Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangeliu – jako odpověď na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratru, když se proti němu prohřeší, a zda až sedmkrát – , zaznělo známé Kristovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Jemu jeho pán odpustil nesrovnatelně víc, než mu byl dlužen jeho jiný spoluslužebník: Porovnáme-li deset tisíc hřiven se sto denáry, tak je to přibližně poměr šesti set tisíc ku jedné. Služebník, kterému bylo tolik odpuštěno – na takovou částku by bylo třeba námezdně pracovat přibližně sto dvaadevadesát roků – , přesto nebyl ochoten zanedbatelnou částku – odpovídající výdělku za sto pracovních dní, tedy nějakým sedmnácti týdnům – svému dlužníkovi odpustit. Proto «se rozhněval jeho pán a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh; tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte», čteme v evangeliu.

Celé podobenství – krom toho, že je také jedním z biblických zakotvení katolické nauky o očistci jakožto „místě“ posmrtného dočištění a zadostiučinění neodčiněných hříchů; to jsou ta slova «dokud nezaplatí» – (celé podobenství) je jedním z nejdůležitějších podobenství z Kristových úst vůbec.

Formou varování před zavržením a očistcem totiž připomíná, co je jednou z vůbec nejhorších věcí, jež by člověka mohla potkat a která bude na posledním soudu patrně přísně posuzována: Když se člověk stane podobným nemilosrdnému služebníkovi. Že by neměl slitování s těmi, co se prohřeší proti němu samotnému. Že by neuměl odpustit svým dlužníkům, když jemu samému jeho největší věřitel Bůh, Pán Ježíš odpustil nesrovnatelně víc; teologickým jazykem řečeno, dědičný hřích a všechny jeho osobní hříchy. Podobenství v posledku varuje před tím, aby se naše křesťanství nestalo a nebylo čistě individualistickým. Abychom je nežili v duchu, hlavně že nám a možná ještě našim nejbližším je odpuštěno a je nám dobře a na druhé se už neohlížíme.

Křesťanství má být jiné, má vyvěrat a žít z Božího přijetí a milosrdného odpuštění. Vždyť věříme, že Pán Ježíš vzal na kříž všechny naše slabosti, hříchy a tresty za ně, že zemřel místo nás pro naši spásu a vstal z mrtvých. Věříme, že i nám bylo – křtem, svátostí smíření, lítostí a zadostiučiněním – odpuštěno. A ještě bude tolikrát odpuštěno. Věříme, že jsme stále osvobozováni; od věčných i časných trestů, od různých spoutaností a závislostí a především z otroctví hříchu zla, necháme-li se. Ale třeba i od již destruktivních výčitek svědomí, které nedovolí znovu začít, znovu následovat Pána, znovu se za ním rozeběhnout, že jsme osvobozeni od výčitek vyplývajících z přesvědčení, že hřích by byl nenapravitelný. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

do tří spolu souvisejících částí snad můžeme rozdělit dnešní evangelijní úryvek z Kristovy řeči učedníkům z osmnácté kapitoly Matoušova evangelia:

Zaprvé jsme slyšeli jakýsi postup, návod při napomínání zhřešivšího bratra či zhřešivší sestry: Nejprve mezi čtyřma očima, poté v doprovodu jednoho či dvou svědků a nakonec před celým společenstvím církve. Tak máme činit, napomínat, a to až k případnému vyloučení viníka ze společenství církve, když nám má být «jako pohan nebo celník».

Zadruhé zazněla slova o moci svazovat a rozvazovat na zemi s důsledky pro nebe, o moci, jež je nyní svěřená všem apoštolům: «Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi». V šestnácté kapitole jako moc klíčů otevírajících či zavírajících nebe bylo něco podobného svěřeno jen Petrovi.

A nakonec zaznělo ujištění, že Kristus zůstane tajemně přítomen ve shromáždění dvou nebo tří v jeho jménu, mezi nimi.

