Nedělní povzbuzení ...

Máme již šestou neděli velikonoční. To znamená, že nadcházející čtvrtek oslavíme slavnost Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic, seslání Ducha svatého. V každém případě, jak postupuje velikonoční doba, biblická čtení stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha svatého, na jeho působení, na jeho jedinečnost.

V souvislosti s Božím slovem, zejména Nového zákona, se oprávněně často připomíná, že biblický text je třeba číst ve dvojím základním smyslu. Jednak jako Bohem inspirované svědectvím událostí, které se skutečně staly (to je ten historický smysl, sensus historicus). A jednak jako Boží slovo pro nás, jako vzor Božího přicházení k nám a prototyp naší vnitřní proměny (to je obsahem duchovního smyslu, sensus spiritualis). Nejinak je tomu u životopisů světců, dnes svatého Jana Nepomuckého, světce neklidné druhé poloviny 14. století.

V prvním čtení dnes stále ještě otevíráme 15. kapitolu Skutků, která nás přenáší někdy do roku 48 či 49. Úryvek je biblickým svědectvím o prvním koncilu v dějinách církve, o takzvaném „Jeruzalémském koncilu“. V evangeliu pokračujeme v četbě dlouhé Ježíšovy řeči na rozloučenou, pronesené bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Dnes slyšíme obzvlášť krásnou pasáž, přikázání z úst samotného Pána Ježíše: Přikázání, že se máme navzájem milovat dokonce takovou láskou, jakou nás miloval on sám, tím se máme stávat jeho „přáteli“.

Málokdy se stane, že nějaký svátek téměř „nenaruší“ biblickou četbu na pokračování všedních dnů. Obě dvě dnešní biblická čtení se vztahují k dnes slavenému světci: ke svatému Matěji.

pokračujeme v biblické četbě na pokračování, pokračujme i v našich pokusech o rozjímání nad nimi. V prvním čtení z 15. kapitoly Skutků se před námi otevírá první část svědectví o jedné z nejzásadnějších událostí z počátků církve: o takzvaném Jeruzalémském koncilu. V dnešním evangelijním úryvku z 15. kapitoly Janova evangelia máme před sebou krásný obraz, příměr o kmeni a ratolestech.

Liturgicky dnes slavíme Svátek posvěcení katedrály, avšak zaměřme však svou pozornost na všednodenní biblická čtení, která by se jinak četla. V prvním čtení z druhé poloviny 14. kapitoly Skutků se totiž blížíme již k samotnému závěru Pavlovy první misijní cesty, o ní čteme již několik dní. Dnešní evangelijní úryvek z Kristovy řeči na rozloučenou nám dává překrásné povzbuzení: „Vládce tohoto světa proti mně však nezmůže nic“.

Zaměřme dnes svou pozornost opět na obě biblická čtení. První ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do doby první velké misijní cesty apoštola Pavla, kterou podnikl se svým spolupracovníkem Barnabášem. U pohanů v Lystře mají úspěch, zvlášť když Pavel ve jménu Kristově uzdraví chromého. V evangelijním úryvku dnes pokračujeme ve čtení řeči na rozloučenou. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ slyšíme dnes z Ježíšových úst.

Společně zkusme opět zaměřit svou pozornost na čtení biblická z dnešní mešní liturgie. V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž, krásný obraz z Prvního listu Petrova o Kristu, který je úhelným kamenem, a o nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Evangelium je z Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání. Celá tato řeč bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst ty nejdůležitější pravdy ohledně Kristova přebývání mezi námi po nanebevstoupení, potažmo seslání Ducha svatého.

Máme zase všední den, sobotu 4. týdne velikonočního a samozřejmě také májovou mariánskou sobotu. Zaměřme krátce svou pozornost na obě dnešní biblická čtení. Kéž by i Panna Marie, Hvězda jasná, nám v našich rozjímáních a hlavně v životě dle Božího slova byla průvodkyní.

Slavnost posvěcení kostela, lidově „posvícení“, je bezpochyby velkou slavností každého chrámu a měla by být také radostí všech těch, kteří do toho či onoho kostela chodí. Náš kostel, ještě nedovybavený, byl slavnostně posvěcen 8. května roku 1932, dnes je tomu přesně osmaosmdesát roků.