Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit svou pozornost opět na úryvek z Matoušova evangelia, uvozený dnes prvním čtením z proroka Zachariáše.

Ježíš nejprve velebí svého Otce za to, že Boží «věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil je maličkým». Syn zná Otce, je zjevením Otce, maličkým, kteří poznají Syna, se otevírá Boží svět. Všichni lidé jsou proto pozváni stát se těmito maličkými, poznat Krista, nechat se jím občerstvit a učit se od něj. To je moudrost maličkých, která může být v kontrastu s moudrostí moudrých tohoto světa. Jak slyšíme dnes v evangeliu a například čteme i ve známé pasáží Prvního listu Korintským svatého Pavla: «Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí… Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé».

Kristus je moudrostí Boží. «On (Kristus) se stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením» vyznává svatý Pavel. Moudrostí, která neneguje skutečnou lidskou moudrost, ale chce ji kultivovat. Někdy ji dokonce předpokládá, když je to lidská moudrost, jež člověka nakonec dovede k poznání Boha. Nicméně jindy to může být právě velká lidská moudrost, která nakonec Krista najít zabrání, zabrání člověku, aby se stal Božím bláznem, uvěří-li, že lidská moudrost je už vším; tak se jeho moudrost stane vlastně pošetilostí, na což biblický kontrast maličkých a světsky moudrých nejspíš poukazuje.

Moudrost (řecky sofía, latinsky sapientia, hebrejsky chokmá či mášál) je jednou z nejkrásnějších veličin. Každý člověk přeci nějak touží po moudrosti, anebo by aspoň měl. Moudrost opěvovala už stará antická filozofie, chápaje ji jako odraz moudrosti bohů a božího řádu v celém kosmu i lidské mysli. Ne nepodobně kladně o moudrosti uvažoval i Starý Zákon, zejména ve svých nejmladších knihách. Moudrost se stala se projevem, ba personifikací moudrosti Boží, jak čteme zvlášť v knihách Přísloví, Moudrosti a Sirachovcově. Moudrost v biblickém vnímání je totiž také čímsi Božím, preexistujícím stvořenému světu, živým, krásným, člověka žádoucím a člověka oblažujícím. Člověku je dáno Boží moudrost hledat  a nacházet u prahu svých domů a srdcí a mít na ní podíl. Boží moudrost se má stát nejvyšším pokladem člověka, neboť dá člověku rozeznat dobro a zlo a činí z lidí Boží přátele, uváděje je do Boží blízkosti. Jak už čteme ve Starém Zákoně.

Je-li biblický Bůh Moudrostí v plnosti, pak Kristus – jednorozený, ne stvořený ale zrozený Boží Syn – je jejím výronem a největším zjevením zároveň. Nalezení Krista je tudíž nalezením Boží moudrosti, jak říká on sám a jak o něm vyznává svatý Pavel a spolu s ním celé prvotní křesťanství. Kristovo «Učte se ode mne» je učení se moudrosti Boží, učení se sumě moudrosti zářící z evangelia, radostné zvěsti o Ježíšově životě, kříži a zmrtvýchvstání.

Učení se moudrosti od Krista je ovšem možné, jak je stále opakováno, na základě živého vztahu s ním. Ne samo poznání, ale vztah s Kristem – podle míry víry, jak je každému dána – má naději, že člověka, jehož srdce se mu otevře, dovede ke skutečné moudrosti, aspoň nějak, dle možností každého. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

již třetí neděli otevíráme 10. kapitolu Matoušova evangelia. Začala vyvolením a vysláním dvanácti apoštolů Pánem Ježíšem a přešla do jeho „řeči vyslání“. Z ní čteme i dnes…

Dnešní úryvek skládá ze dvou částí. První bychom mohli nazvat „podmínky následování Pána Ježíše“, druhou třeba „přijetí Božích poslů“. Zkusme společně zaměřit svou pozornost především na tu první…

«Kdo miluje otce nebo matku víc nežli jme, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden» jsme slyšeli. To určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Ježíšova. Leckomu mohou znít nepochopitelně, dokonce i tvrdě. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec; navíc se stala přímo předmětem čtvrtého Božího přikázání.