Tedy tři části, tři související témata. Pro další úvahu můžeme snad nechat stranou otázku, nakolik se v textu, zejména jeho prvních dvou částí, jedná o vlastní Ježíšova slova, anebo nakolik jsou tato slova v Matoušově podání již odrazem praxe napomínání a vylučování prvotní židokřesťanské komunity, praxe hledající své zakotvení v Kristově učení, a proto vložené do jeho úst. A stejně tak se možná nemusíme zabývat ekleziálním rozměrem Ježíšových slov a jejich vlivem na pozdější uplatnění a interpretaci moci svazovat a rozvazovat církví. Podobně se nemusíme nyní zabývat vztahem mezi institucí papežství (reprezentovanou Petrem s mocí klíčů) a kolegiem biskupů (ostatními apoštoly s mocí svazovat a rozvazovat).

V čem dnešní slova Písma z Kristových úst promlouvají k nám, ke každému z nás a do našeho života, se raději zkusme pokorně zeptat. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním evangelijním a prvním čtením se zdá opět celkem zřejmá: Ježíšova předpověď vlastního utrpení, «že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen», je uvozena krásným vyznáním proroka Jeremiáše: «Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést… Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají». Jeremiáš ze všech starozákonních proroků snad nejvíc předobrazil Krista, trpícího Mesiáše, protože byl ze všech pro své prorokování nejvíce pronásledován: Vystoupil těsně před začátkem babylónského vyhnanství, hlásal takové Boží pravdy, které se jeho sebejistým současníkům vůbec nelíbily, neboť vyžadovaly obrácení a změnu smýšlení, byl navíc obviněn z pacifismu, a pro to vše mu jeho současníci všemožným způsobem ztrpčovali život, umlčovali ho, vyháněli pryč a dokonce ho chtěli zabít.

Mohli bychom jistě v této souvislosti rozjímat o mnohém, zvlášť o příkré Kristově odpovědi Petrovi «jdi mi z očí, satane, pohoršuješ mne, nemáš na mysli věci božské, ale lidské», Zkusme však zaměřit dnes svou pozornost na čtení druhé. Ono ostatně s tématem kříže a jeho nesení, s uměním ztrácet život pro Boha, Krista a dobro, a tak ho nalézat úzce a bytostně souvisí.

Slyšeli jsme první dva verše dvanácté kapitoly Pavlova „Velelistu“ Římanům, začátek jeho druhé části. Po jedenácti kapitolách „expozé“ křesťanské víry jimi začíná část hovořící o křesťanském životě, o tom, co obnáší a jak by měl vypadat. Jinak řečeno, po části teoretické začíná část praktická. A je velmi příznačné, že výzvou «přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba». Je to vlastně shrnutí, oč především v životě a křesťanské praxi má jít: S Kristovou pomocí uchopit a pochopit svou pozemskou existenci jako «oběť živou, svatou a Bohu milou», přímo jako «duchovní bohoslužbu» (latreian logikén, jak zní v řečtině, rationale obsequim v latině).

V tom tkví důvod všeho konkrétního křesťanské morálky, tato slova jsou vyjádřením základního principu lidské a křesťanské existence. A odůvodněním, proč se vůbec má člověk o něco dobrého snažit, proč má Pána Boha poslouchat, proč má druhé pokládat za přednější sebe, jak tolikrát u svatého Pavla čteme.

Apoštolova slova nám tak připomínají, že životním údělem člověka na zemi, důvodem, proč mu byl dán čas jeho života s jeho ohromnými potencialitami, je aby žil «živou a svatou obětí» a «duchovní bohoslužbou». Tedy ona známá proexistence. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním a evangelijním biblickým čtením je opět celkem výrazná. V úryvku z proroka Izaiáše zaznělo mesiánské zaslíbení, že až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou na Boží horu proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní cizinci, pohané. Že i oni budou zakoušet Boží radost a že Hospodinův dům se tak stane domem modlitby pro všechny národy. V evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, tedy zjevně dcery pohanské.

