Milé sestry, milí bratří,

dnešní biblická čtení jsou opravdu krásná. V evangeliu zaznívá další svědectví o Kristových zázracích, o uzdravení Petrovy tchýně, o uzdravování mnohých dalších nemocných s rozličnými chorobami a o vyhánění zlých duchů z posedlých. Vše je doplněné momentem Kristovy modlitby brzy ráno, ještě za tmy, na opuštěném místě a svědectvím o jeho dalším kazatelském a divotvorném působením po celé Galileji. V prvním čtení jsme slyšeli působivý Jobův vzdech, znějící jako vzdech nad marností života. A v epištole pak Pavlovo vyznání, že hlásání evangelia se stalo náplní jeho pozemského života a již samo o sobě velkou odměnou a radostí.

Všechna tři biblická čtení mají rozhodně potenciál nás vnitřně zasáhnout, všechna jsou silná. Možná to ale bylo především čtení první, jež mnohým z nás jakoby promluvilo ze srdce. «Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? (…) Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu» sténá starozákonní Job, prototyp všech trpících, zvlášť těch, kteří trpí nevinně a nepochopitelně těžce, všech těch, na které bolestě doléhá tíže života či té či oné životní situace.

Důvod, proč takto spolu s Jobem sténáme, je asi zřejmý. Člověk touží po štěstí, po Bohu, po lásce, po smyslu a naplněnosti života, nechce povětšinou dobrovolně trpět. Život ale s sebou přináší právě i bolest a utrpení, jednou větší, podruhé menší, jindy i veliké. Někdy se proto stane, že tíže života, i při vší jeho kráse, začne být natolik silná, že člověk touto tíží zasažen vnímá hlavně ji, zvlášť když s sebou přináší nesnesitelnou bolest těla anebo duše anebo obojího. Jednou je to bolest, která zasáhne nejprve jej samého, jindy jeho blízké, ty, které má rád, nelze tak snadno říci, která z bolestí je větší, obě jsou velké, jen trochu jinak. Ani nelze říci, zda je nesnesitelnější bolest těla anebo duše. V každém případě utrpení člověka bolí, deptá, a to někdy natolik, že může až ztratit víru v dobrého Boha anebo chuť žít dál.

Starozákonní kniha Job ještě nepřináší jednoznačnou odpověď na otázku po smyslu takového utrpení. Nechává ji otevřenou. Rozhodně nedává za pravdu Jobovým přátelům, kteří, ač s dobrou vůli, chtějí za každou cenu tuto odpověď najít, chtějí najít nějakou jasnou příčinu Jobova utrpení, jeho důvod, nejlépe v nějakém jeho (tajném) provinění, a tak utrpení vysvětlit jen jako trest. Hospodin naopak pochválí Joba, že ani navzdory tak velkému a pro něj nepochopitelnému neštěstí, jež postihlo nejprve celou jeho rodinu a pak i jej samotného, nezlořečil Bohu a nepřestal být spravedlivý. «Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno. (…) To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?» řekl a učinil Job.

Boží odpověď na smysl utrpení člověka přináší až kříž Pána Ježíše. Boží Syn bere veškerou bolest na sebe a naplňuje ji svou přítomností. Krom toho, že svou obětí tajemně narovnává řád dobra a zla a tak odpouští hříchy, svou přítomností dává utrpení, bolesti a zmaru smysl: Utrpení se stalo něčím, co může být nástrojem vykoupení a zadostiučinění, pro nás i pro druhé, je-li takto přijato. To sice nic nemění na bolestnosti utrpení, nijak je nebagatelizuje ani neglorifikuje samo o sobě, jen ho činí slavnou a nevyhnutelnou cestou k Bohu, když už jsme na ni byli vrženi. Cestou, na které nás čeká Kristus.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes naposledy otevíráme List Židům, jehož četba nás ve všedních dnech provázala po celé čtyři týdny. Dnes máme před sebou úryvek ze třinácté, závěrečné kapitoly. Jak již bylo řečeno včera, tato kapitola předkládá celou řadu konkrétních pokynů a povzbuzení ke křesťanskému životu, včetně závěrečných přání a požehnání.

Jistěže by šlo rozjímat o těchto povzbuzeních jako o celku (o to jsme se pokusili společně včera), anebo bychom mohli rozjímat o každém dílčím ponaučení či povzbuzení zvlášť (to můžeme učinit individuálně), či jakkoli jinak. Společně se nyní zkusme zaměřit jen na jeden moment, na výzvu: «Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat. Ať to mohou dělat s radostí a ne se vzdycháním».

