>Articles by "KH, Autor na Nejsvětější Srdce Páně Praha Vinohrady - Strana 10 z 10"
Biblická čtení: Ex 32,7-14; Ž 106; Jan 5,31-47
Milé sestry, milí bratří,
po včerejší slavnosti Zvěstování Páně se dnes zase vracíme ke všednodenním biblickým úryvkům. Přečteme-li si ty dnešní jeden po druhém, možná nás napadne, jak spolu vlastně souvisí, proč dnes máme před sebou zrovna tyto dva (v postní době se při mši svaté nečte z jednotlivých biblických knih na pokračování, ale čtení mají vybrána tak, aby spolu aspoň nějak tematicky souvisela, a tak nás potupně provázela postní dobou stále opakujíce a různě obměňujíce velká postní témata) a jak se navíc ta dnešní čtení dotýkají základních postních témat (jakými jsou půst, almužna, modlitba, obrácení).
První čtení z knihy Exodus nás dnes duchovně přeneslo na horu Sinaj. Mojžíš tam je již čtyřicet dní, dostává od Hospodina Desky Zákona, Desatero, Izraelitům pod horou se tato doba zdá příliš dlouhá, a proto přimějí Áróna, aby jim zhotovil zlaté tele jako zpodobení Hospodina, který je vyvedl z egyptské země. Mojžíš to neví, sděluje mu to sám Bůh, zároveň s ohromující nabídkou: „je vyhubím, z tebe však udělám veliký národ“. Větší nabídku snad ani dostat nemohl. Vždyť mu Bůh nyní nabízí, že se může stát novým Abrahámem, praotcem nového Božího lidu. Mojžíš však odolá, Boží nabídku tohoto typu nepřijme, protože mu je jasné, že přijetí by znamenalo zkázu Izraele. Naopak prosí Hospodina o slitování: „upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza.“
V evangeliu čteme druhou část Ježíšovy řeči o jeho vlastním poslání a vztahu s Otcem, tak jak nám ji v páté kapitole svého evangelia zaznamenal svatý Jan (který ostatně zaznamenal ve svém sepsání vícero těchto velkých Kristových řečí). V závěru úryvku zazněla velmi výrazná Kristova slova: „jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ Slova byla nejprve adresována Ježíšovým židovským posluchačům, kteří v něj nechtěli uvěřit, ani když byli svědky zjevného zázraku (uzdravení chromého u rybníka Bethzatha, jak jsme četli předevčírem). Jako součást Božího slova jsou ale adresována i nám všem a jsou stále aktuální, ba možná ještě aktuálnější než v době Ježíšově. Vždyť co je mnohdy větším důvodem nevíry v Boha než právě hledání vlastní slávy, vlastního oslavení, sebezbožštění, tedy když člověk sám sobě přisoudí to, co přísluší Bohu? Ne nadarmo někteří staří církevní otcové řadili touhu po prázdné slávě mezi sedm hlavních (kořenných) hříchů.
Nejde ale jen o neuvěření v Boha, potažmo v Pána Ježíše. Člověk hledající svou vlastní slávu, která je ve srovnání s tou Boží vždycky prázdná, v posledku není schopen přijmout za své a žít, k čemu ho víra v Boha vede a zavazuje: k lásce nehledající sebe, k oběti, milosrdenství, spravedlnosti za všech okolností, věrnosti, čistému srdci a tak dále. To vše přeci jsou ideály, které se přímo příčí hledání vlastní slávy, člověk hledající jen svou vlastní slávu není povětšinou schopen skutečně milovat jiného než sebe. V konkrétní situaci pak ani nedokáže jednat na základě víry, že láska, oběť, milosrdenství, spravedlnost, věrnost či čistota jsou v dané situaci větší než třeba vlastní popularita, zisk, mocenský vzestup, záchrana sebe samého či chvilkové potěšení. Člověk oslněný sám sebou není totiž povětšinou schopen toho nejdůležitějšího, sebeobětování. Ve svých vlastních očích je tím nejdůležitějším a nejnepostradatelnějším, a proto neudělá nikdy to, co udělal Mojžíš.
V tomto momentu se obě čtení propojují a k tomu i velmi dobře zapadají do postních témat. Nehledat slávu svou ale slávu Boží, slávu Kristovu (tedy slávu Dobra), která na zemi snad nejvíce ze všeho září právě z dobrých skutků víry, lásky, oběti, věrnosti či milosrdenství, je předpokladem schopnosti skutečných skutků tohoto typu. A tak možná právě v proměně základní touhy – toužit ne po své slávě ale po slávě Boží – spočívá jeden z nejzásadnějších rozměrů našeho postního obrácení. Zkusme se nad tím zastavit, zvlášť ve chvílích, kdy mnozí nyní máme k zastavení – nedobrovolně – více času. Ostatně i celá nastalá situace nás vybízí k určité reflexi: o co, o jakou slávu nám v životě vlastně jde?
stáhnout pdf
Biblická čtení: Iz 7,10-14; Ž 40; Žid 10,4-10; Lk 1,26-38
Milé sestry, milí bratří,
dnešní krásná, veliká a starobylá slavnost (slaví se už někdy od 4. století, tedy od doby, kdy se ustanovilo datum slavení Vánoc na dobu kolem zimního slunovratu) zpřítomňuje, co se stalo devět měsíců před Narozením Páně: událost Vtělení, kdy Bůh-Syn sestoupil z nebe do dějin a stal se v lůně Marie Panny člověkem, aby tak člověk, propadlý hříchu a slabosti, se mohl plněji navrátit k Bohu. Je to událost, která rozpůlila dějiny na dobu před Kristem a dobu po Kristu, událost, kterou končí Starý a začíná Nový zákon, což bychom si ostatně měli každý den připomenout v půli dne (v poledne) modlitbou Anděl Páně. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi,“ jak říká evangelista Jan.