Pro starozákonní Izrael nebylo totiž vůbec jasné, že Hospodin, Stvořitel nebe i země, je stejným způsobem Bohem všech národů. Toto přesvědčení ve Starém Zákoně teprve postupně krystalizovalo a jen pomalu zrálo. Ještě pomaleji se formulovalo předsvědčení, že konečná spása se může týkat i nežidů, „pronárodů“. Proto se také nepočítalo s tím, že Mesiáš přijde nejen pro Izraelity, ale pro všechny lidi, natož s tím, že všichni lidé v mesiášském království budou mít stejná dědická práva.

Už během Ježíšova pozemského života se však stává postupně zřejmým, že Mesiáš opravdu přišel pro všechny lidi, že Abrahámovo vyvolení mělo za cíl spásu celého světa a všech národů pod sluncem. I proto v evangeliu čteme, jak Kristus uzdravuje nejen dceru pohanské Kananejky, ale třeba i setníkova služebníka, Římana, nebo jak prochází Galileou pohanů, jak chválí milosrdného Samaritána, a tak podobně. A především o Velikonocích, jak Kristus na sebe bere hříchy a slabosti všech lidí, jak se jeho krev prolévá za všechny, zvlášť za mnohé, kteří ji přijmou. Po Letnicích, kdy darem Ducha si všichni tajemně porozumí a apoštolové se rozeběhnou ke všem národům s radostnou zvěstí a především svatý Pavel otevře církev všem pohanům, (po Letnicích) se tento univerzalismus (řecky: katolicismus) stane jednou ze základních charakteristik biblického křesťanství: Boží milost je nabídnuta všem a všichni lidé jsou voláni ke spáse. Pán Ježíš přišel pro všechny, ve svém lidství přijal všechny lidi všech dob, na kříži za hříchy všech zemřel, všichni potřebují spásu, všichni jsou zváni na cestu do nebe. Není rozdílu. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

všechna tři biblická čtení dnešní neděle jsou krásná a hodná naší pozornosti…

První z První knihy královské je z kapitol pojednávajících o působení proroka Eliáše, největšího ze starozákonních proroků. Rozevírá před námi vyprávění o jeho podivuhodném setkání s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, nýbrž v «šumu jemného vánku».

I tak Hospodin Bůh k člověku někdy přichází, i tak se dává poznat, zjevuje se mu; nenápadně, podobný jemnému vánku. Neznamená to, že by jindy nepřicházel třeba v ohni, bouři, vichru či nějakém zemětřesení – vždyť i ty patří k biblickým theofaniím, formám a obrazům Božího zjevování se člověku. Ale existuje i jemné, nenápadné Boží přicházení jako k Eliášovi. A právě pro takové Boží navštívení musí být lidská duše zvlášť vnímavá, otevřená a citlivá.

Je jistě dobré, abychom byli připraveni, že Bůh může zasáhnout do našeho života naprosto jednoznačně a jasně, i třeba nějakou životní bouří či zemětřesením. Ale je ještě lepší čekat na to, že jindy, a možná častěji se projevuje velmi jemně, nenápadně a že jen nepřesycené a otevřené srdce může být schopné jeho příchod vůbec zachytit. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme v evangeliu naslouchali krásnému podobenství o rozsévači a jeho následnému výkladu z úst samotného Pána Ježíše. Dnes máme před sebou další tři podobenství o Božím či nebeském království, další tři jeho krásné obrazy. A opět slyšíme – na prosbu učedníků – Kristův výklad prvního z nich.

Pán Ježíš Boží nebeské království nejprve přirovnává k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni rozesetému po zemi světa, které musí až do jeho konce růst i s tím špatným. Pak k hořčičnému zrnku, ze kterého vyroste velký košatý keř. A nakonec ke kvasu, který, ženou zadělaný do velkého množství mouky, vše prokvasí.

