou povrchní a pomíjivou, ale radost vnitřní, která se kryje s vnitřní útěchou. S útěchou, že jsme milováni samotným Bohem, Kristem a že to nám vlastně stačí. Je to ona „útěcha bez příčiny“ (consolatio sine causa), jak tento stav srdce člověka nazývá sv. Ignác z Loyoly, „útěcha bez příčiny“, která je darem Božím a zároveň znamením, že se snažíme Pána Ježíše aspoň trochu opravdu následovat a že on – i navzdory našim slabostem, chybám a pádům – je opravdu tím prvním a posledním, alfouomegou v našem životě. Protože lidské duši, která se takto snaží a Kristu se otevře, Bůh tuto útěchu prostě chce dát…

Abychom si ji mohli snad trochu představit, tak tato útěcha není nepodobná vnitřní radosti z dobrých mezilidských vztahů, ze vztahů krásných přátelství, manželství, bratrství a sesterství. Ne nadarmo nejjedinečnější z těchto vztahů – vztah manželský – je už biblickým obrazem vztahu duše a Krista. Samozřejmě s tím, že vztah k Pánu a tím pádem radost a útěcha z něj je mnohem jistější, protože ten druhý – Bůh – nás nemůže zklamat.

A tak jestliže už dobré mezilidské (horizontální) vztahy dokáží náš život prozářit, o co víc to platí o našem základním vztahu vertikálním, o našem vztahu k Bohu, s Pánem Ježíšem. A jestliže do našich pozemských vztahů musíme také investovat, tak i do vztahu s Bohem. Ne že by Kristus naši nějakou investici potřeboval, ten nás miluje Božsky a nepodmíněně, ale my tuto vlastní investici potřebujeme pro přijetí Kristovy lásky, jeho útěchy. A právě rostoucí vnitřní útěcha je znamením, že skutečně investujeme a že investujeme správně.

A nejde jen o nás, ale samozřejmě i o celý mikrosvět, do něhož jsme vrženi: čím více Boží útěchy a radosti v nás bude, tím snadněji budeme konat dobro a radost a útěchu rozdávat dál.

Z letošní – tak v mnohém jiné – velikonoční doby, která je pro takovouto investici jistě „dobou příhodnou“, nám zbývají ještě tak dvě pětiny…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 9. května 2020…

Kvě 9, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Sk 13,44-52; Ž 98; Jan 14,7-14

Milé sestry, milí bratří,

máme zase všední den, sobotu 4. týdne velikonočního a samozřejmě také májovou mariánskou sobotu. Zaměřme krátce svou pozornost na obě dnešní biblická čtení. Kéž by i Panna Marie, Hvězda jasná, nám v našich rozjímáních a hlavně v životě dle Božího slova byla průvodkyní, Průvodkyní na cestě (hodegetrix), jak zní jeden z jejích krásných starobylých titulů…

První čtení ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do Antiochie Pisidské v Malé Asii, do doby první Pavlovy velké misijní cesty, tedy do druhé poloviny 40. let 1. století. Spolu s Barnabášem přišel Pavel v sobotu do synagogy, ujal se slova a přednesl své kázání, „něco na povzbuzení“, jehož část jsme slyšeli předevčírem (druhá část by se byla četla včera, kdy jsme slavili slavnost posvěcení našeho kostela, a tak četli jiná biblická čtení). Už předevčírem jsme si připomněli, že Pavlova řeč je krásným příkladem křesťanské četby celku Starého zákona jako toho, který své naplnění nachází jedině v Pánu Ježíšovi, na jehož příchod je přípravou.

Dnešní úryvek svědčí o tom, co se stalo týden na to, další sobotu. Mnozí z židů nepřijímají Pavlův výklad Starého zákona, přičemž není až tak podstatné, proč se tak děje. V každém případě nepřijetí židy se pro apoštoly stává znamením, aby se obrátili k pohanům. Pavel zde v praxi zažívá to, co pak v Listě Římanům rozvine i teologicky: Bylo to poblouznění Izraele, „tajemství zatvrzelosti“, které (ještě jasněji) otevřelo Kristovo evangelium všem pohanům.

Aniž bychom otevírali velké teologické otázky tohoto „tajemství zatvrzelosti“ (k nim si můžeme přečíst 9. až 11. kapitolu výše zmíněného listu) a snažili se je nějak vyřešit (řešení musíme v tomto případě jednoznačně ponechat Božímu tajemství), můžeme se celou situací nechat velmi prakticky inspirovat: Apoštol Pavel v tom, že evangelium židy skutečně není přijímáno, rozpoznal znamení, že má s ním jít prostě jinam, k někomu, kdo o evangelium bude stát, k pohanům. Nepřijetím se nenechal odradit, zlomit, i když byl dokonce pronásledován, jen pokračoval ve svém díle jinde.