Svatý Lukáš ze všech čtyř evangelistů popisuje průběh samotné události vtělení nejpodrobněji, to byl právě dnešní evangelijní úryvek. Ještě více (až půvabných) detailů nám pak podává takzvané Protoevangelium Jakubovo (jak jsme si připomněli už před několika dny, v den slavnosti svatého Josefa, jedná se o starokřesťanský apokryfní spis, starými církevními otci ovšem velmi ceněný, který vypráví detailně o narození a životě Panny Marie až právě do chvíle, kdy se stala Matkou Božího Syna). V něm čteme, jak Panna Maria šla zrovna ke studni s vědrem načerpat vodu, když k ní přistoupil anděl Páně a pozdravil ji, ona se vrátila domů a ve světničce začala tkát přehoz do jeruzalémského chrámu, když k ní anděl znovu přišel a zvěstoval, že počne a porodí Syna, a ona, udivená, souhlasila a zázračně počala.
Toto apokryfní rozvyprávění (fabulace v tom nejlepším slova smyslu) evangelijní strohosti, které díky oblíbenosti a rozšířenosti Protoevangelia Jakubova došlo i nejednoho výtvarného zpracování, není samoúčelné a není jen produktem lidské zvědavosti, někdy až obsese, všechno vždycky vědět přesně a dopodrobna. Je i znamením (staro)křesťanského přesvědčení, že ke vtělení skutečně došlo, že celé křesťanství není jen mýtus a už vůbec ne ideologie, ale především pravda založená na historické skutečnosti, i když tuto skutečnost jednoznačně převyšuje. Jestliže k události vtělení skutečně před více než dvěma tisíci lety došlo, musela mít i své detaily, podrobnosti, jaké má i každá jiná událost, ke které dochází. A právě ty chce Protoevangelium Jakubovo zachytit.
Ať už dějinné podrobnosti byly přesně takové, jaké starokřesťanský apokryf uvádí, anebo trochu jiné, to nevíme a nemůžeme ani vědět. Nevadí to, protože při dnešní slavnosti jde samozřejmě předně o událost samu, navíc o událost, ve které je celý základ a smysl křesťanství, základní pravda, že Ježíš Kristus je pravý Bůh (po otci) a pravý člověk (po matce), a zároveň pravda, že Bůh přijal spolu s lidstvím Ježíše Krista podivuhodným způsobem i lidství nás všech. Proto je Ježíš Kristus „jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem“ a Bůh je tak od chvíle vtělení (přímo „zčlověčení“) nově a intenzivněji než kdy před tím přítomen v každém člověku a člověk v něm.
To je skutečně nejzásadnější. Ale snaha mít před sebou ony detaily tuto událost obklopující není přesto beze smyslu. Nejenže je součástí vyznání, že vtělení (a potažmo celé evangelium) je něco skutečného, něco, k čemu opravdu došlo a co je stále živé, ale i proto, že nám ukazuje, že tím pádem ani náš vztah s Bohem se nemůže odehrávat jinak než v prostředí docela konkrétních detailů. Jestliže Bůh jednou (jedinečně a zázračně) sestoupil v konkrétním čase do docela konkrétního života dívky, panny jménem Maria a jejího snoubence svatého Josefa, pak stejně tak chce znovu a znovu tajemně sestupovat do života každého z nás. Do života s jeho konkrétnostmi, podrobnostmi a okolnostmi. Aby nás a vše kolem nás skrze nás proměnil svou přítomností, ba přímo „zbožštil“. Křesťanský život tak nikdy nemůže být odtržen od konkrétna, v němž se odehrává. Do konkrétna Bůh přichází a v konkrétnu chce také přebývat, tak chce být znovu a znovu „počínán“ a „rozen“.
A to je v naší nynější situaci opět velmi důležité. Nyní chce být Bůh „počínán“ a „rozen“ v době tísně, karantén, hrozeb, v době vykolejení z normálu, samot a existenčního znejistění, v době nemoci a nebezpečí smrti jedněch a velikého vypětí a obětavosti jiných a tak dále. Co to má konkrétně znamenat, to musíme ve svém svědomí osvíceném vírou a světlem evangelia dennodenně objevovat sami. Ale objevit to můžeme jen tehdy, když se Kristovu přicházení otevřeme. „Na tvoje ne či ano, celý svět čeká, svatá Panno“ říká v Popelce Nazaretské Václav Renč a jeho slovo platí i naší duši a pro tu malinkou částečku světa, v níž nyní konkrétně každý z nás jsme.
stáhnout pdf
Biblická čtení: Ez 47,1-9.12; Ž 46; Jan 5,1-3a.5-16
Milé sestry, milí bratří,
to, co obě dnešní biblická čtení (a tentokrát i spolu s žalmem) spojuje, je téma vody, velkého a častého biblického motivu. Na mnoha místech v Písmu je voda – pro své přirozené vlastnosti – znamením Boží milosti, která – podobně jako voda – padá shůry, dává život, osvěžuje, uzdravuje a očišťuje. Voda je tak znamením neviditelného Božího Ducha, Dárce života, který se životadárně rozlévá po celé zemi i v nitru člověka. Voda tekoucí z probodeného boku Syna. Kde je voda, tam je život, a to i ten Boží.
První čtení z proroka Ezechiela před námi rozvinulo vidění chrámu, zpoza něhož vytéká voda, nakonec mohutná řeka, která uzdravuje a přináší život: proměňuje slané (a pro člověka nepoživatelné, ba smrtonosné) vody ve vody živé a sladké, je plná života a dává vzrůst a plodit léčivé ovoce všem stromům, k nimž se řeka dostane. V žalmu jsme slyšeli o proudech bystřin přinášejících radost a pevnost Božímu městu. V evangeliu to bylo svědectví o uzdravení chromého u rybníka Bethzatha (v překladu něco jako „Dům milosrdenství“).
