Nedělní povzbuzení ...

Máme další den Svatého týdne. V prvním čtení máme před sebou druhý ze čtyř zpěvů o Božím služebníkovi, tajemně prorokujících Kristovo zástupné utrpení. V evangeliu čteme pasáž z Janova sepsání, která bývá pojmenována „Označení zrádce“ anebo „Ohlášení Jidášovy zrady“ (zítra se bude číst o ní samotné).

Včerejší Květnou nedělí tedy začal Svatý týden, který vyvrcholí, dá-li Bůh, Velikonočním triduem. Ode dneška do středy máme tedy tři dny, které nám zpřítomňují události, které se mezi Kristovým slavným vjezdem do Jeruzaléma a začátkem poslední večeře udály, což také dohromady byly události skutečně nějakých tří, čtyř, možná pěti dnů.

Dnešní Květnou nedělí začíná Svatý týden vrcholící Velikonočním triduem. Dnes si tak připomínáme Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky.

Máme sobotu před Květnou nedělí. A tak se možná leckdo ptá, jak vlastně letos bude moci duchovně prožít Svatý týden, který zítřkem začíná, a Velikonoční třídení, kterým vyvrcholí. Zvlášť když se nebude moci zúčastnit velikých obřadů těchto dní, zejména obřadů vlastního Tridua, obřadů, které skutečně jedinečným způsobem zpřítomňují události poslední večeře, pašijí, smrti, sestoupení mezi mrtvé a zejména zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

V prvním dnešním čtení zazněla další část vyznání proroka Jeremiáše. Proroka, který se svým životním údělem sám stal jedním z nejvýraznějších předobrazů Krista trpícího, když věrně hlásal Boží slovo ke spáse svých současníků, ale oni nechtěli slyšet, proroka nepřijímali, chtěli ho umlčet, dokonce i zabít. Jeremiáš přichází před Hospodina, před ním vylévá své zraněné srdce a jemu svěřuje svou při.

Podobně jako v minulých dnech zkusme zaměřit svou pozornost na starozákonní čtení. Tentokrát je z knihy Genesis a rozevírá před našimi zraky jednu z nejdůležitějších událostí počátků dějin spásy, uzavření smlouvy s Abrahámem.

Dnes v prvním čtení opět otevíráme pozoruhodnou starozákonní knihu Daniel. Tři Danielovi druhové – Šadrach, Mešach a Abednego – se odmítli poklonit babylónským bůžkům, konkrétně zlaté soše, kterou nechal král zhotovit, a konat modloslužbu.

Dnešní první čtení nás přenáší do doby čtyřicetiletého putování Izraele pouští, tedy někdy do druhé poloviny 13. století před Kristem. Lid už putuje dlouho, musí snášet různá strádání a nedostatek, stále se nikde nemůže usadit, je kočovníkem, což mu není vlastní, navíc putuje v neustálém napětí s okolními národy a tak dále. Proto není divu, že tím vším trpí. A také reptá, reptá proti Mojžíšovi i proti Hospodinu.

Známé čtení o Zuzaně je ze starozákonní knihy Daniel, respektive z její řecké (deuterokanonické) části. Jak víme, celá kniha Daniel – aspoň v křesťanském řazení starozákonních knih – se sice řadí mezi proroky, dokonce mezi čtyři takzvané Velké proroky, ale ve skutečnosti více než o prorockou knihu se jedná o knihu apokalyptickou, tedy o knihu odkrývající formou vyprávění skryté Boží pravdy (to je skutečný význam slova apokalypsis, „odkrytí věcí skrytých“).

Na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal (vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy).