Biblická čtení: Sk 3,1-10; Ž 105; Lk 24,13-35

Milé sestry, milí bratří,

máme další den velikonočního oktávu, další den radostného prodloužení nedělní slavnosti Zmrtvýchvstání Páně na osm celých dní, další den zpřítomňující první setkání se Zmrtvýchvstalým. Dnešní evangelijní úryvek nás tak opět přenáší do velikonoční neděle, konkrétně jejího odpoledne a večera, a rozvíjí před námi událost setkání vzkříšeného Krista s dvěma učedníky putujícími do Emauz.

Nemusíme se zatěžovat exegetickými otázkami, jestli opravdu se tato událost odehrála hned o velikonoční neděli anebo o něco později, nechme tedy opět stranou i různost detailů obou novozákonních tradic velikonočních událostí – té soustředící se na Galileu (Matouš a Marek) a té na Jeruzalém a jeho okolí (Lukáš a Jan) – a raději se nechme svatým Lukášem duchovně vtáhnout do dnešní události tak, jak nám ji prostě předkládá evangelium. A to ji prostě předkládá jako tu, která se stala „ještě ten den, první po sobotě“. A zkusme, podobně jako včera, celé evangelijní svědectví „přečíst“ pod zorným úhlem oněch čtyřech smyslů Písma, jednoho historického a tří duchovních (alegorického, morálního a anagogického).

V historickém smyslu je dnešní text svědectvím toho, co dva učedníci patřící k širšímu okruhu Ježíšových učedníků skutečně zažili. I oni, podobně jako Dvanáct, jsou nejprve zcela dezorientováni, šokováni, zklamáni, biblicky doslova „rozptýleni“ či „rozprášeni“ Kristovým pátečním ukřižováním. Od nedělního rána ale zároveň radostně „rozrušeni“ zprávami o prázdném hrobě a zjevení andělů. Přesto odcházejí z Jeruzaléma ještě ten den pryč, konkrétně do Emauz, vesnice vzdálené nějakých jedenáct, dvanáct kilometrů. Vzkříšený Kristus, nepoznaný, se k nim připojí, začne s nimi hovořit, připomene starozákonní proroctví, především taková, která se vztahovala na Mesiášovo utrpení, a jim u toho začíná „hořet srdce“. Vše vyvrcholí, když se jim v Emauzích Pán dá poznat při lámání chleba a jim „se otevřou oči“. A následně zmizí. Oba učedníci se zvednou a ještě toho večera se vrátí do Jeruzaléma, vyhledají apoštoly a zvěstují jim, co zažili. Tím dnešní úryvek končí, to, jak se Vzkříšený Kristus jim všem záhy zjeví znovu, budeme číst, dá-li Bůh, zítra.

Čeho především je celá událost obrazem (alegorií), je celkem zřejmé. Jednak je obrazem cesty člověka k víře v Pána Ježíše, cestou postupného poznávání, cestou přípravy na křest, katechumenátu: Na začátku může být i u člověka zoufalství a prázdnota. Pak dojde k prvnímu radostnému zneklidnění křesťanskou zvěstí, následuje vykročení na cestu postupného poznávání Pána Ježíše, pravd víry, „odhalování smyslu Písma“. Už tehdy člověk kráčí nějak s Kristem, přičemž vše vyvrcholí přijetím svátostí, křtu, biřmování a zvlášť eucharistie. To vše promění život katechumena v život křesťana, k dalšímu vyjití novou, ještě lepší a Božštější cestou, křesťanskou cestou životem „do Jeruzaléma“ (nebeského).

Nejde ale jen o katechumeny. Zjevení Zmrtvýchvstalého učedníkům při lámání chleba je krásným obrazem setkání s Kristem při každém slavení eucharistie, při každé mši svaté. Nejen pro nově pokřtěné, ale i pro ostatní, pro již (dávno) pokřtěné. Vždyť i průběh emauzské události je podobný struktuře mše svaté: Nejprve otevírání Písma a odhalování jeho smyslu, bohoslužba slova, která má zapálit srdce Pak vlastní „lámání chleba“, eucharistická bohoslužba (ostatně právě proto se „lámání chleba“ stalo ještě v biblických jedním z nejstarobylejších označení pro slavení eucharistie).

Každá mše svatá vrcholící ve svatém přijímání je tak velikonoční, je setkáním s Beránkem, tím obětovaným a zmrtvýchvstalým. Proto její velikost nemůže nic a nikdo v křesťanském životě nahradit, proto mše svatá je nejzákladnější a největší křesťanskou bohoslužbou, nejjedinečnějším naplněním Ježíšova slibu, že s námi zůstane i po svém nanebevstoupení až do skonání světa.

O to je bolestivější, že se pořád ještě nemohou konat veřejné bohoslužby. Proto je dobré, nakolik je tomu komu možné, hledat i za nynějšího stavu cestu aspoň ke svatému přijímání, zvlášť nyní o Velikonocích. Anebo i třeba cestu k adoraci Nejsvětější svátosti, kde je to možné. U nás v kostele oboje možné je, a dá-li Bůh, bude možné i nadále.

Je to sice nepodstatné, ale může nám k tomu pomoci třeba i nová hostie v naší monstranci, ta je totiž zvlášť „velikonoční“. Samozřejmě že jakákoli proměněná hostie z jakékoli mše svaté je velikonoční, chléb proměněný v oslavené tělo Zmrtvýchvstalého, v tom nemůže být rozdílu. Ale zrovna ta, co je nyní v naší monstranci, byla proměněna v tělo Kristovo o letošní velikonoční vigilii… Aspoň ke mně tato okolnost promlouvá, když na ni pohlédnu. Kéž by – třeba i za pomoci této nepodstatné okolnosti – nám všem pohledem na ni „spadly šupiny z očí“ a my bychom nejen v této hostii ale v jakékoli eucharistii o to snadněji viděli Pána.

To vše pro nás může být mimo jiné povzbuzením – tedy mravním apelem – na mši svatou, až zase bude povoleno jejich veřejné sloužení, co nejvíce a co nejraději chodit. Pro Beránka obětovaného a zmrtvýchvstalého v ní jedinečně přítomného.

A ten vzhůru, k nebi vedoucí (anagogický) smysl? I ten je celkem jasný. Radost z rozpoznání Pána, kterou člověk může při mši svaté, zvlášť při svatém přijímání prožít, je radostí, která je vždy již nějakou malou ale přesto reálnou předchutí nebe. Vždyť i nám se někdy poštěstí, že nám s Pánem v eucharistii tak dobře, že i z našeho srdce se jakoby ozývalo volání „zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil“.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 2,36-41; Ž 33; Jan 20,11-18

Milé sestry, milí bratří,

máme další den radostného Velikonočního oktávu, úterý velikonoční. V prvním čtení od včerejška otevíráme stránky Skutků apoštolů a jejich četba nás, dá-li Bůh, bude provázet po celou dobu velikonoční, až do Letnic. Stojí proto za to si úryvky po celou dobu velikonoční, pokud možno, denně číst, protože se před námi krásně rozevřou dějiny nejprvotnější biblické církve. V evangelijních úryvcích čteme tento týden o jednotlivých zjeveních Zmrtvýchvstalého a poté, od příští neděle dá-li Bůh, se budeme zaposlouchávat do velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání

V oktávu jsou to tedy svědectví o podivuhodných setkáních se Zmrtvýchvstalým, a to jak o těch, k nímž došlo v samotný den Kristova zmrtvýchvstání (na ty je ve Velikonočním oktávu důraz a svědectví o nich je jich také v Novém zákoně nejvíce), tak i ve dnech dalších, až do Kristova nanebevstoupení. Na tyto úryvky zaměřme tento týden svou pozornost.