Onen „rybník“ byla jedna z nádrží, z níž se čerpala voda pro jeruzalémský chrám. V některých starých rukopisech Nového zákona je ještě toto vysvětlení (to jsou ony vynechané verše 3b a 4): „Čekali (myšleno ti všichni nemocní), až se voda začne vlnit. Čas od času totiž sestupoval do rybníka anděl Páně a rozvířil vodu. Kdo se pak do vody po rozvíření dostal první, uzdravil se, ať byl stižen jakoukoli nemocí.“ To dodává evangelijnímu svědectví na plasticitě. Není asi až tak těžké si představit řadu různě nemocných, slepých a chromých, jak se zdržují poblíže nádrže a na tento podivuhodný jev „víření vody“ čekají, jak se pak jeden přes druhého hrnou k vodě, když se začne dít, aby tam byli první, a jaká je asi radost jednoho uzdraveného a jak velké zklamání všech ostatních. A do toho ten náš nemocný, zjevně chromý, pokoušející se už osmatřicet let do vody dostat jako první, jenže vždycky ho někdo jiný předběhne. Ne proto, že by ten jiný, šťastnější poctivě „vystál frontu“, ale protože je prostě pohyblivější, anebo má rychlejší nosiče…
Náš nemocný možná neměl na vybranou, možná stále doufal, to nevíme. V každém případě přichází právě k němu sám Pán Ježíš a uzdravuje ho, a to napřímo, bez vody. To je velmi důležitý moment. Jestliže voda se svými účinky je v Písmu svatém – mimo jiné – velmi často nějakým předobrazem či přímo obrazem křtu (tak můžeme také interpretovat vodu vytékající z chrámu, z chrámu Kristova těla, církve), tak nyní máme před sebou svědectví o daru uzdravení i bez křtu, mimo „svátostný režim“. Nemocný je uzdraven (i s obvyklým Kristovým dodatkem „už nehřeš“), aniž by se ponořil do vody, do které by sestoupil anděl Páně (i to je krásný obraz: svěcení křestní vody).
Celou scénu tak můžeme také číst jako jakýsi „novozákonní prototyp“ skutečnosti, že Pán Ježíš může dávat svou uzdravující milost i bez vody křtu, potažmo bez konkrétna svátostí. To nijak a v žádném případě neumenšuje jedinečnost Kristovy přítomnosti v nich (a ostatních vnímatelných podobách křesťanství), ale prostě ukazuje na skutečnost, že Kristus může dávat svou milost, své uzdravení a požehnání i mimo ně. Pořád je to totiž ten samý Pán Ježíš (ten, který v podobě „anděla Páně“ sestupoval do vody, i ten, který přímo přišel k našemu nemocnému).
Ať už to byla či nebyla veliká touha nemocného sestoupit do vody aspoň jednou jako první, která Pána Ježíše pohnula k tomu, aby uzdravil právě jej (středověcí systematici by v nemocného touze totiž četli potřebné votum, touhu po křtu), v každém případě tak učinil, a to je pro nás zásadní, zvlášť v nynější situaci. Ano, svátosti jsou naprosto jedinečné a ničím nenahraditelné, jsou výsostnou přítomností Pána Ježíše mezi námi, ale prostě nastávají situace, kdy k nim nemůžeme, anebo aspoň ne v takové míře, jak jsme byli zvyklí. A právě tehdy je dobré si připomenout, že jde především o samotného Pána Ježíše, nejen o jeho největší možnou přítomnost (v eucharistii), a že pokud se s ním setkáme jinak, pokud ho necháme k sobě přijít, může to – aspoň do určité míry – přinést podobné „účinky“, podobnou milost jako právě při přijímání svátostí (svatého přijímání). Vždyť právě to je smyslem onoho v těchto dnech tolikrát doporučovaného „duchovního přijímání“.
Čerpejme tedy Boží milost jako proud řeky, čerpejme, jak můžeme. Ale hlavně čerpejme, aby i z našeho nitra mohly začít proudit prameny vody živé, abychom rostli v pevné stromy, zasazené u vodních proudů a přinášející ovoce, stromy, jejichž dobré ovoce mohou chutnat a v jejichž bezpečí se mohou skrýt i druzí, abychom svým životem mohli být aspoň trošku nástroji Božího uzdravení pro svět kolem sebe…
stáhnout pdf
Biblická čtení: Iz 65,17-21; Jan 4,43-54
Milé sestry, milí bratří,
po včerejší čtvrté neděli postní, neděli Laetare, která i navzdory vší tíži dnešních dnů nám měla dodat trochu Boží radosti, máme dnes zase obyčejný všední postní den. Kéž i v něm je „radost z Hospodina“ naší silou a světlem k tomu, co a jak máme dnes učinit, jak se zachovat.
Zkusme zaměřit svou pozornost na čtení první, které je dnes z knihy proroka Izaiáše, respektive z její druhé, možná třetí části (přesné členění prorockého spisu – zda to jsou dvě nebo tři části – můžeme klidně ponechat biblistům). V každém případě druhá (či třetí) část knihy není dílem historického Izaiáše, který žil někdy v polovině 8. století před Kristem, ale je dílem jiného proroka píšícího jen pod Izaiášovým jménem. Ten žil a působil na začátku babylónského vyhnanství, tedy někdy počátkem století 6. před Kristem. To nic ale nemění na autenticitě Božího slova, protože ta nespočívá v tom, zda lidským autorem je „Izaiáš jedna“, „dva“ anebo dokonce „tři“, ale ve faktu Boží inspirace, tedy že ve svatopiscově lidském slově skutečně promluvil Bůh.
