Biblická čtení: 1Sam 16,1b.6-7.10-13a; Ef 5,8-14; Jan 9,1-41

Milé sestry, milí bratří,

letošní čtvrtá neděle postní – neděle Laetare (pojmenovaná podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky Vesel se, Jeruzaléme) – je skutečně specifická. Nejsou veřejné bohoslužby, nejsou skrutinia našich katechumenů, nekonají se duchovní obnovy, většina lidí zůstává v co nejužším kruhu svých nejbližších (a vzhledem ke snaze zamezit rychlost šíření nákazy a chránit ty nejzranitelnější je tomu tak jen dobře). Přesto – anebo snad právě proto – radostný tón dnešní neděle, která má být každoročně duchovním světlem uprostřed doby postní, se má a může dotknout všech nás, ať jsme kdekoli a v jakkoli nezvyklé situaci.

Začtěme či zaposlouchejme se především do evangelijního úryvku o uzdravení slepého od narození. Už staří církevní otcové v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, četli jakýsi prototyp procesu uvěření (vrcholícího křtem), který se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému. Proto už stará církev zařadila dnešní evangelium mezi ta, která se čtou v závěru přípravy na křest.

Dání zraku je něco velkolepého a jen skutečně slepý ví, jak moc: bez zraku není možné vidět nic, ani tvary, ani barvy, ani krásu, ani nic jiného. Zrak je právem považován za nejdůležitější ze všech tělesných smyslů, a v jistém smyslu i za jakési shrnutí i všech ostatních (to je už znát z toho, jak metaforicky používáme dvojici „viditelné“ versus „neviditelné“). Podobně je tomu i u smyslů duše: i duchovní zrak je jakýmsi shrnutím všech ostatních smyslů duše. Vidoucí je pak ten, který (všemi) svými duchovními smysly zakouší to, co smyslům tělesným uniká. A to, co našim tělesným smyslům často uniká, není nikdo menší než Bůh sám.

Tělesnými smysly Boha vnímat příliš ale ani nemůžeme, dokážeme tak nanejvýš číst jeho stopy, projevy jeho dobroty a moci. Jinak je tomu ale s naší duší, naším srdcem. Lidská duše je schopna vnímat i neviditelné, respektive vidět i za vše viditelné, a proto vnímat a vidět Boha. To je pravda, v různých obměnách, nějak společná všem náboženstvím, že Boha lze vnímat jen či především srdcem či duší. A toto vnímání je právě podobné vidění světla, za vším a ve všem, v nás a zvlášť nad námi. Proto v mnohých náboženstvích je „to Boží“ vnímáno jako světlo, které prosvěcuje temnoty světa i lidské duše. Jedinečnost křesťanství pak spočívá v přesvědčení, že Boží světlo přišlo jedinečně a dějinně v Kristu na naši zem. V Kristu, o kterém přeci vyznáváme, že je bytostným odleskem Boha-Otce, paprskem vycházejícím z Otce jako Syn. Kdo se proto setká s Kristem, setká se jedinečně s Božím světlem. Může a má být jím tak uchvácen, že se jeho vnitřní smysly uzdraví, projasní, otevřou Neviditelnému, že může vidět Boha, jak je jen nejvíc možné. Není divu, že staří církevní otcové – právě také při výkladu dnešního evangelia – o uvěření rádi rozjímali jako o procesu (vnitřního) osvícení.

Co však toto vnitřní osvícení znamená, jak si je představit? Zaprvé znamená vnitřní radost, radost z víry, radost z Boha, kterou se celé nitro – a díky němu i celý život – člověka se jakoby projasní. Zadruhé to znamená jakési nové světlo vržené na všechno ostatní: člověk snadněji rozeznává zejména dobré od zlého, smysl od nesmyslu. A zatřetí, že člověk najednou začne za vším vnímat, respektive vidět Boha, že ze všeho, krásného a dobrého, ale tajemně i z těžkého a bolavého zazáří Boží přítomnost: je to proto, že Bůh za vším a ve všem skutečně je, a je to proto vlastně stále totéž Boží světlo, které září z věcí, z Krista i v našem nitru. To samé Boží světlo, jen s jinou intenzitou.

