Milé sestry, milí bratří,

dnes – shodou okolností na krásnou památku Panny Marie Lurdské – máme před sebou pokračování druhé, starší biblické zprávy o stvoření světa. Konkrétně popis dotvoření člověka v jeho pohlavní rozlišnosti, v jeho vztahovosti, pasáž o vytvoření ženy (Evy) z boku, z žebra člověkova (Adamova).

Pokračujme proto – opět formou jakýchsi střípků, snad podnětů k dalšímu rozjímání – v četbě tohoto krásného obrazu a hledejme v něm to, co nám Boží slovo chce asi především říci, co je za obrazným vyprávěním prvních jedenáctí kapitol knihy Genesis především skryto: Boží odpověď na nejzákladnější otázku, kým je člověk, jaká je jeho přirozenost, jeho podstata, jak má žít na zemi, tedy především jaký má být jeho vztah k Bohu, k druhým lidem, k sobě samému i celému světu.

Už v minulých třech dnech jsme se snažili některé základní charakteristiky lidské přirozenosti a úkolů člověka na zemi přečíst a pojmenovat. Včera jsme rozjímali o přirozenosti člověka, o jeho těle a o jeho duši s tím, že je to právě duše člověka, která nejen oživuje jeho tělo, ale jakožto «duch oživující» dělá z člověka to, kým je: Dává mu schopnost poznávat, volt a vztahovat se, činí ho z celého (viditelného) stvoření nejpodobnějšího samotnému Bohu. Člověk je svobodný, ale jeho svoboda není absolutní, je to svoboda, která by se měla rozhodovat podle Boží skutečnosti, přilnout k ní. Měla by ve svém rozhodování následovat dobrotu, kterou celému stvoření v různé intenzitě Bůh vtiskl dle přirozeností jednotlivých věcí a tvorů. I to jsme četli v zákazu pojíst ze «stromu poznání dobrého a zlého».

Již dnešní úvodní «není dobré, že člověk je sám» ukazuje na neúplnost, nehotovost stvoření člověka jen jako jednoho, jako jakési androgynní bytosti (jak geniálně vystihl neznámý autor Velkého žitavského postního plátna z roku 1472, jak jsme si včera připomněli). «Není dobré» není «velmi dobré», jak má o člověku platit. Člověk jako samotný ještě není dotvořen, zvířata mu nemohou být nikdy dostatečnými partnery, až jako muž a žena se stává plně člověkem.

Stvoření ženy z žebra člověkova, Adamova (z „ze země vzatého“) se děje za «hlubokého spánku». Starobylý řecký překlad Septuaginta (vznikl ve 3. století př. Kr. v egyptské Alexandrii a stal se pak hojně používaným textem Starého zákona již židy žijícími v diaspoře a pak nejpoužívanějším textem Starého zákona pro rané, především řecky mluvící křesťanství) překládá «hluboký spánek» krásným slovem ekstasis označujícím mystické vytržení, mystickou extázi. To podtrhuje charakter tajemství, zvláštní intenzity přítomného Božství při dotvoření člověka.

Muž a žena jsou si od začátku rovni. Žena vzata z těla Adamova, je ze stejného „těsta“. Navíc se přímo (doslova) nazývá «muženou»; jen tak lze přeložit hebrejskou slovní hříčku íš, „muž“, a iššá, „mužena“ neboli „žena“, kdy obě jména mají stejnou (číselnou) hodnotu.

Tento zcela zásadní moment rovnosti muže a ženy a úplnosti člověka opět geniálně ztvárnilo Velké žitavské postní plátno. Na příslušném výjevu vidíme Krista-Slovo, jak z boku spícího muže (s již zcela mužskými rysy), vyvádí ženu (taktéž již s plně ženskými rysy), jež má opět sepnuté ruce. Kristus jí žehná, stejně jako požehnal předtím člověku. Adam se nyní stal skutečně mužem a Eva je krásnou ženou.

V barvitém obrazu dotvoření ženy máme tak před sebou biblický základ pro bytostnou vztahovost člověka. Ale také pro jeho komplementaritu, přirozenost rozlišení na muže a ženu, jakož i pro bytostnou rovnost muže a ženy. Jakákoli nadvláda jednoho nad druhým, respektive muže nad ženou, je až důsledkem prvotního hříchu.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v předešlých dvou dnech jsme naslouchali první zprávě o stvoření světa, velkolepému hymnu rozvrženému do šesti stvořitelských dnů a jednoho dne odpočinku jako svých sedmi „slok“. Dnes se před námi otevírá druhá, ještě archaičtější a také obrazná zpráva o stvoření světa (s několika vynechávkami jí budeme naslouchat ještě zítra). Dovolte proto zase několik neumělých střípků, snad podnětů k rozjímání nad ní…

