Biblická čtení: Sk 19,1-8; Ž 68; Jan 16,29-33

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den nám liturgický kalendář dovoluje slavit památky hned tří docela různých světců. Vezmeme-li je dle stáří, tak nejprve je to svatý Beda Ctihodný, benediktinský kněz, velký vzdělanec a muž svatého života, který žil na přelomu 6. a 7. století. Dalším je svatý Řehoř VII., velký papež 11. století, který celý svůj pontifikát věnoval snaze o reformu a vnitřní obrodu církve směrem ke svatosti a především snaze o její vymanění se z područí světských vládců. A do třetice si dnes připomínáme svatou Marii Magdalénu de´Pazzi, šlechtickou dceru a nakonec karmelitánskou mystičku druhé poloviny 16. a začátku 17. století. Už jenom tato naprosto rozdílná triáda dnešních světců nám ukazuje, jak rozdílné podoby svatosti mohou být. A co teprve kdybychom k těmto třem přičetli všechny ostatní svaté všech stavů a povolání, všechny mučedníky, vyznavače, panny, rodiče, děti, duchovní a tak dále. Už jen tato představa je připomenutím pravdy, že ke svatosti jsme povolání všichni, i když každý trochu jinak, a povzbuzením po svatosti toužit a o ni usilovat. I to je ostatně smyslem slavení svátků a památek svatých.

Svou pozornost ovšem – podobně jako jsme se o to pokoušeli celý minulý týden – zaměřme opět na čtení první ze Skutků apoštolů. Již v sobotu jsme se dostali do Efesu, jednoho z nejvýznamnějších a nejkrásnějších měst Malé Asie, města, kde apoštol Pavel založil jednu z nejdůležitějších křesťanských obcí, která mu posléze zvlášť přirostla v srdci. Předevčírem jsme rozjímali o tom, jak Priscilla a Akvila, svatí křesťanští manželé a apoštolští spolupracovníci, se právě v tomto městě ujali Apollona, žida, který už znal křesťanství a blížil se k němu, a jak ho vyučili v „cestě Boží“, a tak ho připravili na křest.

Do města konečně přichází i apoštol Pavel. Setkává se tam s „učedníky“, mezi nimi byl s největší pravděpodobností právě i Apollon. Byli už pokřtěni, ale jen „křtem Janovým“. Ten byl – v návaznosti na působení svatého Jana Křtitele a celé křtitelské hnutí – jakýmsi rituálním omytím na znamení kajícnosti a touhy po očištění. Přijímali ho ti, kteří v blízkost příchodu Mesiáše a v nutnost obrácení uvěřili. Proto jsou už také nazývání „učedníky“. Pavel je nyní křtí křtem „ve jméno Ježíšovo“, tedy křesťanským křtem ve jménu Trojice, vkládá na ně ruce (tedy biřmuje je) a oni také dostávají dar Ducha svatého. Tím se teprve stávají skutečnými křesťany.

„Křest Janův“ tedy ještě nebyl svátostným křtem „ve jméno Pána Ježíše“, křtem udělovaným trojiční formulí. Šlo o rituální omytí, jakýsi kající „křest“, doslova „ponoření“ – nezapomeňme, že řecké baptismos, „křest“ není odvozeno od Christos, Kristus, od kterého je nakonec odvozeno české „křest“, nýbrž od řeckého baptizein, a to právě znamená „ponořit“. Ke kajícímu omytí přicházel ten, kdo si uvědomil vlastní hříšnost a zatoužil po obrácení, po připravenosti na příchod Mesiáše. Vždyť už ti, kteří přicházeli k Janu Křtitelovi se od něj nechat pokřtít („ponořit“ do vody), vyznávali své hříchy a on je křtil na znamení pokání a obrácení. Tak se tomu dělo i v následném křtitelském hnutí, tak nějak patrně vypadal i „Janův křest“.

Tato forma „křtu“ velmi záhy zanikla, velmi brzy se přestal praktikovat. Přesto sehrál svou úlohu, když svědectví o něm je součástí Božího slova. To má jistě svůj důvod a ten je určitě hlubší než jen historické svědectví o přechodu z židovství ke křesťanství: Jestliže „křest Janův“ znamenal pro učedníky v Efezu přípravu na křest křesťanský – stačilo, aby Pavel pak jen přišel a pokřtil je a biřmoval, pak v celé události můžeme číst, že je to právě kajícnost, vědomí vlastního hříchu a vlastní slabosti (tedy základní důvody „Janova křtu“), které připravují lidská srdce pro přijetí Boží milosti. Pokorná kajícnost, přiznání si hříchu a slabosti v člověku totiž skutečně probouzejí touhu po odpuštění a obrácení, touhu po Bohu samotném. A tato touha se Bohu, Pánu Ježíšovi otevírá a uschopňuje člověka ho také přijmout.

To platí samozřejmě předně o křtu, i když mu již dávno nepředchází nějaký „křest Janův“, a o svátosti smíření jakožto obnově křestní milosti. Ale platí to i o jakémkoli přijetí Boží milosti. Bez pokorné kajícnosti nelze Boha přijmout, bez přiznání si vlastní slabosti a hříšnosti nelze Boha ani hledat. Vždyť Pán Ježíš nepřišel pro spravedlivé ale hříšníky. A ty, kteří jsou nasycení, propouští s prázdnou.

Ostatně i z toho důvodu každá mše svatá začíná úkonem kajícnosti. Nejen proto, abychom zpytovali svědomí, zda vůbec ke svatému přijímání můžeme jít, ale také proto, abychom kajícností, vědomím vlastní slabosti a hříšnosti otevřeli svá srdce pro Boží milost, Boží pomoc. Pod „Janovým křtem“ můžeme totiž chápat jakékoli vzbuzení lítosti, pokorné přiznání si slabosti, touhu po odpuštění a obrácení. Ty jsou pak předpokladem svatosti, předpokladem cesty ke svatosti, ať je v jakékoli podobě.

„Doba koronavirová“ by nás – mimo mnoha jiného – měla vybídnout právě ke svatosti. K takové, ze které má prospěch i naše okolí, na které závisí přežitelnost vezdejšího světa. Ke svatosti ale nikdy nemůžeme dojít bez Boží milosti a tu zase nemůžeme nikdy přijmout bez pokory a kajícnosti. Jak se bude situace s pandemií nového koronaviru dál vyvíjet, ví opravdu jen Bůh (kéž by nemocných bylo co nejméně a ještě méně obětí). Jedno ale jisté je: že pandemie znovu a jasně odkryla naši ohrozitelnost, naši křehkost. A toto odkrytí – krom mnoha jiného – by mělo vést právě k našemu zpokornění, přehodnocení hodnot a k návratu k Bohu. Předpokladem je ovšem právě také uznání vlastní slabosti, hříšnosti a potřeby Boží pomoci, Božího odpuštění. Tedy „křest Janův“.

Takové uznání neznamená znehodnocení a popření všeho ostatního, toho, co je na každém člověku i dobré a krásné, tedy svaté. Znamená pouze naprosto pravdivou sebereflexi, že zdaleka ne všechno na našem životě je takové…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 1,12-14; Ž 27; 1Petr 4,13-16; Jan 17,1-11a

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání, je skutečným Dnem Páně. Proto nic, žádný jiný křesťanský svátek se jí nevyrovná a nemůže ji nahradit. V tom jsou si všechny neděle během celého liturgického roku rovny.

Zároveň je každá neděle něčím jedinečná, v něčem se liší od ostatních, má svůj vlastní „nádech“. Především tím, v jaké je zrovna liturgické době. Trochu jiné jsou tak neděle adventní, kdy si připomínáme čekání věků na příchod Mesiáše a na jeho druhý příchod na konci času, jiné jsou neděle doby vánoční, kdy slavíme Kristovo narození a dětství, v nedělích v liturgickém mezidobí je to zase jeho veřejné působení, které si připomínáme, o nedělích velikonočních je pak Kristovo zmrtvýchvstání zvlášť zdůrazněno. Na příští neděli připadají Letnice, oslava seslání Ducha svatého. Zkrátka a dobře, jak liturgický rok zpřítomňuje celé dějiny spásy, tak všechny neděle – vedle svého základního rozměru týdenních Velikonoc – i do tohoto rytmu zapadají, jsou tohoto rytmu odrazem a projevem, tento rytmus přímo tvoří.

Dnešní neděle je již sedmá velikonoční a má také své specifikum. Je jedinou nedělí mezi čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně a Letnicemi neděli příští, a do velké míry tak v sobě koncentruje celých těchto devět dnů. Její jedinečnost asi nejlépe odrazilo dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. V něm jsme slyšeli, jak apoštolé spolu s Pannou Marií, dalšími ženami a Ježíšovými příbuznými tento čas strávili především čekáním na „vyzbrojení mocí z výsosti“, tím, k čemu je vyzval sám Pán Ježíš.

My bychom měli v těchto dnech prožívat aspoň trochu něco podobného. Měli bychom také čekat na znovuvyzbrojení mocí z výsosti, měli bychom se připravovat na slavnost seslání Ducha svatého, která samu biblickou událost znovu tajemně zpřítomní. Denně bychom tak měli ve svém srdci – klidně je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – vzývat Ducha svatého, pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení. Vždyť na něm závisí celá naše křesťanskost, neboť je to právě Duch svatý, který je Boží silou Ježíšovy přítomnosti nejen v celém křesťanství a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a našem životě. Má-li být náš život aspoň trochu podobný Kristu, a to by měl být, jsme-li stvoření a křtem obnoveni k jeho obrazu a podobě, pak nutně potřebujeme Ducha svatého, protože on je Boží živoucí silou této naší podoby, života k této podobě. Právě Duch svatý nám přeci dává vnitřní zalíbení ve víře, naději a lásce a v následování Pána Ježíše a tom naše podobnost jemu spočívá.

O působení Ducha svatého jsou i obě dvě zbývající biblická čtení. Odhalují nám jeden z nejdůležitějších rozměrů jeho působení v nás, ne-li ten nejdůležitější.

