Biblická čtení: Sk 15,22-31; Ž 57; Jan 15,12-17

Milé sestry, milí bratří,

po včerejším svátku svatého Matěje se dnes opět vracíme ke všednodenní biblické četbě na pokračování. Pravda, jen na jeden den, neboť zítra je další svátek, svátek sv. Jana Nepomuckého, a pozítří neděle se svými vlastními biblickými čteními.

V prvním čtení stále ještě otevíráme 15. kapitolu Skutků, která nás přenáší někdy do roku 48 či 49. Úryvek je biblickým svědectvím o prvním koncilu v dějinách církve, o takzvaném „Jeruzalémském koncilu“. Důvodem k jeho svolání a konání byla jasná a extrémně důležitá otázka, vzešlá především ze zkušeností Pavlovy první misijní cesty: Jsou pohané, kteří uvěří v Krista, jsou následně pokřtěni a přijmou život podle evangelia, vázáni ještě všemi předpisy rituální části Tóry, především obřízkou?

To byla nejen praktická otázka, měla mnohem hlubší pozadí. Jak jsme si již před dvěma dny připomněli, ústila do ní otázka celého křesťanského uchopení vztahu Starého a Nového zákona, vztahu starozákonní židovské a novozákonní křesťanské bohoslužby, vztahu synagogy a církve, včetně otázky praktického postavení „helénistů“ (křesťanů z pohanství) mezi „hebreji“ (křesťany ze židovství) v rané biblické církvi. Není proto divu, že spor o obřízku a rituální předpisy hrozil reálným rozkolem v prvotní církvi, neboť prostě nešlo jen o nějaký teoretický spor, ale o vlastní identitu křesťanství a konečně také o podstatné a docela konkrétní prvky náboženské praxe, vztahu s Hospodinem.

Pavel s Barnabášem přišli tedy kvůli vyřešení této otázky do Jeruzaléma, aby přeložili spor apoštolům, všichni začali o dané věci rokovat a modlili se za její správné vyřešení. Nakonec padlo rozhodnutí inspirované Duchem svatým a my je dnes máme před sebou, rozhodnutí vyslovené ústy Petrovými a formou listu, který apoštolé následně posílají po Pavlovi a Barnabášovi křesťanům do Antiochie (syrské). Tento list můžeme tak považovat za jakýsi vůbec první koncilní kánon v dějinách církve. Protože je navíc součástí Božího slova, je adresovaný bezpochyby i nám.

„Rozhodl totiž Duch svatý a my, že vám (myšleno: křesťanům z pohanství) nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva“ stojí v listu.

Na první poslech zaujme, že to jsou pouze dvě specifické oblasti, které jsou křesťanům z pohanství výslovně zapovězeny: modloslužba a vše, co s ní souvisí, a smilstvo, hříchy v intimní oblasti. Jedním z důvodů k takovému zdůraznění byla jistě i skutečnost, že dodržování čistoty v těchto dvou oblastech bylo nutným minimem, aby se židokřesťané svými novými sestrami a bratřími necítili poskvrněni. Ale určitě to není důvod jediný a ani nejdůležitější. Vše má důvod ještě jiný, hlubší a hlavně dobově a situačně nepodmíněný.

Určitě jím ale není to, že by ostatní přikázání neplatila, že by se hříchy člověka týkaly jen těchto dvou specifických oblastí lidského života, a ani to neznamená, že by se jen zde děly ty úplně nejhorší hříchy. To by bylo v nesouladu s celým Novým zákonem.

Důvodem k vypíchnutí těchto hříchů spíše mohlo být, že pohanokřesťané si dost dobře mohli myslet, že právě tyto dvě oblasti jsou součástí jen rituální části Tóry, která je Novým zákonem a novozákonní bohoslužbou skutečně překonána, a proto že již neplatí. Apoštolský list tak připomíná, že ale právě i tyto dvě oblasti – oblast modloslužby, různých okultních praktik v antice tak oblíbených a oblast hříchů v intimní oblasti, především všemožná sexuální nevázanost v antice také tak rozšířená – nejsou (jen) součástí překonané rituální části Tóry, ale zůstávají součástí nepřekonané morální části Zákona. Zákaz modloslužby a smilstva tak nadále platí, protože nevyplývá (jen) z rituálních předpisů o čistotě, ale přímo z Božích přikázání, v našem počítání z prvního a druhého a pak z šestého a devátého. V tom se také odráží, jak to se Zákonem je: Rituální část je skutečně překonána, mravní však ne, ta je naopak Kristem naplněna a platí ještě více.

Závěry prvního „Jeruzalémského koncilu“ jsou tak aktuální stále. Už třeba jen proto, že naprostá většina křesťanů jsou dnes křesťané z pohanství, kterým je list adresován. Ale hlavně jsou aktuální proto, že to jsou možná stále tytéž dvě oblasti, o nichž si může někdo myslet, že do nich Boží přikázání nezasahují. I třeba s argumentem, že to jsou jen dobová nařízení, dobové předpisy, něco na způsob „rituální části Tóry“. Rozhodnutí Ducha svatého a apoštolů nám říká opak: Jak oblast náboženské praxe, tak oblast tělesnosti, intimního života jsou oblastmi, do nichž nám Bůh má a může mluvit a je dobře, když mluví. Proto se náboženské praxe a tělesné čistoty Boží přikázání také týkají, i toto jsou roviny našeho života, které nejsou ponechány našemu pouhému experimentování anebo svévoli. Jako ostatně nic, co k člověku a lidskému životu patří: Vše by mělo být podřízeno dobrému, krásnému a svatému řádu Božímu a tak radostně žito.

Je dobré si i toto připomenout, i když to nemusí být populární. Zvlášť v době, kdy se zdá, že právě různé experimentování v duchovním životě, zanášení nekřesťanských praktik a obsahů do křesťanské modlitby se stalo leckde častým a oblíbeným jevem. Tím není řečeno, že se křesťan nemůže inspirovat i nějakou duchovní zkušeností jiných náboženství, ale musí zůstat velmi obezřetný a hlavně vždy křesťanem. Kritériem všeho musí zůstat vždy evangelium Pána Ježíše a – i ve světle dnešního prvního čtení – také závazné učení církve v otázkách víry a mravů. Což platí i o té oblasti druhé…

V evangeliu pokračujeme v četbě dlouhé Ježíšovy řeči na rozloučenou, pronesené bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Dnes slyšíme obzvlášť krásnou pasáž, přikázání z úst samotného Pána Ježíše: Přikázání, že se máme navzájem milovat dokonce takovou láskou, jakou nás miloval on sám, tím se máme stávat jeho „přáteli“.

Něco takového se zdá zcela nedostižným ideálem, nikdo z nás přeci není Bohem a nikdo z nás intenzity Kristovy nekonečné Božské lásky nemůže být schopen. To je samozřejmě pravda. Nicméně takováto láska je ideál, po jehož naplňování máme stále toužit a o jehož dosažení se máme neúnavně snažit. Je to Kristovo přikázání, součást jeho testamentu.

Jedné základní charakteristiky této lásky totiž schopni jsme a právě k ní nás Pán Ježíš všechny nějak volá: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“. Tento rozměr lásky v sobě nese vždy prvek nekonečnosti, dokonalosti. Člověk, který z lásky dokáže pro druhé ztratit i svůj život, jej otevírá pro věčnost. Dáním života člověk činí definitivní rozhodnutí, dar vskutku dokonalý, protože víc už dát nemůže. Z toho důvodu je právě takováto láska podobná lásce Boží, lásce věčné a dokonalé, lásce Kristově, činí nás jemu podobné, přímo jeho přáteli.

Dávat život lze samozřejmě mnoha způsoby. Nejen obětováním, nasazením vlastního života, jitím na smrt za někoho jiného, vrcholnými projevy lásky, ale i vším, co z lásky děláme pro druhé a pro svět, od nejmenších každodenních skutků proexistence až po velké činy. To vše, zvlášť když nás to stojí čas našeho života, je nějakým větším nebo menším dáváním života jako takového, milováním podle Ježíšova vzoru. A i když se snažíme o tom rozjímat velmi často, vlastně skoro pořád, přesto je to stále důležité. Protože ve skutečné lásce spočívá skutečné křesťanství, v lásce, které v sobě máme někdy tak žalostně málo…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 1,15-17.20-26; Ž 113; Jan 15,9-17

Milé sestry, milí bratří,

málokdy se stane, že nějaký svátek téměř „nenaruší“ biblickou četbu na pokračování všedních dnů. Dnes to nastalo, neboť úryvek evangelia je úplně stejný, jaký by se dnes četl, i kdyby byl všední den, jen je delší, takže zítra, dá-li Bůh, budeme číst znovu jeho druhou polovinu. A v prvním čtení slyšíme úryvek ze Skutků apoštolů, z nichž čteme po celou dobu velikonoční, i když se, pravda, tím dnešním vracíme úplně na jejich začátek, do doby mezi nanebevstoupením Pána Ježíše a Letnicemi, ještě před „zrod“ církve sesláním Ducha svatého.