Kristova slova nás proto určitě nenabádají, aby děti neměly rády své rodiče, abychom nemilovali své nejbližší a už vůbec ne aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenému zákonu, ale i proti samotnému evangeliu. A ona to ani Ježíšova slova neříkají. Říkají jen, že největší ze všech našich lásek by měla být láska k Bohu.

Chtít mít víc rád Boha než ostatní lidi i než sebe samého znamená ono „mít Boha na prvním místě“; mít Boha, Pána Ježíše jako svou první a největší lásku. A to k náboženské víře patří. Jelikož však jde o lásku k Bohu, k Dobru samotnému, jde vlastně o lásku k Lásce jako takové. Proto taková láska neneguje ty ostatní, které člověk může a má mít k druhým lidem a k celému světu, ale naopak: Chce je kultivovat je, dát jim jejich sílu, směr a poslední důvod, trvalý poslední smysl, věčnost.

Mít Boha opravdu na prvním místě v praxi znamená, že vztah k Bohu láskou pronikne, prodchne a ovlivní vše, co člověk je a činí. Díky živému vztahu k Bohu, má větší naději být dobré – dokonce zbožštělejší – i vše ostatní v životě člověka, všechny jeho ostatní vztahy, k lidem i světu.

Pro představu to přeci není nepodobné tomu, kdy lidé, třeba manželé, žijí v krásném a milujícím vztahu, který je pro ně nějak první. I ti jsou přeci schopni milovat i ostatní, dávat svou lásku dál, a to i proto, že jsou svými primárními vztahy lásky natolik ovlivněni, že v sobě mají lásku, ví, co to je.

V případě vztahu k Bohu je vše jen nekonečně větší a tajemnější zároveň: Člověk žijící v opravdovém vztahu s Bohem má naději, že bude ještě víc milovat i lidi a svět. Že láska k Lásce ho více naučí milovat dál, že Bůh nějak promění jeho život a vztahy k lepšímu.

Ale člověk musí být Bohu aspoň nějak skutečně otevřený, jeho láska k Bohu musí být živým vztahem a ne uzavřeným sobectvím, opakem vztahu, což se tedy bohužel také může pod rouškou křesťanství někdy stát: Člověk sice tvrdí, že miluje Boha, ale přitom miluje jen sebe. Anebo si za „lásku k Bohu“ jen namlouvá, v nejhorším případě jí dokonce ospravedlňuje kdejaké sobectví a nepravost, svou touhu po moci a požitku, zneužívá Božího jména. Tyto patologie jsou možné asi proto, že Bůh je prostě Bůh a není hmatatelný jako lidé.

Ale vraťme se – s tímto varováním na paměti – k pokusu přiblížit si dnešní evangelium… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je z řeči Pána Ježíše adresované dvanácti apoštolům po jejich vyvolení a vyslání do světa. Kristus připravuje apoštoly na různá protivenství a pronásledování, která budou muset pro evangelium, jeho hlásání a žití snášet. Řeč začala slovy «hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky» a zněly v ní výroky typu «budou vás vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně».

V tomto kontextu zaznívá i dnešní úryvek. Proto ho také předznamenalo čtení první z proroka Jeremiáše, snad nejpronásledovanějšího ze všech starozákonních proroků, jednoho z předobrazů Krista a všech jeho věrných pronásledovaných pro jeho jméno a pro spravedlnost. Proroka, který místo toho, aby se pokusil vzít spravedlnost do svých rukou, raději Hospodinu svěřil svou při.

I když jsou Kristova slova adresována nejprve Dvanácti, potažmo jejich nástupcům, jsou jako součást evangelia určeně nějak i všem ostatním, všem následovníkům a následovnicím Pána Ježíše, potažmo všem lidem, zvlášť majícím dobré ideály a usilujícím o jejich uskutečnění.

V úryvku byla vícekrát řeč o strachu a strachování se. Hned několikrát zaznělo z Kristových úst, čeho se máme bát a čeho naopak ne. «Nebojte se lidí… nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo… nebojte se, máte větší cenu než všichni vrabci… spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo». Nejen apoštolům ale i nám všem tak Pán Ježíš říká, čeho se bát, čeho ne a proč.