Přesto okolnost, o jakého Izaiáše se jedná, nám může pomoci konkrétní Boží slovo lépe pochopit. Ne proto, že by nějaké členění samo pomohlo pochopení Božího sdělení, ale pro historické okolnosti, v nichž je to či ono proroctví proneseno. V případě „Druhého a Třetího Izaiáše“ máme totiž před sebou proroctví, která zazněla v době pro Izrael bezpochyby nejtěžší: na začátku anebo v průběhu babylónského vyhnanství, v cizině, v neutěšeném čase poroby a ztráty všech dosavadních pozemských jistot, kdy naděje na návrat domů se navíc zdála být navíc mnohým zcela iluzorní. Bůh v této chvíli posílá proroka, aby zdeptaným vyhnancům dodal naději, aby před jejich očima přímo vyzpíval obraz mesiášského času, návratu domů, nového obnoveného Jeruzaléma.
Izraelité toto proroctví interpretovali nejprve pozemsky: až se navrátíme zpět z vyhnanství domů, Zaslíbená země se stane téměř rájem na zemi. To jim dodávalo naději a tím i sílu jít a žít dál, zůstat věrnými Hospodinu, a bylo tomu tak dobře. Jenže realita pak byla přeci jen poněkud jiná: doma sice bylo mnohem lépe než ve vyhnanství, ale ráj na zemi se přeci jen nekonal. Proto Izrael začal postupem času Izaiášovu textu rozumět hlouběji: ono to zaslíbení není až tak o situaci po návratu z Babylónie, nýbrž o ráji, který nastane teprve příchodem Mesiáše. A protože ten přijde až na konci světa, budou tehdy také „nová nebesa“.
Jenže Mesiáš už přišel, s ním přišla poslední doba, a tak se můžeme, ba dokonce musíme ptát, kde a jak se tedy všechna ta krásná starozákonní zaslíbení (to totiž není jen to dnešní) naplnila. Žádná z obvyklých odpovědí, i když pravdivých, nás totiž nemůže docela uspokojit. Nemůžeme jednoduše říci, že vše se naplnilo a odehrává se jen v našem srdci, ve kterém nastane jakýsi „vnitřní ráj“, stejně jako nemůžeme vše odkázat jen na dobu po smrti či po Kristově druhém příchodu na konci světa. V prvním případě bychom Boží zaslíbení alegorizovali a spiritualizovali už přespříliš, že by se z nich stalo jen něco jako mýtus. Ve druhém případě bychom zcela přehlédli, že Kristovým příchodem se už přeci jen „naplnil čas a přiblížilo se království Boží“, a navíc bychom tak trochu nahráli těm, co křesťanství považují jen za jakousi „berličku“, projekci neuskutečněných pozemských tužeb do nějaké věčnosti. Samozřejmě, že věčnost je, kde teprve bude skutečná a plná blaženost člověka, a samozřejmě, že krásná Boží zaslíbení se nejprve a zvláštním způsobem uskutečňují v našem srdci. Ani jedno však neznamená, že trocha vnímatelného ráje na zemi by neměla už nyní aspoň trochu nastat.
Co to ale je? Určitě ne nějaký celospolečenský „ráj na zemi“. O ten se už pokoušeli mnozí a povětšinou to dopadlo katastrofálně. Díky lidské slabosti nějaký takový „ráj na zemi“ ve větším měřítku ani dosažitelný není. Ale možná je dosažitelný „ráj v malém“: cosi z Božího ráje přenést do svého mikrosvěta, do svého okolí, s Boží pomocí kolem sebe vytvořit aspoň nějaký „kousek ráje“, ostrůvek dobroty a milosrdenství, „kousek nebe“. To možné je a je to navíc jedním z nejkrásnějších křesťanských poslání. Jinak by totiž svatý Irenej nemohl nazvat církev, společenství křesťanů paradisum in hoc mundo, „rájem na této zemi“. Kéž bychom toto poslání vzali za své právě v těchto dnech…
stáhnout pdf
Biblická čtení: 1Sam 16,1b.6-7.10-13a; Ef 5,8-14; Jan 9,1-41
Milé sestry, milí bratří,
letošní čtvrtá neděle postní – neděle Laetare (pojmenovaná podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky Vesel se, Jeruzaléme) – je skutečně specifická. Nejsou veřejné bohoslužby, nejsou skrutinia našich katechumenů, nekonají se duchovní obnovy, většina lidí zůstává v co nejužším kruhu svých nejbližších (a vzhledem ke snaze zamezit rychlost šíření nákazy a chránit ty nejzranitelnější je tomu tak jen dobře). Přesto – anebo snad právě proto – radostný tón dnešní neděle, která má být každoročně duchovním světlem uprostřed doby postní, se má a může dotknout všech nás, ať jsme kdekoli a v jakkoli nezvyklé situaci.
Začtěme či zaposlouchejme se především do evangelijního úryvku o uzdravení slepého od narození. Už staří církevní otcové v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, četli jakýsi prototyp procesu uvěření (vrcholícího křtem), který se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému. Proto už stará církev zařadila dnešní evangelium mezi ta, která se čtou v závěru přípravy na křest.
Dání zraku je něco velkolepého a jen skutečně slepý ví, jak moc: bez zraku není možné vidět nic, ani tvary, ani barvy, ani krásu, ani nic jiného. Zrak je právem považován za nejdůležitější ze všech tělesných smyslů, a v jistém smyslu i za jakési shrnutí i všech ostatních (to je už znát z toho, jak metaforicky používáme dvojici „viditelné“ versus „neviditelné“). Podobně je tomu i u smyslů duše: i duchovní zrak je jakýmsi shrnutím všech ostatních smyslů duše. Vidoucí je pak ten, který (všemi) svými duchovními smysly zakouší to, co smyslům tělesným uniká. A to, co našim tělesným smyslům často uniká, není nikdo menší než Bůh sám.