První list Petrův, ze kterého je dnes druhé čtení, patřící mezi takzvané „katolické (to znamená „všeobecné“) listy“, je vlastně jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a křesťanské teologie. Je podivuhodnou katechezí o křesťanském životě především pro dobu zkoušek. Celý list má tak velmi praktický ráz, a to s ohledem na různé těžkosti, protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané. Tím nikdy nemůže ztratit na své aktuálnosti, protože různé těžkosti – i třeba různá protivenství pro víru – ke křesťanskému životu prostě patří. „Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na váš spočívá Duch slávy, to je Duch Boží,“ jsme dnes četli.

V evangeliu jsme slyšeli slova z Ježíšovy „velekněžské modlitby“ (to je ta, kterou pronesl po poslední večeři, v závěru své řeči na rozloučenou), prosbu Kristovu, aby jeho Boží sláva spočinula i na jeho učednících, i na nás. „Sláva Boží“ v Ježíšových ústech, zejména v Janově evangeliu, je ale slávou kříže, neboť hodinou oslavení, kvůli které Pán Ježíš přišel, je právě událost kříže. Vždyť Kristus přišel zjevit Otce. Právě v kříži se nejvíce a nejzřejměji zjeví Boží sláva, která spočívá v Boží lásce. A teprve skrze kříž i Kristovo lidství vstoupí do plnosti Boží slávy, Boží lásky.

Protože služebník nemůže jít jinou cestou než jeho Pán, kříž se má stát slávou i Ježíšových učedníků, jejich životní pouti vedoucí k slávě věčné. To v evangeliu a zvlášť pak v Pavlových listech v různých obměnách slyšíme vícekrát.

Silou toho všeho je Duch svatý. On je Boží slávou, láskou Otce i Syna, i Boží silou vedoucí k této slávě, láskou následování. Proto o Ducha svatého máme prosit – vedle mnoha jiného – také jako o Boží sílu pro nesení kříže, o Boží lásku k nesení kříže. To znamená o sílu všechna svá utrpení a trápení nejen přečkat, ale osvědčit se v nich, ve všem a za všech okolností zůstat podobný Pánu Ježíšovi, to znamená milující. A také o Boží sílu umět si utrpení zvolit, ztratit, obětovat se pro druhého, je-li toho potřeba. O sílu věřit, doufat a především milovat. To totiž vůbec není snadné, leckdy to vyžaduje takřka nadlidský výkon, vpravdě Božský. Ne nadarmo právě křesťanští mučedníci, kteří i v souženích vytrvali ve víře, naději a lásce, byli nazváni martyroi, „svědci“, svědky Boží slávy.

Utrpení, ve kterém dokážeme milovat Boha a lidi, je nějakou vnější okolností, které musíme snášet, pokud není v našich silách je změnit. To jsme povoláni jen naplnit, láskou. Utrpení, které je přímo důsledkem, průvodním jevem naší lásky, které je nějakou nutnou obětí z lásky, je vždy nějakým ještě tajemnějším a intenzivnějším podílem na Kristově kříži, maximě Kristovy lásky, na největším zjevení Boží slávy. Utrpení, ve kterém zůstaneme dobrými a milujícími, se tím naplní láskou, Boží slávou. Utrpení, které je plodem lásky, obětí, je už samo projevem Boží slávy.

Bez Ducha svatého, bez síly Boží lásky a proto Kristovy přítomnosti, to však možné není, něco takového je nad naše slabé síly. Vzývejme proto Ducha svatého. I tehdy, když je nám dobře, když se nám nic zlého neděje, protože kříže mohou přijít a s největší pravděpodobností také přijdou, vzývejme ho „do zásoby“. Vzývejme Božího Ducha ve chvílích, když na nás dolehnou všemožná trápení, protože právě tehdy ho potřebujeme nejvíc, aktuálně nejvíc. Vzývejme Ducha svatého, když rozpoznáme, že jsme povolání k oběti z lásky, ze skutečné lásky, která umí ztrácet a vydat se, tehdy ho potřebujeme úplně nejvíc.

Vzývejme Ducha svatého a prosme o něj v těchto dnech svatodušní novény, protože právě nyní je k tomu příhodný čas.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 18,23-28; Ž 47; Jan 16,23b-28

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první čtení nás přenáší již na začátek třetí Pavlovy misijní cesty. Ta proběhla v letech 53 až 57. Začala opět v Antiochii syrské, kde apoštol po návratu z cesty předcházející nějakou dobu pobýval a působil, vedla přes celou Malou Asii opět do Řecka, do Makedonie a Achaje, odtud pak zpět, povětšinou již mořskou cestou, přes některé řecké ostrovy a zastávku v Malé Asii zpět do Jeruzaléma. Pavel navštěvuje církevní obce, které sám založil anebo v kterých již působil, anebo zakládá nové, povzbuzuje křesťany ve víře a v následování Pána Ježíše a neúnavně zvěstuje evangelium dál. Mimo jiné se stane místem jeho působení Efez, kde založí církevní obec a zůstane tam dokonce delší dobu (a napíše své listy Galatským, První list Korintským a Filipským), zakládá další církevní obce v Kolosech, Laodiceji a Hierapoli, navštěvuje opět Makedonii a její města Filipy, Soluň a Berou (a píše Druhý list Korintským), pak samotný Korint (kde zase píše svůj největší List Římanům).

Dnes se dostáváme do Efezu, těsně před Pavlovým příchodem. Efez byl nejvýznamnějším a nejdůležitějším městem celé Malé Asie, od roku 133 hlavním městem římské provincie Asia. Zde bylo jedno ze středisek antické vzdělanosti a kultury, kdysi působiště Herakleitovo, stál zde Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů antického světa. Zároveň to bylo jedno z center obchodu, bylo zde důležité překladiště zboží, město bylo velmi bohaté. Křesťanská obec, kterou zde svatý Pavel založil a která mu zvlášť přirostla k srdci, se pak stala jednou z nejvýznamnějších vůbec: Po Pavlovi zde jako biskup působil jeho žák Timotej, po něm dle starobylé tradice dokonce i apoštol Jan. Pavel efezským křesťanům adresoval jeden svůj novozákonní list, podle další (mladší) tradice je Efez dokonce jedním z možných míst konce života Panny Marie. Zkrátka a dobře, Efez se stal spolu s Jeruzalémem, Římem a Antiochií jedním z nejdůležitějších center raného křesťanství.

Dnes máme před sebou svědectví o židovi Apollovi, který tedy do města přichází krátce před příchodem Pavlovým. Přichází z Alexandrie, dalšího budoucího centra starověkého křesťanství, hlavního města starověkého Egypta, sídla budoucího křesťanského patriarchátu, kde byla také velmi silná, vzdělaná a do určité míry i všemu novému otevřená židovská komunita (nezapomeňme, že jedním z jejích čelných představitelů byl Filón Alexandrijský, jeden z nejpozoruhodnějších židovsko-helénských myslitelů první poloviny 1. století). Apollos je patrně také vzdělancem, vždyť je „dobrým řečníkem“, je už nějak vyučen i v křesťanské víře, zná dobře Starý zákon (to je ono „Písmo“, protože Nový zákona tou dobou teprve začíná být sepisován). Je dokonce pokřtěn, ale patrně jen křtem Janovým a bez následného daru Ducha svatého (biřmování). I to mu ale stačí, že své přirozené vlohy dal ochotně do služeb hlásání evangelia. Kdybychom sledovali jeho osudy dál, dověděli bychom se, jak se o něm vícekrát zmiňuje jako o jednom ze svých spolupracovníků apoštol Pavel, jak se pak podle starobylé tradice stává biskupem v Drači (dnešní Durrës v Albánii).

Vraťme se ale k dnešnímu úryvku. V něm totiž máme před sebou jeden z nejdůležitějších momentů v životě Apollově, bez kterého by se jeho život možná ubíral třeba i jiným směrem: Moment, kdy se ho ujmou Pricilla (někdy zvaná také Priska) a Akvila. Ty známe z vícero míst Nového zákona. Byli to křesťanští manželé, původně pocházeli z Říma a sám apoštol Pavel je nazval svými „spolupracovníky na díle Kristově“, několikrát se o nich ve svých listech zmínil a nechal je srdečně pozdravovat. A právě na Kristově díle spásy se Pricilla a Akvila v dnešním úryvku podílejí, když to jsou právě oni, kteří se ujmou Apolla, aby „mu důkladněji vyložili Boží nauku“ (v řečtině doslova: „cestu Boží“).

A to je vpravdě oslovující. Priscilla a Akvila jsou krásným příkladem toho, že zvěstování evangelia, ujímání se někoho na jeho cestě k Pánu Bohu a její vyložení není od samého počátku křesťanství jen doménou a úkolem apoštolů a jejich nástupců v apoštolské službě (biskupů a kněží), ale i všech ostatních křesťanů, zvlášť třeba křesťanských manželů. Tenkrát stejně jako dnes přeci není možné, aby kněz byl všude přítomen, aby se dostal ke všem lidem. Je obrovská spousta situací, kdy ke svědectví a duchovního ujmutí se někoho hledajícího, někoho, kdo je teprve na cestě k Pánu anebo dokonce na začátku této cesty, jsou povoláni právě ne-kněží, dnes bychom řekli (ne úplně hezkým slovem) křesťanští „laici“.

Svědectví Priscilly a Akvily ukazuje, že toto misionářské povolání křesťanů-nekněží není jen nějakou náhražkou za povolání zrovna nepřítomných křesťanů-kněží, provizoriem, ale zvláštním a nikým jiným nenahraditelným posláním. Právě pro situace, kam se křesťan-kněz ještě nedostal a třeba ani dostat nemůže. Počínaje rodinou, tam je to jasné, a všemi možnými lidskými společenstvími konče.

Samozřejmě, že pak ke svátostem a ke specifické přípravě na ně je třeba poslat takového bratra nebo sestru ke knězi – i Apollos byl pak poslán k Pavlovi, jakmile dorazil do Efezu, a až jím křesťansky pokřtěn a biřmován. Ale první pozvání a i následné vyložení „cesty Boží“ mají mnohdy udělat právě oni, křesťané-nekněží – po vzoru Priscilly a Akvily. Ať už před posláním ke knězi anebo paralelně s ním, ideálně ve vzájemné spolupráci, jak to bylo i u našich manželů a apoštola Pavla.