Proto nemůže být situace, kdy by náš duchovní zrak (spolu s ostatními smysly naší duše) nemohl tajemně vidět (zakoušet) Boha. Ale zároveň je jasné, že dání tohoto zraku nám, také od narození nějak slepým (zatmění vnitřního zraku je jedním ze nejmarkantnějších důsledků prvotního hříchu), musí být dáno, respektive, že vnitřní smysly naší duše pro vidění Boha musí být Bohem uzdraveny. A to je právě onen největší zázrak (doslova: něco, co je za tělesným zrakem, co je skutečně zá-zrakem), který nám nabízí Pán Ježíš, podobně jako slepému v dnešním evangeliu. Jistěže něco takového je celoživotním procesem, ovšem vždy s mimořádnými momenty prozření. A právě o ty se odvažme v těchto dnech zvlášť prosit, protože právě jen vidění Boha projasní náš život i v dobách sebevětších temnot, přinese Boží radost i do smutku, strachu a tísně. A vnitřní radost z vidění blízkého Boha je už prvotinou vítězství, aspoň toho našeho, vnitřního, životního.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Oz 6,1-6; Ž 51; Lk 18,9-14

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení je obzvlášť krásné a do naší nynější situace téměř „jako ušité“. Podobně jako včera čteme i dnes z knihy proroka Ozeáše. Každý prorok má svá specifika, charakteristiky, které jsou právě jeho slovu vlastní. U Ozeáše je to bezpochyby až expresivita vyjádření Boží vášnivé lásky k člověku. Lásky, která člověka volá, vábí všemi možnými způsoby, lásky, která je živá a věrná, a to i navzdory stále se opakující nevěře člověka, lásky, která ale také musí člověka s bolestí potrestat, rozdrásat, je-li toho třeba, aby se on k Bohu navrátil a Bůh ho mohl uzdravit, zhojit a přijmout, ba přivinout zpět.

V dnešním textu v rámci prorokovy expresivity jsme slyšeli i tato slova: „On (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, o (nás) zranil a on nás ováže! Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít.“ Vzhledem k tomu, že prorok 8. století před Kristem ještě nemohl mít příliš rozvinutou představu o vzkříšení mrtvých, natož o Mesiášově zmrtvýchvstání, nevíme, co svými slovy o vzkříšení třetího dne přesně myslel. Přesto je z Božího vnuknutí říká a říká v nich asi mnohem víc, než sám chápe a dohlíží. Ale právě to z jeho slov činí skutečné Boží proroctví, skoro by se chtělo říci, že „dokazuje“ Boží inspiraci.

My jako křesťané už vírou víme, že Kristus vstal třetího dne z mrtvých. Vyznáváme to a opakujeme každou neděli: „třetího dne vstal z mrtvých“. Ale jak moc je tato naše víra silná, když „život věčný“ vztáhneme sami na sebe a zeptáme se, zda on je naším cílem a zda tak vše pozemské jsme schopni stále nahlížet a činit především „pod zorným úhlem věčnosti“ (sub specie aeternitatis)?

Jak to s naší vírou je, se ukazuje zvláštním způsobem tehdy, když je náš život nějak ohrožen, třeba zahrozí nějaká těžká diagnóza, když se dostaneme do nějakého nebezpečí, nebo když na nás prostě jen dolehne tíseň smrti. Tehdy se v nás takřka spontánně probudí otázky, jak to je s nesmrtelností, co je po smrti, zda je tam prázdnota anebo Bůh. Leckdy naše vlastní upřímná odpověď na toto vnitřní tázání se nemusí až zas tak jednoznačná…

Ale jsou i jiné situace, kdy se míra víry či nevíry ve věčnost také může ukázat: když jsme postaveni před nějaké zásadní životní rozhodnutí, před rozhodnutí, které může mít dalekosáhlé důsledky, kdy se hraje o hodně, leckdy i o samotný život. I tehdy si musíme, třeba jen intuitivně, odpovědět, oč v životě vlastně jde a co je jeho smyslem a cílem, a podle toho se pak rozhodujeme, jednáme.

