Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu pokračujeme v postupné četbě Horského kázání Pána Ježíše, jakési magny charty Božího království na zemi. Po osmi blahoslavenstvích následuje Kristova výzva, aby jeho učedníci – společně a každý sám – byli solí země a světlem světa.

Sůl a světlo jsou dobré a vlastně ničím nenahraditelné věci, svět a člověk je potřebují. Světlo – biblicky viděno – je první stvořeninou a sůl je nad zlato. Sůl má svůj smysl vzhledem k jídlu, kterému dává chuť a uchovává je, možná i trochu čistí. Světlo má smysl vzhledem ke světu, který prosvěcuje, osvěcuje, často i zahřívá a dává mu zazářit v jeho tvarech  a barvách, je podmínkou života. Sůl i světlo tak mají svůj krásný úkol vždy vztažený k něčemu mimo ně, mají být ku prospěchu světa, do něhož přicházejí, jehož jsou součástí, mají chutnat, uzdravovat, svítit a hřát, dávat vidět světa kráse a dovolovat mu růst.

Sůl a světlo jsou v Horském kázání metaforami toho, čím by měl být pro okolí život Ježíšových učedníků, celku i jednotlivců. Neboť světlem a solí svému okolí by měl být život lidí, chce-li být láskou: Život člověka, Kristova učedníka, Kristovy učednice by tak měl ochucovat okolní svět, dávat chuť k životu ostatním lidem, přispívat k zachování světa a vztahů mezi lidmi, měl by svět prosvěcovat, prosvětlovat a zahřívat, měl by pomáhat vidět jeho tvary a barvy.

Jistě mnohé mohou tyto metafory znamenat. Například i to, co nám naznačuje, k čemu nás vybízí dnešní čtení první z proroka Izaiáše: Lámat chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům, oblékat nahé, ukojit žízeň lačných, neutlačovat, neukazovat prstem či nemluvit křivě.

Jsou to krásné výzvy – co činit a čeho se vyvarovat – platné nejen ve svých doslovných a prvních významech, ale i v celém alegorickém rozvinutí. Vždyť si zkusme představit, co vše jen může být obsahem pohostinství, kdo všechno jsou ubožáci, čím vším může být člověk nahý, čeho lačný, jaké jsou formy utlačování, křivosti, ukazování prstem a tak dále. Pokud by člověk na všechny podobné situace svých bratří a sester aspoň trochu reagoval triádou vyzpívanou následným žalmem – milosrdenstvím, dobrotou a spravedlností – měl by naději, že i jeho život se stane světlem, Božím světlem, pro něj i okolí, že i jemu vyjde Boží světlo a jeho láska zacelí i jeho rány.

Slyšíme známé a stále opakované výzvy. Jelikož jsou však jedním z biblických vyjádření základního poslání člověka ve světě – Božího pozvání mít svět a lidi rád, a tak se jim stávat solí a světlem – , je stále dobré si je připomínat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

málokdy se stane, že nám všechna tři biblická čtení spolu s žalmem tak výrazně korelují, souzní spolu, doplňují se jako ta dnešní.

Starozákonní proroctví Sofoniášovo vyhlíží svatý zbytek, «lid pokorný a chudý», který «bude hledat své útočiště v Hospodinově jménu» a najde je. Následný žalm vyzpívá Hospodinovu věrnost, kterou mohou zakusit zvlášť všichni spravedliví, utištění a nepřijímaní, všichni «přistěhovalci a vdovy». Svatý Pavel ve druhém čtení reflektuje zkušenost prvokřesťanských komunit, ve kterých nenacházejí svůj domov jen moudří a mocní «podle lidských měřítek», ale i mnozí «neurození a méněcenní, dokonce i ti, kteří nejsou vůbec nic», neboť křesťanské obce jsou společenstvími kolem Krista, ve kterých by kritéria moci a slávy tohoto světa neměla platit za důležitá. A osmero blahoslavenství v evangeliu, začátek Kristova Horského kázání podle Matoušova podání, je dokonce jakousi magnou chartou toho všeho, magnou chartou celého Božího království v srdcích lidí a mezi nimi.

