>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 9 z 10"

Slovo k povzbuzení na neděli 29. března 2020…

Bře 29, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Ez 37,12-14; Ž 130; Řím 8,8-11; Jan 11,1-45

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal (vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy). I dnešní úryvek se čte především s ohledem na čekatele křtu – za normálních okolností by se dnes při bohoslužbách konala jejich třetí a závěrečná skrutinia. Čte se ale také s ohledem na přípravu obnovy křestního vyznání nás všech, ke kterému se po celou dobu postní máme připravovat, i když letos bohužel většina věřících asi nebude mít možnost se velikonoční vigilie osobně zúčastnit. A tak se nyní zkusme zastavit nad tím, co můžeme a snad i máme i s ohledem na svou nynější situaci v dnešním krásném Božím slově číst.

Vzkříšení Lazara je bezpochyby předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých. Pán Ježíš jako Boží syn má moc křísit mrtvé: nyní Lazara, pak především své vlastní lidství a nakonec lidství všech svých věrných (a nechme nyní zcela stranou tajemství, kdo všechno a jakými způsoby tito „jeho věrní“ jsou). Tímto směrem zaměřuje naši duchovní pozornost i čtení první, starozákonní zaslíbení vzkříšení mrtvých z pera proroka Ezechiela.

Lazarovo vzkříšení má ale i další rozměry. V jeho případě – podobně jako i případě těch ostatních dvou novozákonních zázraků – nejde totiž o stejný druh vzkříšení jako v případě Kristova zmrtvýchvstání anebo jako v případě spásy nesmrtelné duše po smrti a dovzkříšení těla na konci věků. Lazar je zázračně vrácen zpět ještě do tohoto života.

Jeho nový život je na jednu stranu ten samý jako předtím, je vrácen do stejného života, který jednou bude stejně uzavřen smrtí: Lazar pak znovu zemřel a je v nebi (je uctíván jako svatý). Ale na druhou stranu právě jeho pozemský život dostal docela novou kvalitu: Lazar už nadosmrti bude ten, který byl Kristem zázračně vzkříšen, a tato událost bezpochyby ovlivnila celý zbytek jeho života, jeho přátelství s Kristem (podle legend se Lazar skutečně stal věrným vyznavačem a hlasatelem Krista a měl nakonec zemřít mučednickou za Domiciánova pronásledování).

Ne nepodobné je to s naší křestní proměnou: vyznáváme, že umíráme starému způsobu života (hříchu, sobectví, zlu, svévoli) a jsme vzkříšeni Boží milostí k novému životu (k víře, naději a lásce). Život po křtu se odehrává stále na této zemi, často dokonce ve stejném prostředí a se stejnými lidmi jako před ním, ale měl by být nový, více Boží, více Bohem živý, Kristu podobnější. V tom spočívá křestní proměna, novost křesťanského života. A právě ta – díky naší slabosti, která nám zůstává i po křtu – musí být stále Boží milostí obnovována: svatou zpovědí („pracným křtem“, jak se také nazývá), obnovou křestního vyznání, lítostí, modlitbou a touhou.

Pro čekatele křtu může být tak dnešní evangelium dalším povzbuzením jejich touhy po křtu. Jistěže jsou už nyní díky víře, kterou Boží milosti již delší dobu otevírají svá srdce, Božím Duchem oživováni, ale přesto křtem se jejich přátelství s Kristem stane ještě silnějším a hmatatelnějším, budou mu blíž.

Pro nás všechny ostatní, už (dávno) pokřtěné, je dnešní evangelium zase připomínkou, že celé naše křesťanství, náš vztah s Pánem Ježíšem by se měl stále projevovat v našem životě jako jeho stálá Boží novost. Tu je třeba stále obnovovat, o obnovu prosit.

V tom všem je nám Lazar vzorem. Svébytně to vystihl ve svém fiktivním – a z křesťanského hlediska kontroverzním – románu Poslední pokušení Nikos Kazantsakis: Židé po vzkříšení Lazara, které se rozkřiklo, ho přicházejí zabít, aby zničili toto živé svědectví Kristovy Boží moci. Než tak učiní, jeden z nich, Barabáš, se ho zeptá, zda lepší byla smrt anebo život. Lazar odvětí něco ve smyslu, že ani neví, že je to vlastně stejné…

Kéž by i náš pozemský život se stával stále více podobné tomu nebeskému. Kéž bychom zde na zemi žili stále více podobni nebešťanům, ke slávě Boží a službě lidem, v živém přátelství s Kristem. Tak by z našeho křesťanství mohl mít prospěch celý svět kolem nás… Sami na to nemáme, potřebujeme Boží pomoc, vzkříšení z mrtvých zpět do tohoto života, křestní proměnu a její neustálou obnovu. Čím více k ní bude docházet, tak tím méně také smrt, až jednou přijde, nám bude nahánět hrůzu, ale stane se radostným odchodem do plnosti bytí, k Bohu. Kéž bychom tak mohli se sv. Terezií z Lisieux (jednou) vyznat: „Pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh. Smrt není nějaký přízrak anebo hrozná příšera, jak se znázorňuje na obrazech. V katechismu se říká, že smrt je odloučení duše od těla, nic jiného“.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 28. března 2020…

Bře 28, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Jer 11,18-20; Ž 7; Jan 7,10-53

Milé sestry, milí bratří,

zkusme se opět krátce zastavit nad oběma dnešními čteními, zkusme se jimi jako každý den nechat oslovit a povzbudit. Dnes třeba každým zvlášť.

První čtení je, jako již vícekrát v postní době, z knihy proroka Jeremiáše. Není divu, protože právě tento starozákonní prorok, vystupující v době pro Izrael nejkritičtější, těsně před začátkem babylonského vyhnanství na přelomu sedmého a šestého století před Kristem, je jedním z nejvýraznějších prorockých předobrazů Krista, a to právě Krista trpícího. Ne že by až tak hovořil o jeho příchodu a působení či o jeho utrpení, takových pasáží najdeme mnohem více například u Izaiáše (včetně vize trpícího Služebníka Hospodinova), ale předobrazil ho zejména svým vlastním životním údělem.

Jeremiáš ohlašoval varovné Boží slovo, velmi nepohodlné, vyzývající k nespoléhání se na vlastní síly a už vůbec ne na síly okolních mocností (Egypta), nýbrž k důslednému obrácení se k Hospodinu. Takovou řeč jeho současníci však nechtěli ani trochu slyšet, a proto se snažili Jeremiáše všemožně umlčet. On se tak stal snad nejvíce pronásledovaným starozákonním prorokem. Jeho současníci mu totiž nejenom zacpávali ústa, nejenom mu spílali, ale usilovali mu přímo o život, dokonce ho chtěli fakticky zabít, když ho hodili do prázdné cisterny.