Nebudeme ale otevírat celou otázku po vztahu k legitimní církevní autoritě, po podřízeností jí (to by bylo spíše na samostatný traktát, však už od křesťanského starověku jich také na toto téma v různých formátech pěkná řada vznikla), necháme dokonce stranou i obecnější otázku po vztahu k jakékoli autoritě i po legitimních limitech naší poslušnosti, například pro „výhradu svědomí“. Ale zkusme zaměřit svou pozornost pouze na druhou část dnešní výzvy.

Ta k našemu rozjímání o vztahu k «představeným», církevním i jakýmkoli jiným nadřízeným, dodává totiž jeden velmi důležitý rozměr: Připomíná, že i oni jsou jen obyčejní lidé, že i oni se budou před Bohem muset zodpovídat, mají své úkoly a své emoce, své potřeby a starosti, radost anebo vzdychání. Kdybychom četli i vynechané dva verše (osmnáctý a devatenáctý), slyšeli bychom osobní prosby svatopisce, asi také církevního představeného, o modlitbu za něj.

Tato připomínka je důležitá, neboť na to, že představení – nejen ti církevní, ale všichni – jsou také jen slabí lidé, stejně jako my a všichni ostatní, leckdy možná poněkud zapomínáme. Zvlášť pokud sami nejsme v nějakém nadřízeném postavení.

Je pochopitelné, že od představených se očekává zodpovědný a dobrý výkon úřadu, který jim byl svěřen, stejně tak je jasné, že je proto můžeme i posuzovat, případně jim dávat zpětnou vazbu. Je jasné, že i představení sami s tím musí počítat. Ale i přesto bychom je vždy měli vnímat jako lidi, jako své bratry a sestry a nejen jako nositele úřadu. Neměli bychom proto – trochu pubertálně – mít v představených vždy jen „apriorní nepřátele“, neměli bychom chtít vždy vidět jen to, co dělají špatně, ale třeba také to, co dělají dobře. Ani bychom si je na druhou stranu samozřejmě neměli nezbožšťovat, idealizovat, a tak se třeba vykrucovat z jakékoli vlastní zodpovědnosti. I církevní představení jsou jen slabí lidé, služebníci Boha a lidí.

Všichni jsou jako lidé také hodni úcty a milosrdenství. Už třeba jen proto, že někteří někdy nesou velkou zodpovědnost, před Bohem i před lidmi a budou ze svého správcovství muset skládat před Bohem „účty“.

Zkrátka a dobře, dnešní slova Listu Židům nám mimo jiné připomínají, že je dobré se vyvarovat postoje, kdy jakékoli nositele autority – již třeba od dob učitelů ve škole, přes různé vychovatele, nadřízené, šéfy, politiky, případně i církevní představené – vnímáme jen jako nositele úřadu anebo dokonce jako nepřátele a zapomínáme, že to jsou také lidé se svými lidskými emocemi a potřebami. „Osamocenost králů“ těchto představených je pro leckteré z nich strašná…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jestliže po velkých teologických tématech prvních devíti kapitol Listu Židům, jakými jsou spojení Kristova Božství a lidství a Kristovo dokonalé velekněžství, od desáté kapitoly stále více probleskují různá praktická vyústění těchto základních pravd a různá povzbuzení k víře a věrnosti, pak třináctá, závěrečná kapitola je již plná takových konkrétních podnětů. Chtějí připomenout, co vše znamená být křesťanem, jak žít živé křesťanství, a vybídnout k tomu.

Je dobré jim tudíž naslouchat v jejich celistvosti, skládat si z nich mozaiku křesťanského života, každodenního následování Pána Ježíše. Ke křesťanství totiž tato celistvost bytostně patří: Bůh volá a vábí člověka celého, nejen jeho část, celého ho chce spasit a proměnit. I život člověka tvoří jeden celek. Jako celí, ve všem svém počínání, v celém svém bytí bychom tedy měli být Kristu stále více podobní.

To je samozřejmě pravda, ale v praxi není asi možné, abychom hned na první zavolání ve všech oblastech a zákoutích svého života se stali dokonalými a svatými. Jde spíše o celoživotní cestu k tomuto ideálu, o to nic ze svého života před Pánem Bohem neskrýt, mít touhu, aby vše v našem životě – třeba někdy i pomalu a jen postupně, třeba i s různými (nečekanými) pády a uklouznutími – se postupně stále více dostávalo „pod vládu Kristovu“. Jen s touto ochotou, s touhou a otevřeností je možný nějaký duchovní růst směrem ke Kristu, cesta do nebe.