Všechny tři obrazy se navzájem doplňují, jeden nemůže být bez ostatních, každý z nich osvětluje nějaký rozměr Božího nebeského království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš v evangeliu říká celou řadu a v různých situacích. U Matouše najdeme dokonce sedm takových podobenství o nebeském království, uvozených slovy «nebeské království je podobné / se podobá…». Je jich sedm, číslo plnosti, abychom si u každého z nich mohli říci „i toto patří k Božímu království“ a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

První dnešní podobenství – o hospodáři, který nalezl mezi dobrým semenem i plevel tam rozmetaný nepřítelem – následně vykládá sám Kristus, a tak je celkem zřejmé, kdo koho a co představuje. Přesto v nás přeci jen nemůže nevzbudit další otázky: Například proč člověk, služebník Boží, sám nemůže nějaký plevel vytrhat, když škodí ostatním? Proč se nemůže zbavit někoho, kdo třeba tyranizuje své okolí a ubližuje mnohým? A proč mají zejména obce křesťanů, na něž toto podobenství nejspíše primárně cílí, mezi sebou tolerovat zlé? Cožpak konečně neplatí i jiná slova Kristova, anebo Pavlova, která evokují takřka opak?

Ano, ale dnešní přirovnání před nás skutečně nějak klade výzvu zlé osoby někdy prostě tolerovat, nechat je žít, nesoudit a netrestat. Třeba s nadějí, že se jednou změní k lepšímu. A vždy s vědomím, že soudcem je nakonec Bůh a že soud na konci času přijde. Kdo jsme navíc my, můžeme si pokaždé říci, abychom vždy s jistotou určili, že někdo je jako plevel, zatímco my jsme «syny a dcerami království»?

Nespravedlnost na světě byla, je a bude. A i nějak zlí lidé na světě byli, jsou a budou. A to i v církvi. Někdy je možné je jen snášet. A snažit se – i navzdory všemu – s Boží pomocí být sám spravedlivým synem, spravedlivou dcerou Království, ušlechtilou a užitečnou obilovinou světa. Nehledě na to, že my sami jsme třeba leckdy spíše tím plevelem, a také bychom si nepřáli, aby nás někdo jen tak snadno vytrhal ze země živých. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

krásné Ježíšovo podobenství o rozsévači semene, předznamenané Izaiášovým přirovnáním Božího slova k životadárnému dešti, určitě dominuje dnešnímu Božímu slovu.

Podobenství o rozsévači patří k těm nejpochopitelnějším a je navíc jediným, u kterého nám evangelium dochovalo i jeho výklad z úst samotného Ježíše. Proto jeho základní interpretace, rozklíčování, kdo je kdo a co je co, je asi nasnadě:

Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus sám, potažmo jím může být i věrný hlasatel evangelia. Semenem je nejprve Boží slovo, evangelium, zvlášť Ježíšova podobenství, a pak třeba i ostatní tajemné, svátostné přítomnosti Slova-Krista mezi námi. Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo země představuje každého člověka, jeho nitro a jednotlivé části země pak jeho různá zákoutí. Kdo je semeno vytrhávající a hubící pták, co může představovat žhoucí slunce a co símě dusící trní, říká sám Pán Ježíš: Ďábel se svými pokušeními, tíseň, zkoušky a starosti, jež na člověka doléhají, anebo majetek a sláva, které se člověku se nabídnou.

Přečteme-li podobenství ve světle starozákonního Izaiášova předobrazu, pak deštěm, vláhou, vodou padající z nebe a rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Boží milost. Již otcové v tomto dešti přečetli Ducha Svatého, díky němž se i Slovo stalo tělem.

Rozsévač – ať už sám Bůh v mnoha svých podobách a přítomnostech či jeho nehodní služebníci – (rozsévač) prostě chodí světem a rozsévá. Semeno má sílu samo v sobě a déšť z nebe stále padá. To je faktum, které z podobenství i prvního čtení vyplývá. Stejně jako je faktum, že jsou i démoni či zlé síly, kteří a které mohou semeno vyzobnout, a že je žár, který je může spálit, a trní udusit.