Všechny biblické úryvky, každý svým způsobem, se svými akcenty a ve svých kontextech tak zacilují naši pozornost – vedle mnoha dalšího – na snad úplně nejzákladnější existenční otázku člověka, která ho provází od počátku dějin, osobních i celkových, totiž na otázku, v čemže vlastně spočívá jeho skutečné štěstí, kde je má hledat a kde je může najít, jak se může stát blaženým.

Prvoplánovitá odpověď křesťanské zvěsti je všeobecné známá a na první poslech celkem jednoduchá: Ve vztahu s Bohem, který nám jedinečně otevřel Pán Ježíš. A je to pravda. Ale dnešní biblická čtení – zejména pak nejzásadnější z nich, osmero blahoslavenství – nám k tomu přeci jen říkají, chtějí říci určitě ještě mnohem více. Ne že bychom to zde byli schopni i jen nastínit, to ani náhodou, přesto jedno zkusme zdůraznit, snad vypíchnout.

Dobře víme a občas se to připomíná, že české vžité slovo „blahoslavenství“ předkládající řecké makarioi není asi úplně přesné. Má své opodstatnění, zdůrazňuje, že blaženost člověka v teologickém smyslu je vždy darem Božím. Proto určitý pasivní akcent ve slově blahoslavenství: Člověk musí být někým blahoslaven, jako blažený oslaven. Přesto tímto trpným důrazem slovo „blahoslavený“ poněkud redukuje existenční rozměr řeckého makarios, které samo o sobě pojmenovává spíše stav blaženosti, doslova znamená „blažený“. Možná tedy spíše než o blahoslavenstvích a blahoslavenosti bychom tak (také) mohli mluvit o „blaženstvích“ a „blaženosti“. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme další neděli v liturgickém mezidobí. Dnešní evangelium před námi rozevírá již skutečně začátky Kristova veřejného působení, a to v Galilei, na severu Zaslíbené země. Děje se tak nejen proto, že Nazaret právě tam poblíž Genezaretského jezera neboli Galilejského moře skutečně leží, ale i proto, čím Galilea je: Územím na okraji Izraele, judskými židy víceméně opovrhovaným krajem chudých rybářů a také mnoha pohanů, periferií židovské společnosti. Už prorok Izaiáš ale předpověděl, že právě tamější lid – za Jordánem, v Galilei pohanů – jako první uvidí veliké světlo. Pán Ježíš toto proroctví začátkem svého působení v Galilei, v Kafarnaum tedy naplnil.

A není rozhodně náhodou, že se tak stalo právě na periferii. Jakoby tím chtěl Kristus i naznačit, že to vždy bude pohrdaná periferie, která ho ve všech dobách bude někdy přijímat dříve a snadněji než elita.

Což možná platí nejen o periferiích sociálních, o lidech na okraji společnosti a zájmu světa v malém i velkém a třeba i církve, ale možná i o pohrdaných částech, rozměrech nás samotných, o periferiích našeho vlastního života a našich vztahů. Co třeba v sobě a svém životě považujeme za slabé a nečisté, za méněcenné či nedůležité, co je proto možná na okraji i našeho křesťanského zájmu, může být leckdy prostorem, který jako první zarezonuje na opravdový Kristův příchod, prostorem, skrze který by k nám mohlo vejít trocha nebeského království. Všemožné periferie našeho života, našeho já, ale i našich vztahů se mohou stát prostorem, kde a skrze který Pán Ježíš učiní zázrak, kudy k nám přijde přes clonu naší představy o něm.

Zda naší osobní periferií jsou spíše naše „Achillovy paty“, slabosti, neduživosti, nemoci a nemohoucnosti, vytěsňované rozměry a vztahy našeho života, naše tajné hříchy či samo podvědomí, to nechť zkusí popřemýšlet každý sám…

Zkusme ale svou pozornost zaměřit ještě na čtení druhé z Prvního listu Korintským. Vedle Listu Římanům je nejdelším z Pavlových listů, apoštol jej píše během své třetí misijní cesty, pravděpodobně o Velikonocích roku 56, a adresuje jej církevní obci v Korintu, kterou byl předtím založil. Korint, jak dobře známo, bylo významné antické kulturní město a obchodní centrum, hlavní město provincie Achaje. Proto i prvokřesťanská obec v něm se stala záhy nejen velkou ale i velmi sebevědomou.