V centru celého obrazného vyprávění o stvoření stojí opět člověk, a to snad ještě výrazněji než včera. Je stvořen jako úplně první, ještě nerozlišený na muže a ženu. Země je ještě neobdělaná, bez života a bez deště, což je ekvivalentní obrazné vyjádření její pustotě a prázdnotě, propastným tůním, prvotnímu chaosu, nicotě. Až po člověku je stvořen celý svět jako prostředí, ve kterém má žít, je stvořen jako zahrada pro člověka, jako rozkvetlá zahrada zaplněná všemi možnými živočichy. A až nakonec, když člověk nenajde mezi živými tvory sobě rovného, je z Adamova žebra stvořena Eva, člověk je dotvořen ve své vztahovosti i pohlavní rozlišnosti, jako muž a žena.

Člověk je utvořen, uhněten z hlíny, z hmoty. Proto je nazván ádám, «prach ze země» (adámá je hebrejsky „země“), je pomíjivý, „ze země vzatý“. Ale v jeho chřípí je «dech života», Boží dech života, který je v jeho případě něčím víc než jen «dechem života» společným všem živým tvorům. Jen o člověku je řečeno, že mu jej Hospodin přímo vdechl «do jeho nozder». Proto «dech života» člověka, jeho duše je spíše oživována «duchem oživujícím», Božím duchem, Svatým duchem, jak už zdůraznil svatý Irenej. Jeden z fragmentů biblického textu tuto mimořádnost stvoření člověka ještě rozvíjí slovy: «Dech života jsi vdechl v jeho chřípí, rozum a poznání». Josef Flavius, židovský historik druhé poloviny prvního století, toto místo navíc glosuje: «Utvořil Bůh člověka, vzav prach ze země a vdechl mu ducha a duši».

Člověk je tedy stvořen, složen z hmotného těla i duchové duše. Je to duše, která je živoucím principem člověka, oživuje tělo, je v člověku Bohu nejpodobnější, je dokonce jeho tajemným přebýváním v člověku..

Naprosto geniálně tento moment, jakož i mnohé další momenty biblických dějin, ztvárnil (anonymní) autor Velkého žitavského postního plátna (to je podivuhodné plátno z roku 1472 s ještě podivuhodnějšími dějinami, které nelze na tomto místě rozvíjet; je to velké barevné plátno o velkosti 820 x 680 cm, obsahuje 90 výjevů ze Starého a Nového zákona, včetně několika apokryfních; bylo určeno na zakrytí „posvátného dění“ na hlavním oltáři jako „půst očí“ pro svatopostní dobu): Na šestém obraze první řady vidíme tvořícího Krista – Bůh přeci tvoří Slovem – a před ním klečícího člověka. Kristus-Slovo se k člověku sklání, jde mu v ústrety a vzkládá své ruce na jeho hlavu, aby mu požehnal. Člověk má proto ruce sepnuté k modlitbě. A protože je nahý, je zřejmé (ač je vše vyobrazeno jen velmi cudně), že jeho tělo je zatím androgynní (mužské i ženské najednou), horní polovina jeho těla je jakoby ženská, dolní jakoby mužská. Jeho vztahovost a pohlavní rozlišenost budou ještě samostatně dotvořeny. V pozadí vše sleduje skupina zvířat různých druhů, z nichž si Adam nevybere sobě rovného.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v četbě a rozjímání nad hexahemeronem, „šesti dny“ stvoření. Dnes máme před sebou jeho druhou část, pátý a šestý stvořitelský den a následně den odpočinku. Jelikož základní poznámky, jak tento nádherný biblický text číst, jsme si připomněli již včera – jako pravdivý obraz o původu, smyslu a řádu celého stvoření vrcholícího stvořením člověka – , můžeme se nyní rovnou pustit do rozjímání nad jednotlivými dny…

Poté, co byly stvořeny předpoklady celého stvoření, světlo a čas (první den), a následně základní elementy stvoření, oboje vody, země a nebeská klenba, že se země mohla zazelenat (druhý a třetí den), a čas se stal počitatelným (čtvrtý den), je svět natolik připraven, aby mohl být stvořen život. Ten je charakterizován schopností pohybu a schopností plodit se a množit a naplnit vody i zemi. Ve druhé zprávě o stvoření (ve druhé kapitole) ještě uslyšíme vysvětlení, že živoucí síla je dána tím, že živí tvorové mají v sobě «dech života» (hebrejsky nefeš chajjá, latinsky afflatus vitae).