Právě toto nepřijetí je i v pozadí dnešního úryvku. Jeremiáš se dovídá o úkladech svého okolí, kterému chtěl pomoci a pro jehož záchranu nepohodlně prorokoval. Velmi ho to raní. Nebere však spravedlnost do svých vlastních rukou, nýbrž Hospodinu svěřuje svou při, před ním vylévá své srdce, včetně svého hněvu: „kéž vidím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.“ Tím se skutečně stává předobrazem „Beránka vedeného na porážku, který ani hlasu nevydal“, ale jen do Otcových rukou „svěřil svého ducha“. A také krásným vzorem pro nás pro všechny.

Vždyť i my se dostáváme do situací ne nepodobných té Jeremiášově. Když nám někdo chce ublížit, když se dovíme o intrikách či úkladech někoho proti nám, anebo „jen“ o nějakém podrazu, nějaké falši či nepřijetí, navíc pokud se něco takového děje navzdory naší dobré vůli a snaze. Anebo když nás naše okolí, lidé kolem nás, leckdy i ti nejbližší, přivedou k hněvu a s ním třeba i k touze po nastolení spravedlnosti, v horším případě k touze po odplatě či dokonce pomstě. Tehdy jsme v nebezpečí, že vezmeme příliš unáhleně spravedlnost do svých vlastních rukou. I to je někdy samozřejmě potřeba a zbabělostí by bylo nekonat, ale rozhodně ne vždy. Někdy je prostě lepší – a někdy i jedině možné – jen Hospodinu svěřit svou při a zbytek nechat na něm.

Jelikož mnohdy nevíme, kdy, zda a jak máme jednat, kdy a jak se máme přičinit o sjednání spravedlnosti a kdy ne, je dobré Hospodinu svěřit svou při v každém případě. Jen tak máme naději, že nejenže popravdě zjistíme, kdy, zda a jak máme reagovat, ale i naději, že naše případná reakce bude skutečně spravedlivá v očích Božích a nejen „spravedlivá“ v očích našich.

Evangelijním úryvkem jsme duchovně přeneseni do Jeruzaléma, do svátečních dnů svátků stánků (svátků připomínajících putování pouští), kdy – podle Janova sepsání – Pán Ježíš pronáší další ze svých velkých řečí. Ta končí sporem mezi samotnými židy, kdo vlastně Pán Ježíš je. Spor se točí kolem toho, zda z Galileje, kde je Nazaret, může vzejít nějaký prorok, natož Mesiáš. Aktéři sporu, zjevně učení židé, členové vlerady a učitelé Zákona z řad farizeů, znají starozákonní proroctví a na jejich základě jsou přesvědčeni, že ví, odkud bude Mesiáš pocházet a jak bude vypadat. Bude z Betléma, bude z rodu Davidova a bude to slavný Mesiáš, který vysvobodí Izrael. Pravda, oni  neví, že Kristus se ve skutečnosti v Betlémě, v městě Davidově, narodil, považují ho po právu jen za někoho z Galileje, a je pravda, že není zvykem interpretovat mesiášsky Jeremiášův předobraz, tedy čekat trpícího Mesiáše. To však nic nemění na tom, že jejich hlavní problém je nejspíš jinde: Oni především nechtějí přijmout, že „tento“ Ježíš by mohl být očekávaný Mesiáš, zdá se jim až přespříliš obyčejný.

Samozřejmě, že je to s důvody nepřijetí Krista složitější, ale dnešní odstrašující příklad vzdělaných a jinak zbožných farizeů před sebou prostě máme. Co nám může říkat? Že i naše časté očekávání, hledání či dokonce vyžadování nějak velkolepých či přímo spektakulárních Božích projevů může být i nám překážkou ke každodennímu přijímání Pána Ježíše, Boha, který se svým vtělením skryl i ve věcech zdánlivě obyčejných, každodenních, prostých. A je jedno, zda těmito „všedními věcmi“ (jak je krásně nazval Karl Rahner) jsou zrovna jeho přítomnosti profánní anebo sakrální…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 27. března 2020…

Bře 27, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Mdr 2,1a.12-22; Ž 34; Jan 7,1-2.10.25-30

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost především na slova žalmu. Dnešní liturgie nabízí několik veršů z žalmu třicátého čtvrtého (podle číslování řecké Septuaginty a latinské Vulgáty třicátého třetího). Jak se často připomíná, žalm (či jiný biblický zpěv) je při mši svaté vybrán tak, aby byl jakýmsi modlitebním rozvinutím čtení prvního. To je dnes z Knihy moudrosti, snad nejmladší starozákonní knihy, která vzniká až začátkem prvního století před Kristem, v době helenizačního útlaku posledních dvou staletí Starého zákona. Celá kniha chce povzbudit k věrnosti Hospodinu a jeho Zákonu, neb právě v ní spočívá skutečná moudrost, moudrost Boží, navzdory tomu, že spravedliví Boží jsou svým okolím často považováni za hlupáky, leckdy dokonce zesměšňováni a pronásledováni svými vlastním souvěrci.

Ve verších následného žalmu, o hodně staršího než první čtení, čteme či slyšíme o tom, že Hospodin vysvobozuje své věrné z každé tísně, že je blízko zkroušeným srdcem a zachraňuje zlomené duchem, že Bůh vysvobozuje spravedlivého z každého jeho soužení, že ani jedna z jeho kostí mu nebude zlomena. To jsou skutečně krásná slova, podobně jako mnohá jiná slova různých starozákonních proroctví či zaslíbení. Člověk se do nich rád zaposlouchá, a není divu. Nicméně, chtě nechtě, se občas musí zeptat: ale jak se toto vše v praxi uskutečňuje? Pro starozákonního Izraelitu to bylo možná lehčí, protože si vždy mohl odpovědět, že vše se uskuteční, až přijde Mesiáš. Ale co si máme odpovědět my, kteří na jednu stranu věříme a vyznáváme, že Mesiáš už přišel a že jeho příchodem již začal mesiášský čas, ale zároveň nepozorujeme, že by spravedlivý byl vždy vysvobozen ze všech svých trápení, že žádná kost Hospodinovým věrným by nebyla zlomena, že věrní v soužení vždy intenzivně zakoušejí Hospodinovu blízkost, a tak dále… Že by Mesiáš ještě nepřišel, že by to všechno byl jen sen?