Ve stále více se sekularizující společnosti je asi dobré si i tyto věci občas připomenout. Ne pro nějakou nelegitimní „klerikalizaci laiků“ anebo naopak „sekularizaci kleriků“. A snad také ani ne za účelem nekonečného teoretizování o správnému poměru a podobách spolupráce „laiků“ a „kleriků“ v církvi a rozdělení jejich úkolů a kompetencí: to naštěstí není naším úkolem ani kompetencí (a navíc: kde je autentická křesťanská víra a otevřenost pro spolupráci jedněch i druhých, tak spolupráce zpravidla aspoň nějak dobře funguje). Ale je dobré si to připomenout jako povzbuzení, abychom všichni chtěli svou víru také sdílet s druhými a předávat jim ji, abychom všichni – právě i v manželstvích a rodinách – pro Boží království a jeho zvěstování žili, abychom zatoužili mít podíl na hlásání evangelia, „spolupracovat na díle Kristově“. A také se třeba podílet na životě církve a vlastní farnosti.

I to poslední ke křesťanskému životu totiž patří, i toho jsou Priscilla a Akvila (a řada dalších novozákonních postav) svědectvím. Ani v životě církve, v životě křesťanského společenství není možné být jen příjemcem a s ničím nepomáhajícím konzumentem. Je třeba být i aktivním členem, vzít církev – i třeba složenou z nás lidí, tolika hříšníků – prostě za svou rodinu, za rodinu kolem Pána Ježíše, o kterého jde. Za rodinu, ve které – už pro členství v ní – je také třeba přiložit ruku k dílu a nenechat jen pracovat a pomáhat ty druhé, ať už na díle evangelia, nebo na praktických záležitostech života společenství…

Sice není možné beze zbytku kopírovat způsob života prvních křesťanů, čas nejde vrátit zpět. Ale základní principy a struktury křesťanského života prvotního křesťanství pro nás zůstávají trvale platným vzorem a ideálem. Ostatně právě proto se doba prvotní církve – především skrze svědectví Skutků apoštolů a novozákonních listů a potažmo Knihy zjevení – stala součástí Božího slova.

Jestliže tedy v dnešním úryvku čteme, že křesťanští manželé se někoho ujímají, aby mu pomohli na jeho cestě k Pánu Ježíšovi, že spolupracují na díle Kristově a s apoštoly, tak i něco takového k těmto základním principům křesťanského života prostě patří.

A abychom to ještě zaktualizovali… Jestliže se v nedávných dnech relativně často říkalo, že svět před pandemií nemůže být již stejný jako svět po pandemii, tak třeba jednou z pozitivních jinakostí by mohlo být právě uvědomění si, že všichni křesťané se musí nějak podílet na zvěstování evangelia, má-li být hlásáno dál (jako znamení toho můžeme vnímat ono dočasné omezení některých pastoračních aktivit církve v době pandemie), všichni křesťané se musí nějak podílet na životě církve, má-li tato být také viditelná i ve skutcích lásky (znamení toho můžeme číst v urgentní potřebě všemožné solidarity a pomoci v době tísně)…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 18,9-18; Ž 47; Jan 16,20-23a

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší velké slavnosti Nanebevstoupení Páně máme dnes první všední den svatodušní novény, první den devítidenní přípravy na slavnost Letnic, slavnost Seslání Ducha svatého. V těchto dnech, které liturgicky zpřítomňují „čekání na vyzbrojení mocí z výsosti“, tedy oněch devět novozákonních dnů, kdy apoštolé spolu s Pannou Marií a ženami a dalšími čekali v Jeruzalémě na seslání slíbeného „jiného Přímluvce“ či „Utěšitele“ (v obojím smyslu se dá přeložit řecké deuteros Paraklétos), máme se i my duchovně připravovat na znovuprožití velké události Letnic. Je dobré zvlášť v těchto dnech vzývat Ducha svatého, Božskou sílu veškeré Kristovy přítomnosti „po lidsku“ mezi námi, v našich srdcích i v celém křesťanství, aby i v našich srdcích znovu zapálil Boží oheň víry, naděje a lásky. Boží hod svatodušní pak můžeme zatoužit prožít třeba i jako určitou obnovu svého vlastního křtu a biřmování, zvlášť když letos se na svatodušní neděli překládají křty našich katechumenů a u nás ve farnosti proběhne i biřmování několika dalších biřmovanců. Dá-li Bůh.

V rámci této novény k nám promlouvá nejen dnešní Boží slovo – první čtení ze Skutků nás stále ještě přenáší do doby Pavlovy druhé velké misijní cesty, dnes konkrétně do doby jeho půlročního působení v Korintu, evangelijní úryvek z Janova sepsání je stále ještě z dlouhé Kristovy řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři, z její části o příchodu Přímluvce – ale i dnešní světice, svatá Rita z Cascie. Jelikož její podivuhodný životní příběh je také možné číst jako jedno z uskutečnění dnešního evangelijního obrazu, kdy bolest ženy-rodičky se nakonec promění v radost, zkusme zaměřit svou pozornost dnes právě na ni. A ptejme se, v čem právě ona k nám může promluvit do letošní svatodušní novény, jaký příklad k následování před nás klade. Navíc Rita je také vzývána jako patronka v beznadějných případech a kdo z nás se – aspoň občas – tak trochu necítí…

Se svatou Ritou se dostáváme na přelom 14. a 15. století, do doby v Itálii velmi neklidné. Je to období neustálých drobných válek mezi císařskou a papežskou stranou, mezi Ghibellini a Guelfy. Narodila se někdy kolem roku 1380 v městečku Roccaporena poblíž Cascie v italské Umbrii jako jediná a dlouho očekávaná dcera zámožných rodičů. Už od útlého dětství ji naplňovala touha vstoupit do nedalekého kláštera sester augustiniánek v Cascie, žila už jako malá velmi zbožně, od dětství měla také vidění svatých.

Přesto byla ve 13 letech svými rodiči proti své vůli zasnoubena s ženichem, kterého jí, jak bylo v té době obvyklé, vybrali rodiče jako „dobrou partii“. Nakonec se také za svého nápadníka provdává. Manželství, ze kterého následně vzešli dva synové, pro ni asi nebylo příliš šťastné. Nakolik byl její manžel Paolo Mancini hrubián a konfliktní typ, jak se můžeme dočíst v leckterém Ritině životopisu, není dnes asi až tak úplně ověřitelné, v každém případě se nějak zapojil do násilností své doby. Nakonec byl manžel zabit, možná za nějaký svůj násilný čin podle zákona krevní msty. Jenže tou se cítili bohužel vázáni i jeho dva ještě nedospělí synové. Když se po čase o důvodech smrti svého otce dověděli, chtěli ho sami pomstít. Nic nepomáhaly domluvy matky, a tak jí nezbývalo než se obrátit k Bohu se zoufalou prosbou, ze které až mrazí, aby si je dobrý Bůh snad oba raději předčasně vzal k sobě, než aby se dopustili vraždy, a tak dali všanc svou věčnou spásu. Ještě než dospěli do věku msty, chlapci skutečně onemocněli a zemřeli. Pro matku to byla obrovská bolest, ale zatížení se vraždou by bylo bolestí bezpochyby ještě větší.

Mladá vdova zůstává zcela sama, rodiče už jsou dávno mrtví, nikoho nemá. Znovu tak ožívá její původní touha vstoupit do kláštera. Jenže augustiniánky v Cascie ji nechtěly přijmout, a to ani když Rita postupně splňovala jejich vstupní podmínky ohledně vyrovnání se s minulostí svého manžela. Nakonec – jak opět říkají její životopisy – ji museli do kláštera doprovodit ve zjevení tři Ritou zvlášť uctívaní světci, svatí Jan Křtitel, Augustin a Mikuláš Tolentinský, teprve pak se brány kláštera pro Ritu otevřely.

To už je jí nějakých dvacet sedm roků. Ale ani život v klášteře, kde stráví nakonec následných 50 let svého dlouhého života, nebyl pro Ritu ani trochu lehký. Ona sama se sice chovala nesmírně pokorně, žila zbožným a asketickým životem, často rozjímala především o Kristově utrpení, byla obdařena i řadou mystických darů, včetně bolestivého a zapáchajícího stigmata na čele na místě Kristovy trnové koruny a včetně daru žít poslední roky života jen z přijímání eucharistie. Přesto chování jejích spolusester k ní asi nebylo vždy dobré, různě ji ponižovaly a činily jí různá protivenství. Poslední roky jejího (na svou dobu) dlouhého života – umírá až roku 1457 – ji navíc provázela stále větší tělesná trápení v podobě různých vředů.

Svatá Rita však na všechna tato protivenství – na chování svého manžela, na bolestný životní osud, na nevraživost lidí, na nepřijetí a všemožné naschvály ze strany sester – odpovídá způsobem sobě vlastním, způsobem vpravdě Božím: dobrotou a mírností. Ty skutečně provázely její život od začátku až do konce a nikdy ji neopustily: ani když se její život zpočátku ubíral jiným směrem, než si přála, ani když byla osudem těžce zkoušena, ani když prožívala různé ústrky a trápení, ani ve stáří, ani během stále se stupňujících i tělesných trápení a bolestí. A její dobrota navíc proměňovala, aspoň částečně, její okolí k lepšímu: nejprve jejího manžela a nakonec jistě i leckterou sestru.

A to je krásný a oslovující příklad. Svatá Rita je doslova ztělesněním toho, že jediné, co má naději aspoň trochu změnit hrubý, nelaskavý a nepřijímající svět, je prostě dobrota. Vytrvalá dobrota, která se hrubostí, zlobou a nepřijetím nenechá strhnout ke stejným činům, nýbrž zůstává stále sama sebou. Dobrota, která přetrvá i navzdory vlastnímu trápení a bolestem.