Pátým dnem tedy začíná stvoření živých tvorů. Nejprve jsou stvořeni vodní živočichové a po nich tvorové okřídlení, ptactvo. Jak geniální intuice, že život vzniká nejprve ve vodě a přes vzduch a kvůli rozmnožování teprve vystupuje na pevninu! Ale nejen intuice, také jeden z důvodů, proč zrovna voda po celé biblické dějiny bude znamením života. Ptáci pak mají také zvláštní postavení, mají se rozmnožovat na zemi a přitom mají létat, nikde vlastně nejsou pořádně doma. I to předznamenává roli některých ptáků – holubice, krkavce, orla – jako Božích poslu v biblických dějinách a obrazech.

Stvořitelské dílo následného šestého dne je rozděleno do dvou částí. Nejprve jsou stvořena všechna pozemská zvířata (dle archaických představ se rozdělující do třech skupin, krotkých zvířat, divokých zvířat a drobných živočichů) a nakonec člověk. K jeho stvoření vše směřuje.

Už jeho stvoření je popsáno velkolepě. Je uvozeno slovy: «Potom Bůh řekl: Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby». Již staří církevní otcové si rádi všímali plurálu «učiňme». Ač různé jiné výklady – starobylý židovský výklad, že Hospodin mluvil s anděly, anebo jazykové vysvětlení, že se jedná o takzvaný plural maiestaticus – jsou také možné, nicméně otcové ve formulaci «učiňme» četli především projev Boží trojičnosti, vlastně první v celém Starém zákoně. Nešlo jim ale jen o předložení jednoho z mnoha dalších teologických argumentů, jak se Boží trojjedinost projevuje už ve Starém zákoně, jak už v něm jakožto i v celém stvoření můžeme číst „stopy Trojice“ (vestigia Trinitatis), ale šlo jim především o zcela zásadní rozměr toho, co znamená, že člověk je stvořen k «k Božímu obrazu a podobě (ad imaginem et similitudinem Dei». Je-li jeho nejen tvůrcem ale i vzorem Bůh-Trojice, pak člověk, především jeho duše, je „obrazem Trojice“ (imago Trinitatis).

To znamená, že tři základní potenciality, které člověka dělají člověkem, lidskou duši lidskou duší – schopnosti poznávat, volit a vztahovat se, jsou obrazem Boha Otce a Syna a Ducha svatého. Schopnost poznávat je odrazem Otce či Boží vševědoucnosti, svobodně se rozhodovat odrazem Syna či Boží všemohoucnosti a vztahovost odrazem Ducha svatého, Božího milosrdenství. Ne nepodobně tomu, jak se navzájem „prolínají“ (řecká perichoresis) osoby Trojice, se mezi sebou mají i tři mohutnosti lidské duše, činí z ní «Boží obraz».

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po čtyřech týdnech, kdy jsme ve všedních dnech naslouchali Listu Židům, dnes poprvé – co do letošní bohoslužebné četby biblických textů – otevíráme první knihu celého Písma svatého, První knihu Mojžíšovu, knihu Genesis neboli knihu „Zrodu“ (řecké názvy Pěti knih Mojžíšových se vztahují k jejich obsahu, zatímco hebrejské jsou podle prvních slov). Její četba nás bude, dá-li Bůh, provázet až do úterka před Popeleční středou, tedy nějakých osm následujících všedních dnů. Budeme tak denně naslouchat biblickým pradějinám, konkrétně od stvoření světa až do začátku potopy, kdy naši četbu na pokračování ukončí začátek svatopostní doby.

Již mnohokrát bylo řečeno, že prvních jedenáct kapitol knihy Genesis jsou především obrazná vyprávění o stvoření světa a člověka, o prvotním hříchu a jeho postupném rozšíření, o Kainovi a Ábelovi, o potopě a Noemovi a nakonec o stavbě babylónské věže. Jde sice především o obrazy, nicméně o obrazy pravdivé, Bohem inspirované, za kterými navíc skutečné dějiny jsou, počátek světa a pradějiny člověka. Prvních jedenáct kapitol pochopitelně nepředstavuje učebnici paleontologie ani geologie ani astronomie či něčeho podobného, ale chce nám jako Boží slovo říci, že za počátkem světa opravdu stojí Bůh, ten mu dal bytí a v bytí jej udržuje, že celé stvoření tak pochází od Boha, a proto je dobré. Chce nám říci, co to znamená, že člověk je vrcholem stvoření, odkud se bere mravní zlo, porušenost lidské přirozenosti, že z hříchu člověka. Ale že přesto se Bůh od svého stvoření neodvrací, hned na začátku, po hříchu dává zaslíbení záchrany.