Obě dvě dnešní biblická čtení se vztahují k dnes slavenému světci: ke svatému Matěji. První hovoří o jeho volbě, o jeho stání se apoštolem-náhradníkem. Druhé je z řeči Pána Ježíše na rozloučenou, kdy Pán Ježíš ty, kteří zůstanou v jeho lásce a budou zachovávat jeho slovo, nazývá dokonce svými přáteli. Matěj se jedním takovým stal.

Původně – už od dob konce starověku – se svátek sv. Matěje slavil 24. (nebo 25.) února. Při reformě liturgického kalendáře roku 1970, kdy řada svátků připadajících podle data zpravidla na postní dobu byla záměrně přesunuta na jindy, aby co nejméně svátků narušovalo svatopostní usebranost, bylo jeho slavení přesunuto na nynější 14. květen.

Dnešní svátek – ať už byl slaven po staletí v únoru anebo nyní v květnu – je také už od středověku spojen s velkou poutní tradicí. Ta se váže především k západoněmeckému Trevíru, kde byla ve 12. století objevena schrána se světcovými ostatky, které tam počátkem 4. století měly být – dle starobylého podání – přeneseny svatou císařovnou Helenou přímo z Palestiny. Protože hrobů apoštolů na sever od Alp bylo a je pramálo – krom svatého Matěje snad už jen hrob svatého Jakuba v Santiagu, velmi záhy se do Trevíru začaly konat mnohé svatomatějské poutě, pokračující dodnes.

V Praze je svatomatějská poutní tradice spojena především s malebným kostelem sv. Matěje v Horní Šárce, založeném podle staré legendy knížetem Boleslavem II. už roku 971, tedy ještě před vznikem trevírské poutní tradice. Knížeti se měl na lovu v tehdy hlubokých lesích, při kterém ho napadl medvěd, zjevit právě svatý Matěj a před zvířetem ho zachránil. Boleslav z vděčnosti měl nechat postavit kostel jemu zasvěcený, jak informuje nápis na vnější straně kostela i zachycuje oltářní obraz uvnitř dnes pozdně barokního kostelíka, postaveného roku 1771 na místě původního, který už nestačil ani jako kostel farní, natož kostel poutní (tradice velkých svatomatějských poutí zde začala již koncem 16. století).

Ačkoli letos ani ta už dávno zcela zesvětštělá pražská „Matějská“ nemohla pořádně proběhnout a ačkoli dnes nejsme ani na duchovní pouti u svatého Matěje v Dejvicích, natož v Trevíru či Padově nebo v Římě, kde jsou také další části světcových ostatků, oslavme i my krásný svátek svatého Matěje, světce, apoštola. A nechme se jím oslovit, protože nám určitě má co říci.

Dnešní první čtení je jediným biblickým úryvkem, který o apoštolu Matěji v Novém zákoně máme. O jeho dalším životě a působení existuje sice celá řada legend (legenda – od latinského legenda, „věci, které se mají číst“ – je pozoruhodným hagiografickým pramenem: obsahuje pravdivé historické jádro a pravdivé zachycení podstatných vlastností toho či onoho světce, ale co do detailů a okolností nelze v legendě často odlišit to striktně historické od následného narativu): podle nich měl pak apoštolsky působit zejména v Judsku a zemřít mučednickou smrtí v Jeruzalémě. Přesto zůstaňme u samotné biblické zprávy z 1. kapitoly Skutků a právě v ní hledejme to nejpodstatnější, to, co nám samo Boží slovo o dnešním světci říká.

„Volba Matěje za apoštola“, tak bychom klidně mohli dnešní úryvek nazvat. Matěj je nejprve vybrán spolu s Barsabášem ze všech těch, kteří – podobně jako Dvanáct – byli svědky Kristova veřejného působení a jeho zjevení jako Zmrtvýchvstalého. Oba dva museli tedy patřit k širšímu okruhu Ježíšových učedníků. Posvátný los pak padne na Matěje, právě on má zaujmout místo uprázdněné Jidášem. Není to Matěj sám, který by si o to řekl, je to sám Pán, který na něj losem ukázal. Apoštol Petr, jak čteme, tuto jeho volbu vidí dokonce předobrazenou ve starozákonním žalmu, který cituje. Matěj svou volbu přijímá, stává se náhradníkem za Jidáše a je přidružen k dvanácti apoštolům.

A právě tímto svým přijetím role náhradníka za Jidáše, přijetím svého údělu jako toho, kdo zpočátku nebyl vybrán, ale kdo byl k Božímu apoštolskému dílu zavolán až dodatečně, se stal Matěj přímo ztělesněním toho, že v apoštolské službě nejde primárně o jejího vykonavatele, ale o službu samotnou, o Pána Ježíše působícího skrze tuto apoštolskou službu. Proto nevadí, když je k ní nyní vybrán „jen“ jako náhradník, dodatečně. A to je právě oslovující.

Předně je to stálým mementem a zpytováním svědomí pro všechny, kterým – nehodným a slabým – je nějak svěřena Kristova apoštolská služba (jako biskupům a kněžím). Ti všichni by si (my všichni bychom si) s pohledem na Matěje měli připomenout, že nejde primárně o ně (o nás), ale nejprve a především o Krista, kterého svou službou, zejména tou svátostnou zprostředkovávají (zprostředkováváme). Překrásně to ve své slavné a půvabné knize Plná slávy vyjádřil Bruce Marshall: Když je jeden z hrdinů knížky, jeden kněz jmenován biskupem a blíží se jeho svěcení, jeho kněžský kolega mu k tomu blahopřeje slovy, aby nikdy nezapomněl, že on má být jen svícnem, zatímco to, oč jde, je světlo, které nese, které jako biskup bude nést.

Něco takového ale neplatí zdaleka jen o kněžské či biskupské službě. Něco velmi podobného se týká jakéhokoli dobra, k jehož vykonání je člověk Bohem povolán, připraven, vybrán a vylosován. V případě žádného dobra, jež je přeci vždy nějakou přítomností Boha, Krista, nejde až tak o to, kdo konkrétně to či ono dobro koná, ale o dobro samé, o Boha, o Pána Ježíše. Proto Matějův příklad oslovuje nás všechny, protože my všichni jsme Bohem povoláni, tedy „vylosováni“ dobro konat.

Jen pokud nám bude jasné, že jde nejdřív o vykonání dobra a pak teprve případně o nás jako jeho vykonavatele, budeme ochotni to či ono dobro s radostí vykonat vždy, jakmile k němu budeme povoláni. I bez odezvy, i bez toho, abychom byli při jeho konání viděni a za jeho vykonání chváleni, klidně ho budeme ochotni vykonat i jako náhradníci, dodatečně k dobrému dílu přizvaní, prostě jako Ježíšovi „přátelé“.

Takový postoj je důležitý vždy a všude. Zvlášť však pak v dobách těžkých, kdy je dobro třeba konat skutečně a leckdy i rychle, zejména pak na místech a v prostředích, kde není nikdo jiný, kdo by dobro mohl vykonat. Anebo prostě vždy, když na nás padne nějaký ten „Boží los“, když poznáme, že nástroji toho či onoho dobra máme být zrovna my.

Kéž by nám všem byl svatý Matěj vzorem a patronem. Navíc když etymologie jeho jména je tak hezká: volně přeloženo znamená něco jako „Dar Boží“. Kéž bychom konáním dobra, klidně i jako náhradníci, byli darem Božím pro své okolí, pro svou dobu – i pro dobu pandemie a po pandemii, pro svou částečku světa, do níž jsme vrženi.

A budeme-li k tomu chtít být povzbuzeni, udělejme si někdy pouť ke svatému Matěji v Horní Šárce, přečtěme si nápis na kostele, podívejme se na oltářní obraz, pokloňme se Pánu a pomodleme se. Stará poutní cesta tam už sice dávno neexistuje, ale pořád je to krásné místo, především duchovně, ale i svou malebností.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 15,1-6; Ž 122; Jan 15,1-8

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v biblické četbě na pokračování, pokračujme i v našich pokusech o rozjímání nad nimi.

V prvním čtení z 15. kapitoly Skutků se před námi otevírá první část svědectví o jedné z nejzásadnějších událostí z počátků církve: o takzvaném Jeruzalémském koncilu. Jsme někdy v letech 48 nebo 49, Pavel s Barnabášem se již vrátili ze své první misijní cesty, během které – po odmítnutí ze strany mnohých židů – se evangelium otevřelo jasně i pohanům. To s sebou samozřejmě přineslo zcela zásadní otázku: Jsou ti, kteří se stanou křesťany z pohanství, vázáni rituálními předpisy Tóry, zejména obřízkou (anebo dokonce předpisy Talmudu, rabínského výkladu Zákona), anebo nikoli? Protože odpověď nebyla jasná a ani praxe nejprvotnější církve nebyla všude stejná, dochází k řadě velmi vážných sporů, jak můžeme číst nejenom na stránkách Skutků, ale čehož ozvěnu slyšíme i v některých Pavlových listech.

Nejde ale jen o spory, otázka je opravdu zásadní a bylo na ni třeba najít co nejrychleji odpověď, a to nejen z hlediska (svátostné) praxe. Do otázky po obřízce totiž ústí mnohem hlubší a zásadnější otázky týkající se samotného vztahu mezi Starým a Novým zákonem, respektive mezi starozákonní a novozákonní bohoslužbou, vztahu mezi synagogou a církví, mezi Starým a Novým Izraelem, otázka, zda příslušnost k Božímu lidu Staré smlouvy hraje ještě vůbec nějakou roli, a komu (všemu) tedy nyní platí všechna starozákonní zaslíbení.