O strachu se někdy říkává, že něco takového vůbec není z Boha, že strach je dokonce od ďábla, že kdo se bojí, ještě nedošel dokonalosti v lásce. Tak se třeba parafrázuje jedna věta Prvního listu Janova. Křesťan by se přeci neměl bát, zdůrazňuje se. Vždyť už první slovo Vzkříšeného je: «nebojte se, to jsem já, já jsem přemohl svět». Svatý Jan říká, že: «láska (přímo) vyhání strach». Strach je proto někdy chápán a prezentován jako křesťanská nedokonalost, jako něco, co ke křesťanské existenci vlastně vůbec ani nepatří. Jako něco, co je nezralé, neboť kdo se bojí, ještě nepoznal pořádně Boha a nedošel k dokonalosti v lásce. Strach tak je prý znamením nepochopení, kým vším je pro nás Kristus, znamením nedostatku víry a důvěry v něj…

To vše je jistě, nebo možná nějak pravda. Jenže pochopitelně, asi ještě ne celá.

Strach z toho, že něco či někoho ztratíme, že o něco přijdeme, že něco nedopadne dobře či nám způsobí bolest, strach ze smrti a zániku a z mnoha dalšího, k našemu životu, jakož i k životu všech živých tvorů, totiž nějak patří. Strach, který v případě člověka dostává i podobu úzkosti, je součástí naší přirozené nedokonalosti a nedokonalosti světa, reflexí zkušenosti přítomnosti nebezpečí, smrti, bolesti a ztrát. Strach je i součástí našeho nedokonalého vidění Boha, naší přirozené neschopnosti mít život a běh světa pevně ve svých rukou. Navíc pak naší porušenosti, slabosti a hříšnosti. Kdybychom měli Boha stále vidoucí víru a vždy čisté svědomí, možná bychom se báli méně, jenže ty nemáme. A tak se také bojíme, a to někdy dost. Read More »

Milé sestry, milí bratří, milé děti, které jdete k prvnímu svatému přijímání,

dnes si zkusíme povědět jeden příběh, jakousi pohádku, snad aspoň trochu vhodnou…

Byla jednou taková trochu zvláštní louka. Ne že by na ní kvetlo jiné kvítí než na jiných loukách, anebo tam rostla jiná tráva než jinde. To ne, v tom ta louka zvláštní nebyla. Žili na ní ale na první pohled prazvláštní tvorové. A právě tím se naše louka lišila od všech ostatních luk. Ti tvorové byli malí jako palec od ruky, ale jinak vypadali a žili úplně stejně jako lidé. Oblékali se, mluvili, pracovali, vdávali se a ženili se, chodili do školy, měli prázdniny. A tak dále. Jen bylo všechno prostě takové malé. Skoro by se dalo říci, že to byli to takoví „mini-lidi“. Jinde by se jim možná říkalo „skřítkové“ anebo nějak podobně, ale těm našim se říkalo Radostníci. Bylo to proto, že vedle toho, že byli opravdu „mini“, byla jejich nejvýraznější vlastností právě radost. A ta, narozdíl od všeho ostatního, byla opravdu veliká.

Je sice pravda, že na louce žila také jedna rodina s nemocnou holčičkou, co od narození nemohla na nohu, všude se musela jen tak pomalu šourat. Z toho samozřejmě nikdo radost mít nemohl. Jinak se ale všichni pořád z něčeho radovali. Z toho, že vyšlo slunce a že zase zapadlo, z toho, že bylo ráno, ale i že nastal už večer, z toho, že je hezky, nebo dokonce i z toho, že prší, že květy rostou a voní a na podzim zase opadávají, a tak dále. A bylo ještě mnoho dalších věcí, ze kterých se Radostníci radovali. Spíš by se těžko hledalo něco, z čeho by se nedokázali zaradovat. Bylo však až k nevíře, že z těchto věcí se dokázala radovat i rodina té nemocné holčičky a dokonce i ona sama.

Je však jasné, že ze všech Radostníků v radosti nejvíce vynikaly děti. Protože byly pochopitelně ještě víc „mini“ než jejich rodiče, říkalo se jim Radostníčci. Jejich radost ale byla veliká, snad ještě větší než dospělých.