Odpověď na tyto známé otázky – koncentrované například ve známém Leibnitzově výroku si Deus est, unde malum (jestliže je Bůh, odkud / proč je zlo?) – jsou nesmírně složité a nikdy zde na zemi nenajdeme nějakou zcela uspokojivou. Navíc se dotýkají přímo otázky po pravdivosti biblické zvěsti a celého křesťanství či „jen“ otázky po správné interpretaci biblického textu. Přesto asi nejzákladnější linii možné, aspoň jakési odpovědi známe: Jde především o vnitřní svět člověka, o jeho duši, o jeho srdce, tam se všechna starozákonní zaslíbení Kristovou milostí již nyní uskutečňují, přičemž docela zjevná a plná se stanou až na věčnosti, potažmo při Kristově druhém příchodu na konci světa.

Taková linie možné odpovědi je správná, ale možná může někoho i tak napadnout takřka kacířská otázka: Není pak ovšem křesťanství pouhým mýtem, podobným jakýmkoli jiným náboženským mýtům, není toto vysvětlení jen projekcí vlastní touhy po pravdivosti do v zásadě neverifikovatelného subjektivismu, není křesťanství nakonec jen Marxovým „opiem lidstva“, kdy se utěšujeme něčím, co ve skutečnosti není a nenastane?

Není tomu tak, naštěstí není. Není především proto, že neexistuje jen svět hmotný a duch není jen funkcí nejvyššího uspořádání hmoty. Svět našeho nitra, naší duše, našeho srdce je něco reálného, na svět tělesný a smyslový během pozemského života sice bytostně vázaný, ale přesto i samostatný, svébytný, svobodný. Proto to, co prožíváme s Bohem v nitru, není jen subjektivní projekcí neuskutečněných hmotných tužeb, ale tajemnou skutečností, která je povýtce reálná.

Co to znamená? Že opravdu můžeme legitimně interpretovat krásná starozákonní zaslíbení, třeba i dnešního žalmu čtyřiatřicátého, že se nyní uskutečňují nejprve v našem vnitřním světě, v naší duši, respektive v oné podivuhodné „duši duše“, kde se i v nás spojuje naše lidství s Božstvím. Tam, v „hradu v nitru“ či „sedmé komnatě“, jak také toto „místo“ mystici nazývají, nám je Bůh blízko, nejblíže, tam se nám nemůže nic stát, tam nás těší, tam jsme s Ním a On v nás. Což znamená, že tuto vnitřní útěchu lze prožívat i při těch nejtěžších vnějších okolnostech, dokonce i v nejtěžších bolestech a trápeních našeho těla, ale i dokonce „zbytku“ naší duše.

A je životně důležité tato krásná zaslíbení v „duši duše“ prožívat, otevřít se jejich uskutečnění skrze Ježíše Krista. Jsou darem, nemůžeme si je vyrobit, ale můžeme a máme se jim otevřít. Prožitek Boží blízkosti nám pak může dát odvahu a sílu žít a jít dál, za všech okolností, odvahu „následovat Beránka, kamkoli jde“…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 26. března 2020…

Bře 26, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Ex 32,7-14; Ž 106; Jan 5,31-47

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší slavnosti Zvěstování Páně se dnes zase vracíme ke všednodenním biblickým úryvkům. Přečteme-li si ty dnešní jeden po druhém, možná nás napadne, jak spolu vlastně souvisí, proč dnes máme před sebou zrovna tyto dva (v postní době se při mši svaté nečte z jednotlivých biblických knih na pokračování, ale čtení mají vybrána tak, aby spolu aspoň nějak tematicky souvisela, a tak nás potupně provázela postní dobou stále opakujíce a různě obměňujíce velká postní témata) a jak se navíc ta dnešní čtení dotýkají základních postních témat (jakými jsou půst, almužna, modlitba, obrácení).

První čtení z knihy Exodus nás dnes duchovně přeneslo na horu Sinaj. Mojžíš tam je již čtyřicet dní, dostává od Hospodina Desky Zákona, Desatero, Izraelitům pod horou se tato doba zdá příliš dlouhá, a proto přimějí Áróna, aby jim zhotovil zlaté tele jako zpodobení Hospodina, který je vyvedl z egyptské země. Mojžíš to neví, sděluje mu to sám Bůh, zároveň s ohromující nabídkou: „je vyhubím, z tebe však udělám veliký národ“. Větší nabídku snad ani dostat nemohl. Vždyť mu Bůh nyní nabízí, že se může stát novým Abrahámem, praotcem nového Božího lidu. Mojžíš však odolá, Boží nabídku tohoto typu nepřijme, protože mu je jasné, že přijetí by znamenalo zkázu Izraele. Naopak prosí Hospodina o slitování: „upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza.“

V evangeliu čteme druhou část Ježíšovy řeči o jeho vlastním poslání a vztahu s Otcem, tak jak nám ji v páté kapitole svého evangelia zaznamenal svatý Jan (který ostatně zaznamenal ve svém sepsání vícero těchto velkých Kristových řečí). V závěru úryvku zazněla velmi výrazná Kristova slova: „jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ Slova byla nejprve adresována Ježíšovým židovským posluchačům, kteří v něj nechtěli uvěřit, ani když byli svědky zjevného zázraku (uzdravení chromého u rybníka Bethzatha, jak jsme četli předevčírem). Jako součást Božího slova jsou ale adresována i nám všem a jsou stále aktuální, ba možná ještě aktuálnější než v době Ježíšově. Vždyť co je mnohdy větším důvodem nevíry v Boha než právě hledání vlastní slávy, vlastního oslavení, sebezbožštění, tedy když člověk sám sobě přisoudí to, co přísluší Bohu? Ne nadarmo někteří staří církevní otcové řadili touhu po prázdné slávě mezi sedm hlavních (kořenných) hříchů.

Nejde ale jen o neuvěření v Boha, potažmo v Pána Ježíše. Člověk hledající svou vlastní slávu, která je ve srovnání s tou Boží vždycky prázdná, v posledku není schopen přijmout za své a žít, k čemu ho víra v Boha vede a zavazuje: k lásce nehledající sebe, k oběti, milosrdenství, spravedlnosti za všech okolností, věrnosti, čistému srdci a tak dále. To vše přeci jsou ideály, které se přímo příčí hledání vlastní slávy, člověk hledající jen svou vlastní slávu není povětšinou schopen skutečně milovat jiného než sebe. V konkrétní situaci pak ani nedokáže jednat na základě víry, že láska, oběť, milosrdenství, spravedlnost, věrnost či čistota jsou v dané situaci větší než třeba vlastní popularita, zisk, mocenský vzestup, záchrana sebe samého či chvilkové potěšení. Člověk oslněný sám sebou není totiž povětšinou schopen toho nejdůležitějšího, sebeobětování. Ve svých vlastních očích je tím nejdůležitějším a nejnepostradatelnějším, a proto neudělá nikdy to, co udělal Mojžíš.