Otázka po věčnosti nemusí být vždy vědomě přítomna v těchto limitních situacích, člověk se dokonce může rozhodnout dobře i bez víry ve věčnost (to pak jsou často velké heroické skutky lásky, když třeba někdo nasadí své zdraví a svůj život, aniž by to chápal jako nějaké zajištění si věčnosti). Přesto však víra ve věčnost v kritických chvílích pomáhá člověku rozhodnout se dobře, zůstat dobrým. Pomáhá k zachování lásky. Ne tedy ve smyslu nějakého kalkulu („když udělám to či ono, obětuji nyní svůj život, dostanu za to nebe“), to by nebyla láska ale jen sebeláska, ale ve smyslu přesvědčení, že je-li věčnost a je-li touto věčností Bůh, pak jediné, co má smysl a co v posledku obstojí a bude zvěčněno, je skutečná láska, Víra ve věčnost tím relativizuje veškerou časnost. Ne ve smyslu znehodnocení pozemského života (ten je krásný a hodný zachování), ale ve smyslu uvedení tohoto života do pravého a zásadního vztahu, tedy do skutečné relatio s Bohem, který jako jediný je věčný. Jen to, co je ve vztahu s Bohem, co se mu jako Lásce podobá a co k němu vede, obstojí a má smysl. Proto člověk také nemusí být zcela paralyzován strachem o svůj pozemský život, neboť ten – při vší úctě k němu – není ještě absolutní hodnotou.

Potřebujeme povzbuzení, potřebujeme posilu víry ve věčnost. Jistěže Ozeášovo proroctví není všemocným povzbuzením, ale skutečnost, že něco takového předpověděl prorok v době, kdy ve věčnost sám ještě příliš nevěřil a skoro osm set let před Kristovým zmrtvýchvstáním, rozhodně není nezajímavá. Kéž nás ale povzbudí především sama skutečnost nesmrtelnosti, které se dotýkáme, kdykoli se začneme bát o svou časnost. A k tomu, že Bůh je Láska, protože je věčný, ať nás povzbudí třeba i kniha proroka Ozeáše.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Oz 14,2-16; Ž 81; Mk 12,28b-34

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší slavnosti svatého Josefa s jejími vlastními biblickými čteními se dnes opět vracíme ke všednodenním úryvkům doby postní. Od jejího samého začátku nám z Božího slova zaznívají výzvy k postu, almužně, modlitbě a především k obrácení.

Takové výzvy slyšíme rok co rok, ale nynější radikální změnou naší životní situace nabývají tyto výzvy intenzity a dostávají i specifický rozměr: Půst se stal v mnohém něčím ne dobrovolně zvoleným nýbrž vynuceným (zejména půst očí a uší, tedy půst od zážitků a kratochvílí, možností trávení času, kultury, cestování a mnohého dalšího). Almužna se stala, a hlavně ještě se stane, prubířským kamenem naší lásky a nutností k přežití (a Bohu díky už nyní za každý, byť i sebemenší, projev laskavé solidarity). A modlitba je nyní pro mnohé tím jediným (a přesto nejhlavnějším), co nám z celé škály „prostředků“ křesťanského duchovního života zbylo. V těchto nových souvislostech a podobách postu, almužny a modlitby má nyní probíhat naše obrácení, jehož potřeba je – jako ve všech těžkých dobách – intenzivnější než jindy. A právě k tomu mohou být opět povzbuzením a pomocí i dnešní biblická čtení.

První z knihy proroka Ozeáše, proroka vystoupivšího v Severním Izraeli někdy v polovině 8. století před Kristem, bylo ze samotného závěru jeho knihy, byly to vlastně úplně závěrečné verše. Tato okolnost „závěru“ je důležitá. Čtení tak totiž může naznačovat a zdá se, že svou strukturou i obsahem také naznačuje, co se stane, když Ozeášova (předchozí) proroctví „zaberou“. Když si je posluchači vezmou k srdci, podle nich se zařídí a v souladu s nimi změní svůj život, když lid uslyší Hospodinův hlas a navrátí se ke zbožnosti (a kniha Ozeáše je celá jedním velikým a láskyplným voláním Božím po návratu člověka), pak bude lid vnitřně uzdraven. Bude podobný rozkvetlé lilii či bujné olivě, bude znovu s radostí a bez strachu chodit s Bohem po svých životních cestách.