Není proto až tak divu, že otázka obřízky v rané církvi byla velmi živá, vyvolávala někdy skutečně až vášnivé spory mezi „židy“ a „helénisty“, hrozila opravdovým rozkolem. Rozhodnout, jak to s požadavky na pohanokřesťany má do budoucna být, proto přesahovalo možnosti (dnes bychom řekli „kompetence“) samotného apoštola Pavla. On jen ze své misijní a pastorační zkušenosti dobře věděl, jak Kristova milost rychle a mocně působí i v srdcích těch, kteří i bez obřízky a dodržování rituálních předpisů Starého zákona přijímají křest a život podle evangelia. Proto se – veden také Božím duchem – odebírá do Říma, aby předložil celou záležitost tamějším starším, především Dvanácti, apoštolům pod vedením Petrovým. Ti se skutečně proto shromáždí a začnou o věci rokovat a modlit se za její vyřešení. Nakonec – po vyslechnutí zainteresovaných, diskuzi a modlitbách – padne rozhodnutí: „rozhodl Duch svatý a my“.

Celá událost představuje nejen Boží rozluštění dané otázky a tím definitivní otevření církve pohanům, ale je také biblickým zakotvením instituce budoucích celocírkevních koncilů či sněmů, instituce, která v následných dějinách (katolické) církve sehraje velmi důležitou roli. Ať už se jedná o koncily starověké (počínaje Prvním nicejským koncilem), společné křesťanskému Západu i Východu (především pravoslaví), anebo o koncily středověké, novověké či o koncil poslední (Druhý vatikánský). Stále to jsou shromáždění nástupců apoštolů (biskupů) ve společenství s nástupcem Petrovým (papežem), která – vedena Duchem svatým – rozhodují především o sporných otázkách ve věcech víry a mravů. Vedle toho o mnoha dalších věcech, často i disciplinárních či dobově podmíněných, ale zásadní rozhodnutí v otázkách víry a mravů bývají ta nejzásadnější koncilní rozhodnutí, na která se vztahuje Kristův příslib apoštolům „kdo vás slyší, mne slyší“.

Jako katoličtí křesťané nejenže bychom neměli (sebevědomě) pohrdat závazným učením církve v otázkách víry a mravů, ale mělo by nás zajímat jako autentický výklad a aplikace Kristova evangelia a měli bychom se jím především také snažit řídit. Důležitým mementem nechť nám je třeba právě dnešní první čtení: Jestliže některé otázky se neodvážil posoudit ani sám svatý Pavel, možná o to méně bychom si měli myslet, že to můžeme činit my. Že tomu či onomu ve věcech víry a mravů rozumíme lépe než celá církev, lépe než sám papež a sbor biskupů, kteří – narozdíl od nás – k podobným rozhodnutím mají Kristem slíbenou sílu Ducha svatého.

V dnešním evangelijním úryvku z 15. kapitoly Janova evangelia – stále čteme z dlouhé řeči, kterou Pán Ježíš pronáší po poslední večeři a mytí nohou učedníkům – máme před sebou krásný obraz, příměr o kmeni a ratolestech. Kdo je kdo či co, je jasné: Pán Ježíš je pravým vinným kmenem, my jsme ratolestmi. Jen jako ratolesti, které zůstanou na kmeni, Kristu a budou z něj čerpat životadárnou sílu, máme naději přežít, žít svatě, přežít do věčnosti.

Z obrazu je ale zřejmé, že samo být ratolestí ještě nestačí, je třeba skutečně přinášet plody. Nejen ta ratolest, která se sama rozhodne nezůstat na kmeni, uschne. Ale odříznuta bude i ta, která nepřináší žádné ovoce. Tak to činí vinař u vinné révy, tak se to děje i na Stromě života, jímž je Kristus. Něco podobného slyšíme i z jiných jeho přirovnání a podobenství, nejvýrazněji asi z toho o neplodném fíkovníku anebo z podobenství o hřivnách.

A je dobré to slyšet. Jestliže na začátku pandemie jsme potřebovali slyšet především slova útěšná (ta samozřejmě potřebujeme slyšet i nadále, o tom není pochyb), tak nyní možná potřebujeme slyšet už i slova jiná. Slova povzbuzující, apelativní, vedoucí k obrácení, k novému začátku. Právě dnešní obraz, který je součástí Ježíšova Testamentu, je určitě jedním z nich.

Co nám říká? Že nestačí být jen na kmeni a čerpat, ale je třeba také z načerpaného přinášet plody. To je základní princip lidského života, sounáležitosti a solidarity lidského pokolení, vztahu k druhým lidem i celému světu, včetně přírody, základní princip křesťanské existence. Člověk nesmí být jen konzumentem, žít a čerpat si jen pro sebe, na úkor druhých a světa, ale musí také druhým a světu něco přinášet, něčím sloužit, nést ovoce. To platí o existenci jako takové, o to víc o existenci křesťanské, o duchovním životě. Není prostě možné být jen „pasažérem“, který se veze, parazitem na druhých a světu, a potažmo Bohu.

To samozřejmě neznamená, že jen výkonný člověk má hodnotu a že každý jiný – malý, ještě nenarozený, nemocný, nemohoucí, starý, nějak jinak zneschopněný či neschopný – je parazit. To v žádném případě, něco takového by byl velmi zrůdný a zcela nekřesťanský pohled na člověka, marxismus, eugenika, elitářství, čirý pragmatismus a materialismus v přímém přenosu…

V přinášení plodů určitě nejde jen o nějaké výkony, ty mohou a mají dělat ti, kteří jsou jich schopni, ale jde spíše o základní nasměrování existence. Nejdřív jde o základní křesťanský životní postoj, postoj následování Pána Ježíše: Chtít být užitečný, chtít sloužit, především chtít milovat. U každého jednotlivce a v různých fázích a možnostech jeho života to má trochu jiné projevy, někdy velmi nenápadné, ale podstatná je právě touha, touha a z ní vycházející docela konkrétní snaha přinášet (Boží) dobré ovoce.

Pro toho, kdo může nějak konkrétně sloužit, pracovat, pomáhat, to opravdu má i tyto podoby, a Bohu díky za to. Pro toho, kdo z nějakých důvodů (již anebo ještě) nemůže, to má podoby jiné, například modlitbu či vnitřní oběť za celý svět, anebo třeba i laskavost a vlídnost k těm, kteří jemu pomáhají.

Kdo chce nést plody, vždy s Boží pomocí je schopen najít, jaké mají být. Kdo chce milovat, vždy najde způsob, jak to činit, jak svou lásku projevit, jaké její plody přinášet. Důležité je chtít a k uskutečnění chtění čerpat Boží sílu. Chtít milovat a konkrétně milovat: to je to ovoce. Boží láska Pána Ježíše, jeho milost: to je ta míza, životadárná síla…

Parazitem bytí – nenávistí a sebestředným sobectvím – je ďábel, dárcem bytí – dávající se Láskou – je Bůh…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 14,19-28; Ž 145; Jan 14,27-31a

Milé sestry, milí bratří,

liturgicky dnes slavíme Svátek posvěcení katedrály. V každé diecézi katolické církve na celém světě se den posvěcení katedrály jakožto mateřského kostela celé církevní obce slaví jako svátek. V našem případě jde o výročí slavnostního posvěcení a otevření katedrály po její přestavbě a dostavbě, ke kterému došlo před jednadevadesáti lety 12. května 1929. To si připomeneme při dnešních mších svatých i v našem kostele. Nyní – ve Slově k povzbuzení – zaměřme však svou pozornost na všednodenní biblická čtení, která by se jinak četla (svátek má totiž svá čtení vlastní). Samozřejmě ne ve smyslu nějakého přehlédnutí či znevážení dnešního svátku, ale jednoduše pro snahu zachovat určitou kontinuitu v našich pokusech o rozjímání, o nechání se povzbudit na pokračování čtenými biblickými texty.

V prvním čtení z druhé poloviny 14. kapitoly Skutků se totiž blížíme již k samotnému závěru Pavlovy první misijní cesty, o ní čteme již několik dní. Dnešní úryvek začne v Lystře uprostřed Malé Asie, kde jsme „byli“ již včera, a skončí v Antiochii syrské, kde apoštolská misijní cesta začala. Máme před sebou několik momentů: Nejprve nepřijetí evangelia ze strany židů. Ti přišli do Lystry a na svou stranu patrně strhli i mnohé pohany, kteří původně chtěli Pavla s Barnabášem prohlásit dokonce za „bohy v lidské podobě“, jak jsme četli včera. Vše ústí až do kamenování apoštola Pavla, který – patrně Božím zázrakem – přežije, odchází a dál hlásá Krista v maloasijských městech. Následuje souhrnná zpráva o zakládání církevních obcí a ustanovováních starších (presbyterů) v nich (tedy svěcení na biskupy a kněze). A pak zpráva o konci celé cesty, o návratu Pavla s Barnabášem do Antiochie syrské a o setkání s tamějšími křesťany. Zítra a pozítří budeme číst, dá-li Bůh, o takzvaném Jeruzalémském koncilu, prvním církevním sněmu, kde budou všichni apoštolové v čele s Petrem, vedení Duchem svatým, rozhodovat, jak to je s nutností obřízky a zachovávání rituální části Tóry pro křesťany z pohanství.