V tomto momentu se obě čtení propojují a k tomu i velmi dobře zapadají do postních témat. Nehledat slávu svou ale slávu Boží, slávu Kristovu (tedy slávu Dobra), která na zemi snad nejvíce ze všeho září právě z dobrých skutků víry, lásky, oběti, věrnosti či milosrdenství, je předpokladem schopnosti skutečných skutků tohoto typu. A tak možná právě v proměně základní touhy – toužit ne po své slávě ale po slávě Boží – spočívá jeden z nejzásadnějších rozměrů našeho postního obrácení. Zkusme se nad tím zastavit, zvlášť ve chvílích, kdy mnozí nyní máme k zastavení – nedobrovolně – více času. Ostatně i celá nastalá situace nás vybízí k určité reflexi: o co, o jakou slávu nám v životě vlastně jde?

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na středu 25. března 2020, na slavnost Zvěstování Páně…

Bře 25, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Iz 7,10-14; Ž 40; Žid 10,4-10; Lk 1,26-38

Milé sestry, milí bratří,

dnešní krásná, veliká a starobylá slavnost (slaví se už někdy od 4. století, tedy od doby, kdy se ustanovilo datum slavení Vánoc na dobu kolem zimního slunovratu) zpřítomňuje, co se stalo devět měsíců před Narozením Páně: událost Vtělení, kdy Bůh-Syn sestoupil z nebe do dějin a stal se v lůně Marie Panny člověkem, aby tak člověk, propadlý hříchu a slabosti, se mohl plněji navrátit k Bohu. Je to událost, která rozpůlila dějiny na dobu před Kristem a dobu po Kristu, událost, kterou končí Starý a začíná Nový zákon, což bychom si ostatně měli každý den připomenout v půli dne (v poledne) modlitbou Anděl Páně. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi,“ jak říká evangelista Jan.

Svatý Lukáš ze všech čtyř evangelistů popisuje průběh samotné události vtělení nejpodrobněji, to byl právě dnešní evangelijní úryvek. Ještě více (až půvabných) detailů nám pak podává takzvané Protoevangelium Jakubovo (jak jsme si připomněli už před několika dny, v den slavnosti svatého Josefa, jedná se o starokřesťanský apokryfní spis, starými církevními otci ovšem velmi ceněný, který vypráví detailně o narození a životě Panny Marie až právě do chvíle, kdy se stala Matkou Božího Syna). V něm čteme, jak Panna Maria šla zrovna ke studni s vědrem načerpat vodu, když k ní přistoupil anděl Páně a pozdravil ji, ona se vrátila domů a ve světničce začala tkát přehoz do jeruzalémského chrámu, když k ní anděl znovu přišel a zvěstoval, že počne a porodí Syna, a ona, udivená, souhlasila a zázračně počala.

Toto apokryfní rozvyprávění (fabulace v tom nejlepším slova smyslu) evangelijní strohosti, které díky oblíbenosti a rozšířenosti Protoevangelia Jakubova došlo i nejednoho výtvarného zpracování, není samoúčelné a není jen produktem lidské zvědavosti, někdy až obsese, všechno vždycky vědět přesně a dopodrobna. Je i znamením (staro)křesťanského přesvědčení, že ke vtělení skutečně došlo, že celé křesťanství není jen mýtus a už vůbec ne ideologie, ale především pravda založená na historické skutečnosti, i když tuto skutečnost jednoznačně převyšuje. Jestliže k události vtělení skutečně před více než dvěma tisíci lety došlo, musela mít i své detaily, podrobnosti, jaké má i každá jiná událost, ke které dochází. A právě ty chce Protoevangelium Jakubovo zachytit.

Ať už dějinné podrobnosti byly přesně takové, jaké starokřesťanský apokryf uvádí, anebo trochu jiné, to nevíme a nemůžeme ani vědět. Nevadí to, protože při dnešní slavnosti jde samozřejmě předně o událost samu, navíc o událost, ve které je celý základ a smysl křesťanství, základní pravda, že Ježíš Kristus je pravý Bůh (po otci) a pravý člověk (po matce), a zároveň pravda, že Bůh přijal spolu s lidstvím Ježíše Krista podivuhodným způsobem i lidství nás všech. Proto je Ježíš Kristus „jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem“ a Bůh je tak od chvíle vtělení (přímo „zčlověčení“) nově a intenzivněji než kdy před tím přítomen v každém člověku a člověk v něm.

To je skutečně nejzásadnější. Ale snaha mít před sebou ony detaily tuto událost obklopující není přesto beze smyslu. Nejenže je součástí vyznání, že vtělení (a potažmo celé evangelium) je něco skutečného, něco, k čemu opravdu došlo a co je stále živé, ale i proto, že nám ukazuje, že tím pádem ani náš vztah s Bohem se nemůže odehrávat jinak než v prostředí docela konkrétních detailů. Jestliže Bůh jednou (jedinečně a zázračně) sestoupil v konkrétním čase do docela konkrétního života dívky, panny jménem Maria a jejího snoubence svatého Josefa, pak stejně tak chce znovu a znovu tajemně sestupovat do života každého z nás. Do života s jeho konkrétnostmi, podrobnostmi a okolnostmi. Aby nás a vše kolem nás skrze nás proměnil svou přítomností, ba přímo „zbožštil“. Křesťanský život tak nikdy nemůže být odtržen od konkrétna, v němž se odehrává. Do konkrétna Bůh přichází a v konkrétnu chce také přebývat, tak chce být znovu a znovu „počínán“ a „rozen“.