Neznamená to, že svět sám o sobě se stane rozkvetlou zahradou a že všechny životní cesty člověka se stanou příjemnou procházkou v ní: o tom, že ne, přeci svědčí ostatně už i celé následné dějiny Izraele. Znamená to však, jak říká biblický obraz, že člověk sám se stane ztělesněním krásného obrazu: bude podobný ušlechtilé lilii, plodné a stín dávající olivě, člověk sám bude svému okolí vonět a přinášet mu dobré ovoce. Je to mnohdy těžké, náročné, vyžadující skutečné obrácení, ale stojí to za to, protože máme naději aspoň ten malý kousek světa kolem sebe, do něhož jsme vržení, i kdyby byl sebemenší, zušlechtit a zkrásnit, učinit pro druhé zahradou.

Proto stojí za to přijmout Boží pozvání vedoucí k uskutečnění krásných obrazům v našem životě: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost… Vezměte s sebou slova modlitby a obraťte se k Hospodinu, řekněte mu: odpusť… Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná.“

Ať už nynější tíseň má jakýkoli vztah k předešlým nepravostem nás lidí, jedno je jisté: když se díky ní obrátíme k Hospodinu, rozkveteme, uvnitř, v srdci, rozkvetou a zavoní i naše slova a činy, protože Boží pomoc nás zalije a Bůh „zhojí naši zradu“.

V evangeliu slyšíme dnes snad to nejpodstatnější a nejdůležitější ze všeho, přikázání k dvojjediné lásce: k Bohu a k lidem. Přikázání, jehož naplňování činí z života člověka „ráj na zemi“. V něm je shrnuto opravdu vše, i o toho, oč v postě běží. Láska k Bohu a lidem by měla být cílem a obsahem veškerého našeho obrácení, měla by týt tím, k čemu by měl napomoci půst, z lásky by měla vyvěrat a k větší lásce vést almužna (v řečtině doslova: dar ze slitování), láska by měla být základní silou a důvodem všech našich modliteb.

Lásky bylo, je a vždy bude hodně potřeba. Nyní možná víc než jindy. Bůh je láska sám v sobě, proto nás s láskou volá, proto se jako láska vtělil. A tak se k němu utíkejme a čerpejme u něj sílu, sílu Lásky k lásce.

stáhnout pdf

Milé sestry, milí bratří,

slavnost svatého Josefa, snoubence Panny Marie a Strážce Jezu Krista, jak zní jeden z jeho starobylých titulů, se v těchto dnech – jako vše ostatní – nese v duchu zajetí začínající nákazy novým koronavirem a opatření snažících se zpomalit rychlost jejího rozšíření. A tak zkusme společně pohledět na krásnou postavu sv. Josefa s otázkou, co nám může do těchto dnů říci. Ptejme se, ač víme, že nám z Nového zákona není známé žádné jeho slovo…

O svatém Josefovi víme leccos ze samotného evangelia, především podle Matoušova a Lukášova sepsání, a leccos můžeme opatrně doplnit také ze starobylého apokryfního (nekanonického) tzv. Protoevangelia Jakubova (je to spis, postupně skládaný od 2. do 5. století, který se především snaží nebiblicky rozvyprávět podrobnosti kolem události vtělení Pána Ježíše). Víme tedy, že Josef byl mužem spravedlivým, že byl zasnouben z pannou jménem Maria, že ji pak na vnuknutí anděla vzal k sobě i s počatým Dítětem a stal se jejich ochráncem. Můžeme opatrně doplnit, že už byl starším vdovcem a měl syny, když byl zasnouben s Pannou, a že mu ji vybral sám Boží los a on že Marii přijal za svou snoubenku přímo z jeruzalémského chrámu.

V každém případě stojí před námi svatý Josef jako ten, kterému byl svěřen do opatrování Pán Ježíš, vtělený Boží Syn v podobě malého křehkého dítěte. V tom je a zůstane Josef jedinečný, protože Boží Syn takto už podruhé na zem nepřijde.