Pod pojmem „dobrota“ se bezpochyby dá shrnout jedno z nejvýraznějších ovocí Ducha svatého. Vzývejme proto zvlášť v těchto dnech novény Ducha svatého, aby ji v nás roznítil, aby jedině dobrota byla naší odpovědi na všechno a za všech okolností. Dobroty je potřeba vždy, zvlášť pak v dobách těžkých a neklidných…

A pokud se nám zdá, že ve snaze o dobrotu jsme už skoro beznadějnými případy, poprosme o přímluvu i svatou Ritu z Cascie, svou patronku.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 1,1-11; Ž 47; Ef 1,17-23; Mt 28,16-20

Milé sestry, milí bratří,

a máme slavnost Nanebevstoupení Páně. Slavnost zpřítomňující onu nesmírně důležitou biblickou událost, která se stala čtyřicet dní po Kristově zmrtvýchvstání, čtyřicet dní po Velikonocích a deset dní před Letnicemi roku 30 (či 33), někde poblíž Betánie, vesnice nedaleko Jeruzaléma, kde bydlely Marie a Marta spolu se svým bratrem Lazarem. Celou událost máme před sebou, jak nám svědectví o ní zanechal především Lukáš ve svém sepsání evangelia i ve Skutcích apoštolů (to bylo dnešní první čtení), v jednom verši (v předposledním verši) svého sepsání evangelia pak také Marek.

Nanebevstoupením Páně končí oněch čtyřicet podivuhodných a neopakovatelných dní, kdy Kristovo lidství bylo jeho zmrtvýchvstáním sice již vzato do Boží slávy, přesto zároveň ještě tajemně zůstalo v čase a prostoru, zde na zemi. Zmrtvýchvstalý Pán se čtyřicet dnů zjevoval ženám a učedníkům, přicházel a zase mizel, ukázal se tu a zase onde, v Judsku nebo v Galileji, nebyl leckdy snadno rozpoznatelný, procházel zavřenými dveřmi. Zároveň ukazoval na svém těle stále otevřené rány, ty z kříže, jedl a pil, mluvil s ženami a učedníky, Tomáš se ho mohl dotknout a vložit přímo prst do jeho ran, učedníci putující do Emauz s ním mohli kráčet a rozmlouvat, všichni apoštolé s ním mohli posnídat. A ještě mnoho dalšího, jak poznamenává v takzvaném prvním závěru svého evangelia Jan.

To vše dneškem končí, Kristus před zraky svých učedníků skutečně a s konečnou platností vstupuje do plnosti nebeské slávy, Syn se vrací k Otci a bere s sebou i své lidství, s nímž se svým vtělením navždycky spojil. Tím definitivně končí to, co nazýváme jeho pozemským působením: Jeho vysloveně pozemská část již skončila Ježíšovou smrtí na kříži, ta podivuhodná po zmrtvýchvstání končí dnešním nanebevstoupením. Končí, Kristus je učeníkům definitivně „vzat z očí“, tak jak byli zvyklí ho doposud potkávat. Jsou možná smutní, ale je tomu dobře, že se tak děje. Vždyť Pán Ježíš, jak sám řekl už po poslední večeři v řeči na rozloučenou, odchází do nebe, aby svým věrným „připravil v nebi místo“, aby mohl „být seslán Přímluvce“, Duch svatý, a aby i naše lidství skrze jeho oslavené lidství „vidělo Boží slávu“. Aby mohl být naplněn jeho slib: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.

Teprve vzetí Kristova lidství do plnosti nebeské slávy a tím jeho konečné vymanění z času a prostoru a jeho zákonitostí totiž umožní, aby Pán Ježíš s námi i po svém nanebevstoupení a následném seslání Ducha svatého opravdu zůstal tak, abychom jeho přítomnost mohli vnímat, aby byla stále nějak v lidské podobě, nějak „po lidsku“, i když jinak než doposavad. Aby ji navíc mohli vnímat všichni lidé na všech místech a ve všech časech, když křesťanství má být nyní hlásáno po celém světě a mezi všemi národy. Tím pádem nemůže už být Kristova pozemská přítomnost vázána jen na jedno místo a jeden čas, jak tomu bylo během jeho pozemského působení a i oněch čtyřicet dnů po jeho zmrtvýchvstání v jednom těle. Od nynějška má být Pán Ježíš přítomen vždy a všude, kde bude křesťanství, na mnoha místech třeba i ve stejné chvíli, aby mohl proměňovat a těšit srdce všech lidí, která se mu kdy kde otevřou.

Tato zaslíbená přítomnost Páně má jistě mnoho podob a forem. Především je jí ale ona jedinečná trojí či čtverá forma, totiž bohoslužba (leitourgía), svědectví (martyría) a společenství (koinonía). A můžeme k tomu ještě přidat čtvrtou, službu lásky (diakonía).

Kdekoli a kdykoli se slaví bohoslužba, zvlášť ta eucharistická, Slovo se znovu tajemně stává tělem (chlebem), Pán Ježíš je přítomen ve svém oslaveném lidství (a že mší svatých v jeden čas je na světě na mnoha místech slaveno třeba i obrovské množství). Kdekoli se hlásá Boží slovo, evangelium, promlouvá sám Pán (a že mnoha jazyky). Kdekoli se dva nebo tři schází v jeho jménu, on sám je uprostřed nich (kéž by takových míst bylo stále více). A kde je opravdová láska, tam přeci přebývá Pán (jak se zpívá na Zelený čtvrtek a kéž by se nejen zpívalo a nejen jeden den v roce).

Kdyby Kristovo lidství nebylo vymaněno z času a prostoru, kdyby nebylo v plnosti nebeské slávy, kdyby zůstalo vázáno na čas a prostor, na jedno jediné ohraničené tělo, nebylo by nic z toho vlastně možné.

Nanebevstoupení je tak předpokladem toho, že Duch svatý, síla Synovy jedinečné přítomnosti, bude moci z nebe znovu snášet Syna na zem v lidské podobě, ne nepodobně ale přesto docela jinak tomu, jak snesl Syna do lůna Panny. Bude ho snášet, abychom se ho i my mohli tajemně dotýkat, přijímat ho, jíst a pít, číst a slyšet ho, shromažďovat se v jeho jménu, skutečně milovat. Vždyť všechny tyto Kristovy přítomnosti se neuskutečňují jinak než právě skrze Ducha svatého.

Nanebevstoupení Páně tak není vůbec malou slavností, naopak. Je přímo jakýmsi předpokladem veškeré vnímatelné přítomnost Syna „po lidsku“ mezi námi i v nás samotných. Jen díky nanebevstoupení můžeme Krista skutečně „po lidsku“ následovat, ne nepodobně jako za doby jeho veřejného pozemského působení: Kdykoli přijímáme svátosti, čteme Boží slovo, žijeme ve společenství církve, bratří a sester shromážděných v Ježíšově jménu, kdykoli konáme dobro. Proto Pán Ježíš říkal, že skutečně „musí“ odejít a že je to pro nás „dobře“.

Letos k nám Kristovo nanebevstoupení – jeho oslava a zpřítomnění v liturgii – však možná může promlouvat přeci jen ještě o něco výmluvněji než kdykoli jindy. Nejprve ve vztahu k bohoslužbám: Díky stále většímu rozvolňování opatření proti šíření nového koronaviru bude možné, dá-li Bůh, již téměř bez omezení počtu (víc než 300 na jedné bohoslužbě nás až zas tak často nebývá) konat veřejné bohoslužby. To je bezpochyby výzva a pozvání se k pravidelnému bohoslužebnému životu zase vrátit, pokud se mu někdo – z jakýchkoli důvodů – v nedávné době vzdálil a ještě nevrátil (a nemá vážný důvod, proč by se nyní vrátit nemohl). Virtuální svět on-line přenosů bohoslužeb či něčeho podobného byl jen provizoriem, dobrou pomocí v době, kdy pro většinu nebylo možné se bohoslužeb zúčastnit, a zůstane pomocí i nadále třeba pro nemocné. Ale jen jim, neboť takováto „bohoslužba“ samozřejmě nikdy nemůže nahradit tu „živou“, jedinečný osobní kontakt s Pánem Ježíšem „po lidsku“, skrze svátosti a bohoslužebné shromáždění.

Nejde ale jen o bohoslužby, jde o celé křesťanství, které má být naší osobní odpovědí na osobní setkání s Pánem Ježíšem, jeho následováním. Celé naše křesťanství nemůže zůstat jen v nějakém virtuálním světě, ale musí být naším životem, už zde na zemi a jednou, dá-li Bůh, v nebi. Právě proto Pán Ježíš přeci s námi na zemi tajemně „po lidsku“ zůstal. Setkání s ním zde na zemi nám dává sílu na naší cestě do nebe, kam nám Kristus odešel připravit místa. A nejenom nám, ale i všem těm, kteří jsou kolem nás a které tam máme brát sebou. Vším, co jsme a jak žijeme, přičemž pochopitelně jen ten, kdo sám do nebe kráčí, má naději na tuto cestu zvát i brát druhé. I to nám dnešní slavnost připomíná…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 17,15.22 – 18,1; Ž 148; Jan 16,12-15

Milé sestry, milí bratří,

pokračujme v pokusech o rozjímání nad prvním čtením.

Jsme stále spolu s apoštolem Pavlem na jeho druhé velké misijní cestě, na přelomu čtyřicátých a padesátých let 1. století. Tentokrát přicházíme spolu s Pavlem z Makedonie, konkrétně z Filip, přes Soluň a Berou do samotného srdce Řecka, do Atiky, přímo do Atén.

Atény byly metropolí jak řecké vzdělanosti a kultury – právě zde působili ti největší filozofové, Sokrates, Platon i Aristoteles, tak i metropolí řeckého pohanství – v Aténách byly nejdůležitější řecké chrámy a město tak právem bylo nazváno „městem plným model“.

Sem tedy, jak nám říká začátek dnešního biblického úryvku, přichází Pavel, aby i zde hlásal evangelium. Nejprve tak činí, jako obvykle, u aténských židů v jejich synagóze. V ní jsou přítomni i někteří pohané mající víru v jediného Boha, mezi nimi i „někteří z filozofů“, nespíš epikurejského a stoického ražení. Právě ti pak vyzvou Pavla, aby šel s nimi a promluvil přímo na Areopagu (to obsahovaly verše, které dnešní úryvek přeskočil).