A to je v naší nynější situaci opět velmi důležité. Nyní chce být Bůh „počínán“ a „rozen“ v době tísně, karantén, hrozeb, v době vykolejení z normálu, samot a existenčního znejistění, v době nemoci a nebezpečí smrti jedněch a velikého vypětí a obětavosti jiných a tak dále. Co to má konkrétně znamenat, to musíme ve svém svědomí osvíceném vírou a světlem evangelia dennodenně objevovat sami. Ale objevit to můžeme jen tehdy, když se Kristovu přicházení otevřeme. „Na tvoje ne či ano, celý svět čeká, svatá Panno“ říká v Popelce Nazaretské Václav Renč a jeho slovo platí i naší duši a pro tu malinkou částečku světa, v níž nyní konkrétně každý z nás jsme.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na úterý 24. března 2020…

Bře 24, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Ez 47,1-9.12; Ž 46; Jan 5,1-3a.5-16

Milé sestry, milí bratří,

to, co obě dnešní biblická čtení (a tentokrát i spolu s žalmem) spojuje, je téma vody, velkého a častého biblického motivu. Na mnoha místech v Písmu je voda – pro své přirozené vlastnosti – znamením Boží milosti, která – podobně jako voda – padá shůry, dává život, osvěžuje, uzdravuje a očišťuje. Voda je tak znamením neviditelného Božího Ducha, Dárce života, který se životadárně rozlévá po celé zemi i v nitru člověka. Voda tekoucí z probodeného boku Syna. Kde je voda, tam je život, a to i ten Boží.

První čtení z proroka Ezechiela před námi rozvinulo vidění chrámu, zpoza něhož vytéká voda, nakonec mohutná řeka, která uzdravuje a přináší život: proměňuje slané (a pro člověka nepoživatelné, ba smrtonosné) vody ve vody živé a sladké, je plná života a dává vzrůst a plodit léčivé ovoce všem stromům, k nimž se řeka dostane. V žalmu jsme slyšeli o proudech bystřin přinášejících radost a pevnost Božímu městu. V evangeliu to bylo svědectví o uzdravení chromého u rybníka Bethzatha (v překladu něco jako „Dům milosrdenství“).

Onen „rybník“ byla jedna z nádrží, z níž se čerpala voda pro jeruzalémský chrám. V některých starých rukopisech Nového zákona je ještě toto vysvětlení (to jsou ony vynechané verše 3b a 4): „Čekali (myšleno ti všichni nemocní), až se voda začne vlnit. Čas od času totiž sestupoval do rybníka anděl Páně a rozvířil vodu. Kdo se pak do vody po rozvíření dostal první, uzdravil se, ať byl stižen jakoukoli nemocí.“ To dodává evangelijnímu svědectví na plasticitě. Není asi až tak těžké si představit řadu různě nemocných, slepých a chromých, jak se zdržují poblíže nádrže a na tento podivuhodný jev „víření vody“ čekají, jak se pak jeden přes druhého hrnou k vodě, když se začne dít, aby tam byli první, a jaká je asi radost jednoho uzdraveného a jak velké zklamání všech ostatních. A do toho ten náš nemocný, zjevně chromý, pokoušející se už osmatřicet let do vody dostat jako první, jenže vždycky ho někdo jiný předběhne. Ne proto, že by ten jiný, šťastnější poctivě „vystál frontu“, ale protože je prostě pohyblivější, anebo má rychlejší nosiče…

Náš nemocný možná neměl na vybranou, možná stále doufal, to nevíme. V každém případě přichází právě k němu sám Pán Ježíš a uzdravuje ho, a to napřímo, bez vody. To je velmi důležitý moment. Jestliže voda se svými účinky je v Písmu svatém – mimo jiné – velmi často nějakým předobrazem či přímo obrazem křtu (tak můžeme také interpretovat vodu vytékající z chrámu, z chrámu Kristova těla, církve), tak nyní máme před sebou svědectví o daru uzdravení i bez křtu, mimo „svátostný režim“. Nemocný je uzdraven (i s obvyklým Kristovým dodatkem „už nehřeš“), aniž by se ponořil do vody, do které by sestoupil anděl Páně (i to je krásný obraz: svěcení křestní vody).

Celou scénu tak můžeme také číst jako jakýsi „novozákonní prototyp“ skutečnosti, že Pán Ježíš může dávat svou uzdravující milost i bez vody křtu, potažmo bez konkrétna svátostí. To nijak a v žádném případě neumenšuje jedinečnost Kristovy přítomnosti v nich (a ostatních vnímatelných podobách křesťanství), ale prostě ukazuje na skutečnost, že Kristus může dávat svou milost, své uzdravení a požehnání i mimo ně. Pořád je to totiž ten samý Pán Ježíš (ten, který v podobě „anděla Páně“ sestupoval do vody, i ten, který přímo přišel k našemu nemocnému).

Ať už to byla či nebyla veliká touha nemocného sestoupit do vody aspoň jednou jako první, která Pána Ježíše pohnula k tomu, aby uzdravil právě jej (středověcí systematici by v nemocného touze totiž četli potřebné votum, touhu po křtu), v každém případě tak učinil, a to je pro nás zásadní, zvlášť v nynější situaci. Ano, svátosti jsou naprosto jedinečné a ničím nenahraditelné, jsou výsostnou přítomností Pána Ježíše mezi námi, ale prostě nastávají situace, kdy k nim nemůžeme, anebo aspoň ne v takové míře, jak jsme byli zvyklí. A právě tehdy je dobré si připomenout, že jde především o samotného Pána Ježíše, nejen o jeho největší možnou přítomnost (v eucharistii), a že pokud se s ním setkáme jinak, pokud ho necháme k sobě přijít, může to – aspoň do určité míry – přinést podobné „účinky“, podobnou milost jako právě při přijímání svátostí (svatého přijímání). Vždyť právě to je smyslem onoho v těchto dnech tolikrát doporučovaného „duchovního přijímání“.  

Čerpejme tedy Boží milost jako proud řeky, čerpejme, jak můžeme. Ale hlavně čerpejme, aby i z našeho nitra mohly začít proudit prameny vody živé, abychom rostli v pevné stromy, zasazené u vodních proudů a přinášející ovoce, stromy, jejichž dobré ovoce mohou chutnat a v jejichž bezpečí se mohou skrýt i druzí, abychom svým životem mohli být aspoň trošku nástroji Božího uzdravení pro svět kolem sebe…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pondělí 23. března 2020…

Bře 23, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Iz 65,17-21; Jan 4,43-54

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší čtvrté neděli postní, neděli Laetare, která i navzdory vší tíži dnešních dnů nám měla dodat trochu Boží radosti, máme dnes zase obyčejný všední postní den. Kéž i v něm je „radost z Hospodina“ naší silou a světlem k tomu, co a jak máme dnes učinit, jak se zachovat.