Jednou se stalo, že zase začaly prázdniny. Tehdy se stala radost Radostníčků ještě větší než v jiných dnech. Podobně jako děti v našem světě, tak i Radostníčci na louce jezdili na tábory. Jeden z takových nejvíce oblíbených se konal na jednom vzdálenějším pahrbku velké louky, směrem ke vzrostlým jedlím. Místo samozřejmě nebylo vybráno náhodou, tábory se tam navíc konaly už dlouhá léta. Také proto, že tam rostla velká spousta radostně barevného kvítí různých druhů a vůní. Ty měli Radostníčci obzvlášť rádi. Hlavní táborová hra pak spočívala v tom, že děti měly za úkol během celého tábora postavit domeček a vyzdobit ho, pokud možno, z těch nejkrásnějších a nejvoňavějších květů, co na pahrbku rostly. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

po postní a velikonoční době máme první neděli druhé části liturgického mezidobí  připomínajícího dobu Kristova veřejného působení. Evangelijní úryvek, předobrazený krásným proroctvím Ozeášovým v prvním čtení (zvlášť slovy «Protože lásku chci, ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly»), před námi rozevřel veleznámou scénu Povolání celníka Matouše.

Kdo to byli židovští celníci v době Ježíšově, je známé: Byli to Židé, kteří se dali do služeb Římanů, kolaborovali s nimi, vybírali pro ně daně, často vyšší, než jim bylo uloženo, protože celnické řemeslo fungovalo tak trochu na způsob pachtu, pronajaté „trafiky“. Byli proto od Židů všeobecně nenáviděni a nepřijímaní. Pravověrní Židé je považovali je za bezbožníky, Římané jimi zase zpravidla pohrdali. Pořád to ale byli lidé, často i částečně oběti situace, možná slaboši, možná prospěcháři, jako ostatně kolaboranti všech dob a všech režimů. Byli to ale lidé také se svými osudy a rodinami, se svými tužbami, přednostmi a slabostmi. Leckdy to mohla být spíše než zlá vůle souhra slabosti, strachu a běh životních okolností, které je přivedli k celnickému řemeslu. Anebo skutečně touha po prospěchu či po moci.

Pozitivními postavami tak rozhodně nebyli. Proto se vždy můžeme ptát, proč zrovna k nim Kristus přichází, proč na ně se obrací, s nimi stoluje a jednoho z nich – Matouše, dle Lukášova evangelia navíc «vrchního celníka a velkého boháče» – dokonce volí za jednoho z dvanácti apoštolů.

Případná odpověď na tyto otázky se může ubírat dvojím směrem. Zaprvé, že celníci, přinejmenším z pohledu pravověrných Židů a židovských náboženských elit, bezpochyby představovali okrajovou skupinu, pohrdanou byť světsky nějak mocnou periferii Božího lidu: A k takovým Pán Ježíš – tenkrát stejně jako dnes – zvlášť rád přichází a obrací se k nim. Podobně jako s celníky jednal přeci kupříkladu s prostitutkami či jinými veřejnými hříšníky.

A zadruhé, a to možná především, že na člověku slabém a hříšném, na člověku tak slabém a natolik utopeném v hříšných strukturách života a světa, možná i své minulosti, jako byli židovští celníci ve službách Impéria, (na takových) se může mnohem více projevit moc Božího milosrdenství. «Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře daleko štědřejší ukázala milost» vyznává apoštol Pavel v Listě Římanům, že kterého je i dnešní druhé čtení.

Navíc – v případě následného povolání k apoštolské službě – se i ukazuje, jak to Boží – svátostná moc – je mnohem silnější než lidská slabost, když k nesení něčeho tak velikého je vyvolen opravdu hříšný celník.

V každém případě je dnešní evangelium svědectvím, jak Boží moc, setkání s Pánem Ježíšem má sílu nějak proměnit, obrátit dobrým, lepším směrem život člověka. Jak se setkání s Kristem může a chce stát pro člověka vpravdě transformativním, a to Božsky. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj důvod: Po Adventu čekajícím, že Otec pošle Mesiáše, po Vánocích, svátcích jeho narození, po první části liturgického mezidobí Kristova veřejného působení, po Velikonocích a slavnosti Seslání Ducha Svatého si dnes připomínáme celou Boží Trojici, specifikum křesťanského vnímání Boha, Boha jako takového, «tajemství jeho vnitřního života», jak zaznívá v mešních modlitbách.