To neovlivníme. Jediné, čím aspoň nějak disponujeme, je ona země, půda, do které semeno padá, naše nitro. Na půdě, která je podobenstvím předpokládána jako aktivní, záleží. Půda může ovlivnit, kam a jak v ní semeno zapadne, jak je přijme či nepřijme, co se semenem nakonec bude. Na půdě samotné také záleží, jak kvalitní kde je a bude. Bez půdy, bez aktivní, otevřené a aspoň nějak dobré půdy, nemůže semeno na světě vyrůst, anebo jen stěží.

Na půdě tak záleží, zda z Božího semene – rozsévaného a do půdy směřujícího – vzroste onen strom přinášející dobré plody, aspoň nějaké, strom, v jehož větvoví budou moci hnízdit ptáci, jehož listí neuvadne a kořeny budou pevné, jak praví jiné známé novozákonní obrazy. Na typu půdy záleží, zda semeno sezobají ptáci, zda ratolest brzy uschne, anebo ji udusí trní, či zda z důvodu tvrdosti půdy vůbec nevzklíčí.

Tak podobenství popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista, Boha, víry a Božích ideálů dobra, lásky a milosrdenství. Vystihuje zejména různé přístupy těch, kterým Boží semeno bylo nějak nabídnuto, evangelium nějak zvěstováno a kteří k jeho přijetí dostali zvláštní Boží milost, dar víry, dar Ducha Svatého.

Podobenství neřeší místa, kam semeno nedopadlo, pokud jsou taková, stejně jako není řečeno, že by někde nepršelo. Cílí především na ty, «kterým (semeno) bylo dáno»: Aby nepadalo «podél cesty», «na skalnatou půdu» či do «do trní». Ale aby aspoň nějak zapadlo do hloubky, kde by klíčilo a rostlo, a nebylo hned něčím sezobáno, sežehnuto či udušeno. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit svou pozornost opět na úryvek z Matoušova evangelia, uvozený dnes prvním čtením z proroka Zachariáše.

Ježíš nejprve velebí svého Otce za to, že Boží «věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil je maličkým». Syn zná Otce, je zjevením Otce, maličkým, kteří poznají Syna, se otevírá Boží svět. Všichni lidé jsou proto pozváni stát se těmito maličkými, poznat Krista, nechat se jím občerstvit a učit se od něj. To je moudrost maličkých, která může být v kontrastu s moudrostí moudrých tohoto světa. Jak slyšíme dnes v evangeliu a například čteme i ve známé pasáží Prvního listu Korintským svatého Pavla: «Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí… Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé».

Kristus je moudrostí Boží. «On (Kristus) se stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením» vyznává svatý Pavel. Moudrostí, která neneguje skutečnou lidskou moudrost, ale chce ji kultivovat. Někdy ji dokonce předpokládá, když je to lidská moudrost, jež člověka nakonec dovede k poznání Boha. Nicméně jindy to může být právě velká lidská moudrost, která nakonec Krista najít zabrání, zabrání člověku, aby se stal Božím bláznem, uvěří-li, že lidská moudrost je už vším; tak se jeho moudrost stane vlastně pošetilostí, na což biblický kontrast maličkých a světsky moudrých nejspíš poukazuje.

Moudrost (řecky sofía, latinsky sapientia, hebrejsky chokmá či mášál) je jednou z nejkrásnějších veličin. Každý člověk přeci nějak touží po moudrosti, anebo by aspoň měl. Moudrost opěvovala už stará antická filozofie, chápaje ji jako odraz moudrosti bohů a božího řádu v celém kosmu i lidské mysli. Ne nepodobně kladně o moudrosti uvažoval i Starý Zákon, zejména ve svých nejmladších knihách. Moudrost se stala se projevem, ba personifikací moudrosti Boží, jak čteme zvlášť v knihách Přísloví, Moudrosti a Sirachovcově. Moudrost v biblickém vnímání je totiž také čímsi Božím, preexistujícím stvořenému světu, živým, krásným, člověka žádoucím a člověka oblažujícím. Člověku je dáno Boží moudrost hledat  a nacházet u prahu svých domů a srdcí a mít na ní podíl. Boží moudrost se má stát nejvyšším pokladem člověka, neboť dá člověku rozeznat dobro a zlo a činí z lidí Boží přátele, uváděje je do Boží blízkosti. Jak už čteme ve Starém Zákoně.