Zkusme zaměřit svou pozornost na čtení první, které je dnes z knihy proroka Izaiáše, respektive z její druhé, možná třetí části (přesné členění prorockého spisu – zda to jsou dvě nebo tři části – můžeme klidně ponechat biblistům). V každém případě druhá (či třetí) část knihy není dílem historického Izaiáše, který žil někdy v polovině 8. století před Kristem, ale je dílem jiného proroka píšícího jen pod Izaiášovým jménem. Ten žil a působil na začátku babylónského vyhnanství, tedy někdy počátkem století 6. před Kristem. To nic ale nemění na autenticitě Božího slova, protože ta nespočívá v tom, zda lidským autorem je „Izaiáš jedna“, „dva“ anebo dokonce „tři“, ale ve faktu Boží inspirace, tedy že ve svatopiscově lidském slově skutečně promluvil Bůh.

Přesto okolnost, o jakého Izaiáše se jedná, nám může pomoci konkrétní Boží slovo lépe pochopit. Ne proto, že by nějaké členění samo pomohlo pochopení Božího sdělení, ale pro historické okolnosti, v nichž je to či ono proroctví proneseno. V případě „Druhého a Třetího Izaiáše“ máme totiž před sebou proroctví, která zazněla v době pro Izrael bezpochyby nejtěžší: na začátku anebo v průběhu babylónského vyhnanství, v cizině, v neutěšeném čase poroby a ztráty všech dosavadních pozemských jistot, kdy naděje na návrat domů se navíc zdála být navíc mnohým zcela iluzorní. Bůh v této chvíli posílá proroka, aby zdeptaným vyhnancům dodal naději, aby před jejich očima přímo vyzpíval obraz mesiášského času, návratu domů, nového obnoveného Jeruzaléma.

Izraelité toto proroctví interpretovali nejprve pozemsky: až se navrátíme zpět z vyhnanství domů, Zaslíbená země se stane téměř rájem na zemi. To jim dodávalo naději a tím i sílu jít a žít dál, zůstat věrnými Hospodinu, a bylo tomu tak dobře. Jenže realita pak byla přeci jen poněkud jiná: doma sice bylo mnohem lépe než ve vyhnanství, ale ráj na zemi se přeci jen nekonal. Proto Izrael začal postupem času Izaiášovu textu rozumět hlouběji: ono to zaslíbení není až tak o situaci po návratu z Babylónie, nýbrž o ráji, který nastane teprve příchodem Mesiáše. A protože ten přijde až na konci světa, budou tehdy také „nová nebesa“.

Jenže Mesiáš už přišel, s ním přišla poslední doba, a tak se můžeme, ba dokonce musíme ptát, kde a jak se tedy všechna ta krásná starozákonní zaslíbení (to totiž není jen to dnešní) naplnila. Žádná z obvyklých odpovědí, i když pravdivých, nás totiž nemůže docela uspokojit. Nemůžeme jednoduše říci, že vše se naplnilo a odehrává se jen v našem srdci, ve kterém nastane jakýsi „vnitřní ráj“, stejně jako nemůžeme vše odkázat jen na dobu po smrti či po Kristově druhém příchodu na konci světa. V prvním případě bychom Boží zaslíbení alegorizovali a spiritualizovali už přespříliš, že by se z nich stalo jen něco jako mýtus. Ve druhém případě bychom zcela přehlédli, že Kristovým příchodem se už přeci jen „naplnil čas a přiblížilo se království Boží“, a navíc bychom tak trochu nahráli těm, co křesťanství považují jen za jakousi „berličku“, projekci neuskutečněných pozemských tužeb do nějaké věčnosti. Samozřejmě, že věčnost je, kde teprve bude skutečná a plná blaženost člověka, a samozřejmě, že krásná Boží zaslíbení se nejprve a zvláštním způsobem uskutečňují v našem srdci. Ani jedno však neznamená, že trocha vnímatelného ráje na zemi by neměla už nyní aspoň trochu nastat.

Co to ale je? Určitě ne nějaký celospolečenský „ráj na zemi“. O ten se už pokoušeli mnozí a povětšinou to dopadlo katastrofálně. Díky lidské slabosti nějaký takový „ráj na zemi“ ve větším měřítku ani dosažitelný není. Ale možná je dosažitelný „ráj v malém“: cosi z Božího ráje přenést do svého mikrosvěta, do svého okolí, s Boží pomocí kolem sebe vytvořit aspoň nějaký „kousek ráje“, ostrůvek dobroty a milosrdenství, „kousek nebe“. To možné je a je to navíc jedním z nejkrásnějších křesťanských poslání. Jinak by totiž svatý Irenej nemohl nazvat církev, společenství křesťanů paradisum in hoc mundo, „rájem na této zemi“. Kéž bychom toto poslání vzali za své právě v těchto dnech…

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na neděli 22. března 2020…

Bře 22, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: 1Sam 16,1b.6-7.10-13a; Ef 5,8-14; Jan 9,1-41

Milé sestry, milí bratří,

letošní čtvrtá neděle postní – neděle Laetare (pojmenovaná podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky Vesel se, Jeruzaléme) – je skutečně specifická. Nejsou veřejné bohoslužby, nejsou skrutinia našich katechumenů, nekonají se duchovní obnovy, většina lidí zůstává v co nejužším kruhu svých nejbližších (a vzhledem ke snaze zamezit rychlost šíření nákazy a chránit ty nejzranitelnější je tomu tak jen dobře). Přesto – anebo snad právě proto – radostný tón dnešní neděle, která má být každoročně duchovním světlem uprostřed doby postní, se má a může dotknout všech nás, ať jsme kdekoli a v jakkoli nezvyklé situaci.

Začtěme či zaposlouchejme se především do evangelijního úryvku o uzdravení slepého od narození. Už staří církevní otcové v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, četli jakýsi prototyp procesu uvěření (vrcholícího křtem), který se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému. Proto už stará církev zařadila dnešní evangelium mezi ta, která se čtou v závěru přípravy na křest.

Dání zraku je něco velkolepého a jen skutečně slepý ví, jak moc: bez zraku není možné vidět nic, ani tvary, ani barvy, ani krásu, ani nic jiného. Zrak je právem považován za nejdůležitější ze všech tělesných smyslů, a v jistém smyslu i za jakési shrnutí i všech ostatních (to je už znát z toho, jak metaforicky používáme dvojici „viditelné“ versus „neviditelné“). Podobně je tomu i u smyslů duše: i duchovní zrak je jakýmsi shrnutím všech ostatních smyslů duše. Vidoucí je pak ten, který (všemi) svými duchovními smysly zakouší to, co smyslům tělesným uniká. A to, co našim tělesným smyslům často uniká, není nikdo menší než Bůh sám.