S oblastmi našeho života je to totiž tak trochu jako se spojenými nádobami. Pokud jen jednu z nich uzavřeme Boží milosti, pokud i jen do jedné ji nenecháme proudit, anebo v horším případě v ní necháme nějaký jedovatý, zlý a hříšný obsah, v ostatních oblastech, „nádobách“, „baňkách“ života nikdy nebudeme moci dosáhnout takové „hladiny“ milosti, jak by jinak bylo s Boží pomocí možné, kdybychom ji pustili všude. Jen otevřením celého nitra, všech oblastí a zákoutí, všech „nádob“ a „baněk“ můžeme nejsnadněji růst.

Samozřejmě, příměr se spojenými nádobami sice platí, to nějak říkají mnozí učitelé duchovního života, nicméně jsou v životě nás lidí také situace, kdy třeba nějakou tu nádobu zatím příliš otevřít neumíme anebo z nějakých důvodů (třeba i nedobrých) ani nechceme. Dobře to není, ale ani to nesmí znamenat vzdát vše, uzavřít i ty ostatní, říci se, že pak tedy nic nemá cenu.

Když už tomu tak u někoho je, že do určité oblasti života (zatím) Boha pustit nechce, když bojuje s nějakým tím „démonem“ kdesi se usídlivším, tak ať se aspoň o to více snaží s Boží milostí spolupracovat v oblastech ostatních, ať se o to více v nich snaží o svatost a Kristu podobnost, s touhou aspoň nějak „to dohnat“ jinde.

Ostatně s pokorou si přiznat, že něco zatím nedokážeme či dokonce nechceme změnit k lepšímu podle Božího dobrého zákona, je vždy poctivější než nějaký ten Boží kamínek z mozaiky následování Krista prostě ignorovat, anebo tvrdit, že tam není, že není součástí evangelia, Nového zákona, když tam zjevně je…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení se již opravdu blížíme k samotnému závěru Listu Židům. Dnes máme před sebou jedno ze závěrečných povzbuzení. Vyzdvihuje především novost Nového zákona oproti Zákonu starému, novost křesťanského vztahu s Bohem, novost otevření Božího světa a nebe člověku, novost bohoslužby křesťanské oproti bohoslužbě levitské: Hospodin Bůh se v Ježíši Kristu, Božím Synu stal silou Ducha mnohem dostupnějším. Samo nebe se tak stalo mnohem  otevřenějším, a to – díky Božímu odpuštění, díky Kristově dokonalé velekněžské oběti na kříži, díky jeho krvi – i pro slabého člověka, pro všechny lidi.

Přístup k Bohu. To je snad nejzákladnějším tématem duchovního života vůbec. Vždyť na ničem víc nemůže záležet než na našem vztahu s Bohem, na možnosti k němu přistoupit, s ním komunikovat, před ním se skutečně sklonit, přijímat jeho milost, jeho odpuštění a požehnání. Od toho se odvíjí vše i v našem životě. Kdyby byl náš vztah s Bohem skutečně autentický, tak i náš život by byl lepší, byl by naplněnější, radostnější, bylo by v něm více dobroty. Protože Bůh je láska…

Pán Ježíš, Boží Syn, je jejím vtělením. Kdykoli se tak skutečně setkáme s Kristem v jeho tajemných přítomnostech, setkáváme se s Boží láskou, která nás má sílu proměnit, má moc podmanit si naše nitro, zapálit je sama sebou. Jen je třeba jí být opravdu otevřen, jen je třeba chtít se opravdu potkat…

S Kristem se člověku otevřel jeho Boží svět, nebe: V nebeském Jeruzalémě je možné zahlédnout «shromáždění obrovského množství andělů», «obec prvorozenců», «duše spravedlivých, kteří už dosáhli cíle». Především však je v nebi «Bůh, soudce všech» a «Ježíš, prostředník nové smlouvy», jehož krev «mluví důrazněji než krev Ábelova». Toto nebe začíná přátelstvím s Kristem nějak už zde na zemi, během našeho pozemského života, v plnosti pak nastává po smrti, pokud – s pomocí Boží a z jeho milosrdenství – člověk dosáhneme cíle…

Boží blízkost skrze Krista není tak největší možná jen vzhledem k Božím přítomnostem ve Starém zákoně, ale je největší možná úplně ze všech Božích tajemných přítomností ve světě, ve všech náboženstvích, v celém stvoření, v srdcích a životech lidí. Vždyť právě (i) pro tuto plnost Boží blízkosti jsme křesťané, Boží blízkost a dostupnost jeho lásky je nejvlastnějším důvodem naší křesťanské existence, našeho následování Krista, «jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem».