Ode dneška do čtvrtka budeme naslouchat prvním dvěma kapitolám, dvěma překrásným biblickým zprávám o stvoření světa a člověka. První z nich, rozvíjející obraz šesti dnů stvoření a jednoho dne odpočinku, je mladší, sepsaná byla patrně někdy v šestém, pátém století před Kristem. Zatímco ta v kapitole druhé, začínající stvořením člověka a pak pokračující dotvořením celého světa naopak starší, sepsaná možná již někdy ve druhé polovině století desátého před Kristem.

My dnes máme před sebou tedy první část první zprávy, první čtyři stvořitelské dny.

Celé toto vyprávění a tím vlastně i celé (biblické) dějiny začínají krásnou preambulí «na počátku stvořil Bůh nebe a zemi» (ta ostatně dala také židovské jméno knize Genesis, Berešít, „Na počátku“). Již z této preambule má být každému od samého počátku zřejmé, jak to se stvořením je: Celé je od Boha, Bůh je stvořil ze sebe samého, krom Boha na počátku nebylo nic, stvoření není z ničeho jiného než z Boha samotného a je to zase Bůh, který je v bytí udržuje (jak vystihuje slavná teologická formulace creatio ex nihilo, „stvoření z ničeho“). Bohem je tak stvořen jak svět neviditelný, tak i viditelný, svět nehmotný i hmotný, kosmos i země. To vše je «nebe a země». Chaos «propastné hlubiny» je povolán k Božímu řádu, je uspořádán Bohem, tím vzniká a začíná bytí. Na počátku všeho je Boží Duch, Boží síla, Boží nekonečná energie.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní biblická čtení jsou opravdu krásná. V evangeliu zaznívá další svědectví o Kristových zázracích, o uzdravení Petrovy tchýně, o uzdravování mnohých dalších nemocných s rozličnými chorobami a o vyhánění zlých duchů z posedlých. Vše je doplněné momentem Kristovy modlitby brzy ráno, ještě za tmy, na opuštěném místě a svědectvím o jeho dalším kazatelském a divotvorném působením po celé Galileji. V prvním čtení jsme slyšeli působivý Jobův vzdech, znějící jako vzdech nad marností života. A v epištole pak Pavlovo vyznání, že hlásání evangelia se stalo náplní jeho pozemského života a již samo o sobě velkou odměnou a radostí.

Všechna tři biblická čtení mají rozhodně potenciál nás vnitřně zasáhnout, všechna jsou silná. Možná to ale bylo především čtení první, jež mnohým z nás jakoby promluvilo ze srdce. «Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? (…) Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu» sténá starozákonní Job, prototyp všech trpících, zvlášť těch, kteří trpí nevinně a nepochopitelně těžce, všech těch, na které bolestě doléhá tíže života či té či oné životní situace.

Důvod, proč takto spolu s Jobem sténáme, je asi zřejmý. Člověk touží po štěstí, po Bohu, po lásce, po smyslu a naplněnosti života, nechce povětšinou dobrovolně trpět. Život ale s sebou přináší právě i bolest a utrpení, jednou větší, podruhé menší, jindy i veliké. Někdy se proto stane, že tíže života, i při vší jeho kráse, začne být natolik silná, že člověk touto tíží zasažen vnímá hlavně ji, zvlášť když s sebou přináší nesnesitelnou bolest těla anebo duše anebo obojího. Jednou je to bolest, která zasáhne nejprve jej samého, jindy jeho blízké, ty, které má rád, nelze tak snadno říci, která z bolestí je větší, obě jsou velké, jen trochu jinak. Ani nelze říci, zda je nesnesitelnější bolest těla anebo duše. V každém případě utrpení člověka bolí, deptá, a to někdy natolik, že může až ztratit víru v dobrého Boha anebo chuť žít dál.

Starozákonní kniha Job ještě nepřináší jednoznačnou odpověď na otázku po smyslu takového utrpení. Nechává ji otevřenou. Rozhodně nedává za pravdu Jobovým přátelům, kteří, ač s dobrou vůli, chtějí za každou cenu tuto odpověď najít, chtějí najít nějakou jasnou příčinu Jobova utrpení, jeho důvod, nejlépe v nějakém jeho (tajném) provinění, a tak utrpení vysvětlit jen jako trest. Hospodin naopak pochválí Joba, že ani navzdory tak velkému a pro něj nepochopitelnému neštěstí, jež postihlo nejprve celou jeho rodinu a pak i jej samotného, nezlořečil Bohu a nepřestal být spravedlivý. «Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno. (…) To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?» řekl a učinil Job.