Areopag je skalnatý pahorek v Aténách, poblíž hlavní aténské agory. Pahorek velmi významný, neboť mimo jiného – sídlila zde i nejvyšší soudní rada – sloužil jako místo ke shromažďování, řečnění, různému disputování a tím pádem také k filozofování. A to měli Atéňané zvlášť rádi. Pavel přichází a pronáší svou slavnou řeč, nazvanou právě Řeč na Areopagu. Její text ze Skutků apoštolů je zde i vytesán na jedné kamenné desce (a přenechejme biblistům jejich známou otázkou, nakolik tuto řeč přesně takto Pavel pronesl, či nikoliv, na tom až zas tak nesejde, protože Nový zákon ji prostě Pavlovi do úst vkládá a v každém případě je tato řeč součástí Božího slova)

Tato apoštolova řeč, v mnohém odlišná od jiných jeho řečí a kázání, je nesmírně zajímavá a důležitá. Platí za biblický, novozákonní prototyp vyjádření vztahu mezi křesťanstvím a předkřesťanskou filozofií, mezi křesťanstvím a předkřesťanskými, pohanskými náboženskými představami. Pavel tuto předkřesťanskou moudrost ve své řeči označuje za hledání „neznámého boha“, ba dokonce za „zbožnost“.

Tento Pavlův postoj vyplývá ze základního vyznání, že stvořitelem všeho je Bůh, že svět není duální, není tvořen a držen věčným svárem mezi dobrým (božským) a zlým (ďábelským) principem. Za vším a tím pádem i ve všem, co je, je tajemně ale reálně přítomen dobrý Bůh. Především za vším dobrým, krásným a pravdivým je vnímatelně přítomen, protože tyto vlastnosti jsou dokonalému Bohu nejpodobnější, a proto také vlastnostmi plně uskutečněného konkrétního bytí, jsoucna v jemu příslušné dokonalosti. Bytí, dobro, krása, pravda a zejména řád (tím zvlášť byla antická moudrost fascinovaná) jsou tak odleskem Boha samotného, Boha, který je nejvyšším dobrem, největší krásou, nejjasnější pravdou a řádem sám v sobě, a proto i dárcem veškerého řádu ve světě. Poznáváním bytí, jeho dobroty, krásy, pravdivosti a řádu tak dochází člověk k nějakému, byť třeba jen mlhavému a zmatenému, poznání Boha samotného. Uctíváním Boha i takto nedokonale poznávaného a všemožně chápaného uctívá člověk vždy nějak již pravého jediného Boha, i když si ho představuje třeba jen jako „neznámého boha“.

Na to vše Pavel ve své řeči navazuje a zvěstuje Krista, Syna Božího jako onoho „neznámého boha“, který je jedinou cestou k pravdivému a od všech nánosů očištěnému poznání Boha samotného. Kristus je ten „neznámý bůh“, poznávaný matně již skrze stvoření, protože je to přeci on, Syn, tvůrčí Slovo Otcovo, skrze kterého Bůh Otec stvořil svět. „Stopa Syna“ – třeba jako dobro, krása či řád stvořeného – je proto v celém světě naleznutelná a rozpoznatelná.

Z toho důvodu už také raná církev – především počínaje svatým Justinem, „filozofem a mučedníkem“ poloviny 2. století – učí, že vše dobré, pravdivé, krásné, řádné na filozofickém poznání i předbiblických náboženských představách (antického světa) jsou logoi spermatikoi, „semínka slova“ (doslova „slova semenná“), přičemž tímto „slovem“ je právě Slovo.

Svatý Pavel má pravdu, říká pravdu, ale jedno je na celé situaci přesto zarážející. „Poslechneme si tě příště“ reagují Pavlovi posluchači. I tato jejich zdrženlivá reakce odlišuje dnešní Pavlovu řeč od ostatních. Vždyť jindy zejména právě pohané tak velmi ochotně, často až zázračně ochotně naslouchali Pavlovu hlásání evangelia, otevírali se víře v Krista a stávali se křesťany. Zde víru přijali jen „někteří“, jmenovitě Diviš (to je ten, pod jehož jménem vznikne na přelomu 5. a 6. století ohromující dílo Dionysia Areopagity respektive Pseudareopagity) a žena jménem Damaris.

Proč tak malý úspěch, když tak pravdivá, brilantní a posluchačům vlastně velmi vstřícná a srozumitelná řeč? O důvodech se pochopitelně můžeme jen dohadovat, nicméně pokusme se o to, protože i odmítavá reakce je součástí Božího slova, hodná naší pozornosti.

Jedním z důvodů neúspěchu mohou být samozřejmě posluchači sami. Byli to filozofové a ti, kteří se o filozofické otázky nějak zajímali a žili jimi. A takových bylo v Aténách skutečně mnoho. Být filozofem anebo zajímat se o filozofii, o základní otázky po smyslu bytí, a hledat na ně odpovědi, je určitě něco dobrého. Nese však v sobě jedno nebezpečí: Že člověk se filozofií, poznáváním a pronikáním do stvořeného bytí natolik nadchne, že filozofie sama už natolik nasytí jeho mysl, jeho touhu po hlubším poznání, že přestane cítit potřebu postoupit dál, k bytí nestvořenému, k Bohu samotnému, ke vzkříšení z mrtvých. Takový posluchač, milovník filozofie, může být už natolik nasycen, že Pavlovo kázání vezme jen jako jeden z řady zajímavých názorů, nikoliv jako existenčně zásadní pozvánku ke kroku víry v Boha, ve vzkříšení mrtvých (to navíc platilo jak pro platonizující filozofii, tak i pro stoicismus a epikureismus – z různých důvodů – za nepřijatelnou představu).

Na toto úskalí je dobré pamatovat, aby se ti, kteří se zamilují do jinak překrásné filozofie, na ní samotné neulpěli, jí samotnou se neuspokojili, a nestali se tak podobnými již nasyceným Atéňanům.

Ale důvod kupodivu nemusí být jen v posluchačích. Může být i v Pavlově řeči samotné. Ne že by nebyla pravdivá, ale jedno – oproti takřka všem jiným Pavlovým řečem, kázáním a listům – jakoby pomíjí: Kristův kříž. Je to snad jediná apoštolova řeč, kde není ani zmíněn. Ač je to jistě možné chápat jako apoštolovu snahu o přijatelnost zvěstování vzhledem k posluchačům a jako ohled na ně, přesto právě tato řeč je po svém pronesení tak málo účinná. Jinak nádherná Pavlova řeč se tak přímo stala biblickým ztělesněním malé účinnosti: Atéňané se neobrátili, ve městě Pavel nezaložil žádnou církevní obec, do Atén neadresoval pak žádný ze svých listů. „Potom Pavel odešel z Atén a přišel do Korinta“ končí dnešní úryvek.

A i to je výmluvné, biblicky výmluvné: Skutečně nelze účinně hlásat Krista bez kříže. Nelze účinně hlásat Pána Ježíše bez jeho oběti, bez jeho krve prolité za naši spásu, bez smrti na kříži. Bez toho není zmrtvýchvstání pochopitelné. Zároveň ani nelze volat a zvát ke křesťanské víře bez nutnosti také nést kříž, kráčet v Kristových šlépějích, a tak také prolévat pro víru, dobro a lásku i krev vlastní. Zmrtvýchvstalý Kristus bez ran není celým Kristem, může být dokonce i zaměněn s falešným Kristem, Lžimesiášem, hlásání takového „Krista“ je neúplné, zavádějící, neautentické, a proto také tak často neúčinné. Především dlouhodobě neúčinné, na chvíli možná ano, ale jakmile přijdou různé těžkosti, trápení a protivenství, víra postavená na Kristu bez kříže prostě neobstojí, protože Kristus bez kříže není, Beránek vzkříšený si ponechal v nebi rány.

I proto je možná část současného tak často jen líbivého zvěstování evangelia – i třeba nesmírně chytrého a jinak pravdivého hlásání, ale bez kříže, bez nutnosti nesení kříže – tak často neúčinná a prázdná. I proto je možná naše současná víra tak slabá a vratká, neboť i my sami možná chceme raději věřit jen v „neznámého boha“ bez kříže, i když mu už dáváme jméno „Pán Ježíš“…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 16,22-34; Ž 138; Jan 16,5-11

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit svou pozornost, podobně jako včera, opět na první čtení ze Skutků apoštolů.

I dnes otevíráme 16. kapitolu této novozákonní knihy podávající svědectví o životě nejprvotnější církve. Jsme uprostřed Pavlovy druhé velké misijní cesty, na přelomu 40. a 50. let 1. století. Tato cesta vedla nejprve suchozemskou cestou z Jeruzaléma přes celou Malou Asii až do Řecka, do krajů Makedonie a Achaje, a odtud pak cestou mořskou, s dalšími zastávkami v Malé Asii v Efezu a pak na Rhodu, zpět do Jeruzaléma. Konkrétně jsme dnes v řeckém, makedonském městě Filipy, velmi významném starověkém městě, založeném samotným Filipem Makedonským, které bylo již skoro dvě staletí římskou kolonií. Pro svůj význam bylo také nazýváno „Malý Řím Východu“. Sem někdy na přelomu let 50 a 51 přichází apoštol Pavel, hlásá evangelium a zakládá křesťanskou obec, vlastně první na evropské půdě. Obec, která se proto záhy stane velmi významnou prvokřesťanskou obcí. Svatý Pavel ji ještě dvakrát navštíví během své třetí misijní cesty, adresuje jí jeden ze svých listů (to je právě novozákonní List Filipanům). S filipskými křesťany ho spojí také blízké pouto, že od nich dokonce přijme i materiální pomoc.

Dnešní úryvek ukazuje, že ale ani ve Filipách nebyla Pavlova misie jednoduchá, že hlásání evangelia se ani zde nedělo bez překážek, nepřijetí, pronásledování a protivenství. Zde – aspoň v našem dnešním úryvku – to však nejsou židé, ale pohané, Římané, kteří se proti apoštolům obrací.