Jestliže Pavlův List Římanům je v prvé řadě jakýmsi systematickým expozé základů křesťanské víry a života podle ní, pak První list Korintským tvoří především Pavlovy reakce na aktuální problémy a otázky, které v korintské obci vyvstaly. Chce být jakousi aplikací křesťanství do konkrétního života s jeho starostmi a problémy. A protože je součástí Božího slova, jsou Pavlova slova nadčasová, přesahující reálie svých prvních adresátů.

To platí i o dnešním úryvku. Je ze samotného začátku listu, následuje hned po incipitu, úvodu, což naznačuje zjevně i aktuálnost a důležitost sdělení: «Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte».

Rozdělení v obci, o kterém se apoštol dověděl, mělo bezpochyby své konkrétní a reálné pozadí. Mezi korintskými křesťany se mimo jiné zformovaly různé antogonistické skupiny upřednostňující toho či onoho učitele a kazatele, pěstující možná větší či menší kult jejich osobnosti. Místo aby středem všeho byl sám Kristus: «„Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem‘“» až ironicky glosuje situaci Pavel. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme první neděli letošního liturgického mezidobí. První neděli doby, která bohoslužebně připomíná především Kristovo veřejné působení, jak o něm svědčí jednotlivá sepsání evangelia. Tedy ony více než tři podivuhodné roky mezi Kristovým křtem a jeho pašijemi, vše, co je mezi vánocemi a velikonocemi.

Evangelijní úryvek nás dnes však ještě přenáší spíše na sklonek doby vánoční, do minulé neděle, kdy jsme slavili svátek Křtu Páně. Evangelista Jan o Kristově křtu v řece Jordán sice přímo nepíše, ale svědčí o Janově rozpoznání Krista jako «beránka Božího», který snímá, sejme hřích světa, a reprodukuje Křtitelova slova na Kristův křest se vztahující: Vždyť právě při něm se otevřelo nebe, zazněl Otcův hlas a na Syna sestoupil Duch jako holubice.

Jistěže, výběr evangelijních úryvků i všech ostatních biblických textů při mši je dílem lidí – dílem tradice, dílem výběru liturgické komise. Ale přesto i skrze něj, načasování jednotlivých textů k nám může Bůh promluvit, zvlášť když jde o slovo Boží, v němž hlas Boží, ozvěnu Slova můžeme slyšet vždy.

Ne nadarmo tak na začátku liturgického mezidobí, doby všedního života, máme před sebou biblické texty propojující Kristův křest s jeho utrpením.

Vedle mnoha jiného můžeme Janova slova o Kristu «hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa» opravdu slyšet v přímé souvislosti s jeho budoucím utrpením, jako odkaz na kříž, na zástupnou oběť na kříži jakožto na vyústění a vrchol jeho veřejného působení. Znovu stojí v této souvislosti za to připomenout známou geniální intuici německého renesančního malíře Matthiase (či Mathise) Grünewalda, který na svém slavném deskovém Isenheimském oltáři postavil Jana Křtitele ve výmluvném gestu ukazujícím prstem nahoru přímo pod kříž (ač v době Ježíšova ukřižování byl už dávno po smrti) a pod křížem nakreslil beránka s kalichem, který chytá krev vytékající z Kristova boku. Ostatně minulou neděli jsme mohli rozjímat o takovém výkladu Kristova křtu starými církevními otci, kteří v Ježíšově sestoupení do vod četli jasný odkaz na jeho budoucí utrpení.

Propojení křtu s Kristovým utrpením dnes ještě umocňuje čtení první z proroka Izaiáše, kdy máme před sebou jeden z takzvaných zpěvů o Hospodinově služebníku, starozákonní proroctví už nejranější křesťanskou tradicí vztažené na Krista trpícího.

Kristus jako vtělený Boží Syn – pro náš hřích – prostě není bez kříže. Už jeho veřejné působení bylo křížem poznamenáno, v kříž pak nakonec vyústilo. Ani naše křesťanská existence – pro nedokonalost světa a porušenost nás lidí – tudíž nemůže být bez kříže. A ani žádný lidský život – bohužel – tak nemůže zůstat bez bolesti a oběti.