Zkušenost otevřeného nebe, která nám – i nám, slabým lidem – je nabídnuta v křesťanské zbožnosti, v duchovním životě, zvláštním způsobem pak v křesťanské mystice, kéž se stane i nám potvrzením, že tomu tak skutečně je. K takové zkušenosti ale musí dospět jedině každý sám, s Boží pomocí, taková zkušenost je v zásadě nepřenositelná…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes zase tři krátké poznámky: dvě k oběma biblickým čtením a jednu k dnešnímu světci.

V prvním čtení již čtvrtým týdnem otevíráme stránky Listu Židům a blížíme se tak k jeho závěru (v sobotu jeho stránky pro letošek otevřeme naposledy). Už několik dní nasloucháme, jak po velkých tématech reflektujících základní tajemství křesťanské víry – jakými jsou Kristovo Božství a lidství a především Kristovo dokonalé velekněžství přinášející skutečné odpouštění hříchů a tím i proměnu lidského nitra – přechází svatopisec v těchto závěrečných kapitolách k tématům každodenního života křesťanů se bezprostředně dotýkajícím, totiž k praktickým vyústěním oněch zásadních křesťanských pravd. Základní struktura Listu Židům tak není docela nepodobná struktuře největšího novozákonního listu, listu svatého Pavla Římanům: Nejprve velkolepé expozé obsahu křesťanské víry, pak její aplikace, konkrétní následování Krista, křesťanská morálka.

Dnes vedle výzev ke statečnosti, k vytrvalosti v boji s hříchem a slabostí, tedy k vytrvalosti v duchovním boji, slyšíme také radu, jak vnímat všemožná trápení, všemožné těžkosti, bolesti či neúspěchy života: Jako součást Boží výchovy, jako součást Boží paideia či paidagogía (doslova „vedení dětí“). K ní – podobně jako k té nejlepší pozemské výchově ze strany otců, rodičů (dnešní liturgický výsek nám bohužel tři verše, kde je právě tento příměr víéce rozvinut, zbytečně přeskočil) – právě i «přísná výchova» prostě patří. «Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost».

Vědomí toho nám – mimo jiné – připomíná, jak se k těžkostem života postavit. Možná než se snažit najít za každou cenu odpověď, proč nás zrovna to či ono těžké a bolestivé postihlo, nebo spekulovat, zda je to (více) Boží chtění či (více) Boží dopuštění, zda Boží trest, anebo Boží zkouška, zda projev Boží důvěry, anebo naopak dílo ďáblovy či lidské svévole, je prostě lepší danou bolest vzít jako něco, co zde prostě je, co na nás padlo a co nás může přivést blíže k Bohu. Jako něco, co nám má pomoci dozrát, co nám má pomoci k obrácení, co je součást (nám třeba ne příliš pochopitelné) Boží výchovy. Než se ptát po důvodech je tedy asi lepší se v praxi zeptat, v čem nám ta či ona bolest – paradoxně, formou kříže – může konkrétně pomoci na cestě k obrácení, k Bohu a k druhým lidem. V čem a jak nám může pomoci v růstu lásky k Bohu a k lidem.

I přesto však mohou nastat někdy situace, kdy ten či onen kříž – více nebo méně jasně – správně vyhodnotíme i jako určitý (Boží) trest za hřích, jako jeho pokárání a jako příležitost nám danou k zadostiučinění. I to k biblické víře patří a bylo by škoda tento rozměr z naší víry, jak se (dnes) bohužel někdy stává, zcela eliminovat. Ostatně celé biblické vnímání Boží výchovy má i tuto rovinu; hebrejské musar stejně jako řecké paideia totiž znamená také „poučování pokáráním“…

Oči věřící duše jsou schopny a měly by toužit Boha vidět opravdu za vším, co je. Tedy i za tím, co je těžké a bolestné. Uši věřící duše se mají pokusit naslouchat, co nám tím či oním chce Bůh sdělit, aby se smysly duše nechaly ochotněji Bohem vést životem. A tak dále.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní krásný a starobylý svátek nás svým obsahem, svou náplní i celou svou liturgickou scenérií vrací ještě jakoby zpět do doby vánoční (ostatně před reformou liturgického kalendáře Druhým vatikánským koncilem koncem šedesátých let dvacátého století teprve dnešním svátkem vánoční doba skutečně končila, jesličky i v současnosti mohou být v kostele vystaveny až dodnes, kde je to zvykem). Svátek Uvedení Páně do chrámu totiž zpřítomňuje událost, která s událostmi kolem narození Páně bezprostředně souvisí, událost, ke které došlo čtyřicet dnů po Ježíšově narození, jak nám o ni svědčí Lukášovo sepsání evangelia:

Josef s Marií a novorozeným Ježíšem přicházejí do jeruzalémského chrámu, aby podle ustanovení Zákona (jak čteme v knihách Exodus a Leviticus) přinesli za prvorozeného chlapce předepsanou oběť (pár hrdliček nebo dvě holoubata) a aby rodička byla rituálně očištěna. Do chrámu z vnuknutí Ducha přichází i Simeon, spravedlivý stařec čekající na Mesiáše. V dítěti ho hned rozpozná a zaraduje se. Vysloví své Nunc dimitis («Nyní můžeš propustit», kantikum, které se dodnes modlí celá církev v breviáři jako poslední zpěv dne při večerním kompletáři). Ze Simeonových úst zazní i proroctví, že Kristus, až doroste, bude znamením, kterému se bude odporovat, a že i Mariinu duši pronikne meč (v čemž pak následná duchovní tradice přečte první ze sedmi novozákonních bolestí Panny Marie). V chrámě je i prorokyně Anna, spravedlivá stařena, sloužící tam již skoro nějakých pětašedesát let Bohu postem a modlitbami. I ona se zaraduje, když spatří dítě, i ona velebí Boha a začne o dítěti vyprávět všem bohabojným.

To vše, ti všichni k nám dnes zvlášť promlouvají, liturgickým slavením můžeme být vtažení mezi ně a můžeme jim naslouchat…

Panna Maria se svatým Josefem k nám promlouvají nejprve svou pokornou věrností Božím předpisům, které svým příchodem („uvedením Páně do chrámu“) dodržují. Jejich věrnost je věrností, jakou často mají zvlášť prostí a zbožní lidé, tenkrát i dnes. Mariina a Josefa věrnost je vlastně příčinou toho, že Simeon a Anna jako jedni z prvních lidí ve svém srdci – bez žádného vnějšího zázraku nebo znamení, bez jakéhokoli hlasu z nebe, bez andělů či hvězdy na nebi, jen z vnuknutí Božího Ducha – rozpoznají v narozeném dítěti Božího Mesiáše. Jen díky tomu, že Maria s Josefem ho přinesli do chrámu, k tomu mohlo dojít. I díky naší pokorné věrnosti Božím přikázáním, zvlášť nejhlavnějšímu přikázání lásky a jejím projevům, může dojít k Božím navštívením druhých lidí, o kterých ani nemusíme vědět…

Podobně k nám ovšem promlouvají i Samuel a Anna. Také svou věrností, vytrvalostí, a trpělivostí v čekání na Pána. V modlitbě, ve službě v Božím chrámě. I to k víře, k duchovnímu životu patří. Trpělivě čekat na Boží příchod, na Kristovo mystické navštívení, chodit do „prázdného chrámu“ se vším, co tato metafora může znamenat, den co den, sloužit v něm pokorně Bohu a čekat, až Pán konečně přijde a rozradostní naše nitro. Simeon a Anna jsou vzorem celoživotní věrnosti, jedné z nejdůležitějších křesťanských ctností. Kéž bychom jim byli aspoň trošku podobní…

Tak – a jistě mnoha dalšími způsoby – k nám promlouvá evangelium.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení, stále ještě z Listu Židům, je závěrem a shrnutím celé jedenácté kapitoly. Jak jsme již rozjímali v sobotu, celá tato kapitola se od všech ostatních přeci jen liší. Sice stále používá (v mnohém takřka rabínskou) argumentaci Starým zákonem, ale obsahově již nerozjímá o pravém Božství a lidství Krista, základu celého křesťanství, ani o Kristově pravém a dokonalém velekněžství, ústředním tématu celého listu, a ani již není jen povzbuzením k vytrvalosti v následování Pána Ježíše v dobách nelehkých, jak jsme slyšeli ve čtvrtek a v pátek. Je velkolepým povzbuzením k víře, k věrnosti víře na základě příkladů celé řady starozákonních spravedlivých.

