Biblická čtení: Dan 3,14-20.91-92.95; Dan 3,52-56; Jan 8,31-42

Milé sestry, milí bratří,

dnes v prvním čtení opět otevíráme pozoruhodnou starozákonní knihu Daniel. Protože tak činíme již poněkolikáté v postní době (naposledy v pondělí), máme v paměti, o čem tato kniha vlastně je. Počítáme ji sice mezi knihy prorocké a obsahově je především vyprávěním příběhů z doby babylónského vyhnanství, ve skutečnosti ale není primárně ani knihou prorockou ani historickou, nýbrž knihou apokalyptickou. To nic neubírá na prorockém rozměru ani nediskvalifikuje vyprávění na nějaké pouhé mýty, ale znamená to, že v případě Daniela více než u jiných starozákonních knih platí, že ještě více než o konkrétní proroctví anebo o svědectví událostí dějin spásy jde odkrytí skrytých pravd o Bohu a člověku, které se za vyprávěným skrývají. Tento alegorický rozměr má celé Písmo, ale kniha Daniel, podobně jako novozákonní Apokalypsa, prostě zvlášť.

Nejinak je tomu u dnešního úryvku, jednoho z nejznámějších z celé knihy. Tři Danielovi druhové – Šadrach, Mešach a Abednego – se odmítli poklonit babylónským bůžkům, konkrétně zlaté soše, kterou nechal král zhotovit, a konat modloslužbu. Z věrnosti Bohu svých otců i Bohu svému. Takové jednání však znamenalo nejen nepřijetí (neexistujících) bohů cizího národa, nýbrž i odmítnutí vlády babylonského krále. Proto Nabuchodonosor, který do té doby nad nimi držel ochrannou ruku – sám nechal tyto tři židovské mládence jmenovat správci své říše a Daniela dokonce mudrcem na svém dvoře, je za trest nechává vhodit do ohnivé pece, sedmkrát rozpálenější než obvykle. A stane se zázrak. Mládencům se nejenže nic nestane, oni se dokonce začnou volně procházet po ohnivé peci, navíc v doprovodu čtvrtého, „podobného Božímu synu“. Krále výjev z pece natolik uchvátí, že se sám před Bohem skloní a mládence následně zavolá z pece ven a zařídí, aby se jim v jeho říši už nic zlého nestalo.

Kdo byl ten tajemný čtvrtý, je téměř nabíledni: mohl by to být tajemně sice i sám Daniel, který byl jakýmsi duchovním vůdcem i ostatních nucených vysídlenců na Nabuchodonosorův dvůr, ale je to především sám Boží syn, Kristus. Je-li tomu tak – a přesně takto četlo dnešní scénu už rané křesťanství, pak máme před sebou jedno z nejvýraznějších mesiánských proroctví sklonku Starého zákona. A nejen to, máme před sebou i odkrytí skryté pravdy, v jakých situacích bude Mesiáš svým věrným zvlášť blízko, kdy a kde bude zvlášť potkatelný a zakusitelný: v ohnivé peci.

Celou scénu tak můžeme číst jako předobraz naplnění Kristova slibu, že zůstane svým učedníkům blízko, zvlášť když jim bude úzko, když budou v nebezpečí, budou týráni a pronásledováni, ocitnou-li se v nějaké ohnivé peci, ať je jakákoli. I když jejich tělo bude třeba sebevíce zmučeno, jejich duši se nic nestane. V těch třech mládencích může být totiž čten obraz naší duše mající také tři základní mohutnosti: poznání, volbu a vztahovost (či tři části: duší rostlinnou, živočišnou a lidskou, duši vegetativní, senzitivní a duchovní).

Příběh tří mládenců v ohnivé babylónské peci nám zároveň napovídá, jak se tato Kristova blízkost projevuje: Jednak už jako síla k věrnosti, kterou mládenci měli, když odmítli se poklonit zlaté soše. A pak především jako vnitřní svoboda a vnímatelná blízkost Božího syna, kterou právě v ohnivé peci zakoušejí. Ani nejsilnější a nejhrozivější plameny pak nemohou lidské duši ublížit, pokud se v ní – jako v zahradě – prochází Boží syn. Vždyť právě procházení se Boží syna v srdci člověka jako v zahradě je jedním z nejkrásnějších obrazů vnitřního Božího ráje, silnějšího než smrt.

Ohnivou pecí pak může být všechno to těžké a zlé, do čeho jsme (existenčně) vrženi, co nás pálí, trápí a bolí. Není to jen pronásledování pro víru a spravedlnost, ale i třeba ohnivá pec našich bolestí, těla i duše, pec trápení, nevydařených vztahů, neúspěchů, frustrací, pádů, pec násilí, domácího i jakéhokoli jiného, ohnivá pec všemožného zneužívání, ponižování, křivdy, nepřijetí druhými, pec únavy a vyčerpanosti, pec samoty a opuštěnosti a tak dále. Samozřejmě jako ohnivá pec může být a je zakoušena i současná pandemie, nebezpečí nové nemoci a smrti, pec karantén a z nich plynoucích trápení a potíží, ohnivá pec ekonomických dopadů, osobních i společenských tragédií. Patři sem i pec vyčerpanosti těch, kteří se snaží na všech možných úrovních s pandemií a nemocí obětavě bojovat, a ohnivá pec těch, kteří trpí touto nemocí anebo na ni dokonce, bohužel často sami, umírají. A mnoho dalších podob může ohnivá pec mít, pro nás katolické křesťany třeba i tu, že nemůžeme svou víru praktikovat a blížící se svátky prožívat tak, jak bychom si přáli.

Apokalypsa („odkrytí věcí skrytých“) knihy Daniel neslibuje nutně rychlé vyhasnutí ohnivé pece a ani neříká, kdy a jak rychle z ní budeme vytaženi. Jen ukazuje, že Boží syn je nám v ohnivé peci blízko, sám tam za námi přichází, už i předem čeká, a když my jeho blízkost celostně přijmeme, naše duše bude s ním a v něm, bude skutečně svobodná a nespalitelná, nezničitelná, živá…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Nm 21,4b-9; Ž 102; Jan 8,21-30

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení nás přenáší do doby čtyřicetiletého putování Izraele pouští, tedy někdy do druhé poloviny 13. století před Kristem. Lid už putuje dlouho, musí snášet různá strádání a nedostatek, stále se nikde nemůže usadit, je kočovníkem, což mu není vlastní, navíc putuje v neustálém napětí s okolními národy a tak dále. Proto není divu, že tím vším trpí. A také reptá, reptá proti Mojžíšovi i proti Hospodinu: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Není chléb ani voda, už máme dost té hladové stravy!“. Na to se ovšem objeví jedovatí hadi, jejichž uštknutí způsobí smrt mnohých v Izraeli. Lid to interpretuje jako Boží trest za své reptání a svou malověrnost, byl to v jeho očích sám Hospodin, který na ně hady seslal. A Mojžíš vztyčí kůl s měděným hadem a teprve pohled na něj uzdravuje. Tak čteme v dnešním úryvku ze Čtvrté knihy Mojžíšovy.

Při jeho čtení možná leckoho napadla palčivá otázka, která v těchto dnech, ať chceme či nechceme, prostě nějak „ve vzduchu“ je, aniž by třeba musela být vyslovena. Otázka, jak nový virus a onemocnění Covid-19, katastrofu, která postihuje velkou část světa, ve světle Písma a křesťanské víry interpretovat. Zda třeba ne také jako onoho smrtelně jedovatého hada, seslaného samotným Hospodinem, jako Boží trest, trest za hřích nás, lidí.

Podíváme-li se v těchto dnech třeba na web anebo si otevřeme jakékoli jiné médium, najdeme – mimo mnoha a mnoha jiného – různé pokusy i na naši otázku nějak odpovědět. A najdeme ledacos, včetně „jistých a silných“ názorů. Od volání, že to jistě Boží trest je, že celou situaci takto musíme číst a že kdybychom ji tak nečetli, jsme naprosto slepí a nebereme vážně některá jasná varování Písma, včetně Nového zákona. Až po rezolutní odmítání, že takováto interpretace jakožto Božího trestu je naprosto neteologická, tmářská, neslučitelná s obrazem milosrdného Boha Nového zákona, navíc často velmi fanaticky podávaná.

Necháme-li stranou (anebo raději odborníkům) praktické úvahy typu, že přinejmenším míra a rychlost šíření nového viru mohou být (a také patrně jsou) spoluzaviněny člověkem, naší bezuzdnou touhou po zisku, moci a cestování, naší neschopností si cokoli odřeknout, že pandemie je tak i důsledkem nezodpovědnosti, nesolidarity či sobectví (a tak dále), pak k otázce „Boží trest ano či ne“ je, domnívám se, možná lepší mlčet a neříkat raději nic. A to nejen na veřejném fóru, ale i v sobě samých. Některá tajemství prostě můžeme nechat bez odpovědi, aspoň prozatím. Snad jen skutečný Boží prorok by mohl promluvit, ale kdo z nás jím je?

Zůstává však teologickou pravdou, že vůbec nic se neděje bez toho, aby to Bůh nepovolal k bytí. Tato pravda, ať zní sebeparadoxněji, vychází z jistoty víry, že jediným tvůrcem je dobrý Bůh. Svět není duální, kdy by proti sobě stály světy dva, dobra a zla. Bohu se v posledku nic a nikdo nemohou „vymknout z rukou“. Klasický teologický jazyk v případě zlých věcí (chápaných jako „nedostatek náležitého dobra“) hovoří jako o „Božím dopuštění“.

Proč však dobrý Bůh dopouští bolest, nemoc, smrt a proč vůbec dovoluje nám lidem konat zlé věci, to zůstane do velké míry vždy neproniknutelným tajemstvím. Tajemstvím, které nám často – zejména u věcí, jež nejsou v naší moci změnit – nezbývá než přijmout. Ovšem vždy s důvěrou, že Bůh tyto zlé věci jen proto dopouští, aby z nich mohlo vzejít nějaké větší dobro.

Bůh tak, věříme, dopouští zlé věci i proto, aby člověku pomohl navrátit se na správnou cestu. Zní to sice děsivě, ale je to tak. Vždyť často až v limitních situacích si člověk uvědomí svou bytostnou potřebu Boha, svou slabost a křehkost, svou hříšnost a také hodnotu a velikost dobra. Novozákonní List židům ve dvanácté kapitole tak hovoří o Boží výchově, která prostě někdy je i přísná. „Boží trest“, ať už se pod tímto termínem tajemně skrývá cokoli, chce být tak vždy lékem k návratu, i když bolestným a nepříjemným lékem. Tak už ostatně staří církevní otcové interpretovali samo vyhnání Adama a Evy z ráje, pravzor všech Božích trestů.

Snad právě tímto směrem se má ubírat křesťanská interpretace toho, co nyní potkalo bolestivě celý svět, mnohé velmi bolestivě. Ne se handrkovat o to, zda danou situaci můžeme anebo nemůžeme teologicky nazvat Božím trestem, zda Božím trestem je či není: může být, ale nemusí, to musíme nechat na Bohu samotném. Pandemie nás především volá k návratu k Bohu, k dobru, k víře, naději a lásce, k sobě navzájem: to v každém případě a to musíme udělat my.

A tak, uštknuti „jedovatým hadem“ koronaviru, zkusme ze slzavého údolí vzhlédnout na kříž, na Pána Ježíše, Syna člověka, u něj hledejme svou útěchu, pro sebe i pro svět kolem sebe, z něj čerpejme Boží sílu k víře a ke konání dobra. To je nejlepším využitím času, který nyní máme.

Samozřejmě to vše s pokorným vědomím, že pohled našeho srdce na Krista ukřižovaného neuzdravuje od tělesné nemoci, nýbrž primárně od nemoci naší duše, která je stejně tou nejhorší. Od nemoci pýchy, falešné a nadřazené sebejistoty, které škodí vždy, stejně jako od nemoci malověrnosti a malomyslnosti, které nyní také příliš nepomohou, ani nám, ani lidem kolem nás.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Dan 13,1-62; Ž 23; Jan 8,12-20

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení je, necháme-li stranou pašije na Květnou neděli, snad nejdelším biblickým úryvkem, který se kdy při mši svaté čte. Délka sice může odrazovat, ale určitě stojí za to si text přečíst nebo poslechnout celý. Navíc jeho děj je natolik živý a strhující, že čtenář či posluchač nemůže mít ani trochu pocit dlouhé chvíle.

Známé čtení o Zuzaně je ze starozákonní knihy Daniel, respektive z její řecké (deuterokanonické) části. Jak víme, celá kniha Daniel – aspoň v křesťanském řazení starozákonních knih – se sice řadí mezi proroky, dokonce mezi čtyři takzvané Velké proroky, ale ve skutečnosti více než o prorockou knihu se jedná o knihu apokalyptickou, tedy o knihu odkrývající formou vyprávění skryté Boží pravdy (to je skutečný význam slova apokalypsis, „odkrytí věcí skrytých“).

Celá kniha Daniel nás přenáší svým dějem do babylonského vyhnanství, tedy někdy do doby první poloviny 6. století před Kristem, a vypráví především příběh judských vyhnanců Daniela a jeho druhů. Vzniká ovšem mnohem později, někdy ve 2. století před Kristem, v době jiné velké tísně, v době, kdy židovský národ musel čelit násilné helenizaci ze strany Ptolemaiovců, následnické dynastie Alexandra Velikého. Kniha Daniel se měla stát Božím povzbuzením pro všechny své čtenáře. Nejprve v době svého vzniku, ale protože je Božím slovem a to je ze své povahy univerzální, má být povzbuzením stále.

V příběhu o Zuzaně tedy nejde předně o nějaké přesné svědectví konkrétní historické události (tím ale není řečeno, že se popisované nestalo), ani o nějakou novelu pro pobavení čtenářů, ale o k obrácení povzbuzující Boží odkrytí pravd o nás samotných, ať už těch povzbudivých či hrozivých. Něco takového sice platí pochopitelně pro Písmo svaté jako celek, ale v apokalyptické knize Daniel je tento moment možná ještě výraznější než v jiných částech Písma svatého. Proto se můžeme ptát, co nám tedy jednotliví aktéři říkají o nás samotných, respektive o člověku, jaký by měl a jaký by neměl být.

Nejprve máme před sebou postavu sličné Zuzany. Ta je určitě příkladem hodným následování. Připomíná nám, ba přímo ztělesňuje několik důležitých pravd. Nejprve je to – takřka prvoplánovitě – hodnota tělesné čistoty. Tu je pochopitelně dobré ve všech dobách připomínat, dnešní dobu rozhodně nevyjímaje. Zuzana ale svým jednáním ztělesňuje nejen velikost (manželské) čistoty, ale i obecnější pravdu, že pozemský život ještě není absolutní hodnotou. Že – i pří vší velikosti a ceně lidského života – jsou zde ještě hodnoty a ideály vyšší. Ty, které dělají člověka člověkem, spojují ho s Bohem a vedou k věčnosti. A pro jejich zachování, pro zachování lidství jakožto přátelství s Bohem, je bohužel někdy nutné i pozemský život nasadit… A zatřetí je Zuzana příkladem člověka, kterému bylo ukřivděno a kterému nezbývá než se spolehnout na Hospodina, s vědomím, že Bůh nakonec jediný dobře ví, jak se věci mají.

Pak jsou zde ti soudci, takřka přesný opak Zuzany. Ti rozhodně hodní následování nejsou, ti ztělesňují naopak to velmi temné v nás. Živí své zvrácené nečisté fantazie, jsou zbabělí a podlí, jeden jejich hřích plodí další, celý řetězec hříchů: nejprve, chceme-li, hřích proti šestému, potažmo devátému přikázání, pak proti osmému, nakonec proti pátému… Boží spravedlnost je ale nemine.

Dav také nevychází z celého příběhu dobře. Jak snadno se nechá zmanipulovat, a to jen proto, že někdo něco tvrdí. Jak snadno se nechá strhnout k velké nespravedlnosti… Dav ale není monstrum, to jsou všichni jednotlivci, kteří ho tvoří, kteří se s ním zbaběle „svezou“.

Naštěstí je tu ale ještě Daniel, statečný mladík, který nechá svého ducha probudit samotným Hospodinem, Zuzany se zastane a zlovolné starší usvědčí z podlé lži. Zkusí to, udělá to, co vnímá ve svém svědomí jako správné, a s Boží pomocí se dílo podaří. Možná až nečekaně dobře.

Je dobré se zeptat, komu se z příběhu nejvíce podobáme. Je dobré si na příkladu Zuzany uvědomit, že i oblast čistoty do křesťanské mravnosti prostě patří, že jsou i vyšší, Boží ideály než jen pozemský život, například přátelství s Bohem, a že Bůh ví o každé křivdě. Je dobré si připomenout, jak dav je často velmi špatný vůdce. A že je prostě někdy potřeba jít proti němu, jít „proti proudu“, zachovat se jako Daniel, který se ostatně stal jedním z krásných předobrazů Krista, Božího Zastánce všech nespravedlivě nařčených, ponížených, odsouzených (nejpozději na posledním soudu). A je dobré vnímat, že kniha Daniel vznikla jako Boží povzbuzení pro dobu tísně, jakékoli tísně…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Ez 37,12-14; Ž 130; Řím 8,8-11; Jan 11,1-45

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal (vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy). I dnešní úryvek se čte především s ohledem na čekatele křtu – za normálních okolností by se dnes při bohoslužbách konala jejich třetí a závěrečná skrutinia. Čte se ale také s ohledem na přípravu obnovy křestního vyznání nás všech, ke kterému se po celou dobu postní máme připravovat, i když letos bohužel většina věřících asi nebude mít možnost se velikonoční vigilie osobně zúčastnit. A tak se nyní zkusme zastavit nad tím, co můžeme a snad i máme i s ohledem na svou nynější situaci v dnešním krásném Božím slově číst.

Vzkříšení Lazara je bezpochyby předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých. Pán Ježíš jako Boží syn má moc křísit mrtvé: nyní Lazara, pak především své vlastní lidství a nakonec lidství všech svých věrných (a nechme nyní zcela stranou tajemství, kdo všechno a jakými způsoby tito „jeho věrní“ jsou). Tímto směrem zaměřuje naši duchovní pozornost i čtení první, starozákonní zaslíbení vzkříšení mrtvých z pera proroka Ezechiela.

Lazarovo vzkříšení má ale i další rozměry. V jeho případě – podobně jako i případě těch ostatních dvou novozákonních zázraků – nejde totiž o stejný druh vzkříšení jako v případě Kristova zmrtvýchvstání anebo jako v případě spásy nesmrtelné duše po smrti a dovzkříšení těla na konci věků. Lazar je zázračně vrácen zpět ještě do tohoto života.

Jeho nový život je na jednu stranu ten samý jako předtím, je vrácen do stejného života, který jednou bude stejně uzavřen smrtí: Lazar pak znovu zemřel a je v nebi (je uctíván jako svatý). Ale na druhou stranu právě jeho pozemský život dostal docela novou kvalitu: Lazar už nadosmrti bude ten, který byl Kristem zázračně vzkříšen, a tato událost bezpochyby ovlivnila celý zbytek jeho života, jeho přátelství s Kristem (podle legend se Lazar skutečně stal věrným vyznavačem a hlasatelem Krista a měl nakonec zemřít mučednickou za Domiciánova pronásledování).

Ne nepodobné je to s naší křestní proměnou: vyznáváme, že umíráme starému způsobu života (hříchu, sobectví, zlu, svévoli) a jsme vzkříšeni Boží milostí k novému životu (k víře, naději a lásce). Život po křtu se odehrává stále na této zemi, často dokonce ve stejném prostředí a se stejnými lidmi jako před ním, ale měl by být nový, více Boží, více Bohem živý, Kristu podobnější. V tom spočívá křestní proměna, novost křesťanského života. A právě ta – díky naší slabosti, která nám zůstává i po křtu – musí být stále Boží milostí obnovována: svatou zpovědí („pracným křtem“, jak se také nazývá), obnovou křestního vyznání, lítostí, modlitbou a touhou.

Pro čekatele křtu může být tak dnešní evangelium dalším povzbuzením jejich touhy po křtu. Jistěže jsou už nyní díky víře, kterou Boží milosti již delší dobu otevírají svá srdce, Božím Duchem oživováni, ale přesto křtem se jejich přátelství s Kristem stane ještě silnějším a hmatatelnějším, budou mu blíž.

Pro nás všechny ostatní, už (dávno) pokřtěné, je dnešní evangelium zase připomínkou, že celé naše křesťanství, náš vztah s Pánem Ježíšem by se měl stále projevovat v našem životě jako jeho stálá Boží novost. Tu je třeba stále obnovovat, o obnovu prosit.

V tom všem je nám Lazar vzorem. Svébytně to vystihl ve svém fiktivním – a z křesťanského hlediska kontroverzním – románu Poslední pokušení Nikos Kazantsakis: Židé po vzkříšení Lazara, které se rozkřiklo, ho přicházejí zabít, aby zničili toto živé svědectví Kristovy Boží moci. Než tak učiní, jeden z nich, Barabáš, se ho zeptá, zda lepší byla smrt anebo život. Lazar odvětí něco ve smyslu, že ani neví, že je to vlastně stejné…

Kéž by i náš pozemský život se stával stále více podobné tomu nebeskému. Kéž bychom zde na zemi žili stále více podobni nebešťanům, ke slávě Boží a službě lidem, v živém přátelství s Kristem. Tak by z našeho křesťanství mohl mít prospěch celý svět kolem nás… Sami na to nemáme, potřebujeme Boží pomoc, vzkříšení z mrtvých zpět do tohoto života, křestní proměnu a její neustálou obnovu. Čím více k ní bude docházet, tak tím méně také smrt, až jednou přijde, nám bude nahánět hrůzu, ale stane se radostným odchodem do plnosti bytí, k Bohu. Kéž bychom tak mohli se sv. Terezií z Lisieux (jednou) vyznat: „Pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh. Smrt není nějaký přízrak anebo hrozná příšera, jak se znázorňuje na obrazech. V katechismu se říká, že smrt je odloučení duše od těla, nic jiného“.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Jer 11,18-20; Ž 7; Jan 7,10-53

Milé sestry, milí bratří,

zkusme se opět krátce zastavit nad oběma dnešními čteními, zkusme se jimi jako každý den nechat oslovit a povzbudit. Dnes třeba každým zvlášť.

První čtení je, jako již vícekrát v postní době, z knihy proroka Jeremiáše. Není divu, protože právě tento starozákonní prorok, vystupující v době pro Izrael nejkritičtější, těsně před začátkem babylonského vyhnanství na přelomu sedmého a šestého století před Kristem, je jedním z nejvýraznějších prorockých předobrazů Krista, a to právě Krista trpícího. Ne že by až tak hovořil o jeho příchodu a působení či o jeho utrpení, takových pasáží najdeme mnohem více například u Izaiáše (včetně vize trpícího Služebníka Hospodinova), ale předobrazil ho zejména svým vlastním životním údělem.

Jeremiáš ohlašoval varovné Boží slovo, velmi nepohodlné, vyzývající k nespoléhání se na vlastní síly a už vůbec ne na síly okolních mocností (Egypta), nýbrž k důslednému obrácení se k Hospodinu. Takovou řeč jeho současníci však nechtěli ani trochu slyšet, a proto se snažili Jeremiáše všemožně umlčet. On se tak stal snad nejvíce pronásledovaným starozákonním prorokem. Jeho současníci mu totiž nejenom zacpávali ústa, nejenom mu spílali, ale usilovali mu přímo o život, dokonce ho chtěli fakticky zabít, když ho hodili do prázdné cisterny.

Právě toto nepřijetí je i v pozadí dnešního úryvku. Jeremiáš se dovídá o úkladech svého okolí, kterému chtěl pomoci a pro jehož záchranu nepohodlně prorokoval. Velmi ho to raní. Nebere však spravedlnost do svých vlastních rukou, nýbrž Hospodinu svěřuje svou při, před ním vylévá své srdce, včetně svého hněvu: „kéž vidím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.“ Tím se skutečně stává předobrazem „Beránka vedeného na porážku, který ani hlasu nevydal“, ale jen do Otcových rukou „svěřil svého ducha“. A také krásným vzorem pro nás pro všechny.

Vždyť i my se dostáváme do situací ne nepodobných té Jeremiášově. Když nám někdo chce ublížit, když se dovíme o intrikách či úkladech někoho proti nám, anebo „jen“ o nějakém podrazu, nějaké falši či nepřijetí, navíc pokud se něco takového děje navzdory naší dobré vůli a snaze. Anebo když nás naše okolí, lidé kolem nás, leckdy i ti nejbližší, přivedou k hněvu a s ním třeba i k touze po nastolení spravedlnosti, v horším případě k touze po odplatě či dokonce pomstě. Tehdy jsme v nebezpečí, že vezmeme příliš unáhleně spravedlnost do svých vlastních rukou. I to je někdy samozřejmě potřeba a zbabělostí by bylo nekonat, ale rozhodně ne vždy. Někdy je prostě lepší – a někdy i jedině možné – jen Hospodinu svěřit svou při a zbytek nechat na něm.

Jelikož mnohdy nevíme, kdy, zda a jak máme jednat, kdy a jak se máme přičinit o sjednání spravedlnosti a kdy ne, je dobré Hospodinu svěřit svou při v každém případě. Jen tak máme naději, že nejenže popravdě zjistíme, kdy, zda a jak máme reagovat, ale i naději, že naše případná reakce bude skutečně spravedlivá v očích Božích a nejen „spravedlivá“ v očích našich.

Evangelijním úryvkem jsme duchovně přeneseni do Jeruzaléma, do svátečních dnů svátků stánků (svátků připomínajících putování pouští), kdy – podle Janova sepsání – Pán Ježíš pronáší další ze svých velkých řečí. Ta končí sporem mezi samotnými židy, kdo vlastně Pán Ježíš je. Spor se točí kolem toho, zda z Galileje, kde je Nazaret, může vzejít nějaký prorok, natož Mesiáš. Aktéři sporu, zjevně učení židé, členové vlerady a učitelé Zákona z řad farizeů, znají starozákonní proroctví a na jejich základě jsou přesvědčeni, že ví, odkud bude Mesiáš pocházet a jak bude vypadat. Bude z Betléma, bude z rodu Davidova a bude to slavný Mesiáš, který vysvobodí Izrael. Pravda, oni  neví, že Kristus se ve skutečnosti v Betlémě, v městě Davidově, narodil, považují ho po právu jen za někoho z Galileje, a je pravda, že není zvykem interpretovat mesiášsky Jeremiášův předobraz, tedy čekat trpícího Mesiáše. To však nic nemění na tom, že jejich hlavní problém je nejspíš jinde: Oni především nechtějí přijmout, že „tento“ Ježíš by mohl být očekávaný Mesiáš, zdá se jim až přespříliš obyčejný.

Samozřejmě, že je to s důvody nepřijetí Krista složitější, ale dnešní odstrašující příklad vzdělaných a jinak zbožných farizeů před sebou prostě máme. Co nám může říkat? Že i naše časté očekávání, hledání či dokonce vyžadování nějak velkolepých či přímo spektakulárních Božích projevů může být i nám překážkou ke každodennímu přijímání Pána Ježíše, Boha, který se svým vtělením skryl i ve věcech zdánlivě obyčejných, každodenních, prostých. A je jedno, zda těmito „všedními věcmi“ (jak je krásně nazval Karl Rahner) jsou zrovna jeho přítomnosti profánní anebo sakrální…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Mdr 2,1a.12-22; Ž 34; Jan 7,1-2.10.25-30

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost především na slova žalmu. Dnešní liturgie nabízí několik veršů z žalmu třicátého čtvrtého (podle číslování řecké Septuaginty a latinské Vulgáty třicátého třetího). Jak se často připomíná, žalm (či jiný biblický zpěv) je při mši svaté vybrán tak, aby byl jakýmsi modlitebním rozvinutím čtení prvního. To je dnes z Knihy moudrosti, snad nejmladší starozákonní knihy, která vzniká až začátkem prvního století před Kristem, v době helenizačního útlaku posledních dvou staletí Starého zákona. Celá kniha chce povzbudit k věrnosti Hospodinu a jeho Zákonu, neb právě v ní spočívá skutečná moudrost, moudrost Boží, navzdory tomu, že spravedliví Boží jsou svým okolím často považováni za hlupáky, leckdy dokonce zesměšňováni a pronásledováni svými vlastním souvěrci.

Ve verších následného žalmu, o hodně staršího než první čtení, čteme či slyšíme o tom, že Hospodin vysvobozuje své věrné z každé tísně, že je blízko zkroušeným srdcem a zachraňuje zlomené duchem, že Bůh vysvobozuje spravedlivého z každého jeho soužení, že ani jedna z jeho kostí mu nebude zlomena. To jsou skutečně krásná slova, podobně jako mnohá jiná slova různých starozákonních proroctví či zaslíbení. Člověk se do nich rád zaposlouchá, a není divu. Nicméně, chtě nechtě, se občas musí zeptat: ale jak se toto vše v praxi uskutečňuje? Pro starozákonního Izraelitu to bylo možná lehčí, protože si vždy mohl odpovědět, že vše se uskuteční, až přijde Mesiáš. Ale co si máme odpovědět my, kteří na jednu stranu věříme a vyznáváme, že Mesiáš už přišel a že jeho příchodem již začal mesiášský čas, ale zároveň nepozorujeme, že by spravedlivý byl vždy vysvobozen ze všech svých trápení, že žádná kost Hospodinovým věrným by nebyla zlomena, že věrní v soužení vždy intenzivně zakoušejí Hospodinovu blízkost, a tak dále… Že by Mesiáš ještě nepřišel, že by to všechno byl jen sen?

Odpověď na tyto známé otázky – koncentrované například ve známém Leibnitzově výroku si Deus est, unde malum (jestliže je Bůh, odkud / proč je zlo?) – jsou nesmírně složité a nikdy zde na zemi nenajdeme nějakou zcela uspokojivou. Navíc se dotýkají přímo otázky po pravdivosti biblické zvěsti a celého křesťanství či „jen“ otázky po správné interpretaci biblického textu. Přesto asi nejzákladnější linii možné, aspoň jakési odpovědi známe: Jde především o vnitřní svět člověka, o jeho duši, o jeho srdce, tam se všechna starozákonní zaslíbení Kristovou milostí již nyní uskutečňují, přičemž docela zjevná a plná se stanou až na věčnosti, potažmo při Kristově druhém příchodu na konci světa.

Taková linie možné odpovědi je správná, ale možná může někoho i tak napadnout takřka kacířská otázka: Není pak ovšem křesťanství pouhým mýtem, podobným jakýmkoli jiným náboženským mýtům, není toto vysvětlení jen projekcí vlastní touhy po pravdivosti do v zásadě neverifikovatelného subjektivismu, není křesťanství nakonec jen Marxovým „opiem lidstva“, kdy se utěšujeme něčím, co ve skutečnosti není a nenastane?

Není tomu tak, naštěstí není. Není především proto, že neexistuje jen svět hmotný a duch není jen funkcí nejvyššího uspořádání hmoty. Svět našeho nitra, naší duše, našeho srdce je něco reálného, na svět tělesný a smyslový během pozemského života sice bytostně vázaný, ale přesto i samostatný, svébytný, svobodný. Proto to, co prožíváme s Bohem v nitru, není jen subjektivní projekcí neuskutečněných hmotných tužeb, ale tajemnou skutečností, která je povýtce reálná.

Co to znamená? Že opravdu můžeme legitimně interpretovat krásná starozákonní zaslíbení, třeba i dnešního žalmu čtyřiatřicátého, že se nyní uskutečňují nejprve v našem vnitřním světě, v naší duši, respektive v oné podivuhodné „duši duše“, kde se i v nás spojuje naše lidství s Božstvím. Tam, v „hradu v nitru“ či „sedmé komnatě“, jak také toto „místo“ mystici nazývají, nám je Bůh blízko, nejblíže, tam se nám nemůže nic stát, tam nás těší, tam jsme s Ním a On v nás. Což znamená, že tuto vnitřní útěchu lze prožívat i při těch nejtěžších vnějších okolnostech, dokonce i v nejtěžších bolestech a trápeních našeho těla, ale i dokonce „zbytku“ naší duše.

A je životně důležité tato krásná zaslíbení v „duši duše“ prožívat, otevřít se jejich uskutečnění skrze Ježíše Krista. Jsou darem, nemůžeme si je vyrobit, ale můžeme a máme se jim otevřít. Prožitek Boží blízkosti nám pak může dát odvahu a sílu žít a jít dál, za všech okolností, odvahu „následovat Beránka, kamkoli jde“…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Ex 32,7-14; Ž 106; Jan 5,31-47

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší slavnosti Zvěstování Páně se dnes zase vracíme ke všednodenním biblickým úryvkům. Přečteme-li si ty dnešní jeden po druhém, možná nás napadne, jak spolu vlastně souvisí, proč dnes máme před sebou zrovna tyto dva (v postní době se při mši svaté nečte z jednotlivých biblických knih na pokračování, ale čtení mají vybrána tak, aby spolu aspoň nějak tematicky souvisela, a tak nás potupně provázela postní dobou stále opakujíce a různě obměňujíce velká postní témata) a jak se navíc ta dnešní čtení dotýkají základních postních témat (jakými jsou půst, almužna, modlitba, obrácení).

První čtení z knihy Exodus nás dnes duchovně přeneslo na horu Sinaj. Mojžíš tam je již čtyřicet dní, dostává od Hospodina Desky Zákona, Desatero, Izraelitům pod horou se tato doba zdá příliš dlouhá, a proto přimějí Áróna, aby jim zhotovil zlaté tele jako zpodobení Hospodina, který je vyvedl z egyptské země. Mojžíš to neví, sděluje mu to sám Bůh, zároveň s ohromující nabídkou: „je vyhubím, z tebe však udělám veliký národ“. Větší nabídku snad ani dostat nemohl. Vždyť mu Bůh nyní nabízí, že se může stát novým Abrahámem, praotcem nového Božího lidu. Mojžíš však odolá, Boží nabídku tohoto typu nepřijme, protože mu je jasné, že přijetí by znamenalo zkázu Izraele. Naopak prosí Hospodina o slitování: „upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza.“

V evangeliu čteme druhou část Ježíšovy řeči o jeho vlastním poslání a vztahu s Otcem, tak jak nám ji v páté kapitole svého evangelia zaznamenal svatý Jan (který ostatně zaznamenal ve svém sepsání vícero těchto velkých Kristových řečí). V závěru úryvku zazněla velmi výrazná Kristova slova: „jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ Slova byla nejprve adresována Ježíšovým židovským posluchačům, kteří v něj nechtěli uvěřit, ani když byli svědky zjevného zázraku (uzdravení chromého u rybníka Bethzatha, jak jsme četli předevčírem). Jako součást Božího slova jsou ale adresována i nám všem a jsou stále aktuální, ba možná ještě aktuálnější než v době Ježíšově. Vždyť co je mnohdy větším důvodem nevíry v Boha než právě hledání vlastní slávy, vlastního oslavení, sebezbožštění, tedy když člověk sám sobě přisoudí to, co přísluší Bohu? Ne nadarmo někteří staří církevní otcové řadili touhu po prázdné slávě mezi sedm hlavních (kořenných) hříchů.

Nejde ale jen o neuvěření v Boha, potažmo v Pána Ježíše. Člověk hledající svou vlastní slávu, která je ve srovnání s tou Boží vždycky prázdná, v posledku není schopen přijmout za své a žít, k čemu ho víra v Boha vede a zavazuje: k lásce nehledající sebe, k oběti, milosrdenství, spravedlnosti za všech okolností, věrnosti, čistému srdci a tak dále. To vše přeci jsou ideály, které se přímo příčí hledání vlastní slávy, člověk hledající jen svou vlastní slávu není povětšinou schopen skutečně milovat jiného než sebe. V konkrétní situaci pak ani nedokáže jednat na základě víry, že láska, oběť, milosrdenství, spravedlnost, věrnost či čistota jsou v dané situaci větší než třeba vlastní popularita, zisk, mocenský vzestup, záchrana sebe samého či chvilkové potěšení. Člověk oslněný sám sebou není totiž povětšinou schopen toho nejdůležitějšího, sebeobětování. Ve svých vlastních očích je tím nejdůležitějším a nejnepostradatelnějším, a proto neudělá nikdy to, co udělal Mojžíš.

V tomto momentu se obě čtení propojují a k tomu i velmi dobře zapadají do postních témat. Nehledat slávu svou ale slávu Boží, slávu Kristovu (tedy slávu Dobra), která na zemi snad nejvíce ze všeho září právě z dobrých skutků víry, lásky, oběti, věrnosti či milosrdenství, je předpokladem schopnosti skutečných skutků tohoto typu. A tak možná právě v proměně základní touhy – toužit ne po své slávě ale po slávě Boží – spočívá jeden z nejzásadnějších rozměrů našeho postního obrácení. Zkusme se nad tím zastavit, zvlášť ve chvílích, kdy mnozí nyní máme k zastavení – nedobrovolně – více času. Ostatně i celá nastalá situace nás vybízí k určité reflexi: o co, o jakou slávu nám v životě vlastně jde?

stáhnout pdf

Biblická čtení: Iz 7,10-14; Ž 40; Žid 10,4-10; Lk 1,26-38

Milé sestry, milí bratří,

dnešní krásná, veliká a starobylá slavnost (slaví se už někdy od 4. století, tedy od doby, kdy se ustanovilo datum slavení Vánoc na dobu kolem zimního slunovratu) zpřítomňuje, co se stalo devět měsíců před Narozením Páně: událost Vtělení, kdy Bůh-Syn sestoupil z nebe do dějin a stal se v lůně Marie Panny člověkem, aby tak člověk, propadlý hříchu a slabosti, se mohl plněji navrátit k Bohu. Je to událost, která rozpůlila dějiny na dobu před Kristem a dobu po Kristu, událost, kterou končí Starý a začíná Nový zákon, což bychom si ostatně měli každý den připomenout v půli dne (v poledne) modlitbou Anděl Páně. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi,“ jak říká evangelista Jan.

Svatý Lukáš ze všech čtyř evangelistů popisuje průběh samotné události vtělení nejpodrobněji, to byl právě dnešní evangelijní úryvek. Ještě více (až půvabných) detailů nám pak podává takzvané Protoevangelium Jakubovo (jak jsme si připomněli už před několika dny, v den slavnosti svatého Josefa, jedná se o starokřesťanský apokryfní spis, starými církevními otci ovšem velmi ceněný, který vypráví detailně o narození a životě Panny Marie až právě do chvíle, kdy se stala Matkou Božího Syna). V něm čteme, jak Panna Maria šla zrovna ke studni s vědrem načerpat vodu, když k ní přistoupil anděl Páně a pozdravil ji, ona se vrátila domů a ve světničce začala tkát přehoz do jeruzalémského chrámu, když k ní anděl znovu přišel a zvěstoval, že počne a porodí Syna, a ona, udivená, souhlasila a zázračně počala.

Toto apokryfní rozvyprávění (fabulace v tom nejlepším slova smyslu) evangelijní strohosti, které díky oblíbenosti a rozšířenosti Protoevangelia Jakubova došlo i nejednoho výtvarného zpracování, není samoúčelné a není jen produktem lidské zvědavosti, někdy až obsese, všechno vždycky vědět přesně a dopodrobna. Je i znamením (staro)křesťanského přesvědčení, že ke vtělení skutečně došlo, že celé křesťanství není jen mýtus a už vůbec ne ideologie, ale především pravda založená na historické skutečnosti, i když tuto skutečnost jednoznačně převyšuje. Jestliže k události vtělení skutečně před více než dvěma tisíci lety došlo, musela mít i své detaily, podrobnosti, jaké má i každá jiná událost, ke které dochází. A právě ty chce Protoevangelium Jakubovo zachytit.

Ať už dějinné podrobnosti byly přesně takové, jaké starokřesťanský apokryf uvádí, anebo trochu jiné, to nevíme a nemůžeme ani vědět. Nevadí to, protože při dnešní slavnosti jde samozřejmě předně o událost samu, navíc o událost, ve které je celý základ a smysl křesťanství, základní pravda, že Ježíš Kristus je pravý Bůh (po otci) a pravý člověk (po matce), a zároveň pravda, že Bůh přijal spolu s lidstvím Ježíše Krista podivuhodným způsobem i lidství nás všech. Proto je Ježíš Kristus „jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem“ a Bůh je tak od chvíle vtělení (přímo „zčlověčení“) nově a intenzivněji než kdy před tím přítomen v každém člověku a člověk v něm.

To je skutečně nejzásadnější. Ale snaha mít před sebou ony detaily tuto událost obklopující není přesto beze smyslu. Nejenže je součástí vyznání, že vtělení (a potažmo celé evangelium) je něco skutečného, něco, k čemu opravdu došlo a co je stále živé, ale i proto, že nám ukazuje, že tím pádem ani náš vztah s Bohem se nemůže odehrávat jinak než v prostředí docela konkrétních detailů. Jestliže Bůh jednou (jedinečně a zázračně) sestoupil v konkrétním čase do docela konkrétního života dívky, panny jménem Maria a jejího snoubence svatého Josefa, pak stejně tak chce znovu a znovu tajemně sestupovat do života každého z nás. Do života s jeho konkrétnostmi, podrobnostmi a okolnostmi. Aby nás a vše kolem nás skrze nás proměnil svou přítomností, ba přímo „zbožštil“. Křesťanský život tak nikdy nemůže být odtržen od konkrétna, v němž se odehrává. Do konkrétna Bůh přichází a v konkrétnu chce také přebývat, tak chce být znovu a znovu „počínán“ a „rozen“.

A to je v naší nynější situaci opět velmi důležité. Nyní chce být Bůh „počínán“ a „rozen“ v době tísně, karantén, hrozeb, v době vykolejení z normálu, samot a existenčního znejistění, v době nemoci a nebezpečí smrti jedněch a velikého vypětí a obětavosti jiných a tak dále. Co to má konkrétně znamenat, to musíme ve svém svědomí osvíceném vírou a světlem evangelia dennodenně objevovat sami. Ale objevit to můžeme jen tehdy, když se Kristovu přicházení otevřeme. „Na tvoje ne či ano, celý svět čeká, svatá Panno“ říká v Popelce Nazaretské Václav Renč a jeho slovo platí i naší duši a pro tu malinkou částečku světa, v níž nyní konkrétně každý z nás jsme.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Ez 47,1-9.12; Ž 46; Jan 5,1-3a.5-16

Milé sestry, milí bratří,

to, co obě dnešní biblická čtení (a tentokrát i spolu s žalmem) spojuje, je téma vody, velkého a častého biblického motivu. Na mnoha místech v Písmu je voda – pro své přirozené vlastnosti – znamením Boží milosti, která – podobně jako voda – padá shůry, dává život, osvěžuje, uzdravuje a očišťuje. Voda je tak znamením neviditelného Božího Ducha, Dárce života, který se životadárně rozlévá po celé zemi i v nitru člověka. Voda tekoucí z probodeného boku Syna. Kde je voda, tam je život, a to i ten Boží.

První čtení z proroka Ezechiela před námi rozvinulo vidění chrámu, zpoza něhož vytéká voda, nakonec mohutná řeka, která uzdravuje a přináší život: proměňuje slané (a pro člověka nepoživatelné, ba smrtonosné) vody ve vody živé a sladké, je plná života a dává vzrůst a plodit léčivé ovoce všem stromům, k nimž se řeka dostane. V žalmu jsme slyšeli o proudech bystřin přinášejících radost a pevnost Božímu městu. V evangeliu to bylo svědectví o uzdravení chromého u rybníka Bethzatha (v překladu něco jako „Dům milosrdenství“).

Onen „rybník“ byla jedna z nádrží, z níž se čerpala voda pro jeruzalémský chrám. V některých starých rukopisech Nového zákona je ještě toto vysvětlení (to jsou ony vynechané verše 3b a 4): „Čekali (myšleno ti všichni nemocní), až se voda začne vlnit. Čas od času totiž sestupoval do rybníka anděl Páně a rozvířil vodu. Kdo se pak do vody po rozvíření dostal první, uzdravil se, ať byl stižen jakoukoli nemocí.“ To dodává evangelijnímu svědectví na plasticitě. Není asi až tak těžké si představit řadu různě nemocných, slepých a chromých, jak se zdržují poblíže nádrže a na tento podivuhodný jev „víření vody“ čekají, jak se pak jeden přes druhého hrnou k vodě, když se začne dít, aby tam byli první, a jaká je asi radost jednoho uzdraveného a jak velké zklamání všech ostatních. A do toho ten náš nemocný, zjevně chromý, pokoušející se už osmatřicet let do vody dostat jako první, jenže vždycky ho někdo jiný předběhne. Ne proto, že by ten jiný, šťastnější poctivě „vystál frontu“, ale protože je prostě pohyblivější, anebo má rychlejší nosiče…

Náš nemocný možná neměl na vybranou, možná stále doufal, to nevíme. V každém případě přichází právě k němu sám Pán Ježíš a uzdravuje ho, a to napřímo, bez vody. To je velmi důležitý moment. Jestliže voda se svými účinky je v Písmu svatém – mimo jiné – velmi často nějakým předobrazem či přímo obrazem křtu (tak můžeme také interpretovat vodu vytékající z chrámu, z chrámu Kristova těla, církve), tak nyní máme před sebou svědectví o daru uzdravení i bez křtu, mimo „svátostný režim“. Nemocný je uzdraven (i s obvyklým Kristovým dodatkem „už nehřeš“), aniž by se ponořil do vody, do které by sestoupil anděl Páně (i to je krásný obraz: svěcení křestní vody).

Celou scénu tak můžeme také číst jako jakýsi „novozákonní prototyp“ skutečnosti, že Pán Ježíš může dávat svou uzdravující milost i bez vody křtu, potažmo bez konkrétna svátostí. To nijak a v žádném případě neumenšuje jedinečnost Kristovy přítomnosti v nich (a ostatních vnímatelných podobách křesťanství), ale prostě ukazuje na skutečnost, že Kristus může dávat svou milost, své uzdravení a požehnání i mimo ně. Pořád je to totiž ten samý Pán Ježíš (ten, který v podobě „anděla Páně“ sestupoval do vody, i ten, který přímo přišel k našemu nemocnému).

Ať už to byla či nebyla veliká touha nemocného sestoupit do vody aspoň jednou jako první, která Pána Ježíše pohnula k tomu, aby uzdravil právě jej (středověcí systematici by v nemocného touze totiž četli potřebné votum, touhu po křtu), v každém případě tak učinil, a to je pro nás zásadní, zvlášť v nynější situaci. Ano, svátosti jsou naprosto jedinečné a ničím nenahraditelné, jsou výsostnou přítomností Pána Ježíše mezi námi, ale prostě nastávají situace, kdy k nim nemůžeme, anebo aspoň ne v takové míře, jak jsme byli zvyklí. A právě tehdy je dobré si připomenout, že jde především o samotného Pána Ježíše, nejen o jeho největší možnou přítomnost (v eucharistii), a že pokud se s ním setkáme jinak, pokud ho necháme k sobě přijít, může to – aspoň do určité míry – přinést podobné „účinky“, podobnou milost jako právě při přijímání svátostí (svatého přijímání). Vždyť právě to je smyslem onoho v těchto dnech tolikrát doporučovaného „duchovního přijímání“.  

Čerpejme tedy Boží milost jako proud řeky, čerpejme, jak můžeme. Ale hlavně čerpejme, aby i z našeho nitra mohly začít proudit prameny vody živé, abychom rostli v pevné stromy, zasazené u vodních proudů a přinášející ovoce, stromy, jejichž dobré ovoce mohou chutnat a v jejichž bezpečí se mohou skrýt i druzí, abychom svým životem mohli být aspoň trošku nástroji Božího uzdravení pro svět kolem sebe…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Iz 65,17-21; Jan 4,43-54

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší čtvrté neděli postní, neděli Laetare, která i navzdory vší tíži dnešních dnů nám měla dodat trochu Boží radosti, máme dnes zase obyčejný všední postní den. Kéž i v něm je „radost z Hospodina“ naší silou a světlem k tomu, co a jak máme dnes učinit, jak se zachovat.

Zkusme zaměřit svou pozornost na čtení první, které je dnes z knihy proroka Izaiáše, respektive z její druhé, možná třetí části (přesné členění prorockého spisu – zda to jsou dvě nebo tři části – můžeme klidně ponechat biblistům). V každém případě druhá (či třetí) část knihy není dílem historického Izaiáše, který žil někdy v polovině 8. století před Kristem, ale je dílem jiného proroka píšícího jen pod Izaiášovým jménem. Ten žil a působil na začátku babylónského vyhnanství, tedy někdy počátkem století 6. před Kristem. To nic ale nemění na autenticitě Božího slova, protože ta nespočívá v tom, zda lidským autorem je „Izaiáš jedna“, „dva“ anebo dokonce „tři“, ale ve faktu Boží inspirace, tedy že ve svatopiscově lidském slově skutečně promluvil Bůh.

Přesto okolnost, o jakého Izaiáše se jedná, nám může pomoci konkrétní Boží slovo lépe pochopit. Ne proto, že by nějaké členění samo pomohlo pochopení Božího sdělení, ale pro historické okolnosti, v nichž je to či ono proroctví proneseno. V případě „Druhého a Třetího Izaiáše“ máme totiž před sebou proroctví, která zazněla v době pro Izrael bezpochyby nejtěžší: na začátku anebo v průběhu babylónského vyhnanství, v cizině, v neutěšeném čase poroby a ztráty všech dosavadních pozemských jistot, kdy naděje na návrat domů se navíc zdála být navíc mnohým zcela iluzorní. Bůh v této chvíli posílá proroka, aby zdeptaným vyhnancům dodal naději, aby před jejich očima přímo vyzpíval obraz mesiášského času, návratu domů, nového obnoveného Jeruzaléma.

Izraelité toto proroctví interpretovali nejprve pozemsky: až se navrátíme zpět z vyhnanství domů, Zaslíbená země se stane téměř rájem na zemi. To jim dodávalo naději a tím i sílu jít a žít dál, zůstat věrnými Hospodinu, a bylo tomu tak dobře. Jenže realita pak byla přeci jen poněkud jiná: doma sice bylo mnohem lépe než ve vyhnanství, ale ráj na zemi se přeci jen nekonal. Proto Izrael začal postupem času Izaiášovu textu rozumět hlouběji: ono to zaslíbení není až tak o situaci po návratu z Babylónie, nýbrž o ráji, který nastane teprve příchodem Mesiáše. A protože ten přijde až na konci světa, budou tehdy také „nová nebesa“.

Jenže Mesiáš už přišel, s ním přišla poslední doba, a tak se můžeme, ba dokonce musíme ptát, kde a jak se tedy všechna ta krásná starozákonní zaslíbení (to totiž není jen to dnešní) naplnila. Žádná z obvyklých odpovědí, i když pravdivých, nás totiž nemůže docela uspokojit. Nemůžeme jednoduše říci, že vše se naplnilo a odehrává se jen v našem srdci, ve kterém nastane jakýsi „vnitřní ráj“, stejně jako nemůžeme vše odkázat jen na dobu po smrti či po Kristově druhém příchodu na konci světa. V prvním případě bychom Boží zaslíbení alegorizovali a spiritualizovali už přespříliš, že by se z nich stalo jen něco jako mýtus. Ve druhém případě bychom zcela přehlédli, že Kristovým příchodem se už přeci jen „naplnil čas a přiblížilo se království Boží“, a navíc bychom tak trochu nahráli těm, co křesťanství považují jen za jakousi „berličku“, projekci neuskutečněných pozemských tužeb do nějaké věčnosti. Samozřejmě, že věčnost je, kde teprve bude skutečná a plná blaženost člověka, a samozřejmě, že krásná Boží zaslíbení se nejprve a zvláštním způsobem uskutečňují v našem srdci. Ani jedno však neznamená, že trocha vnímatelného ráje na zemi by neměla už nyní aspoň trochu nastat.

Co to ale je? Určitě ne nějaký celospolečenský „ráj na zemi“. O ten se už pokoušeli mnozí a povětšinou to dopadlo katastrofálně. Díky lidské slabosti nějaký takový „ráj na zemi“ ve větším měřítku ani dosažitelný není. Ale možná je dosažitelný „ráj v malém“: cosi z Božího ráje přenést do svého mikrosvěta, do svého okolí, s Boží pomocí kolem sebe vytvořit aspoň nějaký „kousek ráje“, ostrůvek dobroty a milosrdenství, „kousek nebe“. To možné je a je to navíc jedním z nejkrásnějších křesťanských poslání. Jinak by totiž svatý Irenej nemohl nazvat církev, společenství křesťanů paradisum in hoc mundo, „rájem na této zemi“. Kéž bychom toto poslání vzali za své právě v těchto dnech…

stáhnout pdf