Dnes máme před sebou snad jedno z nekrásnějších a nejvýmluvnějších svědectví, podle Janova evangelia dokonce prvního setkání, k němuž vůbec po Kristově zmrtvýchvstání došlo. Zmrtvýchvstalý se zjevuje se u prázdného hrob Marii z Magdaly. Ta je pro tuto událost už starými církevními otci nazvána Protoeuangelista, Prvoevangelistkou, První zvěstovatelkou radostné zvěsti, že Kristus vpravdě z mrtvých vstal.

V historickém smyslu máme tedy před sebou popisné svědectví tohoto setkání. Už i v takovéto četbě má dnešní úryvek řadu pozoruhodných momentů. Zaprvé je to zmrtvýchvstalý Kristus sám, který se musí ukázat, není to sugesce člověka, která by jeho vidění mohla přivolat. To je vidět na tom, že Marie z Magdaly nevidí Zmrtvýchvstalého tak, jak by si ho vidět představovala, buď stejného, jako byl na zemi, anebo ve slávě. Ona ho zprvu vůbec nepoznává, myslí si, že to je zahradník. Je to proto, že jeho tělo, vzkříšené již do světa Božího, není tak snadno rozpoznatelné. Pozná ho až na základě oslovení jménem, podle hlasu. Chce ho radostí zachytit, ale on jí to nedovolí, nesmí se ho ani dotknout.

Celá evangelijní scéna, například s názvem Noli me tangere („Nedotýkej se mne, nezadržuj mne“), byla tolikrát vyobrazena, a řada těchto vyobrazení je opravdu velmi známá, že si vše dovedeme celkem plasticky představit. Nejde ale jen o pouhou představivost, ale abychom za vším také dovedli číst, v čem je celá událost obrazem i našeho života, povzbuzením pro nás. Tím se dostáváme ke třem duchovním smyslům dnešního úryvku.

V prvé řadě je pozoruhodné, že první, komu se Kristus dle Jana zjevuje, je právě Marie z Magdaly. Ač není jasné, zda je totožná s kající hříšnicí v domě Šimona farizeje, v každém případě je to žena, ze které Kristus dříve vyhnal sedm zlých duchů, a proto i o ní platí, že měla i osobní důvod Krista hodně milovat. Pokud navíc by byla hříšnicí, které Kristus její hříchy odpustil, a dokonce onou Marií, sestrou Lazarovou, jak už sv. Řehoř Veliký tyto tři ženy ztotožnil, pak to platí o to více.

V Máří Magdaléně se můžeme v každém případě najít. Můžeme ji chápat jako obraz naší vlastní duše, našeho vlastního srdce. Vždyť každému z nás Kristus mnoho odpustil, klidně i sedm démonů vyhnal, a stále odpouští, kdykoli se k němu kajícně navracíme. Proto všichni máme i dost osobních důvodů k vděčnosti, k vděčné lásce. Jistěže nám neodpouští proto, abychom ho milovali ve smyslu nějakého „něco za něco“, ale abychom, tak jako Máří Magdaléna, „na vlastní duši“ zakusili Kristovu dobrotu a byli k lásce takřka „přemoženi“.

Takto uchvácená duše je schopna po Kristu, po setkání s ním opravdu toužit, je ochotna trpělivě čekat, když se zdá, že Krista „někam odnesli“, je připravena učinit, co jí řekne. Proto je také schopna se Krista dočkat, takovéto duši se také Beránek vzkříšený rád tajemně zjevuje, promlouvá k ní jejím jménem, promlouvá laskavě Božsky, že ho duše pozná. I proto je takováto lidská duše pak schopna také opravdu učinit, co jí Boží syn vnukne. Nezadržovat ho, příliš se ho nedotýkat, nepřivlastnit si Zjeveného a reálně jít zvěstovat dál, co zažila, a hlavně podle toho žít (i třeba jako kající hříšnice, jak je Máří Magdaléna tak často zobrazována). To vše se pro takovou duši stane radostí, radostnou předchutí, radostným předžíváním samotného nebe.

A tak máme před sebou vlastně všechny čtyři smysly dnešního biblického úryvku, všechny čtyři smysly Písma (quattuor sensus Scripturae), jak o nich rádi rozjímali už staří církevní otcové a jak pak tuto nauku rozvinuli středověcí autoři: Historický (doslovný) smysl, to je prosté svědectví toho, co se stalo, co Marie Magdalská zažila, jak se u prázdného hrobu jako první z lidí setkala se Zmrtvýchvstalým. Alegorický (obrazný) smysl spočívá v tom, že celou událost čteme jako jakýsi prototyp naší vlastní duchovní zkušenosti s Kristem, setkání naší duše s ním. Morální (mravní) pak je to, že v čekání i v následné reakci Máří Magdalény máme číst povzbuzení, abychom i my byli ochotni jednat podobně, a anagogický (vzhůru, k nebi vedoucí) smysl je to, že radost ze setkání a následování Krista je vždy už předžíváním radosti nebeské.

Nejde ale až tak o to si dnešní evangelium rozebrat podle „čtyřech smyslů“, ale o to zatoužit se v Maří Magdaléně nalézt, a stát se tak radostným následovníkem, radostnou následovnicí Krista a zvěstovatelem radostné zvěsti druhým. I kdyby třeba jen formou předavatelů a nositelů radosti a útěchy, které od Krista dostaneme a kterých je i druhým lidem v naší dnešní těžké a stále nekončící situaci pandemie tolik potřeba…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 2,14.22b-33; Ž 118; Mt 28,8-15

Milé sestry, milí bratří,

máme pondělí Velikonočního oktávu. Podle již starozákonního zvyku prodloužit slavení některých velkých na celých osm dní činí podobně i církev a slavení dvou největších událostí Nového zákona – vtělení a zmrtvýchvstání – také prodlužuje na celých osm dní. A tak máme v liturgickém kalendáři dva oktávy (osmidenní prodloužení), vánoční a velikonoční, dříve byl ještě třetí, svatodušní.

Velikonoční oktáv je mnohem výraznější než ten vánoční. Proto také – narozdíl od Oktávu vánočního, kdy máme kupříkladu svátky svatého Štěpána, Jana Evangelisty či Mláďátek Betlémských – i všechny ostatní svátky, které by na tyto dny ten či onen rok připadly, odpadají anebo se přesouvají. Podobně jako Velikonoční triduum i Velikonoční oktáv musí být zachován a není možné jej přeložit.

On totiž jako „jeden jediný den, který učinil Hospodin,“ slaví a prodlužuje Boží hod velikonoční, slavnost Zmrtvýchvstání Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a jeho prvních zjevení ženám a učedníkům. Zároveň ale doba velikonoční den po dni ukrajuje ze své délky, a tak těchto osm dní představuje a připomíná i první týden ze čtyřiceti dnů do Kristova nanebevstoupení.

Oboje se odrazí i v evangelijních úryvcích, které budeme v následujících dnech, dá-li Bůh, číst. Budou to jednak takové, které budou svědčit o setkání se Zmrtvýchvstalým hned v neděli zmrtvýchvstání. Budeme ale číst i o takových, k nimž zjevně došlo ve dnech pozdějších. Kupříkladu příští neděli budeme číst o zjevení Krista osmého dne po zmrtvýchvstání, to bude to známé evangelium s „nevěřícím Tomášem“.

