Biblická čtení: Sk 14,5-18; Ž 115; Jan 14,21-26

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme – dnes opravdu jen krátce – svou pozornost opět na obě biblická čtení.

První ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do doby první velké misijní cesty apoštola Pavla, kterou podnikl se svým spolupracovníkem Barnabášem. Vedla z Palestiny po moři přes Kypr, odtud do Malé Asie a pak zase přes Kypr zpět. Uskutečnila se v letech 46 až 48. Apoštolové navštívili postupně více míst, nějakou dobu v nich vždy pobyli a působili, dnes se konkrétně nacházíme v Ikóniu, v kraji přibližně ve středu Malé Asie, v městě Lystra. Máme před sebou svědectví situace, která je důsledkem toho, co se stalo krátce před tím: Když židé ani v Ikoniu nechtěli naslouchat Pavlovu výkladu Starého zákona, nechtěli přijmout Krista, k němuž celé starozákonní dějiny směřují, obrací se Pavel s Barnabášem k pohanům.

A u pohanů v Lystře mají úspěch, zvlášť když Pavel ve jménu Kristově uzdraví chromého. Obyvatelé města ho spolu s Barnabášem chtějí hned prohlásit za „bohy v lidské podobě“, dokonce už přivádějí ověnčené býčky k rituální oběti. Apoštolům se jen stěží daří jim v tom zabránit. Nakonec zabrání a učiní tak jasným poukazem na Boha: Zázrak, který se stal, nebyl učiněn mocí jejich, ale mocí Boží, volají Pavel s Barnabášem s roztrženými šaty.

To je skutečně krásný moment, navíc velmi inspirativní. Do podobné situace se totiž může dostat i leckdo z nás. Takřka s jistotou to nebude tím, že by nás někdo chtěl provolat za bohy za vykonání nějakého zázraku, ten asi nikdy nevykonáme, ale docela snadno se může stát něco mnohem obyčejnějšího: Že nám třeba někdo začne připisovat zásluhy, které nejsou naše, nebo že nás začne za něco nekriticky chválit či dokonce obdivovat, anebo se nějaké naše kvality, které jsme si ale sami nedali, stanou důvodem našich nějakých úspěchů. Jistě si dovedeme představit celou řadu podobných povětšinou příjemných situací.

Samozřejmě, že na nějaké chvále, zvlášť pokud by byla pravdivá a přiměřená, nemusí být ještě nic špatného. A ani nemusí být špatně, že chvála potěší. Nebezpečná však začne být ve chvíli, kdy jí začneme příliš věřit. Respektive když chvála natolik „zahraje“ na struhu naší ješitnosti, že uvěříme, že jsme skutečně „skoro bohové“, že ten či onen talent je jen naší zásluhou, že proto máme nějakou přednost před druhými.  

A tak vždy, když se (náhodou) stane, že jsme za něco pochváleni, je dobré vzpomenout na dnešní situaci z prvního čtení: Ukážeme-li místo toho, abychom se nechali oslavovat, raději na Boha, původce všeho dobra i našich případných schopností, uděláme bezpochyby to nejlepší, co v dané situaci udělat můžeme. Je to lék proti naší pýše a krásné svědectví naší víry v Boha stvořitele.

V evangelijním úryvku dnes pokračujeme ve čtení řeči na rozloučenou, řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Tato dlouhá řeč, jak jsme si již připomněli v minulých dnech, je jakýmsi testamentem Pána Ježíše, neboť vyjadřuje základní pravdy o jeho přebývání v nás a mezi námi po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, tedy v čas církve. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ slyšíme dnes z Ježíšových úst.

Láska ke Kristu spočívá v zachovávání jeho slova. Láskyplná poslušnost je podstatou našeho následování Krista, je snad nejjednodušším vyjádřením našeho vztahu k němu, je ovocem proměny našeho nitra Boží milostí, je projevem naší spásy. Tak se také můžeme pokusit dnešní Kristovo slovo rozvést. Už svatý Irenej, první velký systematik starověké církve, církevní otec pocházející z Malé Asie, později biskup ve francouzském Lyonu, žijící v druhé polovině 2. století, formuloval ve svém hlavním pětisvazkovém díle Adversus haereses, že to, co Kristus v přijaté lidské přirozenosti především napravil, je právě schopnost poslušnosti, a to vlastní poslušností Otce až na kříž.

Schopnost sklonit se před Bohem, Kristem, naslouchat a poslouchat jeho slovo, protože toto slovo je vždy dobré: to by mělo být ovocem naší křesťanské proměny Kristovou milostí, našeho skutečného „zbožštění“, tedy připodobnění Kristu.

Když někdo někoho miluje, tak přeci chce činit, „co mu na očích vidí“. Poslušnost přání druhého není otrockou poslušností, ale radostí, svobodou lásky. A právě taková – a mnohem větší – by měla být naše láskyplná poslušnost k Pánu Ježíšovi…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 6,1-7; Ž 33; 1Petr 2,4-9; Jan 14,1-12

Milé sestry, milí bratří,

máme již pátou neděli velikonoční. Celá velikonoční doba se pomalu přehoupla do své druhé poloviny, za jedenáct dnů, dá-li Bůh, oslavíme nanebevstoupení Páně, za tři týdny, desátý den po nanebevstoupení, pak slavnost Letnic, seslání Ducha svatého. Můžeme to vzít jako příležitost k určité reflexi, jak jsme celý dosavadní velikonoční čas – ve vší jeho letošní jinakosti – duchovně prožili, nakolik uplynulých téměř třicet dnů se pro nás stalo časem setkání se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem v různých podobách jeho přebývání a působení mezi námi, jak jsme i za změněných podmínek prožívali vztah s ním, nakolik nás setkávání s ním mělo naději konkrétně proměňovat…

To vše se může stát předmětem našeho soukromého zpytování svědomí. Společně zkusme opět zaměřit svou pozornost na čtení biblická z dnešní mešní liturgie.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“ (proto je od počátků církve zvláštní součástí jáhenské služby také služba charitativní).

Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž, krásný obraz z Prvního listu Petrova o Kristu, který je úhelným kamenem, a o nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí úhelného kamene je naší cestou k stání se kamenem živým, součástí živé Boží stavby.

Evangelium je z Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání, z řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři. Celá tato řeč bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst ty nejdůležitější pravdy ohledně Kristova přebývání mezi námi po nanebevstoupení, potažmo seslání Ducha svatého, a ohledně našeho následování Pána Ježíše. Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je tak přípravou na dobu církve, je zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm. A tak zkusme právě pod tímto zorným úhlem se zaměřit na dnešní úryvek. S radostným vědomím, že Kristův testament je adresován nám všem.

Nejprve zaznívá z Ježíšových krásná útěcha, která je jeho odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Skutečná Boží útěcha spočívá i v tom, že víra v Krista otevírá lidské srdce Bohu, dává poznat Otce a následovat jeho Syna a že součástí víry v Krista je i víra ve věčnost. To vše Božsky utěšuje a je od sebe neoddělitelné: spojení s Bohem skrze Krista i víra ve věčnost. V obojím nacházíme útěchu především ve chvílích těžkých a bolestných, ve chvílích různých soužení, nebezpečí, nespravedlnosti, nepřijetí, ztrát, ale i ve chvílích velkých a těžkých rozhodnutí, anebo v situacích blížící se smrti nebo „jen“ ohrožení života, našeho či našich blízkých. Tehdy vnímání Boží blízkosti a víra ve věčnost jsou skutečnou útěchou a také Božím světlem ke správnému rozhodnutí. Velikonoční doba setkávání se se Zmrtvýchvstalým je svědectvím a potvrzením, že tato útěcha není marná a planá.

Dalším momentem dnešního úryvku je to, co se vlastně v různých obměnách prolíná celým evangeliem, zvlášť tím podle Janova sepsání: Je to společenství s Kristem, u Jana přímo „přebývání“ Krista v nás a nás v něm, vzájemné „zůstávání“, které má moc přenést člověka do Boha a do věčnosti. Společenství, které nikdo a nic nemá sílu přetrhnout, nedovolí-li to člověk sám. Společenství, které je živé tehdy, když Pán Ježíš se pro nás stane „cestou, pravdou a životem“. Cestou našeho života, jeho směrem a tvarem určenými evangeliem. Pravdou, kdy hlavním kritériem životní moudrosti, pravdy života, dobrého a zlého, se stane Ježíšovo slovo. A životem ve smyslu, že náš vztah k Ježíšovi bude stále více opravdu tím prvním a vše určujícím vztahem naší celé existence, vztahem, který dává ke všem ostatním vztahům Boží dobrou sílu, počátek, obsah, směr a cíl.