Boží odpověď na smysl utrpení člověka přináší až kříž Pána Ježíše. Boží Syn bere veškerou bolest na sebe a naplňuje ji svou přítomností. Krom toho, že svou obětí tajemně narovnává řád dobra a zla a tak odpouští hříchy, svou přítomností dává utrpení, bolesti a zmaru smysl: Utrpení se stalo něčím, co může být nástrojem vykoupení a zadostiučinění, pro nás i pro druhé, je-li takto přijato. To sice nic nemění na bolestnosti utrpení, nijak je nebagatelizuje ani neglorifikuje samo o sobě, jen ho činí slavnou a nevyhnutelnou cestou k Bohu, když už jsme na ni byli vrženi. Cestou, na které nás čeká Kristus.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení dnes naposledy otevíráme List Židům, jehož četba nás ve všedních dnech provázala po celé čtyři týdny. Dnes máme před sebou úryvek ze třinácté, závěrečné kapitoly. Jak již bylo řečeno včera, tato kapitola předkládá celou řadu konkrétních pokynů a povzbuzení ke křesťanskému životu, včetně závěrečných přání a požehnání.

Jistěže by šlo rozjímat o těchto povzbuzeních jako o celku (o to jsme se pokusili společně včera), anebo bychom mohli rozjímat o každém dílčím ponaučení či povzbuzení zvlášť (to můžeme učinit individuálně), či jakkoli jinak. Společně se nyní zkusme zaměřit jen na jeden moment, na výzvu: «Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat. Ať to mohou dělat s radostí a ne se vzdycháním».

Nebudeme ale otevírat celou otázku po vztahu k legitimní církevní autoritě, po podřízeností jí (to by bylo spíše na samostatný traktát, však už od křesťanského starověku jich také na toto téma v různých formátech pěkná řada vznikla), necháme dokonce stranou i obecnější otázku po vztahu k jakékoli autoritě i po legitimních limitech naší poslušnosti, například pro „výhradu svědomí“. Ale zkusme zaměřit svou pozornost pouze na druhou část dnešní výzvy.

Ta k našemu rozjímání o vztahu k «představeným», církevním i jakýmkoli jiným nadřízeným, dodává totiž jeden velmi důležitý rozměr: Připomíná, že i oni jsou jen obyčejní lidé, že i oni se budou před Bohem muset zodpovídat, mají své úkoly a své emoce, své potřeby a starosti, radost anebo vzdychání. Kdybychom četli i vynechané dva verše (osmnáctý a devatenáctý), slyšeli bychom osobní prosby svatopisce, asi také církevního představeného, o modlitbu za něj.

Tato připomínka je důležitá, neboť na to, že představení – nejen ti církevní, ale všichni – jsou také jen slabí lidé, stejně jako my a všichni ostatní, leckdy možná poněkud zapomínáme. Zvlášť pokud sami nejsme v nějakém nadřízeném postavení.

Je pochopitelné, že od představených se očekává zodpovědný a dobrý výkon úřadu, který jim byl svěřen, stejně tak je jasné, že je proto můžeme i posuzovat, případně jim dávat zpětnou vazbu. Je jasné, že i představení sami s tím musí počítat. Ale i přesto bychom je vždy měli vnímat jako lidi, jako své bratry a sestry a nejen jako nositele úřadu. Neměli bychom proto – trochu pubertálně – mít v představených vždy jen „apriorní nepřátele“, neměli bychom chtít vždy vidět jen to, co dělají špatně, ale třeba také to, co dělají dobře. Ani bychom si je na druhou stranu samozřejmě neměli nezbožšťovat, idealizovat, a tak se třeba vykrucovat z jakékoli vlastní zodpovědnosti. I církevní představení jsou jen slabí lidé, služebníci Boha a lidí.

Všichni jsou jako lidé také hodni úcty a milosrdenství. Už třeba jen proto, že někteří někdy nesou velkou zodpovědnost, před Bohem i před lidmi a budou ze svého správcovství muset skládat před Bohem „účty“.

Zkrátka a dobře, dnešní slova Listu Židům nám mimo jiné připomínají, že je dobré se vyvarovat postoje, kdy jakékoli nositele autority – již třeba od dob učitelů ve škole, přes různé vychovatele, nadřízené, šéfy, politiky, případně i církevní představené – vnímáme jen jako nositele úřadu anebo dokonce jako nepřátele a zapomínáme, že to jsou také lidé se svými lidskými emocemi a potřebami. „Osamocenost králů“ těchto představených je pro leckteré z nich strašná…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jestliže po velkých teologických tématech prvních devíti kapitol Listu Židům, jakými jsou spojení Kristova Božství a lidství a Kristovo dokonalé velekněžství, od desáté kapitoly stále více probleskují různá praktická vyústění těchto základních pravd a různá povzbuzení k víře a věrnosti, pak třináctá, závěrečná kapitola je již plná takových konkrétních podnětů. Chtějí připomenout, co vše znamená být křesťanem, jak žít živé křesťanství, a vybídnout k tomu.