V každém případě – i v prvních dvou částech dnešního úryvku – vidíme, jak Pavlovo apoštolské působení provází zcela protichůdné reakce, které na sebe leckdy velmi záhy navazují, někdy i ze strany týchž lidí: od téměř prohlášení za bohy až po ukamenování. Co si z toho můžeme vzít?

Kupříkladu to, že kritérium přijetí či nepřijetí druhými nemusí být vždy kritériem správnosti či nesprávnosti našeho počínání. Apoštol Pavel hlásá evangelium, činí tak z Kristova poslání, navíc je k tomu i „oficiálně“ vyslán církví, byly na něj vloženy ruce (je tedy biskupem), své poslání naplňuje s Boží pomocí. Vše je jednoznačně dobrá a Boží věc, a přesto není vždycky přijat, ba naopak.

My sice – bohužel – rozhodně vždy nečiníme jen dobré a Boží věci, ale ve světle dnešního Božího slova platí, že ani v našem případě kritérium přijetí-nepřijetí okolím nemůže být absolutním a posledním kritériem správnosti našeho jednání, kritériem, kterým bychom se ve svém počínání měli výhradně řídit. Přijetí ještě nemusí znamenat správnost, lidmi jsou přeci leckdy s radostí přijímána i zlá a zvrácená jednání (o tom svědčí dějiny bohatě). Stejně jako jsou lidmi často nepřijímána jednání a slova dobrá a správná (ani toto není jistě třeba příliš dokazovat), a proto ani nepřijetí nějakého jednání okolím či celkem ještě nemusí znamenat jeho nesprávnost.

V návaznosti na konkrétní události ze Skutků apoštolů si je tak dobré připomenout zejména první z případů: že nepřijetí či dokonce protivenství nebo i přímo pronásledování opravdu ještě nemusí znamenat nesprávnost našeho počínání a že by nebylo správné se nepřijetím a těžkostmi nechat hned odradit. Naopak, jsou v lidském životě situace, kdy i navzdory nepřijetí, „nepotlesku“ či dokonce protivenství je naším přímo posláním v tom či onom dobrém jednání – ať už činech či slovech – s Boží pomocí vytrvat. To je ostatně základní princip skutečné lidské a křesťanské statečnosti, ústící někdy až v mučednictví, ať už je jakéhokoli charakteru. Možná právě zvlášť k takovým situacím se vztahuje také dnešní Pavlovo slovo křesťanům v Ikóniu, že „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“

Apoštolové Pavel a Barnabáš byli stateční v hlásání evangelia, trpěli pro ně mnohá protivenství, kráčeli cestou Božího království. Kéž bychom jim podobnými byli aspoň nějak, aspoň trochu i my, ať už jde o hlásání a žití evangelia v jakýchkoli jeho rozměrech a životních situacích. A kéž by tak – zvlášť v náročných dobách, jakou je a bude i ta naše nynější – se popularita či nepopularita nikdy nestaly absolutními kritérii našeho jednání. Přijetí-nepřijetí sice určitým indikátorem správnosti či vhodnosti jednání být sice mohou a často i jsou, ale rozhodujícím kritériem a normou nechť jsou a zůstanou vždy Kristovo evangelium jakožto nejvýslovnější odraz Boží dobroty a naše vlastní životní poslání, náš osobní úkol. Především to nechť se odráží v našem svědomí, aby se naše svědomí stávalo skutečným s-vědomím (conscientia, syneidésis), vnitřním správným mravním soudem obsahu, vhodnosti a nutnosti našich slov a činů.

Dnešní evangelijní úryvek z Kristovy řeči na rozloučenou – z té také již čteme několik dní (při členění těchto kapitol Janova evangelia je to dnes závěr její první části) – nám k tomu všemu dává překrásné povzbuzení: „Vládce tohoto světa proti mně však nezmůže nic“. Proti síle dobra, pravdy, evangelia, proti Kristu a jeho přítomnostem ďábel skutečně nezmůže nic. Může zničit mnoho jeho projevů ale dobro jako takové ne. Ďábel nezmůže proti Kristu nic ve světě jako celku ani v našem mikrosvětě, pokud my sami se před ním neskloníme a nesejdeme z cesty Boží, nenecháme se od ní odradit. Nepřijetí a různá protivenství k tomu svádějí, někdy velmi silně a svůdně. Zvlášť když dobro působí i skutečné rozdělení a opravdové nesváry mezi lidmi. Ale i to je někdy třeba unést, pro dobro větší, pro dobro Boží, pro dobro Pána Ježíše.

Následná doba patrně přinese i mnohá taková mezilidská rozdělení, nesváry, protivenství, bohužel. Kéž bychom vždy zůstali neoblomně na straně dobra, pravdy, milosrdenství, na straně evangelia. Laciný populismus, líbivé jednání a touha po přijetí za každou cenu nikdy nejsou skutečnou cestou, jsou naopak velmi tenkým svůdným ledem. To platí nejen o různých vedoucích a společensky exponovaných místech, postech a rozhodnutích, ale i v našich docela obyčejných mezilidských vztazích a o našich životních situacích…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 14,5-18; Ž 115; Jan 14,21-26

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme – dnes opravdu jen krátce – svou pozornost opět na obě biblická čtení.

První ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do doby první velké misijní cesty apoštola Pavla, kterou podnikl se svým spolupracovníkem Barnabášem. Vedla z Palestiny po moři přes Kypr, odtud do Malé Asie a pak zase přes Kypr zpět. Uskutečnila se v letech 46 až 48. Apoštolové navštívili postupně více míst, nějakou dobu v nich vždy pobyli a působili, dnes se konkrétně nacházíme v Ikóniu, v kraji přibližně ve středu Malé Asie, v městě Lystra. Máme před sebou svědectví situace, která je důsledkem toho, co se stalo krátce před tím: Když židé ani v Ikoniu nechtěli naslouchat Pavlovu výkladu Starého zákona, nechtěli přijmout Krista, k němuž celé starozákonní dějiny směřují, obrací se Pavel s Barnabášem k pohanům.

A u pohanů v Lystře mají úspěch, zvlášť když Pavel ve jménu Kristově uzdraví chromého. Obyvatelé města ho spolu s Barnabášem chtějí hned prohlásit za „bohy v lidské podobě“, dokonce už přivádějí ověnčené býčky k rituální oběti. Apoštolům se jen stěží daří jim v tom zabránit. Nakonec zabrání a učiní tak jasným poukazem na Boha: Zázrak, který se stal, nebyl učiněn mocí jejich, ale mocí Boží, volají Pavel s Barnabášem s roztrženými šaty.

To je skutečně krásný moment, navíc velmi inspirativní. Do podobné situace se totiž může dostat i leckdo z nás. Takřka s jistotou to nebude tím, že by nás někdo chtěl provolat za bohy za vykonání nějakého zázraku, ten asi nikdy nevykonáme, ale docela snadno se může stát něco mnohem obyčejnějšího: Že nám třeba někdo začne připisovat zásluhy, které nejsou naše, nebo že nás začne za něco nekriticky chválit či dokonce obdivovat, anebo se nějaké naše kvality, které jsme si ale sami nedali, stanou důvodem našich nějakých úspěchů. Jistě si dovedeme představit celou řadu podobných povětšinou příjemných situací.

Samozřejmě, že na nějaké chvále, zvlášť pokud by byla pravdivá a přiměřená, nemusí být ještě nic špatného. A ani nemusí být špatně, že chvála potěší. Nebezpečná však začne být ve chvíli, kdy jí začneme příliš věřit. Respektive když chvála natolik „zahraje“ na struhu naší ješitnosti, že uvěříme, že jsme skutečně „skoro bohové“, že ten či onen talent je jen naší zásluhou, že proto máme nějakou přednost před druhými.  

A tak vždy, když se (náhodou) stane, že jsme za něco pochváleni, je dobré vzpomenout na dnešní situaci z prvního čtení: Ukážeme-li místo toho, abychom se nechali oslavovat, raději na Boha, původce všeho dobra i našich případných schopností, uděláme bezpochyby to nejlepší, co v dané situaci udělat můžeme. Je to lék proti naší pýše a krásné svědectví naší víry v Boha stvořitele.

V evangelijním úryvku dnes pokračujeme ve čtení řeči na rozloučenou, řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Tato dlouhá řeč, jak jsme si již připomněli v minulých dnech, je jakýmsi testamentem Pána Ježíše, neboť vyjadřuje základní pravdy o jeho přebývání v nás a mezi námi po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, tedy v čas církve. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ slyšíme dnes z Ježíšových úst.

Láska ke Kristu spočívá v zachovávání jeho slova. Láskyplná poslušnost je podstatou našeho následování Krista, je snad nejjednodušším vyjádřením našeho vztahu k němu, je ovocem proměny našeho nitra Boží milostí, je projevem naší spásy. Tak se také můžeme pokusit dnešní Kristovo slovo rozvést. Už svatý Irenej, první velký systematik starověké církve, církevní otec pocházející z Malé Asie, později biskup ve francouzském Lyonu, žijící v druhé polovině 2. století, formuloval ve svém hlavním pětisvazkovém díle Adversus haereses, že to, co Kristus v přijaté lidské přirozenosti především napravil, je právě schopnost poslušnosti, a to vlastní poslušností Otce až na kříž.