V prvním verši kapitoly je nejprve čtenáři předložena krásná teologická definice víry: «Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme». Vystihuje jak Boží transcendenci, tak i to, že nebe a věčná spása jsou zatím ještě předmětem víry (a naděje), že nikdo si jimi zde na zemi ještě nemůže být jist (to není dokonce jen formulace našeho novozákonního listu; že nikdo nemůže s pyšnou sebejistotou prohlásit, že určitě bude věčně spasen, je dokonce katolickým dogmatem). To nám mimo mnoha dalšího připomíná, že onen (téměř „kierkegaardovský“) vášnivý krok do temnot ke křesťanské víře prostě také nějak patří.

Tím byla celá kapitola otevřena, aby pak byla vyzpívána síla této víry na základě příkladů starozákonních spravedlivých, příkladů, které byly prvním adresátům listu, křesťanům ze židovství, jistě důvěrně známé. Autor listu krásně ukazuje, jak již tito starozákonní svatí pro naději, že Bůh je a že je největším bohatstvím, pro naději, že spravedlivé čeká odměna a že Mesiáš přijde, prokázali nesmírnou sílu své víry, když přestáli mnohá protivenství, když dokázali opustit pozemské výhody, když byli ochotní vše risknout pro Boha. Slyšíme část (liturgie nám bohužel nenabízí kapitolu celou) vyprávění příběhů o Ábelovi, Noemovi, Abrahámovi, Izákovi, Mojžíšovi a mnohých dalších.

Slova, která v dnešním úryvku máme před sebou, jsou jakýmsi souhrnným připomenutím oněch dalších, v předchozích verších explicitně nejmenovaných spravedlivých. Poukazují na sílu jejich víry, ačkoli ještě nemohli mít její plnost skrze Krista, protože toho se v pozemském životě nedočkali. «Ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly… byli trýznění, pilou řezáni… chodili zašití v kůžích ovčích a kozích, třeli bídu… ti, kterých svět nebyl hoden, museli bloudit po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích… a ti všichni, u když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno» slyšíme působivé obrazy a formulace.

Toto poukázání na starozákonní spravedlivé je důležité nejen pro první adresáty listu, křesťany ze židovství po polovině prvního století po Kristu, ale i pro nás pro všechny. I nám se má stát povzbuzením ve víře a ve věrnosti víře, poukazem na ty, kterým ještě nebyla dána křesťanská víra, a přesto dokázali (anebo dokáží) žít spravedlivě, vlastně jakoby věřili, a to i navzdory všemu protivenství a temnotám.

Kdyby byl list napsán nám dnes, možná by nám nepředkládal výčet spravedlivých postav Starého zákona, spravedlivých židů, ale možná by poukázal na mnohé svaté „pohany“ či i na svaté „ateisty“, které máme kolem sebe, nebo jsme o nich slyšeli z dějin. Z nám neznámých důvodů jim nebyla dána křesťanská víra, osobně žili anebo žijí ještě (jakoby) před Kristem, a to často navíc bez vlastní viny. Přesto jsou někteří z nich schopni takové spravedlnosti, svatosti a věrnosti, o které nám by se možná mohlo jen snít…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

nedělní biblická čtení v liturgickém mezidobí nám týden co týden otevírají zpravidla dvě různá témata: To hlavní a v bohoslužbě slova ústřední se odvíjí od evangelijního úryvku, který je předznamenaný prvním čtením ze Starého zákona jako svým předobrazem a následným žalmem, modlitebním rozvinutím. Druhé čtení z novozákonních listů pak otevírá téma paralelní, na prvním a evangelijním (zpravidla) zcela nezávislé.

Tak tomu je i dnes. V evangelijním úryvku, stále ještě z počátků Ježíšova veřejného působení podle Markova sepsání, máme před sebou Krista, který nejen koná stále nové a nové mocné činy, zázraky, ukazující na jeho Boží moc, ale také jako toho, který se stejnou Boží mocí mluví a učí o Bohu a o člověku. «Co je to? Nové učení a s takovou mocí!» I to k jeho působení patří, i takového Mesiáše – jako nového Božího proroka, skutečného zjevitele Boha a učitele jeho následování – Ježíšovi současníci čekali. «Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka… z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat» četli i oni v Deuteronomiu, jako slyšíme my dnes v prvním čtení.

Ve druhém čtení již podruhé otevíráme První list Korintským. Máme před sebou (na výklad asi ne úplně nejsnadnější ale) důležitou pasáž, Pavlova slova opěvující hodnotu a krásu panenství, hodnotu a krásu „nerozděleného srdce“ Bohu zasvěceného života.

Obě velká témata jsou určitě hodna naší pozornosti, stojí za to o nich rozjímat a propojovat příslušné pasáže s celým Písmem svatým. Někdy nám k rozjímání o jednom či druhém tématu může pomoci ale třeba jen jedna jediná věta. Dnes – k rozjímání o ústředním tématu dnešních čtení – například ta, jíž končilo čtení starozákonní připravující na evangelium: «Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít».