Víra v Boží Trojjedinost vychází ze základního sebe zjevení Boha, že více než cokoli jiného je Láska. Že Bůh je Láskou sám v sobě, která je vzájemným dáváním se a přijímáním osob Nejsvětější Trojice: Otec miluje Syna a vše mu dává, Syn zase miluje Otce a vše mu vrací a Duch Svatý je Láskou mezi oběma a z obou vychází.

Tak se Bůh zjevil a dal, nejen poznat. V plnosti v Novém Zákoně, odkud máme víru v Boha jako Trojici: Otec dává z lásky Syna, Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha Svatého. V náznacích a zahaleně Boží Trojici však můžeme číst již v Zákoně Starém, kdy Bůh se dává poznat skrze své Slovo (tedy Syna), jímž tvoří, a svou Moudrost (Ducha Svatého), kterou vše naplňuje a dává život. A ve stopách již v celém stvoření, které má svůj počátek, průběh a cíl, výšku, šířku a hloubku či látku, tvar a velikost, v lidské duši mající tři mohutnosti: poznání, volbu a vztah.

Vestigia Trinitatis, „stopy Trojice“ byly již od raného křesťanství souhrnně nazývány tyto náznaky a odrazy Boží Trojjedinosti ve veškerém bytí či starozákonních dějinách. S tím, že duše člověka je pro svou (aspoň člověkem vnímanou) jedinečnost přímo jejím „obrazem“, imago Trinitatis.

A je dobré si tyto stopy aspoň občas připomenout. A kdy jindy je k tomu příhodnější chvíle, než na dnešní svátek. Třeba i jako povzbuzení, že křesťanská víra v Trojici Boží není jen pouhou spekulací a biblickou formulací, když se Bůh odráží v celém „3D“ světě jakož i v našem vlastním srdci. A tím pádem jako povzbuzení, že svět je principielně dobrý, a to i navzdory tolikeré bolesti v něm přítomné, je-li stvořen Bohem, který je láskou. Nejen trojjedinost Boha a potažmo trojičnost všeho ale i podstatná dobrota celého stvořeného světa je přeci vlastní biblickému zjevení. Že nejsou dva stejně silné protichůdné principy, láska a nenávist, filia kai neikos, dobro a zlo, světlo a tma, den a noc, jing a jang. Ale že láska a dobro jsou nakonec silnější, skutečně existující, věčné, jsou-li Boží. A to i tehdy, zdá-li se, že v čase na čas prohrávají, jako tomu bylo i na kříži Božího Syna.

A tak možná – s pohledem na skutečnost stop Boží Trojice a Lásky – stojí za to se dnes pokorně zamyslet i nad tím, jak je to s naší stopou, kterou se odrážíme do světa, kterou v něm zanecháváme. Jsme-li totiž jako lidé stvořeni k Božímu obrazu a podobě, k obrazu a podobě Boží Trojice, měli bychom po sobě zanechávat stopu aspoň nějak Bohu podobnou, Boží lásku odrážející, máme-li navíc kráčet životem přímo v Kristových šlépějích, jak čteme v Prvním listě Petrově. Ptejme se proto na kvalitu a druh stopy svých myšlenek, slov a činů, svých poznání, rozhodnutí a vztahů. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle, zejména její bohoslužba, zpřítomňuje padesátý den od Kristova zmrtvýchvstání, desátý po jeho nanebevstoupení. Byl to židovský Svátek týdnů (Šavuot) připomínající dání Tóry na hoře Sinaj, den Letnic („na začátku léta“), kdy je seslán Kristem slíbený Duch Svatý. Jednou provždy. Jako Utěšitel a Přímluvce (Paraklétos), jako síla veškeré další Kristovy přítomnosti na zemi, zvlášť té tajemné v církvi a křesťanství.

V prvním čtení máme před sebou biblické svědectví o této jedinečné události. Pouze Lukáš – sám původem pohan, později spolupracovník svatého Pavla – nám o ní podává zprávu ve svých Skutcích apoštolů: Nejprve o podivuhodných průvodních jevech seslání Ducha Svatého, o hukotu, větru a ohnivých plamenech, následně o mluvení Duchem obdařených ve vytržení a v různých jazycích a o porozumění posluchačů, kteří je slyšeli mluvit (jakoby) «ve své rodné řeči». Kdybychom četli perikopu až do konce, slyšeli bychom i rozdílné reakce okolí: «(Jedni) žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“. Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí“».

O Letnicích se tak naplnilo staré Joelovo proroctví, že Duch Hospodinův, od počátku stvoření ve světě přítomný jako Boží Moudrost a Dech života, bude (Mesiášem) seslán v posledních dnech na všechny lidí, a všichni se tak stanou Božími proroky. Naplnil se především Ježíšův slib, že místo něj bude seslán «jiný utěšitel (deuteros paraklétos)», který způsobí, že Kristus zůstane ve světě tajemně přítomen i po svém odchodu do nebe. Ježíšův slib, že zde bude jeho přítomnost, která si bude chtít stále podmaňovat lidská srdce a vést je k Bohu, dobru a lidem.

Biblické svědectví, že Duch Svatý je vylit na všechny v domě – na apoštoly i neapoštoly, muže i ženy – nám nejprve připomíná, že Bůh se opravdu chce dát všem, že Kristova blízkost chce být pro všechny. Je to Duch Svatý, který chce stále znovu a znovu z nebe snášet Božího Syna do srdcí a životů lidí. Boží Láska se chce znovu vlévat do nitra každého člověka, který se jí jen otevře, a dávat jeho životu nový Boží tvar uskutečňující se v činu víry, naděje a lásky. Což není nic jiného než ono kýžené rození se Krista v nás. Jež se může dít jen skrze Ducha.

Na toto vylití je však třeba také čekat, ztišit se v sobě a zároveň zůstat otevřen. Ne nepodobně těm, co byli v oné jeruzalémské místnosti o novozákonních Letnicích. Jak si něco takového představit, zkusil vystihnout i nejeden malíř. Kupříkladu takový Giotto, geniální italský malíř přelomu 13. a 14. století, jehož tvorba znamená již jakousi „první vlaštovku“ blížící se renesance, ve známé kapli rodiny Scrovegni v Pádově namaloval výjev Letnic tak, že apoštoly a ženy shromáždil do jakési místnosti, jejíž architektura spíše připomínala zahradní altán či přístřešek než dům v Jeruzalémě; byly to jen ozdobné é sloupy a nad nimi střecha. Šlo sice spíše o jakousi obecně používanou předrenesanční stylizaci – takto se „interiéry“ znázorňovaly i při jiných příležitostech – , nicméně v případě metafory horní místnosti jeruzalémského domu jakožto našeho srdce je Giottova freska více než výmluvná: Tak nějak – otevřené i zavřené – by mělo totiž být naše nitro před Bohem. Měla by mu být vlastní podstatná otevřenost Bohu, lidem a světu a zároveň určité ztišení, poodstoupení od všech vlivů světa, aspoň nějaké zavření se zlým zbytečnostem; obojího je k přijetí Boha, Božího Ducha potřeba… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, Dnem Páně. V tom jsou si všechny během roku neděle rovny. Zároveň je ale každá neděle něčím jedinečná, liší se čímsi od ostatních, má svůj vlastní „nádech“. Nejvíce asi tím, v jaké je zrovna liturgické době. Jiné jsou tak neděle adventní, kdy si připomínáme čekání na Mesiáše, jiné neděle doby vánoční, prodchnuté radostí z jeho narození, o nedělích v liturgickém mezidobí je to zase jeho veřejné působení, o velikonocích je pak Kristovo zmrtvýchvstání zvlášť zdůrazněno. Na příští neděli zase připadají Letnice, oslava seslání Ducha Svatého.

Dnešní, již sedmá neděle velikonoční, má krom toho ještě jedno své specifikum. Je jedinou nedělí mezi čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně a Letnicemi, a do velké míry tak v sobě koncentruje celých těchto devět dnů. Její jedinečnost asi nejlépe odrazilo první čtení ze Skutků apoštolů. V něm jsme slyšeli, jak apoštolé spolu s Pannou Marií, dalšími ženami a Ježíšovými příbuznými tento čas trávili čekáním na «vyzbrojení mocí z výsosti», k čemuž je byl vyzval sám Pán Ježíš.

I pro nás všechny, nejen pro naše biřmovance, by náplní těchto dnů – svatodušní novény – mělo být vedle všeho ostatního aspoň něco tomuto biblickému čekání podobného. Měli bychom aspoň nějak čekat na ono «znovuvyzbrojení mocí z výsosti», připravovat se na nadcházející slavnost Seslání Ducha Svatého. Ve svém srdci – klidněme je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – bychom měli vzývat Ducha svatého, pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení. Vždyť je to právě Duch Svatý, který je Boží silou Ježíšovy veškeré přítomnosti, nejen v celém křesťanství, ve světě a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a životě. Duch Svatý je Božím živlem, silou všeho živého a dobrého, co jen ve světě i v nás je.

Není tudíž divu, že o působení Ducha Svatého jsou i obě zbývající biblická čtení.

První list Petrův, ze něhož je dnes druhé čtení, je jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a teologie. Je podivuhodnou katechezí o křesťanském životě, a to především pro dobu zkoušek; vzniká na začátku prvního pronásledování křesťanů v 60. letech 1. století. Celý list má velmi praktický ráz; vybízí, jak snášet protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané, jak se v těchto situacích chovat. Nikdy tak nemůže ztratit na své aktuálnosti, neboť různé těžkosti k lidskému životu prostě patří, všichni lidé je musí snášet a rozhodně se nevyhýbají ani křesťanům, kteří přeci nejsou jinými lidmi než ostatní.

Spíše platí, že vedle toho, co potkává všechny lidi, to mohou být i různé specifické těžkosti, jež souvisí s naší vírou v Pána Ježíše a snahou ho následovat, pokud je upřímná a opravdová. Z vnějšího světa v podobě různých protivenství či pronásledování, jsou-li skutečně pro víru, nebo v podobě všech možných nepřijetí, nespravedlností či nepochopení, kéž by pro cestu dobra. Ze světa vnitřního jako jakousi «účast na Kristově utrpení» můžeme vnímat dokonce i pochybnosti, chvění a nejistoty, které naši víru provázejí, a v určitém smyslu dokonce i trýznivé výčitky vlastního svědomí, lituje-li, že někdo třeba i «zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí», jak jsme četli. I tyto nás přeci pronásledují a musíme je snášet. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou (předposlední) neděli velikonoční. Nadcházející čtvrtek oslavíme slavnost Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha Svatého a jeho působení.

První čtení z 8. kapitoly Skutků apoštolů nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, konkrétně do města Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí. Evangelium tam hlásal jako první jáhen Filip, který záhy poté, kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy, pokřtil dvořana etiopské královny. Samařany, kteří uvěřili, Filip také pokřtil, nicméně jim pak už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Zprávu o předání daru Ducha Svatého vkládáním rukou Petra a Jana tak můžeme číst přinejmenším jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha Svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu.

Dějiny od křtu odděleného udělování svátosti biřmování na křesťanském Západě jsou celkem složité. Zjednodušeně lze říci, že od konce starověku, kdy nad křtem až dospělých jednoznačně převážil křest již novorozeňat a kdy se křesťanství rozšířilo z měst masivně i na venkov, kde ve farnostech působili jen obyčejní kněží a ne biskupové, (od konce starověku se) tak na Západě se postupně ujala praxe, že křest dětí prováděli obyčejní kněží, a to hned po narození dítěte, co nejdříve (quam primum), zatímco udělování biřmování si ponechal biskup. Proto teprve po nějaké době od křtu, až byla příležitost, bylo dítě přineseno či předvedeno před biskupa, aby je obiřmoval. Záhy se tak začalo dít až ve věku, kdy dítě začíná rozlišovat, tedy v nějakých třeba pěti letech, aby z toho „už něco mělo“. Postupem času se pak biřmování odsouvalo na stále pozdější věk, na sedm, devět, dvanáct roků. Od novověku se navíc ještě přehodilo pořadí svátostí, k prvnímu svatému přijímání a potažmo první svaté zpovědi se začalo přistupovat ještě před biřmováním, čímž se biřmování posunulo leckdy ještě na pozdější věk člověka, zpravidla až na samotný práh dospělosti. A tak je tomu povětšinou dodnes.

Biřmování je krásná svátost. Jak říká její jméno, odvozené od latinského confirmatio, biřmování je „upevněním“ všeho křesťanského v člověku, upevněním našeho vztahu s Pánem Ježíšem. Proto je také zvláštní svátostí Ducha Svatého, třetí Boží osoby, Lásky mezi Otcem a Synem.

Vždyť právě skrze Ducha Svatého se Syn stal člověkem, přijal tělo z Marie, působil v síle Ducha Svatého jako jeho „Pomazaný“ (řecky Christos, hebrejsky Mašíjah). Ducha Svatého Pán Ježíš slíbil, že ho pošle místo sebe.

Je to on, Duch Svatý, skrze kterého Kristus i po svém nanebevstoupení s námi, v křesťanství, v církvi, v nás samotných a celém světě zůstal tajemně přítomen. Je to on, Duch Svatý, který je Boží silou lásky, která v nás zapaluje svůj žár, a tak svět, aspoň ten lidský, může udržet pohromadě.

Jelikož veškerá Synova tajemná přítomnost na zemi se tedy stále uskutečňuje silou Ducha Svatého, je i svátost upevnění všeho křesťanského, všeho dobrého Božího v nás lidech specifickou svátostí Ducha Svatého, přímo „pečetí daru Ducha svatého“. Biřmování tak vlastně nemá – narozdíl od ostatních svátostí – nějaký svůj zvláštní, specifický účinek, než právě toto upevnění. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

máme již pátou neděli velikonoční. Velikonoční doba se pomalu přehoupla do své druhé poloviny. Což je asi i příležitost k určité reflexi, jak jsme dosavadní velikonoční čas duchovně prožili, nakolik se pro nás stal časem setkání se zmrtvýchvstalým Kristem v různých podobách jeho přebývání a působení mezi námi, jak jsme prožívali vztah s ním, kolik jsme mu dali času a prostoru, zda jsme něco pro posílení tohoto vztahu ze své strany učinili. To vše se může stát předmětem našeho soukromého zpytování svědomí.

Společně nyní zkusme zaměřit svou pozornost na dnešní biblická čtení, především na evangelium.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Je dobré v tomto textu nejen číst biblické zakotvení, proč je od počátků církve zvláštní součástí jáhenské služby také služba charitativní, ale i připomenutí, že charita – láskyplná služba potřebným – má být nedílnou součástí křesťanského života, jednotlivce i společenství.

Zní to možná banálně, ale mělo by tomu tak být. Jelikož ne však vždy je, ani individuálně, ani kolektivně, stojí za to něco takového jednoduše připomenout…

Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž z Prvního listu Petrova. Obraz Krista, který je úhelným kamenem, a nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí Krista jako úhelného kamene má být naší cestou k stání se kameny živými, součástmi živé Boží stavby ve světě, v čase a prostoru.

Úhelný, nárožní kámen drží stavbu (podobně jako klenák klenbu) pohromadě. Kéž by vztah s Pánem Ježíšem držel – vpravdě lapidárně – i náš život pohromadě, kéž by byl zdrojem naší vlastní vnitřní integrity, která by byla schopna věřit, milovat a sloužit, která by byla podnětem k rozvíjení dalších našich vztahů…

Evangelium je začátek Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání. Začátek řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři. Celá bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst snad ty nejdůležitější pravdy ohledně jeho přebývání, zůstávání mezi námi po jeho odchodu (smrti, zmrtvýchvstání a nenebevstoupení) a našeho následování. Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je přípravou na dobu církve, zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm.

Nejprve však zaznívá z Ježíšových útěcha. Je jeho odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: «Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků». Člověk potřebuje útěchu. Potřebuje útěchu, že Bůh je, že Kristus je Božím Synem, neboť v něm «přebývá» Otec, a proto otevírá svět Boží, a že je věčnost, ve které je «mnoho příbytků», mnoho různých příbytků.

Je-li tato útěcha obsahem hned první věty Ježíšova testamentu, pak nějak předznamenává i celou následnou řeč, její obsah. Jakoby tím tak chtělo být řečeno, že právě útěcha – vnitřní radost, pokoj – je jedním z prvních projevů, že Bůh je a že s námi v Kristu na zemi opravdu zůstal. A že my můžeme zůstat s ním, na jeho cestě, v jeho lásce.

A pak slyšíme Kristovo ujištění: «Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci». Read More »