Schopnost sklonit se před Bohem, Kristem, naslouchat a poslouchat jeho slovo, protože toto slovo je vždy dobré: to by mělo být ovocem naší křesťanské proměny Kristovou milostí, našeho skutečného „zbožštění“, tedy připodobnění Kristu.

Když někdo někoho miluje, tak přeci chce činit, „co mu na očích vidí“. Poslušnost přání druhého není otrockou poslušností, ale radostí, svobodou lásky. A právě taková – a mnohem větší – by měla být naše láskyplná poslušnost k Pánu Ježíšovi…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 6,1-7; Ž 33; 1Petr 2,4-9; Jan 14,1-12

Milé sestry, milí bratří,

máme již pátou neděli velikonoční. Celá velikonoční doba se pomalu přehoupla do své druhé poloviny, za jedenáct dnů, dá-li Bůh, oslavíme nanebevstoupení Páně, za tři týdny, desátý den po nanebevstoupení, pak slavnost Letnic, seslání Ducha svatého. Můžeme to vzít jako příležitost k určité reflexi, jak jsme celý dosavadní velikonoční čas – ve vší jeho letošní jinakosti – duchovně prožili, nakolik uplynulých téměř třicet dnů se pro nás stalo časem setkání se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem v různých podobách jeho přebývání a působení mezi námi, jak jsme i za změněných podmínek prožívali vztah s ním, nakolik nás setkávání s ním mělo naději konkrétně proměňovat…

To vše se může stát předmětem našeho soukromého zpytování svědomí. Společně zkusme opět zaměřit svou pozornost na čtení biblická z dnešní mešní liturgie.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“ (proto je od počátků církve zvláštní součástí jáhenské služby také služba charitativní).

Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž, krásný obraz z Prvního listu Petrova o Kristu, který je úhelným kamenem, a o nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí úhelného kamene je naší cestou k stání se kamenem živým, součástí živé Boží stavby.

Evangelium je z Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání, z řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři. Celá tato řeč bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst ty nejdůležitější pravdy ohledně Kristova přebývání mezi námi po nanebevstoupení, potažmo seslání Ducha svatého, a ohledně našeho následování Pána Ježíše. Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je tak přípravou na dobu církve, je zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm. A tak zkusme právě pod tímto zorným úhlem se zaměřit na dnešní úryvek. S radostným vědomím, že Kristův testament je adresován nám všem.

Nejprve zaznívá z Ježíšových krásná útěcha, která je jeho odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Skutečná Boží útěcha spočívá i v tom, že víra v Krista otevírá lidské srdce Bohu, dává poznat Otce a následovat jeho Syna a že součástí víry v Krista je i víra ve věčnost. To vše Božsky utěšuje a je od sebe neoddělitelné: spojení s Bohem skrze Krista i víra ve věčnost. V obojím nacházíme útěchu především ve chvílích těžkých a bolestných, ve chvílích různých soužení, nebezpečí, nespravedlnosti, nepřijetí, ztrát, ale i ve chvílích velkých a těžkých rozhodnutí, anebo v situacích blížící se smrti nebo „jen“ ohrožení života, našeho či našich blízkých. Tehdy vnímání Boží blízkosti a víra ve věčnost jsou skutečnou útěchou a také Božím světlem ke správnému rozhodnutí. Velikonoční doba setkávání se se Zmrtvýchvstalým je svědectvím a potvrzením, že tato útěcha není marná a planá.

Dalším momentem dnešního úryvku je to, co se vlastně v různých obměnách prolíná celým evangeliem, zvlášť tím podle Janova sepsání: Je to společenství s Kristem, u Jana přímo „přebývání“ Krista v nás a nás v něm, vzájemné „zůstávání“, které má moc přenést člověka do Boha a do věčnosti. Společenství, které nikdo a nic nemá sílu přetrhnout, nedovolí-li to člověk sám. Společenství, které je živé tehdy, když Pán Ježíš se pro nás stane „cestou, pravdou a životem“. Cestou našeho života, jeho směrem a tvarem určenými evangeliem. Pravdou, kdy hlavním kritériem životní moudrosti, pravdy života, dobrého a zlého, se stane Ježíšovo slovo. A životem ve smyslu, že náš vztah k Ježíšovi bude stále více opravdu tím prvním a vše určujícím vztahem naší celé existence, vztahem, který dává ke všem ostatním vztahům Boží dobrou sílu, počátek, obsah, směr a cíl.

Třetím takovým momentem je zaslíbení konání dokonce větších skutků, než konal sám Pán Ježíš. O tom, jak těmto Kristovým slovům snad rozumět – tak, že člověk je zván, aby Boží milostí konal to, co jeho lidství přesahuje, tedy skutečně věřil, doufal a miloval, a to po vzoru samotného Krista –  jsme se snažili rozjímat již včera (a tak to dnes už můžeme přejít).

Víra v Pána Ježíše jako Božího Syna, víra ve věčnost, naděje na ni, společenství s Pánem Ježíšem, přátelství s ním a vnímání působení Boží milosti v našem životě – a samozřejmě ještě mnohem víc, co k našemu následování Pána Ježíše patří – to vše by nás mělo těšit, přinášet nám radost. Ne nějakou povrchní a pomíjivou, ale radost vnitřní, která se kryje s vnitřní útěchou. S útěchou, že jsme milováni samotným Bohem, Kristem a že to nám vlastně stačí. Je to ona „útěcha bez příčiny“ (consolatio sine causa), jak tento stav srdce člověka nazývá sv. Ignác z Loyoly, „útěcha bez příčiny“, která je darem Božím a zároveň znamením, že se snažíme Pána Ježíše aspoň trochu opravdu následovat a že on – i navzdory našim slabostem, chybám a pádům – je opravdu tím prvním a posledním, alfou i omegou v našem životě. Protože lidské duši, která se takto snaží a Kristu se otevře, Bůh tuto útěchu prostě chce dát…

Abychom si ji mohli snad trochu představit, tak tato útěcha není nepodobná vnitřní radosti z dobrých mezilidských vztahů, ze vztahů krásných přátelství, manželství, bratrství a sesterství. Ne nadarmo nejjedinečnější z těchto vztahů – vztah manželský – je už biblickým obrazem vztahu duše a Krista. Samozřejmě s tím, že vztah k Pánu a tím pádem radost a útěcha z něj je mnohem jistější, protože ten druhý – Bůh – nás nemůže zklamat.

A tak jestliže už dobré mezilidské (horizontální) vztahy dokáží náš život prozářit, o co víc to platí o našem základním vztahu vertikálním, o našem vztahu k Bohu, s Pánem Ježíšem. A jestliže do našich pozemských vztahů musíme také investovat, tak i do vztahu s Bohem. Ne že by Kristus naši nějakou investici potřeboval, ten nás miluje Božsky a nepodmíněně, ale my tuto vlastní investici potřebujeme pro přijetí Kristovy lásky, jeho útěchy. A právě rostoucí vnitřní útěcha je znamením, že skutečně investujeme a že investujeme správně.

A nejde jen o nás, ale samozřejmě i o celý mikrosvět, do něhož jsme vrženi: čím více Boží útěchy a radosti v nás bude, tím snadněji budeme konat dobro a radost a útěchu rozdávat dál.

Z letošní – tak v mnohém jiné – velikonoční doby, která je pro takovouto investici jistě „dobou příhodnou“, nám zbývají ještě tak dvě pětiny…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 13,44-52; Ž 98; Jan 14,7-14

Milé sestry, milí bratří,

máme zase všední den, sobotu 4. týdne velikonočního a samozřejmě také májovou mariánskou sobotu. Zaměřme krátce svou pozornost na obě dnešní biblická čtení. Kéž by i Panna Marie, Hvězda jasná, nám v našich rozjímáních a hlavně v životě dle Božího slova byla průvodkyní, Průvodkyní na cestě (hodegetrix), jak zní jeden z jejích krásných starobylých titulů…

První čtení ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do Antiochie Pisidské v Malé Asii, do doby první Pavlovy velké misijní cesty, tedy do druhé poloviny 40. let 1. století. Spolu s Barnabášem přišel Pavel v sobotu do synagogy, ujal se slova a přednesl své kázání, „něco na povzbuzení“, jehož část jsme slyšeli předevčírem (druhá část by se byla četla včera, kdy jsme slavili slavnost posvěcení našeho kostela, a tak četli jiná biblická čtení). Už předevčírem jsme si připomněli, že Pavlova řeč je krásným příkladem křesťanské četby celku Starého zákona jako toho, který své naplnění nachází jedině v Pánu Ježíšovi, na jehož příchod je přípravou.

Dnešní úryvek svědčí o tom, co se stalo týden na to, další sobotu. Mnozí z židů nepřijímají Pavlův výklad Starého zákona, přičemž není až tak podstatné, proč se tak děje. V každém případě nepřijetí židy se pro apoštoly stává znamením, aby se obrátili k pohanům. Pavel zde v praxi zažívá to, co pak v Listě Římanům rozvine i teologicky: Bylo to poblouznění Izraele, „tajemství zatvrzelosti“, které (ještě jasněji) otevřelo Kristovo evangelium všem pohanům.