Tato slova byla nejprve adresována těm, kteří se považovali za proroky v době vzniku Deuteronomia, tedy někdy koncem sedmého století před Kristem. Nicméně jako součást Božího slova zní stále. Proto jsou určena i nám, obracejí se i na nás, mohou námi i třeba tak trochu otřást, probudit nás.

Prorokem má být totiž každý z nás, jsme-li křesťané. «A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky» zaznívá pří každém křtu malého dítěte. Kristus jako Boží Syn je přímo vtěleným Slovem Božím, Prorokem v nejvlastnějším slova smyslu, tím, kdo je sám celou svou osobou a celým svým působením i mluvením zjevením, promluvením samotného Boha, vyslovením se Otce. Skrze lidství Kristovo zní samo Slovo, v něm k nám mluví s jistotou sám Bůh-Otec, který Slovu na zem v síle Ducha nechal sestoupit. Jsme-li křtem a vším, co ke křesťanskému duchovnímu životu patří, s tímto Slovem, Kristem bytostně a nerozlučně spojeni (a kéž bychom z tohoto spojení také žili), pak by i prorocký charakter se měl nějak týkat i nás samotných.

Kristovými proroky máme být také v celém svém jednání, ne samozvanými, ale Bohem poslanými. Celým životem – vírou, nadějí a láskou – máme svědčit o Bohu a dobru, o Pánu Ježíšovi, vtělené a zjevené Boží dobrotě. Zvlášť prorockým má pak být pochopitelně naše mluvení, psaní, vyjadřování se.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes tři kratší poznámky, dvě k oběma dnešním biblickým čtením, ke každému jednu, a třetí pak k mariánskému rozměru jejich žití, uskutečnění jejich obsahu, tedy k sobotní památce Panny Marie.

V prvním čtení pokračujeme v četbě Listu Židům, dnes konkrétně máme před sebou část jedenácté kapitoly (pokračovat v její četbě se bude při pondělní mši svaté). Celá tato kapitola je velkolepým chvalozpěvem na víru v neviditelného Boha a v budoucí nebeské společenství s ním. Kapitola (svým prvním veršem) začíná vpravdě teologickou definicí víry, aby pak mohla pokračovat dlouhým výčtem starozákonních příkladů spravedlivých, těch, kteří žili z víry v Boha a v budoucí příchod mesiášského království, těch, kteří svými životními skutky a často i mučednickou smrtí dosvědčili svou naději ve splnění Božích zaslíbení. «Protože věřili»…

«Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme». To jsou úvodní slova, která velmi krásně vystihují, co na víře – jakožto celoživotním postoji – je to nejpodstatnější: Víra je poznáním Boha (fides quae credimus, víra, které věříme), důvěrou v Boha (fides qua credimus, víra, kterou věříme), následováním Boha a vztahem s ním (fides ut via, víra jako cesta). S Bohem, který je neviditelný, který převyšuje tento svět, který nám (přinejmenším na této zemi) vždy zůstane zahalen tajemstvím. Plné poznání a společenství s ním je možné jen až v nebi. Tam teprve bude patření na něj «tváří v tvář», tam teprve spasení «uvidí Boha tak, jak je», tam «už nebude ani smrt, ani bolest» (jak čteme na jiných místech Nového zákona).

Samozřejmě, že vtělením Božího Syna se nám Bůh stal Bohem blízkým, Bohem dotknutelným, Bohem vnímatelným, Bohem-s-námi. A stejně tak je základní křesťanskou pravdou víry, že Kristus i po svém nanebevstoupení s námi v podivuhodných formách své přítomnosti – martyría, leitourgía, koinonía – i nadále zůstal. To je přeci samotný základ křesťanství. Ale nic nemění na tom, že Bůh jako takový zůstává a zůstane až do Kristova druhého příchodu (podle Písma) stále neviditelný. Nehledě na to, že i formy reálné (a v eucharistii dokonce podstatné) přítomnosti Božího Syna mezi námi jsou do značné míry zahaleny podobou tajemství, jsou tedy mystérion ve vlastním slova smyslu (Boží přítomností, před kterou můžeme jen „zmlknout“). Je ostatně příznačné, že již první křesťané právě takto – jako mystéria – nazvali svátosti.