Tělesnými smysly Boha vnímat příliš ale ani nemůžeme, dokážeme tak nanejvýš číst jeho stopy, projevy jeho dobroty a moci. Jinak je tomu ale s naší duší, naším srdcem. Lidská duše je schopna vnímat i neviditelné, respektive vidět i za vše viditelné, a proto vnímat a vidět Boha. To je pravda, v různých obměnách, nějak společná všem náboženstvím, že Boha lze vnímat jen či především srdcem či duší. A toto vnímání je právě podobné vidění světla, za vším a ve všem, v nás a zvlášť nad námi. Proto v mnohých náboženstvích je „to Boží“ vnímáno jako světlo, které prosvěcuje temnoty světa i lidské duše. Jedinečnost křesťanství pak spočívá v přesvědčení, že Boží světlo přišlo jedinečně a dějinně v Kristu na naši zem. V Kristu, o kterém přeci vyznáváme, že je bytostným odleskem Boha-Otce, paprskem vycházejícím z Otce jako Syn. Kdo se proto setká s Kristem, setká se jedinečně s Božím světlem. Může a má být jím tak uchvácen, že se jeho vnitřní smysly uzdraví, projasní, otevřou Neviditelnému, že může vidět Boha, jak je jen nejvíc možné. Není divu, že staří církevní otcové – právě také při výkladu dnešního evangelia – o uvěření rádi rozjímali jako o procesu (vnitřního) osvícení.

Co však toto vnitřní osvícení znamená, jak si je představit? Zaprvé znamená vnitřní radost, radost z víry, radost z Boha, kterou se celé nitro – a díky němu i celý život – člověka se jakoby projasní. Zadruhé to znamená jakési nové světlo vržené na všechno ostatní: člověk snadněji rozeznává zejména dobré od zlého, smysl od nesmyslu. A zatřetí, že člověk najednou začne za vším vnímat, respektive vidět Boha, že ze všeho, krásného a dobrého, ale tajemně i z těžkého a bolavého zazáří Boží přítomnost: je to proto, že Bůh za vším a ve všem skutečně je, a je to proto vlastně stále totéž Boží světlo, které září z věcí, z Krista i v našem nitru. To samé Boží světlo, jen s jinou intenzitou.

Proto nemůže být situace, kdy by náš duchovní zrak (spolu s ostatními smysly naší duše) nemohl tajemně vidět (zakoušet) Boha. Ale zároveň je jasné, že dání tohoto zraku nám, také od narození nějak slepým (zatmění vnitřního zraku je jedním ze nejmarkantnějších důsledků prvotního hříchu), musí být dáno, respektive, že vnitřní smysly naší duše pro vidění Boha musí být Bohem uzdraveny. A to je právě onen největší zázrak (doslova: něco, co je za tělesným zrakem, co je skutečně zá-zrakem), který nám nabízí Pán Ježíš, podobně jako slepému v dnešním evangeliu. Jistěže něco takového je celoživotním procesem, ovšem vždy s mimořádnými momenty prozření. A právě o ty se odvažme v těchto dnech zvlášť prosit, protože právě jen vidění Boha projasní náš život i v dobách sebevětších temnot, přinese Boží radost i do smutku, strachu a tísně. A vnitřní radost z vidění blízkého Boha je už prvotinou vítězství, aspoň toho našeho, vnitřního, životního.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na sobotu 21. března 2020…

Bře 21, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Oz 6,1-6; Ž 51; Lk 18,9-14

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení je obzvlášť krásné a do naší nynější situace téměř „jako ušité“. Podobně jako včera čteme i dnes z knihy proroka Ozeáše. Každý prorok má svá specifika, charakteristiky, které jsou právě jeho slovu vlastní. U Ozeáše je to bezpochyby až expresivita vyjádření Boží vášnivé lásky k člověku. Lásky, která člověka volá, vábí všemi možnými způsoby, lásky, která je živá a věrná, a to i navzdory stále se opakující nevěře člověka, lásky, která ale také musí člověka s bolestí potrestat, rozdrásat, je-li toho třeba, aby se on k Bohu navrátil a Bůh ho mohl uzdravit, zhojit a přijmout, ba přivinout zpět.

V dnešním textu v rámci prorokovy expresivity jsme slyšeli i tato slova: „On (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, o (nás) zranil a on nás ováže! Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít.“ Vzhledem k tomu, že prorok 8. století před Kristem ještě nemohl mít příliš rozvinutou představu o vzkříšení mrtvých, natož o Mesiášově zmrtvýchvstání, nevíme, co svými slovy o vzkříšení třetího dne přesně myslel. Přesto je z Božího vnuknutí říká a říká v nich asi mnohem víc, než sám chápe a dohlíží. Ale právě to z jeho slov činí skutečné Boží proroctví, skoro by se chtělo říci, že „dokazuje“ Boží inspiraci.

My jako křesťané už vírou víme, že Kristus vstal třetího dne z mrtvých. Vyznáváme to a opakujeme každou neděli: „třetího dne vstal z mrtvých“. Ale jak moc je tato naše víra silná, když „život věčný“ vztáhneme sami na sebe a zeptáme se, zda on je naším cílem a zda tak vše pozemské jsme schopni stále nahlížet a činit především „pod zorným úhlem věčnosti“ (sub specie aeternitatis)?

Jak to s naší vírou je, se ukazuje zvláštním způsobem tehdy, když je náš život nějak ohrožen, třeba zahrozí nějaká těžká diagnóza, když se dostaneme do nějakého nebezpečí, nebo když na nás prostě jen dolehne tíseň smrti. Tehdy se v nás takřka spontánně probudí otázky, jak to je s nesmrtelností, co je po smrti, zda je tam prázdnota anebo Bůh. Leckdy naše vlastní upřímná odpověď na toto vnitřní tázání se nemusí až zas tak jednoznačná…

Ale jsou i jiné situace, kdy se míra víry či nevíry ve věčnost také může ukázat: když jsme postaveni před nějaké zásadní životní rozhodnutí, před rozhodnutí, které může mít dalekosáhlé důsledky, kdy se hraje o hodně, leckdy i o samotný život. I tehdy si musíme, třeba jen intuitivně, odpovědět, oč v životě vlastně jde a co je jeho smyslem a cílem, a podle toho se pak rozhodujeme, jednáme.