Aniž bychom otevírali velké teologické otázky tohoto „tajemství zatvrzelosti“ (k nim si můžeme přečíst 9. až 11. kapitolu výše zmíněného listu) a snažili se je nějak vyřešit (řešení musíme v tomto případě jednoznačně ponechat Božímu tajemství), můžeme se celou situací nechat velmi prakticky inspirovat: Apoštol Pavel v tom, že evangelium židy skutečně není přijímáno, rozpoznal znamení, že má s ním jít prostě jinam, k někomu, kdo o evangelium bude stát, k pohanům. Nepřijetím se nenechal odradit, zlomit, i když byl dokonce pronásledován, jen pokračoval ve svém díle jinde.

Tak to platí o hlásání evangelia stále: Nepřijme-li ho jeden člověk, může ho přijmout jiný a jinde, byla by škoda kvůli nepřijetím a neúspěchům s hlásáním evangelia skončit. Navíc, kdo ví, jak vše nakonec dopadne i s tím prvním, to ví jen Bůh. Vždyť sám Pavel ve svých listech píše, že „jeden zasévá, další zalévá, jiný sklízí“ a navíc že k obrácení Izraele nakonec dojde, pak že teprve bude moci přijít Kristus na konci světa.

Něco takového neplatí ale zdaleka jen o hlásání evangelia, nýbrž o každém konání dobra, které k evangeliu, k jeho žití i hlásání nedílně patří. Ani v konání dobra se nemáme nechat odradit neúspěchy a nepřijetími, i když je to mnohdy také velmi těžké a frustrující. Když někde někdo o naše nějaké dobro skutečně nestojí, můžeme pomoci třeba jinde a někomu jinému. To pochopitelně neznamená dobro obrátit ve zlo, to přeci svatý Pavel v žádném případě neudělal, ale prostě nabídnout pomoc dál a dalším. S tím, že kdyby ten, kdo naši pomoc prvně odmítl, ji potřeboval a navíc o ni stál, tak mu ji rozhodně odmítnout nemůžeme, naopak. Stejně jako Pavel, který si ze všeho nejvíc přál, aby se židé nakonec obrátili, dokonce tak moc přál, že by pro to i svou vlastní spásu obětoval, jak dojemně vyznává v Listě Římanům.

Evangelijní úryvek nás přenáší do chvil po poslední večeři, nasloucháme Ježíšově řeči na rozloučenou. Dnešní slova jsou jeho odpovědí na Filipovu prosbu „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí“. Pán Ježíš odpovídá, že kdo vidí jej a věří v něj, už vidí Otce, protože on je Božím Synem, který se stal člověkem – to je základní pravda, která se všemi jeho velkými řečmi v různých obměnách prolíná stále, pravda, o které jsme ve velikonoční době měli už více možností rozjímat. To, co ale v jiných řečech až tak nemáme, je krásné zaslíbení, které Pán Ježíš vysloví hned nato, zaslíbení, že jeho učedníci budou konat ještě větší skutky, než konal on sám, protože on se nyní loučí a odchází na nebe.

Jak tomu rozumět? Že bychom měli být schopni větších a zřejmějších zázraků, že bychom jich měli udělat dokonce víc? Že bychom měli také vstát z mrtvých vlastní silou? Anebo že bychom měli také sílu vykoupit svět? Určitě nic z toho, to vše jsou atributy Kristova jedinečného boholidství.

Možná ale slovu Kristovu – aspoň neuměle – můžeme rozumět tak, že naše skutky mají být „větší než Kristovy“ v tom smyslu, že můžeme s Boží pomocí udělat něco, co nás přesahuje, co je Boží. Pán Ježíš konal a koná to, co je oběma jeho přirozenostem vlastní, koná Boží i lidské skutky, boholidské (theandrické, jak říká krásný příslušný grekismus). My můžeme konat jen skutky lidské, jsme jen lidé, ale z Boží milosti můžeme vykonat něco, co nám vlastní není, protože nejsme Bůh, co nás Božsky přesahuje

V tomto ohledu je třeba Kristovo zaslíbení vztáhnout asi nejprve a specificky na apoštolskou službu. Apoštolové a jejich nástupci rozhodně dělají věci větší, než jakých jsou schopni, zejména když vysluhují svátosti anebo hlásají Boží slovo. K tomu nutně potřebují Boží milost, v případě svátostí dokonce zcela nezaslouženou svátostnou moc vázanou na kněžské svěcení. Ale můžeme Kristova slova chápat i v širším smyslu jako vztažená nám všem, Kristovým učedníkům a učednicím: Všem nám totiž nějak platí zaslíbení konat „skutky ještě větší“, skutky Boží.

V řeči o chlebě života jsme o jednom takovém Božím skutku slyšeli. „to je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“, tedy v Pána Ježíše. Křesťanská víra je darem, který si nikdo z nás nemůže sám dát ani zasloužit, je prostě darem Božím, je skutkem, který nás přesahuje. Podobně vše, co k víře – ve smyslu celoživotního postoje následování Pána – patří a z ní vychází. Darem je tak vše, co nás otevírá Bohu i druhému člověku, co nás uschopňuje ke skutečné víře, naději a lásce, především k té poslední, k lásce, která umí dávat sama sebe, až na kříž… To totiž už přesahuje pud sebezáchovy nám jako tvorům vlastní a činí z nás lidi proměněné k Božímu obrazu a podobě.

Prvním předpokladem k takovým skutkům je otevřenost je jako dary Boží přijmout. A možná o ně i prosit. Ne nadarmo po zaslíbení ještě větších skutků následuje jiné zaslíbení, totiž to, že Pán Ježíš nám dá, oč ho budeme prosit v jeho jménu. A jediné, co nám vlastně slíbil, je on sám.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 7,44-50; Ž 95; 1Kor 3,9c-11.16-17; Jan 2,13-22

Milé sestry, milí bratří,

slavnost posvěcení kostela, lidově „posvícení“, je bezpochyby velkou slavností každého chrámu a měla by být také radostí všech těch, kteří do toho či onoho kostela chodí. Náš kostel, ještě nedovybavený, byl slavnostně posvěcen 8. května roku 1932, dnes je tomu přesně osmaosmdesát roků. Sice vzhledem k současné situaci ještě nemůžeme dnešní slavnost oslavit v takovém měřítku, v jakém bychom si to přáli, přesto stojí za to na ni aspoň nezapomenout.

Chrám je v mnoha náboženstvích chápán jako výsostné místo setkávání se člověka s Bohem či bohy, jako místo Božího přebývání mezi lidmi, místo kultu, místo posvěcení člověka a světa. Potřeba chrámu je důsledkem vnímání, že Bůh je Bůh, ať je jakkoli vnímán, je vždy do jisté míry nedostupný, proto přebývá v nebi, zatímco člověk žije na zemi a obývá ji. Chrám, posvátné místo ke kultu vyčleněné, se pro člověka stává místem propojení nebe a země, „domem“ Božím mezi lidmi.

Podobně jako poznání Boha dostává ve starozákonních dějinách stále jasnější obrysy – starozákonní člověk ve svých dějinách Boha, jeho jedinost, velikost a dobrotu stále jasněji a očištěněji poznává, tak je tomu i s představou chrámu. Izrael nejprve staví lokální svatyně na místech Zaslíbené země, podle toho, kde se ten či onen patriarcha setkal s Hospodinem. Po vyvedení z Egypta a dání Desatera je zbudována pro jeho desky Schrána úmluvy, příslušníci kmene Levi jsou vyčleněni k její službě. Schrána je nejprve ve Stanu setkávání, na kterém spočívá „Boží sláva“ (šekinah), aby konečně v 10. století př. Kr. král Šalamoun pro ni vystavěl chrám na místě, které si Hospodin pro své přebývání sám vybral, na pahorku Sión v Jeruzalémě. Tím začíná dlouhá historie jeruzalémského chrámu, trvající až do roku 70 po Kr., kdy je definitivně zničen a zbude z něj nakonec jen „Zeď nářků“.

I při vší jedinečnosti starozákonního chrámu už jeho samotná historie naznačuje, že chrám, dokonce ani ten jeruzalémský, není tím nejhlavnějším místem Božího přebývání na zemi. Jím ani nikdy nebyl, protože od začátku dějin spásy je výsostným místem Božího přebývání a působení Izrael sám. Proto také ve velesvatyni chrámu jeruzalémského nespočine nic jiného než desky Desatera, proto mohou vznikat od 3. století př. Kr. synagogy, a to na všech místech, kde židé žijí. Chrám sice až do svého zničení zůstane zcela zvláštním místem Božího přebývání, protože jediným místem obětního kultu, ale nikoli jediným a hlavním. To si Izrael během svých dějin stále zřejměji uvědomuje, zvlášť když postupně stále více zjišťuje, že Hospodin Bůh je s ním všude, i mimo chrám, i daleko od chrámu, dokonce i v babylónském vyhnanství. Bůh přebývá především uprostřed svého lidu, nejvýrazněji a nejpožehnaněji v dobách, kdy Izrael žije dle mojžíšského Zákona. Proto všechny starozákonní reformy spočívaly právě v tomto: v obnovení poslušnosti Božímu zákonu, Smlouvě.