Zároveň je svatý Josef vzorem pro každého z nás. I nám přeci byl tajemně ale skutečně svěřen Kristus, a to v podobě našeho křesťanství, zejména naší víry, naděje a lásky. I naším úkolem je proto křesťanskou víru na jednu stranu opatrovat jako malé křehké dítě, na druhou stranu nechat růst a nechat se jí v posledku vést. Skoro by se chtělo říci, že i my z „pěstounů“, „ochránců“ a „strážců“ Krista se máme stále více stávat jeho „učedníky“ a „apoštoly“.

Takový přerod se jednak má dít celoživotním duchovním zráním, ale oba momenty nás zároveň provází po celý život. Jednou máme být spíše ochránci a strážci své víry (když je kupříkladu nějak ohrožena), jindy jejími věrnými učedníky, těmi, kteří svou víru nechávají růst, nechávají se jí táhnout. A takovými situacemi jsou i takové, když na nás či dokonce na všechny kolem nás dolehne nějaká společná bolest, společné nebezpečí. Zvlášť tehdy nás naše víra učí: věř, doufej a miluj, tedy nemysli jen na sebe, neměj strach jen o sebe, ale miluj právě nyní, když tě to třeba začíná něco stát, když z lásky pro druhé najednou musíš začít třeba i trochu riskovat, své zdraví anebo dokonce svůj život, když se musíš začít dělit o to, co máš a co je potřeba, a tak dále, protože je Bůh, je Kristus, byl ti svěřen, je ti blízko a je také věčnost.

Až půvabně tento postupný přerod od ochránce k učedníkovi na postavě svatého Josefa ilustrují jiná, mladší a často poněkud bizarní tzv. evangelia Ježíšova dětství (to opět nejsou biblická evangelia, ale jsou to další starokřesťanské spisy snažící se rozvyprávět, jak to asi vypadalo v Nazaretu v době Ježíšova dětství). V nich najdeme sice až roztodivné scény, jak se malý Ježíš začíná Josefovi všemožně vymezovat, jasně mu ukazuje, že Josef má poslouchat jeho a ne naopak, protože on je přeci Boží Syn. V jednom ale mají tyto spisy asi pravdu: svatý Josef se musel postupně přerodit z Ježíšova otčíma v jeho učedníka, ač vůbec nic nevíme o podobě tohoto přerodu a možná byl jen docela zahalený, odehrávající se jen v Josefově srdci.

Doba, ve které se nyní nacházíme, není ani trochu apokryfní, je zcela reálná. Kéž bychom zvláště v těchto dnech zatoužili být více učedníky než ochránci Krista, kéž bychom se nyní především nechali se vést vírou, nadějí a láskou. Přičemž především ta poslední nesmí zůstat jen pouhým slovem, ale musí být vždy i činem. Podle aktuální potřeby a možností každého z nás. Ostatně právě takového – muže činu, ne slov – nám svatého Josefa představuje evangelium…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Dt 4,1.5-9; Ž 147; Mt 5,17-19

Milé sestry, milí bratří,

Písmo svaté, Boží slovo je pro mnohé v těchto nelehkých dnech, kdy přístup ke svátostem i možnost zakusit živé křesťanské společenství je díky situaci velmi omezený, často jedinou z výsostných přítomností Krista, která zbyla. Podobně jako všem nemocným, nemohoucím nebo uvězněným. Bůh je sice – skrze své Slovo, Syna a silou Ducha svatého – přítomen ve všem, co je a co nás obklopuje, zvlášť v našich srdcích, přesto svátosti, živé společenství církve a Boží slovo jsou jeho přítomnostmi nejzvláštnějšími a nejintenzivnějšími… V nich se setkáváme s Pánem Ježíšem intenzivněji než jinde, a proto je potřebujeme.