Tak to platí o hlásání evangelia stále: Nepřijme-li ho jeden člověk, může ho přijmout jiný a jinde, byla by škoda kvůli nepřijetím a neúspěchům s hlásáním evangelia skončit. Navíc, kdo ví, jak vše nakonec dopadne i s tím prvním, to ví jen Bůh. Vždyť sám Pavel ve svých listech píše, že „jeden zasévá, další zalévá, jiný sklízí“ a navíc že k obrácení Izraele nakonec dojde, pak že teprve bude moci přijít Kristus na konci světa.

Něco takového neplatí ale zdaleka jen o hlásání evangelia, nýbrž o každém konání dobra, které k evangeliu, k jeho žití i hlásání nedílně patří. Ani v konání dobra se nemáme nechat odradit neúspěchy a nepřijetími, i když je to mnohdy také velmi těžké a frustrující. Když někde někdo o naše nějaké dobro skutečně nestojí, můžeme pomoci třeba jinde a někomu jinému. To pochopitelně neznamená dobro obrátit ve zlo, to přeci svatý Pavel v žádném případě neudělal, ale prostě nabídnout pomoc dál a dalším. S tím, že kdyby ten, kdo naši pomoc prvně odmítl, ji potřeboval a navíc o ni stál, tak mu ji rozhodně odmítnout nemůžeme, naopak. Stejně jako Pavel, který si ze všeho nejvíc přál, aby se židé nakonec obrátili, dokonce tak moc přál, že by pro to i svou vlastní spásu obětoval, jak dojemně vyznává v Listě Římanům.

Evangelijní úryvek nás přenáší do chvil po poslední večeři, nasloucháme Ježíšově řeči na rozloučenou. Dnešní slova jsou jeho odpovědí na Filipovu prosbu „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí“. Pán Ježíš odpovídá, že kdo vidí jej a věří v něj, už vidí Otce, protože on je Božím Synem, který se stal člověkem – to je základní pravda, která se všemi jeho velkými řečmi v různých obměnách prolíná stále, pravda, o které jsme ve velikonoční době měli už více možností rozjímat. To, co ale v jiných řečech až tak nemáme, je krásné zaslíbení, které Pán Ježíš vysloví hned nato, zaslíbení, že jeho učedníci budou konat ještě větší skutky, než konal on sám, protože on se nyní loučí a odchází na nebe.

Jak tomu rozumět? Že bychom měli být schopni větších a zřejmějších zázraků, že bychom jich měli udělat dokonce víc? Že bychom měli také vstát z mrtvých vlastní silou? Anebo že bychom měli také sílu vykoupit svět? Určitě nic z toho, to vše jsou atributy Kristova jedinečného boholidství.

Možná ale slovu Kristovu – aspoň neuměle – můžeme rozumět tak, že naše skutky mají být „větší než Kristovy“ v tom smyslu, že můžeme s Boží pomocí udělat něco, co nás přesahuje, co je Boží. Pán Ježíš konal a koná to, co je oběma jeho přirozenostem vlastní, koná Boží i lidské skutky, boholidské (theandrické, jak říká krásný příslušný grekismus). My můžeme konat jen skutky lidské, jsme jen lidé, ale z Boží milosti můžeme vykonat něco, co nám vlastní není, protože nejsme Bůh, co nás Božsky přesahuje

V tomto ohledu je třeba Kristovo zaslíbení vztáhnout asi nejprve a specificky na apoštolskou službu. Apoštolové a jejich nástupci rozhodně dělají věci větší, než jakých jsou schopni, zejména když vysluhují svátosti anebo hlásají Boží slovo. K tomu nutně potřebují Boží milost, v případě svátostí dokonce zcela nezaslouženou svátostnou moc vázanou na kněžské svěcení. Ale můžeme Kristova slova chápat i v širším smyslu jako vztažená nám všem, Kristovým učedníkům a učednicím: Všem nám totiž nějak platí zaslíbení konat „skutky ještě větší“, skutky Boží.

V řeči o chlebě života jsme o jednom takovém Božím skutku slyšeli. „to je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“, tedy v Pána Ježíše. Křesťanská víra je darem, který si nikdo z nás nemůže sám dát ani zasloužit, je prostě darem Božím, je skutkem, který nás přesahuje. Podobně vše, co k víře – ve smyslu celoživotního postoje následování Pána – patří a z ní vychází. Darem je tak vše, co nás otevírá Bohu i druhému člověku, co nás uschopňuje ke skutečné víře, naději a lásce, především k té poslední, k lásce, která umí dávat sama sebe, až na kříž… To totiž už přesahuje pud sebezáchovy nám jako tvorům vlastní a činí z nás lidi proměněné k Božímu obrazu a podobě.

Prvním předpokladem k takovým skutkům je otevřenost je jako dary Boží přijmout. A možná o ně i prosit. Ne nadarmo po zaslíbení ještě větších skutků následuje jiné zaslíbení, totiž to, že Pán Ježíš nám dá, oč ho budeme prosit v jeho jménu. A jediné, co nám vlastně slíbil, je on sám.

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»