Některé kříže, různé bolesti a všemožná trápení na člověka přicházejí, aniž by se je sám zvolil, nemůže před nimi leckdy utéci, zdají se být nevyhnutelnými. Jiné si všemožně způsobuje sám, někdy vědomě, jindy nevědomky. A konečně některé kříže si člověk i dobrovolně volí, aktivně je přijímá anebo dokonce vyhledává; to jsou kříže oběti, jež s sebou přináší láska. Náš život takový prostě je. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po slavnosti Zjevení Páně slavíme svátek Křtu Páně, poslední den doby vánoční.

Rozevírá se před námi evangelijní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, svědectví o události, která se odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, někdy v roce 27 nebo 28. Jí končí skrytý život v Nazaretě, celé Ježíšovo dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Křest Páně také jakoby shrnuje a předznamenává vše, co bude následovat: Sestoupení do vod naznačuje Ježíšovu smrt, vystoupení z nich vzkříšení, otevřené nebe Božské spojení s Otcem a vznášející se Duch počátek nového stvoření Kristovým působením.

Ježíšův křest je zároveň zjevením Boží Trojice: Na Ježíše se z nebe snáší Duch jako holubice a hlas Otce říká «To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení».

Křest Páně je i výrazným biblickým místem pro ustanovení našeho křtu, svátostného křtu: Odteď se bude dít ponořením do vody, jejím politím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Kristus nepotřeboval být pokřtěn, my však jsme jeho křest potřebovali.

Předznamenává i posvěcení celého světa: Jsou posvěceny vody, je posvěceno Kristovo lidství a s ním nějak i lidství nás všech, ba celý svět.

A konečně, křest jsoucí na předělu Kristova skrytého života a jeho veřejného působení ústícího do smrti na kříži a zmrtvýchvstání – proto zítřkem začne liturgické mezidobí ústící do velikonoc – nám připomíná, že na začátku všeho našeho vycházení do světa, vší naší činnosti a dospělého jednání by mělo být něco jako křest. A to nejen ten svátostný, ten jsme stejně povětšinou přijali jako malé děti, ale jakýsi křest duchovní, stále se nějak obnovující: Mohl by spočívat v zastavení se, najití se v zástupu slabých, v otevření srdce Boží pomoci, Božímu milosrdenství a požehnání, v okamžiku lítosti a touhy po obrácení.

„Křest je první a nejdůležitější svátost“ se učí děti už v počátcích svého křesťanského náboženského vzdělávání. A je to pravda: Křest je na odpuštění hříchů, posvěcuje nitro člověka, dává Boží sílu k víře, naději a lásce, je začátkem zvláštního přátelství s Bohem, začleňuje do společenství křesťanů, tajemného (někdy opravdu tajemného) Těla Kristova, církve. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý. A je to určitě pravda…

Zaprvé je dnešek posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristovo narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, jež nás znovu přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia, dříve se dnes slavil také svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešní den i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». Celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Oslavujeme tedy Pannu Marii. Stala se branou, jíž do dějin a lidských životů jedinečně sestoupil Boží Syn, když ona se stala jeho matkou. Z ní přijal lidství se vším, co k němu patří.

A jelikož Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě, můžeme Pannu Marii nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), jak tak věroučně závazně učinil již Efezský koncil roku 431.

A protož Kristus do svého lidství zároveň přijal nějak i to naše, můžeme Pannu Marii skutečně vzývat i jako matku naši a matku církve, jak učí se zvláštním důrazem třeba poslední koncil, Druhý vatikánský.

Mariino mateřství je hlavním důvodem všeho ostatního, co se v souvislosti s Pannou Marií stalo, co o ní věříme, co o ní čteme na stránkách Nového zákona a v posvátné tradici vyznáváme, proč ji vůbec – zvlášť dnes – oslavujeme a vzýváme. Boží mateřství Mariino je důvodem celé úcty k ní, důvodem, že ji «budou blahoslavit všechna pokolení», oné „nadúcty“ (hyperdouleia), která je jí od starokřesťanských dob prokazována.

To vše a jistě mnohem víc si dnes – rok co rok – připomínáme, to vše a mnohé další dnešní bohoslužba před námi zpřítomňuje, před námi rozevírá.