Bezprostřední příčinou k bičování a následného uvěznění Pavla a Silase se zde stalo to, že Pavel osvobodil od zlého démona jednu dívku, věštkyni, otrokyni, která svým věštěním svým pánům přinášela finanční zisk. O ten oni přišli ve chvíli, kdy dívka byla osvobozena. Z toho důvodu si na apoštoly stěžovali úřadům a žádali jejich potrestání, ke kterému – k bičování a uvěznění – skutečně došlo.

Co na dnešním úryvku oslovuje zcela jedinečným způsobem, je – vedle obvyklé Pavlovy obdivuhodné neúnavnosti a statečnosti v hlásání evangelia a neodklonitelnosti od tohoto Božího poslání ničím a nikým – je skutečnost, jak a čím byl žalářník nakonec přiveden k obrácení, dokonce ke křtu, a to navíc s celým jeho domem.

Kupodivu to nebyl zjevný zázrak osvobození vězňů a ani jevy toto osvobození provázející. Ač žalářník bezpochyby vykonal dobře své řemeslo, vždyť apoštoly „dal do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády“, o půlnoci, když se Pavel se Silasem nahlas modlili, „nastalo silné zemětřesení“ (v Písmu relativně častý průvodní jev Božího působení) a následně „se otevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta“. Byla to ovšem až Pavlova reakce, která otevřela srdce žalářníkovo: Když apoštol viděl, že si žalářník ze zoufalství chce vzít život, dnes bychom řekli, že se chystá spáchat něco na způsob bilanční sebevraždy (ví, že zmizení všech vězňů by stejně nemohlo skončit patrně jinak než jeho popravou) – to bylo jeho první reakcí na zázrak, Pavel se Silasem ve vězení zůstane. Neodchází pryč a na jeho slovo ani nikdo další. Naopak vybízí žalářníka, aby si na život nesahal, že jsou všichni ve svých celách a nikdo neodchází pryč. To žalářníka zasáhne natolik, že je nakonec sám vyvede ze žaláře ven, uvěří v Pána Ježíše a nechá se pokřtít on i celý jeho dům. Apoštoly ošetří a poskytne jim pohostinství.

Pavlova reakce je projevem veliké lásky a z ní vyvěrající ohleduplnosti. Nevyužil možnost útěku z vězení, dokonce ani takového, který mohl oprávněně vnímat jako „Boží nabídku“. Nevyužil ji, neodešel pryč, když viděl, jak velkou škodu by to způsobilo někomu jinému, žalářníkovi. Pavel dal v rozhodující chvíli před sebou a vlastní svobodou přednost zoufalému žalářníkovi, kterého by útěk vězňů zabil. Učinil, k čemu později bude ve svých listech vybízet: „považujte druhého za přednějšího sebe.“

Ne tedy zjevný Boží zázrak spadnutí pout a otevření dveří či chvění země, ale teprve až neuvěřitelný projev apoštolovy dobroty nakonec otevřel žalářníkovo srdce pro víru v Pána Ježíše, pro křest a pro proměnu celého jeho života: Nakonec to byl on sám, kdo je vyvedl ze žaláře, a dal se pokřtít se všemi ve svém domě, kterým bezpochyby vyprávěl o tom, co zažil, co se mu stalo, s čím se v Pavlově reakci setkal.

I toto nám říká Boží slovo. Je to prostě tak, že dobrota Kristových následovníků a následovnic někdy otevře srdce druhých pro víru nakonec snadněji než i zjevný Boží zázrak, nebo přinejmenším lépe než jen svědectví o takovém zázraku. Je tomu tak proto, že každé lidské dobro je v posledku nějakou účastí na dobrotě Boží, vždyť právě dobrem člověk nejzřejměji uskutečňuje a tím ukazuje, že je stvořen k obrazu a podobě samotného Boha. Skrze lidské dobro se tak člověk vždy nějak dotýká dobra Božího. Nehledě na to, že dobrota lidského srdce, jeho proměna k dobru, není leckdy o nic menším zázrakem než třeba nějaké tělesné uzdravení nebo chvějí celé země.

Zkusme si proto dobře vštípit do své paměti – rozumu i srdce – dnešní biblickou událost. Zkusme si ji zapamatovat třeba v trojím smyslu:

Zaprvé, že člověk je povolán předvídat důsledky svých činů pro ostatní, pro druhé lidi. To zjevně učinil i svatý Pavel a zachoval se podle toho. I nějaký náš prospěch totiž někdy může znamenat a způsobit velké zlo či újmu někomu jinému. Navíc bolest toho druhého či jeho nějaká újma leckdy převýší, a to i mnohonásobně, náš vlastní zisk či prospěch. Zejména tehdy jsme povoláni „druhého považovat za přednějšího sebe…“

Zadruhé, že umění nevyužít výhody na úkor druhého, včetně umění prohrát často může přinést mnohem důležitější ovoce: Takový skutek lásky nemůže být zapomenut, nemůže zaniknout, nikdy není ve skutečnosti prohrou, protože jen láska a dobro jsou věčné, jsou podílem na Bohu, jsou Boží přítomností. Podobné skutky lásky sice znamenají nějakou pozemskou ztrátu, ale jsou vždy ziskem věčným: pro toho, kdo je nezištně koná, ale často i pro toho, kdo je jejich svědkem. Dobrota jedněch může otevírat srdce druhých, pro dobro i pro Boha samotného, protože každé opravdové dobro je skutečně z Boha. Proto stojí za to zvlášť v těchto životních situacích „druhého považovat za přednějšího sebe…“

A zatřetí takový čin přináší zpravidla veliký pokoj a vnitřní svobodu. I tak můžeme alegoricky vykládat Pavlovo a Silasovo propuštění ze žaláře. I oni jsou nejen vnějškově, ale mnohem více i vnitřně svobodní, nelpící sami na sobě a na svém prospěchu, hlásající Krista, vtělené Boží dobro, nejen slovem ale i svým vlastním životem. Protože byli schopni „druhého považovat za přednějšího sebe…“

Přičemž o tom, že podobné skutky lásky a dobroty jsou důležité zvlášť ve složitých a těžkých dobách, v limitních situacích, není pochyb.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 16,11-15; Ž 149; Jan 15,26 – 16,4a

Milé sestry, milí bratří,

jestli dovolíte, zaměříme dnes společně svou pozornost jen na čtení první, na čtení za Skutků apoštolů. Čteme již z jejich 16. kapitoly a dostáváme se do doby Pavlovy druhé misijní cesty, té kterou podnikl – tentokrát se spolupracovníky Silasem a Timotejem – v letech 49 až 52. Vedla nejprve pozemní cestou z Jeruzaléma přes Sýrii, do Malé Asie, odtud pak do Řecka, konkrétně do Makedonie (tam zejména do Filip a Soluně) a Achaje (tam zvlášť do Korintu a do Atén) a pak zpět – tentokrát již po moři – přes zastávku v Malé Asii (konkrétně v Efezu) po moři do Jeruzaléma. Pavel hlásá všude evangelium, zakládá anebo utvrzuje a povzbuzuje již založené církevní obce. Někde se zdržuje déle, jinde kratší dobu. A také začíná, Bohem inspirován, psát své listy: Během této cesty napíše konkrétně svůj První list Soluňským, další listy pak napíše později, některé z nich přímo do křesťanských obcí, které během této cesty založil či navštívil (jak připomínají jména měst).

Dnešním úryvkem se dostáváme konkrétně do Filip v Makedonii, tehdy římské provincii rozkládající se na severu Řecka (a část na území dnešní Severní Makedonie). Filipy byly jedním z nejvýznamnějších makedonských měst, město převážně latinské. Židovská komunita tam nemohla být příliš velká, neboť neměla ani synagogu. Z toho důvodu jde Pavel se svými průvodci v sobotu k řece, neboť právě u řek se scházeli židé k modlitbám, pokud zrovna v tom či onom místě neměli synagogu. Krom židů tam je i Lydie. Podle jména pohanka, podle charakteristiky, že „věřila v jednoho Boha“, jistě už i nějak sympatizující s židovskou monoteistickou vírou. Na základě Pavlova kázání uvěří v Krista a je pokřtěna ona i celá její rodina, celý její dům. Nakonec nabídne pohostinství apoštolům.

Plastické svědectví o jedné sobotní události, které ovšem nabízí celou řadu důležitých podnětů k rozjímání: Zkusme se proto – snad určitou formou „střípků“ – aspoň nad některými z nich krátce zastavit.