Je-li biblický Bůh Moudrostí v plnosti, pak Kristus – jednorozený, ne stvořený ale zrozený Boží Syn – je jejím výronem a největším zjevením zároveň. Nalezení Krista je tudíž nalezením Boží moudrosti, jak říká on sám a jak o něm vyznává svatý Pavel a spolu s ním celé prvotní křesťanství. Kristovo «Učte se ode mne» je učení se moudrosti Boží, učení se sumě moudrosti zářící z evangelia, radostné zvěsti o Ježíšově životě, kříži a zmrtvýchvstání.

Učení se moudrosti od Krista je ovšem možné, jak je stále opakováno, na základě živého vztahu s ním. Ne samo poznání, ale vztah s Kristem – podle míry víry, jak je každému dána – má naději, že člověka, jehož srdce se mu otevře, dovede ke skutečné moudrosti, aspoň nějak, dle možností každého. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

již třetí neděli otevíráme 10. kapitolu Matoušova evangelia. Začala vyvolením a vysláním dvanácti apoštolů Pánem Ježíšem a přešla do jeho „řeči vyslání“. Z ní čteme i dnes…

Dnešní úryvek skládá ze dvou částí. První bychom mohli nazvat „podmínky následování Pána Ježíše“, druhou třeba „přijetí Božích poslů“. Zkusme společně zaměřit svou pozornost především na tu první…

«Kdo miluje otce nebo matku víc nežli jme, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden» jsme slyšeli. To určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Ježíšova. Leckomu mohou znít nepochopitelně, dokonce i tvrdě. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec; navíc se stala přímo předmětem čtvrtého Božího přikázání.

Kristova slova nás proto určitě nenabádají, aby děti neměly rády své rodiče, abychom nemilovali své nejbližší a už vůbec ne aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenému zákonu, ale i proti samotnému evangeliu. A ona to ani Ježíšova slova neříkají. Říkají jen, že největší ze všech našich lásek by měla být láska k Bohu.

Chtít mít víc rád Boha než ostatní lidi i než sebe samého znamená ono „mít Boha na prvním místě“; mít Boha, Pána Ježíše jako svou první a největší lásku. A to k náboženské víře patří. Jelikož však jde o lásku k Bohu, k Dobru samotnému, jde vlastně o lásku k Lásce jako takové. Proto taková láska neneguje ty ostatní, které člověk může a má mít k druhým lidem a k celému světu, ale naopak: Chce je kultivovat je, dát jim jejich sílu, směr a poslední důvod, trvalý poslední smysl, věčnost.

Mít Boha opravdu na prvním místě v praxi znamená, že vztah k Bohu láskou pronikne, prodchne a ovlivní vše, co člověk je a činí. Díky živému vztahu k Bohu, má větší naději být dobré – dokonce zbožštělejší – i vše ostatní v životě člověka, všechny jeho ostatní vztahy, k lidem i světu.

Pro představu to přeci není nepodobné tomu, kdy lidé, třeba manželé, žijí v krásném a milujícím vztahu, který je pro ně nějak první. I ti jsou přeci schopni milovat i ostatní, dávat svou lásku dál, a to i proto, že jsou svými primárními vztahy lásky natolik ovlivněni, že v sobě mají lásku, ví, co to je.

V případě vztahu k Bohu je vše jen nekonečně větší a tajemnější zároveň: Člověk žijící v opravdovém vztahu s Bohem má naději, že bude ještě víc milovat i lidi a svět. Že láska k Lásce ho více naučí milovat dál, že Bůh nějak promění jeho život a vztahy k lepšímu.