Kéž by nás tak dnešní slavnost povzbudila i k mariánské úctě, k osobnímu vztahu k Panně Marii jako i k naší matce. Už třeba jen proto, že úcta k ní se za celou dobu svého trvání dostatečně osvědčila… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

vánoce jsou svátky, oslavou narození Ježíše Krista; rok co rok si to připomínáme, rok co rok to slavíme. Podle novozákonního svědectví se Ježíš narodil v noci, protože pastýřům nocujícím u stád se v noci zjevil anděl Páně a zvěstoval jim radost, že v městě Davidově, v Betlémě se právě narodil Spasitel; proto se také slaví mše svatá „v noci“, často o samé půlnoci, jak je tomu právě nyní. Pastýři v evangeliu se na andělův pokyn hned odebrali do Betléma, kam patrně ještě v noci anebo brzy ráno dorazili, a shledali, že tomu tak je, jak jim anděl byl zvěstoval, když našli Marii a její Boží dítě zavinuté do plének; to za několik hodin připomene ranní mše svatá „za svítání“, mše, ve které mají své místo krásné vánoční pastorely, včetně známé České mše vánoční. «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi» zazní pak při odpolední mši svaté „během dne“ z Prologu Janova sepsání evangelia, slova shrnující, oč o vánocích jde: že Boží Slovo, Boží Syn se stal člověkem, přebýval a přebývá mezi námi.

Vánoční bohoslužby – skrze své svaté liturgické dění – všechny tyto události kolem Narození Páně zpřítomňují, každá pak dle svého času se svým důrazem. Každá svým způsobem nás zve nechat se do vánočních událostí vtáhnout, bohoslužebně prožít Boží blízkost, která jimi byla nabídnuta. Proto se také vánoce jako svátky Narození Páně začaly už v křesťanském starověku každoročně slavit, a to ve výmluvné době zimního slunovratu…

Boží blízkost se před námi v těchto dnech ukazuje totiž možná více než kdy jindy. Boží blízkost skrze Pána Ježíše, který jako Boží Syn sestoupil z nebe, narodil se jako dítě, jako „Ježíšek“ a jako Kristus s námi tajemně v různých podobách i nadále zůstal. Aby v našem životě a skrze nás i v životě lidí kolem nás bylo více Božího světla ve všech jeho možných podobách, světla, které Kristovým narozením jedinečně zazářilo v temnotách, jak slyšíme v biblických úryvcích.

Vánoční noc a její půlnoční vánoční bohoslužba dává znovu a znovu tomuto Božímu světlu, Božímu světu zazářit. Jako noc nám připomíná, že Boží narození z Marie Panny v podobě lidského dítěte bylo, je a zůstane tajemstvím, skutečností, jež možnosti jakékoli přirozenosti dne zdaleka přesahuje. Noc říká, že Kristovo boholidství sice nikdy nepochopíme, ale přesto jsme k němu pozváni přijít. Noc ukazuje, že právě ve tmě světlo nejvíce může zazářit.

O vánoční noci je člověk snad ještě více než jindy pozván, aby se Bohu, Božímu světlu a světu otevřel. Aby to zkusil, riskl to, vydal se do Betléma. I třeba ve své vlastní noci či nocích světa. Aby se tam otevřel vztahu s Bohem, vstoupil do něj. Anebo se nově mu otevřel, když třeba nějak ochladl, ztemněl, aby obnovil svou otevřenost. Člověk je pozván, ne nucen, je volán, ne vykřičen. Pozván hledat Boha, jít za hlasem anděla, připodobnit se pastýřům, rozeběhnout se k jesličkám. Nechat se vtáhnout svatým děním. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní spadá každoročně do předvánočního týdne, tedy do druhé, závěrečné části adventní doby. Duchovní důraz těchto dnů už není až tak na starozákonních prorockých zaslíbeních příchodu a působení Mesiáše, jak tomu bylo především po celé uplynulé tři týdny, ale na událostech Narození Páně bezprostředně předcházejících. O nich jsou především úryvky z evangelia, z jeho částí zvaných „evangelia Ježíšova dětství“, které se v těchto dnech při mši svaté jeden po druhém čtou. A těchto událostí se týkají i vybraná starozákonní zaslíbení, která se k narození Mesiáše přímo vztahují. Vše zaznívá, aby nám pomohlo se aspoň nějak duchovně připravit na již opravdu blížící se svátky.