Třetím takovým momentem je zaslíbení konání dokonce větších skutků, než konal sám Pán Ježíš. O tom, jak těmto Kristovým slovům snad rozumět – tak, že člověk je zván, aby Boží milostí konal to, co jeho lidství přesahuje, tedy skutečně věřil, doufal a miloval, a to po vzoru samotného Krista –  jsme se snažili rozjímat již včera (a tak to dnes už můžeme přejít).

Víra v Pána Ježíše jako Božího Syna, víra ve věčnost, naděje na ni, společenství s Pánem Ježíšem, přátelství s ním a vnímání působení Boží milosti v našem životě – a samozřejmě ještě mnohem víc, co k našemu následování Pána Ježíše patří – to vše by nás mělo těšit, přinášet nám radost. Ne nějakou povrchní a pomíjivou, ale radost vnitřní, která se kryje s vnitřní útěchou. S útěchou, že jsme milováni samotným Bohem, Kristem a že to nám vlastně stačí. Je to ona „útěcha bez příčiny“ (consolatio sine causa), jak tento stav srdce člověka nazývá sv. Ignác z Loyoly, „útěcha bez příčiny“, která je darem Božím a zároveň znamením, že se snažíme Pána Ježíše aspoň trochu opravdu následovat a že on – i navzdory našim slabostem, chybám a pádům – je opravdu tím prvním a posledním, alfou i omegou v našem životě. Protože lidské duši, která se takto snaží a Kristu se otevře, Bůh tuto útěchu prostě chce dát…

Abychom si ji mohli snad trochu představit, tak tato útěcha není nepodobná vnitřní radosti z dobrých mezilidských vztahů, ze vztahů krásných přátelství, manželství, bratrství a sesterství. Ne nadarmo nejjedinečnější z těchto vztahů – vztah manželský – je už biblickým obrazem vztahu duše a Krista. Samozřejmě s tím, že vztah k Pánu a tím pádem radost a útěcha z něj je mnohem jistější, protože ten druhý – Bůh – nás nemůže zklamat.

A tak jestliže už dobré mezilidské (horizontální) vztahy dokáží náš život prozářit, o co víc to platí o našem základním vztahu vertikálním, o našem vztahu k Bohu, s Pánem Ježíšem. A jestliže do našich pozemských vztahů musíme také investovat, tak i do vztahu s Bohem. Ne že by Kristus naši nějakou investici potřeboval, ten nás miluje Božsky a nepodmíněně, ale my tuto vlastní investici potřebujeme pro přijetí Kristovy lásky, jeho útěchy. A právě rostoucí vnitřní útěcha je znamením, že skutečně investujeme a že investujeme správně.

A nejde jen o nás, ale samozřejmě i o celý mikrosvět, do něhož jsme vrženi: čím více Boží útěchy a radosti v nás bude, tím snadněji budeme konat dobro a radost a útěchu rozdávat dál.

Z letošní – tak v mnohém jiné – velikonoční doby, která je pro takovouto investici jistě „dobou příhodnou“, nám zbývají ještě tak dvě pětiny…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 13,44-52; Ž 98; Jan 14,7-14

Milé sestry, milí bratří,

máme zase všední den, sobotu 4. týdne velikonočního a samozřejmě také májovou mariánskou sobotu. Zaměřme krátce svou pozornost na obě dnešní biblická čtení. Kéž by i Panna Marie, Hvězda jasná, nám v našich rozjímáních a hlavně v životě dle Božího slova byla průvodkyní, Průvodkyní na cestě (hodegetrix), jak zní jeden z jejích krásných starobylých titulů…

První čtení ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do Antiochie Pisidské v Malé Asii, do doby první Pavlovy velké misijní cesty, tedy do druhé poloviny 40. let 1. století. Spolu s Barnabášem přišel Pavel v sobotu do synagogy, ujal se slova a přednesl své kázání, „něco na povzbuzení“, jehož část jsme slyšeli předevčírem (druhá část by se byla četla včera, kdy jsme slavili slavnost posvěcení našeho kostela, a tak četli jiná biblická čtení). Už předevčírem jsme si připomněli, že Pavlova řeč je krásným příkladem křesťanské četby celku Starého zákona jako toho, který své naplnění nachází jedině v Pánu Ježíšovi, na jehož příchod je přípravou.

Dnešní úryvek svědčí o tom, co se stalo týden na to, další sobotu. Mnozí z židů nepřijímají Pavlův výklad Starého zákona, přičemž není až tak podstatné, proč se tak děje. V každém případě nepřijetí židy se pro apoštoly stává znamením, aby se obrátili k pohanům. Pavel zde v praxi zažívá to, co pak v Listě Římanům rozvine i teologicky: Bylo to poblouznění Izraele, „tajemství zatvrzelosti“, které (ještě jasněji) otevřelo Kristovo evangelium všem pohanům.

Aniž bychom otevírali velké teologické otázky tohoto „tajemství zatvrzelosti“ (k nim si můžeme přečíst 9. až 11. kapitolu výše zmíněného listu) a snažili se je nějak vyřešit (řešení musíme v tomto případě jednoznačně ponechat Božímu tajemství), můžeme se celou situací nechat velmi prakticky inspirovat: Apoštol Pavel v tom, že evangelium židy skutečně není přijímáno, rozpoznal znamení, že má s ním jít prostě jinam, k někomu, kdo o evangelium bude stát, k pohanům. Nepřijetím se nenechal odradit, zlomit, i když byl dokonce pronásledován, jen pokračoval ve svém díle jinde.

Tak to platí o hlásání evangelia stále: Nepřijme-li ho jeden člověk, může ho přijmout jiný a jinde, byla by škoda kvůli nepřijetím a neúspěchům s hlásáním evangelia skončit. Navíc, kdo ví, jak vše nakonec dopadne i s tím prvním, to ví jen Bůh. Vždyť sám Pavel ve svých listech píše, že „jeden zasévá, další zalévá, jiný sklízí“ a navíc že k obrácení Izraele nakonec dojde, pak že teprve bude moci přijít Kristus na konci světa.

Něco takového neplatí ale zdaleka jen o hlásání evangelia, nýbrž o každém konání dobra, které k evangeliu, k jeho žití i hlásání nedílně patří. Ani v konání dobra se nemáme nechat odradit neúspěchy a nepřijetími, i když je to mnohdy také velmi těžké a frustrující. Když někde někdo o naše nějaké dobro skutečně nestojí, můžeme pomoci třeba jinde a někomu jinému. To pochopitelně neznamená dobro obrátit ve zlo, to přeci svatý Pavel v žádném případě neudělal, ale prostě nabídnout pomoc dál a dalším. S tím, že kdyby ten, kdo naši pomoc prvně odmítl, ji potřeboval a navíc o ni stál, tak mu ji rozhodně odmítnout nemůžeme, naopak. Stejně jako Pavel, který si ze všeho nejvíc přál, aby se židé nakonec obrátili, dokonce tak moc přál, že by pro to i svou vlastní spásu obětoval, jak dojemně vyznává v Listě Římanům.

Evangelijní úryvek nás přenáší do chvil po poslední večeři, nasloucháme Ježíšově řeči na rozloučenou. Dnešní slova jsou jeho odpovědí na Filipovu prosbu „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí“. Pán Ježíš odpovídá, že kdo vidí jej a věří v něj, už vidí Otce, protože on je Božím Synem, který se stal člověkem – to je základní pravda, která se všemi jeho velkými řečmi v různých obměnách prolíná stále, pravda, o které jsme ve velikonoční době měli už více možností rozjímat. To, co ale v jiných řečech až tak nemáme, je krásné zaslíbení, které Pán Ježíš vysloví hned nato, zaslíbení, že jeho učedníci budou konat ještě větší skutky, než konal on sám, protože on se nyní loučí a odchází na nebe.

Jak tomu rozumět? Že bychom měli být schopni větších a zřejmějších zázraků, že bychom jich měli udělat dokonce víc? Že bychom měli také vstát z mrtvých vlastní silou? Anebo že bychom měli také sílu vykoupit svět? Určitě nic z toho, to vše jsou atributy Kristova jedinečného boholidství.

Možná ale slovu Kristovu – aspoň neuměle – můžeme rozumět tak, že naše skutky mají být „větší než Kristovy“ v tom smyslu, že můžeme s Boží pomocí udělat něco, co nás přesahuje, co je Boží. Pán Ježíš konal a koná to, co je oběma jeho přirozenostem vlastní, koná Boží i lidské skutky, boholidské (theandrické, jak říká krásný příslušný grekismus). My můžeme konat jen skutky lidské, jsme jen lidé, ale z Boží milosti můžeme vykonat něco, co nám vlastní není, protože nejsme Bůh, co nás Božsky přesahuje

V tomto ohledu je třeba Kristovo zaslíbení vztáhnout asi nejprve a specificky na apoštolskou službu. Apoštolové a jejich nástupci rozhodně dělají věci větší, než jakých jsou schopni, zejména když vysluhují svátosti anebo hlásají Boží slovo. K tomu nutně potřebují Boží milost, v případě svátostí dokonce zcela nezaslouženou svátostnou moc vázanou na kněžské svěcení. Ale můžeme Kristova slova chápat i v širším smyslu jako vztažená nám všem, Kristovým učedníkům a učednicím: Všem nám totiž nějak platí zaslíbení konat „skutky ještě větší“, skutky Boží.

V řeči o chlebě života jsme o jednom takovém Božím skutku slyšeli. „to je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“, tedy v Pána Ježíše. Křesťanská víra je darem, který si nikdo z nás nemůže sám dát ani zasloužit, je prostě darem Božím, je skutkem, který nás přesahuje. Podobně vše, co k víře – ve smyslu celoživotního postoje následování Pána – patří a z ní vychází. Darem je tak vše, co nás otevírá Bohu i druhému člověku, co nás uschopňuje ke skutečné víře, naději a lásce, především k té poslední, k lásce, která umí dávat sama sebe, až na kříž… To totiž už přesahuje pud sebezáchovy nám jako tvorům vlastní a činí z nás lidi proměněné k Božímu obrazu a podobě.

Prvním předpokladem k takovým skutkům je otevřenost je jako dary Boží přijmout. A možná o ně i prosit. Ne nadarmo po zaslíbení ještě větších skutků následuje jiné zaslíbení, totiž to, že Pán Ježíš nám dá, oč ho budeme prosit v jeho jménu. A jediné, co nám vlastně slíbil, je on sám.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 7,44-50; Ž 95; 1Kor 3,9c-11.16-17; Jan 2,13-22

Milé sestry, milí bratří,

slavnost posvěcení kostela, lidově „posvícení“, je bezpochyby velkou slavností každého chrámu a měla by být také radostí všech těch, kteří do toho či onoho kostela chodí. Náš kostel, ještě nedovybavený, byl slavnostně posvěcen 8. května roku 1932, dnes je tomu přesně osmaosmdesát roků. Sice vzhledem k současné situaci ještě nemůžeme dnešní slavnost oslavit v takovém měřítku, v jakém bychom si to přáli, přesto stojí za to na ni aspoň nezapomenout.

Chrám je v mnoha náboženstvích chápán jako výsostné místo setkávání se člověka s Bohem či bohy, jako místo Božího přebývání mezi lidmi, místo kultu, místo posvěcení člověka a světa. Potřeba chrámu je důsledkem vnímání, že Bůh je Bůh, ať je jakkoli vnímán, je vždy do jisté míry nedostupný, proto přebývá v nebi, zatímco člověk žije na zemi a obývá ji. Chrám, posvátné místo ke kultu vyčleněné, se pro člověka stává místem propojení nebe a země, „domem“ Božím mezi lidmi.

Podobně jako poznání Boha dostává ve starozákonních dějinách stále jasnější obrysy – starozákonní člověk ve svých dějinách Boha, jeho jedinost, velikost a dobrotu stále jasněji a očištěněji poznává, tak je tomu i s představou chrámu. Izrael nejprve staví lokální svatyně na místech Zaslíbené země, podle toho, kde se ten či onen patriarcha setkal s Hospodinem. Po vyvedení z Egypta a dání Desatera je zbudována pro jeho desky Schrána úmluvy, příslušníci kmene Levi jsou vyčleněni k její službě. Schrána je nejprve ve Stanu setkávání, na kterém spočívá „Boží sláva“ (šekinah), aby konečně v 10. století př. Kr. král Šalamoun pro ni vystavěl chrám na místě, které si Hospodin pro své přebývání sám vybral, na pahorku Sión v Jeruzalémě. Tím začíná dlouhá historie jeruzalémského chrámu, trvající až do roku 70 po Kr., kdy je definitivně zničen a zbude z něj nakonec jen „Zeď nářků“.

I při vší jedinečnosti starozákonního chrámu už jeho samotná historie naznačuje, že chrám, dokonce ani ten jeruzalémský, není tím nejhlavnějším místem Božího přebývání na zemi. Jím ani nikdy nebyl, protože od začátku dějin spásy je výsostným místem Božího přebývání a působení Izrael sám. Proto také ve velesvatyni chrámu jeruzalémského nespočine nic jiného než desky Desatera, proto mohou vznikat od 3. století př. Kr. synagogy, a to na všech místech, kde židé žijí. Chrám sice až do svého zničení zůstane zcela zvláštním místem Božího přebývání, protože jediným místem obětního kultu, ale nikoli jediným a hlavním. To si Izrael během svých dějin stále zřejměji uvědomuje, zvlášť když postupně stále více zjišťuje, že Hospodin Bůh je s ním všude, i mimo chrám, i daleko od chrámu, dokonce i v babylónském vyhnanství. Bůh přebývá především uprostřed svého lidu, nejvýrazněji a nejpožehnaněji v dobách, kdy Izrael žije dle mojžíšského Zákona. Proto všechny starozákonní reformy spočívaly právě v tomto: v obnovení poslušnosti Božímu zákonu, Smlouvě.

Jedním z rozhodujících momentů Nového zákona, jedním z důvodů, proč židé nepřijmou Krista jako Božího syna a odsoudí ho na smrt, je scéna z dnešního evangelia: Pán Ježíš symbolicky očišťuje jeruzalémský chrám, protože ho jednou ve skutečnosti rozboří, neboť pravým chrámem je od nynějška jeho lidství (jako důkaz toho už církevní otcové interpretovali zničení jeruzalémského chrámu Vespasianem Titem). Kristovo lidství je největším možným přebýváním Boha na zemi, protože jen Kristovo lidství a nic jiného je s Božstvím bytostně spojeno v jedné jediné osobě, Pán Ježíš je pravým Bohem i pravým člověkem, Slovem, které se stalo tělem (člověkem, chrámem), aby přebývalo mezi námi.

Od vtělení Božího syna je Božím chrámem na zemi Kristovo lidství a to, v čem tajemně pokračuje. Jednak v lidství každého člověka, protože Kristus svým vtělením tajemně přijal do svého lidství každého jednotlivého člověka. A jednak v křesťanství, potažmo v církvi, jejíž podstatu tvoří ona známá triáda: bohoslužba (leitourgía), svědectví (martyría) a společenství (koinonía).

Proto křesťané na samém počátku žádné lidskýma rukama postavené chrámy také neměli. K bohoslužbě, zvlášť k „lámání chleba“ se nejprve scházeli po domech či kdekoli jinde, kde se shromáždili dva nebo tři v Kristově jménu. Když pak k bohoslužebným účelům začala být některá místnost domu vyhrazena, anebo když se záhy začaly stavět samostatné bohoslužebné budovy, křesťanské chrámy, byla to jednak místa bohoslužebného shromáždění (to ostatně vyjadřuje opět jazyk, kdy v řečtině i latině – a pak i v řadě moderních jazyků – je stejné slovo pro „církev“ i „chrám“, a to doslova „shromáždění“) a jednak místa, která i křesťané začali vnímat jako nějak posvátná, protože se právě zde čte a hlásá Boží slovo a vysluhují svátosti. Proto se tomu velmi záhy začala tato místa i přizpůsobovat a podle toho upravovat a vyzdobovat. Tak postupně vzniklo sakrální umění a sakrální architektura, které od začátku měly pomoci člověku se s Bohem setkat a celým svým vzezřením, výzdobou na Krista ukázat. Chrám začal být chápán jako odraz nebe na zemi a i určitým místem Božího přebývání na zemi, zvlášť pak, když se v něm začala se stále větší úctou uchovávat Nejsvětější svátost.

Pokud toto vnímání nezastíní ta nejpodstatnější „místa“ Božího přebývání – v každém člověku, v křesťanství, zvlášť v eucharistii, a v nebi, je to v pořádku, je to křesťanské. Pokud navíc kostel pomáhá člověku se s Kristem setkat a jeho milostí být proměňován, Bohu díky za to.

Bohu díky za náš velký a krásný kostel. Jože Plečnik jej zamýšlel jako takový, který na jednu stranu naváže na starokřesťanskou tradici chrámového prostoru, a přitom se nestane nějakou romantizující napodobeninou, a na stranu druhou bude kostelem pro moderního člověka, ve kterém mu vše k setkání s Bohem napomůže způsobem jemu přiměřeným. Díky tomu, že Plečnik byl bezpochyby génius sakrální architektury, podařilo se mu (a jeho žáku Otto Rothmayerovi, který interiér dokončoval) to učinit dokonce nadčasově: I dnes, po osmaosmdesáti letech, prostor našeho kostela – jeho střídmá svébytná krása, jeho strohost a pestrost zároveň, architektura s tolika světelnými průhledy či srozumitelná křesťanská symbolika – může každému pomoci otevřít se Boží milosti. Ne nadarmo je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Páně: to je místo, kde se v Ježíši Kristu spojilo lidství s Božstvím…

Náš kostel možná není „láska na první pohled“, ale na ten druhý, hlubší, trvalejší, určitě ano. Je třeba láskou až na druhý pohled, ale o to větší. Kéž by nás dnešní slavnost jednoduše potěšila tím, že smíme mít tak krásný kostel, že ho můžeme mít rádi jako místo, kde se setkáváme s Pánem Ježíšem, kde nasloucháme Božímu slovu, přijímáme svátosti, adorujeme Pána v eucharistii, modlíme se a shromažďujeme se, a tak můžeme být jeho milostí proměňování, abychom my sami byli stále většími Kristovými chrámy na zemi…

Chození do kostela prostě ke křesťanství bytostně patří, protože je to chození za Pánem Ježíšem. To by mělo být vždy naší radostí. V kostele, který máme rádi, navíc radost může být ještě o něco radostnější…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 113,13-25; Ž 89; Jan 13,16-20

Milé sestry, milí bratří,

i dnes pokračujme v pokusech o rozjímání nad všednodenní biblickou četbou na pokračování, zítra, dá-li Bůh, budeme slavit slavnost posvěcení našeho kostela, kdy pokusíme zaměřit svou pozornost na toto sváteční téma.

Včera jsme v prvním čtení ze Skutků apoštolů četli o začátku první misijní cesty svatého Pavla, kterou podnikl spolu s Barnabášem v letech 46 až 48. Vedla z Palestiny přes Kypr do Malé Asie a pak zase zpět. I přestože je Pavel povolán zvěstovat evangelium především pohanům, neznamená to, že by židům, starozákonnímu Božímu lidu, ze kterého sám pocházel, nehlásal evangelium vůbec. Jeho dobré rabínské vzdělání a vlastní obrácení, kdy se z věřícího a poctivého farizeje stal Kristovým učedníkem, Apoštolem národů, ho k tomu také disponovaly. Ostatně, jak sám pak ve svých listech vícekrát reflektuje, bylo to právě nepřijetí evangelia ze strany židů, které pro něj bylo znamením správnosti jeho misie mezi pohany. Není proto až tak k podivení, že dnes máme před sebou právě svědectví o Pavlově zvěstování evangelia právě židům.

Jsme v Antiochii Pisidské (to je jiná Antiochie než ta syrská, jde o starověké město v Malé Asii), v židovské synagoze, při sobotní synagogální bohoslužbě. Pavel, po skončení četby Písma svatého Starého zákona, přednese svou řeč, „něco pro povzbuzení“. Je to krásná a Bohem inspirovaná (vždyť jde o součást Božího slova) ukázka starokřesťanské exegeze Starého zákona, respektive jeden z jejích biblických prototypů: Celý Starý zákon, od začátku až do konce, ve skutečnosti ukazuje na Krista, neboť jedině v něm nachází své naplnění a svůj smysl. Vše podstatné z Kristova života a působení je ve Starém zákoně zároveň nějak předpovězeno a předobrazeno, vše novozákonní se proto děje „podle Písem“, jak pak vysloví i křesťanské Krédo (secundum Scipturas). Celé dějiny spásy prostě vrcholí v Pánu Ježíšovi, pravém Mesiášovi, který nejenže naplnil všechna starozákonní (davidovská) očekávání, ale svým Boholidstvím je přímo „přeplnil“: naplnil, předčil a překonal zároveň.

Podobným, byť samozřejmě ne totožným způsobem – jak aspoň na jednom místě uslyšíme už i ve Skutcích, při Pavlově kázání na aténském areopagu v 17. kapitole – se pak raně křesťanská apologetika (obrana víry) obrátí i směrem k pohanskému světu: Vše moudré a pravdivé v antické filozofii jakož i v antickém náboženském tušení (to bude onen „oltář neznámému bohu“) je otevřeno svému naplnění v Kristu, očekává své očištění a naplnění v křesťanství, ve kterém je hledaný Bůh lidem nejblíže a nejvíce přítomný.

Je dobré si tyto souvislosti občas připomenout, protože nás upozorňují na jednu známou a nesmírně důležitou pravdu víry: Všechno, co je a co se děje, vždy nás nějak připravuje, otevírá Kristu, a to prostě proto, že nic z toho, co je a co se děje, není a neděje se bez toho, aniž by Bůh tomu dal bytí, vše od Boha vyšlo a k Bohu se má navrátit, přičemž tím, skrze kterého se obojí děje, je Syn, vtělený Boží syn. Proto vše jsoucí je Synu otevřeno, na Syna čeká, především člověk. Jedinečně se tato příprava na Syna děje ve Starém zákoně, ve starozákonních dějinách spásy. Nějak, v ne tak intenzivní míře a mnohem zahaleněji a často zmateněji, to ovšem platí úplně o všem.

Kéž bychom proto, oslovení svatým Pavlem, jeho dnešní řečí v synagoze v Antiochii Pisidské, dokázali i my ve svém životě, ve světě, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme, a v lidech kolem sebe, vystopovávat a objevovat, jak vše nakonec ukazuje na Pána Ježíše, jak vše volá po naplnění v něm. V praxi něco takového můžeme prožívat například tak, že čím více vnímáme svět, sebe a lidi kolem sebe, uvědomujeme si jeho, svou i jejich křehkost, nehotovost, nedokonalost a slabost. A tím potřebu Boha, Boha, který nám bude blízko a přesto zůstane Bohem, potřebu Pána Ježíše. Karl Rahner by v této souvislosti jistě hovořil o „transcendentální zkušenosti“, o prožitku bytí, zejména bytí sebe samého, jakožto otevřeného Nekonečnu a toužícího po něm. Tedy Pánu Ježíšovi, Bohu, který se stal člověkem, přebýval a stále přebývá – jedinečně v křesťanství – mezi námi. Kéž by takový prožitek nás vždy k němu vedl, otevíral naše nitro jeho milosti, jeho přítomnostem (v křesťanství). A na druhou stranou aby se nám stal i jedním z mnoha argumentů, proč je správné Krista následovat, proč je dobré a radostné být křesťanem…

K dnešnímu evangeliu snad jen kratičkou poznámku. Necháme-li stranou další velká a navýsost teologická témata, která slovy Pána Ježíše pronesenými na závěr poslední večeře bezprostředně po mytí nohou prosvítají, jedno přehlédnout nemůžeme: Pán Ježíš připravuje své učedníky na to, že bude zrazen a ponížen a že právě tehdy mají uvěřit, že je to on, skutečný Boží Mesiáš. Má to svou hlubokou logiku. Na kříži se nejvíce zjeví, kým Pán Ježíš je, vtělením Boha, který je láskou. Proto je Bůh Trojicí, proto se Syn vtělil, proto dobrovolně přijal kříž…, že je Láskou.

Budeme-li aspoň trochu v lásce Kristu podobní, budeme přijatelnější pro svět, budeme „poslanými“ Kristem, tedy „apoštoly“, jak čteme v dnešním evangeliu. Samozřejmě s vědomím, že „služebník (nikdy!) není víc než jeho pán, posel (nikdy!) víc než ten, kdo ho poslal.“

To platí pochopitelně ve všech dobách, v době koronavirové také a navíc se sobě zvláštní intenzitou…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 12,24 – 16,5a; Ž 67; Jan 12,44-50

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme i dnes v pokusech o rozjímání nad oběma biblickými čteními.

V prvním ze Skutků apoštolů se dostáváme někdy do roku 46, stojíme na samém začátku Pavlovy první misijní cesty, na začátku velkého Božího díla zvěstování evangelia všem národům, jehož se právě Pavel stal nástrojem.

Situace je následující: Pavel (Šavel) a Barnabáš se spolu s Janem Markem vrací z Jeruzaléma, kam nesli finanční dar, zpět do Antiochie. Během bohoslužby jsou Pavel a Barnabáš vybráni, „odděleni“ pro dílo, ke kterému je povolal Pán vanutím Ducha svatého, jsou na ně vloženy ruce představených církevní obce (můžeme v tom číst biskupské svěcení) a oni jsou propuštěni, vysláni. Vedeni Duchem svatým odcházejí nejprve do přístavu Seleukie, odtud odplouvají na Kypr (tam dnešní úryvek končí), aby se pak přes Malou Asii (asijskou část dnešního Turecka) přibližně za tři roky zase vrátili zpět.

Zejména dva momenty tohoto biblického svědectví mohou být pro nás inspirativní:

Zaprvé je to skutečnost, že ke všemu došlo při slavení bohoslužby. Vzhledem k tomu, že jsme v Antiochii, mimo Jeruzalém, v církevní obci složené z křesťanů ze židovství i pohanství, tedy z „hebrejů“ i „helénistů“, určitě nešlo ani o chrámovou ani o synagogální liturgii, nýbrž s jistotou o bohoslužbu křesťanskou, o „lámání chleba“, o mši svatou. Během ní dochází z vnuknutí z Ducha svatého k nápadu vybrat ty dva a poslat je k dílu, ke kterému je vyvolil sám Pán.

Že se to stalo právě takto, ukazuje, že „formát“ bohoslužby – vedle mnoha dalšího Božího, čím mše svatá je – může být i pro nás „formátem“, ve kterém stále může dojít k zásadním Božím vnuknutím, i třeba k takovým, která nějak změní náš dosavadní život. Biblické události jsou přeci nejen svědectvím, jak se věci udály jednou, nýbrž i vzorem toho, jak Bůh jedná, přichází a promlouvá k lidem i v době pobiblické, v čase církve, v době naší. Proto je dobré i na toto pamatovat, kdykoli jdeme na bohoslužbu, zejména na mši svatou – a to už brzy, dá-li Bůh, budeme moci všichni: Abychom byli otevření Božímu oslovení, vnuknutí, zásahu. Bohoslužba, právě protože je eminentním prostředím přítomnosti a působení Pána Ježíše – v Božím slově a v eucharistii, je i prostředím, ve kterém se mohou dít důležitá Boží vnuknutí…

Druhým momentem dnešního prvního čtení je, že „vyslání“ se děje vnuknutím Ducha svatého. Ten se stane silou celého apoštolského působení svatého Pavla, již od Letnic je silou Kristova působení v církvi. Že tomu tak je, máme na vícero místech Skutků apoštolů a Pavlových listů i explikováno: Jsou to místa, kdy čteme, že Duch svatý vedl apoštola tam či onam, že mu dal to či ono vykonat, že to či ono Boží Kristovo dílo v církvi učinil. Svatý Pavel pak ve svých listech působení Ducha svatého v srdci křesťana i v církvi také teologicky systematizuje.

Duch svatý – Boží oheň, vítr a voda, jak si budeme s blížícími se Letnicemi stále častěji připomínat – by měl být takovým i v našem životě. Měli bychom se jím nechat vést, měli bychom se ptát a zkoumat, kam nás Duch svatý vane, k čemu zapaluje, k čemu dává sílu. A otevírat se jeho působení a vedení. Ve velkých a vážných otázkách, zásadních zlomových momentech svého života i v jeho každodennosti, každý den, každou chvíli. Zvlášť bychom se měli ptát, kam Duch Boží vane a k čemu vede, když se nemůžeme rozhodnout, když nevíme, co je dobré a co ne, co máme či nemáme učinit nebo říci, anebo třeba když najednou máme před sebou čas, se kterým nevíme, jak naložit. Anebo, a to je nyní obzvlášť důležité, nacházíme-li se v nějaké bezprecedentní situaci, kdy každé naše jednání je prototypem, jak jsme onehdy rozjímali o době nynější.

Kdybychom se častěji ptali, kam nás Boží Duch chce vést, nejenže by najednou naše víra, náš vztah k Bohu oživly (Duch svatý je mimo jiné „pán a dárce života“), ale i náš život by se stal více dobrodružným, vpravdě Božím dobrodružstvím. A takové je vždy lepší než jen nějaké dobrodružství naše…

Evangelijní úryvek nás přenáší těsně před poslední večeři. Podle Janova sepsání v tuto chvíli zaznívá poslední „hlasité zvolání“ Kristova veřejného působení. A je příznačné, že tento závěrečný výkřik se týká slyšení Kristových slov a jejich zachovávání: Kristovo slovo je Božím slovem a Boží přítomností, je zdrojem života pro toho, kdo je zachovává, soudcem tomu, kdo je nezachovává či jím pohrdá. Tímto zvoláním končí Kristovo veřejné působení a začínají události velikonoční.

Mnohokrát jsme rozjímali o dvou základních smyslech Písma, doslovném (historickém) a duchovním (alegorickém, morálním a anagogickém). Trochu jinak je to s poměrem těchto smyslů u Zákona starého (ještě nedokonalého slova Božího) a Zákona nového, zvlášť slova evangelia. U Nového zákona, zvlášť slova evangelia je vztah doslovného a duchovního smyslu podobný vztahu Kristova lidství a Božství: slovo evangelia, jeho znění, jeho litera (doslova „písmenko“) je totiž podobné Kristovu lidství nesoucímu jeho Božství. Jestliže lidství Kristovo je nástrojem jeho Božství, pak nelze dospět k Božímu obsahu Písma (Nového zákona) bez zachování jeho znění.

Jistěže vše je ještě složitější, ale zjednodušeně a v souvislosti s dnešním evangeliem lze říci, že u mravního apelu evangelia tento vztah platí bezezbytku. Vztah k liteře evangelia v mravním apelu je skutečně analogický k našemu vztahu ke Kristovu lidství, a to prostě proto, že i o slově evangelia platí: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“.

A zde se nám obě rozjímání k dnešním biblickým čtením tak trochu potkávají. Boží slovo Nového zákona, zvlášť slovo evangelia, je kritériem rozlišení, zda to či ono vnuknutí může být od Ducha svatého. To, co je s evangeliem v souladu, od něj může být, to, co není, od něj určitě nebude. Vždyť je to stále týž Duch svatý, který Syna snesl do těla Panny, v pomazání kterého Syn veřejně působil i šel na kříž, kterým byl Syn také vzkříšen a který Syna vdechl literám Nového zákona skrze mysl svatopisců…

Proto také slovo Kristovo, slovo evangelia je naším soudcem. Kéž by jím nebylo až jednou při posledním soudu, ale už i během našeho pozemského života, v každém našem jednání, a kéž bychom se jeho soudem vždy řídili. Zvlášť nyní, v době bezprecedentní, kdy evangelium se nám má stát obsahem, vzorem, archetypem našich prototypických jednání a Duch svatý jejich dobrou Boží silou…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 11,19-26; Ž 87; Jan 10,22-30

Milé sestry, milí bratří,

zaměřme dnes svou pozornost krátce opět na obě biblická čtení.

První ze Skutků apoštolů nás přenáší stále ještě do doby mezi Pavlovým obrácením na cestě do Damašku (k němu došlo někdy kolem roku 36) a začátkem jeho první misijní cesty (ta se uskutečnila v letech 46 až 48). Konkrétně se dostáváme do Antiochie, hlavního města starověké Sýrie (v dnešním jihovýchodním Turecku, těsně u syrských hranic). Tam vznikla velmi záhy – už při prvním pronásledování křesťanů v Jeruzalémě ze strany židů po Štěpánově ukamenování – významná starokřesťanská obec. Byla složená jak z křesťanů ze židovství (těm se ve Skutcích také říkalo „hebreové“), tak z křesťanů z pohanství (takzvaných „helénistů“). Z této obce máme také první konkrétní svědectví o apoštolském působení sv. Pavla, ještě ve stínu jeho pozdějšího průvodce na první misijní cestě a na začátku druhé, sv. Barnabáše. Právě v Antiochii se začalo učedníkům Páně poprvé říkat „křesťané“. A u toho se na chvíli zastavme.

Jak na první poslech slyšíme, české křesťan je velmi blízké slovu křest. Křesťan je ten, který je pokřtěný. Ovšem právě slova křesťan a křest mají v češtině relativně složitou a ne úplně jasnou etymologii. Křesťan je nejspíš odvozeno – přes starou němčinu – z latinského christianus, které pak je transliterací (pouhým přepisem cizího slova do vlastního jazyka) řeckého christianos, odvozeného od řeckého Christos (Kristus), hebrejsky Mašíjah (Mesiáš), česky „Pomazaný“. Česká slova křest či křesťan souvisí také s všeslovanským krsť znamenajícím také „kříž“. Někdy se hovoří i o příbuznosti s latinským crux, „kříž“. To vše ale můžeme ponechat jazykozpytcům. Nicméně je i duchovně užitečné si tyto etymologické souvislosti připomenout, protože ony odrážejí souvislosti duchovní, ba přímo teologické.

Co nás však v souvislosti s dnešním prvním čtením zvlášť zajímá, je fakt, že řecké christianos, kterým jsou v Antiochii poprvé nazváni křesťané, je jednoznačně přímo odvozené od řeckého Christos, tedy od Krista. Proto by doslovný překlad měl znít nejspíš jako kristovec (ostatně tak také – jako mesiášovce – nazývá křesťany i dnešní arabština).

Tak tedy byli Ježíšovi následovníci v Antiochii svým okolím vnímáni a poprvé nazváni. Takovéto jejich označení (nikoli sebe-označení) je krásným svědectvím o jejich životě, jak jej viděli druzí. Jestliže byli svým okolím nazváni „ti Kristovi“, museli se nejen ke Kristu hlásit, jej vyznávat, ale podle Krista, Kristova evangelia také žit. Kéž by se něco takového dalo říci i o nás…

V evangeliu dnes jedinkrát v těchto dnech čteme z Ježíšovy relativně krátké řeči pronesené ve svátek posvěcení jeruzalémského chrámu. Navazuje na tu o dobrém pastýři. Jejím vrcholem je Ježíšovo (sebe)vyznání „já a Otec jedno jsme“ (poslední verš dnešního úryvku). Kdybychom četli dál, slyšeli bychom o reakci kolemstojících židů, kteří hned začali přinášet kameny, aby Ježíše kamenovali. Ne pro nějaký dobrý skutek, jak sami říkají, ale právě za tento nárok – že je jedno s Bohem, který oni považovali za největší možné rouhání.

O jednotě s Otcem vypovídají především skutky, které Pán Ježíš s Boží mocí činí, to je základní argument jeho řeči. Skutky jsou projevem Kristova boholidství: Lidství je jejich nástrojem, ale obsah je Boží. Proto jsou to právě Ježíšovy skutky, zejména „mocné činy a znamení“, lidsky vnímatelné, pro které mají lidé uvěřit v jeho Božství. Současníci Pána Ježíše jich viděli dost a dost, a proto mohli a měli uvěřit.

Jenže – stále opakovaná otázka – pro co má věřit člověk v době „blahoslavených, kteří neviděli, a přesto uvěřili“? Na to je vlastně také stále stejná dvojí odpověď: Víra je tajemný dar od Boha, ten člověk musí dostat. Ale pořád jsou znamení, které k otevření se tomuto Božímu daru pomáhají. Jimi jsou všechny možné důvody ke křesťanské víře, které dohromady tvoří jakousi mozaiku, kterou je člověk schopen si poskládat dohromady (na základě jakéhosi illative sense, „vneseného smyslu“, jak tuto schopnost nazývá anglický myslitel a kardinál 19. století, sv. John Henry Newmann) a rozhodnout se pro kýžený krok víry. Dar a rozhodnutí dar přijmout jdou ruku v ruce. Přičemž jednou z částeček této mozaiky pomáhající ke kroku víry, kroku k víře je i svědectví, jak křesťanství proměňuje – spíše tedy by mělo proměňovat – chování lidí, k lepšímu…

I o tom jsme už vícekrát ve velikonoční době mluvili. Naposledy v souvislosti se slovy sv. Ireneje, církevního otce 2. století, který na otázku pohanů, kde je dnes ten váš vzkříšený Ježíš, odpovídá poukazem na dobrý život křesťanů, který je „místem“ působení Zmrtvýchvstalého.

Je to známé téma, nicméně dnešní evangelijní úryvek v souvislosti s dnešním prvním čtením nás k jeho znovu zmínění přímo vybízejí…

Pán Ježíš totiž svá slova „já a Otec jedno jsme“ později – ve své velekněžské modlitbě, jak ji máme v 17. kapitole Janova sepsání – ještě rozvíjí. Rozvíjí je o vztah s námi, jeho učedníky a učednicemi. Prosí Otce za všechny, kteří uvěří, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

Naše jednota s Pánem Ježíšem a potažmo i mezi námi křesťany má být jedním ze znamení, pro které má i dnešní okolní svět uvěřit v Krista. Především naše skutečná dobrota, která by byla plodem naší jednoty s Pánem Ježíšem a silou naší vzájemné jednoty, by měla být znamením, které pomáhá k víře v Krista druhým a potažmo i nám samým. („po lásce nás poznají“). Znamením, pro které i my bychom měli být vnímáni jako „ti Kristovi“. Znamením, které by mělo svědčit o tom, že v kostele, ve svátostech, v modlitbě, v Božím slově, ve společenství se setkáváme skutečně s Někým, s Tím, kdo je, a proto má sílu nás proměňovat.

Jednota s Pánem Ježíšem je jeho láskyplné následování a opravdové přátelství s ním, něco asi mnohem většího, než zpravidla žijeme…

Jednota mezi námi by měla spočívat v jednom křesťanském smýšlení, jednom křesťanském činění, jak čteme častěji zejména na stránkách Pavlových listů, měla by znamenat „v nepodstatném různost, v podstatném jednota, ve všem však láska,“ jak slavně formuluje sv. Augustin. Zpravidla také něco mnohem hlubšího a pevnějšího, než obvykle předvádíme, třeba na sociálních sítích…

Kéž by i nynější „koronakrize“ byla pro nás vybídkou zatoužit být křesťany, „těmi Kristovými“ nejen jménem ale i ve skutečnosti, nejen pro sebe ale i pro své okolí…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 11,1-18; Ž 42; Jan 10,11-18

Milé sestry, milí bratří,

máme další všední den, a to i liturgicky, a tak se vracíme opět ke všednodenní biblické četbě na pokračování. V evangelijních úryvcích čteme po celou dobu velikonoční z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání. Máme již za sebou noční rozhovor Krista s Nikodémem a dlouhou řeč o chlebě života. Před sebou máme ještě řeč o posvěcení chrámu a hlavně největší Ježíšovu řeč, překrásnou řeč na rozloučenou. Těmto bychom se měli, dá-li Bůh, věnovat v následujících dnech. Dnes čteme z relativně krátké řeči o dobrém pastýři, úryvek navazuje přímo na evangelium včerejší neděle.

Jde o centrální část této řeči. Rozvíjí obraz Krista Dobrého pastýře, který své ovečky zná, dokonce jménem, chrání své ovečky před vlkem a všechny je chce přivést domů, do ovčince, k Bohu. Na pozadí tohoto obrazu Pán Ježíš navíc dává nahlédnout do tajemství své jednoty s Otcem, která se právě v jeho bytí dobrým pastýřem projevuje: jako Boží láska…

Zůstaňme ale u samotného obrazu dobrého pastýře. Jeho vlastnosti si můžeme klidně doplnit ještě o další rozměr, známý z jiného Ježíšova podobenství, totiž že dobrý pastýř vyhledává ztracenou ovečku, a když ji najde, vezme si ji na ramena a donese zpět ke stádu. Tak také Kristus Dobrý pastýř bývá často znázorňován, a to od nejstarších starokřesťanských dob.

Pastýř je tak v evangeliu krásnou postavou. A nejen v něm. Pastýři jsou obecně vnímáni jako kladné postavy: jsou často moudří, tiší, nezatížení bahnem měst, na svých pastvinách jsou svobodní, mohou jít, kam chtějí, nebojí se práce, jsou těmi, kteří své stádo milují, jsou stále s ním, starají se o své ovečky, každou z nich znají, chrání je před dravou zvěří, hledají ztracené. A tak dále. Proto ta veliká oblíbenost, v literatuře, ve výtvarném umění, všude.

Že sám Hospodin se ke svému lidu chová jako dobrý pastýř, věděl už starozákonní Izrael. Že Mesiáš bude tímto dobrým pastýřem, bylo předpovězeno zvlášť prorokem Ezechielem. Pán Ježíš to vše naplňuje v plnosti, přímo v Boží plnosti. Je prostě Božím dobrým pastýřem se vším, co k němu patří, a ještě mnohem víc. Proto také „já jsem pastýř dobrý“ je dalším z velkých Kristových výroků – uvozených silným „já jsem“ – vyjadřujících, kým je Kristus jako Boží syn pro nás: cestou, pravdou, životem, dveřmi, světlem světa, chlebem života a také právě dobrým pastýřem.

Dnešní obraz není proto třeba nějak zvlášť dál rozvádět. Je jasný, srozumitelný. Můžeme se jím nechat potěšit. A to je možná dnes to nejdůležitější, protože i útěchu a potěchu prostě potřebujeme, zvlášť tu Boží. Útěcha Boží totiž člověka nejen skutečně těší, což už samo o sobě je velmi mnoho, ale také otevírá srdce samotnému Bohu. Není to nepodobné s našimi vztahy: když nás někdo skutečně potěší, udělá opravdovou radost, utěší nás, vždy to otevře nějak naše srdce vůči takovému člověku. O co více to platí u Boha. Proto je dobré se nechat Bohem i jen tak těšit…

Skutečnost, že Bůh, Pán Ježíš je s námi ve všech našich starostech, tísních, úzkostech, hladech, žízních, bolestech, blouděních či obavách jako dobrý pastýř, který o tom všem ví, neopustí nás a to jediné podstatné – Boží pastvu – nám stále dává, je opravdu velmi útěšná. Že už dal za nás život a otevřel nám nebe, je ještě útěšnější. A že toto vše není jen slovo, jen obraz, ale skutečnost, může každý zakusit. I tím, že se Bohem nechá potěšit, třeba i čtením dnešního evangelia, krásného obrazu dobrého pastýře. Nechá-li jím rozehřát své srdce, má naději, že se otevře Pánu Ježíši, skutečnému Dobrému pastýři.

Z četby Božího slova si totiž nemusíme vždy odnést jen nějaký mravní apel či poučení. Boží slovo má mnoho rovin a jednou z nich je i útěcha. A ta je také důležitá, možná více než mnohé ostatní rozměry, protože skutečná Boží útěcha možná leckdy lépe otevře naše srdce Bohu než cokoli jiného. Srdce pak mnohem snadněji může reagovat na všechno ostatní Boží, na všechny výzvy, pozvání a napomenutí.

Jeden „apel“ si však z dnešního obrazu možná přeci jen zkusme odnést. Jestliže zakoušíme vlastní potřebu být potěšen a utěšen a jestliže sami tak rádi tuto útěchu nacházíme, zejména u Pána Ježíše, pak je jisté, že potěšit potřebují i druzí lidé, lidé kolem nás. Je proto dobré se pokusit druhým ukázat na Pána Ježíše, pokud ho sami ještě neznají, jako na toho, který je zdrojem útěchy. Ale hlavně je dobré, abychom sami byli ochotni být nástroji, dárci útěchy. Každá dobrá a pravdivá lidská útěcha je totiž nějakým – větším či menším – odleskem té Boží. Svatý Pavel to na jednom místě svého Druhého listu Korintským krásně formuluje: „Bůh nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, které se nám samým dostává u Boha.“

Něco takového je potřeba v každé době. V  naší době možná obzvlášť. A v té, co přijde, ať přinese cokoli, stejně tak…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 2,14a.36-41; Ž 23; 1Petr 2,20b-25; Jan 10,1-10

Milé sestry, milí bratří,

a máme další neděli velikonoční, již čtvrtou. Bývá také nazývána Nedělí Dobrého pastýře, a to proto, že se každoročně čte v evangeliu z krásné Kristovy řeči o dobrém pastýři, tak jak nám ji v desáté kapitole svého sepsání zaznamenal svatý Jan. Celá řeč je o Pánu Ježíšovi, jediném Božím dobrém pastýři, to je zřejmé. Jelikož ale obraz dobrého pastýře je také vzorem pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, zejména pro apoštoly a jejich nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a především za nová kněžská povolání. Aby bylo stále dost těch, kteří by v následování a ve službě Krista, jediného Dobrého pastýře, konali v Božím stádci, ač sami nehodní, kněžskou službu.

Celá řeč o dobrém pastýři má několik částí, její čtení je rozloženo do tří let, každý rok na čtvrtou neděli velikonoční čteme kousek. Letos jsou před námi vlastně dvě první části řeči. Nejprve otevření samotného obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). Pak další obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi (zbylé tři verše dnešního úryvku). A právě nad tímto krásným a tajemným obrazem se zkusme dnes společně zastavit.

„Já jsem dveře“ je další ze silných formulací z Janova evangelia. Řecké egó eimi („já jsem“) připomíná největší starozákonní sebezjevení Boha, a to Mojžíšovi na hoře Sinaj. V řečtině Hospodinovo „jsem, který jsem“ (v hebrejštině Ehyeh ahser ehyeh, od toho je odvozeno posvátné JHVH, tedy Jahve) zní egó eimi ho ón. Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené právě slovy „já jsem“ (egó eimi) mají v sobě velkou sílu. Zjevují, kdo Pán Ježíš je: že je Bůh. V Janově evangeliu se tak děje často právě pomocí obrazů (pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně) uvozených právě formulací „já jsem“. Kristus sám nám tak přibližuje, kým – jako Boží syn – je, především kým je pro nás.

Dnes tedy pomocí obrazu „dveří“, obrazu, který si dovedeme všichni představit. Ježíšem-Dveřmi se vchází a vychází k záchraně, Ježíšem-Dveřmi vchází ten, který není zloděj, ale pastýř ovcí. Možná tak nějak bychom mohli evangelijní obraz shrnout.

Jen Ježíšem-Dveřmi se tedy vchází do spásy, do Boha, do světa Božího. Je to obrazné vyjádření jiného slova Pána Ježíše: „nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“. Anebo obrazný základ slova Pavlova, že je „jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, a to Ježíš Kristus“. Tedy krásné obrazné vyjádření jedinečnosti křesťanství a celé naší křesťanské praxe: Kristus je pro nás a celý svět konkrétním vchodem otevírajícím Boha, skrze Krista můžeme do Boha vcházet a zase se od Boha Bohem posíleni a proměněni vracet do světa. Není a nikdy nemůže být lepších a otevřenějších dveří.

To platí jak v rovině víry, základního rozhodnutí, náboženského přilnutí ke Kristu, ale i v oblasti modlitby, duchovního života. I tam je Kristus (jedinými) dveřmi do Boha. I to je dobré si připomenout. Nebyl-li by totiž náš vnitřní modlitební život setkáním s Pánem Ježíšem, nebyl-li by vcházením skrze něj do Boha a necháním se jím vyvádět na Boží pastvinu, dostali bychom se obrovského nebezpečí, že do Boha nás nepovede. Že zůstaneme sami v sobě, anebo se necháme vodit (doslova „vodit za nos“) někým jiným, nějakým zlodějem, třeba i ďáblem samotným, někam docela jinam…

Pán Ježíš je zároveň dveřmi, skrze které mají k ovcím přicházet jejich skuteční pastýři. Tento obraz je důležitý především pro ty, kterým – nehodným – pastýřská služba byla svěřena, tedy pro biskupy a kněze. Ti stále musí poctivě zpytovat svědomí, kudy a proč k lidem přicházejí, zda jsou nástroji Krista Dobrého pastýře. A zda se tak jejich celá kněžská služba (nejen ta svátostná, tam je to – naštěstí – samo sebou) pro druhé skutečně může stát dveřmi do Boha. Anebo zda nejsou náhodou zloději, špatnými pastýři, kterým jde jen o ně samé, o vlastní prospěch nebo dokonce požitek (jakýkoli)…

Nejde ale jen o pastýře ve smyslu biskupů a kněží. Jde o nás o všechny. Každý máme přeci být jeden druhému tak trochu pastýřem, máme-li si navzájem pomáhat na cestě k Bohu, na cestě do Boha, na cestě spásy. Proto se nás obraz Krista-Dveří, jimiž jedině má pastýř vycházet a vcházet, týká. Všichni se tak musíme ptát, zda dveřmi, skrze které k druhým vcházíme, je opravdu Pán Ježíš. Tedy zda způsob, jak k druhým lidem přistupujeme, jde nebo nejde skrze Krista. Zda Pán Ježíš je normou i silou našeho jednání vůči lidem, branou k nim. Zda k lidem „kráčíme v Kristových šlépějích“ (jak jsme četli v dnešním krásném druhém čtení z Prvního listu Petrova).

Co to znamená? Určitě mnohé, o tom nechť každý zkusí rozjímat sám… V každém případě nás ale obraz Krista-dveří, kterými se má přicházet k druhým, zve k tomu, aby naše přicházení k druhým se prostě do těchto dveří vešlo. Aby se jimi – Kristem – nechalo tvarovat, aby to byl Kristus-cesta, kudy se k lidem přistupuje, a Kristus-pastýř, jak a s čí pomocí se to děje. Mimo mnoha jiného to také znamená, že každý člověk je Kristovou ovečkou, zvlášť takový, který zabloudil (i o tom je dnešní druhé čtení). Že hodnota člověka je v něm samém, když Pán Ježíš za každého, zvlášť za toho nejhoršího, prolil svou krev. Že každý člověk je hodný našeho křesťanského přicházení, že každý člověk je hodný naší pozornosti a lásky, že za každého člověka máme být ochotni se (aspoň nějak) obětovat. A tak dále.

Je důležité si tyto věci připomenout, protože přístup k lidem je mezi lidmi mnohdy na hony vzdálen přístupu Pána Ježíše, nemůže se ani trochu vejít do Krista-Dveří. Odvozování hodnoty člověka od jeho užitečnosti, od jeho schopností, postavení, rasy, národnosti, hodnosti, perspektivy a kdoví od čeho ještě, a na to navazující přístup k lidem, opravdu nejde Kristem-Dveřmi. A přitom je velkým pokušením, kterému my lidé – jako jednotlivci i celek – často podléháme, širokou branou, ne tou úzkou, Kristovou…

Jedině Pán Ježíš, to, co čteme o lásce k člověku i k nepříteli v evangeliu, je dveřmi, mantinely, normou, skrze které máme vycházet ze sebe k druhému člověku, ke všem lidem. I to je ona úzká brána vedoucí do nebe.

Pokud naše modlitba bude skutečně křesťanskou, kde jedině Kristus – ne my sami nebo nějaký zloděj – bude dveřmi do Boha, má sílu nás proměňovat k podobě Kristově, podle podoby Krista-Dveří, k podobě Krista-Pastýře. Přičemž právě tato proměna našeho přicházení a vcházení k druhým lidem je jedním z nejdůležitějších znamení, že jsme se opravdu křesťansky modlili…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 9,31-42; Ž 116; Jan 6,60-69

Milé sestry, milí bratří,

podobně jako včera, dovolte i dnes tři malé poznámky, snad i podněty k rozjímání: dva opět k biblickým úryvkům, ke každému jeden, a třetí k dnešní liturgické památce svatého Atanáše, biskupa a učitele církve.

V prvním čtení – po souhrnné zprávě o požehnaném působení prvotní církve v síle Ducha svatého (v prvním verši úryvku) – máme před sebou svědectví o jednom z Božích zázraků, který se udál prostřednictvím apoštola Petra v Joppe. Když se do něj zaposloucháme či začteme, nemůžeme se ubránit pocitu určitého paralelismu se zázraky samotného Pána Ježíše, jak o nich čteme v evangeliu. Třeba si vzpomeneme na takové uzdravení Petrovy tchyně či vzkříšení dcery Jairovy, podobností ve vyprávění je relativně dost. A je to správný pocit, určitá podobnost mezi zázraky v prvotní církvi a těmi v evangeliu skutečně je. Ovšem nejde jen o podobnost literární. A už vůbec není tato podobnost důsledkem nějaké mytologizace dění v prvotní církvi ve smyslu, když „toto“ dělal Pán Ježíš, musíme „to samé“ přisoudit i apoštolům. Podobnost je svědectvím podobné skutečnosti: V prvotní církvi se prostě děly (skrze apoštoly) občas podobné zázraky, jaké činil Kristus sám. Jsou to pořád Kristovy zázraky, neboť se dějí v Kristově jménu.

V historickém smyslu Písma (čeho je biblický text svědectvím) máme tedy před sebou zprávu o zázračném dění prostřednictvím apoštolů. Není to jediný případ, podobných zázraků máme ve Skutcích sice možná méně než v evangeliu, ale pořád tam jsou, neboť se stále děly.

Už Kristovy zázraky v evangeliu (různá tělesná uzdravení chromých, navrácení zraku či sluchu, anebo dokonce vzkříšení z mrtvých) jsou obrazem zázraků důležitějších, těch na duši: vnitřního uzdravení, zbavení ochromení dobré vůle člověka, dání duchovního zraku víry a tak podobně. To je duchovní, obrazný smysl evangelijního textu (čeho je událost obrazem, vzorem pro nás).

Podobně je tomu i u dnešního zázraku ze Skutků: je obrazem, vzorem, že Kristovy zázraky proměňující a uzdravující duši člověka se dějí i v době církve, a to nejen té biblické a nejen ve stále se umenšující míře. Zázraky tělesného uzdravení se skutečně dějí mnohem méně, ale ty, kdy dochází k uzdravení duše člověka, k jejímu obrácení se dějí pořád… Dějí se jistě mnoha způsoby, ale dnešní zázrak ze Skutků je vzorem toho, že se dějí zvlášť prostřednictvím nástupců apoštolů v jejich kněžské službě, tedy prostřednictvím biskupů a kněží. Protože se dějí skrze svátosti, které oni jen prostřednicky vysluhují, ale ten, kdo je v nich přítomen a je jejich Božskou silou, je Pán Ježíš.

Právě proto jsou svátosti tak důležité a ničím ve své jedinečnosti nahraditelné, jsou ne sice exkluzivními ale určitě eminentními způsoby Kristova působení v době po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, v době církve, v době naší. Všechny svátosti jsou takové, eucharistie nejvíc. S ohledem na nemocnost naší duše jsou důležité pak zvlášť ty, které mají moc ji uzdravovat: svátost křtu, smíření a pomazání nemocných…

Evangelijní úryvek je o eucharistii, nejsvětější svátosti. Respektive je svědectvím o reakci mnohých ze zástupu na Kristovu řeč o eucharistii: „to je tvrdá řeč, kdopak ji má poslouchat!“ Je příznačné, že právě řeč o eucharistii, o tom, že Pán Ježíš v sebe promění chléb a víno a že se nám lidem dá k jídlu a pití ve svém těle a krvi, je tím Kristovým slovem, pro které mnozí odejdou.

Jakoby tato evangelijní událost předjímala, že právě na vztahu k eucharistii bude tříbit náš vztah k Bohu. Vždyť která jiná svátost lépe ztělesňuje naše praktické křesťanství – že Bůh je nejprve nad námi a před námi a k nám přichází ve svém Synu v síle Ducha, že Bůh nás má skrze přijetí Krista stále více proměňovat Duchem ke své podobě, stále více v nás touží tajemně přebývat a my máme přebývat v něm, čehož předpokladem i důsledkem je naše skutečné následování Krista – než právě eucharistie?

Pán Ježíš po reakci zástupu s láskou pohleděl na své apoštoly a řekl: „I vy chcete odejít?“ Kéž by Petrova odpověď „Pane, ke komu bychom šli“ se stala vždy i naší odpovědí, kdykoli bychom se chtěli od Krista vzdálit, ať už kvůli tajemství eucharistie či jakékoli jiné „tvrdé řeči“…

Poslední poznámku věnujme svatému Atanášovi, světci ze 4. století, biskupovi-patriarchovi alexandrijskému, učiteli církve, velkému a neúnavnému obhájci vyznání Nicejského koncilu, že Syn je skutečně „soupodstatný“ s Otcem. Nemůžeme se samozřejmě ani trochu věnovat celému jeho životu a dílu, svědectví a obhajobě Kristova Božství zasvěceným. Možná ale stačí připomenout jen jednu jedinou větu z jeho snad nejvýznamnějšího díla, z Knihy o vtěleném Slově. Je to věta, která je jedním z nejkrásnějších vyjádření tajemství, o které v křesťanství jde nejvíc, věta, která se v různých obměnách prolíná celou (staro)křesťanskou teologií, (staro)křesťanským vyznáním víry jakož i křesťanskou mystickou zkušeností všech dob. Věta, která může být zároveň velmi špatně (až ďábelsky) pochopena a uchopena, věta, která je ovšem navýsost pravdivá a je v ní shrnuto vše. Zní: „Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem“. „Stal Bohem“ ne ve smyslu „soupodstatnosti“ s ním a už vůbec ne ve smyslu ďábelského sebezbožštění, vyhlašujícího vlastní absolutní autonomii, nýbrž ve smyslu bytí stále podobnějšího Pánu Ježíšovi, ve smyslu stále většího našeho sjednocení s ním, stále křesťanštějšího způsobu života, pokorného následování Božího Syna, jediného soupodstatného s Otcem, který se pro naši spásu stal jedním z nás.

A právě ke své podobě, k přátelství se sebou samým, ke vztahu, který se stále více stane součástí nás samých, nás chce Kristus proměňovat a uzdravovat. Mnoha způsoby, ale uzdravovat zvlášť svými uzdravujícími svátostmi a proměňovat eucharistií.

Ano, je pravda, že dosavadní absence svátostí, nemožnost chodit do kostela, velká změna našeho dosavadního duchovního rytmu nás mohly v mnohém obohatit, mohly v mnohém skutečně prohloubit naše víru, ukázat rozměry, na které jsme zapomněli. To vše a jistě i mnoho dalšího je pravda, a Bohu díky za to, pokud něco z toho skutečně nastalo. Ale ještě větší pravdou je, že svátosti nic a nikdo nenahradí, protože ony jsou výsostným „pokračováním“ vtělení, toho, že se Bůh stal člověkem. Proto svátosti byly, jsou a až do konce světa zůstanou výsostným prostředkem našeho postupného „zbožštění“, takového, které si nevyrábíme sami, ale činí v nás Bůh, který k nám – shůry, nejkrásněji a nejvíc skrze svátosti – přichází. Ne nepodobně tomu, jak Pán Ježíš, soupodstatný s Otcem, sestoupil z nebe a chodil v lidském těle po této zemi…

stáhnout pdf