Prvním takovým podnětem – a ten je společný všem biblickým svědectvím o Pavlových misijních cestách – je Pavlova neúnavnost v hlásání evangelia. Vždyť již pro hlásání evangelia zažil řadu ústrků, protivenství, nepřijetí, dokonce kamenování, možná i osobních sporů (ohledně výběru spolupracovníků). Přesto své poslání nevzdává, jde dál a hlásá evangelium dalším a dalším, den co den, z místa na místo, nechá se vést Duchem svatým, kam jít a co říkat. Stále tak hledá způsoby, jak a komu evangelium předat, jen aby co největšímu počtu lidí pomohl k poznání Pána Ježíše, ke spáse. Něco, co je na svatém Pavlovi vždy oslovující a inspirující…

Dalším je skutečnost, že k přijetí evangelia ze strany Lydie dojde během modlitby. Lydie se modlí spolu s židy, možná nedokonale, možná to ani pořádně neumí, neví, jak na to, ale přesto se nějak modlí, dokonce k jedinému Bohu. A to je to nejdůležitější, neboť je to bezpochyby také tato její modlitba, Lydiino obracení se k Bohu, která připravuje její srdce k přijetí evangelia, k přijetí křesťanství. Jedna z největších překážek pro přijetí evangelia je totiž absence jakékoli modlitby, jakéhokoli otevření se Bohu. Dokud se lidé modlili, jakkoli, zvěstovalo se evangelium mnohem snadněji. Ve stále více sekularizovaném světě, kdy se lidé nemodlí vůbec, anebo kdy se „modlitba“ stane jen určitou formou introspekce bez otevřenosti Božímu „Ty“, to jde mnohem hůře. Ale to neplatí jen o prvním zvěstování evangelia, o „nevěřícím světě“, ale i o jakémkoli dalším Božím promlouvání k srdcím lidí třeba už dávno pokřtěných, považujících se za věřící křesťany. Ve chvíli, kdy se přestaneme modlit, skutečně modlit s otevřeným srdcem pro setkání s Pánem, ale také když se naše modlitba stane čistě formální anebo když se točíme jen kolem sebe a v sobě, těžko se nás může Bůh dotknout, respektive těžko budeme jeho dotek jakkoli vnímat. Bez modlitby otevřené skutečnému Bohu, Pánu Ježíšovi, vanutí Ducha svatého nelze dlouho zůstat věřícím člověkem, věřícím křesťanem…

Byla pokřtěna Lydie i celá její rodina, to může být dalším podnětem k rozjímání. Máme před sebou jedno z důležitých biblických svědectví, že už v nejranější biblické církvi byly křtěny i malé děti, a to na základě víry jejich rodičů. Další takové máme například v 10. kapitole Skutků, kdy se setníkem Kornéliem byl pokřtěn i „celý jeho dům“. Možná nám to přijde samozřejmé, ale je dobré si tento moment zapamatovat. Je to totiž důležité povzbuzení zejména vzhledem k argumentům, které občas můžeme slyšet, že křtění malých dětí je údajně něco nebiblického. Ačkoli je pravda, že tato praxe nebyla – a ani nemohla být – v počátcích křesťanství převažující, je už také biblická a především správná: Mimo mnoha jiného již odmalička takto zprostředkovat druhému člověku Otcovu lásku, Kristovu blízkost, sílu Ducha svatého…

Krásným momentem dnešního svědectví ze Skutků apoštolů je i to, že Lydie, sotva byla pokřtěna, hned apoštolům nabídla svou pohostinnost. Sama dokonce tuto svou nabídku označuje za znamení, že je skutečně věřící: „Jestliže mne považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu“. A přímo „přinutí“ Pavla a jeho spolupracovníky, aby její nabídku přijali. Pohostinnost ve všech svých podobách – od pohostinnosti srdce až po pohostinnost našich stolů a domácností – je jednou z nejkrásnějších a také nejdůležitějších křesťanských ctností, přímo vyvěrajících ze skutečnosti, že my sami jsme byli a stále jsme obdarování pohostinstvím samotného Boha, Hospodina. Například v eucharistii. Starokřesťanský List Diognétovi, datovaný někdy do poloviny 2. století, obsahuje ve výčtu charakteristik křesťanů i tuto krásnou formulaci: „Jejich stůl je připraven pro všechny, jejich lože však nikoli“. Kéž by pravá pohostinnost, srdce i stolu, pohostinnost, která je otevřeností druhému člověku, ochotou se s ním rozdělit o to své, poskytnout mu u sebe útočiště, kousek domova, kéž by byla i charakteristikou nás, křesťanů žijících v 21. století, zvlášť v dnešní nelehké době…

Pavel a jeho společníci pohostinnost přijímají. I to je projevem lásky a úcty k druhému člověku, k Lydii a její rodině, prokázání radosti a vlastně i pokory. Umět přijmout pohostinnost druhého – taktéž v jejích různých podobách – a samozřejmě ji nijak nezneužít je také důležitou ctností a projevem lásky. I tomu bychom se – třeba i na základě dnešního úryvku Božího slova – měli učit…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 8,5-8.14-17; Ž 66; 1Petr 3,15-18; Jan 14,15-21

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou neděli velikonoční. To znamená, že nadcházející čtvrtek oslavíme slavnost Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic, seslání Ducha svatého, dá-li Bůh a dožijeme-li se toho. V každém případě, jak postupuje velikonoční doba, biblická čtení stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha svatého, na jeho působení, na jeho jedinečnost. Včetně těch čtení dnešních.

První čtení bylo tentokrát z 8. kapitoly Skutků apoštolů. Přeneslo nás do doby ještě před Pavlovým obrácením, tedy někdy do poloviny 30. let 1. století, konkrétně do města Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje, mezi Judejí a Galilejí. Evangelium tam hlásal jako první jáhen Filip, tentýž Filip, který záhy poté kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy pokřtí dvořana etiopské královny. Samařany, kteří uvěřili, Filip také pokřtil, nicméně jim pak už nepředal vkládáním rukou dar Ducha svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří jsou do města proto posláni.

Předání daru Ducha svatého vkládáním rukou Petra s Jana můžeme číst pokud ne přímo jako biřmování, tak přinejmenším jako jeho náznak. Jako biblické zakotvení chápání svátosti biřmování jakožto samostatného daru Ducha svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu. Dějiny tohoto od křtu odděleného udělování svátosti biřmování na křesťanském Západě jsou celkem složité. Zjednodušeně lze říci, že od konce starověku, kdy nad křtem až dospělých jednoznačně převážil křest již novorozeňat a kdy se křesťanství rozšířilo z měst masivně i na venkov, kde ve farnostech působili jen obyčejní kněží a ne biskupové, tak na Západě se ujala praxe, že křest dětí prováděli obyčejní kněží hned po narození, co nejdříve (quam primum), zatímco udělování biřmování si ponechal biskup. Proto teprve po nějaké době po křtu, až to bylo možné, bylo dítě přineseno či předvedeno před biskupa, aby je obiřmoval. Záhy se tak začalo dít až ve věku, kdy dítě začíná rozlišovat, tedy v nějakých třeba pěti letech, aby z toho tedy „už něco mělo“. Postupem času se biřmování odsouvalo na stále pozdější věk, na sedm, devět, dvanáct roků. Od novověku se navíc ještě přehodilo pořadí svátostí, k prvnímu svatému přijímání a potažmo první svaté zpovědi se začalo přistupovat ještě před biřmováním, čímž se biřmování posunulo leckdy ještě na pozdější věk člověka, až na práh dospělosti.

Biřmování je nesmírně zajímavá svátost ovšem sama o sobě. Jak říká její jméno, odvozené od latinského confirmatio, biřmování je „upevněním“ všeho křesťanského v nás. Proto je také zvláštní svátostí Ducha svatého, třetí Boží osoby. Vždyť právě skrze Ducha svatého se Syn stal člověkem, přijal tělo z Marie, působil v síle Ducha svatého jako jeho „Pomazaný“ (řecky Christos, hebrejsky Mašíjah). Ducha svatého Pán Ježíš slíbil, že ho pošle místo sebe, a proto je to Duch svatý, skrze kterého Pán Ježíš i po svém nanebevstoupení s námi, v křesťanství, v církvi i v nás samotných zůstal tajemně přítomen

Právě proto, že veškerá Synova tajemná přítomnost na zemi se uskutečňuje silou Ducha svatého, je i svátost upevnění všeho křesťanského v nás specifickou svátostí Ducha svatého, „pečetí daru Ducha svatého“. Biřmování tak vlastně nemá – narozdíl od ostatních svátostí – nějaký svůj zvláštní účinek než právě toto upevnění.

Upevnění všeho křesťanského potřebujeme všichni, protože všichni jsme slabí. Biřmování tak pro nikoho není nějakou nadbytečnou svátostí, odměnou za dospělost, ale je životní nutností, chceme-li se křesťansky dospělými stát. Je svátostí, která z nás křesťansky dospělé chce učinit.

A i když letos bude biřmování v naší farnosti asi v mnohem skromnější podobě, přesto bude, dá-li Bůh, a to jako každý rok, o vigilii Letnic. Modleme se proto za naše letošní biřmovance a s nimi tentokrát i za naše čekatele křtu, kteří spolu s nimi o letošní svatodušní vigilii, dá-li Bůh, přijmou spolu se křtem i tuto svátost.

A pokud ještě někdo tuto svátost nepřijal a je již ve věku k přijetí vhodném, kéž třeba i dnešní první čtení se pro něj stane povzbuzením k této svátosti přistoupit. I právě odděleně od křtu, jak tomu bylo u samařských křesťanů.

Druhé dnešní čtení je z Prvního listu Petrova, z jednoho z novozákonních takzvaných katolických listů, tedy z těch, které nejsou určeny jen jedné jednotlivé církevní obci, ale jsou určeny rovnou všem. Je to tedy list, který od samého počátku má povzbudit všechny křesťany, ať jsou kdekoli, tedy i nás.

Dnešní úryvek nejprve vybízí ke svědectví Kristu, k odpovědi ohledně důvodů naší naděje, ovšem „s jemností a skromností“. A pak také k tomu, abychom jakoukoli kritiku nebrali hned jako útok, ale nejprve pečlivě zpytovali svědomí, zda kritika adresovaná nám je opravdu pronásledováním pro víru, anebo zda náhodou není docela oprávněná, neboť jsme „udělali něco špatného“. Petrova slova jsou natolik výmluvná a jasná, že nepotřebují žádného komentáře. Snad jen sílu, která je v nás učiní živá. A tou je Duch svatý. Jak ke svědectví o Pánu Ježíšovi, o důvodu naší naděje, tak k vytrvalosti v protivenstvích, tak i k vlastnímu obrácení potřebujeme právě Ducha svatého. Je to přeci on, který nám dává promlouvat, který nám dává sílu obstát a vytrvat a který zároveň odhaluje náš hřích a dává nám se obrátit, tak to říká sám Pán Ježíš na různých místech evangelia.

Evangelium, podobně jako už řadu všedních dní, je opět z Ježíšovy řeči na rozloučenou, z krásné dlouhé řeči pronesené bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Opět slyšíme nejzásadnější pravdu celého křesťanského života, tolikrát v různých obměnách opakovanou v tomto Kristově testamentu: „Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání“. A pak hned na to příslib Ducha svatého jakožto „jiného Přímluvce“, jakožto síly Kristovy přítomnosti v srdcích učedníků i mezi nimi.