Otázka po věčnosti nemusí být vždy vědomě přítomna v těchto limitních situacích, člověk se dokonce může rozhodnout dobře i bez víry ve věčnost (to pak jsou často velké heroické skutky lásky, když třeba někdo nasadí své zdraví a svůj život, aniž by to chápal jako nějaké zajištění si věčnosti). Přesto však víra ve věčnost v kritických chvílích pomáhá člověku rozhodnout se dobře, zůstat dobrým. Pomáhá k zachování lásky. Ne tedy ve smyslu nějakého kalkulu („když udělám to či ono, obětuji nyní svůj život, dostanu za to nebe“), to by nebyla láska ale jen sebeláska, ale ve smyslu přesvědčení, že je-li věčnost a je-li touto věčností Bůh, pak jediné, co má smysl a co v posledku obstojí a bude zvěčněno, je skutečná láska, Víra ve věčnost tím relativizuje veškerou časnost. Ne ve smyslu znehodnocení pozemského života (ten je krásný a hodný zachování), ale ve smyslu uvedení tohoto života do pravého a zásadního vztahu, tedy do skutečné relatio s Bohem, který jako jediný je věčný. Jen to, co je ve vztahu s Bohem, co se mu jako Lásce podobá a co k němu vede, obstojí a má smysl. Proto člověk také nemusí být zcela paralyzován strachem o svůj pozemský život, neboť ten – při vší úctě k němu – není ještě absolutní hodnotou.

Potřebujeme povzbuzení, potřebujeme posilu víry ve věčnost. Jistěže Ozeášovo proroctví není všemocným povzbuzením, ale skutečnost, že něco takového předpověděl prorok v době, kdy ve věčnost sám ještě příliš nevěřil a skoro osm set let před Kristovým zmrtvýchvstáním, rozhodně není nezajímavá. Kéž nás ale povzbudí především sama skutečnost nesmrtelnosti, které se dotýkáme, kdykoli se začneme bát o svou časnost. A k tomu, že Bůh je Láska, protože je věčný, ať nás povzbudí třeba i kniha proroka Ozeáše.

stáhnout pdf

Slovo k povzbuzení na pátek 20. března 2020…

Bře 20, 2020   //   by KH   //   Povzbuzeni - archiv  //  No Comments

Biblická čtení: Oz 14,2-16; Ž 81; Mk 12,28b-34

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší slavnosti svatého Josefa s jejími vlastními biblickými čteními se dnes opět vracíme ke všednodenním úryvkům doby postní. Od jejího samého začátku nám z Božího slova zaznívají výzvy k postu, almužně, modlitbě a především k obrácení.

Takové výzvy slyšíme rok co rok, ale nynější radikální změnou naší životní situace nabývají tyto výzvy intenzity a dostávají i specifický rozměr: Půst se stal v mnohém něčím ne dobrovolně zvoleným nýbrž vynuceným (zejména půst očí a uší, tedy půst od zážitků a kratochvílí, možností trávení času, kultury, cestování a mnohého dalšího). Almužna se stala, a hlavně ještě se stane, prubířským kamenem naší lásky a nutností k přežití (a Bohu díky už nyní za každý, byť i sebemenší, projev laskavé solidarity). A modlitba je nyní pro mnohé tím jediným (a přesto nejhlavnějším), co nám z celé škály „prostředků“ křesťanského duchovního života zbylo. V těchto nových souvislostech a podobách postu, almužny a modlitby má nyní probíhat naše obrácení, jehož potřeba je – jako ve všech těžkých dobách – intenzivnější než jindy. A právě k tomu mohou být opět povzbuzením a pomocí i dnešní biblická čtení.

První z knihy proroka Ozeáše, proroka vystoupivšího v Severním Izraeli někdy v polovině 8. století před Kristem, bylo ze samotného závěru jeho knihy, byly to vlastně úplně závěrečné verše. Tato okolnost „závěru“ je důležitá. Čtení tak totiž může naznačovat a zdá se, že svou strukturou i obsahem také naznačuje, co se stane, když Ozeášova (předchozí) proroctví „zaberou“. Když si je posluchači vezmou k srdci, podle nich se zařídí a v souladu s nimi změní svůj život, když lid uslyší Hospodinův hlas a navrátí se ke zbožnosti (a kniha Ozeáše je celá jedním velikým a láskyplným voláním Božím po návratu člověka), pak bude lid vnitřně uzdraven. Bude podobný rozkvetlé lilii či bujné olivě, bude znovu s radostí a bez strachu chodit s Bohem po svých životních cestách.

Neznamená to, že svět sám o sobě se stane rozkvetlou zahradou a že všechny životní cesty člověka se stanou příjemnou procházkou v ní: o tom, že ne, přeci svědčí ostatně už i celé následné dějiny Izraele. Znamená to však, jak říká biblický obraz, že člověk sám se stane ztělesněním krásného obrazu: bude podobný ušlechtilé lilii, plodné a stín dávající olivě, člověk sám bude svému okolí vonět a přinášet mu dobré ovoce. Je to mnohdy těžké, náročné, vyžadující skutečné obrácení, ale stojí to za to, protože máme naději aspoň ten malý kousek světa kolem sebe, do něhož jsme vržení, i kdyby byl sebemenší, zušlechtit a zkrásnit, učinit pro druhé zahradou.

Proto stojí za to přijmout Boží pozvání vedoucí k uskutečnění krásných obrazům v našem životě: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost… Vezměte s sebou slova modlitby a obraťte se k Hospodinu, řekněte mu: odpusť… Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná.“

Ať už nynější tíseň má jakýkoli vztah k předešlým nepravostem nás lidí, jedno je jisté: když se díky ní obrátíme k Hospodinu, rozkveteme, uvnitř, v srdci, rozkvetou a zavoní i naše slova a činy, protože Boží pomoc nás zalije a Bůh „zhojí naši zradu“.

V evangeliu slyšíme dnes snad to nejpodstatnější a nejdůležitější ze všeho, přikázání k dvojjediné lásce: k Bohu a k lidem. Přikázání, jehož naplňování činí z života člověka „ráj na zemi“. V něm je shrnuto opravdu vše, i o toho, oč v postě běží. Láska k Bohu a lidem by měla být cílem a obsahem veškerého našeho obrácení, měla by týt tím, k čemu by měl napomoci půst, z lásky by měla vyvěrat a k větší lásce vést almužna (v řečtině doslova: dar ze slitování), láska by měla být základní silou a důvodem všech našich modliteb.

Lásky bylo, je a vždy bude hodně potřeba. Nyní možná víc než jindy. Bůh je láska sám v sobě, proto nás s láskou volá, proto se jako láska vtělil. A tak se k němu utíkejme a čerpejme u něj sílu, sílu Lásky k lásce.

stáhnout pdf

Stránky:«12345678910»