Jedním z rozhodujících momentů Nového zákona, jedním z důvodů, proč židé nepřijmou Krista jako Božího syna a odsoudí ho na smrt, je scéna z dnešního evangelia: Pán Ježíš symbolicky očišťuje jeruzalémský chrám, protože ho jednou ve skutečnosti rozboří, neboť pravým chrámem je od nynějška jeho lidství (jako důkaz toho už církevní otcové interpretovali zničení jeruzalémského chrámu Vespasianem Titem). Kristovo lidství je největším možným přebýváním Boha na zemi, protože jen Kristovo lidství a nic jiného je s Božstvím bytostně spojeno v jedné jediné osobě, Pán Ježíš je pravým Bohem i pravým člověkem, Slovem, které se stalo tělem (člověkem, chrámem), aby přebývalo mezi námi.

Od vtělení Božího syna je Božím chrámem na zemi Kristovo lidství a to, v čem tajemně pokračuje. Jednak v lidství každého člověka, protože Kristus svým vtělením tajemně přijal do svého lidství každého jednotlivého člověka. A jednak v křesťanství, potažmo v církvi, jejíž podstatu tvoří ona známá triáda: bohoslužba (leitourgía), svědectví (martyría) a společenství (koinonía).

Proto křesťané na samém počátku žádné lidskýma rukama postavené chrámy také neměli. K bohoslužbě, zvlášť k „lámání chleba“ se nejprve scházeli po domech či kdekoli jinde, kde se shromáždili dva nebo tři v Kristově jménu. Když pak k bohoslužebným účelům začala být některá místnost domu vyhrazena, anebo když se záhy začaly stavět samostatné bohoslužebné budovy, křesťanské chrámy, byla to jednak místa bohoslužebného shromáždění (to ostatně vyjadřuje opět jazyk, kdy v řečtině i latině – a pak i v řadě moderních jazyků – je stejné slovo pro „církev“ i „chrám“, a to doslova „shromáždění“) a jednak místa, která i křesťané začali vnímat jako nějak posvátná, protože se právě zde čte a hlásá Boží slovo a vysluhují svátosti. Proto se tomu velmi záhy začala tato místa i přizpůsobovat a podle toho upravovat a vyzdobovat. Tak postupně vzniklo sakrální umění a sakrální architektura, které od začátku měly pomoci člověku se s Bohem setkat a celým svým vzezřením, výzdobou na Krista ukázat. Chrám začal být chápán jako odraz nebe na zemi a i určitým místem Božího přebývání na zemi, zvlášť pak, když se v něm začala se stále větší úctou uchovávat Nejsvětější svátost.

Pokud toto vnímání nezastíní ta nejpodstatnější „místa“ Božího přebývání – v každém člověku, v křesťanství, zvlášť v eucharistii, a v nebi, je to v pořádku, je to křesťanské. Pokud navíc kostel pomáhá člověku se s Kristem setkat a jeho milostí být proměňován, Bohu díky za to.

Bohu díky za náš velký a krásný kostel. Jože Plečnik jej zamýšlel jako takový, který na jednu stranu naváže na starokřesťanskou tradici chrámového prostoru, a přitom se nestane nějakou romantizující napodobeninou, a na stranu druhou bude kostelem pro moderního člověka, ve kterém mu vše k setkání s Bohem napomůže způsobem jemu přiměřeným. Díky tomu, že Plečnik byl bezpochyby génius sakrální architektury, podařilo se mu (a jeho žáku Otto Rothmayerovi, který interiér dokončoval) to učinit dokonce nadčasově: I dnes, po osmaosmdesáti letech, prostor našeho kostela – jeho střídmá svébytná krása, jeho strohost a pestrost zároveň, architektura s tolika světelnými průhledy či srozumitelná křesťanská symbolika – může každému pomoci otevřít se Boží milosti. Ne nadarmo je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Páně: to je místo, kde se v Ježíši Kristu spojilo lidství s Božstvím…

Náš kostel možná není „láska na první pohled“, ale na ten druhý, hlubší, trvalejší, určitě ano. Je třeba láskou až na druhý pohled, ale o to větší. Kéž by nás dnešní slavnost jednoduše potěšila tím, že smíme mít tak krásný kostel, že ho můžeme mít rádi jako místo, kde se setkáváme s Pánem Ježíšem, kde nasloucháme Božímu slovu, přijímáme svátosti, adorujeme Pána v eucharistii, modlíme se a shromažďujeme se, a tak můžeme být jeho milostí proměňování, abychom my sami byli stále většími Kristovými chrámy na zemi…

Chození do kostela prostě ke křesťanství bytostně patří, protože je to chození za Pánem Ježíšem. To by mělo být vždy naší radostí. V kostele, který máme rádi, navíc radost může být ještě o něco radostnější…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 113,13-25; Ž 89; Jan 13,16-20

Milé sestry, milí bratří,

i dnes pokračujme v pokusech o rozjímání nad všednodenní biblickou četbou na pokračování, zítra, dá-li Bůh, budeme slavit slavnost posvěcení našeho kostela, kdy pokusíme zaměřit svou pozornost na toto sváteční téma.

Včera jsme v prvním čtení ze Skutků apoštolů četli o začátku první misijní cesty svatého Pavla, kterou podnikl spolu s Barnabášem v letech 46 až 48. Vedla z Palestiny přes Kypr do Malé Asie a pak zase zpět. I přestože je Pavel povolán zvěstovat evangelium především pohanům, neznamená to, že by židům, starozákonnímu Božímu lidu, ze kterého sám pocházel, nehlásal evangelium vůbec. Jeho dobré rabínské vzdělání a vlastní obrácení, kdy se z věřícího a poctivého farizeje stal Kristovým učedníkem, Apoštolem národů, ho k tomu také disponovaly. Ostatně, jak sám pak ve svých listech vícekrát reflektuje, bylo to právě nepřijetí evangelia ze strany židů, které pro něj bylo znamením správnosti jeho misie mezi pohany. Není proto až tak k podivení, že dnes máme před sebou právě svědectví o Pavlově zvěstování evangelia právě židům.

Jsme v Antiochii Pisidské (to je jiná Antiochie než ta syrská, jde o starověké město v Malé Asii), v židovské synagoze, při sobotní synagogální bohoslužbě. Pavel, po skončení četby Písma svatého Starého zákona, přednese svou řeč, „něco pro povzbuzení“. Je to krásná a Bohem inspirovaná (vždyť jde o součást Božího slova) ukázka starokřesťanské exegeze Starého zákona, respektive jeden z jejích biblických prototypů: Celý Starý zákon, od začátku až do konce, ve skutečnosti ukazuje na Krista, neboť jedině v něm nachází své naplnění a svůj smysl. Vše podstatné z Kristova života a působení je ve Starém zákoně zároveň nějak předpovězeno a předobrazeno, vše novozákonní se proto děje „podle Písem“, jak pak vysloví i křesťanské Krédo (secundum Scipturas). Celé dějiny spásy prostě vrcholí v Pánu Ježíšovi, pravém Mesiášovi, který nejenže naplnil všechna starozákonní (davidovská) očekávání, ale svým Boholidstvím je přímo „přeplnil“: naplnil, předčil a překonal zároveň.

Podobným, byť samozřejmě ne totožným způsobem – jak aspoň na jednom místě uslyšíme už i ve Skutcích, při Pavlově kázání na aténském areopagu v 17. kapitole – se pak raně křesťanská apologetika (obrana víry) obrátí i směrem k pohanskému světu: Vše moudré a pravdivé v antické filozofii jakož i v antickém náboženském tušení (to bude onen „oltář neznámému bohu“) je otevřeno svému naplnění v Kristu, očekává své očištění a naplnění v křesťanství, ve kterém je hledaný Bůh lidem nejblíže a nejvíce přítomný.

Je dobré si tyto souvislosti občas připomenout, protože nás upozorňují na jednu známou a nesmírně důležitou pravdu víry: Všechno, co je a co se děje, vždy nás nějak připravuje, otevírá Kristu, a to prostě proto, že nic z toho, co je a co se děje, není a neděje se bez toho, aniž by Bůh tomu dal bytí, vše od Boha vyšlo a k Bohu se má navrátit, přičemž tím, skrze kterého se obojí děje, je Syn, vtělený Boží syn. Proto vše jsoucí je Synu otevřeno, na Syna čeká, především člověk. Jedinečně se tato příprava na Syna děje ve Starém zákoně, ve starozákonních dějinách spásy. Nějak, v ne tak intenzivní míře a mnohem zahaleněji a často zmateněji, to ovšem platí úplně o všem.