Je dobré jim tudíž naslouchat v jejich celistvosti, skládat si z nich mozaiku křesťanského života, každodenního následování Pána Ježíše. Ke křesťanství totiž tato celistvost bytostně patří: Bůh volá a vábí člověka celého, nejen jeho část, celého ho chce spasit a proměnit. I život člověka tvoří jeden celek. Jako celí, ve všem svém počínání, v celém svém bytí bychom tedy měli být Kristu stále více podobní.

To je samozřejmě pravda, ale v praxi není asi možné, abychom hned na první zavolání ve všech oblastech a zákoutích svého života se stali dokonalými a svatými. Jde spíše o celoživotní cestu k tomuto ideálu, o to nic ze svého života před Pánem Bohem neskrýt, mít touhu, aby vše v našem životě – třeba někdy i pomalu a jen postupně, třeba i s různými (nečekanými) pády a uklouznutími – se postupně stále více dostávalo „pod vládu Kristovu“. Jen s touto ochotou, s touhou a otevřeností je možný nějaký duchovní růst směrem ke Kristu, cesta do nebe.

S oblastmi našeho života je to totiž tak trochu jako se spojenými nádobami. Pokud jen jednu z nich uzavřeme Boží milosti, pokud i jen do jedné ji nenecháme proudit, anebo v horším případě v ní necháme nějaký jedovatý, zlý a hříšný obsah, v ostatních oblastech, „nádobách“, „baňkách“ života nikdy nebudeme moci dosáhnout takové „hladiny“ milosti, jak by jinak bylo s Boží pomocí možné, kdybychom ji pustili všude. Jen otevřením celého nitra, všech oblastí a zákoutí, všech „nádob“ a „baněk“ můžeme nejsnadněji růst.

Samozřejmě, příměr se spojenými nádobami sice platí, to nějak říkají mnozí učitelé duchovního života, nicméně jsou v životě nás lidí také situace, kdy třeba nějakou tu nádobu zatím příliš otevřít neumíme anebo z nějakých důvodů (třeba i nedobrých) ani nechceme. Dobře to není, ale ani to nesmí znamenat vzdát vše, uzavřít i ty ostatní, říci se, že pak tedy nic nemá cenu.

Když už tomu tak u někoho je, že do určité oblasti života (zatím) Boha pustit nechce, když bojuje s nějakým tím „démonem“ kdesi se usídlivším, tak ať se aspoň o to více snaží s Boží milostí spolupracovat v oblastech ostatních, ať se o to více v nich snaží o svatost a Kristu podobnost, s touhou aspoň nějak „to dohnat“ jinde.

Ostatně s pokorou si přiznat, že něco zatím nedokážeme či dokonce nechceme změnit k lepšímu podle Božího dobrého zákona, je vždy poctivější než nějaký ten Boží kamínek z mozaiky následování Krista prostě ignorovat, anebo tvrdit, že tam není, že není součástí evangelia, Nového zákona, když tam zjevně je…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení se již opravdu blížíme k samotnému závěru Listu Židům. Dnes máme před sebou jedno ze závěrečných povzbuzení. Vyzdvihuje především novost Nového zákona oproti Zákonu starému, novost křesťanského vztahu s Bohem, novost otevření Božího světa a nebe člověku, novost bohoslužby křesťanské oproti bohoslužbě levitské: Hospodin Bůh se v Ježíši Kristu, Božím Synu stal silou Ducha mnohem dostupnějším. Samo nebe se tak stalo mnohem  otevřenějším, a to – díky Božímu odpuštění, díky Kristově dokonalé velekněžské oběti na kříži, díky jeho krvi – i pro slabého člověka, pro všechny lidi.