Tělesnými smysly Boha vnímat příliš ale ani nemůžeme, dokážeme tak nanejvýš číst jeho stopy, projevy jeho dobroty a moci. Jinak je tomu ale s naší duší, naším srdcem. Lidská duše je schopna vnímat i neviditelné, respektive vidět i za vše viditelné, a proto vnímat a vidět Boha. To je pravda, v různých obměnách, nějak společná všem náboženstvím, že Boha lze vnímat jen či především srdcem či duší. A toto vnímání je právě podobné vidění světla, za vším a ve všem, v nás a zvlášť nad námi. Proto v mnohých náboženstvích je „to Boží“ vnímáno jako světlo, které prosvěcuje temnoty světa i lidské duše. Jedinečnost křesťanství pak spočívá v přesvědčení, že Boží světlo přišlo jedinečně a dějinně v Kristu na naši zem. V Kristu, o kterém přeci vyznáváme, že je bytostným odleskem Boha-Otce, paprskem vycházejícím z Otce jako Syn. Kdo se proto setká s Kristem, setká se jedinečně s Božím světlem. Může a má být jím tak uchvácen, že se jeho vnitřní smysly uzdraví, projasní, otevřou Neviditelnému, že může vidět Boha, jak je jen nejvíc možné. Není divu, že staří církevní otcové – právě také při výkladu dnešního evangelia – o uvěření rádi rozjímali jako o procesu (vnitřního) osvícení.
Co však toto vnitřní osvícení znamená, jak si je představit? Zaprvé znamená vnitřní radost, radost z víry, radost z Boha, kterou se celé nitro – a díky němu i celý život – člověka se jakoby projasní. Zadruhé to znamená jakési nové světlo vržené na všechno ostatní: člověk snadněji rozeznává zejména dobré od zlého, smysl od nesmyslu. A zatřetí, že člověk najednou začne za vším vnímat, respektive vidět Boha, že ze všeho, krásného a dobrého, ale tajemně i z těžkého a bolavého zazáří Boží přítomnost: je to proto, že Bůh za vším a ve všem skutečně je, a je to proto vlastně stále totéž Boží světlo, které září z věcí, z Krista i v našem nitru. To samé Boží světlo, jen s jinou intenzitou.
Proto nemůže být situace, kdy by náš duchovní zrak (spolu s ostatními smysly naší duše) nemohl tajemně vidět (zakoušet) Boha. Ale zároveň je jasné, že dání tohoto zraku nám, také od narození nějak slepým (zatmění vnitřního zraku je jedním ze nejmarkantnějších důsledků prvotního hříchu), musí být dáno, respektive, že vnitřní smysly naší duše pro vidění Boha musí být Bohem uzdraveny. A to je právě onen největší zázrak (doslova: něco, co je za tělesným zrakem, co je skutečně zá-zrakem), který nám nabízí Pán Ježíš, podobně jako slepému v dnešním evangeliu. Jistěže něco takového je celoživotním procesem, ovšem vždy s mimořádnými momenty prozření. A právě o ty se odvažme v těchto dnech zvlášť prosit, protože právě jen vidění Boha projasní náš život i v dobách sebevětších temnot, přinese Boží radost i do smutku, strachu a tísně. A vnitřní radost z vidění blízkého Boha je už prvotinou vítězství, aspoň toho našeho, vnitřního, životního.
stáhnout pdf
Biblická čtení: Oz 6,1-6; Ž 51; Lk 18,9-14
Milé sestry, milí bratří,
dnešní první čtení je obzvlášť krásné a do naší nynější situace téměř „jako ušité“. Podobně jako včera čteme i dnes z knihy proroka Ozeáše. Každý prorok má svá specifika, charakteristiky, které jsou právě jeho slovu vlastní. U Ozeáše je to bezpochyby až expresivita vyjádření Boží vášnivé lásky k člověku. Lásky, která člověka volá, vábí všemi možnými způsoby, lásky, která je živá a věrná, a to i navzdory stále se opakující nevěře člověka, lásky, která ale také musí člověka s bolestí potrestat, rozdrásat, je-li toho třeba, aby se on k Bohu navrátil a Bůh ho mohl uzdravit, zhojit a přijmout, ba přivinout zpět.
V dnešním textu v rámci prorokovy expresivity jsme slyšeli i tato slova: „On (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, o (nás) zranil a on nás ováže! Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít.“ Vzhledem k tomu, že prorok 8. století před Kristem ještě nemohl mít příliš rozvinutou představu o vzkříšení mrtvých, natož o Mesiášově zmrtvýchvstání, nevíme, co svými slovy o vzkříšení třetího dne přesně myslel. Přesto je z Božího vnuknutí říká a říká v nich asi mnohem víc, než sám chápe a dohlíží. Ale právě to z jeho slov činí skutečné Boží proroctví, skoro by se chtělo říci, že „dokazuje“ Boží inspiraci.
My jako křesťané už vírou víme, že Kristus vstal třetího dne z mrtvých. Vyznáváme to a opakujeme každou neděli: „třetího dne vstal z mrtvých“. Ale jak moc je tato naše víra silná, když „život věčný“ vztáhneme sami na sebe a zeptáme se, zda on je naším cílem a zda tak vše pozemské jsme schopni stále nahlížet a činit především „pod zorným úhlem věčnosti“ (sub specie aeternitatis)?