Ale člověk musí být Bohu aspoň nějak skutečně otevřený, jeho láska k Bohu musí být živým vztahem a ne uzavřeným sobectvím, opakem vztahu, což se tedy bohužel také může pod rouškou křesťanství někdy stát: Člověk sice tvrdí, že miluje Boha, ale přitom miluje jen sebe. Anebo si za „lásku k Bohu“ jen namlouvá, v nejhorším případě jí dokonce ospravedlňuje kdejaké sobectví a nepravost, svou touhu po moci a požitku, zneužívá Božího jména. Tyto patologie jsou možné asi proto, že Bůh je prostě Bůh a není hmatatelný jako lidé.

Ale vraťme se – s tímto varováním na paměti – k pokusu přiblížit si dnešní evangelium… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je z řeči Pána Ježíše adresované dvanácti apoštolům po jejich vyvolení a vyslání do světa. Kristus připravuje apoštoly na různá protivenství a pronásledování, která budou muset pro evangelium, jeho hlásání a žití snášet. Řeč začala slovy «hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky» a zněly v ní výroky typu «budou vás vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně».

V tomto kontextu zaznívá i dnešní úryvek. Proto ho také předznamenalo čtení první z proroka Jeremiáše, snad nejpronásledovanějšího ze všech starozákonních proroků, jednoho z předobrazů Krista a všech jeho věrných pronásledovaných pro jeho jméno a pro spravedlnost. Proroka, který místo toho, aby se pokusil vzít spravedlnost do svých rukou, raději Hospodinu svěřil svou při.

I když jsou Kristova slova adresována nejprve Dvanácti, potažmo jejich nástupcům, jsou jako součást evangelia určeně nějak i všem ostatním, všem následovníkům a následovnicím Pána Ježíše, potažmo všem lidem, zvlášť majícím dobré ideály a usilujícím o jejich uskutečnění.

V úryvku byla vícekrát řeč o strachu a strachování se. Hned několikrát zaznělo z Kristových úst, čeho se máme bát a čeho naopak ne. «Nebojte se lidí… nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo… nebojte se, máte větší cenu než všichni vrabci… spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo». Nejen apoštolům ale i nám všem tak Pán Ježíš říká, čeho se bát, čeho ne a proč.

O strachu se někdy říkává, že něco takového vůbec není z Boha, že strach je dokonce od ďábla, že kdo se bojí, ještě nedošel dokonalosti v lásce. Tak se třeba parafrázuje jedna věta Prvního listu Janova. Křesťan by se přeci neměl bát, zdůrazňuje se. Vždyť už první slovo Vzkříšeného je: «nebojte se, to jsem já, já jsem přemohl svět». Svatý Jan říká, že: «láska (přímo) vyhání strach». Strach je proto někdy chápán a prezentován jako křesťanská nedokonalost, jako něco, co ke křesťanské existenci vlastně vůbec ani nepatří. Jako něco, co je nezralé, neboť kdo se bojí, ještě nepoznal pořádně Boha a nedošel k dokonalosti v lásce. Strach tak je prý znamením nepochopení, kým vším je pro nás Kristus, znamením nedostatku víry a důvěry v něj…

To vše je jistě, nebo možná nějak pravda. Jenže pochopitelně, asi ještě ne celá.

Strach z toho, že něco či někoho ztratíme, že o něco přijdeme, že něco nedopadne dobře či nám způsobí bolest, strach ze smrti a zániku a z mnoha dalšího, k našemu životu, jakož i k životu všech živých tvorů, totiž nějak patří. Strach, který v případě člověka dostává i podobu úzkosti, je součástí naší přirozené nedokonalosti a nedokonalosti světa, reflexí zkušenosti přítomnosti nebezpečí, smrti, bolesti a ztrát. Strach je i součástí našeho nedokonalého vidění Boha, naší přirozené neschopnosti mít život a běh světa pevně ve svých rukou. Navíc pak naší porušenosti, slabosti a hříšnosti. Kdybychom měli Boha stále vidoucí víru a vždy čisté svědomí, možná bychom se báli méně, jenže ty nemáme. A tak se také bojíme, a to někdy dost. Read More »