Kéž bychom proto, oslovení svatým Pavlem, jeho dnešní řečí v synagoze v Antiochii Pisidské, dokázali i my ve svém životě, ve světě, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme, a v lidech kolem sebe, vystopovávat a objevovat, jak vše nakonec ukazuje na Pána Ježíše, jak vše volá po naplnění v něm. V praxi něco takového můžeme prožívat například tak, že čím více vnímáme svět, sebe a lidi kolem sebe, uvědomujeme si jeho, svou i jejich křehkost, nehotovost, nedokonalost a slabost. A tím potřebu Boha, Boha, který nám bude blízko a přesto zůstane Bohem, potřebu Pána Ježíše. Karl Rahner by v této souvislosti jistě hovořil o „transcendentální zkušenosti“, o prožitku bytí, zejména bytí sebe samého, jakožto otevřeného Nekonečnu a toužícího po něm. Tedy Pánu Ježíšovi, Bohu, který se stal člověkem, přebýval a stále přebývá – jedinečně v křesťanství – mezi námi. Kéž by takový prožitek nás vždy k němu vedl, otevíral naše nitro jeho milosti, jeho přítomnostem (v křesťanství). A na druhou stranou aby se nám stal i jedním z mnoha argumentů, proč je správné Krista následovat, proč je dobré a radostné být křesťanem…

K dnešnímu evangeliu snad jen kratičkou poznámku. Necháme-li stranou další velká a navýsost teologická témata, která slovy Pána Ježíše pronesenými na závěr poslední večeře bezprostředně po mytí nohou prosvítají, jedno přehlédnout nemůžeme: Pán Ježíš připravuje své učedníky na to, že bude zrazen a ponížen a že právě tehdy mají uvěřit, že je to on, skutečný Boží Mesiáš. Má to svou hlubokou logiku. Na kříži se nejvíce zjeví, kým Pán Ježíš je, vtělením Boha, který je láskou. Proto je Bůh Trojicí, proto se Syn vtělil, proto dobrovolně přijal kříž…, že je Láskou.

Budeme-li aspoň trochu v lásce Kristu podobní, budeme přijatelnější pro svět, budeme „poslanými“ Kristem, tedy „apoštoly“, jak čteme v dnešním evangeliu. Samozřejmě s vědomím, že „služebník (nikdy!) není víc než jeho pán, posel (nikdy!) víc než ten, kdo ho poslal.“

To platí pochopitelně ve všech dobách, v době koronavirové také a navíc se sobě zvláštní intenzitou…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 12,24 – 16,5a; Ž 67; Jan 12,44-50

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme i dnes v pokusech o rozjímání nad oběma biblickými čteními.

V prvním ze Skutků apoštolů se dostáváme někdy do roku 46, stojíme na samém začátku Pavlovy první misijní cesty, na začátku velkého Božího díla zvěstování evangelia všem národům, jehož se právě Pavel stal nástrojem.

Situace je následující: Pavel (Šavel) a Barnabáš se spolu s Janem Markem vrací z Jeruzaléma, kam nesli finanční dar, zpět do Antiochie. Během bohoslužby jsou Pavel a Barnabáš vybráni, „odděleni“ pro dílo, ke kterému je povolal Pán vanutím Ducha svatého, jsou na ně vloženy ruce představených církevní obce (můžeme v tom číst biskupské svěcení) a oni jsou propuštěni, vysláni. Vedeni Duchem svatým odcházejí nejprve do přístavu Seleukie, odtud odplouvají na Kypr (tam dnešní úryvek končí), aby se pak přes Malou Asii (asijskou část dnešního Turecka) přibližně za tři roky zase vrátili zpět.

Zejména dva momenty tohoto biblického svědectví mohou být pro nás inspirativní:

Zaprvé je to skutečnost, že ke všemu došlo při slavení bohoslužby. Vzhledem k tomu, že jsme v Antiochii, mimo Jeruzalém, v církevní obci složené z křesťanů ze židovství i pohanství, tedy z „hebrejů“ i „helénistů“, určitě nešlo ani o chrámovou ani o synagogální liturgii, nýbrž s jistotou o bohoslužbu křesťanskou, o „lámání chleba“, o mši svatou. Během ní dochází z vnuknutí z Ducha svatého k nápadu vybrat ty dva a poslat je k dílu, ke kterému je vyvolil sám Pán.

Že se to stalo právě takto, ukazuje, že „formát“ bohoslužby – vedle mnoha dalšího Božího, čím mše svatá je – může být i pro nás „formátem“, ve kterém stále může dojít k zásadním Božím vnuknutím, i třeba k takovým, která nějak změní náš dosavadní život. Biblické události jsou přeci nejen svědectvím, jak se věci udály jednou, nýbrž i vzorem toho, jak Bůh jedná, přichází a promlouvá k lidem i v době pobiblické, v čase církve, v době naší. Proto je dobré i na toto pamatovat, kdykoli jdeme na bohoslužbu, zejména na mši svatou – a to už brzy, dá-li Bůh, budeme moci všichni: Abychom byli otevření Božímu oslovení, vnuknutí, zásahu. Bohoslužba, právě protože je eminentním prostředím přítomnosti a působení Pána Ježíše – v Božím slově a v eucharistii, je i prostředím, ve kterém se mohou dít důležitá Boží vnuknutí…

Druhým momentem dnešního prvního čtení je, že „vyslání“ se děje vnuknutím Ducha svatého. Ten se stane silou celého apoštolského působení svatého Pavla, již od Letnic je silou Kristova působení v církvi. Že tomu tak je, máme na vícero místech Skutků apoštolů a Pavlových listů i explikováno: Jsou to místa, kdy čteme, že Duch svatý vedl apoštola tam či onam, že mu dal to či ono vykonat, že to či ono Boží Kristovo dílo v církvi učinil. Svatý Pavel pak ve svých listech působení Ducha svatého v srdci křesťana i v církvi také teologicky systematizuje.

Duch svatý – Boží oheň, vítr a voda, jak si budeme s blížícími se Letnicemi stále častěji připomínat – by měl být takovým i v našem životě. Měli bychom se jím nechat vést, měli bychom se ptát a zkoumat, kam nás Duch svatý vane, k čemu zapaluje, k čemu dává sílu. A otevírat se jeho působení a vedení. Ve velkých a vážných otázkách, zásadních zlomových momentech svého života i v jeho každodennosti, každý den, každou chvíli. Zvlášť bychom se měli ptát, kam Duch Boží vane a k čemu vede, když se nemůžeme rozhodnout, když nevíme, co je dobré a co ne, co máme či nemáme učinit nebo říci, anebo třeba když najednou máme před sebou čas, se kterým nevíme, jak naložit. Anebo, a to je nyní obzvlášť důležité, nacházíme-li se v nějaké bezprecedentní situaci, kdy každé naše jednání je prototypem, jak jsme onehdy rozjímali o době nynější.

Kdybychom se častěji ptali, kam nás Boží Duch chce vést, nejenže by najednou naše víra, náš vztah k Bohu oživly (Duch svatý je mimo jiné „pán a dárce života“), ale i náš život by se stal více dobrodružným, vpravdě Božím dobrodružstvím. A takové je vždy lepší než jen nějaké dobrodružství naše…

Evangelijní úryvek nás přenáší těsně před poslední večeři. Podle Janova sepsání v tuto chvíli zaznívá poslední „hlasité zvolání“ Kristova veřejného působení. A je příznačné, že tento závěrečný výkřik se týká slyšení Kristových slov a jejich zachovávání: Kristovo slovo je Božím slovem a Boží přítomností, je zdrojem života pro toho, kdo je zachovává, soudcem tomu, kdo je nezachovává či jím pohrdá. Tímto zvoláním končí Kristovo veřejné působení a začínají události velikonoční.

Mnohokrát jsme rozjímali o dvou základních smyslech Písma, doslovném (historickém) a duchovním (alegorickém, morálním a anagogickém). Trochu jinak je to s poměrem těchto smyslů u Zákona starého (ještě nedokonalého slova Božího) a Zákona nového, zvlášť slova evangelia. U Nového zákona, zvlášť slova evangelia je vztah doslovného a duchovního smyslu podobný vztahu Kristova lidství a Božství: slovo evangelia, jeho znění, jeho litera (doslova „písmenko“) je totiž podobné Kristovu lidství nesoucímu jeho Božství. Jestliže lidství Kristovo je nástrojem jeho Božství, pak nelze dospět k Božímu obsahu Písma (Nového zákona) bez zachování jeho znění.

Jistěže vše je ještě složitější, ale zjednodušeně a v souvislosti s dnešním evangeliem lze říci, že u mravního apelu evangelia tento vztah platí bezezbytku. Vztah k liteře evangelia v mravním apelu je skutečně analogický k našemu vztahu ke Kristovu lidství, a to prostě proto, že i o slově evangelia platí: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“.

A zde se nám obě rozjímání k dnešním biblickým čtením tak trochu potkávají. Boží slovo Nového zákona, zvlášť slovo evangelia, je kritériem rozlišení, zda to či ono vnuknutí může být od Ducha svatého. To, co je s evangeliem v souladu, od něj může být, to, co není, od něj určitě nebude. Vždyť je to stále týž Duch svatý, který Syna snesl do těla Panny, v pomazání kterého Syn veřejně působil i šel na kříž, kterým byl Syn také vzkříšen a který Syna vdechl literám Nového zákona skrze mysl svatopisců…

Proto také slovo Kristovo, slovo evangelia je naším soudcem. Kéž by jím nebylo až jednou při posledním soudu, ale už i během našeho pozemského života, v každém našem jednání, a kéž bychom se jeho soudem vždy řídili. Zvlášť nyní, v době bezprecedentní, kdy evangelium se nám má stát obsahem, vzorem, archetypem našich prototypických jednání a Duch svatý jejich dobrou Boží silou…

stáhnout pdf