Jak to s naší vírou je, se ukazuje zvláštním způsobem tehdy, když je náš život nějak ohrožen, třeba zahrozí nějaká těžká diagnóza, když se dostaneme do nějakého nebezpečí, nebo když na nás prostě jen dolehne tíseň smrti. Tehdy se v nás takřka spontánně probudí otázky, jak to je s nesmrtelností, co je po smrti, zda je tam prázdnota anebo Bůh. Leckdy naše vlastní upřímná odpověď na toto vnitřní tázání se nemusí až zas tak jednoznačná…
Ale jsou i jiné situace, kdy se míra víry či nevíry ve věčnost také může ukázat: když jsme postaveni před nějaké zásadní životní rozhodnutí, před rozhodnutí, které může mít dalekosáhlé důsledky, kdy se hraje o hodně, leckdy i o samotný život. I tehdy si musíme, třeba jen intuitivně, odpovědět, oč v životě vlastně jde a co je jeho smyslem a cílem, a podle toho se pak rozhodujeme, jednáme.
Otázka po věčnosti nemusí být vždy vědomě přítomna v těchto limitních situacích, člověk se dokonce může rozhodnout dobře i bez víry ve věčnost (to pak jsou často velké heroické skutky lásky, když třeba někdo nasadí své zdraví a svůj život, aniž by to chápal jako nějaké zajištění si věčnosti). Přesto však víra ve věčnost v kritických chvílích pomáhá člověku rozhodnout se dobře, zůstat dobrým. Pomáhá k zachování lásky. Ne tedy ve smyslu nějakého kalkulu („když udělám to či ono, obětuji nyní svůj život, dostanu za to nebe“), to by nebyla láska ale jen sebeláska, ale ve smyslu přesvědčení, že je-li věčnost a je-li touto věčností Bůh, pak jediné, co má smysl a co v posledku obstojí a bude zvěčněno, je skutečná láska, Víra ve věčnost tím relativizuje veškerou časnost. Ne ve smyslu znehodnocení pozemského života (ten je krásný a hodný zachování), ale ve smyslu uvedení tohoto života do pravého a zásadního vztahu, tedy do skutečné relatio s Bohem, který jako jediný je věčný. Jen to, co je ve vztahu s Bohem, co se mu jako Lásce podobá a co k němu vede, obstojí a má smysl. Proto člověk také nemusí být zcela paralyzován strachem o svůj pozemský život, neboť ten – při vší úctě k němu – není ještě absolutní hodnotou.
Potřebujeme povzbuzení, potřebujeme posilu víry ve věčnost. Jistěže Ozeášovo proroctví není všemocným povzbuzením, ale skutečnost, že něco takového předpověděl prorok v době, kdy ve věčnost sám ještě příliš nevěřil a skoro osm set let před Kristovým zmrtvýchvstáním, rozhodně není nezajímavá. Kéž nás ale povzbudí především sama skutečnost nesmrtelnosti, které se dotýkáme, kdykoli se začneme bát o svou časnost. A k tomu, že Bůh je Láska, protože je věčný, ať nás povzbudí třeba i kniha proroka Ozeáše.
stáhnout pdf
Biblická čtení: Oz 14,2-16; Ž 81; Mk 12,28b-34
Milé sestry, milí bratří,
po včerejší slavnosti svatého Josefa s jejími vlastními biblickými čteními se dnes opět vracíme ke všednodenním úryvkům doby postní. Od jejího samého začátku nám z Božího slova zaznívají výzvy k postu, almužně, modlitbě a především k obrácení.
Takové výzvy slyšíme rok co rok, ale nynější radikální změnou naší životní situace nabývají tyto výzvy intenzity a dostávají i specifický rozměr: Půst se stal v mnohém něčím ne dobrovolně zvoleným nýbrž vynuceným (zejména půst očí a uší, tedy půst od zážitků a kratochvílí, možností trávení času, kultury, cestování a mnohého dalšího). Almužna se stala, a hlavně ještě se stane, prubířským kamenem naší lásky a nutností k přežití (a Bohu díky už nyní za každý, byť i sebemenší, projev laskavé solidarity). A modlitba je nyní pro mnohé tím jediným (a přesto nejhlavnějším), co nám z celé škály „prostředků“ křesťanského duchovního života zbylo. V těchto nových souvislostech a podobách postu, almužny a modlitby má nyní probíhat naše obrácení, jehož potřeba je – jako ve všech těžkých dobách – intenzivnější než jindy. A právě k tomu mohou být opět povzbuzením a pomocí i dnešní biblická čtení.
První z knihy proroka Ozeáše, proroka vystoupivšího v Severním Izraeli někdy v polovině 8. století před Kristem, bylo ze samotného závěru jeho knihy, byly to vlastně úplně závěrečné verše. Tato okolnost „závěru“ je důležitá. Čtení tak totiž může naznačovat a zdá se, že svou strukturou i obsahem také naznačuje, co se stane, když Ozeášova (předchozí) proroctví „zaberou“. Když si je posluchači vezmou k srdci, podle nich se zařídí a v souladu s nimi změní svůj život, když lid uslyší Hospodinův hlas a navrátí se ke zbožnosti (a kniha Ozeáše je celá jedním velikým a láskyplným voláním Božím po návratu člověka), pak bude lid vnitřně uzdraven. Bude podobný rozkvetlé lilii či bujné olivě, bude znovu s radostí a bez strachu chodit s Bohem po svých životních cestách.
Neznamená to, že svět sám o sobě se stane rozkvetlou zahradou a že všechny životní cesty člověka se stanou příjemnou procházkou v ní: o tom, že ne, přeci svědčí ostatně už i celé následné dějiny Izraele. Znamená to však, jak říká biblický obraz, že člověk sám se stane ztělesněním krásného obrazu: bude podobný ušlechtilé lilii, plodné a stín dávající olivě, člověk sám bude svému okolí vonět a přinášet mu dobré ovoce. Je to mnohdy těžké, náročné, vyžadující skutečné obrácení, ale stojí to za to, protože máme naději aspoň ten malý kousek světa kolem sebe, do něhož jsme vržení, i kdyby byl sebemenší, zušlechtit a zkrásnit, učinit pro druhé zahradou.