Přesto důraz v následujících dnech je na ono prodloužení neděle zmrtvýchvstání. Kdybychom si chtěli představit, jak se vše v tento den událo, mohli bychom tak učinit asi následovně: Brzy ráno, prvního dne v týdnu, přicházejí k Ježíšovu hrobu ženy a zjišťují, že kámen je dovalen a hrob je prázdný. Anděl jim zvěstuje, že Kristus vstal z mrtvých a že to mají jít oznámit jeho učedníkům. To také učiní a k hrobu přibíhají Petr a Jan, nahlédnou a také zjišťují, že hrob je prázdný. Všichni odcházejí, zůstává jen Marie z Magdaly, té se Kristus zjevuje jako první. Pak se také ukáže ostatním ženám na cestě od hrobu. Odpoledne se zmrtvýchvstalý Kristus připojí k učedníkům putujícím do Emauz, kteří ho poznají až při lámání chleba, večer se Kristus ukáže apoštolům v Jeruzalémě a nakonec pozdě večer, až se vrátí ti dva z Emauz, ještě jednou.

Sice tak nějak si dění oné neděle Kristova zmrtvýchvstání můžeme poskládat, přesnou chronologii ale udělat nejde. Jednotlivá sepsání evangelia nejsou v tomto ohledu docela harmonizovatelná a liší se přinejmenším v řadě detailů. Nejenom v tom, jak přesně jednotlivá zjevení Zmrtvýchvstalého šla jedno po druhém, ale i třeba v tom, které to „Marie“ vlastně šly v neděli ráno k prázdnému hrobu, zda Krista šly, anebo pošly pomazat, komu se pak zjevil jako první a kde, a tak podobně.

Takové rozdílnosti sice mohou působit nepříjemně, ale ve skutečnosti jsou však tyto rozdílnosti docela sympatické, a to hned z vícero důvodů. Jednak už třeba proto, že i z hlediska profánní historiografie určitá různost zpráv o téže události je přijímána pozitivně, různost je vnímána tak, že zvyšuje hodnověrnost popisovaného, neboť různost v detailech svědčí o různosti historických pramenů, o svědectví z různých zdrojů. Naopak, přílišná synchronizovatelnost spíše ukazuje na opisování stále téhož jednoho pramene. Už čtvero sepsání velikonočních událostí svědčí o vícero zdrojích, o to víc rozdíly a nesoulady mezi nimi. Zmrtvýchvstlého vidělo prostě vícero svědků, z nichž každý zažil a zapamatoval si něco trochu jiného, a protože byl pevně přesvědčen o pravdivosti své zkušenosti, trval na tom, že to musí být předáno dál, potažmo zapsáno.

Nesynchronizovatelnost zpráv o jednotlivých setkáních se Zmrtvýcvhstalým poukazuje také na to, že došlo k něčemu, co natolik přesahuje možnosti dějin, byť se v nich odehrává, že lidská slova nemohou tuto zkušenost úplně přesně popsat. Lidská mluva prostě není schopna popsat krásu setkání se Zmrtvýchvstalým.

Tyto úvahy mohou být užitečné pro následující dny. Nejenom mohou pomoci snad lépe porozumět evangelijním úryvkům, textům Nového zákona, které by nás měly ve Velikonočním oktávu provázet. Ale mohou se stát dalším sklíčkem v kaleidoskopu důvodů pravdivosti základní radostné zvěsti, že „Kristus vpravdě vstal z mrtvých – vpravdě vstal“, jak zní jedno starobylé křesťanské velikonoční přání

Tyto úvahy ale souvisí i s úryvkem dnešním. Pouze u Matouše máme zprávu o dání stráže římských vojáků k Ježíšovu hrobu, o jejich spánku a vysvětlení velerady, jak mohl hrob zůstat prázdný. Tomu se smáli už staří církevní otcové: Jak může někdo svědčit o něčem, když spal? Za vysvětlením prázdného hrobu, že to byli učedníci, kteří Ježíšovo tělo odnesli, je ale ještě něco ve skutečnosti mnohem závažnějšího: Neschopnost přijmout, že Bůh, chce-li se projevit jako Bůh, tak se prostě také projevuje nadpřirozeně, zázrakem, vstáním z mrtvých…

Kéž i v tom najdeme povzbuzení nejen do dnešního dne.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 10,34a.37-43; Kol 3,1-4; Jan 20,1-9

Milé sestry, milí bratří,

Velikonoční neděle, Slavnost zmrtvýchvstání Páně je největším a nejradostnějším dnem celého liturgického roku. Dnem Páně, prvotinou všech nedělí, Božím hodem, „Božím časem (příhodným)“. Kéž by tomu tak bylo i letos. To jeden druhému ze srdce přejme, v modlitbě vyprošujme a aspoň těm kolem sebe k tomu podle svých sil a možností pomáhejme.

Vnější nepříznivé a bolestivé okolnosti letošních Velikonoce nás přímo vybízejí, abychom o to více prožili radost vnitřní, která je základem i veškeré radosti vnější. A nejde o ledajakou vnitřní radost, nýbrž o radost skutečně velikonoční. Radost, která je plodem setkání našeho otevřeného srdce se zmrtvýchvstalým Kristem.

Dar takové radosti je přeci smyslem slavení Velikonoc, i těch letošních. Velikonoční přání, první slovo zmrtvýchvstalého Pána Ježíše učedníkům „pokoj vám“ totiž zaznívá možná ještě intenzivněji než jindy. Vyjadřuje, že právě „pokoj“, vnitřní Boží radost je znamením, že se člověk s Kristem zmrtvýchvstalým skutečně setkal. Vnitřní radost, která se chce rozlít v celém našem nitru a zaplavit celý náš život: radostnou vírou, nadějí a láskou. A my jsme zváni, aby i letos – skrze způsoby, které jsou komu z nás dostupné – k tomuto setkání (opět) došlo.

Takové setkání se sice děje především v nás samých, ale není z nás. Velikonoce přeci nejsou mýtem, sugescí či „opiem lidstva“, nýbrž oslavou a zpřítomněním skutečnosti, i té historické. Na pravdivosti Kristova zmrtvýchvstání, na jeho zjevení se ženám a učedníkům – tedy na tom, co dnes jedinečným způsobem slavíme, co dnešní slavnost a zvlášť pak tak bolestivě chybějící velikonoční bohoslužby zpřítomňují – přeci naše křesťanská víra stojí.

„Pán vstal z mrtvých a my jsme ho viděli“ je dokonce – co do sepsání – nejstarší větou Nového zákona, základem evangelia, „radostné zvěsti“. Setkání se Zmrtvýchvstalým vedlo k počátkům církve, po Letnicích k nebývalému boomu prvotního křesťanství, k ochotě prolít pro tuto víru i vlastní krev, ke svědectví (martyría) o Boží síle Zmrtvýchvstalé v srdcích lidí. Bylo něčím tak velkým a nezpochybnitelným, že ještě v židovském prostředí vedlo první křesťany k přesunutí svátečního dne ze soboty (sedmého dne v týdnu) na neděli (na první den v týdnu) a k opuštění starozákonní bohoslužby, když Kristus ustanovil novou a věčnou.

To vše a mnohé další patřící k počátkům křesťanství se mohlo stát jen proto, že ke Kristovu zmrtvýchvstání skutečně došlo. Že ženy a apoštolové ho v neděli 17. nisanu roku 30 (33) potkali a následných čtyřicet dnů potkávali stále znovu a znovu, že křesťané od samého začátku jeho živou přítomnost zakoušeli, zvlášť při slavení eucharistie, a že tato přítomnost od začátku proměňovala jejich nitra. V raných dobách tak viditelně, že sv. Irenej z Lyonu, církevní otec 2. století, na otázku, kde je dnes zmrtvýchvstalý Kristus, mohl odpovědět pouhým poukazem na křesťany: z lidí zlých se stávají lidé dobří, z barbarů lidé ušlechtilí.

Kristovo zmrtvýchvstání nebylo jeho návratem do tohoto života, nestalo se pokračováním ukřižováním a smrtí přerušeného pozemského života, nýbrž jeho zmrtvýchvstáním již do světa Božího. Vstáním podivuhodným, protože jako Boží syn ze světa Božího nikdy nemohl odejít, ale nyní do něj bere nově i své tělo, celé své vtělením přijaté lidství. A vzkříšením je proměňuje.