Rozměr neviditelnosti tedy bude v naší víře podstatně vždy přítomný. Týká se jak tajemné Boží přítomnosti nyní, tak i budoucí nebeské odměny po smrti. Nikdy zde na zemi proto nemůžeme mít onu pověstnou stoprocentní jistotu empirické evidence, že Bůh je, a už vůbec ne, že se dostaneme do nebe. Pro Boží přesažnost to není možné, pro Boží rozhodnutí a pro naši porušenost hříchem. Ale můžeme a máme v to vše věřit a doufat…

Bůh člověka stvořil tak, aby na zemi neměl onu zkušenostní jistotu blaženého patření (visio beatifica). Člověk navíc ještě více znejistěl vlastní vinou, svým hříchem, svým odklonem od Boha. O to nutnější je čin víry (actus fidei), který je lidskou odpovědí na dar víry (donum fidei). Součástí činu víru je ovšem vždy i krok do temnot, vášnivý, krásný, nezbytný. Teprve činem víry se člověku otevírá svět Boží, že je schopen Boha i nějak zkušenostně vnímat, zvlášť v jeho podivuhodných přítomnostech.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po čtyřech dnech, kdy jsme se snažili svou duchovní pozornost věnovat jednotlivým svatým v minulých dnech slavených, zaměřme se dnes opět na biblická čtení, především na čtení první z Listu Židům.

Jeho desátá kapitola, respektive její druhá část, má již tón i obsah vnímatelně odlišný od kapitol předešlých. Již neposloucháme úvahy o pravém Kristově Božství a lidství (jako zejména v prvních dvou kapitolách), ani už tak jasně nezaznívají ústřední témata listu kroužící kolem Kristova velekněžství a dokonalosti a definitivnosti jeho velekněžské oběti (jako jsme četli v kapitolách předcházejících). Dnes slyšíme něco jiného, povzbuzení k vytrvalosti v křesťanské víře, ve věrném následování Krista.

Povzbuzení je umocněno poukazem na to, co všechno už museli první adresáti listu po křtu («kdy se vám dostalo světla») pro svou víru snášet («vzpomeňte na minulé doby, jak jste museli mnoho zápasit a trpět»), jak dobře a svatě se v těchto těžkých dobách dokázali s Boží pomocí chovat («soucitně jste pomáhali»), a to i navzdory tomu, že kvůli víře v Krista mnozí přišli i o veškeré své živobytí («s radostí jste snesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek»).

Tato krásná slova jsou samozřejmě adresována nejprve křesťanům ze židovství někdy po polovině prvního století. Oni totiž byli prvními pronásledovanými křesťany vůbec, a to ze strany jejich bývalých souvěrců, židů, ze strany synagogy. Neměli to lehké ani v Palestině ani kdekoli jinde. Pro pohany byli stále Židy, jimi ale byli pro své křesťanství vyobcováni. Zvlášť nedobře na tom byli kněží a levité, pokud se stali křesťany. Ti totiž svým příklonem ke Kristu ztratili i jediný legitimní zdroj své obživy, příjmy (desátky) ze služby v jeruzalémském chrámě. Proto se je všechny snažil pisatel našeho listu, Bohem inspirovaný, takto povzbudit.

Jelikož jsou tato slova ale univerzálně platným slovem Božím, jsou nějak adresována i nám. Všem nám se tak mají stát povzbuzením ve víře, povzbuzením k věrnosti v následování Pána Ježíše. Podobných povzbuzení je v Novém zákoně samozřejmě celá řada. Ani poukaz na minulou statečnost, na dřívější sílu snášet pro Krista všelijaké protivenství, na prvotní, raně křesťanské nadšení či prostě na „první lásku“ není ojedinělý. Vícero takto laděných formulací najdeme například v Pavlových listech, zejména v pastorálních epištolách Timotejovi a Titovi. A jedno překrásné a snad i nejznámější pak v Apokalypse, kdy vizionář Jan adresuje biskupovi efezské církevní obce tato (Kristova) slova: «Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, navrať se a jednej jako dřív».

A je dobře, že právě takováto povzbuzení v Písmu svatém máme. Neblahá tendence vychladnout v lásce, a to jak k Bohu, tak k lidem, totiž v člověku skutečně je. Člověk je prostě schopen vychladnout v mnohém, i ve víře v Boha, i v následování Krista, stejně tak v konání dobra, v naplňování svých životních poslání a tak dále. Podobně jako je schopen vychladnout i ve svých mezilidských vztazích, láskách a přátelstvích. Jsme schopni ochabnout, znetečnět anebo i zcela odpadnout od Boha, od dobra, i od druhých lidí.

Read More »