Proto stojí za to přijmout Boží pozvání vedoucí k uskutečnění krásných obrazům v našem životě: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost… Vezměte s sebou slova modlitby a obraťte se k Hospodinu, řekněte mu: odpusť… Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná.“
Ať už nynější tíseň má jakýkoli vztah k předešlým nepravostem nás lidí, jedno je jisté: když se díky ní obrátíme k Hospodinu, rozkveteme, uvnitř, v srdci, rozkvetou a zavoní i naše slova a činy, protože Boží pomoc nás zalije a Bůh „zhojí naši zradu“.
V evangeliu slyšíme dnes snad to nejpodstatnější a nejdůležitější ze všeho, přikázání k dvojjediné lásce: k Bohu a k lidem. Přikázání, jehož naplňování činí z života člověka „ráj na zemi“. V něm je shrnuto opravdu vše, i o toho, oč v postě běží. Láska k Bohu a lidem by měla být cílem a obsahem veškerého našeho obrácení, měla by týt tím, k čemu by měl napomoci půst, z lásky by měla vyvěrat a k větší lásce vést almužna (v řečtině doslova: dar ze slitování), láska by měla být základní silou a důvodem všech našich modliteb.
Lásky bylo, je a vždy bude hodně potřeba. Nyní možná víc než jindy. Bůh je láska sám v sobě, proto nás s láskou volá, proto se jako láska vtělil. A tak se k němu utíkejme a čerpejme u něj sílu, sílu Lásky k lásce.
stáhnout pdf
Milé sestry, milí bratří,
slavnost svatého Josefa, snoubence Panny Marie a Strážce Jezu Krista, jak zní jeden z jeho starobylých titulů, se v těchto dnech – jako vše ostatní – nese v duchu zajetí začínající nákazy novým koronavirem a opatření snažících se zpomalit rychlost jejího rozšíření. A tak zkusme společně pohledět na krásnou postavu sv. Josefa s otázkou, co nám může do těchto dnů říci. Ptejme se, ač víme, že nám z Nového zákona není známé žádné jeho slovo…
O svatém Josefovi víme leccos ze samotného evangelia, především podle Matoušova a Lukášova sepsání, a leccos můžeme opatrně doplnit také ze starobylého apokryfního (nekanonického) tzv. Protoevangelia Jakubova (je to spis, postupně skládaný od 2. do 5. století, který se především snaží nebiblicky rozvyprávět podrobnosti kolem události vtělení Pána Ježíše). Víme tedy, že Josef byl mužem spravedlivým, že byl zasnouben z pannou jménem Maria, že ji pak na vnuknutí anděla vzal k sobě i s počatým Dítětem a stal se jejich ochráncem. Můžeme opatrně doplnit, že už byl starším vdovcem a měl syny, když byl zasnouben s Pannou, a že mu ji vybral sám Boží los a on že Marii přijal za svou snoubenku přímo z jeruzalémského chrámu.
V každém případě stojí před námi svatý Josef jako ten, kterému byl svěřen do opatrování Pán Ježíš, vtělený Boží Syn v podobě malého křehkého dítěte. V tom je a zůstane Josef jedinečný, protože Boží Syn takto už podruhé na zem nepřijde.
Zároveň je svatý Josef vzorem pro každého z nás. I nám přeci byl tajemně ale skutečně svěřen Kristus, a to v podobě našeho křesťanství, zejména naší víry, naděje a lásky. I naším úkolem je proto křesťanskou víru na jednu stranu opatrovat jako malé křehké dítě, na druhou stranu nechat růst a nechat se jí v posledku vést. Skoro by se chtělo říci, že i my z „pěstounů“, „ochránců“ a „strážců“ Krista se máme stále více stávat jeho „učedníky“ a „apoštoly“.
Takový přerod se jednak má dít celoživotním duchovním zráním, ale oba momenty nás zároveň provází po celý život. Jednou máme být spíše ochránci a strážci své víry (když je kupříkladu nějak ohrožena), jindy jejími věrnými učedníky, těmi, kteří svou víru nechávají růst, nechávají se jí táhnout. A takovými situacemi jsou i takové, když na nás či dokonce na všechny kolem nás dolehne nějaká společná bolest, společné nebezpečí. Zvlášť tehdy nás naše víra učí: věř, doufej a miluj, tedy nemysli jen na sebe, neměj strach jen o sebe, ale miluj právě nyní, když tě to třeba začíná něco stát, když z lásky pro druhé najednou musíš začít třeba i trochu riskovat, své zdraví anebo dokonce svůj život, když se musíš začít dělit o to, co máš a co je potřeba, a tak dále, protože je Bůh, je Kristus, byl ti svěřen, je ti blízko a je také věčnost.
Až půvabně tento postupný přerod od ochránce k učedníkovi na postavě svatého Josefa ilustrují jiná, mladší a často poněkud bizarní tzv. evangelia Ježíšova dětství (to opět nejsou biblická evangelia, ale jsou to další starokřesťanské spisy snažící se rozvyprávět, jak to asi vypadalo v Nazaretu v době Ježíšova dětství). V nich najdeme sice až roztodivné scény, jak se malý Ježíš začíná Josefovi všemožně vymezovat, jasně mu ukazuje, že Josef má poslouchat jeho a ne naopak, protože on je přeci Boží Syn. V jednom ale mají tyto spisy asi pravdu: svatý Josef se musel postupně přerodit z Ježíšova otčíma v jeho učedníka, ač vůbec nic nevíme o podobě tohoto přerodu a možná byl jen docela zahalený, odehrávající se jen v Josefově srdci.