Dnes máme před sebou evangelijní shrnutí všeho, co narození Krista předcházelo podle Matouše. V prvním čtení zaznělo známé Izaiášovo proroctví, že Panna počne a porodí Syna Emmanuele.

Starozákonní proroctví je z Izaiáše, ze sedmé kapitoly, z nejstarší části knihy, takže poprvé zaznělo někdy v polovině 8. století před Kristem. Jak se někdy připomíná a jak je i ve výkladových poznámkách standardních vydání Písma, v hebrejském textu není použit výraz betulá, „panna“, nýbrž almá, který přímo neznamená „pannu“, nýbrž „mladou dívku“, která ovšem před svatbou pannou samozřejmě být měla. Řecká verze Starého Zákona, Septuaginta, která vzniká mezi Židy žijícími mimo Palestinu a mluvícími především řecky během 3. století před Kristem, verze, která byla jimi taktéž považována za inspirovanou a stala se následně textem Starého Zákona celého prvotního křesťanství, již význam upřesňuje a prohlubuje, když na tomto místě používá řecké parthenos, což už „pannu“ přímo znamená. I svatý Jeroným ve své Vulgátě, ač Izaiáše jinak překládá především z hebrejského texto, zde v duchu Septuaginty do latiny také překládá virgo.

Z toho můžeme oprávněně usoudit, že v židovském očekávání již dávno před Kristem bylo nějak živě přítomno a postupně se prohlubovalo zaslíbení zázračného panenského početí, jež se stane znamením, že na svět od Boha přichází Mesiáš. Bylo to zaslíbení, že se při jeho příchodu se stane něco, čeho příroda, přirozenost sama schopna není, co bude skutečným nadpřirozeným zázrakem. Aby se, křesťansky pak čteno, pak stalo zřejmějším, že z nebe na zem přijde, člověkem se stane sám Boží Syn.

Tak četli Izaiášovo proroctví a následně pak evangelijní svědectví o panenském početí už třeba staří církevní otcové. Učili, že ač by Bůh jistě mohl sestoupit na zem třeba i mnoha jinými způsoby, tak takto se nám lidem mohlo stát nejzřejmějším, kým Pán Ježíš opravdu je: po Otci Bohem, po matce člověkem. Proto také tak učinil. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

liturgie třetí neděle adventní, neděle nazvané podle své vstupní antifony Gaudete („radujte se“), je vlastně celá prodchnuta radostí; z blížících se svátků a kéž by i z větší blízkosti Boží. Radost se prolíná celou bohoslužbou; rezonuje v mešních modlitbách, zvlášť v té vstupní, odráží se ve světlejší barvě bohoslužebného roucha a zaznívá především z Božího slova. Zkusme tedy právě na ně zaměřit svou pozornost…

V prvním čtení otevíráme – jako skoro po celý advent – knihu proroka Izaiáše. Už starými církevním otci byl nazván starozákonním „evangelistou“. Sice s trochou nadsázky, ale velmi příznačné, protože ze všech svatopisců Starého Zákona toho o příchodu a působení Mesiáše předpověděl zdaleka asi nejvíce. Není tudíž divu, že právě z proroka Izaiáše v době, kdy si připomínáme čekání věků na Kristův příchod, čteme při mši svaté nejčastěji, ve všedních dnech i o nedělích.

Dnes máme před sebou další překrásné Izaiášovo zaslíbení. Je z 35. kapitoly, z první a nejstarší části knihy. Je to proroctví, které zaznělo už někdy v polovině 8. století před Kristem. Již tehdy, v době svého prvního zaznění a ještě více v dobách následujících se stalo pro Izrael jedním z největších prorockých zaslíbení Mesiáše, jedním z impulsů k dychtivému očekávání jeho příchodu. Jedním z jasných příslibů co učiní, až přijde, a podle čeho se také pozná: «Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť… Zaplesá, zavýská… Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého».