Tím se stalo Kristovo zmrtvýchvstání prvotinou i našeho vzkříšení z mrtvých, naší oprávněné naděje v život věčný, neboť v Kristově přijatém lidství je tajemným způsobem nějak přítomno lidství náš všech.

Zmrtvýchvstání je i prvotinou Kristova nynějšího přebývání mezi námi, jeho vnímatelnosti. Vzkříšením bylo Kristovo tělo, celé jeho lidství vymaněno z časoprostorové omezenosti. Vždyť Zmrtvýchvstalý už během následných čtyřiceti dnů přicházel a zase mizel, zjevoval se tu a zase onde, jeho věrní ho ani leckdy nemohli poznat. Přesto s nimi mluvil, jedl, mohli se ho dotknout. A to je prvotinou toho, že Pán Ježíš může být i po svém nanebevstoupení s námi „po lidsku“ přítomen. V těch přítomnostech, které dobře známe: ve svátostech, zvlášť a jedinečně v eucharistii, v Božím slově, ve společenství dvou nebo tří v jeho jménu, v srdcích lidí, ve víře, naději a lásce a tak dále… To vše jsou způsoby přebývání Zmrtvýchvstalého mezi námi, to vše jsou nějaké rozměry jeho vzkříšeného lidství. Právě proto se skrze ně můžeme s Kristem velikonočně potkat.

Kéž bychom ho i dnes potkali, kéž bychom se s ním potkávali po celých následných čtyřicet dnů, každou neděli po celý svůj život. Nejen proto, aby i na nás mohlo být aspoň trošku vidět, kde je dnes také ten vzkříšený Kristus (jako za dob sv. Ireneje), ale i proto, aby se právě tato naše osobní setkávání se s Pánem Ježíšem i nás vedlo k vyznání: „Kristus v pravdě z mrtvých vstal a my jsme ho potkali“. A abychom skrze ně také dostali vnitřní Boží pokoj, Boží radost, která ovlivní celý náš život, veškeré naše jednání.

stáhnout pdf

Biblická čtení: 1Petr 3,19-20; 4,6

Milé sestry, milí bratří,

Bílá sobota, jak praví starobylé liturgické předpisy, je dnem velkého smutku, dnem bdění u Božího hrobu, dnem, kdy se neslouží mše svatá, nevysluhují se žádné svátosti (vyjma svaté zpovědi a pomazání nemocných), kdy se dokonce nepodává ani svaté přijímání (s výjimkou podávání eucharistie umírajícím při zaopatřování). Je to den, kdy má být nejen v kostele ale i v našich srdcích, pokud možno, ticho a klid, den, který i svým tichem a „nesvátostností“ zpřítomňuje ticho soboty po Kristově ukřižování, den, který je památkou Kristova přebývání v říši zemřelých.

Smrt Pána Ježíše byla skutečná lidská smrt. Proto podobně jako u všech ostatních lidí, došlo okamžikem smrti na kříži k oddělení jeho nesmrtelné lidské duše, v jeho případě ovšem spojené s Božstvím, od jeho smrtelného zmučeného těla. Duše sestoupila do podsvětí, šeolu, říše zemřelých, kam odešly duše všech, kteří zemřeli před Kristem. Tělo po sejmutí z kříže bylo uloženo do hrobu, ve kterém doposud nebyl nikdo pohřben, aby v něm očekávalo znovuspojení s Kristovou duší nedělního rána.

O tom, proč sestoupila Kristova boholidská duše do říše zemřelých, máme v Novém zákoně jen tři verše v Prvním listě Petrově (to jsou ty, které jsou dnes uvedeny jako biblické čtení). V nich čteme, že Kristus sestoupil do podsvětí, aby vyhlásil radostnou zvěst tam uvězněným duším zemřelých.

Co přesně se tam od páteční třetí hodiny odpolední do nedělního úsvitu, do úsvitu prvního dne v týdnu dělo, musí zůstat především tajemstvím, před kterým člověk má raději zmlknout (je příznačné, že řecké mystérion je odvozené od slova myó, a to znamená skutečně „zmlknout“). Přesto to bylo už od starokřesťanských dob předmětem zájmu. Nejeden už starokřesťanský autor se o tajemství Bílé soboty snažil rozjímat. A právě nejenom nad tím, co je jeho obsahem jakožto tajemství naší víry, ale i nad tím, co se přesně dělo.

Nejznámější je v tomto ohledu asi spis s názvem Peri páscha připisovaný Melitonovi ze Sard, biskupovi z druhé poloviny 2. století. Tento spis je jakousi křesťanskou haggadou, rozvedením, rozvyprávěním toho, co máme v Písmu zachycené jen tak stroze. Dočteme se, jak Kristus v podsvětí budí Adama, prvotinu hříšníků, a spolu s ním i duše ostatních zemřelých a volá je, aby spolu s ním vyšli všichni ven, ze smrti do života, z podsvětí do nebe, kde je pro ně přichystán královský trůn, vždyť proto za ně zemřel na kříži. Něco podobného pak vyjádřily mnohé křesťanské ikony, zejména byzantského původu. Na řadě z nich vidíme Krista, jak volá k životu a následně vytahuje z hrobů duše zemřelých. Podobně vypadají i některé západní, zejména středověké malby.

Křesťané od raných dob prostě toužili si aspoň nějak představit, aspoň trochu „vědět“, co se dělo mezi Velkým pátkem a Velikonoční nedělí. Nám tato touha možná může připadnout nemístná, ona nemístná i někdy může být, může být projevem přílišné a troufalé zvědavosti. Ale cosi dobrého má v sobě vždy. Je totiž plodem přesvědčení, že Kristovo sestoupení mezi mrtvé, tajemství Bílé soboty, je něčím, co se stalo, co má svůj důvod a smysl, co má svůj historický základ, i když – jako všechny události velikonočních dnů – historii zároveň přesahuje.

Opravdu ale není až tak důležité vědět, jak přesně vše v podsvětí proběhlo, i když číst Peri páscha právě na Bílou sobotu ne více než doporučení hodné. Mnohem důležitější je určitě připomenout si a vnímat smysl toho, co se v podsvětí stalo. Co nám článek víry, že Kristus sestoupil mezi mrtvé, říká, co je jeho obsahem. To se ostatně Meliton ze Sard snažil jen rozvést.

Zaprvé, že Kristus skutečně zemřel. To ale také znamená, že vzal na sebe skutečnou smrt,že ji vykoupil a že proto smrt, včetně umírání, je od té chvíle tajemně naplněna Kristovou přítomností. Co Kristus přijal, to je prostě od té doby v něm přítomno a on v tom. Co je Kristem přijato, je i vykoupeno (quod est assumptum, est sanatum), jak říkali už staří církevní otcové.

A zadruhé je to skutečnost, že i duším (spravedlivých) zemřelých před Kristem je nyní také otevřeno nebe, že dokonce snad i duše Adamova je vzata do nebeské slávy. Kristova spása je nabídnuta lidem všech dob.

A v tom obojím je veliká naděje. Nemusíme se smrti a umírání bát, protože i v nich, zvláště v nich, je nám Kristus blízko, aniž by byla jakkoli bagatelizována jejich bolest. A můžeme doufat ve spásu těch, kteří umírají před Kristem, což nemusí nutně platit jen o těch, co skutečně zemřeli chronologicky před Kristem, ale i logicky, to znamená i o těch, kteří sice umírají v době po Kristu, ale před tím, než ho sami mohli (blíže) poznat.

Kéž nás tato dvojí naděje tajemství Bílé soboty potěší. Zvlášť letos…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Iz 52,13 – 53,12; Ž 31; Žid 1,14-16; 5,7-9; Jan 18,1 – 19,42

Milé sestry, milí bratří,

Velký pátek je Památkou umučení Páně, tak se nazývají i velkopáteční obřady. Památka v biblickém chápání je však něčím hlubším než jen pouhou vzpomínkou, připomínkou, odkazem nebo výročím, jak obvykle nějakou památku chápeme. Biblická a potažmo křesťanská památka – zvlášť když jde o bohoslužbu takto chápanou – je tajemným a přesto skutečným zpřítomněním událostí minulých, událostí dějin spásy. Díky této památce člověk – skrze bohoslužebné posvátné dění – může být duchovně účasten, přítomen tomu, co se stalo a o čem čteme v Písmu svatém, zvlášť v Novém zákoně. Tak biblický jazyk chápe hebrejské zikkaron či řeckou anamnésis.  

Ale není to jen sama bohoslužba, která je památkou, jí jsou v jistém smyslu všechny formy Kristovy přítomnosti mezi námi (o řadě z nich jsme se snažili v minulých dnech již rozjímat). Jednou z takových (o které jsme ještě nemluvili) jsou i křesťanské svátky, jejich sváteční čas. K nim patří i dnešní Velký pátek, který je svátkem v pravém slova smyslu, je svatým, Bohu zasvěceným dnem. Jeho čas zpřítomňuje především samu událost umučení Páně, ale i všechno ostatní konkrétní dění velikonočního pátku 14. (či 15.) nisanu roku 30 (či 33).

Z evangelia můžeme docela podrobně vyčíst, jak toto konkrétní dění vypadalo, se dělo od půlnoci až do západu slunce tohoto dne. A díky charakteru památky Velkého pátku u toho můžeme dnes být nějak přítomni: Před svítáním, v noci, můžeme být přítomni odvlečení z Getsemanské zahrady, narychlo svolaného zasedání velerady a židovského procesu se smrtelným obviněním, že Ježíš se vydává za Syna Božího. Ráno, krátce po svítání, procesu římského vedeného místodržitelem Pontiem Pilátem a Ježíšova odsouzení na smrt. Pak můžeme být svědky výsměchu vojáků a bičování, nasazení trnové koruny a dání rákosové hole. Následně křížové cesty ulicemi starého Jeruzaléma. Před polednem se dostáváme na Golgotu, kde je Kristus kolem poledního ukřižován. Do třetí hodiny můžeme zůstat pod křížem a být svědky jeho utrpení a umírání na kříži, utrpení, které do sebe vzalo všechno utrpení světa, Kristových sedmi posledních slov, rozhovoru s dvěma zločinci a zaslíbení tomu po pravici. Kolem třetí hodiny odpolední jeho spasitelné smrti. Následně snímání z kříže a uložení do hrobu. Přivalení kamene a dání stráže. A následného Kristova sestoupení mezi mrtvé…

Můžeme si vše připomínat postupně, chronologicky, rozjímat nad každou hodinou. Můžeme tak ale učinit i v jednom kratším, koncentrovanějším čase. Například souvislou četbou (zvlášť Janových) pašijí, modlitbou křížové cesty, bolestného růžence, rozjímáním, spočinutím pod křížem a jeho uctěním, návštěvou otevřeného kostela. Jedinečně pak svatým přijímáním. Díky svátečnosti dnešního dne toto vše může dostat charakter památky, i těmito způsoby můžeme být osobně (subjektivně) přítomni toho, co by za normálních okolností do jedné chvíle liturgicky (objektivně) koncentrovaly velkopáteční obřady.

Ústředním momentem Velkého pátku je samo umučení Páně, Kristova smrt na kříži, Kristův kříž, nástroj naší spásy. Kříž jako skutečná historická a historii zároveň přesahující událost, kříž jako maxima zjevení Boží lásky k nám, jako maxima zjevení Boha jako Lásky. Kříž jako středobod dějin, neboť jsou to hříchy lidí všech dob, které Kristus vynesl na dřevo kříže, které Krista ukřižovaly. Ke kříži muselo dojít, aby náš hřích byl kdesi v hloubi bytí napraven, narovnán, a tak nám naše hříchy mohly být skutečně odpouštěny nejen nějakým aktem všemohoucího Boha, ale právě tím, že jeho následky jsou kdesi v hloubi bytí již narovnány. Utrpením a smrtí Božího syna.

Kříž je zjevením Boha a povoláním člověka zároveň. Je i ukázáním cesty, nám, kteří dnes pod křížem v tichu stojíme. „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Kdo chce být křesťanem, je zván vzít na sebe kříž. Kříž se tak má stát, respektive postupně stávat formou i jeho života. Chce-li být opravdu křesťanem, Kristovým následovníkem, skutečným člověkem podle Božího obrazu a podoby. Kříž je totiž i maximou zjevení toho, jaké by mělo být naše lidství, Boží milostí obnovené a uzdravené podle podoby Kristovy: poslušné a důvěřující Bohu, milující, vydávající se z lásky v prospěch druhých, ne slovem ale činem. Kříž je čin. A jako forma, tvar života z něj činí proexistenci a ta je vždy čímsi Božím, protože Trojjediný Bůh – jakožto actus purus – je Činem lásky, proexistencí sám v sobě i navenek…

Dnešní velkopáteční Památka umučení Páně má sílu nás vnitřně zasáhnout, neboť jsme jí tajemně přenášeni pod samotný Kristův kříž. Má sílu v nás probudit lásku ke kříži. Především k tomu, který by se stal tvarem našeho života, a tak se i náš viditelný život stále více stával zjevením Boží lásky světu a lidem kolem nás. Zjevením, jaké svět zvlášť v dobách těžkých potřebuje. V kříži, v oběti lásky, je člověk vtělenému Bohu totiž nejpodobnější…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Ex 12,1-8.11-14; Ž 116; 1Kor 11,23-26; Jan 13,1-15

Milé sestry, milí bratří,

dnešním večerem začíná Velikonoční triduum. Jako všechno už skoro celý měsíc, je i dnešek v mnohém jiný. I v tom, že nejsou veřejné bohoslužby. Dopoledne není v katedrále obvyklá mše svatá se svěcením olejů (ta se v naší arcidiecézi přesunula na čtvrtek před Letnicemi, dá-li Bůh) a velká večerní mše svatá na památku poslední večeře Páně (In coena Domini) je dnes slavena kněžími jen v soukromí, nanejvýš v nepatrném kroužku věřících. Přesto Zelený čtvrtek dnes je, i celé nadcházející Triduum bude, a Bohu díky za to. Velikonoce totiž nejsou jako jiné svátky, které by šlo (třeba i jako dopolední missu chrismatis) přeložit. Velikonoce jsou od raných dob církve slaveny jednou ročně (v návaznosti na čas slavení Velikonoc židovských) právě v tomto termínu, Zmrtvýchvstání Páně je vždy první neděli po prvním jarním úplňku, Triduum dva dny a jeden večer (ten dnešní) před tím.

Naprostá většina věřících je proto dnes – stejně asi jako v následujících třech dnech – duchovně odkázaná především na četbu slova Božího, domácí bohoslužbu, na různé on-line přenosy velikonočních obřadů a hlavně na vlastní modlitbu. Svátosti, které jsou a zůstanou nejjedinečnější z Kristových přítomností, je možné přijmout jen individuálně, například v těch kostelech, které zůstaly otevřené (a na výzvu našich biskupů by měly být v tyto dny nějak otevřené všechny, aspoň všechny farní).

Je to pro nás bolestivé, ale možná právě nemožnost Triduum prožít plně liturgicky nám jednou provždy ukáže jedinečnou hodnotu bohoslužeb, které nás svým posvátným děním vtahují do událostí samých. Nejen těch velikonočních, které jedinečným způsobem tajemně a reálně zpřítomňují Kristovu poslední večeři, pašije, smrt, sestoupení mezi mrtvé, zmrtvýchvstání a zjevení se ženám a učedníkům, ale bohoslužeb všech. Neboť zejména mše svaté, zvlášť ty nedělní, jsou vždy „Velikonoce v malém“. Možná příště už nám ani na mysl nepřijde je vynechat…

Přesto všechno zkusme dnes prožít požehnaně to, čím Zelený čtvrtek vždycky je: památkou ustanovení eucharistie („toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“), výsostným momentem ustanovení svátostného kněžství („to čiňte na mou památku“), dnem mytí nohou („dal jsem vám příklad, i vy máte jeden druhému nohy umývat“) a modlitbou v Getsemanské zahradě („bděte a modlete se spolu se mnou, abyste nepřišli do pokušení“).

Všechny tyto momenty jsou důležité a my si je máme i letos připomenout: eucharistii třeba tím, že ji v kostele individuálně přijmeme, máme-li tu možnost, anebo vykonáme to, co se nazývá „duchovním přijímáním“. Kněžství třeba tím, že si nemožností si vykonat obřady doma sami uvědomíme, jak pro zvlášť pro vysluhování svátostí je prostřednická role služebného kněžství důležitá (a třeba se za kněze a nová kněžská povolání pomodlíme). Modlitbu v Getsemanech vlastní modlitbou bdění.

Můžeme ale prožít i mytí nohou. Tento obřad, který je ostatně nepovinný i jindy, je podle římských liturgických instrukcí pro slavení Tridua v nynějším nouzovém stavu vynechán zcela. Proto mýt nohy jeden druhému fyzicky dnes asi skutečně nemusíme. Přesto v evangeliu se o něm čte a do Zeleného čtvrtka bytostně patří. Nejen tím, že mytím nohou apoštolům Kristus fakticky završil poslední večeři, ale především tím, co všechno tento hluboký Kristův čin znamená, co symbolizuje. Navíc nám dal příklad, který máme následovat.

Pán Ježíš i v mytí nohou totiž jakoby shrnul vše, co nastane. Ne zcela nepodobně tomu, jako vše jedinečně shrnul do eucharistie, smlouvy nové a věčné, památky jeho samého, zpřítomnění jeho následné páteční smrti a nedělního zmrtvýchvstání. Ostatně je výmluvné, že evangelisté se v tom krásně doplnění: synoptici (Matouš, Marek a Lukáš) podávají zprávu o průběhu poslední večeře jakožto ustanovení eucharistie, Jan zase o mytí nohou (a řeči na rozloučenou) poté.

Nohy jsou něčím, co spojuje člověka se světem. Nesou na sobě celou životní cestu člověka, jeho historii, na nohách vše nějak ulpí, každá cesta člověka a prostředí, jímž šel, zanechají na nich nějakou stopu. Způsob chůze zase vyjadřuje člověkovu osobnost, podle toho, jak kráčíme, se také pozná, jací jsme. Nohy nás mohou nést dobrým směrem, nohy nám dávají zabloudit, nohy běží pomoci, nohy umí druhého také surově nakopnout, nohy jsou schopny pracovat, anebo také něco či někoho zašlápnout, zničit. Nohy k člověku patří, nohy ho vyjadřují…

Proto umýt nohy znamená odpustit, umýt nohy znamená uschopnit k novému životu. Proto stačí umýt nohy a člověk je čistý, proto Kristus v předvečer svých Velikonoc umyl apoštolům jen nohy a tímto svým činem předznamenal vše následné, celé Velikonoce.

Jestliže Velikonoce – narozdíl od samotného vtělení, od Vánoc, které by, jak můžeme doufat, nastalo, i kdyby byl člověk nezhřešil – nastaly kvůli hříchu člověka, kvůli nutnosti odpuštění hříchů, je to především odpuštění, které můžeme v mytí nohou jako skryté číst. Odpuštění a vzkříšení, osvobození k novému běhu životem, k dobré životní cestě.

A jestliže Kristus nám přikazuje, abychom jeden druhému nohy umývali, můžeme v tom číst také výzvu, přikázání jeden druhému odpouštět. To totiž, aspoň částečně, v naší moci je…

Obřad mytí nohou je letos v době pandemie z obřadu Zeleného čtvrtku vypuštěn římským rozhodnutím v celé katolické církvi. Z praktického důvodu, aby se umenšil kontakt mezi osobami a obřady se neprodlužovaly. Ale možná v tom můžeme číst mnohem víc, znamení. Že právě mytí nohou, odpuštění jeden druhému – zvlášť odpuštění starých vin či dlouho se vlekoucích sporů, umytí pout neodpuštění a dání možnosti svobodně nově vyjít – je tím „obřadem“, který máme vykonat my všichni, a to mimo liturgický rámec. Třeba ale i v rámci našich domácích bohoslužeb. Ne však symbolickým gestem (to je právě letos vynecháno), ale reálným odpuštěním, mezilidským odpuštěním, jeden druhému, navzájem. To opravdu můžeme vykonat jen sami, právě bez kněžského prostředníka.

Zelený čtvrtek je sice letos nebývale chudší, ale naším vzájemných dosud nebývalým odpuštěním se může nebývale obohatit. A je dobré se o ně skutečně pokusit, už třeba proto, že se příštího Zeleného čtvrtku nemusíme všichni dožít…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Iz 50,4-9a; Ž 69; Jan Mt 26,14-25

Milé sestry, milí bratří,

středa Svatého týdne bývá nazývána dnem Jidášovy zrady. Jí také někdy bývá odůvodňován středeční půst, byť toto odůvodnění je spíše lidového než historického rázu (že vedle pátku se už v nejranějším křesťanství postním dnem stala i středa, bylo především reakcí na výtky ze strany židů, že oni mají dva postní dny v týdnu, zatímco křesťané jen jeden, a proto, jak čteme v raně křesťanském spisu Didaché, byly již počátkem 2. století stanoveny dva postní dny: pátek a středa). V každém případě Jidášovu zradu dnes máme skrze evangelijní úryvek před svými duchovními zraky, a je tudíž dobré se nad ní tedy zastavit.

Jidášovou zradou se nejen časově ale především obsahově završuje celé předvelikonoční dění, o kterém čteme v jednotlivých sepsáních evangelia a které nám zpřítomňuje liturgie těchto dnů, od připomínky Kristova slavného vjezdu do Jeruzaléma na Květnou neděli až do zítřejší večerní památky poslední večeře, začátku Velikonočního tridua. V těchto dnech se mimo jiné odehrály poslední kontroverze mezi Pánem Ježíšem a jeho odpůrci, především z řad velerady. Ty sílí takřka od počátku Kristova veřejného působení, ale nyní – i díky Kristovu prorockému gestu vyčištění chrámu – dosahují svého vrcholu. Velekněží s farizei a zákoníky stále více usilují o to se Ježíše zbavit, vše už velmi rychle směřuje ke Kristovu kříži. A na scénu přichází Jidáš, sám vyhledá velekněze a nabídne, že Ježíše zradí. Podle Matoušova sepsání, ze kterého je dnešní úryvek, je to dokonce úplně poslední událost před přípravou poslední večeře, a klidně se proto mohla odehrát skutečně ve středu (tehdy 13. nisanu).

Ale čím se to stalo, že jeden z dvanácti apoštolů, vyvolený stejně jako ostatní, se najednou odhodlal k takovému činu? To je známá otázka, která od dob Nového zákona zaměstnává nejednoho (nejen křesťanského) autora. Máme proto i celou řadu různých pokusů motivace Jidášovy zrady nějak vystihnout a pojmenovat. Sám Nový zákon hned jednu trochu evokuje: že Jidáš byl zloděj, a proto Krista zradil kvůli třiceti stříbrným. Anebo můžeme uvažovat o Jidášově zklamání: měl blízko patrně k zélótským kruhům, tedy k takovým židovským kruhům, které očekávaly především politického, až bojovného mesiáše, zatímco nyní se zdá, že vše schyluje k tragickému konci ukřižováním. V úvahu přichází jednoduše i Jidášův strach, že to vše dopadne špatně, že se sveze spolu s Ježíšem. Případně cokoli jiného. Anebo od každého tak trochu.

I když nikdo z nás do Jidášova srdce nevidí a tím pádem nemůže vědět, co se v něm skutečně odehrávalo v oněch kritických dnech, přesto stojí za to si otázky po důvodech jeho zrady zkusit položit. Ony jsou totiž – proto jeho zradu také v Novém zákoně máme – vždy i nějakým prototypem důvodů i našich zrad Krista, zrad dobra, Božího zákona, zrad druhých lidí. Jeho důvody jsou důvody i našich hříchů a pádů, zvlášť takových, kterých se dopouštíme v různých kritických momentech svého života. Proto Jidáš je vždy tak trochu zrcadlem nás všech…

Co v nás tedy Jidášova zrada může odhalovat, jaké důvody a okolnosti našich zrad?

Zaprvé, že ke zradě se v posledku rozhoduje každý z nás sám. Jsou sice okolnosti, které naše rozhodování mnohanásobně omezují a podmiňují, k něčemu nás tlačí. Ale jen málo jich je takových, že by nám svobodu odebraly zcela. Proto za naprostou většinu svých slov a skutků býváme aspoň nějak, ne-li plně zodpovědní. Nový zákon totiž Jidášův čin nijak neomlouvá a nerelativizuje, a to ani zklamáním, ani nevšímavostí ostatních apoštolů, ani stresem, strachem či kritickým vývojem situace posledních předvelikonočních dnů.

Zadruhé že i za většinou našich zrad stojí zpravidla vidina nějakého zisku, nějakého dílčího dobra. Zajistit si něco menšího, ale v jistém smyslu bližšího, snazšího, zdánlivě příjemnějšího a pozemského (nějakých třicet stříbrných). Ovšem na úkor něčeho většího a důležitějšího: na úkor většího dobra, Božího dobra, na úkor Krista, Boha, přátelství a života jeho v nás, na úkor věčnosti. Tedy za cenu ukřižování Krista, jeho přítomnosti v nás i ve světě.

A zatřetí, že v procesu zrání zrady v nás se i nás Kristus snaží od ní všemožně odvrátit. I nás si zavolá, i k nám promlouvá výčitkami svědomí, znameními, svým slovem. Podobně jako před zradou promluvil k Jidášovi a dal mu tím šanci se od činu odvrátit.

Zrady (Krista) se i v našem životě bohužel dějí. Už jsme se jich také mnohých, větších či menších, ve svém životě dopustili – a čím jsme starší, tím více jich je. A určitě se ještě nějakých dopustíme. Možná i nynější situace – strach, tíseň, neznámost, nutnost hledat „prototypy“ jednání, různé tlaky, stresy, děsy a běsy – se může stát prostředím, v němž znovu zhřešíme, zradíme Krista, dobro, sebe, své svědomí, své poslání, druhé lidi…

Kéž by těchto zrad bylo nyní co nejméně, protože zrady v těžkých a náročných situacích mívají často i ty nejfatálnější následky (skutečné a velké ukřižování Krista). Pokud už k nějaké naší zradě i nyní dojde, kéž bychom neskončili zoufale jako Jidáš, který „šel a oběsil se“. Ale třeba jako Petr, který se rozplakal, litoval a Kristem se nechal s láskou přijmout zpět.

Možná i toto si zkusme z dnešního evangelia středy Svatého týdne, dne Jidášovy zrady, odnést.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Iz 49,1-6; Ž 71; Jan 13,21-33.36-38

Milé sestry, milí bratří,

máme další den Svatého týdne. V prvním čtení máme před sebou druhý ze čtyř zpěvů o Božím služebníkovi, tajemně prorokujících Kristovo zástupné utrpení. V evangeliu čteme pasáž z Janova sepsání, která bývá pojmenována „Označení zrádce“ anebo „Ohlášení Jidášovy zrady“ (zítra se bude číst o ní samotné). Ač jsme se v minulých dnech častěji snažili věnovat především čtení prvnímu a ač deuteroizaiášovské zpěvy o Kristu, Beránku obětovaném jsou vždy hodny naší duchovní pozornosti, dnes a zítra zkusme společně svou pozornost zaměřit na úryvek evangelijní.

Ten nás dnes přenáší až do chvíle po poslední večeři, do pozdního večera Zeleného čtvrtku. Dle Jana se totiž Jidáš domluvil s velekněžími nejspíš až v oné noci a nikoli těsně před večeří, například den před ní, jak tomu uslyšíme v zítřejším úryvku podle Matoušova sepsání (a nechme nyní úplně stranou spekulace některých biblistů, že dle Jana se poslední večeře možná odehrála již ve středu). Omočená skýva, kterou Kristus Jidášovi podává a jíž ho označuje za zrádce, tak není nejspíš eucharistií, neboť celá scéna se odehrává až po mytí nohou, které dle Jana začíná, až „když bylo po večeři“.

Jistě je mnohé, o čem bychom mohli rozjímat, i o tom, co tedy ta omočená skýva může znamenat, ale zastavme se nad reakcí ostatních jedenácti učedníků. Ti se diví, když Kristus řekne, že jeden ho zradí, a jejich údiv je z textu docela dobře patrný. Jsou v rozpacích, rozhlížejí se jeden po druhém, Jan se na Petrovo vybídnutí dokonce Pána Ježíše zeptá „kdo je to?“. Je to právě jejich údiv, který může budit další údiv, tentokrát ten náš: Jak je to vlastně možné, že si nikdo z ostatních apoštolů nevšiml, že se s Jidášem něco děje, že něco hrozného chystá, že s ním není něco v pořádku?

Z toho, jak Jidáše a jeho zradu prezentuje evangelium, se totiž nezdá, že by šlo jen o jeho nějaké momentální zkratkovité rozhodnutí. Jidášova zrada se zdá spíše být něčím, co v něm přeci jen, aspoň nějakou dobu, minimálně několik posledních dní, muselo zrát, přinejmenším v něm nějak muselo zrát zklamání, že Ježíš asi nebude takový (pozemský) mesiáš, jakého nejspíš očekával.

Je sice pravda, že evangelisté tu a tam utrousili nějakou tu negativní poznámku o Jidášovi, naposledy to bylo při pomazání v Betánii, kdy byl evangelistou označen za „zloděje“. Přesto údiv a otázky svědčící o tom, že ostatní o Jidášově zradě nic netušili, vždyť ani nevěděli, kdo tím zrádcem je. To je něco, co by nás mělo oslovit, co by námi mělo tak trochu otřást.

Jestliže se něco takového totiž mohlo stát apoštolům, kteří byli a žili v těsné, naprosto jedinečné a neopakovatelné blízkosti Pána Ježíše, o co více se něco takového může přihodit nám. A také se přihodí. Vždyť kolikrát se stává, že si nevšimneme, že se s někým z našeho okolí, třeba i s člověkem velmi blízkým, něco děje. Že v něco zraje, třeba nějaká zrada, nebo nějaké špatné a mylné rozhodnutí, že pomalu ale jistě v něm zraje a klíčí nějaká osobní katastrofa, hříšné rozhodnutí. Takový člověk, náš bratr, naše sestra, zpravidla sice dává – ať už vědomě či nevědomě – nějaké signály a třeba se i – ať už výslovně anebo jen skrytě – dožaduje naší pomoci, trochy naší pozornosti, našeho zájmu. Ale my nic z toho nevnímáme, nevšímáme si toho. Anebo, v horším případě, raději takové poznání rychle vytěsníme. Máme přeci svých starostí anebo radostí dost, sami jsme ve stresu, sami se sebou máme co dělat, nemáme vůbec čas. A tak podobně.

Ale to je pochopitelně špatně. My lidé jsme tak utvořeni, abychom byli „jako údy klouby se navzájem podpírajícími“, „abychom nesli břemena jedni druhých, a tak naplňovali zákon Kristův,“ jak krásně píše svatý Pavel. A zejména je to špatně v situacích a dobách, které jsou pro všechny nějak bolestivé, tísnivé a ohrožující (na těle i na duši). Tehdy zvlášť ti, kteří jsou nějak „silní“, si mají všímat těch nějak „slabých“, jak opět čteme u svatého Pavla.

Je jasné, že takovou dobou – pro někoho více, pro jiného méně, ale pro každého nějak – je i doba dnešní. To, jak si nyní musíme udržovat epidemiologické rozestupy, jak se nemůžeme shromažďovat, nebo to, jak se jeden před druhým nyní vlastně chráníme, může vést k tomu, že to vše přeženeme. Jednak že ze strachu o sebe nepomůžeme, ani když to bude potřeba a bude to v našich silách. A jednak že ze strachu před nákazou přehlédneme, že v druhém se něco jiného nebezpečného začíná dít. Aniž bychom epidemiologická opatření jakkoli bagatelizovali, je přeci jasné, že jsou i jiné tragédie než nebezpečná nemoc těla. V leckom může inkubovat i jiná nákaza, zrát nějaká zrada, velký hřích, osobní tragédie. I ty mají své příhodné prostředí (šíření) a svou inkubační dobu. Tato doba však – narozdíl od koronavirové nemoci – nebývá zpravidla asymptomatická.

Nejde o to, abychom se nyní sebevědomě stylizovali do role jedenácti „hodných“ apoštolů a hledali dvanáctého, „zrádce“ Jidáše. Anebo abychom hned zmalomyslněli a našli se jen v něm. Všichni můžeme být těmi i tím, anebo všemi zároveň. Jde o to chtít druhé vidět, mít a neztratit o ně zájem, všímat si, zda nevolají o pomoc, být jim nablízku, pomoci, když jsme toho schopni. A také umět přijmout zájem, všímavost a pomoc druhých.

Když se o něco takového budeme snažit všichni, roste naděje, že mezi námi bude méně těch, ve kterých i nevšímavostí ostatních uzraje jedovaté odhodlání „prodat Krista za třicet stříbrných“ a „políbením zradit Syna člověka“. Přičemž je jasné, že pod pojmy „prodání“, „políbení“, si můžeme představit mnoho věcí, stejně jako „Syna člověka“ můžeme vnímat ve všech podobách jeho přebývání mezi námi. A že všechny tyto pojmy v nynější situaci nabývají specifických rozměrů…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Iz 42,1-7; Ž 27; Jan 12,1-11

Milé sestry, milí bratří,

včerejší Květnou nedělí tedy začal Svatý týden, který vyvrcholí, dá-li Bůh, Velikonočním triduem. To začne na Zelený čtvrtek večer, památkou poslední večeře Páně, a skončí Velikonoční nedělí, dnem zmrtvýchvstání Páně. Ode dneška do středy máme tedy tři dny, které nám zpřítomňují události, které se mezi Kristovým slavným vjezdem do Jeruzaléma a začátkem poslední večeře udály, což také dohromady byly události skutečně nějakých tří, čtyř, možná pěti dnů.

I když z evangelijních svědectví nelze z pochopitelných důvodů udělat nějaký přesný „minutovník“ těchto jednotlivých dnů, tak určitou představu o tom, co se v těchto dnech stalo, z evangelia rozhodně mít můžeme (však velikonoční události zaujímají až třetinu celého evangelijního textu). Jednak se v těchto dnech odehrály poslední kontroverze Pána Ježíše s jeho odpůrci, z Ježíšových úst zaznívají poslední velká podobenství, zejména o posledním soudu, patří sem Kristovy řeči o konci světa, dle synoptiků se v těchto dnech děje vyčištění chrámu a Jidášova zrada a tak dále.

Biblické úryvky, které se v těchto třech dnech čtou při mši svaté, tomu odpovídají jen z části, ale přesto se všechny k počátkům Kristova utrpení vztahují. V prvním čtení to jsou tři ze čtyř starozákonních písní o Hospodinově služebníku, které přímo ukazují na Kristovy pašije jako takové (čtvrtý z těchto zpěvů také budeme mít před sebou na Velký pátek). V evangeliu dnes čteme o pomazání v Betánii (to se dle Jana ovšem událo těsně před vjezdem do Jeruzaléma), zítra to bude o označení zrádce (dle Jana zase až během poslední večeře) a ve středu o Jidášově zradě (dle Matouše skutečně ke konci těchto tří dnů).

V prvním čtení tedy zazněl skoro celý první zpěv o Hospodinově služebníku z Deuteroizaiáše (tedy z té části prorocké knihy Izaiášovy, nazývané také „Knihou útěchy“, kterou pod Izaiášovým jménem a jeho stylem napsal jinak neznámý, ovšem taktéž Bohem inspirovaný prorok vystupující na začátku babylonského vyhnanství). S postavou Služebníka Hospodinova si Izrael příliš nevěděl rady, kdo to vlastně má být. Nejčastěji, zejména v dobách různého vnějšího útlaku a pronásledování, se v něm nacházel sám. Nevztahoval ho příliš na očekávaného mesiáše, protože ten přeci bude muset mít úspěch. Až skutečnost sama, Pán Ježíš, Boží Mesiáš, svými pašijemi ukázal, že tato proroctví jsou vlastně o něm. Ostatně sám se na postavu Božího služebníka odkazuje, když učedníkům putujícím do Emauz říká „což jste nečetli, že Syn člověka bude muset trpět?“

Zpěvy předpovídají Mesiášovo zástupné utrpení jako Božího Beránka. V dnešním prvním zpěvu zazněly už některé jeho charakteristiky: „nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici, nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo.“ Jak jedinečně toto proroctví naplnil Pán Ježíš, víme a žasneme nad tím. Nicméně také víme, že něco takového by mělo být programem i našeho života, když máme být Kristovými následovníky, křesťany, kristovci. Ani my bychom neměli se nechávat slyšet, hlučet o sobě, očekávat potlesk. Ani my bychom neměli hasit doutnající knoty či lámat nalomené třtiny. Co si pod těmito obrazy představit, je asi celkem snadné.

Tím se tak trochu dostáváme k úryvku evangelijnímu, k pomazání v Betánii. Máme před sebou nádherný skutek Marie, sestry Marty a Lazara. Pomazala Kristovy nohy olejem z pravého nardu. To byl samozřejmě velký nadstandard, neboť nohy se takovým drahocenným olejem opravdu nemažou. I když se jistě nabízí různé možnosti hlubší alegorické četby tohoto Mariina gesta, můžeme zůstat i na rovině samotného svědectví: Marie vykonala skutek veliké lásky, neboť láska nikdy není skoupá, nikdy nešetří, dává mnohem víc, než musí nebo než je obvyklé. Láska umí pro druhé utrácet i ztrácet, dává i bez odplaty, bez potlesku. A neničí.

Kéž bychom měli aspoň trochu takové lásky, kterou bychom byli Pánu Ježíšovi, Služebníku Hospodinovu, aspoň trochu podobní. Zvlášť v těchto dnech, kdy lásky je potřeba ze všeho nejvíc. Marie nám ukázala, že to jde, že i my lidé se můžeme začít Kristu v jeho lásce podobat.

stáhnout pdf