Doba, ve které se nyní nacházíme, není ani trochu apokryfní, je zcela reálná. Kéž bychom zvláště v těchto dnech zatoužili být více učedníky než ochránci Krista, kéž bychom se nyní především nechali se vést vírou, nadějí a láskou. Přičemž především ta poslední nesmí zůstat jen pouhým slovem, ale musí být vždy i činem. Podle aktuální potřeby a možností každého z nás. Ostatně právě takového – muže činu, ne slov – nám svatého Josefa představuje evangelium…
stáhnout pdf
Biblická čtení: Dt 4,1.5-9; Ž 147; Mt 5,17-19
Milé sestry, milí bratří,
Písmo svaté, Boží slovo je pro mnohé v těchto nelehkých dnech, kdy přístup ke svátostem i možnost zakusit živé křesťanské společenství je díky situaci velmi omezený, často jedinou z výsostných přítomností Krista, která zbyla. Podobně jako všem nemocným, nemohoucím nebo uvězněným. Bůh je sice – skrze své Slovo, Syna a silou Ducha svatého – přítomen ve všem, co je a co nás obklopuje, zvlášť v našich srdcích, přesto svátosti, živé společenství církve a Boží slovo jsou jeho přítomnostmi nejzvláštnějšími a nejintenzivnějšími… V nich se setkáváme s Pánem Ježíšem intenzivněji než jinde, a proto je potřebujeme.
Když však mnohým dvě z nich nyní z velké části začnou chybět, když není možné jít do kostela (anebo jen velmi omezeně) a ani se nemůžeme scházet jako obvykle, více než kdy jindy je možné se utíkat k Božímu slovu, ke stránkám Písma svatého. Můžeme je číst mnoha způsoby, ale brát si k četbě to, co se jinak ten den čte při mši svaté, může být dobrým vodítkem, jak neztratit kontakt s liturgií, s rytmem postní doby, s přípravou na Velikonoce, nyní tak specifickou…
Dnešní první čtení je z páté knihy Mojžíšovy, z Deuteronomia, z knihy Opakování Zákona. V prvních kapitolách této knihy čteme Mojžíšovu řeč, která znovu vypráví události od vyvedení z Egypta až po příchod pod horu Sinaj, kde bylo dáno Desatero. Ústřední myšlenkou dnešního krátkého úryvku je, že Bůh je lidem blízko zvláště tehdy, když ho vzývají a dodržují jeho přikázání: to už se Boží lid přesvědčil cestou z Egypta a zakusí to ještě mnohokrát po celé své následné dějiny. Bůh je lidem samozřejmě blízko pořád, je to prostě Bůh, ale je to právě vzývání, modlitba, která otevírá lidská srdce pro vnímání této blízkosti, a poslušnost Božím přikázáním, která Boží blízkost činí hmatatelnou. Modlitba i poslušnost spolu navíc úzce souvisí: modlitba vede k poslušnosti, protože otevírá srdce Boží pomoci, a poslušnost zase dává lépe vnímat Boží blízkost.
Vzývat Boha a poslouchat ho, modlit se a kráčet po Božích cestách, může a má člověk kdykoli a kdekoli, za všech okolností. Zvlášť zřejmý se tento jeho krásný úkol stane ve chvílích, kdy ani nic jiného dělat nemůže. I to zažili Izraelité ve svých starozákonních dějinách vícekrát: během putování pouští, ve chvílích, kdy byl pobořen chrám, v babylonském vyhnanství. Tato období, kdy mu nezbývalo nic než modlitba a poslušnost Božímu zákonu, kdy nebyly svátky ani krásná chrámová bohoslužba, se nakonec i přes svou bolestivost stala obdobími velkého požehnání. Došlo zpravidla k velkému posunu v poznání Boha i své vlastní slabosti a potřeby Boží milosti a Božího odpuštění. Došlo k obrácení… I proto Izrael na svá „pouštní“ období tak rád vzpomínal.
V evangeliu slyšíme známé slovo ze začátku Horského kázání Pána Ježíše, že nepřišel zrušit Zákon ani Proroky, ale naplnit je: naplnit starozákonní proroctví svým příchodem a Zákon jeho smyslem, láskou k Bohu a k lidem, a dát k tomuto naplnění svou sílu, Boží milost. To dobře víme, mnohokrát jsme to slyšeli, jen to přijmout za své, činit, obrátit se…
Kéž by doba, kterou prožíváme, se nám ke skutečnému obrácení stala větší výzvou než cokoli jiného, a to jednoduše proto, že nyní obrácených bude potřeba více než kdy jindy. Boží slovo, které nám zbylo, kéž je nám k tomu Boží pomocí… A svátosti, nyní pro většinu lidí hůře dostupné než jindy, kéž se nám právě i svou menší dostupností stanou mnohem vzácnějšími, kéž Kristus v nich přítomný nám z nich mnohem jasněji zazáří a s ještě větší láskou ho přijímáme… A společenství, které nyní máme většinou zredukované jen na několik nejbližších lidí, kéž je nám oporou a radostí.
stáhnout pdf
Vedle řady dalšího proběhla letech 2019 až 2021 generální oprava vnějšího pláště kostela a v roce 2022 oprava rampy před kostelem a hydroizolace na severní straně (na tyto opravy bylo účelově vybráno více než 7 milionů Kč, děkujeme). V roce 2023 a 2024 byly účelové sbírky a dary na první etapu oprav varhan v kostele, restaurování oken v sakristii a provoz farnosti; na tento účel se vybralo přibližně 2,8 miliónu Kč. Děkujeme. V roce 2024 vedle dalších oprav proběhla především první etapa rekonstrukce farní zahrádky za 2,8 milionu Kč. V roce 2025 budou účelové sbírky a dary na další opravy kostela a jeho zázemí a na provoz farnosti. Děkujeme.