Přístup k Bohu. To je snad nejzákladnějším tématem duchovního života vůbec. Vždyť na ničem víc nemůže záležet než na našem vztahu s Bohem, na možnosti k němu přistoupit, s ním komunikovat, před ním se skutečně sklonit, přijímat jeho milost, jeho odpuštění a požehnání. Od toho se odvíjí vše i v našem životě. Kdyby byl náš vztah s Bohem skutečně autentický, tak i náš život by byl lepší, byl by naplněnější, radostnější, bylo by v něm více dobroty. Protože Bůh je láska…

Pán Ježíš, Boží Syn, je jejím vtělením. Kdykoli se tak skutečně setkáme s Kristem v jeho tajemných přítomnostech, setkáváme se s Boží láskou, která nás má sílu proměnit, má moc podmanit si naše nitro, zapálit je sama sebou. Jen je třeba jí být opravdu otevřen, jen je třeba chtít se opravdu potkat…

S Kristem se člověku otevřel jeho Boží svět, nebe: V nebeském Jeruzalémě je možné zahlédnout «shromáždění obrovského množství andělů», «obec prvorozenců», «duše spravedlivých, kteří už dosáhli cíle». Především však je v nebi «Bůh, soudce všech» a «Ježíš, prostředník nové smlouvy», jehož krev «mluví důrazněji než krev Ábelova». Toto nebe začíná přátelstvím s Kristem nějak už zde na zemi, během našeho pozemského života, v plnosti pak nastává po smrti, pokud – s pomocí Boží a z jeho milosrdenství – člověk dosáhneme cíle…

Boží blízkost skrze Krista není tak největší možná jen vzhledem k Božím přítomnostem ve Starém zákoně, ale je největší možná úplně ze všech Božích tajemných přítomností ve světě, ve všech náboženstvích, v celém stvoření, v srdcích a životech lidí. Vždyť právě (i) pro tuto plnost Boží blízkosti jsme křesťané, Boží blízkost a dostupnost jeho lásky je nejvlastnějším důvodem naší křesťanské existence, našeho následování Krista, «jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem».

Zkušenost otevřeného nebe, která nám – i nám, slabým lidem – je nabídnuta v křesťanské zbožnosti, v duchovním životě, zvláštním způsobem pak v křesťanské mystice, kéž se stane i nám potvrzením, že tomu tak skutečně je. K takové zkušenosti ale musí dospět jedině každý sám, s Boží pomocí, taková zkušenost je v zásadě nepřenositelná…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes zase tři krátké poznámky: dvě k oběma biblickým čtením a jednu k dnešnímu světci.

V prvním čtení již čtvrtým týdnem otevíráme stránky Listu Židům a blížíme se tak k jeho závěru (v sobotu jeho stránky pro letošek otevřeme naposledy). Už několik dní nasloucháme, jak po velkých tématech reflektujících základní tajemství křesťanské víry – jakými jsou Kristovo Božství a lidství a především Kristovo dokonalé velekněžství přinášející skutečné odpouštění hříchů a tím i proměnu lidského nitra – přechází svatopisec v těchto závěrečných kapitolách k tématům každodenního života křesťanů se bezprostředně dotýkajícím, totiž k praktickým vyústěním oněch zásadních křesťanských pravd. Základní struktura Listu Židům tak není docela nepodobná struktuře největšího novozákonního listu, listu svatého Pavla Římanům: Nejprve velkolepé expozé obsahu křesťanské víry, pak její aplikace, konkrétní následování Krista, křesťanská morálka.

Dnes vedle výzev ke statečnosti, k vytrvalosti v boji s hříchem a slabostí, tedy k vytrvalosti v duchovním boji, slyšíme také radu, jak vnímat všemožná trápení, všemožné těžkosti, bolesti či neúspěchy života: Jako součást Boží výchovy, jako součást Boží paideia či paidagogía (doslova „vedení dětí“). K ní – podobně jako k té nejlepší pozemské výchově ze strany otců, rodičů (dnešní liturgický výsek nám bohužel tři verše, kde je právě tento příměr víéce rozvinut, zbytečně přeskočil) – právě i «přísná výchova» prostě patří. «Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost».

Vědomí toho nám – mimo jiné – připomíná, jak se k těžkostem života postavit. Možná než se snažit najít za každou cenu odpověď, proč nás zrovna to či ono těžké a bolestivé postihlo, nebo spekulovat, zda je to (více) Boží chtění či (více) Boží dopuštění, zda Boží trest, anebo Boží zkouška, zda projev Boží důvěry, anebo naopak dílo ďáblovy či lidské svévole, je prostě lepší danou bolest vzít jako něco, co zde prostě je, co na nás padlo a co nás může přivést blíže k Bohu. Jako něco, co nám má pomoci dozrát, co nám má pomoci k obrácení, co je součást (nám třeba ne příliš pochopitelné) Boží výchovy. Než se ptát po důvodech je tedy asi lepší se v praxi zeptat, v čem nám ta či ona bolest – paradoxně, formou kříže – může konkrétně pomoci na cestě k obrácení, k Bohu a k druhým lidem. V čem a jak nám může pomoci v růstu lásky k Bohu a k lidem.