Jedinečně se Izaiášovo proroctví naplnilo během Kristova pozemského působení: Vždyť Pán Ježíš přinášel útěchu, kamkoli přišel, zvlášť všem zarmouceným a nemocným. Ujímal se různě zdeptaných, i těch vlastní slabostí, zastával se vylučovaných ze společnosti, i kvůli jejich hříchu. Odpouštěl hříchy, vyháněl zlé duchy a uzdravoval nemocné, že mu mnohé přinášeli. Zval všechny k sobě, že je občerství.

Podle toho všeho už jeho současníci mohli uvěřit, že Ježíš je opravdu On, očekávaný Mesiáš. I Janu Křtiteli mělo ještě zřejměji a radostněji dojít, koho to vlastně pokřtil: «Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst» říká sám Kristus Janovým učedníkům v dnešním evangeliu.

Ježíšovy zázraky, jak věříme, se tak staly skutečným a jedinečným naplněním starých proroctví, znamením, že Ježíš je Mesiáš, dokonce Boží Mesiáš, že jiného už není třeba, že jiný už nepřijde Zázraků se stalo tolik, že svědectví o nich stačí všem dalším generacím k uvěření, k otevření srdce víře v Pána Ježíše. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli adventní před námi rok co rok stojí postava svatého Jana Křtitele. Jeho titul je Předchůdce Páně, připravující mu cestu: Učinil tak jedinečně před dvěma tisíci lety na začátku Ježíšova veřejného působení a činí tak stále do našich srdcí a životů, tajemně, duchovně a skutečně zároveň. Jan připravil Pánu cestu jednou a připravuje ji biblickým svědectvím i nadále, aby se i v našem životě uskutečňovala a naplňovala krásná prorocká mesiánská zaslíbení, aby se celý svět a každý člověk znovu mohl dočkat Božího příchodu.

Starozákonní zaslíbení Mesiáše. Proto jim také po celý advent – o nedělích i všedních dnech – v prvním čtení nasloucháme, zaslíbením příchodu a působení Mesiáše, především z pera proroka Izaiáše. On ze všech starozákonních proroků toho o Mesiáši totiž předpověděl asi nejvíce. Ne nadarmo byl už starými církevními otci nazván „evangelistou“ Starého Zákona.

Zkusme dnes proto zaměřit svou pozornost právě na první čtení (ostatně jsme je při mši svaté slyšeli již v úterý uplynulého týdne)…

Jak známo, kniha proroka Izaiáše má tři části. První z nich je autorem historický Izaiáš žijící v polovině 8. století před Kristem, druhé a třetí části jsou autory neznámí proroci prorokující pod Izaiášovým jménem na počátku a v průběhu babylónského vyhnanství o více než sto padesát let později.

Dnešní úryvek je ze začátku 11. kapitoly. Je tedy z první části knihy, ale dle biblistů je zrovna toto mesiánské proroctví mladší, na své místo bylo teprve později vsunuto. Patrně pochází až z doby babylónského vyhnanství a je dílem až takzvaného Třetího Izaiáše.

V každém případě již v rámci židovského očekávání příchodu Mesiáše bylo dnešní proroctví čteno jako jedno z vůbec nejdůležitějších v celém Starém Zákoně. Bylo přímo jedním ze zdrojů mesiánského očekávání, které se stalo živým zejména od 2. století před Kristem, po krachu makabejských válek za náboženskou svobodu. Zaslibuje, že Mesiáš vzejde «z pahýlu Jese», tedy z (již tehdy nevládnoucího) potomstva a rodu Davidova, neboť Jese (neboli Jišaj) byl Davidovým otcem. Zaslibuje, že «na něm (myšleno na Mesiášovi) spočine duch Hospodinův», a proto že bude Božím pomazaným, skutečným Mesiášem („pomazaný“ se hebrejsky řekne Mašíjah, řecky Christos), od Boha poslaným. «Podle spravedlnosti bude soudit…, spravedlnost bude provazem jeho beder» zase naznačuje, že konečně přinese na zem tak kýženou spravedlnost, že způsobí, že ona konečně zavládne mezi lidmi, že mezi nimi nastane něco skoro ráj na zemi, neboť vyhlásí milostivé léto Hospodinovo, jež se stane «znamením pohanům». Jen pokud ho lidé přijmou… Read More »