Dar Ducha svatého je v posledku to jediné, co nám Kristus skutečně slíbil, že nám s jistotou dá, kdykoli ho budeme o to prosit. Aspoň tak to zdůrazňuje svatý Augustin. A je tomu skutečně tak, protože darem Ducha svatého se nám dává Kristus sám, Kristus, který řekl, že s námi zůstane až do konce světa. Proto v daru Ducha svatého je vlastně obsaženo vše: Kristova přítomnost, vše křesťanské.

I proto jsme si dnes především ve světle prvního čtení připomenuli svátost biřmování. Nám, dávno biřmovaným, abychom sílu této svátosti v sobě rozněcovali a upevňovali. Například vzýváním Ducha svatého, prosbou o projevení se jeho darů, jeho ovoce. Letošním čekatelům křtu a biřmovancům, aby se na i na tuto svátost těšili. Těm, kteří váhají s jejím přijetím, aby byli v tomto kroku povzbuzeni.

Ovoce se pak brzy dostaví, například v tom, o čem jsme četli v druhém čtení: Ve větší snadnosti a jemnosti svědectví, v síle vytrvat i pronásledování pro víru a dobro, v síle přijmout oprávněnou kritiku a obrátit se. A to jsou přeci samé dobré a požehnané věci.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Řím 8,31b-39; Ž 69; Mt 10,17-22

Milé sestry, milí bratří,

v souvislosti s Božím slovem, zejména Nového zákona, se oprávněně často připomíná, že biblický text, literu Písma svatého je třeba číst ve dvojím základním smyslu. Jednak jako Bohem inspirované svědectvím událostí, které se skutečně staly (to je ten historický smysl, sensus historicus): už skrze takto čtené svědectví k nám Bůh promlouvá, neboť Bůh zjevuje svou velikost a dobrotu už v událostech samých. A jednak jako Boží slovo pro nás, jako vzor Božího přicházení k nám a prototyp naší vnitřní proměny (to je obsahem duchovního smyslu, sensus spiritualis): zde se ptáme, co nám to či ono slovo Písma, ta či ona dosvědčená událost říká, v čem promlouvá do našeho života a naší konkrétní životní situace, čeho je vzorem či obrazem, k čemu výzvou a vybídkou, v čem a proč napomenutím, útěchou, zakoušíme, jak nám četba Písma svatého dává ochutnat cosi z nebeské radosti.

Primárně toto rozlišení dvojího smyslu platí o četbě Božího slova Písma svatého, v souvislosti s ním se také tato nauka už v křesťanském starověku zrodila. Nicméně tento dvojstupňový způsob čtení aspoň nějak můžeme aplikovat na „četbu“ vlastně úplně všeho, celé reality. Vše stvořené je přeci nějakým sebezjevením Boha, u všeho se můžeme aspoň nějak ptát, co věci a události jsou a čím k nám promlouvají, respektive co nám Bůh v nich přítomný skrze ně říká.

O to spíše se můžeme podobným způsobem snažit „číst“ životopisy svatých, lidí, jejichž život byl nějak plný Boha, protože následovali Krista, Božího Syna. Ne nadarmo se také někdy svatým říká právě „živé či žité evangelium“. Jejich životopis je také jednak svědectvím Božího působení a přítomnosti v jejich konkrétním životě (sensus historicus), ale je vždy i nějakým vzorem k následování, promlouvá k nám (sensus spiritualis). Ostatně, když už jsme u té latiny, známé je staré latinské úsloví Verba docent, exempla trahunt („Slova učí, příklady táhnou“).

Nejinak je tomu u svatého Jana Nepomuckého, světce neklidné druhé poloviny 14. století. Jeho životopis je natolik známý a snadno – i třeba na internetu – dohledatelný, že by bylo nadbytečné jej nyní celý připomínat. Dobře přeci víme, že Jan Nepomucký se po vysvěcení na kněze stal nejprve farářem u sv. Havla v Praze, po dalších studiích pak generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který byl ve stále větším sporu s neklidným králem Václavem IV. Víme, jak se tento spor vyhrotil ve chvíli arcibiskupského potvrzení volby nového kladrubského opata, i přestože král chtěl tento klášter po smrti stařičkého opata Racka zrušit, aby jeho statky použil ke zřízení nového biskupství, proti arcibiskupovi. Jan jako generální vikář svého arcibiskupa tuto volbu potvrdil, následně byl králem a jeho zbrojnoši zajat, krutě mučen a umučen. Jeho již mrtvé tělo bylo hozeno do Vltavy z Karlova mostu a až skoro po měsíci nalezeno rybáři, rozpoznáno podle pěti světélkujících hvězd kolem jeho hlavy. To vše a samozřejmě mnohé další – včetně následně beatifikace roku 1721 a kanonizace 1729 – je onen historický smysl životopisu našeho dnešního světce.

Duchovní smysl, to, skrze co k nám svatý Jan zvlášť promlouvá, můžeme číst jistě v mnohém z jeho života, zvlášť však pak v tom, co se nakonec stalo hlavní příčinou jeho povýšení ke cti oltáře: že byl mučedníkem zpovědního tajemství. Jako takový byl uctíván již velmi záhy po svém umučení, jak svědčí dobové prameny. Jako zpovědník Václavovy manželky královny Žofie nevyzradil, na co byl králem a jeho úředníky dotazován, a to i navzdory krutému mučení.

Jako mučedník zpovědního tajemství je svatý Jan Nepomucký pochopitelně vzorem především pro všechny kněze-zpovědníky, kteří jsou stejně jako on vázáni zpovědním tajemstvím, neprolomitelným ničím a nikým. Vyznání hříchů ze strany kajícníka náleží Bohu, nikoli kněžím, vždyť při svátosti smíření jsou jen „uchem Kristovým“, když naslouchají vyznání hříchů, a jeho „ústy“, když uděluji rozhřešení. Proto je Jan patronem zvlášť kněží-zpovědníků, a proto zejména my kněží-zpovědníci bychom k němu měli hledět jako ke svému vzoru, jeho prosit o přímluvu. A to nejen v otázce zachovávání zpovědního tajemství, to by mělo být naprostou a nedotknutelnou samozřejmostí, ale i v jeho celoživotní kněžské věrnosti a poctivosti.

Že Jan je vzorem zpovědníků, ovšem neznamená, že je jen jejich patronem. Naopak, jak o tom ostatně svědčí i obrovská oblíbenost a rozšířenost jeho kultu. Jan Nepomucký oslovuje už po několik staletí všechny, a to dokonce právě i ve své nejvýraznější charakteristice mučedníka zpovědního tajemství, charakteristice, která se stala vlastní příčinou jeho blahořečení i následné kanonizace, ústředním tónem svatojánského kultu.

Vždyť každému člověku je někdy odhaleno, aspoň zčásti, tajemství člověka druhého. Někdy i takové, které není tomu druhému ke cti. I my všichni se někdy dovíme na druhé lidi nebo třeba i přímo od nich samotných něco nedobrého, poznáme jejich hříchy, slabosti. Jsou nám odhaleny jejich vnitřní boje, nesnáze, temnoty, nějaké nepříjemné nemoci či okolnosti z jejich okolí. Poznáme něco z různě klikatých a zašmodrchaných cest jejich života anebo života jejich nejbližších. Jsou nám svěřena či jen odhalena různá jejich tajemství.

Samozřejmě, že někdy to jsou takové věci, které si nemáme a ani nemůžeme nechat pro sebe, je třeba mluvit i jednat, pro dobro ostatních a snad i pro větší dobro dotyčných. Nemůžeme si třeba nechat pro sebe, když zjistíme, že někdo ubližuje druhým či je okrádá, když se stane jasným a velkým ohrožením pro své okolí i pro sebe samého a tak dále. Tehdy musíme dle poznaného mluvit i jednat, jasně a uměřeně, nakolik to je v našich možnostech. Takové situace skutečně nastávají, jejich řešení někdy vyžaduje opravdu velkou dávku naší statečnosti a rozhodnosti.

Ale přeci jen takové nejsou všechny, kdykoli tak často a tak rádi o chybách, slabostech, tajemstvích a temnotách druhých lidí mluvíme, případně podle poznaného i jednáme. A nejen mluvíme, ale také píšeme, chatujeme, blogujeme a tak dále. A tím ubližujeme.

V případě chyb a temnot našich bratří a sester, v případě odkrytí a zjevení skrytých tajemství jejich životů a osobností bychom totiž měli opravdu velmi pozorně rozlišovat, co pošleme dál, co odkryjeme, zveřejníme, podle čeho budeme konat. Jen takové tajemství je určeno k jednání a mluvení, kdy je toho opravdu potřeba, zejména v prospěch třetích osob, které jsou v ohrožení. Zkrátka a dobře, jak říká Kazatel: „Je čas mluvit a čas mlčet“.

Jsou ale také situace, a takových rozhodně není málo, kdy mluvit a jednat nemáme. Kdy jsme přímo povolání tajemství druhého nechat tajemstvím, nerozhlašovat a nezveřejňovat je, druhého člověka neničit, nezbavovat šatu cti před ostatními, nenactiutrhat. Něco na způsob tajemství zpovědního. Nehledě na to, že zejména „zaručené zprávy“, které se o někom dovíme od někoho dalšího či ze sociálních sítí, často zdaleka nebývají až tak zaručené, anebo jsou jen kusé, že se skutečnosti, složitosti lidského života blíží jen velmi málo.

Na nejedné soše svatého Jana Nepomuckého bývá vytesán nápis: „Blahoslavený, kdož jazykem svým nepoklesl a kdož nesloužil nehodným sebe“. Je to slovo starozákonního Sirachovce, vztažené na vysochaného světce. Kéž by se dalo vztáhnout i na nás, na náš jazyk… A nezapomeňme, že i my všichni – jako každý jiný člověk – máme své chyby, hříchy, slabosti, vnitřní boje, něco, za co se stydíme, ať už současnosti nebo minulosti. Nebyli bychom asi rádi, kdyby už nyní na zemi to vše o nás bylo „hlásáno ze střech“. A snad to také u všech chyb ani není potřeba, jako ani u chyb těch druhých.

stáhnout pdf