Když však mnohým dvě z nich nyní z velké části začnou chybět, když není možné jít do kostela (anebo jen velmi omezeně) a ani se nemůžeme scházet jako obvykle, více než kdy jindy je možné se utíkat k Božímu slovu, ke stránkám Písma svatého. Můžeme je číst mnoha způsoby, ale brát si k četbě to, co se jinak ten den čte při mši svaté, může být dobrým vodítkem, jak neztratit kontakt s liturgií, s rytmem postní doby, s přípravou na Velikonoce, nyní tak specifickou…

Dnešní první čtení je z páté knihy Mojžíšovy, z Deuteronomia, z knihy Opakování Zákona. V prvních kapitolách této knihy čteme Mojžíšovu řeč, která znovu vypráví události od vyvedení z Egypta až po příchod pod horu Sinaj, kde bylo dáno Desatero. Ústřední myšlenkou dnešního krátkého úryvku je, že Bůh je lidem blízko zvláště tehdy, když ho vzývají a dodržují jeho přikázání: to už se Boží lid přesvědčil cestou z Egypta a zakusí to ještě mnohokrát po celé své následné dějiny. Bůh je lidem samozřejmě blízko pořád, je to prostě Bůh, ale je to právě vzývání, modlitba, která otevírá lidská srdce pro vnímání této blízkosti, a poslušnost Božím přikázáním, která Boží blízkost činí hmatatelnou. Modlitba i poslušnost spolu navíc úzce souvisí: modlitba vede k poslušnosti, protože otevírá srdce Boží pomoci, a poslušnost zase dává lépe vnímat Boží blízkost.

Vzývat Boha a poslouchat ho, modlit se a kráčet po Božích cestách, může a má člověk kdykoli a kdekoli, za všech okolností. Zvlášť zřejmý se tento jeho krásný úkol stane ve chvílích, kdy ani nic jiného dělat nemůže. I to zažili Izraelité ve svých starozákonních dějinách vícekrát: během putování pouští, ve chvílích, kdy byl pobořen chrám, v babylonském vyhnanství. Tato období, kdy mu nezbývalo nic než modlitba a poslušnost Božímu zákonu, kdy nebyly svátky ani krásná chrámová bohoslužba, se nakonec i přes svou bolestivost stala obdobími velkého požehnání. Došlo zpravidla k velkému posunu v poznání Boha i své vlastní slabosti a potřeby Boží milosti a Božího odpuštění. Došlo k obrácení… I proto Izrael na svá „pouštní“ období tak rád vzpomínal.

V evangeliu slyšíme známé slovo ze začátku Horského kázání Pána Ježíše, že nepřišel zrušit Zákon ani Proroky, ale naplnit je: naplnit starozákonní proroctví svým příchodem a Zákon jeho smyslem, láskou k Bohu a k lidem, a dát k tomuto naplnění svou sílu, Boží milost. To dobře víme, mnohokrát jsme to slyšeli, jen to přijmout za své, činit, obrátit se…

Kéž by doba, kterou prožíváme, se nám ke skutečnému obrácení stala větší výzvou než cokoli jiného, a to jednoduše proto, že nyní obrácených bude potřeba více než kdy jindy. Boží slovo, které nám zbylo, kéž je nám k tomu Boží pomocí… A svátosti, nyní pro většinu lidí hůře dostupné než jindy, kéž se nám právě i svou menší dostupností stanou mnohem vzácnějšími, kéž Kristus v nich přítomný nám z nich mnohem jasněji zazáří a s ještě větší láskou ho přijímáme… A společenství, které nyní máme většinou zredukované jen na několik nejbližších lidí, kéž je nám oporou a radostí.

stáhnout pdf

Vedle řady dalšího proběhla letech 2019 až 2021 generální oprava vnějšího pláště kostela a v roce 2022 oprava rampy před kostelem a hydroizolace na severní straně (na tyto opravy bylo účelově vybráno více než 7 milionů Kč, děkujeme). V roce 2023 byly účelové sbírky a dary na první etapu oprav varhan v kostele, restaurování oken v sakristii a provoz farnosti; na tento účel se vybralo téměř 1,4 miliónu Kč. Děkujeme. V roce 2024 budou účelové sbírky na další etapu opravy varhan, restaurování dalších oken v zázemí kostela a na provoz farnosti.

• bližší informace
• číslo účtu pro účelové finanční dary: 11178349/0800, var. symbol 2024
• ke dni 20. prosince 2024 bylo vybráno 1.127.365 Kč. Děkujeme.