I přesto však mohou nastat někdy situace, kdy ten či onen kříž – více nebo méně jasně – správně vyhodnotíme i jako určitý (Boží) trest za hřích, jako jeho pokárání a jako příležitost nám danou k zadostiučinění. I to k biblické víře patří a bylo by škoda tento rozměr z naší víry, jak se (dnes) bohužel někdy stává, zcela eliminovat. Ostatně celé biblické vnímání Boží výchovy má i tuto rovinu; hebrejské musar stejně jako řecké paideia totiž znamená také „poučování pokáráním“…

Oči věřící duše jsou schopny a měly by toužit Boha vidět opravdu za vším, co je. Tedy i za tím, co je těžké a bolestné. Uši věřící duše se mají pokusit naslouchat, co nám tím či oním chce Bůh sdělit, aby se smysly duše nechaly ochotněji Bohem vést životem. A tak dále.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní krásný a starobylý svátek nás svým obsahem, svou náplní i celou svou liturgickou scenérií vrací ještě jakoby zpět do doby vánoční (ostatně před reformou liturgického kalendáře Druhým vatikánským koncilem koncem šedesátých let dvacátého století teprve dnešním svátkem vánoční doba skutečně končila, jesličky i v současnosti mohou být v kostele vystaveny až dodnes, kde je to zvykem). Svátek Uvedení Páně do chrámu totiž zpřítomňuje událost, která s událostmi kolem narození Páně bezprostředně souvisí, událost, ke které došlo čtyřicet dnů po Ježíšově narození, jak nám o ni svědčí Lukášovo sepsání evangelia:

Josef s Marií a novorozeným Ježíšem přicházejí do jeruzalémského chrámu, aby podle ustanovení Zákona (jak čteme v knihách Exodus a Leviticus) přinesli za prvorozeného chlapce předepsanou oběť (pár hrdliček nebo dvě holoubata) a aby rodička byla rituálně očištěna. Do chrámu z vnuknutí Ducha přichází i Simeon, spravedlivý stařec čekající na Mesiáše. V dítěti ho hned rozpozná a zaraduje se. Vysloví své Nunc dimitis («Nyní můžeš propustit», kantikum, které se dodnes modlí celá církev v breviáři jako poslední zpěv dne při večerním kompletáři). Ze Simeonových úst zazní i proroctví, že Kristus, až doroste, bude znamením, kterému se bude odporovat, a že i Mariinu duši pronikne meč (v čemž pak následná duchovní tradice přečte první ze sedmi novozákonních bolestí Panny Marie). V chrámě je i prorokyně Anna, spravedlivá stařena, sloužící tam již skoro nějakých pětašedesát let Bohu postem a modlitbami. I ona se zaraduje, když spatří dítě, i ona velebí Boha a začne o dítěti vyprávět všem bohabojným.

To vše, ti všichni k nám dnes zvlášť promlouvají, liturgickým slavením můžeme být vtažení mezi ně a můžeme jim naslouchat…

Panna Maria se svatým Josefem k nám promlouvají nejprve svou pokornou věrností Božím předpisům, které svým příchodem („uvedením Páně do chrámu“) dodržují. Jejich věrnost je věrností, jakou často mají zvlášť prostí a zbožní lidé, tenkrát i dnes. Mariina a Josefa věrnost je vlastně příčinou toho, že Simeon a Anna jako jedni z prvních lidí ve svém srdci – bez žádného vnějšího zázraku nebo znamení, bez jakéhokoli hlasu z nebe, bez andělů či hvězdy na nebi, jen z vnuknutí Božího Ducha – rozpoznají v narozeném dítěti Božího Mesiáše. Jen díky tomu, že Maria s Josefem ho přinesli do chrámu, k tomu mohlo dojít. I díky naší pokorné věrnosti Božím přikázáním, zvlášť nejhlavnějšímu přikázání lásky a jejím projevům, může dojít k Božím navštívením druhých lidí, o kterých ani nemusíme vědět…

Podobně k nám ovšem promlouvají i Samuel a Anna. Také svou věrností, vytrvalostí, a trpělivostí v čekání na Pána. V modlitbě, ve službě v Božím chrámě. I to k víře, k duchovnímu životu patří. Trpělivě čekat na Boží příchod, na Kristovo mystické navštívení, chodit do „prázdného chrámu“ se vším, co tato metafora může znamenat, den co den, sloužit v něm pokorně Bohu a čekat, až Pán konečně přijde a rozradostní naše nitro. Simeon a Anna jsou vzorem celoživotní věrnosti, jedné z nejdůležitějších křesťanských ctností. Kéž bychom jim byli aspoň trošku podobní…

Tak – a jistě mnoha dalšími způsoby – k nám promlouvá evangelium.

Read More »